CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Faktory ovlivňující plnohodnotný život osob se sluchovým postižením na Broumovsku

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Faktory ovlivňující plnohodnotný život osob se sluchovým postižením na Broumovsku Téma práce: Faktory ovlivňující plnohodnotný ţivot osob se sluchovým postiţením na Broumovsku Anita Uţdilová Vedoucí práce: Mgr. Svatava Panská Olomouc, 2013

2 Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a že jsem všechny použité zdroje uvedla v seznamu literatury.. Podpis

3 Ráda bych zde poděkovala všem, kteří mě podporovali při realizaci této práce. Především vedoucí práce Mgr. Svatavě Panské, za její cenné připomínky. Také bych velmi ráda poděkovala celé své rodině za podporu během studia a psaní této práce. A velké poděkování patří i mému manželovi, za trpělivost a pomoc při technických úpravách. DĚKUJI

4 OBSAH Úvod... 5 I. TEORETICKÁ ČÁST Kvalita života Sluchové postižení Zvuk Sluch sluchové ústrojí Vlivy Klasifikace sluchového postiţení Úskalí sluchového postiţení Jazykové kompetence sluchově handicapovaných Komunikace (znakový jazyk a další komunikační systémy) Tlumočník Kompenzační pomůcky Individuální pomůcky Kolektivní pomůcky Vibrotaktilní a elektrotaktilní pomůcky Pomůcky pro poslech televize Obranné strategie II. PRAKTICKÁ ČÁST Metodologie výzkumu Cíl výzkumu Realizace Vyhodnocení dotazníku Zhodnocení Diskuze Závěr Bibliografický seznam Seznam příloh PŘÍLOHY... 70

5 Úvod V současné době jdou veškeré technologie kupředu a více se zaobíráme sociálními otázkami a problematikou různých druhů postiţení. Také nemalé téma v dnešní době je usnadnění ţivota/ kvalita ţivota. Více lidí, firem, různá společenství a organizace se snaţí usnadňovat ţivot lidem, kteří jsou nějak handicapování. I stát se danou problematikou zabývá. Dle mého názoru se ale nejvíce rozebírá téma stáří, romská problematika, mentální postiţení, ale lidé se sluchovým postiţením jsou stále někde v pozadí. Ačkoliv problematika sluchového postiţení není nějak popularizována, tak přesto je důleţité se touto tématikou zabývat. V roce 2005 bylo 278 miliónu lidí diagnostikováno se středně těţkým a těţkým sluchovým postiţením. Tyto údaje zprostředkovala světová zdravotnická organizace (WHO). Přední výrobce sluchadel Widex uvádí, ţe více neţ 500 milionů osob má nějakou poruchu sluchu a jeho odhady k roku 2015 jsou, ţe se tento počet zvýší na neuvěřitelných 700 milionů osob se sluchovou vadou (Horáková, 2012, s. 11). Tyto statistiky jasně uvádějí, ţe tato problematika není v malém měřítku a je důleţitý se jí zabývat To je důvodem, proč jsem si zvolila zrovna tuto problematiku. Mezi další důvody patří, ţe stále mnoho lidí toto postiţení podceňuje a neuvědomuje si, ţe se do podobné situace můţe dostat někdo z jejich blízkých nebo dokonce oni sami. A převáţně tito lidé, se pak straní vyuţívání kompenzačních pomůcek a tím i společnosti, které nerozumí. Sluchové postiţení je samo o sobě limitující faktor a lidé s touto problematikou mají ztíţený ţivot mnoha dalšími faktory, které by se daly omezit na minimum. Hlavním cílem mé práce bylo zjistit, které faktory jsou limitující pro lidi se sluchovým postiţením. Tedy, které jim způsobují komplikace v kaţdodenních činnostech. K realizaci práce jsem si vybrala kvantitativní výzkum, protoţe tento výzkum zkoumá četnosti daného jevu, coţ bylo pro mě důleţité z hlediska ověření si, zdali zvolené faktory jsou opravdu limitující pro lidi se sluchovým handicapem. Také se tento druh výzkumu vyuţívám při zkoumání jevů, které jsou jiţ teoreticky zmapovány. Coţ mi bylo nápomocno dozvědět se o dané cílové skupině více informací a na základě toho sestavovat faktory, které by mohly být limitující. A druh popisného výzkumu jsem zvolila z toho důvodu, ţe jsem chtěla zkoumat specifickou oblast, která nebyla zkoumána, a prvním krokem bylo zmapovat, popsat danou situaci. Tedy jak různé 5

6 limitující faktory vidí sami lidé se sluchovým postiţením. A tento základ můţe poslouţit k realizaci dalšího výzkumu, který se jiţ můţe specifikovat na konkrétní oblasti daných limitujících faktorů. Pro vytvoření práce jsem čerpala z následujících pramenů, které pro mě byly stěţejní: A. Horáková-Sluchové postiţení, úvod do surdopedie, M. Hroboň a kol. - Nedoslýchavost, J. Hrubý - Průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu, A. Hudáková - Ve světě sluchového postiţení, K. Jeřábková - Kompenzační pomůcky se specifickými potřebami, J. Slowík - komunikace s lidmi s postiţením, E. Souralová-Přehled speciální pedagogiky a školská integrace, V. Strnadová - Hádej co říkám aneb odezírání je nejisté umění. Praci jsem rozdělila na dvě části. První část je teoretická, kde nalezneme východiska pro druhou část praktickou. Obě tyto části jsou členěny do kapitol a podkapitol, které se zabývají různými tematickými okruhy. Tyto okruhy či kapitoly uvádějí problematiku týkající se sluchového postiţení a jsou to nezbytné podklady pro praktickou část. V praktické části jsou kapitoly rozfázovány dle realizace výzkumu. 6

7 I. TEORETICKÁ ČÁST 1 Kvalita života Hlavní roli vyrovnanosti jedince či jeho moţné deprivace můţe hrát rodina, okolí nejbliţších přátel, dobrá práce pracovní kolektiv, ale také škola. Škola má v ţivotě jedince obrovské postavení. Je to místo, kde se člověk s handicapem setkává s lidmi bez handicapu, coţ můţe vést k vytváření a prohlubování komplexů. Nebo to můţe mít i pozitivní dopad, kde veškeré komplexy vymizí (Hrubý, 1997, s ). Není moţné zde opomenout, co uvádí ve své knize pan docent Hrubý (1997, s. 13) Dobrý učitel dokáže odstraňovat hendikepy u dětí postižených, špatný učitel je způsobuje dětem zdravým. Pojem plnohodnotný ţivot by se z mého pohledu dal zaměnit za pojem kvalita ţivota, o kterém nalezneme daleko více informací, a tento pojem nám postačí pro tuto práci. Celkově pojem kvalita ţivota je velmi obsáhlý a tím velmi špatně uchopitelný a vysvětlitelný. A také to není absolutní pojem, ale je to relativní pojem, který vychází z hodnot, toho kdo to posuzuje, tedy z mých hodnot a tudíţ vychází z kvalitativních indikátorů mnou stanovených. Při zkoumání plnohodnotného ţivota jedince se sluchovým postiţením máme velkou škálu moţností, co můţeme zkoumat. Ať uţ to je od biologické podstaty, přes rodinný, společenský a pracovní ţivot (Gurková, 2011, s. 21). Hodnocení faktorů ovlivňující plnohodnotný ţivot závisí na našich zkušenostech, na našem ţivotě, který porovnáváme se ţivotem jiných lidí, nebo s tím co je ţádané a očekávané. Proto se kvalita ţivota skládá z individuální, subjektivní a komplexní sloţky, která obsahuje všechny sloţky ţivota jedince. Pro tuto práci si vyberu pouze jednu dílčí oblast z celé škály problematiky kvality ţivota. Tato část se týká problematik sluchově handicapovaných lidí a jejich sluchového postiţení, které jim komplikuje kaţdodenní činnosti v běţném ţivotě. Celý výzkum je zanesen do lokality Broumovska. Často, kdyţ se řekne kvalita, tak je tento pojem srovnávaný se slovem kvalitní, tedy dobrý. Ale v odborné terminologii je to pouţíváno i ve smyslu negativním. A ve výzkumné části se právě budu zaobírat negativními vlivy pro sluchově handicapované lidi (Gurková, s 22). Kvalitu ţivota můţeme pro její analyzování rozdělit na subjektivní a objektivní hlediska. Objektivní hledisko zkoumá, jak je jedinec materiálně zabezpečený, jeho sociální podmínky, kam také patří sociální status a fyzické zdraví. Tedy mluvíme 7

8 o ekonomických, sociálních, zdravotních a environmentálních ukazatelích, které mají vliv na ţivot jedince. Subjektivní hledisko hodnotí, jak jedinec vnímá své postavení ve společnosti. Vyhodnocení subjektivního hlediska spočívá také na cílech jedince, jeho očekávání a jeho zájmech (Vymětal, J., 2003, s ). Kvalitu ţivota můţeme také rozdělit na tři roviny. Tyto roviny se dělí na makrorovinu, mezo-rovinu a personální-rovinu. Marko-rovina se zajímá o velké společenské celky, kam spadají určité země anebo kontinenty. Zato mezo-rovina se zajímá o malé sociální skupiny, například ve školách či nemocnicích. A další a poslední rovina je personální, která je pro tuto práci nejdůleţitější. Zajímá se o ţivot jednotlivce, který je tvořen subjektivním hodnocením ať uţ zdravotního stavu či spokojenosti, kde zásadní roli hrají osobní hodnoty jedince (Engem a Bergsma, 1988, podle Křivohlavého, J., 2002, s ). Měření kvality ţivota také můţeme rozdělit do tří skupin. První způsob měření kvality ţivota hodnotí druhá osoba. Ve druhém způsobu měření kvality ţivota je hodnotitelem sám jednotlivec. A třetí způsob je kombinace předchozích dvou moţností (Křivohlavý, J., 2002, s. 165). Rovněţ holandský profesor Ruut Veenhoven kategorizoval kvalitu ţivota do čtyř segmentů, coţ zobrazuje následující tabulka ( a Dvořáčková, 2012, s. 73). Kde je pro naše účely důleţitý kvadrant A. Ţivotní šance, předpoklady Vnější kvalita ţivota (prostředí) A. Vhodnost prostředí Ţivotní prostředí Sociální kapitál Prosperita Ţivotní úroveň Vnitřní kvalita ţivota (jedinec) B. Ţivotaschopnost jedince Psychologický kapitál Zdraví Způsobilost Podoba ţivota, výsledky C. Uţitečnost ţivota D. Porozumění vlastnímu ţivotu Subjektivní pohoda Spokojenost, štěstí 8

9 2 Sluchové postižení 2.1 Zvuk Sluch se u nás lidí vyvíjel na základě velmi důleţité věci, a to komunikace mezi lidmi. Z tohoto důvodu lidé nejlépe slyší zvuky v rozmezí od 500 do 4000 Hertzů (Hz). Tato jednotka udává počet kmitů zvukové vlny, které proběhnou za jednu vteřinu). Jinak lidské ucho neslyší pouze zvuky v rozmezí od 500 do 4000 Hz, ale jiţ od 16 aţ do Hz. Lidské sluchové ústrojí vnímá frekvenci zvuku, jako výšku tónu. Tedy zvuky o nízkých frekvencích slyšíme jako hluboké a zvuky o vyšších frekvencích slyšíme jako vysoké. Dalo by se říci, ţe frekvence můţeme přirovnat ke světlu, které je tvořeno celým spektrem barev. Také zvuky jsou tvořeny spektrem frekvencí (Hroboň, Jedlička, Hořejší, 1998, s. 20). Ne všichni lidé, slyší stejnou intenzitu a stejnou frekvenci zvukových vln. Nejniţší intenzitu zvuku, které je lidské ucho schopné zaznamenat a tedy i uslyšet nazýváme sluchovým prahem. Je to nejslabší podmět, na který naše buňky reagují, a tedy se rozpohybují. Sníţili bychom intenzitu zvuku, tak naše buňky jiţ na to reagovat nebudou (Hroboň a kol., 1998, s. 20). Ale převýší-li se intenzita zvuku a překročí určitou výši, pak mluvíme o prahu bolesti. Velmi zajímavým faktem je, ţe práh bolesti mají jak slyšící lidé, tak lidé se sluchovým postiţením stejný. Z tohoto důvodu je nesmyslné, těmto lidem křičet do ucha, za domnění, ţe nás pak budou lépe slyšet (Souralová., 2003, s. 208). Dále se seznámíme s dalším pojmem, který je pro nás důleţitý, a to hlasitost. Hlasitost je označována frekvence zvuků lidské řeči, tedy Hz. Ale pro měření hlasitosti se pouţívá odlišná jednotka. Hlasitost se měří v decibelech (db) a je to desetinásobný poměr zkoumané intenzity k intenzitě sluchového prahu (Hroboň a kol., 1998, s. 21). Toto je velmi důleţité při vyšetřování sluchu, kdy se měří intenzita zvuku vnímaného lidským uchem. Hodnota 0dB je práh normálního sluchu, 20 db je šepot, od db se pohybuje běţný lidský hlas a zvuky nad 85 db mohou poškodit sluch (Hroboň a kol., 1998, s. 21). 9

