g) Věk psychomotorický hodnocení psychické vyspělosti jedince (mentální věk) a hodnocení stupně motorického vývoje jedince (motorický věk).

Transkript

1 BIOLOGICKÁ ZRALOST Biologický věk lze charakterizovat jako fyziologický, mentální a anatomický proces. Charakterizuje celkový stav růstu a vývoje jedince, přičemž je mírou formování jeho morfologických a funkčních znaků. Určuje se na základě jednotlivých kritérií jako stupeň dosaženého růstu a vývoje organismu vzhledem k průměrné zdravé dětské populaci odpovídajícího kalendářního věku. Tímto způsobem se stanoví růstová a vývojová průměrnost, akcelerace či retardace (Riegerová, 1994; Regerová & Sedlak, 1996; Havlíčková, 1998; a další). Biologický věk můžeme určit několika způsoby, které jsou podrobněji popsány v publikacích Havlíčková (1998), Riegerová a Sedlak (1996), Riegerová a Ulbrichová (1998), Riegerová, Přidalová a Ulbrichová (2006) a další. Zde je uveden stručný přehled metod vycházející z citované literatury: a) Věk kostní (skeletální maturace) hodnocení stupně sekundární osifikace různých oblastí dětské kostry od narození až do ukončení růstu. Na základě rentgenového snímku většinou levé nebo pravé ruky je posuzována velikost a počet osifikačních jader a uzavřenost epifyzárních štěrbin. V podobě metody TW3 patří v současné době k nejvalidnějším a nejpřesnějším diagnostickým metodám. b) Věk vývinový (sexuální) hodnocení stavu pohlavní zralosti jedince na základě různých stupnic, nejčastěji na základě stupně axilárního a pubického ochlupení a vývoje prsů u dívek. c) Věk zubní (dentální) hodnocení stavu vývoje chrupu první (dočasné) a druhé (trvalé) dentice. Metoda má vzhledem k prokázané disproporci s kostním věkem nízkou validitu, přičemž platnějším ukazatelem je stupeň vývoje zubů než stav jejich erupce. d) Věk predikční hodnocení buněčné populace svalstva, resp. procesu mitózy a proliferace buněk jako senzitivního indexu anatomické nebo somatické dospělosti v průběhu vývoje. e) Věk růstový hodnocení tělesné výšky. Základní pomůckou jsou percentilové růstové grafy, které vychází ze změřené tělesné výšky a hmotnosti. Růstový věk poskytuje o celkové biologické zralosti jedinců školního věku pouze orientační údaje a v klinické praxi se od jeho využití často upouští. f) Věk proporcionální.

2 g) Věk psychomotorický hodnocení psychické vyspělosti jedince (mentální věk) a hodnocení stupně motorického vývoje jedince (motorický věk). Pro správné a komplexní posouzení biologické zralosti dětí je nutné kombinovat několik dílčích hledisek. Nedochází pak k chybnému závěru, a to zejména v období puberty (Šelingerová, 1992; Šelingerová & Moravec, 1992; Riegerová, 1994). Brauer (1982) navrhl na základě zkušeností Wutscherka (1974) následující schéma pro porovnání zjištěného biologického věku s kalendářním věkem daného jedince. Schéma rozlišuje 3 kategorie osob: jedince akcelerované (urychlené) v růstu a vývoji: diference biologického a kalendářního věku jsou větší než +12 měsíců; jedince normální (průměrné) v růstu a vývoji: diference biologického a kalendářního věku jsou v rozmezí: ±12 měsíců; jedince retardované (opožděné) v růstu a vývoji: diference biologického a kalendářního věku jsou větší než -12 měsíců. Mezi věkem biologickým a kalendářním může být v určitých věkových obdobích značná disproporce. U dětí prepubescentního a pubescentního věku nejsou výjimkou rozdíly větší než 2 roky (Riegerová, 1994; Riegerová & Sedlak, 1996), takže ve školních podmínkách může být rozdíl mezi biologicky nejmladším a biologicky nejstarším žákem až 5 let. Diference mezi biologickým a kalendářním věkem se postupně zmenšují a stupeň biologické zralosti po ukončení puberty již přibližně odpovídá věku kalendářnímu (Šelingerová, 1992). Pro určení stupně biologické zralosti zejména v prepubertálním a pubertálním období (ve věku let) doporučuje Šelingerová a Šelinger (2005) metodu kostního věku podle Tannera et al. (2001), popřípadě vlastní metodu teoretického kostního věku, k níž vypracovali lineární regresní rovnice. Takto získaným teoretickým kostním věkem je možné nahradit kostní věk získaný radiografickým postupem. Chyba odhadu teoretického kostního věku podle regresní rovnice Teor. KV I je ±0,5 roku, u druhé varianty regresní rovnice Teor. KV II je ±0,7 roku (Šelingerová & Šelinger, 2005). PROPORCIONÁLNÍ VĚK Stanovení biologického proporcionálního věku vychází z faktu, že proporcionalita základních tělesných parametrů se mění od narození do dospělosti. Jednotlivé části těla i orgány mají své charakteristické růstové tempo, čímž se mění jejich vzájemný poměr a celkový vzhled. Určitý poměr jednotlivých částí těla odpovídá určitému vývojovému stupni

