:/'- \7.TCri.\-K CF.CK. Svatopluk Cech: VZPOMÍNKY Z CEST A ŽIVOTA M' ^.^^.^A II. [nakladatil F. TOPIO KNIHKUPir. v PRAZP

Transkript

1 \

2 f/ 11/ 'V

3

4

5 v PRAZP r :/'- \7.TCri.\-K CF.CK Svatopluk Cech: VZPOMÍNKY M' ^.^^.^A Z CEST A ŽIVOTA II. [nakladatil F. TOPIO KNIHKUPir

6

7

8 SEBRANÉ SPISY SVATOPLUKA ECHA, DÍL VII. VZPOMÍNKY Z CEST A ŽIVOTA. II v PRAZE. NAKLADATEL F. TOPI KNIHKUPEC

9 VZPOMÍNKY Z CEST A ŽIVOTA. II. Napsal SVATOPLUK ECH. v PRAZt NAKLADATEL F. TOPI KNIHKUPEC. 190L

10 VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA Tiskem eské graf. spol.»unie«v "'raze.

11 I Vzpomínky z cest a života. II. Svatopluk ech: Sebrané spisy Vil.

12

13 NKOLIK OBRÁZK Z KAVKAZU.

14 Uojmy cesty vykonané na Kavkaz r vylíil jsem v ad feuilleton a cestopisných rt, jichž sebrání vyšlo pozdji ve dvou knihách:»kresby z cest«roku 1884 a»upomínky z Východu* r Z první knihy kladu sem tyto obrázky, napsané r a pvodn uveejnné v»lumíru«. Za 26 let zmnilo se ovšem mnoho na Kavkaze a novjší výzkumy opravily v n- kterých vcech ruské a jiné spisy, jejichž údaj a zpráv jsem tehdáž místy použil; nkterá nesprávnost vloudila se snad také do líení a posuzováni vcí, které jsem sám bezprostedn na své pomrn krátké cest pozoroval. Kdo by si žádal pouze vcného pouení o Kavkaze, sáhne zajisté po spisech novjších. Ostatn byly tyto mé obrázky hned pvodn psány spíše s intencí belletristickou nežli pesn pounou; ponechávám je tedy krom nepatrných škrt beze zmny.

15 A d i g e. JN emotorná lo turecká kolébá se jasn zelenou, hluboko przranou vodou. Samotinká vynáší své záplatované, lehce nadulé plachty z okrouhlého, vlnitého, v dálce šedozeleného prostoru, nad nímž se rozpíná tmavomodrá bá nebeská. Závistiv pošilhávají lodníci, smažící se na horoucím slunci, do stinné, z plachet upravené skrýše pod stožárem, kde velitel jejich na ošumlém koberci sladce si hoví. Sedí na skížených nohou a pohlíží klidn na sklennou, zlatými hvzdikami okrášlenou baku svého kalianu, v níž se pi každém vdechnutí vonného dýmu kišálová voda perlí a pní Nevšímá si lovka, jenž zahalen v plstnou pokrývku nedaleko nho natažen ve stínu plachty leží. Z pokrývky ouhají dole krátké, tsn piléhající boty z ervené kže a nahoe obklopují záhyby její kostnatý, pisndlý obliej s píke ohranieným elem, s tenkým, siln vypouklým nosem a s tenkýma, pevn sevenýma rtoma, od jejichž koutk a stedu splývají šedivé, zcuchané vousy. Víka oí Svatopluk Cech : Sebrané spisy. MI 1

16 jsou pimena jako v hlubokém snní Pochmurný, tém bolestný jest výraz hubeného toho oblieje ; zdá se, že v rýhách a vráskách jeho leží stín dlouhého utrpení. Po celý as plavby nevyjasnil se ani na okamžik Snad moská nemoc! Snad unavenost, rozmrzelost z té jednotvárné pouti mezi vodou a nebem, z té nepromnné vlnité linie obzoru, jen zídka perušené blavou plachtou! myslili sob lodníci. Pán lodi odstavil náhle svj kalian a vztáhnuv ruku do pedu, obrátil tvá napolo k ležícímu starci.»hled', Arslan-beji!«pravil klidn. Staec otevel zvolna oi. Tyto erné veliké oi zmnily mžikem výraz jeho oblieje. Celá tvá zmládla živým jejich bleskem o mnoho, mnoho let a stín utrpení v hrbolatých tazích rozptýlen byl sršícím vzdorem jejich. Chvíli hledl smrem naznaeným a znova zmnil se výraz jeho líce. Oi se zajisl^ily, všechny svaly pohnuly se vyšlehnutím jediného prudkého citu. Zárove vzchopil se Arslan-bej, odhodil pokrývku, poskoil do stedu paluby. Pohyby jeho byly pružné, mladické; pozoruje ze zadu vysokou ztepilou postavu, hrd vzpímenou šíji, krásné obrysy nepokryté, hladce ostíhané hlavy, obdivoval se pán lodi v duchu té jedli mohutné, nezlomené tíží tolika let. Odn byl Arslan-bej v tureckou strakatou hazuku sáhající až po lýtka; na prsou byla málo odchlípena, že's vidti mohl na levém prsu, na hndém kabát adu pišitých, dlouhých pouzder stejné barvy, z nichž vynívaly nahoe kovové blyštivé konce náboj v nich uschovaných. Jediná tato ást odvu dokazovala, že není Arslan-bej soukmenovcem ostatních ; nebo tuto bojovnou zdobu nosí jen hrdý Kavkazan na mohutných prsou.

17 upjatým zrakem hledl Arslan-bej do dálky. Co tam vidl? Šedý hrbolatý stín v istém blankytu, nad obrubou ernavého moe. Snad hornatý beh, snad šedivé mrano vystupující zvolna na oblohu hádal bys. Arslan-bej nehádal : orlí zrak jeho vypátral, tlukoucí srdce jeho pocítilo mžikem blízkost obrovských hor a nekonených les, v nichž bloudíval roztouženým duchem tolik, tolik let! Dlouho stál jako socha na palub. Nic nedbal žhavého slunce, které mu pražilo na obnaženou hlavu, nic lodník, kteí s šepotem a významnými posuky sob ukazovali na zkamenlého starce: zrak jeho vidl jen ten šedivý, hrbolatý pruh v dálce, kterýž se ped ním zvtšoval, uritji ohranioval, živjší barvitosti nabýval. Již rozstupoval se v jednotlivé vrcholky, táhlé hbety, vysoké kužele, již vidti bylo široké paty jejich, opásané moem.»arslan-beji!«ozvalo se z pozadí. Jakoby ze sna procitl, s hlubokým povzdechem obrátil se staec. Turek v plachtové skrýši poposedl stranou a zval ho zrakem k sob. Váhav uposlechl vyzvání toho a pisedl k nmu na ošumlý koberec. Chvíli mleli oba.»arslan-beji!«zaal konen Turek.»Jen ku snažné žádosti tvé vzal jsem t s sebou. Nemáš-li penz, odvezu t zadarmo nazpt.*»dkuju ti za dobrou vli, Mahmude,* odpovdl staec tiše, avšak pevn. Mleli zase. Mahmud pohrával si na pohled lhostejn ernými lesklými kulikami svého ržence, pc chvíli prohodil:»u nás jsou také hory.«

