Předsedající Jiří Nenutil: Předseda Senátu Milan Štěch:

Transkript

1 Předsedající Jiří Nenutil: Děkuji vám, že jste dorazili přes nepřízeň počasí v tak hojném počtu. Úvodem si vás dovolím požádat o vypnutí nebo ztišení mobilních telefonů. Dovolte, abych vás přivítal jménem Senátu Parlamentu České republiky a Českého svazu bojovníků za svobodu na konferenci České národní povstání 1945, kterou pořádají výše zmíněné instituce. Já se jmenuji Jiří Nenutil a dnešním dnem vás budu provázet. O slavnostní zahájení požádám předsedu Senátu pana Milana Štěcha. Předseda Senátu Milan Štěch: Dámy a pánové, hezký dobrý den. V našich novodobých dějinách není mnoho okamžiků, kde český národ jako celek vystoupil se zbraní v ruce v boji za něco nebo proti něčemu. České národní povstání z května 1945 k takovým momentům patří. Jsem rád, že ve spolupráci s Českým svazem bojovníků za svobodu pořádáme dnes tuto odbornou konferenci a že jste, vážení hosté, přijali naše pozvání. Přeji si a věřím, že tato akce nabídne objektivní zhodnocení naší minulosti. A nyní mi dovolte několik vět, mých názorů na toto zmiňované období, a to i proto, že tady nebudu celou dobu konference a v té části, kde by se možná hodilo mé vystoupení, pravděpodobně už tu, jak jsem uvedl, nebudu. Řekl jsem v úvodu sice český národ jako celek, ale na odpor proti nacistickým okupantům je zajímavé a je potřeba zmínit to, že byl koordinovaný jen do určité míry a mnohde měl vysloveně spontánní charakter. Šířil se českými zeměmi jako vlna, a přestože měl v různých městech různou podobu, dá se jednoznačně říci, že měl také určitou jednotící myšlenku. Bylo jí obnovení Československa v původních hranicích před mnichovským diktátem. O formě bylo tedy jasno. Co se týče obsahu, tak zdaleka taková jednota neexistovala. Nebylo by pravdou tvrdit, že všichni účastníci povstání a každá odbojová skupina si přáli návrat masarykovské demokracie. Takto to nebylo. Celá řada jinak poctivých a slušných lidí podlehla pár let předtím iluzím o omezené demokracii a uvítala politické zřízení druhé republiky. Myslím, že je potřebné si to připomenout i s ohledem na současné dění a postoje některých občanů. Jistě žádný upřímný Čech, Moravan nebo Slezan hodný toho jména nemohl mít radost z okleštěného území, ale omezení demokratických vymožeností bylo samo o sobě v roce 1938 z mnoha stran přivítáno jako krok správným směrem. První republika měla v očích těchto lidí neříkám, že jich byla většina naopak stigma hospodářské krize a určitého společenského rozvratu. Paralela s dnešní dobou určité aféry, lihová aféra a další a další věci na lidi působily velmi, velmi deprimujícím způsobem.

2 Ani německá okupace národ v této věci nesjednotila. Ba právě naopak. Pod povrchem společenského odporu k nacismu se rozvíjely vzájemně naprosto neslučitelné představy, jak se v obnovené republice bude žít. Ostatně ani s tím společným odporem to většinu války popravdě řečeno tak slavné nebylo. Velká část národa byla dlouho naprosto pasivní a jednotlivá křídla odboje se mnohdy neshodovala ani v základních věcech. V tomto smyslu představuje květnové povstání přece jen určitý, dá se říct, pokrok. Šlo o jakési vyvrcholení, k němuž na jedné straně přispíval čím dál nesnesitelnější život v protektorátu, na straně druhé vítězný postup spojenců z východu a západu za účasti i našich vojáků. Dá se říct s odstupem času, možná ne úplně objektivně, že nebylo nač čekat. To samozřejmě nijak nesnižuje hrdinství těch, kteří se povstání aktivně zúčastnili, ba právě naopak. Musíme si uvědomit, že všichni ti lidé riskovali svůj život ve chvíli, kdy podle názoru mnohých stačilo už jen trpělivě čekat na příchod spojeneckých vojsk. I ještě dnes takový názor občas zaslechneme. Ale je to samozřejmě naprostý omyl. Povstání, ani odboj v předcházejících letech neměly jen symbolický význam. Bylo opakovaně prokázáno, že chování národa, našich vojáků na východní a západní frontě a politické reprezentace, samozřejmě exilové především, za války mělo klíčový význam pro rozhodnutí spojenců obnovit Československo ve víceméně původních hranicích. To, že v září 1939 začala válka, zdaleka neznamenalo automatické anulování mnichovské dohody. Francie a Británie ji uznaly za neplatnou až v roce Ani květen 1945 určitě zbytečný nebyl. Naopak. České národní povstání způsobilo ustupujícímu nepříteli významné problémy a zabránilo možná dalším Lidicím a Ležákům. Ustupující Wehrmacht se leckde choval doslova jako zvěř a taktika spálené země navíc nebyla vynálezem Němců, tu praktikovaly ustupující armády odnepaměti. Rovněž nacistický plán vybudovat na území Čech a Moravy jakousi pevnost, v níž by milionová armáda maršála Schörnera zastavila sovětský postup, i tento plán by byl pro naši zemi doslova katastrofou; katastrofou, proti které by heydrichiáda byla možná jen epizodou. Proto se na povstání nemůžeme dívat jako na symbolické hrdinské gesto. Ve skutečnosti to totiž byla normální a logická sebeobrana. Národ byl v ohrožení a bránil se. A bránil se statečně způsobem, na který můžeme být dodnes hrdí. Na českém národním povstání nejvíce oceňuji jeho spontánnost. Domácí odboj jej samozřejmě připravoval, ale jakmile jednou propuklo, lidé všeho věku, ženy i muži, někdy dokonce i děti, lidé všech sociálních skupin a různých politických přesvědčení po celé zemi, všichni se do něj zapojili zcela samovolně. V takových chvílích je doslova zázrak, když nedojde k významným organizačním, nebo i dokonce morálním selháním. České národní povstání takovým malým zázrakem podle mého názoru bylo. Tento zázrak se ale neudělal

