Georg Austen/Günter Riße. Misijní perspektivy církve v diaspoře

Transkript

1 Georg Austen/Günter Riße Projev navenek, čemu v srdci věříš Misijní perspektivy církve v diaspoře Žijeme v zemi, která sice má křesťanský charakter, ale která již není zcela křesťanskou. Ne-křesťanské okolí se již pro mnoho křesťanů stalo skutečností. Není to nic nového. Již v roce 1948 mluvil P. Ivo A. Zeiger SJ na (po 2. světové válce) prvním Katolickém dni v Míšni prorocky o Německu jako misijní zemi. Toto odvážné slovo, kvůli kterému P. Zeiger musel snášet mnoho kritiky, se po 60 letech nejen potvrdilo, ale ještě zdůraznilo. Misijním územím už není jen naše země, stala se jím celá Evropa. Žijeme v Evropě, která je sice křesťanského charakteru, nikoli však již celkově křesťanská. V této situaci píší němečtí biskupové ve svém pastýřském listu z roku 2004 toto: Jsme blízko promarnění našeho cenného dědictví, tedy poznání Boha, jak nám ho přinesl Ježíš Kristus. Křesťané jako menšina, křesťanství v diaspoře to je nepopiratelná skutečnost misijní sjednocující se Evropy. Skutečností také je, že máme co dělat s protipohybem. Na jedné straně lze zřetelně rozpoznat mizení víry v Trojjediného Boha, na druhé straně však touha po smyslu, víře a náboženství mimo křesťanskou nabídku spásy. Tato dnešní diasporní situace snese srovnání se situací Areopagu v Aténách, kde apoštol Pavel zvěstoval Atéňanům neznámého Boha. V duchovní diaspoře tady a teď se od každého křesťana vyžaduje, aby veřejně vydával - na trhu, areopagu svědectví o Ježíši, Kristu, který lidem zpřítomnil neznámého boha. V dnešním hledajícím a víře odvyklém světě je třeba především osobního vyznání víry. Mnoho křesťanů podávalo a podává v diaspoře svědectví o víře; zvěstovali a zvěstují v rozptýlení slovo Boží a posilují a povzbuzují tak lidi ve víře, stále znovu budují společenství věřících. V přijetí skutečnosti rozptýlení konsekventně tkví poznatek, že diaspora je znakem křesťanského bytí v dnešním světě. Diaspora si jednotlivého křesťana nárokuje celého bez vytáček. Ano, víra si stále víc a víc nárokuje celého člověka, je osobním rozhodnutím, které v nehlubším nitru ví, že rozptýlení, nejistota toho, že nemáme vlastní dům ani vlast, je přetrvávající existencí křesťana v dnešním světě. V tomto smyslu je zpřítomnění diaspory, jak říká Karl Rahner, konstitutivním atributem křesťanství, nutností dějin spásy. Na základě toho Bonifatiuswerk v roce svého 160. výročí vyslovil pozvání k mezinárodnímu sympoziu, aby bylo možno v teologickém diskurzu a zaujetí stanoviska promyslet zlomy a proměny v církvi i ve světě a prodiskutovat šance a možnosti současné diasporní situace. Při vědeckých přednáškách i praktičtěji orientovaných pracovních skupinách (jejichž shrnutí naleznete v této publikaci, která vyšla péčí Christopha Schommera) se ukázalo, kde všude v různých duševních i duchovních a diakonických oblastech se již dnes projevují a probíhají misijní aktivity. Nejdůležitějšími otázkami účastníků sympozia i zde otištěných příspěvků bylo a je to, jak reagujeme v souladu s dobou na náboženské hledání a touhu lidí? Jaký misijní úkol vyplývá z diasporní situace církve? A v neposlední řadě: není třeba nově definovat pojem diaspory víry v situaci hluboké proměny církve a společnosti? Vzhledem k položeným otázkám a pastorační situaci, která obsahuje stále více výzev však nejde o to propadnout myšlence utopie nebo v ní setrvávat. Ani lamentace a četné studie o situaci nás samy o sobě dál neposunou. Poznáme-li dobře navzájem propojené prostory víry v diaspoře vidíme, že tu existuje dostatek perspektiv pro budoucnost církve. Milostivý Bůh nám dává tolik možností v šíření víry, že bychom je měli použít pro sebe a pro naše bližní na cestě hledání duchovní orientace, předávání víry v naší době a

2 v charitativním jednání pastoračního všedního dne, a také v setkání se slovem Božím a slavení liturgie. Touto knihou a proběhlým sympoziem chceme my, editoři a všichni, kdo se na přípravě a průběhu podíleli, přispět stavebním kamenem do proměňující se pastorace v diaspoře. Diaspora není žádným zvláštním prostorem církve. Její podpora je investicí do přítomnosti a budoucnosti církve v ekumenické zodpovědnosti. Naši dobu charakterizuje kairos diaspory. Orientačním bodem v diasporní situaci naší doby, při veškerém hledání a úkolech, však stále zůstává Kristus sám. Žijeme-li z jeho poselství, spolu s ním jsme tu pro lidi, k dispozici pro službu a úkoly církve v diaspoře, přispíváme k plnění Ježíšova úkolu předávání zkušenosti víry a zvěstování Božího království lidem ve světě. Na této cestě a v tomto směru pak pokračuje Bonifatiuswerk v odkazu vizionářských myšlenek mučedníka Alfreda Delpa SJ, který o Vánocích roku 1944 z vězení spoutanýma rukama napsal: Žádný člověk neuvěří poselství Ježíše Krista, dokud nebude tvrdě dřít ve službě fyzicky, psychicky, sociálně, hospodářsky, mravně nebo jinak nemocným lidem (...). Tím mám na mysli připojit se k lidem na všech jejich stanovištích s úmyslem co nejvíce jim pomoci zvládat život bez toho, aby pak bylo nutno porůznu záplatovat. Mám tím na mysli následovat je i do nejztracenějších situací a nejvyšších vrcholů, být s nimi právě tehdy, když je tyto situace obklopují. Mistr řekl: jděte!, a nikoli: sedněte si a čekejte, zda někdo přijde. (in: Schriften 4, )

3 Michael Sievernich SJ Diaspora a misie v religiózní krajině dneška Diaspora a misie si nejsou navzájem ani konkurencí, ani alternativou, nýbrž patří k sobě jako dvě strany téže mince. Pro Bonifatiuswerk to platilo vždy, jak ukazuje krátký pohled na rok jeho založení V 19. století si němečtí katolíci nárokovali práva svobody a utvořili kreativně svoji konfesijní diasporu v pruské protestantské Německé říši. Náboženskou svobodu spojili s moderním právem shromažďovacím, spolkovým a právem svobodně mluvit a založili z laické iniciativy mnoho spolků, které jednou měly utvářet spolkový katolicismus a dodnes jsou sdruženy v Ústředním výboru německých katolíků (Zantralkomitee der deutschen Katholiken ZdK). Na třetím generálním shromáždění katolických spolků Německa, který proběhl v roce 1849 v Řezně, tedy přesně před 160 lety, došlo za rozhodujícího podílu barona Josepha ze Stolbergu k založení vlastního německého misijního spolku, který byl podle velkého misionářského vzoru nazván Spolkem Bonifácovým (Bonifacius-Verein). Měl skrze modlitbu a almužnu sloužit k podpoře církevní misie v německé vlasti a podle stanov ( 1) měl za úkol podporovat katolíky žijící v protestantském a smíšeném prostředí Německa, a to ve vztahu ke škole a duchovní péči 1. Stejně jako u krátce předtím založeného protestantského spolku pro diasporu, který byl bojovně nazván po švédském králi Gustavu Adolfovi (1842), byly v centru zájmu jeho aktérů konfesijní diaspora a posílení misijních obcí. Tento prozíravý záměr, totiž posílit Bonifácovým spolkem misii ad intra, byl včleněn do dalších iniciativ na podporu zahraničních misí; v 19. století bylo založeno ne méně než 40 misijních spolků, mezi nimi Spolek Františka Xaverského (1832) v Cáchách a Misijní spolek krále Ludvíka (1838) v Mnichově, předchůdci dnešního papežského misijního díla missio Cáchy a missio Mnichov. Misie ve vnitřní diaspoře a misie v zahraničí tedy historicky a věcně souvisejí. O dobré půlstoletí později 2 po tomto prozíravém rozhodnutí, které bylo výrazem vzmachu misionářské aktivity v německém katolicismu, se lokální i globální náboženská krajina ovšem výrazně proměnila. Nyní se křesťanská konfesijní diaspora zdá být zvláštním případem kontextově a teologicky rozšířeného pojmu diaspory. Abychom se dostali k jeho aktuálností podobě, vztáhneme nejprve tradiční chápání diaspory na plurální diasporní přítomnost, která může posloužit jako typická pro náboženské a kulturní krajiny. Na tomto základě se poté vyprofiluje specificky křesťanské chápání diaspory a narýsuje se misijní úkol v globalizované společnosti. Křesťanská diaspora současnosti Sledujeme-li působení Bonifácova spolku a dnešního Díla sv. Bonifáce německých katolíků v dějinách diaspory 3 nemůžeme nemluvit o dějinách úspěchu. Nachází své vyjádření v intereklesiální jednotě, spojuje misijním způsobem spiritualitu a solidaritu a s tvořivostí a kreativitou přistupuje k epochálním výzvám v německých, nordických a pobaltských diasporách. V religiózní krajině dneška získává pojem diaspory překvapujícím způsobem nové kontextové fasety. 1 Jednání třetího generálního shromáždění katolických spolků Německa 2., 3., 4. a 5. října 1849 v Řezně. Úřední zpráva, Řezno 1849, 141 (závěr), (Bonifacius-Verein Satzungen) 2 Srv. Günter Riße/ Clemens A. Kathke (Ed.): Diaspora: Zeugnis von Christen für Christen. 150 Jahre Bonifatiuswerk der deutschen Katholiken (Diaspora svědectví křesťanů křes tanům. 150 let Bonifatiuswerk). Paderborn Srv. Hans Georg Aschoff: Diaspora, in: Erwin Gatz (Ed.), Katholiken in der minderheit. Diaspora, Ökumenische Bewegung, Missionsgedanke (Geschichte des kirchlichen Lebens Bd. 3) (Katolíci v menšině. Diaspora, ekumenické hnutí, misijní úvahy (Dějiny života církve sv. 3).

