SVĚT PLNÝ ENERGIE. Jaderné nůžky se rozevírají. Elektrárna na pásech. Slovenský plyn pro Ukrajinu. podzim 2014

Transkript

1 SVĚT PLNÝ ENERGIE Elektrická auta vyrůstají ze střevíčků Více na straně 3 Rozhovor: Lidi jsou u nás spokojení nejen kvůli penězům Více na straně 7 Informace, zpravodajství, rozhovory a zajímavosti ze světa plného energie podzim 014 Jaderné nůžky se rozevírají SVĚT A JÁDRO Tři roky po fukušimské havárii se na světě staví více jaderných reaktorů než v jakémkoliv jiném roce za předchozí čtvrtstoletí (viz mapka na str. 4 a 5), necelých sedmdesát. Toto oživení je ovšem geograficky rozloženo velmi nerovnoměrně. Země prvního světa v čele s Německem a Japonskem k atomu mají velmi ambivalentní vztah, daný z valné části nedůvěrou k tomuto typu energie jako takovému i jejich převážně stagnující poptávkou po energiích. Představte si elektrárnu, která po silnicích i polních cestách dojede až na místo, kde je elektřina zapotřebí nejvíce. Přesně takovou představu nabídli jaderní inženýři v SSSR před 60 lety svým nadřízeným. Vznikla tak myšlenka a nakonec i prototyp takzvaného eněrgosamochodu jinými slovy mobilní jaderné elektrárny, která měla Atomová energie se stává stále více specialitou jen několika mála zemí na světě. Dokončování ocelové obálky reaktoru AP1000 v Číně. Naopak prudce rozvíjející se ekonomiky v čele s Čínou a Indií na atomovou energii spoléhají jako na jeden z hlavních zdrojů energie pro další desetiletí a dost možná i století. (To je hlavně indická vize, protože tato země svůj jaderný program zakládá na poměrně originálním řešení, které se na světě jinak prakticky nevyužívá.) Podobné cíle má i Rusko, pro které jaderná energie představuje jako vývozní artikl s geopolitickým bonusy i způsob, jak ušetřit vlastní zdroje fosilních paliv na klíčový export. Elektrárna na pásech ZAJÍMAVOST Téměř před 60 lety vznikla v bývalém SSSR myšlenka na jadernou elektrárnu zcela nezvyklého typu: na terénním vozidle. Reaktorové vozidlo TTP-3. sloužit jako zdroje energie pro odlehlé části země i vojenské základny v případě vojenského konfliktu. V 60. letech se nakonec ukázalo levnější vyřešit problém jinak, ale nápad nikdy zcela nezemřel. Další podobný projekt mobilního reaktoru nazvaného Pamír s unikátním typem jaderného zařízení chlazeným plynem místo vody byl doveden do prototypové fáze v Bělorusku. Jeho spuštění zabránila jaderná havárie v Černobylu, která v bývalém SSSR výrazně narušila důvěru v jaderné technologie. Pohyblivý jaderný reaktor se náhle zdál být příliš velkým rizikem. Rusové nebyli ve své snaze sami. Výzkumu mobilních reaktorů se věnovala v 50. a 60. letech i americká armáda a její zájem byť nyní čistě teoretický se v posledních letech obnovil. Armáda zvažuje, zda by drobné reaktory nemohly pomoci omezit ohromné náklady na dopravu energií. Téměř dvě třetiny dnes rozestavěných reaktorů stojí ve třech zemích: Číně, Rusku a Indii. Jak důležitá je ekonomika? Příčiny současného stavu nejsou jen ekonomické či jen politické. Ve všech těchto zemích jádro z různých důvodů (ekologie, úspory paliv na vývoz či naopak za dovoz) představuje výhodnou alternativu. Významnou roli hraje ale i to, že především v Číně a v některých dalších zemích (kupříkladu Jižní Koreji) se daří reaktory stavět bez velkých zpoždění a nárůstů nákladů, které provázejí například dvě dnes probíhající stavby evropských jaderných elektráren ve Francii a Finsku. Sliby o levnější generaci jaderných elektráren se právě především ve vyspělém světě nedaří dodržovat. Roli v tom sehrály i fukušimské události, které stavbu dalších elektráren prodražují kvůli dodatečným bezpečnostním opatřením. I přesto se důvěra v jadernou energii buduje jen pomalu. Dokazuje to i příklad Japonska, které se k využívání jaderné energie vrací jen velmi pomalu, byť pro japonskou ekonomiku to znamená nevítané pouštění žilou. Země je v rekordním schodku obchodní bilance, který v posledních desetiletích nemá obdoby. Více na stranách 4 a 5 Slovenský plyn pro Ukrajinu ZEMNÍ PLYN Slovensko začalo dodávat zemní plyn na Ukrajinu. Mezi oběma zeměmi byl uveden do provozu modernizovaný plynovod, kterým bude moci Kyjev dovážet plyn ze západu. Tímto způsobem Ukrajina sníží svou energetickou závislost na Rusku. Ročně by plynovodem mohlo být přepraveno až deset miliard krychlových metrů což odpovídá asi pětině potřeb Ukrajiny. Existuje možnost kapacitu navýšit, ale rozhodně to nebude v dohledné době a ani ne na tuto zimu. Plyn je zatím stále ruský: putuje z Ruska na území EU, kde ho koupí západní firmy a nasměřují zpět na Ukrajinu. Tím se bez porušení dohod obchází zastavení ruských dodávek na Ukrajinu. Více na straně Více na straně 6 ENERGETICKÉ AKTUALITY: Konec úlev za zelenou elektřinu? V rámci připravované novelizace energetického zákona si ministerstvo financí prosadilo zrušení osvobození od daně z elektřiny u ekologicky šetrné energie. Tato výjimka měla podpořit rozvoj obnovitelných zdrojů tím, že spotřebitelé budou více kupovat daňově zvýhodněnou elektřinu. Výjimka podle ministerstva financí ztratila opodstatnění i proto, že její stimulační efekt na další rozvoj obnovitelných zdrojů je dnes již zanedbatelný. Státní rozpočet se nakrmí hned dvakrát. Zhruba 80 milionů korun získá navíc na dani z elektřiny. Dalších 60 milionů vyinkasuje na DPH, která se z elektrické daně počítá. Daň z elektřiny se v Česku vybírá od roku 008 ve výši 8,30 koruny za spotřebovanou megawatthodinu. Stát získal loni na dani 1,3 miliardy korun. Po zrušení výjimky se inkaso vyšplhá přes 1,5 miliardy. Zrušení výjimky bude mít největší dopad na velkoodběratele elektřiny, ale záleží na konkrétních smlouvách. Čína má zájem o Temelín Pokud se bude konat tendr na dostavbu Temelína, rády by se ho zúčastnily také čínské společnosti. Tato jasná informace zazněla na Čínském investičním fóru v Praze na konci srpna. Čína má v současné době velký program stavby jaderných elektráren (viz str. 4 5), na kterém se podílí řada zahraničních i čínských firem. Zahraniční partneři jsou ale pod velkým tlakem, aby své know-how předali čínské straně. Nabyté zkušenosti a znalosti chce země využít i při získávání zakázek za hranicemi, zatím s nimi má ovšem velmi malé zkušenosti a nenabízí ani vhodné typy reaktorů. Zatím Čína postavila jen dva menší staré reaktory v Pákistánu, které patří ovšem do tzv. II. generace reaktorů, jiné zahraniční zakázky nemá. Zatím tedy není ani jasné, zda navrhované typy budou splňovat všechny požadavky, jež jsou nyní samozřejmé z pohledu přijatelnosti v EU, komentovala nápad opatrně šéfka Úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová.