3 sám, stáli za ním konkrétní lidé. A právě těmto lidem bychom na tomto místě měli poděkovat. I díky nim tu dnes můžeme totiž být. A měli bychom to mít na paměti zejména tehdy, když se někdy dosti povrchně a bez předchozích souvislostí hodnotí například odsun sudetských Němců. V této souvislosti bych chtěl také poukázat, že mě velmi zarmoutilo, až pobouřilo, například páteční vysílání televize Prima Family, kde byl nějaký pan Bukvoj, a možná jste někteří z vás zaznamenali, jak tam hovořil o paní Haně Benešové. Já nejsem znalec, ale myslím si, že na tom není vůbec nic pravdy, a zarazilo mě, že dostal takový prostor v době, kdy celá řada lidí vůbec prostor v televizi nedostane, aby šířili daleko objektivnější a pravdivé názory. Nechci a nevolám po cenzuře, ale myslím, že na takovéto nechutné věci bychom měli reagovat, neměli bychom je bez nějakého vyjádření přecházet a měli bychom je odsuzovat. Já tak činím, protože jsem tím skutečně i celá naše rodina, kteří jsme to sledovali byli pobouřeni a myslím si, že takové pořady by v televizi se příliš objevovat neměly. Je to můj názor, já ho nikomu nevnucuji, ale využil jsem této příležitosti, abych tento názor tady sdělil. Dámy a pánové, věřím, že tato konference bude mj. i důstojným připomenutím hrdinství všech, kteří se na povstání výrazně podíleli a také tím pádem nám připravili naši současnost, a věřím, že to nebude nikdy zapomenuto. Děkuji vám, že jste přišli, a přeji úspěch dnešní konferenci. (Potlesk.) Předsedající Jiří Nenutil: Já děkuji předsedovi Senátu panu Milanu Štěchovi a poprosím druhého hlavního zahajujícího řečníka bratra Vodičku, předsedu Českého svazu bojovníků za svobodu. Pan Jaroslav Vodička: Dobrý den, vážené dámy, vážení pánové, milé sestry a bratři. Cílem této konference je zdůraznit význam českého národního povstání a vytvořit něco jako odrazový můstek pro následné zákonodárné kroky. Nechci předjímat, s jakými výsledky dnešní jednání skončí. Věřím však, že řečníci náležitě ocení důležitost této dějinné události a přispějí k jejímu pravdivému hodnocení. V posledních letech z úst rádoby historiků, přepisovačů dějin čas od času slýcháváme, že jsme zbabělým národem, jenž se údajně nikdy v minulosti pořádně nebránil. Tito lidé zjevně nic nevědí, nebo snad ani nechtějí vědět o našich statečných předcích, kteří bojovali za vznik samostatného Československa u Sokolova, Tobruku, o našich stíhacích letcích, kteří se vyznamenali v bojích ve Francii, v bitvě o Anglii a na východní frontě. Asi nemají potuchy o partyzánském hnutí, o povstání českého lidu. Všichni ti překrucovači historie vlastně ani

4 nemají důvod k hrdosti na vlastní národ a vlastenectví, které vídáváme u jiných národů světa. Je jim prostě cizí. České národní povstání, do něhož se zapojilo také mnoho mladých lidí, patří k dramatickým okamžikům našich dějin, na něž můžeme být právem hrdí. V té souvislosti si často kladu otázku, proč člověk před smrtí necouvne ani na sklonku války, když zbraně postupně utichají a svět se raduje z nastalého míru. Jako třeba sotva dvacetiletý strojní zámečník František Hamerník, jenž se stal symbolem třešťského utrpení a vzdoru popravčí četu esesáků, své vrahy, dokázal svým statečným chováním ponížit. Určitě měl docela obyčejný lidský strach ze smrti, jenomže jako řada jemu podobných natolik toužil po svobodě své vlasti, že neváhal za dosažení tohoto cíle položit svůj život. Jiný mladí, tehdy šestnáctiletý Zdeněk Čermák, jenž je dnešním nejmladším známým pražským povstalcem, se před několika dny svěřil: Nenáviděl jsem nacisty za to, co udělali naší rodině, která byla v odboji. V ulicích Prahy jsem viděl spoluobčany zabité německými okupanty. I když jsem měl hrůzu z mrtvých, ze smrti, dokázal jsem ten strach překonat a na nebezpečí zapomenout, tak moc jsem toužil po svobodě rodné země. Hodně jsem četl Jiráska, takže vlastenectví jsem měl v sobě. To mě vedlo, řekl Zdeněk Čermák. Myslím, že toto vyznání nepotřebuje komentář. Jen bych dodal, že právě v onom vlastenectví, v té lásce k vlasti a ochotě se pro ni obětovat, spatřuji významný odkaz povstání českého lidu. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.) Předsedající Jiří Nenutil: Dámy a pánové, dovolte mi vysvětlit jedno protokolární ne opomenutí, ale událost. Já jsem nepředstavoval vzácné hosty, ani předsednictvo. Učinil jsem tak z důvodu, že málokdy jako zde máme šanci být ve společnosti tolika vzácných a významných lidí, že si nedovedu představit, jak bych je řadil, a i čas, který bych vyčerpal, než bych vyjmenoval zde vězně koncentračních táborů, vojáky minulé, současné a budoucí, mladé vědce, rodinné příslušníky odbojářů, zástupce Ústavního soudu a další, tudíž nebyli představeni hosté nikoliv proto, že bychom si jich nevážili, ale že si zde připomínáme události a připomínáme si ji za účasti pamětníků a účastníků. Jedním z nich je bratr Antonín Štícha a já jej prosím o další projev. Pan Antonín Štícha: Vážený pane předsedo Senátu, vážení hosté a přátelé, milé sestry a bratři, já nebudu ve svém příspěvku mluvit o historii českého národního povstání, to bude především úkolem našich historiků, kteří jsou přítomni. Já spíš se zde zmíním o snaze našeho sdružení o uznání názvu českého národního povstání místo stále v minulých časech

5 používaného názvu květnové povstání, dokonce někdy uváděno dokonce květnové povstání a pražské povstání. Proč takto děleno, když pražské povstání bylo plnou součástí českého národního povstání, kterého se zúčastnilo přes 297 obcí, a to zvláště v prostorách severovýchodních a východních Čech, kde byla především soustředěna vojska armády Mitte pod vedením generála Schörnera. Proč jsme se k tomuto dostávali? V roce 1946 vyšel zákon 255 o uznávání účastníků boje za národní osvobození. V tomto zákoně jsou znáváni všichni odbojáři, pouze v 1 písm. f) je použit název květnového povstání, a to jenom ti, kteří padli, nebo mají těžké poškození ať už zdraví, nebo byli těžce zraněni. To znamená, že ti, kteří měli to štěstí, že přežili, dokonce udrželi Prahu ve svých rukou až do příchodu sovětských vojsk, nebyli uznáni. A proč? K tomu slouží právě vyjádření směrnic pro tento zákon, pro jeho uznávání, a sice v tom, že ve směrnicích je poprvé dokonce použito názvu národní. Ale proč? To zdůvodnili tím, že tohoto národního povstání se zúčastnilo tolik lidí, že by se těžko prokazovalo, že kdo byl pravým účastníkem apod., a proto byli právě uznáni pouze ti, kteří padli nebo byli těžce zranění. To je první věc. Druhá věc, která zde není správná, je ta, že ti, kteří přežili, mohli být prověřováni. Zase podle směrnice a zákona 255 o možnosti použití tří svědků, kteří by potvrdili účast. Toto je povoleno u všech ostatních odbojů, pouze právě u květnového povstání není. To byla první část. Proto také především se začalo bojovat, aby byli uznáni všichni. Poprvé toho bylo použito až v roce 1968, kdy došlo k určitému uvolnění v politickém zřízení státu a poprvé se ustavilo sdružení českého národního povstání v rámci tehdejšího Českého svazu protifašistických bojovníků. Předsedou tohoto sdružení byl bratr Sum, bývalý náměstek ministra Jana Masaryka a člen původně České národní rady. My víme, jak dopadla v pětačtyřicátém Česká národní rada, jak dopadli někteří účastníci květnového povstání, zejména pražského povstání, kteří byli zavíráni za to, že se zúčastnili. Velmi pěkným vzorem je právě odsouzení generála Kutlvašra, který byl vrchním velitelem vojenské jednotky Praha. Protože v této době, v osmašedesátém roce k nám přišla spojenecká vojska Varšavské smlouvy, vše se vrátilo k původnímu sdružení přestalo existovat jako takové a zase se pokračovalo jednotně jako Svaz protifašistických bojovníků. Po tzv. sametové revoluci v 89. roce na mimořádném sjezdu vznikl název ne už Český svaz protifašistických bojovníků, ale vznikl název Český svaz bojovníků za svobodu. Znovu se v tomto svazu ustavilo sdružení českého národního povstání, opět pod předsedou bratrem Sumem, později po 90. roce bratrem Šulcem a nakonec jsem se k tomu dostal i já.