4 K charakteru naší epochy na počátku 21. století patří rozptýlenost. Nejprve ve stylu pozdní moderny pluralizace náboženské oblasti a šíře rozptylu náboženského v kultuře 4, které vypovídají o tom, že náboženství v moderních společnostech v žádném případě nemizí nebo nevyšumělo, ale proměňuje se. K náboženské rozptýlenosti přistupuje v době globalizace migrační proudění, které ročně čítá miliony lidí; jde o vystěhovalecká hnutí z Asie, Latinské Ameriky a Afriky do Evropy a Severní Ameriky, ale také do zemí Zálivu. Co mají tyto souvislosti společného s naším předmětem, diasporou, si můžeme ukázat na příkladu zemí Zálivu. Diecéze apoštolského vikáře pro Arábii se sídlem v Abú Dhabí zahrnuje asi 2, 5 milionu katolíků na celém arabském poloostrově. Většinou se jedná o dělníky z Filipín nebo Jižní Indie, ale také o dobře vzdělané zahraniční odborníky z Indie, Ameriky a Evropy, mezi nimi také o mnoho Němců. Jelikož Spojené arabské emiráty na rozdíl od Saúdské Arábie vykonávají liberální náboženskou politiku mohou tam být postaveny kostely (vysvěcení kostela v roce 2008 v Doha v Kataru) a katolíci se shromažďují k bohoslužbám v jazykově diferencovaných obcích. Tito katolíci se prozatím nacházejí v konfesijní diaspoře, protože politika vyžaduje, aby všechna křesťanská společenství jako katolíci a koptové, anglikáni, asyrové nebo svobodné církve se místně soustředila do jedné čtvrti, často ozvučené elektronickým muezzinem z blízké mešity. Společně se křesťané nacházejí v náboženské diaspoře muslimské země, která jejich práva výrazně omezuje a misie mezi muslimy stejně jako jejich konverzi zakazuje. Nadto se křesťané jako menšina nacházejí v kulturní diaspoře, neboť arabská řeč a kultura je jim cizí a tak to má zůstat (nemohou se stát občany se všemi právy a povinnostmi). Protože do zemí Zálivu přišli dobrovolně za prací a možností výdělku, žijí v dělnické diaspoře, která drasticky přispívá k tomu, že ti s nejmenším výdělkem, kteří bez kvalifikace pracují na stavbách, často v táborech dělníků zůstávají marginalizováni. Příklad ozřejmuje vícenásobnou menšinovou situaci těchto katolických pracovních migrantů v arabském muslimském světě a ukazuje nepřehlédnutelnou vícenásobnou situaci diaspory. Dříve, než o tom budeme dále uvažovat, podívejme se zpět na naši německou situaci. Náboženství v moderní době V Německu vypadá náboženská situace statisticky tak, že katolická a evangelická církev s třetinovým zastoupením mezi obyvatelstvem tvoří náboženskou menšinu, křesťané celkem však dvoutřetinovým podílem stále s přehledem tvoří většinu. Zbylá třetina se rozděluje mezi příslušníky jiných náboženství a lidi bez náboženství, kterých je 15%. Značné jsou však rozdíly mezi východem a západem. Zatímco na západě země se ke křesťanství v jeho katolické nebo evangelické podobě hlásí 78% obyvatel, v nových spolkových zemích mají většinu (68%) lidé bez náboženství nejen kvůli dvěma totalitním režimům, národnímu socialismu a reálnému socialismu a tím z křesťanů tvoří menšinu. V Evropě je náboženská krajina velmi pestrá a je charakterizována extrémy. Zatímco země jako Polsko, Irsko a Švýcarsko se ve velké většině hlásí ke katolické církvi, na západě České republiky a v pobaltském Estonsku nepatří většina obyvatel k žádné církvi, takže tam se katolíci nacházejí v diaspoře. I když je Evropa považována za sekularizovaný kontinent, empirická data ukazují silnou spojitost s křesťanstvím v jeho konfesijních podobách, což se projevuje ve víře v Boha a náboženské praxi, jako je např. pravidelné chození do kostela (30%) nebo náboženské doprovázení při životních přechodech narození, svatbě a úmrtí (75%). 5 Rozšířená teze, že modernizace společnosti s sebou přináší sekularizaci není s ohledem na tento vývoj udržitelná a byla samotnými bývalými zástupci jako je Peter Berger odložena coby wishful thinking (zbožné přání). 4 Hans-Joachim Höhn: Rozptýlenost. Náboženství mezi hledáním smyslu a zážitkovým trhem. Düsseldorf 1998, Srv. Atlas of European Values (Atlas evropských hodnot), ed. Loek Halman, Ruud Luijkx, Marga van Zundert. Leiden 2005,

5 Ještě méně platí tato údajná souvislost s podmínkami modernizace odklízejícími náboženství ve Spojených státech Amerických, kde naopak s modernizací přichází vysoká religiozita, která na rozdíl od Evropy je spojena s vysokou veřejnou úctou k náboženství a přesahujícím civilním náboženstvím (civil religion). Podle toho to nevypadá, že by v dohledné době křesťanství v Evropě bylo vymýceno nějakou (a už vůbec ne bojovou) antireligiozitou s ateistickým podtónem. Spíše se vyvine produktivní polarita mezi věřícími (v Boha, v božské) a nevěřícími (kteří však také věří v nějaký smysl: v přírodu, život, lidi), mezi smrtelnými (kteří znají jen pozemský život) a nesmrtelnými (kteří doufají v posmrtný život). 6 Kdo na počátku 21. století mluví o katolické církvi, nesmí se omezit jen na vývoj v Evropě, kde má katolická církev s 280 miliony lidí sedmadvacetiprocentní podíl na světové církvi, která zahrnuje celkem 1,2 miliardy katolíků ve všech kulturách. Ačkoli Evropa má stále ještě více katolíků než celá Afrika (12%) a Asie (10%) dohromady, podíl katolíků na těchto kontinentech jsou dvě třetiny (74%) celkového počtu obyvatelstva. Do počtů však je třeba zahrnutou budoucí vývoj, který poskytuje zcela jiný obraz. V posledních padesáti letech vzrostl počet obyvatel Afriky o 313%, zatímco počet katolíků se zvýšil o 700%. Nikdy ve svých dějinách nerostla církev za jedno století tak rychle jako v černé Africe. V Asii vzrostl počet obyvatel o 104%, avšak počet katolíků o 280%. Pro tyto kontinenty, ale také pro Ameriku (187%) a Oceánii (3600%) tedy platí, že počet katolíků roste značně rychleji než počet obyvatel. Sociokulturní a misijní růst církve tedy vede l silnému obrazu diaspory. V subsaharské černé Africe například se nachází značně vzrůstající počet katolíků v mnohonásobné diaspoře, nejen v konfesijní diaspoře vůči jiných křesťanským církvím a hnutím, ale i v náboženské diaspoře; ta vyplývá z konkurence se stejně rychle rostoucími African Independent (Initiated) Churches(AIC) a islámem, který expanduje ze severu a dosud, jako v případě Nigérie, vede k etnicky (Yoruba, Haussa) a nábožensky (křesťané, muslimové) rozděleným zemím. Podíváme-li se na obě Ameriky, zde žije polovina všech katolíků (50%), což je dalším důkazem jižního proudění katolicismu, který na všech kontinentech kromě Evropy zaznamenává enormní růst. Čísla signalizují dramatický obrat v katolické světové církvi její proměnu ze světové církve ve světovou církev, ale také její vzrůstající diasporizaci. Neboť při veškerém nárůstu čísla ukazují (kromě Latinské Ameriky, jižní Evropy a Filipín) menšinovou pozici katolické církve od umírněné formy jako v černé Africe po extrémní formu ve východní Asii. 7 Tento vývoj předpověděl a teologicky přesně vyjádřil již v padesátých letech Karl Rahner ( ), když ukázal pozici křesťanů v moderním světě a tuto pozici popsal jako planetární diasporu.tím globalizoval chápání diaspory a dal mu teologický význam spásně-dějinné nutnosti. Neboť diaspora podle něho není politováníhodnou situací, kterou je třeba překonat, ale je formou uskutečňování univerzální církve. Křesťanství je (i když ve velmi rozdílném dávkování) všude ve světě a všude ve světě je v diaspoře je opravdovou menšinou, nikde nemá fakticky vedoucí roli, která by mu umožnila důrazně a s mocí vtisknout době charakter křesťanských ideálů. Jsme dokonce bezpochyby v období, kdy tato diasporizace ještě pokročí. (...) V okamžiku, kdy církev bude církví všech pohanů, začne být také církví mezi všemi pohany. 8 Dosavadní chápání se vztahuje ke křesťanské diaspoře, tj. k rozptýlení nebo menšinové situaci katolíků nebo křesťanů v nábožensky odlišném prostředí. Avšak pojem diaspory udělal v poslední době další kariéru jako pojem, který je uvnitř církve určen spíše sekularizačním vývojem 6 Paul Michael Zulehner: Spirituelle Dynamik in säkularen Kulturen? (Spirituální dynamika v sekulárních kulturách?) Deutschland Österreich Schweiz, in: BertelsmannStiftung: Religionsmonitor 2008, Gütersloh 2007, , zde 154n. 7 K statistickým údajům srv. Bryan T. Froehle/Mary L. Gautier: Global Catholicism. Portrait of the Worl Church. (Globální katolicismus. Portrét světové církve). Maryknoll, NY Karl Rahner: Theologische Deutung der Position des Christen in der modernen Welt (Teologický význam postavení křesťanů v moderním světě), in: ders.: Sendung und Gnade, Einl. von Karl-Heinz Neufeld. Innsbruck- Wien 1998, 13-47, zde 27 a 30.

