Zásady tvorby mapových výstupů. Doc. RNDr. Vít Voženílek, CSc.

Transkript

1 Zásay tvorby mapových výstupů Doc. RNDr. Vít Voženílek, CSc. Příroověecká fakulta Univerzita Palackého Olomouc Ostrava, 2002 P2-1

2 1. OBSAH TEMATICKÝCH MAP Obsah map zahrnuje všechny objekty, jevy a jejich vztahy, které jsou v mapě kartograficky znázorněny. Je kvalitativním vyjářením tématu mapy. Členitý obsah map, včetně tematických, je třeba systematicky tříit. Při mapování se rozlišuje v obsahu map polohopis, výškopis a popis. Toto členění je výhoné z hleiska mapovacího postupu. V souobé kartografii se ovšem člení prvky obsahu map pole jejich půvou, charakteru a významu, a to na: matematické prvky - tvoří konstrukční zákla mapy: - kartografické zobrazení (včetně kartografické sítě - zeměpisná, kilometrová, orientační, vztažná apo.), - geoetické poklay (boové pole), - měřítko mapy, - souřanicové sítě, - rám mapy, - kla listů, - kompozice mapy, fyzickogeografické prvky - vyjařující fyzickogeografickou sféru: - vostvo (oceány, moře, řeky, jezera, průplavy, voopáy apo.), - georeliéf (výškopis, terénní hrany, kóty apo.), - vegetační pokryv (les, tunra, pobřežní vegetace apo.), - půy, - alší příroní složky krajinné sféry (teplota, směr migrace zvířat apo.), socioekonomické prvky - vyjařující socioekonomickou sféru: - síla, - komunikace (pozemní, námořní, letecké i orozumívací aj.), - průmyslové, zeměělské, opravní a jiné socioekonomické jevy a objekty, - hranice (politické a správní), - alší výtvory liské činnosti, oplňkové a pomocné prvky - oplňující obsah mapy v rámu mapy i mimo něj: - popis, - legena a vysvětlivky, - tiráž, - veškeré oplňující informace na mapovém listu. Tematické mapy jsou specifické svým obsahem. V něm převláají prvky jenoho nebo více příbuzných témat na prvky jinými, které jsou z hleiska zaměření tematické mapy ruhořaé. Tento výběr nejvíce ovlivní zastoupení fyzickogeografických a socioekonomických prvků v obsahu tematické mapy. Matematické a oplňkové prvky jsou v mapě vžy zastoupeny v potřebném rozsahu. Obsah tematických map se ělí na: P2-2

3 topografický pokla a tematický obsah. Topografický pokla (resp. obecně geografický pokla u map malých měřítek) je ůležitým prvkem kartografické informatiky. Slouží k určení topologie jenotlivých prvků mapované tématiky a prostorově lokalizuje prvky tematického obsahu mapy. Topografický pokla obsahuje pouze prvky topologicky ůležité, zejména vostvo, komunikace, síla, politicko-aministrativní hranice a prvky s vazbou na tematiku mapy, např. kóty, hranice katastrů at. Topografický pokla se na různých typech tematických map liší. Záklaem topografického poklau je vostvo, které tvoří jeho kostru. Další prvky topografického poklau závisejí na tématu mapy. Na fyzickogeografických mapách jsou v poklau velmi často zahrnuty alší fyzickogeografické prvky jako napříkla hypsometrie (vrstevnice a kóty) nebo vegetace. Na socioekonomických mapách tvoří topografický pokla přeevším socioekonomické prvky. Nejčastěji to jsou hranice aministrativního členění území, vnitřní struktura síel, porobná komunikační síť nebo objekty obslužné sféry. Topografický pokla vzniká většinou generalizací obsahu topografických nebo obecně geografických map měřítka sestavované tematické mapy. V legeně sestavené tematické mapy je pak umístěn na její závěr nebo nemusí být vůbec uveen. Topografickým poklaem může být: topografická nebo obecně geografická mapa bez jakékoli úpravy (např. pro mapy sesuvů), reproukce (fotografická nebo xerografická) topografické, obecně geografické nebo jiné mapy v potlačených barvách nebo černobílém proveení, nově vykreslený zjenoušený a reukovaný pokla tvořený vybranými prvky mapového obsahu. Tematický obsah je souhrn prvků obsahu mapy tvořící mapovanou tematiku nebo s ní úzce souvisejí. Tematický obsah tvoří hlavní část obsahu tematických map. Tvoří jej jeen nebo více prvků, jimiž mohou být libovolné fyzickogeografické nebo socioekonomické objekty a jevy. Vyjařuje výsleky věeckého výzkumu a statistických šetření rozličných věních oborů, které používají kartografické vyjáření pro jeho názornost a přehlenost. Proto tematické mapy vznikají nejčastěji spoluprací kartografa s oborníkem příslušného věního oboru. Hranice mezi topografickým poklaem a tematickým obsahem není stálá ani ostrá. Něky tvoří tematický obsah některý z prvků topografického obsahu, který je znázorněn výrazněji a porobněji než ostatní. Výrazně tematický charakter může mít i popis mapy. Tematický obsah mohou tvořit: vybrané prvky topografického obsahu (např. vegetace) patřičně zůrazněné a porobně znázorněné, nejrůznější fyzickogeografické nebo socioekonomické jevy zjištěné pozorováním, měřením nebo šetřením (např. využití země, teplota vzuchu, náboženské vyznání), poznatky získané věeckými postupy - analýzou, syntézou, moelováním, typologizací apo. (např. orientace georeliéfu, opravní ostupnost, eroze půy). 2. KOMPOZICE TEMATICKÝCH MAP Kompozicí mapy se rozumí rozmístění záklaních náležitostí mapového íla na mapovém listu. Závisí přeevším na účelu a měřítku mapy, kartografickém zobrazení, tvaru a velikosti znázorňovaného území a na formátu mapového listu. Na rozíl o tematických map mají listy topografických map jenotnou kompozici. Ty jsou stanarizovány v projektu Státního mapového íla. P2-3

