Diplomová práce. Vysoká škola ekonomická. Fakulta mezinárodních vztahů. Mezinárodní politika a diplomacie

Transkript

1 Diplomová práce Jméno diplomanta: Marina Šternová Škola: Vysoká škola ekonomická Fakulta: Fakulta mezinárodních vztahů Obor: Mezinárodní politika a diplomacie Název práce: Evropská unie a izraelsko-palestinský konflikt Vedoucí diplomové práce: PhDr. Otakar Volenec, CSc. V Praze dne 21. srpna 2006

2 Děkuji vedoucímu své diplomové práce, PhDr. Otakarovi Volencovi, CSc., za účinnou pomoc a poskytnuté konzultace. Marina Šternová 2

3 Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a že jsem uvedla veškerou použitou literaturu a jiné zdroje, z nichž jsem čerpala. Marina Šternová 3

4 OBSAH 1. ÚVOD 6 2. VZNIK IZRAELSKO-PALESTINSKÉHO KONFLIKTU Historické souvislosti Šestidenní válka 9 3. VZNIK MYŠLENKY SJEDNOCENÉ EVROPY A SUEZSKÁ KRIZE Suezská krize Důsledky Suezské krize VZTAHY EU S IZRAELEM A PALESTINOU Počátky vývoje vztahů Camp David Benátská deklarace Krize na libanonsko-izraelské hranici Oživení evropské zahraniční politiky První intifáda Diplomatický průlom v izraelsko-palestinských vztazích Období mírového procesu Madridská konference Dohody z Osla Izraelsko-jordánská mírová smlouva a Oslo II Mírový proces a Memorandum z Wye River Euro-středomořské partnerství a mírový proces Kvartet a stagnace mírového procesu 39 4

5 5. ČLENSKÉ ZEMĚ EU A IZRAELSKO-PALESTINSKÝ KONFLIKT Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU Atlanticismus a Pobaltské státy Jednotlivé členské státy EU a izraelsko-palestinský konflikt ČESKÁ REPUBLIKA, IZRAEL A PALESTINA Československo a vznik Státu Izrael ČSSR, arabské státy a Izrael v 50.letech ČSSR a Palestina ČR a Izrael po roce ČR, arabské státy a Palestina po roce ČR a blízkovýchodní mírový proces po roce FRANCIE, IZRAEL A PALESTINA Francie a její vášeň pro izraelsko-palestinský konflikt Židovská menšina ve Francii Sionismus Arabská menšina a válka v Alžíru Dekolonizace Francouzsko-izraelské vztahy Francie a Palestina SHRNUTÍ ZÁVĚR SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY 68 5

6 1. ÚVOD Oblast Blízkého východu je pro Evropskou unii z hlediska zahraničně-politickohospodářských vztahů klíčová. Tento fakt je dán nejen geografickou blízkostí, ale zejména historickými a kulturními vazbami evropských států na blízkovýchodní region. Z těchto důvodů nemůže být Evropská unie děním na Blízkém východě neovlivněna a dlouhodobě se snaží angažovat v politické i hospodářské sféře této oblasti. V souvislosti s formováním tzv. evropské identity, jejímž prostřednictvím se Evropská unie začala definovat jako samostatná politická, hospodářská a kulturní platforma, která vyjadřuje svůj specifický postoj v rámci mezinárodního dění, vyslovily evropské státy přání vystupovat vůči státům Blízkého východu společně v rámci programu Evropské politické spolupráce. Diplomatické vztahy s Izraelem navázala Evropská unie 1 v roce O 16 let později, na základě vize francouzského ministra zahraniční Maurice Schumanna o zóně volného obchodu se zeměmi Středomoří, evropská devítka 2 uzavřela s Izraelem, jakožto středomořským regionem, v roce 1975 dohodu o zóně volného obchodu. V roce 1996 pak EU uzavřela dohodu o připojení k euro-středomořskému projektu i s Palestinou 3. Tyto kroky vytvořily Evropské unii podmínky proto, aby se mohla v budoucnu diplomaticky angažovat v izraelsko-arabském, posléze izraelsko-palestinském konfliktu. Přestože má Evropská unie na oblast Blízkého východu spíše malý politický vliv, disponuje silnými ekonomickými vazbami na blízkovýchodní státy, díky nimž se snaží také prosazovat své zájmy. Jedním z jejích důležitých zahraničně-politických nástrojů vztahujících se na izraelsko-palestinský konflikt jsou velké finanční dotace Palestincům. 1 Předchůdce dnešní Evropské unie bylo ESUO neboli Evropské společenství uhlí a oceli zformované roku 1952 šesti zakládajícími členy: Belgií, Francií, Itálií, Lucemburskem, Nizozemskem a Spolkovou Republikou Německo. Svou hospodářskou integraci těchto šest států dále utvrdilo přijetím Římské smlouvy, kde se shodly na podmínkách vytvoření Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom) a Evropského hospodářského společenství (EHS). Smlouva o sloučení těchto orgánů, tj. ESUO, Euratom a EHS v Evropská společenství vstupuje v platnost roku V roce 1993 nabývá účinnosti smlouva o Evropské unii. První vlna rozšíření EU proběhla v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Spojené království. Druhá a třetí vlna rozšíření proběhla v letech 1981 a 1986 o Řecko a poté o Španělsko a Portugalsko. Finsko, Rakousko a Švédsko byly integrovány v roce Zatím poslední kolo rozšiřování EU proběhlo v roce 2004 integrací České republiky, Estonska, Litvy, Lotyšska, Kypru, Maďarska, Polska, Malty, Slovenska a Slovinska. 2 Viz poznámka č Palestinou je myšlena oblast Západního břehu a pásma Gazy. Palestinci pak představují obyvatele této oblasti a palestinské uprchlíky. 6

