William Denayer - Patsy Sörensen(ová) Uprodukujeme se k smrti

Transkript

1 William Denayer - Patsy Sörensen(ová) Uprodukujeme se k smrti Kritika volného obchodu a konkurenceschopnosti a rozvoje Imavo vzw. Vrede vzw, Brusel 1995 (z nizozemského originálu Wij produceren ons kapot. Kritiek van de vrijhandel en van de competiviteit en de ontwikkeling, ) Nepotřebujete být zajedno s feministickým postojem, že prostituce je paradigma sexuálních vztahů, abyste poznali, že prostituce se v každém případě stala paradigmatem mezinárodních ekonomických vztahů. Propaganda pro svobodný trh, podpora nezkroceného kapitalismu, politika privatizace západních vlád a ohledu prostá politika mezinárodních a monetárních organizací vedly k bezohlednému (rücksichtslos) ekonomizování lidských vztahů a k světové nezaměstnanosti. Zbídačování (Verelendung), jež je následkem této kombinace, vytváří ideální podmínky pro sexuální vykořisťování sociální odlidštění ve světovém měřítku. Prostituce jako produkt a podnik v rukách mezinárodních pasáků, ale příležitost se nabízí spořádanými pány z mezinárodních ekonomických a monetárních organizací jako jsou MMF, Světová banka, GATT, G 7 a Evropská komise. Dorien Pessers,,Je zcela znepokojující číst a nikoli kvůli hrůzám jako spíše kvůli úplné jistotě, s níž se porušuje tichá dohoda mezi lidmi. Dojem je přibližně takový, jako by někdo v místnosti hlasitě řekl: Teď jsme zde vůči sobě navzájem zvířaty. Ernst Jünger Poděkování a úvod Děkujeme centru Vrede a Institutu pro marxistické vzdělávání - IMAVO vzw ze srdce za možnost vydat tento text. Jen my sami jsme zodpovědni za obsah a za eventuální nedostatky. Děkujeme Willymu Courteauxovi za jazykovou péči. Je iluze věřit, že budeme schopni naše problémy překonat větším ekonomickým růstem. Systém, v němž žijeme, je žaložen na stálém nárůstu produkce. Momentálně produkujeme více, než kdykoli dříve. Tento růst ale absolutně neprospívá blahobytu. Produkce si vyžaduje stále méně lidí. Stále více lidí s nízkou i vysokou kvalifikací nenachází žádné místo. Nemají žádný důstojný příjem nebo vůbec žádný příjem. Nezaměstnanost roste. Nezaměstnanost poroste dále nebo se, v nejlepším případě, bude stabilizovat na nepřijatelně vysoké úrovni. Politické elity nechtějí nic změnit na příčinách nezaměstnanosti samé. Ostré rozpolcení společnosti získává trvalou podobu. Existují i různé jiné velké problémy. Země třetího světa ještě nikdy nebyly tak chudé jako dnes. Světové nerovnosti volají do nebe. Hranice únosnosti životního prostředí jsou už na obzoru. Růst je totem: odepisujeme lidi, ničíme životní okolí, znečišťujeme prostředí, vyvlastňujeme pospolitosti, prohřešujeme se genocidou, ničíme původní faunu...a to vše kvůli růstu. Produkujeme a konzumujeme ale dále, víme, že jsme zajatci spirály a zpovrchnění, rozšiřující se do všech oblastí. Zbavenost světa je, bohužel, forma barbarství. Jsme šťastnější a svobodnější než dříve, nebo jsme snad právě méně nenucení, méně spontánní, méně sami sebou? Takové otázky se v literatuře kladou málo. Podle běžně užívaných vědeckých kritérií jsou totiž nezodpověditelné. Věda totiž opravdu nedisponuje měřiči štěstí. Tím je zároveň řečeno, že ("objektivní") věda nemá nic společného s lidským štěstím. Všechny tyto problémy jsou navzájem spojeny. Problém není nedostatek růstu nebo nedostatečný růst, který se episodicky zarazí (mluvíme pak zavádějícím způsobem o "krizi z nadprodukce"), problém 47/1

2 spočívá v syndromu modernizace samém. Téměř všechny strany kapitulovaly před neúprosným dogmatem konkurenceschopnosti. Hlásají laciné, obsahově zcela nesoudržné, hanebně populistické poselství: více téhož, více růstu...sociální demokraté se už zastávají jen trošičku sociálně a ekologicky korigované svobodné tržní ekonomiky. Každý den se objevuje přece nějaká zpráva, v níž se dokazuje, že mzdové náklady se musí snižovat. Mzdový náklad se sníží - u nás i u našich konkurentů. Abychom zůstali konkurenceschopní, musíme říznout do sociálního zajištění. Sociální stát je blízko demontáže. Dolů směřující spirála, výprodej blahobytu, je pouze v zájmu bohatých. Ekonomická politika uběhlých dvaceti let se vyznačuje naprostým nedostatkem idejí, naprostou absencí vůle podstatně zpochybnit struktury. Do toho je třeba vnést změnu. Můžeme přemýšlet o tom, co musíme udělat. Ekonomika a čistě pragmatická racionalita maximalizace zisku musí být postaveny pod normativní kontrolu společenství. Tento úkol je jistě ohromný. Ale to je naše jediná příležitost. Můžeme, v souladu s naší podstatou jako politických bytostí, rozvíjet vztahy solidarity. Zároveň je možné opouštět obvykle užívané politické cesty a strategie. Dělejme to, je nejvyšší čas. William Denayer Patsy Sörensen. 1. Uvolnění světového obchodu 1.1. Volný obchod je protekcionismus bohatých "Problém životního prostředí musíte uchopit cenovou politikou, nikoli státní regulací. Hranice růstu neexistují. (...) Věřím, že svět stojí před velkou revolucí (...) Rozvoj má potenci enormního urychlení, alespoň pokud ho použijeme. Je to částečně výsledek zhroucení komunismu. Ale jsou to také technologický rozvoj v komunikaci a dopravě, jež umožnily podniku, aby všechno produkoval, přijít do styku s veškerými pomocnými zdroji, všude prodávat produkty, s centrálou, jež může být usazena kdekoliv. Největší důsledek je ten, to nebývá úplně pochopeno, enormní nárůst disponibilnosti laciné lidské práce, jež může být kombinována s drahým lidským a ne-lidským kapitálem. Efekt je to, že výnosy porostou". Milton Friedman: wereld staat voor nieuwe Industriële Revolutie, De Standaard, 24. července 1993, s. 27). Tento výrok obsahuje všechny důležité prvky dominantní ideologie této doby. Velká většina lidí bere jako samozřejmé, že svobodný obchod je dobrý. Neoliberálové a běžní liberálové (a kdo to v současnosti není?) se téměř ani nesnaží podepřít argumenty své předpoklady o uvolnění světového obchodu. Docela jim to vyhovuje, neboť neexistují žádné argumenty, jež hovoří ve prospěch uvolnění, jež se momentálně děje. Svobodný obchod se ospravedlňuje tím, že se poukazuje na fakt, že určité země a regiony jsou lépe disponovány než jiné, aby produkovaly určité statky a poskytovaly určité služby. Svobodný obchod by měl dát příležitost každé zemi, aby se specializovala v doméně, kde si stojí nejsilněji (proč se pak asi všude produkuje totéž?). Jen zcela deregulovaný trh by měl umožnit optimální účelné využití produkčních faktorů. Vlády se nemají pouštět do organizace a regulování ekonomických aktivit. Maximalizace účinnosti tržním mechanismem tvoří nejlepší zabezpečení pro přírůstek blahobytu. I když se v rozdělování blahobytu objevují nerovnosti, prospěje nakonec všude nespoutaný rozvoj ekonomických aktivit každému. Také Třetí a Čtvrtý svět mají užitek ze svobodného obchodu ve světovém měřítku. Zcela uvolněný světový trh nabízí zároveň k tomu se připojující výhodu, že spotřebitelé získávají k dispozici více možností výběru a více informací. Slovy Paula Samuelsona: "Volný obchod podporuje vzájemně výhodnou mezinárodní dělbu práce, zvětšuje ve velké míře možnosti, aby všechny země dosáhly většího mezinárodního důchodu (příjmu) a umožňuje celosvětově vyšší životní standard" (P. A. Samuelson, Handboek economie 2, Aula 47, Het spectrum, Antwerpen 1978, s. 712). Nuže tyto názory jsou falešné. Světový svobodný obchod naprosto neladí s potřebami lidského soužití a s rozumným vynakládáním existujících nedostatkových zdrojů. Nejvíce vystupujícím rysem světového 47/2

3 obchodu je nerovnost v jeho samotných základech i struktuře fungování. Nadnárodní podniky severních zprůmyslněných zemí obhospodařovaly v roce 1990 již 71,5% světového obchodu. Celkový objem světového obchodu byl odhadován roku 1990 na 4295 mld. USD (asi mld. BF), z čehož připadalo 3485 mld. USD na statky a 810 mld. USD na služby. Z 200 největších nadnárodních společností jich 172 pocházelo z pěti zemí: z USA, Japonska, Francie, Německa a Spojeného království Velké Britanie a Severního Irska. Také uvnitř klubu miliardářů existují veliké nerovnosti. 10 prvních z oněch 200 největších podniků představuje roční zisk 34, 8 mld. USD. Zbývajících 190 se spokojuje s 38, 6 mld. USD. (Onder de vleugels van het planetaire kapitalisme, F. Clairmont a J. Cavanagh, De Morgen, , s. 37). Podle Světové banky nadnárodní společnosti kontrolují 70% světového obchodu. V roce 1990 obsáhlo 350 největších nadnárodních korporací světa již téměř 40% všech obchodních ujednání. 500 největších kontroluje dvě třetiny světového obchodu. 15 největších podniků, jako General Motors, Exxon, IBM, Shell, mají důchod vyšší než je hrubý domácí produkt více než 120 zemí světa. Tyto nadnárodní společnosti brání přístupu na trh podnikům z Třetího světa a středně velkým a malým podnikům i podnikům z rozvojových zemí, z Třetího světa. Činí trh nedostupným. Podniky z rozvojových zemí nemají žádnou šanci. Podle liberálů spásonosný tržní mechanismus je ve světovém obchodu mimo hru. Nadnárodní společnosti nepodporují volný obchod, ale jsou pro upevňování a institucionalizaci mocenských poměrů, které znemožňují svobodný trh, přístupný všem. Uvolnění světového obchodu odpovídá ve skutečnosti protekcionismu bohatých. Mluvčí Třetího světa, jako Nyerere, si hořce stěžují na západní pokrytectví o volném trhu, přístupném všem, ale nic na tom nemohou změnit. Tato koncentrace kapitálu tvoří z rozličných důvodů obzvláštní nebezpečí. Světové monopolní a oligopolní situace propůjčují výjimečně velkou mocenskou základnu individuím, jež nebyla zvolena národními společenstvími a jež nelze volat k odpovědnosti. Malý počet board of directors má rozhodující moc, jež silně převyšuje regulační schopnost většiny národních vlád. Když Coca-Cola před několika lety nahradila cukr z cukrové třtiny novým sladidlem, neměl filipínský ostrov Negros z roku na rok téměř žádný příjem (viz jiné skandální příklady v: Ludwig Glabeke, Vrijhandel: balsem of kwakzalfje op de economische wondje?, Kritiek, č. 24, 1992, s ; s. 65 (1)[Jeden výrok nechci před čtenářem zatajit. Když Nigerie roku 1988 omezila dočasně dovoz pšenice, pohrozily USA na nátlak Cargillu, jednoho z hlavních výrobců semen a zemědělských materiálů, sankcemi proti vývozu nigerijského textilu. Americký ministr zemědělství prohlásil, že "se musíme zbavit romantického anachronismu, že rozvojové země musí usilovat o soběstačnost v potravinách". - L. Glabeke, s. 68]. Národní státy nemají žádnou obranu proti rozhodnutím, jež se jich přímo týkají a hluboce je zasahují. Neexistuje žádná demokratická protiváha, jež dozírá na aktivity nadnárodních podniků. Nový světový řád slouží nadnárodním podnikům. Od 80. let investují nadnárodní společnosti ve vysokém tempu v zámoří, aby produkovaly tam, kde je práce nejlevnější a kde jim nejméně brání regulace společnosti. Mezi lety 1983 a 1992 investice nadnárodních korporací rostly čtyřikrát rychleji než výroba a třikrát rychleji než byl přírůstek světového obchodu samého. Žádná sociální a politická moc, zdá se, nechce spoutat ambice podniků. Nadnárodní korporace unikají kontrole a regulaci ze strany národních států i mezinárodních organizací. Mluvčí nadnárodních podniků se odvolávají při ospravedlňování svých podnikatelských aktivit na "světové společenství", jemuž přijdou k dobru plody obchodního podnikání. Problém je ten, že něco takového jako světové společenství jednoduše neexistuje. Také mezinárodní instituce OSN nekontrolují nadnárodní korporace. Ty unikají veškerým omezením společenské odpovědnosti (viz také Herman Daly and Joseph Cobb, For the Common Good, London 1990, s. 234). Nadnárodní společnosti dosahují konkurenčních výhod tím, že přemísťují svou výrobu jinam. To je takzvaná delokalizace. Školský příklad delokalizace v Belgii je oděvní průmysl. Stále větší díl obratu se produkuje v zahraničí. V roce 1993 bylo více než 12 mld. BF práce za mzdu přenecháno zahraničí. To je téměř zdvojnásobení ve srovnání s rokem Porovnáno s rokem 1991 se snížila zaměstnanost v belgickém oděvním průmyslu o 18, 2%. V Portugalsku se pracuje za 20% belgických mzdových nákladů, ve Velké Británii za 60%, ve Francii za 80% belgických mzdových nákladů. Lze jmenovat mnoho příkladů, kdy se vynořují pochybnosti u "předběžných závěrů" studie Plánovacího úřadu o delokalizaci. (2) [Studie činí rozdíl mezi delokalizací v úzkém smyslu, zastavením nebo zmenšením aktivit v Belgii, 47/3