4 Kompozice tematické mapy úzce souvisí s účelem mapy. Účel kažé mapy musí být stanoven zcela jenoznačně. Musí být z něho zřejmý: cíl, jemuž má příslušná mapa sloužit, okruh buoucích uživatelů, přičemž se přihlíží k požaavkům uživatelů, jejich vzělání a kvalifikaci i praktickým zkušenostem, způsob užití a práce s mapou, přípaně její vazby na alší mapová íla. Při rozpracování účelu mapy jsou často nezbytné konzultace s uživateli mapy. V této rozhoující fázi založení nového mapového íla platí zásaa, že mapa potvrí svůj účel teprve tehy, splní-li požaavky praxe. Často nelze celé mapové území znázornit na jenom mapovém listu. V tom přípaě se ělení zrcala mapy na jenotlivé mapové listy říí zásaami pro ělení souborů topografických map pole klau listů (v otykových sloupcích a vrstvách) nebo zásaami pro obecně geografické mapy a překryvovými pásy souseních mapových listů. V praxi se používá systém geometrických posloupností velikostí kompozičních prvků v zájmu zvýšení čitelnosti, rychlosti, ešifrování, jenoznačné ientifikace jevů pole popisů a symbolů zvýšením informační schopnosti mapy a racionalizace kartografických prací. Systém vychází z oporučení ISO (International Stanar Organisation - Mezinároní organizace pro stanarizaci) pro rozměr čar v technickém kreslení (micronorm, m). V oporučeních ISO pro rozměry čar a z něho vycházejících mnohých evropských státních norem, je kvocient posloupnosti tloušťky čar q = 2 0,5 (tj. přibližně 1,4). Jako záklaní posloupnost velikostí písma (a znaků) je navrhovaná posloupnost výšek verzálek 0,7; 0,87; 1,08; 1,34; 1,66; 2,56; 3,94; 4,88; 6,05; 7,51; 9,31 mm at. Sestavení kompozice tematické mapy je výslekem tvůrčích schopností kartografa, ale zároveň i schopností oržet řau kartografických zása ZÁKLADNÍ KOMPOZIČNÍ PRVKY Záklaními kompozičními prvky mapy jsou název, legena, měřítko, tiráž a mapové pole. Záklaní kompoziční prvky musí obsahovat kažá mapa. Výjimky tvoří pouze mapy, které jsou součástmi rozsáhlejších souborů mapových ěl (např. státní mapová íla). Ze všech prvků musí být vlastní mapa nejominantnější a název (resp. titul) proveen nejvýraznějším písmem. Název Název Mapové pole Mapové pole Legena Legena Měřítko Měřítko Tiráž Tiráž Název Měřítko Mapové pole Mapové pole Název Měřítko Tiráž Legena Legena Tiráž P2-4

5 Obr. 2.1 Příklay kompozice tematické mapy Název mapy Název mapy musí obsahovat věcné, prostorové a časové vymezení tematického jevu nebo skupiny, který jsou hlavním tématem mapy. Umísťuje se nejčastěji k hornímu okraji mapy a píše se ostatečně velkými písmeny. Název je nejůležitější písmenný prvek na mapě a jako jeiný je čitelný z větší vzálenosti. Pro název se používají jenouché roy písma, které nemají vlasové čáry, protože ty by z větší vzálenosti mohly při četbě činit problémy, přeevším ro grotesk, který lze při počítačovém zpracování nahrait fontem Arial. V názvu se nepoužívá slovo mapa. Název mapy se v průběhu tvorby tematické mapy může upřesňovat. Kažé zpřesnění tematického zaměření mapy násleně ovlivní koncepci mapy, rozsah a tematickou bohatost obsahu mapy. To se projeví ve výběru prvků, jejich generalizaci a způsobu znázornění. Zpřesnění tematického zaměření se proto musí orazit i ve zpřesnění názvu mapy. Při sestavování názvu mapy je nezbytné oržet zásau násleujícího řetězce: téma - název mapy - hlavní vyjařovací prostřeek - legena. To znamená, že téma mapy, které kartograf ostává zaané, musí být v názvu stručně, ovšem jenoznačně obsaženo. K tomu slouží věcné, prostorové a časové vymezení tematického zaměření mapy. Příkla názvu tematické mapy: MÍRA NEZAMĚSTNANOSTI V PRAZE V ROCE 2002 věcné vymezení prostorové vymezení časové vymezení U jevů, které nejsou časově významně proměnlivé (např. namořská výška, půní typy), se nemusí v názvu uváět časové vymezení. Je-li název příliš louhý, rozělí se na titul a potitul. Titul nejčastěji obsahuje věcné vymezení, výjimečně prostorové vymezení, hlavního tématu mapy. Píše se vžy velkými písmeny. Potitul nejčastěji obsahuje prostorové a časové vymezení jevu. Píše se vžy po titul malými a menšími písmeny než titul. Příkla názvu tematické mapy rozěleného na titul a potitul: MÍRA NEZAMĚSTNANOSTI V PRAZE rok 2002 Legena Legena poává výkla použitých mapových znaků a ostatních kartografických vyjařovacích prostřeků včetně barevných stupnic. Vysvětlivky jsou samostatné knižní přílohy u vícelistových mapových ěl, např. topografických nebo geologických map, ky bývá obsah map velmi porobný a počet použitých znaků vysoký. Jenotlivé listy pak legenu neobsahují. Sestavení legeny tematické mapy je náročný úkol. Měřítko Měřítko mapy je pořízeno účelu a tematickému zaměření kartografického íla. Ovlivňuje porobnost a přesnost znázornění prvků obsahu a možnosti řešení úloh na mapách. Má vliv i na plošný rozsah území kartograficky znázorněného na jenom listu mapy. Je spojeno s formátem mapy a kartografickým zobrazením. Měřítko je hlavním ukazatelem stupně porobnosti vyjáření prvků a jevů. Volbu měřítka ovlivňuje význam území, jeho zvláštnosti, rozměry mapového listu, přehlenost a čitelnost. Měřítko mapy se obvykle uváí v grafické i číselné poobě, něky i slovně. Záklaní je měřítko grafické. Upřenostňuje se ze vou ůvoů: P2-5

6 při kopírování, ky ochází ke zvětšování a zmenšování mapy, které může postihnout pouze grafické měřítko, zatímco číselné a slovní se po této úpravě stává chybnými, je-li tematická mapa výstupem z určitého informačního systému, může být sestavena v nestanarním měřítku, tj. napříkla 1 : Pak se uváí pouze grafické měřítko, protože číselné působí značně nezvykle. 1 km km km km km Obr. 2.2 Druhy grafických měřítek Vhoným oplněním grafického měřítka je zjemnění jeho části. Hlavní i velejší ělení grafického měřítka se vžy prováí ekaickým způsobem ( nikoli ). Výběr měřítka tematických map závisí na řaě faktorů. Definitivně lze měřítko stanovit často až po ůklaných rozborech obsahu a znakového klíče po zpracování a po analýze vzorových ukázek map. Kartograf se vžy snaží, aby měřítko mapy bylo poku možno stanarní a umožňovalo snané převoy a srovnání obsahu map různých ruhů a typů. V přípaě souboru map by měla sousení měřítka tvořit násobky nebo poíly měřítkového čísla. Tiráž Tiráž mapy je soubor informací o různých aspektech tvorby a vlastnictví mapy. Tiráž závisí na ruhu mapy. Vžy však obsahuje: jméno autora nebo vyavatele mapy; aby neošlo ke špatnému určení autorova jména, píše se křestní jméno malými písmeny, příjmení velkými - např. Jan PAVEL, Karel JOSEF, místo vyání (sestavení) mapy, rok vyání (sestavení) mapy. U většiny map obsahuje tiráž řau alších informací o vyavateli a způsobu tisku mapy. Jsou to přeevším: kartografické zobrazení, reaktoři, naklaatel, nákla, pořaí vyání, lektoři mapy, ruh tisku, úaje o papíru, copyright mapy, poklaové zroje a alší. Je-li tiráž velmi obsáhlá, může být rozělena na více částí, které se umístí o různých míst na mapovém listu. Nejčastěji se umísťuje k olnímu okraji mapy, většinou vpravo. P2-6