6 Již v 68. roce právě bylo hned poprvé žádáno o uznání a po této revoluci jsme se postavili okamžitě znova a již v 90. roce jsme podávali znovu návrh na uznání českého národního uznání a jeho účastníků za účastníky boje za národní osvobození. Dopadlo to tak, že tento návrh došel až do prezidentské kanceláře, která však dala dotaz, jak by se účast prokazovala apod., a došlo k vyjádření, že po 50 letech by se to asi těžko prokazovalo. A žel bohu obdobně se vyjádřil i tehdejší předseda Českého svazu bojovníků za svobodu bratr Čermín, který toto řekl i v interview pro novináře. Nevím proč, protože bratr Čermín velmi dobře znal zákon 255, poněvadž byl při jeho ustavování v 46. roce, a znal i tuto možnost tří svědků. Proč toho nebylo znova využito a bylo takto odpovězeno? To nám dodneška není jasné. A z toho důvodu zase se to vrátilo k tomu, že těžko by se to prokazovalo, a zapomnělo se, že se žádalo ale o uznání českého národního povstání. To zůstalo bokem. Znovu v roce 2002 při oslavách květnového povstání jsme vešli ve styk s tehdejším předsedou vlády panem Milošem Zemanem, který v besedě (Besedě?) nám slíbil, že by mohl toto podpořit, a proto byl předán zase návrh tohoto zákona. Ale on, jak víme, v červnu potom odešel ze své funkce a vše zase zůstalo bokem. Znovu v roce 2005 sdružení českého národního povstání dalo znova návrh zákona o českém národním povstání a uznání jeho účastníků jako účastníků boje za národní osvobození. V té době sice potom ve Sněmovně apod. s různými návrhy toto vešlo bokem a bylo nám řečeno, že tato otázka je řešena zákonem 357/2005 Sb. Ani tehdy to nebylo uznáno a znovu se tam mluví o účastnících květnového povstání a došlo jenom k tomu, že fakticky ti, kteří přežili povstání ve zdraví apod., dostali uznání v tom smyslu, že jim bude vydáno potvrzení Ministerstva obrany o účasti v povstání. Ne nic jiného, zase jenom potvrzení o účasti. Proč ne uznání, které by mělo odpovídat tak, jako je to použito pro ty, kteří padli apod. Proto nám nic jiného nezbývalo, než znova vyčkávat, až se najde lepší příležitost. A tato příležitost se našla v loňském roce, kdy jsme se dostali do diskuse s panem předsedou Senátu Štěchem, který vysoce projevil o toto zájem, a řekl, že by bylo době, abychom v tom dále pokračovali a že by mělo být uznáno povstání českého lidu, národní povstání, ba dokonce nejenže nám řekl toto, ale byl nám velkou oporou a pomohl našemu svazu zorganizovat tento seminář, kde by právě mohli ti politici, kteří vůbec o tomto povstání skoro nic nevěděli, aby znovu byli s tímto seznámeni a aby byli pozváni historikové, kteří by prokázali, že se toho zúčastnil národ ve většině a ne jenom v některých částech, zejména ne jenom v Praze. A vidíte sami, tento seminář se zde koná a nám už zbývá teď jenom jedno, jak a kde sehnat někoho, kdo by tento návrh prosazoval, předložil ať už ve Sněmovně, nebo v Senátu jako zákon o českém národním povstání a uznání jeho účastníků za válečné

7 veterány. Vždyť povstání doopravdy bylo ve válce. Válka končila až 8. května 1945 a ne do 5. května 1945, jak je uznáváno u držitelů dvěstěpětapadesátek, protože válka byla. Nebylo povstání. Válka existovala! A kapitulace německé armády byla uznána až ve května. A bylo to dokonce tak daleko, že naopak na českém území se bojovalo de facto i nadále, vždyť jenom v Praze ještě se bojovalo 10. května; byly další popravy, a fakticky bylo ukončeno posledním výstřelem až 12. května u Milína. A my teď hledáme, kdo by toto pomohl. Bylo by výtečné, kdyby mohl Senát pod vedením pana předsedy Štěcha podat tento zákon jako celek. Pan předseda nám vysvětloval, jaké možnosti jsou, ale my přesto ho budeme žádat, kdyby mohl někoho, kdo by toto aspoň posunul, aby i toto šlo do Sněmovny a mohlo dojít... My jsme vysoce vděční za veškerou činnost, za veškerou péči panu předsedovi Senátu Štěchovi a děkujeme mu za jeho pomoc a věříme, že i nadále nám bude nápomocný. Děkuji všem. Na shledanou. (Potlesk.) Předsedající Jiří Nenutil: Já děkuji bratru Štíchovi za vylíčení geneze příčin této konference a jako o první historickou přednášku si dovolím požádat docenta Laštovičku a předtím si dovolím upozornit, že diskuse je zde řízená na písemnou přihlášku. Kdokoliv bude mít dotaz anebo žádost o příspěvek, jsou vymezeny časové body na diskusi, prosím přihlaste se a kolega Váňa vám dodá písemnou přihlášku, kterou si pak vybere. Pan Zdeněk Laštovička: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, bratři a sestry, dnešní ohlížení je směrováno ke konci 2. světové války. Byli jsme porobený národ, a tak jsme měli právo bojovat proti agresorovi. Od března 1939 jsme toto právo využívali. Čili můžeme říci, že v Evropě nebylo delšího odboje, ale zase na druhé straně jen málokterý aktivní účastník také celou dobu odboje prožil, protože němečtí okupanti se za jakékoliv protiakce tvrdě mstili. Ano, s agresorem jsme se utkávali jak na vlastním území, tak i na zahraničních bojištích. Měli jsme právo i povstat proti okupantovi, ale tato situace, pokud neměla být celonárodní sebevraždou, nastala až v posledních dnech války, kdy vztahy mezi Čechy a Němci po více než šestileté teroristické německé nadvládě se mimořádně vyhrotily. Prvního května 1945 začalo květnové povstání českého lidu v Přerově. Bylo to den po tom, kdy se otrávil a zastřelil ve svém berlínském podzemním krytu Adolf Hitler, génius zla, muž, který se svým národem přivedl Evropu do 2. světové války. V Přerově to začalo také den poté, kdy byla ustavena Česká národní rada a vedoucí 27členný orgán hnutí domácího odporu v čele s předsedou profesorem Albertem Pražákem. Přerovské povstání, i když bylo