4 delokalizací s expanzí, přičemž hostitelská země nastartuje druhově podobnou produkci bez jejího zastavení v Belgii a delokalizací s diversifikací, při níž je zahájena nová produkce v zahraničí. Následky úzké delokalizace, přemístění do zemí Severní Afriky, Dálného Východu a Východní nebo Jižní Evropy se relativizují. V roce 1992 představoval dovoz z uvedených přitažlivých obchodních zón okolo 6% průmyslového zboží (bez diamantů), zatímco jen část měla pocházet z delokalizovaných podniků. Samo o sobě ale nevypovídá toto dobře vypadající číslo nic. Abychom prozkoumali dopad oněch 6% na belgickou zaměstnanost, musí být propočítány náklady, jež by byly nutné, abychom sami doma produkovali dovážené produkty, nikoli jejich podíl na dovozu. Je normální, že produkty ze zemí s nízkými mzdami jsou laciné. Konkurenční schopnost těchto zemí spočívá na nízkých cenách jejich produktů. Nadto není zřejmé, co jsou "delokalizované podniky". Nadnárodní korporace s již existující pobočkou v Belgii a už existující pobočka v Portugalsku, jež se rozhodne provozovat svou produkční kapacitu jen v Portugalsku, neprovádí podle úzké definice delokalizaci. Bez dalších údajů jsou čísla (84% dováženého zboží pochází ze Západní Evropy, obchodní bilance s nejvýznamnějšími zónami růstu je pozitivní, "jen" 26% podniků přesídlilo do zón růstu, v 49% případů jde podnik do agrární země) neinterpretovatelná.] V letech bylo v USA v ztraceno v odvětví výroby sportovní obuvi pracovních míst. Nike přenesla své továrny z Maine do Jižní Koreje a Indonésie. Indonézan totiž vydělává 1,03 dolaru denně, americký dělník vydělával v té době 6,94 dolarů na hodinu. (3) [P. A. Samuelson píše: "Vysoké reálné mzdy v Americe jsou výsledkem vysokého stupně produktivity a nikoli ochrany prostřednictvím tarifů a netvoří žádnou nevýhodu v konkurenci se zahraničními pracovními silami (P. A. Samuelson, Handboek economie 2, Antwerpen 1979, s. 717]. Ze studie Mezinárodní organizace práce vyplývá, že 88% indonéských žen (mladých žen, staré tempu práce nestačí), jež pracují za tuto mzdu, jsou podvyživeny. Pracovní náklady síly na výrobu jednoho páru bot, který se v USA prodává za 80 dolarů, se odhaduje na 12 centů (Tim Lang & Colin Hines, The New Protectionism. Protecting the Future against Free Trade, Londýn 1994, s. 81). Ale nejde pouze o mzdy. V Malajsii prosadily americké a jiné cizí podniky u vlády zákaz odborových aktivit. Když byli manažeři v čínské provincii Kuangtung žádáni, aby brali ohled na zákon, hrozili, že přemístí továrny do Thajska. Zde nepředstavuje 14hodinový pracovní den a sedmidenní pracovní týden žádné pohoršení. Nízké mzdové náklady zdvihají dramaticky konkurenční výhody podniků. Tak stála pracovní hodina v roce 1993 ve zpracujícím průmyslu SRN 24,87 USD (v dřívější NDR 17,34 USD), v Nizozemí 19,83 USD, v Japonsku 16,91 USD, v USA 16,40 USD, na Tchajwanu 5,46 USD, v Jižní Koreji 4,93 USD, v Mexiku 2,41 USD, v Polsku 1,40 USD, v ČLR 0,44 a v Indonésii 0,28 USD. To představuje pouze 1,12% ceny pracovní síly v SRN (Blanpain, 1993, s. 25). Liberalizací čínského hospodářství a rozšířením světového hospodářství o země bývalého východního bloku se najednou stává disponibilní masa 1,2 mld. pracovních sil, které jsou schopny pracovat za náklady do 2 USD za hodinu. Dohoda NAFTA (North American Free Trade Association) mezi Kanadou, USA a Mexikem sice vede k nárůstu pracovních příležitostí v mexickém průmyslu, ale má vražedné následky pro mexické rolníky. Jediná "komparativní výhoda" Mexika je chudoba jeho obyvatel a bezohlednost jeho politiků. Severoameričtí zaměstanci stěží mohou konkurovat, při sebevyšší produktivitě, s dělníky, kteří jsou placeni méně než 1 USD na hodinu. V roce 1988 vydělávalo 18,4 mil. amerických mužů méně než před deseti lety. U žen se tento vývoj prosazoval ještě výrazněji. Mezi léty 1973 a 1990 klesly původní mzdy amerických dělníků o 12% a týdenní příjem o 18%. Polarizace americké společnosti se rychle prohlubuje. Ross Perot s porozuměním shrnul výhody smlouvy NAFTA: "Mohu-li produkovat v Mexiku přednostně s mladými dělníky, které musím platit jen 1 dolar za hodinu, a př tom nemusím přispívat na sociální zajištění a nejsem vázán ekologickou regulací ve věci znečištění, je jednoduše nemožné mi konkurovat" (Ross Perot, Tim Lang & Colin Hines, The New Protectionism. Protecting the Future against Free Trade, London 1994, s. 97). Nadnárodní společnosti činí svět bojištěm, ale s tím, že větší část světa už se do ringu nevrátí. Doslova vše se stává v novém světovém řádu zbožím. Vše, čím lze vydělat peníze stává zbožím - předmětem jednání. Morální a etická pojetí musí systematicky ustupovat. Vedle nesčetných produktů "oficiálního" trhu, těšících se publicitě a propagaci, s níž se střetává konzument prakticky neustále (a to je již odcizení samo o sobě) (4) [Propaganda zboží a spotřeby činí odcizení samo také zbožím. Publicita umísťuje odcizení a osamocení moderního života, nesmyslná a otravná místečka, pocity prchavosti, 47/4

5 prázdnotu masy-individua, na pořad dne a předkládá spotřebu jako lék. Propaganda zboží "emancipuje" ženy a děti z patriarchálních forem autority a podrobuje každého novému paternalismu publicity. Nic není tak debilizující jako publicita. Lidé sami nemohou nic. Svépomocně udělaný džem nikdy nemůže být tak chutný a zdravý jako průmyslově vyrobený džem. Lash ukazuje na shodu mezi poselstvím publicity a poselstvími politiků (Christopher Lash, The Culture of Narcissism. American Life in an Age of Diminishing Expectations, W. W. Norton and Company, New York 1979, s. 67). politikové dodávají veřejnosti surová, neinterpretovatelná data, podepřená důkladnými studiemi stranických akademiků. Mistři propagandy se zdržují emocionálních výzev. Snaží se o tón, který je v souladu s prozaickou kvalitou moderního života: "droga jsou fakta" - a pak lidé stále ještě nevědí nic.], jsou předmětem jednání na "neoficiálním" trhu ženy, děti a tělesné orgány. Takové "neoficiální trhy" nejsou, jak to už popsala Hannah Arendtová ve svém díle o počátcích totalitarismu, žádnou odchylkou od "legálního" svobodného trhu, žádné zbytkové oblasti, zapomenuté západním vývojem. Naopak, přesně odrážejí těžiště nového imperialismu, který výrazně posiluje bezohlednost a barbarství. Když mrtví lidé mají větší hodnotu než živí, je možno rychle udělat účet. Pravý obsah, podstata vládnoucího systému se vyjevuje v postupech a praktikách, které platí na neoficiálních trzích. Nejsou rozhodně zanedbaným, okrajovým a špinavým koutem. Konzervativní členové britského parlamentu, kteří se vyslovují ve prospěch legalizace všech drog, tak nečiní proto, že jim tak těsně na srdci leží svobodná volba každého jednotlivce. Děti tvoří jeden z nejvýznamnějších netradičních vývozních produktů Guatemaly. Rodiče prodávají ve Střední a Jižní Americe i Indii a Jihovýchodní Asii děti kvůli orgánům. Podle odhadů mizí ročně mexických dětí, které jsou určeny pro obchod s lidmi nebo pro pašování drog. Prostituce se rozvíjí za blahovolného přihlížení států jihovýchodní Asie, pro něž obchod s lidmi tvoří vítaný zdroj valut, vytváří se dobře organizovaný okruh obchodníků s lidmi (viz Patsy Sörensen, De maskers af! Over socialisme, prostitutie en mensenhandel, Antwerpen 1993). Takové situace se mohou utvářet jenom ve společenské realitě, kde se vše mění ve zboží a - pragmatičtěji - v mezinárodním peněžním systému, který nečiní žádný rozdíl mezi bílými a černými penězi. Světová banka psala roku 1982 o Latinské Americe, že "40% rodin [zde] žije v bídě, což znamená, že nemají dostatek peněz, aby pravidelně nakupovali jídlo" (Světová banka u Noama Chomského, 1992, s. 132). Od roku 1982 se situace ještě výrazně zhoršila. Příjem na hlavu obyvatelstva se roku 1990 snížil na úroveň roku 1971 v případě Guatemaly, na úroveň roku 1961 u El Salvadoru, 1973 u Hondurasu, 1960 u Nicaraguy, 1974 u Kostariky, 1982 u Panamy (čísla z Meziamerické rozvojové banky u Noama Chomského, 1992, s. 125). Každoročně umírají v Brazílii statisíce dětí hlady. V novém světovém řádu umírá, podle odhadu Světové organizace zdraví (WHO), ročně 11 mil. dětí. Tato "tichá genocida"by se dala zjevně zvládnout. Nemoci, na něž děti umírají, lze snadno odstranit. Ze čtyř milionů dětí, které umírají každoročně na diarrheu, by bylo možno zachránit dvě třetiny tabletami cukru nebo sladidla, které stojí pár korun. Rozvinutý svět disponuje prostředky skoncovat celosvětově s masově se vyskytujícími nemocemi. Problém je, že pomoc umírajícím lidem není žádnou ziskovou záležitostí, a už vůbec ne ve Třetím světě. Třetí svět je chudý a každý den se ještě více propadá do chudoby. To se děje proto, že v mezinárodní dělbě práce má Třetí svět úlohu dodavatele levné pracovní síly a levných surovin pro bohatý "Sever". Je to možné proto, že daná techologie, daný, kapitalistický způsob produkce, mění lidi v bytosti, které jsou manipulovány k uspokojování nekonečné řady umělých potřeb. Ten, kdo upřímně věří, že více svobodného obchodu, více převahy nadnárodních korporací, silnější a neprůhlednější technostruktury, více růstu, více trhu, méně regulace a intervence poskytují impuls pro zvýšení blahobytu, který by prospěl i chudým po celém světě, je očividně lehkomyslný, anebo má negativní úmysly. Nadnárodní korporace neusilují o blahobyt, ale o maximalizaci vlastních výhod. Nadnárodní korporace jednají proti obecným zájmům lidstva a tradiční politické síly Západu a elity rozvojových zemí jsou jim v této věci hanebně nápomocny. Není ovšem pravda, že by se zastánci liberalizace světového obchodu neopírali o teoretické argumenty. Skutečně je mají. Liberalizace je ospravedlňována tržním mechanismem a teorií komparativních výhod. Promluvíme nejdříve o tržním mechanismu a o teorii komparativních výhod. Poté 47/5

