12. R O Č N Í K Č Í S L O ISSN Z RÁJE DO RÁJE JAN HUS JUBILEJNÍ VÝROČÍ CO O NĚM VÍME? Foto: WIKIPEDIA

Transkript

1 ISSN R O Č N Í K Č Í S L O DO RÁJE JUBILEJNÍ VÝROČÍ CO O NĚM VÍME? Foto: WIKIPEDIA JAN HUS

2 ÚVODNÍK JUBILEJNÍ VÝROČÍ CO O NĚM VÍME? Je to událost pěknou řadu let stará. Žádný pamětník toho, co se tehdy stalo už nežije. Je to výročí pěkně kulaté, celé stovky roků staré. Víme o něm celkem dost, je toho ale ještě hodně, co toho o něm neznáme. Domnívám se, že historikové se budou snažit a snad přinesou k tomuto výročí nějaké nové, dosud neznámé skutečnosti, i když jakási vnitřní intuice zase moje očekávání mírní a říká mi: Co nového může v dnešním materialistickém světě, zaměřeném na zisk a prospěch, přinést vzpomínka na tak starou událost, která má navíc čistě duchovní náplň? Dnes si lidé vzpomenou na toto drama minulosti nejspíše tak, že si naplánují, kam by se mohli vydat, co si prohlédnout, nebo zažít. Vzhledem k tomu, že tento den je u nás spolu se dnem předcházejícím, státním svátkem, dá se příjemně využít k jinému účelu než k jakémusi duchovnímu zamyšlení a vzpomínce. Taková je už dnešní doba a asi sotva na tom něco změní 600 leté výročí této tak hrozné a nespravedlivé události, která tehdy poznamenala dění na politické i náboženské scéně dějin do té míry, že ani po 600 letech neupadla v zapomnění. Jiné události, mnohem mladší, pokryl prach věků, zatímco prach a popel rozprášený do vod Rýna, nevedl k zapomnění. Pravý opak se stal skutečností. Jakoby vody Rýna roznesly tuto událost do celého světa, takže žije v povědomí lidí na celém světě, i když na ni všude nevzpomínají jako my státním svátkem. Ostatně, ani u nás vždycky nebyl tento den státním svátkem, ale povědomost o této události má celý svět. Co si my z této události vezmeme jako moto, jak bychom jí charakterizovali? Stojí vůbec za to se touto událostí zabývat? Materiálně zaměření lidé svými skutky dokazují, že o pravdě, právu a spravedlnosti toho mnoho nevědí, v lepším případě o nich jenom mluví. V tom horším případě je jim bližší lež, nepravost a podvod. Přesto máme jako národ ve svém krédu Pravda vítězí. Bylo to vyznání víry našich předků dávné minulosti i minulého století. pokračování str. 4 2 DO RÁJE

3 IMPRESUM O B S A H DO RÁJE Nezávislý časopis Z ráje do ráje sleduje misijní účel. Časopis vychází nepravidelně. Cena jednotlivého výtisku je 30 kč plus poštovné. Redakce a případní spolupracovníci pracují bez nároku na odměnu. Rádi bychom zasílali časopis na sběrné adresy, snížíme tím náklady na poštovné a uspoříme spoustu práce. Máte-li zájem, můžete si časopis objednat na adrese redakce. Žijeme v čase, kdy se dějiny tohoto světa uzavírají, jdeme přímou cestou za Bohem, naším Vykupitelem. Časopis můžete nabídnout svým sousedům, známým a spolupracovníkům. Mnozí z nich jistě o radostné zvěsti evangelia neslyšeli. Redakce: Marcela Juřicová Alena Hotová Marcela Poslušná Jana Schlauer Jubilejní výročí - co o něm víme? F. GEHORSAMM On přijde: Mesiáš ve starém zákoně G. STÉVENY Z pera Ellen G. White El Khalil - Boží přítel? F. POSLUŠNÝ Na co čekáme? R. GONZALES Knihy, ktoré oslovily katolíckého farára ÚVODNÍK ON PŘIJDE DUCH PROROCKÝ BOŽÍ PŘÍTEL? NA CO ČEKÁME? ZKUŠENOST Adresa redakce: Vydavatelství a nakladatelství Marcela Juřicová - Ráj Lubenská Frýdlant n. Ostr. Tel: jaromar66@vodafone.de jaromar66@volný.cz IČ: MK ČR E ISSN Bankovní spojení: Komerční banka Frýdek Místek Číslo účtu: /0100 IBAN: CZ BIC:KOMBCZPP» Ale ti, jenž očekávají na Hospodina, nabývají nové síly. Vznášejí se peřím jako orlice; běží, a však neumdlévají, chodí, a neustávají «Izaiáš 40,31 Layout: Petr Poslušný 3

4 ÚVODNÍK Co víme o Janu Husovi? Víme toho dost, ale zase ne úplně vše. Některé věci, zvláště z doby závěru jeho života a osudného koncilu, který rozhodl o jeho fatálním konci, dosud ukrývají vatikánské sejfy, i když část už byla zveřejněna. Především ale neznáme přesné datum, kdy Hus spatřil světlo světa. V tom se badatelé liší. Jeden náš zdroj uvádí rok 1371, zatímco jiný husitský badatel (Američan), uvádí dokonce rok Přitom je zajímavé, že letopočet uvádějí slůvkem asi... Měsíc a den nezmiňují už vůbec. Dále víme, že se narodil v jihočeské vesnici na Prachaticku Husinci, chudým venkovským rodičům. Bylo-li to skutečně toho roku, (1369) potom to bylo asi let před smrtí jiného význačného muže reformace, Wickliffa. ( 1381) Zmiňuji se o tom proto, že právě on nasměroval Husa myšlenkově a duchovně. Přestože byl Hus vychován v přísně katolických poměrech a zásadách, na celý život ho poznamenalo setkání se spisy Wickliffa, které pilně studoval. Nebyl sice takovým analytikem jako Wickliff, ale byl velmi dobrým řečníkem, takže se dobře poslouchal. V devětadvaceti letech se stal učitelem na univerzitě. Když mu bylo asi 30 let, byl ordinován na kněze římské církve. Až do své smrti si například uchoval tradiční chápání katolické mše, i když dobře porozuměl Wickliffově chápání Písma, jako konečné autority v otázce náboženství. I on zastával a potvrzoval biblický a reformační názor, že světlo poznání přibývá postupně. Od dob svých studií se řídil zásadou, kterou vyjádřil slovy: Od prvního dne studia jsem si stanovil pravidlo, že jakmile poznám lepší myšlenku, s radostí a ve vší pokoře se vzdám té dřívější! Natolik se shlédnul ve Wickliffovi, že některé jeho spisy přeložil do češtiny. V jedné jeho knize si na okraji udělal poznámku: Wickliffe, Wickliffe, ty přineseš pořádný nepokoj do lidského myšlení! Ačkoliv si toho zřejmě nebyl vědom, přinesl i on sám nepokoj do myšlení mnoha lidí i celého národa. Jan Hus WIKIPEDIA 4 DO RÁJE

