TOMÁŠ Z CELANA DRUHÝ ŢIVOTOPIS SVATÉHO FRANTIŠKA

Transkript

1 TOMÁŠ Z CELANA DRUHÝ ŢIVOTOPIS SVATÉHO FRANTIŠKA Sepsán Tomášem z Celana 1246/1247. Druhý ţivotopis chce splnit příkaz generální kapituly v Janově 4. října 1244 a nového generálního ministra Crescencia z Jesi»sepsat skutky i slova«františkova a neomezovat se jiţ jen na»znamení a zázraky«, o nichţ se vypra vovalo, ţe je světec vykonal. Tato generální kapitula vyzvala všechny bratry, aby předloţili své osobní vzpomínky, a tak bylo moţno sepsat novou biografii, která by doplnila (ne nahradila) Prvý ţivotopis. Výzva se pochopitelně týkala zvláště ţijících blízkých druhů Františkových. Mezi ně patřili především Lev, Rufin a Angelus, kteří na výzvu odpověděli pověstným listem z poustevny v Grecciu datovaným 11. srpna 1246 s připojeným výborem vzpomínek vlastních i dalších Františkových druhů (který však není totoţný s Legendou tří druhů, jeţ se naopak zdá záviset na Druhém ţivotopise). Menším literárním propracováním prosvítá zářivá prostota a síla obrazů, které dávají jeho spisu značný význam. Svým spádným, hutným vyprávěním, soustředěným na podstatné, naučil Tomáš františkány, jaký má být jejich způsob psaní na poli prózy, jak je třeba být františkány v literatuře. Dokázal však také zhodnotit přednosti i praktické za účelem získávání nových přívrţenců Františkovy biografie, která není suchá, ale dovede uchvátit čtenáře a přenést ho do sféry duchovních emocí vzácných a milých, jakoţ i opět přivolat zvuk slova a poučení Chudičkého. PŘEDMLUVA VE JMÉNU NAŠEHO PANA JEŢÍŠE KRISTA. AMEN. Generálnímu ministru řádu Menších bratří Začíná předmluva Posvátnému shromáţdění generální kapituly i Vám, nejdůstojnější Otče, se kdysi zalíbilo ne bez Boţího úradku pověřit mou maličkost sepsáním skutků i slov našeho slávy hodného Otce Františka současníkům pro útěchu a budoucím na památku. My jsme ho přece stálým stykem, vzájemnou důvěrností i osobní zkušeností poznali lépe neţ jiní. Proto chci v pokorné poslušnosti příkazu bez odkladu vyhovět. Vţdyť nevyhovět by bylo velikou křivdou. 579 Hluboce si však uvědomuji svou slabost a právem se obávám, ţe vzbudím nelibost jiných, kdybych tento veliký námět nezpracoval s náleţitou pílí. Obávám se totiţ, ţe to, co by mělo být velkým poţitkem, bude vinou mé nedostatečnosti čímsi nechutným. Proto pokládám toto dílo spíš za věc opováţlivou neţ poslušnosti. Kdyby se, důstojný Otče, po přehlédnutí této práce ukázalo, ţe ji sice přijímáte příznivě, ale ţe by nebylo vhodné dávat ji na veřejnost, budu vděčen za poučení, jak by se dala zlepšit, a Váš souhlas mne bude těšit. Kdo by také při tak velké rozmanitosti slov a činů svatého Františka dovedl vše přesně přezkoumat a zváţit a tak jasně podat, aby všichni, kdo čtou, ihned také vše dopodrobna pochopili.

2 580 Protoţe se však v prostotě srdce snaţíme, aby z toho měl kaţdý čtenář uţitek, prosím čtenáře o milosrdné posouzení. Ať laskavě přihlédnou k prostotě vyprávěčů, nebo ať si jejich slova tak upraví, aby úcta toho, o němţ píšeme, byla vţdy zachována. Naše paměť, jak bývá u neučených lidí, během mnoha let zeslábla. Nestačí uţ upamatovat se na přesný sled jeho moudrých slov i podrobně popsat jeho úţasné skutky Toto dílo podává nejprve zprávu o několika podivuhodných událostech, týkajících se obrácení svatého Františka, které v jeho předcházejícím ţivotopise nebyly uvedeny, protoţe o nich autor tehdy nevěděl. 582 Pak se snaţím dobře vylíčit, jak byl náš blaţený Otec vţdy pln dobré vůle jednat podle nebeské nauky a podle úsilí o nejvyšší dokonalost, coţ před Bohem projevoval láskyplným smýšlením a před lidmi dobrým příkladem. Na vhodných místech bude zmínka o některých zázracích. Vyprávění bude jednoduché a prosté, aby bylo pochopitelné těm, kdo jsou méně hbitého ducha, ale aby se líbilo i učeným. Prosím tedy, laskavý Otče, abyste touto skromnou prací nepohrdl vţdyť jsem ji psal s nemalou pílí a poţehnal ji tím, ţe chybné opravíte, zbytečné odstraníte, aby to, co je v ní vylíčeno, bylo Vaším zasvěceným posudkem schváleno a silou Vašeho jména, vpravdě Crescenda, všude rostlo a v Kristu přinášelo uţitek. Amen. Konec předmluvy.

3 I. KNIHA Začíná se»touţebně očekávaný spis«o skutcích a slovech našeho svatého Otce Františka JEHO OBRÁCENÍ I. kapitola Jak byl nejprve pojmenován Jan a potom František. Co o něm jeho matka prorokovala a co o své budoucnosti sám předpověděl. O jeho trpělivosti v ţaláři František, sluţebník a přítel Nejvyššího, dostal své jméno skrze Boţí prozřetelnost, aby tím neobvyklým a vzácným jménem svět rychleji poznal jeho poslání a uvěřil v ně. Jeho matka mu totiţ dala jméno Jan, kdyţ se stal znovuzrozením z vody a Ducha svatého z»dítěte hněvu«dítkem milosti. Tato ţena, milovnice počestnosti, podobala se svým ţivotem Alţbětě a zrcadlila i její ctnosti, jako ona směla dát svému synu jméno a měla ducha proroctví. Kdyţ se totiţ sousedé obdivovali Františkově šlechetnosti a mravní pevnosti, odpověděla, jakoby poučena Boţím vnuknutím:»co myslíte, ţe z mého syna bude? Uvidíte, ţe díky svým zásluhám bude muţem Boţím.«A tohoto mínění byli i mnozí z těch, kteří si Františka pro jeho dobré vlastnosti oblíbili. To, co u jiných nazýval špatným, nikdy sám nedělal. Protoţe se vybraně choval a byl dobrých mravů, měli lidé za to, ţe není synem těch, kdo se pokládali za jeho rodiče. Jméno Jan se tedy vztahuje na poslání, které na sebe vzal, jméno František se stalo předzvěstí jeho slávy, která se po jeho úplném obrácení k Bohu všude rozšířila. Daleko vroucněji neţ svátky ostatních svatých slavíval proto František svátek Jana Křtitele, protoţe velikost tohoto jména vtiskla jeho duši stopy tajemné síly. Mezi narozenými z ţeny nevystoupil nikdo dokonalejší nad Františka. A tato pravda zasluhuje rozšíření Jan prorokoval, uţ kdyţ byl v mateřském lůně; František svou přítomnost předpověděl, kdyţ byl ještě v ţaláři světa a Boţí úradek ještě neznal. Kdysi totiţ, kdyţ mezi obyvateli Perugie a Assisi došlo ke krveprolití, byl František s mnoha jinými zajat a s nimi drţen ve špinavém ţaláři. Spoluzajatci se trápili a nad sebou naříkali, jen František se v Pánu radoval a pro své okovy měl jen pohrdavý úsměv. Ostatní se zlobili, ţe je přes své okovy tak veselý; ba pokládali ho za blázna. František však v prorockém vnuknutí odpověděl:»z čeho myslíte, ţe se raduji? Já myslím na něco úplně jiného: celý svět mě jednou bude ctít jako svatého.«a vskutku tomu tak je. Vše, co předpověděl, se vyplnilo. Mezi spoluvězni byl tehdy jistý rytíř, zpupný a nesnesitelný člověk. Všichni se snaţili nic s ním nemít, jen František byl vyvolenou nádobou ctností vnímavý pro kaţdou milost, kterou rozléval na všechny strany. II. kapitola Jak oděl chudého rytíře; František má vidění o svém povolání ve světě Kdyţ se vysvobodil ze zajetí, byl vůči potřebným stále dobročinnější a dobrotivější. Pevně si umínil, ţe svou tvář nikdy neodvrátí od chudého, který by ho pro»lásku Boţí«prosil o almuţnu. Kdysi cestou potkal zchudlého, polonahého rytíře. Jat soucitem, daroval mu pro Kristovu lásku velkodušně vlastní, jemné šaty. Neučinil nic menšího, neţ kdysi svatý Martin. Proč? Oba měli sice stejné předsevzetí a totéţ učinili; ale v tom, jak to učinili, byl rozdíl: František daroval nejpr-

