Bakalářská práce. Canisterapie v Olomouckém kraji

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Katedra antropologie a zdravovědy Bakalářská práce Jana Pospíšilová Canisterapie v Olomouckém kraji Olomouc 2012 Vedoucí práce: MUDr. Kateřina Kikalová, Ph.D.

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedenou literaturu. V Olomouci dne 21. března 2012 Jana Pospíšilová

3 Děkuji vedoucí bakalářské práce MUDr. Kateřině Kikalové, Ph.D. za ochotu, trpělivost a cenné rady při vzniku této práce. Také bych chtěla poděkovat všem zařízením, které se zúčastnily výzkumu, za jejich vstřícnost a čas i své rodině za podporu při studiu.

4 Obsah 1 Úvod Cíle práce Teoretické poznatky Zooterapie Typy zooterapie Zooterapie podle druhu zvířete Formy zooterapie v rozdělení AAA, AAT, AAE a AACR Historie terapie za pomoci zvířat Působení zvířat na člověka Role zvířat při plnění lidských potřeb Působení zvířat na fyziologii člověka Canisterapie Historie Canisterapie Účastníci terapie za pomoci psa Canisterapeutický tým Klient Rodina Canisterapeutický pes Příprava canisterapeutického týmu Formy canisterapie Individuální canisterapie Skupinová canisterapie Návštěvní program Jednorázové canisterapeutické a kynologické aktivity Pobytové programy s využitím canisterapie... 21

5 Krizová intervence Rezidentní forma canisterapie Canisterapeutické techniky Polohování Postupy využívané pro odbourání kynofobie Další canisterapeutické techniky Hodnocení výsledků canisterapie Metodika práce Cílová skupina Realizace výzkumného šetření Metody a techniky šetření Rozhovor Dotazník Výsledky šetření Rozšíření canisterapie v Olomouckém kraji Organizace canisterapie v zařízeních Olomouckého kraje Závěr Souhrn Summary Referenční seznam Seznam příloh... 40

6 1 Úvod Pozitivní vliv psa na člověka byl znám dlouho před vznikem samotné canisterapie. Již v 8. století našeho letopočtu byla tato zvířata využívána v léčebných zařízeních ve Franské říši. K rozšíření využívání psů, jako pomocníků při léčbě, došlo v 60. letech 20. století. Bylo realizováno několik výzkumů, které prokázaly pozitivní vliv psů na lidi všech věkových skupin v oblasti psychiky i fyziologie. Navíc byl při interakci člověka a psa zjištěn pozitivní účinek i na zvíře. Jedná se tedy o mezidruhovou pozitivní interakci. V České republice se canisterapie využívá od 90. let 20. století. V současné době je terapie za pomoci psů poměrně známým tématem a existuje mnoho organizací po České republice, které canisterapeuty školí a dále sdružují. Přesto je stále nedostatek odborné literatury, která se touto problematikou podrobně zabývá a v České republice chybí také legislativní ošetření canisterapie. O téma canisterapie jsem se začala zajímat před několika lety, když jsme si do domácnosti pořídili psa. V té době jsem si začala všímat pozitivního vlivu našeho nového člena rodiny na její ostatní členy. Především u prarodičů se zlepšila nálada i komunikace. Obecně zvířata, resp. psi v zájmových chovech potřebují dostatek pohybu, to znamená, že my, jejich majitelé, musíme s nimi absolvovat každodenní procházky. Tak nám naši domácí mazlíčci nevědomky pomáhají udržet si fyzickou kondici. Psi jsou zvířata společenská, potřebují být v kontaktu s dalšími živými tvory, tedy i s námi lidmi. Milují nás takové, jací jsme a nesoudí podle vzhledu nebo množství finančních prostředků. Už po tisíciletí nám jako hlídači dávají pocit bezpečí a jako naši společníci pocit lásky a porozumění. Lidé v pečovatelských zařízeních často trpí nedostatkem sociálních kontaktů a také tady mohou psí terapeuti pomoci. Svou přátelskou povahou dokážou zlepšit psychický stav, pomáhají navázat rozhovor ať s personálem, rodinou nebo ostatními klienty a motivují k dalším aktivitám. Mimo to také působí jako fyzioterapeuti. Tělesná teplota psů je o něco vyšší než lidská, proto psi při tělesném kontaktu prohřívají tělo klienta a tím přispívají např. k uvolnění svalů. Bakalářská práce zpracovává téma Canisterapie v Olomouckém kraji. Úkolem práce je zjistit, v jaké míře je canisterapie využívaná převážně v sociálních, ale také zdravotnických a školských zařízeních v Olomouckém kraji. Dále se zabývá organizací canisterapie v těchto institucích. Základní informace byly získávány formou rozhovoru a dotazníkovým šetřením. 5

7 2 Cíle práce Hlavní cíl: Zmapovat situaci využívání canisterapie v zařízeních Olomouckého kraje. Dílčí cíle: Zmapovat, v jaké míře je canisterapie v Olomouckém kraji využívána Zjistit, jaké typy zařízení terapii využívají Získat informace o organizaci terapie v zařízeních, kde je klientům nabízena Prošetřit, kterým klientům je canisterapie nabízena, kde a jakou formou je realizována a zda pracovníci daných zařízení pozorují pozitivní vliv canisterapie na klienty. 6

8 3 Teoretické poznatky 3.1 Zooterapie Zooterapii můžeme definovat jako pozitivní působení zvířete na zdraví člověka. Pojem zdraví chápeme podle definice WHO jako stav psychické, fyzické i sociální pohody. Zooterapie je tedy léčebná metoda využívající takové aktivity mezi člověkem 'a zvířetem, které zlepšují jeho zdravotní stav v oblasti fyzické (např. zlepšování tělesné kondice, motoriky, uvolňování ztuhlého svalstva), psychické (zmírnění stresu, motivace) i v oblasti mezilidských vztahů (povzbuzení komunikace, navázání důvěry). Terapie pomocí zvířat se uplatňuje ve všech věkových kategoriích, od malých dětí až po seniory. (Galajdová, 1999; Nerandžič 2006). V literatuře se můžeme setkat i s termínem animoterapie, který má v podstatě stejný význam jako pojem zooterapie. V minulosti se též užíval pojem pet-terapie (tj. terapie pomocí domácích mazlíčků), od tohoto označení bylo upuštěno v 80. letech 20. století. Termín se zdál být nepřesný a zavádějící, protože při zooterapii jsou využívána speciálně vycvičená a vychovaná zvířata (Freeman, 2007) Typy zooterapie Zooterapie se dělí podle různých kritérií. Nejčastější je dělení podle druhu zvířete, které je při terapii využívané a podle užité metody. Dále je možné typy zooterapie klasifikovat podle toho, kdo se terapie účastní, pro jaké klienty je určena apod Zooterapie podle druhu zvířete U nás nejčastěji využívané typy terapie za pomoc zvířat jsou: Canisterapie Využívá léčebného působení psa na člověka. Hipoterapie Je termín označující léčebné ježdění na koni. Dále se hipoterapie dělí na hiporehabilitaci, léčebné pedagogicko-psychologické ježdění, sportovní a rekreační ježdění pro handicapované a zdravotně oslabené. (Hollý, Hornáček, 2005) Felinoterapie 7