5 Jeho učení poznamenalo český národ na mnoho let. Byl považován za hlavního zastánce Wickliffových názorů na pražské univerzitě, kde byl profesorem a později i rektorem, tedy nejdůležitější osobou ve vedení ústavu. A tak čím déle Hus vykládal Písmo a čím více Boží slovo pronikalo do jeho srdce, (byl přece stále ještě v římské církvi) stávala se jeho kázání otevřenější a mocnější. Stále větší důraz kladl na principy, které byly v jasném rozporu s učením Říma. V Betlémské kapli, kde v té době kázal, se shromažďovaly davy lidí, kteří ho rádi poslouchali a s nadšením přijímali jeho kázání založená na biblických principech. Dva čeští autoři o tom píší v jedné publikaci: Lidé se k němu přímo tlačili, aby mu mohli naslouchat a žádat jej o radu ve všech otázkách svědomí. Byli nesmírně hladoví po neformálních bohoslužbách a kázání ve srozumitelném jazyce. (V té době se kázalo pouze latinsky a prostý lid tomu nerozuměl) Toužili uhasit žízeň, kterou lakotní kněží, sloužící pouze nevyhnutelně nutnou dobu, nemohli nikdy uhasit. Zde nacházeli pro svou duši potravu, která je uváděla v nadšení... V důsledku Wickliffova učení a Husových kázání orientovaných na Písmo, dospěla situace tak daleko, že roku 1405 papež Inocenc nařídil pražskému arcibiskupovi Zbyňkovi, aby všemi prostředky tomu učinil přítrž. V té době pražská církevní rada znovu obnovila zákaz šíření Wickliffových spisů a odsoudila 45 článků jeho učení. Završením všeho bylo zbavení Husa jeho kazatelského místa. Napětí vrcholilo. Píše se rok 1410 a co se stalo? Restrikce Vatikánu. Hus ve svém vyučování pokračoval, i když tím jako už dávno před tím, vzbuzoval velkou nevoli církevních papalášů, biskupů a kardinálů. Papež Alexander vydal (1410) bulu (prohlášení), ve které nařídil pražskému arcibiskupovi spálit všechny Wickliffovy spisy a zakázal kázání, která nebyla předem schválena. Diskriminace a cenzura církve začala fungovat naplno. Kdo neuposlechl a přes zákaz provozoval duchovenskou činnost, zcela jistě si koledoval o exkomunikaci a to nebyla v té době, kdy církev vládla nadevším a o všem také rozhodovala, žádná maličkost. Cenzuře se mnozí svobodomyslní autoři moc podřídit nechtěli, podobně jako tomu bylo v době nedávno minulé u nás, což si všichni velmi dobře pamatujeme. Kdo na to nedbal, měl také v naší době velké problémy s vládnoucí garniturou. Tenkrát to byla skupina lidí spojená s církevními hodnostáři, v době nedávné, zase lidé spojení s politickými představiteli. Rozdíl 5

6 ÚVODNÍK mezi tím není téměř žádný. Tresty byly podobné, až na to, že nehořely hranice a netekla krev. Tak to vypadá, když je pravda pošlapávána a znásilňována. Přesto je možné se pravdou chlubit a nést ji na svém štítu. Ještě dnes žije mnoho pamětníků, kteří byli léta žalářováni jenom proto, že byli nebojácní a říkali pravdu. Odvaha a pravda v otázce náboženství byla trestána právě tak přísně, jako podobná činnost politická. Pravda není příjemná nikdy a nikomu. A právě to byl případ Mistra Jana hlásání pravdy bylo základem jeho přesvědčení a jeho názorů. A nejenom pravdy ledajaké. Aby nedocházelo ke špatnému pochopení celého problému pravdy, bylo by asi vhodné povědět, co vlastně v Husově pojetí slovo pravda, znamená. Většina encyklopedií, které za něco stojí, říká, že pravda je shoda ideí se skutečností. Jde tedy o soulad logický i materiální. Z pohledu náboženského jde o správnou teorii náboženství, založenou na Písmu a podloženou skutky vyplývajícími ze správné náboženské teorie. Ta byla tehdy, jako i dnes, založena na Bibli, jinak také na Slovu pravdy, slovu, které všechny církve mají ve svém štítě, ale kde jsou skutky, činy pravdy??? Křesťanské církve se všechny bez výjimky hrdě hlásí ke svému zakladateli Ježíši Kristu. Ježíš o sobě říká, že On je pravda (Jan 14,6.) Proč se tedy podle té pravdy církve neřídí a nežijí podle ní? Proč má každá z křesťanských církví svůj vlastní církevní kodex? Jediným kodexem všech křesťanských církví by mělo být Písmo, tak jako bylo Písmo jediným a hlavním měřítkem správnosti víry pro Husa, a později i pro jiné reformátory. Všichni byli zpravidla věrnými syny Říma, dokud nepoznali, že se učení církve a každodenní životní praxe od Písma podstatně liší. A to byl pro ně velký problém, protože nechtěli být neustále obviňování ve svém svědomí z nevěrnosti, zrady zásad, pro které jejich Pán obětoval svůj život. Když se Pilát u soudu ptal: Co jest pravda? (Jan 18,38) nedostal jasnou a stručnou odpověď. Ale předcházející verše 29-37, dávají velmi obšírnou odpověď, z níž mohl poznat, a také poznal, že Ježíš mluvil pravdu a ne jeho žalobci, protože Pilát nakonec řekl: Nenacházím na něm nic, proč by měl zemřít. Podobně na tom byl i Hus v době, kdy byl svolán do Kostnice koncil. Byla to obtížná doba také proto, že právě tehdy se hádali a přetahovali tři papežové o moc ve všech politicko-právních i náboženských záležitostech. Vyhrožovali si navzájem klatbou. Toho všeho byli němým svědkem věřící lidé v církvi, kteří nevěděli, kdo má vlastně pravdu. Jaká to karikatura křesťanství a Pána církve, který 6 DO RÁJE

7 o sobě řekl: Já jsem ta cesta a pravda. Na základě toho právem očekává od těch, kteří se chtějí nazývat jeho jménem, že sami budou ukazovat cestu k pravdě učením založeným na jeho Slově Písmu. A nejen to. Budou to také dokazovat svým životem a svými skutky, nikoli hašteřením a bojem o moc a peníze. Kostnický koncil ( ) Podobně jako dřívější koncily, Niceský a Chalcedonský, byl i Kostnický koncil významnou událostí v dějinách církve. Ptáte se čím? Měl hned několik zvláštností. Ale pěkně po pořádku. Začneme tím, proč byl vlastně svolán. Sledoval tři cíle: 1. Skoncování s papežským schizmatem (rozštěpením) 2. Projednání českého kacířství 3. Zreformování církve K tomu jeden významný český historik poznamenává: Ve své slepotě jednal koncil o prvním, nejméně důležitém bodu, nejdůsledněji. Pokud jde o druhý bod, koncil zničil a pošlapal i to, co měl přijmout, a vůbec se nepokusil o naléhavé řešení třetího bodu. To tehdy udělal Duch svatý o století později (Luther). Kostnický koncil měl přijít na to, že české kacířství je klíčem k reformě církve. To se však nestalo. Vrátíme Václav Brožík WIKIPEDIA Jan Hus před koncilem 6. července