4 ve své šaty a potom to ostatní, Martin se nejprve zřekl všeho ostatního, a nakonec se vzdal i svých šatů. Oba pak na světě ţili chudě a nenáročně, oba také vešli do nebe bohatí. Martin, rytíř sice, ale chudý, přikryl ţebráka uříznutým kusem svého pláště, František, ač rytířem nebyl, byl bohatý a oděl chudého celým svým rouchem. Oba byli omilostněni viděním Krista, protoţe vykonali jeho příkaz; jeden pro svou dokonalost, druhý milostí zván k tomu, co mu ještě chybělo Brzy potom měl František vidění: spatřil nádherný palác s různou výzbrojí a překrásnou nevěstu. Ve snu ho někdo zavolal jménem:»františku!«a slíbil mu, ţe všechny tyto věci dostane. Proto chtěl vytáhnout do Apulie, aby došel rytířské slávy. Nákladně se připravoval a touţil být brzy pasován na rytíře. Tento tělesný výklad vidění mu vnukalo jeho ještě tělesné smýšlení. Pravý smysl vidění, skrytý v hloubce Boţí moudrosti, byl daleko nádhernější. 587 Jednou, kdyţ spal, měl opět vidění: někdo se ho tázal, kam hodlá jít. Kdyţ mu sdělil svůj úmysl a prohlásil, ţe hodlá jít do Apulie a tam získat rytířskou slávu, slyšel starostlivé:»kdo ti můţe dát lepší? Sluha nebo pán?«a František odpověděl:»pán.«nato zaslechl jako výčitku:»proč tedy hledáš sluhu, a ne pána?«a on odpověděl:»co chceš, Pane, abych učinil?vrať se domů,«řekl mu Pán,»vidění se vyplní duchovním způsobem.«františek se ihned vrátil jako vzor poslušnosti. Odřeknutím se vlastní vůle stal se ze Šavla Pavel. Byl sraţen k zemi a po tvrdých ranách slyšel sladká slova; František zaměnil tělesné zbraně za duchovní a místo válečné slávy přijal hodnost rytíře Boţího. Mnoho lidí se podivovalo jeho neobyčejné veselosti a on jim odpovídal, ţe bude velikým rytířem. III. kapitola Zástup mladých muţů ho zvolil svým vůdcem, aby je hostil; Františkova přeměna František dosahoval muţné zralosti a začal se úplně měnit. Kdyţ se vrátil do otcovského domu, začali za ním»synové Babylonu«opět běhat a v jejich vleku se proti vlastní vůli dostával jinam, neţ kam chtěl jít. Zástup assiských mladých, kterým byl uţ dříve vůdcem v marnivostech, zval ho i nadále ke kamarádským pitkám, rozpustilostem a ţertování. Znali jeho dřívější štědrost a pevně počítali s tím, ţe bude platit za všechny. Proto ho zvolili svým vůdcem, proto předstírali poslušnost, aby si mohli hovět. Aby se nezdálo, ţe je lakomý, František nabízenou poctu neodmítl. Smýšlel však uţ jinak a dbal o slušné chování. Dal připravit nákladnou hostinu a podávat mnoho chutných jídel. Přátelé se takřka přejedli, pak vytáhli do assiských ulic a zpívali pijácké písně. František za nimi sice jde, v ruce vůdcovskou hůl, vnitřně však pro jejich blázniviny uţ hluchý. Ponenáhlu se od nich odděluje, touţí po ústraní a v srdci zpívá Pánu chvály. Jak později sám vyprávěl, pronikla jím tehdy tak mocná nebeská sladkost, ţe neměl slov, ani se nemohl pohnout z místa. Zmocnilo se ho jakési ještě neurčité, ale velké nadšení a přitahovalo ho k neviditelnému. V síle tohoto nadšení nepokládal pozemské jen za bezvýznamné, ale za zcela bezcenné. Opravdu podivuhodná je Kristova vlídnost, která těm, kdo konají nejniţší, dává nejvyšší a»přívalem nových vod mnohých«své nejen chrání, ale i posiluje. Vţdyť Kristus dal zástupům chleby i rybičky, hříšníky ne-

5 odmítal od své hostiny, ale kdyţ ho chtěli učinit králem, odešel, vystoupil na horu a modlil se. Tak vnikal František do Boţích tajemství; ba, i kdyţ nevědomky, jde k dokonalému poznání. IV. kapitola Jak, oblečen do ţebráckého šatu, jedl před kostelem svatého Petras chudými; o obětním daru, který tam dal František začal vystupovat jako zvláštní milovník chudých. Uţ tyto počátky dávaly tušit, jaký dokonalým způsobem v budoucnosti bude. Často vysvlékal své nádherné šaty a vyměňoval si je s chudými; snaţil se úplně jim podobat. I kdyţ se mu to ještě nedařilo skutkem, srdcem uţ byl hotov. Jednou přišel na pouť do Říma. Z lásky k chudobě svlékl své jemné šaty, oblékl se do hadrů nějakého ţebráka a usadil se mezi chudými v předsíni svatého Petra, kde se ţebráky jen hemţilo. Pokládal se za jednoho z nich a s radostí a s chutí s nimi jedl. Kdyby mu v tom nebránila ostýchavost před známými, byl by tak činil častěji. Kdyţ došel k oltáři kníţete apoštolů a viděl, jak skromné dary dávají poutníci, hodil tam celou hrst zlatých. Tím chtěl naznačit, ţe by měli všichni ctít zvláštním způsobem toho, kterého Bůh nade všechny ostatní poctil. 590 Vícekrát také opatřil chudým kněţím oltářní nádoby a všem kněţím prokazoval náleţitou úctu. Neboť se sám chystal přijmout apoštolské poslání, byl cele proniknut katolickou vírou a vţdy pln úcty k Boţím sluţebníkům a k Boţí sluţbě. V. kapitola Jak mu při modlitbě ďábel ukazoval ţenu; co mu Bůh odpověděl a jak jednal s malomocnými Ač dosud nosil světský šat, choval pod ním František uţ náboţnou mysl. Rád vyhledával osamělá místa, vzdálená ruchu světa, a zde byl často poučován navštíveními svatého Ducha. Na tato místa ho pudila ona vše překonávající sladkost, kterou zakoušel a která ho jiţ po celý ţivot neopustila. Kdyţ však horlivě vyhledával místa k modlitbě jakoby stvořená, snaţil se ďábel zlomyslnými úklady i násilím ho od takového počínání odvrátit. Vnukl mu představu ošklivé a hrbaté ţeny, která v Assisi bydlila a všem byla odporná. Hrozil mu, ţe ho udělá této ţeně podobným, jestli od svých předsevzetí neupustí. Ale Pán ho posilnil, takţe se mu dostalo spásné odpovědi:»františku,«slyšel hlas Pána,»vyměňuj to, co jsi tělesně a marnivě miloval, za duchovní. Ber hořké za sladké. Chceš-li mne poznat, pohrdej sám sebou. Budeš mít zalíbení v tom, co ti řeknu, i kdyţ řád hodnot bude proti dřívějšímu opačný.«a hned se snaţil výzvy Boţí poslouchat a podle nich ţít. 592 Mezi nešťastnými lidmi na světě si František podle přirozenosti ošklivil nejvíce malomocné. Jednoho dne, kdyţ si vyjel za Assisi na koni na procházku, potkal malomocného. Ač k němu cítil veliký hnus a odpor, seskočil s koně aby jako křivopříseţník neporušil daný slib věrnosti pospíchal k malomocnému, objal ho a políbil. Kdyţ malomocný natáhl ruku, aby přijal almuţnu, vloţil do ní peníze a políbil ho znovu. Pak vsedl