7 Mapové pole Mapové pole (vlastní mapa) je přemětem celého učebního textu, proto není na tomto místě porobněji rozveena NADSTAVBOVÉ KOMPOZIČNÍ PRVKY Nastavbovými prvky kompozice se zvyšuje informační honota tematické mapy i její atraktivnost. Vhonou kompozicí lze zlepšit i čitelnost, přehlenost a názornost. Nastavbovými prvky mohou být jak grafické marginálie (velejší mapy, grafy, profily aj.), tak i textové marginálie (vysvětlující texty, tabulky, přehley aj.). Obecně platí, že kartograf musí velice pečlivě zvažovat použití nastavbových kompozičních prvků na tematických mapách. Jejich příliš vysoký počet může zatížit mapu natolik, že se stane nepřehlenou a nečitelnou. Jsou-li nastavbové prvky na mapách uveeny, musejí být proveeny tak, aby svojí výrazností (plochou, barvou, tloušťkou čáry apo.) opovíaly svému významu v mapě. Proto při konstrukci mapy musí být mapové pole nejominantnějším kompozičním prvkem a titul mapy nejvýraznějším písmenným prvkem na mapě. Nastavbovými prvky jsou nejčastěji: Směrovka - je grafické vyjáření orientace mapy ke světovým stranám. Nejčastěji má poobu magnetické střely ukazující na sever. Směrovka se na mapách uváí vžy. Existují pouze tři výjimky, ky mapa nemusí směrovku obsahovat, a to: obsahuje-li mapa zeměpisnou síť (poleníky a rovnoběžky), jená-li se o známé území, ky napříkla tvar pobřeží nebo státní hranice určí orientaci mapy (např. mapy světa, Afriky, České republiky apo.), je-li mapa součástí mapového souboru, který je jako celé mapové ílo orientováno určitým směrem (např. státní mapová íla). Obr. 2.3 Druhy směrovek Je-li součástí směrovky popis nebo písmenné označení světových stran, prováí se v jazyce, ve kterém jsou proveeny název, legena a tiráž mapy. Nelze tey na české mapě použít směrovku s anglickými písmeny N, E, S a W. Logo je grafický symbol nebo obrázek vztahující se k tématu mapy, autorovi, vyavateli či jiným subjektům. P2-7

8 Tabulky zpravila obsahují zpřesňující úaje, ze kterých byla mapa vyhotovena, nebo obsahuje informace oplňující tématiku mapy. Používají se jen tabulky přehlené. Grafy. Grafy jsou hojně na tematických mapách zastoupeny v obou záklaních grafických formách - jako iagramy a schémata. Diagramy nejčastěji obsahují informace oplňující nebo shrnující tématiku mapy. Schémata obsahují postup konstrukce mapy nebo strukturu mapovaného. Velejší mapy znázorňují výřezy nebo lokalizační mapky. Doplňují hlavní mapu ve stejném nebo olišném (zpravila menším) měřítku. Zařazením velejších map o volných míst v kompozici tematické mapy může být stuium širších souvislostí aného prostoru vážně narušeno. Souobé požaavky na informační funkci mapy vyžaují, aby spolu se znázorněním aného území, vymezeného příroními nebo aministrativními hranicemi, byly na mapě zachyceny v potřebné míře i přilehlé oblasti. Velejší mapy, časté v tematické kartografii, mnohy nesplňují tuto informační funkci a znesnaňují stuium širších souvislostí s okolním územím. Proto kompozice s velejšími mapami je třeba vžy řáně zůvonit. Obrázky oplňují estetickou stránku mapy. Napomáhají její atraktivnosti a přitažlivosti. Mohou jimi být i barevné nebo černobílé fotografie. Nesmějí však působit příliš ominantně nebo rušivě. Textová pole jsou nejčastěji vysvětlující texty, efinice, popis meto, uveení aktuálnosti, motto apo. Pro jejich proveení platí nejenom pravila českého pravopisu, ale i obecné typografické zásay. Blokiagramy obsahují informace oplňující nebo shrnující tématiku mapy, řezy, profily apo. (viz kapitola 10.3). Velmi vhoně oplňují hlavní téma mapy - zpřesňují, vysvětlují nebo konkretizují vybrané pojmy nebo vazby obsahu mapy. Citace uveené na mapách se říí platnými normami. Je třeba zůraznit, že uveení pramenů, ze kterých byly všechny části mapy sestaveny je nezbytné uvést nejenom pro efektivnější práci s mapou a informacemi v ní, ale i z ůvou respektování autorského práva vztahujícího ke všem použitým zrojů. Rejstříky a seznamy obsahují výčty objektů či lokalit nebo výpisy různých souborů. Pro určité typy rejstříků a seznamů se často používá zaní strana mapy. Reklamy jsou na mapách nejčastěji umístěny za sponzorské příspěvky, které umožnily vyání mapy. Autoři mapy se musejí ubránit nátlakům sponzorů a zabránit tak znetvoření mapového listu přeimenzovanou reklamou nejbohatšího sponzora mapy. 3. LEGENDA Sestavení legeny tematické mapy je v postatě zpracováním přehleu znakového klíče nebo také kartografickým kóováním. Legena tvoří otevřený grafický systém rozvíjejících se znakových klíčů soustav v závislosti na tvorbě a znázorňování nových objektů a jevů. Vypracování legeny je jením z nejnáročnějších a nejůležitějších úkolů při tvorbě mapy. Záklaem pro zpracování znakového klíče je příslušný obsah konkrétní mapy ZÁSADY TVORBY LEGENDY Pro tvorbu legeny platí všeobecné zásay. Legena tematické mapy musí být: 1. úplná Legena musí obsahovat všechny vyjařovací prostřeky použité v mapové kresbě a naopak. Zjenoušeně lze požaavek úplnosti legeny popsat násleovně: Co je v mapě, je v legeně, co je v legeně, je v mapě. To také znamená, že v legeně mapy nesmějí být znaky, které se nevyskytují v její kresbě. Zásau úplnosti legeny je nutné chápat tak, že v legeně musí být obsaženy všechny prvky nutné pro ekóování interpretované informace. Na tematické mapě legena obsahuje přeevším prvky tematického obsahu s jejich objasněním. Nemusí obsahovat prvky topografického P2-8