6 moderní doby než konfesijními rozpory 9 - nad církevními a teologickými kontexty křesťanské diaspory k pluralitní sekulární diaspoře, kterou je třeba vzít v potaz. 2. Moderní pluralizace diaspory V přítomnosti již křesťanská diaspora není osamělá, nýbrž dostalo se jí společnosti. Na základě globálního migračního hnutí se globalizoval i pojem diaspory a popisuje menšiny v novém, pro ně cizím prostředí. K často zmiňovaným příkladům takovéto situace patří irská diaspora v Americe nebo arménská diaspora v Evropě. První je dobrovolnou nebo hladem motivovanou migrací, druhé bylo zapříčiněno násilným odsunem a genocidou na křesťanských Arménech sunnitskými Turky. Jiné výzkumy se zabývají muslimskou diasporou v Německu, indickou diasporou v Jižní Africe, čínskou diasporou ve Spojených státech (Chinatowns) a v jihovýchodní Asii nebo konečně kubánskou diasporou v USA nebo hinduistickou diasporou v Karibiku. Nad geograficky a národnostně podmíněnou diasporou se však vede ještě jeden diasporní diskurs, který se zabývá městy jako je Londýn a New York. Ty již nejsou nazývány tavícím kotlíkem (melting pot), ale na základě hybridity, smíšení kultur a náboženství, jsou označovány jako Diaspora-City. K tomu diaspora proniká do genderového diskurzu a kyberprostoru internetu. Sociálně a kulturně vědní chápání pojmu diaspory tedy rozšiřuje tradiční náboženské chápání a upozorňuje na to, že je možno být vpleten do vícenásobné diasporní situace, tedy být nábožensky, kulturně, politicky a sociálně cizinci, jak již ukázal výše zmíněný příklad Abú Dhabí. Africká diaspora Příkladem pro moderní chápání diaspory je mnohokrát diskutovaná africká diaspora 10, tj. africká přítomnost mimo černý kontinent s cca 80 miliony afrobrazilců a 40 miliony afroameričanů v USA. Podíváme-li se zpět do biblických dob, najdeme již poukazy na zmínky o Africe ve Svatém Písmu. Ve Starém zákoně se mluví o Kúši, což je hebrejské pojmenování Etiopie; Ať Kúš vztáhne ruce vstříc Bohu, říká se v Žalmech (Ž 68, 32). Skutky apoštolů vypráví o obrácení etiopského dvořana krále Kandaka, kterému Filip vysvětluje prorocký spis Izajášův, totiž ono místo o beránkovi vedeném na porážku, jež poukazuje na Ježíšův osud (Iz 53, 7). Toto hermeneutické osvětlení prorockého textu dvořana natolik zasáhlo, že se ještě na cestě nechal pokřtít (Sk 8, 26 40). Příklad apoštolské misie v dřívější africké diaspoře. Vnímání Afriky bylo ovšem po staletí zatíženo břemenem, které vychází z trvale chybného výkladu biblického textu. V první biblické knize, Genesis, se nachází seznam národů (Gen 10), který schematicky vypočítává tehdy známé národy světa a vztahuje je ke třem Noemovým synům: k Jefetovi, Chámovi a Šémovi, neboť podle nich se rozdělila celá země (Gen 9, 19). Na (středověkých a raně novověkých) mapách byly tři kontinenty přiřazeny třem synům: Asie Šémovi (semité), Evropa Jefetovi (jafité) a zemský díl Afrika Chámovi (hamité) Toto schéma bylo natolik zažité, že se po objevu Ameriky vedly spory o tom, z jakého Noemova syna pocházejí Indiáni. Přiřazení Cháma Africe mělo vést k hořkým dějinám Afričanů. Podle biblického vyprávění byl Chám proklet a uvržen do otroctví, neboť odhalil hanbu svého opilého otce (Gen 9, 18 26). Toto Chámovo prokletí otcem bylo přeneseno na africké národy, a tak měl špatný výklad biblického textu ospravedlnit diskriminaci a utlačování černé Afriky až do 20. století byl tento výklad předkládán jako odůvodnění apartheidu. 9 Thomas Söding (Ed.): Zukunft der Kirche Kirche der Zukunft. Christen in der modernen Diaspora. (Budoucnost církve církev budoucnosti. Křesťané v moderní diaspoře). Hildesheim 1994, Srv. Joseph E. Harris (ed.): Global Dimensions of the African Diaspora (Globální rozměr africké diaspor). Washington D. C

7 Tento negativní obraz mravně hřešících a tedy potrestání hodných Afričanů také spolupůsobil při tvorbě největší vnucené diaspory afrických národů. I když v severní a východní Africe probíhal arabský a africký obchod s otroky, v raném novověku šel lukrativní obchod s otroky ze západní Afriky do Ameriky, rovněž do koloniálních říší iberoamerických a později i do jižních států ustavujících se Spojených států Amerických. Na to upomínají duchovní písně amerických otroků, černošské spirituály jako Go down Moses nebo Nobody knows the trouble I ve seen, které zlidověly a připomínají zkušenost židovské diaspory. 11 Atlantický obchod s otroky a severoamerická rasová otázka tedy hluboce charakterizují africkou diasporu, jejichž vitalita v amerických a afrokaribských oblastech se projevila i v hudební tradici jazzu a jiných afrických formátů. Africkou diasporou tedy rozumíme nucené nebo dobrovolné rozptýlení v různých epochách, s nímž je spjata nová kulturní identita v cizině a také naděje na návrat do vlasti. Co platí pro Afriku, týká se i dalších forem moderní diaspory. Označení diaspora pro rozptýlení a migrační hnutí vzniklo na konci dekolonizace, když byl tento pojem uveden v roce 1965 do debaty. Byla to i léta Druhého vatikánského koncilu ( ), který znovu objevil teologickou pozici diaspory. V sociálních a kulturních vědách se mezitím pojem diaspory stal vůdčí kategorií, která označuje velmi rozdílené jevy. 12 Míněny jsou totiž osoby, společenství nebo skupiny, které z různých důvodů ztratily svoji původní vlast a z donucení nebo dobrovolně odešly (musely odejít) do ciziny, kde se snaží udržovat svoji identitu a kontextově ji nově určit. Může se jednat o politické azylanty nebo ekonomické migranty, etnické vyhnance nebo nábožensky pronásledované, politické exulanty nebo postkoloniální emigranty, válečné uprchlíky nebo uprchlíky před hladem. A protože tyto proudy lidí čítají ročně miliony a stále se zvětšují pomysleme jen na tlak na jižní a východní hranice EU není přehnané mluvit o století migrace. Ať už jsou pohnutky jakkoli rozdílné a heterogenní, shodují se diasporní společenství v tom, že se ze svého původního centra vzdálili dobrovolně, často však pod tlakem, a žijí rozptýleně na novém místě, ponechávají si však způsoby chování a vzpomínky, které doprovázejí přijetí nové situace, mohou však také být neseny nadějí na návrat. Židovské kořeny Pojem a skutečnost diaspory pocházejí jak známo ze židovské zkušenosti a tradice. Židovská diaspora tvoří matici a zvláštní orientační bod, je-li v moderním, metaforickém smyslu řeč o diaspoře. Ve třetím předkřesťanském století přeložilo sedmdesát židovských učenců v diaspoře v egyptské metropoli Alexandrii podle legendy kánon biblických spisů (Zákon, Proroci, Spisy) z hebrejštiny do řečtiny. Tento velký literární čin, Septuaginta (LXX), zpřístupnil svatá písma Izraele v obecné řeči antiky. Zde překladatelé poprvé označili rozptýlení izraelského lidu jako diasporu. Forma existence Izraele mimo jeho zemi to je diaspora. Tato existence v cizině se v dějinách přihodila vícekrát, od otroctví v Egyptě až po zničení prvního Chrámu a masovou deportaci za Nabukadnesara do babylonského exilu v 6. století před Kristem. U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem, naříká Žalm 137 a hrozí babylónské dceři, ničitelce, odplatou. Následovalo zničení Chrámu v roce 70 po Kristu Římany událost je vytesána v Titově římském oblouku - a 11 Srv. Lothar Zenetti: Peitsche und Psalm. Geschichte und Glaube, Spirituals und Gospelsongs der Neger Nordamerikas, (Bič a žalm. Dějiny a víra, spirituály a gospely severoamerických černochů) München Srv. Ruth Mayer: Diaspora. Eine kritische Begriffsbestimmung (Diaspora kritické určení pojmu). Bielefeld 2005

