společná advokátní kancelář JUDr. Radek Ondruš advokát

Transkript

1 Společníci JUDr. Radek Ondruš JUDr. Aleš Ondruš Advokátní koncipienti Mgr. Petr Vytopil JUDr. Marta Nedvědová Mgr. Miroslav Šianský Advokáti Mgr. Marcela Štraitová Mgr. Martin Bílý Mgr. Petra Vrábliková společná advokátní kancelář JUDr. Radek Ondruš advokát V Brně dne 15. září 2014 sp.zn. A 1920 Ministr vnitra České republiky cestou Ministerstva vnitra České republiky odboru dozoru a kontroly veřejné správy nám. Hrdinů 1634/ Praha 4 k č.j. MV /ODK-2013 ze dne Věc: Statutární město Jihlava c/a Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko přezkumné řízení, rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra č.j. MV /ODK ze dne , - odůvodnění rozkladu I. Ministerstvo vnitra České republiky, odbor dozoru a kontroly veřejné správy, vydalo dne rozhodnutí č.j. MV /ODK-2013, kterým byl zrušen výrok I., II. a III. přezkoumávaného rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina č.j. KUJI 63081/2013 ze dne Cit. rozhodnutí bylo Statutárnímu městu Jihlava jako navrhovateli v řízení, ve kterém bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, doručeno dne

2 Statutární město Jihlava (dále též navrhovatel ) v zákonné lhůtě uplatilo rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru dozoru a kontroly veřejné správy, ze dne č.j. MV /ODK-2013, a to podáním ze dne Usnesením č.j. MV /ODK-2013 ze dne vyzvalo Ministerstvo vnitra České republiky, odbor dozoru a kontroly veřejné správy, navrhovatele, aby doplnil rozklad o uvedení, v čem spatřuje rozpor napadeného rozhodnutí s právními předpisy a nesprávnost rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, a to ve lhůtě 5 dnů od doručení. Cit. usnesení bylo navrhovateli doručeno dne Navrhovatel tímto podává odůvodnění výše uvedeného rozkladu. II. Ministerstvo vnitra uvedlo v rozhodnutí č.j. MV /ODK ze dne (dále též napadené rozhodnutí ) následující odůvodnění toho, že správnímu orgánu rozhodujícímu spor plynoucí z veřejnoprávní smlouvy přísluší vydat konstitutivní rozhodnutí pouze za situace, kdy mu tato možnost vyplývá přímo ze zákona a podpůrně z veřejnoprávní smlouvy a/nebo její součásti, přičemž pravomoc vydat v přezkoumávaném případě Krajskému úřadu nesvědčila (str. 55 odůvodnění napadeného rozhodnutí) jako důvodu pro zrušení výroků I., II. a III. přezkoumávaného rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina č.j. KUJI 63081/2013 ze dne (dále též přezkoumané rozhodnutí a přezkoumávané rozhodnutí ): Ministerstvo vnitra se.. zabývalo také otázkou, zda byl výrok č. I. rozhodnutí Krajského úřadu, kterým bylo konstitutivně určeno vlastnické právo navrhovatele k v návrhu specifikovaným věcem, učiněn v souladu se zákonem. Jak bylo uvedeno výše, Ministerstvo vnitra dovodilo, že pravomoc správních orgánů ve správním řízení sporném není obecně omezena toliko na vydání deklaratorních rozhodnutí. Současně však dodává, že možnost vydat konstitutivní rozhodnutí, kterým jsou zakládána, rušena či měněna práva a povinnosti účastníků řízení, musí být v konkrétním případě stanovena přímo zákonem, resp. vyplývat z veřejnoprávní smlouvy (viz výše ohledně nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy). V předmětném případě, jelikož nevyplývá přímo ze zákona, by možnost vydat konstitutivní rozhodnutí musela vyplývat například přímo ze stanov (bod 109 odůvodnění napadeného rozhodnutí, zvýraznil navrhovatel) a dále

3 Krajský úřad dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že navrhovatel není vlastníkem předmětného majetku a odpůrce má povinnost tento majetek převést ve prospěch navrhovatele. Tento závěr přitom nedával Krajskému úřadu možnost vydat deklaratorní rozhodnutí o určení vlastnického práva navrhovatele, neboť navrhovateli v době rozhodování vlastnické práva k předmětnému majetku nesvědčilo. Pokud tedy Krajský úřad rozhodl o určení vlastnického práva navrhovatele, jednalo se o rozhodnutí konstitutivní, kterým bylo právo navrhovatele založeno s účinky ex nunc od právní moci rozhodnutí. Krajský úřad přitom vycházel ze stanov odpůrce, ve kterých byla zakotvena jednak povinnost odpůrce vrátit navrhovateli vložený majetek, jednak povinnost smluvních stran uzavřít a vypořádat smlouvy o majetkovém vypořádání do jednoho měsíce ode dne zániku členství navrhovatele v odpůrci. Krajský úřad tedy konstitutivním způsobem určil vlastnické práva navrhovatele na základě stanov odpůrce. Svoji pravomoc k tomuto rozhodnutí však neodvodil od konkrétního ustanovení zákona (bod 111 odůvodnění napadeného rozhodnutí, zvýraznil navrhovatel) a dále Ministerstvo vnitra k uvedenému konstatuje, že konstitutivní rozhodnutí nedeklaruje již existující práva a povinnosti, ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti. Zásah do hmotného (vlastnického) práva účastníků přitom musí být založen zvláštním ustanovením zákona. Tam, kde veřejný zájem na takovém zásahu do hmotného práva není, je třeba vystačit s rozhodnutím deklaratorním, tedy s rozhodnutím znějícím na plnění povinnosti vyplývající z relativního vztahu mezi účastníky. V situaci, kdy Krajský úřad opřel své rozhodnutí o konstitutivním určení vlastnického práva pouze o stanovy odpůrce (ze kterých nadto ani možnost vydat konstitutivní rozhodnutí nevyplývá), aniž by byl k takovému zásahu do hmotného práva zmocněn výslovným ustanovením zákona, tedy dospělo Ministerstvo vnitra k závěru, že rozhodnutí Krajského úřadu na tomto místě odporuje zákonu (bod 113 odůvodnění napadeného rozhodnutí, zvýraznil navrhovatel) a dále V tomto případě lze dále konstatovat, že ani stanovy odpůrce neumožňují Krajskému úřadu v předmětném případě rozhodnout konstitutivně, když nezakládají pravidlo, že vystoupením příslušné obce z odpůrce přechází vlastnické právo zpět na obec, jež majetek do odpůrce vložila, nýbrž předpokládají uzavření smluv o majetkovém vypořádání (bod 113 odůvodnění napadeného rozhodnutí, zvýraznil navrhovatel).