7 Evropská unie je největším dárcem finanční pomoci Palestincům, díky čemuž může v Palestině uplatňovat určitý vliv. Vedle Evropské unie existují ovšem i další externí státy, které mají zájmy v blízkovýchodním regionu. Jedná se především o Spojené státy americké a do roku 1991 se jednalo také o SSSR. Vliv samotného Ruska se výrazně zmenšil a Spojené státy se tak staly nejdůležitějším a jediným skutečně vlivným aktérem v blízkovýchodním regionu. Tato skutečnost se pak především odráží i ve vývoji blízkovýchodního mírového procesu. Zatím to byly vždy Spojené státy, komu se podařilo přivést znesvářené strany k jednomu stolu a dosáhnout pozitivních výsledků. Snahy Evropské unie podílet se na řešení izraelsko-palestinského konfliktu byly a jsou omezené. Přesto však EU v této oblasti iniciovala určité významné kroky. V některých případech se však takto, dle mého názoru, současně vymezovala proti aktivitám americkým. Ačkoli iniciativy Evropské unie jsou často zastíněny americkou aktivitou, je třeba jim věnovat pozornost. Tato práce sleduje vývoj postojů Evropské unie k izraelsko-palestinskému konfliktu. Vzhledem k tomu, že se jedná o velice komplexní téma, je nutné pojmout tuto práci v širším rámci. V první části se zabývám samotným izraelsko-palestinským konfliktem a vymezuji pojmy s ním související. Ve druhé části se zabývám mezinárodně-politickými událostmi, které byly klíčové pro vývoj vztahů EU Izrael Palestina. Kromě jiného se podrobněji zabývám krizí v Suezském průplavu. Události spojené s touto blízkovýchodní roztržkou velmi ovlivnily vývoj v transatlantických vztazích. Byla to totiž Suezská krize a následná intervence Spojených států amerických (proti aktivitám Francie a Velké Británie v Suezském průplavu), která způsobila zásadní průlom ve vztahu Západní Evropy ke Spojeným státům, což mělo i zásadní důsledky pro další vývoj v jejich vztazích. Ve třetí části se pokouším podrobně analyzovat vývoj vztahů a postojů Evropské unie k Izraeli, Palestině a k izraelsko-palestinskému konfliktu, a to od roku 1959, kdy byly navázány diplomatické vztahy s Izraelem. Nakonec v poslední části se soustřeďuji na zkušenosti a postoje jednotlivých členských států EU vůči Izraeli a Palestině, podrobněji pak analýzou vývoje postojů Francie a České republiky vůči izraelsko-palestinskému konfliktu. Přestože ideu evropské identity členské státy Evropské unie přijaly, ve skutečnosti spíše společně 7