6 na koně a ať se jakkoli rozhlíţel, stopy po malomocném nebylo, ač bylo na všechny strany daleko vidět. Pln údivu i radosti koná po několika dnech podobný skutek. Jde k obydlím malomocných, kaţdému dává peníze a líbá jim ruce i ústa. Tak bere doslova hořké za sladké a muţně se připravuje zachovávat také ostatní. VI. kapitola K Františkovi promlouvá obraz Ukřiţovaného. O úctě, kterou František prokazuje kříţi Kdyţ bylo Františkovo srdce uţ úplně přeměněno, šel jednoho dne kolem kostela svatého Damiána, který byl skoro rozpadlý a zcela opuštěn. Veden Duchem vstoupil, aby se pomodlil. Pokorně a pln oddanosti poklekl před Ukřiţovaným. A tu se mu dostalo nezvyklých osvícení a cítil se docela jinak, neţ kdyţ do kostela vstoupil. Za tohoto stavu k němu promluvil je to od věků neslýcháno obraz Ukřiţovaného, jehoţ rty se pohybovaly. Oslovil ho jménem a pravil:»františku, jdi a obnov můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá.«františek se při těch slovech chvěl úţasem a byl jakoby u vytrţení. Připravoval se uposlechnout a cele se zaměřoval na tento úkol. Celou svou bytostí proţíval změnu, která se s ním stala. Protoţe sám pro tuto změnu nenalézal slov, sluší také nám, abychom mlčeli. 594 Od tohoto dne byla jeho svatá duše jakoby zraněná a spolutrpěla s Ukřiţovaným. Snad smíme mít zboţně za to, ţe se od té doby vtiskují jeho duši, i kdyţ ještě ne jeho tělu, znamení svatého utrpení. 11. Jak úţasná a pro naši dobu neslýchaná událost! Kdo nad tím neţasne? Viděl někdo něco podobného? Kdo by pochyboval o tom, ţe František uţ po cestě domů vypadal jako ukřiţovaný: vţdyť k němu Kristus neslýchaným zázrakem promluvil ze dřeva kříţe, ač František neměl svět ještě plně v opovrţení. Od chvíle však, kdy k němu Milovaný promluvil, byla jeho duše jako roztavený vosk. Láska jeho srdce se pak znameními ran zjevila na jeho těle. Od této chvíle se nemohl ubránit pláči a hlasitě ţelel Kristova utrpení, jako by je měl stále před očima. Všude, kde chodil, se ozýval jeho pláč, a kdyţ rozjímal o Kristových mukách, nenechával se utěšit. Kdyţ důvěrnému příteli při setkání zjevil příčinu svého ţalu, byl přítel tak dojat, ţe také hořce plakal. 595 František nezapomínal pečovat o ten svatý obraz. Brzy předává knězi peníze na koupi lampy a oleje, aby svatý obraz nebyl bez pocty světla. A pak horlivě pracoval, aby tento kostel opravil. Neboť i kdyţ se Boţí slovo vztahovalo na ten dům Boţí, který Kristus vydobyl vlastní krví, František nechtěl být ihned povýšen, nýbrţ chtěl ponenáhlu přecházet od těla k duchu.

7 VII. kapitola Jeho tělesně smýšlející otec a bratr ho pronásledují Jakmile se však František začal váţně věnovat skutkům zboţnosti, začal ho jeho tělesný otec pronásledovat. V bludném domnění, ţe slouţit Kristu je největší pošetilostí, kde se s ním střetl, hanlivě ho plísnil. Proto si zavolal Boţí sluţebník k sobě prostého muţe z lidu a přijal ho za otce. Prosil ho, aby mu pokaţdé tím víc ţehnal, čím víc ho vlastní otec proklínal. Opravdu naplnil slovo proroka a činem to, co ţalmista vyjadřuje slovy: Ať si proklínají, ty ţehnej! 597 Muţ Boţí vrátil otci peníze, které chtěl vynaloţit na opravu zmíněného kostela, a to na radu assiského biskupa, který soudil, ţe by nebylo správné věnovat na svaté účely to, co nebylo spravedlivě nabyto. Lidem, kteří se sběhli, František řekl:»od nynějška budu říkat: Otče náš, jenţ jsi na nebesích a uţ nebudu říkat: otče Petře Bernardone. Vracím mu vizte nejen jeho peníze, ale také všechny své šaty a půjdu za Pánem nahý.«ó svobodná duše muţe, kterému stačí jen Kristus! Tehdy se ukázalo, ţe Boţí muţ uţ nosil pod šaty kající pás; měl větší radost z toho, ţe tu byly pravé ctnosti, neţ kdyby se jen navenek zdály. 598 Tak, jak ho pronásledoval otec, pronásledoval ho i jeho tělesně smýšlející bratr; hanlivě, potupně mu nadával. Jednou ráno, v zimě, viděl Františka na modlitbách oděného jen do tenkých hadrů, jak se celý třese zimou. Tento falešný bratr poţádal pak jednoho spoluobčana:»řekni Františkovi, ať ti prodá aspoň kapku ze svého potu!«kdyţ to muţ Boţí slyšel, velmi se rozveselil a s úsměvem odpověděl:»ten pot prodávám Pánu velmi draze.«vpravdě nic není pravdivějšího: nejen stonásobně, nýbrţ tisícinásobně víc přijal na tomto světě, a do budoucna získal nejen sobě, nýbrţ i mnohým věčný ţivot. VIII. kapitola Jak František přemohl ostych; proroctví o chudých pannách Ve snaze, aby svůj dřívější, pohodlný ţivot obrátil v opak a své zhýčkané tělo do stavu kázně, chodil Boţí muţ jednoho dne po Assisi a ţebral o olej do lamp v kostele sv. Damiána, který tehdy opravoval. Kdyţ před jedním domem, kde chtěl prosit o almuţnu, viděl skupinu veselých lidí, studem se začervenal a odešel. Jakmile však svého šlechetného ducha pozvedl k Bohu, ţaloval na sebe svou zbabělost a vykonal nad sebou soud: vrátil se k onomu domu, všem tam vyznal příčinu svého ostychu a jako duchem opojen, francouzsky prosil o olej, který také dostal. Plamennými slovy pak nadchl všechny pro obnovu toho kostela a jasně všem posluchačům prorokoval, ţe tam bude klášter svatých panen. Pokaţdé totiţ, kdyţ byl naplněn ohněm Ducha, mluvil překotně a ohnivě francouzsky, jako by předvídal, ţe především tímto národem bude ctěn a zvláštní úctou oslavován.

8 IX. kapitola Jak ţebral jídlo od dveří ke dveřím Od té doby, co začal František slouţit Pánu všech lidí, rád dělal nejprostší práce a neměl rád zvláštnosti a výjimky. Kdyţ totiţ při opravě kostela jak mu přikázal Kristus pilně pracoval a ze zhýčkaného jinocha se stával otuţilý, práci zvyklý muţ, viděl kněz, jemuţ byl ten kostel svěřen, jak se přílišnou dřinou moří. Jat soucitem, začal mu proto opatřovat lepší jídlo, i kdyţ ne pochoutky, protoţe byl sám chudý. František dobrotu kněze pochválil a jídlo přijímal. Pak si však řekl:»všude nenajdeš takového kněze, který by se takto o tebe staral. Toto přece není ţivot člověka, který se rozhodl ţít chudě. Ani ti není prospěšné na takové věci si zvykat, jinak se časem vrátíš k tomu, čím nyní pohrdáš, a opět se oddáš přepychu. Nelenoš a choď si vyţebrávat jídlo ode dveří ke dveřím a jez směs toho, co ti lidé dají. Začal tedy chodit v Assisi ode dveří ke dveřím a ţebrat jídlo. Kdyţ však uviděl nádobu plnou nejrůznějších jídel, třásl se zpočátku odporem, ale přemohl se, kdyţ vzpomněl Kristovy chudoby, a pak jedl a radoval se v duchu. Láska dělá vše sladkým a to, co bývalo sladké, hořkým. X. kapitola Jak se bratr Bernard zřekl svého majetku Muţ jménem Bernard z Assisi, který se později stal synem dokonalosti, rozhodl se po příkladu Boţího muţe zcela pohrdnout světem. Pokorně se proto tázal Františka na radu:»otče, kdyţ někdo dlouho uţíval statků svého pána a uţ by si je déle nechtěl ponechat jak nejlépe by s nimi měl naloţit?«boţí muţ mu odpověděl, ţe by je měl všechny vrátit pánu, od něhoţ je přijal. A Bernard řekl:»o všech věcech, které mám dnes, vím, ţe mi je svěřil Bůh. Jsem hotov podle tvé rady mu je vrátit.chceš-li své slovo prokázat skutkem,«řekl světec,»půjdeme ráno do kostela, vezmeme do rukou evangelium a poradíme se s Kristem.«Brzy ráno tedy vešli do kostela, a kdyţ se vroucně pomodlili, otevřeli evangelium rozhodnuti ve skutek proměnit radu, s níţ se setkají. Otevřeli tedy knihu a Kristus jim takto oznámil svou radu:»chceš-li být dokonalý, jdi, prodej všecko, co máš, a dej to chudým.«otevřeli knihu po druhé a četli:»nic si neberte na cestu.«otevřeli po třetí a zrak jim padl na tato slova:»kdo chce jít za mnou, zřekni se sám sebe.«bernard toto vše bez váhání provedl a ani o čárku se od těchto rad neodchýlil. Za krátkou dobu se ještě mnoho jiných odvrátilo od trýzně světských ţádostí a pod Františkovým vedením zamířili k dobru nekonečnému, k vlasti slávy. Vedlo by však příliš daleko, kdybychom chtěli podrobně sledovat, jak dosáhli vítězného věnce povolání, daného jim shůry. XI. kapitola O podobenství, které vyloţil před panem papeţem Kdyţ se František se svými prvními bratřími představil papeţi Inocencovi a prosil o schválení řehole pro svůj způsob ţivota, řekl papeţ, který poznal, ţe Františkova pravidla jsou nad lidské síly:»modli se, můj synu, ke Kristu, aby nám skrze tebe oznámil svou vůli. Aţ ji poznáme, budeme s tvým přáním bez starostí souhlasit.«světec uposlechl ochotně příkazu nejvyššího pastýře a pln důvěry spěchal ke Kristu; vroucně se modlil a také bratry vyzval, aby se vroucně k Pánu modlili. Krátce řeče-

