Církev roste k slávě Božího jména. Když Jakub doloží, že povolání pohanů do církve byl od počátku Boží záměr, vyvodí z toho i praktické důsledky pro

Transkript

1 Sledujeme průběh apoštolského sněmu v Jeruzalémě. Diskutuje se otázka významu dodržování Zákona pro lidskou spásu a platnost pozvání k Boží milosti i pro pohany. Závažný a už téměř shrnující projev pronesl apoštol Petr. Nyní se hlásí o slovo ještě někteří další: A když Barnabáš a Pavel začali vypravovat, jaká znamení a divy činil Bůh skrze ně mezi pohany, všichni ve shromáždění zmlkli a poslouchali. (Sk 15,12.) Pavel a Barnabáš nepřinášejí své názory či teorii, ale svědectví ze života. Mluví o svých zkušenostech z misijní cesty. Jejich slova dotvrzovala platnost předcházejícího stanoviska apoštola Petra. Když domluvili, ujal se slova Jakub (Sk 15,13a.) Posledním řečníkem apoštolského sněmu byl Jakub, muž, který stál v čele jeruzalémského sboru a který byl autorem Jakubovy epištoly. Byl to jiný Jakub, než bratr apoštola Jana, ten už v době apoštolského koncilu nežil. Vernon McGee na tomto místě doporučuje číst souběžně s textem knihy Skutků i epištoly. Když jsme procházeli 13. a 14. kapitolu Skutků, citovali jsme nejednou z Pavlova dopisu Galatským. Teď, při probírání 15. kapitoly, by bylo velmi užitečné pročíst si právě epištolu Jakubovu. Jakub v ní shrnuje myšlenky, které na sněmu v Jeruzalémě zazněly. Pojďme se ale soustředit na Jakubův proslov, který na jeruzalémském sněmu zazněl: Když domluvili, ujal se slova Jakub a řekl: "Bratří, slyšte mne! Šimon vypravoval, jak Bůh poprvé projevil pohanům svou milost a povolal si z nich svůj lid. S tím se shodují slova proroků, neboť je psáno:,navrátím se zase a znovu postavím Davidův zbořený dům, z jeho trosek jej opět vystavím a zbuduji, jako byl dřív, aby také ostatní lidé hledali Pána, všechny národy, které jsem přijal za své. To praví Pán, který to oznámil už před věky.` (Sk 15,13-18.) Vystoupení apoštola Petra, doložené svědectví Pavla a Barnabáše, ukončilo bouřlivou debatu. Petrův jasně formulovaný pohled, doložený skutky Božího ducha, které viděli Pavel a Barnabáš na vlastní oči, postavil církev před přijetí nových pohledů a stanovisek. Uvědomme si, že to pro jeruzalémský sbor nebylo nijak snadné. Byli to převážně Židé a tradice jejich otců pro ně byla závažnou autoritou. Budoucnost, kterou před nimi otevíral vliv Ducha svatého, pro ně byla naprosto neznámou krajinou. Nám se možná při pohledu zpět zdají mnohé věci jasné, ale tehdejší křesťané ještě zdaleka tolik neviděli. Nebuďme k nim proto příliš kritičtí. Mnoho už bylo pověděno, je třeba debatu uzavřít. Slova se ujímá Jakub a vybízí k pozornému naslouchání. Ta výzva platí i nám, kteří možná příliš mnoho mluvíme a zapomínáme naslouchat. Jakub s Petrem naprosto souhlasí. Ukazuje, že Pán Bůh vždycky chtěl otevřít dveře své milosti i pohanům, že o tom mluví i mnohé spisy Starého Zákona. Cituje proroka Ámose a ukazuje, že Hospodin už v jeho době mluvil o zapojení pohanů do Božího lidu. V 9. kapitole knihy tohoto proroka je napsáno: Různé pronárody budou nazývány Božím jménem. V současné době zní hlas evangelia skutečně nad celým světem. Křesťanské rozhlasové vysílání to umožnilo velmi doslova, ale myslím teď na všechny způsoby zvěstování, kterých je nepřeberné množství. Boží slovo zní a Pán Bůh si povolává svůj lid ze všech národů světa.