8 rozptýlení po středomoří politicky vnucený exil. Avšak ne každé rozptýlení do ciziny bylo spojeno s odsunem a deportací do exilu (Galut) a tím vynucenou ztrátou vlasti. 13 Židé vyhledali cizinu a diasporu i dobrovolně. Když po osvobození z Babylónského zajetí perský král Kýros v roce 538 před Kristem umožnil zavlečeným Židům návrat do vlasti (srv. Iz 45, 1.13), mnozí této možnosti nevyužili, ale po staletí zůstávali v cizině a značně se asimilovali. Dobrovolná diaspora znamebala zůstat v cizí zemi z hospodářských nebo demografických důvodů. Tak se Židé v antice dostali do Alexandrie a do Říma, do Severní Afriky a Španělska, kde žili jako menšiny v diaspoře. 14 Jako obchodníci proniklo nemálo Židů mořskými cestami a rozvětvenými hedvábnými stezka do Asie a diasporu založili dokonce i v Číně. A protože Chrám jako centrum izraelské země (Erec Jisráel) byl dvakrát zničen, rozšířily se v diaspoře synagógy, shromažďovací prostory pro modlitbu, v jejichž středu trůnil svitek Tóry. Diaspora může v židovském chápání znamenat soud a trest rozptýlení nevěrného lidu, jako bylo Božím trestem zničení Babylónské věže, rozptýlení lidí a zmatení jazyků (srv. Gen 11,9). Ale diaspora může znamenat i přítomnost Boží mezi pohany, aby Izrael mohl být světlem národů, abys byl spása má do končin země (Iz 49,6). I v číslech se ukazuje dominance židovské existence v diaspoře. Z celkem 60 milionů obyvatel Římské říše bylo okolo přelomu letopočtů asi 10% Židů, z nichž 7% žilo v diaspoře. Dnes je tento poměr podobný. Počítáme-li s dobře 13 miliony Židů na celém světě, žije z nich většina (8 mil.) v diaspoře (v Izraeli jen asi 5 milionů). Na příkladu diaspory je zřejmá dominantní existenční forma židovského náboženství, které svoji etnickou a náboženskou identitu extrateritorializovalo a tím stanovilo hranice mezi vlastí a cizinou spíše duchovně než geograficky, a tímto způsobem spoluutvářelo globální náboženskou krajinu. Symbolem a centrem této zvnitřnělé identity je Tóra se svým narativním jádrem pěti knih Mojžíšových (Pentateuch). V protestantismu pokřtěný a katolicky sezdaný německý spisovatel Heinrich Heine ( ) ve svých Doznáních trefně nazval Tóru přenosnou vlastí, kterou Židé, při veškeré rozptýlenosti a v ghettech, všude s sebou vláčí, aby mohli v diaspoře žít z tohoto pokladu Misijní diaspora Přes židovskou diasporu se již blížíme k otázce diaspory a misie. Je sice sporné, zda nebo v jaké míře rozvíjely židovské obce v diaspoře v pozdní antice misijní aktivity, zvláště proto, že proselytství a obřízka nebyly podle římské práva dovoleny ne-židům. Ale v okruhu židovské synagogy žili lidé, kteří se zajímali, kteří byli přitahováni Písmem Izraele a jeho monoteismem, takže synagógy, které vedle své náboženské funkce plnily ještě funkci sociální a kulturní, se mohly stát místy misie. Ze Skutků apoštolských víme, že apoštol národů Pavel zvolil pro svou misii rozdílné výchozí body. Mohlo to být osvícené město Atény, ale i venkov opletený mýty. Především se však obracel na diasporní synagógy s jejich proselyty, bohabojnými lidmi a sympatizanty, kteří byli také nezřídka přitahováni i křesťanstvím (srv. Sk 13,14-52; 17,4-12). Tak se bohabojná zámožná obchodnice s purpurem Lydie tak cítila být oslovena Pavlem, že se nechala ve Filipech pokřtít a stala se tak první evropskou křesťanskou (srv. Sk 16,11-15). 13 Srv. Jörg Kiefer: Exil und Diaspora. Begrifflichkeit und Deutungen im antiken Judentum und in der hebräischen Bibel (Arbeiten zur Bibel und ihrer Geschichte 19) (Exil a diaspora. Pojmosloví a výklad v antickém židovství a v hebrejské bibli).leipzig Srv. Erich S. Gruen: Diaspora. Jews admidst Greeks and Romans (Diaspora. Židé mezi Řeky a Římany). Cambridge Ma. London Heinrich Heine: Geständnisse, Memoiren und Kleinere autobigrapfhische Schriften (Historisch-kritische Gesamtsausgabe der Werke Bd. 15) zprac. Gerdem Heinemannem, Hamburg 1982, 43.

9 Skutky apoštolů nám také osvětlují spojitost mezi rozptýlením a misií. Je zde zpráva o pronásledování prvotní křesťanské obce v Jeruzalémě, během níž byl zabit Štěpán za podílu Saulova, který ještě nebyl Pavlem. Kvůli tomuto pronásledování však byli mnozí křesťané rozprášeni do krajiny Judska a Samaří, a přesně o tom se říká: Ti, kteří se z Jeruzaléma rozprchli, začali hlásat evangelium všude, kam přišli (Sk 8,4) Pronásledování a rozptýlení se tedy staly podnětem k mobilnímu misijnímu zvěstování. Biblické chápání křesťanské diaspory můžeme také vyrozumět z 1. listu Petrova, který se obrací ke křesťanům z pohanů a je chápán jako dopis do diaspory. Oslovuje křesťany jako vyvolené, ale také jako cizince, kteří žijí v diaspoře (diasporá) (1.P 1,1). 16 Diaspora ohrožených obcí, které trpí nepřátelstvím a diskriminací je interpretována jako důsledek nového křesťanského životního stylu, který svým náboženským a etickým kontrastním programem vede ke konfliktům. Křesťané jsou cizinci svým znovuzrozením ve křtu, mravním životem a monoteistickou vírou, která se zakládá na občanství Božího království. Diaspora je tedy křesťanskou formou existence, která se v dějinách objeví vždy, když uvažujeme o křesťanské misii. Byli to profesionální i dobrovolní misionáři,kteří ve svém zavazadle nesli evangelium a svým životem vydávali atraktivní svědectví o Boží lásce. Ve středověku povstala dvě mocná misijní hnutí: první z Palestiny a Malé Asie do Evropy a druhé do Asie skrze orientální církev Východu. V souvislosti s těmito misiemi vznikla křesťanská diaspora, z níž se na Západě vyvinulo mocné plošně rozšířené křesťanství, na Východě lokálně zakořeněné křesťanství, které se ovšem udrželo jen do raného novověku. Příklady poukazují na možnost dešifrovat dějiny misií jako dějiny diaspory; tohoto úkolu se může někdo ujmout. Vidíme-li v Bibli, že rozptýlení může vést k misii, pak s ohledem na dějiny můžeme konstatovat, že veškerá misijní snaha nejprve vede k diaspoře. Existuje tedy vzájemný vztah mezi diasporou a misií. Teologické zdůvodnění Dnešní základní teologické chápání diaspory se může odvolat na Druhý vatikánský koncil, který se tímto tématem přímo nebo nepřímo zaobíral a včlenil jej do své obnovené eklesiologie. Na jedné straně odmítá pastorální konstituce o církvi Gaudium et spes implicitně každé uzavření do sebe nebo oddělení církve a jejích obcí od světa, a zdůrazňuje naproti tomu úzké spojení církve s lidmi a jejich dějinami (GS 1), přičemž církev má specifickou povinnost osvětlovat tajemství lidí ve světle Kristově (GS 10) a jde spolu s celým lidstvem, sdílí s ním týž pozemský osud a je jakoby kvas a duše lidské společnosti (GS 40). Co platí pro církev jako celek, platí i pro obce nezávisle na jejich velikosti. Proto dogmatická konstituce o církvi zdůrazňuje přítomnost Krista v diasporních obcích: V těchto shromážděních, i když často bývají malá a chudá nebo žijí v rozptýlení (in dispersione), je přítomen Kristus,... (LG 26). Na základě této teologické pozice obce (v diaspoře) může také koncil narýsovat poslání spásy, i když tato obec je jen malým stádečkem (pusillus grex); má být pro celé lidské pokolení naprosto bezpečným zárodkem jednoty, naděje a spásy. Kristus ho ustavil jako společenství života, lásky a pravdy, činí z něho nástroj vykoupení všech lidí a posílá ho do celého světa jako světlo a sůl země (srov. Mt 5,13-16) (LG 9). Toto teologické zdůvodnění chápe tedy malé stádce diaspory v jejím symbolickém charakteru jako nezničitelný zárodek, v jejím soteriologickém charakteru jako nástroj vykoupení a v jejím misijním charakteru na základě poslání do světa. Větší teologické zdůvodnění a větší prostor se dají diaspoře a její misii sotva přiznat. Diaspora má tedy 16 Srv. Reinhard Feldmeier: Die Christen als Fremde. Die Metapher der Fremde in der antiken Welt, im Urchristentum und im 1. Petrusbrief (Křesťané jako cizinci. Metafora ciziny v antickém světě, v prvotním křesťanství a v 1. Petrově listu). Tübingen 1992.