9 Léčebné využití koček při zooterapii. Dále se v rámci zooterapiie využívají lamy (lamaterapie), ptactvo (ornitoterapie), hospodářská zvířata (farmingterapie), delfíni (delfinoterapie), hmyz (insektoterapie), malá domácí zvířata i zvířata volně žijící (Freeman, 2007) Formy zooterapie v rozdělení AAA, AAT, AAE a AACR Podle užité metody rozlišujeme Animal Assisted Activities (AAA), Animal Assisted Therapy (AAT), Animal Assisted Education (AAE) a Animal Assisted Crisis Responce (AACR). Animal Assisted Activities - Aktivity za pomoci zvířat AAA je metoda zaměřená na aktivity, které zlepšují kvalitu života klienta v oblasti sociální. Provádí se obvykle ve skupině klientů a je převážně aplikovaná v zařízeních sociálních služeb a ve školských zařízeních. Méně často ve zdravotnictví. Jedná se o přirozený kontakt člověka se zvířetem. Rozlišujeme pasivní a aktivní AAA. Při pasivní formě této metody působí terapeuticky již přítomnost zvířete v místnosti, využívají se drobná zvířata jako akvarijní rybičky, drobní hlodavci apod. Naopak u aktivní formy AAA se již jedná o aktivity, kdy dochází k fyzickému kontaktu se zvířetem. Klienti zvíře hladí, pečují o ně, hrají si s ním a při tom procvičují komunikaci a paměť (Freeman, 2007). Animal Assisted Therapy - Terapie za pomoci zvířat Terapie za pomoci zvířat využívá cíleného kontaktu člověka a zvířete. Je praktikovaná jako podpůrná metoda léčby, která se snaží o zlepšení psychického a fyzického stavu. Vždy se sestavuje individuálně pro každého klienta. Využívají se techniky polohování, hlazení, péče o zvíře, cílený rozvoj kognitivních funkcí, řeči, paměti, orientace, zlepšování komunikace. Klienty jsou nejčastěji osoby s mentálním, tělesným nebo kombinovaným postižením a lidé nemocní, proto je v průběhu terapie přítomen kromě zooterapeuta, pokud se nejedná o zdravotníka, i zdravotnický personál (Freeman, 2007). Animal Assisted Education - Vzdělávání za pomoci zvířat AAE je typ zooterapeutické metody, která využívá kontaktu mezi člověkem a zvířetem k výchově, vzdělávání a zdokonalování sociálních dovedností klienta. 8

10 Kontakt může probíhat přirozeně i cíleně. Tato metoda je vhodná u klientů s poruchami učení, komunikace a chování. Využívá se také při výuce studentů škol se zaměřením na obory příbuzné zooterapii (Freeman, 2007). Základem terapie je vzdělávání a předávání informací zábavnou formou, kdy probíhá interakce mezi člověkem a zvířetem (Freeman, 2007). Animal Assisted Crisis Responce - Krizová intervence za pomoci zvířat Jedná se o přirozený kontakt zvířete a člověka v krizové situaci. Výsledkem použití této metody je snížení stresu u klienta a zlepšení jeho psychické i fyzické kondice. AACR je zaměřená na podporu klienta v zátěžové situaci a stabilizaci zlepšení jeho stavu. Klienty jsou například lidé, kteří byli zasaženi přírodní katastrofou, tragedií v osobním životě nebo se stali obětí trestného činu. Pomoc je poskytována i rodinným příslušníkům a může trvat v rozmezí od několika hodin do několika měsíců, podle potřeby klienta. Nedílnou součástí této metody je schopnost empatie terapeuta a zapojení klienta do komunikace a interakce se zvířetem. K motivaci klienta se používají herní pomůcky a nabídka zábavných činností se zvířetem (Freeman, 2007). Všechny zmíněné formy zooterapie nemusí existovat jen samostatně a mohou se navzájem prolínat a kombinovat. Je však vždy nutné dodržovat podmínky pro každou metodu terapie. AAA, AAT a AAE mohou probíhat ve formě pravidelných návštěv, jednorázových aktivit, mohou být využity pobytové programy, kdy klient pobývá v prostředí, kde zooterapie probíhá (tábory, pobyty na farmách apod.). Je také možné převzetí zvířete klientem, tzv. rezidentní program (Freeman, 2007). 3.2 Historie terapie za pomoci zvířat Zvířata se k léčebnému účinku používala dlouho před vznikem oboru zooterapie. Pozitivních účinků jízdy na koni si byli vědomi už Římané ve druhém století (Marcus Aurelius v úvahách Hovory soběˮ), V osmém století se v Belgii ve městě Geel využívalo zvířat jako pomocníků v léčebných zařízeních. Prvním lékařem, který předepisoval kontakt se zvířetem svým pacientům, byl němec Thomas Sydehman v 17. století. Konkrétně se jednalo o rehabilitační jízdu na koni. Další zmínky spadají do století osmnáctého, kdy v Yorkshiru v Anglii fungovala klinika York Retreat pro duševně nemocné a pacienti se zde v rámci terapie starali o zahradu, drůbež a králíky. V první polovině 18. století označil Samuel Theodor Quellmalz pohyb jezdce při jízdě 9

11 na koni za trojrozměrný. Toto označení rehabilitačního pohybu se stále používá. V devatenáctém století vzniká v německém městě Bethel centrum pro epileptiky. Už od začátku svého působení zde využívali léčebných schopností psů, koček, ovcí, koz i ptáků (Lacinová, 2007b; Odendaal 2007). K rozvoji užívání zvířat ve zdravotnictví a sociální oblasti dochází v šedesátých letech dvacátého století. O rozvoj v oblasti zooterapie se zasloužil psychiatr Boris Levinson (viz kapitola historie canisterapie). Velký rozmach terapie za pomoci zvířat je v této době patrný hlavně ve Spojených státech amerických. Zde se objevuje řada vědeckých pracovníků, zabývajících se výzkumem v této oblasti. Aplikace zooterapie se rozšiřuje do domovů důchodců, léčeben, nemocnic, psychiatrických zařízení i do škol. Koncem šedesátých let odborníci z Ameriky a Anglie uspořádali v Londýně kongres s tématem humánně-animálních vztahů (Lacinová, 2007b; Odendaal 2007). První vědecký kongres k léčebnému využití jízdy na koni se konal v roce 1974 v Paříži a v roce 1976 na dalším kongresu v Basileji byla hipoterapie definována jako:..zvláštní forma pohybové léčby pod vedením fyzioterapeuta.ˮ Došlo také k výraznému rozšíření využívání hipoterapie ve zdravotnictví. První informace o léčebném využití koček se objevují od devadesátých let dvacátého století (Nerandžič, 2006). Důležitým bodem v historii zooterapie je rok 1992, kdy vznikla mezinárodní asociace IAHAIO (International Assosiation of Human-Animal Interaction Organizations). Tato asociace sdružuje jednotlivé národní organizace zabývající se výzkumem v oblasti vztahů mezi lidmi a zvířaty. Česká republika je členem od roku Působení zvířat na člověka Role zvířat při plnění lidských potřeb Potřeba je nutnost organismu něco získat nebo se něčeho zbavit.ˮ Je to stav aktuální nerovnováhy v organismu, která vzniká při jakékoli odchylce od normální hodnoty (Hartl, 2000). Můžeme se setkat s mnoha teoriemi a mnoha autory, kteří se problematikou lidských potřeb a jejich uspokojováním zabývali. Odendaal (2007) uvádí následující autory. 1 Členem asociace IAHAIO je česká národní asociace AOVZ (Asociace zastánců odpovědného vztahu k malým zvířatům) 10