8 jednotkami SS potlačeno a zaplaceno krví padlých občanů, hlavně místních železničářů, bylo signálem pro další místa, bylo impulsem pro povstání českého lidu. Povstalecké aktivity ten den zaznamenaly další obce v okolí: Horní Moštěnice, Brodek, Dobrčice, Trčice, Kojetín, Tovačov a další místa. Druhého května se těžiště protiokupačních akcí přesunulo z Moravy do Čech. Z ilegality vystoupily národní výbory. K akcím došlo v Nymburce, přidaly se Poděbrady, Chlumec nad Cidlinou, Poříčany, Úpice, Svatoňovice a například v Novém Bydžově místní povstalci již statečně odzbrojili německé vojáky. Třetí květen 1945 je významný tím, že povstalo Podkrkonoší. Revoluční situace nastala v Semilech, v Turnově, v Jilemnici, v Nové Pace, v Lomnici nad Popelkou, v Železném Brodě, v Rovensku pod Troskami, v Držkově, v Hájích nad Jizerou, Bukovině, Horské Kamenici, v Tepeřích. Německý velitel v Jičíně vyhlásil stanné právo. Při ozbrojených střetech s Němci a německých protiakcích opět umírali další lidé. V Pardubicích, Hradci Králové, Chrudimi a Náchodě, kde byly silné německé posádky, docházelo zatím jen k demonstracím. K povstání se ale přidával venkov a malá venkovská městečka. Západně od Prahy se projevilo ohnisko odporu v Rakovníku. K povstání došlo také v Příbrami a v Berouně. Blížíme se ke 4. květnu. Byl to pátek tenkrát. Povstání se rozšířilo do mnoha dalších míst. Není možné z časových důvodů je všechny vyjmenovat. Připomeneme si, že partyzáni osvobodili na Moravě Velehrad, vstoupili do Vizovic a ve spojení s místními dobrovolníky zabránili naplánovaným destrukcím továren a mostů. Češi převzali moc také na Kladně a v nejbližším okolí. V Praze velmi narůstá napětí a po oznámení, že protektorátní vláda zrušila nařízení o zákazu vyvěšování československých vlajek i povinnosti dvojjazyčných nápisů, propukají intenzivní povstalecké aktivity. Pátého května dopoledne povstali obyvatelé Plzně. Bylo to den předtím, než do města dorazily jednotky třetí americké armády pod vedením generála Pattona. Dále povstaly Domažlice, Klatovy, Rokycany, Louny a na okraji Vysočiny to byl Jindřichův Hradec. V některých oblastech se povstání rozhořelo i díky činnosti partyzánských skupin, které stále ve větší míře vstupovaly do otevřeného boje. V Praze se odstraňovaly německé cedule, vyvěšovaly české vlajky, ve městě vládlo neutuchající nadšení. Policejní jednotka, která měla převzít rozhlas do českých rukou, však narazila na odpor německých vojáků. Došlo k boji, což mělo známý následek volání rozhlasu o pomoc. To byl jeden z hlavních signálů, po kterém se rozšířilo povstání po celém našem území. Povstalci v Praze si byli vědomi toho, že proti případnému německému

9 tankovému útoku zvenčí, a ten hrozil, protože byla zabarikádována cesta, kterou chtěli jet na západ, nemají mnoho šancí. Takže v noci z 5. na 6. května vyrostlo v Praze asi 2000 barikád. Někdo si to matematicky a technicky spočítal, že bylo rozebráno asi 250 tisíc metrů čtverečních dlažby, což představuje silnici širokou 5 metrů na vzdálenost 50 kilometrů. Takže když si řeknete z Prahy 50 kilometrů, tak to je asi jako do Rakovníka nebo do Poděbrad nebo do Mladé Boleslavi. Podíváme se ale na další část našeho území. V sobotu 5. května převzaly moc odbojové organizace ve Velkém Meziříčí. Ihned zvolily národní výbor. Ten se ujal správy města. Na Vysočině převzal moc nad městem i revoluční národní výbor v Třešti u Jihlavy. Ale 5. května ve stejný den byla Němci vypálena obec Javoříčko poblíž Bouzova a za spolupráci s partyzány na místě bylo zavražděno 38 místních mužů, nejmladší z nich byl 15letý. 5. a 9. května 1945 pražské povstání. Je to opravdu projev největšího a nejorganizovanějšího bojového vystoupení českého národa proti okupantům. Z časových důvodů nebudeme popisovat historii jednotlivých dnů na pražském bojišti. Začalo to prakticky bojem o rozhlas a skončilo 9. května, kdy v časných ranních hodinách do města dorazily sovětské jednotky. Pražské povstání je z hlediska vojenského pozoruhodné především tím, že vytvořilo během jediného dne z masy neozbrojených a po šest let brutální silou německých okupantů zastrašovaných a pokořovaných občanů mnohatisícovou armádu s potřebnými štáby, jednotkami a oddíly. Boj s profesionálními německými vojáky nebyl jednoduchý. V pražském povstání zahynulo na české straně uvádí se různá čísla 1780 mužů, 236 žen, 23 dětí. Mluvím jenom o české straně. Raněných bylo přes 2900 a z toho 1570 těžce. Přesto upozorňuji, že i když je historie pražského povstání z nesmírného množství dokumentů, publikací, článků, sepsaných svědectví velmi dobře známá, prošla, jak už tady bylo naznačeno, několika etapami falšování. Pokud se zeptáte, které etapy to byly, je možné uvést minimálně tři. Předně historické deformace hlásané dlouhá desetiletí minulým totalitním režimem, včetně tvrdého osobního dopadu na řadu účastníků povstání i odboje. Za druhé, opět okrajové neseriózní hodnocení povstání některými novými politiky, historiky a novináři po změně režimu v roce A za třetí, novodobý cynický pohled z vlny soudobého německého trendu historické revize dějin s jeho českými přisluhovači. Ten nás nyní trápí nejvíce, protože je rafinovaně a cíleně směřován na střední a mladší generaci. Protože jsme však už obyvateli svobodného a demokratického národa, musíme se těmto snahám nekompromisně postavit. Popírání a překrucování dějin je pro nás nepřijatelné. Vážíme si proto všech historiků, politiků a

10 novinářů, jejichž bádání a pohled do historie je nestranný a pravdivý, a vážíme si toho, že mnozí z nich dnes jsou mezi námi. Vracím se na území naší země. Šestý květen, neděle. V noci jednotky Wehrmachtu provedly protiúder proti povstání ve Velkém Meziříčí, obsadily město, zajaly povstalce. Tím uvolnily důležitou komunikaci přes Vysočinu pro ústup německé armády směrem na západ. Šestého května také v ranních hodinách vtrhla do obce Leskovice u Pacova skupina pelhřimovského jagtkomanda s Walterem Haukem jako velitelem. Obránci vesnice se sice pokusili obrannou palbou se chránit, ale neměli šanci. Akce skončila tragédií. Celá vesnice byla vypálena, 25 obyvatel bylo nemilosrdně zastřeleno nebo upáleno na místě. Pro zajímavost, Hauk byl po válce dopaden ve Francii, odsouzen k trestu smrti kvůli události v městečku Askö, kde za sebou zanechal přes 80 zavražděných civilistů. Trest mu byl ale zmírněn a již v roce 1956 byl propuštěn na svobodu a dál prožíval normální život, jakoby se, jak se říká lidově, nechumelilo. Přichází 7. květen. To je velmi významný den, protože je v Remeši podepsána německá kapitulace před všemi spojenci. Tady vidíme sídlo vrchního velení spojených expedičních sil v Remeši, kde se to podepsalo. Když tam dnes přijdete, přijedete třeba z Anglie, kde můžete fotografovat úplně všechno v galeriích, v muzeích bez jakéhokoliv omezení, přijedete do Francie, chcete si vyfotografovat sídlo, kde byla podepsána kapitulace, a oni vám řeknou: ne, tady se nesmí fotit. Pochopitelně jsme si to vyfotografovali. Tak toto je místnost, kde to bylo podepsáno. A dokonce tady vidíme osoby, které se toho zúčastnily. Byl to za Američany generál Walter Smith, za sovětský svaz generál Ivan Susloparov, potom tam byl generál Francois Seveze za Francouze a podepsal to generál Alfréd Jodl. Ten den ve Velkém Meziříčí byly vyneseny rozsudky smrti zastřelením a popravčí komando usmrtilo na břehu řeky Oslavy a Balinky 56 občanů a velitele povstání oběsil na sloupu veřejného osvětlení na Hlavním náměstí a tam musel zůstat pro výstrahu viset. Sedmého května tady také máme ukázku z pohřbu v Meziříčí. Takhle to vypadá dnes na hřbitově památník obětem 2. světové války. Sedmého května ráno vznikly také oddíly SS do ještě spící Třeště. Následovalo zatýkání a ještě toho dne odpoledne bylo jednotkou SS zastřeleno 33 rukojmí, převážně mladých mužů. Celkem při tomto protiněmeckém povstání v Třešti zahynulo 56 obyvatel. Tady vidíte pietní akt z roku 2010, každý rok se tam opakuje a zúčastňují se ho naši nejvyšší politici, což všichni obyvatelé Třeště nesmírně oceňují. Blížíme se k 8. květnu. Osmého května ve většině českých měst se podařilo odzbrojit Werkschutz, závodní stráž, Volkssturm, Tothovu organizaci i menší posádky Wehrmachtu.

