TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI

Transkript

1 TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI FAKULTA PEDAGOGICKÁ Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky Studijní program: Sociální práce Studijní obor: Penitenciární péče Kód oboru: 7502R023 Název bakalářské práce: POMOC OBĚTEM TRESTNÝCH ČINŮ AID TO VICTIMS OF CRIMINAL ACTS Autor: Podpis autora:... Jana Pšeničková Pekárkova Liberec Vedoucí práce: PhDr. Jan Sochůrek, Ph.D. Počet: stran obrázků tabulek grafů příloh CD V Liberci dne:

2 Prohlášení Byl(a) jsem seznámen(a) s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména 60 školní dílo. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímuvyužití, jsem si vědom(a) povinnosti informovat o této skutečnost TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracoval(a) samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem. V Liberci dne:

3 Děkuji vedoucímu své bakalářské práce PhDr. Janu Sochůrkovi za trpělivost, ochotu a cenné rady. 3

4 Název bakalářské práce: Pomoc obětem trestných činů Aid to victims of criminal acts Jméno a příjmení autora: Jana Pšeničková Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2006/2007 Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Jan Sochůrek, Ph.D. Resumé: Bakalářská práce se zabývala problematikou pomoci obětem trestných činů v České republice. Jejím cílem bylo zejména přiblížit jejich postavení ve společnosti, vyrovnání se s následky trestných činů i možnosti profesionální a laické pomoci. Práci tvořily dvě stěžejní oblasti. Teoretická část mapovala pomocí zpracování a prezentace odborných zdrojů současnou pozici obětí trestných činů v českém právu, popisovala jednotlivé situace, do nichž se oběti mohou dostat, a také přiblížila reakce obětí na konkrétní trestný čin. Praktická část pak formou dotazníku zjišťovala možnosti 50 policistů pomoci obětem trestných činů. Zjištěné výsledky ukázaly, že ač si většina uvědomuje nutnost poskytnout obětem odbornou pomoc, nemají na ni při svém pracovním zatížení čas. Klíčová slova: oběti, typy obětí, předsudky, pomoc, dotazník, policie. Summary: This thesis deals with questions of aid to victims of criminal acts in the Czech Republic. It focuses on approaching their status in society, on their putting up with consequences of criminal acts and on possibilities of both professional and laic help as well. Thesis consists of two pivotal sections. Theoretic section surveys contemporary position of victims of criminal acts in Czech law with a help of processing and presentation of specialized sources. This section describes individual fixes victims can get in and approaches victims reactions to particular criminal acts. Practical section draws from lists of questions that were submited to 50 policemen. All respondents answered questions about their possibilities of aid to victims of criminal acts. Results proved that most respondents aware of urgency to grant aid to victims although they don t have enough time through their workload. Keywords: victims, types of victims, prejudices, aid, question blank, police 4

5 OBSAH 1 ÚVOD TEORETICKÉ ZPRACOVÁNÍ PROBLÉMU Viktimologie její význam a historie Předmět viktimologie Oběť Oběť primární Oběť sekundární Viktimnost Viktimnost a profese Viktimnost a věk Viktimnost a psychické vlastnosti Viktimnost a minority Viktimizace Primární viktimizace Primární rány Prožívání oběti Sekundární viktimizace Strukturální příčiny Sociálně psychologické příčiny Individuální příčiny Sekundární rány Chování oběti Vztah oběť pachatel Index viktimnosti Typy obětí Majetkové trestné činy Znásilnění Neúplné statistiky Dopady znásilnění na oběť Předsudky vůči obětem znásilnění Mýty o znásilnění Domácí násilí Formy domácího násilí