8 nevystupovaly. To bylo (a dosud je) patrné především v souvislosti s krizovými situacemi, kdy většina evropských států jednala podle svého národního zájmu bez ohledu na zájem evropský. Tato nejednotnost názorů a přístupů evropských států má vliv i na uplatňování společné zahraniční politiky vůči izraelsko-palestinskému konfliktu. 2. Vznik izraelsko-palestinského konfliktu 2.1. Historické souvislosti Podle Bible vnikly židovské kmeny do Kanaánu 4 a založili zde Izrael někdy kolem 13. století před naším letopočtem. O několik století později byla židovská země ovládnuta Římany a samostatnost už nezískala. Posledním pokusem vybojovat nezávislost na Římanech bylo Velké židovského povstání v letech 132n.l.-135n.l.. To bylo rozdrceno a mnoho Židů muselo uprchnout do exilu. Římané pak změnili název území na Syrie-Palestina 5. Po pádu Říma pak byla oblast dnešního Izraele a Palestiny postupně pod byzantskou nadvládou ( ), arabskou nadvládou ( ), pod nadvládou evropských křižáků ( ), mameluků ( ), mezi lety pod nadvládou Osmanské říše a do roku 1948 pod mandátní správou Velké Británie, které oblast Palestiny připadla na konci 1. světové války po rozpadu Osmanské říše. Oficiálně byl Izrael znovu obnoven až po druhé světové válce rezolucí OSN. Den po vyhlášení nezávislého státu Izrael, 14. května 1948, napadlo nově vzniklý stát šest arabských států; Egypt, Jordánsko, Libanon, Irák, Jemen a Saudská Arábie. Tím byly dány pevní základy 6 současnému izraelsko-arabského konfliktu. Předtím než arabské státy na Izrael zaútočili, varovali Araby, kteří bydleli v oblasti dnešního Státu Izrael, aby raději dočasně opustili domovy a vyhnuli se tak nebezpečí války. Poté, co Izrael válku s arabskými státy nečekaně vyhrál, se Arabům, kteří odešli, již nepodařilo vrátit. Ti dnes včetně svých potomků tvoří tzv. palestinské uprchlíky. 4 Oblast dnešního Izraele a Palestiny se jmenovala Kanaán podle Kananejců, kteří ji obývali do příchodu židovských kmenů. Ti ji ovládli a pojmenovali Izrael. 5 Název Palestina byl odvozen od mořského kmene Filištínů. 6 Vztahy mezi Židy a Araby nikdy nebyly dobré, je ovšem třeba podotknout, že v době arabské nadvlády, či nadvlády Osmanské říše nad biblickou Palestinou, měli vždy Židé náboženskou svobodu. To se nedá říct o evropských křesťanech, kteří v době křižáckých válek Židy i muslimy tedy bezvěrce zabíjeli, vyháněli či nemilosrdně trestali. 8

