Transkript

1 Miloslav Ransdorf - VĚK EJISTOTY I * E ERGIE - chléb i meč Obsah: Úvodem... 2 Energie hýbe světem... 8 Ve stínu ropné civilizace Zemního plynu více Tradiční role uhlí Jaderná energie Vodní energie Solární a větrná energie Biomasa (biohmota) Hlavní vývozci energie Hlavní dovozci energie Reálné energetické zdroje Zelené certifikáty Energie - krev hospodářství K energetické diplomacii Energie - strategická zbraň? Globální hra s cenou ropy Nezbytnost energetické koncepce V popředí musí být člověk-spotřebitel Modernizace - objektivní proces Třetí industriální revoluce? Inovace rozhodnou Nanotechnologie budou u toho Spory o jádro ČR a sousedé na energetické "šachovnici" Formování energetické politiky EU Pozitivní signály z Evropského parlamentu Co navrhuje Evropský parlament jinde Evropská komise zintenzivňuje úsilí Energetické "balíčky" Některé názory světových odborníků Klimatické změny a rizika K "zaostřování" na Čínu Na Bali o mezinárodní souhře Snižování emisí u automobilů Sváry o vodu? Autorův doslov Seznam použité literatury Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 1/145

2 Indiánské přísloví: "Nezdědili jsme přírodu od našich předků, ale půjčujeme ji našim dětem. " Úvodem Už více než čtyři roky pracuji v Evropském parlamentu jako první místopředseda Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku (Committee for Industry, Research and Energy - ITRE). Současně jsem místopředsedou poslanecké frakce Sjednocené evropské levice / Zelené severské levice (GUE/NGL). Překládaná publikace je pokusem o pohled dovnitř dílny, kde se připravují kroky, které ovlivní náš život, Až 85% legislativy v národních státech EU je dnes spojeno s evropským komunitárním právem. Brusel a Štrasburk jsou nám blíže, než si myslíme. Pokouším se tu i o osobní bilanci v oblasti vlastní práce v Evropském parlamentu, kterou pokládám za velmi důležitou. Chtěl bych poděkovat svým spolupracovníkům, zejména JUDr. Stanislavu Sujovi, bez jehož aktivní spolupráce, analytického úsilí, schopnost shrnovat shromážděné poznatky a provokovat novou aktivitu by tato studie vůbec nemohla vzniknout. Jemu patří můj speciální dík za pomoc a povzbuzení. Spolu sledujeme po celé období vývoj energetických problémů, zejména nyní v kontextu světové recese. Je pochopitelné, že dnešní globální finanční krize bude mnohé projekty korigovat a měnit řazení jednotlivých kroků i jejich postup a rozložení v čase. Obnovení rovnováhy bude bolet, protože hodnota finančních derivátů (které Warren Buffett nazývá finančními zbraněmi hromadného ničení představují pětkrát větší objem prostředků, než je světový hrubý domácí produkt. Už v devadesátých letech šlo 85% investic do spekulativní oblasti. Vstoupili jsme do období nestability (končí pátá fáze Kondratěvovy dlouhé vlny), nestabilita a následná ddeprese mohou zabrat případně let. Řešením krize je přeskupení kapitálu a nasazení velké vlny inovací. Energie, Sedmý rámcový program pro vědu a výzkum, Lisabonská strategie, telekomunikační balíček, to vše se v rámci výboru ITRE spojuje a je to opravdu zajímavá práce. Doba nestability a sociálních konfliktů bude vyžadovat o evropské reprezentace napnutí všech sil, Nově se budou rozdávat karty a bude se formovat úplně nové ekonomické hřiště. Ceny surovin a energií budou velmi kolísat (cenová nestabilita bude běžným jevem), ale v dlouhodobém průměru se cenová hladina bude zdvihat. Dnes už šedesát zemí svou těžbu snižovalo už před nástupem recese. Jako jisté vodítko pro nastávající věk nejistoty by měla sloužit i tato kniha. Bez nadsázky mohu tvrdit, že nejvíce pozornosti je na půdě orgánů Evropské unie věnováno nyní otázkám energetiky. Evropská komise má to štěstí, že komisařem pro tuto oblast je v ní Andris Piebalgs z Lotyšska - kompetentní a sympatický člověk. Nicméně ne vždy se i jemu daří prosazovat své záměry, protože v EU zatím neexistuje jednotná energetická politika. Řečeno trochu odborněji: energetická politika v EU nepatří ještě do oblasti komunitárního práva. Piebalgsova energetická koncepce se mezi jiným snaží o sblížení zájmů mezi těmi členskými státy EU, které jadernou energetiku podporují a využívají a mezi těmi, které k ní přistupují zdrženlivě či s nedůvěrou. Evropská komise navrhla již tři soubory opatření (balíčky) jak pro právní, tak i praktickou oblast trhu s energií, o nichž se intenzivně jedná na půdě Evropského parlamentu. Hlavním záměrem je podpořit vytvoření jednotnějšího energetického trhu Unie. V situaci, kdy se cena ropy vyšplhala nad 100 dolarů (USD) za barel, hospodářství mnoha států pociťuje velké energetické potíže, jelikož drahá nafta je nadále hlavním zdrojem energie nejen pro ekonomiku a infrastrukturu, ale i pro mnohé domácnosti světa. Zdražování ropy se projevuje ve všech oblastech života a odráží se i na cenách jiných energií. Podle expertů ekonomicky únosná cena barelu ropy pro drobného spotřebitele je maximálně do hranice 60 USD za barel a u podnikatelských subjektů do 75 USD. Žel, zdražování energií nejcitlivěji zasahuje právě občana - spotřebitele a jeho domácnost. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 2/145

3 Přesto náklady na elektřinu z tzv. fosilních zdrojů (to jsou ty, které vytvořila příroda vlastní cestou - ropa, plyn, uhlí) jsou v současnosti v průměru o polovinu nižší, než u její výroby z obnovitelných zdrojů (voda, vítr, sluneční svit, biomasa atd.). Příslušný poměr je 4,7 centů za 1 kwh k 9,5 centům za 1 kwh. Je proto nezodpovědné se fosilních zdrojů energie vzdávat, pokud nejsou spolehlivé alternativy, které by je nahradily, a pokud jejich zavedení vyžaduje vyšší náklady. Pro zajištění spolehlivosti energetických dodávek, menších nákladů na provoz a současně pro lepší ochranu životního prostředí je však důležité, aby zastaralá zařízení rozvodů elektrického proudu a jiné články energetické infrastruktury byly nahrazeny novými s účinností dosahující alespoň 55 procent. Pokud bude do roku 2020 v Unii nahrazena jen jedna třetina uhelných elektráren moderním zařízením, dojde tím i ke snížení emisí kysličníku uhličitého (CO2 ) o jednu třetinu. Pod záminkou ochrany životního prostředí však nelze znevýhodňovat tradiční energetické zdroje. Platí to především o uhlí, jehož zásoby po celém světě budou postačovat ještě přinejmenším na dalších dvě stě let. Uhlí je nejrozšířenějším světovým fosilním zdrojem. Celkem 26 % jeho zásob se nachází v USA a dalších 23 % je na území bývalého Sovětského svazu. V rámci EU disponují značným podílem na celosvětových zásobách uhlí Německo (7 %) a Polsko (2 %). Důležité je rovněž to, že na rozdíl od ropy a zemního plynu zaznamenávají ceny uhlí pouze minimální výkyvy. Celkem vzato lze jej zařadit mezi zatím nepostradatelné a reálné energetické zdroje, avšak jeho těžba nutně vyžaduje urychlené zavedení "čistějších" technologií, které budou více šetřit ovzduší. Podíl tradičních fosilních zdrojů na domácí energetické spotřebě 25 členských států Evropské unie (EU 25) v roce 2004 činil 79 procent, přičemž nejvíc připadlo na ropu (37,2 %), na zemní plyn (23,9 %) a na uhlí (17,9 %). Zatímco uhlí přísluší důležitá role při výrobě elektřiny vůbec, ropa převládá v dopravě. Zemní plyn je využit přibližně rovným dílem při výrobě elektřiny i tepla. Podle unijních prognóz budou fosilní zdroje energie představovat ústřední součást energetických potřeb EU i v roce 2020 a možná i dále. Do roku 2030 u fosilních druhů se očekává vzrůst energetické závislost EU na dovozu přibližně na 70 % oproti 47 procentům v roce Vysoká bude i závislost na dovozech ropy téměř 94 %. U zemního plynu se mají dovozy zvýšit ze 47,5 procenta v roce 2004 přibližně na 85 % v roce Poptávka po energii v EU roste přibližně o 1 % ročně. U elektřiny je to však až dvojnásobně. Souhlasím s tím, že v této situaci je potřebné hledat neprodleně, avšak rozumně nové alternativní zdroje, zejména pro výrobu elektřiny, které by co nejméně znečišťovaly životní prostředí. V odborné terminologii se tomu též říká: rozvíjet všechny složky energetického "mixu", který vlastně tvoří jakýsi přijatelný energetický "koš". Z pohledu potřeb a vyzkoušených možností naší země, má v tomto "koši" výrazné místo především jaderná energetika. Jaderný program se rozhodly aktivně rozvíjet USA, Rusko, Čína, Indie, Japonsko, Kanada, Austrálie, arabské země Severní Afriky, Jihoafrická republika. Mezi latinoamerickými zeměmi dokonce Brazílie, která je přitom šampiónem zvláště ve výrobě biopaliv, zejména bioetanolu. Co je k tomu vede? Snaha snížit dovozy fosilních paliv, řešit účinněji než dosud problémy životního prostředí, zajistit dostatek energie pro hospodářský a společenský rozvoj. V Evropě nejvíce jaderných kapacit má Francie, podíl jádra na výrobě elektřiny u ní tvoří 80%. Země které využití jaderné energetiky podporují, většinou plní též podmínky Kjótského protokolu, o němž též bude řeč v této publikaci. Rakušané, kteří využití jádra odmítají, s plněním Kjótského protokolu však mají potíže, na rozdíl např. od České republiky. Některé státy Evropské unie se nicméně stále drží jaderného "tabu", jako kdyby to bylo rouhání se. Přitom jim nevadí, že čím více odmítají jadernou energii, tím více dostávají sebe i celou EU do závislosti na jiných zdrojích energie, zvláště na plynu. Na druhé straně státy, které se nacházejí mimo EU, ale dávají jádru zelenou, v hojném počtu využívají též jaderné technologie dovezené ze států EU. Zelení v Německu, Rakousku, ale i v jiných unijních zemích podvazují EU nohy ve světovém závodu o dosažení energetické bezpečnosti (dlouhodobé jistoty dodávek energiie) nadměrnými požadavky, často motivovanými politickými i populistickými hesly. Co nám Zelení nabízejí jako alternativu jádra, když Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 3/145