10 2.2 Sluch sluchové ústrojí Člověk je obdařen pěti základními smysly, mezi které řadíme zrak, sluch, chuť, čich a hmat. Těchto pět smyslů je jakýmsi prodlouţením nervového systému, který je velmi citlivý a zachycuje vjemy a vysílá signály do mozku k dalšímu zpracování a vyhodnocování. Jakákoliv porucha smyslového ústrojí, má velmi závaţné důsledky. Naše smysly nám pomáhají se orientovat ve světě a slouţí ke komunikaci. Poruchou smyslových orgánů dochází k omezení uspokojování těchto potřeb. Nebudeme zde posuzovat, který smysl je důleţitější či který má fatálnější důsledky. Kaţdý smysl hraje svoji důleţitou roli v našem ţivotě. Zrak potřebujeme k orientaci a sluch a řeč potřebujeme ke komunikaci (Hroboň a kol., 1998, s. 12). Jelikoţ tato práce pojednává o sluchovém postiţení, nadále se budu zabývat pouze jedním smyslem, tedy sluchem. Zvuky jsou v ţivotě člověka velmi důleţité. Nejen ţe můţeme naslouchat ostatním lidem, hudbě či si s přáteli popovídat, ale také nás varují před blíţícím se nebezpečím. Proto jakékoliv poškození tohoto smyslového orgánu má váţné důsledky a to i společenské (Hroboň a kol., 1998, s. 12). Některé poškození sluchového ústrojí je samozřejmě více či méně závaţné. Například chybějící boltec nám bude komplikovat rozpoznávání směru zvuku, zato poškození sluchového nervu by pro nás znamenalo trvalou hluchotu (Slowík, 2010, s. 78). Ale díky moderní vědě, medicíně a technice máme moţnost nejen včas odhalit sluchovou poruchu, ale také máme moţnost ji vyléčit, nebo alespoň kompenzovat (Hroboň a kol., 1998, s. 12). Sluchové ústrojí nám nezprostředkovává pouze zvuky, ale má pro naše tělo další úlohy. Mezi tyto úlohy patří udrţení rovnováhy a kontrola polohy těla. Sluchový orgán je velmi sloţitý a začíná se vyvíjet velmi brzy. Jiţ plod v děloze okolo 26. týdne dokáţe zachycovat určité zvuky. Je tedy velkým paradoxem, ţe tento orgán je velmi sloţitý a lehce zranitelný přesto, ţe je kryt nejtvrdší kostí v našem těle. Jedná se o kost spánkovou, která je příznačně nazývaná kost skalní (Hroboň a kol., 1998, s. 14). Ucho je základním orgánem sluchového ústrojí, které pak můţeme rozlišit na ucho zevní, střední a vnitřní. Právě v uchu se zachycují zvuky, které se dále mění v nervové vzruchy, které postupují sluchovým nervem aţ do sluchového centra v mozkové kůře. Po přenosu této informace do mozku si uvědomíme charakter a intenzitu daného zvuku (Hroboň a kol., 1998, s. 14) 10

11 Obr. 1.: Sluchový orgán Vnitřní ucho Střední ucho Zevní ucho Zevní ucho Do zevního ucha patří boltec, který je viditelný a funguje jako trychtýř. Jeho cílem je soustředit zvuky do jednoho místa, které dále postupují do zvukovodu (Hroboň a kol., 1998, s. 15). Zvukovod je další a poslední část, která patří do zevního ucha a je pro naše oči skrytý. Je to trubice, která je asi dva centimetry dlouhá a esovitě prohnutá. Zvukovod obsahuje chloupky a ţlázky, které vytvářejí ušní maz. Ten likviduje bakterie a chrání sluchové ustrojí před infekcí a vniknutí prachu či větších částí. Také působí jako zesilovač určitých frekvencí (Hroboň a kol., 1998, s. 16) a koncentruje daný zvuk do další části (Horáková, 2012, s. 16), na konec zvukovodu, zakončený blanku, která se nazývá bubínek. Právě bubínek nám odděluje od sebe zevní a střední ucho (Hroboň a kol., 1998, s. 16). Střední ucho Jak je jiţ výše zmíněno, střední ucho začíná bubínkem, který při dopadu zvuky vibruje, díky akustické energii, která se mění na mechanickou (Horáková, 2012, s. 17). Tyto vibrace se přenášejí dále na kladívko, kovadlinku a třmínek, které jsou spojeny s bubínkem. Jsou to sluchové kůstky, které se nacházejí v bubínkové dutině. Tento řetězec je velmi malý. Můţeme ho co do velikosti přirovnat k tabletě na bolest hlavy. Vibrace dále putují do vnitřního ucha, které je vyplněno tekutinou. Bez tohoto řetězce, by se zvukové vlny nemohli dostat do vnitřního ucha (Hroboň a kol., 1998, s. 16). Třmínek má klíčový význam ve sluchovém ústrojí. Díky svým silným vibracím, dokáţe přenést zvukové vlny ze vzdušného prostředí do kapalného prostředí, tedy ze 11

12 středního ucha do vnitřního ucha. A právě mnoho sluchových vad je způsobené poruchou třmínku, který nemůţe volně vibrovat (Hroboň a kol., 1998, s. 17). Nemohu opomenout dva důleţité svaly a to třmínkový sval a napínač bubínku, které nás chrání před silnými zvuky, tím ţe se smrští a zpevní náš řetězec kůstek (Horáková, 2012, s. 18). Také je zde velmi důleţitá Eustachova trubice, která vyrovnává tlak v bubínkové dutině na základě tlaku v okolí, ve kterém se nacházíme. Často tento proces můţeme zaznamenat při startu letadla. Tato trubice spojuje středoušní dutinu s nosohltanem. V normálním prostředí se asi kaţdé tři minuty otevře a to i při zívnutí či při polknutí. Důsledkem otevření této trubice je vyrovnání tlaku, aby sluchové kůstky mohli správně vibrovat (Hroboň a kol., 1998, s ) a bubínek byl správně napnutý pro přenášení veškeré akustické energie (Horáková, 2012, s. 18). Jestli k vyrovnávání tlaku nedochází, zhoršuje se tím sluch kvůli nedostatečné vibraci sluchových kůstek. Vnitřní ucho Ve vnitřním uchu nalezneme hlemýţď, který přejímá zvukové vibrace a je součástí kostěného labyrintu. Kostěný labyrint si můţeme představit jako mnoho dutinek a kanálků, kde také nalezneme vestibulární ústrojí, tedy ústrojí rovnováhy. V hlemýţdi také nalezneme Cortiho orgán, do kterého se přenášejí vibrace ze třmínku. V Cortiho orgánu je speciální tekutina s vláskovými buňkami miniaturních rozměrů. Tyto buňky si můţeme představit jako řasy v moři, které vybíhají dále do hlemýţdě a pohybují se společně s tekutinou (Hroboň a kol., 1998, s. 17) a větví se k nim sluchový nerv (Horáková, 2012, s. 18). Tato tekutina se rozpohybuje díky zvukovým vlnám a pohyb buněk se dále mění na nervové impulzy, které se dostávají do mozku a předávají nám potřebné informace (Hroboň a kol., 1998, s. 17). Tyto buňky jsou jediné v našem těle, které dokáţí přetvořit mechanickou energii zvuku na bioelektrickou (Horáková, 2012, s. 18). Je to způsobeno díky vychýlení vláskových buněk, kdy vláskové buňky tento pohyb přemění na elektrické impulzy. Ty se dále přenášejí na sluchový nerv a tato informace putuje do mozku, kde je zpracována jako zvuk (Hronová, Hudáková, 2005, s. 30). Také zde, ve vnitřním uchu vzniká mnoho poruch sluchového ústrojí, přestoţe je vnitřní ucho uloţeno v pevné skalní kosti (Hroboň a kol., 1998, s. 18). Stojí zde zmínit, ţe ve vnitřním uchu nalezneme polokruhovité kanálky, které jsou spojeny s hlemýţděm a jsou také naplněny tekutinou, která obsahuje vláskové 12

13 buňky. Tekutina se zde nerozpohybuje na základě zvukových vln, ale na základě pohybu hlavy. Toto je velmi důleţité, protoţe signály, které při pohybu vznikají, putují dále do mozku a předávají informaci o tom, v jaké jsme poloze. A tím dokáţeme zachovávat rovnováhu a uvědomujeme si svoji polohu. Toto vše probíhá při jakékoliv změně polohy, tedy i při vstávání a dokonce i při zavření očí (Hroboň a kol., 1998, s. 22). Rovnováţný systém spolupracuje se zrakem a umoţňuje nám pohyb a rychlou a snadnou adaptaci. Ale tato koordinace můţe být narušena. Můţeme cítit závratě či iluze pohybu, kdyţ stojíme na místě. Pocit toho ţe se otáčíme, je nejčastější projev, který je důsledkem poruchy vnitřního ucha (Hroboň a kol., 1998, s ). 2.3 Vlivy Sluch se fyziologicky zhoršuje s přibývajícím věkem, kde se často objevuje stařecká nedoslýchavost. Ale toto není pouze jediný faktor. Vadu sluchového postiţení si můţeme způsobit i sami, kdyţ se budeme vystavovat hlučným podnětům, jako jsou diskotéky či různé rokové koncerty (Souralová., 2003, s. 208). Ale abych zde neuváděla pouze zábavu, u které si můţeme vlastním přičiněním zhoršit sluch, tak sem také patří hlučné pracovní prostředí a nepouţívání ochranných pomůcek, či dlouhodobé vystavování akustickému hluku velkoměst a blízkost průmyslového odvětví (Slowík, 2010, s. 78). Nejen ţe hluk nám můţe zhoršit sluch, ale má to vliv celkově na naše tělo. Například hluk nad 30 db je nebezpečný pro nervový systém a naši psychiku, nad 65 db je nebezpečný pro vegetativní systém a nad 120 db můţe natrvalo poškodit naše tkáně a buňky (Souralová., 2003, s. 208). Samozřejmě, ţe nejen naše přičinění nám můţe zhoršit zvuk. U mnoha lidí bývá poškození sluchu vrozené a to geneticky podmíněné. Ale sluch se nám také můţe poškodit častými středoušními záněty, po úraze či dokonce následkem uţívání některých léků (Slowík, 2010, s. 78). Ráda bych zde zmínila velký omyl, který je v populaci rozšířen, a uvedla bych ho na pravou míru. Mnoho lidí si myslí, ţe kdyţ někdo má poškozený sluch, tak se mu zlepšuje jiný smysl, tedy hlavně zrak. Přeci jenom na tom něco pravdy je. V mozku se zpracovávají veškeré vjemy, které k nám z okolí přicházejí, ale také reaguje i na malé změny v našem vnímání. Tedy v tomto případě sníţení sluchových vjemů, který mozek vyrovnává tím, ţe začne přijímat více zrakových vjemů, aby vyrovnal danou ztrátu. 13

14 Zrakové vjemy jsou pak zpracovávány přednostněji, neţ ty sluchové a dochází k zanikání spojů mezi sluchovými jádry a zlepšují se spoje mezi optickými a řečovými jádry v mozku. Můţeme tedy říci, ţe nás mozek začne vnímat a zpracovávat vjemy jiným způsobem, ale neznamená to, ţe by se nám zlepšil zrak. Ale stále musíme mít na paměti, ţe zrak nám nenahradí sluch, přeci jenom zvuk nelze vidět (Strnadová, 1998, s ). 2.4 Klasifikace sluchového postiţení Jak moc je závaţná naše porucha sluchu, je klasifikována podle stupně ztráty sluchového vnímání, které se uvádí v decibelech. WHO v roce 1980 stanovila jednotlivé stupně sluchových poruch (Slowík, 2010, s. 78). Tab. 1.: Klasifikace sluchového postižení Lehká nedoslýchavost Střední nedoslýchavost Středně těţká nedoslýchavost Těţká nedoslýchavost Úplná hluchota db db db db nad 91 db Sluchové postiţení je vada sluchu. Člověk se sluchovým postiţením v různé míře není schopen vnímat zvuky z jeho okolí, kam patří i mluvená řeč. Lidé s vadou sluchu se dělí na nedoslýchavý a neslyšící (Hudáková, Motejzíková, 2005, s. 11). Pro toto dělení je velmi důleţité, jestli jedinec s nebo bez kompenzačních pomůcek můţe či nemůţe vnímat mluvenou řeč. Nedoslýchavý lidé, jsou klasifikováni tím, ţe májí zhoršený sluch oproti běţné populaci, ale mají zbytky sluchu, které se dají vyuţít právě k vnímání mluvené řeči. A tyto zbytky můţeme vyuţít při kompenzaci technickými pomůckami (Hudáková, Motejzíková, 2005, s. 12). A neslyšící lidé ani s kompenzačními pomůckami neslyší. Ale vyloţeně neslyšících lidí je dnes málo. Protoţe i lidé, kteří mají ztrátu 98%, mohou díky sluchadlům rozumět mluvené řeči a to i bez odezírání ze rtů mluvícího (Hudáková, Motejzíková, 2005, s. 12). 14

15 Lidi se sluchovým postiţením dále můţeme rozlišovat podle toho, kdy u nich k danému postiţení došlo. Tedy důleţitým faktorem je zde věk. Jsou rozdíly mezi tím, kdyţ člověk se jako neslyšící narodil nebo o tento smysl přišel v raném věku a mezi člověkem, který ohluchl během ţivota, kdy jiţ dokázal reflektovat podněty okolo sebe. Pro jedince, kteří o sluch přišli aţ po té, co si osvojili jazyk je běţné, ţe tuto vlastnost si udrţí jak v mluvené, tak i v psané formě. Samozřejmě je pochopitelné, ţe je rozdíl mezi šestiletým dítětem a třicetiletým dospělým jedincem. V niţším věku ještě neovládáme celé spektrum jazykových moţností a nemáme tolik zkušeností. Taktéţ dospělý jedinec se se ztrátou sluchu vyrovnává hůře neţ dítě, které nepoznalo tolik svět zvuků. Tudíţ tento svět ani nepostrádají, protoţe ho příliš neznají (Hudáková, Motejzíková, 2005, s. 12). Nyní se dostávám zpět k terminologii. Prelingvální vada či ztráta sluchu se značí ztráta sluchu ještě před osvojením mluveného jazyka. A postlingvální vada či ztráta sluchu, jak je jiţ zřejmé, se označuje ztráta sluchu aţ po osvojení mluveného jazyka (Hudáková, Motejzíková, 2005, s. 13). Pro jistotu a správné porozumění si to zde ještě shrneme. Jak jiţ z předchozího textu vyplývá, je rozdíl mezi potřebami prelingválně neslyšícím člověkem a prelingválně ohluchlým člověkem. Tyto dva jedinci mají jiné potřeby a hlavně poţadavky. Prelingválně neslyšící jedinci vyuţívají k dorozumívání se s ostatními lidmi se stejnou vadou znakovým jazykem. Ale se slyšícími lidmi komunikují za pomoci mluveného slova, zdali jim to jejich handicap dovolí, či psanou formou jazyka a v důleţitých situacích vyuţívají tlumočníka. A prelingválně nedoslýchaví lidé se ve velké části dorozumívají mluvenou řečí, které je ale většinou vázáno na odezírání ze rtů mluvícího. Postlingválně neslyšící/ohluchlí jedinci vyrůstali jako slyšící lidé, ale jiţ nic neslyší. Proto jejich hlavním dorozumívacím systémem je mluvený jazyk. Zato znakový jazyk většina těchto lidí odmítá a neučí se jej. Lidé se stařeckou demencí spadají do skupiny postlingválně nedoslýchavých jedinců (Hudáková, Motejzíková, 2005, s. 13). Ačkoliv se to můţe zdát paradoxem, tak většina lidí se sluchovou vadou, pouţívají termín neslyšící pro všechny sluchové vady, přestoţe existuje přesná terminologie (Hrubý, 1997, s. 31). Také se ale můţeme setkat s pojmem Neslyšící. Takto se označují lidé se sluchovou vadou, kteří uţívají znakový jazyk. Je to z toho důvodu, ţe oni nechtějí být označováni jako handicapovaní, ale jako menšina se svým jazykem a kulturou (Hrubý, 1997, s. 31). 15