10 bezpochyby misii poznatek, který již před koncilem jasnozřivě zdůraznil Hugo Aufderbeck pro diasporu v NDR, totiž že i každá chudá obec se podílí na misijním úkolu církve. 17 Z dobrých historických a teologických důvodů tedy patří diaspora a misie k sobě a jsou ve vzájemném vztahu. Přitom je třeba předpokládat takové chápání misie, které vidí poslání církve v tom, aby pokračovala v poslání a pověření Ježíšově, aby všichni lidé a národy měli podíl na zjevené Boží lásce a aby Ježíšovo evangelium působilo v Duchu svatém. A protože tento úkol vychází z křesťanského universalismu spásy, mají všichni lidé bez rozdílu osoby a národa a etnické skupiny právo na to, aby toto evangelium poznali, i když jeho přijetí je ponecháno na svobodné vůli jedince a nikdy nesmí být vnucováno. Misie tedy musí dostát vlastnímu nároku na pravdu, totiž sloužit zjevení Boží lásky v Ježíši Kristu, aniž by zanedbávala nárok na svobodu, tj. jednala s druhým jako se svobodným subjektem, který dokáže jednat responsoriálně a zodpovědně. Misie ve světové církvi znamená jak to formuluje programové slovo biskupů s názvem Všem národům spásu, která jim náleží (2004) překračovat hranice směrem k druhému a zvěstovat jim evangelium s respektem k jejich jinakosti tak, aby se cítili pozváni následovat Ježíše a přijmout evangelium. 18 Tím se však rozšiřuje pole misií co se aktérů, prostor a metod týče. Platí-li misie pro všechny místní církve na kontinentech, pak se týká podle jejich možností všech křesťanek a křesťanů (srv. AG 2) a tento úkol nepřináleží jen profesionálním misionářům. Pole misí se otevírá i prostorově, neboť nejsou míněny jen vzdálené země a kultury, ale i vlastní země, zvláště jde-li ideologickým nebo sekulárním způsobem o exkulturaci křesťanství. Uvažme jen, že v Německu v západních spolkových zemích patří k nějaké křesťanské církvi dvě třetiny obyvatelstva, zatímco ve východních spolkových zemích mají dvě třetiny lidí sotva jaký vztah ke křesťanství, což je nejen výsledkem náboženské politiky dvou ateistických režimů. Širší pole misií dovnitř a ven rozšiřuje také repertoár metod, které se mohou v diaspoře použít. Můžeme to popsat podle již klasických základních funkcí martyria, leiturgia, diakonia což je tu však možné jen zkratkovitě. K martyria patří všechny formy svědectví, od mlčenlivého svědectví životem až k veřejnému vyznání, od křesťansky inspirovaných etických vystoupení v povolání až ke kázání pro věřící nebo lidi vzdělané mezi odmítači náboženství. K leiturgia patří všechny formy soukromé nebo společné modlitby, v tichu komůrky i na městských prostranstvích, ale také všechny formy liturgického slavení svátostí, jejichž smyslový a symbolický rituál vyžaduje i pečlivou estetickou péči. To se týká normálních kostelů stejně jako jiných atraktivních sakrálních míst, např. poutních. A konečně k diakonia patří charitativní formy jednání, od drobného dobrovolnictví po služby poskytované velkými institucemi organizované Charity. Kde se realizují tato základní gesta, vzniká křesťanské společenství a kde existuje křesťanská obec, přicházejí ke slovu základní gesta. Při vykonávání všech misijně působících základních gest se zavádí Boží otázka, která má střežit diasporu a aktualizovat misii. Obdivuhodným způsobem se to podařilo francouzské křesťance Madelein Delbrel ( ), která otevřela extrémně marxistické město Ivry-sur-Seine misii, žila z liturgie, podávala intelektuální svědectví a zasazovala se i diakonicky. Jelikož její pojetí mlčenlivého svědectví nepostačovalo, podporovala explicitní apoštolát. Jsme-li odpovědni za to, že lidé ztratili Boha, pak za to možná musíme trpět, ale především jim Boha musíme vrátit (rendre Dieu). Sice jim víru nemůžeme dát, můžeme však darovat sami sebe (donner). Ve víře jsme našli Boha, můžeme ho předávat, když darujeme sami sebe a to zde, v našem městě. Nejde tedy o to odejít 17 Hugo Aufderbeck: Diasporaseelsorge, in: Lexikon für Theologie und Kirche, 2. völlig neu bearbeitete Aufl., Bd. 3., Freiburg 1959, 347n, zde Všem národům spásu, která jim náleží. Misie ve světové církvi (Němečtí biskupové 76), Bonn 2004, 37.

11 s těžkým srdcem od bídy druhých, ale musíme zůstat při nich, s Bohem mezi nimi a námi (avec Dieu entre eux et nous). 19 Praktické možnosti Pro misijní chápání diaspory, které je ve dvojím smyslu dobové a zohledňuje jak pluralitní diasporní situaci tak teologicky zadané úkoly, musí být nepostradatelné dvě varianty. Můžeme je označit jako globální solidaritu a teologické profilování. Globální solidarita znamená novou pozornost pro různé formy lidské diaspory, ať už se jedná o její náboženskou nebo kulturní, etnickou nebo jazykovou, sociální nebo národní formu. Nezřídka se mísí tyto i další zkušenosti se zkušeností bytí v cizině. Afričan, který se s vidinou výdělku za nejtěžších podmínek dostává do zemí Evropské unie se nachází v sociální, kulturní, jazykové a náboženské diaspoře. Pokud pochází z frankofonní oblasti a je katolíkem, najde snadněji záchytné body, které mu pobyt v cizině ulehčí. Na katolických přistěhovalcích za prací, kteří v Německu našli společenství své mateřštiny lze pozorovat zdařilý integrační proces. Tak můžeme posoudit vícenásobnou diasporu, v níž konfesijní nebo náboženská diaspora tvoří jen malou část. Globální solidarita vyžaduje tedy nejprve vklad vlastní křesťanské zkušenosti s diasporou a empatii se všemi, kdo učinili podobnou zkušenost. Je-li církev co nejtěsněji spjata s lidstvem a jeho dějinami, když Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků (GS 1), vyplývá z toho i solidarita se všemi, kteří musejí žít v diaspoře jakéhokoli druhu. Jedná se tedy o odstranění hranic pojmu diaspora a začlenění konfesní nebo křesťanské diaspory do srovnatelné situace. Tímto zařazením ztrácí křesťanská diaspora svůj monopolní charakter, aniž by se ovšem stala libovolnou. Nezbytné odlišení od jiných diaspor plyne z jejího teologického profilu. Teologické profilování vyplývá nejprve z pohledu na židovskou diasporu, která, chápána jako trest a požehnání, má i spásnou relevanci pro druhé cizí (pohanské) národy a byla startovním polem prvokřesťanské misie. K tomu přistupují novozákonní výpovědi, které uvádějí rozptýlení a misijní aktivity do nové souvislosti. A konečně eklesiologie communia II. vatikánského koncilu zdůrazňuje Kristovu přítomnost v diasporních obcích, které však nemají být uzavřenými ghetty. Spíše by měly působit jako nástroj Božího vykoupení v celém světě, mají proto misii. Z toho pro typický profil křesťanské diaspory vyplývá, že svoji situaci nevnímá primárně jako ohrožující nebo nebezpečnou své identitě, ale jako platformu pro věrohodné a sebevědomé hlásání evangelia ve svém sociálním a kulturním kontextu, který evangelium nezná, nechce poznat nebo ho odmítá. Obec v diaspoře však sdílí i mnohé kontextové momenty jako řeč a mentalitu, sociální postavení nebo vzdělání, sousedství, školu a nemocnici. Každá diaspora tedy stojí před úkolem inkulturace, která umožňuje vstoupit s ostatními do každodenního dialogu života (convivis) a jednání (cooperatio) a dojít k výměně spirituálních zkušeností a náboženských přesvědčení. Pro takovou inkulturaci potřebují obce v diaspoře mnohostrannou komunikační náboženskou kompetenci 20, aby přeložili evangelium do kultury druhého. Misie v diaspoře spočívá v tom, zapojit se solidárně do diasporní situace a skrze shromažďování ve víře získat kompetenci pro poslání k druhým. 19 Medelein Delbrel: Auftrag des Christen in einer Welt ohne Gott (Úkol křesťana ve světě bez Boha) (Theologia Romanica 24), 2. vydání, Einsiedeln 2000, Srv. k tomu Annegret Beck: Christ sein können. Religiöse Kompetenz in der katholischen Diaspora Ostdeutschlands (Moci být křesťanem. Náboženská kompetence v katolické diaspoře východního Německa). (Erfurter Theologische Studien 95). Würzburg 2009,

12 . Misijní perspektivy církve v diaspoře. Bonifatiuswerk der deutschen Katholiken, 2009 Ralf Haderlein Diakonické projekty jako majáky činnosti církve v diaspoře Impulz Výzvy diakonického jednání v diaspoře se právě v Německu stále více proměňují. Mezi tyto výzvy patří nejen ubývající počet lidí římskokatolického vyznání, pokles porodnosti, sílící stěhování lidí za prací, odliv lidí z venkova, rozpad starých církevních krystalizačních bodů a společenství a reorganizace biskupství, ale také otázky hledání spirituality a religiozity, otázky po profilu diakonie, otázky okolo náboženského doprovázení lidí, misijní církvi dnešní doby a tím také otázky propojení a kooperace bez ztráty profilu. Diakonické majáky, které tyto výzvy zvládají a které mohou a musejí být využity jako zdroje, musejí disponovat vlastní spirituální a náboženskou silou, musejí mít zřetelný náboženský profil a musejí se neustále rozvíjet. Jedině pak bude možno předávat víru ve všech jejích projevech. Ale jak se to může do budoucna tváří v tvář výzvám podařit? Stále méně lidí je v křesťanském kdo pak má tyto majáky obsluhovat? Církev je vnímána jako jeden z mnoha zaměstnavatelů práce namísto povolání, Jak strážce majáku duchovně a nábožensky doprovázet? Mladí lidé pochybují, že jim církev může dát odpovědi na životní otázky pro koho by pak měly majáky být ještě udržovány? Propojení a kooperace s jinými organizacemi vyžadují pevný vlastní profil. Pokud ostatní i soukromé organizace a jiná náboženská hnutí disponují stejně dobrými majáky, jak velká je naše vyzařovací schopnost? Církevní restrukturalizace částečně ztěžuje zabydlenost v církvi. Kde jsou tyto majáky doma? Nebo jsou bezdomovci mezi projekty? Finanční situace církví a státu ponechává stále méně prostoru pro zákonem negarantované služby diakonie. Jak bude možno v budoucnu majáky financovat? Pozitivní zkušenosti majáků ukazují, že těmto výzvám dostály. Lidé nacházejí víru, nouze a starosti trpících jsou zmírňovány. Církev začíná mít v diaspoře profil. Profil přitom znamená nerozpustit se v zástupu, mezi nabídkou ostatních, ale vnést do světa vlastní sebepojetí, tj. být církví misionářskou. Tato kapitola si pokládá tyto i další otázky a chce výše nastíněné otázky vnést do diskuze. Příspěvky biskupa Joachima Reinelta, z jehož biskupství v diaspoře září mnoho majáků, a probošta Norberta Feldhoffa, který coby bývalý generální vikář Biskupství kolínského čelil společenským a politickým výzvám v katolickém prostředí, ukazují budoucí perspektivy pro práci diakonických majáků.