4 Navrhovatel vytýká uvedenému důvodu zrušení výroků I., II. a III. přezkoumávaného rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina č.j. KUJI 63081/2013 ze dne nesprávnost, neodůvodněnost, nedůvodnost, vnitřní rozpornost, nepřezkoumatelnost, nesouladnost s jiným rozhodnutím v obdobné věci, ignoraci závazného právního názoru ministra vnitra jako nadřízeného správního úřadu, nesprávnost právního posouzení, nezákonnost. III. (1) Ministerstvo vnitra nejprve v bodu 109 odůvodnění napadeného rozhodnutí uznává, že možnost vydání konstitutivního rozhodnutí musí být stanovena přímo zákonem, resp. že musí vyplývat z veřejnoprávní smlouvy, aby vzápětí v bodu 110 odůvodnění napadeného rozhodnutí vytknulo, že přezkoumávané rozhodnutí je nezákonné, protože Krajský úřad Kraje Vysočina konstitutivním způsobem určil vlastnické práva navrhovatele k vloženému majetku jako předmětu řízení pouze na základě stanov odpůrce, když svoji pravomoc k tomuto rozhodnutí neodvodil od konkrétního ustanovení zákona. Stanovy odpůrce jsou přitom v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně deklarovány jako součást vyjádření veřejnoprávní smlouvy o založení odpůrce. Ministerstvo vnitra tedy v jedné části odůvodnění napadeného rozhodnutí uznává, že konstitutivní rozhodnutí lze vydat na základě smlouvy o založení odpůrce (a stanov jako její součásti), a v jiné části odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že smlouva o založení odpůrce (a stanovy jako její součást) není dostatečným základem pro vydání konstitutivního rozhodnutí. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak vnitřně rozporné a neurčité, a proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a nezákonné. Tato vada sama o sobě postačuje ke zrušení napadeného rozhodnutí. (2) Ministerstvo vnitra v bodu 112 odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uvedlo, že zásah do hmotného (vlastnického) práva účastníků musí být založen zvláštním ustanovením zákona. Tam, kde veřejný zájem na takovém zásahu do hmotného práva není, je podle Ministerstva vnitra třeba vystačit s rozhodnutím deklaratorním, tedy s rozhodnutím znějícím na plnění povinnosti vyplývající z relativního vztahu mezi účastníky. Navrhovatel vytýká této úvaze naprostou a úplnou mimoprávnost při absenci jakéhokoliv normativního základu v pozitivní právní úpravě; navrhovatel proto vytýká této úvaze také absenci právně relevantního odůvodnění.

5 Žádná právní norma nestanoví, že není-li veřejný zájem na konstitutivním rozhodnutí, nutno vystačit s rozhodnutím deklaratorním. Právní normy pojmy konstitutivní a deklaratorní rozhodnutí vůbec nepoužívají, jedná se pouze o teoreticko-právní pojmy bez normativní definice a bez normativního užívání. Navrhovatel vytýká této úvaze také naprostý rozpor se zbytkem odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém je vyjádřeno, že rozdíl mezi konstitutivním a deklaratorním rozhodnutím se zakládá a spočívá právě ve způsobu vzniku práv a povinností, o nichž je řízení vedeno, a v něm rozhodováno, a nikoliv ve veřejném zájmu na rozhodnutí o nich, popř. ve veřejném zájmu na jejich plnění. To, zda rozhodnutí bude mít povahu konstitutivní či deklaratorní, závisí nikoliv na vůli orgánu, který řízení vede, ani na veřejném zájmu na výsledku řízení, ale pouze a výhradně na druhu práv a povinností, o kterých je řízení vedeno, a na normativní právní úpravě těchto práv a povinností. Účastníci řízení jsou si v právech a povinnostech rovni, a také všechny formy vlastnictví jsou si rovny; doba, kdy rozhodnutí sporu mezi účastníky řízení nezávisela na právním posouzení, ale na veřejném zájmu reprezentovaném subjektivním názorem vybrané skupiny osob, skončila již před 25 lety. Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a proto je z uvedeného důvodu nezákonné. Tato vada sama o sobě postačuje ke zrušení napadeného rozhodnutí. V bodu 140 odůvodnění napadeného rozhodnutí pak Ministerstvo vnitra prezentuje svůj názor, že věci specifikované ve výroku č. I rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 18. září 2013, č.j. KUJI 63081/2013 měly totiž být nepochybně vypořádány již na základě stanov odpůrce prostřednictvím smluv o majetkovém vypořádání a tyto věci následně předány navrhovateli a v důsledku toho rozhodnutí Krajského úřadu nadto mělo vzhledem k výše uvedeným závěrům Ministerstva vnitra tuto povinnost pouze konstatovat, nikoliv založit vlastnické právo navrhovateli. V této části odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy Ministerstvo vnitra opouští koncepci veřejného zájmu jako podmínky pro vydání konstitutivního rozhodnutí, a namísto toho prohlašuje stanovy odpůrce jako dostatečný základ pro vydání pouze deklaratorního rozhodnutí. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak vnitřně rozporné a neurčité, a proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a nezákonné. Tato vada samo o sobě postačuje ke zrušení napadeného rozhodnutí.