16 2.5 Úskalí sluchového postiţení To, ţe sluchově postiţení lidé jsou ošizeni o zvukové vjemy, jim v ţivotě způsobuje nemalé komplikace i v banálních kaţdodenních situacích. Nyní zde uvedu pár příkladů pro pochopení, těchto komplikací a různých omezení. Člověk se sluchovou vadou, který čeká na bod varu při vaření vody ve varné konvici, na ni musí upřeně hledět, a nemůţe mezitím dělat různé aktivity jako člověk bez sluchové vady, protoţe cvaknutí konvice neslyší. Další obtíţe tyto lidi čeká při klepání dveří, kdy neslyší odpověď a tím můţe docházet k trapným situacím. Taktéţ velkým problémem je cestování vlakem a náhlá změna nástupiště či času, která bývá ohlášena rozhlasem. A další, velmi důleţitá věc je světlo. Osvětlená místnost svíčkami, přítmí, soumrak, posezení u táboráku je pro lidi se sluchovým postiţením velkou komplikací. Z důvodu nedostatku světla a nemoţnosti odezírat ze rtů jsou omezeni účastnit se diskuze (Souralová., 2003, s ). Sluch nám nepřináší pouze sluchový vjem z našeho okolí, ale také díky sluchu si můţeme kontrolovat vlastní mluvený projev. U lidí se sluchovým postiţením to přináší svá úskalí, protoţe si nemohou kontrolovat zpětnou vazbu svého projevu, tedy hlasitost, intonaci a další. Tudíţ se můţe stát, ţe lidé se sluchovou vadou mají odlišný projev neţ slyšící společnost (Horáková, 2012, s. 50) A ačkoliv se to nezdá být tak důleţité, tak ve své podstatě určitě je a můţe díky tomu docházet k nedorozumění. Lidé se sluchovou vadou se zdraví v jiné vzdálenosti neţ slyšící lidé. Protoţe slyšící lidé se zdraví ve vzdálenosti na doslech a lidé s tímto handicapem se zdraví jiţ, kdyţ se spatří. Díky tomuto se můţe stát, ţe slyšící člověk a člověk se sluchovou vadou se přestanou zdravit. Protoţe neslyšící zdraví hned jak uvidí toho druhého. Jakmile si povšimne, ţe mu jeho pozdrav neopětovat, tak se na něj přestane dívat a tudíţ uţ neslyší/nevidí jeho pozdrav, kdyţ přijde na vzdálenost doslechu (Strnadová, 1998, s ). Také dochází k velkému nedorozumění, kdyţ se pouţívá pro lidi se sluchovou vadou název neslyšící. Způsobuje to mnoho nedorozumění a velké zkreslení o tomto handicapu a jejich rozdílech. Mnoho lidí se setká spíše s lidmi se sluchovou vadou, neţ úplně neslyšícími či prelingválně neslyšícími jedinci. A tudíţ mají zkreslené informace o neslyšících lidech. Domnívají se, ţe neslyšící člověk vlastně dokáţe relativně dobře komunikovat s ostatními. Ale uţ si neuvědomuje, ţe tento jedinec není neslyšící, ale nedoslýchavý. A pak, kdyţ se tento samí jedinec setká s neslyšícím člověkem, 16

17 a uvědomuje si, ţe on nedokáţe komunikovat, jako ten předchozí, tak si o něm myslím, ţe je hloupý. A toto nedorozumění vychází právě z nepochopení uţívaného výrazu neslyšící (Hrubý, 1997, s. 37). 2.6 Jazykové kompetence sluchově handicapovaných Poznatky z kapitoly Klasifikace sluchového postiţení" nám nyní budou k uţitku. Mnoho lidí se bohuţel milně domnívá, ţe lidé se sluchovým postiţením mohou bezproblémově číst a tím se i vzdělávat. Ale to není úplná pravda. Respektive lidé se sluchovým postiţením dokáţí číst, ale většina z nich jiţ nerozumí psanému textu. Touto otázkou se zabýval anglický psycholog R. Conrad v roce 1977 a snaţil se zjistit, proč lidé se sluchovým postiţením nerozumějí psanému textu. U nás se danou problematikou zabývala paní Mühlová, která přišla s výsledky, ţe absolventi praţských škol pro sluchově postiţené, jsou ve čtenářské úrovni, jako slyšící děti ve třetí třídě. R. Conrad ve své studii zjistil, ţe zde hraje velkou roli velikost ztráty sluchu (Hrubý, 1997, s. 193). Také ve své studii zjistil zajímavou věc, ţe neporozumění významu věty, není ovlivněno menší slovní zásobou sluchově postiţených jedinců. Přestoţe sluchově postiţený člověk zná kaţdé slovo ve větě, tak nedokáţe porozumět významu věty (Hrubý, 1997, s. 194). Výsledkem studie bylo, ţe v kritickém období jedince se s ním dostatečně neprocvičoval jazyk. Následkem toho bylo vymizení neuronových struktur v mozku, které jsou důleţité pro porozumění jazyka. Na tuto problematiku proběhlo jiţ mnoho studií a kaţdá se snaţí najít jiné souvislosti (Hrubý, 1997, s ). Mým úkolem není porovnávat, která z existujících studií je pravdivá a ani to není v mých schopnostech a moţnostech. Ale je jisté, ţe lidé se sluchovým postiţením, velikostí ztráty sluchu a také kritickým obdobím je určitý vztah. O tom, kdy došlo ke sluchovému postiţení a jaké to má ovlivnění, nalezneme v kapitole Klasifikace sluchového postiţení. Nemohu se zde nezmínit, ţe mě velmi zaujal jazykový koutek, který nalezneme v kaţdém vydání časopisu pro neslyšící Gong. Tento koutek obsahuje slangové či převzaté výrazy, které se ve společnosti běţně uţívají. Tyto výrazy zde jsou vysvětleny a v závorkách napsány, jak se vyslovují. Uvedu zde příklad: být cool [kúl] pojem pro stav být v pohodě, ale zároveň budit respekt (Gong, 2013, s. 12). 17

18 2.7 Komunikace (znakový jazyk a další komunikační systémy) Lidé se sluchovým postiţením mohou ke komunikaci pouţívat dva komunikační systémy. První se nazývá auditivně-orální a druhý je vizuálně motorický. Auditivněorální systém sluchově postiţení vyuţívají při komunikaci s majoritou slyšících lidí. Základem je mluvená řeč, která ale v mnoha ohledech můţe být ovlivněna právě sluchovou vadou. A to špatné dýchání, kolísání síly hlasu, špatná srozumitelnost, nekontrolovatelnost svého vlastního hlasového projevu a artikulace. Mohou se lišit i samotné hlasy a to buď hloubkou či výškou, mohou znít drsně (Horáková, 2012, s ). Dále do tohoto systému spadá odezírání, coţ je zřetelná artikulace ústy, tak aby bylo odezírání co nejvíce umoţněno či usnadněno pro osoby, který vyuţívají artikulaci ke své komunikaci (Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, 348/2008 Sb., 6). Důleţité je také si uvědomit, ţe odezírání je daleko náročnější proces neţ poslouchání (Hudáková, 2005, s. 42) a ne všichni lidé se sluchovým postiţením dokáţí číst ze rtů, tudíţ odezírání nemůţe zcela nahradit sluch (Horáková, 2012, s ). Uţ jen z toho pohledu, ţe čeština disponuje třiceti hláskami, ale většina z nich má stejný mluvní obraz a dokáţeme rozlišit pouze jedenáct těchto mluvních obrazů, tedy tvary úst. Z toho pět patří samohláskám, kde nerozpoznáme dlouhou a krátkou samohlásku. A zbylých šest patří souhláskám. U písmen ť, ď, ň, j, k, g, h, ch mluvní obraz nerozlišíme. Je tedy potom velmi obtíţné dobře odezírat, kdyţ z jednoho slova rozeznáme pouze o, a (Hudáková, 2005, s. 42). Pro usnadnění odezírání musí být plněna jedna základní podmínka a to je osvětlení. Jak dostatečná intenzita světla, tak i směr usnadňuje odezírání člověku, který toto vyuţívá a potřebuje to k porozumění mluveného slova. Světlo by mělo dopadat na ústa a obličej mluvícího. Při špatném osvětlení by mohlo dojít k nedorozumění řeči a celého kontextu sdělení. Samozřejmostí je, ţe mluvící neţvýká a nezakrývá si ústa (Souralová, 2003, s ). Také zde často můţe docházet k nepochopení obsahu či záměně slov, která si jsou podobná a při odezírání si nejsou moc odlišná. Můţe tedy docházet k záměně slov či hlásek, předloţek nebo délky samohlásky (př: máslo-málo, láska-látka, peče-péče, na horu-nahoru). Svoji roli zde má také intonace, která se v běţné řeči pouţívá, ale lidé se sluchovým postiţením daný tón nerozeznají a domnívají se, ţe je to pochvala. Taktéţ v hlase nerozeznávají pocity či neslyší hrozbu, strach, radost nadšení. A tyto všechny faktory jsou ochuzeni (Souralová, 2003, s ). To ţe neslyší, kdyţ na ně někdo křičí, neznamená, ţe o tom nevědí. Při 18

19 zvýšení hlasu, nás prozrazuje mimika, ale také se mění způsob, jakým člověk jednotlivá slova vyslovuje. A tím i komplikuje odezírajícímu odezírání. Mnoho lidí se domnívá, ţe zvýšením hlasu napomohou k usnadnění komunikace. Ale o tomto jsem se zmiňovala jiţ v kapitole Zvuk (Strnadová, 1998, s. 15). Velmi zajímavý poznatek uvádí paní Strnadová (1998, s. 17), ţe mnoho slyšících lidí nevědomě vyuţívá odezírání. Můţete si to i sami ověřit, kdyţ si s přáteli budete povídat v hlučném prostředí a dívat se na ně, nebo kdyţ se na ně dívat nebudete. Dalo by se říci, ţe je to pro nás slyšící jiný jazyk, který známe, vyuţíváme ho, ale vůbec si to neuvědomujeme. Je to způsobeno tím, ţe vyuţíváme dvě formy ke komunikaci a to jak zvukovou tak optickou. Tyto dvě formy jsou pro nás spojeny a při jednom z těchto vjemů si vybavíme i ten druhý. Jedná se zde o podmíněný reflex (Strnadová, 1998, s. 17) ale musíme mít na paměti, ţe ne kaţdý má k tomuto předpoklady a nejde tedy o samozřejmost či moţnost se odezírání dobře naučit (Strnadová, 1998, s. 16). A přizpůsobivost mozku je nejvýkonnější v niţším věku, tedy s věkem se schopnost odezírat sniţuje a nejvýraznější je to u starších lidí (Strnadová, 1998, s. 20). Pro úplné pochopení těţkosti odezírání si to přirovnáme ke stavění puzzle. Protoţe i při odezírání máme malé obrázky, které musíme poskládat do sebe, aby nám vznikl obsah komunikace. Takţe si zkuste představit, ţe máte sestavit puzzle, ale máte tyto podmínky. Místo sto dílků obdrţíte maximálně 40 dílků. Některé z těchto dílků jsou naprosto stejné, tudíţ nevíte, kam patří a ještě k tomu se na ně kouknete pouze letmo a hned vám je někdo vezme a ještě k tomu nemáte ţádnou předlohu, kterou musíte uhodnout. A teď to poskládejte, máte na to pouze pár vteřin. Toto jsou naprosto reálné podmínky při odezírání (Strnadová, 1998, s. 46). Pořád Vám to přijde tak snadné? Další systém komunikace lidí se sluchovým postiţením můţe být vizuálně motorický, který vyuţívá znakový jazyk k dorozumívání (Horáková, 2012, s. 54). Lidé se sluchovou vadou často bývají označovány za menšinu. Ale nikoliv kvůli svému handicapu, ale kvůli způsobu, jakým se dorozumívají znakovým jazykem (Bímová, 2005, s. 15). Protoţe si znakový jazyk zvolili jako přirozenou komunikaci, tak zde dochází k izolaci těchto jedinců. Protoţe se takto mohou dorozumět pouze s některými jedinci a nikoliv s celou majoritní společností. A důsledkem je, ţe tito lidé se uzavírají do komunit (Slowík, 2010, s. 81). Jak jsem jiţ uvedla, znakový jazyk je komunikační systém, který má svá pravidla, tedy gramatiku, a není odvozen od mluveného jazyka. Jak uvádí vyhláška č 423/2008 k zákonu o komunikačních systémech neslyšících 19

20 a hluchoslepých osob ( 4), český znakový jazyk je plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálně-pohyblivými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimkou, pozicemi hlavy a horní části trupu. Bohuţel, v naší populaci koluje několik mýtů o tomto způsobu dorozumívání. Nejznámější mýty zde uvedu, abychom měli představu o tom, co znakový jazyk není. Snad největším mýtem je, ţe znakový jazyk je mezinárodní. Tak jako existuje mnoho mluvených jazyků, tak existuje i mnoho znakových jazyků. Ale je pravdou, ţe různé znakové jazyky jsou si bliţší neţ mluvené jazyky. Je to způsobeno tím, ţe mnoho znaků má ikonickou podobu, tudíţ se podobají tomu, co znamenají (Bímová, 2005, s ). Pro pochopení neuniverzálnosti tohoto jazyka zde uvedu příklad. Strom v českém znakovém jazyce je charakterizován jako kmen, který podtíná sekyra. V čínském znakovaném jazyce se ukazuje tloušťka kmenu, který člověk objímá rukama a v americkém znakovém jazyce se tento znak ukazuje jako koruna stromu s třepotajícími se větvemi (Bímová, 2005, s. 16). Jiţ i v jednom státě se setkáme s tím, ţe znakový jazyk má svá nářečí. Jak i v mluvené řeči, tak i ve znakovém jazyce jsou pozorovatelné rozdíly toho, kdyţ znakuje muţ či ţena, mladí či staří, rodilý mluvčí znakového jazyka a jedinec, který se znakovat naučil aţ v pozdějším věku. A jinak tomu není ani v České republice. Nářečí se zde utvářeli okolo škol pro ţáky se sluchovou vadou, tedy například v Praze, Olomouci, Brně Hradci Královým a Plzni (Bímová, 2005, s. 17). Dalším velkým mýtem je představa, ţe všichni lidé v ČR se sluchovou vadou umějí znakový jazyk. Avšak opak je pravdou. Velkou roli zde hrála doba před listopadem 1989, kdy se nesmělo, ani ve školách pro ţáky s vadami sluchu, znakovat. Všichni měli být začleněni do společnosti a chovat se jako slyšící lidé, hlavně mluvit česky. Nic se nemělo vymykat normálu, tedy ani lidí s handicapem. Tudíţ se znakovalo potají v rodinách, na soukromých akcích a v klubu neslyšících (Bímová, 2005, s. 18). Znakový jazyk má dvě důleţité sloţky a to manuální a nemanuální. Jak jiţ z pojmu trochu vyplívá, manuální sloţka je tvořena místem (kde se znak ukazuje), tvarem (ruky, prstů, polohy ruky k tělu ) a pohybem ruky či rukou. A nemanuální sloţka je tedy tvořena nonverbálními projevy, jako je třeba mimika. Přestoţe nám mimika můţe přijít nedůleţitá, ve znakovém jazyce hraje zásadní roli. Dává význam danému znaku, který při jiném projevu mimiky mění význam (Horáková, 2012, s ). Moţná to lépe pochopíme, kdyţ to přirovnáme k mluvenému jazyku, kde tuto část zajišťuje intonace hlasu a kladení důrazu (Hrubý, 1997, s. 184). 20