11 Osmý květen byl poslední den, kdy vedení armád Střed předpokládalo, že se podaří průlom Prahou. Nepodařilo se, takže byl dán rozkaz: ustupujte ve směru na západ k Američanům. Devátého května, 16 minut po půlnoci byl podepsán berlínský dokument bezpodmínečné vojenské kapitulace, protože s dokumentem a kapitulací v Remeši Stalin nesouhlasil. Muselo se to tedy odehrát znova a bylo to v Berlíně, s platností od a od 23 hodin 1 minuty středoevropského času. Devátého května 1945 v 19 hodin také Američané uzavřeli své linie, demarkační čáru, a odmítli přijímat německé jednotky, které se chtěly vzdát pouze v americké zóně. Přesto k většímu boji s oddílem SS došlo 9. května po 19. hodině v Bělovsi u Náchoda, tedy po datu kapitulace. Další boj svedli čeští bojovníci v České Skalici. Desátého května 1945 došlo v Čimelicích jižně do Příbrami ke schůzce vybraných velitelů amerických a sovětských sil a mnohatisícové německé vojenské uskupení bylo vyzváno k okamžité kapitulaci. Nacisté kapitulaci odmítli a do amerického pásma se chtěli probojovat. Na rozkaz velitele Karla von Pücklera se jednotky zadního zajištění jeho armády urychleně zakopaly a připravily k obraně proti sovětské armádě. Držely linii Háje-Konětopy- Slivice nedaleko Příbrami. Tady do palebných hnízd umístily tanky, samohybná děla, pěchotní děla, kulomety, pěchota zaujala místa v okopech. Jedenáctého května jednotky SS v okolí Příbrami terorizovaly domácí obyvatelstvo, byli zabíjeni rukojmí. Proti nacistům se však statečně postavili partyzáni z brigády Smrt fašismu, k nim se připojili dobrovolníci květnového povstání z Příbrami a okolí. V odpoledních hodinách se rozpoutal boj a v něm zahynulo 13 partyzánů a 60 sovětských vojáků. To vedlo sovětské velitele k dalším razantním útokům, a tak v 1.30 hod. říkáme 11. května, ale ono to bylo po půlnoci, takže správně to bylo už 12. května podepsal SS Gruppenführer generál Karl von Pükler, vrchní velitel vojsk SS v Čechách a na Moravě (Konec strany A kazety číslo 1.) (Strana B kazety č. 1.) a generála Volkova. Poslední výstřely padly 12. května 1945 ve tři hodiny k ránu, vojenské výstřely, tedy v rámci boje. Do zajetí padlo po boji 6 tisíc německých vojáků a příslušníků SS. Desátého května 1970 jsme na připomínku těchto tragických okamžiků nechali postavit a odhalit památník, aby připomínal poslední dny a poslední hodiny 2. světové války v Evropě. Co říci závěrem? V českých zemích proběhlo květnové povstání ve 37 městech a 297 obcích. Ve všech městech a obcích se ujaly moci národní výbory. S organizací odboje se staly

12 téměř okamžitě orgány moci. Obdivuhodná byla rychlost, s jakou se vytvářela armáda. Mobilizace byla většinou vyhlašována v době od 5. do 11. května, do rezervních oddílů vstoupilo více jak 100 tis. mužů, do regulérní armády přibližně stejný počet. Nelze zapomenout na partyzánské jednotky. Bojovaly podle taktiky udeřit a odsunout se. Oddíly českých bojovníků vedené českými důstojníky v povstání spíše bojovaly o pevná místa, města, obce, silniční a železniční mosty apod. Nesmíme zapomenout také, že v celých Čechách v průběhu povstání nebylo jediného místa s četnickou posádkou, kde by se tato aktivně nezapojila do povstání. Na mnohých místech byli četníci první a někdy i jediní plně aktivní činitelé v boji proti nacistům, navíc znali zbraně, mohli učit dobrovolníky, co šli do povstání, jak se s nimi zachází apod. Květnového povstání českého lidu se zúčastnilo asi 100 tisíc aktivních bojovníků, z nichž 8 tisíc padlo nebo bylo zavražděno. Na závěr ještě konstatuji, že se hluboce skláním před lidem Čech, Moravy a Slezska za statečné, obětavé a vlastenecké vystoupení proti okupantům v prvních květnových dnech roku Děkuji za pozornost. (Potlesk.) Předsedající Jiří Nenutil: I já děkuji docentu Laštovičkovi za shrnující úvodní příspěvek do dějin českého národního povstání a nyní si dovolím, dámy a pánové, z časového hlediska přejít rovnou k pauze na kávu. Vyhlašuji tedy 15minutovou přestávku v naší konferenci. Sejdeme se zde v 11.15, tj. za čtvrt hodiny. Kávu naleznete za místy, kde obvykle sedává vláda po pravé straně v salónku. Cestou můžete shlédnout výstavu prací mladých badatelů ze Západočeské univerzity, která se věnuje tématu posledních dnů 2. světové války, a budeme se těšit pravděpodobně na příspěvek pana profesora Kvačka v Přeji vám příjemnou kávu. (Přestávka.) (Po přestávce.) Předsedající Jiří Nenutil: a nejdelší blok dnešního dne zvládneme v pořádku. Druhý blok dnešní konference České národní povstání 1945 zahájí místopředseda výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu PČR pan senátor Pavel Lebeda. Senátor Pavel Lebeda: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedo Svazu bojovníků za svobodu, vážení členové svazu a představitelé akademické obce, vzácní hosté, dámy a pánové, dovolte mi, abych jako místopředseda výboru pro zahraniční věci, obranu a

13 bezpečnost vás jeho jménem i já přivítal na půdě Senátu PČR. Předpokládám, že se ode mne neočekává popis a chronologie českého národního povstání jako kompilace řady odborných pojednání, vzpomínek i autentických archiválií. Nebudu ani hodnotit jeho vojensko-politický význam. V tomto sále je spousta lidí, kteří to dokáží fundovaněji a odborněji. Jistě odhalí nové a objevné pohledy na tuto slavnou epochu našich novodobých dějin. A těším se i na to, že přímí účastníci povstání oživí diskusi svými vzpomínkami. Moje ambice je dnes jiná. Vaše konference probíhá v době, kdy nejen mezi historiky a politiky, ale v celé společnosti probíhá debata, do jaké míry se mají politici vyjadřovat k dějinným událostem a vynášet hodnotící soudy, zejména když je chtějí vtěsnat do zákonných norem a vtesat do mramoru. Abychom si rozuměli, jde o principiální záležitost nezávisle na významu té či oné události nebo zásluhách té či oné osobnosti. Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš či Václav Havel jsou bezpochyby velké osobnosti našich moderních dějin. Je ale otázka, zda a jak to má deklarovat právě Senát či Parlament vůbec. Na podporu této úvahy si dovolím uvést jeden citát: Dějiny nesmí být otrokyní aktuality a nesmí být psány pod diktátem konkurujících si pamětí. Ve svobodném státě nenáleží žádné politické autoritě, aby definovala historickou pravdu a aby limitovala historika. V demokracii svoboda pro dějiny je svobodou pro všechny. A tento text je výňatek z provolání francouzských historiků zveřejněného v roce 2008 v Blois na protest proti snahám francouzského parlamentu modifikovat dějiny. A právě tito francouzští historikové mne jako pamětníka inspirovali k inventuře názorů na události související s tématem konference tak, jak jsem je zaznamenával v čase. Na konec války mám jen kusé vzpomínky, ačkoliv jsem starší než pan prezident, barikády jako on jsem ale nestavěl. Snad mne částečně omlouvá, že jsem bydlel v Plané nad Lužnicí. Poválečné události a nálady jsem však už vnímal a pozorně poslouchal debaty rodičů a dospělých, i výklady učitelů či pana katechety. Všichni tehdy věděli, že zfanatizovaní a nacionalističtí sudetští Němci s voláním Heim ins Rech, bezvýhradnou podporou Henleinovy strany a hajlováním se zasloužili o rozbití Československa. Nikdo v Evropě proto nepochyboval, že jejich odsun po válce za asistence i podpory vítězných mocností je logický a spravedlivý. Pod pokračujícími tlaky zevními i vnitřními, politickými i ekonomickými se začalo zjišťovat, že obyvatelé Sudet, pokud vůbec nebyli všichni antifašisté, byli aspoň mírumilovní lidé, podobně jako to zjistili komunisté o obyvatelích Německé demokratické republiky. A tak se odsun znenáhla, ale velmi naléhavě překvalifikoval na vyhnání. Jako na povel přičinliví investigativci, literáti i filmaři odhalují nové a nové odsouzeníhodné živelné akty násilí, jak je na konci války páchali Češi, zatímco Němci a kolaborující Češi byli jejich