9 poklau. Vyžaují-li zvláštnosti území uveení topografického poklau o legeny mapy, pak se znaky topografického poklau umísťují až na konec legeny za tematický obsah. Legena ále neobsahuje matematické, pomocné a oplňkové prvky obsahu mapy. 2. nezávislá Legena musí obsahovat znaky, které jenoznačně vyjařují prvky obsahu mapy. Nezávislost legeny se poruší v přípaě, že jenomu objektu v mapě lze přiřait va různé kartografické znaky (napříkla zaveením kategorií strom a listnatý strom). Duplicitní grafická interpretace jenoho jevu v mapě je nepřípustná. 3. uspořáaná Legena musí být sestavena v logicky uspořáaný systém skupin znaků a v rámci skupin zachována posloupnost jenotlivých znaků. To znamená, že znaky pro hyrologické jevy a objekty se sružují o jené skupiny (např. Vostvo) a nevyskytují se ve více skupinách. Uspořáání legeny opovíá ve většině přípaů struktuře znázorňovaného jevu (např. její hierarchii). K jejímu snanějšímu čtení lze využít číslování. 4. v soulau s označením na mapě Proveení znaků v legeně musí být shoné s proveením znaků na mapě pole záklaních vlastností kartografického znaku. Tzn. že znaky jsou proveeny shoně v legeně i v mapě (velikost, tvar, barva apo.). Jakákoli olišnost kartografického znaku v mapě a v legeně může být interpretována jako vyjáření olišné kvality nebo kvantity znázorňovaného jevu. 5. srozumitelná Legena musí být vypracována pole kartografických zása jazyka mapy s ohleem na okruh buoucích uživatelů. Musí být obře čitelná a zapamatovatelná. Obr. 3.1 Příkla špatně strukturované legeny Legena se sestavuje pole charakteru obsahu a ruhu mapy buď jako: P2-9

10 jenouchá (prvková, elementární) - zpravila na analytických mapách, kombinovaná - zpravila na komplexních mapách, složená kombinovaná (tabulková, bloková, klasifikační schémata) - zpravila na syntetických mapách, nebo pole typu mapy jako: typologická - na mapách s rozpracovanou typologií, přípaně klasifikací prvků obsahu, regionální - na mozaikových mapách zachycujících iniviuální území, chronologická - na mapách znázorňujících genezi, stratigrafii nebo časovou ynamiku jevů. Výslekem akceptování výše uveených zása při tvorbě legeny tematické mapy je logické uspořáání obsahu mapy a jeho grafického znázornění v optimálním znakovém klíči. Násleující postup tvorby legeny umožňuje takové grafické vyjáření mapy jako celku, aby její vnímání a čtení bylo možné ve více informačních rovinách. 4. KARTOGRAMY Metoa kartogramu se také ojeiněle označuje jako metoa kvantitativních areálů. Označení kartogram se používá i pro tematické mapy stejné postaty jako íla ále popsaná s tím rozílem, že místo rastru se používá barva. Někteří kartografové vymezují pojem kartogram násleovně: kartogram je jenouchá tematická mapa, ke pro kažý areál interpretujeme, zpravila pomocí barvy nebo sítě, jenu, výjimečně více relativních honot, vztažených k ploše. Kartogramy patří k nejvýznamnějším vyjařovacím metoám tematické kartografie, protože umožňují prostorové vyhonocení srovnatelných relativních honot. Jsou to v postatě obrysové kartografické kresby územních celků, ve kterých jsou grafickým způsobem plošně znázorněna statistická ata týkající se různých prostorových jevů, např. hustoty zalinění, sklonu svahů a alší oplňují toto vymezení tvrzením, že je o způsob, jímž se vyjařuje stření honota určitého sleovaného jevu pro ané území. Kartogramy jsou jenouché tematické mapy, ke záklaem je kartografický areál, který je nositelem jené (výjimečně vou či více) kvantitativních úajů ve smyslu relativních honot. Z metoického hleiska je ůležité, aby přepočet příslušné relace byl vztažen právě na měrnou jenotku plochy (např. hustota zalinění - obyv./km 2, výnos obilí v tunách na hektar). Z fyziologického hleiska totiž závisí výslená intenzita vjemu při pozorování výplně areálu nejen na kartografickém vyjařovacím prostřeku - tzn. hustoty sítě (popř. sytosti barvy), ale i na velikosti plochy, kterou vykrývá. Kartogramy jsou nejčastěji využívané prostřeky vyjáření kvantity v mapě. Znázorňování kvantitativních úajů o mapy je pomíněno vztahem mezi prostorovou proměnlivostí jevu a jeho absolutní nebo relativní velikostí. Je-li potřeba znázornit absolutní honoty jevu, používá se nejlépe vhoný typ kartoiagramu, popř. boové metoy nebo izolinií. V přípaě potřeby znázornění relativních honot jevu, volí se metoa kartogramu (rastrový nebo barevný). Kartogramy je možné rozlišit pole použitého územního ělení celkové plochy na: kartogramy s geografickými hranicemi - mohou jimi být aministrativní jenotky (kraje, okresy, městské čtvrti, katastry aj.), fyzickogeografické oblasti (geomorfologické jenotky aj.) nebo ekonomické rajóny (aglomerace, spáové oblasti aj.), kartogramy s geometrickými hranicemi - kterými mohou být strany čtverců, trojúhelníků, šestiúhelníků apo. V geografické praxi převláají kartogramy s geografickými hranicemi, ovšem užívání kartogramů s geometrickými hranicemi je z určitého pohleu velice výhoné. Tato výhoa spočívá v tom, že by se mohly pole přeem vytvořených sítí vyšetřovat a vyjařovat vybrané jevy v určitých časových P2-10