4 máme u nás zásoby uhlí ještě na nějakých 70 let (Polsko asi na 300 let, podobně i Ukrajina) a ropu a plyn u sebe těžíme v miniaturním množství (nejvýše tak do zapalovačů)? Vždyť EU už dnes dováží z Ruska 50% plynu (22% z Alžírska), třetinu ropy a 30% uranových koncentrátů. Energetický potenciál našich řek je malý a dá se využít jen jako doplněk ve špičkách. Pokud jde o vítr, ani zdaleka nejsme Dánsko, kde účinnost větrných elektráren dosahuje 30 procent (Dánové větrnými elektrárnami pokrývají už 20% své energetické spotřeby). V Německu však ani těch údajně 28 tisíc větrných elektráren podobný úspěch nepřineslo ( o tom blíže Jeanne Rubner, Das Energiedilemma. Warum wir über Atomkraft neu nachdenken müssen, M, Pantheon Verlag, München 2007) a pokud jde o Českou republiku jejich účinnost je většinou pod 10%. Nahradit jen jeden jaderný blok Temelína by znamenalo postavit na našem území 11 tisíc takových oblud o velikosti asi 60 metrů (měnících svéráz krajiny) s výkonem vrtul kolem 2 MW. Při větrné smršti v zimě roku 2007 se ovšem tyto "větráky" staly faktorem rizika a jejich pády v místech neprudších záchvěvů vichřice otřásly i veřejným míněním v hospodářsky silném Německu. Měly podíl (vedle nesouměřitelnosti a malé či minimální propojenosti elektrických sítí) na tom, že náraz dodávky většího kvanta energie šokově zapůsobil na celou elektrickou síť (výpadek na podzim roku 2006). Další odpověď Zelených zní: biomasa. Podle mého lucemburského kolegy v Evropském parlamentu (výbor ITRE) Clauda Turmese to má být spící obr. I česká vláda nyní na něj hodně sází. Má pokrýt údajně až 70 % z celkového objemu obnovitelných zdrojů u nás. Spalování biomasy však není bez ekologických problémů, biomasa ve větším množství chybí na trhu a zařízení na její spalování je stále dosti drahé (získat pro něj unijní dotace není jednoduché). Evropská komise požaduje, aby ČR zajistila v roce 2020 celkem 13 procent energie z obnovitelných zdrojů, což je téměž dvakrát více než v současnosti. V celé EU však nebudou dostatečné skladové a dopravní kapacity, ba ani disponibilní pozemky na pěstování potřebné matérie, aby se dosáhlo vytyčeného cíle ztrojnásobit podíl obnovitelných zdrojů do roku 2020 (tedy na 20%, zatímco dnes je to jen 7%). Začínající globální honba za zdroji biopaliv a biomasy může též ohrozit světovou potravinovou bilanci a následně potraviny na světových trzích výrazněji zdražit. Nejsme přitom ani Brazílie, ani Angola, ba ani Ukrajina, která rozjíždí ambiciózní program rozvoje výroby biopaliv na svých územích. Zelení říkají, že prémií u biopaliv je snížení emisí skleníkových plynů jako příspěvku k zastavení globálního oteplování. Nositel Nobelovy ceny - chemik Paul Crutzen a jeho spoluautor Keith Smith z University v Edinburghu to silně zpochybňují. Jejich svědectví je tím závažnější, že se ve svých pracích zabývají ozónovou vrstvou. Dokonce tvrdí, že biopaliva situaci s globálním oteplováním ještě zhorší. I podle jiných věděckých kapacit se výrobou biopaliv uvolňuje do ovzduší velké množství skleníkových plynů, které by však na druhé straně právě biopaliva měly snížit. Britské noviny "Independent" v této souvislosti nedávno napsaly, že "nezávislé studie, které zveřejnil časopis Science, potvrzují, že všechny druhy plodin pěstovaných pro výrobu ekologicky únosnějších alternativ k současným fosilním palivům ve skutečnosti vypouští do ovzduší (emitují) více kysličníku uhličitého, než kolik jsou rostliny schopny pohltit". Dále upozorňuje, že změnou volné přírody na pole, na nichž se bude pěstovat např. kukuřice nebo cukrová třtina pro výrobu bionafty, nebo palmový olej či sója pro výrobu bioetanolu, se uvolní do atmosféry 17 až 420 krát více oxidu uhličitého, než kolik by se ušetřilo ročně touto nahrážkou fosilních paliv. Osmdesát procent potenciálu biopaliv v EU má původ v řepce olejné. Produkování emisí oxidu dusného (který může být nebezpečnější než oxid uhličitý) však převyšují případné úspory emisí oxidu uhličitého o 1-1,7 krát. Bioetanol na bázi kukuřice, převažující v USA, se v tomto srovnání pohybuje v rozmezí 0,9-1,5 krát. Nejpříznivější je cukrová třtina s koeficientem 0,5-0,9. Není od věci poznamenat hned na úvod, že rozvojové a vůbec chudší země kvůli pěstování plodin pro výrobu biopaliv budou masivně ničit pralesy a jiná ekologicky cenná území, která dosud blahodárně působí na globální klima. Životní prostředí, energie a klimat jsou vzájemně propojené faktory ovlivňující v mnohém životní standard lidí. Připomenu, že v roce 2004 více než 70 milionů obyvatel členských zemí EU (16 % z tehdejšího počtu obyvatelstva v EU) žilo na hranici a pod hranici bídy. V severní části EU to představovalo 10 % a v zemích kolem Středozemního moře 20 %. Bohatší část populace EU (kolem 20 %) měla pětkrát větší příjem než ta nejchudší (představující rovněž kolem 20 % obyvatel členských států EU). Rozdíly v příjmech mezi regiony světa se za poslední desetiletí značně změnily. Roční příjem na hlavu v roce 2003 (měřeno paritou kupní síly) byl v průmyslově vyspělých zemích o 22,7 krát vyšší než průměr u Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 4/145

5 hospodářsky nejméně vyspělých států. Vyjádřeno finančně: u vyspělých států je to USD, zatímco u nejméně vyspělých USD ročně. Mezi regiony Jihu je v popředí Latinská Amerika s průměrem USD (5,6 krát vyšším než průměr nejméně vyspělých států). Země střední a východní Evropy a bývalého SSSR jen mírně překračují tuto cifru. Na východní Asii připadá průměrně USD na hlavu, čímž předstihuje jižní Asii (2.897 USD) a subsaharskou Afriku s průměrem USD (viz. podrobněji "Global Trends 2007, Development and Peace Foundation, Institute for Development and Peace", 2007). Denně průměrný obyvatel EU čerpá pro své vlastní potřeby z dostupných zdrojů takové množství energie, které se rovná ekvivalentu 11 litrů ropy. V průběhu roku je to již množství, které by stačilo, aby s ním člověk objel zeměkoulí. Jedním z problémů, jež se orgány EU snaží řešit s jistým předstihem, je globální oteplování. Na změny klimatu, které oteplování způsobuje, mohou doplatit nejvíce znovu ty nejchudší státy světa a jejich obyvatelé, protože mají i nejméně prostředků na adaptaci ve změněných podmínkách. Ve středně a vysoce položených oblastech, jakož i v subtropech, by mohla výrazně poklesnout dostupnost pitné vody. V regionech, kde dnes žije až šestina populace planety se mohou snížit hladiny řek. Většímu riziku záplav budou v důsledku vyšší hladiny moří vystavené stovky milionů lidí, zejména v deltách veletoků v Asii a na malých ostrovech. Při úbytku vody v jiných regionech se sníží výkony vodních elektráren a vzestup teplot zvýší zájem o energeticky náročnou klimatizaci v modernějších obydlích. Při zvyšování průměrných teplot bude asi třetina živočišních a rostlinných druhů vystavená riziku vyhynutí. Umrtnost se v horkých obdobích, při záplavách, bouřích, požárech a suchu zvýší a budou se více vyskytovat též infekční nemoci. Ztěží lze odmítat existenci globálního oteplování, avšak je třeba brát v úvahu, že někteří vědci nesouhlasí s prognózou jeho středně a dlouhodobých dopadů. Řada z nich poukazuje na to, že žijeme v době interglaciální (mezi táním a posuny velkých ledovců), což přirozeně již samo o sobě přináší jisté nemalé změny v přírodě. Jiní však ne bez důvodů upozorňují, že pokud teplota stoupne na planetě ke konci tohoto století o 3-5 stupňů Celsia, důsledky na přírodu lze ztěží přesněji určit, avšak mohou přinést rozsáhlé klimatické katastrofy, obrovské lijáky, vzestup hladiny moří dokonce v Evropě atd.(stefan Rahmstorf/Hans Joachim Schellnhuber, Der Klimawandel, München 2006). Boj o snížení emisí skleníkových plynů, zvláště CO2, je tedy oprávněný, avšak musí mít reálné cíle bez nekalkulovatelného plýtvání prostředky. Je třeba vzít v úvahu např. i to, že jediná kráva, kterých se pase na zeměkouli stovky milionů, vypusti denně do ovzduší v průměru kolem 280 litrů metanu nežádoucího pro životní prostředí. Tyto a další věci je třeba poměřovat ve správných proporcích rovněž při sestavování energetické a environmentální politiky EU na příští období. Rozhodující přitom bude přijmout takovou koncepci, která by nejlépe zaručila dlouhodobost energetických dodávek. Usuzuje se, že 46 % dovozů plynu do EU v současné době pochází z Ruska, které jím zásobuje devatenáct z 27 členských zemí EU. 16 % obyvatel EU žije v zemích, kde ruský plyn uspokojuje více než polovinu poptávky a 60 % v těch, kde plyn z Ruska odpovídá více než čtvrtině jejich potřeb (údaje jsou z publikace autora Fraser Camerona: "Russian power grows as EU divides", 2007). Podle jiných dat šest členských států EU je odkázáno plně na dodávky plynu z Ruska (Bulharsko, Finsko, Řecko, Lotyšsko, Litva a Slovensko). Dalších šest zemí EU zajišťuje z 90 % své energetické potřeby dovozy ropy z ruských zdrojů (z publikace Vladimira Milovova: "La dialogue énérgetique UE-Russie: concurrence contre monopole",2006). EU dnes závisí na dovozech energie z plné poloviny své spotřeby a do roku 2030 by to mohlo být 70 i více procent. Názory, že větším zapojením obnovitelných zdrojů může tato závislost klesnout na 65 %, je pravda jistou útěchou, ale zatím spíš jde jen o hypotézu, v lepším případě naději. Pro srovnání uvedu, že podle mezinárodních statistik energetická závislost celé Severní Ameriky by přibližně ve stejném období neměla přesáhnout 30 %. Průměrný Američan se životním standardem, který je asi o 20 % vyšší, než má Francouz, spotřebuje dva a půlkrát více energie. Japonsko snížilo své energetické požadavky na jednotku HDP o 47 % v období let Podle informací ropné společnosti ExxonMobil" kolem 80 procent energetické poptávky ve světě k roku 2030 bude pocházet z hospodářsky vyspělých zemí - členů organizace OECD. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 5/145