8 ÚVODNÍK se zpět, k významu tohoto koncilu. Koncilu se zúčastnilo 29 kardinálů, 150 biskupů, 34 arcibiskupů a stovky kněží a teologů. Také Zikmund, císař svaté říše římské (nevlastní bratr krále Václava a jeho následník na trůně) a mnoho dalších vládců, šlechticů se zástupy svých dvořanů a služebnictva byli mezi účastníky. Na tento koncil nemůže římská církev nikdy zapomenout, i když by to ráda udělala. Došlo tam k významným rozhodnutím a stal se příčinou neslýchaných skandálů. Trval čtyři roky, jak už bylo řečeno, a zapsal se do paměti místního obyvatelstva především pro hýření, nemravnost, pijáctví a spoustu výtržností svých účastníků. Jenom jedna malá ukázka. Všimněte si, že slovo malá je v uvozovkách. A posuďte prosím, zda by toto slovo nemělo být nahrazeno jiným výrazem. Už dříve vzpomenutý historik uvádí, že při jedné nemravné a bohapusté koncilové kratochvíli zmizelo asi 500 lidí. Všeobecně se má za to, že prostě utonuli v jezeře. Poté se lidé ve městě vyjádřili v tom smyslu, že ani sto let by nestačilo k vyčištění Kostnice od všeho toho hříchu, zkaženosti a obžerství, k nimž ve městě během koncilu docházelo. Nechvalně známý Jan XXIII svolal koncil na naléhání císaře Zikmunda, ačkoli se mu do toho moc nechtělo, protože věděl, že prvním bodem jednání bude jeho nemravné chování a otázka jeho sesazení přesně tak se také stalo. Seznam jeho nemravností a sexuálních zvrhlostí byl tak otřesný, že některé části ani nemohly být ve shromáždění čteny. Sám papež Jan XXIII byl skutečně zbaven pontifikátu a dostal se i do vězení. A světe div se, po několik dní pobýval v cele sousedící s celou Husovou, ale o tom krátce až za chvíli. To se už psal rok 1415 a Jan XXIII nepobyl v sousední cele blízko Mistra Jana dlouho. Při pokusu o útěk z města ho na chvíli zavřeli, právě do cely vedle Husa, aby ho brzo na to propustili a znovu dosadili jako kardinála. Církevní, ani občanské právo nemělo na koncilu místo. Vládlo zde samé intrikánství a bezpráví. Takový byl trend doby, kdy měl být souzen muž pravdy. Jak to asi mohlo dopadnout? Uvidíme. Hus v Kostnici. Dříve než se Hus objevil před Kostnickým koncilem, byl povolán do Říma. Odmítl se ale dostavit, protože byl přesvědčen, že by nebylo postupováno cestou práva a mohl by skončit ve vězení nebo jako mučedník. Kostnický koncil měl být jakýmsi ekumenickým koncilem, kde před 8 DO RÁJE

9 největším shromážděním středověké církve bude moci Hus obhájit své názory. Mimo to, mu císař Zikmund dal glejt o bezpečném průchodu a navrácení se zpět. Císař mu tedy zdánlivě zaručil bezpečnost. Dokonce sám papež Jan XXIII řekl, že: Ve městě musí zůstat na svobodě, i kdyby zabil papežova vlastního bratra. Kardinálové ale nesnesli pomyšlení, že muž, který byl prohlášen za kacíře, by se mohl svobodně pohybovat, dokonce pod ochranou papeže Jana XXIII, kterého stejně brzy potom zbavili papežství, a tak připravili další lest. Neuplynul ani měsíc a dva biskupové trentský a augsburský přišli Husa požádat, aby s nimi šel k slavnostnímu slyšení před kardinály. Jeden opatrný český šlechtic na Husa naléhal, aby s nimi nechodil, Hus však řekl, že jim chce důvěřovat. Past byla nastražena a oběť se do ní chytila. Hus zapomněl na Ježíšova slova: Buďte opatrní jako hadové a upřímní jako holubice. Mat. 10,16 Jistě by to příště neudělal. Žel ta chvíle už nikdy nepřišla. Tato důvěra ho zavedla do temné kobky na ostrově Bodamského jezera, kde strávil tři měsíce. Jeho kobka sousedila s latrínami a nikdo si ho nevšímal. Jídlo ani nebylo jídlo, i psi dostávají dnes lepší, mnohem lepší stravu, než měl tehdy on. Když o měsíc později dorazil sám Zikmund, velmi se hněval, že nebrali ohled na jeho průvodní list. V domnění, že se kardinálové zaleknou, pohrozil, že v případě nutnosti dostane Husa z vězení třeba i násilím. Zbytečně. Jediné, čeho dosáhl, bylo to, že Hus byl přemístěn do jiného vězení, kde byly o něco lepší podmínky, ale byl přes den v řetězech a na noc byl připoutáván ke zdi. Právě tam byl ve vedlejší cele už zmíněný Jan XXIII, muž tak zkažený, že pozdější koncil rozhodl, že žádný papež už neponese jméno JAN. Historik Schaff o těchto neobvyklých společnících ve vězení říká: Zločinného papeže po krátkém vězení čekalo propuštění a povýšení, ten druhý (myšlen je Hus), měl před sebou odsouzení jako náboženský provinilec a upálení za svou pravověrnou teologii. V důsledku podvýživy, až hladovění se přirozeně dostavily zdravotní problémy, jako krvácení a jiné vážné komplikace. Proto byl znovu převezen do v pořadí již třetího vězení, františkánského kláštera. To bylo v červnu, asi měsíc před tím, než byl veden na hranici. Z tohoto posledního vězení byl Hus odveden k soudu před velké shromáždění kardinálů, biskupů, teologů a církevních hodnostářů. Když byla čtena obvinění, nastal hrozný hluk. Potom Hus přednesl svoji obhajobu a opět zavládl velký hluk, takže byl překřičen. To prožil 9

10 ÚVODNÍK i Ježíš při svém výslechu, a tak nyní Hus poznal, jak se asi Ježíš cítil, když za pravdu a dobro, které svému lidu přinášel, musel snášet takovou potupu a urážky. Nakonec je oba čekal stejný konec. V mnohém jsou si podobní, hlavně pokud jde o jejich životní prožitky a zápasy. Ale v jednom ohledu se přece jen podstatně liší. I přes hodně společných znaků jejich života. V zápase o pravdu, právo a spravedlnost, byl Ježíš vzorem jeho duchovního života, jak Hus sám uznával a svému vzoru v duchovním zápase o pravdu Božího slova se snažil co nejvíce podobat. Neuhnul ke kompromisu se lží a nespravedlností ani tehdy, když mu hrozila smrt. V tom si byli Ježíš i Hus obdivuhodně podobní. Hus neustále prohlašoval, že není vinen ve smyslu toho, co je mu za vinu kladeno a koncilu dal na vědomí, že bude-li usvědčen a vina mu bude doložena Písmem, ihned odvolá. Koncil se však neřídil Písmem, ani obecným právem, a už vůbec ne pravdou. Koncil zajímalo právo kanonické, nikoli Písmo. (Kanonika soubor pravidel platných v určité oblasti) Jeden doktor Husovi v jedné z mála chvil v soukromí řekl: Když ti bude koncil tvrdit, že máš jen jedno oko, je tvou povinností přijmout, co ti říkají, Na to Hus odpověděl: Nemohu odvolat něco, o čem vím, že je to pravda, i kdyby mi celý svět tvrdil opak. Jiným nebiblickým rozhodnutím koncilu, které je zcela proti vůli Ježíšově, byl zákaz podávat při večeři Páně kalich laikům. To se později setkalo s velikým odporem a Hus sám se tomu statečně vzepřel, což mu také přitížilo. Toto nařízení je v rozporu s Písmem a samotnou vůlí Ježíšovou. O Husově statečnosti a věrnosti svědčí jeho slova: Raději ať na mne položí mlýnský kámen a ponoří mne do hlubokého moře. Je mi lépe zemříti, než ve zbabělosti před časným trestem upadnout do rukou Páně a pak snad do ohně věčné hanby. Nakonec jej 24. června předvedli před celé shromáždění, ne však aby mu poskytli příležitost hájit se, jak doufal, nýbrž aby mu přečetli rozsudek. Postavili jej na vysokou stolici uprostřed sálu a přečetli mu výrok soudu: Svatý koncil, maje na zřeteli jen Boha, viní tímto Jana Husa, že byl a jest skutečným a zjevným kacířem, žákem nikoli Kristovým, nýbrž Jana Wickliffa... Zbavili jej církevního úřadu a (protože nechtěli přestoupit svou pravomoc) předali ho světské autoritě, aby byl upálen na hranici jako kacíř. Co jiného udělali Židé s Kristem, když řekli: Nám nesluší zabít nikoho... A tak jej civilní městská rada odvedla 10 DO RÁJE