12 Erich Fromm Americký psycholog a filozof Erich Fromm identifikoval pět potřeb, které reprezentují skutečnou lidskou přirozenost: Potřeba někam patřit - nutnost sdružovat se s dalšími živými bytostmi označil Fromm za základní lidskou potřebu, jejíž naplnění je nutné k udržení psychického zdraví. Jedná se o pocity sounáležitosti a lásky. Potřeba výjimečnosti - snaha odlišovat se od ostatních, být jedinečný. Potřeba jistoty a bezpečí Potřeba vědomí své vlastní identity Potřeba pevného bodu. Potřeby fyziologického charakteru chápal jako potřeby ve své podstatě zvířecí. Henry Murray Uvádí tzv. periodicitu potřeb. K uspokojování potřeb nutí člověka vnitřní tlak, ten zmizí, jakmile je potřeba naplněna a po něm následuje klidové období, které však trvá jen určitou dobu a poté se potřeby zase vracejí. Některé z těchto potřeb jsou: Potřeba kontrolovat nebo být kontrolován Potřeba uznání a úspěchu Potřeba vlastního zlepšování Potřeba sdružování atd. Abraham Maslow Americký psycholog Abraham Maslow hierarchicky seřadil pět základních potřeb, které jsou důležité pro naplnění potenciálu jednice. Mezi těmito potřebami rozlišuje potřeby nižší a vyšší, kdy za nižší potřeby považuje ty, které jsou nezbytné pro přežití a jsou společné lidem i zvířatům (fyziologické potřeby, potřeba jistoty a bezpečí). Naopak vyšší potřeby jsou vlastní jen člověku a jedná se o potřeby psychosociální. Mezi tyto typicky lidské potřeby patří: Potřeby sounáležitosti a lásky - touha někam patřit, přijímat a dávat lásku, mít přátele, být milován. Potřeby sebeúcty - ocenění druhými, respekt, potřeba něco dokázat. Seberealizace - potřeba něco tvořit, být v estetickém prostředí. 11

13 Hierarchie potřeb se nejčastěji uvádí vzestupně v tzv. Maslowově pyramidě. Seberealizace Ocenění druhými, sebeúcta Sounáležitost, někam patřit, být milován Potřeba bezpečí a jistoty Fyziologické potřeby Obrázek 1. Pyramida uspokojování potřeb podle Maslowa Uspokojování potřeb probíhá vždy vzestupnou cestou. Nejprve musí být uspokojeny potřeby nižší a až poté potřeby vyšší. Zvířata v zájmových chovech mohou svým způsobem naplnit většinu výše zmíněných potřeb, kromě potřeb fyziologických. Lidé usilují o nadřazenost, např. o kontrolu nad zájmovým zvířetem, pokud není tohoto cíle dosaženo, dochází k vytvoření komplexu podřízenosti.ˮ (Odendaal, 2007) Jednou ze základních lidských potřeb je sdružovat se s ostatními živými tvory. Pokud není tato potřeba naplněna, není možné uspokojovat potřeby další. Člověk, který je v pozitivní interakci se zvířetem, pociťuje k němu náklonnost nebo lásku. Je tedy zároveň s potřebou sdružování naplněna i potřeba dávat a přijímat lásku. Zájmová zvířata nám mohou poskytnout pocit bezpečí i pocit životní naplněnosti. Působí jako motivační prvek při vzdělávání i tělesné činnosti (Odendaal, 2007) Působení zvířat na fyziologii člověka Odendaal (2007) popisuje ve své knize Zvířata a naše mentální zdraví experiment, který byl proveden za účelem zjistit, jaké fyziologické změny nastanou 12

14 v organismu člověka při pozitivní interakci se zvířetem (pro účely tohoto experimentu byl vybrán pes, který je nejrozšířenějším domácím zvířetem). Výzkumu se zúčastnilo osmnáct dobrovolníků, devět z nich bylo v průběhu experimentu v interakci s vlastním psem a zbylým devíti účastníkům byl přidělen neznámý pes. Při výzkumu byla pozornost zkoumané osoby upřena výhradně na psa. Člověk psa hladil, mluvil k němu, drbal jej, mohli si i tiše hrát. Před vzájemným působením člověka a psa i po něm byl lidem změřen krevní tlak a odebrána krev. Tyto hodnoty se následně porovnávaly mezi sebou a dále s hodnotami zjištěnými u stejných osob při čtení knihy se zvířecí tématikou. Byl zjištěn výrazný pokles krevního tlaku u obou skupin (s vlastními i cizími psy). V průběhu interakce došlo také k nárůstu koncentrace oxytocinu, prolaktinu, dopaminu a β-endorfinu v krevní plazmě lidí. Koncentrace kortizolu naopak významně poklesly. Při čtení knihy došlo k podobným změnám. Skutečnost, že tiché čtení knihy bylo provázeno stejnými změnami jako pozitivní interakce se psem, svědčí o skutečném účinku interakce se psem. Pozitivní interakce se psem může uvolňovat stres (snížení hladiny kortizolu) stejně jako čtení knihy, v některých ohledech může mít i další pozitivní účinky vyvolané oxytocinem, prolaktinem a β-endorfinem.ˮ (Odendaal, 2007) Kromě toho, že společnost zvířete vyvolává příznivé změny u člověka, byla zjištěna pozitivní odezva také u psa. Jedná se tedy o mezidruhovou pozitivní interakci (Mahelka, 2000). 13