2 ZE SVĚTA ENERGIE SVĚT PLNÝ ENERGIE Eněrgosamochody. Kuriozita, či něco víc? POJÍZDNÉ REAKTORY Mobilní jaderné zdroje energie představují opomíjenou, ale neukončenou kapitolu využívání jádra. Výraz pojízdná atomová elektrárna dnes zní zcela nereálně, ale tyto stroje skutečně fungovaly a představují jednu z nejzvláštnějších kapitol vývoje jaderné energetiky. Experimentovaly s nimi obě supervelmoci druhé poloviny 0. století, ale zvláštní směr nabral jejich vývoj především v bývalém SSSR. Příběh jejich vzniku ve východním bloku podle dostupných zdrojů začal v roce Jeden ze zakladatelů tamního atomového průmyslu, Jefim Pavlovič Slavský, se prý během návštěvy leningradského závodu pustil do debaty s jeho vedením o možnosti vývoje autonomního atomového zdroje pro osamělé oblasti země. Například pro posádky radarových a dalších stanic daleko mimo hlavní sídla, inženýry či geology pracující na zpřístupnění nových nerostných zdrojů, a tak podobně. Padesátá léta byla nejen v SSSR obdobím jaderného optimismu, a tak projekty rychle získaly potřebné financování a podporu. Výkresy pro stavbu byly hotovy už v roce 1957 a o pouhé dva roky později už bylo vyrobeno i vybavení pro zkušební prototyp zařízení nazvaného TTP-3. Zkratka by se dala přeložit jako Elektrický zdroj schopný přepravy, ale používal se pro něj i výraz eněrgosamochod, tedy energovozidlo. Jednalo se o sestavu několika vozů na podvozku posledního typu sovětského těžkého tanku T-10, ale i ten byl pro dané účely nakonec malý. Podvozek bylo nutné prodloužit zhruba o třetinu (místo sedmi kol jich měl deset) a hmotnost reaktorového vozidla činila zhruba 90 tun. Na zabezpečení celého provozu nestačil ovšem jeden samochod. Celou soupravu tvořila čtyři vozidla o celkové váze 10 tun: jedno reaktorové, jedno s parogenerátorem (tedy systémem na převod tepla z reaktoru na páru pohánějící turbínu), třetí vozidlo přepravovalo turbínu a čtvrté ovládací panely a další nutné vybavení. Reaktor byl dnes běžného typu, tzv. tlakovodní. Samotná reaktorová nádoba s palivem a radioaktivní zónou měla rozměry válce o výšce zhruba 6 metrů a s průměrem 6,6 metru. I přes své relativně malé rozměry byl celý systém dvoustupňový: radioaktivní voda z reaktoru neproudila přímo do turbíny, ale v tepelném výměníku předávala teplo vodě v druhém okruhu, která poháněla samotnou turbínu. Palivo bylo tzv. vysoce obohacené, což znamená, že obsahovalo více než 0 procent radioaktivního uranu (zhruba 4 % u většiny dnešních reaktorů). Z dnešního hlediska by bylo považováno za velké bezpečnostní riziko a zařízení by se muselo řídit ještě mnohem přísnějšími předpisy než běžná elektrárna. Reaktor vytvářel zhruba 8,8 MW tepla, ze kterého se mohly vyrábět maximálně MW elektřiny (na dnešní poměry málo, dnes bychom čekali cca o necelý megawatt více). To je výkon, který mohou běžně dosahovat i velké dieselagregáty. Zásoba paliva v reaktoru stačila zhruba na rok provozu. Za- Průřez systémem Pamír Tvořila ho dvě vozidla. Jádrem je reaktor chlazený plynem (N O 4 ) o elektrickém výkonu zhruba 700 kw. Sestavu tvoří dvě vozidla o hmotnostech několika desítek tun na podvozku nákladních vozů MAZ. Výkon tohoto zařízení je velmi malý, ale měl umožnit dlouhodobé dodávky energie bez dodávek paliva. Navíc tato reaktorová technologie byla (a stále je) v plenkách a postupné zvyšování jejího výkonu bylo velmi pravděpodobné. Reaktorová nádoba s palivem a aktivní zónou Parogenerátor a turbína 10 tun vážila celá sestava čtyř vozidel systému TTP-3 řízení nebylo dostatečně odstíněné, a tak v praxi musel být kolem reaktoru vztyčen ještě velký násep, který chránil obsluhu před účinky radioaktivity. Prototyp eněrgosamochodu v roce 1960 začal zkoušky v Obninsku, v centru sovětského jaderného výzkumu, a v roce 1961 v něm došlo k zažehnutí jaderné reakce. Zkoušky probíhaly údajně do roku 1965, ale pak byl projekt víceméně zastavený. Důvody byly nejvíce ze všeho ekonomické: zařízení bylo vzhledem k výkonu příliš drahé, složité a nebezpečné. Konec eněrgosamochodů to ovšem nebyl. Vzhůru k Pamíru Už během 60. let se začal paralelně s koncem TTP-3 rýsovat nápad na výstavbu jiného mobilního reaktoru jako zařízení pro zajištění vojenských schopností v případě zničení jiných zdrojů energie. V běloruském Ústavu energeticko-inženýrských problémů mělo vzniknout zařízení, které by bylo schopné dodávat energii například mobilním protiletadlovým stanovištím. V úvahu samozřejmě přicházelo i sekundární využití, například jako zdroje energie v místech postižených živelními katastrofami. Reaktor měl být pokud možno lehký, kompaktní a s dlouhou výdrží. Odpovědí mělo být zařízení velmi nezvyklého typu: plynem chlazený (konkrétně N O 4 ) jaderný reaktor. Byl jednostupňový, a tak stejný plyn, který chladil reaktor, zároveň poháněl turbínu vyrábějící elektřinu. Automatické systémy řízení Velín Zařízení nikdy nepracovalo, program byl ukončen v podstatě těsně před navezením paliva do reaktorů. Daný typ reaktoru byl ovšem zkoušen v prototypech a měl za sebou 3500 hodin provozu, při kterých byl zhruba 60krát nouzově odstaven z bezpečnostních důvodů. Šlo v podstatě o unikátní zařízení, a tak asi není divu, že vývoj trval velmi dlouhou dobu. Plány vznikly v 60. letech, ale zkoušky reaktoru začaly až v roce 1985, a to ještě jen na stojánce, ne přímo na vozidlech. Reaktor znovu používal vysoce obohacené palivo (na 45 procent obsahu radioaktivního uranu). Jeho využití mělo tu výhodu, že jediný náklad paliva stačil na zhruba pět let provozu. Celou sestavu tvořila dvě vozidla: jedno s reaktorovým návěsem, druhé s blokem turbíny. Reaktorové vozidlo mělo hmotnost zhruba 65 tun. Pamír měl ještě nižší výkon než TTP-3, podle různých údajů zhruba jen 630 až 700 kw elektrického výkonu. V běžných podmínkách jde o v podstatě zanedbatelný výkon, ale ekonomika nakonec projekt nezastavila. O to se postarala jaderná havárie v Černobylu v roce Vývoj Pamíru probíhal v Bělorusku, které bylo spadem z Černobylu silně zasaženo, vedení této sovětské republiky nehodlalo riskovat zkoušky mobilního reaktoru prakticky nevyzkoušeného typu, a tak projekt ještě ve stejném roce ukončilo. Může být? V roce 010 se začalo mluvit o tom, že by se projekt mohl oprášit. Bělorusové oznámili, že by se mohli pustit do vývoje upravené verze Pamíru s pomocí ruského kapitálu. Nové zařízení mělo být výkonnější (cca MW) a bez doplnění paliva sloužit až 5 let. Ale jak už jsme si v případě projektů z bývalého SSSR zvykli, nakonec z řečí nebylo nic. Chronický nedostatek financování (hlavně toho stabilního a dlouhodobého) i tento projekt nakonec beznadějně pohřbil. Jak je asi patrné i z našeho zběžného pohledu do dějin ruských pojízdných elektráren, i v této oblasti je jasně patrný technický pokrok. Reaktory jsou stále menší, výkonnější a v neposlední řadě také spolehlivější. To je důležité nejen z hlediska bezpečnosti, ale také ekonomiky odstávky kvůli údržbě jsou ztracené peníze. Objevují se nové typy malých reaktorů, jež by mohly být výhledově dostatečně spolehlivé, aby se