6 Předsudky o obětech domácího násilí Trestné činy na dětech sexuální zneužití Mýty o zneužívání Vražda Pomoc obětem trestných činů Reakce oběti na trestný čin Mezinárodní dokumenty Deklarace OSN Postavení oběti v trestním řízení v rámci EU Oběti v českém právu Práva obětí na informace Právo na aktivní v trestním řízení Právo oběti na zmocněnce a právní pomoc Právo na náhradu škody Kompenzace pachatel neznámý Kompenzace pachatel známý Peněžitá pomoc Druhy pomoci obětem trestného činu Psychologická pomoc bezprostředně po činu Chyby při prvním kontaktu s obětí Kdo pomáhá Bílý kruh bezpečí La Strada Poradna pro oběti trestných činů v Liberci Linky důvěry PRAKTICKÁ ČÁST Cíl praktické části Stanovení předpokladů Použité metody Popis zkoumaného vzorku Výsledky a jejich interpretace ZÁVĚR NÁVRH OPATŘENÍ SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

7 1 ÚVOD Téma své bakalářské práce jsem zaměřila na pomoc obětem trestných činů. Jde totiž z mého pohledu o velmi závažné téma, které je často v současné společnosti opomíjené. Oběť stojí většinou na pokraji zájmu, při prošetřování trestného činu nezbývá policistům čas se jí věnovat a oběť tak mnohdy bezradně tápe v nastalé situaci. Často je také vystavena útokům veřejnosti, dočká se v jejich očích odsouzení a i při samotném trestním řízení si následně prochází sekundární viktimizací, když je mnohdy velmi necitlivě vystavena opětovnému prožívání trestného činu. Práce se zabývá jak předmětem viktimologie, tak i samotnou viktimizací oběti. Podstatnou část věnuje také prožívání oběti po trestném činu, co vše jej může ovlivnit a jakým možným útokům může být vystavena. Bakalářská práce se také zaměřuje na práva obětí v České republice, na možnosti odškodnění i na jejich práva v průběhu trestního řízení. Cílem práce není kritizovat, ani hodnotit současný systém, pouze poukázat na některé nedostatky, s nimiž se setkávají jak samotné oběti, tak i organizace, které jim poskytují pomoc. V současné době se ve společnosti začíná stále více hovořit o obětech domácího násilí. A to především díky platnosti zákona, který od začátku roku 2007 umožňuje policistům vykázat na deset dní útočníka ze společně užívaného domu či z bytu. V návaznosti na tuto možnost vznikla v jednotlivých krajích intervenční centra, která mají poskytnout obětem jak právní, tak i sociální a psychologickou pomoc a nastínit jim možnosti řešení, jak se po návratu útočníka zpět do bytu zachovat a jak se bránit dalšímu napadení. I když přímo touto tématikou se práce nezabývá, poslouží jistě jako dobrý příklad, jak je možné oběti trestného činu ochránit. Až dosud totiž většinou musela oběť utéci od útočníka, opustit tak svůj domov, což mnohdy i například z finančních důvodů nedokázala a vracela se brzy zpátky do nevyhovujících podmínek. 7

8 Bohužel pro oběti ostatních trestných činů taková ochrana zatím neexistuje. To, jak se s nastalou situací vyrovnají, záleží většinou pouze na nich. Dostanou sice řadu kontaktů na nejrůznější odbornou pomoc, jenže v mnoha případech od ní bývají odrazeni již na začátku. A to například špatným chováním vyšetřujících policistů, ale i lékařů, kteří se mohou dopouštět běžných chyb, jakými jsou například klišé nebo bagatelizování situace. Odborníci si tak často neuvědomují, že ačkoli pro ně je trestný čin rutina, s níž se setkávají poměrně často, pro oběť je to většinou první zážitek, s jehož následky si nevědí rady. Jedním z cílů této práce bylo proto poukázat i na samotnou práci policistů a na jejich možnosti, jak obětem trestného činu pomoci. Právě policisté jsou totiž těmi, kdo přijdou jako první s obětí do kontaktu a mohou tak významně ovlivnit další průběh jejího prožívání a vyrovnání se s trestným činem. Tohoto cíle jsem se snažila dosáhnout pomocí dotazníkového šetření. Jako vzorek mi posloužila skupina padesáti policistů ze všech čtyř okresů Libereckého kraje, většinou pracujících na obvodním oddělení. Zajímala jsem se především o to, s oběťmi jakých trestných činů se nejčastěji setkávají, jak a zda se jim snaží pomoci, zda znají instituce, na něž by se měly oběti obracet a zda se domnívají, že v České republice jsou oběti trestných činů dostatečně chráněni a je jim poskytována odpovídající pomoc. Bakalářská práce je rozdělena do dvou částí teoretické a praktické, z nichž teoretická je formulována do několika kapitol a podkapitol. V praktické části jsou graficky znázorněny výsledky dotazníkového šetření tak, aby se v nich mohl čtenář lépe orientovat. 8