9 no: při modlitbě dostal odpověď. Kristus mu ji v důvěrné rozmluvě zjevil:»františku,«řekl Pán,»takto promluvíš k papeţi: Na poušti ţila chudá, ale krásná ţena. Pro její půvab si ji zamiloval sám král. S radostí si ji vzal za ţenu a zplodil s ní překrásné syny. Kdyţ, dobře vychováni, vyrostli, řekla jim matka: Milé děti, nestyďte se za to, ţe jste chudí, všichni jste syny onoho velikého krále. Bez obav jděte na jeho dvůr a ţádejte, co potřebujete. Kdyţ to sdělila svým synům, radovali se. Spoléhali na to, ţe jsou královského původu, věděli, ţe jsou budoucími dědici, a kaţdé strádání pokládali za bohatství. Statečně se představili králi a nebáli se jeho pohledu vţdyť se mu velmi podobali. Kdyţ král viděl, jak velmi se mu podobají, tázal se jich, čí jsou synové. Kdyţ ho ujistili, ţe té chudobné ţeny na poušti, objal je král a řekl: Jste moji synové a dědici. Nebojte se. Kdyţ u svého stolu sytím cizí, čím spravedlivější je sytit ty, jimţ po právu patří celé dědictví. Král tedy ţeně přikázal, aby všechny děti poslala na jeho dvůr, aby je tam ţivil.«toto zjevení Františka naplnilo radostí a hned o něm Svatého otce zpravil Touto ţenou byl František, protoţe zplodil mnoho znamenitých synů. Pouští je svět v jeho době neobdělaný a neúrodný v umění ctností. Statečným a nádherným pokolením synů je ctnostmi zdobené mnoţství bratří. Králem je Syn Boţí, kterému se svatou chudobou podobají. U stolu tohoto Krále se ţiví, aniţ by se pro svou prostotu rděli; cele oddáni následování Krista ţiví se almuţnami a jsou přesvědčeni, ţe výsměch světa jim zjednává slávu. Pan papeţ byl tímto podobenstvím udiven a poznal, ţe skrze Františka bez pochyby promluvil Kristus. Vzpomněl si na vidění, které měl několik dní před tím, a Duch svatý mu vnukl jistotu, ţe se vidění skrze tohoto muţe vyplní. Ve snu totiţ viděl, jak se hroutí Lateránská bazilika. Ale jakýsi nevzhledný a nepatrný mnich ji zády podepřel a udrţel, aby se nezřítila.»opravdu,«zvolal,»to je muţ, který skutkem i učením bude oporou církve.«proto byl světcově prosbě tak příznivě nakloněn, proto měl Boţího sluţebníka vţdy ve zvláštní úctě. Vyhověl jeho přáním a přislíbil i další práva. Nato začal František podle plné moci, kterou od papeţe dostal, rozsévat sémě ctnosti, chodit po městech i vesnicích a se zápalem kázat. PORCIUNKULA ZASVĚCENÁ PANNĚ MARII XII. kapitola O světcově lásce k tomuto místu; o ţivotě bratří zde; o lásce Panny Marie k Františkovi Boţí sluţebník František, postavou nevzhledný, duchem pokorný, který chtěl vţdy být»menším«, vyvolil si za pozemského ţivota pro sebe a svoje»dílek, kousíček«země. Něco ze země a na zemi musel mít jinak by býval nemohl Kristu slouţit. Boţím úradkem dostali tuto»porciunkulu, údělíček«ti, kdo na zemi nechtěli mít nic. Na tomto kousku země byl postaven kostelík ke cti Panny a Matky, která si pro svou jedinečnou pokoru zaslouţila být po svém Synu královnou všech svatých. Zde se narodil řád Menších bratří, zde se rozrostl jako nádherná stavba na skálopevném základu. Toto místo bylo světci nad jiná místa milé. Bratřím přikázal, aby je vţdy měli ve zvláštní úctě. Chtěl, aby toto místo bylo jakoby zrcadlem řádu, vţdy spravováno v pokoře a největší chudobě. Vlast-

10 nické právo ponechával jiným, pro sebe i své měl jen právo uţívání Zde se ve všem zachovávala nejpřísnější kázeň mlčení, práce i jiných předpisů řehole. Nikdo sem neměl přístup mimo těch bratří, kteří sem byli zvlášť určeni. A určeni byli ti, kdo byli Bohu vpravdě oddáni a kdo byli dokonalí. I světským lidem sem byl vstup zakázán. Světec nechtěl, aby bratři, jejichţ počet zde byl přesně stanoven, zvědavě naslouchali vyprávění světských lidí. Chtěl, aby tu nebyli v rozjímání rušeni ani novinami zatahováni do věcí a sporů světa. Nikomu tu nebylo dovoleno zbytečně mluvit ani dávat dál, co jiní vypravovali. Kdyţ v tom někdo pochybil, poučil provinilce trest o tom, ţe se toho má vyvarovat. Bez ustání, ve dne v noci věnovali se zde bratři Boţí chvále. A andělský ţivot u Porciunkuly šířil podivuhodnou vůni. A právem, protoţe, jak vypravovali staří lidé, jmenovalo se to místo dříve jinak, totiţ Panna Maria od Andělů. Jak blaţený Otec vyprávěl, Bůh mu zjevil, ţe blahoslavená Panna Maria ze všech kostelů k její poctě na světě postavených tento kostelík zvlášť miluje. Proto ho také světec nad všechny kostely miloval. XIII. kapitola Vidění Jeden zboţný bratr měl před svým obrácením vidění, které stojí za to, abychom se o něm zmínili. Spatřil totiţ v tom vidění nespočet lidí raněných politováníhodnou slepotou. Klečeli okolo tohoto kostelíka s tvářemi obrácenými k nebi. Všichni vztahovali ruce vzhůru, v slzách volali k Bohu a prosili o slitování a světlo. A hle, z nebe sestoupila ohromná zář, rozlila se na všechny, všechny osvítila a přinesla vytouţenou spásu. ŢIVOT SVATÉHO FRANTIŠKA A BRATŘÍ XIV. kapitola Jak přísná byla kázeň Statečný Kristův rytíř své tělo nikdy nešetřil, ale skutkem i slovem je vystavoval takřka jako nepřítele všem zkouškám. Tísně svatých napsané v knize apoštola by nestačily, kdybychom chtěli vypočítat, co vše vytrpěl. Podobně jako on snášeli i první bratři všechny těţké zkoušky a strasti. A ve všech těchto zkouškách hledali útěchu jen u Ducha svatého hledat ji jinde povaţovali by za nesprávné. Opásávali se kajícnými řetězy, nosili kajícné košile, často v noci bděli a zachovávali půst. Tím však se velmi vysilovali a často by bývali podlehli, kdyby na domluvu svatého Otce nemírnili toto přísné umrtvování. XV. kapitola Moudrý úsudek sv. Františka Kdysi v noci, kdyţ ostatní uţ dávno odpočívali, zvolala jedna z Františkových oveček:»bratři, umírám, umírám hladem!«dobrý pastýř ihned vstal a spěchal, aby zesláblé ovečce lékem pomohl. Dal prostřít stůl a podávat venkovské pochoutky: chybějící víno, jako často, nahradila voda. František začal jíst první a k této sluţbě lásky přizval i ostatní bratry, aby se vyhladovělý bratr nestyděl. Kdyţ v bázni Boţí pojedli aby byl skutek