daly upevnit i na mobilní zařízení. Nejde přitom jen o snění ruských atomových inženýrů, kteří se neustále potýkají s finanční nouzí. Poli mobilních reaktorů se začala v posledních letech intenzivněji věnovat také americká armáda. Ta se při svých zahraničních misích potýká stále s jedním problémem: 80 procent její logistické zátěže tvoří doprava tekutin hlavně vody a nafty. Cena jejich přepravy k bojovým jednotkám je přitom po započtení všech nákladů a rizik astronomická, v některých případech vyjde litr nafty v bojové linii armádu na tisíce korun. Palivo eněrgosamochodů bylo vysoce obohacené, což znamená, že obsahovalo několikanásobně více radioaktivního uranu než většina dnešních reaktorů. Reaktor z vozidla Pamír zachovaný před budovou běloruského Ústavu energeticko-inženýrských problémů. Foto: Naviny.by Reaktorové vozidlo TTP-3 na podvozku tanku T-10. Foto: Gradremstroj.ru Vojáci zkoumají různá řešení, například program zavádění obnovitelných zdrojů u předsunutých jednotek, aby se alespoň snížila spotřeba elektřiny, či využívání místních zdrojů biomasy. Své místo by v tomto mixu mohla najít údajně i jaderná energie, právě v podobě malých jaderných reaktorů. Američané s nimi stejně jako Rusové experimentovali především v 60. letech, ale projekty stejně jako ty ruské nikam nevedly. Jednalo se o běžné tlakovodní reaktory, ale rizika se zdála převažovat nad možnými přínosy. Podle mnohých ovšem technický pokrok situaci změnil a nové typy reaktorů by mohly splňovat stejné požadavky s menším nebezpečím havárie. Eněrgosamochody nejsou zcela bez budoucnosti, i když je těžké říct, zda jejich okamžik už přišel.

3 podzim 014 ELEKTROMOBILY 3 Auta s tuhým kořínkem DOPRAVA Elektromobily se zdají být něčím víc než jen přechodnou módou. Nemusí pršet, hlavně když kape. To je přísloví, které se dnes opakuje v souvislosti s elektrickými auty. Dnes už je málokdy slyšet smělé odhady o tom, že elektromobily v brzké době ovládnou trh s osobní přepravou, ale stejně tak slábnou hlasy pesimistů, podle nichž elektromobily jsou jen zelený výstřelek, který nebude mít dlouhého trvání. Realita pomalu poráží ideologie a elektromobily zatím odmítají umřít. Čím to? Jak přežít hype Elektromobily zatím rozhodně nespustily revoluci. Na největším světovém trhu, tedy Spojených státech, se čistě elektrických vozů prodalo v roce 013 zhruba 45 tisíc. To je jen zlomek z celkového množství prodaných vozů (v USA v roce 013 cca 15,6 milionu). Jsou malé trhy, kde je podíl podstatně větší (např. Norsko), ale ty nehrají z celkového hlediska velkou roli. Karoserie elektromobilu BMW je tak lehká, že ji snadno unesou dva lidé i řidiči mimo úzkou skupinu nadšenců a hobbistů. Elektromobily se mění z vozidla podivínů na seriózní volbu, hlavně pro movité zákazníky ve vyspělých zemích. Proč? První důvod spočívá v samotných autech. Elektromobily nejsou jen auta s baterkou. Pohon má svá specifika. To poznali nejen nováčkové v průmyslu, ale i tradiční výrobci automobilů, kteří se do elektromobility také pustili. A těch není málo: limity pro spotřebu nových vozů se stále zpřísňují, a elektrická auta či hybridy jsou jedněmi z mála reálných možností, jak dlouhodobě zajistit jejich dodržování. Auto z uhlíku? Příkladem mohou být třeba vozy německé automobilky BMW, jejímž prvním elektromobilem na trhu je městský model i3. Vůz je od základu navržen jako elektromobil, včetně důkladných omezení hmotnosti. Základem je co možná nejlehčí kon- než hojné na každé i3 je 160 metrů lepených spojů. Na vozidle je ve značné míře použit CFRP (karbonový kompozit) obzvláště lehký materiál (o 50 % lehčí než ocel a o 30 % lehčí než hliník). I díky němu se podařilo udržet hmotnost automobilu na působivých 1195 kilogramech (DIN, 170 kg dle metodiky EU). Podle automobilky je celá 45 tisíc elektromobilů se prodalo v USA v roce 013. To je pětinásobek prodejů z roku 01 Odkázáni na sebe. Podle statistik se zatím více jak 90 procent nabíjení automobilů provádí doma. Infrastruktura zatím chybí. Fota: BMW Na míru dělaná technická řešení spolu s postupným (bohužel zatím ne zrovna překotným) vývojem baterií vedou k tomu, že dojezd automobilů přece jen stoupá. Zatímco před deseti lety se (nepřesvědčivě) mluvilo o 100kilometrovém dojezdu jako dostatečném, dnes se elektromobily snaží dosahovat výkonů zhruba dvojnásobných. Trend je spíše další zvyšování dojezdu, jak bude dovolovat další vývoj kapacity i ceny baterií. Jen si dobře zajezdit Elektromobily se dlouho nabízely především jako levnější a šetrnější obdoba běžných vozů, a některé se tak poměrně úspěšně prodávají, například Nissan Leaf. Ale to nestačí. Automobilky i řidiči začínají objevovat jinou kategorii elektromobilů: zábavná a dobrá auta. ský automobil, nabízí zajímavé jízdní zážitky. V první řadě je to dáno samozřejmě vlastnostmi lineárních elektromotorů: maximální točivý moment je dostupný od nulových otáček až do maxima. Můžete zapomenout na prodlevy známé z rozjezdů vozů s konvenčními přeplňovanými motory síla je dostupná okamžitě a v maximální možné míře. A konstrukce s tím počítá. U skutečně ryzích elektromobilů končí například baterie ve speciálně upraveném a tvarovaném podvozku. To znamená, že vozy mají velmi nízko položené těžiště. Například poměrně vysoké i3 (s dobrým rozhledem) se díky tomu v zatáčkách nenaklání, je velmi stabilní a při jízdě v sobě nezapře tradici bavoráků, tedy zajímavého a živého vozu. Své zákazníky si už ovšem elektrické vozy evidentně našly. Zmiňované prodeje za rok 013 představují proti roku 01 nárůst o více než 440 procent. Zákazníků přibývá, a podle zákaznických anket jsou s elektromobily (s hybridními vozy méně) spokojeni. Obavy z omezeného dojezdu jsou sice stále často oprávněné, ale naučili se s nimi žít strukce. Základem karoserie rie je uhlíkový Life Module: je to vlastně celý rám karoserie, který nese karosářské panely a interiér a společně s hliníkovým podvozkem zajišťuje bezpečnost při havárii. Oba moduly jsou připevněny lepením a pouze čtyřmi pojistnými šrouby. Tento způsob montáže je zde ostatně použit v míře více karoserie rie tak kl lehká, že ji unesou dva alidé lidé. Všechno dohromady to znamená, že i3 váží v podstatě stejně jako běžná auta této kategorie. Přitom má baterie hmotnost téměř čtvrt tuny (přesně 30 kilogramů, což je hmotnost článků i s nezbytným ochranným obalem, který je chrání proti poškození při havárii). První úspěšnější model v této kategorii, Tesla Roadster, byl malý sportovní kabriolet napěchovaný bateriemi z notebooků. Jeho nástupce, model Tesla S, je luxusní sedan s rekordně nízkým aerodynamickým odporem a skvělým zrychlením. I malé BMW i3, které je koncipované jako měst- Představa o elektromobilu jako v první řadě o úsporném vozidle tedy bere za své. V tuto chvíli se zkoušejí různá řešení, různé přístupy. Jinými slovy, elektromobilita košatí, nabídka bohatne, a tím i naděje, že elektrické auto se tentokrát zabít nenechá. Karoserie BMW i3 je unikátní spojení velmi lehkých materiálů: především uhlíkových vláken a hliníku. w. en ergi e.