6 se vyslovíme o ideologii minimálního státu. Nakonec načrtneme strukturu, v níž takzvaná liberalizace získává formu světového obchodu Realistický pohled na tržní mechanismus "Neoliberalismus není nic jiného, než západní fundamentalismus". Koen Raes Víra v působení všeobjímajícího trhu je v současnosti neuvěřitelně veliká. Trh je svatý. Podle stoupenců volného obchodu je jakákoli intervence zásahem do svobody individua. Výsledek transakcí, jež se dějí na trhu, je už z definice účinný a spravedlivý. Tím, co vzniká, je souhlas s pravidlem "From each as they choose, to each as they are chosen" (Nozick, 1974, s. 160). Ideologie svobodného trhu působí, jako každá ideologie, svým způsobem jako omamná látka. Překládá všechno na svobodný trh a všechno se prý dá do pořádku. Je nutné se podívat na to, o jakém trhu vlastně zastánci "svobodného trhu" vůbec mluví. Následně by mělo být prozkoumáno, jaký druh výsledků může tržní mechanismus zajistit a jaké naopak trh nemůže způsobit. Tradičně se tvrdí, že trh je místo, kde původní výrobce a konečný spotřebitel stanoví navzájem skutečnou cenu. Převážná většina transakcí se koná prostřednictvím směny mezi výrobci polotovarů. Na těchto "mezitrzích" se cena v žádném případě neurčuje nabídkou a poptávkou. Prostřednictvím monopolů a vertikální integrace nadnárodních společností jsou ve skutečnosti kupující a prodávající jedno a totéž. V dnešním ekonomickém řádu je vertikální integrace pravidlem a trh, kde vystupují kupující a prodávající jako protikladní činitelé, je výjimkou (viz Immanuel Wallerstein, Historisch kapitalisme, Heureka, Weesp, 1984, s. 25). Za druhé, na reálném trhu nikdy nevystupují ekonomičtí činitelé vůči sobě navzájem ve vztahu rovnosti. Ve skutečnosti je směna zásadním způsobem nerovná. Rozhodující význam při uskutečnění a udržování nerovné směny má činitel moci. Mocenská nerovnost se rozšiřuje v geografické rozmístění produkčních činitelů. Produkční činitelé se rozmísťují mezi geografická pásma s cílem dosažení co největších konkurenčních výhod. Nakupení produkčních jednotek v zeměpisném pásmu je výrazem konkurenční výhody. Nerovnou směnou se stále přemísťuje část nadhodnoty z periferních oblastí do metropolí světového systému (Wallerstein, 1984, s. 9). Různé mechanismy stále zvětšují tuto nerovnost. Kdykoliv dochází k vertikální integraci systémů do produkčních řetězců, je možné přesunout ještě větší výsek celkové nadhodnoty do centra než předtím. Konkurenční výhoda zvětšuje koncentraci a srůstání (Wallerstein, 1984, s. 34). Přemístění nadhodnoty do centra způsobuje koncentraci kapitálu, který metropole užívají k rostoucí mechanizaci, automatizaci a k vývoji, vytváření nových výrobků i technik. Vyrábějí stále nové nedostatkové produkty, čímž se směna přeměňuje v nerovnou směnu. Koncentrace kapitálu v oblastech centra se podle Immanuela Wallersteina už postará k politickou motivaci k utváření silných státních aparátů, které mimo jiné musí dbát o to, aby mocenské aparáty v periferních oblastech byly a zůstaly relativně slabé. Ceny obchodních toků mezi periferií a centrem svtového systému nikdy nejsou určovány vztahy nabídky a poptávky. Enormní mocenský aparát, který se dostával kdysi do plného pohybu při válkách a kolonizačních procesech, přičemž se ustavoval systém nerovnoprávné směny, zabezpečoval nerovnost cen. Idea "svobodného" trhu, který je dostupný všem, může obstát jen tehdy, kdybychom mohli nechat mimo zorné pole rozdíly v úrovni mezd, skutečnou životní úroveň pracujícího obyvatelstva světa a zásadní úlohu státu. Wallerstein popisuje, jak následkem tlaku stále více podnikatelů, aby dosáhli co nejziskovější pozice na trhu, se zmocňují výrobních řetězců, vystupují výrazné diproporce (viz Wallerstein, 1984, s. 56n.). Když se toto děje, jak je tomu nyní, mluvíme ve skutečnosti zavádějícím způsobem o krizi z nadvýroby. Při takzvané krizi z nadvýroby se zarazí tržní kolovrátek proto, že vztahy na trhu jsou natolik nerovné, že prodejci výrobků nenacházejí žádné kupující vyjma sebe sama. Jediné kapitalistické řešení takové úplně jednostranné koncentrace produkčních faktorů spočívá v stažení aktivit do centra světového hospodářství 47/6

7 a v pouti do oblastí s nižšími mzdami. Podle Wallersteina v historickém pohledu je to tak, že každá nová zóna, jež je začleněna do světového hospodářství, vykazuje takovou úroveň reálného odměňování, jež je srovnatelná s nejnižší úrovní mezd v hierarchii světového systému (Wallerstein, 1984, s. 33). O svobodné a rovnoprávné směně nikdy nemohlo být ani řeči. Zastánci svobodného trhu by měli vysvětlit, jak dosáhnout toho, aby vztahy na trhu a obchodní vztahy spočívaly na základě rovnoprávnosti. Jinou otázkou je to, jaké výsledky trh může zajistit a jaké nikoli. Podle Van Erpa existují dva rozdílní druhy podmínek, které musí trh splňovat, aby mohl fungovat jako spravedlivý institut pro řešení problémů rozdělování (viz Herman Van Erp, Het politiek belang. Over de politieke orde in een pluralistische samenleving, Amsterdam 1994, s. 106n.). Na jedné straně existují podmínky, jež musí zajistit, aby tržní mechanismus dobře pracoval. Především je důležité, že se vyskytují monopolní pozice a kartelové situace. Trh musí být přístupný pro každého. Trh, o němž zastánci světového svobodného obchodu mluví, ve svém celku ale takový vůbec není. Trh, který by byl přístupný všem příslušným ekonomickým činitelům je kapitalismu zcela cizí. Na druhé straně se musí dít působení trhu za řady okrajových podmínek. První marginální podmínka je, aby produkce určitých žádoucích a nutných společenských statků, veřejných statků, jako např. spolehlivé a všem dostupné lékařské péče, se děla nikoli prostřednictvím trhu. Veřejný statek je statek, který může být užíván každým, nebo být službou komukoli. Veřejný statek je materiálním výrazem politické normy, např. co se týče demokratizace. Vytvoření a budování takových služeb, např. soukromé policie nebo soukromého systému judikatury nemohou být z naprosto jasných důvodů spravedlnosti přenechány tržnímu mechanismu. Zřízení a zavedení způsobu úhrady veřejných statků se děje na základě politického rozhodnutí. To, zda se rozhodne ve prospěch produkce veřejných statků státem nebo soukromými podniky je samo osobě také politická volba, která se vymyká tržnímu mechanismu (Van Erp, 1994, s. 107). Za druhé, musí být uznán základní rozdíl mezi spravedlností a účelovostí, která je dosažena tržním mechanismem. Dosažení spravedlivého rozdělování statků si vyžaduje některé volby a zákroky, které tržní mechanismus mechanismus nemůže zabezpečit. Z ekonomického hlediska představuje všem dostupný trh, právě díky své konkurenční povaze, nejúčelnější a nejefektivnější mechanismus k zobchodování statků. Dobře pracující trh zajišťuje tzv. Paretovo optimum. Paretův optimální výsledek je rozdělování, kde není možné žádné jiné rozdělování, při němž byl určití činitelé dostali větší užitek, pokud by nebyl skutečně užitek některých jiných činitelů zmenšen (Van Erp, 1994, s. 108). (5) [Je-li dáno určité rozdělení mohou vznikat různá Paretova optimální rozdělení. Předpokládejme, že A má šest chlebů, B jeden přehrávač desek a C čtyři dlouhohrající desky. Mají-li A, B a C všichni silný zájem o jeden chléb, pak B a C v případě nutnosti za to smění celý svůj majetek, ale je připraven např. vyměnit čtyři chleby za přehrávač desek a jeden chléb za jednu desku. Nebude-li mít dále B žádnou potřebu desek, vznikne tak Paretovo optimální rozdělení. A má jeden chléb, jeden přehrávač desek a jednu desku, B čtyři chleby a C jeden chléb a tři desky. C je na tom nejhůře, ale nemůže svou pozici zlepšit, pokud A a B neustoupí. Kdyby A jednal jinak, mohl by možná získat za tři chleby od B přehrávač desek a od C dvě desky za dva chleby. Také to je Paretovo optimální rozdělení. Jedno rozdělení nelze z ekonomického hlediska nadřadit nad ostatní (obšírně viz Van Erp, 1994, s. 116.)]. Na základě daného množství a rozdělení různých statků a různých osobnostních znaků činitelů mohou vznikat na trhu různá Paretova optima. Lidé se mohou rozhodnout, že budou usilovat o maximální zisk a zvětšit šanci na neúspěch nebo na výhodný obchod. Strategie omezení rizika, při níž je rychle postaven minimální zisk, je jiná možnost. Daná rozdělení a individuální volby vedou k Paretovým optimálním rozdělením, jež jsou účelná a účinná, ale pokud jsou pouze nahodilé, neodpovídají spravedlivému rozdělování. Paretova optima jsou z hlediska účelovosti lhostejná s ohledem na kohokoliv: ekonomicky nahlíženo nelze jedno optimální rozdělení preferovat vůči jinému optimálnímu rozdělení. Rozdělení jsou pouze lepší v porovnání s suboptimálními rozděleními. Dobře fungující trh může dosahovat optima co se týče účelnosti, ale nezajišťuje spravedlivé rozdělování. Theoréma ekonomie blahobytu zní, že každé Paretovo optimum může být dosaženo malými modifikacemi v podmínkách, v nichž působí trh. Úlevy a zdanění jsou korigující prostředky, jimiž jsou určité iniciativy stimulovány nebo zabržděny, a jimiž se dějí společensky žádoucí a nutná rozdělování, jež nelze dosáhnout pomocí zcela svobodného trhu. Přitom je otázka, jak se určí nejžádoucnější rovnováha a 47/7