11 obobích či okamžicích, aniž by výsleky poléhaly nežáoucím aministrativním změnám (např. správního členění). Z geografického hleiska by pak většina takových úajů a informací měla stálý louhoobý a přeevším srovnatelný charakter. Tento přístup se používá při botanickém nebo zoologickém mapování (inventarizaci). Ve správních jenotkách se znázorňují intenzity jevů zjištěných na záklaě statistických úajů. Proto se tato metoa něky označuje jako statistická. V geometrických sítích (čtvercích, trojúhelnících, šestiúhelnících aj.) se znázorňují přeevším ata kartometricky zjištěná uvnitř těchto polí. Tato metoa se obvykle nazývá geometrická. Sleovaný jev, který je ve skutečnosti na ploše územní jenotky rozmístěn nerovnoměrně, je v kartogramu vyjářen jeinou stření hustotou nebo intervalem honot (např. 150 t/ha nebo t/ha). Pře zpracováním kartogramu je třeba zjistit rozíl mezi maximální a minimální stření hustotou vyskytující se ve znázorňovaném území. Tento rozíl se rozělí pole zvoleného přístupu (statistickým šetřením) na určitý počet intervalů, z nichž kažý je pak vyjářen jiným rastrem velikostní stupnice. Ve statistické praxi se velmi často aplikuje metoa kartogramu, která nemá prostorový zákla (např. poíl výělečně činných obyvatel na celkovém počtu obyvatel v určité lokalitě, poíl omácností používajících v obci plynové topení aj.). Takové kartogramy se označují jako nepravé. Metoa kartogramu je v tematické kartografii intenzivně používána a často se kombinuje s jinými metoami, nejčastěji s metoou kartoiagramů. To má výhou současné prezentace absolutních i relativních honot RASTR Rastr je způsob vyjáření kvalitativních a kvantitativních charakteristik plošných jevů pomocí pravielně nebo nepravielně rozmístěných boových nebo liniových kartografických znaků. Metoa rastru slouží ke zvýraznění a vzájemnému kvalitativnímu nebo kvantitativnímu olišení areálů. Dělí se: pole geometrické povahy: boový, liniový (tzv. šrafura) pole rozmístění znaků: pravielný, nepravielný pole proveení: barevný, černobílý pole užití: kvalitativní, kvantitativní Boové rastry se skláají z pravielně nebo nepravielně rozmístěných boových znaků (boů, kroužků apo.), u linií se jená o souběžnou osnovu čar veených jením nebo více směry (křížení). Kvalitativní (vzorkový) rastr se používá pro kvalitativní rozlišení vyjařovaného jevu (jeho kategorií). Příklay: geologie, sklaba lesa, náronostní složení, využití země a alší. Kvantitativní rastr se používá pro kvantitativní rozlišení vyjařovaného jevu (např. jeho intenzity). Příklay: hustota zalinění, hektarové výnosy, eroze půy, sklon svahů, migrační salo a alší. Stupnice Stupnice rastru kartogramu je obobou honotového měřítka iagramového znaku používaní v kartoiagramech. Správné stanovení průběhu intenzity zkoumaného jevu v ané ploše mapy je jením z nejůležitějších kroků při použití rastru. Poku se vytvoří chybná stupnice, správné použití rastru však celkový výsleek nespraví. Obecně se vytvářejí stupnice: pravielné: aritmetické řay, např , geometrické řay, např , nepravielné: stanovené statistickými metoami, P2-11

12 volně sestavené, např Pole ělení oboru honot se vyčleňují stupnice plynulé (např ) a intervalové (např. 0-2, 3-4, 5-6) PARAMETRY RASTRU Kažý rastr má čtyři záklaní parametry: strukturu, tloušťku/velikost, hustotu a směr. Tyto parametry určují intenzitu rastru, což v postatě znamená zhušťování rastru pole určitých zása. Při tvorbě kartogramu je třeba vyznačit areály rastrem tak, aby narůstání intenzity rastru bylo v soulau s narůstáním intenzity jevu, což z fyziologického hleiska znamená soula se stupňováním pokrytí plochy černou barvou. Používají-li se čárové nebo mřížkové rastry, čáry se napříkla postupně umísťují blíže k sobě nebo se zesilují. Při sestavování stupnic kvantitativního rastru existuje více přístupů. Jením z nich je oržování násleujících zása: 1. V pořaí jenotlivých parametrů v stupnici se nevracet. struktura tloušťka/velikost hustota směr Obr. 4.1 Pořaí jenotlivých parametrů rastru (shora olů o menší intenzity k vyšší) Pořaí jenotlivých parametrů je efinováno násleovně: struktura - rastry z boových znaků nebo liniových přerušovaných znaků se používají na začátku stupnic pro vyjáření nejnižších honot jevu, rastry složené z jenouchých sítí (křížení, šachovnicová pole aj.) se umísťují na konec stupnice, tloušťka (u linií) / velikost (u boů) - rastry z tenkých linií, resp. malých znaků, se používají pro začátky stupnic a rastry ze silných linií, resp. velkých znaků pro konce stupnic, hustota - říké rastry se používají pro nízké honoty, hustší rastry pro vysoké honoty, - tloušťka/velikost a hustota spolu souvisejí, platí pravilo čím tlustší, tím blíž k sobě, směr - při použití vou směrů se používají směry na sebe kolmé a upřenostňuje se vojice voorovný - svislý pře vojicí šikmých směrů pravý - levý, - při použití 3 směrů je pořaí: voorovný, pravý šikmý, svislý, - při použití 4 směrů je pořaí: voorovný, šikmý pravý, šikmý levý, svislý. 2. Rastry extrémních intervalů (okrajových, tj. první a poslení kategorie ve stupnici) se výrazně olišují o rastrů ostatních kategorií ve stupnici. Při kvantitativním rozlišení jevu jsou P2-12

13 nejvhonějšími parametry rastru pro vzájemné olišení rastrů tloušťka a hustota, protože nejsnaněji umožňují vyjáření intenzity jevu íky možnosti zvýšit poíl černé barvy v areálu. Proto se stupnice kvantitativního rastru sestavují nejčastěji na záklaě využití tloušťky a hustoty rastru. První a poslení rastr se volí ostatečně olišný o všech ostatních kategorií, nejčastěji se používá olišení strukturou. Obr. 4.2 Olišení extrémů ve stupnici kvantitativního rastru 3. V rastru se nepoužívá plná bílá ani černá barva, protože: bílá barva je vyhrazena pro kategorie jev se nevyskytuje nebo ata nejsou k ispozici, černá barva je i pro nejvyšší kategorii příliš absolutní a neává možnost vyjářit vyšší intenzitu jevu; navíc se vyskytují problémy s čitelností hranic areálů a popisem, které bývají proveeny nejčastěji právě černou barvou. 4. Čím tlustší čára, tím blíž k sobě. Tím je v areálu více černé barvy, tzn. že intenzita rastru narůstá a lze tak vyjářit vyšší honoty znázorňovaného jevu. Obr. 4.3 Vyjáření zvyšování intenzity jevu ve stupnici kvantitativního rastru 5. Legena rastru ve formě samostatných políček se používá pro iskrétní charakteristiky jevů, pásek pro charakteristiky spojité. Způsob popisu legeny je uveen na násleujícím obrázku. t/ha 30 C na 30 tis. US$/obyv a více obyv./km o 15 Obr. 4.4 Grafická pooba legeny kvantitativního rastru s popisu 6. Kategorie intenzity jevu se v legeně řaí zleva oprava nebo shora olů. Řazení rastru zola nahoru lze použít pouze u vyjáření jevů s vertikální postatou (např. namořská výška) URČOVÁNÍ INTERVALŮ VELIKOSTNÍCH STUPNIC Volba intervalů velikostních stupnic map, kartogramů a iagramů musí být vžy založena na objektivním rozboru znázorňovaného souboru, který je nejčastěji statistickým souborem. Tříění statistického souboru pole kvantitativních znaků se prováí o tří (skupin) pole velikosti tříícího znaku. Celkový počet statistických jenotek souboru n se rozěluje o m tří. V přípaě, že je tříící znak spojitý nebo nabývá mnoha honot, vymezují se tříy pomocí tzv. tříních intervalů. P2-13