3 jedince. Biologicky akcelerovaní, resp. retardovaní jedinci se tak od svých vrstevníků neliší jen tělesnou výškou a hmotností, ale i proporcionalitou těla. Hodnocení proporcionality poskytuje důležité informace o postupu růstu. Může být platnou pomůckou při hodnocení biologické zralosti dětí ve školní tělesné výchově i v pediatrii, a to zejména v případech, kdy není možné stanovit kostní věk (Bláha et al., 1987; Havlíčková, 1998; Riegerová & Ulbrichová, 1998). Využití proporcionality těla pro hodnocení biologického věku má několik problémů. Nejprve je nutné najít takovou kombinaci rozměrů těla, která se mění s věkem a co nejobjektivněji zachycuje uvedený proces. Tento problém řešil Wutscherk (1974), který vyšel z osmi antropometrických parametrů a navrhl výpočet konečného indexu tzv. komplexního znaku tělesné stavby (dále jen KC ). Jeho metodiku zjednodušil a diferencoval podle pohlaví Brauer (1982), který zavedl tzv. index vývoje stavby těla (dále jen KEI nebo KEI index, i když KEI je odvozeno z německého originálu Korperbauentwicklungsindex a slovo index v sobě již obsahuje). K určení indexu stačí změřit pět tělesných parametrů: tělesnou výšku a hmotnost, biakromiální a bispinální šířku, maximální obvod antebrachia u chlapců, resp. střední obvod stehna u dívek. Metodický postup stanovení KEI u nás použila řada autorů (Riegerová, 1994; Bláha et al., 1987; Bursová, 1990; Sedlak & Riegerová, 1998; a další). Riegerová et al. (1990) prokázali vztah KEI ke kritériu věku kostního u souboru dětí ve věku od 9 do 14 let, přičemž v žádném případě nenalezli hodnotu proporcionálního věku vyšší, než byl kostní věk. Vztah KEI k věku kostnímu potvrdila Šelingerová (1992) na souborech sportujících chlapců a dívek ve věku let a současně navrhla pro přehlednější vyjádření výsledků KEI regresní rovnice k přepočtu indexové hodnoty na roky. Ve validitě KEI jako kritéria stanovení biologického proporcionálního věku existují určité intersexuální rozdíly. KEI velmi zřetelně dokumentuje typologickou závislost dívek na tempu biologického dozrávání. U chlapců jsou volnější vztahy mezi typem tělesné stavby a rychlostí dospívání. U dívek byla prokázána úzká souvislost křivky hodnot KEI s průběhem nejvyšší růstové rychlosti. Čím dřívější je nejvyšší růstová rychlost (vyšší hodnota KEI), tím větší je u dívek tělesná hmotnost na cm tělesné výšky během období dospívání. Přírůstky indexových jednotek jsou u dívek vcelku pravidelné až do 15 let (s nejvyšším zvýšením mezi 10. a 11. rokem), pak se hodnota indexu v podstatě nemění, což platí i pro dospělé ženy. U chlapců má průběh růstu indexu vyšší kolísání, přičemž nejvyšší přírůstky jsou ve věkových obdobích 6 7 let a let, od 17 let je hodnota indexu relativně stabilní