4 4 ATOMOVÁ ENERGETIKA SVĚT PLNÝ ENERGIE Jaderné nůžky se rozevírají SVĚT A JÁDRO Před lety předpovídaný rozvoj jaderné energetiky se na pohled téměř zcela zastavil. Ve skutečnosti je ale jen nerovnoměrný. Stavět jaderné elektrárny efektivně umějí jen některé země. Zatím si nemůžeme dovolit luxus života bez uhlí, zemního plynu a jaderné energie, napsal po fukušimské havárii známý ekolog Bjorn Lomborg. Schytal za to notnou dávku kritiky, ale o pravdivosti jeho tvrzení se přít příliš nelze. Stejně jako o dalších Lomborgových tvrzeních založených na statistikách: jaderná energie je ze všech stávající zdrojů energie nejbezpečnější: více lidí už zabily i havárie vodních elektráren. A třeba zdravotní obtíže, spojené s vdechováním pevných částeček ze spalování fosilních paliv, zabíjejí ročně kolem milionu lidí. K tomu si můžeme připočíst několik tisíc dalších, kteří ročně zemřou při nehodách v dolech a lomech, kde dobýváme ze země dnes nejrozšířenější zdroj energie, uhlí. A pokud jde o obavy o změny klimatu, právě jaderná energie vypouští do vzduchu nejmenší množství skleníkových plynů. Tyto a další statistiky, třeba velmi levný provoz stávajících jaderných elektráren, vedly v prvních letech 1. století k optimistickým předpokladům o tzv. jaderné renesanci. Podle ní se jádro, především v podobě nových a levnějších reaktorů generace III+, mělo dočkat dalšího období rychlé expanze. Skutečnost je však jiná. V současné době je sice rozestavěný největší počet reaktorů za více než čtvrt století (k 1. červenci 014 jich bylo 67), ale průměrný věk reaktorů stoupá (nyní činí 8,5 roku), a světová flotila tedy stárne. Zatím se nedá hovořit o renesanci, nanejvýše o velmi mírném probuzení. Ničivá vlna Největší ránu pro obor jaderné energetiky představovala tsunami, která v březnu 011 zdevastovala pobřeží Japonska včetně fukušimské jaderné elektrárny. Událost, jež zpochybnila do té doby poměrně klidnou historii japonského atomového průmyslu, vedla k uzavření všech japonských reakto- ATOMOVÝ SVĚT K prvnímu červenci je na světě celkem 437 reaktorů, které by bylo možné považovat z technického hlediska za provozuschopné, o celkovém výkonu 374,4 GW. Část z nich (hlavně 48 japonských) je ovšem v současné době odstaveno, a tak ke stejnému datu skutečně fungovalo 388 reaktorů v 31 zemích. Celkový nominální výkon všech reaktorů je 333 GW. K červenci 014 se stavělo celkem 67 reaktorů o předpokládaném výkonu cca 64 GW. Čtyři pětiny z nich v Asii nebo východní Evropě (což zahrnuje i Rusko). Téměř dvě třetiny se stavějí ve třech zemích: Číně, Indii a Rusku. Pohled do nitra zkušebního reaktoru v americkém Idahu během provozu. Modrá záře je tzv. Čerenkovovo záření, které vzniká, když nabité částice rychle vlétnou do prostředí, ve kterém se musí pohybovat pomaleji. Foto: Argonne National Laboratory rů trvajícímu až dodnes (s krátkým intermezzem dočasného obnovení provozu dvou reaktorů) a ukázala, jak těžké je překonat důsledky jedné velké jaderné havárie (byť radioaktivita v Japonsku nikoho nezabila, stres z havárie a vystěhování se na životě a zdraví obyvatel okolních území podepíše). Před Fukušimou si Japonsko bez reaktorů bylo přitom těžké představit. Země pokrývala atomovou energií zhruba 30 procent své spotřeby elektřiny (a zhruba 11 procent z celkové spotřeby energie v ekonomice, tj. například včetně fosilních paliv pro dopravu a energie na teplo). Předpokládalo se, že v roce 030 bude jádro pokrývat celou polovinu spotřeby elektřiny. Někteří odborníci proto počítali s rychlým obnovením jejich provozu v co největším možném rozsahu. Opak byl pravdou. Teprve v červenci 014 udělil japonský atomový dozor (po Fukušimě zásadně reorganizovaný) dobrozdání dvěma reaktorům v elektrárně v Sendai. Podle zprávy splňují i nové požadavky na bezpečnost, zavedené po havárii. V době vzniku článku nebylo zcela jasné, jak bude probíhat proces dále. Téměř jisté ovšem je, že poslední slovo bude mít místní samospráva. Může se to zdát jako velký problém, protože proti restartu jaderných elektráren jsou stále zhruba tři pětiny obyvatel Japonska, tvrdí průzkum z letošního léta. Ale Satsumasendai není vybrána náhodou, nebo jen z technických důvodů. Elektrárna leží v oblasti, kde je jinak poměrně malá zaměstnanost, a poskytuje důležitá pracovní místa. I z toho důvodu je v místních zastupitelstvech většina pro obnovení Japonsku a Jižní Koreji se dařilo v posledních desetiletích stavět reaktory ve velmi krátké době, méně než pět let. činnosti jaderných zařízení. Navíc oblast leží daleko od Fukušimy, a tak problémy kolem zničené elektrárny nedoléhají na obyvatele tak bezprostředně. Vzhledem k tomu, kolik práce i papírování ještě zbývá, lze očekávat spuštění dvou schválených reaktorů nejdříve na konci roku. Do poslední chvíle bude předmětem velké pozornosti. Jde o jakýsi pokusný balónek, který má ověřit, jak proces může probíhat u dalších elektráren, a jak se k němu postaví veřejnost. (V tuto chvíli žádá celkem devět japonských energetických společností o povolení k provozu 0 reaktorů.) Napjatá bude jistě i japonská centrální vláda, která je jednoznačně proatomová. Z čistě ekonomických důvodů. Bezatomová drahota Po odstavení jaderných elektráren Japonci udělali jediné možné: přešli na záložní zdroje elektřiny, především odstavené elektrárny na fosilní paliva. V roce 013 Japonsko vyrábělo 88 procent elektřiny z fosilních paliv. Samozřejmě z dovozu, Japonsko žádné vlastní zdroje nemá. Ceny elektřiny pro podniky stouply od roku 010 o necelou třetinu, pro domácnosti o pětinu. A další zdražování se chystá, protože energetické společnosti jsou stále ve velkých ztrátách. V roce 01 japonské ministerstvo průmyslu odhadovalo, že dovoz paliva pro elektrárny Japonsko stojí kolem sta milionů dolarů každý den, a odhad to byl v podstatě správný, jak je vidět na výsledcích japonské ekonomiky. V roce 011 byl schodek japonské obchodní bilance téměř 35 miliard dolarů. Bylo to poprvé od roku 1980, kdy Japonci dovezli zboží za více peněz, než vyvezli. Rok předtím byla