6 Praktickým důsledkem této úvahy Ministerstva vnitra, ale nejen jí, je to, že se Ministerstvo vnitra dopustilo napadeným rozhodnutím denegatio iustitiae, zcela odmítlo ochranu subjektivních práv navrhovatele. Proklamace Ministerstva vnitra, že rozhodnutí Krajského úřadu nadto mělo vzhledem k výše uvedeným závěrům Ministerstva vnitra tuto povinnost (tj. povinnost uzavřít smlouvu o vypořádání navrhovatele odpůrcem, pozn. navrhovatele) pouze konstatovat, nikoliv založit vlastnické právo navrhovateli vede k vydání rozhodnutí, které by bylo nevykonatelné a nezakládalo by žádné právo navrhovatele, jehož vymožením by bylo možno dosáhnout navrácení vlastnictví k majetku, který navrhovatel jako původní vlastník vložil do odpůrce. (3) Úvaha Ministerstva vnitra, obsažená v bodu 109 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle které možnost vydat konstitutivní rozhodnutí, kterým jsou zakládána, rušena či měněna práva a povinnosti účastníků řízení, musí být v konkrétním případě stanovena přímo zákonem, postrádá jakékoliv právní odůvodnění. V rozporu s ust. 68 odst. 3 s.ř. neobsahuje napadené rozhodnutí v této části žádné právní předpisy, které Ministerstvo vnitra na tuto otázku aplikovalo, ani jejich výklad, a už vůbec ne úvahy Ministerstva vnitra, kterými se při tom řídil. Napadené rozhodnutí je neodůvodněné a nepřezkoumatelné, a proto je nezákonné. Kromě toho napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a proto je z uvedeného důvodu nezákonné. Každá z těchto vad samo o sobě postačuje ke zrušení napadeného rozhodnutí. Nutno uvést, že Ministerstvo vnitra se při této své úvaze pouze volně inspirovalo teoreticko-právními východisky, která však zcela nepřesně použilo a nesprávně interpretovalo. Konstitutivní rozhodnutí může být podle obecné teorie právní v občanském soudním řízení vydáno jen tehdy, jestliže předpisy hmotného práva jeho vydání vyžadují, mají-li nastat určité právní důsledky (viz Wintrová A., Civilní právo procesní, 4. aktualizované vydání, Linde, Praha 2006, str. 293 etc.etc.). Tomuto obecně uznávanému teoreticko-právnímu pojímání předpisů hmotného práva vyžadujících vydání rozhodnutí, mají-li nastat určité právní důsledky jako základu konstitutivního soudního rozhodnutí je na hony vzdáleno pojímání Ministerstva vnitra, podle kterého možnost vydat konstitutivní rozhodnutí, kterým jsou zakládána, rušena či měněna práva a povinnosti účastníků řízení, musí být v konkrétním případě stanovena přímo zákonem. Troufneme si tvrdit, že ust. 132 odst. 1 zák.č. 40/1964 Sb. v aktuálním znění umožnuje nabytí vlastnictví rozhodnutím státního

7 orgánu (protože předpisy hmotného práva jeho vydání vyžadují, mají-li nastat určité právní důsledky změny vlastnictví ve smyslu názoru A. Winterové), avšak žádná právní norma, ba dokonce se silou zákona, nestanoví možnost správního úřadu vydat konstitutivní rozhodnutí (ve smyslu názoru Ministerstva vnitra), pomineme-li samozřejmě procesní ust. 141 s.ř. (4) Ministerstvo vnitra tedy v napadeném rozhodnutí dále zcela opomenulo, že k přechodu vlastnictví může dojít kromě dohody dvou osob a děděním také rozhodnutím příslušného státního orgánu (viz ust. 132 odst. 1 zák.č. 40/1964 Sb. v aktuálním znění). Za situace, kdy odpůrce zmařil podmínku vrácení navrhovateli vloženého majetku, a neuzavřel o tom s navrhovatelem smlouvu, jak předpokládá čl písm. a) stanov odpůrce, nebylo pro navrhovatele jiné cesty lege artis, než domáhat se vrácení vloženého majetku, upraveného v čl stanov odpůrce jako povinnost odpůrce po ukončení členství navrhovatele, návrhem na určení vlastnictví k individuálně určeným věcem rozhodnutím Krajského úřadu Kraje Vysočina jako příslušného orgánu. Bylo to tedy Ministerstvo vnitra, a nikoliv Krajský úřad Kraje Vysočina, kdo opomenul na věc aplikovat platnou právní úpravu, resp. opomenul, že ke konstitutivnímu zásahu Krajským úřadem Kraje Vysočina do vlastnického práva ke vloženému majetku a ke změně vlastnictví jako hmotného práva je tento orgán zmocněn výslovným ustanovením zákona, a to ust. 132 odst. 1 zák.č. 40/1964 Sb. po stránce hmotněprávní, a ust. 141 s.ř. po stránce procesněprávní. Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a proto je z uvedeného důvodu nezákonné. Každá z těchto vad sama o sobě postačuje ke zrušení napadeného rozhodnutí. (5) Ministerstvo vnitra v bodu 112 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedlo, že ze stanov odpůrce ani možnost vydat konstitutivní rozhodnutí nevyplývá, když v bodu 113 odůvodnění napadeného rozhodnutí to odůvodnilo tak, že stanovy odpůrce nezakládají pravidlo, že vystoupením příslušné obce z odpůrce přechází vlastnické právo zpět na obec, jež majetek do odpůrce vložila, nýbrž předpokládají uzavření smluv o majetkovém vypořádání. Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a proto je nezákonné. Ministerstvo vnitra evidentně opomenulo tu část správního spisu vedeného Krajským úřadem Kraje Vysočina, ve které jsou podklady pro vydání přezkoumaného rozhodnutí, i správního spisu vedeného samotným

