B_Mae_A makroekonomie. Metodické listy. Takto označené pasáže nejsou předmětem zkoušky, student je nemusí znát.

Transkript

1 B_Mae_A makroekonomie Metodické listy Takto označené pasáže nejsou předmětem zkoušky, student je nemusí znát.

2 1. soustředění 1. téma: Definice a témata makroekonomie Definice Makroekonomie je věda, která zkoumá ekonomiku jako celek. Vysvětluje, proč se agregované ekonomické veličiny chovají (vyvíjí) určitým způsobem a rovněž zkoumá důsledky tohoto chování (vývoje) včetně toho, jak předcházet negativním důsledkům a podporovat důsledky pozitivní. Témata: - HDP, dlohodobý hospodářský růst, krátkodobé kolísání - nezaměstanost - inflace - zahraniční vztahy - veřejné příjmy a veřejné výdaje - množství peněz v oběhu Zásahy státu mohou ovlivnit hlavní makro ukazatele (HDP, nezaměstnanost, inflaci ). V makroekonomii jsou mnohem více zastoupeny normativní názory. Pozitivní pohled v ekonomii rozebírá co je - jaká je ekonomická realita, případně co se stane - jaká bude ekonomická realita, pokud se uskuteční nějaká činnost. Normativní pohled v ekonomii říká, jaká by ekonomická realita měla být, co je správné a co nesprávné. Soudobá makroekonomie do určité míry vznikla jako reakce na Velkou Depresi. (1936 J. Keynes Obecná teorii zaměstnanosti, úroku a peněz ). Makroekonomické identity HDP: Y C + I + G + NX Y = HDP, C = spotřební výdaje, I = (hrubé) investiční výdaje, G = vládní výdaje, NX = čistý vývoz I b = I r + I n, I b = celkové (hrubé) investice v daném období, I r = obnovovací investice v daném období, I n = čisté investice v daném období. NX = EX IM Pokud statek ej vyprodukován a není užit, je součástí I. Disponibilní důchod: YD Y + TR TA GBS, kde YD = disponibilní důchod, TA = daně, které vlastníci výrobních faktorů platí státu, TR = transfery, tj. dávky, které vlastníci výrobních faktorů (domácnosti) dostávají od státu, aniž by státu za tyto dávky poskytli jakoukoliv protihodnotu (např. výše uvedená podpora

3 v nezaměstnanosti), GBS = hrubé úspory firem (zahrnují opotřebení kapitálu a zadržené nerozdělené zisky) Vysvětlení principu výpočtu. Užití disponibilního důchodu: YD C + PS PS = úspory domácností Z logiky věci plyne: Y- TA- GBS + TR C + PS Za Y dosadíme C + I + G + NX Platí tedy: C + I + G + NX - TA GBS + TR C + PS respektive: PS + GBS - I (G + TR - TA) + NX - Výraz PS + GBS značí součet domácích úspor (tj. úspor vytvořených na daném území v daném období), v podobě úspor domácností (PS) a hrubých úspor firem (GBS). Tyto úspory lze použít na krytí investičních výdajů firem (I). Pokud jsou ale úspory domácností a firem menší než domácí investice, tj. pokud platí (PS + GBS) I, tak soukromé domácí úspory nestačí na krytí domácích soukromých investičních výdajů firem. Firmy potom svou vyšší investiční poptávku musí pokrýt: -- buď ze zahraničí, což vede k tomu, že zahraniční subjekty investují v tuzemsku více než v zahraničí, čili, jak si dále ukážeme, jsou čisté zahraniční investice (NFI) kladné, a potom čistý vývoz (NX) bude mít tendenci směřovat do záporných hodnot. -- nebo půjčkou od státu, a v tom případě musí být kladné saldo státního rozpočtu. - Výraz G + TR - TA představuje saldo (přebytek nebo deficit) veřejných rozpočtů. Pozor: Vzhledem ke konstrukci výrazu, kdy se od výdajů (G + TR) odečítají příjmy v podobě daní (TA) platí, že kladná hodnota výrazu značí rozpočtový deficit, záporná rozpočtový přebytek! Pokud dochází k deficitu veřejných rozpočtů, tak daný deficit musí být nějak uhrazen. Vláda si může půjčit: -- buď od domácností a firem. V takovém případě ovšem úspory domácností a firem (PS + GBS) musí být větší než domácí investice I. -- nebo ze zahraničí. I v tomto případě bude pravděpodobně hodnota čistých zahraničních investic (NFI) kladná a hodnota NX bude mít tendenci být záporná. V praxi může na daném území nastat situace tzv. dvojího deficitu, kdy jsou zároveň v deficitu veřejné rozpočty (tj. příjmy veřejných rozpočtů jsou nižší než výdaje veřejných rozpočtů) a zároveň zahraniční obchod (čistý export NX je záporný, čili dovoz IM je vyšší než vývoz EX). Makroekonomický koloběh Makroekonomický koloběh vyjadřuje vztahy mezi čtyřmi sektory národního hospodářství, tedy domácnostmi, firmami, vládou, zahraničím. Tyto vztahy mají podobu následujících toků za určité období (např. jednoho kalendářního roku): toků statků (výrobků a služeb) v peněžním vyjádření se jedná o množství vyprodukovaných statků v daném období. toků služeb výrobních faktorů jedná se o množství výrobních faktorů, které byly

4 použity k produkci statků v daném období. toků vyplacených důchodů v peněžním vyjádření se jedná o velikost důchodů, kterou obdrželi vlastníci výrobních faktorů produkujících v daném období statky. toků výdajů na nákupy statků v peněžním vyjádření se jedná o velikost výdajů, které vynaložily v daném období jednotlivé sektory a jejich prostřednictvím vlastníci jednotlivých výrobních faktorů reprezentující daný sektor za vyprodukované statky. Makroekonomický koloběh musí být uzavřený - souhrn toků vcházejících do každého pólu koloběhu, tj. do každého sektoru (nebo skupiny sektorů) musí odpovídat souhrnu toků vycházejících z tohoto sektoru.

5 2. téma: Hrubý domácí produkt Definice HDP: HDP představuje peněžní (tržní) hodnotu nových finálních statků vyprodukovaných v ekonomice daného území za určité časové období. Finální statky: V HDP jsou zahrnuty pouze nové finální statky, tj. statky, které byly v daném období vyprodukovány a které bezprostředně slouží k uspokojování potřeb. Nezahrnujeme tam statky, které byly vyprodukovány v minulosti (mimo námi zvolené časové období), ani statky, které bezprostředně neslouží k uspokojování potřeb Určitou výjimku z pravidla, že HDP zahrnuje pouze finální statky, představují vyprodukované investice, tj. (zejména) kapitálové statky (jako stroje, budovy apod.), které sice bezprostředně neuspokojují lidské potřeby zpravidla jsou používány k produkci finálních statků, přesto se do HDP zahrnují. Proč? Hodnota investice by se nepochybně projevila v HDP prostřednictvím hodnoty finálních statků, které jsou díky dané investici vyrobeny. Protože však má investice dlouhodobý charakter, předpokládá se, že bude sloužit řadu let, byla by hodnota investice rozložena do HDP řady období, což by měření HDP stěžovalo a komplikovalo. Tržní (peněžní) hodnota: pokud zjišťujeme HDP, tak vlastně sčítáme dohromady vyprodukovaná jablka a hrušky, auta a lodě, lokomotivy a špendlíky, prací prášky a zubní pasty, tj. všechny (finální) statky, jež ekonomika v daném časovém období vyprodukuje. Je zřejmé, že tyto statky musíme převést na nějakého společného jmenovatele. Tímto jmenovatelem je hodnota jednotlivých statků. Na určitém území: HDP zjišťujeme zpravidla za jednotlivé státy, eventuálně vyšší celky (typu EU). Teoreticky bychom si ale mohli představit výpočet HDP Jihočeského kraje, Prahy, Třebíče apod. Pokud hovoříme o HDP, máme na mysli produkt vyprodukovaný subjekty, jež mají sídlo nebo bydliště na daném území (např. České republiky). Za určité časové období: HDP je vlastně tokem statků, které přibydou za daný čas. Časovým obdobím je zpravidla kalendářní čtvrtletí nebo kalendářní rok, lze si ale představit i jiná časová období. HDP je z tohoto pohledu stavová veličina vyjadřuje hodnotu všech vyprodukovaných statků za dané období ke konci tohoto období (tedy stav). Podstata zjišťování HDP HDP se počítá prostřednictvím výběrových šetření, kdy na základě získaných dat od vybraných subjektů statistické úřady odhadují další výsledky za subjekty, jež data přímo neposkytly. Jinak řečeno, na základě vzorku dat se HDP zjišťuje za celek, tj. i za subjekty, které data neposkytly. Systém, prostřednictvím kterého je HDP zjišťován, se nazývá systémem národních účtů (národní účetnictví) a vedle HDP zahrnuje i další ukazatele (některé jsou definovány v kapitole 2.5). Je přitom zřejmé, že každé výběrové šetření je zatíženo určitou chybou žádný výběr nemůže být zcela reprezentativní. Metoda přidané hodnoty