japonská ekonomika v plusu 8 miliard dolarů. Samozřejmě, na schodku se podepsala především březnová tsunami, ale trend se neobrátil, ba posílil: v roce 013 činil deficit obchodní bilance japonské ekonomiky 113 miliard dolarů. Na vině je pomalé oživení světové ekonomiky, které nepřeje exportu, ale i dovoz energetických surovin, kvůli slabému jenu navíc poměrně drahých. Změna situace bez zapojení jaderných reaktorů asi jen tak nenastane. Japonsko poměrně rychle investuje do obnovitelných zdrojů, ale nemá k jejich masivnímu rozvoji předpoklady. Například mu chybějí velké otevřené pláně, na nichž by se dal postavit z hlediska celkové spotřeby významný počet větrných elektráren, které jsou hlavním tahounem výroby zelené elektřiny v Německu. Stavba v moři je několikanásobně dražší a zatím nedává ekonomický smysl ani při japonských cenách elektřiny. Naopak jádro má v japonském energetickém ekosystému svou jasnou niku. A zdá se, že přesně to jádro jako lokální řešení, které není vhodné pro každého je leitmotivem současného vývoje jaderné energetiky. Prosazuje se pouze tam, kde jsou pro něj vhodné podmínky. Poněkud znepokojivé ovšem by z našeho pohledu asi mělo být, v kterých částech světa to je. Atom přichází z Kremlu Jednou ze zemí, jež na atomovou energii chce spoléhat ve stále větší míře, je Rusko. Země, která je ekonomicky velmi závislá na vývozu fosilních paliv, a která tedy má důvod snižovat jejich domácí spotřebu, nyní má v různých fázích stavby osm velkých pozemních reaktorů (a dva malé plovoucí). V roce 00 mají mít všechny ruské jaderné elektrárny dohromady o čtvrtinu větší výkon než dnes (cca 30 GW proti dnešním 4 GW). Ale mnohem větší než domácí program jsou ruské exportní ambice. Ruské firmy stavějí několik jednotek v Číně, v Bělorusku, další vznikly a vznikat budou v Indii (letos uvedli jednu elektrárnu do provozu), v Turecku (kde mají Rusové elektrárnu postavit i provozovat), ve Finsku a stavět mají i v Maďarsku (v obou zemích zajišťují nebo mají zajistit financování i stavbu). Ruské podniky se ucházejí i o další zakázky, včetně případné dostavby atomových elektráren v ČR. V řadě případů Rusko také garantuje financování stavby, celkově jde zřejmě o více než 40 miliard eur (detaily většiny dohod nebyly zveřejněny). Na vývoz Rusko zatím nabízí reaktory generace III nebo tzv. III+, tedy běžné tzv. tlakovodní reaktory moderované lehkou vodou. Tamní jaderný program je v současnosti ale asi nejdále i ve vývoji nových typů, které by mohly doplnit slabiny stávajících reaktorů. Letos tak k 60. výročí první jaderné elektrárny (6. června 1954 v Obninsku) došlo ke spuštění reaktoru BN-800 s elektrickým výkonem 880 MW. Jde o takzvaný rychlý množivý reaktor, což je zařízení, které má možnost vyrábět více paliva, než samo potřebuje k provozu. Technologie byla poprvé předpovězena před 70 lety, ale v širším měřítku se nepoužívá. V podobných reaktorech se izotop uranu 38 kterého je v přírodě 99,3 % z celkového množství uranu a nelze jej využít jako palivo v klasických reaktorech mění ve velkém měřítku na plutonium 39. Toto plutonium je pak využitelné jako palivo. Plutonium 39 vzniká i v dnešních jaderných elektrárnách, ale jen v malém množství. Rychlý reaktor může mít takovou konfiguraci, že vyrobí více paliva, než spotřebovává. Zvládnutí této technologie ve větším měřítku by mohlo zaručit zásoby jaderného paliva na velmi dlouhou dobu, nejspíše celá tisíciletí. Umožňuje také výrazně snížit množství vznikajícího jaderného odpadu, protože většina se ho spotřebuje ještě v elektrárně na výrobu energie. Technologie je téměř výhradně na experimentálních zařízeních. Energetických bylo jen několik a nebyla u nich důležitá ekonomická stránka provozu. Na BN-800 by se mělo poprvé prokázat, zda rychlé reaktory tohoto typu, které jsou o něco dražší než běžné reaktory, mohou být konkurenceschopné. Pokud se osvědčí, technologie by se mohla dočkat rozšíření (asi v podobě silnějšího reaktoru o výkonu 100 MW). Zájem má například Čína, která zatím postavila jen malý demonstrační rychlý reaktor. Probouzející se drak? Čína je dnes vůbec hlavním odbytištěm i investorů do jádra. Provozuje 1 reaktorů a ve stavbě je 8 dalších. Klíčové je rovněž to, že zemi se poměrně dobře daří dodržovat plány stavby i rozpočty. Dochází samozřejmě ke skluzům a potížím, ale průměrná délka stavby nových elektráren v Číně byla necelých šest let (rozpětí trvání stavby reaktorů v posledních letech bylo 4,4 až 11, roku což s ohledem na průměr zna-

5 podzim Země Reaktorů Výkon v GW (elektrický) Čína 8 7,75 Rusko 9 7,7 Indie 6 3,90 Jižní Korea 5 6,3 USA 5 5,63 Bělorusko,1 Pákistán 0,63 Slovensko 0,88 Spoj. arab. emiráty,69 Ukrajina 1,90 Argentina 1 0,03 Brazílie 1 1,4 Finsko 1 1,60 Francie 1 1,60 Celkem 67 63, Rozestavěné reaktory ve světě Zdroj: IAEA mená, že většina projektů běžela v podstatě podle plánu). Kratší konstrukční časy mělo v posledních desetiletích jen Japonsko (4,4 roku) a Jižní Korea (4,5 roku). V roce 014 se poprvé potvrdila informace, že i čínské jednotky mají v řadě případů zpoždění proti harmonogramu, v některých případech až 30 měsíců. Přesto obecně řečeno běžel program zatím bez větších problémů. Jádru v Číně nahrává i fakt, že se nedaří rozjet ve velkém těžbu zemního plynu z břidlic podle amerického vzoru. Rychle rostoucí poptávku po energii zatím pokrývá tedy především i uhlí, které však vede k hrozivé ekologické situaci ve velkých městech. Ekologie je jedním z nejvážnějších čínských problémů a jádro (samozřejmě dobře regulované) je v tomto ohledu jednoznačně šetrnější než uhlí. Čínské zkušenosti z výstavby reaktorů ve velkém jsou přitom z celosvětového hlediska v současnosti ojedinělé a mají nesmírnou cenu. Jen taková expertiza může zajistit, aby výstavba jednotek v budoucnosti probíhala podle finančních a časových plánů. Bez návaznosti výstavby by bylo nutné na každou stavbu vyškolit novou generaci odborníků, a v takové situaci riziko chyb nesmírné vzrůstá. (S obsluhou je menší problém, protože elektrárny fungují v