8 Ministerstvem vnitra, ve které jsou důkazní návrhy navrhovatele, které prokazují, že odpůrce zmařil podmínku vrácení navrhovateli jeho majetku vloženého do odpůrce tím, že s navrhovatelem neuzavřel, resp. odmítl s ním uzavřít, příslušnou smlouvu ve smyslu čl písm. a) stanov odpůrce. Odpůrce tak zmařil podmínku převodu vlastnického práva ke vloženému majetku ve prospěch navrhovatele jako jeho původního vlastníka, a Ministerstvo vnitra neaplikovalo na posouzení tohoto skutkového stavu právní úpravu, podle které se právní úkon (převod vlastnického práva) stává nepodmíněným, jestliže účastník, kterému to je na prospěch, splnění podmínky záměrně zmaří (ust. 36 odst. 3 zák.č. 40/1964 Sb. v aktuálním znění). Možnost vydat konstitutivní rozhodnutí o určení vlastnictví tak vyplývá ze zákona (ust. 141 s.ř.), ze stanov odpůrce (čl písm. a) a čl ) a ze skutečnosti, že odpůrce zmařil podmínku vrácení navrhovateli vloženého majetku, a neuzavřel o tom s navrhovatelem smlouvu, jak předpokládají stanovy odpůrce. Ministerstvo vnitra tak rozhodlo nesprávně a nezákonně, když uzavřelo, že stanovy odpůrce neumožňují Krajskému úřadu Kraje Vysočina v předmětném případě rozhodnout konstitutivně, když nezakládají pravidlo, že vystoupením příslušné obce z odpůrce přechází vlastnické právo zpět na obec, jež majetek do odpůrce vložila, nýbrž předpokládají uzavření smluv o majetkovém vypořádání. Ministerstvo vnitra navíc namísto toho, aby v řízení posoudilo zjištěný stav věci a zvolilo aplikovatelnou právní úpravu, a na tomto konkrétním základě rozhodlo po právu, fabulovalo, a to věcně zcela nadbytečně a právně nesprávně, jak by stanovy odpůrce musely upravovat majetkové vypořádání (vystoupením příslušné obce z odpůrce přechází vlastnické právo zpět na obec, jež majetek do odpůrce vložila), a tuto svou vlastní konstrukci uvedlo jako možný základ pro konstitutivní rozhodnutí. Předmětná konstrukce Ministerstva vnitra je kromě své věcné nadbytečnosti a právní nesprávnosti také zcela nesmyslná. Kdyby stanovy odpůrce skutečně upravovaly, že vystoupením příslušné obce z odpůrce přechází vlastnické právo zpět na obec, jež majetek do odpůrce vložila, neuplatnil by navrhovatel návrh na určení vlastnického práva, protože by pro to neměl důvod vlastnictví ke vloženému majetku by nabyl eo ipso svým vystoupením z odpůrce. Navrhovatel proto považuje za efektivnější, aby Ministerstvo vnitra rozhodovalo po právu na základě zjištěného reálného skutkového stavu, a nikoliv aby konstruovalo, jak se měli účastníci chovat před dvaceti lety při

9 schvalování stanov odpůrce, aby rozhodování o jejich sporu nebylo tak právně náročné. Ministerstvo vnitra dokonce nezjistilo stav významný pro aplikaci výše uvedené hmotněprávní úpravy, a na základě toho pak rozhodlo zcela nesprávně a nezákonně. Ministerstvo vnitra zcela pominulo a právně vůbec nevyhodnotilo listinný důkaz návrh smlouvy o majetkovém vypořádání Statutárního města Jihlava v souvislosti s jeho vystoupením ze SVaK ze dne , který navrhovatel uplatnil již v návrhu na zahájení řízení ze dne Z obsahu předmětné listiny vyplývá, že navrhovatel učinil odpůrci návrh na uzavření smlouvy o vypořádání, a to zcela v intencích všech správních rozhodnutí, následně vydaných Krajským úřadem Kraje Vysočina k návrhům navrhovatele ve věci majetkového vypořádání navrhovatele, které jsou Ministerstvu vnitra známy z úřední povinnosti (jedná se o rozhodnutí č.j. KUJI 61198/2013 ze dne , č.j. KUJI 63081/2013 ze dne , č.j. KUJI 79781/2013 ze dne , č.j. KUJI 28895/2014 ze dne , č.j. KUJI 31066/2014 ze dne ), návrh však zůstal bez odezvy ze strany odpůrce. Odpůrce tak zmařil uzavření smlouvy o vypořádání navrhovatele a vrácení vloženého majetku v jeho rámci. Obdobně tak Ministerstvo vnitra zcela pominulo, neodůvodněně a nedůvodně neprovedlo v přezkumném řízení navrhovatelem navržený důkaz listinou - návrhem smlouvy o majetkovém vyrovnání Statutárního města Jihlava v souvislosti s jeho vystoupením ze Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko ze dne , uplatněným podáním ze dne Z obsahu předmětné listiny vyplývá, že odpůrce sice učinil navrhovateli návrh na uzavření smlouvy o vypořádání, že však tento návrh zcela pomíjel některé významné nároky navrhovatele, které mu byly následně přiznány Krajským úřadem Kraje Vysočina k návrhům navrhovatele ve věci majetkového vypořádání navrhovatele, a které jsou Ministerstvu vnitra známy z úřední činnosti (jedná se o rozhodnutí č.j. KUJI 28895/2014 ze dne , č.j. KUJI 31066/2014 ze dne ). Uzavřením smlouvy o vypořádání ve znění navrženém odpůrcem by navrhovatel tyto nároky nenávratně pozbyl; čl cit. návrhu smlouvy totiž obsahuje ujednání, podle kterého obě smluvní strany splněním této Smlouvy budou mít za vypořádané všechny vztahy mezi nimi v souvislosti s vystoupením Města ze SVAK, které jim byly známy ke dni uzavření této Smlouvy. Odpůrce tak učinil navrhovateli nezákonný návrh v rozporu se svými vlastními stanovami. Odpůrce tak