13 . Misijní perspektivy církve v diaspoře. Bonifatiuswerk der deutschen Katholiken, 2009 Joachim Reinelt Diakonické majáky v diaspoře Charita jako základní funkce církve Biskup Klaus Hammerle jednou řekl: Nejvnitřnější a zároveň nejviditelnější vlastností Boha i samotných lidí je nejen dávat si navzájem dary, ale být jeden pro druhého darem. Proto jsou majáky charity ti lidé, o nichž Pán říká: Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (J 13,35). Vincenc z Pauly napsal: Mělo by pro nás být nemožné vidět trpět člověka a netrpět s ním; vidět ho plakat a neplakat s ním. Každý křesťan a každé křesťanské společenství, které jsou pro druhé darem, jsou našimi majáky. V církvi samozřejmě existují i zvláštní akcenty diakonické. I diaspora stanoví svoje charitativní těžiště podle principu vidíme nouzi a jednáme. Společně s naší diecézní charitou jsme vypátrali některé majáky. Na prvním místě jmenovali moji spolupracovníci hospicovou službu. V ní jde o naději v životní situaci, kterou naše společnost není ochotna doprovázet, protože potřeby umírajících jsou častou vytěsňovány a člověk neví, co by tváří v tvář umírajícímu řekl. Naproti tomu naše hospice charakterizuje osobní blízkost, pozornost, důstojnost a důvěra. Tato služba u nás do roku 1990 téměř neexistovala, ale dnes je po ní velká poptávka a je v ní ochotno sloužit mnoho dobrovolníků. Na druhém místě bych jmenoval vesničku pro děti a mládež v Markleebergu u Lipska. Zvláštností tohoto charitního zařízení je úzké propojení mezi vesničkou a místní farností. Okolí s velkou vážností vnímá, jak církev dokáže stát po boku dětem v jejich obtížné sociální a zdravotní situaci. Právě sociální charitní projekty v Míšni a drážďanském kraji získaly misijní charakter. Nezaměstnanost a osamocení se tam snaží překonat projektem výstavby zahrad a vzděláváním. To, že církev se ujímá těchto potřeb v převážně nekřesťanském prostředí dává lidem odvahu a ukazuje církev v novém světle (Lommatský koš, BOOT v Schlottwitz). Po převratu byl rozvoj naší Charity velmi dynamický, protože politické a finanční podmínky se zcela změnily. Nejdůležitějším byla diferenciace poradenství v děkanátních charitách. V časech NDR jsme měli povoleno provozovat jen všeobecné poradenství. Po roce 1990 vznikla v rámci církevního poradenství řada nových odborných služeb. Poradenství v oblasti pomoci mladým lidem, poradenství v těhotenství, pomoc při výchově; zvláštní význam má sociální práce. Počet dětských denních center vzrostl z 12 (1991) na 26 (2008). Z toho 19 provozují farnosti. Jasný katolický profil dětských center oceňují i rodiče, kteří nejsou křesťany. Co se klasické charitní práce farností týče zejména jde o skupiny pomoci a charitní konference se naproti tomu situace změnila jen málo. Pomáhající se soustředí především na potřebné z vlastní farnosti. V jednotlivých farnostech je tato činnost otevřená, zejména ekumenicky. Charitní práce ve farnostech musí být posílena. Snažíme se získat nové členy dobrovolník do skupin pomáhajících. Pozornost těchto skupin musí být zaostřena na potřeby okolí i vlastního společenství. Právě v diaspoře je ono křesťanské pohleďte, jak se milují silným a nepostradatelným svědectvím víry. Lidé zodpovědní za práci Charity a za pastoraci tu nacházejí široké pole pro spolupráci. Také zařízení Charity potřebují

14 . Misijní perspektivy církve v diaspoře. Bonifatiuswerk der deutschen Katholiken, 2009 důraznější křesťanský profil, aby svědectví bylo autentické. Pokud bychom se ptali po přidané hodnotě charitní práce v našich zařízeních, slyšíme od návštěvníků, kteří nejsou křesťany, tato slova: na vašem zařízení je něco zvláštního. Blíže to nelze vyjádřit, protože vnitřní jazyk církve není obecně známý. Ani pracovníci často nejsou schopni to specificky vyjádřit. Onen jiný duch našich domů působí na obyvatele, příbuzné, návštěvníky, pracovníky i dobrovolníky. Křesťanský obraz člověka, který zakládá naši činnost, má charakteristickou sílu. Zvláště láskyplná pozornost věnovaná těm nejslabším, tedy lidem z demencí, postiženým, ležícím, osamělým atd., dělá dojem na naše okolí. Zařízení a poradny, kde je možno pocítit křesťanské communio zvlášť silně přitahují ty, kdo hledají pomoc. Nejintenzivněji je obdivováno to specificky křesťanské; tam, kde jsou občanské iniciativy se svými silami u konce, je věřící pracovník Charity nesen vírou v Kristův kříž, silou evangelia. Zvláště v procesu umírání přitakávají křesťanské naději i lidé, kteří dříve na věčný život nevěřili. Křesťanské slavení v různých zařízeních je většinou vděčně přijímáno a často i s entuziasmem vítáno. Také setkání s jednotlivým svědčícím křesťanem stejně jako práce v dobrém kolektivu může působit misijně. Nesmíme ovšem přehlédnout naše hranice. Neschopnost našich pracovníků a omezené zdroje našich služeb a zařízení se mohou teprve dostavit. Často také chybí odvaha vyjít za lidmi v nouzi mimo naši farnost. Společnost se svými egoistickými principy, které zatím dávají přednost kultuře smrti před kulturou života a lásky nám určuje hranice. Individualismus a nezájem o starosti druhých omezují naši práci. Proto potřebujeme personál naplněný láskou a odborně profilovaný, který bude odpovídat poslání církve. Alespoň jádro našich pracovníků musí být neseno Duchem, aby práce mohla být naplněna smyslem a aby odpovídala evangeliu. I při spolupráci s evangelickými zaměstnavateli lze jasně cítit ochotu dát službě křesťanský profil. Zvláštní pozornost vyžadují ne-křesťanští pracovníci. Nejsou pro nás nutně řešením z nouze. Často je ochota těchto spolupracovníků zachovávat hodnotu křesťanské lásky a profesně podle ní jednat větší než u mnohých křesťanů. Je však třeba stálého doprovázení skrze vedoucí osoby, aby bylo možno vybudovat a udržet vztah k evangeliu a porozumění pro zvláštní profil naší práce. Pro všechny pracovníky musí platit to, co platí například v pečovatelském domě pro seniory: fyzická péče je službou, která doprovází duchovní a duševní péči. Všem musí být jasné, že Charita není vedlejším produktem církve, ale její základní funkcí. Proto na poutě našich pracovníků zveme vždy i nekřesťany. Mnozí z nich jsou za poselství církve velmi vděčni. Propojení s ostatními poskytovateli sociální práce se zvláště v našem prostoru uskutečňuje s evangelickými partnery. Dosud jsme společně realizovali nádražní misie, sociální centra, hospice a iniciativy pro chudé. Na komunální úrovni spolupracujeme spíše na základě smluv, jimiž je regulována a financována např. práce poradenských center nebo mateřských škol. Propojení v širším smyslu funguje v práci s migranty, do níž jsou zapojeny různé poradny, dobrovolníci evangelické a katolické církve, dotyční migranti a komunální cizinecké úřady. Podobné je to v oblasti sociálních projektů v sociálně-politické práci Charity v pracovních svazech bezplatného zabezpečení. Zvláštním případem spolupráce a propojení byla pomoc při záplavách v roce 2002 a v následujících letech. Veškerá pravá pomoc křesťanské diakonie se samozřejmě děje bez jakýchkoli postranních úmyslů. Pravá láska sama v sobě obsahuje svědectví. Naši pracovníci mají zkušenost, že se lidé ptají po pravém důvodu jejich konání a jejich péče. Láskyplná péče provokuje k přemýšlení a někdy také ke změně života. V našich zařízeních je příkladnou službou jednoznačně podporována kultura beroucí zřetel na druhého, kultura pomáhající. Charita vykonává do určité míry přípravou práci. Zvláště naše dětská denní centra, která jsou velmi oblíbená i mezi rodiči nekřesťany, od nich získávají porozumění pro

15 . Misijní perspektivy církve v diaspoře. Bonifatiuswerk der deutschen Katholiken, 2009 křesťanskou výchovu. Práce s dětmi a mládeží, kterou vykonávají salesiáni v chemnitzském kraji si získala velkou pozornost a úctu vůči církvi. Péče o bezdomovce v Geře a Chemitzu je veřejností velmi dobře přijímána. Dobrota a radikální chudoba misionářek blíženské lásky Matky Terezy, které v Chemnitzu působí již od dob NDR, si získala velký respekt těch, kteří se s nimi setkávají i těch, kterým pomáhají. Sestry svaté Alžběty musely bohužel kvůli nedostatku dorostu omezit svoje služby v řádové nemocnici v Drážďanech, avšak jejich přítomnost má stále význam pro pacienty a spolupracovníky. Téměř nepozorovaně působí v Lipsku menší bratři, přesto mají pro svoji práci s postiženými a s vězni obdiv mnohých. V nepříznivé sociální situaci města Lipska s velkou láskou působí dominikánky v oblasti práce s dětmi z chudších rodin. Cisterciačky z Marienstern se tu starají o postižené. Je tedy zřejmé, že v našem biskupství se v charitní práci silně angažují i řádová společenství. Právě kontakt s řeholníky přináší obnovu ve víře a někdy vede i ke křtu. Velký význam pro mladou generaci má například dobrovolný sociální rok. Doprovázení této iniciativy v našich vzdělávacích centrech zprostředkovává mladým lidem křesťanské hodnoty a postoje. Seznamují se se základy křesťanského obrazu člověka a zažívají - někdy poprvé v životě - modlitbu a bohoslužbu. Mnoho z nich končí tento rok se zcela jiným pohledem na život. Nakonec bych chtěl zmínit čtyři naše velké nemocnice. Majáky z nich činí vysoce kvalifikovaný personál, nejnovější medicínské vybavení, státem podpořené novostavby budov a přesvědčivá láska. Mnoho lidí proto v případě potřeby vědomě volí naše nemocnice. Pověst našich klinik je všeobecně velmi dobrá. Velký význam v nich má pastorační péče. Velké uznání si získaly schopnosti našich odborných lékařů. Pokud pak lidé poznají i víru těchto lidí, přinášejí si z pobytu v nemocnici nejen uzdravení, ale i hlubší radost ze života a někdy i vděčnost vůči Bohu. Zařízení této kvality by měly v diaspoře zářit více než v katolickém prostředí. V dobách NDR soudruzi z SED často v případě potřeby volili přijetí v našich nemocnicích. Tato přitažlivost funguje dodnes. Všechny pozitivní zkušenosti jsou ovšem zakaleny pracovním tlakem, nedostatkem času a politickými rozhodnutími. To často ztěžuje práci. Čím více se negativní momenty hlásí o slovo, tím slabší je účinek dovnitř i ven. Tato břemena se mohou stát lehčími jen skrze prohloubené chápání Boží lásky, která při našem jednání musí být na prvním místě. Činnost Charity musí být podporována prohlubováním ve víře. Bez přístupu k tajemství kříže z Charity nikdy nebude maják. Způsob, jakým Bůh miluje, je naším měřítkem. Boží přítel je i naším přítelem (encyklika Deus caritas est).