6 HDP touto metodou vyjadřujeme jako součet přidaných hodnot v procesu produkce za dané období, přičemž se jedná o přidané hodnoty firem majících sídlo na daném území. Přidané hodnoty spočítáme tak, že od výstupů jednotlivých firem odečteme vstupy. Přidané hodnoty jednotlivých producentů sečteme, výsledný součet dá hrubý domácí produkt. Je ale nutno zdůraznit, že takto jednoduše bychom HDP spočítali pouze v ekonomice bez existence státu. Výdajová metoda Při této metodě zjistíme hrubý domácí produkt jako součet všech výdajů jednotlivých sektorů na finální statky (včetně kapitálových statků), které byly uskutečněny jednotlivými sektory v ekonomice daného území za určité časové období. Y C + I + G + NX Důchdová metoda Při použití důchodové (případně příjmové) metody se sčítají jednotlivé důchody (tj. příjmy), které v daném časovém období obdrží vlastníci výrobních faktorů mající bydliště nebo sídlo na území dané země. Na důchodovou metodu se můžeme dívat jako na druhou stranu (zrcadlo) výdajové metody. V důchodové metodě tedy za dané období sčítáme následující položky příjmů osob majících bydliště nebo sídlo na daném území: (hrubé) mzdy a platy nájemné (vlastníků kapitálu a půdy) a eventuálně další příjmy (důchody) firemní zisky čisté úroky: zahrnují úroky (výnos) z půjček, které domácnosti poskytly, mínus úroky z půjček, které domácnosti musí platit. K výše uvedenému součtu musíme dále připočíst daně, které firmy v daném období odvádějí (v podobě daní ze spotřeby, tj. daně z přidané hodnoty a spotřebních daní čili nepřímých daní) a platby zdravotního, sociálního a eventuálně dalších pojištění, které odvádějí zaměstnavatelé za zaměstnance nad rámec zaměstnancovy mzdy. Vlastníci výrobních faktorů částky určené na nepřímé daně a pojištění nad rámec zaměstnancovy mzdy odvedou, čili je neobdrží a nejsou tedy jejich důchodem. Protože však výdajová i příjmová metoda (stejně jako metoda přidané hodnoty) z hlediska hodnoty HDP musí dospět ke stejnému číslu (jinak by to způsobovalo zmatek), je třeba tyto platby, ač nejsou důchodem vlastníků výrobních faktorů do důchodové metody zahrnout. Naopak v důchodové metodě musíme za dané období odečíst subvence poskytnuté firmám na produkci statků. Dále musíme k výše uvedeným důchodům přičíst tzv. hrubé úspory firem (GBS) vzniklé v daném období. Tyto hrubé úspory firem v sobě zahrnují dvě položky nerozdělené zisky a odpisy (opotřebení kapitálu). Nerozdělené zisky znamenají část důchodu, kterou si nevyplatili vlastníci firem. Nejsou tedy bezprostředním příjmem těchto vlastníků, obecně jsou ale důchodem a při výpočtu důchodové metody je proto musíme zahrnout. Odpisy potom

7 v penězích vyjadřují, že trh v cenách statků, které firmy vyrobí prostřednictvím odepisovaného kapitálového statku, uznává náklady na výrobu těchto statků. Prostřednictvím odpisů získávají vlastníci kapitálových statků zdroje k obnově kapitálových statků, odpisy tak nejsou důchodem jednotlivých vlastníků kapitálových statků. Ve výdajové metodě jsou ovšem odpisy zahrnuty - pokud vynakládáme nějaký výdaj (např. spotřební) za určitý statek, tak v hodnotě tohoto výdaje je i část odpisu, daná část peněz, které platíme, slouží na nákup opotřebovaného kapitálového statku. Ten, kdo používá kapitálový statek k produkci, tedy odpis neobdrží a odpis tudíž není důchodem. Stejně jako v případě nepřímých daní a pojištění hrazených firmami nad rámec zaměstnancovy mzdy platí, že v případě nezahrnutí hrubých úspor firem (GBS) by důchodová a výdajová metoda zjišťování HDP dávaly odlišné hodnoty. Aby se tomuto případnému zmatku předešlo, jsou obě složky GBS - odpisy (opotřebení kapitálu) i nerozdělené zisky k výše uvedeným důchodům jednotlivých vlastníků výrobních faktorů připočteny. Nominální a reálný HDP Hodnotu HDP ovlivňují ceny finálních statků. Pokud tyto ceny rostou, tak HDP roste. HDP je ovšem ukazatel produkce,změna c en by jej neměla ovlivňovat. Nominální HDP je vyjádřen v běžných cenách, tedy v cenách období, ve kterém byly statky vyprodukovány. Reálný HDP se (obvykle) vyjadřuje ve stálých cenách, což jsou ceny statků používané v nějakém základním období. Pokud roste reálný HDP, tak množství vyprodukovaných statků v ekonomice vskutku roste a změna není ovlivněna změnou cen. Problémy reálného HDP. Deflátor HDP DEF HDP = HDP nom /HDP real DEF HDP = deflátor HDP, HDP nom = nominální HDP daného období, HDP real = reálný HDP daného období Co v HDP nenajdeme Volný čas: Mimotržní ekonomické činnosti: Šedá a černá ekonomika Šedá ekonomika zahrnuje ekonomické aktivity, které jsou legální, příjmy z nich však jejich původci zejména z daňových důvodů nezahrnují mezí své přiznávané (vykazované) příjmy. Černá ekonomika zahrnuje nelegální (zákonem zakázané) ekonomické aktivity. Kvalita životního prostředí a vyčerpání přírodních zdrojů: Pozitivní externality: Kvalita života: Chudoba a ekonomická nerovnost: Potenciální produkt a HDP na obyvatele Y peop = Y/PEOP