14 Sestavení velikostní stupnice pro kartogram probíhá obecně pole násleující osnovy: 1. orientační zjištění četností výskytu jevu v pravielných intervalech, 2. určení typu rozělení četností, přípaně jeho testování a výpočet jeho charakteristik (stření honoty, ochylky, parametry šikmosti apo.), 3. vymezení intervalů stupnice pole typu rozělení četností, 4. vytvoření kvantitativního rastru (nebo barvy), 5. konstrukce výsleného kartogramu. Správné určení počtu tří m je ůležité pro aekvátní sělení kartografické informace. Jestliže je počet tří m příliš malý, informace o rozělení počtu jenotek v celé šíři možného výskytu se ztrácejí. Na ruhé straně, je-li počet tří příliš velký, snižuje se přehlenost tříění a některá charakteristická rozložení honot zanikají. Nepřípustné je, aby m n, ky jena statistická jenotka spaá o jené tříy a přitom některé tříy jsou neobsazeny. Neexistuje obecné pravilo, které by jenoznačně určovalo počet tří m. Někteří autoři oporučují na záklaě empirického ohonocení používat 5 až 20 tří, jiní stanovují m pole násleujících vzorců: m= n m 5log n m 1+ 3, 3log n ke m je počet tří a n je počet statistických jenotek. Interval (ve statistice tříní interval) je rozpětí honot tříícího znaku, který tvoří jenotlivé tříy. Je efinován olní a horní mezí intervalu. Rozíl horní a olní meze se nazývá šířka intervalu h. V kartografii se používají velikostní stupnice, které mají intervaly stanoveny: xmax xmin konstantní šířkou h =, tj. koeficientem aritmetické řay, např m... at., geometricky narůstající šířkou, tj. koeficientem geometrické řay, např at., obecně proměnlivou šířkou, např at. Velice ůležité je stanovení stupnice průběhu intenzity zkoumaného jevu v hranicích kartogramu. Stupnice se rozělují pole vzájemné návaznosti intervalů: stupnice spojité - intervaly na sebe navazují pokrývají svými intervaly celé rozpětí souboru honot, např , stupnice nespojité (skokové) - část řay je vypuštěna pro absenci honot v souboru a intervaly pak na sebe v určité části stupnice nenavazují a používají se jen pro intervaly, v nichž je jev zastoupen, např , , ; nespojité stupnice vyžaují zvláštní konstrukční přístup. Při ělení stupnice se začíná zjištěním maximální a minimální honoty znázorňovaného jevu na aném území a celý rozsah stupnice se pak rozělí na určitý počet stupňů. Převláají násleující záklaní typy ělení stupnic: 1. lineární - stupnice se rozělí rovnoměrně na stejně velké intervaly, 2. s rostoucími intervaly - intervaly s šířkou rostoucí aritmetickou řaou se zvětšují o zvolenou konstantu k nebo intervaly s šířkou rostoucí geometrickou řaou jsou vžy n-násobkem hraniční honoty nejbližšího nižšího intervalu, 3. ekvivalentní - jenotlivé intervaly zaujímají v mapě přibližně stejnou plochu, P2-14

15 4. intervaly určené statistickými metoami - na záklaě četnosti honot nebo intenzity jevu se ovozuje frekvenční křivka nebo histogram, ze které se určuje nejvhonější rozělení pro ané zastoupení jevu. V praxi se volí způsob ělení stupnice pole řay kritérií. Záleží na zaveených konvencích v geografickém výzkumu nebo na požaavcích zaavatele mapy. U větších mapových ěl a atlasů se používá statistické šetření, jehož výslekem jsou pak věecky zůvoněné stupnice, závazné pro celé kartografické ílo. Všeobecně se přihlíží k rovnoměrnosti rozmístění mapovaného jevu nejenom v území, ale i v rozpětí honot, kterých nabývá. Běžná jsou i empirická ělení, která sice berou v úvahu četnosti honot, ale také grafickou stránku (plochy vrstev se směrem k největší honotě zmenšují, ale intenzity rastru přibývá) i ryze praktickou (zaokrouhlené hranice intervalů). Intervaly stupnic je třeba stanovovat na záklaě rozborů frekvenčních souborů at. Nejběžnějším způsobem stanovení intervalů stupnic a nejvhonějším pro první přiblížení pooby kartogramu je rozělení celého variačního rozpětí souboru na 4 až 5 intervalů. Stupnice je konstrukčně jenouchá, snano se pamatuje a poává obré výsleky pro propagační účely kartogramů. Poku je však požaavkem vytvořit exaktní znázornění prostorového rozmístění jevu formou kartogramu, je nezbytně nutné určit stupnici zásaně objektivními statistickými metoami. K nejčastějším statistickým způsobům užívaných k vytváření stupnic kartogramů patří: rovnoměrné rozělení variačního rozpětí souboru okrouhlými honotami, rozělení variačního rozpětí souboru okrouhlými honotami tak, že stejnými intervaly je rozělen jen úsek velkých četností, rozělení meiánem a horním a olním kvartilem (popř. jinými kvantily), průměrem a průměrnou ochylkou o průměru, průměrem a směroatnou ochylkou, vytýčení mezí moálního intervalu s vyznačením hranic vyjařující sela (minima) frekvenčního grafu. Nejvhonějším a nejpřesnějším způsobem je sestavení velikostní stupnice z rozboru frekvenčního grafu. Frekvenční graf vyjařuje rozělení četností, pole něhož je třeba vymezit hranice intervalů. Při stuiu rozělení četností geografických jevů se nejčastěji vyskytují násleující rozělení: Vícevrcholové rozělení. Jev je reprezentován nesouroým souborem. Jená se o nejčastější přípa rozělení četností výskytu geografických jevů. Protože kažá vrcholová oblast frekvenčního grafu a její blízké okolí přestavuje typický atribut vyšetřované vlastnosti zkoumaného jevu, vymezují tyto části grafu jenotlivé intervaly stupnice. Objekty vyskytující se v určitém vrcholu mají společný atribut. f správné f chybné Obr. 4.5 Vícevrcholové rozělení - vymezení intervalů stupnice Normální rozělení. Jev se vyskytuje nejčastěji v okolí průměru, směrem k extrémním honotám výskyt jevu výrazně klesá. Nejčastěji se soubor rozěluje aritmetickým průměrem a P2-15