18 »Ovšem.«Kolem rt Arslanových zahrálo pi té odpovdi nco jako posmch. Mahmud, zdálo se, nezahlédl ten posunk Pokraoval vážn:»dobrovoln pisthovali jste se k nám. My vám dali role a pastviny. Jako bratry pijali jsme vás, souvrce své. Alláh vám nahradí vše, Alláh ví, pro kroky mé obrátily se tam,«pohnut odvtil Arslan, okazuje na daleké hory. Turek se zamyslil. Arslan-bej upjal znova oi na malebné poadí hor, jejichž rozmanité tvary nyní již zcela zeteln na modrém nebesklonu se odstiovaly, po jejichž bocích již tmavé úžlabiny, klikaté výbžky a výrstky pátrajícímu zraku se jevily. Již rozeznals lysiny a místa lesem zarostlá. Již poznávals mezi ostatním stromovím cypiše a rozložité vrcholy kmen jalovcových po tmavjší jejich barvitosti. Zdálo se ti, že bys k sráznému behu kamenem dohoditi mohl. A pece trvalo ješt dosti dlouho, nežli doplula lo naše k obrovské, píke do moe spadající skále a nežli se nepatrný záhyb moe za ní promnil v širokou dalekou zátoku, lesknoucí se v paprscích zapadajícího slunce. Po pravici sklánla se až tsn k ní souvislá ada rznotvárných, vtšinou bujn porostlých hor, zabíhajíc ješt daleko za dlouhou zátoku, kolem rozsáhlé lesnaté kotliny, až se tam v šeivé dáli spojovala s etzem nižších vrcholk, táhnoucích se po levé stran zátoky. A na této stran, pi nejzazším chobotu zátoky zatpytila se na slunci zelená bá kostela, zaervenala se laipa stech.»novorossijsk! «zvolal Mahmud. Z oí starcových vyšlehl divoký blesk, rty jeho

19 ; sevely se pevnji, zaatá jeho pst zdvihla se bezdky smrem k pívtivému msteku. Zvolna plula lo zátokou. Slunce bylo již zapadlo a hory po pravici zbarvily se lehounkým fialovým nádechem. Nádech ten bledl, mizel, mnil se v slab modrý, šedý. Teplá jižní noc s myriádami záivých hvzd rozestlala se nad zátokou. Uprosted zátoky piblížila se lo k pravému behu, kde hustý les úboím hory až k samé vod sestupoval. Do vody spuštn lun a do toho seskoil Arslan-bej a jeden lodník. Veslovali ku behr. Tam vyšinul se staec prudkým skokem k starému dubu a zachytil se ho obma rukama. Chvíli držel jej takto v objetí, pitisknuv k nmu širokou hru. Piložil také obliej tsn k drsnému kmeni. Tak se vrátil starý Cerkes, starý Adige na pdu, v níž odpoíval prach jeho ddfl, s níž byly sloueny krásné upomínky bujaré mladosti jeho, jejíž hory se ped lety ozývaly rachotem jeho pušky, váleným pokikem jeho bratí, s nimiž hájil v boji zoufalém svou sveepou volnost, své divoké, velebné hory. Vytiskl je cizinec daleko, daleko do cizí zem, v níž staec uprosted souvrc nemohl zapomenouti ztracené vlasti. Obrátil se, sáhl za pás a hodil nco do lunu. S podivením zdvihl plavec tžký kožený sáek, naplnný ryzím zlatem. erkes hledal cestu k rodnému aulu. S tží ji našel. Zarostla místy bujným kovím, vysokou travou kameny svalivši se shora, mechem porostlé vývrat ji zahrazovaly; vtvice doubí a habí tvoily nad ní nízká, listnatá klenutí. Ostrým kinžalem musil si kle-

20 10 stiti dráhu. Tvrdé ostny kavkazských trnin rozdíraly jeho ruce, trhaly svrchní jeho odv v strakaté cáry. Nedbal toho. Zrak jeho obracel se asem mezerami listové klenby k holému, bledému vrcholu hory, který jak pítel z dávných, dávných dob radostn zval ho k sob. Dostihl ho. Nastala obtížnjší cesta dol, kolem propastí. Celou noc prosekával se Arslan-bej pichlavým kovím, pelézal obrovské balvany, skákal pes rokle, brodil se po kolena horskými potoky, provázen vytím hladových šakal. Konen dostihl posledního vrcholu, za nímž ležela vesnice jeho otc. Pekonán mdlobou, usnul nahoe. Když se probudil, plálo již slunce vysoko na obloze. Zdvihl se stží; údy jeho byly jak olovné. Kalným, opuchlým okem rozhlédl se kolem. Vidl temena hor, pokrytá lesem, pepásaná prouhami mlhy, horu za horou, vždy vyšší a vyšší, bledší a bledší, až je tam na dalekém, dalekém obzoru vnila bílá, hrbolatá páska snhový diadem královských kamenných velikán. Vidl hluboká údolí, prorývaná bystrými potoky, zavalená balvany a zvrácenými kmeny, nebo postlaná zeleným kobercem trávy. Pehledl obrovské prostranství a celá ta bohopusta až k nejzaz.^ímu obzoru hora a les. Zde na tch výšinách, v tch slujích obýval ped lety hrdý jeho národ kamenná svá hnízda, houkaly pušky, ehtali bujní oi, pásla se blavá stáda, inely cepy, zn y divoké písn, scházely se plnoádré díviny se džbánky na hlavách k istým studánkám. A te, kam oko dohledá, vše mrtvo a pusto; v nesmírném tom hrob nespatíš živé bytosti, ni

21 u stopy po ní, ba ani chomá dýmu vystupující z nekonených tch les. Ni hlásek lidský, ni štkot psí, ni ráz toporu nezavadí o tvé ucho. Velikolepá, hrzn velebná mohyla obkliuje t, a ticho její pehluboké napluje t citem neznámým, vznešeným i teskným zárove. Zdá se ti, že vymel celý boží svt a žes tu zbyl sám, sám jediný s mrtvou, lepou i strašnou pírodou. S hlavou svislou, okem truchlivým rozhlížel se Adige po bývalé vlasti Rozedranou tureckou halenu byl již díve odhodil. Te tu stál s kosmatou ernou burkou na zádech, v dlouhém hndém kabát s a- dami zastrkaných náboj na prsou a s piléhajícím ke krku límcem, v úzkých bílých nohavicích, s epicí zelenou, jejíž huatý erný okraj divoce se ježil kolem ostíhané hlavy. U pasu visel mu ozdobný kinžal a kivá, tenká šaška, erkeská šavle V zadu houpala se mu dlouhá, štíhlounká puška v pošívce z erné srsti, s dlouhými chlupy. S hlubokým povzdechem vydal se na další cestu. Nemá již daleko. Zde na té stráni leží rodný aúl. Však co to? Po vesnici ani stopy. Javor i jasan, dub i habr, vaz i klen, dín i šípek, oešina i ostružina rostou tu bujn vedle sebe, nad sebou, divoce krásný chaos zelený, jejich vtve a haluze kižují, pepínají, protýkají se a všechno to proplétá, oplétá, kývá nad tím pknými svskami širokolistý chmel, divoká réva, svlaec s velikými ohnivými kvty. Z dola pak vyrstá do toho vysoká tráva, krásn zpeené kapradí, kvtiny bujných tvar a rznobarvých kvítk. S ustrnutím, s bolestným pohnutím zastavil se Arslan-bej na chvíli ped touto spoustou. Pak vychvátil znova kinžal slábnoucí rukou a klestil si cestu.

22 «12 Síly ho opouštly. Však prosekal se konen k nízké poboené zdi. Zarostlá se všech stran, s houští vtví a bylin na ploské steše stojí tu rodná jeho chýše. Betan obestírá její stny, štrbinou vyniká vtvika planých rží, na kamenném rozpadlém prahu sloní se štíhlá ještrka, zelená jako brál. Staec sklesl na tento práh; šedivá jeho hlava sklonila se hluboko do tesavých dlaní. Vzdechy a stony jeho neslyšel nikdo. Starý Rek, jenž se odnkud zdaleka do Novorossijska vrátil, pobouil celé msto zprávou, že se potloukají Cerkesi v horách. Vidl jednoho na vlastní oi Cestou horami dohnala prý ho žíze k tomu, že vyhledal starou erkeskou studánku, o níž mu byli lidé povídali Nedaleko ní v husté porostlin zpozoroval vysekanou cestu a když se po ní do houštiny odvážil, spatil tam polozboenou chýši erkeskou a na prahu jejím ležícího starého Cerkesa s bílými vousy. Že to byl erkes, poznal dle tváe i odvu. V ruce ml vytasený kinžal. Rek dal prý se ovšem ihned na zpátení cestu z houštiny a pádil dále co mohl. Kozák jeden s bílými kníry prohodil k naslouchající tlup:» Možná, že je ten jediný erkes v horách. Vracejí se asem staíci z Turecka.»A pro se vracejí?«ptal se jiný.»pro? ábel ví, pro. Zakopali si prý ped vysthováním tu a tam poklady v nadji, že se brzy vrátí. Te picházejí si pro n. To myslím, že píina.* Však vojenská správa okruhu nemla stejný náhled s kozákem. Vypravila silnou etu do hor.