21 Také se můţeme setkat s pojmem znakovaná čeština. Znakovaná čeština se od znakového jazyka liší. Je to umělý vizuálně motorický systém, který vytvořili slyšící lidé, protoţe je pro ně obtíţné a časově náročné se naučit znakový jazyk. Ale mají potřebu komunikovat s lidmi se sluchovou vadou. Tudíţ tedy vyvinuly tento umělý a lehčí systém, který vyuţívá jednotlivé znaky znakového jazyka, ale drţí se gramatiky českého jazyka. V důsledku to znamená kopírování slovosledu, vyuţívání znaků znakovaného jazyka a vytváření nových znaků. Jsou to převáţně znaky, které vyjadřují vztahy mezi jednotlivými slovy ve větě a patří sem předloţky a spojky (Bímová, 2005, s. 20). Pro lepší pochopení naleznete v příloze obrázky, které jasně ukazují, jaký je rozdíl, mezi znakovým jazykem a znakovanou češtinou ve větě Auto bylo po nehodě úplně zničené (Horáková, 2012, s. 62). Moţná si teď kladete otázku, jak třeba znakují cizí či odborná slova. Odpověď je nasnadě. Vyuţívají prstovou abecedu, za pomoci jedné či obou rukou zobrazují písmena abecedy. Tak jak je to i u znakového jazyka, tak kaţdý stát se v těchto znacích liší, ale útěchou je, ţe zde existuje mezinárodní prstová abeceda, která vychází z jednoruční prstové abecedy. Ale musíme si uvědomit, ţe tento styl dorozumívání nemůţeme brát jako komunikační systém. Je to spíše doplněk k úplnému porozumění (Horáková, 2012, s ). 2.8 Tlumočník Velmi důleţitý prostředek pro mnoho osob se sluchovým postiţením je Tlumočník. Pomoc tlumočníka vyuţívají při návštěvě na úřadě, či u lékaře. Tyto situace nemusejí být příjemné, a ještě mohou být navýšeny komunikační bariérou, tudíţ hrozí nedorozumění. Vyuţití tlumočníka také nemusí patřit mezi příjemné záleţitosti. Přeci jenom své soukromé a intimní informace musejí řešit přes třetí osobu (Jeřábková, 2006, s. 68). Ačkoliv se můţe zdát, ţe tlumočník není ve svých pravomocích nijak omezen, tak opak je pravdou. Tlumočník se musí řídit etickým kodexem tlumočníka znakového jazyka při výkonu tlumočnické profese. Jsou zde shrnuty základní povinnosti a práva tlumočníků. Uvedu zde malou ukázku z etického kodexu tlumočníků, na které ukáţi, jaká je úloha tlumočníka. Jeden z velkých mýtů je, ţe tlumočníci neberou úplatu za svoji profesi. Ale není tomu tak. Tlumočník je člověk, který pobírá úplatu za svoji profesi, kde působí jako most mezi účastníky komunikace a jejich odlišnými jazyky a také kulturami. Tlumočník nemění smysl sdělení, nesmí si tam nic přidávat ani ubírat 21

22 a sám od sebe nemá nic vysvětlovat a měnit význam či obsah komunikace. Dalo by se tedy říci, ţe tlumočník není aktivním účastníkem komunikace (Dingová, 2005, s. 37). A hlavním bodem etického kodexu z mého pohledu je dodrţování mlčenlivost, kterým kaţdý tlumočník je vázán (Dingová, 2005, s. 39). 22

23 3 Kompenzační pomůcky Kompenzační pomůcky nejenţe kompenzují sluchové postiţení, ale v dnešní době jiţ existují pomůcky, které pomohou osobám, kterým doposud nepomohlo sluchadlo či kochleární implantát. Můţeme tyto pomůcky rozdělit do různých kategorií. Patří sem pomůcky pro individuální či kolektivní vyuţití. Dále také jsou pomůcky pro kompenzaci sluchové ztráty, vibrotaktilní a elektrotaktilní pomůcky, pomůcky pro signalizaci, pro poslech televize a pro komunikaci na dálku. (Jeřábková, 2006, s ) Do souhrnu kompenzačních pomůcek vybírám ty nejznámější. Protoţe kompenzačních pomůcek pro tuto vadu je nepřeberné mnoţství. Tento výběr je zaloţen na mnohaleté zkušenosti s lidmi se sluchovým postiţením, který mám. 3.1 Individuální pomůcky Sluchadla Sluchadlo je nejzákladnější kompenzační pomůcka, která je nejvíce vyuţívaná (Horáková, 2012, s. 94). Je určeno pro osoby s lehkým aţ těţkým sluchovým postiţením. Jeho funkcí je přijímání zvuku mikrofonem, jeho následné zesílení a také úprava zvukového signálu, dle konkrétního poškození sluchu. Dále zvuk je veden do reproduktoru, který je umístěn ve zvukovodu (Jeřábková, 2006, s. 46). Základem pro pouţívání naslouchadla je přesné zjištění stavu sluchu a jejich kvalitní seřízení dle potřeb jedince (Souralová., 2003, s. 212). Mikrofon na sluchadle zachycuje zvukové vlny a přeměňuje je na elektrický signál a putují do zesilovače. Zesilovač tyto signály umocňuje a reproduktor elektrické signály mění opět na zvuk Důleţitým komponentem je tvarovka, která je vytvořena z odlitku ucha daného jednotlivce. Tvarovka vyplňuje zvukovod a zabraňuje úniku zvuku od bubínku zpět do zvukovodu. Taktéţ zabraňuje, aby dané zvuky vedly zpět do mikrofonu a vytvářela se zpětná vazba, která se projevuje pískáním sluchadla. Zajímavostí je, ţe některé druhy tvarovek mají v sobě zabudovaný odvětrávací kanálek, který zmenšuje pocit ucpaného ucha či mluvení v sudu (Jeřábková, 2006, s. 48). 23

24 Na sluchadle nalezneme přepínač mezi třemi polohami M-MT-T. Poloha M je určena k normálnímu poslechu skrz mikrofon. V poloze T se změní poslech před indukční snímač. A v poloze MT se kombinují dva výše uvedené snímače. Indukční snímač se vyuţívá například při telefonních hovorech, kde sluchadlo zachytí elektromagnetické změny či na místech, kde je zavedeny indukční smyčka (divadla, kina a veřejné prostory). Indukční smyčka tak zajistí čistý signál bez vzruchů a šumů z okolí. Na sluchadle je také moţnost si regulovat hlasitost daného poslechu, ale při dnešní moderní technice existují jiţ taková, která automaticky regulují hlasitost přijímaného zvuku (Jeřábková, 2006, s. 49). Existuje několik druhů sluchadel. Můţeme je rozdělit podle konstrukčního řešení: krabičková, závěsná, brýlová, zvukovodová, kanálová). Nebo dle toho, jak zpracovávají signál. To pak mluvíme o digitálních či analogových sluchadlech. A posledním rozdělením je dle způsobu zavedení zvuku do vnitřního ucha. Patří sem sluchadla se vzdušným vedením, či sluchadla s kostním vedením. Všechny sluchadla jsou buď na baterie na jednorázové pouţití či na akumulátory, které se dají opětovně nabít (Souralová., 2003, s. 212). Sluchadla také mohou vyuţívat i lidé s velmi těţkou nedoslýchavostí či se zbytky sluchu aţ do 120 db (Gong, 2013, s. 9). Nyní zde uvedu sluchadla, která jsou nevíce pouţívaná. Závěsné sluchadlo je zavěšené za boltcem ucha a je vidět pouzdro, které obsahuje mikrofon, elektroniku a napájecí zdroj (DODAT OBRÁZKY). Nevýhodou je, ţe je poměrně malé a starší lidé či lidé se špatnou jemnou motorikou mají problém se sluchadlem manipulovat (Jeřábková, 2006, s. 51). Sluchadla do ucha boltcová či zvukovodová jsou tak malinká, ţe se vejdou do vnitřní části boltce. Velkým kladem pro mnoho lidí se sluchovou vadou je, ţe toto sluchadlo není téměř vidět a nemusejí se tedy za něj stydět. A dají se vyuţívat při náročných fyzických aktivitách. Nevýhodou je, ţe je opravdu malinké a je pro lidi s obtíţemi s jemnou motorikou či zrakem problémem. A je nevhodné pro děti, protoţe s přibývajícím věkem se mění zvukovod a sluchadlo by se muselo neustále měnit (Jeřábková, 2006, s ). Kochleární implantát Je pouţíván u jedinců, u kterých pouţívání sluchadla nemá ţádný účinek. Jsou to jedinci, kteří jsou zcela hluší, či kteří mají prakticky nevyuţitelné zbytky sluchu (Souralová, 2003, s. 213). Kochleární implantát nepracuje na stejné bázi jako 24

25 naslouchadlo. Tedy jeho cílem není zesílit zvuk, ale cílem je převést zvukovou informaci, která je zakódovaná přímo ke sluchovému nervu a to elektronickou cestou (Svobodová, 1997, s. 7). Protoţe se jedná o senzoneurální poruchu, kde vše správně funguje, aţ na vláskové buňky hlemýţdě, které jsou poškozeny (Hronová, Hudáková, 2005, s. 30). Kochleární implantát se v operovává pod kůţi za ušní boltec. Z implantátu vycházejí elektrody, které jsou napojeny na vnitřní ucho (Souralová, 2003, s. 213) a přímo stimulují vlákna, která se nacházejí na sluchovém nervu a to pomocí elektrických impulzů (Hronová, Hudáková, 2005, s. 30). Jde tedy o přeměnu zvukového signálu na elektrické impulzy (Souralová, 2003, s. 213). Kochleární implantát má dvě části, a to vnitřní a vnější. Vnitřní části, která se v operovává pod kůţi je přijímač/stimulátor a elektrody. Vnější část je tvořena řečovým procesorem, který je opatřen vysílací cívkou. A cívka je přichycena magnetem k hlavě (Hronová, Hudáková, 2005, s. 30). Pacienti k provedení tohoto lékařského zákroku, který je poměrně sloţitý a nákladný, jsou pečlivě vybíráni. Jak uvádí pan Slowík (2010, s. 79) počet lidí s tímto implantátem není u nás v České republice příliš vysoký a kaţdoročně tento zákrok podstoupí pouze několik desítek pacientů) 3.2 Kolektivní pomůcky Indukční smyčka/snímač Indukční smyčka je drát, který je permanentně nainstalován v místnosti, například pod kobercem a je spojen s mikrofonem mluvčího. Zvukem v drátu vzniká proud, který vytváří v místnosti elektromagnetické pole. Pokud je sluchadlo nastaveno do pozice T, tak sluchadlo zachytí elektromagnetický signál a přemění ho na zvuk (Jeřábková, 2006, s. 61). FM systémy Přenos signálu u těchto kompenzačních pomůcek je prostřednictvím FM rádiového signálu, který je stanoven na speciální frekvence. Klady tohoto systému jsou, ţe se přenáší signál, aniţ by musel být udrţován vizuální kontakt s mluvčím. Ovšem záporem je moţnost rušení tohoto signálu, jinými rádiovými signály (Jeřábková, 2006, s. 62). 25

26 Infračervené signály Jak je jiţ zřejmé, signál je zde přenášen pomocí infračervených světelných vln. Nejčastěji je vyuţíván pro poslech televize, ale lze ho také vyuţít ve větších prostorách, tedy například v kinech, divadlech či přednáškových sálech. Velkou nevýhodou u kompenzačních pomůcek, které přenášejí signál pomocí infračervených světelných vln je nutnost přímého vizuálního kontaktu, a to mezi vysílačem a přijímačem těchto signálů. Jakmile se vizuální kontakt přeruší, přeruší se i příjem signálu a tím daných informací. Další nevýhodou je, ţe se toto nedá pouţívat za jasného přímého slunečního svitu (Jeřábková, 2006, s ). 3.3 Vibrotaktilní a elektrotaktilní pomůcky Většina pomůcek tohoto druhu je určena pro neslyšící lidi s úplnou ztrátou sluchu, kdy jim nepomohou ani naslouchadla. Jsou to především upozorňovací pomůcky, které zachycují zvukový signál a přemění ho na vibrace, které jsou o různé frekvenci a intenzitě. Touto vibrací upozorní jedince na zvuk v okolí. Tyto pomůcky jsou připevněny ke kapesnímu sluchadlu a vypadají jako náramky či hodinky (Jeřábková, 2006, s. 63). Pomůcky pro signalizaci Tyto pomůcky ke své funkci vyuţívají buď vibraci, světlo či vzdušné proudění a jsou vyuţívány ke kaţdodennímu ţivotu. Mezi tyto signalizace patří budík pro neslyšící, který mohou vyuţívat i nedoslýchavý, protoţe zvonění budíku je velmi hlasité a je nastaveno na frekvenci, kterou jedinec slyší. Jelikoţ neslyšící by tuto vlastnost budíku neslyšeli, tak má další tři moţnosti buzení. Za prvé můţe budit intenzivním světlem a to rozsvícením nebo blikáním či blýskáním elektrických výbojek. Za druhé je moţnost volby vibrace, kdy se budík vkládá pod polštář. A za třetí vyuţívá vzdušný ventilátor, který je namířený na spícího jedince a proudem vzduchu ho probudí (Jeřábková, 2006, s. 63). 26

