Přechod akciových společností na novou právní úpravu. JUDr. Andrea Schelleová, LL.M., MBA Mgr. Jiří Kubricht, LL.M. Advokátní kancelář Achour & Hájek

Transkript

1 Přechod akciových společností na novou právní úpravu JUDr. Andrea Schelleová, LL.M., MBA Mgr. Jiří Kubricht, LL.M. Advokátní kancelář Achour & Hájek Ustanovení 777 odst. 1 zákona o obchodních korporacích stanoví, že ujednání společenských smluv, která jsou v rozporu s donucujícími ustanoveními tohoto zákona, se zrušují dnem jeho nabytí účinnosti, tj. k 1. lednu Jedná se o základní pravidlo, které se uplatňuje při přechodu obchodních korporací na novou právní úpravu. Toto ustanovení, tak jak je formulováno, ovšem vyvolává několik nejasností. Na co si ještě musejí dát akciové společnosti pozor, aby jejich přechod na novou právní úpravu proběhl hladce? Právní úprava obchodních společností (včetně akciové společnosti) byla do konce roku 2013 obsažena v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen ObchZ ). ObchZ byl přijat v roce 1991 a při jeho tvorbě v zásadě neexistovaly praktické poznatky o tom, jak funguje tržní hospodářství. Jeho tvůrci se při práci inspirovali především zákoníkem mezinárodního obchodu, prvorepublikovou a německou právní úpravou, přičemž výsledkem byla nesourodá směsice pravidel. Ta se navíc velmi často novelizovala, ať už v důsledku přibývajících zkušeností s praktickým fungováním tržního hospodářství, nebo v důsledku nutnosti implementovat evropské předpisy. Z ObchZ se tak stal komplexní kodex, který vedle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vytvořil vlastní a do určité míry nezávislou větev soukromého práva. V rámci rekodifikace soukromého práva pak bylo rozhodnuto o zrušení ObchZ, a to s cílem celou právní úpravu sjednotit a zpřehlednit. Přechod na novou právní úpravu Podle nové právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 je potom základním předpisem soukromého práva (tedy jak občanského, tak obchodního) zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (tzv. nový občanský zákoník; dále též NOZ ). V NOZ jsou jednotně upraveny závazkové vztahy pro celou oblast soukromého práva a obecné otázky společné všem právnickým osobám. Zákon č. 90/ /2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích; dále též ZOK ), představuje druhou část rekodifikace soukromého práva, která úzce navazuje na NOZ. ZOK ovšem nemá být pokračovatelem ObchZ, neboť již neupravuje jednotlivé smluvní typy, promlčení, náhradu škody, obchodní tajemství atd. ZOK je koncipován a vytvořen jako zvláštní předpis, který se zabývá úzce vymezeným okruhem právnických osob obchodními korporacemi. Obchodními korporacemi jsou všechny formy obchodních společností (tj. společnost s ručením omezeným, akciová společnost, komanditní společnost, veřejná obchodní společnost, evropská společnost a evropské hospodářské zájmové sdružení) i družstev (tedy družstvo v užším smyslu, bytové družstvo, sociální družstvo a evropské družstvo). Nicméně úprava ZOK dopadá především na tuzemské formy těchto korporací, neboť ty evropské jsou primárně upraveny zvláštními předpisy Evropské unie. 22 Statutární zástupce firmy únor 2014