6 Zejména jaderné energii mnohé státy připisují oprávněně dlouhodobou budoucnost. Jádro se opírá o zdroje, které prodlužují časový rámec jejího využívání v řádu tisíců let. Jaderná energie se nedá nahradit, mají-li být splněny základní energetické potřeby v EU. Nejeden důležitý dokument, projednávaný či přijatý na půdě Evropského parlamentu, vyzývá k nezaujaté diskusi o možnostech i rizicích jaderné energie. Po uplynulá čtyři desetiletí jaderná energie neustále zvyšovala úroveň své spolehlivosti a bezpečnosti. Je důležitou součástí systému zásobování energií v patnácti z 27 členských států EU, přičemž zajišťuje třetinu dodávek elektřiny v celé EU. Ve Finsku, Francii, Bulharsku, Rumunsku, na Slovensku, v Litvě (ve spolupráci s Lotyšskem a Estonskem), v Británii, Polsku a ČR se staví nebo mají stavět nové jaderné elektrárny nebo se jejich výstavba vážně zkoumá. Jádro v současnosti představuje největší energetický zdroj s nízkou produkcí uhlíku a s velkým potenciálem pro ochranu klimatu. Podílí se 31 procenty ma výrobě elektřiny v EU, významně přispívá k pokrytí pásma základního zatížení a k ochraně životního prostředí. Počítá se s tím, že např. ve Finsku výstavba páté jaderné elektrárny (Olkiluoto) sníží objem emisí CO2 o 15 %. V Německu se díky stávajícím jaderným elektrárnám nedostane do ovzduší až 160 milionů tun emisí CO2, přičemž celosvětově se jedná dokonce o 700 milionů tun. Mezinárodní agentura pro energii ve své zprávě za rok 2006 uvádí, že Německo se svými 17 jadernými elektrárnami má objem emisí CO2 asi šestkrát vyšší než Francie, na jejímž území je v provozu celkem 59 reaktorů. K ochraně klimatu a zabezpečení dodávek energie přispěje výrazně asi 50 nových jaderných elektráren, jejichž výstavba se ve světě plánuje nebo již probíhá. Nejmladší generace jaderných zařízení bude mít ještě vyšší spolehlivost i účinnost, což dále sníží provozní náklady a zvýší ochranu přírody. V moderních jaderních elektrárnách dochází rovněž k vysoké míře recyklace paliv. Díky tomu lze významně prodloužit trvanlivost uranových zásob, které postačí na mnoho let. Na rozdíl od prudce rostoucích cen ropy a zemního plynu nezavdávají ceny uranu žádný důvod k obavám, neboť provozní náklady jaderné elektrárny představují pouze 5 % jejích celkových výdajů. Díky tomu jsou jaderné elektrárny na cenových výkyvech do značné míry nezávislé. Výroba elektřiny z jádra je výhodnější než z fosilních a obnovitelných zdrojů. Moderní jaderné elektrárny by byly konkurenceschopné i v případě, že by se ceny pohybovaly na nižší úrovni než je např. 40 až 45 dolarů za barel ropy nebo 4,70 až 5,70 dolarů za MBtu zemního plynu. I problém bezpečného uložení radioaktivního odpadu již není neřešitelným problémem. V mnoha případech jsou předsudky k jádru motivovány jinými než věděckými ohledy. O to více bylo mnohými poslanci v Evropském parlamentu uvítáno zřízení skupiny na vysoké úrovni pro jadernou bezpečnost a nakládání s odpady, jakož i vytvožření fóra pro jadernou energii. V jeho rámci první zasedání se konalo 26. a 27. listopadu 2007 v Bratislavě a letos proběhlo toto fórum května v Praze a na podzim 2008 v Bratislavě (Slovenská republika a Česká republika se budou střídat v jeho organizaci). Na této důležité platformě (na níž hodlám nadále aktivně vystupovat i já) mohou zainteresované strany jednat též o plánech investic do jaderné energetiky a podpořit transparentní, řádně zdokumentovaný a vyvážený dialog o všech dalších souvisejících otázkách. Velikým přínosem pro ochranu životního prostředí a spolehlivé dodávky energie může být v budoucnu jaderná syntéza (fuze), pokud se ji podaří uspokojivě vyřešit pro praktické použití ve velkém. Zřízení mezinárodního termonukleárního zkušebního reaktoru ITER ve francouzském Caderache (a obdobného britského zařízení JET) s rozhodující finanční i odbornou účastí EU je důležitý krok v tomto směru. (V roce 1991 a poté v roce 1997 výzkumný reaktor v rámci EU dosáhl značný úspěch v pokusech o jadernou syntézu, když se mu - zatím jen laboratorně - podařilo ve dvou vteřinách vyprodukovat přibližně 65 % energie potřebné k zažehnutí procesu jaderné syntézy. Očekává se, že v reaktoru ITER bude možné uvolnit desetkrát více energie ke zpuštění tohoto procesu, což by byl průkopnícký čin hodný následovatelů otce jaderného věku Alberta Einsteina - geniálního tvůrce teorie relativity). V rámci rozpočtu EU na rok 2007 proudí již 6 % objemu financí vyhrazených na výzkum v EU konkrétně do výzkumu v oblasti jaderné syntézy. 27 % finančních prostředků vyhrazených na energetiku EU je využíváno v oblasti jádra, přičemž největší část z nich je investována do vyšší jaderné bezpečnosti. To se odráží i v přísnosti bezpečnostních norem evropských jaderných elektráren. Výhledy a cesty k zajištění bezpečných energetických dodávek se v dnešním světě stávají předmětem zvýšeného zájmu zahraniční politiky. Na Evropskou unii (s tak vysokou energetickou závislostí) Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 6/145

7 mají konflikty a napětí i ve vzdálenějších, avšak energeticky důležitých oblastech světa, neblahé dopady. O to více, že v ní stále neexistuje pevný právní základ pro společný postup v energetické oblasti, což brzdí nejen formování lépe sladěné energetické politiky mezi jednotlivými členskými státy, ale hlavně jednotnější energetickou koncepci Unie jako celku. Energetické zásoby EU nepředstavují ani celé 1 % celosvětových zásob ropy, asi 1,5 % zásob přírodního plynu a 4 % současných těžených zásob uhlí. Zatímco globální závislost EU na energiích se dnes pohybuje kolem zmíněné úrovně 50 %, v případě USA je to jen 17 procent. Z toho rovnež vyplývá, že životní standard EU je zranitelnější tváří v tvář vzestupu cen energií jako důsledek geopolitických krizí či větších místních konfliktů, které mohou výrazně ovlivňovat energetické dodávky a jejich ceny i v budoucnu. Není též bez zajímavosti, že v průzkumu veřejného mínění (proveden v listopadu 2007 "Eurobarometrem") celkem 47 procent dotázaných vyslovilo názor, že celounijní úroveň je to správné místo, na němž by měla být přijímána opatření pro řešení energetických problémů EU jako celku, zatím co 37 % lidí se vyslovilo pro národní úroveň jednotlivých členských států. V březnu - dubnu 2006 v podobném průzkumu téže instituce se k národní úrovni přiklonilo 42 % dotázaných a k celounijní jen 39 procent. V případě Francie dokonce 39 % pro úroveň EU a 50 % pro národní úroveň. Svědčí to o značné neujasněnosti nejen na straně vlád, ale i samotných občanů. O to více je třeba lidem otevřeně vysvětlovat problémy a otázky spojené s energetickou přítomností i budoucností. V jednom ovšem by nemělo být podle mého názoru pochyb, a sice v tom, že dostatek energií a spolehlivost jejích dodávek nelze dosáhnout vyvoláváním emocí a podezřívání založeném na starém studenoválečnickém přístupu. Naopak schůdná cesta vede přes posilování důvěry a konstruktivní spolupraci států, které musí být opřené o politickou vůli vlád a pozitivní zainteresovanost příslušných energetických subjektů. Spory, napětí či izolacionismus jsou prostě k ničemu. Nutné investice do energetické sféry rovněž potřebují korektní a závazná mezinárodní pravidla jako nezbytný prostorový i legislativní rámec. Pro další technologické inovace v této sféře jsou jako sůl potřebné rozumné stimuly, včetně daňových úlev a jiných výhod pro ty, co inovace generují, zejména malé a střední podniky, avšak rovněž pro věděcké, vzdělávací a další s nimi spojené subjekty. Dostup k energiím musí mít všichni, bez diskriminace. Zárověň však je třeba usilovat o rozumnou rovnováhu mezi potřebami producentů a zájmy spotřebitelů energie. Nelze hnát ceny energií bezmezně tak, aby si vlastnící a manažéři energetických společností "mastili" kapsy a spotřebitel platil jak mourovatý. Efektivnost či hospodárnost při využívání energie jsou samozřejmě též součastí tohoto kritéria. Pokud budou respektovány tyto zásady, lze předpokládat, že v Evropské unii a i dál ve světě může převládnout energetický mír ducha. Přiblížit váženému čtenáři tyto a řadu dalších souvisejících otázek si kladu za cíl v předkládané publikaci, k jejímuž napsání jsem čerpal mnohé údaje z odborné literatury, unijních i jiných zdrojů, avšak zejména se opírám o vlastní praktické zkušenosti a postřehy z práce v Evropském parlamentu. Především tedy v parlamentním Výboru pro průmysl výkum a energetiku (ITRE) a též Výboru pro rozvoj (DEVE) a Výboru pro regionální rozvoj (REGI). Brusel Štrasburk - Praha 2008 Energie hýbe světem Po Vídeňském kongresu (1815), který zakončil období napoleonských válek a spletitých tahů na diplomatické šachovnici tehdejší Evropy, se prosadil přístup rakouského kancléřa Metternicha, který však nebyl založen na jednotě národů či států, ale na "bratrství" (alianci) evropských vládců, jenž měli vahou Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 7/145

8 svého vlivu zaručit nový kontinentální poměr sil. Meternich prozíravě pochopil, že pokud budou evropské mocnosti z jakéhokoliv důvodu neustále válčit mezi sebou, jak tomu bylo destiletí ba staletí předtím, nic dobrého z toho neplyne pro ně všechny a objektivní vývoj může vyustit v revoluce. Metternichova koncepce vycházela, samozřejmě, z konzervativních představ a cílů vedoucích k co nejdelšímu zajištění absolutistických poměrů postavených na nerovnostech či rozdílnostech mezi národy a státy. I když "svatá aliance", jak se jí říkalo, netrvala dlouho, podařilo se ji na několik desetiletí zajistit značnou mocenskou rovnováhu v Evropě a redukovat otevřené konflikty. S příchodem kapitalismu a jeho imperiální éry provázené budováním koloniálních říší, své dynastické aspirace začaly evropské vládnoucí třídy postupně balit do nacionalistického hávu, jenž vzmáhající se kapitál podporoval a využíval ve své expanzi. Teprve založením Organizace spojených národů v roce 1945 dostaly mezinárodní vztahy mnohostrannou základnou pro formování ucelené koncepce kolektivní bezpečnosti světa a mezinárodní vztahy se opřely o systém univerzálně přijatých norem a principů. Jeho posláním se stalo udržování a posilování mezinárodního míru a bezpečnosti v souladu s povinností členských států OSN řešit mezinárodní problémy svorně a nacházet společně odpovědi na ožehavé otázky, jak ve vojenské, hospodářské, sociální, ekologické, a humanitární oblasti, tak i pokud jde o finanční, právní a jiné výzvy světa, energetickou oblast samozřejmě nevynímaje. Zásadní změnu do vývoje mezinárodní situace přinesl rozpad SSSR a zánik evropského institucionalizovaného socialismu v Evropě. Systém mezinárodních vztahů budovaný na zkušenostech z nesmírných obětí lidstva v obou světových válkách, zejména v té druhé, však v podstatě zůstal, i když s mnohými "šrámy" a řadou změn. Je to systém, který se opírá o ucelený soubor mezinárodního práva, jenž je rovněž složitou a mnohdy bolestnou výslednicí zobecněných zkušeností národů i států. Postavený na Chartě OSN a dalších odvozených normách tvoří platformu pro normální, civilizované vztahy mezi nimi. Každý racionálně uvažující státník a politik ví, že bez normální funkce tohoto systému nelze zajistit větší mezinárodní stabilitu a bezpečnost. Opak by přinesl chaos či zákon "džungle", návrat k politice síly, k diktátu silnějších. Byla by to cesta k nižšímu stupni bezpečnosti pro všechny státy a národy, velké i malé. Zatímco v minulosti se stala válka pokračovaním politiky jinými prostředky (známá formulace pruského vojenského odborníka von Clauzewitze), dnes ve světě "tekoucího strachu" (jak jej označil americký autor Zygmunt Bauman ve stejnojmenné knize anglicky "Liquid Fear") v období vládnutí amerického prezidenta G. W. Bushe a jeho neokonzervativního týmu se politika stala pokračováním války jinými prostředky. V ambicích a kalkulacích takové politiky (v níž zústávají konstantou jak rozpory mez i prací a kapitálem, tak i mezi velkokapitálovými zájmy navzájem) se i snaha o zajištění energetických zdrojů stává nástrojem, však i pokračováním politiky jinými prostředky - tedy mečem v rukou těch, kteří si zvykli ním zacházet. Bez dostatku energií nelze zajistit vysoký životního standard pro jedny a byť jen ten malý bochník chleba pro druhé. V rukou velkokapitálu a jeho establišmentů se ovšem i energie stává zbraní k prosazování zájmů těch, kteří hodlají hrát roli aktérů - subjektů na "velké šachovnici" světa, zatímco jiní jim mají sloužit jako pěšáci - objekty velmocenské hry. V popředí zájmů států: Energie a snaha mít jistotu, pokud jde o dostatek i dlouhodobost jejich dodávek, pronikla do popředí pozornosti států a národů, stává se součástí jejich permanentních zájmů. Všeobecně se předpokládá, že pokud bude energetická poptávka růst rychleji než nabídka a ceny (zejména ropy a plynu) dále citelně porostou, potom i boj o energetické zdroje ve světě zesílí. Energie se stanou dlouhodobým předmětem celosvětového a regionálního geopolitického soutěžení, a, žel, nejspíš i příčinou mnoha nových sporů a konfliktů. Rozšíření energetických zdrojů a vytvoření spolehlivých kanálů pro jejich přepravu v kterékoliv, do kterékoliv a z kterékoliv části světa si vyžádá další obrovské investice, a to jak do zlepšení těžby, tak i do Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 8/145