9 2.2 Šestidenní válka K událostem dávajícím nový rozměr izraelsko-arabskému konfliktu došlo v roce 1967 během Šestidenní války. Tato válka začala preventivním obranným úderem izraelského letectva na egyptské, syrské, jordánské a irácké letectvo. Izrael zvítězil a mimo jiné získal tato území: Západní břeh Jordánu, Gazu, Sinajský poloostrov a Golanské výšiny. Golanské výšiny původně patřily Sýrii a Sinajský poloostrov Egyptu, tedy s izraelsko-palestinským konfliktem nesouvisí 7. Kontroverzní jsou pak území pásma Gazy 8 a Západního břehu 9. Tato území byla obydlená Araby, kteří z velké části uprchli během válek v letech a Přesto jich po skončení Šestidenní války zůstalo na území Gazy a Západním břehu přes milión. 10 Izrael v reakci na předchozí válku zpočátku využil tato dobytá území k zajištění své bezpečnosti a vybudoval na nich vojenské základny. V sedmdesátých letech se ale v rámci vládního programu rozhodl pro osídlovací politiku na těchto územích a začal rozšiřovat území Izraele o židovské osady. Araby, kteří uprchli během arabsko-izraelských válek a Arabové, kteří zůstali na Západním břehu a v pásmu Gazy jsou dnes ti, o nichž se mluví jako o Palestincích. Od Šestidenní války se v důsledku okupace pásma Gazy a Západního břehu Jordánu bezprostředně ocitli pod vojenskou správou Izraele. Palestinská společnost se začala daleko více radikalizovat a vyvíjet snahu o osvobození Palestiny a likvidaci Izraele 11 a nová éra arabsko-izraelského konfliktu tak dostala jméno. Izraelsko-palestinský konflikt je především sporem o území. Takových se odehrává v současném světě mnoho. Přesto je oproti jiným konfliktům pro evropské země a Spojené státy americké zásadnější, neboť je vnímán evropskou a americkou veřejností v důsledku kulturních a historických souvislostí intenzivněji. 7 Se Sýrií zůstává kvůli Golanským výšinám napětí, neboť Izrael je z bezpečnostních důvodů vrátit odmítá. Co se týče Sinajského poloostrova, z toho se Izrael stáhla v roce 1979 v rámci mírové dohody s Egyptem v Camp Davidu. 8 Pásmo Gazy bylo před rokem 1948 součástí mandátu Palestina, pak ji obsadil Egypt. Na rozloze 360 km² žije dnes obyvatel na km². 9 Západní břeh Jordánu bylo území, které před rokem 1948 patřilo k mandátu Palestina. Poté bylo anektováno Jordánskem. Během Šestileté války uprchla velká část obyvatelstva této oblasti do Jordánska. Dnes ho obývá asi 2 miliony Palestinců a židovských osadníků. 10 Čejka, Marek: Izrael a Palestina. Centrum strategickým studií, Brno, Str Osvobození Palestiny a likvidace Státu Izrael byly hlavními body Charty OOP, ústředního dokumentu Organizace pro osvobození Palestiny, která vznikla v roce

10 3. Vznik myšlenky sjednocené Evropy a Suezská krize 3.1. Suezská krize Zásadním zlomem a začátkem nové éry ve vztazích mezi Evropou, Amerikou, Sovětským svazem a oblastí Blízkého východu se stal rok 1956 a tzv. Suezská krize. Pro Francii a Velkou Británii znamenala konec imperiálního vlivu na Blízkém východě a počátek snah o vytvoření společné, nové Evropy vybudované na nových jednotných základech nikoli už na tradičním soupeření, nacionalismu, imperialismu a militarismu. Tato změna přístupu k vlastní identitě pak ovlivňuje vztahy mezi Izraelem a jednotlivými evropskými státy, stejně jako Evropou jako takovou, dodnes. Suezská krize ukázala nadřazenost a sílu Spojených států amerických ve vztahu k jejich západoevropským spojencům a zároveň dominantní postavení Spojených států (vyjma bývalého SSSR) při řešení jakéhokoli problému v oblasti Blízkého východu. Toto postavení Spojených států trvá dodnes. Pro Sovětský svaz byla krize vstupem na nové kolbiště studené války a dokončila změnu politiky od podpory Izraele k podpoře států arabských 12. Zároveň mu tato epizoda umožnila konsolidaci moci ve východní Evropě 13. Pro Izrael a arabský svět pak Suezská krize dokončila transformaci židovskopalestinského sporu na izraelsko-arabský konflikt. Tato blízkovýchodní krize začala znárodněním Suezského průplavu egyptským prezidentem Gamálem Abdulem Násirem. Prvním instinktem britského ministerského předsedy Antonyho Edena bylo tomuto aktu zabránit. S tragickými následky politiky appeasementu v paměti byl okamžitě připraven Násira zastavit, a to i vojenskými prostředky 14. Francie reagovala podobně, i když z jiných důvodů. Její čím dál tím krvavější koloniální válka v Alžíru nabírala na intenzitě a právě Násir, se svou ideologií pan- 12 Poté, co SSSR zjistil, že se z Izraele socialistický stát nestane, změnil svou zahraniční politiku a začal podporovat arabské státy. 13 Například odvedla pozornost od faktu, že SSSR právě krvavě potlačil povstání v Maďarsku. 14 Kissinger, Henry: Umění diplomacie. Prostor, Praha, Str