2 ZOK tedy v zásadě přebírá pouze druhou část z dosavadního ObchZ a upravuje tak otázky vztahující se výlučně k obchodním korporacím od jejich založení přes rozložení vnitřní struktury orgánů, odpovědnosti členů těchto orgánů, činnosti v rámci koncernů až po jejich zrušení. Do značné míry tedy existuje kontinuita, neboť většina právních pravidel vychází z dosavadní právní úpravy. Právní úprava ObchZ ovšem nebyla převzata mechanicky, ale je modifikována a doplněna, a to s ohledem na dosavadní zkušenosti, aktuální poznatky a současné světové legislativní trendy. Takovým nejvýraznějším současným trendem, který se ZOK snaží rovněž následovat, je liberalizace neboli uvolňování pravidel. ZOK tak usiluje o snížení celkového počtu donucujících ustanovení a v některých případech odstraňuje přílišnou kasuistiku a detailnost úpravy. Vítanou změnou je rovněž racionálnější zapracování evropských předpisů. V minulosti totiž docházelo k tomu, že zákonodárce stanovoval ještě přísnější pravidla, než jaká byla evropskými předpisy vyžadována (typickým příkladem je ustanovení 196a ObchZ, který zákonodárce zcela bezdůvodně obsahově rozšířil a vztáhl i na společnost s ručením omezeným). Přijímání přísnějších pravidel se následně projevilo ve snížené míře svobody a flexibility, což mohlo potenciální podnikatele odrazovat od podnikání v České republice. ZOK tak usiluje o vytvoření moderního a podnikatelsky atraktivního právního prostředí, jež by dokázalo konkurovat jiným státům Evropské unie a které by zbytečně neodrazovalo obchodní korporace od působení v ČR. Změna společenských smluv (stanov) Jak již bylo v úvodu zmíněno, ustanovení 777 odst. 1 ZOK tak, jak je formulováno, vyvolává několik nejasností. Předně je stanoveno, že se ruší pouze ujednání společenských smluv. Společenská smlouva je zakladatelské právní jednání pro veřejnou obchodní společnost, komanditní společnost a společnost s ručením omezeným. Akciová společnost společenskou smlouvu nemá, jejím zakladatelským právním jednáním jsou stanovy. Pokud bychom tedy vyložili výše uvedené ustanovení podle smyslu jeho slov, tak nelze dospět k jinému závěru, než že dosavadní ustanovení stanov akciových společností, která odporují nové právní úpravě, se rušit nebudou, neboť to platí pouze pro ostatní obchodní společnosti. Takový závěr je ovšem z povahy věci zcela neudržitelný. Zákonodárce nepomáhá ani tím, že v ustanovení 3 odst. 3 ZOK stanoví, že společenskou smlouvou se rozumí i stanovy a zakladatelská listina. Toto ustanovení se má ovšem výslovně použít pouze na hlavu I a hlavu IV ZOK, nikoliv pro přechodná ustanovení, která zůstávají opomenuta. Jedno z dalších přechodných ustanovení navíc stanoví o zakladatelských právních jednáních (ustanovení 779 odst. 1 ZOK). ZOK tedy již v tomto případě používá obecný termín, který zahrnuje jak společenskou smlouvu, tak stanovy. Vše uvedené jednoznačně svědčí pro to, že stanovy se s přechodem na novou právní úpravu ze zákona měnit nebudou. Přesto se domníváme, že to nebylo úmyslem zákonodárce a že jeho záměrem muselo být vztáhnout zmíněné přechodné ustanovení na akciové spo- Statutární zástupce firmy únor

3 lečnosti. Pravděpodobně se jedná o legislativní nedůslednost, kterou je třeba překlenout výkladem. Proto by mělo být možné pod společenskou smlouvu podřadit i stanovy, jinak by to vedlo k naprosto nelogické duální úpravě jednodušších společností a akciové společnosti. Výše uvedené přechodné ustanovení dále vyvolává nejistotu, jak rozsáhlé bude mít dopady. ZOK (na rozdíl od ObchZ) vůbec nevymezuje, která ustanovení jsou kogentní (tedy taková ustanovení zákona, od nichž se strany nemohou svým ujednáním odchýlit ať už je ujednání součástí smlouvy, nebo stanov) a která nikoliv. Je tedy nutné vycházet z ustanovení 1 odst. 2 NOZ, podle nějž platí, že osoby si mohou ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona, není-li to výslovně