8 jaké prostředky se musí použít pro její dosažení. Odpověď na tuto otázku nemůže být ponechána volné hře tržní konkurence (viz Van Erp, 1994, s. 110). Třetí bod je, že také regulace trhu (stanovení žádoucího Paretova optima) ve skutečnosti nezaručuje vždy spravedlivé rozdělení. Tržní mechanismus je vždy zaměřen na rozdělování na základě již daného rozdělení. Na světovém trhu je výchozí pozice různých účastníků natolik rozdílná, že muselo proběhnout úplné přerozdělení, než by případně mohl hrát svou roli tržní mechanismus. Za čtvrté musí být uznáno, že i když je výchozí pozice zcela spravedlivá, nezdá se často rozumné, ponechat rozdělení tržnímu mechanismu. Také ve svobodném společenství existují mocenské rozdíly ve směnných vztazích, jež způsobují, že už nelze mluvit o rovnosti. Dokonce i tehdy, kdy politická opatření usměrňují výchozí pozici tak, aby na začátků směnných operací se dalo mluvit o skutečné rovnosti, zůstává zde problém vnějších efektů. Vnější působení jsou následkem ekonomického jednání těch, kteří se nezúčastňují produkce a obchodování komoditami. Vnější působení, jež jsou vyvolána svobodným tržním hospodářstvím samým, dávají podnět k otázkám, jež trh nemůže vyřešit. Příkladem je znečištění životního prostředí průmyslem. Mají být jeho náklady přeneseny na znečišťovatele? Co když se tím dostane do potíží zaměstnanost? Za ideálních okolností by měly být tyto problémy vyřešeny, aniž by byly trhem produkovány znovu (viz šířeji Van Erp, 1994, s. 112). Skutečnost je celkem jiná, než nám ji představují zastánci privatizace, flexibilizace, deregulace a liberalizace světového obchodu. Vztahy, jež tvoří základ pro obchodní transakce jsou beznadějně nerovné. Výklad o svobodném trhu má za účel upevnit a zesílit nerovnoprávnou směnu. Při korektním vztahu je trh zakotven v sociálním celku, jež se vyvinul v morální společenství a v politickou organizaci, jež zajišťuje produkci určitého množství podstatných veřejných statků. Ale jakmile jsou tyto podmínky splněny, má a může prý být rozdělování statků přenecháno tržnímu mechanismu. Teorie komparativních výhod Teorie "komparativní výhody" byla rozvíjena liberálním ekonomem Davidem Ricardem ( ). Ricardova teorie z roku 1817 dodnes platí jako velké ospravedlnění svobodného obchodu. To je divné, když teorie vychází ze situace, kde konkurence je úplná, kde nexistuje žádná nezaměstnanost a kde směnné kurzy adekvátním způsobem odrážejí parity kupní síly. Taková situace v dnešním světě skoro neexistuje nebo neexistuje vůbec. Ricardo předpokládá, že každý národ se musí specializovat na produkt, který může realizovat co nejlevněji. Určitý národ může, například díky klimatu, být lepší dispozice produkovat určité zboží než jiný národ (že jsou země, které nemohou takto lépe produkovat vůbec žádný produkt než jiná země, to ponechává Ricardo mimo své zorné pole. Je přirozeně také možné, že určitá země v absolutních číslech může produkovat účinněji nějaký produkt než jakákoli jiná země). Ricardo zdůrazňoval, že když se kterýkoliv národ soustředí na produkci zboží, které může produkovat nejúčiněji (produkt s největší relativní účinností, která činí komparativní výhodu), bude obchod mezi oběma zeměmi výhodný pro obě strany. Reálné výnosy rozdílných produktivních faktorů by se měly v obou zemích zvýšit. Cla, by naproti tomu, aby chránila určité sektory, snižovala jejich reálný výnos. Clo nebo omezení dovozu činí dovoz dražším, zmenšuje nebo vyřazuje konkurenci tím způsobem, a následkem toho klesá účinnost pracovních sil všeobecně a schopnosti k inovaci u podnikatelů. Tento pokles vede v určitém čase k menší celkové produkci. Dynamika komparativní výhody způsobuje, že zbožní komodity se produkují účinně a levně. Země směňují své produkty proti zbožím, jež jiný může produkovat levněji, následkem čehož všude stoupne blahobyt. Tento jednoduchý princip tvoří podle Samuelsona "nedotknutelnou základnu" pro mezinárodní obchod (viz P. A Samuelson, Handboek economie 2, Antwerpen 1979, s. 693). Podívejme se na to, jak za dnešních okolností vypadal Ricardův příklad s levným portugalským vínem a levnou anglickou vlnou. V příkladu může Portugalsko produkovat levněji tolik vína jako oblečení než Anglie. Portugalsko může vystavět co nejsilněji svou pozici tím, že své úsilí zcela zaměří na výrobu vína. 47/8

9 Portugalská výhoda je natolik velká, že fakt, že může vždy produkovat oblečení levněji než Anglie neznamená nic. Anglie na druhé straně musí zastavit výrobu vína a soustředit se na produkci oblečení pro export. Rozdíl v produkčních nákladech mezi vínem a oblečením nabízí Anglii rovněž komparativní výhodu. Je to na výhodu pro obě země, aby se specializovaly na produkt s největší relativní účinností a zaměřily se na export. Za současných okolností by portugalský kapitál v první instanci proudil do vinařského průmyslu. Produkce vína by stoupla a cena vína by klesala. Portugalský kapitál by poté utíkal do investic do konfekčního průmyslu, v níž má Portugalsko rovněž komparativní výhodu. Následkem tohoto kapitálového pohybu by poklesla cena portugalského textilu do té míry, že by anglický textil a se vší pravděpodobností i další výrobci oblečení by museli vyklidit trh. Angličtí výrobci textilu a další producenti by se museli poděkovat a delokalizovat do Portugalska jak produkci vína, tak i textilu. Anglický sociální stát a sociální systémy dalšího postižených zemí by měly zamotanou hlavu z rostoucích čísel nezaměstnanosti. Systémy sociálního zabezpečení v příslušných zemích by byly trpěly tím, že by zvýšené výdaje převýšily příjmy. Tento stav by musel vést k nárůstu státního dluhu a k odbourání sociálního zabezpečení. V Anglii by patrně došlo k znehodnocení měny. Došlo by k zátěži životního prostředí přebytečným zbožím. Evropská komise by musela napomoci tomu, aby angličtí a další dělníci mohli jít pracovat do Portugalska a následkem toho by díky konkurenci na trhu pracovních sil v Portugalsku dramaticky klesly mzdové náklady. V důsledku toho by podniky z jiných zemí přemísťovaly své výrobní jednotky do Portugalska. Tlak práce a automatizace by se v této ďábelské dynamice zvýšily. Komparativní výhoda mezi státy může pouze existovat ve světě, kde produkční faktory kapitál a práce nejsou mobilní. Za současných okolností se Ricardův zákon převrací: svobodný obchod vede k rostoucí nabídce, což vyúsťuje v sestupnou mzdovou spirálu a rychlé ochuzení části anglického a portugalského obyvatelstva. Když za dnešních okolností kapitál uniká pryč ze země, je to v nevýhodě financí a pracovních příležitostí oproti jiným zemím. Odvolávání se ideologů svobodného trhu na teorii komparativní výhody, je spíše slabým důrazem, aby se zakryla skutečná dynamika. Klasičtí liberálové jako Adam Smith a David Ricardo ještě nepředpovídají internacionalizaci kapitálu. Taková internacionalizace je nahlížena jako něco negativního, aby podmiňovalo nepravděpodobnost. Podle Ricarda by se měly tlak společenství a patriotismus starat o to, aby kapitál zůstal ve vlastní zemi. U Smithe působí neviditelná ruka, velký regulátor ekonomického konání, že vlastníci kapitálu investují ve vlastní zemi. Obojí zakotvovaly ekonomické konání ve společenskou realitu, společenství, jež nachází svůj výraz v národu, v němž vlastníci kapitálu mají zodpovědnost. U obou myslitelů spočívá účel ekonomie ještě ve zvětšení blahobytu národa. Momentálně je svět ovládán záležitostmi planetárních vydělavatelů peněz, nadnárodních korporací a shodou mocností. Odvolávají se na spravedlnost svého konání ke společenství, ke světovému společenství, jež jako takové neexistuje. Dnešní ekonomičtí činitelé neusilují o komparativní, relativní, nýbrž o absolutní výhody, jako je upevnění monopolů nebo oligopolů. Teorie komparativních výhod je pak irelevantní pro analýzu dnešního světového systému. Teze, že uvolnění světového obchodu je k dobru všech, nemůže být dokázána. Funkce státu Zastánci volného obchodu a deregulace se vyslovují pro minimální stát. Ve skutečnosti potřebují státní aparát více než kdy před tím. Enormní rozdíly v bohatství volají po ochraně (viz Koen Raes, Politieke filosofie en politieke economie. Politiek in het perspectief van de gebruikswaarde en als kritiek van de ruilwaarde, Kritiek, speciaal nummer over Politiek en filosofie, 1989, s , Socialisme in de postmoderniteit, Epo, Berchem, 1990, s. 92). Liberální plaidoyer pro minimální stát je rovněž mystifikující jako plaidoyer pro světový svobodný obchod. Liberálové se nemohou obrátit proti státu, mají zapotřebí státu z různých důvodů. Stát a symbolická politika parlamentní stranickopolitické demokracie jsou podstatné pro pracování liberálního řádu. Politika se trivializuje a omezuje na spor zájmů 47/9

10 o rozdělení nadhodnoty. Politika takto spadá dohromady s manažováním kapitalistických struktur. Lidé se déle zaměřují na politiku než na svůj život ve státě a za kapitalistických vztahů. V podstatě má politika povýšit obstarávání ryze privátních úsilí a zájmů na společensky orientované konání a na realizaci ve společenství se uskutečňujících budoucích potřeb všeobecnými prostředky a odtud určených principů. Je dobře možné, že liberálové se nechtějí zabývat politikou v pravém slova smyslu. V společenské realitě, jež je charakterizována velkými nerovnostmi a nespravedlnostmi, nemůže být skutečná politika dostat žádný tvar, aniž by nebyla realita sama hluboce zpochybněna. Koen Raes již dříve vyložil, že stát, který neoliberálové potřebují musí být nutně represivní stát (Koen Raes, Socialisme in de postmoderniteit, Berchem 1990, s. 97). Důvod toho je to, že působení systému vede k tomu, že akumulátoři kapitálu jsou nuceni jednat navzájem spolu v duchu třídní solidarity, proti snahám jiných usilovat o protikladné zájmy. Zdánlivě musí vlastníci velkých kapitálů vést proti sobě navzájem ustavičný boj o ekonomický a politický prostor. Konkurenti slouží k tomu, aby se zabránilo monopolizaci a a následnému využití státného aparátu pro vlastní cíle ze strany jednoho z nich nebo skupiny. Proto nabyla politická struktura takové formy, aby nemohla přijít ani do rukou jednoho nebo skupiny kapitalistů, ani těch, kteří sledují zájmy protikladné kapitalismu. Došlo k vybudování systému, který nefunguje v zájmu nějakého specifického kapitalisty nebo něketrých kapitalistů, ale který činí bezpečným sám svobodný tržní systém (viz Koen Raes, Socialisme in de postmoderniteit, Berchem 1990, s. 97). Tento systém je nutně autoritářský systém. Autoritářský charakter státu zajišťuje, že pravidla, jež zajišťuje stát bude libovolně aplikována na každého. Jen tak se zajistí fungování systému, aniž by byly upřednostňovány z druhé strany specifické osoby nebo malé skupiny. Vyprávění o tom, že prý zastánci svobodného obchodu nepotřebují státní aparáty, že jsou proti státu, byrokracii a proti vměšování do ekonomiky, je pohádka. Stát může přinejmenším sloužit při vyhledávání nových růstových zón, při nasazování náhubku odborům, při představování zájmů nadnárodních podniků jako národních zájmů. Státy mohou nabídnout nadnárodním podnikům určité výhody, jako zaručený odbyt na vnitřním trhu. To, co se zdá dařit státům tak obtížně, se ovšem nadnárodním podnikům daří: spolupracují, vstupují do strategických aliancí, aby stlačily náklady, aby získaly informaci o nových trzích nebo přístup na ně, aby oslovily finanční zdroje. Tímto způsobem vznikají ekonomické a politické oligopolní technostruktury. Stát může vyhlásit embargo, vykonávat tlak na mezinárodní instituce, rozpoutávat propagandistické a desinformační kampaně, hrozit mezinárodním terorismem a vojenským násilím a přechodem k nim, případně i proti vlastním občanům (jako v Thajsku, kde vláda plánuje vyhnat z lesů šest milionů lidí, protože tam chce založit plantáže). Stát může spolupracovat, aby se zemím Třetího světa nasadila oblíbená forma společnosti: dvě vrstvy obyvatelstva, otevřené pro vykořisťování, pod panstvím podnikového života, (jdoucí pohromadě) s vhodnými, hlasitými prohlášeními o triumfu politického pluralismu a demokracie (Noam Chomsky, 1992, s. 46). V USA jsou zdravé ekonomické sektory ty, které jí ze státního žlabu: průmysl vysokých technologií, kapitálově intenzivní zemědělství, farmaceutický průmysl. Když boj vypadá jinak, než se doufalo, vylévají státy ropu na vlny planetární konkurenční války: Bohatí a mocní (...) jsou si už dlouho vědomi toho, že se v případě nouze musí chránit proti pustošícím silám volného tržního kapitalismu, jež mohou být vhodné téma pro nadnesené a oduševnělé projevy, ale jen potud, pokud je dobře postaráno na jedné straně o dobročinnost pro lid a na druhé straně o regulující a protekcionistický aparát a lze, kdykoliv je to nutné, se odvolat na moc státu (Noam Chomsky, 1992, s. 47). Nadvláda nad státem byla vždy podnětem politického zápasu. Státní aparáty plní podstatnou roli při reprodukci sociálních vztahů. Stát monopolizuje mocenské prostředky, v jeho příslušnosti je právo, uvaluje daně, spolupůsobí při kulturní reprodukci. Státy mají hranice, jež jim dávají možnost manipulovat pohyby zboží, kapitálu a práce. Státy se stávají historicky významné tím, že fungují jako allokační a distribuční mechanismy. Podporují akumulaci kapitálu a regulují jeho rozdělování. Vždy jsou přítomny síly, jež zkoušejí protlačit určité daně, jež mají za následek jim příznivé přerozdělení. Jiná možnost je, že daně umožňují vládě vytvářet nová hospodářská odvětví, jež prospívají těmto skupinám (viz Immanuel 47/10