11 arabismu 15, byl mocným spojencem alžírských povstalců. Další důvod byl čistě ekonomického rázu společnost, která lukrativní kanál provozovala, byla francouzská. Obě země tak začaly připravovat invazi a jejich přirozeným spojencem byl Izrael, který čelil neustálým egyptským útokům z pásma Gazy na své území. Spojené státy byly však zdrženlivé 16. Kromě jiného se obávaly, že koloniální válka by vehnala arabské státy do náruče komunistického bloku, kterému musely Spojené státy ve studené válce čelit. Americký Prezident Dwight David Eisenhower a ministr zahraničí John Foster Dulles se snažili oba evropské spojence zdržet natolik, aby výpad proti Egyptu už nebyl možný 17. Ve spěchu se tak Francie a Británie dohodly, že záminkou pro invazi se musí stát Izrael, který nebyl proti tomu, udělit Egyptu lekci, zvláště když měl podporu obou evropských zemí. Izrael měl zaútočit a obsadit kanál, vojska Francie a Británie by pak do Egypta vstoupila jako mírové sbory. Spojené státy o plánu nebyly informovány. Izrael skutečně vstoupil do Egypta a když Egypt odmítl příměří, po kterém Francie a Británie volaly, Británie začala bombardovat egyptské pozice. Rozhořčené Spojené státy, které vnímaly chování Velké Británie a Francie jako zradu spojenců, v odvetě zasáhly britskou ekonomiku, když nedovolily Mezinárodnímu měnovému fondu poskytnout Britům půjčku 18, bez níž Británie čelila finančnímu kolapsu. Británie tím byla donucena zastavit vojenské operace a Francii, jejíž vojska byla pod britským velením, nezbylo než následovat. Tato nepříliš úspěšná válka na Blízkém východě měla pro Evropu naprosto zásadní význam a doslova stála u zrodu nové, spojené Evropy, stejně jako u počátku komplikovaného vztahu mezi Británií a Francií a ještě komplikovanějšímu vztahu této nové Evropy ke Spojeným státům. 15 Násirova idea spočívala ve vytvoření jednotné arabské republiky. To se mu však nepodařilo zrealizovat. 16 Hlavní důvod byl vnitropolitický americký prezident Eisenhower chtěl vyhrát nadcházející prezidentské volby, a to na platformě prezidenta míru a nechtěl se nechat zatáhnout do konfliktu, v němž Spojené státy neměly žádné strategické zájmy. Kissinger, Henry: Umění Diplomacie. Prostor, Praha, Str Kissinger, Henry: Umění Diplomacie. Prostor, Praha, Str Kissinger, Henry: Umění diplomacie. Prostor, Praha, Str

12 3.2. Důsledky Suezské krize Suezská krize znamenala smrtelnou ránu pro britský imperialismus a značně urychlila už probíhající rozpad impéria a osvobozenecké hnutí v britských koloniích a državách. Británie přestala být sebevědomou koloniální mocností a ze svého neúspěchu vyvodila změnu své zahraničněpolitické strategie v tom smyslu, že už vždy bude na mezinárodní scéně jednat společně se Spojenými státy. Tak tomu je dodnes a partnerství vlád Spojené státy a Velká Británie se zdá být nerozlučné. 19 Francie reagovala opačně obrátila se proti Spojeným státům americkým i proti Velké Británii 20. Jediným způsobem jak čelit hegemonii Spojených států v západním světě bylo spojit Evropu, vytvořit Spojené státy evropské. V okamžiku, kdy se francouzský prezident Guy Mollet dozvěděl o Američany zinscenovaném konci francouzsko-britského plánu v Egyptě, byl u něj právě na návštěvě německý kancléř Konrád Adenauer. Ten údajně Molletovi řekl, že jediná cesta, jak se pomstít Spojeným státům, je spojit Evropu. Francie a Anglie se nikdy nestanou mocnostmi, které by bylo možno srovnávat se Spojenými státy a Sovětským svazem. Takového postavení nedosáhne ani Německo. Zbývá jim jediná možnost, jak by mohly ve světě hrát rozhodující úlohu: sjednocená Evropa. Anglie ještě není zralá, ale suezská záležitost ji na to pomůže připravit. Nemůžeme ztrácet čas: vaší odplatou bude Evropa. 21 A Francie a Německo skutečně na tomto návrhu začaly okamžitě pracovat. Už příští rok byla sepsána Římská smlouva a původně šestičlenný spojený evropský trh se nakonec rozrostl na dnes pětadvacetičlennou Evropskou unii Přestože veřejné mínění v Británii začíná být stejně anti-americké, jako ve většině států Evropské unie. 20 Soukromou iniciativou Francie, kterou se zároveň vymezila vůči Velké Británii a kterou se snažila osamostatnit, bylo vybudování svého vlastního vojenského potenciálu, nezávislého na Spojených státech. 21 Jones, Joseph, M.: The Fifteen Weeks. Viking Press, New York, Str in Kissinger, Henry: Umění diplomacie. Prostor, Praha, Str Předchůdce dnešní Evropské unie bylo ESUO neboli Evropské společenství uhlí a oceli zformované roku 1952 šesti zakládajícími členy: Belgií, Francií, Itálií, Lucemburskem, Nizozemskem a Spolkovou Republikou Německo. Svou hospodářskou integraci těchto šest států dále utvrdilo přijetím Římské smlouvy, kde se shodly na podmínkách vytvoření Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom) a Evropského hospodářského společenství (EHS). Smlouva o sloučení těchto orgánů, tj. ESUO, Euratom a EHS v Evropská společenství vstupuje v platnost roku V roce