9 2 TEORETICKÉ ZPRACOVÁNÍ PROBLÉMU Obětí trestného činu se může v dnešní společnosti stát kdokoli. Poznatky o nich nalezneme pod heslem viktimologie. V jejím smyslu se za oběť většinou pokládají pouze fyzické osoby, nikoli právnické Viktimologie - její význam a historie Viktimologie je nauka o obětech. Jde o poměrně mladou vědní oblast, jejíž počátky spadají do padesátých let 20. století. Její vznik byl ovlivněn mnoha činiteli. Především to byly tragické zkušenosti druhé světové války, které způsobily větší senzibilitu veřejného mínění k utrpení milionů obětí nacistických koncentračních táborů, ale i dalších vlivů války. V různých zemích tak začínají vznikat organizace poskytující konkrétní pomoc obětem trestných činů. Viktimologie se jako samostatná vědecká disciplína vydělila z kriminologie, když právě v ní se začalo prosazovat přesvědčení, že je zapotřebí obrátit pozornost nejen na pachatele, ale také na jeho oběť, která byla dříve mimo střed zájmu. Začíná být totiž jasné, že trestný čin poškozuje oběť nejen fyzicky a materiálně, ale také jí může způsobit vážnou psychickou újmu. Mnoho obětí kriminality tak potřebuje především odbornou pomoc a péči, protože její uzdravení může trvat dlouhá léta Předmět viktimologie Abychom mohli viktimologii vymezit, musíme nejprve uvést, jakými jevy se zabývá. Předmět viktimologie tvoří šest skupin: osoba oběti - její biologické, psychické a sociální vlastnosti vztahy mezi obětí a pachatelem procest viktimizace, zejména role oběti v něm 9

10 role oběti v procesu odhalování, vyšetřování a soudního projednávání věci pomoc oběti, způsoby jejího oškodnění a rehabilitace ochrana občanů před viktimizací (Novotný, 2001, s. 129) 2.3 Oběť Abychom se mohli více ponořit do problematiky viktimologie, musíme si předně stanovit, kdo je to vlastně oběť. V širším slova smyslu se tento pojem vztahuje: 1. na oběti trestných činů 2. na oběti přírodních katastrof (například povodní, zemětřesení, požárů,...) 3. na oběti velkých neštěstí (jde například o letecké havárie či železniční) 4. na oběti teroristických akcí V souvislosti s kriminalitou navíc rozdělujeme oběti ještě na přímé neboli primární a nepřímé, tedy sekundární Oběť primární Primární či přímou obětí nazýváme osobu, která byla trestným činem materiálně, fyzicky či emocionálně poškozena. Ostatně tak o ní hovoří i trestní řád, který v 43 mluví o poškozeném. Primární obětí se ale mohou stát i pozůstalí po osobě, která v důsledku trestného činu přišla o život Oběť sekundární Za sekundární, neboli nepřímou oběť považujeme blízké osoby poškozeného. Nesmíme totiž zapomínat, že trestný čin se dotkne nejen samotné 1