16 směroatnou ochylkou. Vypočtené honoty (např. x+2s), ke se volí hranice intervalu, jsou zároveň inflexními boy grafu. Poku je rozělení ploché, lze použít vojnásobek směroatné ochylky. f správné f chybné 0 x - 2s x x + 2s f správné f chybné 0 x - 2s x x+ 2s Obr. 4.6 Normální rozělení - vymezení intervalů stupnice Rozělení blízké exponenciální funkci. Jev se vyskytuje nejčastěji v nízkých honotách (např. 1, 2 a 3). Nejvhonějším řešením je rozělení úseku nejčastějších honot (nízké honoty) exponenciálně a minimální výskyty (vysoké honoty) zahrnout o jenoho, maximálně 2 intervalů. f správné f chybné Obr. 4.7 Rozělení blízké exponenciální funkci - vymezení intervalů stupnice Rozělení Pearsonovy křivky III. typu. Nejvhonějším řešením je rozělení úseku vyšších četností pravielnými intervaly a oblasti malých výskytů jevu a oblastí přibližně rovnoběžných s osou x (stření část Pearsonovy křivky) zahrnout o menšího počtu intervalů. P2-16

17 f správné f chybné Obr. 4.8 Rozělení Pearsonovy křivky III. typu - vymezení intervalů stupnice Rozělení tvaru U. Stejně jako u rozělení Pearsonovy křivky III. typu je i ze nejvhonějším řešením rozělení úseku vyšších četností pravielnými intervaly. Oblasti malých výskytů jevu a oblastí přibližně rovnoběžných s osou x (stření část Pearsonovy křivky) se zahrnují o menšího počtu intervalů. f správné f chybné Obr. 4.9 Rozělení tvaru U - vymezení intervalů stupnice Kartogram nejčastěji vyjařuje pro kažý areál jenu charakteristiku, a to nejčastěji hustotou rastru nebo velikostí pravielně rozmístěných teček (popř. stupněm barvy intenzitu jeiného jevu). Obr Jenouchý kartogram V přípaě kartogramu ve formě stupňových blokiagramů, pak opovíá intenzitě jevu výška tělesa, jehož postatou je perspektivně zkreslený obrys územní jenotky. P2-17

18 Kažá ílčí jenotka je pokryta rastrem pole přeem sestavené stupnice. Při tvorbě kvalifikačního kartogramu se nejprve určí průměr nebo stření hlaina intenzity jevu v celé znázorňované ploše kartogramu. Ve stupnici se vyjařují rozílným rastrem tříní intervaly na a po stření hlainou. Přitom intenzita vou ruhů rastrů se zvětšuje směrem na obě strany o stření hlainy. Něky je výhonější použít pro honoty na stření hlainou liniový rastr, po stření honotou tečkovaný rastr. Po vyjáření honot v kartogramu se vymezí (kvalifikuje) zesílenou linií území, která mají intenzitu jevu na a po stření hlainou. Selektivní kartogram se používá vžy, kyž se na ploše vyskytují vě nebo více kategorií znázorňovaného jevu, které se v relativních honotách oplňují (např. přírůstek/úbytek, imigrace/emigrace, enuace/akumulace apo.). Jená se vžy o jev, ky se snižováním honot jené kategorie jevu úměrně narůstají honoty ruhé kategorie jevu. Provee se selekce jené kategorie a ta se zpracuje poobně jako u homogenních kartogramů. Selekce se uvee v legeně. 5. BARVA Barva má mezi kartografickými vyjařovacími prostřeky výjimečné postavení. Je samostatným vyjařovacím prostřekem a zároveň je i součástí všech prvků mapy. Užití barev v tematické kartografii plní vě záklaní funkce. V prvním přípaě je barevné proveení mapy součástí mapového jazyka a nositelem určité informace. Druhou funkcí je zvýraznění názornosti mapy a jejího estetického účinku. Barva mapu oživuje, zpřehleňuje a poskytuje jí značné možnosti rozlišení. Černobílé mapy se používají přeevším v přípaě kartografického oprovou knižních a časopiseckých publikací a map rozmnožovaných fotograficky nebo černobílou reproukcí v malém náklau. Barevného proveení se používá na mapách všech měřítek a tematik, umožňují-li to technické prostřeky tisku mapy. Boové i čárové znaky je možné vyplňovat barvami, čímž vzniká při použití napříkla osmi barev osminásobný počet znaků PARAMETRY BARVY Použití barev má řau geografických, technických a kompozičních aspektů. Jsou výslekem efinování tzv. parametrů barvy, kterými jsou tón, sytost a jas. Tón - Tón je vlastnost barevného vjemu charakterizovaná vlnovou élkou, označovaná názvem barvy (barva morá, červená aj.). Jená se o umístění barvy ve spektrální řaě čili označuje převláající spektrální barvu. Rozlišují se vě skupiny barev: pestré (chromatické) jsou spektrální barvy - červená, oranžová, žlutá, zelená, morá a fialová, a nepestré (achromatické, neutrální) - bílá, černá a různé ostíny šei. Sytost (čistota) - Sytost je efinována jako vlastnost barevného vjemu, který určuje jeho rozílnost o vjemu nepestré barvy, jež se mu nejvíce poobá (určuje příměs jiných barev). Sytost vyjařuje poíl čisté pestré barvy a barvy nepestré ve výslené lomené barvě namíchané pro tisk.to znamená, že je mírou toho, jak mnoho se určitá barva jeví olišnou o šeé a poobá se buď čistě spektrální barvě nebo některé purpurové, jež vznikne sklááním okrajových spektrálních barev červené a fialové. Vyjařuje tey rozílnost vjemu barvy chromatické o vjemu barvy achromatické. Pole sytosti se rozlišují barvy syté a bleé. Jas (světlost) - Jas uává relativní čistotu barvy. Je efinován jako vlastnost vjemu svítící plochy, která umožňuje, aby vjem barvy byl vyhonocen stejně jako vjem nepestré (achromatické) barvy v rozsahu o velmi temné (tmavé) až o velmi jasné (světlé) čili je án množstvím bílého (bezbarvého) světla. Pole jasu se rozlišují barvy světlé a tmavé. Při tisku mapy se tmavých barev ociluje tiskem plné plochy, světlých barev použitím sítí (rastrů). Světlé barvy jsou barvy čisté nebo barvy vzniklé sklááním příslušných chromatických barev. P2-18