9 navazující infrastruktury (dopravní cesty a prostředky) pro efektivnější (méně nákladné) a bezpečnější (dlouhodobě zajištěné) dodávky. Světové zdroje nafty a plynu jsou však již dosti omezené a pokud je mají co jen zčásti nahradit obnovitelné zdroje energie (anglicky renewables), vyžádá si to rovněž další nákladné investice a technologické inovace. Důležitým faktorem pro budoucnost se může stát i to, že dosavadní model hospodářského rozvoje, jehož vzestup je nemyslitelný bez plynulých a dlouhodobých dodávek energií, narazí na hranice toho, čemu se říká udržitelné životní prostředí. Podle úvah Mezinárodní agentury pro energie (International Energy Agency - IEA - rok 2005) se předpokládá růst celosvětové energetické poptávky o 52 % do roku 2030, což bude představovat ekvivalent 16,3 miliard tun ropy. Pevná (fosilní) paliva se budou podílet až z 81 % na tomto nárůstu (viz IAE, World Energy Outlook 2005). Na hospodářsky vyspělé země budou připadat více než dvě třetiny energetické poptávky (viz. tamtéž a dále ExxonMobile, 2005). Vzhledem k rychlému růstu této poptávky v Asii (zejména v Číně a Indii) je třeba spíš počítat se zdvojnásobením spotřeby ropy a uhlí v rozvojových ekonomikách a spotřeba zemního plynu se může dokonce ztrojnásobit (viz. IEA, World Energy Outlook 2004). Menší poptávka by měla být na straně ekonomicky rozvinutějších států (patřících dnes do Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj - OECD), avšak k roku 2030 právě vyspělé ekonomiky spotřebují více ropy (asi 55,1 milionů barelů denně) oproti 50,9 milionům na straně rozvojových zemí. U plynu by to mělo být miliard kubíků oproti miliardám u rozvojových zemí (viz IEA, World Energy Outlook 2005). Očekává se rovněž, že jadernou energii budou vyspělé ekonomiky k roku 2025 využívat více (asi miliard kwh) v porovnání s 675 miliardami kwh na straně rozvojových zemí, a to i přesto, že její spotřeba by měla ve vyspělých zemích v dlouhodobém horizontu spíš klesat. Využití uhlí může být u rozvojových zemí vyšší v roce 2030 (3 984 milionů tun) oproti asi milionům tun na straně vyspělých ekonomik světa (viz rovněž IEA, World Energy Outlook 2005). Ke zvýšení produkce primárních energií by mělo dojít v zemích, které stojí mimo organizaci OECD (Střední východ, Rusko, Latinská Amerika, Afrika). V Evropě se ropné zdroje (včetně pobřežních) rychle vyčerpávají. Nicméně i v USA se předpokládá pokles domácí produkce ropy: z 5,4 milionů barelů denně v roce 2004 na asi 4,5 milionů barelů denně v roce 2030 (viz. Annual Energy Outlook 2006, DOE/EIA-0383 (2006), February 2006). Na druhé straně produkce zemního plynu by měla v USA vzrůst. Jiné vyspělé a nově se objevující ekonomiky nemají významnější energetické zdroje s výjimkou uhlí. V důsledku těchto trendů a s ohledem na rostoucí poptávku po energiích výrazně stoupnou vývozy ropy a zemního plynu z rozvojových do ekonomicky rozvinutých zemí, jakož i do nově se objevujících ekonomik, což ještě více prohloubí jejich závislost na energetických dovozech. Podle některých bruselských analýz a prognóz by k roku 2025 Evropská unie měla být závislá na dovozech zvenčí až do 90 %, pokud jde o spotřebu ropy, a 80 % v případě zemního plynu. Tato závislost má k roku 2030 stoupnout na 94 % u ropy a na 84 % u zemního plynu (viz "Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii: Co je v sázce?", pracovní dokument EK; Dodatek k Zelené knize, Brusel 2006). Podobně ovšem budou závislé na energetických dovozech i USA, které by měly importovat kolem 51 % ropy v roce 2020 a 66 % v roce 2030 v porovnání se 47 % v roce 2004 (viz Annual Energy Outlook 2006, DOE/EIA-0383 (2006), February 2006). U Číny se předpokládá vzestup závislosti na dovozech ropy ze 75 % na 84 % mezi lety 2020 a 2030 v porovnání s 34 % v roce 2002 (viz WEO 2004). Ve stejném období závislost na dovozech ropy u Indie stoupne z 87 % na 91 % v porovnání s 69 % v roce Čína bude potřebovat k roku 2030 importovat 27 % zemního plynu a Indie 40 %. Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 9/145

10 Větší rozložení dodávek a jiné otázky: Z uvedených rozdílů lze rovněž vyvodit, že země dovážející energie budou hledat větší rozložení svých dovozů (importní diverzifikace) a vyvážející státy si zas budou moci lépe vybírat své odběratele. Značnou roli ovšem budou přitom hrát nejen konkurenční důvody, ale i stabilita mezinárodních vztahů jako celku, úroveň a kvalita dvoustranných vztahů mezi jednotlivými státy nebo uskupeními států a v neposlední řadě i zmíněná vhodnost energetické infrastruktury jak na straně dovozců, tak i vývozců energií. Ceny ropy a odvozeně dalších druhů energie bude značně ovlivňovat růst nejistoty spojený s nestabilitou kolem energetických zdrojů, jež je průvodním jevem různých mezinárodních napětí, krizí, válek (jako např. byla agrese NATO proti bývalé Jugoslávii o Kosovo v roce 1999, poté invaze do Afghánistánu v roce 2001 a vpád do Iráku v roce 2003), občanských nepokojů atd. Předpokládá se, že kolem 16,4 trilionů (tisíc miliard) amerických dolarů bude muset být investováno do energetické infrastruktury (6 trilionů USD u ropy a plynu, 400 miliard USD u uhlí a 10 trilionů u výroby elektřiny) do roku 2030, aby odpovídala očekávanému vzestupu a uspokojování světové poptávky (viz. IEA, World Energy Investment Outlook 2003). Značná část investic musí směřovat do mořské dopravy, jelikož její nárůst se odhaduje v následujících 25 letech o více než 93 % (jen u mořských tankerů samotných). Dopravní kapacita po moři se má zdvojnásobit. Uvedený zdroj IEA odhaduje, že mezinárodní obchod s ropou a plynem jen přes úžiny Malacca a Hormuz se nejméně ztrojnásobí. Dále bude třeba investovat obrovské částky do modernizace rafinérií. Délka ropovodů podstatně vzroste: z 2 miliónů kilometrů v roce 2000 na 8,5 miliónů km v roce 2030 (viz WEO IEA, 2003). Někteří odborníci tvrdí, že v období může dojít k velkým mezerám jak v poptávkách tak i v dodávkách energií vzhledem k tomu, že objevování nových ložisek ropy postupuje dosud dosti pomalu. Velké investice budou vyžadovat současná i nová ložiska v arktických oblastech ruské Sibiře, ale i v Kanadě, Venezuele a v Africe. Rozvojové země většinou nemají dostatek svých vlastních zdrojů na obnovu, modernizaci a výstavbu energetické infrastruktury. Ze 47 nejchudších zemí světa třicet osm dováží ropu, aby alespoň do určité míry uspokojily své potřeby a dvacet pět z nich je odkázáno ropu dovážet pro ty nejzákladnější potřeby. Podle statistik OSN nedostatečný přístup k energiím se může stát hlavní překážkou hospodářského růstu rozvojových zemí (viz United Nations, UN-Energy, 2005). Podle zmíněné IEA kolem 57 procent světových zásob ropy je dnes chráněno vnitrostátními zákony před zahraničními ropnými firmami a dostup k nim mají jen vlastní národní společnosti. Taková situace je zejména v Saúdské Arábii, Kuvajtu a v Mexiku, kde se sumárně nachází kolem 35 % již odhalených naftových ložisek. Tendence k tomu je očividná i v Rusku, Venezuele, Bolívii a v Ekvádoru. V Jižní Americe vůbec začíná být energie chápána nejen jako nezbytný prostředek rozvoje (Bolívie, Venezuela, Ekvádor, Argentina), ale i jako nástroj vyvažování přítomnosti amerických a některých jiných zahraničních korporací (Venezuela, Bolívie). Současně se zde objevují čínské společnosti, což zostřuje mezinárodní konkurenci na energetickém trhu a dělá soutěž o přístup k nových ropným a plynovým zdrojů ještě intenzivnější. Ve stínu ropné civilizace Energie a jejich problémy dnes svižněji než v minulosti hýbou i orgány Evropské unie počínaje Evropskou radou přes Evropský parlament až po Evropskou komisi. Jelikož dovozy mají podle předpovědí Evropské komise v roce pokrývat až 70 procent veškerých energetických potřeb EU oproti současným 50 procentům, komisař pro energetiku Andris Piebalgs je nyní hodlá více rozložit (diverzifikovat). Mnohým však zde vadí, že v současnosti se nejvíce ropy dováží z Ruska a až potom následuje Norsko, Saudská Arábie a další země Blízkého východu. V dodávkách zemního plynu je Rusko rovněž na prvním místě před Alžírskem a Norskem. Někteří energetičtí analytici se domnívají, že pozice Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 10/145