8 kde Y peop = hrubý domácí produkt na obyvatele, PEOP = počet obyvatel daného území. Tento ukazatel je logicky přesnější než pouhý ukazatel HDP logicky platí, že více obyvatel by mělo vyprodukovat větší HDP. Teprve ukazatel HDP na obyvatele nám říká, jak velký HDP připadá na jednoho člověka a umožňuje jednotlivé země (území), které mají rozdílný počet obyvatel, porovnávat. Potenciální produkt je v peněžním vyjádření maximální možné množství statků, které je schopna ekonomika daného území vyprodukovat za dané časové období při plném využití všech výrobních faktorů (vstupů), které jsou v daném období k dispozici, a při použití v dané době nejlepších možných technologií. Pokud se ekonomika nachází na úrovni potenciálního produktu, tak jsou tedy využity veškeré její kapacity, respektive všechny výrobní faktory apod. Platí přitom, že pokud odpovídá výše skutečného produktu úrovni potenciálního produktu, tak se ekonomika daného území nachází ve stavu plné zaměstnanosti, respektive na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti. Rozdíl mezi skutečným HDP a potenciálním HDP tvoří tzv. produkční mezera (GAP). Obvykle se produkční mezera vyjadřuje v %: GAP = (Y Y*)/Y* * 100 kde GAP = produkční mezera, Y* = potenciální produkt. Pokud je produkční mezera kladná, znamená to že ekonomika je nad úrovní potenciálního produktu, je-li produkční mezera záporná, je ekonomika pod úrovní potenciálního produktu. Krátkodobě může být HDP konkrétní země vyšší než hodnota potenciálního produktu. V takovém případě jsou v ekonomice nadměrně využívány zdroje. Tento stav však nemůže trvat stále ekonomika se časem vrátí na úroveň Y*.

9 3. téma - Dlouhodobý ekonomický růst Podstata a měření růstu Ekonomickým (hospodářským) růstem rozumíme růst reálného HDP, tedy růst vyprodukovaného množství statků. Zjišťováním hospodářského růstu zjišťujeme, jak se reálný HDP vyvíjí v čase (v jednotlivých časových obdobích např. v kalendářních letech či čtvrtletích). Dlouhodobý ekonomický růst vyjadřuje skutečnost, že v dlouhém období se skutečně vyprodukovaný reálný HDP (vyjádřený např. pomocí ukazatele HDP na obyvatele) zvyšuje, čili že obyvatelé daného území mají oproti minulosti více statků, jak po stránce množství, tak po stránce druhů (více odlišných statků), přičemž se v čase zároveň zvyšuje kvalita statků. kde: Y t = skutečný reálný HDP v čase t (např. v roce 2011), Y t-1 = skutečný reálný HDP v čase t-1 (např. v roce 2010). Dlouhodobý ekonomický růst a krátkodobé kolísání ekonomiky Krátké a dlouhé období Krátké období je z hlediska makroekonomie obdobím, ve kterém jsou některé makroekonomické veličiny (např. cenová hladina) fixní (strnulé, neměnné). V dlouhém období tato fixnost mizí. Jako obvyklá délka krátkého období se udává jeden až dva roky. Dlouhé období je teoretickým konstruktem v realitě se vždy nacházíme v krátkém období. Růst potenciálního produktu, extenzivní a intenzivní ekonomický růst Aby se dlouhodobě mohl zvyšovat reálný HDP, musí rovněž růst potenciální HDP, jinak by daná ekonomika narazila na své produkční možnosti. Zkoumáme-li faktory dlouhodobého růstu, musíme proto zkoumat faktory, které vedou k růstu potenciálního HDP.

10 Pokud HDP roste v důsledku zvyšování jednoho, více, většiny (všech) vstupů, hovoříme o extenzivním ekonomickém růstu. Produkční funkce v makroekonomii vyjadřuje závislost mezi HDP (závislou proměnnou) a množstvím vstupů (nezávislou proměnnou). Bez ohledu na to, zda zvyšujeme jeden nebo všechny (většinu) vstupy, začne dříve nebo později platit, že přírůstek HDP má klesající charakter. Hlavním faktorem dlouhodobého ekonomického růstu je technologický pokrok. Technologickým pokrokem rozumíme inovace, kdy dochází k objevům nových technologií, jež umožňují buď šetřit náklady, nebo produkovat nové (respektive kvalitativně lepší) statky (případně kombinaci obojího). Intenzivní ekonomický růst vyjadřuje růst HDP založený na technologickém pokroku. Tento typ růstu posouvá produkční funkci nahoru. Při intenzivním ekonomickém růstu ekonomika produkuje se stávajícím množstvím zdrojů větší výstup. Faktory ekonomického růstu Lidský a sociální kapitál: Podnikatelské a manažerské schopnosti: Politické a právní prostředí: Fyzický kapitál (stroje a budovy, apod., tj. kapitálové statky): Půda a jiné přírodní zdroje: Domácí investice a domácí úspory: Zahraniční investice, volný zahraniční obchod (velikost trhu): Výzkum a vývoj: Kontrola populačního růstu: Jak podpořit růst: - ochrana vlastnických práv včetně ochrany průmyslového a duševního vlastnictví, vytvoření stabilního právního, daňového a obdobného prostředí, podporujícího soukromé podnikání (soukromou iniciativu), včetně ochrany volného vstupu do odvětví, ochrany a pomoci při vymáhání dobrovolně uzavřených smluv, podpora výzkumu a vývoje (obecně technologického pokroku) včetně toho, že stát vlastní výzkumné instituce, respektive poskytuje dotace soukromým subjektům na výzkum a vývoj, podpora vzdělání, a tím podpora lidského a sociálního kapitálu, podpora mezinárodního obchodu, omezení obchodního ochranářství a dalších restrikcí bránících volnému pohybu osob, služeb, zboží, peněz a kapitálu, úsilí o nízkou inflaci a tím o stabilní úrokové míry, aby osoby, které si půjčují peníze na nákup kapitálových statků, věděly, jaký výnos požadují ti, kdo jim půjčili, vyhnutí se válkám, občanským nepokojům a dalším faktorům, které snižují politickou stabilitu daného území, kontrola populačního růstu, stabilizace zdravotnictví, sociálního zabezpečení a obdobných sektorů. Teorie endogenního růstu, teorie strany nabídky a teorie mezí růstu: tato teorie se snaží objasnit, jaké jsou příčiny technologického pokroku. Hlavní odpověď této teorie zní, že jsou to investice do lidského a sociálního kapitálu (v podobě investic do znalostí, dovedností, schopností, kontaktů apod.). Teorie strany nabídky: tato teorie zdůrazňuje, že hospodářský růst je možný jen na základě ekonomických aktivit lidí, zejména podnikatelů, a že pokud jsou těmto aktivitám vytvářeny bariéry, nebude růstu dosahováno.