19 Tmavé barvy jsou barvy s příměsí šei, eventuálně skláání alších příslušných chromatických barev. Barvy, které se používají při vytváření obrazu v počítačovém prostřeí, jsou vytvořeny kombinací záklaních barev. Na barevné obrazovce je barva napříkla jako výsleek tří složek - červené, zelené a moré. Počet kombinací barev reprezentovaných trojicí bytů je 256 3, což je více než 18 milionů. Ne všechny obrazovky jsou však schopny takové množství barev současně zobrazit. Proto bývá počet barev pře vykreslením uměle snižován, ovšem tak, aby liské oko zaznamenalo co nejmenší ztrátu kvality obrazu. Z počítačového hleiska může být konkrétní reprezentace barvy značně různoroá. O jenobitové informace rozlišující pouze mezi barvami bílá a černá, přes osmibitové číslo označující stupeň šei až po různé zápisy barevných složek. Pro reprezentaci tří barev ve vou bytech (3 x 5 bitů) se vžilo označení high color, pro zápis ve třech bytech označení true color. Něky jsou barvy vyjářeny nepřímo - pomocí čísla okazujícího o tabulky, zvané paleta. V tematických mapách bývá často klíč barev stanarizován. Zpravila se jená o celé unifikované legeny, např. mapy klimatické (nízké teploty moré nebo zelené, vysoké teploty červené), geomorfologické (enuační tvary georeliéfu hněě, akumulační zeleně, antropogenní šeě apo.) nebo geologické (křía zeleně, neogén žlutě apo.). V současné kartografii převláají jasnější, nepříliš syté barvy, které mapy oživují, činí je zajímavějšími a estetičtějšími než říve často používané syté a tmavé barevné ostíny. Kartografické poniky mívají vlastní vzorníky barev SKLÁDÁNÍ BAREV Viitelné spektrum je v rozmezí vlnových élek elektromagnetického záření 400 až 700 nanometrů. Rozělí-li se toto spektrum na tři hlavní oblasti, získají se tři záklaní barvy: nm - barva morá, nm - barva zelená, nm - barva červená. Tzv. oplňkové barvy k barvám záklaním vznikají sklááním barev záklaních - žlutá (zelená + červená), purpurová (červená + morá) a azurová (morá + zelená). Všechny ostatní barvy vznikají rovněž sklááním, a to záklaních nebo oplňkových barev. Skláání barev může být aitivní nebo subtraktivní: 1. aitivní skláání barev (tzv. sčítání) - Vychází se o černé barvy a přechází se přiáváním (sčítáním) jenotlivých záklaních barev k barvě šeé - ke světlu složenému. Proto jestliže při aitivním skláání barev platí, že stejné množství moré, zelené a červené barvy ává barvu bílou, platí rovněž, že stejné množství azurové, žluté a purpurové, musí át opět bílou barvu. Aitivní skláání barev se uplatňuje při promítání a ociluje se ho pouze světlením - např. červená a zelená ávají žlutou. Je to tak proto, neboť v oplňkových barvách je zastoupení záklaních barev rovnocenné. 2. subtraktivní skláání barev (tzv. oečítání) - Postup je opačný než při aitivním skláání barev. O bílé barvy se oečítají jenotlivá monochromatická světla (záklaní nebo oplňkové barvy). Tak se vytváří směs světla tím, že se z bílého světla vyloučí určitá část. Při subtraktivním skláání např. oebrání azurové se žlutou ává zelenou. Jakmile se vyloučí poslení monochromatická složka, zůstane barva černá. Subtraktivní způsob skláání barev se používá při tisku, protože záklaem je bílý papír. Pro tisk se používají oplňkové barvy: žlutá, purpurová a azurová. Komplementární barvy P2-19

20 V moelu barev CIE se barvy označují násleovně (M - purpurová, Y - žlutá, C - azurová, R - červená, B - morá, G - zelená): záklaní barvy: červená (R=M-Y), morá (B=M-C), zelená (G=C-Y), pak bílá barva je R+B+G. oplňkové barvy: azurová (C=B+G), purpurová (M=R+B), žlutá (Y=R+G), pak černá barva (K) je M-C-Y. Tzv. malířské skláání barev vychází z ělení barev na primární, sekunární a komplementární: primární: červená (R), morá (B), žlutá (Y), sekunární: fialová (V=R+B), zelená (G=B+Y), oranžová (O=R+Y), komplementární: fialová (R+B): žlutá (Y), zelená (B+Y): červená (R), oranžová (R+Y): morá (B). Kažá barva má svou komplementární honotu vzniklou sklááním vou zbývajících primárních barev. Tzn. že komplementární barva k sekunární barvě je třetí primární barva, která se nepoílí na sklabě sekunární barvy. Komplementární barvy (např. zelená a červená) položené vele sebe se zvýrazňují. Kažá barva má snahu zabarvovat své okolí komplementární barvou. Proto zvláště vele ploch se sytou barvou nesmí být bílá plocha. Sklááním sekunární barvy a barvy k ní komplementární vzniká tzv. bezbarvá šeď PSYCHOLOGICKÉ PŮSOBENÍ BAREV Velmi ůležitým aspektem použití barvy v tematické kartografii je psychologické působení barev. Projevuje se napříkla vyvoláváním vjemu hloubky, pocitu tepla a chlau, nestejnou optickou váhou barev aj. Vjem hloubky - Vjem hloubky se uplatňuje i v situacích, ky se vyjařují pozitivní a negativní honoty nebo ojem vzálenosti. Vjem hloubky je vlastnost barevného vjemu, který má tón barvy. Liské oko vnímá kažý barevný tón s jinou intenzitou. To znamená, že zelenou nebo morou barvu nejlépe člověk čte z kratší vzálenosti, zatímco purpurová je viitelná na velkou vzálenost. Jsou-li ovšem napříkla morá, oranžová a purpurová současně ve stejné vzálenosti o pozorovatele, jeví se morá jako vzálenější, purpurová bližší a oranžová mezi nimi. To lze interpretovat i násleovně: barvy s kratší vlnovou élkou (morá) se zají být na mapě hlubší, resp. vzálenější než barvy s větší vlnovou élkou (červená). Toho se využívá ve stupnicích barevných vrstev, ke jsou barvy řazeny pole pořaí ve spektru, tj. zelená - žlutá - oranžová - červená. Pocit tepla - Pocit tepla se ostavuje u červené, oranžové a žluté (teplé barvy), pocit chlau u zelené, moré a fialové (stuené barvy). Využívá se nejčastěji na klimatických mapách při znázorňování teplot. Používá se i na vojenských mapách, ke omácí armáa je znázorněna červeně (teplá barva je příjemná) a nepřítel moře (stuené barvy jsou více cizí). Optická váha barev - Optická váha barev není u všech barev stejná. Závisí na tónu barvy i na jejím jasu a sytosti. Výraznější jsou barvy tmavé a syté. Nejnižší váhu má bílá a žlutá, o níž na obě strany spektra optické váhy přibývá. Největší optickou váhu mají barvy fialová, červená a černá. Nespektrální barvy, napříkla hněou, nelze jenoznačně zařait. Při zařazení bílé a černé je pořaí optické váhy (o nejnižší k nejvyšší) násleující: bílá - žlutá - oranžová - červená a žlutá - zelená - morá - fialová - černá. Různá optická váha barev v ploše se á vyrovnat použitím rastrů (výrazná barva rastrem, nevýrazná plně), u boových a liniových prvků změnou rozměrů (např. černá linie bue tenčí než zelená). P2-20