zakázáno. Zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Dobré mravy a veřejný pořádek Ani předešlá, ani nová právní úprava však dobré mravy nedefinují, a tudíž je na judikatuře, aby tomuto pojmu dala v konkrétním případě obsah. To je žádoucí a nezbytné, neboť dobré mravy reflektují vývoj společnosti, a jsou tedy proměnlivé v čase. Jejich obsah se mění s tím, jak se mění hodnoty společnosti. Navíc se jedná o tak široký pojem, že najít uspokojivou a trvalou definici je poměrně obtížné. Proto bývá judikatura někdy kritizována, že je ve vztahu k obsahu pojmu dobrých mravů nejen nepřesná, ale též vzájemně rozporná. Pojem dobrých mravů lze totiž vzhledem k jeho obecnosti definovat více způsoby, které nejsou vždy shodné, nicméně prakticky pokaždé dosahují stejných výsledků. Například Ústavní soud již v roce 1998 konstatoval, že dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (sp. zn. II. ÚS 249/97). Veřejný pořádek (jako druhý určovatel kogentnosti) byl v dosavadní právní úpravě zmiňován například v Listině základních práv a svobod (kupř. článek 14 odst. 3), nicméně ani on nebyl v právním řádu definován. Důvodová zpráva k NOZ k tomu uvádí, že ani NOZ se nepokouší pojem veřejného pořádku definovat, neboť tento pojem právní normou definovat nelze, stejně jako nelze definovat pojem dobrých mravů: Orientačně lze vyjít z pojetí, že veřejný pořádek prostupuje celé právo a zahrnuje pravidla, na nichž leží právní základy společenského řádu zdejší společnosti. S tím souvisí i požadavek na transparentní uspořádání soukromých právních poměrů osob. Nikdo např. nepochybuje, že právní pravidla stanovující, jak vzniká manželství nebo které věci jsou nemovité a které věci jsou zastupitelné, jsou kogentní. Závaznost tohoto ustanovení však nelze opřít o dobré mravy, nýbrž právě o zásadu veřejného pořádku. Z těchto obecných kritérií se odvozují konkrétnější omezení např. dobrým mravům odpovídá, že se nelze odchýlit od zákonných ustanovení chránících slabší stranu, veřejnému pořádku např. pravidlo, že ujednání stran nezasahuje právní postavení třetí osoby a nemění její oprávnění nebo povinnosti. Statusové otázky Práva týkající se postavení osob neboli statusové otázky jsou třetím určovatelem toho, zda je nějaké ustanovení kogentní, či dispozitivní. Právě statusové otázky budou zřejmě nejvýznamnějším určovatelem pro obchodní korporace, neboť ZOK upravuje statusové otázky společností ve značném rozsahu. Typickým příkladem statusových otázek je úprava vzniku a zániku obchodní korporace. Na druhou stranu ZOK nepředpokládá, že vše, co reguluje, má statusovou povahu, protože se to týká postavení osob. Je tak třeba rozlišovat například mezi vnitřními obligačními vztahy mezi společníky a zákonnou regulací struktury správy korporace včetně ochrany těch, kdo mají v konkrétních případech informační deficit (typicky menšinoví akcionáři). Také je třeba vzít v úvahu, že s ohledem na organizační povahu pravidel akciových společností, která předpokládají majetkové odlišení společníka a společnosti a realizaci práv společníka zákonem vymezeným způsobem, budou mít a. s. vyšší počet kogentních pravidel než například společnosti osobní (veřejná obchodní společnost a komanditní společnost). Obecně by tak mělo platit, že právní 24 Statutární zástupce firmy únor 2014