11 Wallerstein, Historisch kapitalisme, Weesp 1984, s. 32). Státy přepouštějí peníze kapitálově silným, na nichž ekonomicky závisejí. Stále ještě často státy přebírají náklady na vývoj produktu na svůj účet. Tak vznikají fondy, jež v Nizozemí jsou používány pro biotechnologický výzkum na universitách, v konečné instanci z největší části ve prospěch nadnárodních korporací (Ludwig Glabeke, Vrijhandel: balsem of kwakzalfje op de economische wondje?, Kritiek, nr. 24, 1992, s. 61). Když stát převzal vývoj produktu na svůj účet, zaznívalo, že peníze budou později vydělány zpět ziskovými prodeji. V tomto bodu přenášely státy vlastní rozvinutou ekonomickou aktivitu na soukromé podnikatele spíše za nominální náklady (Immanuel Wallerstein, Historisch kapitalisme, Weesp 1984, s. 37). Podniky, jež se ocitají ve finanční nouzi, klepou na dveře u vlády, aby získaly podporu. Státy se staví do role ručitele za zaplacení půjček. Tímto způsobem a mnoha jinými se přeměňují společenské peníze v soukromé peníze. Wallerstein popisuje ve svých dílech o světovém systému, jak se státy nacházejí v hierarchii efektivní moci, jež není úměrná rozsahu a souvislosti jeho byrokratického aparátu a jeho vojska, ale v jejich možnostech je během dlouhé doby podporovat koncentraci kapitálu uvnitř hranic, mají možnost zavádět ve vlastní zemi výhodné regulace a předcházet tomu, aby jiné země činily totéž, mají schopnost držet pod kontrolou trh práce a toto podkopat u protivníků (viz Immanuel Wallerstein, Historisch kapitalisme, Weesp 1984, s. 47). Stát má různými způsoby klíčový význam pro maximální akumulaci kapitálu. Liberální ideologie předpokládá aktivitu soukromých podnikatelů bez zprostředkování státu. Ve skutečnosti to spíše nikdy tak nebylo. Nikoli náhodou spadají vzestup liberalismu, vzestup státu a vzestup nacionalismu historicky téměř vjedno. Velcí výrobci neměli nikdy jenom co do činění s hraniční politikou státu, jehož byli občany, ale s hraniční politikou mnoha jiných států. Způsob, jak ovlivnit ta pravidla byla změna faktických hranic. Takový boj, který, jak říká Wallerstein, má mnoho jmen a přijímal mnoho podob, je v podstatě pokračování konkurenčního zápasu, aby se stlačily náklady produkčních činitelů příslovečnými prostředky. Formování etnických skupin bylo neodlučitelně spojeno s utvářením dělnické masy ve státech. Podnikatelé se pokoušeli spojit etnické skupiny se specifickými postaveními a povoláními, jež šly ruku v ruce s odchylnými úrovněmi reálné odměny. Etnický rozdíl se staral o kulturní záštitu, jež konsolidovala patrony poloproletářských struktur domácností, zatímco etnické rozdílnosti přirozeně hrály rozdělující roli v politické oblasti (6) (Podnikatelé mají veskrze zájem o co nejlevnější pracovní sílu. Pracovní síla, jež nestojí nic je poloproletarizovaná. Proto bylo vyžadováno znehodnocení ženské práce. Ženy pracovaly ovšemže tvrdě, ale neposkytovaly žádnou námezdní práci. Tato poloproletarizace umožňovala výrobcům vyplácet dělníkům menší mzdu a tak zvýšit zisk. Na Západě dosáhli dělníci zvýšení svých reálných rodinných příjmů další komercializací práce. Zkoušeli nahradit dělbu produkce v rámci domácnosti nahradit námezdní prací. Jedna z nejvýznamnějších sil po proletarizaci se tak utvářela dělníky samými. Zeměpisná expanze světového systému sloužila k tomu, aby se neutralizoval zisk snižující proces rostoucí proletarizace začleněním nových poloproletářských pracovních sil (viz Immanuel Wallerstein, Historisch kapitalisme, Weesp 1984, s. 18n. a 81n.)). Činitelé akumulace kapitálu nevytvořili moderní rasismus, ale položili pro něj základy. Netvrdíme, že veškerý boj je v podstatě výrazem třídního boje. Naopak mnohé konflikty nejsou žádným třídním bojem a ani jeho překážkou (jak si mnozí marxisté myslí). Na druhé straně to nesmíme hnát tak daleko, abychom si představovali, že války se vybojovávají kvůli svatým a osvíceným kulturním zásadám, že války v důsledku toho jsou v podstatě válkami za vzdělání. Poslední bod má vztah k regulaci migrace státy. Všeobecná deklarace lidských práv přiznává každému právo být občanem nějakého státu, přemísťovat se volně uvnitř vlastní země, opustit podle vlastní vůle a bez omezení zemi a vstoupit do ní zpět. V praxi ovšem sice existuje právo odcestovat, ale žádné právo se někde jinde usadit. V novém světovém řádu mají pronásledovaní (naštěstí) právo na azyl (byť i ve stále menší míře), ale (bohužel) nikoli ti hladovějící, chudí a utlačovaní. Občané nějaké země, jež porušuje universální lidská práva (velmi vhodné téma pro znějící prohlášení a nadnesené a zápalné řeči ), jako je právo na práci nebo právo na dostatečnou stravu, nepřipadají v úvahu pro azyl. (Neo)liberálové, kteří zdůrazňují naléhavou nutnost volného pohybu obchodu a kapitálu, zdůrazňují osobní odpovědnost a 47/11

12 regulaci nejrozličnějších problémů chtějí přenechat tržnímu mechanismu, by měli, kdyby měli být důslední, uznat jednání ekonomických migrantů jako racionální a kalkulující. Nicméně tvoří ve většině zemí územní hranice hranici migrace a trhu práce. Pravidla, jimž je momentálně migrace podrobena, následkem toho zbavují lidská práva obsahu. Jediný způsob, jak zabránit tomu, aby migrace vedla k trvalé erozi lidských práv je rychlé získání všech politických a jiných práv migranty (viz Het recht op immigratie, B. Sutcliffe, De Morgen, , s. 17). Jinak se rozpadá společnost na privilegované a párie. Bohaté země činí spíše rozdíl mezi politickými uprchlíky a ekonomickými uprchlíky. V novém světovém řádu mají národní státy funkci, aby omezily volný pohyb lidí. Státy otevírají své infrastruktury pro nadnárodní podniky a uzavírají hranice pro dělníky a přesídlence, kteří chtějí opustit zemi. Ti, kteří tvrdí, že právem na migraci nebylo nikdy zamýšleno to, aby všem přesídlencům se nabídl nový domov na bohatém Severu, zapomínají, že lidé mají sklon žít ve svém vlastním okolí, u své vlastní rodiny, podle svých vlastních tradic, pokud by to mohli činit za lidsky důstojných okolností. Jsou to západní nadnárodní podniky, jež ničí lidsky tyto důstojné okolnosti a státy jim při tom pomáhají. 5. GATT (General Agreement on Tariffs and Trade, Všeobecná dohoda o tarifech a obchodu) Poněvadž obchod nezná žádné národní hranice a továrník chce svět jako trh, musí ho vlajka jeho země následovat a dveře národů, které je zavírají, musí být takto rozbity. Koncese, které jim činí finančníci, musí být zabezpečeny státy, i když tím musí být narušena suverenita neochotných národů. Kolonie musí být dobyty nebo založeny, aby nebyl zapomenut nebo ponechán bez využití žádný užitečný kout na světě. (Woodrow Wilson). Světový obchod zboží stoupl ze 129 mld. USD v roce 1960 na mld. USD v roce Každý ekonom rozpoznává přímé spojení mezi růstem světového obchodu a celosvětovým snížením dovozních tarifů na průmyslové zboží. Takové tarify představovaly na konci čtyřicátých let v průměru 40%. Postupně byly sníženy na 4,7% v roce GATT byl zřízen roku 1948 jako poradní systém. Mezitím má fórum 114 členů. To netvoří žádnou součást dohod z Bretton Woods a nespadá pod patronaci OSN. GATT určuje pravidla hry mezinárodního pohybu obchodu. Téměř konstantně se smlouva podrobuje rozboru, aby se zlepšila pravidla a aby se učinilo zadost novému ekonomickému vývoji. Každých šest, sedm let se smlouva GATT obnovuje a rozšiřuje. Momentálně se právně reguluje více než 90% světového obchodu u průmyslových zboží ustanoveními GATTu. Spolu s Mezinárodním měnovým fondem (IMF) a Světovou bankou patří GATT takto k nejvlivnějším institucím světa. Dnešní smlouva GATT obsahuje v podstatě regulaci sporů a systém zaměřený na snižování dovozních tarifů průmyslových statků. Experti vypracovali různé principy, aby byl podpořen světový obchod. Nejdůležitější princip je princip nediskriminace. Státy, jež podpisují smlouvu GATT, se zavazují, že neuvalí žádné poplatky na zboží pocházející z jiných států, jež se připojily ke GATTu (jediné přípustné dávky jsou celní práva a poplatky spojené se zónami volného obchodu). Protože všechno nejde najednou, existuje druhý princip vzájemnosti. Když nějaká země sníží svá dovozní cla na zboží a služby jiné země, sluší se, aby ta země udělala tatáž adaptační opatření na výrobky, jež první země dováží do druhé země. Tímto způsobem musí získat svou podobu bludný kruh, virtuous circle planetární liberalizace. Jiný princip je princip průhlednosti. Všechny druhy poplatků, kvót a podobných záležitostí musí být nahrazeny tarify, jež je pak třeba projednat. Během posledního kola jednání chtěli zastánci bohatých zemí umístit obchod s textilem a zemědělskými produkty pod regulační ustanovení GATTu a také uvolnit také trh služeb, především 47/12

13 turismus a telekomunikační sektor (viz pro posouzení Ludwig Glabeke, Vrijhandel: balsem of kwakzalfje op de economische wondje?, Kritiek, nr. 24, 1992, s. 40n.). Experti uvádějí, že nové kolo jednání může způsobit růst světového obchodu ne méně než o 200 až 300 mld. dolarů, když se projednají obchodní překážky v zemědělství, v sektoru finančních služeb, v textilu a u telekomunikací. Snížení dovozních tarifů, odstranění dovozních kvót a snížení náhrad pro zemědělský export by měly obsahovat ohromné podněty pro ekonomický rozvoj a tímto způsobem generovat ve světovém měřítku účinně prosakovací efekt. Dohoda by měla také prospět pracovním příležitostem. Podle Clintona by měla smlouva vytvořit v USA dva miliony nových pracovních míst. V Evropské unii by mělo přibýt dva až tři miliony nových míst. Astronomické číslo 200 až 300 miliard (z čehož však téměř nic nemá zůstat ve Třetím světě) je podle Jeana-Clauda Payeho, generálního tajemníka OECD (Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj) výsledkem nanejvýš teoretické studie, pro níž nebyly použity adekvátní ekonometrické modely (Tim Lang & Colin Hines, The New Protectionism. Protecting the Future against Free Trade, London 1994, s. 56). Uruguayské kolo rozhovorů o smlouvě GATT bylo završeno dohodou z 15. prosince To bylo na poslední chvíli. 15. prosince uplynul termín, v němž Clinton mohl předkládat americké Sněmovně reprezentantů smlouvu in globo ke schválení nebo zamítnutí. Zástupci lidu nemohli smlouvu doplňovat. Nová smlouva obsahuje to, že země Třetího světa musí své ekonomiky dále liberalizovat a musí otevřít své zemědělské sektory. Nadnárodní podniky mohou produkovat v zemích Třetího světa a těžit suroviny za těchže podmínek jako vlastní podniky těchto zemí. Smlouva GATT mluví také o sektorech jako banky, pojišťovnictví, doprava a komunikace. Také tyto sektory se otevírají pro podniky ze Severu. Země Třetího světa se stávají závislejšími na průmyslové technologii a informatice, kde nadnárodní podniky nechávají platit intelektuální práva (Tim Lang & Colin Hines, The New Protectionism. Protecting the Future against Free Trade, London 1994, s. 54n.). GATT pěkně odpovídá protekcionismu bohatých. Uvolnění světového obchodu je de facto legitimizací kartelů. Rozvojové země bezpochyby dále zchudnou a velké podniky a mezinárodní banky zesílí svůj vliv na světové hospodářství. Mnoho Afričanů nahlíží smlouvu GATT jako chartu, jež legitimizuje rabování světa mocným Severem. Během uruguayského kola bylo zároveň usneseno zřízení Světové organizace obchodu, aby byl světový obchod dále deregulován. Tato World Trade Organization (WTO) se stává stálým sekretariátem GATTu. Jakým způsobem bude spolupracovat Světová organizace obchodu s institucemi Organizace spojených národů je nejasné. WTO představuje inkrementální politiku spolupráce, když se to hodí ( cooperate as appropriate ), s MMF a se Světovou bankou. Dokonce i MMF a Světová banka jsou kritizovány fanatiky volného obchodu, protože počítají se sociálními a ekologickými parametry! To není poprvé, že se diskutovalo o zřízení WTO. Už v roce 1947, když byla uzavřena první smlouva GATT, byla o tom řeč. V protikladu k tomu, co bylo dáno do plánu v roce 1947, WTO brání všem opatřením ve věci sociálních práv. Text se nikterak nezmiňuje o opatřeních na ochranu životního prostředí (slovo prostředí se nevyskytuje v původním textu ani jednou) a GATT zůstává slepý a hluchý vůči vztahům jiného druhu se zeměmi Třetího světa (Tim Lang & Colin Hines, The New Protectionism. Protecting the Future against Free Trade, London 1994, s. 49). Nejvýznamnější novinkou je to, že WTO disponuje právem odplaty mezi různými sektory připojených zemí. Když určitý členský stát nedodržuje například ustanovení o službách, může jiná země, která z toho trpí škodu, protestovat u WTO, jež pak postihne první zemi na jejím obchodu se zbožími. To je především hrozba pro rozvojové země. WTO bude zároveň vystupovat jako svého druhu mezinárodní soudní dvůr pro obchodní spory. V takových případech leží důkazní břemeno na obhajobě a nikoli naopak. Federální vlády mají být zavázány, aby se na nižších úrovních politiky zasadily o dodržování pravidel WTO. Neobyčejně velká intervenční síla WTO je zcela nepřiměřená vůči informacím a diskusi o zřízení této nové instituce. V národních parlamentech se nikde důkladně nediskutuje o fundamentálních důsledcích globální centralizace. V Belgii podrobili kritice nástup smlouvy GATT jenom zelení a malé levicové subjekty. Jiné strany představovaly uruguayské kolo jako náběh k bůhvíkolikáté smlouvě GATT. S ohledem na svůj všezahrnující ráz je toto kolo spíše něco zásadně jiného. 47/13