11 Lafferova křivka - Lafferova křivka vyjadřuje závislost mezi daňovou sazbou (nezávislá proměnná) a daňovým výnosem (závislá proměnná). S růstem daňové sazby nejprve daňový výnos roste, dříve nebo později ale začne klesat, protože se jednotlivým subjektům v důsledku vysokých daňových sazeb nevyplatí být ekonomicky aktivní. Teorie mezí růstu a udržitelného rozvoje: teorie mezí růstu tvrdí, že dlouhodobě nelze zvyšovat růst HDP na jednoho obyvatele. Trvale udržitelný rozvoj lze potom definovat jako rozvoj, který uspokojuje potřeby současnosti bez toho, aby budoucí generace byly ohroženy v uspokojování jejich potřeb. V nejširším smyslu je strategie trvale udržitelného rozvoje zaměřená na prosazování harmonie mezi lidskými bytostmi a mezi lidstvem a přírodou. Teorie trvale udržitelného rozvoje tedy prosazují takový růst HDP, který bude šetrný k přírodě, který neohrozí budoucí generace, atd. Trh zápůjčných fondů a ekonomický růst Trh zápůjčných fondů (trh úspor a investic) je trh, na kterém se střetává poptávka po zápůjčných fondech, tj. poptávka po dočasně volných penězích (investice) s nabídkou zápůjčných fondů, tj. s nabídkou dočasně volných peněz (úspory). Rovnováha nastává, když je množství investic a úspor shodné, graficky v bodě, kde se protínají křivky úspor a investic. Tento bod určuje rovnovážnou úrokovou míru a rovnovážné množství úspor a investic. Investice = poptávka firem po kapitálových statcích MRP K MC Investiční výdaje firem jsou negativně závislé na úrokové míře: čím vyšší úroková míra, tím nižší investiční výdaje firem. Je to proto, že jen málo projektů (málo pořízení kapitálových statků) je natolik výnosných, aby se při dané úrokové míře vyplatilo. Agregátní investiční výdaje (investiční výdaje všech firem působících v dané ekonomice) jsou proto rovněž negativně závislé na úrokové míře. Agregátní (domácí) úspory (S), tj. úspory vytvořené danou ekonomikou, zahrnují úspory domácností (PS), hrubé úspory firem (GBS) a rozpočtové saldo (BS). Výše těchto úspor je kladně závislá na úrokové míře čím větší úroková míra, tím vyšší hodnota úspor (S). Další závislosti: čím delší doba půjčky, tím vyšší úrok, čím větší rizikovost, tím vyšší úrok, čím horší likvidita, tím vyšší úrok. Platí:

12 1. velikost úrokové míry determinuje množství, které jednotlivé subjekty spoří (nabízejí zápůjčné fondy, tj. investiční prostředky), respektive investují (poptávají zápůjčné fondy, tj. investiční prostředky). 2. Rovnováha na trhu zápůjčných fondů nastává pro takovou úrokovou míru, při které jsou úspory a investice v rovnováze. Dané množství zápůjčných fondů determinuje (stanovuje) množství peněz, které bude použito na kapitálové statky. Množství použitých kapitálových statků (spolu s dalšími faktory) ovlivňuje velikost HDP. Pro toho, kdo si půjčuje, je úroková míra nákladem. Pro toho, kdo půjčuje, je úroková míra výnosem. Při koupi akcií, dluhopisů apod. (obecně finančních aktiv), spočítáme výnosovou, (úrokovou), míru jako podíl výnosu daného aktiva (např. dividendy) děleno cena daného aktiva. Platí: čím vyšší cena aktiva, tím nižší úroková (výnosová) míra; čím nižší cena aktiva, tím vyšší úroková (výnosová) míra. Posuny křivek úspor a investic Pokud rostou úspory a na zákaldě toho roste množství kapitálových statků, jak je to s růstem HDP: za prvé, přírůstek HDP, ke kterému dojde díky zvýšení množství kapitálových statků (investic, I, přičemž tyto investice vzrostly díky růstu úspor S), bude mít v důsledku zákona klesajících mezních výnosů klesající charakter, za druhé, růst úspor S o určitou částku znamená pokles spotřeby (C) o stejnou částku a tedy pokles HDP. Dříve nebo později potom pokles HDP v důsledku poklesu spotřeby převýší růst HDP v důsledku růstu investic právě proto, že se uplatňuje zákon klesajících mezních výnosů, bude dříve nebo později přírůstek HDP v důsledku růstu I malý (nebo dokonce roven 0), zatímco pokles HDP v důsledku poklesu C bude velký. Pokud se dostaneme do bodu, kdy přírůstek HDP v důsledku růstu I bude nižší než pokles HDP v důsledku poklesu C, potom by další zvyšování S (jako zdroje na investice I) vedlo jen k dalšímu poklesu HDP.

13 2. soustředění 1. téma - Peníze Definice a funkce Peníze jsou statkem, který lidé nespotřebovávají, ale používají jako prostředek směny, jako účetní jednotku a jako uchovatel hodnoty. Peníze jsou likvidním statkem jdou snadno směnit za jiný statek. Funkce peněz: - prostředek směny - uchovatel hodnoty - účetní jednotka Historie peněz Barterová směna je směna, při které se směňuje jeden statek přímo za jiný statek a nikoliv za peníze (prostředek směny). Dvojí náhoda směny spočívá v tom, že při barterové směně musí existovat alespoň dva subjekty, z nichž každý chce věc, kterou vlastní druhý subjekt. Komoditní peníze je statek, který může být použit i k jiným účelům než jako peníze. V takovém případě hovoříme o tom, že statek má svou vnitřní hodnotu. Centrální bankovnictví je systém, v němž existuje jediná monopolní banka s právem emise bankovek na daném území. Ta vydává peníze na základě své měnové politiky. Od roku 1971 platí, že žádná měna není kryta zlatem nebo jinými kovy (aktivy) a žádný držitel peněz nemá právo na výměnu peněz za zlato nebo jiné aktivum. Peníze jsou tak vytvářeny z ničeho, proto jsou soudobé peníze někdy označovány za fiat peníze ( fiat money ). Měna je právní forma peněz, kdy je státem určeno, co v daném státě slouží jako peníze. Např. v ČR je v současnosti měnou česká koruna (Kč). Současné měny, které nejsou ničím kryty, jsou lidmi přijímány jednak proto, že to stát nařizuje a přijímání vynucuje, a jednak proto, že lidé mají k dané měně důvěru. Pokud lidé nebudou mít v danou měnu důvěru, nebude měna jako peníze fungovat. Nejčastějším důvodem ztráty důvěry v měnu je inflace. Nebude-li docházet k dramatickým změnám množství peněz v oběhu, bude obvykle důvěra v danou měnu zachována. Aby politici byli zbaveni možnosti množství peněz zvyšovat, získali centrální banky nezávislost jejich rozhodování nezávisí na přání politiků. Soudobý bankovní systém a regulace bank Banky hospodaří s cizími penězi a jiné subjekty (např. domácnosti, firmy, neziskové organizace apod.) vloží peníze u banky jen tehdy, pokud budou mít důvěru, že jim banka bude schopna tyto peníze vrátit zpět. Bankovnictví je tak založeno na důvěře. Pro důvěru obecně platí, že se těžko získává, ale lehce ztrácí. Vkladatelé banky přitom nejsou schopni kontrolovat, jak banka s jejich penězi hospodaří.