15 3.4 Canisterapie Termín canisterapie se skládá ze dvou slov. Canis je latinské pojmenování psa a slovo terapie pochází z řečtiny a znamená léčba. Canisterapie je léčebné působení psa na člověka. Podle Galajdové (2009) se jedná o podpůrnou formu psychoterapie, která je založena na vzájemné pozitivní interakci člověka se psem. Klade důraz hlavně na psychiku jedince a řešení jeho citových, sociálních a psychologických problémů. Pes hraje roli prostředníka mezi klientem a terapeutem, motivuje k aktivitě, zvyšuje pozornost, zlepšuje komunikaci (může být tématem rozhovoru), uspokojuje citové potřeby, potřebu přijímat lásku i potřebu tělesného kontaktu. Přítomnost milého zvířete uklidňuje, snižuje krevní tlak. Může fungovat jako motivační prvek v terapii. Kontakt se psem nám dává pocit, že nejsme sami, že někoho zajímáme a že někdo nás má rád a těší se na nás. Pocit, který nám dává vůli jít životem dál.ˮ (Galajdová, 2011) Historie Canisterapie Ve Franské říši využívali psů v léčebných zařízeních již v osmém století našeho letopočtu. Švýcarský klášter sv. Bernarda je znám nasazením psů záchranářů v osmnáctém století a v téže době v anglickém Yorku využívali mniši psy k léčbě duševně nemocných. V USA je terapie za pomoci psů praktikována od roku 1942, kdy byli užiti psi při léčbě válečných veteránů (Odendaal, 2007). Za průkopníka v oblasti této terapie je považován americký psychiatr Boris Levinson. Při své praxi si všiml, že jeho pes, chovaný v domě, kde měl ordinaci, má pozitivní vliv na chování pacientů při terapii. Především u dětí se výrazně zlepšila komunikace. Pes hrál roli prostředníka mezi dítětem a terapeutem a také pacienta motivoval ke spolupráci. Výsledky svých pozorování publikoval Levinson v časopisech a roku 1972 vydal knihy Dětská psychoterapie zaměřená na použití zvířat v zájmových chovechˮ a Zvířata a lidská ontogenezeˮ. V roce 1982 stanovil zásady a metodiku využívání psů v terapii. V současné době je v USA canisterapie hojně využívána ve zdravotnických, sociálních i vzdělávacích zařízeních (Odendaal, 2007). Pojem canisterapie byl poprvé použit v České republice v roce 1993, kdy u nás terapie za asistenci psů teprve začínala. Autorkou tohoto termínu byla Jiřina Lacinová. 14

16 Canisterapie se využívala v Ústavu sociální péče Kociánka v Brně při léčbě psychiatrických pacientů a v Psychiatrické léčebně v Bohnicích v Praze. Od 90. let začala vznikat v ČR různá sdružení a asociace (např. brněnské sdružení FILIA). Veliký přínos pro rozvoj canisterapie u nás měla účast českých odborníků na Ženevské konferenci IAHAIO, která se konala roku V roce 1997 vznikla Canisterapeutická společnost, která vycházela ze zkušeností získaných v zahraničí. V roce 2001 došlo k rozpadu této oragizace a canisterapie se na území republiky vyvíjela nejednotně. Z původních center Canisterapeutické společnosti vznikaly samostatné regionální organizace, vzájemná spolupráce mezi nimi byla však minimální. Na mezinárodním semináři o zooterapiích v roce 2003 se tyto organizace shodli na nutnosti existence zaštiťující organizace, v témže roce vznikla Česká canisterapeutická asociace (CTA). Předsedkyní asociace je PhDr. Jiřina Lacinová. V současné době existuje vedle sdružení a organizací i řada jednotlivců zabývajících se canisterapií. V roce 2004 byl v ČR povolen vstup všech terapeutických psů do zdravotnických zařízení (Nerandžič, 2006; Tichá, 2007a). V současné době jsou pravidelně pořádány konference, přednášky a workshopy po České republice. Od roku 1999 pořádá Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity ve spolupráci s výcvikovým canisterapeutickým sdružením Hafík každoroční seminář Pravda o zooterapiiˮ. Zde jsou prezentovány aktuální poznatky z oblasti zooterapie a přednesené příspěvky jsou zpracovány do sborníků. V listopadu 2011 se konal seminář se zaměřením na téma Nové výzvy v zooterapii.ˮ Na tiskové konferenci o Canisterapii v roce 2008 ve Zlíně byl představen projekt Canisterapie v obraze. Jednalo se putovní výstavu spojenou s osvětovou činností v oblasti canisterapie v České republice. Tento projekt probíhal na Moravě do roku Odborná konference spolu s workshopem Má zooterapie zelenou?ˮ proběhla také ve Fakultní nemocnici v Motole v květnu Dále jsou v rámci zvýšení informovanosti v oboru publikovány články v odborných i populárně-naučných časopisech a publikacích Účastníci terapie za pomoci psa Canisterapie může probíhat ve zdravotnickém, sociálním, školském zařízení, ale i v domácím prostředí. Terapie se účastní canisterapeutický tým, klient, rodina a další kvalifikovaní odborníci. Činnost canisterapeutických týmů zaštiťují Canisterapeutická 15

17 sdružení, která zajišťují přípravu a proškolování. Na zdravotní stav terapeutického psa dohlíží veterinární lékař (Tichá, 2007b) Canisterapeutický tým Je tvořen psovodem (canisterapeutem) a psem. Je třeba, aby byl mezi nimi velmi úzký vztah, musí si vzájemně důvěřovat a psovod by měl vědět, jak pes zareaguje v různých situacích, musí znát jeho možnosti. Canisterapeutický tým musí být před zahájením své činnosti připraven, psovod proškolen a musí splnit zkoušky canisterapeutických týmů. Pro úspěšný průběh terapie je důležité, aby canisterapeut měl motivaci k práci, dostatek dovedností v oblasti komunikace a v práci s cílovou skupinou klientů. Psovi by měla terapeutická činnost přinášet radost (Tichá, 2007b; Kalinová, Mojžíšová, 2012) Klient Klientem se rozumí osoba, pro kterou je canisterapie určena. Tato terapie, pokud není kontraindikovaná, je vhodná pro různé skupiny lidí. V rámci terapie musí být respektován případný strach klienta ze zvířete. Obecně platí, že canisterapie by měla přinášet radost všem jejím účastníkům. Podle možností a zájmů klienta probíhá terapie skupinově nebo individuálně. Formu zvolíme s ohledem na věk, vlastnosti, schopnosti a typ postižení. Terapeut musí respektovat individualitu každého jedince a nemůže přistupovat ke všem stejným způsobem. Terapie se provádí pouze se souhlasem klienta nebo jeho zákonných zástupců. Velice dobře působí canisterapie na klienty se specifickými potřebami, ale značný pozitivní vliv byl zjištěn i u zdravých dětí (Tichá, 2007b) Rodina Pokud jsou při terapii přítomni i rodinní příslušníci, mohou poskytnout klientovi podporu, cenný je také čas strávený společně. Canisterapie vede i ke zlepšení vztahů v rodině klienta a umožňuje spontánní komunikaci. Pokud je klientem dítě, často se terapeutického procesu účastní rodiče a s terapeutem spolupracují. U dospělých klientů jsou u terapie přítomni nejčastěji partneři nebo širší rodina (Tichá, 2007b). Canisterapeutického procesu se může účastnit i dobrovolník, který nevlastní psa. Jde o člověka, který má kladný vztah k terapii za pomoci psů, dovede pracovat s klienty a splňuje požadavky pro výkon této terapie. 16