14 GATT tvoří hrozbu pro mezinárodní smlouvy o zachování životního prostředí. Montréalský protokol, který předpokládá odbourání a eliminaci vypouštění chlorofluorovodíků (CFK), zahrnuje opatření, jež předvídají obchodní sankce proti státům, jež se nedrží dohody. Montréalský protokol je dosud jediná dohoda, jež při nedodržování předpokládá ekonomické sankce s cílem ochrany ozónové vrstvy, která má společensky životní význam pro celé lidstvo. Co se musí stát se státy, které už dále nedodržují Montréalský protokol a dovolávají se na svou obranu smlouvy GATT je nejasné. Takové konflikty budou v budoucnosti velmi pravděpodobně vznikat. Namísto udržování a přerozdělování blahobytu se postará smlouva GATT celosvětově o masovou nezaměstnanost, špatně placenou práci a existenční nejistotu. V zemích bývalého východního bloku vede otevření pro světový obchod k sociální spoušti. Ale také v takové zemi jako Japonsko, jež dříve neznalo téměř žádnou nezaměstnanost, rostou čísla nezaměstnanosti momentálně téměř stejně silně jako kladná čísla obchodní bilance. Ve Spojených státech se snižuje nezaměstnanost zatímco se zvyšují chudoba a bezdomovectví. Pracovní místa nepředpokládají vždy solidní příjem. Propast mezi bohatými a chudými roste jako následek logiky volného trhu. 2. Protikrizová politika Globální plány V celé Evropě provádějí vlády v současnosti přehnaně tvrdou a bezohlednou restriktivní politiku. Podle průmyslníků a podnikatelů musí být dána přednost politice, která je zaměřena na zlepšení konkurenceschopnosti. Ústředním bodem této politiky je snížení nákladů na mzdy. Vysoké mzdové náklady jsou označovány za nejdůležitější příčinu ztráty konkurenceschopnosti a vzestupu nezaměstnanosti. Představy, které vypracovali průmyslníci během European Round Table of Industrialists (Evropský kulatý stůl průmyslníků) byly příznivě přijaty na evropské vrcholné schůzce Existuje všeobecný souhlas s politikou zaměřenou na zlepšení konkurenční síly. Různé národní plány členských států Evropské unie jsou pak ve své podstatě velmi silně analogické. Belgický globální plán, německý desetiletý plán, španělský sociální pakt, nizozemská opatření, Evropská sociální charta jsou všechny zaměřeny na snížení mzdových nákladů, na odbourání sociálních výdajů, na udržení inflace na nízké úrovni a na stlačení veřejných výdajů. Vlády chtějí posunout dále privatizace a deregulace, odbourat roli státu ve financování infrastruktury, očistit státní deficit a podpořit soukromé financování. Boj proti sociálnímu rozkladu a nezaměstnanosti už není první starostí vlád. Příležitostně se rovnou dodává: Uvádím, že péče o zaměstnanost stojí v druhém plánu, vytěsněna obranou měny, zatlačením vládního deficitu zpět, produktivismem a podporováním volného obchodu (Philippe Séguin, Europa heeft geen baat bij karakterloos mondialisme, Paul Verbraeken, De Morgen, , s. 27). Tato politika systematicky slouží zájmům kapitálově silných, průmyslníků a podnikatelů. Nouze ( obyčejných ) jednotlivců musí systematicky ustupovat. Jak jednotliví politikové, tak i strany jsou při financování volebních kampaních stále závislejší na nátlakových skupinách a na podnicích. Prostřednictvím intenzivních kontaktů mezi politiky, vysokými úředníky, vrcholovými podnikateli a lidmi z public relations vzniká opravdu uzavřený okruh osob, kteří jsou ovlivněni v podstatě týmiž politickými koncepcemi. V rámci tohoto okruhu se bez potíží mění pozice. Politikové přecházejí do velkých podniků a naopak (viz William Greider, Who Will Tell the People? The Betrayal of American Democracy, New York 1993, s. 11). Obyčejní občané nemají už napříště žádné kanály k dispozici, aby své problémy udrželi na úrovni politické agendy nebo je dotáhli na tuto úroveň. Společnost se rozpadá na ty, kteří mají oprávnění a moc a jednotlivce bez možnosti do toho mluvit. Existuje vždy dost intelektuálů, aby lidi přesvědčili o tom, že, co je dobré pro bohaté, je také dobré pro zemi. V Belgii se v průměru koná jednou za tři roky nějaký volební akt. Mezi volbami je mocenská hierarchie téměř zcela odříznutá od základny. Intervence parlamentu je velice často ryze formální záležitost. Představitelé stran vyhlížejí dobře. Vysokoškolský učitel z Lovaně a šedá eminence belgické 47/14

15 politologie Wilfried Dewachter píše: Lidé v Belgii se nepodílejí na tvorbě politických rozhodnutí pouhým členstvím ve straně a zájmem na volební kampani, společenským kladením lokálních problémů, účastí na shromážděních, spoluúčastí na volební kampani (Wilfried Dewachter, Besluitvorming in politiek Belgie, Leuven 1992, s. 310). Jak se pak ale člověk účastní politiky? Sítěmi, které jsou přístupné běžnému jednotlivci. Dewachter píše: Vypadá to tak, že v polyarchii cesta k vrcholným pozicím probíhá prostřednictvím velkých organizací jako politické strany a silné nátlakové skupiny, kde naplno působí železný zákon oligarchie (Wilfried Dewachter, s. 322). Elita si přivlastňuje politiku. Upírá co předem velkému množství lidí disponibilní možnosti řízení. V rámci předem daných hranic elitárního konsensu může být udržován kurs státní lodi, jednou v středolevém, jednou v středopravém směru. Elitární konsensus v demokraciích vyrostl do podoby instituce. Za těchto okolností nemůže vzbudit žádný údiv, že není vůbec žádné řeči o promyšlené a asertivní do praxe dovedené relanční politice. Jak vykládá John Kenneth Galbraith, kapitálově silní dávají přednost deflaci nad inflací. Pro majetné je inflace větším strašidlem než deflace a nezaměstnanost. Zámožné a spokojené střední třídy mají prospěch ze svých tarifů rent a dávají přednost tomu, aby centrální banky vystupovaly spíše proti inflaci než proti krizi a sociálnímu rozvratu (viz John Kenneth Galbraith, The Culture of Contentment, Boston 1992, s. 103). Podle Profesora Loewenthala (Katolická universita v Lovani, UCL) diktují soukromí kapitáloví vlastníci, finanční kruhy a institucionální investoři z velké části politickou agendu. Pro ně není relanční politika žádnou prioritou (viz Belgische loonkosten zijn niet te hoog, J. Vandaele, De Morgen, , s. 35). Vysoká cena peněz zpomaluje ekonomický vzestup, se všemi důsledky toho pro nezaměstnanost. Belgický protikrizový plán nepůsobí. Euforie nad podnikatelskou ekonomií je matoucí a pokrytecká. Nezaměstnanost stále stoupá. Říšská služba pro zabezpečení práce (RVA) uváděla koncem roku 1993 číslo zcela nezaměstnaných na podpoře (UVW) na To je ale je jedna třetina skutečné hodnoty. Když započteme částečně nezaměstnané, překlenovací penzisty, neregistrované, ty, co přerušují kariéru a nezaměstnané na rekvalifikaci, dostaneme číslo Tato čísla ovšem RVA neposkytuje k dispozici. Koncem června 1994 měla země registrované nezaměstnané, koncem července V roce 1993 bylo suspendováno nezaměstnaných. To je rekordní údaj. Tito nezaměstnaní byli suspendováni, škrtnuti nikoli proto, že by užívali nějakého zaopatření, nýbrž proto, že vláda chce snížit státní deficit. Dokonce i zmanipulované statistiky dokazují to, co politikové všech druhů neznají: nezaměstnanost pokračuje ve svém vzestupu, stejně tak počet úpadků. Snížením zatížení zaměstnavatelů má sociální zabezpečení v roce 1994 získat méně asi o 10 mld. BF, než bylo předpokládáno. V roce 1995 se mají příjmy sociálního zabezpečení snížit o asi 40 mld. BF. Plán na pracovní místa pro mládež, který vláda vychvaluje jako mistrovský kus politiky zaměstnnaosti budí dojem podvodných praktik. Zaměstnavatelé, kteří angažují nezaměstnané na podpoře, kterým je méně než 26 let a jsou nezaměstnaní více než 6 měsíců, požívají snížení mzdových nákladů v průměru o 37,5%, v rozsahu tří let. Tento plán stojí sociální zajištění tento rok 4,3 mld. BF. Tato tzv. politika zaměstnanosti je nezaplatitelná. Kdyby tento plán platil v roce 1995, podle odhadu by sociální zajištění přišlo o 6,6 mld. BF. Velkým úkolem naopak zůstává vytvoření míst, které se neděje na úkor sociálního zajištění. Ale mezitím politikové vládních stran mluví o úspěchu a uskutečňování plánu. Na konci roku 1994 by mělo být vytvořeno nových pracovních míst. Ve skutečnosti se nikdo nestaral o to, aby bylo vytvořeno tolik nových a trvalých pracovních míst. Nevýznamný počet lidí, kteří našli svá místa mimo tento plán, pracuje momentálně v postavení, které vymezuje sociální zabezpečení. Efekt potlačení působí. V březnu 1992 bylo u VDAB 367 volných míst, v březnu Pro starší nezaměstnané v březnu míst. V březnu 1994 jen Podle Plánovacího úřadu se opatření globálního plánu starají tento rok o 2300 míst. Celkem globální plán podle odhadu má vytvořit míst. Pro zemi s více než milionem nezaměstnaných to je hanba. Politika se nepolarizuje kolem masové nezaměstnanosti. Debata o nezaměstnanosti se nevede. Problém do nebe volající potřeby míst je přesto však zásadní. Duální společnost především získává svou formu nezaměstnaností. Každý uznává, že nezaměstnanost je strukturální problém. To ospravedlňuje 47/15