16 . Misijní perspektivy církve v diaspoře. Bonifatiuswerk der deutschen Katholiken, 2009 Norbert Feldhoff Dnešní člověk naslouchá raději svědkům než učencům (papež Pavel VI.) Diaspora v Arcibiskupství kolínském Pokud je o příspěvek k jubileu Bonifatiuswerk požádán probošt kolínské kapituly, vyvolává to otázku: Co může Kolíňan říkat o diaspoře? Když kardinál Meisner, opravdový znalec diaspory v Německu přišel z Berlína do Kolína nad Rýnem, snažil jsem se mu osvětlit i kolínskou diasporu Wuppertal v kraji Oberberg. Z kolínského pohledu z levého břehu Rýna začíná, jak známo, za Deutzem na pravém břehu řeky již Asie. Kardinál se mě zeptal: Kolik je vlastně v té oblasti katolíků? No, odvětil jsem, asi 20%. Odpovědí mi byl jen shovívavý úsměv. Na severu, východě a ve středu Německa je samozřejmě podíl katolíků ještě mnohem nižší. Ale Wuppertal je pro nás Kolíňany typicky protestantským městem, domovem Bedřicha Engelse, který se jak známo narodil v Barmenu v roce 1820 v rodině pietistického majitele textilní továrny. Je také domovem Johannesa Rau, kterého samozřejmě nechci stavět na stejnou úroveň s Bedřichem Engelsem; Johannes Rau se narodil v roce 1931 jako syn evangelického kazatele ve wuppertalském Barmenu, stejně jako Engels. Katolíci byli až do doby po II. světové válce nejen menšinou, nýbrž nevýznamnou, chudou a přehlíženou částí obyvatel tohoto města. Početně se toho dodnes mnoho nezměnilo, ale pohled na katolíky a katolickou církev se v posledních desetiletích výrazně změnil v náš prospěch a to jistě zásluhou jednoho člověka, bývalého ředitele městské charity a děkana Paula Hanische. Rozhodující byla jeho osoba i jeho působení. Služby Charity katolické církve ve Wuppertalu opravdu fungovaly jako maják, takže katolíci i katolická církev jsou zde mnohem více respektováni než dříve. Nová situace Mezitím se situace na německých územích diaspory a v tzv. katolických regionech vzájemně přiblížila. Již léta vycházíme z toho, že v našich velkoměstech v Porýní je 20% až 25% nekřesťanů a toto procento roste. V zemském hlavním městě Düsseldorfu je z obyvatel jen 56% křesťanů (procentuální podíl, který neustále klesá) a je tam již více lidí bez vyznání (35,5%) než katolíků (34,4%). Rozhodující pro naši situaci je to, co již desetiletí konstatujeme: Německo je misijním územím. To platí pro diasporu snad ještě více než pro tzv. katolické regiony, platí to však pro celé Německo. Z tohoto základního přesvědčení vycházím ve svém příspěvku a narozdíl od pana biskupa Reinelta nebudu uvádět jednotlivé projekty, ale zůstanu u základních teologických zdůvodnění, aniž bych si dělal nárok na úplnou systematičnost. Mluvím o Charitě jak je obecně běžné, a míním tím pobytové i ambulantní služby Charity, ale i charitativní službu našich farností, které musí být stále více propojovány navzájem. Charita je zdarma Začnu vyjasněním, vymezením, můžeme říci i varováním, které papež Benedikt XVI. ve své encyklice Deus caritas est formuloval takto: Kromě toho prokazovaná láska k bližnímu nesmí být prostředkem k tomu, co se dnes nazývá proselytismus. Láska je zdarma; neprojevuje se, aby bylo dosaženo jiných cílů... Kdo působí charitativně ve jménu církve, nikdy se nebude pokoušet vnucovat druhému víru církve. (DCE 31c). Charita je zdarma, což neznamená, že nestojí peníze. Znamená to, že svojí charitativní činností nechceme lidi připravit o svobodu, ale naopak jim svobodu a nezávislost přinést, zvláště pokud pak činí rozhodnutí, která nejsou podle našeho srdce. Co nás, křesťany, pobízí k charitě, je tvář člověka v nouzi. Ta mluví sama za sebe a říká vše. Narušená důstojnost a ztracená svoboda člověka volají po slitování a lásce. Ježíš slouží všem,

17 . Misijní perspektivy církve v diaspoře. Bonifatiuswerk der deutschen Katholiken, 2009 zvláště hříšníkům. Jeho láska je čistým darem. Miluje zdarma to musí být pro nás příkladem. Dovolte mi v této souvislosti říci něco i k religiozitě našich pracovníků, což je právě v diaspoře žhavé téma a mluvil o něm už pan biskup Reinelt. Rád cituji pozoruhodné vyjádření kardinál Cordese, které zaznělo v rozhovoru pro KNA 26. května 2008: Chudým je třeba pomáhat bez postranních myšlenek, bez jakékoli nucení k obrácení. Proto musí v charitních službách být místo i pro takové pomáhající, kteří nejsou pokřtěni nebo jsou bez vyznání. Přijetí víry předpokládá osobní svobodu. Nezřídka se ovšem stává, že Duch svatý nezůstává během práce pro potřebné lidi nečinný. Nesobecká služba a citlivé doprovázení přáteli vedou vzdálené k přiblížení k víře; stávají se školou víry. Vše závisí na duchovním klimatu a křesťanské autenticitě skupiny. Kardinál tím ovšem vyslovil i důležitý předpoklad, který v našich zařízeních a službách musí zůstat zachován. Potřebujeme pracovníky, kteří ze svého osobního zakořenění ve víře a církvi pomáhají ostatním rozpoznat teologické kvality jejich činnosti. Charita je misijní Ještě jednou bych se vrátil k části citátu z encykliky Deus caritas est, který jsem již uvedl a ve kterém bych pokračoval. Kdo působí charitativně ve jménu církve, nikdy se nebude pokoušet vnucovat druhému víru církve. Ví, že nejlepším svědectvím pro Boha, v něhož věříme a která nás pobádá k lásce, je čistá a nezištná láska. Křesťan ví, kdy je čas mluvit o Bohu a kdy je správné o něm mlčet a nechat, aby hovořila sama láska. Ví, že Bůh je láska (srov. 1 Jan 4,8) a že se stane přítomným právě v okamžiku, když se nedělá nic jiného, než že se miluje... Proto je láska nejlepší obranou Boha i člověka. Obrana evangelia je pro církev nezbytná. Slavení bohoslužeb, udílení svátostí patří k tomu nejvnitřnějšímu životu církve. Ale církev by byla mrtvá a neměla by žádnou přesvědčivou sílu, kdyby nebyla činná v díle lásky k bližnímu. Nestačí, voláme-li jen zbožně Pane, Pane! Bůh očekává, že budeme činit jeho vůli, a to znamená projevit lásku skutkem. Charitativní činnost církve měla již v nejstarší době velkou sílu v pohanském prostředí překračovala hranice církve a křesťanských obcí. Je otevřená všem, a proto je misijní. Pokud v naší práci nevydáváme svědectví o Bohu lásky, nikdo neuvěří našemu svědectví o Boží lásce. Dva indičtí misionáři vyprávěli, že docela sklíčení vyhledali Mahátmu Gándího s otázkou, proč jejich misie nemá úspěch. Gándí odpověděl: Příliš málo voníte po kázání na hoře. Hodnověrnost misie Misie není něco, co my jako křesťané děláme nebo připouštíme. Misie je otázkou víry. Je nepodplatitelným úhloměrem naší víry v Krista a jeho lásky v nás., říká Jan Pavel II. ve své encyklice o misii (RM 11). Pokud má naše víra nějakou cenu, pokud žijeme z víry, pak by pro nás mělo být samozřejmé tuto víru předávat, podělit se o ni s druhými, aby i oni měli podíl na naší radosti, na našem štěstí z víry. Pokud jsme poctiví, bude nám na tomto místě trochu nepříjemně. Často od nás hledající lidé odcházejí zklamáni, protože náš život nedosvědčuje, co je křesťanské svědomí, křesťanský étos. A už vůbec je nedokážeme zaujmout naším zaujetím pro víru. Dílo spásy Boží v Ježíši Kristu se neuskutečnilo k nápravě světa, ale k jeho záchraně. Jako křesťané máme za úkol být svědky toho, že Bůh je blízko, že je to spasitel a vykupitel. Na to nemusíme studovat teologii, v tom nejde o slova, ale o život. Papež Pavel VI. napsal ve své encyklice o evangelizaci současného světa, která vyšla v roce 1975, tuto větu: Dnešní člověk naslouchá raději svědkům, než učencům. A