27 Dveřní zvonek Dveřní zvonek k signalizaci vyuţívá výhradně světlo. Buď jsou v domě nainstalovaná speciální světla k tomuto vyuţití, či se rozbliká osvětlení místností v domě. Tato signalizace musí trvat déle, neţ je trvání stisknutí tlačítka na zvonek, aby to jedinec mohl vůbec zaregistrovat. Stejným způsobem lze vyuţít Signalizaci zvonění telefonu, který ale musí být odlišný od signalizace zvonku (Jeřábková, 2006, s. 64). 3.4 Pomůcky pro poslech televize Jiţ výše zmíněné kompenzační pomůcky můţeme také vyuţít pro poslech televize. Mezi tyto pomůcky patří naslouchadlo, indukční smyčka či sluchátka, které přijímají zvuk přes infračervené světelné vlny nebo radiové vlny (Jeřábková, 2006, s. 65). Tyto pomůcky však často moc nepomohou neslyšícím lidem. Ale i zde je pro ně moţnost kompenzace, aby mohli porozumět řeči v televizi, je to tak zvané titulkování. Jsou to skryté titulky, které se zapínají v Evropských zemích pomocí dekodéru teletextu. Avšak toto není pro neslyšící dostačující. Je zapotřebí i toto vylepšit. V titulkování není barevně odlišeno, kdo co říká. Tedy bývá velmi zmatené se v tomto orientovat. Také formou textu neslyšící lidé nemohou rozeznat intonaci, která se v televizi vyuţívá a můţe být velmi podstatná pro pochopení celého kontextu. Toto by se také dalo vyřešit zvýrazněním, či barevným odlišením. Je také velmi zajímavé, ţe při titulkování dochází k úpravě slov, převáţně nespisovných a vulgárních. A další a poslední moţností je vyuţívání tlumočníka znakového jazyka v daném pořadu, který se převáţně vyuţívá u ţivého vysílání (Jeřábková, 2006, s. 65). Také dále existuje mnoho dalších kompenzačních pomůcek. Ráda bych zde uvedla ještě další příklady, které umoţňují jedince s tímto handicapem se vyrovnat člověku bez postiţení. Mezi tyto pomůcky patří Zesílený telefon, který umoţňují hlasitější poslech. Nebo Psací telefon, který umoţňuje komunikaci mezi dvěma psacími telefony, či normálním a psacím telefonem. U psacího telefonu se zpráva zobrazuje na displeji či na papíře a u normálního telefonu se napsaná zpráva skrz číslice a písmena převádí do sledu tónů (Jeřábková, 2006, s. 66). 27

28 4 Obranné strategie I lidé se sluchovým postiţením se musejí bránit. Častou pouţívají strategii Blafování, jak uvádí paní Věra Strnadová (1998, s. 135). Je to předstírání, ţe mluvené řeči rozumějí. Nechtějí před ostatními přiznat, ţe nerozumí a tudíţ je opět ţádat o zopakování. Je to pro ně obranný mechanismus. Můţe to být způsobeno i tím, ţe jsou jiţ unaveni z odezírání a nedokáţí udrţet pozornost, ale nechtějí odmítnout naši snahu se s nimi zkontaktovat. Či nás nechtějí zatěţovat neustálými prosbami pro zopakování, můţe to být i obava z naší reakce a tím ztracení kontaktu se slyšícím jedincem. Nebo to můţe být strach, abychom si o nich nemysleli, ţe jsou inteligenčně méně zdatní, či ţe jsou nechápaví (Strnadová, 1998, s. 135). Jako další obrana můţe být hovornost. Většinou jí mívají ţeny a nechtějí toho druhého postit ke slovu. Důvodem, proč pro ně je lepší útok je, ţe se chrání před tím, aby nebyly přetíţený, a aby zabránili omylům, kdyţ by odezíraly. Kdyţ budou hovořit ony, tak to není tak náročné, jako kdyţ musejí odezírat a soustředit veškerou svou pozornost tímto směrem. Taktéţ je zde výhodou, kdyţ začínají rozhovor ony, nemusejí dlouho přemýšlet, jaké téma komunikační partner vymyslel. Zároveň tím uspokojují svoji potřeby být a komunikovat s ostatními, aniţ by se cítily ohroţeny. Po celou dobu zde hovořím o ţenách, ale tuto taktiku vyuţívají zdárně i muţi. Dalo by se tedy říci, ţe odpočívají, kdyţ mluví. Vhodné ale není to, kdyţ tuto obranu lidé se sluchovým postiţením vyuţívají mezi sebou (Strnadová, 1998, s ). Další taktika, kterou bych nenazvala obranou, ale spíše pomocnou, je zásada udržování očního kontaktu při komunikaci s lidmi se sluchovou vadou. Kladou si velký důraz, aby toto bylo dodrţováno, jinak se můţe stát, ţe se otočí a odejdou, či vás neposlouchají nebo přestanou mluvit Je to i důleţité z toho pohledu, ţe pomocí mimiky druhého člověka rozpoznají, jestli třeba nemluví moc hlasitě či moc potichu a přizpůsobí tomu svůj projev. Ale i tato technika se dá pouţít jako obrana, ale v obráceném vyuţití, tedy odvrácení pohledu od člověka, který chce s nimi navázat kontakt či pokračovat v rozhovoru (Strnadová, 1998, s ). Pro jedince se sluchovou vadou posezení ve společnosti nemusí být tak příjemné, jako pro slyšícího člověka. Přeci jenom je zde mnoho lidí, kteří mluví zároveň, střídá se téma za tématem a jedinec se sluchovou vadou není schopen vše zaregistrovat, natoţ se zapojit do rozhovoru. Proto v těchto situacích jsou také obranné 28

29 strategie, které tito lidé mohou vyuţít. Aby neurazili člověka, který je pozval, tak na chvilku přijdou, ale pak dělají, ţe pospíchají a vymlouvají se, ţe musejí odejít. Přesto, ţe výmluvy bývají často velmi průhledné, tak tím neurazí, protoţe se tam ukázali. Další strategií je trhání party, kdy jedinec se sluchovým postiţením si vytipuje jedince, s kterým si bude povídat pouze mezi čtyřma očima a to většinou mimo ruch ostatních lidí. A jakmile se přiblíţí třetí osoba, která se chce také zapojit do konverzace, tak tento jedinec nepozorovaně odchází a hledá si novou oběť. Také občas mohou vyuţít asistenta, který jim ve zkratce řekne, o čem se ostatní baví, ale nevýhodou je, ţe není účastníkem hovoru a asistent se můţe zapovídat s někým jiným (Strnadová, 1998, s ). Další taktika, která je z mého pohledu velmi smutná, je být jako tělo bez duše. V této taktice lidé pouze sedí, smějí se, kdyţ se smějí ostatní. Kdyţ ostatní zváţní, tak dotyčný také zváţní. Suma sumárum, je tam pouze tělem, a z dané společnosti nemá vůbec nic. Je to velmi nudná záleţitost, která je velmi těţká na naši duševní rovnováhu. Nebo můţe zvolit taktiku, bohužel nemůžu přijít, kdy se ze setkání se slyšící společnosti vyhýbá. Rád by se s nimi setkal ale nikoliv ve skupině. Touto taktikou se snaţí preventivně předcházet nepříjemným situacím (Strnadová, 1998, s. 143). 29

30 II. PRAKTICKÁ ČÁST 5 Metodologie výzkumu Jak jiţ z názvu vyplývá, tato práce je empirická. Coţ znamená, ţe zde budu pracovat s konkrétními údaji od respondentů, týkající se jejich sluchového postiţení. K realizaci výzkumné části jsem si zvolila kvantitativní výzkum. Tento výzkum pracuje s četností výskytu daného jevu na rozdíl od kvalitativního výzkumu, který se zabývá příčinami daného jevu (Kozel, 2006, s. 120). Kvantitativní výzkum se pouţívá tehdy, kdyţ chceme zkoumat jevy, které lze povaţovat za relativně jednoduché, které jsou jiţ do nějaké míry poznané. Tedy nemůţeme kvantitativním výzkumem zkoumat něco, o čem ještě vůbec nic nevíme. Relativně jednoduché jevy znamenají, ţe je můţeme pomocí nástrojů zjistit. Lze tedy u tohoto druhu výzkumu lehce odhadnout, jestli je námi zvolený jev stabilní (Nový, Surinek a kol, 2006, s. 254). Tento typ výzkumu zkoumá různé společenské otázky a to ve větším měřítku, neţ je tomu u kvalitativního výzkumu. Ale samozřejmě toto není jediná oblast, kterou tento druh výzkumu můţe mapovat. Je zde také výhodou, ţe se výzkum můţe provádět pouze jednou či ho lze také opakovat v časovém rozmezí. (Johnová, 2008, s. 108). Kvantitativní výzkum se zabývá buď rozsahem výskytu, frekvencí anebo intenzitou. Pro tento typ práce se budu zabývat rozsahem výskytu, tedy její četností u jednotlivých druhů otázek (Nový, Surinek a kol, 2006, s. 254). Zvolení vzorku v kvantitativním výzkumu prezentuje celou cílovou skupinu (Machková, 2009, s. 47). Moţností kvantitativního výzkumu je explodovat, popisovat anebo ověřovat sledovaná data. Cílem mé práce je tedy udělat popisný (deskriptivní) výzkum (Hendl, 2005, s. 46). Cílem popisného výzkumu je podat informace o určité situaci nebo jevu (Šlechtová, 2012, s. 174). Základem tohoto popisného výzkumu je, ţe se nesnaţí hledat vztahy mezi jednotlivými proměnnými, ale pouze podává informace o momentálním stavu popisné věci. Pokud bych ve výzkumné části objevila nějaké vztahy, dají se dále vyuţít, jako podnět pro další zkoumání (Stachová, 2012, s. 25). Kvantitativní druh výzkumu vyuţívá metodu dotazování a já jsem si pro svoji práci vybrala metodu realizovanou formou dotazníku (Machková, 2009, s. 47). Dotazníky by vţdy měl být zahájen jednoduchými, nechoulostivými otázkami, které respondenta zaujmou a na které není těţké odpovědět. I kdyţ paní Johnová ve své knize uvádí (Johnová, 2008, s. 112), ţe je otázka na věk choulostivá, a tudíţ by měla být zařazena na konec věty. Tak já s tímto tvrzením 30

31 nesouhlasím. Určitě v některých případech je to choulostivý údaj, například kdyţ bychom zkoumali inkontinenci, ale v mém případě se domnívám, ţe není (Johnová, 2008, s. 112). V kvantitativním výzkumu, který je realizován dotazníkem, se povětšinou vyuţívají uzavřené otázky. I já jsem v dotazníku pouţila otázky uzavřené a doplnila jsem je otázkami polouzavřenými, kdy respondent si můţe vybrat jiţ předepsané odpovědi, či formulovat svoji vlastní odpověď. Tento typ otázek jsem volila u takového druhu odpovědí, kde jsem si byla vědoma, ţe nemohu nabídnout veškeré moţné odpovědi respondentům (Machková, 2009, s. 49). Také u tvorby dotazníku je velmi důleţité se vyhnout podjatým otázkám, které navozují odpověď (Johnová, 2008, s. 112). Téţ není dobré v dotazníku vyuţívat příliš odborná slova a různé slangy a uţ vůbec ne v mém případě. Důvody vysvětluji v kapitole Jazykové kompetence sluchově handicapovaných (Johnová, 2008, s. 113). Techniku sběru dat dotazníkem jsem zvolila hlavně z toho důvodu, ţe jsem chtěla znát jednoznačné odpovědi na konkrétní otázky. I kdyţ si jsem vědoma, ţe volba dotazníku nemusí být nejlepší moţná technika, protoţe někteří lidé se sluchovým postiţením nemusejí porozumět významu otázek. Ale přeci jsem se rozhodla pro dotazník, protoţe mě v tomto limituje moje neznalost znakového jazyka. Proto jsem se snaţila tvořit otázky co nejjednoznačněji a zajistit, aby při vyplňování respondenty vţdy byl někdo přítomen, aby mohl dopomoci. Při ţádání respondentů o vyplnění dotazníku jsem vyuţila dvě různé metody kontaktování. První metoda byla elektronické dotazování přes y. Přesto, ţe jsem předpokládala, ţe bude nízká návratnost, tak jsem danou formu chtěla vyzkoušet. Tuto uvedenou metodu jsem volila i z toho důvodu, ţe je levná a velmi rychlá a také pro respondenta je lepší dotazník odeslat em neţ třeba poštou (Johnová, 2008, s. 122). Druhá metoda byla osobní dotazování, kdy jsem dotazníky předala pracovníkovi v sociálních sluţbách, který zajišťuje odborné poradenství pro sluchově postiţené. 31

32 5.1 Cíl výzkumu Cílem mé práce bylo zmapovat faktory ovlivňující plnohodnotný ţivot lidí se sluchovým postiţením na Broumovsku. Ze stanoveného cíle mi vyplynuly následující úkoly: zpracování odborné literatury, do teoretické části práce, která mi poslouţí při vytváření dotazníku vytvořit designu výzkumu sestavení výzkumného souboru s realizací výzkumu, sběr dat a jejich vyhodnocování a celkové vypracování práce V rámci této práce jsem řešila následující otázku: Jaké jsou faktory limitující plnohodnotný ţivot lidí se sluchovým postiţením na Broumovsku? Mapuji zde část ţivota sluchově postiţených jedinců, která jim je kaţdodenní činností komplikována oproti běţnému ţivotu lidí na Broumovsku. Oblast Broumovska jsem si vybrala z důvodu, ţe z této části České republiky pocházím a chtěla bych zde do budoucna pracovat i s touto cílovou skupinou. Zmapování těchto faktorů by mi moţná pomohlo při budoucí práci s lidmi se sluchovým postiţením, pochopením jejich ţivota, či zmapování věcí, v kterých bych mohla jim dopomoci a tudíţ je i popřípadě změnit. Při realizaci výzkumu jsem pracovala s personální rovinou, která se skládá ze subjektivního hlediska jedince, tedy jak danou situaci vidí on, která je zaloţena na jeho cílech, očekáváních a zájmech. Pro moji výzkumnou část je nejdůleţitější kvadrant A o kterém se zmiňuje profesor R. Veenhoven a který naleznete v kapitole Kvalita ţivota. Tedy chtěla jsem zjistit, co vše komplikuje jedincům se sluchovým postiţením jejich ţivot, a co vše jim komplikuje ţivot na Broumovsku. 32