14 Morální hazard bank spočívá v tom, že banky mohou provádět s penězi, které jim vkladatelé svěřili, takové investice, s nimiž by vkladatelé nesouhlasili. Pokud budou tyto investice úspěšné, získají banky zisk, o který se nemusí se vkladateli dělit, budou-li dané investice neúspěšné, mohou jít k tíži vkladatelů. Run (útok) na banku se nazývá situace, když vkladatelé z nějakého důvodu začnou masivně vyvádět peníze z banky (vybírat v hotovosti nebo převádět do jiné banky). Formy regulace bank Pravidla pro vznik a existenci bank. Povinná míra minimálních rezerv. Pravidla obezřetného podnikání (chování) bank. Dohled ze strany státních orgánů, zda banky výše uvedená pravidla dodržují (bankovní dohled). Systém pojištění vkladů. Nabídka peněz Nabídka peněz je rovna celkovému množství (celkové hodnotě) peněz, které jsou v dané ekonomice v oběhu (jsou používány jako peníze). Nominální hodnota peněz vyjadřuje částku uvedenou na bankovce nebo minci, respektive vlastní výši vkladu uloženého u banky. Reálná hodnota peněz vyjadřuje množství (koš statků), které si za danou nominální částku (hodnotu) můžeme koupit. Reálná hodnota peněz je ovlivněna inflací. Peněžní agregát vyjadřuje, jak snadno jsou peníze směnitelné za jiný statek. Nejlikvidnější je agregát M1 oběživo a peníze na běžných účtech. Každý vyšší agregát zahrnuje v sobě nižší agregáty (M2 tedy zahrnuje M1, M3 zahrnuje M1 a M2) a k tomu přidává další složky peněz. Celkové množství peněz (M) se skládá jednak z oběživa (CU) tj. z bankovek a mincí, a jednak z depozitních (bezhotovostních) vkladů (D). M = CU + D Centrální banka svými rozhodnutími přímo stanoví, jak velká bude hodnota oběživa (CU) zjednodušeně řečeno, centrální banka oběživo sama (nebo prostřednictvím specializovaných firem) vytiskne (v případě bankovek) nebo vyrazí (v případě mincí). Výši depozitních vkladů (D) ovlivňuje centrální banka nepřímo prostřednictvím povinné míry minimálních rezerv (PMR), pravidel pro obezřetné podnikání bank a dalších nástrojů. Na základě těchto ustanovení si musí banky stanovit optimální míru (bankovních) rezerv (OMR) tedy takový poměr (podíl) z vkladů, který dále nebudou půjčovat, ale budou držet jako rezervu, aby byly schopny uspokojit nároky vkladatelů a požadavky dané pravidly obezřetného chování bank. Protože tyto rezervy budou vždy tvořit pouze část celkového množství vkladů, platí, že OMR je v desetinném tvaru číslo větší než 0 a menší než 1, čili že hodnota OMR v % se pohybuje mezi 0 až 100 %, přičemž těchto krajních hodnot nedosáhne. Optimální míra bankovních rezerv (OMR) je takový poměr likvidních aktiv (hotovosti a disponibilních zůstatků u centrální banky) vůči objemu zůstatků na běžných účtech, při němž banka optimálně vyvažuje výnos a riziko. Soudobé bankovnictví funguje na principu částečných rezerv přijaté vklady jsou dále půjčovány a komerční banky mají na uspokojení nároku vkladatelů (v podobě vyplacení nebo převedení přijatých vkladů) k dispozici menší sumu rezerv než je suma přijatých vkladů.

15 Multiplikační proces vkladů Když např. banka obdrží hotovostní vklad ve výši 100 PJ ( D int = 100 PJ) a její optimální míra rezerv (OMR) je 10 %, stačí jí z takto uložené částky ve výši 100 PJ držet rezervu 10 PJ a 90 PJ může půjčit dál. Když banka poskytne dodatečnou půjčku ve výši 90 PJ, má již celková pasiva (vklady) ve výši 190 PJ (= ), stačilo by jí tedy držet rezervu 19 PJ zbytek 81 PJ může dál půjčit. Když půjčí dalších 81 PJ, má již celková pasiva 271 PJ ( ), stačilo by jí tedy držet rezervy ve výši 27,1 PJ, zbytek 72,9 PJ může půjčit dál. Probíhá tak proces multiplikace vkladů až do úrovně, kdy přijatá hotovost pocházející z původního vkladu představuje 10 % sumy všech nově připsaných pasiv. Takto lze dále pokračovat, přičemž proces generování je vyjádřen v tabulce. Matematicky lze konstatovat, že suma všech dodatečně připsaných vkladů je rovna součtu nekonečné geometrické řady, přičemž tento součet je roven výrazu D int * 1 /OMR. V našem příkladu činí součet PJ. Aktiva banky Pasiva banky (1) Rezerva 100,0 (1) Počáteční vklad 100,0 (2) Poskytnutá půjčka 90,0 (2) Účet nového věřitele 90,0 (3) Poskytnutá půjčka 81,0 (3) Účet nového věřitele 81,0 (4) Poskytnutá půjčka 72,9 (4) Účet nového věřitele 72,9 Součet geometrické řady 1 000,0 Součet geometrické řady 1 000,0 Celkem jsou takto z počátečního přírůstku vkladu ve výši 100 PJ vygenerovány vklady v celkové výši PJ. K těmto vkladům ve výši PJ budou banky držet 10% rezervu (tj. rezervu ve výši 100 PJ). Zdůrazněme, že je přitom jedno, zda banka půjčí dodatečné peníze někomu, kdo má účet u ní v bance, nebo osobě, která má účet v jiné bance. Každá banka se bude snažit držet poměr rezerv vůči přijatým vkladům na úrovni optimální míry rezerv. Multiplikační proces tak bude probíhat ve všech bankách, do kterých budou uloženy nějaké dodatečné peníze. Pokud se tohoto procesu účastní více bank, tak, za předpokladu, že všechny banky mají stejnou optimální míru rezerv, údaje v tabulce platí za celou soustavu bank, které se procesu účastní. V podstatě každá peněžní jednotka (PJ), kterou lidé uloží do banky, je výše uvedeným způsobem multiplikována. Banka obecně multiplikuje vklady do úrovně, kdy původní vklad (tedy přírůstek vkladu) D int činí OMR násobek souhrnu (sumy) nově připsaných vkladů jinak řečeno, poměr přírůstku původnímu vkladu ( D int ) k celkové sumě nově připsaných vkladů, tj. množství, které komerční banky celkově připíší, přičemž toto množství můžeme označit za celkový přírůstek vkladů ( D tot ), je roven OMR. Matematicky můžeme potom psát: OMR = D int / D tot ) Opačně lze konstatovat, že z nově uloženého přírůstku peněz ve výši D int vzniká celkový přírůstek nových peněz ( D tot ) v podobě nových bankovních vkladů ve výši D int * (1/OMR), čili matematicky platí: D tot = D int * 1/OMR Poměr 1/OMR nazýváme depozitní multiplikátor. Vyjadřuje, o kolik se změní množství peněz na účtech klientů u komerčních bank, pokud se změní hodnota přírůstku peněz. Jak je výše zdůvodněno, hodnota OMR se pohybuje mezi 0 a 1. Výraz 1/OMR potom bude logicky větší než 1.

16 Multiplikační proces vkladů vyjadřuje, kolik nových peněz ve formě bankovních vkladů se vygeneruje z počátečního přírůstku vkladu. Celková změna množství vkladů ( D tot ) je přitom větší než počáteční změna vkladů ( D int ). Monetární báze Monetární báze se skládá z oběživa (CU) a rezerv, které mají komerční banky uloženy u centrální banky (R). Monetární báze je ta část peněz, kterou přímo určuje centrální banka. Křivka nabídky peněz Cenou peněz je nominální úroková míra (i). Exogenní teorie nabídky peněz vychází z toho, že celkové množství peněz, které je v dané ekonomice v daném časovém okamžiku nabízeno, je nějaká pevná (fixní) částka závisející na rozhodnutích a operacích centrální banky a komerčních bank, přičemž je ovlivněno např. povinnou mírou minimálních rezerv a pravidly obezřetného chování bank. Toto množství peněz nezávisí na úrokové míře. Proto je podle exogenní teorie peněz křivka nabídky peněz (MS) svislá a vyjadřuje celkové množství peněz, které je v ekonomice nabízeno, ať je úroková míra jakákoliv. Posuny křivky nabídky peněz Poptávka po penězích