2 Církev roste k slávě Božího jména. Když Jakub doloží, že povolání pohanů do církve byl od počátku Boží záměr, vyvodí z toho i praktické důsledky pro život Božího lidu. V závěru svého proslovu řekl: Proto já soudím, abychom nedělali potíže pohanům, kteří se obracejí k Bohu, ale jen jim napsali, aby se vyhýbali všemu, co přišlo do styku s pohanskou bohoslužbou, aby nežili ve smilstvu, aby nejedli maso zvířat, která nebyla zbavena krve, a aby nepožívali krev. Vždyť Mojžíš má odedávna po městech své kazatele, kteří čtou jeho Zákon v synagógách každou sobotu." (Sk 15,19-21.) Jakub jasně ukazuje, že pohané, kteří uvěřili v Pána Ježíše Krista, nejsou a nesmějí být začleňováni do Božího lidu na základě Zákona, ale na základě milosti. Požadavky Zákona na ně nemohou být vkládány. Jakub ale doporučuje, aby se pohané některých věcí varovali - konkrétně mluví o zdrženlivosti od všeho, co souviselo s pohanskou modloslužbou, o smilstvu a o krvi. Proč tyto věci vyjímá z všeobecné křesťanské svobody? Čím jsou výjimečné? I mimo území Izraele se v církvi objevovali křesťané, pocházející ze židovského národa. Tito lidé cítili odpovědnost vůči mojžíšovské tradici. Jakub jasně ukazuje, že se břemeno Zákona nedá přenášet na pohany, ale současně respektuje, že postavení Židů je přece jenom jiné. I oni jsou samozřejmě voláni k přijetí milosti Pána Ježíše Krista, i pro ně je možnost záchrany pro věčnost jenom v oběti Pána Ježíše, ale na druhou stranu, oni pocházejí z lidu Staré smlouvy. Proto vede křesťany z pohanů k ohleduplnosti vůči jejich židovským bratřím. Řecká bohoslužba znala oběti zvířat. Praxe ale byla důmyslná: Bohové prý mohou jíst jen duchovní stravu. Proto bylo zvíře sice zabito v chrámu a náznakově obětováno božstvu, všechno jeho maso ale bylo prodáno v přilehlém krámku. Pro pohany bylo samozřejmostí toto maso nakupovat a jíst. Pro Žida by to ale znamenalo podílet se na pohanské modloslužbě. Bylo by jistě zdrojem problémů a rozporů v církvi, kdyby křesťan ze Židů dostal při návštěvě křesťana z pohanů k jídlo maso, pocházející z pohanské oběti. Aby se tomu předešlo, doporučuje Jakub v takových chrámových krámcích prostě nenakupovat vůbec. Podobně tomu bylo s cizoložstvím. V Jakubově projevu se nejednalo ani tak o ochranu rodiny, jako o varování před pohanstvím, ke kterému nedílně patřila i kultická promiskuita. Posledním požadavkem byla výzva, aby křesťané nejedli krev či maso zvířat, která nebyla zbavena krve. Důvod je naprosto stejný, jako v předcházejících případech. Pro křesťany ze židovského prostředí bylo pojídání krve nepřijatelné, protože je zapovídal Mojžíšův Zákon. Těmito požadavky, kterými se jeruzalémský sněm obrátil na křesťany z pohanů, je nestavěl pod požadavky Zákona. Apoštolský koncil dobře rozpoznal a potvrdil křesťanskou svobodu od Zákona. Vedle ní ale postavil požadavek ohleduplnosti k názorům druhých. Velmi přesně jej formuloval apoštol Pavel ve 14. kapitole epištoly Římanům - psal tam o jídle, ale úplně stejně to platí i o jakékoli jiné oblasti našeho života: Vím a jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic není nečisté samo v sobě, ale tomu, kdo něco pokládá za nečisté, je to nečisté. Trápí-li se tvůj bratr pro to, co jíš, nežiješ už v lásce. Neuváděj tedy svým jídlem do záhuby toho, za nějž Kristus umřel! (Ř 14,14-15.)