11 Ruska však může být oslabena rostoucí potřebou mezinárodních investic do nových energetických technologií, do odborné kvalifikace pro modernizaci svých kapacit, infrastruktury a do zvýšení ruské schopnosti těžit ropu v méně dostupných místech své země (viz též European Voice", února 2008). Podle propočtů Evropské komise z roku 2005 v tehdejší 25 členné EU největší spotřebu energií pokrývala nafta (38 %), zatímco na zemní plyn připadlo 23 %, na pevná paliva 18 %, na jaderné elektrárny 15 % a obnovitelné energetické zdroje se uskromnily s 5,5 procenty. EK předložila nový plán na podporu obnovitelných zdrojů energií a na podstatně vyšší využití biomasy. Do roku 2020 hodlá Evropská komise prosadit zvýšení jejího podílu v tzv. energetickém mixu (kombinace více různorodých zdrojů energií) o 12 % v rámci EU. Realisté však upozorňují, že úspěchem bude, když toto předsevzetí skončí na alespoň 9 procentech. Energetické výhledy mají obrovský význam nejen pro výrobní podniky, dopravu, různé další instituce, ale i pro každého z nás v domácnostech. Jestli by např. cena barelu nafty dále stoupala nad 100 dolarů, potom by se již i tak zpomalený ekonomický růst EU mohl změnit na dlouhodobou recesi a v širším záběru dokonce na globální hospodářskou depresi, známou z 30. let minulého století. Hospodářství a vše, co s ním souvisí, zatím nejvíce pohání nafta a lidé se stávají rukojmími těch sil, které mají ze zištních důvodů zájem na její stále vyšší ceně. Světlo, teplo, elektřina, doprava, plastické materiály, léky, oděvy - to vše je veznančé míře odvozeno od ropy. Dokonce potraviny produkujeme s její pomocí, ať je tomu při pohonu strojů, tak při použití petro-chemických hnojiv či pesticidů. Vyjít ze stínu ropné civilizace zatím opravdu není nijak lehké. Šetřit energií: Hlavní důraz je nyní kladen na šetření energiemi. EK vypočetla, že Unie by mohla při racionálnějším využívání ušetřit v průběhu několika let až 20 % energie oproti současnému stavu v obytných domech, obchodech, podnicích a dopravě, což by znamenalo celkovou finanční úsporu kolem 60 miliard eur ročně. Domácnosti by při tom mohly údajně vydělat až 1000 eur za rok. Zejména doprava a domy jsou podle komisaře Andrise Piebalgse dva hlavní sektory, kde je možné nejvíce šetřit energií. Evropská komise se přitom opírá o expertízu, podle níž až 40 % emisí oxidu uhličitého v celé EU pochází z budov, v nichž žijeme a pracujeme, z nemocnic, škol a obchodů, vlastně z každého obydleného objektu. Proto EK přijala v roce 2001 směrnici, v níž přikazuje přísnou energetickou efektivnost ve všech nových budovách a domech, které jsou postaveny od ledna První země, která vyslovila oficiálně nesouhlas s touto směrnicí je Nizozemsko. Jeho experti vypočetli, že dodržování směrnice přijde zemi na kolem 80 miliónů Euro ročně, což je údajně více, než pokuta, kterou může Nizozemsko dostat za rok při jejím nedodržení. Společnost zabývající se zateplováním budov v EU (Eurima) naproti tomu tvrdí, že plné uplatnění směrnice přinese v EU úsporu 4 miliardy eur k roku Kdyby však byla aplikována nejen na nové, ale i starší budovy (dodatečné zateplení), přineslo by to úsporu až 7,5 miliardy eur ke stejnému datu. Ještě více problémů tato směrnice může ovšem přinést státům, které do EU vstoupily v roce 2004 a později. Konzultantská společnost Ecofys" zjistila, že kromě Malty a Kypru, noví členové EU používají o 25 % více energie na čtvereční metr zastavěné plochy než staré členské země. Polsko emituje nejvíce oxidu uhličitého (dvakrát více než Lotyšsko, Litva a Estonsko dohromady). Aby nové země, včetně České republiky, mohly splnit požadavky uvedené směrnice, potřebovaly by podle Ecofys" až 44 miliard eur do roku Plýtvání energií není, samozřejmě, jen naše specialita. Potkáváme se s ním všude jinde v Evropě. Více než 10 % energie se ztrácí v mnoha zemích již při jejím přenosu příslušnými sítěmi v důsledku zastaralých technologií. Investice do obnovy by přinesly nejen daleko vyšší energetickou efektivnost u koncového uživatele, ale i miliony nových pracovních míst. A též nejde jen o evropský jev. Plýtvání v USA je ještě vyšší, protože v současnosti tato země spotřebuje o 50 % více energie na tvorbu jednotky hrubého domácího produktu než EU. Nestačí však energií jen šetřit či zvyšovat její efektivitu u koncového uživatele. Dnes je nutno seriózně, s delší perspektivou a s důsledností českého Přemysla Oráče hledat cesty, jak se rozumně a trvale vymanit ze závislosti na ropě a odvozených pohonných hmotách. Velké možnosti jsou skryty v obnovitelných energiích, Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 11/145

12 jako je vítr, sluneční světlo, geotermální zdroje, voda a její volný spád, biomasa, využití vodíku, kogenerace a další, avšak ty zatím "trn z paty" nevytrhnou. Jsou spíš hudbou budoucnosti s nejistým výsledkem. V každém případě člověk musí, jako nejednou v minulosti, hledat a najít cestu jak zajistit své energetické potřeby a vzdálit se od propasti, kterou nám připravuje příroda jako odplatu za mnohá příkoří a nectlivé zacházení s tím, co člověku doposud tak štědře dávala. I přes pomerně chmurné předpovědi v řadě ohledů nafta zůstane zřejmě ještě dosti dlouho největším zdrojem energie. Zasvěcení ovšem vědí, že její zásoby nejsou nevyčerpatelné. V období let celosvětová poptávka po naftě rostla v průměru o 8,8 % ročně, avšak spotřeba ropy jen v Číně stoupla za toto období o 46 procent (viz. "British Petroleum Statistical Review of World Energy - Quantifying Energy", June 2006). V období let se očekává nárůst světové spotřeby ropy o 40 % - z nynějších 82,1 milionů barelů denně na 115,4 milionů barelů. Dvě třetiny z toho pohltí sektor dopravy ve světě (IEA, World Energy Outlook, Oil Outlook to 2025). Potenciál současných ropných rezerv i po odhalení nových ložisek postačí k uspokojení poptávky přibližně na následující dvě desetiletí. Nelze ovšem s určitostí předpovědět, zda tyto dodávky budou postačovat pro uspokojení mimořádného růstu ropné poptávky, pokud k němu dojde. Odhalování nových ropních ložisek totiž již zdaleka nepostupuje tak rychle, jako před lety, a velká část současné produkce se nachází v neklidné oblasti Středního východu. Kapacita perspektivních ropných ložisek (např. v oblasti Kaspického moře) je přitom stále nejistá. Těžba v zemích sdružených v organizaci producentů a vývozců ropy (OPEC) by měla dosáhnout kolem roku 2015 až milionů barelů denně vedle dalších ropných objemů z pobřežních naftových polí v Africe a Latinské Americe (viz Matthew R. Simmons: Twilight in the Desert: The Coming Saudi Oil Shock and the World Economy, 2005). Je třeba si přitom zvláště uvědomit, že ceny ropy podléhají různým faktorům, které mají vliv na mezinárodní trhy, čemu se budu věnovat ještě v příštích kapitolách. Zde jen stručně poznamenám, že geopolitická napětí jsou přímo spojená se vzestupem ropných cen. Různé vojenské akce, ale i hrozby ze strany velmocí patří mezi faktory ovlivňující ceny energií, právě tak, jako přehnané jaderné ambice některých států, teroristické útoky apod. Patří sem však i takové účelové zprávy, jakou např. odvysílala americká televizní stanice "CNN" začátkem července 2006, podle níž FBI odhalila spiknutí džihádistů" v Libanonu, kteří chtěli údajně zaútočit na New York vyhozením do povětří jeho strategického komunikačního spojení "Holland Tunnel" a tím zaplavit spodní část ostrova Manhattan. Člověk musí být odborníkem nebo alespoň žít dlouhou dobu na newyorském Manhattanu, aby pochopil, že něco takového je v rozporu s fyzikálními zákony, protože tamní tok vody a úroveň její hladiny by ono zaplavení neumožnily (viz New Europe, července 2006). Vazba na suroviny: Ceny energií jsou spojeny s cenami jiných surovin. Na světových trzích surovin dosáhly jejich ceny nejvyšší úrovně v roce 2005 po mnoha předchozích létech. Zvláště vysoké byly u niklu, který je nutný pro výrobu vysoce kvalitní ocele a pro využití ocelového odpadu. Stouply však rovněž ceny cínu, mědi a olova. Cena železné rudy vzrostla v roce 2005 o 70 % (pro srovnání - předchozí nárůst v roce 2003 dosáhl jen 18 procent). Celkem vzato index cen průmyslových surovin (za základ se bere USD) stoupl z 90,1 v roce 2001 na 145 u minerálů a 190 u energetických zdrojů v roce 2005 (viz Global Trends 2007, Development and Peace Foundation, Institute for Development and Peace, 2007). Současná těžba nebo dobývání nerostného bohatství ve světě stále více spadá do citlivých geostrategických nebo geologicko-ekologických oblastí náročných na ochranu přírody. Téměř 70 % veškerých známých zásob ropy a plynu připadá na tzv. strategickou elipsu, která se táhne od jižního cípu Arabského poloostrova přes Kaspickou oblast do severní části Ruska a odtud na Jamalský poloostrov. Podobná situace je u kovů. Povolaná instituce, jakou je "European Association of Mining Industries" předpověděla již v roce 2005 podstatnější zvýšení dovozů ze 6 rozvojových a nově industrializovaných zemí: Brazílie, Chile, Peru, Jižní Afriky, Demokratické republiky Konga a Zambie, kde ovšem podle ní není Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 12/145