16 očekávání, že léky proti nezaměstnanosti nelze hledat uvnitř existujících společenských a ekonomických struktur. Opak se jeví pravdou. Každý se uzavírá do rámce klasických pravidel a logiky existujících struktur. Všechny iniciativy na podporu zaměstnanosti jsou založeny na zásadě snižování nákladů zaměstnavatelů, na předisponování výdajů rodin do podniků. Všechny léky, řídící opatření, vzdělávací programy, vytváření překlenovací penze, přerušení kariéry, systémy částečně pracovat a částečně pobírat podporu, vytváření zkracování pracovní doby (ADV) a sdílení disponibilní práce (HVA) (dvojmísta a 4/5 úvazky), různé formy mládežnických stáží, Gesco, DAC, 0,25% příspěvky, plán jedna plus jedna, iniciativy jako obranná práce 5 pro 12, půjčky pro nezaměstnané, kteří to zkusí samostatně, různé formy flexibilizace zůstávají bez výjimky na okraji svobodné tržní ekonomiky. (7) [Viz Koen Dille v De Morgen Cituje ze studie ministerstva práce: Belgie prokázala mnoho tvořivosti při potírání nezaměstnanosti. Belgie byla ze všech zemí nejtvořivější pokud jde o vymýšlení opatření, ale prováděla je také nejrychleji, ještě před tím, než někdo mohl přezkoumat, jaký byl účinek. I velice progresivní metody zůstávají v rámci logiky kapitalistické ekonomiky. Nejkrásnější je idea základního příjmu. Protože má každý právo na zajištěný minimální příjem, nemůže každý pracovat. Ti, kdo chtějí oddělit od sebe navzájem práci a příjem, chápou nedostatečně dalekosáhlé důsledky této představy. Práce a příjem nemohou být společensky odděleny od sebe navzájem. Kdo hovoří o oddělení práce a příjmu, ve skutečnosti hovoří o oddělení sociálních tříd mezi nimiž nemohou existovat jiné než antagonistické vztahy, totiž mezi těmi, kdo produkují daně a konzumují daně. (Viz Koen Raes, Socialisme en postmoderniteit, Berchem 1990, s. 76 nn.). Raes píše na s. 81: Mezi základním příjmem BF a BF zeje realita třídního boje. Kdo (...) dnes hájí základní příjem jako alternativu, velice riskuje, že přistane do podivné fronty s neoliberály, jež zdvihá boj proti současnému systému sociálního zabezpečení (...) jež usiluje o fiskalizaci podpor a jež si přeje celý trh pracovní síly deregulovat, za cenu minimálního příjmu, jenž každému vytváří almužnu. Sdílení pracovní doby a zkracování pracovní doby představují kvalitu. Ale, jak poznamenává Koen Dille, odborářské hnutí zmeškalo vystavit diskusi ekonomické struktury, mluví-li se o době práce. Idea zkracování pracovní doby tak spadla do sféry flexibilizace. Výraz, že růst a zaměstnanost musí být spojeny (...) s trvalým rozvojem vede k otázce po vztahu mezi tradičním ekonomickým růstem a trvalým rozvojem - Enkel arbeidsduurverkorting garandeert duurzame toekomst, H. Raus, De Morgen, , s. 11. Tradiční ekonomický růst neladí s racionálním využíváním nedostatkových prostředků. Trvalý rozvoj obsahuje přesně proces změny, proces přerozdělení a proces ovládnutí růstu.] Nacházíme se, ukazuje Koen Dille, v zóně šerosvitu, kde není jasné, zda se má potírat nezaměstnanost nebo její oběti, zda se mají vytvářet místa nebo šetřit na podporách. Suspendování rekordního údaje vzbuzuje temnou domněnku o tom, co nová čísla potvrdí. Miet Smet osobně zjišťuje, že úkolem vlády je snižovat vládní deficit v souladu s normami Maastrichtu. Vláda v celku nedělá nic se strukturálním problémem, že trh sám o sobě už netvoří nutná pracovní místa. Nezaměstnanost stoupá, protože se nedělá nic s jejími příčinami. Všude v Evropě se provádí politika sociálního odbourávání. Konkrétní rozpracování, zdůraznění a přísnost opatření se liší od země k zemi. Všude se krize přenáší na ty, kdož se v sociálním ohledu mohou bránit nejméně. Toto tvrzení se opírá o vývoj indikátoru sociální rovnosti. Z průměrného ročního vývoje reálných příjmů v procentech vyplývá, že příjmy z mezd v letech stoupaly o 6,8% a příjmy z majetku o 3,3%. Za období představovala čísla 2,9% a 5,1%, za úsek ,8% oproti 6,1% a za období ,9% a 5,5%. Z průzkumu University z Gentu vyplývá, že 44% vystudovaných pokládalo v letech za rozhodující při nalezení místa osobní a rodinné vztahy. A ještě 14% bere jako důležitý faktor politické vztahy. V roce 1994 se přimluvil někdo u 60% vystudovaných, aby dostali práci. Monetární politika, která drží nízko inflaci, dává odpověď na otázku, jak je možné, že banky čelí úspěšně krizi. Obchod s valutami a cennými papíry na burze na vlastní účet okázale stoupá. Ve Švýcarsku, kde nezaměstnanost dosáhla v říjnu 1993 historického rekordu 4,8%, uskutečnily tři největší banky, po odečtení daní, nikdy nevídaný zisk. V Belgii se zvětšil čistý zisk bank, spořitelen a veřejných úvěrových ústavů v roce 1992 o 30% (viz De financiële sector stelt hel wel, De Morgen, Paul Verbraeken, , s. 31). Aby posoudil globální princip, že nejsilnější ramena musí nést nejtěžší 47/16

17 daně, aktualizuje Verbraeken některá čísla: 30. září 1993 představovala inventarizovaná hodnota cenných papírů Instellingen voor Collective Belastingen (ICB s), jež jsou ke koupi v Belgii mld. BF. ICB s berou zvláštní peníze, aby je investovali do předem určených trhů. ICB s využívají zcela legálním způsobem investoři, aby se vyhnuli belgickým daním. Verbraeken dokazuje, že 75% obrovské sumy skončilo v Lucembursku. Kapitál uniká vládním opatřením. Ze zbývající čtvrtiny, 425 mld. BF podle Komise pro bankovnictví a finančnictví asi 70% jdou na účet Beveks. Beveks jsou výdaje investičních společností, kde kapitál, prostřednictvím výdajů nebo zpětného nákupu podílů, může být plynule zvyšován nebo snižován. Tímto způsobem se vyhýbají také kapitálovému zdanění. Je demagogické popírat, že sociální nerovnost vzrostla. (8) [Vzestup nerovnosti může spadat v jedno s nárůstem kupní síly. Ale kupní síla je rozložena nerovnoměrně, nerovně. Vztah mezi vzestupem blahobytu a vzestupem kupní síly může být negativní, může růst hrubý domácí produkt, zatímco většina obyvatelstva chudne. Vandenbroucke ukázal v De Morgen, že kupní síla mezi vzrostla. Ale pomlčel o jejím rozdělení.] V roce 1995 měla nezaměstnanost v Evropské unii vystoupit na 35 mil., snad na 38 milionů. K roku 2000 je zapotřebí vytvořit v Evropě nových 10 milionů pracovních míst, jen aby se úroveň nezaměstnanosti dostala zpátky na 7% (a číslo je se stává víc a více normou) aktivní populace. Navíc je zapotřebí k roku milionů nových míst, aby se držel krok s nárůstem pracovních sil v Evropě. Nikdo neví, jak daná místa vytvořit a sociální stát nemá na to, aby nezaměstnané zaplatil. Není nějaký kouzelný trik, jak se vymknout této skutečnosti. Příčiny nezaměstnanosti je třeba odstranit. Politikové se musí volky nevolky zabývat rolí práce v postindustriální společnosti Příčiny nezaměstnanosti Dnešní normy kvality mě nutí, abych přicházel s perfektním výrobkem. (...) Jsem nucen eliminovat z výrobního procesu lidský faktor (manažer u Schumachera) Příčiny dnešní nezaměstnanosti se liší od dřívějších úderů nezaměstnanosti, jež byly důsledkem ekonomických krizových momentů. Boom, který se promítá od poloviny 80. let do nezaměstnanosti, je následkem strukturálního vývoje. Uvolnění světového obchodu, pokračující automatizace a nové formy managementu. Pádem berlínské zdi a novou smlouvou GATT (dnes WTO, Světová organizace obchodu), se delokalizace urychluje. Vedle tradičních zemí s nízkou úrovní mezd otevírají země bývalého východního bloku ohromnou přitažlivou sílu pro podniku s vysokou intenzitou práce. Pracovní příležitost se ve velkém měřítku stěhuje do zemí s nízkou hladinou mezd. Těžiště ekonomické aktivity se přesunuje. Rozšířením světové ekonomiky o bývalý Sovětský svaz a Čínu se stávají disponibilními 1,2 mld. pracovních sil, jež stojí méně než dva dolary na hodinu. Také technologický vývoj vede stále více k nezaměstnanosti. Od 80. let automatizace stále výrazněji vstupuje do terciárního sektoru. Jsou to komunikační technologie a elektronické zpracování dat. Jsou to nové formy managementu jako TQM (Total Quality Management) a CAD (Computer Aided Design), jak bude o tom řeč dále. Dříve byly pracovní síly vytlačené z průmyslu absorbovány rostoucími pracovními příležitostmi v sektoru služeb (v roce 1950 pracovalo ještě asi 65% aktivního obyvatelstva v průmyslu, v roce 1990 už jen 19,2%). Tento proces nyní ustal. Uvedené faktory zasahují jeden do druhého a vyčleňují, spolu s tradiční ekonomickou krizí, jež má svou příčinu v přesycení trhů, přesněji celek jednostranné akumulace kapitálu, zvýšený efekt. Mezi léty 1960 a 1990 stoupla produkce o 170%, zatímco počet pracovních hodin, aby se tato produkce uskutečnila, se snížil o 10%. Poptávka po nevyškolené práci v rozvinutých zemích klesá už dvacet let. Technická inovace hrála v tom mnohem větší roli než konkurence se zeměmi s nízkými mzdami. Fašisté svobodného trhu ukazují na to, že technologie také tvoří nová místa. Vytváření nových míst zaváděním nových technologií je nepředpokládaný vedlejší efekt. Jak je technologie dnes uplatňována, má za cíl rušit lidský faktor v pracovním procesu (viz Fritz Schumacher, Small is Beautiful, 47/17

18 London 1974, André Gorz, Critique of Economic Reason, London 1990). Je stejně pošetilé technologii zatracovat, jako ji vzývat. Roboti mohou být dobře uplatněni. Mohou být upotřebeni, aby ušetřili pracovní hodiny, aniž by tím byla ztracena pracovní místa. Určité technologie mohou zlepšit kvalitu života. Ale to je možné jen ve způsobu produkce, který staví jako cíl uspokojení lidských potřeb. Za současných okolností tvoří zavádění stále nových technologií zásadní ohrožení společenství. Také na tom se ukazuje, že politici uznávají svou vlastní bezmocnost. Stále rostoucí zvyšování mezd vede zaměstnavatele k zavádění pracovně úsporných strojů a technik. Dříve byla tato tendence užívána k objasnění faktu, že zisk a renta se nesnižují natolik, aby mohl být akumulován kapitál. Mluvilo se o tom, proč kapitalisté mohli úspěšně čelit vzestupu mezd a tvořit industriální rezervní armádu nezaměstnaných. Momentálně mluví kritičtí ekonomové o industriální genocidě. Nejen pracovně úsporné technologie se zavádí, ale také nově pracovně úsporný management. Jedna z nových forem managementu, která se mezi tím rozšířila celosvětově je lean production. Lean production je v podstatě zdokonalení podnikové organizace maximální standardizací a automatizací výrobních procesů a zodpovědností pracovníků: lean production pochází z Japonska. Pracovníci Toyoto cities patří k nejlépe placených japonský dělníkům. Ale lean production má sou cenu. Dělníci nikdy předem nevědí, kolik budou muset denně pracovat. Oddělení mezi pracovní dobou a volnou dobou už není absolutní. Manažeři dbají o to, aby pracovníci doma vypracovali své návrhy na zlepšení produkce. Z nadpráce se ovšem zaplatí jenom část. Zbytek je service overtime. Kdo odmítne nadpráci, je potrestán snížením mzdy. Neochotní pracovníci skončí u dead-end jobs. Nejsou propuštěni, ale odhozeni. Lean production působí. Ročně se předkládá ze strany pracovníků v Japonsku ilion zlepšovacích návrhů, z nichž jsou mnohé zavedeny. Lean production působí ještě jinak. Tato forma managementu je významnou složkou ekonomického vedení války. Narušuje sociální zajištění. Tak jsou manažeři všude na světě zainteresováni na této organizační formě. Hoogovens (Hutě) Ijmuiden představují dobrý příklad. Podnik znal vysoký stupeň organizace. Byla tu aktivní podniková rada a panovala tu kultura kolegiality a solidarity. Hutě byly známy jako sociální zaměstnavatel. Kdo sem šel pracovat jako dělník, zůstal zpravidla až do penze. Vedení Hutí vytvořilo krizovou situaci, aby mohlo ospravedlnit zavedení lean production (na rozdíl od DAF tu nepřipadal úvahu žádný technický úpadek). Do podniku samého se zavedla forma svobodného trhu: výrobní a služební skupiny jsou nyní navzájem ve vztahu zákazníka a dodavatele. Výrobní skupiny jsou ve vysokém stupni samostatné a mají rozpočtovou odpovědnost. Srovnávají vnitřní a vnější dodavatele. Vnitřní dodavatelé a jiné výrobní jednotky jsou postaveny pod tlak, aby pracovali podle nabídkových norem vnější firmy. Produkční týmy se tak dostávají do řádné konkurence. Zelená parta se tak porovnává s modrou partou. S vzestupem odpovědnosti každý dbá na to, aby optimálně fungoval. Ti, co se obtížně zařazují, nemohou v nové organizaci přežít. Dělníci se scházejí a rozcházejí. Odměna závisí na nabídce a pracovním vztahu, postoji. Kritici mluví o neurotizaci ekonomického života, manažeři o humanizaci pracovních vztahů. Dělníci dostávají stále víc osobní odpovědnosti. Restrukturalizace přináší s sebou ještě jiné následky. Od roku 1988 byla odříznuta u Hutí téměř polovina pracovních míst. Malá skupina dřívějších dělníků Hutí, kteří jsou nyní ve službě u vnější formy, je odměňována podle kolektivních pracovních dohod, jež jsou nesrovnatelně horší než dřívější smlouva u Hutí. Nizozemští kapitáni průmyslu se ukazují být dobrými žáky Japonců. Koncept lean production spočívá na milosti bezhraničného vykořisťování dělníků a zásadním opovržením vůči jejich blahobytu ( Toyota bloeit, de arbeider bloedt, Toyota vzkvétá, dělník krvácí, Hans Krikke (koproducent seriálu Nova Nederland toyotiseert, Nizozemí toyotizováno ), Volkskrant, ). Pod maskou zvětšení zodpovědnosti se klade enormní tlak na ramena zaměstnanců, aniž by jim byla dána možnost se s touto odpovědností skutečně vypořádat. Jiné formy nového managementu jsou numerická flexibilizace a externalizace variabilní produkce. Flexibilizace uvádí podniky do stavu, aby pracovaly úsporněji, aby podle libosti přijímaly nebo vyřazovaly pracovní síly. Nevýhody jsou ty, že rozsáhlý personál je víc zatížen a že zprostředkovací síly 47/18