11 lásky dokonalý mluvil Otec k synům dlouho o ctnosti moudrosti. Vyzval je, aby svou oběť přinášeli vţdy okořeněnou solí, a důrazně je napomínal, aby kaţdý moudře zhodnotil své síly ve sluţbě Boţí. Říkal, ţe je skoro stejným hříchem potřebné tělu odpírat jako mu zbytečné dopřávat. A dodal:»kdyţ jsem nyní pojedl, nejmilejší bratři, udělal jsem to po pečlivém uváţení, ne z nezřízené ţádosti; přikazovala mi to bratrská láska. Příkladem má být láska, ne pokrm, protoţe pokrm slouţí ţaludku, láska duchu.«xvi. kapitola Předvídá budoucnost; svŧj úřad svěřuje římské církvi; vidění Náš svatý Otec stále rostl v zásluhách i ctnostech. Kdyţ se jeho synové počtem i milostí rozmnoţili a jako plod nesoucí větve rozprostírali se aţ na konec země, začal František starostlivě uvaţovat, jak jejich setbu uchovávat a jak by jako jedna rodina všem mohli prospívat. Viděl, jak proti malému stádci začali mnozí řádit jako vzteklí vlci, viděl, jak se lidé zešedivělí ve špatnosti chápou příleţitosti, aby bratřím pro nevšední novost jejich způsobu ţivota uškodili. Předvídal také, ţe i mezi jeho syny by se mohlo objevit leccos, co by neprospívalo svatému pokoji a svornosti. Obával se, ţe by mohli povstat i buřiči jak často bývá mezi vyvolenými kteří svým tělesným smýšlením, svou nadutostí, svárlivostí a hašteřivostí budou pohoršovat Kdyţ o tom muţ Boţí takto často uvaţoval, měl jednou v noci sen: viděl černou slepičku, která se podobala holubovi s docela opeřenýma noţičkama. Slepička měla nesčíslná kuřátka, která kolem ní čile pobíhala, ale všechna se nemohla vejít pod její křídla. Muţ Boţí se probudil, uvaţoval o snu a takto si jej vykládal:»slepička,«řekl,»jsem já, malé postavy a tmavé pleti. Holubičí prostota mi musí dopomoci k čistotě ţivota, která je sice ve světě vzácná, ale bez překáţek pozvedá k nebi. Kuřátka jsou moji bratři, kteří vzrostli počtem i milostí. Hájit je před piklemi lidí a pomluvami nestačím. 611 Proto půjdu a doporučím je svaté římské církvi. Ona svou silou zlosyny zdrtí, Boţí děti budou svobodny a porostou k věčné spáse. Takto poznají synové něţná dobrodiní své Matky, oddaně ji budou poslouchat. Pod její ochranou se do řádu nevplíţí ţádné zlořády a ţádný Belialův syn se nebude potloukat po této vinici Pána beztrestně. Svatá církev sama bude bedlivě bdít nad slávou naší chudoby a nedopustí, aby se zatemnila sláva pokory mrakem pýchy. Bude mezi námi upevňovat pouta lásky a pokoje a bude přísnými tresty postihovat neposlušné. Pod jejím dohledem bude vţdy vzkvétat zachovávání čistého evangelia a nebude trpět, aby vůně evangelního ţivota vyprchávala.«toto bylo úmyslem světce, kdyţ svůj řád svěřil církvi. To, ţe nutnost tohoto opatření předvídal, je neklamným důkazem toho, ţe měl dar proroctví.

12 XVII. kapitola Jak si pana kardinála z Ostie vyprosil za papeţova zástupce pro řád Kdyţ tedy Boţí muţ došel do Říma, přijali ho papeţ Honorius a všichni kardinálové s velikou úctou. Co se o něm šířilo svatou pověstí, to vyzařoval svým ţivotem i slovy. Pln odvahy a se strhujícím nadšením před papeţem i kardinály kázal z plnosti toho, co mu Duch svatý vnukl. Kardinálové byli jeho slovem pohnuti, hlasitě vzdychali a slzami omývali vnitřního člověka. Kdyţ si František po kázání vyměnil s papeţem několik slov, obrátil se na něho nakonec těmito slovy:»jak víte, pane papeţi, chudého člověka přímo k vám jen tak nepustí. A my to chápeme; vţdyť drţíte v rukou okrsek země a protoţe jste zaneprázdněn tak velikými věcmi, není moţné, abyste nám maličkým věnoval přímo svoji pozornost. Proto Vaši Svatost prosím: dejte nám tohoto pana kardinála z Ostie jako svého zástupce, aby se na něho mohli v těţkých dobách bratři obracet o dobrodiní ochrany i vedení.«papeţovi se tato prostá prosba zalíbila a brzy pana Hugolina, který byl tehdy biskupem v Ostii, ustanovil nad řádem, tak jak si to Boţí muţ vyprosil. Panu kardinálovi přirostlo svěřené stádce velmi k srdci, takţe se mu stal horlivým otcem a ţivitelem. Zůstal jeho pastýřem a členem aţ do smrti. Děkujeme této jeho zvláštní oddanosti za lásku i péči, kterou svatá římská církev ustavičně prokazuje řádu Menších bratří. Končí první díl.

13 II. KNIHA Předmluva ke druhé knize Zachovávat velké činy předků synům na památku značí oněm vzdávat čest a těmto prokazovat lásku. I kdyţ se nemohli těšit z osobního styku s nimi, přece je jejich činy vyzývají k dobrému a povzbuzují k lepšímu. Máme z toho pak nemalý uţitek zvlášť tím, ţe poznáváme svou vlastní malost a chatrnost, kdyţ poznáváme, jak bohatí zásluhami byli oni a jak chudí zásluhami jsme my. Mám upřímně za to, ţe blaţený František byl nejvýš svatým zrcadlem svatosti našeho Pána Jeţíše a obrazem jeho dokonalosti. Vše na něm pravím jeho slova i skutky mají jakýsi nádech boţské libovůně. Jestliţe se do nich někdo pečlivě zahledí, aby se jimi poučil, rychle ho naplní spasitelným věděním a otevírají mu cestu k nejvyšší moudrosti. To, co jsem o něm skromně a jakoby mimochodem předeslal, nepokládám za zbytečné. Naopak: chci z mnoţství látky o něm předávat dál. Kéţ by nám to světce přiblíţilo a naši ospalou lásku vyburcovalo. I. kapitola O duchu proroctví blaţeného Františka Náš blaţený Otec, který stál určitým způsobem nad věcmi tohoto světa, dovedl světské podivuhodně přemáhat. Protoţe svou mysl vytrvale obracel k nejjasnějšímu světlu, věděl Boţím zjevením nejen co bylo třeba v přítomné době dělat, nýbrţ prorockým duchem také mnoho předvídal, poznával vzdálený stav věcí, viděl do srdcí lidí a předpovídal budoucí. Příklady to jasněji ukáţí. II. kapitola Jak ve zdánlivě svatém bratrovi poznal licoměrníka Jeden bratr vedl na pohled velmi svatý ţivot, ale jeho chování bylo velmi podivné. Stále se oddával modlitbě a mlčení zachovával tak přísně, ţe se zpovídal jen posuňky. Slova Písma svatého ho vţdy velmi nadchla. Kdyţ je poslouchal, zakoušel nebeskou sladkost. Zkrátka všichni ho pokládali za velmi svatého. Jednou tam přišel blaţený Otec, bratra viděl a slyšel, ţe ho všichni nazývají svatým. Kdyţ ho vychvalovali, řekl:»přestaňte, bratři, nechvalte ďábelský klam. Vězte, ţe je to zkouška od Zlého a lstivé klamání. Potvrzení toho vidím především v tom, ţe se nechce zpovídat.«tento soud vzbudil u bratří, zvlášť u světcova vikáře, velikou nelibost.»jak by bylo moţné,«říkali,»aby se pod tolika známkami dokonalosti skrývala podvodná přetvářka?«otec jim řekl:»napomeňte ho, ať se jednou nebo dvakrát týdně vyzpovídá; kdyţ tak neučiní, poznáte, ţe je pravda, co jsem řekl.«tu ho vzal vikář stranou, nejprve s ním ţertovně promluvil, ale pak mu uloţil, aby se vyzpovídal. Bratr se zdráhal, poloţil prst na ústa, pak zavrtěl hlavou, čímţ naznačil, ţe se zpovídat nebude. Tu bratři oněměli. Licoměrník po několika dnech opustil řád dobrovolně a odešel do světa. Nakonec začal páchat zločiny a lehkomyslností se připravil o ovoce pokání a ţivot. Varujme se jakéhokoli podivínství; i kdyţ je na pohled krásné, je balancováním nad propastí. Zkušenost s několika podivíny nám ukázala, ţe vystupují jakoby k nebeským výšinám, a pak se náhle řítí do propasti. Vizme i sílu zboţné zpovědi: svatého nejen dělá, ale dává ho i poznat.