11 oběti, ale i jejího blízkého okolí. Jedním příkladem za všechny tak může být například znásilnění, kdy tento zločin prožívá nejen samotná oběť, ale těžce jej snáší také například její partner, který může trpět výčitkami svědomí, že svou blízkou osobu nedokázal dostatečně ochránit. Navíc se ve vztahu mohou objevit i další problémy, oběť si připadá nečistá a před partnerem se uzavírá. 2.4 Viktimnost Dalším pojmem, s nímž se u viktimologie setkáváme, je pojem viktimnost. Jde o dispozici jedince nebo skupiny osob stát se obětí trestného činu. Jak už bylo řečeno výše, v moderní společnosti se jí může stát každý člověk. Je ale pravdou, a ukazují na to i praktické zkušenosti, že někteří jedinci i skupiny mají vyšší pravděpodobnost, že se stanou obětí, než jiné. Například taxikář je častěji obětí trestného činu, než-li traktorista. Mluvíme tedy o potenciální oběti, osobě, která se ještě nestala obětí trestného činu, ale vzhledem k jejím vlastnostem a chování u ní existuje pravděpodobnost, že se jí stát může Viktimnost a profese Lidé mají nejrůznější vlastnosti, a tak je obtížné určit, které z nich mohou zvyšovat riziko viktimnosti. Je ale prokázáno, že dispozice stát se obětí trestného činu souvisí úzce například s profesí. Zvýšeně viktimní jsou třeba policisté, strážní nebo vězeňský personál, loupežemi pak jsou zase více ohroženi zaměstnanci peněžních ústavů, prodavači, čerpadláři anebo taxikáři Viktimnost a věk S viktimností koleruje také věk, a to zejména u násilných trestných činů. Mladí lidé se totiž častěji díky svému způsobu života (většina z nich chodí na 1

12 diskotéky, do barů, restaurací, vracejí se v noci, častěji se ocitají ve společnosti, kde se holduje alkoholu,...) nacházejí v nebezpečných situacích, než-li staří a stávají se tím pádem i mnohem častěji obětí trestného činu ublížení na zdraví Viktimnost a psychické vlastnosti Viktimnost mohou ovlivnit také některé psychické vlastnosti. Příkladem může být zvýšená agresivita, která ohrožuje nejen jiné osoby, ale také samotného jedince, který kvůli svému agresivnímu chování k sobě přitahuje konfliktní situace. Může například zavdat příčinu svou provokací k hádce, která skončí až fyzickým napadením. Riziková je také až přílišná, dalo by se říci naivní důvěřivost. I takový člověk má mnohem větší šanci, že se stane obětí trestného činu, než ten, který tuto vlastnost nemá. Lehkomyslnost a důvěřivost tak často bývá zastoupena u obětí znásilnění, například při autostopu a ve velké míře také u podvodů Viktimnost a minority Speciální skupinou, u níž lze najít vztah k viktimnosti, jsou minority. Ať už cizinci, přistěhovalci nebo rasově odlišní lidé jsou typickou obětí násilí, urážek a napadání. S útoky na svou osobu se mohou setkat třeba homosexuálové, kteří svým způsobem života vybočují z konvenčnosti, se šikanou pak přicházejí do styku více mentálně retardovaní. Zvýšenou viktimností se také vyznačují alkoholici a narkomani, a lidé, kteří jsou spjatí s podsvětím, jedná se třeba o prostitutky, členy gangů, kteří jsou vystaveni napadání ze strany své konkurence. 1

13 2.5 Viktimizace Viktimizace se od viktimnosti liší především tím, že u ní hovoříme o procesu, v němž se potenciální oběť stává skutečnou obětí. Rozlišujeme dvě fáze viktimizace: primární a sekundární. Jde v nich jednak o dění bezprostředně spojené s trestným činem a následně o dobu po spáchání zločinu Primární viktimizace Zločin pokaždé oběť zasáhne, z jejího pohledu může jít o svévolnou událost, pro niž nemá rozumné vysvětlení, o nenadálnou událost, která ji nepříjemně zaskočí, protože přichází nečekaně a o krizovou událost, jejíž zvládnutí stojí oběť mnoho psychických sil. Ať už oběť prožívá svou viktimizaci jakýmkoli způsobem, většinou platí pravidlo, že samotný trestný čin je pro ni jen začátkem podstatně delších strastí. O zločinu totiž bude hodně přemýšlet a stále se jí bude vtírat do mysli. Je proto velmi jednoduché říci oběti, že může být ráda, že už má to nejhorší za sebou, protože ve většině případů tomu tak není. Trestný čin totiž vždy uvozuje další pochody, v nichž jedinec vystupuje ve vynucené roli oběti Primární rány Mluvíme-li o újmě oběti, pak nesmíme vynechat takzvané primární rány, které v sobě zahrnuje. Můžeme je rozdělit do tří druhů: fyzická újma (od lehčího zranění, až po těžkou újmu na zdraví či dokonce usmrcení). finanční újma (poškození či ztráta majetku). 1