18 3.4.3 Canisterapeutický pes Nelze jednoznačně určit rasu psa, která je vhodná k terapii. Psa vybíráme podle jeho vrozených povahových vlastností, důležitá je také výchova a to, jak se pes chová ve společnosti lidí a dalších zvířat. Pes musí být zdravý, při výběru musíme zvážit také velikost psa a pohlaví (říká se, že feny jsou citlivější a lépe komunikují s dětmi). Pro canisterapii hledáme vhodného jedince a není důležité, zda se jedná o psa čistokrevného nebo nečistokrevného (Eisertová, 2007; Kalinová, Mojžíšová, 2012). U psů s příslušností k plemenu můžeme předpokládat určité povahové vlastnosti, vlivem výchovy a prostředí se však i u tohoto jedince mohou vyvinout vlastnosti zcela odlišné. Nejčastější plemena využívaná pro terapii jsou ta, která byla šlechtěna pro kontakt s lidmi. Jsou to tedy psi společenští a lovečtí, například zlatý retrívr, labradorský retrívr nebo bígl. Ale využívají se také velká plemena jako Bernský salašnický pes (Eisertová, 2007; Doležalová, 2001). K nejdůležitějším předpokladům canisterapeutického psa patří poslušnost, ovladatelnost, spolehlivost, vstřícná a nekonfliktní povaha a dobrá fyzická i psychická kondice. Pes musí být zvyklý na: pohyb ve vnitřních prostorách, kontakt s větší skupinou lidí, zvláštní pachy, kompenzační pomůcky (hole, kolečkové křeslo), náhlý hluk nebo nekoordinované pohyby klienta. Proto jsou psi, kteří se mají stát koterapeuty i jejich majitelé (budoucí canisterapeuté) speciálně školení. Pro vykonávání terapie je nutné, aby pes i jeho majitel splnil závěrečné zkoušky (Eiserová, Tichá, 2007) Příprava canisterapeutického týmu Zaškolování probíhá formou kurzů, které mají teoretickou i praktickou část. V České republice se tyto kurzy mohou lišit podle toho, pod kterou organizací probíhají. Podle norem České canisterapeutické asociace (CTA), musí canisterapeut úspěšně zvládnou minimálně 220 hodin teorie a 40 hodin praxe, odevzdat písemnou práci a složit písemné zkoušky. Osobě, která bude canisterapii provádět pod dohledem odborníka (canisasistent), stačí absolvovat 15 hodin teorie a 20 hodin praxe. V teoretické části se budoucí terapeut seznámí s poznatky z oblasti kynologie, veterinární medicíny, sociální a klinické práce, dále s pravidly a podmínkami průběhu terapie. V praktické části je využíváno modelových situací, tým se učí řešit krizové situace, metody terapie. Důležité je adaptovat psa na budoucí podmínky terapie (Eiserová, Tichá, 2007; Kalinová, Mojžíšová, 2012). 17

19 Závěrečné zkoušky jsou založeny na zvládnutí modelových situací a předchází jim písemný test. Aby týmu bylo uděleno osvědčení, musí obstát ve všech částek zkoušky a splnit další podmínky zmíněné výše (Eiserová, Tichá, 2007). V současnosti může být problémem ve výchově a výcviku psa jeho přílišná humanizace (Galajdová, 2011). Lidé přisuzují psům vlastnosti, které zvířatům nepřísluší. Mezi tyto vlastnosti patří například vnímání morálních hodnot, schopnost cítit výčitky apod. Z tohoto důvodu často dochází k přeceňování schopností psa a přehnaným požadavkům Formy canisterapie Canisterapie může probíhat v různých typech zařízení, ve skupině klientů nebo individuálně. Délku trvání a četnost terapie musíme přizpůsobit zdravotnímu stavu klienta i možnostem canisterapeutického týmu Individuální canisterapie Jedná se o kontakt jednoho klienta s canisterapeutickým týmem. Výhodou této formy je přesné určení podmínek průběhu terapie s ohledem na individuální potřeby klienta, který má možnost intenzivnějšího kontaktu se psem a není rušen okolím. Nevýhodou může být časová náročnost (Tichá, 2007c) Skupinová canisterapie Využívá interakce skupiny klientů se skupinou psů. Skupinová terapie za pomoci psů je rozšířená jen v České republice. Byla speciálně vytvořena pro klienty dětského věku a využívá se na skupinových akcích pro děti. Terapie je náročnější pro canisterapeuty, kteří by měli zajistit, aby všechny děti měly možnost kontaktu se psem ve stejné míře, pes musí mít čas na odpočinek, hlavním předpokladem je to, že se psi ve skupině znají a dobře spolu vychází. Aby nedocházelo k přetěžování zvířete, měl by být dostatečný poměr počtu dětí na počet psů, asi pět dětí na psa. První pobytová akce pro děti s využitím canisterapie se uskutečnila roku 1994, kdy ji pořádalo sdružení Filia (Tichá, 2007c; Lacinová, 2007b). Terapie ve skupině pomáhá mimo jiné vytvářet nové sociální vztahy a má pozitivní účinek při léčbě kynofobie (chorobný strach ze psů) i u dětí s výchovnými problémy (Lacinová, 2007b). 18

20 Návštěvní program Může probíhat formou individuální i skupinové terapie. Nejčastěji jde o pravidelné návštěvy canisterapeutického týmu v zařízení, kde klienti pobývají. Jsou to zařízení sociálních služeb, školská zařízení, méně často zařízení zdravotnická (léčebny dlouhodobě nemocných). Návštěvní program je nejrozšířenější formou canisterapie. Kromě zařízení může probíhat také v rodinném prostředí. Canisterapeut se psem dochází obvykle jednou týdně nebo jednou za dva týdny (Tichá, 2007d). Využívání canisterapie ve výuce se označuje jako AAE (Animal Assisted Education). V rámci návštěvního programu probíhá ve speciálních, alternativních, ale i v tradičních školách a předškolních zařízeních. Nejčastěji se setkáme s canisterapií u žáků se specifickými vzdělávacími potřebami, v logopedických třídách, u dětí s poruchami učení. Zařazení canisterapie do běžné výuky pomáhá dětem vyloučeným z kolektivu spolužáků. Obvykle se jedná o problémy vznikající na základě nízkého sebevědomí dítěte a socioekonomického statusu rodiny. Canisterapie rozvíjí sebevědomí dítěte, pomáhá mu, zapojit se do kolektivu. Pes přistupuje ke všem stejně, nerozlišuje to, jak člověk vypadá, ani kolik má kapesného. Bere děti takové, jaké jsou. Důležitá je spolupráce pedagoga a canisterapeuta. Při dobrém vedení dochází ke zlepšení sociálních vztahů ve třídě, prevenci šikany, ale také k rozvoji slovní zásoby a nonverbální komunikace. Přítomnost psa ve výuce podporuje empatii, žáky s nadměrným egocentrismem učí poznávat potřeby druhých. Pes potřebuje, aby mu někdo dal najíst, napít vyhledává kontakt s lidmi apod. (Staffová, 2007). Obecně prožitek výuky se psem vede ke kvalitnějšímu zapamatování učiva. Canisterapie může být i prostředkem pro relaxaci v průběhu náročné výuky.ˮ (Tichá, 2007d) Canisterapie v zařízeních sociální péče se nejvíce uplatňuje v pobytových domech pro osoby se zdravotním postižením a v domovech pro seniory. Je důležité ještě před zahájením terapie stanovit podmínky jejího průběhu, zjistit, kteří klienti se budou účastnit, určit metodu canisterapie (AAA nebo AAT, skupinová / individuální), četnost návštěv apod. Pes se vybírá s ohledem na jeho povahové vlastnosti, roli hraje také jeho velikost. O tom, zda bude terapie za pomoci zvířat v zařízení probíhat, rozhoduje ředitel tohoto zařízení. Právně problematika vstupu do zařízení sociální péče ošetřena není. V průběhu terapie by měl být přítomen i odborný pracovník daného zařízení, který klienta zná a ví, jak v určitých situacích reaguje (např. u osob s mentálním postižením). 19