18 . Misijní perspektivy církve v diaspoře. Bonifatiuswerk der deutschen Katholiken, 2009 svědectví života pak osvětluje takto: Pro církev je svědectví opravdového křesťanského života se svojí vydaností Bohu ve společenství, které ničím nemůže být zničeno, a současně svojí obětavostí bližnímu v bezmezné ochotě pomáhat, první cestou evangelizace (ods. 41). Každý hodnověrně žijící křesťan je majákem v diaspoře, ve stále více pohanském prostředí. A bez těchto mnoha malých majáků se nikdy nepodaří učinit naše farnosti a charitní zařízení a služby velkými majáky ve společnosti. Mlčení Na konec našich úvah bych připojil v naší souvislosti možná překvapivě - slovo o mlčení. Misionáři můžeme být jen tehdy, když máme opravdovou víru a jsme ochotni slovem, a především svým životem, vydávat svědectví o této víře. Musíme však umět také mlčet. Jen když umíme zůstávat v tichu před Bohem, poznáme, co od nás chce. Jen když se ztišíme a budeme naslouchat v setkání s ostatními lidmi, můžeme jim vůbec porozumět. Připomenu ještě jednou citát z encykliky Deus caritas est: Křesťan ví, kdy je čas o Bohu mluvit, a kdy je správné o něm mlčet a nechat prostě promlouvat lásku. V diaspoře a ve světě přibývajícího pohanství budeme mít kvality majáků jen tehdy, když tuto větu přijmeme do srdce. Matka Tereza nabádala své sestry, aby nemocné neošetřovali jen odborně, ale aby jim současně dávali pocítit, že jsou milováni a chtěni. Bůh je miluje.

19 Joachim Wanke Menšina s tváří Církev v diaspoře dnes a zítra Pokud se můžeme nějak poučit z dějin církve, konkrétně z nejmladší historie církve zde v Německu, pak je to fakt, že církev tu nikdy nemůže a nesmí být jen sama pro sebe. Církev zůstává církví jen pokud si v centru pozornosti udrží své poslání k lidem, nejen pokřtěným a biřmovaným. Je nástrojem spásy v ruce Boží pro všechny. Jinak se zpronevěří svému poslání. Poselství o novém začátku Boha s jeho lidem, které je určeno všem lidem, by mělo v každé generaci vždy znovu najít rezonanční prostor skrze církev, skrze nás, věřící. Všichni by měli uslyšet toto oznámení přelomu věků, který způsobil Bůh a vzít si ho k srdci a poté podle něj nasměrovat svůj život. V této souvislosti rád používám obraz rezonančního prostoru, dutiny, kterou mají hudební nástroje, například stradivárky. Jak známo, nástroje potřebují rezonanční dutinu, v níž může zaznít daný tón, melodie a tak se dotknout srdce. Přiznávám se, že mne při úvahách, zda po pádu režimu NDR roku 1989/1990 máme znovu v Durynsku založit biskupství (první biskupství zde založil sv. Bonifác v 8. století), velmi zaměstnávala otázka, zda je pro to východoněmecká církev dost schopná. Obstáli jsme ve zkoušce pastorační a teologické zralosti jako církev Ježíše Krista? Vyzráli jsme opravdu ze stavu masové církve do stavu znatelně menší, ale přesto životaschopné místní církve, která se může postavit výzvám základního úkolu jak pro místní církev, tak pro církev světovou? Kdo na to může s jistotou odpovědět? Založení biskupství je vždy odvážným činem. Teprve budoucnost ukáže, co je únosné. Moje teze zní: stojíme stále nebo chcete-li znovu - před úkolem být místní církví mezi Werrou a Odrou, i když ovšem po politickém převratu v úplně jiných, téměř protikladných společenských podmínkách. Mým problémem přitom není ani tak stále se opakující otázka po vyváženosti mezi úbytkem a přírůstkem katolíků. V této době zažíváme silný odchod zvláště mladých katolíků na jih a jihozápad. Je tu i protipohyb ze západu na východ, ovšem značně omezený. Mým problémem je spíše právě ona otázka po sebepojetí církve, jíž nesmí jít jen o přezimování. Pak bychom se jen dívali nazpět, na obraz církve jaká byla např. po II. světové válce nebo i v předešlých desetiletích který již není udržitelný nebo obnovitelný. Hugo Aufderbeck ( ), můj biskupský předchůdce v Erfurtu, byl pastoračním pionýrem v nejlepším smyslu toho slova. Zmiňuji ho s vděčností, protože duchovní jako on nám budou muset být v následujících letech patrony na cestě k misijní církvi nového typu uprostřed diaspory. To, co teď potřebujeme, jsou místní církve s misijním duchem. Známá řeč papeže Jana XXIII., v níž svého času oznámil konání koncilu a obracel se proti prorokům neštěstí ve vlastních řadách, najdeme tyto věty: V současné situaci jsme Boží prozřetelností vedeni k všeobecnému novému uspořádání lidských vztahů. Tato Boží prozřetelnost spolupracuje s lidmi, avšak nad lidská očekávání uskutečňuje svůj vlastní plán. Všechno, dokonce i to, co lidé činí proti, se obrací v to, co je pro církev nejlepší. Navazuji na tuto myšlenku křesťanství a církev ve vztahu k ostatním vzhledem k našemu tématu Církev a diaspora, a to ve dvojím ohledu: s ohledem na setkávání s evangelickými bratry a sestrami a s lidmi církvi zcela vzdálenými, které my, katolíci, dnes více než kdy dřív chápeme jako otázku na nás samotné.

20 Církev, která sama sebe chápe ekumenicky Někdy se sám sebe ptám, jaký je nehlubší, takřka spásně dějinný smysl skutečnosti, že je katolická církev po 400 letech znovu přítomna v dříve zcela protestantském a nyní sekulárním prostoru východního Německa. Setkávání s evangelickými (většinou luteránskými) křesťany mne provázelo od dětství. Tyto moje zkušenosti jsou samozřejmě typické pro mnoho katolických biografií. S vděčností bych zmínil, že se katolíci, kteří proudili do středního Německa, na mnoha místech setkali s přátelským přijetím v evangelických krajích. Já sám jsem mohl slavit svoji primici v evangelickém městské kostele mého druhého domovského města Ilmenau. Konfesijní rozdělení samozřejmě těmito zkušenostmi překonáno nebylo. Jako katolíci zůstáváme zapojeni do všeobecného úkolu ekumenismu, který svoji novou orientaci získal teprve díky koncilu. To vše tu není možno probírat dopodrobna. Jde mi o to ukázat, že teologická otevřenost, kterou s sebou přinesl koncil a pokoncilní vývoj, v tomto případě nový pohled na nekatolické křesťanství, byla ochotně přijata. Ekumena pro nás nebyla jen žádaným údělem, nýbrž hermeneutickým horizontem pro sebepojetí a jednání naší malé místní katolické církve uprostřed zabydleného, i když stále víc a více porézního evangelického křesťanstva. Zvláště zde, v prostoru středního Německa, v kolébce reformace, se vytvořilo konstruktivní a důvěryhodné spolubytí církví jak na místní, tak na vedoucí úrovni. V neposlední řadě to bylo i vlivem tlaku ze strany ideologického státu, který se tak postaral o vzájemnou soudržnost. Nesmíme si to však idealizovat. Je známo, že právě na vztah vůči státu a jeho represím, ale i jeho pokusům církve navzájem rozeštvat, panují různé názory. Zmíním jen zápas o správné pochopení kontroverzní formulace církví v NDR jako Církve v socialismu. Pro mne jako biskupa však nebylo nikdy problémem dohodnout se např. s evangelickými biskupy v Durynsku. Vždyť máme společný cíl: i když někdy jednáme odlišně v jádru, ve snaze o jasnější svědectví o Bohu a Kristu přesto vnímáme, že jsme jedno. To podporují zkušenosti jednotlivých katolíků ze všedních dnů socialismu. Mezi věřícími (!) evangelickými a katolickými křesťany existovalo tváří v tvář poměrům společenství sympatie, které obracelo pohled na to nejdůležitější, totiž přiznání se ke Kristu. To je pravděpodobně ta nejcennější zkušenost našeho diasporního katolicismu: nenahlížet a neposuzovat druhého jen ze svého vlastního konfesijního postoje, nýbrž přijmout ho jako toho, kdo je sice jiný, ale přesto je stejně milovaným Božím dítětem jako já sám; bratr, sestra v Kristu, kterému Bůh ve křtu a ve víře dává podíl na svém zaslíbení, kterého povzbuzují stejné naděje a pronásledují stejné úzkosti. Což to není úmyslem prozřetelnosti, takřka Boží pedagogikou spásy, abychom se toto my ve středním Německu naučili? Já se však ptám: Učinili jsme však na tomto poli opravdu vše, co jsme mohli? Možná jsme přeci jen ne-li tomu druhému, pak Bohu zůstali dlužni, a to tehdy, když jsme se po převratu znovu bázlivě stáhli do svého vlastního a zdánlivě nezpochybnitelného světa. Kdo to posoudí? Zde jsme odkázáni každý na své svědomí. Především však vzhledem k dalším ekumenickým cestám cítíme - my na východě na základě nám darovaných dobrých zkušeností a - co se mně týče i kvůli zmeškaným příležitostem - zvláštní povinnost udělat co můžeme. Samozřejmě je přitom třeba brát zřetel na celocírkevní rámec, z něhož se nemůžeme a nechceme vyčlenit. Zde v Durynsku jsou však reálné i další ekumenické úkoly: setrvávání ve vzájemné transparentnosti, podpora ekumenického vzdělávání, práce na čistotě v naší vlastní církvi, výměna duchovních zkušeností a snaha zabránit tomu, aby to, co je obohacující a osvědčené, nebylo znovu zapomenuto příštími generacemi. Všichni jsme pověřeni,