13 zaručená dlouhodobá stabilita a tím i bezpečnost dodávek. USA jsou přitom z více než z 80 % závislé na dovozech kolem 30 minerálních surovin. Zatímco vysoké prodejní ceny surovin a minerálů poskytují výhody pro exportující země, dovážející státy nutí k úsporám a hledání alternativ, jak energie, suroviny a minerály nahradit jinými. Nehledě na to, v hospodářsky vyspělých státech budou muset průmyslové sektory ještě drahnou dobu zpracovávat suroviny či minerální materiály dovezené za vyšší ceny ze vzdálených dodavatelských zemí. Tento vývoj může však svádět některé mocnosti k vojenským metodám zajištění sého přístupu k surovinám, čímž by se ještě zvýšila mezinárodní nestabilita. Je třeba též vzít v úvahu, že mezinárodní trhy se surovinami mají oligopolistickou strukturu, při níž koncentrace na straně dodavatelů podstatně vzrostla v posledních letech. Tržní podíl deseti největších producentů různých energií a surovin dosahuje nyní kolem 40 %. Zvláště vysoká je u ropy, železné rudy, platiny, niklu a hliníku. Např. tři dodavatelé dominují se svými 75 procenty na světovém trhu železné rudy (CVRD, Rio Tinto, BHP Billiton). Při absenci rozumné konkurence ze strany oligopolistické dodavatelské struktury značně ovlivňují cenové hladiny. Z druhé strany růst poptávky zvedá tržní váhu dodavatelů. Nově formující se zeměpisná mapa surovin a energií může dokonce přivést k vytvoření kartelů, které si budou nárokovat strategickou kontrolu i nad informacemi o vývoji cen, o množství dodávek, smlouvních závazcích příslušných států či podnikatelských subjektů apod. Osm závěrů výboru ITRE: V této souvislosti bych chtěl uvést, že v Evropském parlamentu Výbor pro průmysl, výzkum a energetiku (ITRE) zveřejnil 27. října 2006 informaci a současně i návrh svého stanoviska pro jiný parlamentní výbor (hospodářský a měnový) o vlivu zvyšování cen ropy na hospodářství Evropské unie. Uvádí v něm osm závěrů: 1. Ceny ropy stouply v letech o více než 370 % nikoliv z důvodů jejího nedostatku, nýbrž z obav o její nedostatek. Celosvětová ropná spotřeba vzrostla v roce 2006 přibližně na 85 milionů barelů, avšak volná ropná produkční kapacita je zatím pouze 1,5 milionu barelů denně, přičemž naprostá většina nafty pochází se Saudské Arábie. Trhy se obávají, že tato kapacita nebude postačovat na překonání případného přerušení dodávek při vzrůstu geopolitických rizik či přímo konfliktů. 2. Obavy posiluje i nedostatek zásob pro budoucnost, přičemž někteří analytikové vážně upozorňují na hrozící fyzický nedostatek zdrojů, zatímco zástupci naftového průmyslu se snaží situaci uklidňovat a přesvědčit svět o pravém opaku - o dostatku naftových zásob. Nicméně vnímání byť potencionálního nedostatku hlavních energetických zdrojů v budoucnosti ovlivňuje dlouhodobé ceny ropy na jejich trzích. 3. Je stále obtížnější nacházet další zdroje a každý nový barel je nákladnější. Není pochyb o tom, že jsou přitom nezbytné vysoké investice do naftového průmyslu, aby se zvýšila kapacita produkce a rafinování ropy, ale též, aby došlo k uspokojení zvyšující se poptávky a zajištění co nejefektivnějších nákladů spojených s dodávkami energií. 4. Ve třetích zemích dochází k rychlému nárůstu poptávky po naftě (zejména u těch, které nejsou členy OECD). Další zvýšení a uspokojení poptávky třetích zemí půjde již na úkor potřeb členských států Evropské unie. 5. ITRE považuje závislost hospodářství Evropské unie (zejména vzestup energetické spotřeby v dopravním průmyslu) na dovážené naftě za skutečně velký problém. O to více, že členské státy EU se snaží již od poloviny 70. let bez výraznějšího výsledku snížit tuto závislost. 6. ITRE zdůrazňuje, že zajištění bezpečnějších dodávek energie do EU a snížení náchylnosti či tendence k vysokým cenám ropy, jakož i případné přerušení dodávek, vyžaduje, aby se pozornost EU zaměřila na Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 13/145

14 zajištění širšího a rozmanitějšího výběru dodávek ropy ze zahraničí, na zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie (zejména v odvětví dopravy a vytápění) a též na výzkum a vývoj alternativních paliv a energetických technologií. 7. ITRE věří, že dodávky pohonných hmot by se mohly rozšířit zajištěním výroby nekonvenčních a tekutých paliv, založených na zemním plynu a uhlí tam, kde je to ekonomicky přiměřené. Podporuje rozvoj a výrobu takových alternativních paliv, jakou jsou biopaliva, a je též pro používání vozidel poháněných biovodíkem nebo pro hybridní vozidla. 8. ITRE rovněž upozorňuje, že poptávka po naftě stoupá nejen v energetickém průmyslu, ale také v dalších odvětvích, jako je např. petrochemický průmysl. Je též toho názoru, že nafta by neměla být používána na výrobu elektřiny. Jako europoslanec a současně i první místopředseda tohoto výboru mám za to, že to jsou náměty, hodné dalšího zamyšlení. Zemního plynu více Analytici předpokládají, že ve světě vzroste spotřeba zemního plynu o 87 % - z nynějších na miliard kubických metrů v roce 2030 (viz IEA, "World Energy Outlook 2004" a dále Warren R. True :"WGC: Growth in gas trade faces range of challenges", Oil nad Gas Journal, 12 June 2006). Nárůst trhu se zkapalněným přírodním plynem (LNG) má být ještě rychlejší (ročně o kolem 10 %). Podíl zemního plynu na energetické poptávce vůbec by měl stoupnout z 20 procent v roce 2003 na 24 procentv roce 2030 (viz IEA, World Energy Outlook 2005). Zejména infrastruktura dodávek zemního plynu (jak na souši, tak i mořskou cestou) bude však vyžadovat podstatné zlepšení. Tradiční role uhlí Spotřeba uhlí by měla klesnout u vyspělých ekonomik a naopak stoupnout u rozvojových zemí. Celosvětově je poptávka po něm projektována z milionů tun v roce 2003 na téměř milionů tun v roce 2030 (viz The World Energy Book, 2005, ). V situaci, kdy jsou dodávky nafty a plynu pro budoucnost nejisté a jejich ceny rostou, uhlí skýtá poměrně levnou a zajímavou alternativu jak pro rozvojové, tak i rozvinuté ekonomiky. Nové technologie pro těžbu uhlí čistějším způsobem značně snižují míru znečišťování životního prostředí, což je důvod, že objednávky na výstavbu tepelných elektráren v posledních letech předbíhají objednávky na výstavbu elektráren na zemní plyn (viz. Financial Times, 16 January 2006 a rovněž dále ). V současnosti se uhlí podílí na výrobě elektřiny ve světe 40 % a celkem až dvě třetiny vytěženého uhlí se používá pro tento účel. (V EU podíl uhlí na výrobě elektřiny tvoří 30 %.) Předpokládá se, že výroba elektřiny z uhlí bude hlavním motorem poptávky po tomto palivu, zejména v Číně a v Indii (obě země mají bohaté vlastní naleziště). Pokud by však nebyly jiné energetické zdroje drahé, poptávka po uhlí v celosvětovém měřítku by mohla v budoucnu klesnout z 24 na 23 procent. Uhlí při výrobě elektřiny produkuje celosvětově asi devět miliard tun kysličníku (oxidu) uhličitého ročně. Uhelné elektrárny bez kvalitních filtrovacích zařízení způsobují kyselý déšť, smog, některé nemoci dýchacích cest a značně přispívají i k emisím skleníkových plynů. Jaderná energie Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 14/145

15 Ve světě bylo začátkem roku 2007 v jaderných elektrárnách více než 440 jaderných reaktorů. Jaderná energetika zajišťovala kolem 17 % elektřiny, což bylo přibližně stejně jako u vodních elektráren. Další jaderné reaktory jsou ve výstavbě, zvláště v asijských státech a v Rusku. Nejvíce elektřiny se vyrábí z jádra ve Francii, v USA, Německu, Japonsku a Rusku. V ČR jsou v provozu dvě jaderné elektrárny (v Dukovanech a Temelíně), které pokrývají kolem 35 % celkové české spotřeby elektřiny. Poptávka po jaderné energii by však údajně mohla ve světě poklesnout z 6,4 % v roce 2003 na 4,7 % v roce 2030 (viz IAE, World Energy Outlook 2005). Nicméně minimálně do roku 2015 se naopak předpokládá vzestup její poptávky. Předpokládaný pokles by mohl především postihnout prý Evropskou unii jako celek, pokud ovšem nedojde k pozitivní změně její politiky ve prospěch jaderné energetiky, což nelze vyloučit. S nárůstem této poptávky se počítá najisto v Asii (viz. IEA, World Energy Outlook 2004 a dále "ExxonMobile, 2005). Ovšem poptávka po elektřině ve světě se může zvýšit až o 100 % do roku 2030 (viz EIA, International Energy Outlook 2006) a to zas přinese znovu zvýšení zájmu o jadernou energii pro výrobu této elektřiny. Zejména Čína a Indie plánují obrovské investice do výstavby nových jaderných elektráren (Čína hodlá vybudovat dalších jaderných zařízení), i když i to má být jen skromný podíl pro větší uspokojování rychle rostoucí potřeby elektřiny v těchto zemích. Mohu jen uvítat to, že Evropská komise nedávno znovu obnovila debaty o investicích do jaderného sektoru. Rozhodnutí zde však nadále náleží jednotlivým členským státům EU, jejichž politika se v tomto ohledu navzájem značně liší (viz podrobněji např. Zelená kniha: Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii, 2006). Není pochyb, že jestli má být stoupající spotřeba elektřiny v EU dlouhodobě ekologicky udržitelná (se zvláštním důrazem na snižování emisí skleníkových plynů) a závislost na energetických dodávkách má být držena pod rozumnou kontrolou, potom se seriozní úvahy o větší roli a využití jaderné energie musí i dez dostat na pořad dne. Podle materiálu Evropské komise "RTD Info, No. 40, February 2004" jaderný sektor v EU váže kolem 180 miliónů tun oxidu uhličitého, který by jinak pronikl do ovzduší, kdyby nebylo jaderných zařízení, jenž čistým způsobem produkují elektřinu a šetří životní prostředí. Tento předpoklad potvrzují i některé postoje britské vlády, podle nichž investice do obnovitelných zdrojů a vyšší energetická účinnost v EU by měly být doprovázeny právě obnovením programů jaderné energetiky (viz The Energy Challenge, Energy Review Report 2006, Department of Trade and Industry, July 2006, Great Britain). Podle údajů "Mezinárodní agentury pro energii" (International Energy Agency) z roku 2005 náklady v eurech na 1 MegaWatt/hodinu (MWh) vychází u plynu na eur, u uhlí na eur, u dieselu na eur a u jaderné energie na eur. Předpokládané náklady pro rok 2030 se u všech zmíněných druhů energie podstatně zvýší s výjimkou jaderné energie. Dokonce u výroby elektřiny z vody náklady vychází na 2-95 Euro na 1 MWh a u větrných elektráren na eur za 1 MWh, zatímco u solární energie sa tato předpověď pohybuje mezi eur na 1 MWh. Všechny uvedené druhy obnovitelných energií budou navíc vyžadovat velké dotace. Fosilní paliva tvoří nyní kolem 80 % celosvětové energetické poptávky a hledají se stále nová naleziště ropy i plynu, dokonce v mořích a v obtížných klimatických podmínkách Severu. V EU-25 bylo v roce 2005 celkem 32 % veškeré elektřiny vyráběno v jaderných elektrárnách. Na pevná paliva připadlo 30 procent, na plyn 18, obnovitelné zdroje energie 13, naftu 6 a na jiné zdroje jen 1 %. Jako hlavní (primární) zdroj energie bylo jaderné palivo v EU-25 využíváno jen v rozsahu 15 %, zatímco nafta 38, plyn 23, pevná paliva 18 a obnovitelné energie (včetně solárních a větrných) 6 procent. Na rozdíl od nich jádro vyrábí elektřinu spolehlivě v průběhu celých 24 hodin denně, aniž by emitovaly skleníkové plyny. Produkují ovšem -radioaktivní odpad, který působí dlouhodobě a vyžaduje speciálně zajištěné skládky. Podle Generálního direktorátu pro energie a dopravu (DG-TERN) v Evropské komisi vznikalo v EU-25 každý rok kolem kubických metrů radioaktivního odpadu. V březnu 2005 bylo v EU-25 v provozu 150 jaderných reaktorů, z nichž 50 až 60 má být do roku 2025 odstaveno z bezpečnostních důvodů (mezi ně patří i slovenská jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice, i když splňovala všechny podmínky; Slovensko díky tomu dovíží pětinu své spotřeby elektřiny). Jde o technicky složité a finančně náročné operace, které si mohou Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 15/145