21 Existují jistá rizika praktikování canisterapie v zařízeních sociálních služeb. Mohou se vyskytnout alergie, dojít k poškrábání psem (kůže seniorů je tenká a více citlivá) či přenosu zoonózy. Prevencí je důkladná příprava psa a důraz na bezpečnost v průběhu terapie (Staffová, 2007). Přes tato rizika je canisterapie pro klienty velmi přínosná. Pravidelná AAA přináší do zařízení novou nevšední aktivitu, možnost navázání nových vztahů a kontaktů, narušení každodenního stereotypu ústavní péče, možnost naučit se něco nového a získat nové či zapomenuté dovednosti. Pes je výborným prostředníkem pro navázání komunikace, pro motivaci k aktivitě a pro otevření osobního prostoru seniorů. Může být tématem pro další rozvoj komunikace mezi klienty i mezi klientem a personálem.ˮ (Staffová, 2007) Ve zdravotnických zařízeních se s terapií za pomoci psů setkáváme v nemocnicích, na odděleních rehabilitace, onkologie, dětské i dospělé psychiatrie a v léčebnách dlouhodobě nemocných. Příprava psa na návštěvu pacientů musí být velmi důkladná. Pes musí být naprosto zdravý a psychicky vyrovnaný. Má mít dobře ostříhané drápy, je nutné dbát i na hygienu zubů, srsti a čistotu postroje. Pes musí být pod neustálým dohledem, hrozí, že přijde do kontaktu s chemikáliemi nebo léčivy. Při pokládání psa na postel se vždy používá podložka kvůli ochraně psa i pacienta (Tvrdá, 2007a). Canisterapeut by měl mít dostatek znalostí, aby mohl spolupracovat se zdravotnickým personálem a dokázal zvládat stresové situace. Musí také počítat s přítomností rodiny nemocného při terapii. Rodinné příslušníky pacienta považujeme také za klienty canisterapie, neboť i je nemoc příbuzného ovlivňuje. Je výhodou, když jsou pacienti o příchodu psa informováni dopředu a znají i jméno psa. Usnadní to počáteční komunikaci terapeuta s klientem, který ví, kdy má návštěvu očekávat a je na ni připraven (Tvrdá, 2007a). V rámci návštěvního programu lze provádět canisterapii i v domácím prostředí klienta. Musí být vždy dohodnuty podmínky průběhu terapie a stanoven cíl, ke kterému bude terapie směřovat. Před samotným příchodem psa do rodiny je vhodné, aby canisterapeut provedl první návštěvu sám, dohodl podmínky, seznámil se s klientem a prostředím (byt může být pro pobyt psa nevhodně upravený, mohou se vyskytovat rušivé prvky, které je třeba odstranit apod.). Nevýhodou této formy je, že není přítomen odborný personál jako například při canisterapii v sociálních a zdravotnických 20

22 zařízeních. Canisterapeut tedy nemůže provádět rehabilitaci s klientem, pokud sám není fyzioterapeut (Tvrdá, 2007a). Canisterapeut může se psem docházet i na předem dohodnutá místa, která nejsou součástí pečovatelských zařízení. Konkrétně se jedná například o klubovny K-center. Je nutné mít vždy dostatek informací o klientech, kteří budou u terapie přítomni. Charakter klientů na jednotlivých sezeních se může měnit a i s tím musí terapeut počítat (Tvrdá, 2007a) Jednorázové canisterapeutické a kynologické aktivity Za jednorázové aktivity se považují ty, které nemají dlouhodobější perspektivu. Zahrnují ukázky a prezentace canisterapie. Tyto aktivity jsou provozovány převážně na školách, kde slouží k seznámení dětí se psem, jeho chováním, potřebami a ke zpestření dne (Tichá, 2007e) Pobytové programy s využitím canisterapie Pobytovými programy mohou být akce krátkodobé i dlouhodobé. Obvykle se pořádají pro děti zdravé nebo s určitým typem postižení. Mohou se jich účastnit děti, u kterých je canisterapie již praktikována formou návštěv, ale i děti, které s ní nemají zatím žádné zkušenosti. Program by měl podporovat a rozvíjet pozitivní vtah dětí ke zvířatům, přírodě a sleduje cíle, které byly stanoveny u dětí s postižením při návštěvním programu terapie. Pobytové programy probíhají formou skupinové canisterapie, méně často je využívána terapie individuální (Tichá, 2007e). Příkladem dlouhodobých pobytových akcí jsou letní integrační canisterapeutické tábory, které pořádá Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Účastní se jich vždy polovina dětí zdravých a druhou polovinu tvoří děti s postižením. Program tábora má část terapeutickou a integrační, která využívá pozitivního vlivu psa na dítě a jeho schopnosti děti sbližovat, dále také část vzdělávací, kdy se děti prakticky učí, jak o psa pečovat, jak se pes chová apod. (Tichá, 2007e) Krátkodobé pobytové programy probíhají jako víkendové akce a jsou vhodné především pro děti, které by dlouhodobé akce nezvládly (Tichá, 2007e). Canisterapie se také využívá na tzv. Psychorehabilitačních pobytech pro rodiče s dětmi se zdravotním postižením. Cílem je seznámit rodiče s terapií za pomoci psů a jejími možnostmi. Součástí kurzů jsou přednášky pro rodiče, rodinná terapie 21

23 a společné aktivity dětí a rodičů. V době přednášek je pro děti zajištěn program formou AAA nebo AAT (Staffová, 2007) Krizová intervence Pokud canisterapeutický tým zasahuje přímo v terénu, jedná se o krizovou intervenci. Je určena osobám, které se ocitly v krizi nebo jim krize hrozí. Jsou to například lidé zasažení záplavami, účastníci požáru, úniku plynu v budově, oběti omezování svobody. Tato forma terapie vyžaduje velké zkušenosti canisterapeuta a spolupráci se členy Integrovaného záchranného systému České republiky. Jedná se o nejnáročnější formu canisterapie pro terapeuta i psa, neboť se i na něj může přenést stres účastníků (Tvrdá, 2007b) Rezidentní forma canisterapie Při rezidentní formě terapie přebývá pes přímo v rodině nebo zařízení, které jeho služby využívá. Vlastnictví canisterapeutického psa sociálním nebo zdravotnickým zařízením se nedoporučuje, neboť zde nejsou dostatečně uspokojovány potřeby psa. Pes potřebuje jednoho pána, kterému důvěřuje a respektuje ho. Toto však instituce nemohou často zabezpečit kvůli nedostatečnému počtu zaměstnanců. Pokud je pracovníkem zařízení canisterapeut s kynologickými znalostmi, který na sebe vezme zodpovědnost za psa, je zajištěna komplexní péče o psa a také bezpečnost, může být i tento typ rezidentní canisterapie pro zařízení velmi přínosný. Výhodou je například možnost kontaktu se psem v průběhu celého dne. Nevýhodou je velká finanční náročnost (pořízení psa, krmení, ošetřování), která je vyšší než u návštěvních programů (Eisertová, Tichá, Tvrdá 2007). Stálý pobyt terapeutického psa v rodině klienta je vhodný v případě, že je tento klient v rodinné péči. Pes je speciálně vycvičen odborným pracovníkem, canisterapeutické zkoušky však skládá v doprovodu člena rodiny, který je proškolen pro výkon této terapie. Výběr i příprava psa probíhá s ohledem na diagnózu, potřeby a osobnost budoucího klienta. Přítomnost psa přímo v rodině umožňuje aplikovat canisterapii během celého dne. Klient si vytvoří se psem pevné pouto a ten se stává jeho společníkem na budoucích deset až patnáct let a poskytuje podporu všem členům rodiny. Před předáním psa rodině je nutné osoby, které budou o psa pečovat informovat 22