23 18 Našla vše, jak byl bázlivý Rek udal. Ba co divnjšího : Cerkes ležel na prahu v témž zpsobu, jak byl ek vylíil, natažen na své erné huaté burce, s kinžalem v ruce, s okem piveným, apka svezla se mu vzadu s ostíhané hlavy. Jeden z kozák kof)l ho nohou.» Huatý ábel* kozácká pezdívka kavkazským povstalcm nepohnul sebou. Pišel si do vlasti pro hrob.

24 S v a n e t. Oedl jsem v prostém hotelu v mst Kutaisu, srdci krásné Imerecie. Sám a sám sedl jsem u malého stolu, s láhví erveného imeretinského vína ped sebou, v pošmourné, vysoké jídeln, která se podobala spíše porotní síni Neslyšel jsem ež dopadáni kapek dešových na dlažbu pod oknem. Oekáváte jist, že jsem se nudil. Ale nu se, když ti hlavou víí tisíc obraz, jejichž obrysy t uchvacují novostí a lahodností svou, jejichž barvy t omamují svžestí a živostí svou, že nevíš, který z nich zachytiti a položiti první do rámce zpomínání. Popál jsem jim volného prchodu. Znova vynoila se pede mnou krásná stolice bývalých knížat imeretinských z moe bujné šavnaté zeleni, z nhož se tu a tam vypínaly štíhlé, tmavé jehlance cypiší, šíré koruny obrovských oech a rozmanité vrcholky platan, sladkých kaštan, fík a jiného vzácného stromoví. Znova se rozepjal nad tímto podobenstvím ráje irý, nesmírný blankyt nebeský, planoucí jakoby láskou k té líbezné krajin, poseté tisíci ohnivých kvt granátových jak šperkem svatebním.

25 15 Oí)t zamilili se pede mnou jako stely dva ztepilí jezdci s huatou apkou, v ochách (svrchních odvech) s rozstiženými vlajícími rukávy, jak letli o závod stedem ulice, tu k hivám naklonni, tu ve tmenech pímo stojíce, tu na právo na levo pozdrav máchajíce tlupám sourodých divák, kteí je stopovali jiskivým okem, povzbuzovali veselými pokiky. Pak se mi pipletlo na mysl hndé medvíd, kteréž mne bylo plnou tvrt hodiny bavilo pitvornými svými pohyby, lezouc po devném zábradlí arménské l)avlae a skotaíc s jasn zeleným vncovím révy, jako si hrává koátko s ásní odvu Ba, kajicne piznávám se, myšlénky mé prodlely také pi mladistvé choti mého hostitele, spanilé Imerctince, pi istém oválu jejího oblieje, s jehož erstvou blostí lib kontrastovaly erný hustý vlas, erné oboí a asy a pod nimi erné, milostné oko. Dlouho kolébala se vzpomínka má na tech sklenných slzách, visících jí s pozlacené elenky do jasného ela. Pedstavil jsem si ji znova, sedící na nízké stolice v kuchyni a kojící sliné dcko, k nmuž shlížela s nžnou mateskou péi nespatil jsem krásnjšího skupení! Zrak její setkal se s mým a spoíval na mn chvíli dtsky naivn v istém lesku krásy, nezkaleniím ni dechem západní sentimentálnosti a koketerie. Oko srny hledící z hloubi zelených vtví, pímo z arokrásné duše pírody. Posléze vymknuly se myšlenky mé z vonného, žhavého objetí kutaiských sad pelétly mžikem dalekou, širokou rovinu rozestlanou na sever jak zelený koberec, protkaný stíbrnými páskami ek eící se vrcholky nesíslných strom, a zahloubaly se do velebné tlupy hor, jejichž bílá temena zeteln se lá-

26 16 malá a tpytila na istém nebi Tam po táhlých, klikatých úboích a hebenech, na kolmých stnách, v hlubokých úžlabinách a kotlinách, ve svžím horském vzduchu, daleko až k velebnému králi hor kavkazských, Elbrusu, roztroušeny jsou malebn podivné vesnice, skládající se z nkolika tyhranných, do výše se sužujících kamenných vží, obstoupených a oblepených kupou nízkých kamenných a hlinných chat s ploskými stechami. A v tchto žije národ surový a divoký, vzrstu vysokého, tváí nepkných a rysu hrubých, s vlasem namnoze svtlým, obdaený neobyejnou pružností a silou tlesnou Do nedávná zahalen byl tento národ pro Evropany mlhou tajemnou a jen bujná obraznost rzných spisovatel odvažovala se asem do jeho strmých, nepístupných hor. Vyprávli, že se v úkrytu tchto hor tají rozkošná údolí, vynikající úrodností a krásou nad všechny krajiny svta, že tam na jev leží hroudy zlata, jejichž lesk prý mnohého cizince pivábil do této zem, však žádný z odvážlivc tch prý se nevrátil. V novjším ase, když byla Rus mohutným ramenem obepjala celou bohopustu hor kavkazsiiých a hlaholem slovanským vítzn provála ten Babel jazyk, vnikli pod záštitou mocného jména jejího stízliví badatelé do tajemné zem a z ásti vrn nakreshli nám ji i její obyvatelstvo. Zem ta nazývá se Svanecií dle národa v ní bydlícího, Svanet. Svaneti jsou jménem kesané, ale duší a skutkem pohané. Mají v horách svých mnoho starožitných kostel kesanských, v tch drahocenné kíže, obrazy, posvátné knihy gruzínské a jiné církevní náadí; sklánjí elo ve cíirámech tchto, ale pi tom bojí se Kadži, zlého ducha hor, vraždí prý novorozeátka

27 17 ženského plemene více, že se jim za každou zabitou dceru narodí syn, a zachovávají v nejhroznjší zpsobe kanlu (krvinu, krevní pomstu), hubíce druh druha, rodina rodinu, vesnice vesnici, krajina krajinu. Barbarský obyej ubíjení novorozených dvátek zpsobuje prý mezi nimi veliký nedostatek ženských, tak že asto brannou rukou ze sousedních kraj nevsty sob unášejí. Povaha jazyka svanetského není ješt s dostatek objasnna. Vtšina badatel pokládá jej za nejzazší vtev jazyka gruzínského, kdežto v nm nkteí spatují jazyk zcela zvláštní, jádrem s/ým ode všech sousedních rozdílný, však valn pokažený gruzínskými, tatarskými a jinými pímtky. S Gruzií bývala Svanecie v šeré již dávnovekosti v nejtsnjším styku. Velikou královnu gruzínskou Tamaru jmenují Svaneti též caicí svou a slaví ji v pemnohých písních. Kesanské chrámy svanetské založeny byly gruzínskými cary a velmoži a posvátné knihy v nich se nalézající psány jsou vesms jazykem gruzínským. Bajky o rajských údolích a hrudách zlata v zemi Svanet zstaly bohužel bajkami, ale zlatý prach nalézá se tam pece a sice ryžuje se v novjší dob po ( ce Inguru.»Libo-li borš, antrykot, štufat, zrazy (stálá ísla ruských jídelních cedulí, jejichž recepty by mi pro dnešek zbuhdarma odebraly asu).?«rozprášil tu jasným, zvuným hlasem gargon hotelu mé svanetské myšlenky, stav rozžatou lampu na stl. Gargon tento, as osmnáctiletý pružný hoch, byl rodem Abcház. Za útlého mládí penesl ho osud do kvetoucích nížin Imerecie, a rozkošné podnebí její,