14 emocionální újma (není viditelná, a tak je i těžko postižitelná, odvíjí se totiž v psychice oběti a souvisí s jejím osobnostním založením. Tyto rány mohou mít různou intenzitu i rozmanitou podobu a mohou být také velmi těžko odstranitelné) Prožívání oběti Prožívání oběti úzce souvisí právě s emocionální újmou. Zločin zasáhne oběť hluboko v nitru, představuje pro ni krizi i pocit ohrožení, zaskočení a nepříjemného překvapení. Oběti si tak velmi často kladou typickou otázku: Proč zrovná já? Oběť obvykle provází: Pocit zneuctění oběti většinou ztratili svou vnitřní duševní rovnováhu, svět se jim protiví, ve srovnání s ostatními si nepřipadají v pořádku Ztráta pocitu důvěry je zde silně narušena potřeba důvěřovat svým nejbližším, přátelům, známým, ale i neznámým lidem. Svět a lidé v něm se mohou zdá oběti jako nepředvídatelní a připraveni jim škodit. Ztráta pocitu autonomie oběť přichází o jistotu, že může rozhodovat o svém jednání a vlastní aktivitou překonávat nepříznivé životní situace. Cítí se slabá a bezmocná. (Čírtková, 2007, s ) Sekundární viktimizace Pojem sekundární viktimizace bychom mohli nazvat také druhotným zraňováním. Přichází po trestném činu a pro oběť představuje stres, který prožívá při policejním výslechu, před soudem, kdy si musí vybavovat události spojené s trestným činem a hovořit o nich s cizími lidmi. Svou negativní roli mohou sehrát v mnoha případech také média, pro něž 1

15 představuje obchod s lidským neštěstím větší úspěšnost na mediálním trhu. Tisk či televize často oběť jmenují a tím vlastně odkrývají její indentitu, navíc i vlivem nedostatečných informací mohou přinášet zkreslené zprávy o oběti i o samotném činu a oběti tak ještě mnohem více ublížit. Příčiny sekundární viktimizace můžeme rozdělit na: strukturální sociálně psychologické individuální Strukturální příčiny Vyplývají z formálních předpisů, kdy se například oběť musí znovu setkat s pachatelem u soudu a znovu prožívat zločin, což pro ni může znamenat velmi traumatizující situaci Sociálně psychologické příčiny Mluvíme o nich především v souvislosti s určitou stigmatizací oběti. Často totiž bývá oběť trestného činu vystavena odsouzení z řad společnosti, bývá očerňována, často mohou zaznít i věty typu: Může si za to sama, neměla provokovat. Příčinou pro takové myšlení bývá takzvaná iluze zdravého světa. Ta slouží pro vnější okolí jako obranný mechanismus a umožňuje nahlížet na oběť jako na méně zdatného jedince, který se na své viktimizaci sám podílel. Navíc iluze zdravého světa poskytuje okolí falešnou záminku k tomu, že není nutné mít s obětí soucit, když si vlastně za to, co se přihodilo, může sama. 1