13 V reakci na britský postoj během Suezské krize se Francie pokoušela udržet Velkou Británii mimo integrující se Evropu jak nejdéle to šlo. Nedůvěra v britskoamerické speciální vztahy způsobila, že prezident Charles de Gaulle blokoval vstup Velké Británie do Evropských společenství 23 až do roku nabývá účinnosti smlouva o Evropské unii. První vlna rozšíření EU proběhla v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Spojené království. Druhá a třetí vlna rozšíření proběhla v letech 1981 a 1986 o Řecko a poté o Španělsko a Portugalsko. Finsko, Rakousko a Švédsko byly integrovány v roce Zatím poslední kolo rozšiřování EU proběhlo v roce 2004 integrací České republiky, Estonska, Litvy, Lotyšska, Kypru, Maďarska, Polska, Malty, Slovenska a Slovinska. 23 Viz poznámka pod čarou č.1. 13

14 4. Vztahy EU s Izraelem a Palestinou 4.1. Počátky vývoje vztahů V roce 1960 zažádal Izrael o navázání vztahů s Evropským hospodářským společenstvím. Jednání započala v listopadu 1962 a vedla k navázání ekonomických vztahů, a to v rámci smlouvy z roku 1964 a roku V roce 1975 byla podepsána s Izraelem dohoda o zóně volného obchodu. Avšak dojednání této dohody předcházely spory evropských států zastávající odlišné politické postoje k Izraeli. Francie a Itálie totiž zpočátku asociační dohodu s Izraelem vetovala. Naopak pro bylo Nizozemí 25 a Německo 26. Řešením této situace byl nakonec kompromis v podobě preferenční obchodní dohody, která dávala Izraeli určité výhody. Ekonomické vztahy s Izraelem a později i ekonomické vztahy s Palestinou vytvořily EHS základy pro své budoucí iniciativy v izraelsko-arabském i v izraelskopalestinském konfliktu ( především v rámci Euro-středomořského partnerství viz kapitola 4.13 ). Gesta, kterými se EHS, jako organizace zastřešující devět evropských států, vyjadřovalo k situaci v Izraeli a Palestině, na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 1975 evropská devítka hlasovala jednomyslně proti rezoluci Valného shromáždění OSN odsuzující sionismus jako formu rasismu. O několik let později pak také Evropská rada deklarovala své stanovisko k palestinskému problému. V něm odsoudila budování židovských osad na Západním břehu 27 a potvrdila nárok palestinského lidu na svou vlast. Tento nárok měl podle Evropské rady podléhat jasným pravidlům garantovaným OSN. Dalším důležitým politickým gestem bylo - na základě euro-arabského dialogu konaného v Bruselu v roce přijetí OOP 28 jako legitimního orgánu reprezentujícího Palestince. V souvislosti s uznáním OOP Evropským hospodářským 24 Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l Union européenne. L Harmattan, Paris, Str Nizozemí stejně jako Velká Británie tradičně zastávali více proizraelská stanoviska. Rozhodujícím vlivem pro tento přístup jsou jejich úzké vztahy se Spojenými státy. 26 Německo tradičně podporuje Izrael z morálních důvodů. 27 Počátkem sedmdesátých let bylo vybudováno několik židovských osad na Západním břehu. Jejich iniciátorem byl tehdejší ministr zemědělství Ariel Šaron. 28 OOP neboli Organizace pro osvobození Palestiny vznikla v roce Toto hnutí vzniklo jako zastřešující organizace dalších palestinských militantních a politických frakcí. 14