průměru déle než půl století.) Věčně pozadu Téměř stejně ambiciózní jaderný program jako Čína má i její největší lidnatější asijský mocenský konkurent, Indie. Země má chronický nedostatek energie, především elektřiny, a velké aglomerace se musejí často potýkat s rozsáhlými výpadky. Indie by se chtěla vyhnout dovozům velkého množství paliva, a tak hledá využití vlastních zdrojů. Vzhledem k tomu, že nemá ovšem ani dostatek uranu, intenzivně se věnuje zkouškám využívání thoria, kterého naopak má největší ověřené světové zásoby. Na podzim tohoto roku by měla spustit také rychlý množivý reaktor chlazený sodíkem v indickém Kalpakkamu tun tekutého sodíku chladí letos spouštěný indický rychlý reaktor s výkonem 500 MW a 1150 tunami tekutého sodíku na chlazení. Rychlý reaktor, označovaný jako Prototype Fast Breeder Reactor (PFBR, tedy Prototyp rychlého množivého reaktoru), by měl výhledově sloužit především jako zdroj paliva pro zbývající indická jaderná zařízení. Rychlý reaktor má nejprve vyrábět plutonium z uranu 38, poté by mohl přejít na tzv. thoriový cyklus, při kterém z thoria 3 to nelze použít přímo jako palivo vzniká izotop uran 33, v elektrárnách už použitelný. Postupně by indická energetika měla přejít prakticky výhradně na materiál vyráběný z tohoto prvku. V případě úspěchu projektu PFBR je tedy připravena výstavba dalších bloků tohoto typu jako výroben paliva pro běžné jaderné reaktory. Indický jaderný program se však neustále potýká s problémem skluzů a posunu termínů. Také mu vyrůstá ač se nám to může zdát neuvěřitelné ekonomicky smysluplná konkurence v podobě obnovitelných zdrojů. Především některé jižní části této rozsáhlé země mají velmi vhodné podmínky pro rozvoj fotovoltaiky, jejíž cena v posledních letech stále klesá, a která nevyžaduje zdaleka tak velké vstupní náklady. Významné části Indie nemají dostatečné pokrytí výkonnou rozvodnou sítí, a bez ní mají lokální zdroje ještě větší výhodu. Co zbytek? Tři výše popsané země dnes tvoří hlavní a také jediné perspektivní velké trhy pro atomovou energii v její stávající podobě. Ve výčtu chyběla ještě Jižní Korea, která měla a stále má atomový program s velkými cíli (více jak 50 % elektřiny z jádra v roce 030, viz SPE 1/014), ale jeho politická budoucnost není v tuto chvíli zcela zaručena. V každém případě Jižní Korea není tak velký trh, aby zaručila rozvoj a pokračování atomové energie sama o sobě. Pokud se jeden ze tří trhů zadrhne (v nejhorším případě ten čínský), zatím křehkou obnovu jaderného průmyslu by to citelně zasáhlo. Stejně nebezpečným faktorem je i politika. Především Čína a Rusko představují pro vyspělé západní demokracie minimálně neprůhledné, v nejhorším případě přímo nebezpečné partnery. Konkurenci jim představuje jen několik producentů z USA, Japonska a Jižní Koreje. Energetika je největší průmyslové odvětví vůbec, je rozumné nechat vývoj historicky nejbezpečnějšího ze svých stabilních zdrojů energie v rukou několika nespolehlivých států a pár soukromých společností? To si možná budeme muset rozmyslet. Kam dál? Dlouhodobé strategické úvahy ovšem narážejí na současnou ekonomickou realitu. Ceny energií jsou ve velké části světa natolik nízké, že atomové elektrárny jsou ve své stávající podobě příliš drahé. Ještě na začátku 1. století se optimisticky odhadovalo, že cena stavby jednoho kilowattu výkonu u nové generace reaktorů (tedy III+) bude stát zhruba 1000 dolarů. Dnes se například pro projekt nové britské elektrárny Hinkley Point s reaktory firmy Areva uvádí cena přes 6000 dolarů za kilowatt (v dolarech z roku 005). Při takových cenách se ekonomické výkupní ceny musejí pohybovat minimálně na dvojnásobku, a mnohem spíše trojnásobku dnešních cen na evropském trhu s elektřinou. Cenu by mohlo snížit uvolnění některých bezpečnostních předpisů. Ale i když v některých ohledech jsou požadavky možná opravdu přehnané (trefit dopravním letadlem reaktor je opravdu těžké, velmi pravděpodobně k tomu nedojde, ale reaktory jsou na to stavěné), jde samozřejmě o rizikové počínání, které se jistě setká s odporem veřejnosti. Ceny může snížit jen možnost výroby ve velkém, to je paradox slepice a vejce: když se nebude stavět, a dokud se nebude stavět, ceny neklesnou. Cestu z patové situace nabízejí nejspíše jen neotřelá řešení. Vyrábět menší reaktory, jež by se tím pádem mohly vyrábět v sériích se všemi s tím spojenými výhodami, které by ekonomiku provozu mohly změnit. Technicky na to není nic nemožného, ale vyžádalo by si to zásadní změnu v uvažování o jaderné energetice. Bez ní jádro zřejmě na dlouhou zůstane daleko za svým potenciálem. A chceme si společně vsadit na to, že Bjorn Lomborg (a s ním mnozí další odborníci na energetiku, ekonomii či ekologii) nemá pravdu? NÁZOR EXPERTA: Martin Kročil obchodní ředitel společnosti Lumius, spol. s r.o. Jaderná energetika zdaleka nevyčerpala svůj potenciál. Zvládnutí technologie reaktorů 4. generace by lidstvu poskytlo skutečně reálnou cestu, jak z energetického mixu vytlačit fosilní paliva. Vývoj po havárii ve Fukušimě ukázal, že bez nich ani ty nejvyspělejší ekonomiky zatím nejsou schopny udržet energetické soustavy v rovnováze. S odklonem od jádra se pak navracejí k tradičním zdrojům energie, se všemi jejich nevýhodami, včetně negativního dopadu na životní prostředí. Současná řešení založená na jádru mají pochopitelně své slabiny. Kromě tolik zmiňované bezpečnosti v případě havárií jsou to například i vysoké nároky na kapacitu přenosových sítí, protože zatím se stavějí pouze velké zdroje. Jistým řešením by mohly být malé jaderné reaktory, které nabízejí řadu výhod. Kromě již zmíněné možnosti sériové výroby, a tím výhledově snížení pořizovacích cen, je to také dlouhý interval na výměnu paliva (předpokládá se 10 5 let), malá zóna havarijní připravenosti a minimální nároky na údržbu i obsluhu. Vzhledem ke skutečnosti, že většinu dosud zaznamenaných havárií v jaderných elektrárnách má na svědomí selhání lidského faktoru, mělo by snížení nároků na obsluhu pomoci zvýšit bezpečnost těchto zdrojů.