11 6. července 1415 v doprovodu tisíce ozbrojenců na popraviště. Jako chlapec, zpíval v mládi, aby si přivydělal, později zpíval na studiích a zpíval, také když umíral. Než jeho hlas navždy umlkl, zazpíval: Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nade mnou. O století později, v dobách německé reformace, se říkalo: Evangelium, které nyní máme se zrodilo z Husovy krve. Má nám Hus ještě co říci i dnes? Podíváme se na několik zásad v Husově myšlení, které hovoří do situace, v níž je Česká republika dnes. Jsou to zásady, na nichž bychom měli stavět svoji budoucnost a k jejichž důkladnému zkoumání jakoby nás Hus vyzýval. Existuje vyšší moc, na které bychom měli být závislí. Tato moc by neměla být jakousi vágní, neurčitou, imaginární a neosobní silou. Hus říká, že je to závislost na osobním trojjediném Bohu Bible. Hus nebyl závislý na biskupech, kardinálech a dokonce ani na vlivných českých a moravských přátelích. Říká: Já svěřuji svou duši nejmilostivějšímu Pánu Ježíši. To pronesl, když koncil prohlásil, že odevzdává jeho duši ďáblu. Situace a stav duchovního povědomí naší společnosti je ale dnes takový, že jen mizivá část lidí věří, že by nějaká vyšší moc, pokud vůbec nějaká je, mohla ovlivňovat to, jak se budeme mít a jaká bude naše budoucnost. To je v našich rukách, říkají. Všechno je postaveno na ekonomice a ta závisí zase na naší práci a produktivitě. Na ekonomice také závisí, jaké vztahy a zastoupení budeme mít s našimi spojenci ve spřátelených institucích EU a podobně. Už zřejmě není pravda to, na co spoléhali naši otcové a co je vyjádřeno výrokem: Bez Božího požehnání, marné naše namáhání. Inu, doba se zřejmě mění k obrazu ekonomů spoléhajících na sílu a moc ekonomických principů a pouček. Neříkáme, že to v jistém smyslu není pravda, ale příznivé okolnosti a příležitosti, na které má nesporně vyšší moc nad námi vliv, bychom vždycky měli brát v úvahu. Tu vyšší moc nad námi Boha, příliš vážně nebereme. Mnozí říkají, že Bůh není a nevěří v něho. Namísto něho si vytvářejí ale jiné bohy v podobě ekonomie, lidské práce, různých smluv a stran a jim věří, takže věří také, ale jak a čemu? Hus byl velice důrazný ve svém odsuzování kněží v církvi, kteří tuto svou naprostou závislost na Bohu neuznávali. Tolik se spoléhali na svou vlastní moc, že už neměli vůbec žádnou pokoru. Někteří kněží dneška, bez rozdílu konfesní příslušnosti na tom nejsou o nic lépe. Pokora tomuto povolání sluší mnohem více než jiným 11

12 ÚVODNÍK občanským povoláním. Vzpomínám na slova jednoho našeho významného plicního chirurga, profesora P.P., který řekl na adresu všeobecného stavu nejen lékařské profese, ale i vedení společnosti: Chce to více pokory ve všech směrech... A to je pravda, která se nedá zpochybnit. Husova vlastní pokora stála v ostrém kontrastu proti prázdné aroganci. Také z pohledu duchovního je to tak, jak řekl Hus: Jestliže duchovní věnuje více času studiu filozofie, medicíny, či zákonům a ustanovením, než studiu o Ježíši Kristu, pak zaměnil své povolání pastýře a místo, aby sloužil svým ovečkám prosazuje své vlastni egoistické zájmy. Kněží jeho doby prodávali odpustky, dokonce i krev Páně. Ptáme se: Jak je tomu v duchovenském stavu dnes? Je třeba vidět a vědět, že jádrem a duší Husova učení byl živý vztah k Bohu Stvořiteli a Vykupiteli, Pánu Ježíši Kristu. Jak už bylo řečeno, Hus na rozdíl od Wickliffa ve mši ještě věřil, zdůrazňoval význam kněze při tomto aktu když řekl: Kněz poskvrněný jakýmkoli hříchem by neměl přistupovat ke stolu a přinášet oběť Pánu! V jeho době bylo vedení církve i společnosti zasaženo stejnou korupcí jako je tomu dnes. Lakota, sobectví, hrabivost a touha po moci, které tehdy vedly ke zkaženosti představitelů církve, působí v kterékoli instituci stejně i v dnešní době. Hus ale viděl vyšší cíl. I my musíme dnes vidět a vědět, že existuje vyšší cíl než pouze naše osobní seberealizace. To také věděli, a rovněž jako Hus zdůrazňovali, Westministerští puritáni o tři století později, když říkali: Hlavním cílem člověka je oslavovat Boha a těšit se v Něm! A dodáváme: Cílem není naše egocentrické štěstí, bohatství, moc a nepatřičný vliv. Byly doby v naší dávné minulosti, kdy tomu tak bylo. Žel, ty časy netrvaly dlouho. To přivítali nepřátelé pravdy, spravedlnosti, průhlednosti a jednoduchostí, které učí evangelium a které kázal také Hus. Připomeňme si, jaké semeno zasel Hus. Když toto semeno vzešlo, přineslo své ovoce v podobě husitství a ještě později Moravských a Českých bratří. Když zase přišly svízelné časy a situace se vážně zkomplikovala, odešli jinam, aby se nemuseli asimilovat se zlem, nepravostí a všemi špatnými jevy nadcházející doby. V Sasku, na bohatém panství lutheránského šlechtice, našli nový domov a založili osadu Herrnhut (Ochranov), kde žili a svobodně uctívali svého Pána. V Lutherově vlasti byli známi pod jménem Ochranovští, pro jejich zásadní a nekompromisní život vzhledem k pravdě, právu a spravedlnosti, především ale k Bohu a Písmu svatému. Také velký kazatel Metodistické církve vděčí za své 12 DO RÁJE

13 obrácení svědectví bratří z Jednoty bratrské. Co říci závěrem? Je zámo, že myšlenky Jana Husa se dostaly prostřednictvím jeho dědiců, (Moravských bratří atd.) do celého světa a přinášely užitek a ovoce. Tak jako dým mučednické hranice Husovy byl roznesen široko daleko nejen po české zemi, ale i za hranice naší vlasti, tak se rozšířilo i Husovo evangelium, které není ničím jiným než biblickým evangeliem Kristovým a návratem k evangeliu novozákonnímu. Budeme v tomto evangeliu pokračovat, třeba i přes nepřízeň okolností? FRANZ GEHORSAMM Doporučená Literatura: John Fox: Kniha mučedníků Mathef Spinka: Concept of the Church (Princeton University Press 1966) Jan Hus: Postilla Bill Higgins: The Goose holds the Key 1992 (č. Překlad 1997) Ján Hudec: Pútnici na úzkej ceste Písmo svaté: Kralice 1613 Pogius: Výslech, odsouzení i upálení Mistra Jana Husa Omluva Milí čtenáři, omlouváme se za chybu, která se nedopatřením vloudila do časopisu č.2/2015. Autorem článku První zemětřesení, vzkříšení (s.15) není A. Krakolinig. Článek nebyl korigován. Děkujeme za pochopení. Za redakci časopisu Marcela Jurica 13