17 Poptávka po penězích vyjadřuje skutečnost, že jednotlivé subjekty chtějí peníze držet a používat jako prostředek směny a uchovatel hodnoty. Poptávka po penězích je rovna množství peněz, které jednotlivé subjekty chtějí držet jako součást svých portfolií. Motivy držby peněz Transakční Opatrnostní Spekulační Faktory ovlivňující poptávku po penězích reálný HDP: úroková míra: cenová hladina: rychlost obratu peněz: náklady na výběr a držbu peněz: finanční inovace: Křivka poptávky po penězích: Křivka poptávky po penězích vyjadřuje celkové množství peněz, které jednotlivé subjekty chtějí držet pro různé úrovně úrokové míry. Křivka poptávky po penězích je klesající čím vyšší je úroková míra, tím nižší je poptávané množství peněz. Posuny křivky poptávky po penězích

18 Rovnováha na trhu peněz Rovnováha na trhu peněz nastává, pokud se nabízené množství peněz a poptávané množství peněz rovnají, graficky vyjádřeno při tskové úrokové míře, pro kterou se protínají křivky nabídky a poptávky po penězích. Pokud je na trhu peněz nerovnováha, potom se poptávka po penězích (množství peněz, které chtějí jednotlivé subjekty držet) přizpůsobuje nabídce peněz. Je-li nabízené množství vyšší než poptávané, klesá úroková míra tak dlouho, dokud jednotlivé subjekty nebudou ochotny držet nabízené množství. Je-li nabízené množství nižší než poptávané, roste úroková míra tak dlouho, dokud jednotlivé subjekty nebudou ochotny držet nabízené množství. Kvantitativní teorie peněz Kvantitativní teorie peněz řeší vztah mezi množstvím peněz v oběhu a cenovou hladinou a její hlavní myšlenku je, že peníze jsou neutrální, neboli že změna (růst) množství peněz sama o sobě nevede k růstu skutečně vyprodukovaného HDP, ale jen k růstu cenové hladiny. To zní logicky - kdyby změna množství peněz vedla ke změně skutečně vyprodukovaného HDP, stačilo by jen měnit toto množství peněz a vše by bylo snadné. M * V = P * Y r V = rychlost obratu peněz, Y r = skutečně vyprodukovaný HDP (objem vyprodukovaných statků). Součin P * Y r je roven nominálnímu HDP vyjadřuje reálně vyprodukované statky vynásobené cenovou hladinou (v běžných cenách). Kvantitativní teorie peněz vychází z předpokladu, že rychlost obratu peněz (hodnota V) je alespoň v krátkém období konstantní - tedy neměnná, a že se případně mění až v dlouhém období. Za tohoto předpokladu a za situace, kdy se nemění ani skutečně vyprodukovaný HDP (Y r ) tj. množství vyprodukovaných statků, změna v množství peněz musí vést jedině k růstu cenové hladiny. Pokud se na to podíváme matematicky: mějme rovnici 4.7-1: M * V = P * Y r předpokládejme, že rychlost obratu peněz (V) je konstantní (tj. neměnná) a že skutečně vyprodukovaný HDP (Y r ) se nemění potom nutně, musí vést změna v množství peněz oběhu (M) na jedné straně rovnice, ke stejné změně cenové hladiny (P) na straně druhé rovnice.

19 2. téma Inflace Inflace je situace, kdy v průměru ceny v dané ekonomice rostou, tedy situace růstu cenové hladiny. Míra inflace je relativní nárůst cenové hladiny za dané období. Záporný růst (tedy pokles) cenové hladiny se nazývá deflace. 1 Cenová hladina (P) je teoretický koncept, který vyjadřuje všeobecnou úroveň cen. Nedokážeme ji v praxi změřit. Proto cenovou hladinu obvykle vyjadřujeme prostřednictvím indexu spotřebitelských cen (CPI) což je soubor (koš) spotřebních statků, které domácnosti nejčastěji spotřebovávají. Každý statek je v koši zastoupen určitým podílem zhruba tak, jak se podílí na spotřebě typické domácnosti. CPI si můžeme představit jako účtenku za obrovský nákupní vozík, do kterého ve fiktivním super-marketu naložíme řadu statků, které ekonomika produkuje a domácnosti obvykle spotřebovávají od chleba přes boty po nákup aut, kadeřnických služeb, atd. Cena spotřebitelského koše se počítá:, /,,, /,, kde: p i,1 = cena i-tého statku v běžném období, p i,0 = cena i-tého statku v základním období, p i,0 * q i,0 = stálá váha v podobě výdajů domácností za zboží (službu) v základním období. Vzoreček iflace, potom je: 1 Problémy CPI: - Stálé váhy: - Nezahrnutí nových statků: - Nezahrnutí růstu kvality statků Nominální a reálná úroková míra Nominální úroková míra je míra včetně inflace. Reálná úroková míra je míra očištěná o inflaci. (1 + i) = (1 + r) * (1 + π) r = reálná úroková míra, π = míra inflace, i = nominální úroková míra. Zdůrazněme, že všechny míry jsou vyjádřeny v desetinném tvaru i = (1 + r) * (1 + π) Cenová hladina, inflace a dezinflace Pokud roste cenová hladina, tak daná ekonomika má inflaci. Růst cenové hladiny však není totéž co růst inflace. Pokud v jednotlivých obdobích roste cenová hladina stejným tempem, tak je v daných obdobích inflace stejná. Inflace vzroste pouze tehdy, pokud cenová hladina

20 roste o více procent (větším tempem) než v předchozím období. V takové situaci je správné mluvit o růstu neboli o akceleraci inflace. Naopak, pokud cenová hladina sice vzroste, ale o méně procent než v předchozím období, hovoříme o poklesu míry inflace, neboli o dezinflaci. Pokud potom cenová hladina klesá, tedy je nižší než v předcházejícím nebo základním období, hovoříme o deflaci. Příčiny inflace Hlavní příčinou inflace je růst množství peněz v oběhu (M). Pokud nedochází k jiné změně, tak důsledkem zvýšení hodnoty M je růst cenové hladiny (P), tedy inflace. Poptávková a nabídková inflace Poptávková inflace nastává tehdy, pokud cenová hladina roste v důsledku vyšší poptávky po statcích. K nabídkové inflaci dochází tehdy, pokud cenová hladina roste v důsledku nižší nabídky. Důsledky inflace Ztráta kupní síly. Inflace obecně snižuje reálnou hodnotu peněz, které jednotlivé subjekty drží mohou si za ně koupit méně statků. Aby se tomuto snížení vyhnuly, snaží se peníze co nejrychleji utratit. Ekonomická teorie zde hovoří o nákladech ošoupaných podrážek (bot) obrazně řečeno, lidé musí někam častěji chodit a tam se snažit peníze utratit. Vliv na daňový výnos. Náklady jídelníčku a neefektivní alokace. Pojem náklady jídelníčku vyjadřuje skutečnost, že změna cen je nákladná. Náklady zahrnují jak vlastní náklady změny (např. tisk nového katalogu), tak možnou ztrátu, kterou změna může způsobit, apod. Pomalá změna cen a nedostatečná informovanost ostatních subjektů, proč se ceny mění, vedou k neefektivní alokaci ceny přestávají plnit svoji informační funkci, takže jednotlivé subjekty kupují i statky, které by jinak nekoupily. Pokřivení investičního chování. Přerozdělování bohatství mezi věřiteli a dlužníky. Neočekávané zvýšení inflace zvýhodňuje dlužníka a znevýhodňuje věřitele. Neočekávané změny inflace jsou nákladnější u vyšších hodnot inflace. Jejich důsledkem je, že firmy nemají dostatek zdrojů na nákup kapitálových statků, které jsou podmínkou hospodářského růstu. Země s vyššími hodnotami inflace proto obvykle dosahují nízkých (někdy i záporných) hodnot hospodářského růstu. Ztráta funkčnosti peněz.