3 Tu se apoštolové a starší za souhlasu celé církve rozhodli, že ze svého středu vyvolí dva muže a pošlou je s Pavlem a Barnabášem do Antiochie. Byli to Juda, kterému říkali Barsabáš, a Silas, přední muži mezi bratřími. Po nich poslali tento dopis: "My, apoštolé a starší, vaši bratří, posíláme pozdrav vám, svým bratřím v Antiochii, Sýrii a Kilikii, kteří jste dříve byli pohany. Dověděli jsme se, že vás někteří lidé od nás zneklidnili a zmátli svými slovy, ačkoliv jsme jim k tomu nedali žádný pokyn. Proto jsme se jednomyslně rozhodli, že zvolíme dva muže a pošleme je k vám s našimi milými bratry Barnabášem a Pavlem, kteří ve službě našeho Pána Ježíše Krista nasadili svůj život. Posíláme k vám tedy Judu a Silase, kteří vám to vše sami potvrdí. Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše: Nikdo ať vás nezatěžuje jinými povinnostmi než těmi, které jsou naprosto nutné: Zdržujte se všeho, co bylo obětováno modlám, také krve, pak masa zvířat, která nebyla zbavena krve, a konečně smilstva. Jestliže se toho všeho vyvarujete, budete jednat správně. Buďte zdrávi." (Sk 15,22-29.) Závěr apoštolského sněmu byl jednomyslný. Pod jasným vlivem Božího Ducha se církev shodla na jasném závěru. Účastníci sněmu se rozhodli poslat s Pavlem a Barnabášem do Antiochie i zvláštní koncilní posly, kteří tam vyřídí, jaké bylo konečné rozhodnutí sněmu. I v církvi je dobře, když je postaráno o nestranné vyřízení poselství. Pavle s Barnabášem byli přímými účastníky sporu, z jejich úst by poselství z Jeruzaléma nemuselo působit věrohodně. Jedním z těchto poslů byl Silas, pozdější průvodce apoštola Pavla na jeho dalších misijních cestách. O něm toho ještě uslyšíme víc. V poselství je výslovně řečeno, že ti, kteří v Antiochii vznesli požadavek dodržování Zákona, k tomu neměli pověření církve. Možná to mysleli velmi upřímně, možná byli hluboce přesvědčeni o své pravdě, ale prosazovali ji na vlastní pěst. To je vždycky zlé. Církev je společenstvím Kristova těla, které není možno trhat či svévolně rozhodovat o způsobu jeho života. Proto je nezbytné, aby každá nová myšlenka byla nejprve předložena církvi k posouzení. Vede to na jednu stranu k velké konzervativnosti církve, kde se nové myšlenky prosazují jen stěží, ale na druhou stranu je to velmi dobrá pomoc při zachovávání Božích pravidel života. Rozhovor s bratřími patří k nejlepší ochraně před úlety a scestím. Pak se pověření bratří odebrali do Antiochie. Tam všechny shromáždili a odevzdali jim dopis. Když jej bratří přečetli, velmi se zaradovali, protože je uklidnil. Také Juda a Silas bratry velmi povzbudili a posílili svými slovy; vždyť i oni byli proroci. Zůstali tam nějakou dobu; pak je bratří s přáním pokoje propustili a oni se vrátili zpět. (Sk 15,30-33.) Vzkaz z Jeruzaléma křesťany v Antiochii uklidnil. Evangelium sice člověka nejprve znepokojí, když ukáže na lidský hřích a zkaženost, ale pak nabídne pomoc a řešení. Odtud plyne pokoj, hluboký Boží pokoj, který se nedá měřit žádnou pozemskou hodnotou. V Zákoně je stálá hrozba odsouzení, pohled do zrcadla Zákona pravidelně vyvolává zklamání, protože člověk poznává svou neschopnost a nemohoucnost. Evangelium naopak člověka pozvedá. Zákon říká: Ještě to a to ti chybí do dokonalosti. Evangelium zve: Nedívej se na to, co ti ještě chybí. Pán Bůh tě přijme takového, jaký jsi. Odtud pochopitelně vyrůstá