14 obětmi bez ohledu na to, co je příčina a co je následek, bez ohledu na nesrovnatelné počty obětí, na masové popravy českých vlastenců ještě v květnových dnech, bez ohledu na masakry českého obyvatelstva na konci války, jako byl ten ve Velkém Meziříčí. A když poměrně nedávno byli představitelé sudetoněmeckých organizací přijati na vrcholné vládní úrovni, tedy na té úrovni, kam by se nikdy neměli dostat, už to nevyvolalo ani příliš velké protesty. A je mi smutno. Zvláště když si připomenu vizionářské úvahy Edvarda Beneše. Takový vývoj předpověděl až s mrazivou přesností. Ptáte se, proč tento přehled vývoje názorů na nedávnou historii? Chtěl jsem prostě jen ukázat, jak politickými prostředky se dají přetvářet dějiny, jak to vypadá, když politika vtrhne do historie. A zkuste si představit pokračování. Objeví se politik, náš politik, který vyjádří přesvědčení, že povstání byla účelová a zbytečná akce, zcela bez vojenského významu, neboť válka byla rozhodnuta, že šlo pouze o akt msty, případně o politické hry, neboť německá armáda chtěla pokojně kapitulovat. A tak 1700 zmařených životů českých občanů a další stovky z řad Němců, vlasovců i rudoarmějců snad byly úplně zbytečné? Považujete to za nemožné? Chci zde říci, že české národní povstání v roce 1945 představuje náš významný podíl na osvobození naší vlasti. Toto vzedmutí po léta ponižovaného národního sebevědomí a zdecimované hrdosti má v našich novodobých dějinách nezastupitelný a i symbolický význam, na kterém by i sebepřizpůsobivější politický korektor dějin si měl vylámat zuby. Každý národ má své axiomy, své klíčové okamžiky. Úlohou demokratických politiků je podporovat svobodné historické bádání a oživování národní paměti. Jsem hrdý na to, že právě Senát poskytnul své prostory pro vaši konferenci. Ještě jednou tedy vítejte! Přeji zdar vašemu jednání a jsem přesvědčen, že konference bude úspěšná, tedy přínosná. Děkuji za pozornost. (Potlesk.) Předsedající Jiří Nenutil: Z důvodů zhoršené dopravní situace, kvůli počasí, odložíme přednášku docenta Čapky a profesora Kvačka na okamžik jejich příchodu. A nyní poprosím kolegu Jakla z Vojenského historického ústavu v Praze, který nás seznámí s tématem své přednášky. Pan Tomáš Jakl: Dobrý den. Vážené dámy, vážení pánové, ve své přednášce se pokusím nastínit souvislosti českého národního povstání v květnu 1945 se závěrem druhé světové války a se strategickou situací v Evropě v té době.

15 Myšlenka celonárodního povstání jako nejefektivnějšího příspěvku spojenců při předpokládaném osvobozování Československé republiky vznikla prakticky okamžitě po německé okupaci v březnu Generálové Bílý, Ingr a Vojcechovský vytvořili k jejímu provedení organizaci ilegální armády, kterou nazvali ON Obrana národy. Jednotky Obrany národa byly organizovány na územním principu. Obce a menší města stavěly roty, větší města prapory, okresy pak tvořily pluky atd. Povstání mělo vypuknout po přiblížení se spojeneckých armád k českému území a znesnadnit, ne-li znemožnit německou obranu v tomto prostoru. Velký rozsah takové ilegální organizace ovšem nebyl vhodný pro dlouhodobou ilegální práci a v dalším průběhu okupace Gestapo v několika vlnách rozbíjelo velitelské struktury i nižší články Obrany národa. Na Moravě došlo v průběhu války ke sloučení zbytků Obrany národa s civilními odbojovými organizacemi do odbojové organizace R3 Rada tří, která na myšlenku povstání rezignovala a orientovala se především na partyzánský boj, též pod vlivem sovětských zpravodajských výsadků. V Čechách se po zatčení generála Bláhy v říjnu 1944 stal posledním velitelem Obrany národa generál František Slunéčko, krycím jménem Alex, skrývající se v ilegalitě na Mladoboleslavsku, který se 30. dubna 1945 přesunul do Prahy. Na výzvy Československého zahraničního rozhlasu vznikaly též z věrných vlastenců ve vesnicích a ve městech ilegální revoluční národní výbory připravené převzít civilní samosprávu z rukou okupačních úřadů po očekávaném zhroucení německé moci. Jejich protějškem a leckde i součástí byla místní vojenská velitelství složená z aktivních i záložních důstojníků Němci rozpuštěné Československé armády. Následkem německého teroru neexistoval na konci války v českém odboji civilní protějšek exilové vlády, ústředí domácího odboje. Komunisté cílící na poválečné převzetí absolutní moci ve státě vytvořili za pomoci svých satelitních organizací Českou národní radu, která se za takové centrum prohlásila. Ze skutečných odbojových skupin se jí podařilo napojit na Radu tří, od které získala radiové spojení s československým exilem. Komunisté snad v koordinaci s Rudou armádou chystali své povstání na 7. května Němci se snažili do poslední chvíle vytvářet iluzi klidu v protektorátu, v uvozovkách, chráněného německou okupací. Ve skutečnosti válka stále více pronikala do každodennosti obyvatel českých zemí. Od léta 1944, kdy západní spojenci zahájili leteckou ofenzívu proti německé výrobě pohonných hmot, se protektorát i odtržená území staly cílem masivních strategických náletů. S přibližováním západní fronty přibývalo i útoků hloubkařů či kotlářů, stíhacích letounů útočících na pozemní dopravu. V protektorátu operovaly československé zpravodajské výsadky i výsadky vysílané z Londýna, jejichž úkolem bylo organizovat jednotky pro