21 Typologie inflace podle její výše do 5 % 5 % - 20 % 20 % % více než 200 % ročně Mírná inflace Středně vysoká Vysoká inflace Hyperinflace (plíživá) inflace (pádivá) Lidé ji běžným okem téměř ani nepoznají, stále jsou v ekonomice i některé ceny, které klesají. Míra inflace je často menší než reálný růst ekonomiky. U kontraktů s krátkou lhůtou splatnosti lidé ani nepoužívají inflační doložky. Příčiny jsou převážně na straně agregátní poptávky. Stát systematicky tiskne peníze. Lidé se takové inflaci ale dokáží přizpůsobit a neutíkají k jiné měně nebo naturální směně. Pokud je míra inflace stálá (očekávaná), nezpůsobuje v ekonomice větší škody než jiné daně. Vláda zneužívá centrální banku, aby tiskem peněz pokrývala běžné výdaje, nedaří se jí vybírat daně. Situace hrozí přerůst v hyperinflaci. Peněžní systém je v rozvratu, lidé inflační peníze používají jen pro to, že jinak hrozí přísné tresty. Zvětšující se tempo růstu množství peněz už ani nepřináší státu větší díl HDP, protože lidé utíkají k naturální směně. Náklady deflace a pozitivní důsledky mírné inflace Deflace (záporná inflace) vede k rozpadu trhu zápůjčných fondů. Za deflace se dlužníkům nevyplácí půjčovat peníze, protože nejsou v důsledku poklesu cenové hladiny schopni splatit vypůjčenou částku spolu s úroky. Očekávaná, předvídaná (anticipovaná) a setrvačná inflace Očekávaná hodnota inflace udává výši inflace, kterou jednotlivé subjekty v průměru očekávají. Jako každé očekávání i hodnota očekávané míry inflace pro dané období může být stejná nebo odlišná od skutečné hodnoty inflace v tomto období. Pokud se hodnota očekávané inflace a skutečné inflace shodují, pak je daná míra předvídána (anticipována). Pokud se naopak očekávaná a skutečná míra neshodují, tak daný rozdíl dá nepředvídanou (neanticipovanou) inflaci. Matematicky tedy pro neanticipovanou inflaci platí: π na = π r π ex Anticipovaná míra může být důsledkem nějakého prvotního poptávkového nebo nabídkového šoku. Předpokládejme třeba, že v důsledku růstu cen vstupů nebo v důsledku vyšší poptávky na trhu většiny statků se míra inflace zvýšila z 2 % na 5 %. Pokud nová míra bude přetrvávat, stane se anticipovanou a subjekty jí přizpůsobí své chování, ačkoliv původní šok již pominul. V takovém případě lze hovořit, že míra inflace má setrvačný charakter, respektive ji označit za setrvačnou míru inflace.

22 K setrvačné inflaci dochází tehdy, pokud míra inflace zůstává stejná, ačkoliv pominuly příčiny, které vedly k nastolení dané míry. Inflace, nabídka a poptávka po penězích pokud roste poptávka po penězích z důvodu růstu reálného HDP, tak růst peněžní zásoby (nabídky peněz) ve stejném poměru jako růst HDP nevyvolává inflaci. roste-li nabídka peněz rychleji než jaký je růst poptávky po penězích z důvodu růstu reálného HDP, dochází k inflaci přírůstek peněz je vyšší než přírůstek statků, takže ceny statků porostou. roste-li nabídka peněz pomaleji než jaký je růst poptávky po penězích z důvodu růstu reálného HDP, může docházet buď k deflaci, nebo k poklesu tempa růstu reálného HDP přírůstek peněz je nižší než přírůstek statků, takže ceny statků budou klesat nebo někteří producenti (jejichž statky se z důvodu nedostatečného množství peněz neprodají) omezí produkci.

23 3. soustředění 1. téma - Nezaměstnanost Definice a měření Za nezaměstnaného se považuje člověk, který nemá práci a aktivně ji hledá. 100 kde u = míra nezaměstnanosti, U = počet nezaměstnaných, L = počet zaměstnaných (včetně osob samostatně výdělečně činných apod.). Součet L+U dává ekonomicky aktivní obyvatelstvo. Vedle výrazu ekonomicky aktivní obyvatelstvo se rovněž používá pojem pracovní síla země. Ekonomicky neaktivní obyvatelstvo potom obsahuje osoby, které nespadají do kategorie zaměstnaných a nezaměstnaných. Konkrétně mezi ekonomicky neaktivní spadají studenti středních a vysokých škol, důchodci, lidé, kteří nehledají aktivně zaměstnání apod. Makroekonomické příčiny nezaměstnanosti - frikční: Frikční nezaměstnanost zahrnuje osoby, které jsou nezaměstnané v důsledku své životní situace. Frikční nezaměstnanost je spojena s časem hledání, tedy s obdobím, které je nutné k tomu, aby hledající mohli práci najít a obsadit volná pracovní místa. - strukturální: Strukturální nezaměstnanost je projevem heterogenity na trhu práce. Vyjadřuje skutečnost, že se liší struktura schopností, dovedností a znalostí osob hledajících práci a struktura schopností, dovedností a znalostí, kterou po uchazečích požadují firmy. Ve strukturální nezaměstnanosti se projevují i rozdíly mezi jednotlivými regiony, kdy nemusí existovat ochota nebo nemusí být výhodné pobývat v regionu, ve kterém lze najít práci. - cyklická: Cyklická nezaměstnanost je spojena s hospodářským cyklem v recesi (při poklesu HDP) nezaměstnanost roste, ve fázi konjunktury (růstu HDP) nezaměstnanost klesá. Přirozená míra nezaměstnanosti Frikční a strukturální nezaměstnanost se v ekonomické terminologii označuje za přirozenou nezaměstnanost (u*) lidé, kteří jsou nezaměstnaní, jsou nezaměstnaní z přirozených důvodů: buď proto, že v důsledku své situace se stali nezaměstnanými a hledají novou práci (frikční nezaměstnanost) nebo proto, že struktura jejich schopností, dovedností a znalostí neodpovídá struktuře schopností, dovedností a znalostí, kterou vyžadují firmy. Nezaměstnanost nikdy nemůže být nulová, jinak řečeno, přirozená míra nezaměstnanosti nemůže být nulová. Z přirozených příčin v každé ekonomice vždy budou existovat frikčně a strukturálně nezaměstnaní. Přirozená míra nezaměstnanosti není neměnná hodnota, její výši ovlivňuje řada faktorů, např. výše podpor v nezaměstnanosti, struktura poptávky po zaměstnancích a struktura schopností, dovedností a znalostí zaměstnanců.