33 5.2 Realizace Jelikoţ se jiţ od svého narození pohybuji v okruhu lidí se sluchovým postiţením a vyrůstám v Broumově, tak mnoho mých zkušeností a otázek právě vyplývá z pozorování těchto lidí po celý můj ţivot. Rozhodla jsem se, ţe potřebné informace budu sbírat pomocí dotazníku. Otázky jsem vytvářela na základě mých zkušeností a na základě teoretické části této práce. Otázky byly tvořeny podle oblastí, na které jsem se zaměřila. Tedy první část zjišťovala informace o respondentovi, druhá část se zaměřovala na komunikaci, která se zaměřuje i na komunikaci se slyšící společností. Dále byly otázky směřovány na běţné potřeby lidí, jako je řízení auta, návštěva lékaře a problematika jich se týkajících. A poslední část byla orientována na kompenzační pomůcky a tlumočení. Vyuţila jsem kontakty pracovníka v sociálních sluţbách v odborném sociálním poradenství pro sluchově handicapované lidi a rozeslala jsem patnáct dotazníků em. K mému nevelkému údivu se mi vrátily pouze dva. Tomuto pracovníkovi jsem předala patnáct vytištěných dotazníků. Ale zde, k mému údivu se mi vrátily pouze tři dotazníky. Ačkoliv tuto sluţbu navštěvuje mnoho lidí, protoţe je poskytována pouze jednou týdně, tak v rozmezí jednoho měsíce, kdy měl tento pracovník k dispozici mé dotazníky, danou sluţbu navštívilo minimum klientů. A z nich to byli ochotni vyplnit pouze tři. Mně z neznámého důvodu zbylí klienti odmítli dotazník vyplnit. Tato situace mi zkomplikovala realizaci výzkumu, ale shodou okolností daný pracovník pořádala schůzi lidí se sluchovým postiţením, kde jsem mohla být v přímém kontaktu s cílovou skupinou lidí a dokončit tak výzkum. Během vyplňování dotazníků jsem poskytovala respondentům konzultaci při neporozumění některým otázkám. Nezaznamenala jsem opakované dotazy na stejné otázky, a tudíţ z toho neusuzuji, ţe by byly špatně formulovány. Při vyhodnocování dotazníku, jsem zaznamenala, ţe respondenti měli problém při vyplňování některých otázek a občas také některé nebyly vyplněny. Detailně se o tomto problému rozepisuji u jednotlivých otázek. 33

34 6 Vyhodnocení dotazníku Otázka č. 1: Jakého jste pohlaví? K mému nezamýšlenému účelu vyšel stejný počet korespondentů muţů jako ţen. Šetření se zůčšetření se zůčastnilo jedenáct muţů a jedenáct ţen. Nezaznamenala jsem, ţe by pohlaví mělo vliv na nějaké další otázky. 34

35 Otázka č. 2: V jaké věkovém pásmu se nacházíte? Bohuţel, díky vzniklým komplikacím při realizaci výzkumu, se mi nepodařilo obsáhnout celou škálu věkového pásma. Nejvíce respondentů je ve věkové hranici let. Coţ z mého pohledu je i velkým plusem, protoţe tito lidé mají více zkušeností se svým handicepem a mohou tudíţ obsáhnout všechny pokládané otázky, protoţe se s danými situacemi setkali vícekrát neţ lidé do dvaceti let. Ale tato mladší generace, by hypoteticky mohla mít jiné zkušenosti uţ díky zlepšující se moţnosti kompenzace sluchového postiţení. 35

36 Otázka č. 3: Kdy se u Vás vyskytlo sluchové postižení? Domnívala jsem se, ţe většina respondentů ztratila či měla poškozený sluch aţ po osvojení mluveného jazyka, okolo důchodového věku, ale většina respondentů mají sluchovou vadu jiţ od narození. V daném vzorku tedy chybí větší počet lidí se stařeckou hluchotou, kteří by mohli mít úplně jiné odpovědi, neţ lidé se sluchovým postiţením jiţ od narození. 36

37 Otázka č. 4: Jakou máte ztrátu sluchu? Graf jasně ukazuje, ţe ve vzorku cílové skupiny chybí lidé s lehkou a střední nedoslýchavostí. Respondentů s těţkou nedoslýchavostí je o něco více, neţ respondentů s úplnou hluchotou. 37

38 Otázka č.5: Využíváte ke své komunikaci znakový jazyk? Většina dotazovaných vyuţívá znakový jazyk, který ale není podmíněn tím, kdy k danému postiţení došlo. Je pravdou, ţe většina těch, co znakový jazyk vyuţívá, tak mají poškození sluchu jiţ od nazorení. Ale není to pravidlem. Objevili se i respondenti, kteří mají poškození sluchu jiţ od narození a znakový jazyk nevyuţívájí. Domnívám se, ţe zde velký faktor hraje rodina a škola. 38

39 Otázka č. 6: Dorozumíte se bezproblémově s lidmi z jiných regionů při komunikaci znakovým jazykem? Tento graf nemá vypovýdající hodnotu, protoţe respondenti, kteří v předchozí otázce odpověděli, ţe neuţívají znakový jazyk, tak bohuţel na tuto otázku také odpovídali. Následující graf ukazuje odpovědi pouze od lidí, co v předchozí otázce odpověděli, ţe vyuţívají znakový jazyk. Z grafu vyplívá, ţe pouze minimum lidí se nedorozumí pomocí znakového jazyka v ostatních regionech. Ale neřekla bych, ţe toto číslo je závratné. Z toho si vyvozuji závěr, ţe komunikace v tomto ohledu není velkým problémem. Tedy ani limitujícím faktorem. 39

40 Otázka č. 7: Musíte se při komunikaci často doptávat lidí, protože jim nerozumíte? Z grafu jen nepatrné procento lidí nemusí často ţádat o zopakování věty, protoţe rozumí. Nerozdíl od zbylé většiny, které komunikace se slyšící společností činí problém, ať uţ se musejí doptávat vţdy, či pouze občas a ještě k tomu to můţe být závislé na prostředí, v kterém dochází ke komunikaci. Jiţ z tohoto grafu usuzuji, ţe komunikace lidí se sluchovým postiţením není vţdy snadná a jiţ to spatřuji jako omezující faktor. 40

41 Otázka č. 8: Jak se cítíte, když někoho žádáte už po několikáté o zopakování stejné věty a stále mu nerozumíte? Tento graf jasně poukazuje, ţe pro více jak polovinu respondentů jsou nepříjemné situace, kdy se neustále musejí doptávat, a stále nerozumí. Tento graf mi potvrdil, ţe je tento fakt jiţ limitující. I z toho pohledu, ţe těm co daná situace není nepříjemná, tak si v danou chvíli domýšlejí význam vět, coţ pro ně můţe mít velký důsledek, obzvláště při vyplňování smlouvy. Či se na základě domýšlení mohou pohádat se svým okolím. 41

42 Otázka č. 9: Mluvíte hlasitěji než ostatní lidé, kvůli svému handicapu? Jasně z grafu vyplývá, ţe 55% dotazovaných si je vědomo, ţe mluví hlasitěji, neţ je běţné. A 45% uvádí, ţe hlasitě nemluví. Otázkou zde je, zda-li si pouze myslí, ţe hlasitě nemluví a ve skutečnosti tomu je jinak. 42

43 Otázka č. 10: Je pro Vás nepříjemné, když kvůli zvýšení hlasu na Vás koukají lidé? Předchozí graf ukazuje, kolik lidí trvale mluví hlasitě, ale v této otázce jsem se ptala i na občasné zvýšení hlasu. Nejsem si jista, zdali respondenti odpovídali přímo na to, na co se ptám. Přestoţe v úvodu dotazníku bylo, aby veškeré otázky vztahovaly ke svému handicapu. Přesto výsledku mluvím jasně. Sluchové postiţení na sebe vztahuje pozornost i v kaţdodenních situacích, jako je komunikace. A nepříjemné pocity tedy mohou být kaţdodenní součástí ţivota lidí se sluchovým postiţením. 43

44 Otázka č. 11: Co z následujících možností využíváte při komunikaci se slyšící společností? Zajímavé je, ţe nejvíce vyuţívanou strategií je pouţívání asistenta (vymezení názvů strategií naleznete v kapitole Obranné strategie ). Nevýhodou je, ţe dotazovaný není účastníkem hovoru, a dostane pouhé shrnutí odehrávající se situace, a také můţe nastat situace, ţe asistent se zapovídá s někým jiným. Ale strategii asistenta konkuruje strategie blafování, kde předstírají, ţe mluvené řeči rozumějí, přesto ţe nerozumí. Coţ z mého pohledu je nepředstavitelné a velmi smutné, protoţe z celé hovoru vůbec nic nemají, ale ostatní si myslí, ţe dobře rozumí. Poslední nejvíce vyuţívanou situací je strategie trhání party, která mi přijde z nich nejlepší, protoţe si v klidu popovídají s druhou osobou a převáţně rozumí. Ale můţe být nepříjemné pro toho odloučeného, kterému vše uniká. 44

45 Otázka č. 12: Stalo se Vám, že došlo k nedorozumění, když jste klepal/a na dveře a neslyšel/a jste odpověď? Většině dotazovaných se jiţ přihodila nepříjemná situace, kdy klepali na dveře a neslyšeli odpověď. Nemůţeme se vyhnout klepání na dveře, s nímţ se můţeme setkávat i poměrně často. Zde velkou roli hraje lidský faktor, který způsobí nedorozumění. Ale i v těchto situacích to je velmi limitující a můţe to být i stresující. 45

46 Otázka č. 13: Stalo se Vám, že kvůli svému handicapu jste špatně porozuměl/a významu a mělo to pro Vás velké důsledky? (např: neporozumění při uzavírání smlouvy) Pro nemalé procento mělo velké důsledky neporozumění. Ve svém dotazníku jsem dále nepátrala jaké důsledky, ale určitě by bylo velmi zajímavé, jak fatální důsledky to byly. Dnes a denně se setkáváme s informacemi, které sdělují, ţe někdo špatně podepsal smlouvu a omylem prodal svoji střechu nad hlavou. A toto se stává lidem bez sluchového postiţení. V tomto ohledu by to mohla být cílová skupina, pro lidi co toho vyuţívají a obohacují se na jiných. 46

47 Otázka č. 14: Rozumíte pracovníkům za skleněnou přepážkou (banky, pošty)? Výsledky zjišťované otázky na mě působí, ţe skleněné přepáţky nejsou nikterak velkým problémem. Ne ţe by nebyly ţádným, ale můţe to být ovlivněno, ţe dnes jiţ mnoho skleněných přepáţek není. Na Broumovsku je nalezneme pouze na poště, vlakovém nádraţí a v bankách při manipulaci s finančním obnosem. 47

48 Otázka č. 15: Slyšíte přijíždějící auta? Velké procento respondentů neslyší přijíţdějící automobily, nebo je slyší pouze někdy. Tento fakt je velmi limitující. Nemohou rozeznat podle zvuku, jak automobil jede rychle, jestli se na ně neřítí a podobně. 48

49 Otázka č. 16: Když řídíte auto, slyšíte přijíždějící sanitu? Také zde velké procento lidí si neustále musí hlídat zpětná zrcátka, co kdyby náhodou jela sanita. Přestoţe řidič si má neustále hlídat zpětná zrcátka, tak to můţe být více vyčerpávající, protoţe daný zvuk opravdu neslyší a mohli by tím způsobit komplikace nejen na silnici ale i pro jedince, pro kterého sanita jede. Tudíţ ohrozit mnoho lidí na ţivotě. 49

50 Otázka č. 17: Slyšíte u lékaře vyvolávat Vaše jméno nebo slovo další? Z grafu vyplívá, ţe většina dotazovaných buď vůbec nebo alespoň někdy slyší u doktora vyvolávat své jméno a nebo slovo další. Toto určitě není takovým problémem,jako předchozí otázky, ale určitě to není příjemná záleţitost, kdyţ se vyvolává jméno a nikdo na něj nereaguje. Dokonce se v čekárně mohou najít tací, kteří předběhnou a pro člověku se sluchovým postiţením můţe vzrůstat vztek z toho ţe čeká, lidé ho předbíhají a on stále nerozumí. 50

51 Otázka č. 18: Jaké kompenzační pomůcky využíváte? (zaškrtněte všechny, které používáte) Mezi jiné kompenzační pomůcky, korespondenti uvedli TV-zesilovač (1), indukční smyčku (1) a pomůcku, která vibracemi upozorňuje na pláč dítěte (2x). Nejvíce je vuţívána kompenzační pomůcka bytového zvonku, která jim určitě v oblastech zvonění zvonku usnadňuje ţivot, stejně jako ostatní kompenzační pomůcky. 51

52 Otázka č. 19: Omezuje Vás neustále nošení náhradní baterie do sluchadla pro případ vybití a následných komplikací? V předchozí otázce zaškrtlo moţnost nošení sluchadla jiný počet respondentů, neţ se vyjádřilo k otázc. Proto zde uvádín druhý grav se správnějšími údaji, ačkoliv ne přesnými, protoţe dva respondenti danou otázku nevyplnili. 52

53 Otázka č. 20: Stresuje Vás představa, že si zapomenete baterii a vybije se Vám baterie v sluchadle? Tak jak jsem uváděla v předchozí otázce, tak ke stejnému problému došlo i u této otázky. Proto opět přidávám nový graf. Také se zde stalo, ţe jeden člověk neodpověděl. Přestoţe pro většinu není omezení neustálé nošení náhradní baterie do sluchadla, tak pro většinu představa zapomenutí této baterie je stresující. 53

54 Otázka č. 21: Máte-li mobilní telefon, co více využíváte? Velké procento dotazovaných lidí vyuţívá ke komunikaci mobilním telefonem pouze sms zprávy a někteří vyuţívají jak sms zprávy, tak telefonní hovory. Ale odvíjí se to od sluchového postiţení. Ani jeden z respondentů, který uvádí obě moţnosti nemá úplnou hluchotu. Tito respondenti se pohybují spíše středně těţkém pásmu sluchového postiţení. 54

55 Otázka č. 22: Využíváte tlumočníka? K této otázce jsem nedala moţnost kulturní akce. Do jiných moţností je nikdo neuvudl, ale 40% lidí vyuţívá tlumočníka na kulturních akcí, coţ zobrazuje graf u otázky č. 24. Tlumočníka vyuţívají nejvíce lidí u soudu a poté nejvíce na úřadě. Tím mohou předejít neporozumění v důleţitých situacích. 55

56 Otázka č. 23: Je pro Vás překážkou, když filmy nejsou titulkované? Jen malé procento lidí se sluchovým postiţením můţe sledovat televizi bez omezení. Většina lidí je limitována tím, ţe ve filmu nejsou vţdy začleněny titulky. Takţe jim často unikají slova, která mohou být pro pochopení celého děje velmi důleţitá. 56