16 připravované povstání. Od podzimu 1944 také operovaly v tomto prostoru v několika masivních vlnách vyslané výsadky sovětských zpravodajských služeb a armádního hloubkového průzkumu. Kolem nich se z českých ilegalistů i z uprchlých válečných zajatců tvořily partyzánské skupiny. Dalším momentem, který radikalizoval český odpor proti Němcům, byly pochody a transporty evakuovaných vězňů zajateckých a koncentračních táborů před postupující frontou. Tyto pochody smrti se všemi drastickými scénami, které je provázely, na jaře 1945 mobilizovaly české vlastence při organizování potravinové a zdravotní pomoci podvyživeným vězňům a zajatcům. Německá armád na jaře 1945 též opevňovala české vnitrozemí. Totálně nasazení čeští civilisté kopali zákopy a protitankové příkopy a stavěli protitankové překážky. Pozemní fronta vstoupila nejprve do odtržených území. V březnu 1945 sovětský první ukrajinský front pronikl na Osoblažsko a Opavsko. Po přenesení těžiště útoku prvního ukrajinského frontu na berlínský směr zde ovšem fronta zůstávala statická. Počátkem dubna první ukrajinský front v pozicích na Opavsku vystřídal čtvrtý ukrajinský front. Do protektorátu vstoupila fronta 7. dubna. Jednotky druhého ukrajinského frontu překročily řeku Moravu a vytvořili předmostí mezi Lanžhotem a Hodonínem. Jeden den před zahájením berlínské operace 15. dubna zaútočily 2. ukrajinský front ve směru na Brno a 4. ukrajinský front mezi Opavou a Ostravou. Na západě 18. dubna dobyla americká 3. armáda město Hranice a o dva dny později Aš. Německá obrana zastavila 17. dubna sovětské útoky mezi Opavou a Ostravou a 20. dubna u Brna. Druhý ukrajinský front obnovil útok 23. dubna, 26. dubna obsadil Brno a pokračoval v útoku v severovýchodním směru na Olomouc. 26. dubna obnovil útok ve směru na Olomouc také 4. ukrajinský front ve Slezsku a týž den Američané dobyli Františkovy Lázně a Cheb. Americká 3. armáda poté kryla levý bok spojeneckého postupu do Horní Falce a Bavorska. Při obsazování průsmyků v českých pohraničních horách narazila na silný německý odpor ve Všerubském průsmyku, kde boje trvaly od 26. dubna do 1. května. V prostoru Děčínského Sněžníku vstoupila 21. dubna do Čech i první divize ruské osvobozenecké armády, tzv. vlasovci. Šlo o pěší divizi, kterou postavili Němci z ruských zajatců a dobrovolníků. Divize vstoupila na české území již ve stavu vzpoury proti Němcům. 26. dubna se vydala dále na jih a 4. května se soustředila na Berounsku. Zde s ní navázal kontakt i český vojenský odboj. Na přelomu dubna a května 1945 tak fronta obtáčela české země od Dunaje na sever přes Šumavu, severní podhůří Krušných hor, slezské podhůří Krkonoš, Orlických hor a Jeseníků, přes Opavsko, Hanou a Brno opět k Dunaji. Většina německých jednotek na této frontě podlehla skupině armád Střed, malá část od Brna na jih

17 skupině armád Ostmark. Němci předpokládali ústup bojem přes české území na západ, který měl trvat podle jejich štábních odhadů nejméně do 20. května. Situaci však začali Němcům komplikovat čeští povstalci. Povstání, které vypuklo 1. května v Přerově Němci záhy potlačili. Druhého května ovšem vypukly nepokoje v Nymburce, které se podařilo udržet v neozbrojených mezích. Téhož dne začaly přestřelky mezi Němci a Vlasovci na Rakovnicku a Berounsku. Třetího května povstalo Podkrkonoší. Dne 4. května obdržely pošty, četnické a železniční stanice protektorátu telegram protektorátní vlády Kamenického, který nařizoval zavedení češtiny jako jediného úředního jazyka v Protektorátu Čechy a Morava. Němci sice záhy telegram dementovali, ale zpráva se mezitím bleskově rozšířila mezi českým obyvatelstvem a vyvolala masové odstraňování německých nápisů, vyvěšování doposud zakázaných československých vlajek, potyčky s německými úředními osobami, které se tomu snažily bránit. Generál Slunéčko se dopoledne 5. května po zhodnocení situace rozhodl zahájit boj. Aktivoval Vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš pod vedením generála Kutlvašra s působností na území hl. m. Prahy a své velitelství Alex s působností v zemi české. Čeští policisté, četníci a protektorátní vládní vojáci započali obsazovat strategické body v Praze. Při obsazování Českého rozhlasu narazil policejní oddíl na neočekávaně silný odpor a volání o pomoc provedli ve rozhlasoví hlasatelé přímo do éteru. Po tomto zveřejnění propuklo povstání na celém dosud neosvobozeném českém území. Civilní správu v obcích přebíraly revoluční národní výbory, jednotky místních povstaleckých vojenských velitelství prováděly mobilizaci, oblehly a v mnoha případech i zlikvidovaly místní německé posádky. Povstalci paralyzovali protektorát a ochromily týlový provoz skupiny armád Střed. Po informaci z Prahy, že protektorát nelze již politiky, ani vojensky udržet, vyjednavači posledního německého vůdce admirála Dönitze zahájili jednání, na jehož konci byl brzy ráno 7. května podpis německé bezpodmínečné kapitulace před všemi spojenci v Remeši. Válka v Evropě měla právně skončil o půlnoci z 8. na 9. května V Čechách ovšem boje pokračovaly. Proti pražským povstalcům vyrazila bojová skupina SS Wallenstein z benešovského cvičiště zbraní SS, bojová skupina Milovice z milovického vojenského prostoru, bojová skupina generála Reimana z Českého Brodu a z fronty u Drážďan i bojová skupina 4. pluku SS Der Führer. Jednotky z vojenských prostorů a z míst, kde si Němci zachovali iniciativu, například to bylo velitelství skupiny armád Střed ve Velichovkách, vedle toho vysílali trestné výpravy do svého okolí provázené popravami. V Praze bylo přibližně 30 tisíc ozbrojených českých povstalců, kteří disponovali 10 improvizovanými obrněnými vlaky a přibližně 10 pozemními bojovými vozidly. Pražané

18 postavili na obranu města v noci z 5. na 6. května přes 1600 barikád. Jediný vnější spojenec, který dokázal včas přijít Pražanům na pomoc, byla 1. divize ruské osvobozenecké armády se čtyřmi pěšími pluky, tanky a dělostřelectvem. Přítomnost 1. divize ROA v Praze 6. a 7. května byla klíčovým momentem, díky kterému povstání v Praze přežilo nejsilnější německý útok 7. května Mezitím velitel spojeneckých expedičních sil v Evropě generál Eisenhower oslovil náčelníka sovětského generálního štábu generála Antonova s tím, že americká 3. armáda může postoupit až na linii Vltava-Labe. Generál Antonov to 4. května odmítl s tím, že již probíhá pražská operace Rudé armády. Pattonova 3. armáda proto 5. května zaútočila do českého vnitrozemí pouze s cílem dosáhnout dříve stanovené linie Karlovy Vary-Plzeň-České Budějovice. Plzeň Američané osvobodili 6. května a svůj postup zastavili v Rokycanech. Když vyšlo najevo, že americkou 3. armádu zastavili politici u Plzně, že Prahu mají osvobodit sovětské jednotky a že Česká národní rada kontrolovaná komunisty, která se prohlásila být politickým představitelem povstání, je zděšena přítomností protistalinských vlasovců v Praze, začaly jednotky 1. divize ROA večer 7. května ustupovat na západ. Přes odchod vlasovců a brutální postup se však německým jednotkám do 8. května nepodařilo pražský komunikační uzel uvolnit. Sedmého května přišel z Flensburgu do velitelství skupiny armád Střed rozkaz převést okamžitě maximum jednotek z východní fronty na západ. Pro povstalecké jednotky mimo Prahu schopné paralyzovat německý týl do příchodu spojeneckých armád to znamenalo katastrofu. V západních Čechách sice povstání vítězně skončilo příchodem americké armády, ale východně od mezispojenecké demarkační linie dostaly události tragický spád. Z východu se na místo spojenců začaly valit frontové divize skupiny armád Střed, jejichž jediným cílem bylo za každou cenu se dostat na západ, kde jejich vojáci očekávali v zajetí lepší zacházení než u Sovětů. Pražská operace Rudé armády měla začít 7. května útokem rychlých skupin 1. ukrajinského frontu od Berlína a 8. května útokem rychlé skupiny 2. ukrajinského frontu od Brna. Ukončení operace bylo plánováno nejdříve kolem 20. května. Namísto toho už 6. května začala rychlá skupina 1. ukrajinského frontu u Míšně pronásledovat Němce, kteří začali ustupovat na jih. Podobně rychlá skupina 2. ukrajinského frontu vyrazila 7. května za ustupujícím levým křídlem skupiny armád Ostmark. Velitel skupiny armád Střed však rozkaz k ústupu pro své pravokřídelní divize vydal až 8. května dopoledne. A do takto vzniklé mezery mezi oběma skupinami armád se tanky rychlé skupiny 2. ukrajinského frontu stočily a pokračovaly rychle na Prahu. Průjezd sovětských rychlých skupin německý ústup příliš