14 III. kapitola Podobný případ s jiným bratrem Něco podobného bylo s jiným bratrem, Tomášem ze Spoleta. Všichni byli přesvědčeni, ţe je svatý. Později však odpadl, a tím se potvrdil úsudek svatého Otce, ţe je nedobrý. Nevydrţel dlouho, protoţe ctnost, která se jen předstírá, má krátké trvání. Vystoupil z řádu. Kdyţ mimo řád umíral, s hořkostí poznal, co učinil. IV. kapitola Jak u Damietty předpověděl brzkou poráţku křesťanŧ Kdyţ křiţácké vojsko obléhalo Damiettu, byl tam také Boţí světec s několika druhy. Přeplavili se přes moře, protoţe pláli touhou po mučednictví. Kdyţ světec slyšel, ţe se křiţáci připravují k boji, velmi ho to zarmoutilo a spolubratrovi pravil:»dojde-li dnes ke střetnutí jak mi Pán ukázal pro křesťany to dobře neskončí. Řeknu-li jim to, budou mne pokládat za blázna, budu-li mlčet, neujdu výčitkám svědomí. Co ty myslíš?«bratr mu odpověděl:»za menší zlo pokládám soud od lidí; nebude to poprvé, co tě budou pokládat za pošetilce. Řiď se podle svědomí a boj se Boha víc neţ lidí.«světec se ke křiţákům ihned obrátil se spasitelným napomenutím. Aby zabránil boji, předpovídal hroznou poráţku. Ale pravda jim byla na posměch. Zatvrdili svá srdce a neposlechli. Vojsko šlo do bitvy, boj byl zuřivý, nepřítel naše rozdrtil. Během boje světec druhovi nařídil, aby se šel z návrší podívat, sám pak stále trpěl úzkostí srdce. Po prvé ani po druhé neviděl bratr nic. I přikázal mu František, aby se šel podívat po třetí. A hle, celé křiţácké vojsko bezhlavě prchalo a boj skončil hanbou místo vítězstvím. Touto velkou poráţkou se zmenšil značně počet našich: bylo na šest tisíc padlých a zajatých. Světec s křiţáky soucítil; i oni svého činu litovali. Především truchlil pro Španěly, jichţ pro jejich statečnost málo boj přeţilo. Kéţ by kníţata pochopila, ţe není moudré proti vůli Páně bojovat. Povýšená zpupnost mívá hrozný konec. Poněvadţ důvěřuje ve vlastní sílu, nezasluhuje pomoc z nebe. Má-li být dosaţeno vítězství pomocí shůry, je třeba řídit se Duchem Boţím. V. kapitola Jak poznal tajemství jednoho bratra Po návratu ze Svaté země doprovázel světce na cestách bratr Leonard z Assisi. Stalo se, ţe František, unaven cestou, sedl si chvíli na osla. Bratr Leonard, sám velmi unaven, šel za ním. A tu začal uvaţovat takto:»jeho a moji rodiče spolu do školy nechodili a tady to máš: on si jede na oslu a já musím chodit pěšky a ještě mu osla vést.«kdyţ takto bratr chvíli uvaţoval, sestoupil světec z osla a řekl:»nesluší se, bratře, abys ty chodil pěšky a já se vezl. Vţdyť tys byl ve světě šlechticem a zámoţnější neţ já.«bratr byl zaraţen a červenal se studem, ţe ho světec přistihl při těchto myšlenkách. Padl před ním na kolena, s pláčem se přiznal a prosil za odpuštění.

15 VI. kapitola František nad bratrem vidí ďábla. O těch, kdo se od společenství oddělují Byl i jiný bratr, slavný mezi lidmi, ale slavnější ctnostmi před Bohem. Otec vší závisti mu však jeho ctnosti nepřál a přemýšlel, jak by nebetyčný strom skácel a urval mu korunu. Stále se kolem něho plíţil, všecko mu rozviklával, ničil a zamotával, aby bratru nějak nastraţil osidla. Vnukl mu myšlenku, ţe bude daleko dokonalejší, kdyţ se uchýlí do samoty, odloučí se od společenství, aby se na samotáře snadněji vrhal, a kdyţ nebude mít, kdo ho pozvedne, aby ho snadněji povalil na zem. Zkrátka: bratr se rozloučil s řádem a jako cizinec putoval světem. Zkrátil své řeholní roucho a nenosil uţ kapuci přišitou na hábit. Tak chodil světem sám sebou opovrhuje. Stalo se, kdyţ takto putoval, ţe brzy ztratil nebeskou útěchu a začal být zmítán vlnami prudkých pokušení. Záplava mu vystoupila aţ k hrdlu, zbaven vnitřní i vnější útěchy byl jako pták, který se chytil do léčky. Uţ uţ mu hrozilo, ţe spadne do propasti, kdyţ se nad ním zbědovaným slitovalo oko otcovské Prozřetelnosti: trápen výčitkami poznal svůj omyl, šel do sebe a řekl si:»nešťastníku, vrať se do řádu jen tam je tvá spása.«a neváhal: hned se vydal na cestu a spěchal k duchovní matce. 33. Kdyţ však přišel k bratřím do Sieny, byl tam právě svatý František. Jakmile světec bratra spatřil, utekl do cely a zavřel se tam. Bratři z toho byli jako bez sebe a ptali se ho, proč to dělá. Světec jim řekl:»divíte se, ţe jsem utekl? Coţ nerozumíte? Utekl jsem se k modlitbě, abych chybujícího zachránil. Viděl jsem na tom synu cosi, co se mi právem nelíbilo, ale Kristovou milostí všechen klam zmizel.«bratr padl na kolena a zahanben přiznal svou vinu. Světec mu řekl:»pán ti odpusť, bratře, ale příště se chraň, aby ses pod rouškou svatosti od svého řádu a od bratří uţ neodlučoval!«jmenovaný bratr si pak společenství zamiloval a zvlášť miloval ty komunity, kde se řehole přísně zachovávala. Pánovy skutky jsou nesmírné ve shromáţdění spravedlivých, píše ţalmista. Vţdyť ve společenství naleznou oporu pokoušení, kdo upadá, toho pozvedne, kdo je vlaţný, povzbuzuje se. V něm se článek s článkem pojí a bratr bratrem podpírán stojí pevně jako opevněné město. I kdybys pro zástup bratří Jeţíše na pouti neviděl, zástup andělů v nebi ti v tom bránit nebude. Ze společenství neutíkej! Budeš-li věren aţ do smrti, dostaneš korunu ţivota Brzy na to se stalo něco podobného s jiným bratrem. Jeden bratr se totiţ nechtěl podřídit světcovu vikáři, ale poslouchal jiného bratra jako svého představeného. Světec, který se o tom dozvěděl, dal ho napomenout. Bratr padl ihned vikáři k nohám, zřekl se dosavadního»představeného«a poslouchal toho, kterého mu světec za představeného určil. Blaţený Otec si však zhluboka povzdechl a bratrovi, kterého poslal jako posla, řekl:»bratře, viděl jsem ďábla sedět na zádech toho neposlušného bratra, jak svými drápy svírá jeho krk. A on pod takovým jezdcem pohrdal uzdou svaté poslušnosti a dal se řídit jezdcovými otěţemi. Kdyţ jsem se za bratra pomodlil,«pokračoval světec,»ďábel se hned klidil.«jak jasnozřivý byl tento muţ, jehoţ oči byly tak slabé, kdyţ se díval na pozemské, ale tak bystré, kdyţ šlo o duchovní. Jaký div, ţe byl onen bratr svírán takovou můrou, kdyţ nechtěl nést Pána slávy? Věz, ţe není jiné cesty: buď poneseš břímě lehké, které vlastně tebe samého nese, nebo se ti jako mlýnský kámen pověsí na krk nepravost a bude na tobě leţet jako olověné závaţí.