16 vyžadovat až kolem poloviny sumy použité na výstavbu nové jaderné elektrárny, zatímco někteří experti tvrdí, že by to nemělo být více než %. V Kozloduji v Bulharsku došlo k uzavření jaderné elektrárny v souvislosti se vstupem země do EU, i když v ní byla provedena řada inovací a zejména mezinárodních inspekcí, snad nejpřísnějších na světě. Přitom např. některé fungující britské jaderné elektrárny jsou zastaralejší než byla jaderná elektrárna v Kozlodujích. Přibližně 2 miliardy leva (více než miliardu eur) tvoří čisté ztráty Bulharska z uzavření třetího a čtvrtého bloku jaderné elektrárny Kozloduj šest let před stanoveným termínem. Podle výkonného ředitele této elektrárny Ivana Ženeva ztráty jsou ve skutečnosti o hodně vyšší, jelikož po dokončení generální opravy a modernizace elektrárny tyto dva reaktory mohly bezpečně fungovat přinejmenším do roku Další ztráty vznikly Bulharsku ještě předchozím uzavřením prvního a druhého bloku (viz "New Europe", January 13-19,2008). Vodní energie Voda stále nabízí velký zdroj obnovitelné energie pro výrobu elektřiny ve světě. Nicméně nejen v členských státech EU (až na malé výjimky), ale např. i v USA jsou možnosti výstavby nových vodních elektráren prakticky vyčerpané. Na druhé straně v Číně je jejich výstavba na vzestupu a dosud předbíhá i plánovanou výstavbu jaderných zařízení. Další nevyužité světové vodní zdroje jsou zejména v Latinské Americe, Indii a do menší míry i v Africe. Nicméně hydroenergie pokrývá v současnosti jen kolem 20 % světové výroby elektřiny. Jako obnovitelný zdroj je konkurenceschopná s jinými energetickými zdroji a spolehlivější než energie větrná, sluneční nebo energie z mořských vln. Přesto nepředstavuje v současnosti možnost nejlepšího řešení energetického dilematu. Voda v přehradách a ta, která z nich vytéká, má různou teplotu a do značné míry ovlivňuje rostlinné i živočišné druhy ve svém okolí včetně toho, že se podílí na vzniku skleníkových plynů, zejména v tropických oblastech. V rámci EU existují možnosti pro výstavbu malých hydroelektráren s kapacitou kolem MW. Téměř 85 % hydrokapacity v EU se soustřeďuje kolem 6 zemí: Itálie v ní dosahuje 2.405,5 MW, Francie MW, Španělsko MW, Německo MW, Rakousko MW a Švédsko 905 MW (viz "European Voice", října 2007). V důsledku nedostatku dešťů výroba hydro-elektřiny však poklesla ve Francii o 0,8 TerraWatthodin (TWh) a ve Španělsku o 0,932 TWh v období Technologie příslušných členských států EU v této oblasti jsou na předním místě ve světě a o jejich export je velký zájem v řadě zemí světa. Evropská asociace malých výrobců hydroenergie v EU dosahuje v tomto obchodu roční obrat kolem milionů EUR a zaměstnává kolem dvěstě tisíc lidí. Využití mořských vln: EU je rovněž v čele výroby technologií pro využití mořských vln. Zejména země, jako je Anglie, Irsko a Portugalsko začaly ve větším rozsahu používat mořské vlny Atlantického oceánu. Např. na jihozápadě Anglie, asi 10 mil od Cornwallu, vzniká projekt, který bude dodávat elektrickou energii kolem domácností. Předpokládá se, že jen tímto přechodem na výrobu elektřiny (namísto využití ropy a plynu) se zabrání vzniku kolem 300 tisíc tun emisí CO2 v průběhu 25 let a vznikne asi nových pracovních míst. Projekt má též napomoci poskytnout jiným společnostem nezbytnou infrastrukturu pro konverzi na tento druh energie. Podobně v irském Galway vzniká menší varianta takového projektu, avšak zatím nedisponuje potřebnou širší infrastrukturou. Portugalsko má na Azorských ostrovech podobné zařízení s kapacitou 400 kw. Podobně Dánsko, Norsko a Švédsko se pustily do vývoje technologií pro výrobu elektrické energie z mořských vln. I když ve světě již existuje kolem 1000 technických patentů na tento druh výroby elektřiny, stále jsou potíže s precizností a spolehlivostí technologií. Větší příboj vln může příslušná zařízení poškodit a vyřadit z provozu. Jejich nasazení není oproštěno ani od nepříznivých dopadů na ekologii, rybářství, navigaci, rekreační podmínky v letoviskách apod. Energie z mořských vln navíc zatím není konkurenceschopná s konvenčními metodami výroby elektřiny. Odhaduje se, že její průměrná cena Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 16/145

17 představuje 0,10 eur za 1 kwh, což je více než dvojnásobek ceny elektřiny vyrobené z jiných zdrojů v EU. S vývojem příslušných technologií a získáváním nových zkušeností z jejich uplatňování však bude příznivější i cena této energie. Solární a větrná energie Dánsko a Německo do značné míry sází právě na tento zdroj. Zejména Dánsko je průkopníkem větrných technologií v Evropské unii (větrné turbiny Gedser" se prvně objevily již v roce 1956). Německo, jehož vláda pod vlivem rozhodnutí Bundestagu v předchozích letech jaksi stále udržuje jistou zdrženlivost vůči jaderné energii, rovněž intenzivně rozvíjí systémy větrné energie. Na jeho území je nejvíce větrných elektráren (věží) z celé EU (podle údajů některých eurposlanců ve Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku - je jich v Německu kolem 28 tisíc, to je 40% celosvětové flotily větrných elektráren, ověem jen 4,5% energetického výkonu Německa viz Jeanne Rubner, Energiedilemma, München 2007)). Větrné věže celkem vzato produkují zatím méně než 6 % obnovitelné energie v EU. Využití solární energie (z termálních slunečních a fotovoltaických panelů) je na tom ještě hůř. V rámci celé EU se podílí na výrobě obnovitelné energie ani ne celým 1 procentem. Předpovědi analytiků se kloní k tomu, že využití solární a větrné energie vzroste v období o 365 procent, zvláště v hospodářsky vyspělých zemích. Ke konci roku 2005 větrná energie v EU-25 představovala celkem MW. Nejvíce z toho připadlo na Německo ( MW), Španělsko ( MW) a Dánsko (3.122 MW). Podíl České republiky byl kolem 26 MW. U Bulharska, Rumunska a dalších zemí této oblasti, které mají zájem o členství v EU (Chorvatsko a Turecko), tento podíl představuje celkem kolem 279 MW (viz Rovněž v Indii a v Africe podstatně vzroste využívání solární a větrné energie. Nicméně její celkový podíl na spotřebě primární energie ve světě se bude pohybovat nejspíš jen kolem 2 % k roku Podle vzoru několik let fungující solární elektrárny (Concentrating Solar Power) v americké Kalifornii, která využívá zrcadla k odčerpávání sluneční radiace ohřívající zeměkouli, první větší sluneční elektrárna byla postavena s pomocí unijních i státních dotací ve španělské Seville s 624 pohyblivými zrcadly nazývanými "heliostaty". Sevillské solární středisko má po úplném dokončení v roce 2013 dodávat elektřinu do domů. Jiný projekt je ve výstavbě nedaleko španělské Granady a jeho technologie mají umožnit výrobu elektřiny i 7 hodin po západu slunce. Technologie třetího solárního střediska nedaleko španělského města Écija budou moci využívat nahromaděnou solární energii v kteroukoliv dobu. Solární panely ve Španělsku celkem pokrývají plochu m2, což je méně než v případě Rakouska (od roku 2006 má na svém území solární panely na ploše m2). U Francie je to m2 a u Itálie rovněž kolem m2. Solární panel o rozměrech 4-6 m2 může generovat kolem 70 % energie potřebné k ohřevu vody pro vytápění v průměrném rodinném domě, zatímco plný 100 % výkon při výrobě energie v takovém domě si vyžaduje panel o rozměru m2. Odborníci tvrdí, že solární energie se bude podílet na plnění vytyčených cílů v oblasti využití obnovitelných zdrojů energie v dnes již téměř 500 milionové EU jen skromně. Pro řízení průmyslových objektů či pro elektrický pohon vlaků se solární elektřina zatím nehodí a větrná energie jen v omezené míře. Biomasa (biohmota) Světová poptávka po biomase by v roce 2030 měla zůstat zhruba na úrovni 10 procent. V rozvojových zemích budou nejspíš tradiční biomasu v hojnější míře nahrazovat modernější a komerčně dostupné pohonné hmoty, jako ethanol, avšak spotřeba biomasy v celosvětovém měřítku bude růst. Nová biopaliva v dopravě mohou přinést schůdnou alternativu k naftě v situaci, kdy jsou její ceny velmi vysoké, což potvrzují již dosavadní zkušenosti např. v Německu nebo v Brazílii. Vysoké ceny ceny fosilních pohonných hmot, cenově náročné technologické inovace a nutné investice do energetické infrastruktury budou ještě více tlačit na přechod k biopalivům, zejména v dopravě. V ekonomicky vyspělých zemích se komerční biomasa, zemědělský a lesní odpad budou častěji využívat i pro výrobu elektřiny. Podle Evropské environmentální agentury (EEA) potenciál bio-energií v roce 2030 stoupne o procent v tvorbě Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 17/145

18 primární energie projektované ještě z hlediska potřeb 25 členné EU (viz EEA Report No. 7/2006, European Environment Agency, 2006). Biomasa však sama má v budoucnu tvořit jen asi 6 % globální spotřeby energie (viz IEA, World Energy Outlook 2005). Spalování zemědělských rostlin, živočišních, lesních a jiných organických odpadů v podobě biomasy však nepatří ke zrovna chytrým metodám. Při tomto spalování uniká do ovzduší velké množství nežádoucích emisí. Technologie efektivních spalovacích zařízení a kvalitních kompresorů je rovněž "hudbou" budoucnosti a i při nich může docházet u biomasy k určitým škodlivým efektům. Evropská komise doufá, že legislativa, kterou pro tuto oblast připravuje, urychlí proces vývoje podstatně dokonalejších technologií pro využití biomasy, které však samotné je na trhu EU poskrovnu a stávající tržní mechanismy jí nejsou ještě dosti nakloněny. Odpad ze zemědělské a živočišní výroby, zbytky z polí, dřevo a lesní odpad, řasy, kal či rmuť, další usazeniny, industriální odpad atd. budu i nadále sloužit pro biomasu, která se v současnosti podílí asi 66 procenty na výrobě obnovitelné energie v EU-27 (celkem vzato to představuje jen kolem 4 % výroby energie v rámci EU). Přesto Evropská komise do ní vkládá velikou naději. "Akční plán pro biomasu", který EK vypracovala v roce 2005, počítá s využitím 150 milionů tun ropného ekvivalentu (MtOE) "biomasy" k roku 2010 a se snížením emisí CO2 o kolem 209 milionů tun, dále se snížením cen ropných výrobků, snížením závislosti na dovozech ropy, tvorbou tisíc nových pracovních míst, s posílením vedoucího postavení EU ve vývoji a výrobě tzv. zelených technologií atd. To vše jsou ovšem jen plány, které někdo vytyčuje a jiní musí plnit. Např. sama Asociace průmyslu biomasy (Biomass Industry Association) ústy svého generálního tajemníka Giuliana Grossiho řekla novinářům (viz "European Voice", října 2007), že dosažení cíle 150 milionů MtOE k roku 2010 není reálné. A další experti upozorňují, že přehnané cíle v této oblasti mohou vyvolat dodatečné tlaky na obdělávanou půdu a na přírodu vůbec, čím se např. sníží i biodiversita. Též v Evropském parlamentu mnozí poslanci upozorňují na to, že biomasa není spásné řešení. Přesto naděje a optimistické vyhlídky u některých přetrvávají. Opírají se i o studii, kterou vypracovala "European Environment Agency" (EEA) a v níž stojí, že EU má environmentální schopnost rozvíjet potenciál biomasy v rozsahu 190 MtOE k roku 2010 a 295 MtOE k roku Někteří odborníci dávají přednost využití biomasy i při ohřevu vody, vytápění a výrobě další energie s tím, že je podle nich účinnější a méně škodlivá pro přírodu než bioethanol. V čele využití biomasy v EU je Anglie a Německo, avšak severské země a Lotyšsko vedou v přepočtu využívané biomasy na jednoho obyvatele. Ve světě má Amerika vedoucí postavení ve vývoji a využití technologií pro tzv. bio-rafinerie (na rozdíl od ropných rafinerií tzv. bio-rafinerie spojuje různé procesy k tvorbě přidané hodnoty z využití rostlin, včetně např. slámy, čímž převádí biomasu na paliva, chemikálie a elektřinu). Podle odborníků však zemědělský a lesní odpad, do něhož se v souvislosti s biomasou vkládají velké naděje, nebude možné v budoucnu plně využívat pro biomasu. 1. V rámci OPEC: Hlavní vývozci energie Největší objevená ložiska ropy na Středním východě by měla podle expertů vydržet více než 70 let, přičemž ropa by si měla zachovat jak vysokou kvalitu, tak i relativně dobrý dostup k těžebním místům. Střední východ nyní produkuje 28 % celosvětové ropy a tento podíl by se měl zvýšit na 43 % k roku K témuž datu ropná produkce ze Středního východu a Severní Afriky (společný název MENA) by měla vzrůst o 74 % (z 29 milionů barelů denně na 50,5 milionů barelů). Pokud jde o plyn, jeho produkce by se tam měla ztrojnásobit a dosáhnout kolem 900 miliard krychlových metrů v roce 2030 (viz IEA, World Energy Outlook 2005). Na Středním východě jsou obrovské objevené zásoby zemního plynu (jejich trvání je odhadováno na více než 240 let). Dodávky ze Středního východu tvoří nyní kolem 50 % čínských a Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 18/145