28 «- 1«zdálo se, zaokrouhlilo jeho tvary a zmkilo jeho povahu. Obyejný francouzský obleky špiravý ubrousek na lokti a stojatý škrobený límec košile nemohly vtsnati samorostlý jeho zjev v západní šablonu sklep nickou. Každý pohyb jeho dýchal pirozenou grácií, nejev ni stopy nauenosti nebo afektace. Obliej ml pkn oválný, ple prisndlou a lesklou, ústa aristokraticky malá, nos bezvadný, vlasy drobn kadeavé a erné jak havran a erné oi plné jisker. Výraz jeho tváí byl mkký, pívtivý, a když se smál, což se stávalo nad míru asto, piklánly se dlouhé erné asy k blyštivým oím a celý jeho obliej hrál a leskl se pirozenou, dtinnou veselostí, kteráž mu rázem dobývala srdce každého Poruil jsem si jídlo a dodal, rozhlížeje se po veliké prázdné jídeln, v jejíchž koutech šero tajemné vzdorovalo slabým paprskm lampy: *Což dlá tvj pán?»pije v kuchyni aj,«odpovdl Abcház.»A což, mám ti pinésti ješt láhev? To se rozumí.* Musím podotknouti, že Kavkazané vbec vyjma poruštilé a pofranilé každému bez rozdílu tykají, iperný sklepník pochopil dobe význam rozhledu mého po jídeln a mé otázky, nebo za chvilku piloudal se majitel hotelu, palce maje zastreny za šle svých francouzských pantalon, do pokoje. Dle zevnjšku nebyl bys uhodl, že je Imeretin. Ml pohodlné evropské šaty, vlasy a vousy po francouzsku upravené a inil v prvním okamžiku dojem blaseovaného západníka prostedních let Vzrst jeho byl obyejný, tvá sice pckn utvoená, ale tah ochablých a pleti mizivé. Výraz její, kdyžs na déle pohlížel, jevil se ti

29 «19 imeretinsky mkkým, trochu melancholickým Pohyby jeho nebyly tak ladné a pružné, jak vbec u soukmenovcfi jeho; jakási stísnnost panovala v celém jeho zjevu Ale pes to všechno byly posuky jeho velmi živé, oko zžíhalo se chvílemi v netušeném blesku a e proudila se rychlým tokem Mkký, zpívavý hlas dodával ruštin jeho, jinak dosti správné, zvláštního rázu. Mlky usedl naproti mn, oi jeho upjaly se do stropu. Pod nátlakem nedávných myšlenek svých otázal jsem se ho po chvíli, picházejí-li do Kutaisu asto Svaneti.»Svaneti?«Oko jeho zalesklo se živji.»pichází, ale zídka. Víš, národ nevzdlaný, surový nu, divoši! Nebývá jim tu volno. Sourají se ulicemi, jakoby byli práv spadli s msíce, na všecko valí oi, couvají leknutím, spatí-li nkde svj obliej v zrcadle. Nkteí nosí beranice, jiní špiaté klobouky. Zstávají tam nahoe, v pustých horách. Auly jejich jako hnízda orlí. Cesty k nim úžlabina skalní, povalený strom nad propastí, zpnná bystina, stezka do oblak. K nkterým se jen po provaze vysoukáš. Divoký národ! Slyšels, co uinil Ciocha Dadeškaliani.í**» Neslyšel.»Nu, dobrá. Povím ti to. Nemýlím- li se, stalo se to roku Tehdy vládl ješt horní Svanecií poslední z Dadeškalian, Konstantin Ciocha Dadeškaliani. Byl muž krásy neobyejné, ale povahy ukrutné a surové. Krev na kinžalu jeho neosýchala. Vraždil celé vesnice, pobil i pokrevní bratry své. Celá Svanecie kypla vnitním rozbrojem, vražedný boj šíil se již i za hranice její. Rusové nemohli k tomu ovšem ne-

30 20 inn pihlížeti. I došel rozkaz z Tiflisu, aby se zmocnili knížete svanetského stj co stj a poslali ho do Petrohradu. Nu, vc byla na pohled snadná. Dadeškaliani picházel asem do Kutaisu. Tehdejší gu~ bernátor, kníže Gagarin, dovdl se, že mešká kníže svanetský práv v mst. Poslal pro nho. Našli ho v jednom kostele, kdež se práv sloužila mše. Slíbil, že navštíví gubernátora, až budou služby boží skoneny. Dostál slovu. Pišel sám a sám. Kníže Gagarin pijal ho laskav a sdlil mu, že si gosudar peje osobn ho seznati, aby tedy nemeškal a vypravil se s pichystanou již družinou na cestu do Petrohradu, že se mu tam dostane skvlého uvítání a pohoštní. Ciocha na to, že není pipraven na cestu tak dalekou, že se musí prve doma pevléci a šatstvem i prádlem se zásobiti.* Pi tomto míst nemohl se Imeretin ubrániti poznámky:»a zatím nosí takový Svanet jedinou košili, až se mu na tle špínou rozplyne. «Škubl pohrdliv rtoma. * Kníže Gagarin, «vypravoval dále,»odpovdl mu, že košili a všechno na cestu potebné dostane. DadeŠkaliani vymlouval se pak, že musí prve domácnost svou uspoádati, s píbuznými a pátely se rozlouiti a pod. Gubernátor již písn, že teba odejeti hned, že tak zní rozkaz kn žete Barjatinského. Svanet prohlásil zkrátka, že nepojede. Kníže Gagarin, že musí. Ze mvsím? vzkikl na to DadeŠkaliani, mžikem vychvátil kinžal a v píštím okamžiku válel se gubernátor v krvi své na podlaze, maje v boku hlubokou, smrtnou ránu. A na právo i na levo sršel kinžal, že zrak sotva stail bleskm jeho. i padaly mrtvoly na vše strany. Hle, práv v této síni to bylo, zde ml

31 «i^ubernátor své obydlí. Tato prostora byla plna d- stojník, inovník, družiny gubernátorovy a hle, všichni ztrnulí netušeným dsným divadlem tiskli se k tmto stnám, do tchto kout. Nu, víš hoec pi toni naznail hostinský zdviženýma rukama výšku svého hrdiny»a ve vzteku svém lítý tygr. Bez pekážky, s krvavým kinžalem v ruce vyšel odtud na ulici. I tam bda chodci který dost rychle neodskoil daleko od zbsilého Svaneta. Pipletla se mu stará židovka, již vznášel se široký nž nad její šedivou hlavou, však náhle odkopl ji Dadcškaliani od sebe prav, že nestojí za pokálení kinžalu. Mezi tím byla se již bleskem po Kutaisu roznesla zpráva, že kníže svanetský zavraždil gubernátora Sbíhali se za vrahem, jenž kráel voln stedem ulice, obrovská postava s pocuchaným vlasem a vousem, s koulícím se zarudlým okem, máchaje divoce kolem sebe kinžalem, celý postíkán krví. Ale znali rozkaz, že má být živý piveden do Tiflisu, a k nmu si netroufali ; proto, víš, z pozdáleí jen kameny zdvihali a po nm házeli, úedníci a vojáci, Imeretini i Arméni, muži, ženy, starci i dti. A tu hle se Dadeškaliani vzpamatoval a jaksi zastydl, že po nm všichni jen kaniením házejí, i vrazil do jednoho domu a zatarasil se tam v pokoji, odkud byly ženy pi jeho zjevu okny vyskákaly. Nu, k emu dále povídat! Obklíili dm oknem prostelili mu pravici vzal kinžal do levice jeden voják poznamenal se svatým kížem a vniknuv do pokoje probodl mu bodákem i druhou ruku. Vzdal se. Rusové ho postavili ped vojenský soud a zastelili. Pozd došel z Petrohradu rozkaz, aby jej tam živého pivedli. Za to vyvezli na Rus celou rodinu Dadeškalian a dali jim tam v náhradu Svatopluk ech: Sebrané spisy VH. 2