19 jsou vystaveny tlaku trhu práce. Závody se obracejí zpět ke svým základním aktivitám. Tlak na úspornost a flexibilitu se svaluje na jiné (menší) podniky. Musí se zdvihnout na zavolání, ve vysokém tempu a přirozeně co možná nejlevněji. Pracovní příležitosti ubývá a pracovní tlak se zvyšuje. Zlomení moci odborů je samo o sobě hlavní věcí. Odbory musejí být zahnány všemi prostředky do defenzivy. Zaměstnavatelé raději zaplatí zvýšení mezd o 10%, jako v roce 1994 v ropném sektoru, než užít peníze na rozdělení práce, protože chtějí vrátit zpět k minimu spolurozhodování odborů. V ekonomických mlýnech zatlačí špatné sociální poměry dobré sociální poměry. Nezaměstnanost se všude prosazuje. Proto je nutné, aby země vzájemně sladily své řízení. Ale ve věci potlačení nezaměstnanosti Evropská unie nemůže předložit žádnou pozitivní rovnováhu. Opak je pravdou. Evropská unie umožňuje podnikatelům působit v zemích s vyššími pracovními náklady s dovezenými dělníky z chudších členských zemí EU. Existují evropská pravidla, jež působí do jisté míry proti sociálnímu dumpingu, jmenovitě příkaz ke stejnému zacházení se zaměstnanci, bez ohledu na státní příslušnost a pravidla, která nadřazují národní právo práce. Pravidla jsou ale spíše děravá (viz Carl Devos, Een literatuuronderzoek naar de inhoud en draagwijdte van sociale dumping, Tijdschrift voor Sociale Wetenschappen, 3, 1994, s , s. 308). Detašování umožňuje, aby dělníci rok působili v zemi působení, zatímco systém sociálního zajištění země původu zůstal pro ně použitelný. Další díra v zákonodárství se týká zaměstnanců dopravního podniku nebo mezinárodního podniku. Tito zaměstnanci mohou pracovat všude v Unii. Na ně se vztahuje systém sociálního zabezpečení ze země, kde je hlavní sídlo podniku nebo ústředí. Nadnárodní podniky, jež jsou usazeny nebo se usazují členské zemi, kde příspěvky zaměstnavatelů na sociální zajištění jsou nízké, tak požívají reálnou marginální konkurenční výhodu. Také nejhorší ze slabých sociálních členských států má z toho výhodu. Členský stát využije takový nerovný přístup k jeho příslušníkům ve věci sociálního zajištění, aby nemusel užívat tolik na jiné prvky, jež určují konkurenční síly podniků. Strach před sociální dumpingem je živen možností, že členské státy by mohly konkurovat o to, kde jsou zásahy do sociálního zabezpečení nejvíc ve prospěch ta usazených podniků (viz Carl Devos, s. 310). Nadto je iluzorní věřit, že sociální dumping prospívá chudším členským státům. Po pečlivém náhledu se zjistí, že bohatší i chudší státy mají výhodu ze sociálního dumpingu. Také posledně jmenovaných zemích jeho následky neznamenají žádnou vyhlídku na zásadní zlepšení mzdových a pracovních poměrů. Belgičtí zaměstnanci musejí přihlížet k tomu, jak jiní zaměstnanci zasahují do jejich kusu pracovních míst pro nižší mzdu a jsou připraveni pracovat horších pracovních poměrech. Jen nadnárodní společnosti těží z této situace. Velký problém je, že Evropě je jeden ekonomický trh, ale 15 zvláštních systémů trhu pracovních sil, jež si vzájemně konkurují. Evropa je v této věci (pracovní příležitost a sociální harmonizace) politikou chtěné sociální prázdné skříňky (Blanpain u Carla Devose, s. 316) Studie prostřednictvím bohatých Známé úsloví říká, že čí chleba kdo jí, toho píseň zpívá. Toto úsloví se zvláště hodí na intelektuály. Posledních třicet let vyrostla nezaměstnanost v nejbohatších zemích z 5 milionů na 35 milionů. Tiše se přiznává, že je nejvyšší čas na studii o příčinách nezaměstnanosti. Tato studie, The OECD Jobs Study - Facts Analysis Strategies - Unemployment in the OECD Area , je nyní zde. Tato organizace nejbohatších zemí, OECD (Organization for Economic Co-operation and Development) zavrhuje tři stanoviska ve věci stále rostoucí nezaměstnanosti. Za prvé, je prý nespravedlivé podle OECD, že by technologická inovace způsobovala nezaměstnanost. Faktografický materiál, který by podpořil tuto tezi, není v samotnou zprávu pojat. Materiál má být zveřejněn později, ve zvláštní publikaci. Technologie, tak čteme ve studii, neruší žádnou pracovní příležitost, naopak ji vytváří. Od roku 1970 rostla zaměstnanost ve vysoce technologických průmyslových oborech ročně přibližně o 1%, a to v protikladu ke stagnaci u oborů se středními nebo nízkými technologickými úrovněmi a ke ztrátě pracovních příležitostí pro málo vyškolené kádry. Zde jsou dvě 47/19

20 poznámky na ono místo. Především je empiricky prokázáno, že země s největším růstem produktivity se vyrovnávají s největším výpadkem pracovních příležitostí. Ve Flandrech vzrostla produktivita práce od roku 1981 do roku 1990 o 64%, zatímco ve Francii a v Nizozemí o 40%. V belgickém průmyslu bylo roku 1970 v průměru zapotřebí 100 zaměstnanců na jednotku produktu. V roce 1991 bylo toto číslo sníženo na 35. Pro Nizozemí představovalo toto číslo 47, pro Francii 55. Za druhé, je pravděpodobné, že v oborech s vysokými technologiemi zaměstnanost rostla globálně přibližně o 1% ročně. Jenom je ale otázkou, zda právě obory s vysokými technologiemi nejsou zodpovědné za stagnaci a ústup zaměstnanosti v průmyslových odvětvích s menší úrovní technologie. O této velmi reálné možnosti nepíšou autoři zprávy ani slovo. Druhá teze, kterou OECD zavrhuje, je ta, že dovoz ze zemí z nízkými mzdovými náklady zaviňuje nezaměstnanost. Význam exportu ze zemí s nízkými mzdovými náklady představuje jen přibližně 1,5% z celkových výdajů zemí OECD na zboží a služby. Je samozřejmé, že toto číslo vypadá jako nízká hodnota. Konkurenční schopnost zemí s nízkými mzdovými náklady spočívá vždy na nízkých cenách jejich výrobků. Pokud bychom museli kupovat tytéž výrobky u našich vlastních výrobců, museli bychom ovšem za ně zaplatit dvakrát, šestkrát nebo devětkrát tolik, takže bychom dospěli k číslu 4,5%, 8% nebo 13,5% z celkových výdajů. Nikoli podíl na dovozu, ale náklady na doma zavedenou produkci se musí vzít v úvahu. Třetí teze, která je napadena, zní, že rostoucí konkurence je zodpovědná za vzestup nezaměstnanosti. V praxi připadá největší konkurence nikoli na země s nízkými mzdovými náklady, ale na země OECD samy. Ale také to je podle Rudolfa Boehma, od něhož si vypůjčuji tento výklad, vysvětlitelné. Pro většinu zemí je konkurenční boj příliš daleko. Mezi tím zuří konkurenční boj hlavně mezi zeměmi OECD, s následkem, že stále více sektorů výroby se stále více koncentruje do stále menšího množství míst nebo podniků bohatého světa. Kde potom spočívá příčina nezaměstnanosti podle OECD? Příčina ztráty pracovních míst spočívá v poruše schopnosti úplného se přizpůsobení technologickým změnám. Také OECD činí technologický pokrok odpovědný za zvýšení nezaměstnanosti, ale proti nezaměstnanosti si lze pomoci pouze lepší adaptací na technologický pokrok (viz pro cynický komentář: Rudolf Boehm, De Oeso en de vooruitgang...van de werkloosheid, Markant, 3, nr. 34, 1994, s. 11). Nezaměstnanost lze potírat ulehčením zavádění jiných nových technologií, flexibilizací práce. Podnikatelé mají být podníceni opouštěním sociální regulace. Pokrok technologie tudíž vytváří nezaměstnanost tím, že se mu nepřizpůsobíme a přizpůsobení spočívá přesně v tom, abychom podporovali pokrok technologie. Ale jak píše Boehm, přizpůsobení nevyúsťuje nikdy v obhájení zvýšení mezd nebo přesných podmínek vyplácení podpor, ale vždy směřuje k jediné věci: ke snížení nákladů na pracovní sílu a nákladů na sociální výdaje. To je, v podstatě, nutné přizpůsobení se technologickému pokroku. Boehm píše, že technologický pokrok vázaný na zisky privilegované menšiny se může udržet jen tehdy, je-li spojen s ruinováním většiny lidstva (Rudolf Boehm, tamtéž). 2.4.Víra v ekonomický růst Říká se, že k překonání krize je zapotřebí růstu. Žádný malinkatý růst: i růst více než 3% má dopad na zaměstnanost. Růst se má navodit tím, že se práce zlevní a investiční klima se stane přitažlivějším. Rozpočtový deficit musí být absolutně pod kontrolou, aby mohlo být investováno (jakmile inflace ohrožuje renty). Náklady na pracovní sílu se pociťují jako hlavní překážka pro zaměstnanost. Při vysoké strukturální nezaměstnanosti se ihned objevuje stížnost, že mzdy jsou příliš vysoké. Jsou prý příliš vysoké minimální mzdy, příliš těžké náhrady při propuštění a příliš vysoké příspěvky na sociální zajištění. Teoretici růstu tvrdí, že má-li Evropa přitáhnout nové investice a dobýt nové trhy, musí jít nazpět v oblasti sociální ochrany a krok nazpět musí udělat i u mezd. Evropa se musí lépe prosadit a zachytit na světovém trhu. Tím se míní, že se musíme pohybovat v konkurenčním boji na světové, mondiální úrovni. Jenom pak prý můžeme konkurovat zemím, jako jsou Malajsie, Tchajwan, Mexiko. Dnes straší v Západní 47/20