16 Individuální příčiny Jde o postoje jednotlivců, kteří přicházejí s obětí do kontaktu, a to jak po profesionální, tak i po soukromé stránce. Oběti přitom mohou ublížit například tím, že se zajímají více, než o její prožitky a pocity o průběh trestného činu, odsouvají tak oběť na vedlejší kolej Sekundární rány Druhotné zraňování oběti je příčinou vzniku takzvaných sekundárních ran. Ty jsou výlučně psychologického rázu a provází je tři druhy pocitů: Pocit nespravedlnosti oběť může trápit například nedostatek informací během vyšetřování zločinu, protahované soudní jednání, jeho odročování, to, že je pachatel vyšetřován na svobodě. K odstranění tohoto pocitu většinou postačí včasné podání vysvětlení. Pocit nedůstojnosti oběti občas provází pocity ponížení a ztráty lidské důstojnosti. Na vině může být i špatně vedený policejní výslech anebo nešetrný přístup médií či nevhodná reakce blízkého okolí. Pocit izolace oběť může citlivěji vnímat chování okolí, které se po trestném činu mění. Z přístupu se tak vytrácí přirozenost a bývá tendence se kontaktům s obětí spíše vyhýbat. Příčinou může být například i to, že okolí neví, jak má s obětí jednat, bojí se, aby nerozjitřilo rány, v oběti ale takové chování vyvolává pocity osamocení a izolace a nakonec se utvrdí v tom, že jej zločin změnil a je z něj jiný člověk. (Čírtková, 2007, s.16-20) 2.6 Chování oběti Důležitou roli v procesu viktimizace hraje také samotné chování oběti. Může jím působit na pachatele, ovlivnit intenzitu trestného činu a způsobené újmy, ale také může výrazně přispět v odhalení pachatele. Chování oběti může být pro útočníka provokující, oběť se mu například posmívá, uráží jej, v důsledku 1

17 toho pak může dojít k fyzickému napadení. U znásilnění je často spouštěcím mechanismem flirt, který si pachatel mylně vysvětlí jako výzvu k pohlavnímu styku. Existují také skupiny lidí, kteří se o viktimizaci zaslouží vlastním nezákonným jednáním, například při vyřizování účtů mezi zločineckými gangy, snadno se také mohou stát obětí vydírání, pokud jsou zapleteni do nelegálních obchodů. Policisté se také velmi často setkávají s oběťmi krádeže, nebo vloupání, kteří nechali například ve svém autě volně na očích ležet cennosti, nebo jej neuzamkli, nebo nechali ležet bez dozoru tašku i s peněženkou v nákupním vozíku. Mohou tak přispět ke své viktimizaci, a to neopatrností či podceňováním nebezpečí Vztah oběť - pachatel Poměrně často existuje mezi pachatelem a obětí předchozí vztah, který může viktimizaci ovlivnit. Může jít o vztah objektivní, nebo subjektivní. Obsah a kvalitu lze posuzovat z hlediska, nakolik ovlivnil způsob páchání trestného činu. Svou roli tu může například hrát to, že pachatel ví o majetkových i osobních poměrech své oběti, zná její běžný rozvrh dne i chování a reakce, což mu usnadňuje získat si její důvěru a být tak v určité výhodě. Výsledky nejrůznějších výzkumů například poukazují na to, že u trestného činu vraždy byla oběť zbavena života jen v jedné pětině případů cizí osobou. Podobné to je i u loupeží, také zde se většinou pachatel i oběť znali. Blízký vztah je dokládán i u obětí sexuálních trestných činů a rovněž u znásilnění. 1

18 2.6.2 Index viktimnosti Jde o procentní vyjádření udávající počet obětí na sto tisíc obyvatel za zvolené časové období. Udává se buď vcelku pro veškerou kriminalitu nebo pro jednotlivé druhy trestných činů. Při analýze dat je pak vhodné přihlédnout také k tomu, že ve sledovaném období se jedna a ta samá osoba může stát obětí opakovaně. (Novotný, 2001, s ) 2.7 Typy obětí V trestním zákoně je nepřeberné množství trestných činů a každý znamená pro oběť újmu, ať už materiální, fyzickou či psychickou. V následujících kapitolách se budu věnovat pouze některým vybraným trestným činům, a to majetkovým, jako jsou krádeže či podvody, znásilnění, sexuálnímu násilí na dětech, domácímu násilí, vraždě a dopadům těchto deliktů na oběti Majetkové trestné činy Z majetkových trestných činů patří mezi nejčastější krádeže, podvody či vloupání. Pachatel se jich může dopustit pouze úmyslně. Oběti většinou krádež prožívají jako narušení osobní svobody, pachatel se dotýkal jejich věcí a vnikl tak do jejich soukromí. Takový čin může mít dopady na lidskou psychiku a vést například i k tomu, že oběť vloupání už nemůže v domě či bytě být a raději jej opustí. 1