4 úprava správy kapitálových společností včetně ochrany menšinových akcionářů je ve zvýšené míře kogentní. Pokud shrneme výše uvedené, tak existuje vysoká míra právní nejistoty ohledně toho, která ustanovení ZOK jsou kogentní a která dispozitivní. Nejvýraznějším trendem, který se ZOK snaží následovat, je liberalizace Lhůta pro přizpůsobení stanov ZOK ukládá obchodním korporacím (tedy i akciové společnosti), aby do šesti měsíců ode dne nabytí účinnosti ZOK přizpůsobily svá zakladatelská právní jednání (v případě a. s. stanovy) nové úpravě obsažené v ZOK. Neučiní-li tak, rejstříkový soud je k tomu vyzve a stanoví ve výzvě dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění této povinnosti. Pokud dodatečná lhůta uplyne marně, soud na návrh rejstříkového soudu nebo osoby, která na tom osvědčí právní zájem, obchodní korporaci zruší a nařídí její likvidaci. Obdobné ustanovení nalezneme i v NOZ, podle kterého ustanovení společenské smlouvy nebo statutu právnických osob, jež odporují donucujícím ustanovením NOZ, pozbývají závaznosti dnem nabytí jeho účinnosti. Právnická osoba je povinna přizpůsobit do tří let ode dne nabytí účinnosti NOZ společenskou smlouvu nebo statut úpravě NOZ a doručit je orgánu veřejné moci, který vede veřejný rejstřík, do něhož je právnická osoba zapsána. Neučiní-li tak, příslušný orgán veřejné moci ji k tomu vyzve a stanoví ve výzvě dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění této povinnosti. Uplyne-li dodatečná lhůta marně, soud právnickou osobu na návrh orgánu veřejné moci nebo osoby, která na tom osvědčí právní zájem, zruší a nařídí její likvidaci. Je nezbytné vzít v úvahu, že obchodní korporace jsou upraveny nejen ZOK, ale i NOZ (v obecných otázkách), a je tedy třeba vztáhnout přechodné ustanovení NOZ pro právnické osoby též na obchodní korporace, tj. i na akciovou společnost. Bylo by totiž nelogické, aby nedošlo k přizpůsobení zakladatelských dokumentů obchodních korporací zákonu, kterým se jejich právní vztahy vedle ZOK rovněž řídí. V praxi se sice objevuje názor, že právnické osoby upravené v NOZ nejsou obchodní korporace, a tudíž se přechodné ustanovení v NOZ na obchodní korporace nevztahuje, ten je nicméně zřejmě chybný, neboť opomíjí skutečnost, že i obchodní korporace jsou právnickými osobami a rovněž korporacemi ve smyslu NOZ. Obchodní korporace včetně akciové společnosti tak budou muset přizpůsobit svá zakladatelská právní jednání jak kogentním ustanovením ZOK, tak kogentním ustanovením NOZ. Otázkou ovšem zůstává, v jaké lhůtě tak mají učinit. Je totiž věcně zcela neodůvodněné, aby obchodní korporace měly šestiměsíční lhůtu na přizpůsobení se kogentním ustanovením ZOK a tříletou lhůtu na přizpůsobení se ustanovením NOZ. Mezi odbornou veřejností se tak objevil názor, že v případě obchodních korporací je třeba šestiměsíční lhůtu aplikovat i na přizpůsobení se NOZ (Dědič, J.: Obchodní korporace v pohledu rekodifikačních intertemporálních ustanovení. Sborník XXI. Karlovarské právnické dny. Praha: Leges, 2013, s. 33). Argumentem pro tento závěr může být i to, že některé instituty jsou zčásti upraveny v ZOK a zčásti v NOZ. Rozdílná lhůta je pak na tyto případy z povahy věci neaplikovatelná. Tento závěr, byť zcela logický a opodstatněný, ovšem nemá oporu v textu zákona, který jednoznačně stanoví lhůty různé. Vezmeme-li dále v úvahu, že porušení zákonného příkazu má v tomto případě závažný důsledek (zrušení a likvidaci právnické osoby), je namístě v pochybnostech vykládat ustanovení ukládající určitou povinnost spíše restriktivně. Z důvodu vyloučení jakýchkoliv pochybností je ovšem žádoucí, aby obchodní korporace přizpůsobily svá zakladatelská právní jednání jak ustanovení ZOK, tak NOZ v 6měsíční lhůtě. V praxi navíc nebude tento problém zřejmě příliš závažný, neboť ve vazbě na společenské smlouvy obchodních korporací nestanoví NOZ zřejmě nic, co by mělo významněji zasáhnout do povinných změn. Statutární zástupce firmy únor