32 22 za právo knížecí a holé svanetské skály nkolik milion, pak rozsáhlé statky v podolské gubernii A všechno to pravda? Zeptej se koho chceš, «odpovdl Imeretin ponkud uražen.»ryzí pravda «A tak tomu bylo. Až na nkteré nepatrné pímtky a ozdbky vypravoval mi vrn historii koneného pipojení Svanecie k ruským provinciím kavkazským.» Dobrou noc!«pravil vstávaje,»hle, alespo nám as ubhl!«

33 Mocamethi. Po krkolomné jízd hrbolatou kemenitou stezkou, tu píke stoupající, tu srázn padající, na níž jsme astokráte slézati a klopýtající kon za otž za sebou táhnouti musili, tu po kluzkých balvanech se drápajíce, tu pod kmeny vtrem na úvoz sraženými neb v pádu protjším stromovím zachycenými podlézajíce, vyjeli jsme konen z divoce krásného lesa na skalnatý beh Cchali - Citheli (ervené íky) a tsn ped námi okázal se na kolmém výstupku skály malebný klášter Mocamethi (ti jak psáno, ne IMokamethi). Klášter tento leží nedaleko msta Kutaisu v Imerecii a vystavn byl dle povsti na míst, kde prý se arba (dvoukolý vz kavkazský) s mrtvolami ((ruzínských svatých Davida a Konstantina, pro kesanskou víru v Tiflise ubitých, sama od sebe zastavila. Podél chatrn ohrazeného, srázného behu, vedouce kon za sebou stoupali jsme po stupních do skály vytesaných vzhru k brance klášterní. Byla otevena Vešli jsme na ohrazenou prostoru, kde stála bídná devná chata s plochou stechou, s jedním malým okénkem. Z ní ozýval se pitlumený hlas, od-

34 24 íkávající jednotvárn, bez pestávky njaké modlitby. Pivázavše kon k mladému fíku opodál stavení ubírali jsme se dále. Prázdnou jakousi pedsíní vešli jsme do vnitního nádvoí kláštera. Zde stojí nový chrám, nepíliš veliký, stavný po zpsobu všech kostel gruzínských s pdorysem v podob kíže se stejnými krátkými rameny, se tymi stejnými prelími a s mohutnou vží uprosted, konící vysokou kuželovitou stechu. Kolem nádvoí skupeno je malebn nkolik chat, šedivých, zasmušilých, podobajících se chatrím rybáským. Hlasit rozmlouvajíce chodili jsme po nádvoí, však neokázala- se živá duše. Ticho hluboké, posvátné panovalo kolem, jakoby jen duchové svatých patron kláštera byli obyvateli toho místa. Vyšedše protjší brankou nádvoí, zastavili jsme se na chatrných, devných schdkách vedoucích ke stráni bujn porostlé dosti píke k ervené íce se sklánjící. Obhlédli jsme klášter i krajinu. Kdyby nkdo z vás, zanevev na svt a lidi, ucítil v sob melancholickou tu náladu mysli, toužící z hluného svta skutenosti v tichý svt vlastních upomínek a sn, z níž vykvetla pochmurná myšlenka mnišství, poradil bych mu: Jdi do Mocamethi, usa se v n- které z tch devných chatrí a najdeš tam ideál všeho toho, po em prahneš. Na skalnatém výbžku srázného behu, strmícím jak poloostrov nad ervenavým proudem Cchali-Citheli, pilepena jest jako hnízdo kupa tichých šedivých stavení a mezi nimi vypíná se v poklidné velebnosti klášterní svatyn, jejíž cizorodý, malebný sloh dlouho, dlouho poutává oko cestovatele. A tichý ten útulek zbožnosti uzaven jest se všech stran nikoli mrtvými

35 25 hradbami, ale živou zelení ke a strom pokrývajících vysoké okolní strán. Temena jejich ukrývají klášter ped ostatním svtem a zatahují áru obzoru úzce kolem nho, že oko mnichovo od vn zelených stn toho tsného krásného žaláe bezdky se obrací du svta vnitního. Na jedné pouze stran, k severu, rozstupuje se málo úžlabina a tam míhá se nco jako velikolepá, horská krajina, bled a nejist, jako mlhavá svtská vzpomínka v hlav mnichov. Ostatek les, pekrásný zelený les; než pi prvním pohledu do té hoi.št smaragdové poznáváš, že to není starý známý z chladného severu, že to není vážná stízlivá doubrava naše. Tu nepyšní se pouze jasan a dub, javor a buk a to celé pátelstvo, jímž se zelenají chladnjší koniny naše ; zde druží se k nim vavín, zimostráz, fík, platán, tis, rhododendron, sladký kaštan, mišpule, meruka, cesmína a všechno toto stromoví roste v nejbujnjším pepychu, v malebném stsnní a zmatku druh druha obrstajíc, objímajíc a pronikajíc a vším tím prosmyká se jako hád réva, zavšujíc od vtvi k vtvi, až k nejvyšším vrcholkm, ozdobné guirlandy svých velikých, jasn zelených list. S ní závodí divoký chmel, betan, pichlavý smilax i jiné rostliny úponkovité a v tomto chaosu list nejrznjšího tvaru, rozliných odstín zelené barvy prsvitných i tuhých, lesklých i bledých vynikají ohnivé barvy tisícerých dužnatý tmavoervený kvt, nade všechny pak veliký, kvt granátový, kvetoucí to ohe. Sestupovali jsme up/osted bujného toho rostlinstva toitou pšinou k ervené íce. Na behu jejím usadili jsme se pod obrovskou košatou hruší a zahledli jsme se na protjší skálu. Však co dím? Vždys tam nespatil ani pí holého kamene; celá ta vysoká

36 , 26 kolmá stna postlána byla hust lesklou zelení kavkazského betanu, jenž po ní visel od shora až dol, v nesetných praméncích jako vodopád drobných, tmavozelených lístk. Stží rozeznal jsi asi v polovici její výšky tmavý otvor jeskyn hledící k nám tou zelenou prškou záhadn, píšern jako prázdné oko lebky. Když jsme se vraceli ke klášteru, potkali jsme první bytost lidskou. Byla to stará Imeretinka, jíž jsme hádali málem sto let; tlo její bylo kost a kže, však nápadn vysoké a dosud pímé, vlasy bílé jako len visely jí v divokých zcuchajiých pramenech na ramena, z vrásitého, bezbarvého oblieje hledly dv vyteštné oi jako z jiného svta. Odna byla v dlouhou kazajku a široké kalhoty, vlastn v cáry jakési svtié špinavé látky, které zvyšovaly strašidelný dojem její vysoké, hubené postavy. Na hlav nesla kuvšín (hlinnou nádobu s vysokým štíhlým hrdlem). Mlky jako stín sešla kolem nás k ece. V kláštee byl se mezi tím probudil lovenský ruch. V nádvoí oekávali nás dva mniši v erných, až k zemi sáhajících odvech s širokými rukáv\ s dlouhými krásn zkadeenými vousy a vlasy (pední ozdobou gruzínských i ruských knží) a uvedli nás do kostela Tam kýval již tetí horliv velikou kaditelnicí, z níž vystupovaly pravé oblaky bílého dýmu Omamující jeho vn uvedla mne skuten v jakési mysticky blouznivé rozpoložení ducha: ve zbožné úct díval jsem se vzhru do veliké, hrubými malbami ozdobené kupole a na obrazy sv. Davida a Konstantina v nadživotní velikosti vymalované na protjší stn. Byli tu vypodobnni jako spanilí jinoši ve válené zbroji. Byl bych se rád pesvdil, jsou-li, jak