19 2.7.2 Znásilnění Trestného činu znásilnění se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí, přinutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného. Pachateli čin hrozí dvouletý, až 15letý trest, v případě, že jím způsobí smrt Neúplné statistiky Kriminalisté většiny zemí se shodují, že případ znásilnění oznámí sotva každá desátá oběť. Celkový počet znásilnění je tak ve skutečnosti mnohokrát vyšší, než uvádějí policejní statistiky. Většina těchto deliktů je navíc dopředu plánována. Například podle průzkumu v USA je jich sedmdesát procent. Průměrné stáří pachatele bylo třiadvacet let a často pocházel z nižší sociální vrstvy. Někteří psychologové ale zastávají názor, že u vyšších vrstev společnosti je pohlavní styk vynucen více prostřednictvím psychologického než fyzického nátlaku, a proto jej oběť často ani neohlásí. K trestnému činu znásilnění dochází většinou v bytě, ale také v autě nebo venku. Svou roli tu hraje i alkohol Dopady znásilnění na oběť Následky znásilnění pro oběť mohou být bezprostřední, tedy ty, které se odehrávají bezprostředně po činu a dlouhodobé, které bývají charakterizovány jako posttraumatická stresová porucha. Pokud je žena přepadena cizím mužem, je její reakce bezprostředně po činu vedena hlavně potřebou zajistit si pocit bezpečí. Obvykle také v mysli oběti dominuje touha odejít co nejrychleji někam do bezpečí, oběť se ale může také zaseknout na místě činu a bezcílně vyčkávat. 1

20 Dlouhodobé následky jsou naopak u obětí znásilnění spíše pravidlem, než výjimkou. Většina z nich reaguje různými psychickými potížemi, které postupně odeznívají v intervalu dvou let. Některé z obětí musejí vyhledat odbornou péči, občas se ale nedokážou se stresem ze znásilnění vyrovnat a dokonce se mohou i pokusit o sebevraždu. Praxe je většinou taková, že oběti často tvrdí, že událost zvládly. Na veřejnosti nemají zdánlivě žádné problémy, většinou totiž změnily svůj dosavadní život, vyhýbají se i dříve oblíbeným místům, nechodí ven za tmy a mluvit o činu odmítají, je to pro ně stále ještě velmi bolestivé téma Předsudky vůči oběti znásilnění Některé znásilněné ženy nejdou ani tento trestný čin ohlásit na policii, protože mají obavu z následného policejního výslechu i z toho, že jim policisté nebudou věřit. A občas jsou jejich obavy skutečně na místě. Někteří policisté výslech až nepřiměřeně protahují a spíše, než oběti nahrávají více pachateli. Svými nevhodně kladenými otázkami mohou oběť až neúměrně traumatizovat. Navíc, pokud oběť není viditelně fyzicky zraněná, zpochybňují, zda vůbec šlo o znásilnění. Přitom právě to je jedním z mýtů, které se o znásilnění tradují. Většina žen se totiž pokouší o verbální, než o masivní fyzickou obranu. Vysvětlení je jednoduché blokuje je strach o život. Také společnost většinou akceptuje pouze to znásilnění, u něhož došlo k zákeřnému přepadení úchylným pachatelem, a které skončilo těžkým zraněním oběti. Ostatní formy veřejnost téměř nepřipouští a může je dokonce i bagatelizovat a podceňovat Mýty o znásilnění Jedním z mýtů je ten o slušných a neslušných ženách, který tvrdí, že slušným ženám, které vedou řádný rodinný život, znásilnění nehrozí. Bohužel praxe bývá úplně jiná a znásilněna tak může být jakákoli žena, bez ohledu na to, 2