5 Automatické změny ve stanovách po Ustanovení 777 odst. 4 ZOK stanoví, že obsahem společenských smluv (včetně stanov k tomu viz výše) obchodních korporací, které vznikly před účinností ZOK, jsou i dosavadní ustanovení obchodního zákoníku, která upravovala práva a povinnosti Ustanovení stanov odporující ZOK jsou ze zákona přímo zrušena, zatímco ustanovení stanov odporující NOZ zůstávají platná, pouze se stávají neúčinnými. Tento rozdíl by však neměl způsobovat žádné obtíže, protože v obou případech jsou tato rozporná ujednání nevyužitelná, resp. neaplikovatelná. Pří klad: Zpracování úplného znění stanov nemusí být vůbec jednoduché, neboť pokud se akciová společnost nepodřídí ZOK, pak se budou práva a povinnosti akcionářů řídit: 1. kogentní úpravou obsaženou v ZOK; 2. dosavadní úpravou stanov v rozsahu, v jakém nejsou v rozporu s kogentní úpravou ZOK, NOZ a ObchZ; 3. kogentní a dispozitivní úpravou ObchZ, není-li v rozporu s kogentní úpravou ZOK a NOZ; 4. dispozitivní úpravou ZOK, není-li v rozporu s úpravou ObchZ; 5. kogentní úpravou NOZ, nevylučuje-li její použití kogentní úprava ZOK; a 6. dispozitivní úpravou NOZ, není-li v rozporu s kogentní a dispozitivní úpravou ObchZ a ZOK. Při zpracovávání aktuálního znění stanov je tak třeba vzít v úvahu všechna výše uvedená pravidla v právních předpisech. společníků (akcionářů), pokud nejsou v rozporu s donucujícími ustanoveními ZOK nebo se od nich společníci (akcionáři) neodchýlili ve společenské smlouvě (stanovách). Od tedy proběhly automaticky (ze zákona) dvě změny. Ustanovení stanov, která jsou v rozporu se ZOK, se ruší a součástí stanov se naopak stávají i ustanovení ObchZ upravující práva a povinnosti akcionářů. Ke změně stanov není v tomto případě třeba usnesení valné hromady, neboť k němu dochází ze zákona. Vzhledem k tomu, že členové představenstva akciové společnosti mají ze zákona povinnost vyhotovovat úplné znění stanov bez zbytečného odkladu poté, co se dozvědí o jejich změně (ustanovení 433 ZOK), vzniká otázka, zda jsou členové představenstva povinni vyhotovit aktuální znění stanov bezprostředně po vstupu ZOK v účinnost. Lze totiž argumentovat, že dispozitivní ustanovení ObchZ byla vlastně součástí stanov už před účinností ZOK (pokud se od nich stanovy neodchýlily), a ke změně stanov tak vlastně nedochází. Na druhou stranu však účinností ZOK nepochybně dochází ke změně textu stanov, byť ne ke změně práv a povinností akcionářů. Vzhledem k tomu, že do šesti měsíců od účinnosti ZOK musí dojít k přizpůsobení stanov tomuto zákonu a k založení jejich úplného znění do sbírky listin, lze dospět k závěru, že postačí, dojde-li k zapracování změn vyvolaných jeho účinností až při tomto přizpůsobení (stejně Štenglová, I.: K některým problémům přechodných ustanovení zákona o obchodních korporacích, Obchodněprávní revue 10/2013, s. 284). Součástí stanov se stanou pouze pravidla o právech a povinnostech akcionářů, nikoliv pravidla jiná. V praxi ovšem vznikají pochybnosti, co je třeba chápat pod právy a povinnostmi akcionářů. V užším smyslu se totiž jedná jen o individuální práva (a povinnosti) jednotlivých akcionářů, tedy ta, jež jsou 26 Statutární zástupce firmy únor 2014