4 opravdová, osvobozující radost. Některé rukopisy nového Zákona přiřazují za citovaný oddíl ještě text 34. verše, který říká: Silas se však rozhodl, že tam zůstane, a tak šel Juda do Jeruzaléma sám. (Sk 15,34.) Ať už Silas odešel s Judou zpátky do Jeruzaléma, jak vyplývá z většiny rukopisů, nebo zůstal Silas v Antiochii, jedno je z dalšího textu knihy Skutků docela jasné. Pavel se Silasem si padli do oka. Byli si blízcí a rozhodli se pro budoucí spolupráci. Pavel a Barnabáš zůstali ještě v Antiochii a s mnoha jinými tam učili a zvěstovali slovo Páně. Po nějaké době řekl Pavel Barnabášovi: "Navštivme opět naše bratry ve všech městech, kde jsme kázali slovo Páně, a podívejme se, jak se jim daří." Barnabáš chtěl s sebou vzít také Jana Marka. Pavel však nepokládal za správné vzít ho s sebou, poněvadž je opustil v Pamfylii a v práci s nimi nepokračoval. Vznikla z toho taková neshoda, že se spolu rozešli: Barnabáš vzal s sebou Marka a plavil se na Kypr, Pavel si vybral za spolupracovníka Silase, a když ho bratří poručili milosti Páně, vydal se i on na cestu. (Sk 15,35-40.) Antiochijský sbor vyslal Pavla s Barnabášem do misijní služby. Můžeme tedy povědět, že tito dva byli v Antiochii svým způsobem doma, tam měli své vlastní sborové zázemí. Pro život každého křesťana je takový duchovní domov naprostou nezbytností. Jen v úplně výjimečných případech, kdy se věřící křesťan z vážných důvodů (například zdravotních) nemůže účastnit společného sborového života, může žít i sám. Kdo ale chce zůstávat sám, i když by se do společenství svých křesťanských souvěrců zařadit mohl, připravuje se o Boží požehnání. Nevím, jak bude Pánu Bohu jednou vysvětlovat, že se nechtěl zapojit do života Kristova těla. Po čase se v Pavlově mysli probudila starost o sbory, které spolu s Barnabášem založili na první misijní cestě. Znal nestálost obyvatel Galacie - rád by je znovu navštívil a upevnil jejich víru. Obrátil se tedy na svého společníka z první misijní cesty, zřejmě počítal docela samozřejmě s tím, že půjdou zase spolu. najednou se ale mezi nimi objevil problém. Barnabáš byl starší a zkušenější křesťan. Takoví lidé často (i když ne vždy) dorostou dál na cestě k charakteru Pána Ježíše Krista. I Barnabáš byl asi trpělivější a shovívavější než Pavel. Rád by s sebou vzal i Jana Marka. To byl sice mladý bratr, který je už jednou opustil uprostřed cesty, ale Barnabáš by mu rád dal ještě jednu příležitost. Pavel na neměl nervy. Jan Marek si to u něho pokazil a Pavel už nebyl ochoten riskovat další potíže. Milí bratři misionáři se tak pohádali, že se spolu rozešli. Každý se dal svou vlastní cestou. Jejich rozchod ovšem neznamenal rozkol církve v Antiochii. Pokud někde neshoda dvou křesťanů vyústí v rozdělení sboru, ukazuje to jen na nezralost těchto křesťanů. Pavel s Barnabášem už byli ve své víře přece jenom dál. Barnabáš se pustil na Kypr. Není divu, že ho to tam táhlo, vždyť z Kypru pocházel. Víc se už o něm ze stránek Písma nedozvíme. Jen stará křesťanská tradice říká, že jeho působení na Kypru bylo velmi úspěšné a že se odtud dostala zvěst evangelia i na severní pobřeží Afriky. O Pavlovi budeme číst ještě mnoho. Přibral si jiného společníka

5 (stal se jím už zmíněný Silas) a pustil se na druhou misijní cestu. Všimněme si ale ještě jednou Barnabášova postoje k Janu Markovi. Pozdější vývoj událostí mu totiž dal za pravdu. Jan Marek po jeho boku dozrál v dospělého a odpovědného křesťana, takže apoštol Pavel píše o mnoho let později, už z Říma, mladému Timoteovi: Marka vezmi s sebou, bude mi užitečný jako pomocník. (2Tm 4,11b.) Pro Pavla by asi bylo obtížné vychovávat při svých náročných cestách možná trochu svéhlavého Jana Marka. Jak ale bylo důležité, že se našel trpělivý Barnabáš. Jak úžasnou službu dělají v církvi ti, kteří (možná za cenu snížení vlastní výkonnosti) vychovávají nové pracovníky. Díky Pánu Bohu za takové učitele víry.