14 ON PŘIJDE ON přijde: MEsIÁŠ ve starém zákoně GEORGE STÉVENY 1. PRVNÍ PROROCtVÍ: HAD A žena Kdo chce přijmout zjevení Boha v Bibli, musí uznat Boha, Stvořitele od počátku, proti němuž se staví člověk hříšník. Pád následoval krátce po stvoření. Člověk, stvořený k obrazu Božímu, bohatý ve vší síle a všem co to zahrnuje, zpochybnil Boží lásku a ohrozil stejným způsobem svá privilegia. Svou neposlušností uvedl chaos tam, kde byl soulad. Bůh sám se ponížil a diskvalifikoval. Povolaný Bohem ke spolupráci a jako svobodný spolupracovník, se člověk vzdálil daleko od svého Pána skrze svou nevěru a vzpouru, pohlcený neukojitelnou žádostivostí. Ztratil přímý kontakt, který je tak nezbytný pro jeho štěstí s původcem života, činnosti a samotného bytí. (Sk 17,28) Od té doby, se lidství ocitlo v otrávených sférách zloby a zhoubných sil. Zapírat pád, znamená odsoudit dobro, nebo prohlásit Boha za špatného. Všechna tajemství naopak mizí pro toho, kdo pád přijímá. Zatímco Adam a Eva skrývali svou hanbu, Bůh převzal iniciativu a hledal je: I povolal Hospodin Bůh Adama, a řekl jemu: Kdež jsi? (1M 3,9) Později, před slavným rozhodčím soudem v Aténách, reagoval Pavel na toto prohlášení slovy: Aby hledali Boha, zda by snad makajíce, mohli nalézti jej, ačkoli není daleko od jednoho každého z nás. (Sk 17,27) Celé lidské drama se dá definovat několika slovy: Člověk se oddělil od Boha ke svému neštěstí. Guy Spitels, bývalý belgický ministr, na dotaz jednoho novináře řekl: Nevěřím ani v Boha ani v Marxe, ale jsem znepokojen společností, která je o toto připravena. Nevěřím v žádné vertikální náboženství, ale nemohu přijmout společnost bez smyslu 2. Jediné řešení, které se nabízí, je: Člověk musí najít Boha. Ježíš to rozhodně potvrdil: Věčný život spočívá v poznání Boha. (J 17,3) Běda jim, že jsou poběhli mne! (Oz 7,13) Od prvních stránek Bible jsme fascinováni dvojí dimenzí naší existence. Nežijeme ve světě o dvou poschodích, nebe a země, ale ve světě o dvou dimenzích, 14 DO RÁJE

15 viditelné a neviditelné. A to, co se děje ve viditelném světě, je často podmíněno neviditelným. Je tedy důležité je znát. Jestliže Adam a Eva obdrželi příkaz střežit zahradu, do níž je Bůh postavil (1M 2,15), pak jistě proto, že jim hrozilo nebezpečí. Toto nebezpečí se mělo projevit v podobě hada (1M 3). Později napsal apoštol Pavel jasně: Neboť není bojování naše proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temností věku tohoto, proti duchovním zlostem, kteréž jsou vysoko. (Ef 6,12) V pozadí našeho života stojí neviditelná a kosmická dimenze, která různými způsoby vysvětluje, co se zde na zemi děje. Objevujeme Boha čelícího katastrofám, a lidské neposlušnosti, Boha, který se ujímá iniciativy a vysvobozuje člověka ze zmatku, v němž se nachází. Vysvobodit člověka znamená opatřit mu záchranu. Záchrana - slovo, které dnes vyšlo z módy, ale které se často vyskytuje v Písmu. Bylo obyčejně používáno v souvislosti se zdravotní nebo sociální konotací, k popsání svobody ve zdraví, štěstí, jako základ všech přání. Zachránit, to znamená nabídnout život a štěstí. Přesto je třeba informovat člověka o osudu, kterému se poddal:...zlořečená země pro tebe, s bolestí jísti budeš z ní po všecky dny života svého. Trní a bodláčí tobě ploditi bude, i budeš jísti byliny polní. V potu tváře své chléb jísti budeš, dokavadž se nenavrátíš do země, poněvadž jsi z ní vzat. Nebo prach jsi a v prach se navrátíš. I vypustil je Hospodin Bůh ze zahrady Eden, aby dělal zemi, z níž by vzat byl. (1M 3.17,23) Taková je diagnóza existenční nemoci, kterou jsme postiženi. Oddělen od Boha, svět umírá. Práce rakouského psychoanalytika Victora Frankla to velmi dobře vystihla: Je možné, že nervozita je jen následek odmítnuté víry. Existuje duchovní podvědomí, kde dominuje ani ne tak princip radosti, ale oblast pocitů. Toto duchovní podvědomí míří k Bohu 3. Výsadou toho, kdo přijímá Bibli, je víra, že svět byl stvořen Bohem. Řekové hnaní naopak svou duchovní zvědavostí, hledali, jak vysvětlit vznik přírody pomocí vědy. Jejich metafyzické spekulace se tak stavěly do protikladu božskému Zjevení, až je zbavili tak drahocenné diagnostiky. Dobře si povšimněme, že zjevení Božího Tvůrce, je spojeno se zjevením Božího Vykupitele. V srdci fantastických dějin vykoupení, jímž byl exodus Židů, Bůh, který se stal velkým osvoboditelem, zakládá svou moc vykupitele na faktech stvoření. Může slibovat nové nebe a novou zemi, tedy nové podmínky pro život, protože je to On a nikdo jiný, kdo stvořil zemi. Po stanovení diagnózy následuje léčba. Je třeba se vrátit k Bohu, který disponuje mocí dát vše do pořádku. Proto Bůh vyvíjí iniciativu. Nemůže dovolit, 15

16 ON PŘIJDE aby lidé beztrestně zaměňovali dobré a zlé, protože není nic horšího. Víme, co se stává, když pilot v letadle pečlivě nerespektuje všechna nařízení. Je zajímavé, že toto chápeme bez diskuze, protože se jedná o vědu, ale neuvědomujeme si to, když se jedná o duchovno. Tomu, koho Ježíš jmenuje otcem lži (J 8.44) a kdo je vrahem od počátku (tamtéž), ten kdo se v zahradě Eden objevil v podobě hada, (1M 3.1) a později se o něm říká, že je drak ten veliký, had starý, jenž slove ďábel a satanáš (Zj 12.9), Bůh řekl: Nad to, nepřátelství položím mezi tebou a mezi ženou, i mezi semenem tvým a semenem jejím; ono potře tobě hlavu, a ty potřeš jemu patu. (1M 3.15) Střetávají se dvě moci. Jedna zosobněná satanem, reprezentovaná hadem: to je zlo, s celou svou povstaleckou povahou. Druhá je potomstvo ženy, které symbolizuje Boží lid, z něhož vyjde Mesiáš, poslaný Bohem a naplněný Duchem. Naštěstí se Bůh rozhodl vzít do rukou nemoc celého světa. Skrze lásku k člověku se rozhodl vnést božskou vítězící moc do konfliktu, který se právě zrodil. Tento čas přijde a on už přišel! kdy lidé nedokážou dělat rozdíl mezi dobrem a zlem, a budou nazývat dobrem co je zlé a zlem to, co je dobré. Ale potomstvo ženy, tedy Kristus a jeho následovníci, odmítnou tuto škodlivou a smrtelnou záměnu. Neobejde se to bez utrpení! Protože jestliže je hlava hada smrtelně zasažena, což znamená, že bude zničen, tak také bude pata ženy vážně zraněná. Ve sporu mezi dobrem a zlem, mezi životem a smrtí, se nedá uniknout trápení. Víme, nakolik tento problém zla pronásleduje lidstvo, pohoršené rozsahem utrpení v celém světě stvořeném Bohem. Avšak od prvních stránek Bible se setkáváme s odpovědností člověka, který jí však odmítá, přestože mu byla dána Tvůrcem. Od té doby je konflikt nevyhnutelný, ale je třeba uniknout beznaději. Východisko z této tragedie existuje. Bůh, kterého nám představuje Bible je ten, nepřestává volat člověka k sobě a dodávat mu naději 4. Boží záměr není ještě zcela naplněn. Proto je naše budoucnost plná zaslíbení. 2. Potomstvo ženy V příběhu Kaina a Abela, prvních dětí Adama a Evy, nacházíme člověka podřízeného sobě samotnému, vydaného instinktům, které ho nezadržitelně vedou ke zločinu, k nestálému životu a jednotvárnosti. Když je myšlení neustále odváděno od Boha, narušená rovnováha ve světě ústí do záhuby. Potopa je toho jasnou výstrahou. Stejné příčiny mají stále stejné následky. Apoštol Petr o tom velmi energicky hovoří ve druhé epištole. Ta pak nebesa, kteráž nyní jsou, 16 DO RÁJE