4 (Bláha et al., 1987; Riegerová, 1994; Riegerová & Ulbrichová, 1998; Sedlak & Riegerová, 1998). Sedlak a Riegerová (1998) upozorňují na skutečnost, že se zcela přesným hodnocením biologického věku pomocí KEI můžeme počítat u jedinců hmotnostně průměrných (proporcionální typ), popř. silných, přičemž výškové pásmo nehraje roli. U jedinců štíhlých (RI < 1,06) je třeba počítat s větším rozdílem mezi chronologickým a proporcionálním věkem ve smyslu vyšší retardace, která neodpovídá skutečnosti, resp. kostnímu věku. Naopak v některých případech dětí v pubertální růstovém výšvihu je třeba počítat s větší diferencí ve směru akcelerace, s tzv. relativní akcelerací. Hodnocení trendu vývoje je v obou případech spolehlivé.

5 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY BLÁHA, P., et al Antropometrie československé populace od 6 do 55 let. 2 díl. Praha : ÚV ČSTV a Ústav národního zdraví pro vrcholový sport. BRAUER, BM Die Bestimmung des biologischen Alters in der sport und jugendärzlichen Praxis mit neuen antrhropometrischen Methoden. Ärztl. Jugend, vol. 73, p BURSOVÁ, M Vztahová analýza motorických a biologických charakteristik 8 14letých chlapců. Teor. Praxe těl. Vých., roč. 38, č. 4, s HAVLÍČKOVÁ, L Biologie dítěte : rané fáze lidské ontogeneze. Praha : UK. RIEGEROVÁ, J. & SEDLAK, P Metody diagnostiky biologického věku u dětí biologický proporcionální věk. Čs. Pediat., roč. 51, č. 1, s RIEGEROVÁ, J. & ULBRICHOVÁ, M Aplikace fyzické antropologie v tělesné výchově a sportu. Olomouc : Vydavatelství Univerzity Palackého. RIEGEROVÁ, J Studium změn somatypu dětí v období puberty (longitudinální sledování). Acta Univ. Palac. Olom., s RIEGEROVÁ, J. et al Hodnocení biologické zralosti dětí na základě věku proporcionálního a kostního. Teor. Praxe těl. Vých., roč. 38, č. 6, s RIEGEROVÁ, J., PŘIDALOVÁ, M. & ULBRICHOVÁ, M Aplikace fyzické antropologie v tělesné výchově a sportu. Olomouc : Hanex. ŠELINGEROVÁ, M. & MORAVEC, R Biologický vek a jeho vplyv na motorickú výkonnosť 10 až 14ročných atlétov. Acta Fac. Educ. phys. Univ. Comenianae, roč. 33, s ŠELINGEROVÁ, M. & ŠELINGER, P Význam a určovanie biologického veku v športe. In ŠELINGEROVÁ, M. & ŠELINGER, P. (Eds.). Sledovanie rozvoja pohybových schopností a výkonnostného rastu športovo talentovaných detí a mládeže v závislosti do úrovne ich biologickej zrelosti. Bratislava : ICM Agency. s ŠELINGEROVÁ, M Stanovenie biologického veku a jeho uplatnenie v športe. Kand. dizert. práce. Bratislava : Univerzita Komenského. TANNER, JM. et al Assessment of Skeletal Maturity and Prediction of Adult Height (TW3 Method). London : W. B. Saunders Press. WUTSCHERK, H Die Bestimmung des biologischen Alters. Theor. Prax. Körperkult., vol. 213, no. 2, p