24 Okunův zákon vyjadřuje závislost mezi HDP (Y) a potenciálním produktem (Y*) na straně jedné a mezi skutečnou mírou nezaměstnanosti (u) a přirozenou mírou nezaměstnanosti (u*) na straně druhé. Říká, že pokud poklesne Y o 1 % pod Y*, vzroste u o určité % nad u*. Mikroekonomické příčiny nezaměstnanosti Pojištění v nezaměstnanosti, sociální dávky Vysoká ochrana zaměstnanců, vysoká moc odborů Minimální mzda Progresivní zdanění Nedostatečně rozvinutý lidský a sociální kapitál Asymetrie informací Teorie efektivnostních mezd Strnulé mzdy Stejné postavení studentů jako ostatních osob Požadavek stejné mzdy za stejnou práci Globalizace Důsledky nezaměstnanosti: - Ekonomické - Psychologické - Sociální Za krátkodobou nezaměstnanost se obvykle udává nezaměstnanost do 6 měsíců (tj. nezaměstnaný není bez práce déle než 6 měsíců), za dlouhodobou nezaměstnanost nad 6 měsíců. Do pasivní politiky je zahrnuto vyplácení dávek v nezaměstnanosti - v ČR zejména podpor v nezaměstnanosti a případně dávek hmotné nouze. Cílem aktivní politiky zaměstnanosti je snížit nezaměstnanost, respektive udržet vysokou zaměstnanost. Aktivní politika tak spočívá v konkrétních krocích státu (včetně jeho součástí, tedy např. obcí a krajů) napomáhajících, aby nezaměstnaní našli práci. Agregátní trh práce: Nominální mzda vyjadřuje vlastní výši mzdy. Reálná mzda vyjadřuje, jaké množství statků si zaměstnanci při dané mzdě mohou koupit. Křivka agregátní poptávky po práci zahrnuje souhrnné množství osob, které při dané reálné mzdě (w/p) jsou ochotny firmy (zaměstnavatelé) zaměstnat, tj. které poptávají práci. Tato křivka je klesající s vyšší reálnou mzdou poptávané množství práce klesá.

25 Křivka agregátní nabídky práce zahrnuje souhrnné množství osob, které jsou ochotny se nechat při dané reálné mzdě (w/p) zaměstnat, tedy všechny (potenciální) zaměstnance. Tato křivka je rostoucí s vyšší reálnou mzdou nabízené množství práce roste. Rovnováha na trhu práce nastává pro takovou úroveň reálné mzdy (w/p), při které je agregátní nabízené množství práce rovno agregátnímu poptávanému množství. Při rovnováze na trhu práce jsou zaměstnáni všichni, kdo při dané hodnotě w/p pracovat chtějí a disponují příslušnými schopnostmi, aby mohli být zaměstnáni. Míra nezaměstnanosti je potom na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti (u*). Zaměstnaní vyprodukují HDP na úrovni potenciálního produktu (Y*). Posuny křivky agregátní nabídky a potpávky práce

26 2. téma Agregátní výdaje (AE) Agregátní výdaje (AE) Podstata AE Agregátní výdaje se skládají ze 4 částí, respektive složek, či sektorů národního hospodářství : spotřebních výdajů domácností, investičních výdajů firem, vládních výdajů na statky, čistého exportu. Jednotlivé statky se produkují proto, aby uspokojily nějakou lidskou potřebu, na HDP potom můžeme pohlížet jako na souhrn za dané období vyprodukovaných statků, které uspokojují nejrůznější potřeby. Výrazem tohoto uspokojení je, že si nějaký subjekt jednotlivé statky koupí na agregátní úrovni z hlediska HDP lze konstatovat, že je HDP užit. Pokud jednotlivé ekonomické subjekty nebudou mít o některé vyprodukované statky zájem, tak z hlediska HDP nedojde zcela k jeho užití. Obecně řečeno, kolik se na agregátní úrovni bude produkovat, determinují právě agregátní výdaje, tj. souhrn výdajů na užití HDP. Spotřební výdaje Spotřební výdaje jsou výdaje, které vynakládají domácnosti na nákup finálních statků tj. statků, jež už neslouží k produkci dalších statků. Na makroekonomické úrovni jsou tedy spotřební výdaje souhrnem všech výdajů všech domácností za určité časové období. Keynesiánská spotřební funkce C = C a + c * YD YD = Y + TR TA GBS. TA = TA a + t * Y C a = autonomní spotřeba, TA a = autonomní daně Mezní sklon ke spotřebě

27 Mezní sklon ke spotřebě (c, případně MPC) vyjadřuje, o kolik se zvýší spotřební výdaje, pokud se disponibilní důchod (YD) zvýší o jednotku nebo určitý počet jednotek. Hodnota c se pohybuje mezi 0 až 1, přičemž těchto krajních hodnot zpravidla nedosahuje. Vztah spotřeby a úspor Úspory domácností (PS) jsou tvořeny z té části disponibilního důchodu, kterou domácnosti nespotřebovávají. Výše jsme si definovali keynesiánskou spotřební funkci ve tvaru C = C a + c * YD. Doplněk této keynesiánské spotřební funkce tvoří keynesiánská funkce úspor, kterou si nyní popíšeme. U spotřeby víme, že vždy existuje nějaká část autonomní spotřeby (spotřeba ve výši C a ). Graficky vyjádřeno, funkce spotřeby nezačíná v počátku souřadnic, ale vychází na svislé ose z bodu C a. To ve vztahu k úsporám znamená, že při nulovém disponibilním důchodu je tato spotřeba C a kryta dluhem. Dochází tak k záporným úsporám. Výše těchto záporných úspor je rovněž nezávislá na HDP, protože je determinovaná výši autonomní spotřeby, proto tyto úspory nazveme autonomními úsporami (S a ). Protože domácnosti musí nějakým způsobem pokrýt při nulové hodnotě YD veškerou autonomní spotřebu, platí, že hodnota C a se rovná -S a. Matematicky vyjádřeno (Rovnice 0-1): C a = -S a. Nyní máme dán počátek funkce úspor, bude se nacházet v záporných hodnotách na svislé ose (konkrétně ve výši -S a ). Abychom mohli sestrojit křivku funkce úspor, musíme dále znát její sklon. Ukažme si to konkrétně. Jestliže je mezní sklon ke spotřebě (c, MPC) roven 0,75, tedy z přírůstku disponibilního důchodu ve výši jednoho milionu PJ utratí domácnosti pouze 750 tisíc PJ, potom domácnosti z jednoho milionu PJ ušetří 250 tisíc PJ a mezní sklon k úsporám (s, MPS) bude roven 0,25, Mezní sklon k úsporám (s, případně MPS) tedy vyjadřuje, o kolik se zvýší úspory, pokud se disponibilní důchod (YD) zvýší o jednotku nebo určitý počet jednotek. Matematicky vyjádřeno platí: MPS => s = S / YD (0 < s < 1) Hodnota s se bude (stejně jako hodnota mezního sklonu ke spotřebě c) pohybovat mezi 0 a 1 přírůstek úspor může tvořit pouze část přírůstku disponibilního důchodu, proto hodnota s nemůže přesáhnout 1. Protože na agregátní úrovni domácnosti určitou část disponibilního důchodu nespotřebovávají a tedy vytvářejí nějaké úspory, nemůže být hodnota s záporná. Platí přitom, že součet mezního sklonu ke spotřebě (c) a mezního sklonu k úsporám (s) je roven 1. Matematicky: c + s = 1 Sklon keynesiánské funkce úspor je roven hodnotě mezního sklonu k úsporám (s). Jinak řečeno, zvětší-li se disponibilní důchod (YD) o jednotku nebo určitý počet jednotek, pro přírůstek úspor platí, že je roven s-násobku přírůstku YD. Z hlediska značení ještě zdůrazněme, že úspory domácností (PS) jsou pouze částí celkových domácích úspor (S). Součástí hodnoty S jsou rovněž hrubé úspory firem (GBS) a rozpočtové saldo BS, přičemž platí: S = PS + GBS + BS Pro naše účely můžeme zde hodnoty GBS a BS zanedbat a hodnotu PS ztotožnit s hodnotou S, čili funkci úspor lze matematicky vyjádřit ve tvaru: S = - S a + s * YD Pokud jsou spotřební výdaje C vyšší než disponibilní důchod YD, jsou úspory S záporné. Pokud jsou spotřební výdaje C nižší než disponibilní důchod YD, jsou úspory S kladné.