21 jak spořádaně žije. Výjimkou tak třeba není znásilnění mladé maminky nebo vdané ženy, která si parkem zkracuje cestu do práce. Dalším mýtem je představa, že atraktivní oběti mají vyšší riziko, že na ně zaútočí násilník. Veřejnost se často mylně domnívá, že obětí se stane spíše mladá, hezká a vyzývavě oblečená oběť, než-li stará, neatraktivní a plachá. Mnohdy lze také slyšet, že oběť si za své znásilnění může sama, protože pachatele provokovala, například minisukní, nebo hlubokým výstřihem. Často si také lidé myslí, že když oběť nechce, znásilnění se ubrání a nedojde k němu. Jenomže fakta mluví zcela odlišně, pachatel totiž využívá momentu překvapení a často oběti vyhrožuje zabitím nebo znetvořením a oběť se tak s obavami o svůj život přestane bránit. (Čírtková, 2007, s.47) Domácí násilí Domácím násilím se rozumí chování, které u jednoho z partnerů způsobuje strach z toho druhého. Odehrává se často beze svědků a mezi osobami, které k sobě mají blízký vztah. Objevuje se mezi lidmi všech úrovní sociálního postavení, a to nezávisle na vzdělání, ekonomické situaci, rase či příslušnosti k etnickým skupinám. Podle nedávných průzkumů zažije některou z forem domácího násilí za svůj život kolem 40 procent žen. Oběť se často není schopna vůbec bránit, její situaci komplikuje navíc i blízký vztah k násilníkovi, ale také pocit beznaděje a bezmocnosti Formy domácího násilí Domácí násilí zahrnuje fyzické, sexuální, psychické či ekonomické násilí. Často se ale vyskytuje v několika formách současně a má vzrůstající tendenci, například psychické násilí se velmi často vyhrotí ve fyzické napadání. 2

22 Fyzické násilí sem patří bití, facky, kopance, škrcení, rány pěstí či jiné fyzické útoky, může dojít i na vyhrožování zbraní. Fyzické napadání může být namířeno proti jedinci, anebo proti blízké osobě či proti zvířeti. Psychické násilí řadíme sem nadávky, obviňování, pokořování a ponižování, zesměšňování ve společnosti, vyhrožování fyzickým násilím, zastrašování, odpírání spánku či stravy, vydírání sebevraždou, rozbíjení či ničení věcí, vyhrožování únosem dětí, znemožněním v zaměstnání, zbavení svéprávnosti. Sexuální zneužívání sem patří znásilnění, donucení k sexu či sexuálním praktikám, a to již za použití násilí nebo výhružek. Sociální izolace bránění v návštěvách rodiny či přátel, sledování telefonů či pronásledování, nečekané kontrolní návštěvy anebo telefonáty. Ekonomické násilí omezování přístupu k penězům, neposkytování peněz na chod domácnosti, snaha zakázat docházení do práce Předsudky o obětech domácího násilí I o obětech domácího násilí existuje v očích veřejnosti celá řada mýtů. Ten největší mluví o tom, že domácí teror je soukromá věc, do níž nikomu cizímu nic není a nikdo nemá zasahovat do toho, jak si partneři mezi sebou řeší své problémy. To ale samozřejmě není pravda, protože domácí násilí nelze tolerovat, každý má totiž právo na ochranu své důstojnosti i svého života, a je jedno, zda jde o násilí mezi blízkými nebo cizími osobami. Mylná je i představa, že domácí násilí postihuje hlavně sociálně slabé rodiny a střední a vyšší vrstvě se vyhýbá. Faktem ale je, že domácí násilí nesouvisí ani s materiálním zajištěním rodiny, ani se vzděláním partnerů, a naopak v movitějších rodinách může mít domácí teror mnohem hlubší kořeny, pro oběť je totiž mnohem těžší vyjít s ním ven. Právě s tím může souviset dalším mylná představa. Veřejnost si často myslí, že pachatel domácího násilí je primitivní, nevzdělaný a vzteklý a snadno ho 2