24 o možnostech a potřebách psa, dále je vhodné navštívit domácnost a seznámit se blíže s prostředím, kde bude zvíře přebývat (Eisertová, Tichá, Tvrdá 2007). Při rezidentní formě terapie v domácím prostředí je často kombinováno uplatnění psa jako terapeutického spolu se speciálními kompenzačními dovednostmi. Psi pomáhající kompenzovat handicap se označují jako servisní. Mezi servisní psy patří pes asistenční, který pomáhá lidem s tělesným postižením. Je vycvičen, aby dovedl nosit různé předměty, manipulovat s dveřmi, vypínači apod. Osoby nevidomé mohou ke kompenzaci zraku využívat psy vodící. Do kategorie servisních psů řadíme i psa signálního. Ten nahrazuje některý ze smyslů člověka a varuje při nebezpečí ohrožení zdraví. Dokáže člověka se sluchovým postižením upozornit na určitý zvuk, u epileptiků a diabetiků vycítí blížící se záchvat a umí přivolat pomoc (Eisertová, Tichá, Tvrdá 2007). V současné době je zvíře, které plní úlohu kompenzační chápáno podle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí číslo 182/1991 Sb. jako kompenzační pomůcka a vztahují se na ně stejná kritéria jako na předměty uvedené v této kategorii (např. slepecký psací stroj, signalizace telefonního zvonku pro sluchově postižené). Pokud je takový pes předčasně usmrcen, ukraden nebo jinak poškozen, nemá klient na nového psa právo, dokud neuplyne příslušná doba pro opotřebení pomůcky (pět let).ˮ (Nerandžič, 2006) Canisterapeutické techniky Polohování Jednou z technik využívaných při terapii pomocí psa je polohování. Je založeno na fyzickém kontaktu jednoho nebo více psů s klientem. Před samotným zahájením polohování je nutné, aby klient již psa znal a důvěřoval mu. Z tohoto důvodu se také začíná s terapií v přítomnosti rodičů nebo jiného rodinného příslušníka. Při správném provedení je klient uvolněný a relaxovaný, polohování se nikdy neprovádí násilnou formou. Obvykle trvá, než si klient na polohování navykne a je potřeba mu dopřát dostatek času a klid. Polohování probíhá v teplé a klidné místnosti, při tlumeném osvětlení, většinou na zemi na měkké podložce. Doba trvání terapie závisí na aktuálním stavu a rozpoložení klienta, obvykle to je patnáct až dvacet minut. Po počátečním pozdravení se psem je klient položen vedle ležícího psa a je mu ponechán dostatečný čas ke spontánnímu polohování. Jakmile si klient polohu zvolí, odborný pracovník 23

25 (speciální pedagog, fyzioterapeut) jej dopolohuje. Canisterapeut v tomto případě nese zodpovědnost za psa. Jestliže si klient sám polohu nezvolí, uvede ho do vhodné polohy kvalifikovaná osoba. Jednotlivé rehabilitační polohy se mohou v průběhu terapie měnit. Obvykle je potřeba využít další pomůcky (polštáře, polohovací válce atd.). Lepšího prohřátí a intenzivnější relaxace klienta je dosaženo při využití více psů najednou. Nejčastěji leží klient na boku nebo na zádech, hlavu má podloženu polštářem, dolní a horní končetiny jsou volně podél těla nebo objímají tělo psa. Při polohování se dvěma psy leží klient na boku s hlavou podepřenou polštářem, ruce volně kolem trupu psa. Psi jej zahřívají z obou stran (Benešová, Zouharová, 2007). Pro psa je polohování náročné, neboť ze sebe vydá značné množství energie, proto za týden (tedy za jednu návštěvu) probíhá polohování přibližně se třemi dětmi.ˮ (Kalinová, Mojžíšová, 2012) Polohování se provádí převážně u klientů dětského věku. Jde hlavně o děti s postižením pohybového aparátu, s autismem, kombinovaným postižením, s dětskou mozkovou obrnou, se sníženým periferním prokrvením. Využívá se také u klientů s roztroušenou sklerózou a u dětí trpícími křečemi svalstva (Kalinová, Mojžíšová, 2012). U dětí, které mají zažívací či střevní problémy, je vhodná poloha na břiše. Při polohování dochází k tepelnému prohřátí a uvolnění svalů, lepšímu prokrvení, spontánnímu pohybu (hlazení psa) a celkovému zklidnění jedince Postupy využívané pro odbourání kynofobie Hartl (2000) definuje kynofobii jako chorobný strach ze psů. Jedná se o úzkostnou poruchu, která se projevuje neodůvodněným strachem ze psů a postiženého omezuje v každodenním životě. Léčba spočívá v postupném vystavování situacím, které strach vyvolávají. Je nutná spolupráce psychologa a canisterapeuta. Terapie je prováděna v několika krocích. Nejprve klient pozoruje psa v jiné místnosti (např. přes sklo), pes je v kontaktu s jinými lidmi nebo rodinnými příslušníky. Dalším krokem je setrvání klienta ve stejné místnosti se zvířetem, zatím bez kontaktu. Odborný pracovník jej dále vede k postupnému navazování kontaktu a následnému hlazení psa. Klient nejprve přistupuje k ležícímu psovi a až poté k psovi ve stoje. Jakmile je schopný zvládnout samostatně tento krok, jsou následně využity další aktivity (hry, krmení granulemi). Je vhodné provádět tuto terapii v kolektivu, který dodává klientovi odvahu. Díky postupnému 24