17 i země, týmž slovem odložena jsou a zachována k ohni, ke dni soudu a zatracení bezbožných lidí. Přijdeť zajisté den Páně, jako zloděj v noci. Vy tedy, nejmilejší to prve vědouce, střežtež se, abyste bludem těch nešlechetných lidí nebyli pojati a nevypadli od své pevnosti. (2Pt 3.7,10,17) Kapitoly 10 a 11 knihy Genesis nás zasvěcují do slávy a bídy národů. Vidíme, jak povstávají rasy a národy které naplňují zeměkouli. Rozděleni jedni od druhých a zbaveni společného jazyka a duchovního ideálu, se tyto etnické skupiny vrhají do nevyhnutelných tragédií. Historie je plná prolité krve, žel ještě i dnes! Bůh sám je odzbrojen naším odmítáním chodit s ním. Svoboda činí lidi zranitelnými. Na tomto pozadí se ukazují první přímé zákroky Boha v historii lidstva, aby se lidé dozvěděli, jak vyjít z pekla. Cestu naděje mají otevřenou. Klíčovým heslem jejich putování na této zemi bude slovo víra. Prvních jedenáct kapitol knihy Genesis popisuje rozhodující události, které tvoří základy naší historie. Na vše ostatní máme pohlížet v jejich světle. Najdeme zde začátek všeho, co se později přihodilo. Po těchto událostech začíná historie národa izraelského. Nebo řekl Hospodin Abramovi⁵: Vyjdi ze země své a z příbuznosti své, i z domu otce svého do země, kterouž ukáži tobě. A učiním tě v národ veliký, a požehnám tobě, a zvelebím jméno tvé, a budeš požehnání. Požehnám také dobrořečícím tobě, a zlořečícím tobě zlořečiti budu; ano požehnány budou v tobě všecky čeledi země. (1M ) Já ti požehnám..., ty budeš zdrojem požehnání... a všechny rodiny na zemi budou v tobě požehnány. Zmínka o požehnání je podstatná. O co se zde jedná? Ve Starém Zákoně má slovo požehnat (kořen bârak) tři významy: 1/ Být vyzbrojen mocí. 2/ Poddat se Bohu jako zdroji moci, chválit, děkovat. 3/ Když jeden člověk tím požehná druhého, znamená to předat někomu blahodárnou moc Boží⁶ Smysl slova požehnat mnohokrát překračuje pouhé vyjádření citu. Bůh tedy zaslibuje Abramovi⁷, že ho obdaří takovou mocí, aby až nastane čas, mohl předat všem rodinám země blahodárnou moc Stvořitele. A Boží požehnání je nabízeno na základě shovívavé milosti. Potomstvo ženy od této chvíle přijímá jméno rodiny, rodiny Abrahama, otce národa izraelského, odkud vyjde Ježíš, poslední požehnání. 17

18 ON PŘIJDE Není náhodou, že Bůh vybral Abrahama v Ur Chaldejské. Podle antických rabínských legend měl byt vhozen do ohně, protože odmítal uctívat místní božstvo. Je málo pravděpodobné, že by tyto legendy vlastně skrývaly skutečnost, že stěhování Abrahama bylo vyvoláno několika pohanskými reformami, kterým se odmítl podřídit.⁸ Ať je tomu jakkoli, to, že Abram opustil svoji zemi na Boží příkaz, mělo bezpochyby náboženský důvod. V roce 1889, v úvodu knihy Historie národa Izraelského (str. 10), Ernest Renan píše: Bylo to v patriarchální době, kdy se začal psát osud Izraele; nic v historii Izraele není vysvětlitelné bez patriarchálního věku. Později se předstíralo, že je nemožné najít solidní historický podklad pro dějiny Izraele před vyjitím z Egypta, tedy v době Mojžíšově. Ale André Parrot, slavný francouzský archeolog, velice dobře prokázal hodnotu biblických textů, které se vztahují k Abrahamovi. Napsal: Takový způsob života, který popisuje kniha Genesis, je v dokonalém souladu s tím, co jsme se dověděli jinými cestami od začátku druhého tisíciletí⁹. Můžeme tedy říci, že judaizmus nachází své pevné a autentické kořeny v životě Abrahama a že se vyznačuje uctíváním jednoho Boha. Abrahamovo náboženství je také odvážnou a hrdinskou reakcí proti vyznávání, tedy proti názorům, že je třeba Bohu platit za přízeň, kterou uděluje. Bylo zapotřebí udělat konec lidským obětem v Kanánu, kde měl žít Boží lid. V tomto smyslu musíme chápat i hroznou epizodu o obětování Izáka. Můžeme diskutovat o tom, zda Bůh dal příkaz k usmrcení dítěte, nebo spíše k obětování. Hebrejský text nabízí obě možnosti. Ať už je to ale jakkoliv, nemůžeme pochybovat o tom, že Abraham pochopil, že má obětovat svého syna. Obětování bylo ostatně v souladu se zvyky tehdejší doby. Ale jaké to bylo utrpení pro toho, kdo čekal po celý svůj život na dítě a které tak miloval! Bůh využil této příležitosti a udělal velký krok vpřed tím, že nahradil dítě beranem. Kategoricky tak odsoudil lidské oběti. Později šli proroci ještě dále, když požadovali ve jménu Božím poslušnost a ne oběti, dokonce neschvalovali ani obětování hrdličky. Abrahamovo náboženství je tedy náboženství víry v jediného Boha, který odmítá obchodování s oběťmi, ale žádá, aby s ním člověk chodil ve vší upřímnosti. Klíčové slovo pravé víry je dát a ne brát. Každý kult, který nutí opustit zdravý úsudek je nebezpečný risk. Příběh Abrahama a jeho potomstva (1M 12 50) je uchvacující a objevný. Mesiášská předzvěst se stále více upřesňuje v Božích výrocích a vtěluje se do historických osobností jako je Josef, typ moudrého Izraelce, který se nechává vést Bohem. Tak se před námi během čtení odvíjí hrdinské činy otců, kteří při svém 18 DO RÁJE