6 6 SLOVENSKO SVĚT PLNÝ ENERGIE Skončí peníze na Temelín na Slovensku? BYZNYS Italský energetický gigant Enel by na Slovensku mohli nahradit Češi. Česká energetická společnost ČEZ vážně uvažuje podat nabídku na majoritní podíl ve Slovenských elektrárnách, dominantním energetickém podniku na Slovensku. Napsal to alespoň deník The Wall Street Journal s odvoláním na nejmenovaného vysokého představitele společnosti. V současné době je majoritním vlastníkem italský Enel, který ovšem v rámci snižování zadlužení svůj 66procentní podíl ve slovenském podniku nabízí k prodeji (kromě toho Enel prodává ještě svá rumunská aktiva). V roce se italská společnost zakoupila do Slovenských elektráren za 840 milionů eur, analytici ale očekávají, že současná hodnota by se mohla pohybovat zhruba kolem miliard eur. Zbývající třetinu podílu ve Slovenských elektrárnách vlastní slovenský stát, jehož premiér Robert Fico je v současné době s Enelem mírně řečeno na kordy. Spory jsou hned v několika bodech. V poslední době se točily především kolem ceny za dostavbu jaderné elektrárny Mochovce, jejíž odhadovaná cena se zvýšila několikanásobně nad původní odhady. (Na vině je z velké části i změna bezpečnostních předpisů, a tedy dodatečné nároky na provozovatele jaderných opatření po fukušimské havárii.) Ale Fico a Enel mají zřejmě i velmi rozdílné představy o modernizaci uhelné elektrárny v Novákách, jejíž další existence je klíčová pro těžbu uhlí na Slovensku. Naopak vstup české energetické společnosti na slovenský trh v prvních reakcích přivítal. ČEZ je solidní firma, máme s nimi Problémovou částí dohody by mohla být dostavba atomové elektrárny v Mochovcích, jejíž termín se již několikrát prodloužil a jejíž cena stále stoupá. Problematické je, že odhady konečné ceny se stále ještě poměrně výrazně liší, řádově i o stovky milionů euro. propojení, takže pokud by došlo k dohodě mezi nimi a Enelem, tak vláda nemá důvody v žádném případě do toho zasahovat, uvedl novinářům. Zatím není jasné, jak se český zájemce postaví k oznámenému, ale ne zcela specifikovanému záměru slovenské vlády navýšit podíl ve Slovenských elektrárnách. Ušetřeno? V posledních letech se česká firma do větších transakcí nepouštěla, naopak se snažil konsolidovat pozice a omezit ztráty ze svých vždy ne zcela podařených investicí ve východní Evropě, například v Albánii. Avšak po zrušení tendru na dostavbu dvou reaktorů atomové elektrárny Temelín v dubnu tohoto roku má koncern k dispozici určitý kapitál, který může využít na akvizice. Podle informací od představitelů české strany by oba podniky měly spustit oficiální rozhovory o prodeji podílu ihned, jak Enel odstartuje formální proces vyjednávání. Představitelé Enelu přitom říkají, že by chtěli transakci uzavřít ještě v tomto roce, avšak do uzávěrky vydání odmítli sdělit přesné termíny pro podání nabídek a také komentovat, kdo o podíl projevil zájem. Šéf strategie firmy Pavel Cyrani řekl, že jeho firma zvažuje několik modelů finan- cování pro potenciální nabídku, ale nechtěl je dále konkretizovat. Říká také, že je příliš brzy diskutovat o hodnotě Slovenských elektráren. Tvrdí však, že oba podniky jsou si geograficky, politicky a kulturně blízko, což by dělalo spojení jednodušším. Výhody z našeho úhlu pohledu jsou relativně jasné, řekl Cyrani. Problémovou částí dohody by mohla být dostavba atomové elektrárny v Mochovcích, jejíž termín se již několikrát prodloužil a jejíž cena stále stoupá. Problematické je, že odhady konečné ceny se stále ještě mld. je odhadovaná cena podílu Enelu ve Slovenských elektrárnách poměrně výrazně liší, řádově i o stovky milionů euro. Slovenské elektrárny jsou největším výrobcem elektřiny na Slovensku a druhým největším výrobcem elektřiny ve střední a východní Evropě. Provozují 5737 megawattů instalovaného výkonu a provozují dvě jaderné, dvě tepelné a 34 vodních elektráren. Vzhledem k velikosti transakce a její důležitosti slovenské odborníky i politiky čeká zřejmě rušný energetický podzim. Slovensko otočilo kohoutem KRIZE Začínají ostré dodávky slovenského plynu na Ukrajinu. V srpnu začaly na plynovodu Vojany Užhorod nejprve zkoušky nanečisto, a poté i zkušební provoz dodávek zemního plynu v takzvaném reverzním módu, tedy nezvyklým směrem ze západu na východ. Země je v těžké situaci. Ruský Gazprom, který byl dlouhodobě v podstatě jediným dodavatelem plynu na Ukrajinu, zastavil dodávky plynu v červnu poté, co se Moskva a Kyjev nedohodli na vyřešení cenového sporu. Kyjev od té doby přešel na reverzní dodávky nebo swapové obchody s evropskými zeměmi. Dodávky ze Slovenska by mohly pokrýt zhruba pětinu ukrajinské spotřeby, která činí zhruba 50 mld. m3. Zmíněných deset miliard plynu ze Slovenska tedy ukrajinskou situaci beze zbytku nevyřeší. Výhledově je tu možnost ale otočit tok všech velkých plynovodů a dodávky zvýšit až na 30 mld. kubických metrů ročně. To by s sebou nejspíše neslo riziko právního sporu s Gazpromem, a tedy i spor s Ruskem samotným. Ukrajina se tedy přílivu plynu od Bratislavy možná nedočká, na druhou stranu 0 % ukrajinské spotřeby mohou pokrýt dodávky ze Slovenska Slovensko není jedinou zemí, která se letos stala dodavatelem Ukrajiny. Maďarsko spustilo reverzní tok na Ukrajinu v květnu a Polsko v dubnu, ale výpadek přesto dohromady tyto zdroje nepokryjí. Ukrajinské úřady například už v průběhu léta přikročily k omezení dodávek tepla a teplé vody pro obyvatele Kyjeva a varují, že by mohlo být ještě podstatně hůře. A co Slovensko? I když je dodávka pro Ukrajinu spojena s jistým rizikem sankcí, Slovensko není v úplně špatném postavení. V současné době jsou prakticky plné zásobníky na plyn, Kyjev doufá, že letošní zima bude spíše mírná. Výpadek dodávek plynu z Ruska se zatím nepodařilo plně nahradit, a naděje stále klesají. které pokryjí zhruba třetinu roční spotřeby země. Kromě zásob plynu se Slovensko může spoléhat i na dodávky plynu od západních sousedů. Předseda představenstva společnosti Eustream Tomáš Mareček uvedl, že díky reverznímu chodu z Rakouska a České republiky je možné dovést na Slovensko trojnásobek jeho roční spotřeby, která se v současnosti pohybuje na úrovni zhruba pět miliard metrů krychlových plynu. To znamená, že bych se neobával, že by na Slovensku nebylo dostatek plynu, konstatoval Mareček, který ujistil slovenské odběratele, že případný dovoz plynu ze západu by neměl vliv na koncové ceny plynu pro slovenské spotřebitele. V úvahu přichází ještě slovensko-maďarský plynovod. Ten je před dokončením. Čeká se ještě na maďarskou stranu, která projekt finalizuje. Stále čekáme na dokončovací práce na maďarské straně. Do krizového scénáře tak s tímto plynovodem zatím nepočítáme. Může to být taková třešnička na dortu, pokud se podaří plynovod uvést do provozu, uzavřel Mareček.