19 nenarušil. Pokud sovětské tanky narazily na ustupující kolony, které obvykle takřka kolmo křížily jejich trasy, rozstřílely nejbližší vozidla, vraky odhrnuly na kraj silnice a pokračovaly dál. Po jejich průjezdu opět pokračoval proud německých vozidel ve směru na jihozápad. Sovětské letectvo se 8. a 9. května snažilo zabránit německému ústupu bombardováním komunikačních uzlů. Při náletech zahynuly stovky českých civilistů a náletům padla za oběť i mladoboleslavská automobilka. I po náletech ale německý ústup pokračoval. Ještě 10. května bombardovala sovětská a rumunská letadla prostor v okolí Havlíčkova Brodu. Osmého května ztratily boje v Praze smysl. Průchod Prahou se Němcům nepodařilo obnovit a frontové jednotky Prahu musely obcházet. Pražská posádka a většina bojových skupin, které měly povstání potlačit, proto večer 8. května kapitulovaly do rukou povstalců, složily zbraně a odjely a odešly se vzdát k Američanům. Poslední německá kolona složená z větší části z pražské posádky SS opustila centrum Prahy dopoledne 9. května už za přestřelek s prvními sovětskými tanky. Na jihovýchodním okraji Prahy dosáhla území ovládaného bojovou skupinou SS Wallenstein. Tato bojová skupina odešla ze svých postavení na jižním okraji Prahy až 9. května odpoledne po intervenci vojenských zpravodajských důstojníků od americká 5. pěší divize. Devátého května Američané přestali brát další zajatce a uzavřeli demarkační čáru. Na komunikacích vedoucích k americkým liniím se začaly tvořit mnohakilometrové fronty desítek tisíc německých vojáků a civilistů. Okolo 10. května se k nim přiblížily z východu sovětské jednotky a začaly jejich odzbrojování. První divize ROA dosáhla odpoledne 9. května 1945 amerických linií u Lnářů, kde ji 12. května zajala Rudá armáda. Němci před americkými liniemi bezúspěšně vyjednávali o přechodu do zajetí. Zadní voj německých jednotek stojících na sever od Čimelic se zakopal u Milína. Večer 11. května po příchodu prvních sovětských jednotek, které nasadily i dělostřelectvo a raketomety, se Němci stáhli na jih. Američané je odzbrojili a v Písku předali Rudé armádě. Německý velitel těchto jednotek v prostoru Milín-Čimelice kapituloval o půlnoci na 12. května a ještě 12. května ráno zničilo sovětské dělo v Březnici německý obrněný transportér, který se snažil probít k Američanům. Tím těžké boje v Čechách skončili. Do sovětského zajetí padlo celkem okolo 800 tisíc německých vojáků. Podle posledních poznatků je to prakticky celá skupina armád Střed. Záměr celonárodního povstání, které by po přiblížení spojeneckých armád urychlilo osvobození v českých zemích, který vznikl v březnu 1939, se nakonec podařilo v květnu 1945 úspěšně uskutečnit. Šlo též o skutečně mezispojeneckou operaci, ve které se účastnili vojáci ze západu i východu a kterým byli čeští povstalci nejen rovnocennými spolubojovníky, ale též

20 klíčovými hráči. České národní povstání zkrátilo válku minimálně o 10 dní v době, kdy jakékoliv ztráty byly s blížícím se koncem nepřátelství obzvláště bolestivé. Zabránilo též Němcům ve vedení frontové obrany v Čechách se všemi z toho plynoucími důsledky. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.) Předsedající Jiří Nenutil: Já děkuji kolegovi Tomáši Jaklovi z Vojenského historického ústavu. Pokud se nemýlím, pan profesor Kvaček stále ještě není přítomen a docent Čapka podle mých informací zamrzl pardon za to slangové slovo na dálnici, tudíž si dovolím přejít k diskusi, ale dovolte mi diskusi poněkud uvést. České národní povstání pramení z mnohaleté touhy českého národa potlačovaného okupační nacistickou totalitní mocí dát najevo sou svébytnost, dát najevo touhu bojovat, která bublala přinejmenším od Mnichova. Stačí citovat štábního kapitála Václava Morávka, slavného jednoho ze tří králů, který vnímal svou odbojovou činnost tak, že se jedná o čas, který je dlužen republice. Měl zemřít v roce 1938 jako voják na státních hranicích a nebylo mu to umožněno, a proto vnímal svoji existenci v odbojovém hnutí jako dar v nastaveném čase. Toto vnímání nebylo cizí nejen vojákům, ale i rodinám a prostým civilním příslušníkům českého národa. Této otázce se budu blížeji věnovat ve svém diskusním příspěvku, takže mi nyní dovolte jen poznamenat, že když české národní povstání v květnových dnech konečně propuká, a ta situace se nijak neliší od Francie, Holandska, Slovenska, domnívám se, že to je zcela srovnatelná celoevropská zkušenost, že jakmile utlačovaný, ponižovaný a oslabený člověk má šanci narovnat se k lidské důstojnosti, má šanci dát najevo svou touhu se prát i z posledních zbytků sil, tak ji využije a my jako Češi můžeme být právem hrdí, že po slovenském národním povstání jsme se bratrsky ve stejnou chvíli se fronta přiblížila k nám dokázali vzchopit, narovnat páteř, ukázat drápy a dovolím si s veškerou pokorou říct, že škrábat a kousat a bylo to cítit. Může na to český lev být právem hrdý. Je ovšem potřeba také říct, že české národní povstání přechází do něčeho, na co soudobí historikové poněkud zapomínají, ale v té době to byl zcela normální termín, do národní revoluce. Česká společnost prošlá zradou Mnichova, prošlá okupací, prošlá tragédií heydrichiády, totálního nasazení, prošlá diplomatickými zmatky mezi západní a východní emigrací, kdy odbojáři často čekali na loukách na shozy zbraní, které nepřicházely, byla rozpolcená a každý si hledal stanovisko ve svém svědomí, v názorech svých přátel nebo spolubojovníků. Budu citovat kolegu Johna, který když hodnotil plzeňské povstání, použil krásnou formuli: Každý jeden si na barikádě představoval republiku tu svoji, ale všem šlo o republiku. Je nezpochybnitelným dědictvím českého národního povstání, že téměř nebylo