37 27 mne v Kiitaisu ujišovali, podobizny tyto podobné originálm, jejichž balsamované mrtvoly tu odpoí vají vedle sebe v kovovém sarkofágu stojícím na lvích pazourech; ale vštchny prosby naše, aby nám mniši odklopili tžké víko rakve, zstaly marný.» Otvírá se jen dopoudne,«pouil nás jeden z nich lámanou ruštinou. Zaplativše povinný dárek za otevení chrámu, vrátili jsme se ke koním. Z chaty zazníval dosud pitlumený, jednotvárný hlas modlícího se mnicha Na zpátení ccsté lesem vypravoval mi soudruh následující povst: Ped lety žil prý v Mocamethi imeretinský mnich, jenž byl vzorem pobožnosti. Od rána do veera se dával ve své kelji nad starýn^ psaltýrem, nehled ani na právo, ani na levo Tváe jeho byly bledé a vpadlé, tlo hubené z ustaviného postu. Ve spolenosti ostatních mnich dlíval zamyšlen, s okem sklopeným; promluvil zídka, neusmál se nikdy. Tak žil v kláštee po mnohá léta. Když jednou unaven bdním a tením oi s psaltýru zdvihl, spatil v oteveném okn své chaty kvetoucí vtviku granátovou. Vida ty krásné ervené kvty, jakoby prosebn do svtniky se deroucí, popošel bezdky k oknu a ulomil kveto. cí haluz. Ale když se s ní k psaltýru vrátil, splynuly náhle všechny písmeny v knize, že nemohl jediného slova rozeznati. Asi za hodinu na to vešli do cely mniši, kteí jej byli k nemalému svému udivení pi chrámové pobožnosti pohešovali. Než co spatili! Pobožný jejich soudruh sedl za psaltýrem, ale s okem do pedu upjatým, podivn zaníceným, s rukama vztaženýma. Bratí mluvili k nmu, tásli jeho ramenem: nepo-

38 23 hnul sebou. Oi jeho byly upeny do prázdného vzduchu, jakoby tam vidly postavu njakou, ruce vztahovaly se po ní a rty šeptaly sladce, toužebn:»tasio! Tasio!«a pak zase volaly úpnliv, až to srdce rozrývalo:»tasio! Tasio!«Hrzou uchváceni stáli mniši kolem nho až sáhl posléze jeden z nich bezdky po vtvice granátové, jež ležela ped ním v oteveném psaltýru. A jak vtviku tu zdvihl a oknem vyhodil, poklesly rázem vztažené ruce mnichovy a zraky jeho rozhlédly se udiven kolem, jakoby byly procitly z tžkého spánku. Nyní vdli mniši, kolik uhodilo: poznali, že ábel pokušitel tou vtvikou granátovou vloudil se do cely a že použil slabé chvilky jeho, aby mámením pekelným odvrátil mysl jeho od Boha. Spálili vtviku, vymýtili a spálili celý ke granátový, rostoucí pod oknem chaty. Mnich vedl život písnjší než díve. Vyznal se jednomu z bratí, že zahoel co mciri (novic) híšnou láskou k mladé ímeretince, Tasii, která city jeho optovala, Však poznav s pomocí boží veliké provinní své, odtrhl násiln srdce své od srdce jejího a snažil se v postu a modlitb umrtviti každou vzpomínku na ni, což se mu bhem asu podailo. Však dívka zmizela beze stopy; rybái vyprávli, že ji spatili naposled na behu Cchali-Citheli, v nmž bezpochyby utonula. A hle! obraz té nešastné dívky vykouzlil ábel ped oi jeho, když utrhl vtviku granátovou. Po tolika letech spatil ji zase ped sebou, krásnjší než tehdáž, když byl krvácející srdce od ní odtrhl, lehkou jako stín, v blostné áde (svrchním odvu Gruzínek i Imeretinek) jako v mlze ranní, a

39 29 erné, toužebné oi její zanítily v nm znova dávno uhaslý plápol vášn. Uplynula léta. Mnich pohbil se za živa ve své cele; elo jeho rozryly vrásky, vlasy prokvétaly stíbrem. Obraz Tasie ustoupil, zdálo se, navždy ped silou jeho vroucí modlitby. Tu otevel jednou okno chaty a zadíval se v modlitb, s rukama sepjatýma do modrého nebe. Náhle usedlo mu líbezné ptáe na rameno. Bylo blounké jako sníh a konce kidélek mlo ervené jako purpur. Vzal je do ruky a posadil na dla, aby se obdivoval jeho kráse. Však ptáe zaalo pti píse tak krásnou a sladkou, že zapomnl na modlitbu i na Boha a naslouchal jako u vytržení tm zvukm, povdomým z dávných dob. Byla to píse Tasie. A když pohlédl oknem, vidl, že Tasie sama pje píse tu, stojíc ped chatou a kynouc mu bílou rukou. Mnich pohodil psaltýrem a riížencem a vyšel z chaty. Jako ve snách kráel k libému vidní, kteréž se zvolna vzdalovalo ped ním. Na štstí spatili jej tak mniši i spatili na rameni jeho ptáe nevídané krásy; poznavše nové máirení ábelské dotkli se kížem ptáete a hned zmizelo toto i vidní zbožného mnicha. Tento pesídlil se pak z kláštera, kde ho obklopovala moc satanská, do- vysoké té jeskyn ve skále za ekou. Ve spolenosti jednoho mnicha, který se dobrovoln vnoval k jeho úsluze, kleel tam ve dne v noci na tvrdém kameni, až se v nm prohloubily stopy jeho kolenou. Vlasy bílé jako sníh visely mu na ramena. Na provaze spuštném k ece posýlali jim tam z kláštera každodenn potravu Však jednou rozvodnil se Cchali-Citheli. ervenavé jeho vlny stoupaly výš a výše, již nemohl se lun odvážiti pes eku,

40 30 již všela se pna její na úponky betanové, které zaslánly otvor jeskyn. Záhuba obou poustevník byla jistá. Tu požádal starý mnich svého soudruha, aby na okamžik odhrnul betanovou záslonu, aby ped smrtí ješt jednou pohlednouti mohli na posvátný Mocamethi, na boží svt. A jak slova ta vykl, rozhrnuly zvení bílé, drobné prstíky úponky betanové a v otvoru jeskyn objevila se bílá podoba Tasie, stojící na ovneném lunu, s vncem granátových kvt v erných kadeích, a zvala k sob okem i rukou bývalého milence. A ten hledl upen na ni, slzy kapaly mu s oí, zdvihal -se pomalu, kráel ke vchodu a než tomu zdšený soudruh zabrániti mohl, chopil se ruky Tasie a vstoupil do lunu. V tom spojily se úponky betanové, ervená íka opadla rázem na bývalou míru, a mnicha nespatil nikdo více. Tak unesl duši jeho ábel v podob mrtvé milenky.*) "i Pi novém vydání této rty poznamenávám, že legenda vložená zde do úst cestovního soudruha byla vlastní moje smyšlenka, vzniklá z dojm návštvy mocametského kláštera.

41 : Msto ve skále, INczávidl jsem Diomedovi nikdy píjmí»krotitelc ouv«pres nebezpeí, že klesnu hluboko ve vážnosti tenástva, piznávám se upímn, že jest mi desetkráte milejší cestování v nejbídnjší kalmycké káe, než vysoko na hbet koském, na nmž jsem si vysloužil jaktživ málo cti a slávy. Alohl bych tenáe na své útraty pobaviti nkolika situacemi, v jaké jsem uveden byl svéhlavými hebci a vrtkavými sedly na svých nucených projíždkách komo po Kavkaze, mohl bych, pravím, ale nechci z mnohých dvod. Po tomto zahanbujícím vyznání nemusím ani zvlášt vytknouti, jak snadnou volbu jsem ml mezi obma dopravnými prostedky, které mi úslužný Armén v staroslavném í^ruzínském mst Gori pro výlet do Uphlis-ciche*) nabídl: totiž mezi osedlaným konm,» dobrým jako ovce*, jak Armén v práv arménské schytralosti podotkl a krásným, pohodlným ^>faetonem«. Na druhý den zažil jsem dvojí trpké sklamání pedn nelišil se vychválený»faeton% který se z rána ) ti, jak napsáno, ne Uflis-ciche.