19 lidství vlastní víru, která je nadějných věcí podstata¹⁰ a důvod neviditelných. (Žd 11.1) Víra sjednocuje člověka s Bohem a sahá až k obnovenému ráji.¹¹ Znamení, které je více, než zajímavé je zapsáno slovy proroka Izaiáše: Aj panna počne a porodí syna, a nazůve jméno jeho Immanuel. (Iz 7.14) Hebrejské slovo Almah, které řečtina označuje slovem parthenos, je přeloženo slovem panna. Je to správně? Tato otázka je důležitá, protože obvyklé slovo pro označení panny v hebrejštině není almah, ale bethulah. Mimo jiné, čtení knihy Izaiáš ukazuje, že slovo almah označovalo ženu proroka a Emanuel mělo být jméno jejich syna. Ale Bůh požádal proroka, aby místo Emmanuel nazval syna Maher-Shalal-Chasch-Baz (ten, který spěchá plenit), jako výsledek toho, že se Achas odmítl podřídit Bohu.¹², Tiglat-Pilézer, povolaný Achasem zasáhl, ale jako odměnu za svou pomoc dostal Judeu pod svou správu. Z perspektivy naší studie není vhodné se zdržovat historickým smyslem tohoto textu. Pro nás je důležité, že evangelista Matouš, veden Duchem svatým, neváhal pohlížet za hranice současnosti, kde viděl jiný vzdálený cíl, a velký životní smysl, vztahující se k narození Ježíše. (Mt 1.23) Královské dítě, z rodu Davidova a král věčného království nebes trpěl, aby nám přiblížil Boha, a my mohli říci Bůh je s námi. (Iz 7.14) Shrnutí. Bůh slibuje Adamovi vykupitelské semeno, které nazývá potomstvem ženy. Ale toto potomstvo se omezuje na cestu posloupného výběru, na potomstvo Semovo (1M 10.21), Abrahamovo (1M 15.4), Izákovo (1M 17.19), Jákobovo (1M 35.1) a Judovo (1M 49.8). Pro určení mesiášské kolébky zbývá upřesnit, která rodina z pokolení Judy se stane královskou. Dozvídáme se to z Nátanova proroctví: Jdi a pověz služebníku mému Davidovi! Takto praví Hospodin: Když se vyplní dnové tvoji a usneš s otci svými, vzbudím símě tvé a utvrdím království jeho. Onť ustaví dům jménu mému, a já utvrdím trůn království jeho až na věky. Já budu jemu otcem, a on mi bude synem. (2 S ) Toto zaslíbení se týkalo nejdříve Šalamouna, ale autoři NZ neváhali vztahovat tento text také na Ježíše.¹³ Davidovo příbuzenství s Ježíšem dosvědčuje mnoho autorů, mimo jiné také Jeremiáš: Aj dnové jdou, dí Hospodin, v nichž vzbudím Davidovi výstřelek spravedlivý. (Jr 23.5) Není nic jasnějšího. Jistě se však shodneme na tom, že tato prohlášení dala podnět k obrovskému nedorozumění mezi potomky Abrahama. Chtěli napodobit sousední národy a rozhodli se pro krále, který jim bude vládnout. Bůh to považoval za odmítnutí své autority. To byl konec teokratického systému (1S 8). Od té doby, soustředil vyvolený národ svá přání, svou sílu a svou politiku na židovský stát. Živil své nejpošetilejší ambice, místo aby žil Božím 19

20 ON PŘIJDE slovem, a mohl být obdařen jeho milostí a splnit úkol, který mu Bůh věřil. Neměli bychom podceňovat závažnost tohoto osudného pochybení v historii Izraele. Po tom, co vyvolený lid ztratil požehnání a podporu Pána, musel využít lidských svazků, bez ohledu na požadované kompromisy. To netrvalo dlouho: vládli tři králové, Saul ( ), David ( ), a Šalamoun ( ). Potom přišly rozkoly mezi severními a jižními kmeny, které vytvořily království Izraelské na severu, s hlavním městem Samařím a království Judské na jihu, s Jeruzalémem jako hlavním městem. Izraelské království bylo zničeno roku 721 Jeroboámem II, zatímco království Judské zaniklo již roku 856, poraženo armádami Babylona. Svrchovaná moc potom přechází z Babylona na Médsko- Perskou říši, pak na Řecko-Makedonskou, a nakonec na Římany. Izrael živořil pod nadvládou pohanů. Přesto v politice, tento tak zvláštní národ, vůbec neuspěl. To proto, že mu Pán Bůh neurčil, aby se realizoval v moci na politické scéně, ale měl být světlem národům a přinášel požehnání celé zemi. (Ez 9,6) Vznešené poslání není možné uskutečnit bez věrnosti Pánu. Upozornění je jasné: Ne silou, ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů. (Za 4.6) Žel, tyto výstrahy nebyly nic platné. S umíněností se stále cvičili ve zbrani. A tváří v tvář opakovaným neúspěchům, pod metlou pohanů, začali věřit, že přijde Mesiáš, který vyžene Římany a navrátí Izraeli důležitost minulých časů, jako za doby Šalamouna. Tato naděje se zakořenila přímo v základech jeho politiky. Objevilo se více mužů, kteří si důvěřovali v tomto svatém úkolu. V Ježíšově době to v Sanhedrinu připomíná Gamaliel, doktor práv, velice vážený muž mezi vším lidem: Nebo před těmito časy povstal Teudas, právě se také býti něčím velikým, jehož se přidrželo mužů okolo čtyř set; kterýžto již zahynul, i všickni kteříž přistoupili k němu, rozptýleni jsou a v nic obráceni. Po něm pak povstal Judas Galilejský za dnů popisu, a mnoho lidu po sobě obrátil. Ale i ten zahynul, a všickni, kteřížto přistoupili k němu rozptýleni jsou. (Sk 5.36,37) Z Ježíše chtěli také udělat svého krále po tom, co rozmnožil chleba a ryby, aby nasytil lid. Ale Ježíš se stáhl do pozadí. (J 6.15) To nebyl důvod, pro který přišel. Později znovu ožilo revoluční hnutí. Takto se tedy Bar-Kochbovi, který povstal kolem roku 115 n.lp., podařilo nechat se považovat za Mesiáše po dobu osmi let; byl podporován mnoha Židy, mezi nimi byl také slavný rabín Akiba. Později, kolem roku 720 n.lp., Sérénius stejným způsobem předstíral, že je Mesiášem. Před ním to byl Abu-Isa z Ispahánu. Ve XII. století, si podobně počínal David Alrui v Azerbajdžánu. V roce 1666 se Sabbethai, jehož předchůdcem byl 20 DO RÁJE

21 Nathan Benjamin, rovněž představil v Jeruzalémě jako Mesiáš. Velký dav lidí v něho uvěřil, dokonce i někteří rabíni¹⁴. Nezapomeňme, že všichni tito lidé se učili ze Starého zákona. Zde tedy čerpali energii pro své povstání. Těmto velkým omylům by se dalo předejít, kdyby Písmo bylo správně zkoumáno, protože Ježíš sám potvrzuje, že Písmo vydává svědectví o něm. (J 5.39) Stále však vyvstává otázka: Jak je možné, že se mohli tak splést? Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, prozkoumáme důkladně základní mesiášské texty ve Starém zákoně. Budeme se tak moci vžít do postavení Ježíšových současníků, abychom lépe pochopili jejich omyl. Před tím, než půjdeme dál, je zapotřebí všimnout si jedné věci. Máme až příliš velký sklon přehlížet základní učení evangelií, protože je zřejmé, že se utrpení křesťanovi nabízí jako ústřední téma. Evangelista Pavel to bez okolků říká v epištole ke Korintským: Nebo tak jsem usoudil nic jiného neuměti mezi vámi, nežli Ježíše Krista, a to ještě toho ukřižovaného. (1K 2.2) Ostatně, množství stránek které apoštolové věnovali týdnu utrpení, dostatečně prokazuje význam, který byl této události přisouzen. Ale uvažujeme-li o utrpení odděleně od Mistrova života a učení, velmi riskujeme, že zkreslíme jeho význam. Průzkum, kterému se budeme věnovat, bude zajímavý. Vybereme texty, které nejvíce vystihují vztah k Mesiáši. 2. Noviny Le soir, Viktor FRANKL, Le Dieu incosient, Nakladatelství Centurion Paris 1948, str. 6,7 4. J. MOLTMANN, Théologie de l Espérance, Cerf-Mame, Paris, 1970, str. IV 5. Abram znamená otec povýšení. Toto jméno bylo změněno Bohem na Abrahama, otce množství. 6. Fritz GOERLING, Cahier de traduction biblique, č. 33, první semestr 2000, str. 3,4. 7. Tento muž se jmenoval nejdříve Abram otec povýšení, následně se pak ale bude jmenovat Abraham otec množství. 8. J. RENIE, Manuel d Ecriture Sainte, 1, str Adré PARROT, Abraham et son temps, Delachaux et Niestlé, Neuschâtel, 1962, str V originálním textu používá autor slovo, které znamená podstata. 11. Slovo ráj pochází ze starého perského slova, které znamená zahrada, uzavřené a chráněné místo před větry které spalují a vysušují poušť. 12. George STÉVENY, A la découvert du Christe, Vie et Santé, Dammarie-lès-Lys, 1991 str. 61, 13. Sk 2.30; Žd Robert SCHROEDER, Le Mesie de la Bible, Braine-L Alleud, 1974, str. 9 21