57 Otázka č. 24: Navštěvujete kulturní akce, kde je zvukový doprovod? (kino, divadlo, besedy ) K mému potěšení lidé se sluchovým postiţením navštěvují kulturní akce, kde ale bohuţel ve 40% nerozumí všemu a nebo dalších 40% je doprovázeno tlumočníkem. Ale mezi respondenty také byli lidé, kteří neradi navštěvují kulturní akce, protoţe nerozumí. 57

58 6.1 Zhodnocení I přes velkou snahu zajistit dostatečné mnoţství respondentů, bohuţel nebyla příliš velká návratnost, v kterou jsem doufala. Spíše jsem neočekávala komplikace v této oblasti, které ale nastaly. Musím si tedy postačit s tímto vzorkem, který čítá dvacet dva vyplněných dotazníků, tedy dvacet dva respondentů. Taktéţ se občas objevily nevyplněné otázky. Jelikoţ se to nestalo u stejné otázky, nevyvozuji z toho, ţe by otázky byly špatně či nesrozumitelně poloţeny. Přesto důvodem daného jedince mohlo být nepochopení. Ale vyuţila jsem tedy vyplněné odpovědi a dotazníky vyhodnocovala. Zaznamenávala jsem počet odpovědí na danou otázku a v případě popření otázky jsem vynechala chybné odpovědi a vytvořila nový graf. Z hodnocení dotazníků vyplývá, ţe většina těch, co vyuţívají znakový jazyk, tak se dorozumí s lidmi z jiných regionů, ať uţ vţdycky či pouze někdy nebo dle regionu. Minimum lidí se nedorozumí vůbec. Coţ pro lidi slyšící není problémem komunikovat s lidmi z jiných regionů. Také se občas stane, ţe nějakému slovu neporozumíme, ale máme mnoho synonym a je pro nás snazší si dané slovo vysvětlit. Co se týká častého doptávání, tak většina lidí se musí doptávat, ať uţ to je ovlivněno dalšími faktory či nikoliv. Při opakovaném ţádání o zopakování věty, je to pro větší polovinu nepříjemná záleţitost. A další polovině to buď nevadí anebo si raději domýšlejí věty a vůbec se nezeptají. Při konverzaci většina lidí se sluchovým postiţením mluví hlasitě, ale ne všichni vţdy z toho mají nepříjemné pocity. Někteří tyto pocity zaţívají pouze občas. Co se týká strategií při komunikaci se slyšící společností, tak největší procento lidí vyuţívá svého kamaráda, který jim shrne, o čem ostatní komunikují. Jsem si vědoma, ţe společnost se v tomto směru nedá změnit, ale pro mě je alespoň dobrou informací, ţe lidé se sluchovou vadou chodí do společnosti a nejsou v ústraní. O něco niţší procento lidí se sluchovou vadou předstírá, ţe rozumí a další o něco niţší procento sedí někde v ústraní s jednotlivcem a s tím si povídá. Toto jsou nejčastější strategie, které jsou u respondentů vyuţívány. Nyní se přesuneme na překáţky, s kterými se lidé se sluchovou vadou mohou potýkat neustále. Nadpoloviční většina respondentů uvedla, ţe se jim stalo nedorozumění, kdyţ klepaly na dveře a neslyšeli odpověď. Jelikoţ neustále někde klepeme na dveře, tak k těmto nedorozuměním můţe docházet velmi často a rozhodně to nejsou povzbudivé situace. Dokonce pro větší polovinu dotazovaných mělo velké 58

59 důsledky špatné porozumění, například při uzavírání smlouvy. Coţ pokud se některé důleţité věci řeší přes skleněnou přepáţku, tak je to další obtíţ pro lidi se sluchovou vadou, ačkoliv z dotazníku nevyplynulo, ţe by při komunikaci přes skleněnou přepáţku vůbec nerozuměli. Nadpoloviční většina odpověděla, ţe jim rozumí pouze někdy. Coţ porozumění pouze v některých situacích v důleţitých věcech nestačí. V další oblasti, které se týká ţivota ve společnosti, kde kaţdodenní roli hrají automobily, je docela nebezpečný fakt, ţe jedna třetina dotazovaných neslyší přijíţdějící auta vůbec. A z toho větší poloviny při řízení automobilu neslyší houkat sanitku nebo ji slyší pouze občas. I tento fakt můţe mít velmi váţné důsledky i v podobě nehody. A co se týká návštěvy lékaře, tak 32% neslyší vůbec vyvolávat své jméno a 54% pouze někdy. Tento fakt sice asi nemá tak váţné důsledky, ale rozhodně to není příjemná věc. V poslední části jsem se zabývala kompenzačními pomůckami a vyuţívání tlumočníka. U kompenzačních pomůcek se nejvíce vyuţívá signalizace bytového zvonku, poté sluchadla a v poslední řadě je nevíce vyuţíván vibrační budík. V této oblasti jsou alespoň takové technické pomůcky, které usnadňují lidem se sluchovou vadou jejich ţivot. A je velmi dobře, ţe tyto pomůcky jsou rozšířeny a lidé se sluchovou vadou je vyuţívají, protoţe ani jednou jsem nezaznamenala odpověď, ţe by neuţívali alespoň jednu kompenzační pomůcku. Kdyţ sluchově handicapovaní lidé vyuţívají sluchadla, tak pro ně není limitující neustále nošení náhradní baterie do sluchadla, ale pro nadpoloviční většinu je stresující představa, ţe zapomenou baterii a ona se jim ve sluchadle vybije. Vzhledem k tomu, ţe i lidé se sluchovou vadou mají mobilní telefony, zajímalo mě, co více vyuţívají. Výsledek je velmi předvídatelný. Více vyuţívají psaní textových zpráv, ale najdou se zde i jedinci, kteří vyuţívají, jak psaní textových zpráv, tak i telefonní hovory. Poslední otázky se zabývaly tlumočníkem, kde o něco větší polovina tlumočníka vyuţívá a nejvíce ho k mému překvapení vyuţívají u soudu a poté na úřadech. Nedokáţi si vysvětlit, z jakého důvodu tito lidé chodí k soudu, vzhledem k tomu, ţe to byla nejčastější odpověď. Tlumočníka také vyuţívají na kulturních akcích, či tam chodí sami, ale ne vţdy všemu rozumí. Podrobnější informace nalezneme v grafu u kaţdé otázky. Takţe, kdyţ to vezmeme suma sumárum, tak co se týká oblasti komunikace, tak většina těch lidí, co vyuţívají znakový jazyk, se také dorozumí v ostatních regionech. U komunikace se slyšící společností to je uţ trochu více omezené, protoţe se musejí, ne 59

60 vţdy, avšak často tázat znovu, či se doptávat na informace, které jim unikly, a tato situace je pro většinu z nich nepříjemná. Z toho také většina mluví hlasitě a téţ je to pro ně někdy nepříjemné. Ačkoliv lidé se sluchovou vadou chodí do společnosti, tak bych to nenazvala plnohodnotným faktorem, protoţe velké procento se doptává svého známého, který jim shrne, co se kde povídá, ale přesto to nejsou plnohodnotné informace, které by se dozvěděl pomocí zdravého sluchu. Někteří lidé to řeší tak, ţe si povídají v ústraní s někým o samotě, či bohuţel předstírají, ţe rozumí. Coţ tato poslední taktika můţe mít váţné důsledky i mezi přáteli. Kdyţ tuto část shrnu, tak zde bych limitujícím faktorem je i bezohlednost ostatních lidí, kteří nejsou ochotni přizpůsobit mluvu tak, aby jim člověk se sluchovou vadou rozuměl. Ale bohuţel, tento faktor se asi nedá mnoho ovlivnit. Moţná by bylo dobré více informovat širokou veřejnost o dané problematice, aby dokázali vyjít vstříc. Většina korespondentů neslyší odpovědi, při klepání dveří, ne vţdy rozumí pracovníkům za skleněnou přepáţkou a neslyší vyvolávat svoje jméno. Zde jsou limitujícím faktorem skleněná přepáţka, lidský faktor, který si neuvědomí, ţe člověk za dveřmi opravdu neslyšel ţádnou odpověď, či nerozuměl a uvědomit si, ţe to můţe být člověk se sluchovou vadou a u lékaře to je podobné. Nemůţeme spoléhat na to, ţe někdo člověku se sluchovou vadou řekne, ţe je na řadě. Moţností by bylo, kdyby sestřička vyšla ze dveří a zavolala další a nevolala z místnosti a ještě z poza dveří. Také u nedorozumění, které mělo velké důsledky pro daného jedince, hraje roli lidský faktor. A to jak jsem jiţ výše zmiňovala, ale také se domnívám, ţe chyba je i na straně handicapovaného, který nepoţádá o zopakování v těchto důleţitých situací, ačkoliv mu to přijde trapné. Ale otázkou zde je, zdali jedinec se sluchovou vadou rozuměl, ale špatně anebo nerozuměl a větu si domyslel. Ale to by mohl být podmět k dalšímu prozkoumání. Domnívám se, ţe také musí být limitující fakt, ţe někteří korespondenti neslyší přijíţdějící automobil a tudíţ pohyb venku, tomu musejí přizpůsobit. Týká se to i nezaznamenání sanitky pomocí sluchu, kdy si kvůli tomu musejí hlídat zpětná zrcátka. Velmi limitující z mého pohledu je téţ vyuţívání tlumočníka, protoţe ne vţdy tlumočník má čas v době, kdy ho jedince potřebuje a nepříjemné můţe být i sdělování soukromých, popřípadě intimních věcí, protoţe jinak jedinec se sluchovou vadou nemá moţnost se dorozumět s ostatními. Toto určitě nepatří do plnohodnotného ţivota. Ani fakt, ţe kdyţ si většina lidí se sluchovou vadou chce pustit nějaký film, tak si musí vybírat takový, který je titulkovaný, aby všemu rozuměl. 60

61 Největší limitující faktory jsou netitulkované filmy, lidský faktor, tlumočník, přesto ţe mu velmi pomáhá, tak spadá i do limitujících faktorů. Dalším faktorem je neslyšení přijíţdějícího automobilu či sanitky. Samozřejmě, ţe základním limitujícím faktorem, je samostatný fakt sluchového postiţení. Ale například mezi limitující faktory bych nezařadila nošení baterie, protoţe to není omezující, ale pouze korespondenty stresuje moţnost zapomenutí baterie a následné vybití baterie v sluchadle. Ale i stresové faktory ve svém důsledku mohou být limitující a způsobit řadu dalších zdravotních komplikací. Jelikoţ se mi nedostalo takové návratnosti, jaké jsem čekala a tím jsem nevystihla lidi ve všech věkových kategorií, tak si sem vědoma, ţe toto není reprezentativní vzorek lidí, který by šel generalizovat na všechny lidi se sluchovým postiţením na Broumovsku a v blízkém okolí a tudíţ uţ vůbec ne na celou cílovou skupinu. 61

62 6.2 Diskuze Jak jsem jiţ výše uváděla, vyskytl se problém ohledně návratnosti dotazníků. Z tohoto ohledu bych pro příště rozšířila oblast na celé Náchodsko, kde se pohybuje více sluchově postiţených lidí, neţ pouze na Broumovsku. Námět k dalšímu bádání je jistý. V rámci výzkumu by se mohly provést rozhovory s jednotlivými institucemi na Broumovsku, kdybych ponechala danou lokalitu. A zjišťovat, jestli někdo z pracovníků umí znakový jazyk, zdali vědí, jak komunikovat s jedincem se sluchovým postiţením. Jestli si sestřičky u doktorů uvědomují, ţe v čekárně můţe sedět člověk, který nerozumí vyvolávání jeho jména. Jestli by ve školkách mohli přijmout dítě se sluchovým postiţením, nebo by rodina musela dojíţdět nebo se dokonce přestěhovat. Zdali pracovníci za skleněnými přepáţkami vyjdou sluchově handicapovanému jedinci vstříc, či se s ním snaţí dorozumět přes psaní textu na papírky, coţ pro daného jedince můţe být degradující. Určitě by bylo vhodné se pro příště zaměřit pouze na jednu oblast a tu více do hloubky prozkoumat. Například jaké míra sluchového postiţení s kombinací kompenzačních pomůcek umoţňuje dobrému porozumění mluvené řeči. Jestli v tom hraje velký faktor, kdy k danému postiţení došlo, kde jedinci vyrůstali, kde studovali a mnoho dalšího. Dalo by se zaměřit i na lidi, kteří uţívají znakový jazyk a zkoumat, proč někteří lidé, kteří mají, úplnou hluchotu jiţ od narození uţívají znakový jazyk a jiné ne. Dalším doporučením z mé strany je, osobní vyplňování dotazníku s respondenty. Přesto ţe měli moţnost vyuţít mé rady ohledně nejasných otázek, tak se moţná báli či styděli a nevyuţívali to ve velkém mnoţství. Z toho se domnívám, ţe některé otázky nebyly respondenty zcela pochopeny. Také by moţná bylo lepší se zaměřit pouze na respondenty v určitém věkovém rozmezí. Domnívám se, ţe takhle komplexně to asi nikdo nebádal, ale prací týkající se sluchového postiţení je hodně. Lokalita Broumovska nebyla zkoumána, ačkoliv ve výsledcích s jinou lokalitou by asi neměly být ţádné velké rozdíly. Ale je pravdou, ţe jsem narazila na menší anketu v časopise sluchově postiţených Gong, kde se ptají na společenský ţivot sluchově postiţených, který je orientován na navštěvování plesů. Zajímavostí bylo, ţe všichni čtyři dotazovaní rádi chodí na plesy, ale důvodem není tanec, ale spíše potkávání se se známými lidmi. Také je zde zmínka o plese neslyšících, 62

63 kde ti co tancují, vyčítají, ţe moderátor neukáţe na nějaké tabuli, jaký je to druh tance (Gong, 2013, s. 5). Občanské sdruţení CESPO Centrum sluţeb pro sluchové postiţené, nabízí různé vzdělávací programy, kde mimo jiné letošního roku 2013 je realizován vzdělávací program s názvem: Základy komunikace se sluchově postiţeným klientem. Coţ můţe být krok k porozumění daného handicapu a zlepšení komunikace mezi slyšící společností a lidmi se sluchovým postiţením ( Ale studii zaměřenou na stejné či podobné téma jsem nezaznamenala. Výsledky této práce mi lépe pomáhají se orientovat v dané problematice a o něco více jsem se o problematice sluchového postiţení dozvěděla. A jsem krůčkem blíţ ve svých hodnotách k tomu, abych s danou cílovou skupinou do budoucna pracovala. Práce podává i všeobecný přehled o dané problematice a nastiňuje omezení lidí se sluchovým postiţením. Výsledky mohou i laikovy nastínit dané komplikace tohoto druhu postiţení. Touto prací jsem také chtěla poukázat na fakt, ţe lidé se sluchovou vadou ţijí mezi námi, není jich málo, a my jsme k nim bezohlední a komplikujeme jim kaţdodení situace, které díky nám pro ně nemusejí být zrovna nejpříjemnější. Jelikoţ jeden z hlavních limitujících faktorů je lidský faktor, tak bychom se měli naučit mluvit zřetelně, artikulovat, neskákat si do řeši a také si váţit svého vlastníhu sluchu a neničit si ho v hlučném prostředí. 63