16 VII. kapitola Jak František osvobodil obyvatele Greccia od dravých vlkŧ i od krupobití Světec u bratří v Grecciu prodléval s velkou oblibou jednak proto, ţe viděl klášter bohatý chudobou, jednak proto, ţe se tam v odlehlé jeskyňce pod převislou skálou mohl volně spojovat se svým Pánem a Bohem. Zde kdysi slavil narození betlémského Dítka a s Dítkem se sám stal dítětem. Nyní byli obyvatelé Greccia postiţeni hroznými útrapami: houf dravých vlků poţíral nejen zvířata, nýbrţ i lidi. Kromě toho kaţdoročně se opakující krupobití ničilo pole i vinice. Kdyţ jim jednoho dne blaţený František kázal, řekl:»ke cti a chvále všemohoucího Boha poslyšte plnou pravdu: Jestli se kaţdý z vás vyzná ze svých hříchů a ponese pravé ovoce pokání, ručím vám za to, ţe vaše útrapy přestanou; ţe na vás Pán shlédne a časnými statky vám poţehná. Avšak,«pokračoval»poslyšte i toto: budete-li za dobrodiní nevděční a vrátíte-li se k tomu, co jste vyznáním opustili, útrapy se vrátí a budete trestáni dvojnásob.«36. I stalo se, ţe pro zásluhy a modlitby našeho svatého Otce rány pak přestaly, nebezpečí pominula, vlci ani krupobití jim neškodili. Ba, a to je podivuhodnější, kdyţ někdy přišlo krupobití na lány jejich sousedů a blíţilo se k jejich polím, ustalo nebo se obrátilo jinam. Lidem se vrátil pokoj a oplývali časnými statky. Ale i zde působil blahobyt tak, jak obyčejně působívá:»ukryli svůj obličej ve vlastním tuku a na svých slabinách skládali sádlo,«jak praví Job; lépe řečeno:»oslepli vlastním lejnem,«jak čteme v knize Tobiáš. Nakonec upadli do ještě větších nepravostí a zapomněli na Boha, který je zachránil. Trest pak je neminul, neboť Boţí spravedlnost trestá opětný pád do hříchu přísněji neţ prvý. Boţí hněv se na ně rozlítil, dřívější útrapy se znovu objevily, k tomu přišel od lidí meč a z nebe umírání, které sklátilo mnoho lidí. Nakonec lehla celá obec popelem. Jistě je spravedlivé, ţe lidé, kteří se k dobrodinci obracejí zády, propadají zkáze. VIII. kapitola Jak během kázání předpověděl rozvrat v Perugii; chvála svornosti O několik dní později, kdyţ blaţený Otec sestupoval z jeskyňky, o níţ byla zmínka, řekl přítomným bratřím s bolestí v hlase:»mnoho zla napáchali obyvatelé Perugie svým sousedům a jejich srdce podlehlo pýše, a to k jejich zmatení. Hle, přibliţuje se Boţí trest a Bůh jiţ poloţil ruku na meč.«uplynulo málo dní a František se v zápalu Ducha vydal do Perugie. Bratři z toho s jistotou vyvodili, ţe měl nějaké vidění ve své jeskyňce. Kdyţ Otec dorazil do Perugie, jak byl, shromáţdil lid a začal kázat. Protoţe však rytíři na koních, jak mají ve zvyku, jezdili okolo a harašili zbraněmi, takţe bránili tomu, aby bylo slyšet Boţí slovo, světec se k nim obrátil a zvolal:»jak ţalostné je bláznovství vás ubohých, kteří nemyslíte na Boţí soud, ani se jej nebojíte! Slyšte však, co vám Pán zvěstuje skrze mne uboţáka. On vás učinil mocnějšími nad všechny okolní; a proto byste měli být k nim milosrdnější a více děkovat Bohu, zatímco vy, nevděční za Boţí přízeň, sousedy napadáte zbraněmi, zabíjíte je a pustošíte jejich území. Nyní vám však říkám, ţe vaše vina nezůstane bez trestu, naopak pro větší pokoření dopustí mezi vámi Bůh vnitřní válku, takţe jeden povstane proti druhému. Tak nebeský hněv poučí ty, kdo se nenechali pohnout jeho přízní.«za několik málo dní poté vypukl svár, prostí pozvedli zbraně proti

17 rytířům a vznešení tasili meče proti lidu. Boj nabyl takové urputnosti a došlo k takovému krveprolití, ţe i sousedé, které tak často Perugijští potupili, měli s nimi soucit. Jak spravedlivý soud! Protoţe se oddálili od jediného a nejvyššího Boha, nutně mezi nimi nemohla zůstat svornost. Ve veřejném ţivotě nemůţe být silnější pouto neţ zboţná láska k Bohu a upřímná víra bez přetvářky. IX kapitola František předpovídá ţeně, ţe se jí muţ polepší Kdysi šel Boţí muţ do Celle u Cortony. Kdyţ se o tom dozvěděla jedna urozená paní z Volusiána, spěchala mu vstříc a kdyţ k němu došla, byla velmi unavena, protoţe byla křehká a slabá. Kdyţ svatý Otec viděl, jak je unavena a jak těţce dýchá, pln soucitu řekl:»co si přeješ, vzácná paní?«a ona řekla:»abys mi poţehnal, Otče.«Načeţ se jí světec tázal:»jsi vdaná, či ne?«odvětila:»mám muţe velmi krutého, Otče, a nepřítele ve sluţbě Kristu Pánu. A to mne nejvíce trápí, ţe dobro, které mi Pán vnuká, nemohu konat skutky, protoţe mi v tom muţ brání. Modli se za něho, svatý muţi, aby jeho srdce Boţí milosrdenství pokořilo.«světec se podivil statečnosti i zralosti mladé ţeny a s láskou řekl:»jdi, poţehnaná dcero, a věz, ţe se ti brzy dostane útěchy od tvého muţe.«a dodal:»řekni mu na místě Boţím a místo mne, ţe nyní je čas spásy, potom však ţe bude jen čas spravedlnosti.«kdyţ paní přijala poţehnání, vrátila se domů. Setkala se s muţem a řekla mu Františkův vzkaz. Tu dostal světlo Ducha, ze starého člověka se stal nový a pln vlídnosti odpověděl:»má paní, v našem domě od nynějška budeme slouţit Pánu a pracovat na spáse svých duší.«mladá ţena na to odpověděla:»myslím, ţe by bylo dobré poloţit do našich duší za základ zdrţenlivost a na ní postavit ostatní ctnosti.«manţel řekl:»jsem stejného názoru.«od toho dne ţili mnoho let ve zdrţenlivosti a nakonec zesnuli v týţ den blaţenou smrtí; jeden takřka jako ranní, druhý jako večerní oběť. Šťastná ţena, která svého manţela mohla vrátit pravému ţivotu! Vyplnilo se na ní apoštolovo slovo:»nevěřící muţ je posvěcen skrze svou věřící ţenu.«ale takové ţeny lze dnes abych to řekl běţným úslovím spočítat na prstech. X. kapitola Otec poznal bratra, který dal druhému bratru pohoršení; předpověděl o něm, ţe řád opustí Stalo se, ţe přišli dva bratři z Terra di Lavoro. Starší mladšímu dával v mnoha věcech pohoršení; nebyl mu druhem, ale tyranem. Mladší z lásky k Bohu vše snášel, ţe to bylo aţ podivuhodné. Kdyţ došli do Assisi, vyhledal mladší bratr svatého Františka, protoţe se s ním velmi dobře znal. Mezi jiným mu světec pravil:»jak se k tobě bratr po cestě choval?«on odpověděl:»docela dobře, milovaný Otče.«Světec na to řekl:»pozor, bratře, abys pod rouškou pokory nelhal! Vím, jak se k tobě choval. Jen počkej a uvidíš.«bratr byl pln údivu nad tím, jak světec viděl vzdálené věci. Za pár dní ten, který pohoršoval, opovrhl řádem a ponořil se do víru světa. Bezpochyby je znamením zvrácenosti a zřejmým důkazem neomalenosti, kdyţ někdo jde s dobrým společníkem a není s ním jedné mysli.

18 XI. kapitola Prohlédl jinocha, který chtěl vstoupit do řádu, ale nebyl veden Duchem svatým V té době přišel do Assisi urozený jinoch z Lukky a chtěl vstoupit do řádu. Kdyţ ho Otci představili, padl na kolena a se slzami v očích prosil o přijetí. Jakmile se na něho Boţí muţ podíval, ihned v duchu poznal, ţe není puzen Duchem Boţím. Řekl mu:»ty nešťastný, tělesně smýšlející člověče, proč se domníváš, ţe můţeš obelhat Ducha svatého i mne? Jsi naoko pohnutý aţ k slzám, ale tvé srdce není Boţí. Jdi,«pokračoval,»nemáš smysl pro duchovní věci.«sotva světec domluvil, hlásili bratři, ţe rodina stojí u dveří a chtěli by syna odvést domů. Jinoch k nim vyšel a rád se s nimi vrátil. Bratři nad tím ţasli a chválili Boha, který dal světci tolik darů. XII. kapitola Uzdravil klerika; pro jeho hříchy mu předpověděl, ţe bude trpět víc V době, kdy světec leţel nemocen v paláci biskupa v Rieti, byl tam také kanovník Gedeon, hýřil a světák, stiţen bolestnou nemocí a upoután na lůţko. Dal se odnést k svatému Františkovi a s pláčem ho prosil, aby mu udělal znamení kříţe. Světec mu řekl:»kdyţ jsi ţil podle ţádostí těla a Boţího soudu ses nebál, jak nad tebou mám nyní udělat kříţ?«pak pokračoval:»znamenám tě kříţem ve jménu Pána. Ale věz: horší ti bude vytrpět, vrátíš-li se po uzdravení k hříchu.«a dodal:»pro hřích nevděčnosti se vţdy ukládají tresty, které jsou horší neţ předešlé.«sotva nad ním udělal znamení kříţe, vstal zdráv ten, který tu před chvílí leţel jako mrzák. Jásal a volal:»jsem zdráv!«ale po krátké době na Boha opět zapomněl a oddal se nečistotě. Jednoho dne večeřel v domě jiného kanovníka a tam také spal. Najednou se nade všemi zřítila střecha domu. Zatímco ostatní smrti ušli, on jediný, zasypán, přišel o ţivot. Nelze se divit, ţe, jak řekl světec, dočkal se trestů horších, neţ byly předešlé; být za prokázanou shovívavost nevděčný, opakovat ohavné skutky je dvojnásob zavrţeníhodné. XIII. kapitola O pokušení jednoho bratra Ještě za světcova pobytu v Rieti byl kterýsi bratr, duchovní člověk z Marsie, trápen těţkými pokušeními. I řekl si v srdci:»kdybych měl něco od svatého Františka, třeba jen kousek jeho nehtu u sebe, myslím, ţe by bouře pokušení zmizela a milostí Boţí by se pokoj vrátil.«dostal tedy dovolení, odebral se tam a jednomu z druhů svatého Otce přednesl své přání. Bratr mu však odpověděl:»myslím, ţe mi nebude moţné dát ti něco z jeho nehtů. Ačkoliv mu je někdy stříháme, nařídil nám, abychom vše zahazovali a nic neuschovávali.«v té chvíli byl tento bratr světcem zavolán.»přines nůţky, můj synu,«ţádal Otec,»a hned mi ostříhej nehty.«bratr blaţenému Otci ostříhal nehty a dal je bratrovi, který o ně ţádal. Bratr je přijal s úctou, pečlivě je uschoval a hned byl prost pokušení.