10 zmařil uzavření smlouvy o vypořádání navrhovatele a vrácení vloženého majetku v jeho rámci. Odůvodnění Ministerstva vnitra, že provedení dalších důkazů nepovažovalo za významné pro rozhodnutí v přezkumném řízení, jak uvedeno v bodu 69 odůvodnění napadeného rozhodnutí, není právně dostatečné a věcně je nesprávné. (6) Navrhovatel také vytýká napadenému rozhodnutí, že opomenulo a že se vůbec nevypořádalo s tím, že přezkoumávané rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina mělo konstitutivní povahu pouze co do výroku I., nikoliv však co do výroku II. a III. Přitom ve vztahu k jinému přezkoumávanému rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, č.j. KUJI 61198/2013 ze dne , které stanovilo odpůrci povinnost vydat majetek a jeho dokumentaci zcela shodně s výrokem II. a III. přezkoumávaného rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina č.j. KUJI 63081/2013 ze dne , dospělo Ministerstvo vnitra k závěru, že k jeho zrušení není žádného důvodu (viz rozhodnutí Ministerstva vnitra č.j. MV /ODK-2013 ze dne ), a stejně tak i ve vztahu k dalšímu rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina č.j. KUJI 79781/2013 ze dne (viz přípis Ministerstva vnitra č.j. MV /ODK-2014 ze dne ). Přitom samo Ministerstvo vnitra v bodu 109 odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uvedlo, že se zabývalo otázkou zákonnosti pouze konstitutivního výroku I. přezkoumávaného rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo navrhovatele. V případě přezkumu rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, č.j. KUJI 61198/2013 ze dne dospělo Ministerstvo vnitra k závěru, že není na místě ho jako deklaratorní rozhodnutí rušit pro procesní vady, v případě deklaratorního výroku II. a III. Krajského úřadu Kraje Vysočina, č.j. KUJI 63081/2013 ze dne tak Ministerstvo vnitra bez dalšího odůvodnění učinilo. Nutno tedy Ministerstvu vnitra vytknout, že v typově shodných věcech rozhoduje zcela protichůdně, a tím porušuje zásadu konzistentnosti rozhodování a na něm založeného legitimního očekávání účastníků, vyjádřenou v ust. 4 s.ř. Dále nutno Ministerstvu vnitra vytknout, že zrušilo výrok II. a III. přezkoumávaného rozhodnutí, aniž by jejich zrušení jakkoliv odůvodnilo; odůvodnění napadeného rozhodnutí se soustředí výhradně na odůvodnění zrušení výroku I. přezkoumávaného rozhodnutí, kterým bylo konstitutivně určeno vlastnické právo navrhovatele ke vloženému majetku. Napadené rozhodnutí je proto nezákonné.

11 (7) Ministerstvo vnitra v bodu 107 in fine odůvodnění napadeného rozhodnutí deklarovalo své chápání konstitutivního rozhodnutí jako rozhodnutí správního orgánu, které zakládá, mění, resp. ruší práva a povinnosti mezi účastníky sporného řízení. Naproti tomu Ministerstvo vnitra v tomtéž bodu 107 odůvodnění napadeného rozhodnutí deklarovalo své chápání deklaratorního rozhodnutí jako rozhodnutí, kterými se prohlašuje, že určitá osoba práva nebo povinnosti má nebo nemá. V bodu 140 odůvodnění napadeného rozhodnutí pak Ministerstvo vnitra prezentuje svůj názor, že věci specifikované ve výroku č. I rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 18. září 2013, č.j. KUJI 63081/2013 měly totiž být nepochybně vypořádány již na základě stanov odpůrce prostřednictvím smluv o majetkovém vypořádání a tyto věci následně předány navrhovateli a v důsledku toho rozhodnutí Krajského úřadu nadto mělo vzhledem k výše uvedeným závěrům Ministerstva vnitra tuto povinnost pouze konstatovat, nikoliv založit vlastnické právo navrhovateli. Úvahy Ministerstva vnitra v bodu 107 a bodu 140 odůvodnění napadeného rozhodnutí o konstitutivních a deklaratorních správních rozhodnutích nekorespondují s obecnou teorií právní, a to dokonce ve dvou směrech. Dělící čára mezi konstitutivním a deklaratorním rozhodnutím nespočívá v určení práv a povinností na straně jedné a pouhé deklaraci práv a povinností na straně druhé, ale v tom, že předpisy hmotného práva jeho vydání vyžadují, mají-li nastat určité právní důsledky (v případě konstitutivního rozhodnutí), nebo nevyžadují (v případě deklaratorního rozhodnutí), jak již uvedeno výše v cit.opus Aleny Winterové. Toto chápání konstitutivního a deklaratorního rozhodnutí je však vlastní pouze a výhradně teorii občanského práva procesního. Teorie správního procesu pojímá konstitutivní a deklaratorní rozhodnutí správní zcela jinak. Ministerstvo vnitra tedy vycházelo při odůvodnění napadeného rozhodnutí ze základů, které se rozcházejí s teoreticko-právní literaturou. Napadené rozhodnutí je v důsledku toho nezákonné. IV. Ministerstvo vnitra se v napadeném rozhodnutí nevypořádalo s námitkou navrhovatele, že přezkumné řízení je v případě sporných řízení dle ust. 141 s.ř. pojmově vyloučeno.