7 podzim 014 ROZHOVOR 7 Chce to umět lidem naslouchat ULSTRUP PLAST Zaměstnancům se od nás nevyplácí odcházet jenom kvůli penězům, říká Martin Bača, ředitel slovenské pobočky firmy Ulstrup Plast. Pojďme na začátek ke slovenským specifikům. Slovensko nezažilo fotovoltaický boom jako Česko. Jaký je tu tedy vývoj cen energií? Takový rozdíl to zase není. Trend je u nás stejný jako všude jinde: ceny samotné energie tedy třeba elektřiny na burze nestoupají, ale koncová cena za kilowatthodinu stoupá kvůli dalším poplatkům, jako jsou poplatky za distribuci, obnovitelné zdroje, a tak dále. Takže si nepřipadáme, že bychom byli v nějaké zcela odlišné situaci, ceny se zvedají i u nás. Na druhou stranu je pravda, že trh s energiemi funguje, je z čeho si vybírat... Neuvažovali jste o nějaké vlastní výrobě energie? Ano, zvažovali jsme malou fotovoltaickou výrobnu na střeše objektu, z nějž bychom elektřinu dodávali do sítě, ale nevyplatilo I kdyby mzdy stouply o sto nebo možná i o dvě stě procent, stejně bychom asi neuvažovali o odchodu ze Slovenska. se to. Na Slovensku nastavené podmínky v důsledku znamenaly, že bychom museli zároveň odebírat proud od Slovenských elektráren. A to jsme rozhodně nechtěli byli jsme rádi, že jsme mohli změnit dodavatele. Jsme spokojeni s tím, jaké ceny jsou u nezávislých obchodníků, tedy v našem případě Lumiusu. A co úspory, jsou ve vašem oboru nějaké zásadní možné? Nejvýraznější úspory jsou přes zkrácení doby výroby. Ano, jsou k dispozici i nové, úspornější technologie, ale návratnost v jejich případě není nijak závratná. Spočítali jsme ji zhruba na deset let. Důležitější je management. Například lisy na plast mají největší spotřebu, když nabíhají a nahřívají se tedy paradoxně ve chvíli, kdy nic nevyrábějí. A tak se snažíme postarat, aby lisy běžely pokud možno neustále, zajistit hladký třísměnný provoz, a tak dále. Školy trochu zaostaly za vývojem materiálů? I když tedy plasty jako takové nejsou žádná novinka... Ano, myslím, že stejně jako se všichni studenti průmyslovek učí o kovech a jejich vlastnostech, měli by se věnovat i plastům. Nemusí to být nějaké obsáhlé proškolení, ale měli by podle mého mít lepší povědomí o tom, že existují materiály s úplně jinými vlastnostmi než třeba právě kovy. A nepomohla by užší spolupráce mezi školami a firmami? Určitě. My před sebou máme zkušenosti z Dánska, tedy sídla naší mateřské firmy. Tam studenti během čtyřletého studia stráví každý školní rok tři měsíce ve výrobě, takže když vycházejí ze školy, mají za sebou dostatek zkušeností a jsou připraveni nastoupit do práce. V tuto chvíli to tedy dohánějí zaměstnavatelé? Přesně tak. My jsme na to příliš malá firma, ale na Slovensku vznikla asociace plastikářských firem, která pořádá školení se zkušenými instruktory pro techniky, inženýry i další zaměstnance. Ale pořád si myslím, že v tomto případě my jako soukromé subjekty suplujeme školství. Samozřejmě, všechno dohnat nejde. Řada našich lidí se neumí sama dále vzdělávat. Oni se sice naučí, co a jak mají udělat, ale nejsou zvyklí dohledat si v případě potřeby nové materiály, najít si informace k tomu, aby pochopili, co vlastně dělají. V tomto případě záleží na konkrétních lidech, ale obecně nemám pocit, že by je škola na podobné dovzdělávání připravila. PROFIL FIRMY: Ulstrup Plast s.r.o. Popsal byste, jak vypadá pracovní trh na Slovensku? Na celém Slovensku je zhruba desetiprocentní nezaměstnanost, ale ve skutečnosti není situace zdaleka všude stejná. Na východním Slovensku je nezaměstnanost podstatně vyšší, asi 13 procent. V západní části Slovenska, kde působíme my, je zhruba sedmiprocentní. Když vezmeme do úvahy, že existuje část lidí, kteří prostě pracovat nechtějí, je počet volných pracovníků poměrně malý. Ale pro nás to tak velký problém není, my se snažíme, aby u nás lidé zůstávali na dlouho. A daří se vám to? Ano, jde nám to podle mého dobře. Zhruba 80 procent lidí je s námi od začátku, od založení slovenské pobočky. Takže u nás působí zaměstnanci přímo z Pobedimi i a z bezprostředního okolí. My se snažíme, aby lidé o odchodu pokud možno ani neuvažovali. Čím to? Jde o platy? To samozřejmě také. V případě většiny pracovních pozic ale platové rozdíly mezi jednotlivými podniky jsou malé. Kvůli sto eurům měsíčně se nevyplatí dojíždět nikam daleko. Důležité je, aby se u nás lidem dobře pracovalo, to bývá pro většinu z nich důležitější než pár eur navíc. SPRAVUJEME ELEKTŘINU A PLYN STOVKÁM KLIENTŮ ZA TÉMĚŘ 10 MILIARD KORUN VYZKOUŠEJTE NÁS! Výrobna plastů firmy Ulstrup Plast ve slovenské Pobedimi. Což znamená přesně co? Jedna věc je, že se snažíme naslouchat připomínkám a vycházet jim vstříc. Lidé se ozvali, že by byly dobré nové sprchy, tak jsme udělali nové sprchy. Když někdo potřebuje vyjít vstříc s pracovním rozvrhem, protože má například problém s dětmi nebo něčím jiným, tak mu vyjdeme vstříc. A pomáhá i to, že jsme malá firma, a můžeme se mezi sebou tedy znát. Pořádáme vánoční večírky, dětské dny, sportovní setkání a zápasy. To všechno pomáhá, pokud si chcete lidi udržet. Když jste zmínil platy, nebojíte se, že výroba odejde do levnějších zemí? To samozřejmě sledujeme. Nedávno jsme měli jednání s potenciálním investorem, kde udělat další závod. A ukázalo, že kromě Slovenska uvažoval o rozšíření do pobaltských zemí, kde jsou platy podobné a ceny energií nižší. Konkurence tu tedy je. Ale v našem případě bych se nebál. Nejde jen o to, že jsme nedávno investovali na Slovensku. Výhoda je i to, že si navzájem se západní Evropou rozumíme. A slovenské platy jsou stále poměrně nízké a v současné době je tlak na jejich růst malý: nyní je nižší než inflace. I kdyby mzdy stouply o sto nebo možná i o dvě stě procent, stejně bychom asi neuvažovali o odchodu z důvodů nedostatku konkurenceschopnosti. Martin Bača, výkonný ředitel Ulstrup Plast s.r.o. Vy máte firmu ve velmi malém sídle, poměrně daleko od větších měst. Když pracujete na třísměnný provoz, nepotýkáte se třeba v takovém místě s nedostatkem zaměstnanců? Ne, to není problém. Potíž je snad jen v tom, že máme nedostatek kvalifikovaných lidí na obsluhu strojů. To je ale obecně problém, který podle mého vychází ze současné podoby technického vzdělávání středoškoláků. Nemají ze školy dostatek zkušeností s plasty. Ulstrup Plast je jednou z nejstarších plastikářských společností v Dánsku. Funguje více než 50 let, svou slovenskou pobočku založila v roce 006. V současné době na Slovensku fungují dva závody (v Pobedimi a v Novom Mestě nad Váhom). Společnost zaměstnává v současné době zhruba něco přes sto zaměstnanců a dodává lisované plastové díly i konečné výrobky odběratelům z řady oborů, od medicínských po automotive. Lumius, spol. s r.o. İ Ulice Míru 367 İ Frýdek-Místek T: İ E: info@lumius.cz İ