19 XIV. kapitola Muţ přináší sukno na hábit; tím je splněno přání, které světec předtím projevil Otec chudých měl jen ošumělý hábit. Jednou na zmíněném místě řekl tomu, jehoţ určil za svého kvardiána:»bratře, prosil bych tě, je-li to moţné, abys mi opatřil sukno na hábit.«bratr přemýšlel, jak by to nutné a tak pokorně vyprošené sukno opatřil. Druhý den časně zrána, kdyţ chtěl vyjít, aby na nějakém dvorci sukno opatřil, seděl u vchodu muţ, který si s ním přál mluvit. Řekl mu:»pro lásku Boţí, přijmi ode mne toto sukno na šest hábitů. Jeden si ponech pro sebe a ostatní za spásu mé duše rozděl, jak za vhodné uznáš.«s radostí se bratr vrátil k Otci Františkovi a vyprávěl mu o tomto daru nebes. Otec nato řekl:»přijmi látku; muţ byl poslán k tomu, aby odpomohl mému nedostatku. Děkujme tomu, který o nás pečuje tak, jako bychom byli jeho jediní.«xv. kapitola Jak František pozval svého lékaře na oběd, ač bratři nic k jídlu neměli; jak Pán ihned pomohl; Bŧh o své pečuje Kdyţ dlel blaţený Otec v poustevně u Rieti, navštěvoval ho denně lékař, který léčil jeho oči. Jednou řekl světec bratřím:»pozvěte lékaře a dejte mu nejlepší jídlo.«kvardián mu odpověděl:»otče, se zahanbením se musím přiznat, ţe se ho stydíme pozvat; právě jsme velmi chudí.«světec pravil:»chcete, abych to opakoval?«lékař, který u toho byl, řekl:»milí bratři, já budu vaši chudobu povaţovat za poţitek.«tu si bratři pospíšili a dali na stůl vše, co u bratra kuchaře bylo: trochu vína a chleba. A aby lépe stolovali, přišlo z kuchyně i trochu zeleniny. Mezitím se však stůl Páně smiloval nad stolem sluţebníků. Někdo klepe na dveře; bratři otevírají a hle: nějaká ţena přinesla košík plný čerstvého chleba, ryb, paštiky, s medem a hrozny. Kdyţ to bratři spatřili, propukli v jásot. Všední věci z toho nechali na druhý den, vše lepší dali na stůl. Lékař si povzdechl a řekl:»ani vy, bratři, ani my, světští lidé, nepoznáváme tak, jak bychom měli, svatost Františkovu.«To, ţe se nasytili, bylo spíše tím zázrakem neţ tím jídlem. Ono Otcovské oko nepřehlíţí svoje; naopak: čím jsou chudší, s tím větší péčí je ţiví. Stůl chudých můţe být bohatěji prostřen neţ stůl kníţat a to tou měrou, jíţ je Bůh v darování štědřejší neţ člověk. Jak osvobodil František bratra Riceria od jeho pokušení a. Bratr Ricerius, původem šlechtic, měl o zásluhách blaţeného Františka vysoké mínění. Věřil, ţe by si jistě získal Boţí milost, kdyby získal světcovu přízeň, nebo ţe by byl hoden Boţího hněvu, kdyby ji neměl. Měl vroucí touhu se světcem se důvěrně stýkat, ale zároveň se obával, ţe by o jeho přízeň přišel, kdyby na něm objevil nějakou tajnou chybu. Touto obavou byl velmi tísněn, ale nikomu se se svými těţkostmi nesvěřoval. I stalo se jednou, ţe takto stísněn přišel k cele, v níţ se blaţený František modlil. Muţ Boţí, který v duchu zvěděl, ţe Ricerius přišel i v jakém je stavu, vlídně ho zavolal k sobě a řekl:»můj synu, nenech se zneklidňovat ţádnou obavou a ţádnými pokušeními; jsi mi velmi milý a mezi těmi, které mám zvlášť rád, jsem zejména tobě láskou nakloněn. Kdykoli chceš, přijď ke mně; a odcházej, kdykoli budeš chtít.«bratr tím byl velmi udiven a ze slov svatého Otce měl velikou radost.

20 A od té doby, jist si jeho láskou, rostl také v lásce Spasitelově, jak uvěřil. XVI. kapitola Jak František skrze Ducha svatého poznal touhu dvou bratří a jak jim poţehnal ze své cely Svatý František obyčejně celý den prodléval v odlehlé cele a k bratřím se vracel, jen kdyţ ho donutil hlad. V určité hodiny k jídlu z cely nevycházel, protoţe touha cele se oddat rozjímání u něho byla silnější neţ hlad. Jednou přišli do Greccia zdaleka dva bratři, kteří vedli velmi bohumilý ţivot. A přišli jen proto, aby viděli světce a přijali od něho poţehnání. Došli tedy, ale uţ ho nezastihli, protoţe od bratří odešel do své cely. Byli z toho velmi smutní, protoţe světec svou celu opouštěl jen nepravidelně, takţe by bývali mohli i dlouho čekat. Svůj neúspěch přičítali svým proviněním a odcházeli bez poţehnání a útěchy. Druhové svatého Františka je vyprovodili a snaţili se je potěšit. Kdyţ se však od chýší vzdalovali, světec na ně zavolal, aby se k němu vrátili. On nad nimi udělal znamení kříţe a pln lásky jim poţehnal. Bratři se velmi radovali z toho, ţe tak podivuhodným způsobem dosáhli toho, po čem touţili. Vraceli se domů a Boha ze srdce chválili a velebili. XVII. kapitola Na Františkovu modlitbu vytryskla ze skály voda, kterou sedlák zahnal ţízeň Jednou chtěl jít blaţený František do poustevny, aby se tam mohl nerušeně oddávat rozjímání. Protoţe byl velmi sláb, půjčil mu sedlák osla, aby se tam svezl. Bylo to v parném létě. Sedlák Boţího muţe doprovázel. Kdyţ začali stoupat na horu a hrbolatá a dlouhá cesta unavovala, dostal sedlák tak hroznou ţízeň, ţe byl úplně vyčerpán a vysílen. Hořekoval a prosil světce, aby se nad ním smiloval, ţe umře, kdyţ se nebude moci napít vody. Muţ Boţí, který měl s trpícími vţdy soucit, neprodleně seskočil z osla, poklekl, ruce pozvedl k nebi a nepřestal se modlit, dokud nezvěděl, ţe je vyslyšen. Pak řekl sedlákovi:»běţ tam naproti a najdeš pramínek vody, kterou ti dal Kristus vytrysknout ze skály k napití.«jak úţasná to Boţí vlídnost, která se k svým sluţebníkům tak ochotně sklání! Na světcovu výzvu mohl sedlák pít vodu ze skály, z nejtvrdšího kamene. Předtím tam ţádná voda netekla a netekla ani potom, přes bedlivé pátrání. Jaký div: František, plný Ducha svatého, činí zázračné skutky ostatních svatých! Ano, kdo je zvláštním darem milosti spojen s Kristem, koná podobné věci jako ostatní svatí. XVIII. kapitola Jak krmil ptáčky a jak jeden pošel vinou své nepřejícnosti Jednou seděl blaţený František za stolem s bratry, kdyţ tu přilétli dva ptáčci, sameček a samička, kteří sháněli krmi pro svá mláďátka. Kaţdý den pak odnášeli ze stolu drobty, světec s nimi laškoval a bohatě je krmil. Jednoho dne přilétli staří se svými mladými, které bratři stejně vyţivovali, nechali je bratřím a uţ se tam neukázali. Mladí ptáčci si na bratry brzy zvykli; sedali jim na ruce a byli mezi nimi jako doma. Světským lidem se vyhýbali a hlásili se jen k bratřím. Světec to pozoroval, ţasl a vybízel bratry, aby se radovali. Řekl:»Vizte, bratři, jak červenky jednají, jako by