12 Pokud by snad Ministerstvo vnitra prezentovalo stav tak, že s předmětnou námitkou se vypořádal již ministr vnitra v rozhodnutí č.j. MV /VS-2014 ze dne , pak navrhovatel vytýká takovému posouzení nezákonnost. Ministr vnitra se s předmětnou námitkou vypořádal tak, že Pokud bychom přijali tuto logiku, pak bychom museli dospět k závěru, že přezkoumávat v přezkumném řízení nelze ani řízení o žádosti, neboť ta jsou nepochybně též založena na zásadě dispoziční. (str. 6 odstavec čtvrtý rozhodnutí ministra vnitra č.j. MV /VS-2014 ze dne ). Ministerstvo vnitra zcela zjevně věc nesprávně právně posoudilo, když řízení o návrhu a sporné řízení posoudilo shodně jako dispozitivní. Jediným projevem dispozitivnosti řízení o žádosti je právě sama žádost a možnost jejího zpětvzetí, a i to za zákonem stanovených podmínek (viz ust. 45 odst. 4 s.ř.); postup správního úřadu v řízení o žádosti je pak ovládám zásadou plné oficiality (viz ust. 3 s.ř., ust. 50 odst. 2 věta první s.ř. atd. atp.). Ve sporném řízení, zahájeném sice také toliko a výhradně na návrh, však správní úřad vychází z důkazů, které byly účastníky navrženy (viz ust. 141 odst. 4 věta první s.ř.). Ministerstvo vnitra na věc neaplikovalo platnou právní úpravu správního řízení sporného a zcela ignorovalo zvláštní právní úpravu sporného řízení, spočívající v plné dispozitivnosti tohoto řízení ze strany účastníků. Napadené rozhodnutí je tak nezákonné. V. Ministerstvo vnitra se v napadeném rozhodnutí nevypořádalo se závazným právním názorem, vysloveným ministrem vnitra v jeho rozhodnutí č.j. MV /VS-2014 ze dne K námitce navrhovatele, že v dobré víře nabyl práva, o nichž bylo vedeno sporné řízení Krajským úřadem Kraje Vysočina, ministr vnitra uvedl, že. musí vzít Ministerstvo vnitra nezbytně v úvahu i požadavky ustanovení 94 odst. 4 správního řádu. V této souvislosti zváží rozsah možné újmy, která by vznikla jednotlivým účastníkům řízení i veřejnému zájmu (dopad na další subjekty, zejména obyvatele Jihlavy) případným zrušením rozhodnutí Krajského úřadu, jakož i skutečnost,

13 že povinnosti vyplývající z rozhodnutí Krajského úřadu již byly dobrovolně splněny. Stejně tak musí vzít v úvahu i otázky případné náhrady škody vzniklé v souvislosti se zrušením dotčeného rozhodnutí (str. 10 odstavec třetí rozhodnutí ministra vnitra č.j. MV /VS-2014 ze dne ). Ministerstvo vnitra však tento závazný právní názor ministra vnitra jako druhostupňového správního úřadu zcela ignorovalo, a vůbec nezjišťovalo dopad svého rozhodnutí na další subjekty, zejména obyvatele Jihlavy, ani se nezabývalo otázkou případné náhrady škody vzniklé v souvislosti se zrušením dotčeného rozhodnutí. Ministerstvo vnitra dokonce zcela pominulo a vůbec neprovedlo důkazy, navržené navrhovatelem v jeho podání ze dne za účelem prokázání dopadů případného zrušujícího rozhodnutí ve vztahu k výrokům I., II. a III. přezkoumávaného rozhodnutí, a tento postup v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec neodůvodnilo. Napadené rozhodnutí je tak nezákonné. Ministerstvo vnitra ponechalo bez vypořádání nejen argumentaci navrhovatele, ale také závazný právní názor ministra vnitra. VI. Ministerstvo vnitra se v napadeném rozhodnutí nevypořádalo se závazným právním názorem, vysloveným ministrem vnitra v jeho rozhodnutí č.j. MV /VS-2014 ze dne K námitce navrhovatele, že odpůrce na základě přezkoumávaného rozhodnutí již navrhovateli plnil (vydal), ministr vnitra uložil správnímu úřadu prvního stupně, že musí vzít nezbytně v úvahu skutečnost, že povinnosti vyplývající z rozhodnutí Krajského úřadu již byly dobrovolně splněny, a to na základě doporučení rozkladové komise, která dokonce požadovala, aby Ministerstvo vnitra posoudilo, zda má smysl přezkumné řízení v situaci, kdy povinná osoba na základě napadeného rozhodnutí, majetek již dobrovolně vydala. Ministerstvo vnitra však tento závazný právní názor ministra vnitra jako druhostupňového správního úřadu zcela ignorovalo, a odbylo jej částečně konstatováním, že Ministerstvo vnitra dále dochází k závěru, že skutečnost, zda byl majetek odpůrcem navrhovateli skutečně předán či nikoliv, pro rozhodnutí ministerstva vnitra v přezkumném řízení nemá vliv (bod 140 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