26 průběhu si klient pomalu zvykne a je schopen fobii překonat (Zouharová, Benešová, 2007) Další canisterapeutické techniky Aktivit, které se využívají při práci s klienty, je mnoho a záleží na terapeutovi a jeho fantazii, jak je dokáže využívat a obměňovat. Některé z technik se aplikují přímo k rozvoji určité schopnosti, další pro uvolnění a relaxaci. Jedná se převážně o hry se zapojením psa. Agility je výchovná i zábavná činnost psovoda se psem. Pes překonává na povel psovoda různé překážky (Zkušební řád AGILITY České republiky). Klient nejprve pozoruje terapeuta a poté zkouší psa sám vést. U dětí lze aktivitu převést na závody, kdy samy překážky překonávají. Tato technika přispívá k rozvoji pohybových dovedností (Kalinová, Mojžíšová, 2012). Rozeznávání psů po hmatu se zavázanýma očima zlepšuje hmatové dovednosti, jemnou motoriku, představivost a vnímání detailů. Aktivity zaměřené na péči o psa podporují jemnou motoriku a logické myšlení. Při česání psa, připínání vodítka, nasazování postroje se rozvíjí i trpělivost. Oblíbenou aktivitou je tzv. pogranulování, kdy jsou klienti pokladeni odměnami pro psy a ti je hledají. Dochází tak k intenzivnímu kontaktu se zvířetem. Řečové dovednosti se procvičují při komunikaci se psem nebo povídání o něm. Využívají se různé básničky, říkadla a písničky se psí tématikou (Kalinová, Mojžíšová, 2012) Hodnocení výsledků canisterapie V oblasti výsledků a hodnocení canisterapeutického procesu mohou být využívány metody kvalitativní i kvantitativní. Kvalitativní výzkum se využívá například při zjišťování přínosu terapie u klientů určitého postižení nebo při zmapování kvality poskytované terapie za pomoci psů. Kvantitativní výzkum je volen pro zjištění četnosti klientů, kteří využívají canisterapii, u šetření, jaká je informovanost veřejnosti v oblasti canisterapie apod. (Mojžíšová, Staffová, 2007). Výsledek terapeutického působení může být neutrální, záporný, kladný, ale velmi často neprokazatelný. Problém hodnocení canisterapie spočívá v tom, že se výsledek nedá jednoznačně měřit, nelze jej objektivizovat.ˮ (Kalinová, Mojžíšová, 2012) Obecně lze říci, že se výsledky terapie lépe hodnotí u AAT, kde terapeut přímo pozoruje zlepšení v určité oblasti (např. rozvoj pohyblivosti u nepohyblivého pacienta, 25

27 komunikace autistického dítěte). Terapeut si v průběhu canisterapie pořizuje záznamy o daném klientovi a na jejich základě je schopen provést hodnocení. V dokumentaci je zapsán čas, datum, průběh terapie, reakce klienta i psa. Tyto záznamy jsou důležité i pro další průběh AAT, protože terapeut podle nich může určit, na jakou techniku klient reaguje lépe a připravit následující program s ohledem na tuto skutečnost. Výsledky působení AAA lze hodnotit pouze na základě subjektivních pocitů klienta, dojmů rodinných příslušníků, spolubydlících nebo ošetřujícího personálu. Aktivity za přítomnosti zvířat mají pozitivní vliv především v oblasti komunikace, sociálních vztahů, zlepšení nálady a emočního uspokojení, nelze je však objektivně zhodnotit (Kalinová, Mojžíšová, 2012). Vhodnou metodou pro zachycení výsledků canisterapie je metoda videodokumentace a fotodokumentace, jejich následná analýza a rozbor. Výsledky vědeckých výzkumů zaměřených na metodu canisterapie je potřebné publikovat v odborných časopisech i v monografiích. Vývoj canisterapie jako metody rehabilitace směřuje k aplikaci canisterapie jako platné, kvalitní, odborné a ověřené metody.ˮ (Mojžíšová, Staffová, 2007) 26

28 4 Metodika práce Praktická část práce se zabývá využíváním terapie za pomoci psů v zařízeních Olomouckého kraje. Zaměřila jsem se převážně na typy zařízení, kde by podle mého názoru byla canisterapie pro klienty velmi přínosná. Jsou to tedy zařízení poskytující sociální služby, zdravotnická a pedagogická zařízení. Cílem šetření je zjistit, v jaké míře je canisterapie využívána v zařízeních Olomouckého kraje. Dalším cílem bakalářské práce je podrobněji zmapovat organizaci terapie v zařízeních, které ji využívají, zjistit, kterým klientům je poskytována, kde probíhá a zda pracovníci těchto zařízení pozorují pozitivní vliv canisterapie na klienty. 4.1 Cílová skupina Pod Olomoucký kraj spadají okresy Olomouc, Přerov, Prostějov, Šumperk a Jeseník. V kraji je největší podíl poskytovatelů sociálních služeb v oblasti služeb pro občany s tělesným nebo mentálním postižením (asi 35 % všech poskytovaných služeb v Olomouckém kraji), dále pak seniorům (31 %), osobám ohroženým sociálním vyloučením nebo návykovým chováním (asi 19 %). Na děti, mládež a rodinu je orientováno přibližně 10 % služeb. Nejvíce sociálních zařízení se nachází v Olomouci a Šumperku (Analýza sociálních služeb na území Olomouckého kraje v návaznosti na potřeby uživatelů, poskytovatelů a zadavatelů sociálních služeb, 2010). 4.2 Realizace výzkumného šetření Šetření bylo prováděno převážně v sociálních zařízeních, ale byla také oslovena zařízení zdravotnická a pedagogická. V Olomouckém kraji je mnoho institucí tohoto typu. Pro účast ve výzkumu byli osloveni vedoucí pracovníci nebo zástupci jednotlivých zařízení. Respondenti poskytli informace o daném zařízení díky jejich ochotě podílet se na tomto výzkumu. Skutečnost, zda je v daném zařízení canisterapie využívána byl zjišťován pomocí rozhovoru s kompetentními pracovníky zařízení. Pokud byla terapie v zařízení praktikována, byly tyto osoby požádány o vyplnění dotazníku. 27

29 4.3 Metody a techniky šetření Rozhovor Podle Zicha (2009) můžeme rozvor jako výzkumnou techniku definovat jako systém kontaktu mezi tazatelem a dotazovaným s cílem získat informace prostřednictvím otázek, které klade tazatel.ˮ Rozhovorem zjišťujeme například názory lidí na danou problematiku. Při získávání základních informací o daném zařízení byl použit strukturovaný rozhovor. Dle Chrásky (2007) se strukturované interview vyznačuje tím, že tazatel klade otázky, které předem připravil a formuloval. Výhodou tohoto typu rozhovoru je, že získané informace jsou dobře statisticky zpracovatelné a poskytuje respondentům stejné podmínky při formulování odpovědi. Zástupci jednotlivých zařízení Olomouckého kraje byli dotazováni, jestli v instituci využívají terapii za pomoci psů. V případě negativní odpovědi bylo zjišťováno, zda se domnívají, že by tato terapie mohla být pro jejich klienty přínosná a chtěli by ji v budoucnosti využívat. Pokud bylo zjištěno využívání canisterapie v daném zařízení, byly kontaktované osoby požádány o vyplnění dotazníku Dotazník Dotazníkové šetření bylo použito pro zjištění organizace a fungování canisterapie v zařízení, kde je klientům poskytována. Samotný dotazník je soustava předem připravených a pečlivě formulovaných otázek, které jsou promyšleně seřazeny a na které dotazovaná osoba (respondent) odpovídá písemně. (Chráska, 2007) Kořínek (1972) uvádí, že dotazník se od rozhovoru liší tím, že zde není přímý kontakt tazatele s dotazovaným. Respondentům jsou předkládány písemné otázky, které tazatel nemůže v průběhu výzkumu měnit. Proto je velice důležitý výběr, formulace a pořadí otázek v dotazníku. Doporučuje také, aby byl rozeslán dvojnásobný počet dotazníků, než je k výzkumu zapotřebí. V dotazníku se vyskytuje několik druhů otázek (Chráska, 2007): Kontaktní otázky Funkcionálně psychologické otázky 28