6 spojena s akcií (a převádějí se nebo přecházejí spolu s ní). V širším smyslu je pak třeba pod právy a povinnostmi akcionářů rozumět i ta ustanovení, jež například upravují působnost valné hromady a její průběh a tím (nepřímo) zasahují do práv a povinností společníků. Nicméně se domníváme, že součástí stanov se stanou pouze práva a povinnosti akcionářů v užším smyslu, tzn. že se součástí stanov nestanou ustanovení ObchZ upravující statusové otázky korporací, tedy i organizační strukturu jejich orgánů, otázky valné hromady, případně práva účasti a hlasování na ní, a to jednak proto, že jsou většinově kogentní, a jednak proto, že jsou nahrazována novými, zpravidla kogentními pravidly. Další pochybnosti vznikají okolo otázky, zda se dvojí režim úpravy práv a povinností akcionářů týká jen těch akcionářů, kteří se stali akcionáři před účinností ZOK, anebo i těch, již nabyli účast ve společnosti později. Zde se domníváme, že i akcionáři, kteří nabyli akcie později, se budou řídit stanovami v tom znění, v jakém platí pro ostatní akcionáře. Možnost podřídit se ZOK Přechodná ustanovení ZOK umožňují obchodním korporacím, které vznikly před 1. lednem 2014, podřídit se do dvou let od nabytí účinnosti ZOK nové právní úpravě jako celku. Jedná se o tzv. opt-in. Takové rozhodnutí bude učiněno prostřednictvím změny stanov a bude se zapisovat do obchodního rejstříku. Z obchodního rejstříku pak bude zřejmé, zda se společnost řídí ObchZ, nebo ZOK. Podřízení se ZOK musí být globální, tzn. že není možné, aby se akciová společnost v některých otázkách řídila ObchZ a v jiných ZOK. Lhůta pro podřízení se ZOK je stanovena na dva roky od nabytí účinnosti ZOK. Mezi odbornou veřejností se v současnosti diskutuje o tom, zda se jedná o lhůtu prekluzivní. Pokud Z přechodných ustanovení ZOK vyplývá, že z hlediska právní jistoty je pro společnosti mnohem vhodnější podřídit se nové právní úpravě. Pokud to totiž již neudělaly, podléhají dvěma právním úpravám jak dosavadní (tedy ObchZ), tak nové (ZOK a NOZ). Podřízení se dvěma různým úpravám s sebou ovšem přináší mnoho nejasností jako příklad lze uvést ustanovení 196a ObchZ. Nikdo v tuto chvíli nedokáže najisto říci, zda by se v takovém případě toto ustanovení aplikovalo, či nikoliv. Z hlediska právní jistoty tak doporučujeme, aby společnosti na novou právní úpravu přešly. Dalším důvodem pro přechod na novou právní úpravu je větší svoboda a flexibilita, což se projevuje v nových možnostech, které se akciovým společnostem po přechodu na novou právní úpravu otevřely. ano, pak by bylo možné se ZOK podřídit pouze ve lhůtě dvou let, tzn. že po uplynutí této lhůty by již rejstříkový soud neměl takové podřízení akceptovat a zapsat jej do obchodního rejstříku. Vymezením konkrétní lhůty se zřejmě zákonodárce snažil, aby bylo vymezeno určité období, ve kterém by se definitivně rozhodlo, jakou právní úpravou se budou společnosti řídit. Důvodem pro vymezení lhůty je tedy právní jistota. Část odborné veřejnosti ovšem zastává názor, že společnostem nelze bránit, aby přešly na novou právní úpravu i později (Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 981). Tři typy akciových společností po Přechod na novou právní úpravu se projevil v tom, že po existují tři typy akciových společností. Prvním typem jsou společnosti vzniklé po , které již byly založeny podle ZOK a plně podléhají ustanovením ZOK. Druhým typem jsou společnosti, jež vznikly před , avšak dobrovolně se v plném rozsahu podřídily režimu ZOK. Třetím typem jsou pak společnosti, které vznikly před , nicméně se ZOK nepodřídily, a tudíž podléhají dvojí právní úpravě, tj. jak ObchZ, tak ZOK. l Statutární zástupce firmy únor