14 Napadené rozhodnutí je tak nezákonné. Ministerstvo vnitra ponechalo bez vypořádání nejen argumentaci navrhovatele, ale také závazný právní názor ministra vnitra. Svou úvahu, že skutečnost, zda byl majetek odpůrcem navrhovateli skutečně předán či nikoliv, pro rozhodnutí ministerstva vnitra v přezkumném řízení nemá vliv, pak Ministerstvo vnitra žádným způsobem neodůvodnilo. Napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné a proto nezákonné i z důvodu absence odůvodnění. VII. Ministerstvo vnitra je v přezkumném řízení a při vydání rozhodnutí v něm z úřední povinnosti povinno zohlednit veřejný zájem, a to způsobem kodifikovaným v ust. 94 odst. 4, 5 s.ř. Ministerstvo vnitra se s touto svou povinností vypořádalo tak, že z obecného postulátu, podle kterého Veřejným zájmem je v tomto případě zájem na zachování zákonnosti při rozhodování ve správním řízení sporném, na tom, aby předmětný majetek držel jeho skutečný vlastník a zároveň na tom, aby tento majetek mohl sloužit potřebám veřejnosti jako doposud (bod 137 odůvodnění napadeného rozhodnutí) dovodilo závěr pro daný konkrétní případ, že zájem na nápravě přezkoumávaného nezákonného rozhodnutí Krajského úřadu, který představuje především veřejný zájem na zákonnosti vydávaných správních rozhodnutí, převažuje nad újmou, která by případně byla způsobena některému z účastníků zrušujícím rozhodnutím v přezkumném řízení a vrácením věci Krajskému úřadu k opětovnému projednání. Předmětné rozhodnutí Krajského úřadu zároveň představuje tak závažný zásah do absolutních a relativních práv účastníků řízení, že je podle Ministerstva v jejich zájmu vyřešení vzájemných vztahů způsobem souladným se zákonem, nikoliv prostřednictvím nezákonného rozhodnutí, které by však bývalo nebylo zrušeno na základě rozhodnutí Ministerstva vnitra ve smyslu ust. 94 odst. 4 správního řádu (bod 137 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Předmětná úvaha Ministerstva vnitra je především nedůvodná, neodůvodněná a věcně nesprávná. Ministerstvo vnitra nezjistilo, neposoudilo, a v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec neuvedlo, jaká že újma by mohla navrhovateli v důsledku zrušení přezkoumávaného rozhodnutí vůbec vzniknout.

15 Ministerstvo vnitra tedy v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela formálně deklarovalo jako skutečnost něco, co vůbec neposoudilo, a to dokonce ani věcně. Stejně tak Ministerstvo vnitra specifikovalo veřejný zájem zcela formálně, obecně a bez přihlédnutí k dané věci a jejím okolnostem. Veřejným zájmem ve smyslu ust. 94 odst. 4 s.ř. není a nemůže být obecný zájem na zákonnosti správních rozhodnutí. Tomu odporuje především dikce samotného ust. 94 odst. 4 s.ř.; kdyby zákonodárce chápal pod veřejným zájmem obecný zájem na zákonnosti správních rozhodnutí, zcela jistě by to v dikci cit.ust. vyjádřil. Kdyby tak však učinil, stalo by se taková právní úprava, zohledňující veřejný zájem při rozhodování v přezkumných řízeních, zcela redundantní, protože veřejný zájem na zákonnosti správních rozhodnutí by logicky byl vždy silnější než partikulární zájem účastníka řízení na jeho výsledku. Další veřejný zájem, který Ministerstvo vnitra v bodu 137 odůvodnění napadeného rozhodnutí specifikovalo jako zájem na tom, aby předmětný majetek držel jeho skutečný vlastník a zároveň na tom, aby tento majetek mohl sloužit potřebám veřejnosti jako doposud, Ministerstvo vnitra ponechalo zcela bez posouzení. Ministerstvo vnitra především naprosto neodůvodnilo, proč shledává veřejný zájem právě v zájmu na tom, aby předmětný majetek držel jeho skutečný vlastník, když výrok I. přezkoumávaného rozhodnutí směřoval k určení vlastnictví navrhovatele jako jiné osoby, odlišné od předchozího vlastníka. Stejně tak Ministerstvo vnitra nespecifikovalo, koho vůbec považuje za skutečného vlastníka, zda navrhovatele jako původního vlastníka vloženého majetku, nebo odpůrce, který nebyl ochoten navrhovateli jím vložený majetek vydat. Stejně tak Ministerstvo vnitra naprosto neodůvodnilo, proč shledává veřejný zájem právě v zájmu na tom, aby tento majetek mohl sloužit potřebám veřejnosti jako doposud, když z žádného podkladu pro rozhodnutí není možno učinit závěr, že by změna vlastnictví měla mít dopad na zásobování vodou obyvatel Statutárního města Jihlava (pomineme-li samozřejmě takové ničím nepodložené tvrzení ze strany odpůrce a vedlejšího účastníka na jeho straně). Stejně tak ponechalo Ministerstvo vnitra zcela bez posouzení vztah mezi veřejnými zájmy spočívajícími v zájmu na zákonnosti správních rozhodnutí a v zájmu na tom, aby majetek držel jeho skutečný vlastník a aby mohl sloužit veřejnosti jako doposud. Ministerstvo vnitra tedy zcela formálně a právně nesprávně deklarovalo jako veřejný zájem obecný zájem na zákonnosti správních rozhodnutí.