19 indických ropných potřeb, zatímco plyn oběma zemím dodává hlavně Irán a další země Zálivu (bývalý Perský záliv). Tento energetický přítok do Číny a Indie by se mohl podstatněji zvýšit v případě fungujícího plynovodu přes Pákistán, jakož i dodávkami zkapalněného plynu přes Indický oceán. Saúdská Arábie má stále největší ropné zásoby na světě a zřejmě ještě dlouho zůstane jejich největším vývozcem. Její produkce by měla vzrůst až o 75 % k roku Největším odběratelem bude zřejmě Asie, USA a EU. Saúdská Arábie má rovněž čtvrté největší objevené zásoby zemního plynu na světě (asi 6,7 trilionů krychlových metrů) po Rusku (48 trilionů krychlových metrů), Iránu (28 trilionů krychlových metrů) a Kataru (26 trilionů krychlových metrů). Nárůst produkce zemního plynu v Saudské Arábii se odhaduje ze 60 miliard krychlových metrů v roce 2003 na 155 miliard krychlových metrů v roce 2030 (viz rovněž IEA, World Energy Outlook 2005). IEA předpokládá, že Irák, kde jsou druhá největší ropná naleziště na Středním východě, by měl zvýšit ropnou produkci o asi 120 % k roku Produkce zemního plynu by tam měla vzrůst ještě více - z 2 miliard krychlových metrů v roce 2003 na 32 miliard krychlových metrů v roce Tyto kalkulace však neberou v úvahu, jak se bude vyvíjet bezpečnostní situace v zemi po agresi a okupaci USA a jejich spojenců od března 2003, jakož i politická situace, která má přímou souvislost se stabilitou těžby a vůbec vývozem iráckého národního bohatství. Írán má rovněž obrovské ropné zásoby a očekává se, že zvedne produkci ropy o 66 % k roku V současnosti zhruba polovina iránské ropy je vyvážena do Evropy, zejména do Evropské unie, zatímco další část směruje do Asie (Jižní Korea, Čína, Japonsko). Pokud jde o Irán zejména však produkce zemního plynu by měla stoupnout ze 78 miliard krychlových metrů v roce 2003 na 240 miliard krychlových metrů v roce 2030, hlavně využitím obrovských rezerv v jižním Pársu. Iránský plyn by měl být vyvážen nadále především do Evropy a do Asie, přičemž se zvažuje i vybudování nového plynovodu nebo více plynovodů (do Pákistánu a Indie, dále je to plynovod přes Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko - tzv. Nabucco). Irán podepsal i smlouvu s Tureckem o prodloužení iránsko-tureckého plynovodu do severního Řecka. Kuvajt, jako nejmenší stát v Zálivu, má na svém území velmi důležité energetické zdroje. Kuvajt a Spojené arabské emiráty (SAE) očekávají, že zdvojnásobí svou ropnou produkci (Kuvajt na 4,9 a SAE na 5,1 milionů barelů denně). Jejich ropa by měla směřovat hlavně do asijsko-pacifické oblasti a do Japonska. SAE jsou navíc velkým dodavatelem zemního plynu. Jejich objevené zásoby představují 6,1 trilionů krychlových metrů. V roce 2004 z nich vyprodukovaly kolem 44 miliard krychlových metrů (viz IEA, World Energy Outlook 2005). Katar má třetí největší zásoby zemního plynu na světě (26 trilionů krychlových metrů) a očekává, že se mu podaří zvýšit jeho produkci ze 41 miliard krychlových metrů v roce 2004 na 225 miliard krychlových metrů v roce 2030 (což by představovalo kolem 30 % veškeré produkce zemního plynu na Středním východě). Velká část z toho má být proměněna na zkapalněný plyn. Stabilita na Blízkém či Středním východě, zejména u klíčových producentů, jakými jsou Saúdská Arábie, Irák, Írán, Kuvajt, Katar, je nadmíru důležitá pro udržení světového trhu s těmito druhy energie a pro úroveň jejich cen v dlouhodobém výhledu. EU musí vůči tomuto strategicky důležitému regionu volit jinou politiku, než provádí dosud USA, nemůže být prostě v americkém závěsu" na cestě za výboji. EU by měla předkládat alternativní volby k řešení, pomáhat aktivněji a koncepčněji řešit izraelsko-palestinský konflikt, usilovat o vyšší stupeň důvěry v očích arabského světa. Venezuela zůstane mimo Střední východ nepochybně nejdůležitějším členem OPEC, který disponuje obrovskými ropnými zásobami a exportní kapacitou. K roku 2025 by Venezuela mohla zvýšit svou ropní produkci o více než 80 % (viz Official Energy Statistics from the US Government, ) Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 19/145

20 Nigérie, Libye a Alžírsko v zásobách ropy následují po Venezuele. Nigérie by mohla zdvojnásobit těžbu a k roku 2020 dosáhnout úrovně 4,4 miliónů barelů denně. O její naftu projevují zájem především USA kvůli dobré kvalitě a výhodnému mořskému spojení mezi oběma státy. Rovněž Libye se dostává do pozice velkého ropného dodavatele a předpokládá se, že její ropná těžba vzroste na 3 miliony barelů denně v roce 2015 (viz EIA Country analysis for Libya, V Alžírsku se naopak očekává pokles těžby ropy kolem roku Naproti tomu produkce zemního plynu, jehož zásoby jsou v Alžírsku největší ze všech členských zemí OPEC (kolem 4,6 triliónů krychlových metrů), se pravděpodobně zdvojnásobí (v roce 2003 bylo vyprodukovano 88 miliard krychlových metrů) a jeho export bude směřovat především do EU. Zaměření na zkapalněný plyn a výstavba třetího plynovodu do Evropy pozvedne alžírské vývozy plynu na předpokládanou úroveň 144 miliard krychlových metrů v roce Mimo OPEC: Rusko má zhruba 6 % světových ropných zásob. Kromě objevených ložisek (hlavně v západní Sibiři), která by měla vydržet minimálně dvě desetiletí, jsou tam i další bohatá ložiska, jejichž životnost by mohla být dvojnásobně až trojnásobně delší. Ruská ropná produkce by měla stoupnout k roku 2030 o 22 procent - z 8,5 milionů barelů denně v roce 2003 na 10,4 milionů barelů v roce 2030 (viz IEA, World Energy Outlook 2004). Někteří analytici však upozorňují na to, že udržitelnost této produkce lze zajistit jen výraznou modernizací ropné i plynařské infrastruktury, která si vyžádá další obrovské investice (viz Oil Outlook to 2025, OPEC, 2004). Podle Mezinárodní agentury pro Energie (IEA) jen Gazprom jako státní subjekt bude potřebovat investice v průměru 17 miliard dolarů ročně do roku 2030 na realizaci výzkumných a produkčních projektů, jakož i na údržbu současných těžebních polí, aby uspokojil domácí i exportní potřeby. Rusko je největším vývozcem plynu s odhadovanými rezervami 48 trilionů krychlových metrů. Jeho produkce (608 miliard m3 v roce 2003) by se měla dále podstatně zvýšit a vývozy by měly směřovat především do Evropy (v první řadě do EU) a též do asijských zemí. Někteří předpokládají, že ruský energetický sektor jako celek (využívání, rozvoj a udržování výroby jaderné energie, uhlí, elektřiny, plynu a ropy) si vyžádá investice kolem miliónů eur mezi lety (viz Directorat General for Energy and Transport, European Commission, Vienna, December 2003). Podle Mezinárodní energetické agentury v roce 2004 ztratilo Rusko díky poruchovým plynovodům kolem 10 % vytěženého plynu. I přesto nikdo nemůže dosud Rusku konkurovat cenou v dodávkách do střední Evropy. Kolem 80 % přírodního bohatství Ruska je v jeho asijské části, avšak 80 % ruského obchodu probíhá s Evropou. (Navíc v Rusku je kolem 55 % světových zásob pitné vody a v budoucnu se Rusko může stát jejím největším vývozcem.) Veliký potenciál ropy a zemního plynu existuje v oblasti Kaspického moře. Tamní rezervy ropy jsou odhadovány mezi 17 a 44 miliardami barelů (více než polovina z nich se nachází v Kazachstánu). V Kazachstánu jsou podle některých ocenění zásoby kolem 100 miliard barelů ropy a více než 200 bilionů (amerických trilionů) kubických metrů zemního plynu. Ropná pole v Kashagánu patří mezi pět největších na světě - budou těžit v průměru 1,2 milionu barelů denně mezi léty (prohlášení předsedy kazašské státní ropné a plynařské společnosti "KazMunaiGaz" (viz "New Europe", února 2007). Zásoby zemního plynu u Kaspického jezera jsou odhadovány na 6,4 trilionů krychlových metrů. Podle údajů uvedených v EIA ( většina z nich je v Kazachstánu a v Turkmenistánu. V řadě nalezišť tam však ještě nezačala těžba, která bude rovněž vyžadovat vybudování vhodné infrastruktury. Očekává se, že v roce 2010 se vytěží v této oblasti kolem 2,5-2,6 milionů barelů denně (viz Oil Outlook to 2025, OPEC Secretariat Paper). Tato oblast má veliký energetický potenciál, o nějž projevují nemalý zájem i Spojené státy americké. Nicméně pro EU má nezaměnitelnou energetickou důležitost hlavně Rusko. Za takových 30 let bude mít dominantní pozici na světovém trhu s plynem. Již nyní na něj připadá téměř 50 % všech unijních Miloslav Ransdorf - VĚK NEJISTOTY I - ENERGIE - chléb i meč * 20/145