42 ! 32 u vrat mého hostince zastavil, niím od našich židovských pryek a za druhé vykonal jsem cestu do Uphlis-ciche vlastn pšky. Tato cesta vede totiž po holém, spáleném behu eky Kury, kterýž jest v pravém slova smyslu rozsekán množstvím hlubokých a srázných úžlabin. Každou chvíli otvírala se ped námi taková rozsedlina, na jejíž obrub jsem po píkladu koího Gruzína s velikou ochotou»faeton«opouštl. Koí vedl opatrn kon po jedné stráni dol, po druhé nahoru a já jsem následoval pšky za nimi. Nahoe jsem usedl do vozu a sotva jsem roztesené sedadlo ponkud urovnal, stáli jsme ped novou prohlubní. Takovýmto zpsobem dostali jsme se konen k holé kostrbaté skále, kterou jsme byli po celou tuto sit vcnia verbo jízdu zdánliv na dohození kamenem ped oima mli. Již z daleka poznává cestovatel, že není tato skála jen obyejnou skalou Jest na povrchu jaksi podivn ohryzána a rozhlodána, sotva asi vtírá se ti hned na mysl jen zubem vše asu. sžírajícího Já jsem pohlížel na tu podivnou skálu ovšem již zrakem zasvcence. Vdl jsem, že skrývá v adrech svých povstné msto Troglodyt, tajemnou památku pradávných, nezbádaných vk. Již pi své jízd po železnici z Gori do Tiflisu byl jsem spatil v kouzelné he barvitých záí, arovném tom pvabu kavkazských veer, na stran této skály, obrácené ku behu Kury, peetné tmavé otvory okna a dvée opuštného skalního msta. Vjeli jsme do gruzínské vesnice, ležící pod skalou. Podobá se spíše skupin velikých krtcích hromádek. Vhodná vru píprava k návštv u Troglodyt

43 ó-á Jsou-li obyvatelé této vesnice potomky jejich, povznesli bhem tisíciletí piríbytky své jen o málo nad zemi, v níž si vyhloubávali praotcové jejich svá obydlí Vtšina tchto bídných gruzínských»saklí«vyhrabána jest na pólo ve svahu zem, z níž vyhledají pouze pední a ásti postranních stn z hrubého kamene, bez omítky, se skulinami na míst oken. Plochou stechu, pokrytou zemí, nerozeznáš z dálky od okolní pdy; v pedu spoívá vynívající kus té stechy na dvou neb více neotesaných, neobarvených kmenech, zastupujících místo sloup. Tak vypadá vtšina tchto obydlí; nkteré vybraly se sice úpln ze zem, okazují poctivé tyi stny a mají též onaejší vzezení, ale všem psána jest bída na ele. Kolem nich leží v nepoádku rozliné primitivní devné náiní a mezi tím stojí obrovské hlinné nádoby. Hle! tam zadlána je^l jedna z nich na pólo do stechy, a kou, vycházející z uazeného hrdla, svdí, že promnna byla tímto zpsobem po vyražení dna v originelní komín. Plamenný žár jižního slunce leží na celém tom prostranství a jen místy stele po nm osamlý strom merukový chudiký stín. Teprve doleji u eky skupeny jsou hustji rozliné ovocné stromy, tvoící svží zelenou oasu uprosted zprahlého okolí. Píjezd náš zbudil ve vsi nemalý poplach. Psi vybhli nám se zbsilým štkotem vstíc; na plochých stechách zdvihly se opálené dti, nkteré v raj ském odvu, a vyvalily na nás udiven veliké erné oi ; mezi saklemi mihlo se nkolik peste odných ženštin, z nichž si nkteré spšn zastely obliej dlouhou bílou plachetkou; muži v huatých špiatých epicích, ve spodkách a v pepásaných dlou-

44 34 hých kabátech rzných barev, zastavovali se kolem cesty. Když jsme stanuli, shromáždila se kolem nás tlupa vesnian. Prohlášení mé, že mi dostaí jediný prvodce, bylo hlasem volajícího na poušti: nikdo z pítomných neuml rusky. Musil jsem tedy celé uspoádání výletu penechati taktu koího a ponvadž nebyl ozdoben stejnou skromností jako já, stoupal jsem na skálu v prvodu co do etnosti vru knížecím. Než vás uvedu do msta jesky, musím pedeslati nkolik slov na vysvtlenou. Na mnohých místech Kavkazu vidl jsem v kolmých stnách skalních podlouhlé, tyhranné otvory: z poátku ml jsem je za díla pouhé pírody nebo blouznivých asket, ale když se objevovaly na všech stranách, když jsem je spatil skupené v nkolika dlouhých pravidelných adách nad sebou jak otvory holubník, nabyl jsem pesvdení, že jsou to ádná obydlí, vesnice a msta njakého národa, bydlivšího ve skalách. Ale jak se jmenoval tento národ? Kdy žil? Pro zalézal do tchto skalních doupat? Bylo mu vydlabání jeskyn pohodlnjší, než sestrojení chatre? Pimla ho k tomu zpsobu života vrozená náklonnost, nebo strach ped dravou zví, sveepým nepítelem a jiným nebezpeím? Zdá se vru, že poslední. Jeskyn tyto nalézají se vtšinou vysoko v kolmých stnách skalních, v místech nepístupných, k nimž se nyní cestovatel toliko shoia pomocí provazu spustiti mže, a vypadají jako poslední zoufalé útulky lidí, kteí jen takto vnému pronásledování uniknouti mohu. Však tu naskýtá se nová otázka: Povstaly tyto skalní osady v pradávné,

45 35 pedhistorické dob, kdy si lovk jen tímto zpsobem bezpený útulek ped lovkem a dravcem upraviti mohl, i za dob pozdjších jakožto obasná útoišt za vpádu nepátelských plemen a krvavých vnitních rozbroj? Všechny tyto otázky kižovaly se hlavami mnohých uenc, ale odpovdi k nim nedopátral se žádný. Jako prázdné dlky umrlí lebky, podivn a tajemn, shlížejí k nim ty erné otvory, roztroušené hust po skalách Kavkazu, Krymu, Persie a Malé Asie. F. Remy ve svém nmeckém dílo o Krymu troufá si ovšem prohoditi, že *jen germánské psti a germánská vytrvalost tak obvivuhodná díla vykonati mohly«, ale chlubivé toto tvrzení je pece jen trochu germánsky smlé. Vtšina spisovatel má za to, že byly skalní ty vesnice vyhloubány v dobách pcdalekých. djepisu nedohledných od neznámého njakého národa. Neznajíce vci, pomáhají si alespo jménem. Vypjily si je od Strabona, který vypravuje, že na severním sklonu Kavkazu žije národ Troglodyt, bydlící v jeskyních a mající hojnost ovoce a obilí. Odtud jméno Troglodyt vbec pro dávné, neznámé ony obyvatele jesky. Uphlis-ciche však zaujímá mezi tmi osadami Troglodyt zcela zvláštní místo. Pedevším není vytesáno adami jesky do kolmé skalní stny, nýbrž skupeno jest jaksi tarasovit, ale v nepoádku po hoejším šikmém svahu skály. Není do této jen vtesáno, nýbrž ásten zní též vytesáno: jednotlivé jeho píbytky, utvoené obyejn skupením nkolika souvislých jesky, jsou i vn zpracovány, okazujíce ploskou.stechu, prelní neb i postranní stny a mezi nimi táhnou se uliky, chodby, schodišt.