64 Závěr Cílem této práce bylo zmapovat faktory ovlivňující plnohodnotných ţivot. K zjištění těchto faktorů jsem vyuţila techniku sběru dat formou dotazníku., skrz který jsem se doptávala přímo lidí se sluchovým postiţením. Z odpovědí vyplynulo, ţe nejvíce limitující faktory, z dotazovaných faktorů je převáţně lidský faktor. A to jak ze strany slyšící společnosti, tak i lidí se sluchovým postiţením. Mnoho lidí si neuvědomuje, ţe s námi ve společnosti ţijí lidé s tímto handicapem a mají různá omezení. Ale poměrně velká část limitujícího lidského faktoru můţe být ovlivněna neznalostí základních potřeb lidí se sluchovou vadou. Ze strany lidí se sluchovým postiţením tento faktor můţe ovlivňovat nedorozumění v některých důleţitých situacích, které mohou být komplikovány jejich strategiemi. Například domýšlení si významu věty při uzavírání smlouvy. Dalším limitujícím faktorem jsou netitulkované filmy, které mnoho lidí se sluchovým postiţením limituje na mnoţství moţných filmů, k pěkně strávenému večeru. Protoţe mnoho filmů není titulkovaných. Ačkoliv tlumočník je určitě pro lidi se sluchovou vadou výhodou, tak můţe být i limitujícím faktorem. Tlumočníka vyuţívá mnoho lidí v různých situacích, které mohou být velmi intimní. A sdělování intimních věcí či problémů třetí osobě, můţe být nepříjemnou záleţitostí. Mezi faktory taká patří neslyšení přijíţdějícího automobilu či sanitky. Coţ tento fakt můţe mít i váţné důsledky a lidé se sluchovým postiţením musejí být neustále soustředěni. Limitující jsou také stresové situace, které tito lidé zaţívají. Přeci jenom různé studie prokázaly, ţe stres není nikterak prospěšná záleţitost a škodí našemu zdraví a psychice. Přes veškerou snahu zajisti dostatečný počet respondentů, sem bohuţel měla menší návratnost, neţ jsem očekávala. V tomto ohledu mi vznikly komplikace, ţe se mi nepodařilo zajistit reprezentativní vzorek lidí se sluchovým postiţením, který by šel generalizovat. Mezi respondenty se tudíţ nevyskytli lidé v rozmezí dvaceti aţ třiceti let a lidé se stařeckou hluchotou. V rámci tohoto výzkumu byly zjištěny základní informace o limitujících faktorech, které by bylo moţné dále zkoumat. Doporučovala bych zaměření jiţ na jednu oblast limitujících faktorů a tu hlouběji prozkoumat a definovat. V této práci nejsou zkoumány další vlivy, které by mohly ovlivnit výsledky, protoţe šlo pouze o popisný 64

65 výzkum, který má dát přehled o dané problematice a můţe poslouţit jako podklad pro další zkoumání. 65

66 Bibliografický seznam Bímová, P. (2005). Znakový jazyk jako základní atribut komunity Neslyšících. In Fenclová, J., Ve světě sluchového postižení (15-19). Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postižených Středisko rané péče Tamtam pro rodiny dětí se sluchovým nebo kombinovaným postižením. Dingová, N. (2005). Tlumočník. In Fenclová, J., Ve světě sluchového postižení (37-41). Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postižených Středisko rané péče Tamtam pro rodiny dětí se sluchovým nebo kombinovaným postižením. Dvořáčková, D. (2012). Kvalita života seniorů v domovech pro seniory, Praha: Grada Publishing Firma Widex (2013). Widex. Gong, ročník XXXXII, s Gurková, E. (2011). Hodnocení kvality života pro klinickou praxi a ošetřovatelský výzkum. Praha: Grada Publishing Horáková, R. (2012). Sluchové postižení úvod do surdopedie. Praha: Portál Hronová. A. (2005). Znakovaná čeština. In Fenclová, J., Ve světě sluchového postižení (20-25). Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postižených Středisko rané péče Tamtam pro rodiny dětí se sluchovým nebo kombinovaným postižením. Hronová, A., Hudáková, A. (2005). Kochleární implantát. In Fenclová, J., Ve světě sluchového postižení (30-34). Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postižených Středisko rané péče Tamtam pro rodiny dětí se sluchovým nebo kombinovaným postižením. Hrubý, J. (1997). Průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu (1.díl). Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postižených ve spolupráci s nakladatelstvím Septima 66

67 Hroboň, M., Jedlička, I., Hořejší, J. (1998). Nedoslýchavost. Praha: Makropulos Hudáková, A. (2005). Odezírání. In Fenclová, J., Ve světě sluchového postižení (42-44). Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postižených Středisko rané péče Tamtam pro rodiny dětí se sluchovým nebo kombinovaným postižením. Hudáková, A., Motejzíková, J. (2005). Terminologická dţungle. In Fenclová, J., Ve světě sluchového postižení (11-14). Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postižených Středisko rané péče Tamtam pro rodiny dětí se sluchovým nebo kombinovaným postižením. Jeřábková, K. (2006). Pomůcky pro osoby se sluchovým postiţením. In Bendová, P, Eds, Kompenzační pomůcky pro osoby se specifickými potřebami (s.45-70). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci Johnová, R. (2008). Marketing kulturního dědictví a umění. Praha: Grada publishing Kozel, R. a kol. (2006). Moderní marketingový výzkum. Praha: Grada publishing Křivohlavý, J. (2002). Psychologie nemoci. Praha: Grada publishing Machková, H. (2009). Mezinárodní marketing. Praha: Grada publishing Nový, I., Surynek, A. a kol. (2006). Sociologie pro ekonomy a manažery. Praha: Grada publishing Procházková, R. (2013). Anketa-Společenský ţivot. Gong, ročník XXXXII, s. 5. Procházková, R., Horáková, K. (2013). Jdeme na Čízburgr aneb Nebojte se češtiny. Gong, ročník XXXXII, s. 12. Slowík, J. (2010). Komunikace s lidmi s postižením. Praha: Portál 67

68 Souralová, E. (2003). Integrace sluchově postiţených ţáků. In Valenta, M, Eds, Přehled speciální pedagogiky a školská integrace (s ). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci Stachová, P. (2012) Marketingový výzkum spokojenosti zákazníků pojišťovny Kooperativa pobočka Rychnov nad Kněžnou Diplomová práce Strnadová, V. (1998). Háde co říkám aneb odezírání je nejisté umění. Ministerstvo zdravotnictví ČR Svobodová, K. (1997). Logopedická péče o děti s kochleárním implantátem. Praha: Septima Šlechtová, H. (2012). Empirický výzkum jako součást kvalifikační práce. In Bugel, W., Šlechtová, H., Tvorba kvalifikačních prací pro studenty oborů sociální práce (s ). Olomouc: CARITAS Vyšší odborná škola sociální Vyhláška k zákonu o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob. Vyhláška č. 423/2008 Sb. V účinném znění ke dni Vymětal, J. (2003). Lékařská psychologie. Praha: Portál Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob. Zákon č. 384/2008 SB. V účinném znění ke dni Internetové zdroje Veenhoven, R. (2002). The four qualities of life [on-line]. Dostupné z Centrum sluţeb pro sluchově postiţené. Akreditované semináře[on-line]. Dostupné z 68

69 Seznam příloh Příloha č. 1.: Dotazník Příloha č. 2.: Sluchadla Příloha č. 3.: Ukázka věty ve znakovém jazyce Příloha č. 4.: Ukázka věty ve znakované češtině 69

70 PŘÍLOHY Příloha č. 1.: Dotazník Dobrý den, jmenuji se Anita Uţdilová a jsem studentka posledního ročníku VOŠ Caritas v Olomouci. V rámci své absolventské práce zpracovávám dotazník, který je zaměřen na lidi se sluchovým postiţením na Broumovsku. Tímto bych Vás chtěla poţádat o jeho vyplnění, které je zcela anonymní, a získaná data budou pouţita pouze ke zpracování mé absolventské práce. Veškeré otázky vţdy vztahujte prosím ke svému sluchovému handicapu. Předem Vám moc děkuji za vyplnění a Váš čas. 1. Jakého jste pohlaví? a) Muž b) Žena 2. V jakém věkovém pásmu se nacházíte? a) Do 20 let b) let c) let d) let e) let f) let g) 71 a výše 3. Kdy se u Vás vyskytlo sluchové postižení? a) Od narození b) Před osvojením mluveného jazyka c) Po osvojení mluveného jazyka do 50 let d) Po osvojení mluveného jazyka od 51 let a výše 4. Jakou máte ztrátu sluchu? Pravé ucho: a) Lehká nedoslýchavost (26-40 db) b) Střední nedoslýchavost (41-55 db) c) Středně těžká nedoslýchavost (56-70 db) d) Těžká nedoslýchavost (71-91 db) e) Úplná hluchota (nad 91 db) Levé ucho: a) Lehká nedoslýchavost (26-40 db) b) Střední nedoslýchavost (41-55 db) c) Středně těžká nedoslýchavost (56-70 db) d) Těžká nedoslýchavost (71-91 db) e) Úplná hluchota (nad 91 db) 70

71 5. Využíváte ke své komunikaci znakový jazyk? (pokud odpovíte ne, přejděte na otázku č. 7) a) Ano b) Ne 6. Dorozumíte se bezproblémově s lidmi z jiných regionů při komunikaci znakovým jazykem? a) Ano b) Ne c) Záleží na regionu d) Někdy 7. Musíte se při komunikaci často doptávat lidí, protože jim nerozumíte? a) Ano b) Ne c) Někdy d) Záleží na okolním prostředí (hluk, artikulace, osvětlení ) 8. Jak se cítíte, když někoho žádáte už po několikáté o zopakování stejné věty a stále mu nerozumíte? a) Je mi to nepříjemné b) Jsem naštvaný/á c) Tyto situace mi nevadí d) Nedoptávám se e) Domýšlím si význam věty 9. Mluvíte hlasitěji než ostatní lidé, kvůli svému handicapu? (odpovíte-li ne, přejděte na otázku č. 11) a) Ano b) Ne 10. Je pro Vás nepříjemné, když kvůli zvýšení hlasu na Vás koukají lidé? a) Ano b) Ne c) Někdy 11. Co z následujících možností využíváte při komunikaci se slyšící společností? a) Přesto že nerozumím, tak předstírám, že rozumím b) Nechci druhého pustit ke slovu, protože mám strach, že mu nebudu rozumět c) Odvracím pohled od člověka, aby semnou nezačal komunikovat d) Předstírám, že pospíchám e) Raději si ve větší společnosti lidí povídám pouze s jedním někde v ústraní f) Ve větší společnosti lidí jsem s kamarádem/kamarádkou, která mi shrne, o čem si lidé v mém okolí povídají 71

72 g) Ve větší společnosti se nebavím a sedím někde v ústraní a směji se, když se smějí ostatní h) Raději se vyhýbám místem, kde je více lidí i) Nic z výše uvedených možností nevyužívám 12. Stalo se Vám, že došlo k nedorozumění, když jste klepal/a na dveře a neslyšel/a jste odpověď? a) Ano b) Ne 13. Stalo se Vám, že kvůli svému handicapu jste špatně porozuměl/a významu a mělo to pro Vás velké důsledky? (např: neporozumění při uzavírání smlouvy) a) Ano b) Ne 14. Rozumíte pracovníkům za skleněnou přepážkou (banky, pošty)? a) Ano b) Ne c) Někdy 15. Slyšíte přijíždějící auta? a) Ano slyším, ale pouze s naslouchadlem b) Ano slyším i bez naslouchadla c) Někdy d) Vůbec auta neslyším 16. Když řídíte auto, slyšíte přijíždějící sanitu? a) Ano, ale pouze se sluchadlem b) Ano i bez sluchadla c) Neslyším, musím si hlídat zpětná zrcátka d) Někdy e) Nemám řidičský průkaz 17. Slyšíte u lékaře vyvolávat Vaše jméno nebo slovo další? a) Ano b) Ne c) Někdy 18. Jaké kompenzační pomůcky využíváte? (zaškrtněte všechny, které používáte) a) Sluchadlo/la b) Kochleární implantát c) Signalizace bytového zvonku d) Signalizace telefonního zvonku e) Zesílený telefon f) Psací telefon 72

73 g) Nevyužívám žádné kompenzační pomůcky h) Vibrační budík i) Jiné (uveďte které) Omezuje Vás neustále nošení náhradní baterie do sluchadla pro případ vybití a následných komplikací? a) Ano b) Ne c) Nenapadlo mě nad tímto takto přemýšlet d) Nenosím sluchadlo 20. Stresuje Vás představa, že si zapomenete baterii a vybije se Vám baterie v sluchadle? a) Ano b) Ne c) Nenapadlo mě nad tímto takto přemýšlet d) Nenosím sluchadlo 21. Máte-li mobilní telefon, co více využíváte? a) SMS zprávy b) Telefonní hovory c) Oboje stejně d) Spíše nic nevyužívám 22. Využíváte tlumočníka? a) Ne, vše zvládám sám/sama b) Ano (vhodné zakroužkujte) -na úřadech -u doktora -na poště -v bance - u soudu -jinde (uveďte prosím kde). 23. Je pro Vás překážkou, když filmy nejsou titulkované? a) Ano, unikají mi slova b) Ne, rozumím i bez titulků c) Záleží na filmu d) Nerozumím vůbec 24. Navštěvujete kulturní akce, kde je zvukový doprovod? (kino, divadlo, besedy ) a) Ano, ale ne vždy rozumím b) Ano, vždy rozumím c) Ne, protože jim nerozumím d) Nemám rád/a kulturní akce e) Ano, ale doprovází mě tlumočník 73

74 Příloha č. 2.: Sluchadla Příloha č. 3.: Ukázka věty ve znakovém jazyce 74