16 Předmětná úvaha Ministerstva vnitra je také v naprostém rozporu s jiným jeho zjištěním, podle kterého Věci specifikované ve výroku č. I rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 18. září 2013, č.j. KUJI 63081/2013 měly totiž být nepochybně vypořádány již na základě stanov odpůrce prostřednictvím smluv o majetkovém vypořádání a tyto věci následně předány navrhovateli (bod 140 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Zcela excesně pak Ministerstvo vnitra v bodu 139 odůvodnění napadeného rozhodnutí zohlednilo při posuzování poměru mezi újmou, která by zrušením přezkoumávaného rozhodnutí vznikla navrhovateli na straně jedné a odpůrci nebo veřejnému zájmu na straně druhé osobu právního zástupce navrhovatele. Předmětná úvaha Ministerstva vnitra je také v naprostém rozporu s jeho úvahou v jiném, avšak úzce spojeném, přezkumném řízení (vedeném pod sp.zn. MV /ODK-2013), podle kterého Ministerstvo vnitra si je také vědomo skutečnosti, že nedostatek odůvodnění rozhodnutí Krajského úřadu nemůže být zhojen konstatováním, že Krajský úřad dospěl ke správným závěrům. Na druhou stranu v tomto konkrétním případě nespatřuje vzhledem k ust. 94 odst. 4 správního řádu důvod pro jiný postup, než zastavení přezkumného řízení, když přezkoumávané rozhodnutí by bylo zrušeno pouze z jeho formálního nedostatku odůvodnění. Je nepochybné, že za situace, kdy by Ministerstvo vnitra přezkoumávané rozhodnutí ve smyslu ust. 97 odst. 3 správního řádu zrušilo a vrátilo Krajskému úřadu k projednání, nebude Krajský úřad v řízení činit žádné úkony s výjimkou rozvinutí svých úvah při výkladu právních předpisů a při vypořádání námitek vedlejšího účastníka a tedy vydání nového rozhodnutí, které již bude splňovat požadavky dle ust. 68 odst. 3 správního řádu (bod 125 odůvodnění rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne rozhodnutí č.j. MV /ODK-2013). VIII. Ministerstvo vnitra je v přezkumném řízení z úřední povinnosti povinno zohlednit také dobrou víru, resp. práva nabytá v dobré víře, a to způsobem kodifikovaným v ust. 94 odst. 4, 5 s.ř. Nutno konstatovat, že kromě označení čl. X. odůvodnění napadeného rozhodnutí jako Ochrana dobré víry neučinilo Ministerstvo vnitra v odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu ke zjištění dobré víry, jejímu právnímu posouzení a zohlednění při rozhodování naprosto a zcela ničeho.

17 Ministerstvo vnitra tak zanedbalo svou zákonnou povinnost a zatížilo tak napadené rozhodnutí nezákonností. IX. Ministerstvo vnitra se v přezkumném řízení vůbec nezabývalo a následně se v napadeném rozhodnutí nevypořádalo otázkou, zda je věcně i právně možné obnovit vlastnické právo odpůrce k předmětu přezkoumávaného řízení. Ministerstvo vnitra se především nezabývalo otázkou, zda v dlouhém mezidobí od vydání odpůrcem navrhovateli vloženého majetku jako předmětu přezkoumávaného řízení nedošlo k demolici vloženého majetku a nové výstavbě, zda nedošlo ke změně vlastnictví vloženému majetku, zda nedošlo k takové změně na vloženém majetku, že nelze bez dalšího obnovit vlastnictví odpůrce. Žádnou z výše uvedených skutkových okolností Ministerstvo vnitra nezjišťovalo, a proto jeho rozhodnutí o zrušení výroku I. a II. napadeného rozhodnutí nemá žádného věcného ani právního základu. Napadené rozhodnutí je z uvedeného důvodu nesprávné a nezákonné. X. Jak uvedeno shora, Ministerstvo vnitra některé důkazní návrhy navrhovatele neprovedlo, aniž by to jakkoliv odůvodnilo, některé důkazní návrhy navrhovatele neprovedlo nedůvodně, s některými námitkami navrhovatele se vůbec nevypořádalo, ignorovalo závazný právní názor ministra vnitra a závěry jeho rozkladové komise. Některé listinné důkazy Ministerstvo vnitra sice v napadeném rozhodnutí zohlednilo (např. uplatněné podáním navrhovatele ze dne , viz bod 133 odůvodnění napadeného rozhodnutí), avšak tyto důkazy nebyly provedeny zákonem aprobovaným způsobem. Tyto procesní vady mohly mít a také nepochybně měly negativní vliv na rozhodnutí ve věci samé a způsobily jeho nezákonnost. XI. Navrhovatel je toho názoru, že s přihlédnutím k právní správnosti přezkoumávaného rozhodnutí, jehož zákonným základem Ministerstvem

18 vnitra vyžadovaným je ust. 36 odst. 4 zák.č. 40/1964 Sb. a ust. 132 odst. 1 cit.zák., je na místě uzavřít, že vady řízení, zjištěné Ministerstvem vnitra nemohly mít a také neměly vliv na soulad přezkoumávaného rozhodnutí s právními předpisy, a proto by k nim ve smyslu ust. 96 odst. 2 s.ř. nemělo přihlížet, stejně jako to učinilo ve svém rozhodnutí č.j. MV /ODK-2013 ze dne Vzhledem k tomu, že tak Ministerstvo vnitra neučinilo, zatížilo napadené rozhodnutí nezákonností. XII. Napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra č.j. MV /ODK ze dne je tedy nesprávné a nezákonné, a to pro rozpor jak s prosení normou, tak především i s hmotněprávní úpravou, a řízení předcházející jeho vydání trpí vadami, které nepochybně měly za následek nesoulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy. Na základě výše uvedeného tedy navrhovatel navrhuje, aby ministr vnitra jako nadřízený správní úřad rozkladem napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra č.j. MV /ODK ze dne zrušil a věc mu vrátil s tím, že ho ve svém rozhodnutí výslovně zaváže povinnosti respektovat jeho stanovisko. Na vědomí: Krajský úřad Kraje Vysočina Žižkova Jihlava podepsáno elektronicky zaručeným elektronickým podpisem k č.j /2013 ze dne sp.zn. OOSČ 467/2013 OOSC/22 Statutární město Jihlava v zastoupení na základě plné moci JUDr. Radkem Ondrušem, v.r. advokátem