46 36 Druhá zvláštnost Uphlis-ciche spoívá ve vnitní úprav jeho komnatek. Ostatní osady Troglodyt, o nichž jsem shora promluvil, skládají se z pouhých krychlovitých jesky, s holými stnami beze všech ozdob, svdíce o surovosti obyvatel V Uphlisciche naproti tomu spatuješ rozmanitá klenutí, sloupy, oblouky, vkusné ozdoby na strop a stnách a vbec mnoho vcí, jež hlásají vyšší stupe vzdlanosti a vybroušenjší krasochu jeho pvodc. Pekvapují t v nm stopy staroecké, ímské, arabské a gotické architektury. Než pohleme již do nho.. Zahnuvše po úzké stezce, podobající se spíše hlubokému kamennému žlábku, na stranu skály k ece obrácenou, spatili jsme nad sebou v rozervaném svahu zvtralé skály množství erných otvor, vyhlížejících podivn, tajemn z nepravidelné smsi rznotvárných, z ásti lidskou rukou zpracovaných skalisek. Uprosted tchto skalních doupat stojí voln gruzínsky kostelík, ale na pólo zboený, vkem celý sešedivlý však jest zajisté mladíkem nezkušeným mezi tmito byty dávného plemene, do jejichž kruhu byl vlepen nábožností novjších pokolení. Nejprve prošli jsme tsnou ulikou, již nazývají prvodí» bazarem*. Okazují ti po obou stranách krámy a duchany (krmy) otevené brlohy se stopami laviek v pedu, podobající se tvarem svým jakž takž nynjším saklím gruzínským Když jsme z uliky této vyšli, pibyla k prvodu mému posila v osob Štíhlého, mladého knze gruzínského v dlouhém erném taláru, s kulatým erným kloboukem na hlav, erný jeho vous a havraní, kueravý vlas, na znaku v ozdobný cop spletený, dávaly

47 37 podlouhlému jeho oblieji s velikýma, tmavýma oima ráz velice dstojný. Uml trochu rusky. Na další cest zvtšov^ala se stále má suita novými pírstky a na konec, myslím, že bylo vkol mne shromáždno všechno mužské obyvatelstvo vesnice. Vstoupiv s knzem do nejbližší jeskyn byl jsem nemálo pekvapen. Octnul jsem se v prostranné, tyhranné síni, již oddlovaly po obou stranách pkné sloupy ode dvou poboních komnat. Pedevším vzbudil strop toho sálu mj obdiv: napodoboval totiž v pekrásné práci strop trámový. Uprosted vytesáno bylo mohutné bevno, k nmuž s obou stran piléhaly ozdobn ady píních trámc. Na bevnu vidti stopy okrouhlých sloup, jež kdysi strop podpíraly a jejichž krásné podstavce se dosud na podlaze zachovaly. Do poboních komnat vedou schdky; ve stnách spatují se rzné výklenky a ve strop okrouhlý pravidelný otvor tvoící nepochybn komín. V zadní stn sálu otvírá se ješt jedna malá tmavá komnatka, k níž se vystupuje po dvou schdcích snad povýšená ložnice bohatého Troglodyta, který ped tisíciletími obýval tento skalní appartement. Ješt mocnjší dojem uinila na mne následující jeskyn. Strop její skládá se ze ty krásných, kižujících se klenutí, jež rozdleny jsou pkn vyezanými pruty, sbíhajícími se uprosted nad hlavicí sloupu s nžnými ozdbkami. IMezi etnými výklenky ve stnách poutá k sob pozornost jeden dlouhý, prostranný, jenž sloužil bezpochyby za postel neb lehátko. V jedné stn této jeskyn prolomen jest otvor v hlubší, prostrannjší komnatu. Po píkrých schdkách sestoupili jsme na to v jeskyku, za níž vytesána jest malá klenutá sí se Svatopluk ech: Sebrané spisy VII. 3

48 33 sloupy v rozích a se zbytky znamenitých okras na strop: spatuješ kolo s hvzdou, jejíž paprsky spojují sklenuté konce rohových onch sloup. V levo otvírá se postranný výklenek s vyvýšeninou na zpsob oltáe. V prostranných stnách toho výklenku spatují se naproti sob dírky se zbytky uhnilého deva. Prvodí nazývají tuto jeskyni» kostelem*. Jak slulo neznámé božství, ped nímž shýbalo se koleno lidské na kamenný stupe toho oltáe?! Však nebudu vás provádti všemi kobami skalního msta. Dle uvedeného mžete si již pedstaviti ráz jejich. Rozmry jich jsou vtšinou skrovné, ale za to pekvapuje navštvovatele ozdobná práce na stnách a stropech: jsou tu stropy klenuté, na zpsob bevnoví vytesané, tverci, ržikami a hvzdami ozdobené zkrátka vidti tu pravé kvty umní kamenického. Všude nalézají se stupn, sedátka, výklenky, slouživší bu za lože anebo za špižírny. Nkteré z jesky tchto jsou celé uazené, jiné pískem a hnojem do póla zanesené. Ba, valná jich ást stala se již dávno nepístupnou noze lidské a jen erné otvory, vyhlížející stranou k vesnici ze srázné skály, svdí o jsoucnosti jejich. Znamenitjších jesky pístupno jest asi dvacet. Usednuv konen na stupe jedné z nich, zabral jsem se do myšlenek. Kdo mi poví historii divného tohoto msta? Dle gruzínských letopis založil je Uphlis, v šestém nebo sedmém koleni potomek Jafeta, syna Noahova. Uphlis-ciche znamená hrad Uphlisv. Obydleno bylo prý až do vpádu strašného Cingis-chana. Dle vzoru Uphlis-ciche vytesala prý si krásná Tliamara koncem XII. století po Kr. svou Vardziu (zámek rží)

49 89 o 3()5 komnatách do kolmé skály u Achalcikii, kde posud turista spatiti mže v šeru klenuté chrámové jeskyn na stene v životní velikosti podobiznu slavné caice gruzínské. Zpráv letopis gruzínských lze ovšem jen potud uviti, pokud kladou první zaátky msta Uphlisova v dobu pradávnou, pedhistorickou. Zdá se však, že skalní to hnízdo i národm pozdjším se zalíbilo tou mrou, že v práci Tioglodyt pokraovali a jeskyn jejich sob k bydlení po vkusu svém upravovali: tomu nasvdují vnitní okrasy, stopy rzných sloh stavebních i starý gruzínský kostel uprosted msta. To vše, co z podání a domyslu íci lze o tajemné jeho minulosti. Za to nalézá v nm obraznost široké pole. Odhrnuje vám záslonu vk a okazuje vám neznámé lidi, kteí trávili život svj v tchto jeskyních, kteí tu družn pracovali, hodovali, nepátelm se bránili, vzývali bohy neznámé, Kde jsou? Zmizeli navždy, vymazáni jsou z pamti lidské; zstaly tu jen prázdné, šeré dutiny, rozžhavená sluncem skála, po níž se míhají stelhbit šedivé ještrky a v jejíchž dutých adrech hledává za boue útulek pastý v huaté burce, k nmuž nedolétá ani tichá zvs minulosti. Zeptal jsem se gruzínského knze, kdy bylo asi dle náhledu jeho skalní msto vytesáno.»0 dávno, velmi dávno, «odpovdl,» díve ješt, než Rusové Gruzii opanovali.* Ped sedmdesáti lety zaíná tedy pro nejuenjší hlavu vesnice šerá dávnovko^t! Hmátl jsem bezdky na pecku njaké horniny, vynívající z pískovce stny jedné jeskyn. Knz popotáhl mne stranou a pravil mžouraje chytrácky er-

50 40 nýma oima:»0h, zdejší lidé jsou hloupí, velice hloupí! Slyšel jsem, že chtjí Angliané z kamene tchto jesky dlati železo; náš lid nechal by je do soudného dne ležeti ladem. Inu, je posud hloupý, velmi hloupý!* Zpátení cestu z Uphlis-ciche vykonali jsir.e za všeobecné veselosti. K vesnici vede totiž shora skalou šikmý, okrouhlý tunel; druhdy býval opaten stupni, ale po tch nezbyly než slabé stopy a navštvovatel musí se spustiti tunelem sed, jako po ruské sklouzace. Když jsem si byl ješt prohledl malou, uazenou jeskyni, v úpatí skály patrn mnohem pozdji vytesanou, s gruzínskými nápisy a miniaturním oltáíkem, na nmž se dosud v jistých dnech sloužívá mše, rozlouil jsem se s gruzínskou družinou. Ale nkolikrát ješt ohledl jsem se z *faetonu«nazad k podivné skále, která tam nad ekou vážn a tajemn strmla jako obrovská Sfinx. Kdo rozeší hádanku, vyrytou na jejím ele?