22 DUCH PROROCKÝ Z PERA ELLEN G. WHITE Vzhledem k době, ve které žijeme, je na místě nejen opakovat známější a již dříve publikované rady, ale tyto zprávy také současně zdůraznit podrobnějším poučením Laodicejské poselství se vztahuje na církev v této době. Věříte tomuto poselství? Máte citlivé srdce? Anebo stále opakujete: Bohatí jsme, zbohatli jsme a nic nepotřebujeme? Je to snad zbytečné, že ohlášení věčné pravdy bylo svěřeno tomuto národu, aby bylo neseno všem národům světa? Bůh si vyvolil lid a učinil jej opatrovníkem závažné pravdy s věčnými důsledky. Jim bylo dáno světlo, které musí osvítit celý svět. Učinil snad Bůh chybu? Jsme skutečně jeho vyvolenými nástroji? Jsme muži a ženami, kteří přinášejí světu poselství ze Zjevení 14. kap., aby oznámili poselství záchrany těm, kteří stojí na pokraji zkázy? Jednáme tak, jak bychom měli? (MS 51, 1901) Říkám vám ve jménu Páně, že ti, kteří obdrželi velké světlo, se dnes nacházejí ve stavu, popsaném Kristem v jeho poselství k laodicejské církvi. Mysli si, že jsou bohatí a zbohatli a domnívají se, že nic nepotřebují. Kristus k vám praví: Slyšte, ó slyšte, jestliže máte aspoň nějakou úctu k vašim duším a slovům velkého Rádce, tak podle nich jednejte. (Dopis 5, 1897) Jsme-li křesťany, měli bychom následovat Krista, i kdyby stezka, kterou chceme jít, zkřížila stezky našich přirozených sklonů. Nemá smysl přesvědčovat vás, že nemáte nosit to nebo ono, protože, když je ve vašem srdci záliba v těchto věcech, pak sundávání ozdob pro vás bude jako trhání listů ze stromu. Přirozené sklony srdce dají o sobě zcela určitě vědět. Musíme postupovat shodně s vlastním svědomím. (CG ) Bůh se nás snaží vést krok za krokem ke svému původnímu záměru člověk se má živit přirozenými plody země. Ti, kteří očekávají příchod Pána Ježíše, maso nakonec nebudou jíst, přestane být součástí jejich jídelníčku. Měli bychom to mít na zřeteli a stále směřovat k tomuto ideálu. (CH 450,01890) Ellen G. White Estate, Inc 22 DO RÁJE

23 BOŽÍ PŘÍTEL? EL KHALIL Boží přítel? Co je to zase za novum, pomyslí si mnohý čtenář. To prosím není žádné novum, ale jméno jednoho z mužů Bible. Ale takové jméno v Bibli nenajdeme, řekl mi jeden můj přítel, když jsem s ním diskutoval o muži, o němž je toho dost zajímavého v Bibli napsáno. Dokonce bych řekl, že v jistém smyslu plní i stránky světového tisku a sdělovacích prostředků. Kdo by to jen mohl být? Nemám v úmyslu napínat čtenáře, ale chci ukázat nejen kdo to je, ale i to, jaký byl a odvodit z toho, jestli se mu v něčem nepodobáme, a pokud ano, jak to dělat, abychom negativa jeho příkladu nenásledovali, ale spíše je dokázali v praktickém životě řešit tak, abychom dosáhli podobného ocenění jako on. Svědectví Bible. Abrahám byl vyvolen Bohem, aby se stal otcem mnoha národů. To je neoddiskutovatelné svědectví Bible a také dějin, což potvrzují dnešní události zejména na Středním východě. Kromě toho, že byl nazýván otcem mnoha národů, byl také nazván přítelem Božím. Hebrejština, jazyk Starého zákona, má hodně výrazů pro to, co naši překladatelé přeložili slovem: přítel. Zvláštní význam byl přikládán ve starozákonní době výrazu přítel králův. 1 Par. 27,33. Oč větší význam muselo mít potom spojení přítel Boží. Také arabština má velmi bohatý rejstřík výrazů pro toto sousloví, podobně jako hebrejština. Bůh sám označil Abraháma za svého přítele: Iz. 41,8. Ještě jednou se to opakuje v Novém zákoně. Jak. 2,23. V Koránu, napsaném Mohamedem, je slovo přítel přeloženo výrazem uvedeným v nadpisu EL Khalil. Islámští filologové ale říkají, že toto slovo by se nemělo překládat pouhým jednoduchým výrazem přítel, ale spíše spojením velmi zvláštní přítel, pro velmi jemné významové rozdíly, podobně jako je tomu v hebrejštině. Jaký byl El Khalil ve skutečnosti? S tímto velmi zvláštním přítelem se setkáváme v 1. Moj. 12. kap. Vypráví se o něm v souvislosti s jeho ženou ženou velmi krásné tváře. Nedovídáme se žádné podrobnosti - kolik měla přelivů a jaká líčidla, či módní doplňky 23

24 BOŽÍ PŘÍTEL? používala pro svůj náramně krásný zjev v. 14. ( náramně synonymum pro velmi) El Khalil tady vyloženě lhal. Mírněji řečeno - záměrně mystifikoval klamal. Podruhé se s ním setkáváme ve dvacáté kapitole o nějakých pětadvacet let později a znovu se stejnou taktikou, vylepšenou ještě o mistrovskou vložku genealogie jich obou, Abraháma a Sáry (opět záměrná mystifikace). Takový byl El Khalil Velmi zvláštní přítel Boží, jak říkají islamisté. Zde bychom se měli pozastavit a zamyslet se, ne nad Abrahámem, ale nad sebou. Neděláme to někdy, nebo snad soustavně právě tak, jako on??? A nepovažujeme se snad také za veliké Boží přátele? Biblická historiografie nebyla napsána jenom proto, abychom ji pouze přečetli, ale byla především napsána k našemu naučení. (Řím. 15, 4) Jde o dva navlas stejné případy jednoho a téhož muže v časovém rozsahu nějakých pětadvaceti let. Za tu dobu se už mohl ve svém životě poučit a vyvarovat se stejných chyb, pomyslí si mnohý čtenář. Nepoučil se právě tak, jako my v mnoha případech. Je pozoruhodné, že za jeho chyby v jednání a záměrnou mystifikaci nebyl potrestán on sám, ale jeho dobrodinec a hostitel. (čti verše dvacáté kapitoly). Teprve Abrahám, ten, kdo způsobil celou nesnáz, ji pomohl také zklidnit svoji snahou o nápravu (viz. v. 17). V žádném případě nechci, aby vše vyznělo tak, že si můžeme dělat, co chceme nebo jednat podobně a Pán Bůh stejně nakonec vše v dobré obrátí. Foto: Pixamac DO RÁJE