15 společenstvím, konstatovaly delegace jednotlivých zúčastněných arabských zemí, důležitost role, již by EHS mohla hrát na Blízkém východě. To bylo také poprvé, kdy bylo EHS, jakožto organizaci devíti evropských států, přiřknuta role možného aktéra na Blízkém východě. Ve srovnání s vlivem Spojených států či SSSR, mohla být však role EHS v blízkovýchodním konfliktu jen okrajová Camp David 1978 Význam Spojených států amerických pro blízkovýchodní konflikt potvrzují v první řadě úspěšná mírová jednání v Camp Davidu v roce Koncem sedmdesátých let totiž americký prezident James Earl Carter inicioval jednání mezi Izraelem a Egyptem, která byla završena uzavřením mírové smlouvy a posléze navázáním vzájemných diplomatických vztahů. 29 Právě při těchto jednáních se projevily ambice některých evropských států zasahovat do mírových jednání a hrát tak roli vyjednavače mezi Egyptem a Izraelem. Francie o tuto pozici velmi stála a prezident Valéry Giscard d Estaing za tímto účelem pozval izraelského premiéra Menachema Begina na jednání do Paříže. Begin pozvání Francie odmítl, ale přijal jiné, a to od Velké Británie. I zde se opět ukázalo, že klíčové jsou především vztahy se Spojenými státy. Ve srovnání s Francií měla Velká Británie velmi dobré vztahy se Spojenými státy americkými a navíc si zachovávala dobré styky jak s Egyptem tak s Jordánskem, což bylo pro Izrael a mírová jednání podstatné. 30 Přestože uzavření mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem bylo velkým úspěchem, evropská devítka nešetřila kritikou. Hlavní její výtkou bylo, že mírová smlouva řešila pouze jednu dílčí otázku blízkovýchodního konfliktu. Podle dohody se měl Izrael stáhnout ze Sinajského poloostrova a zrušit židovské osady, které tam vybudoval. Egypt pak měl zaručit volné proplouvání izraelských lodí Suezským průplavem. Na základě uskutečnění těchto kroků pak došlo k navázání diplomatických vztahů. Pokud jde o další otázky, především problematiku pásma Gazy, Západního břehu a postavením Palestinců, těmi se mírová dohoda hlouběji nezabývala. Tuto Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l Union européenne. L Harmattan, Paris, Str

16 skutečnost kritizovala v rámci ES především Francie, která už v roce 1975 povolila otevření kanceláře OOP v Paříži. Evropský parlament posléze vydal prohlášení, ve kterém vyjádřil potěšení nad mírovou dohodou a zároveň vyslovil naději, že v blízké budoucnosti tento krok povede k dosažení takového míru, který se bude týkat všech zúčastněných stran. 31 Tímto prohlášením tak Evropský parlament podpořil kritiku Francie, jako členského státu ES, že mírová dohoda uzavřená mezi Egyptem a Izraelem není řešením blízkovýchodního konfliktu a že by řešení mělo být vztaženo na všechny zúčastněné, tedy i na Palestince. To byl také oficiální důvod, proč mírová dohoda nebyla akceptována ostatními arabskými státy. Egypt byl vyloučen z Ligy arabských států a některé arabské státy dokonce přerušily na protest s Egyptem diplomatické vztahy. Evropská devítka ve své kritice pokračovala, a to ve společném prohlášení ministrů zahraničních věcí, kteří se sešli v Paříži v červnu Tentokrát šlo o vyjádření nesouhlasu s židovskými osadami, zakládanými na Západním břehu Jordánu a o kritiku izraelského přístupu k Palestincům. Podle evropských ministrů mělo trvalé mírové uspořádaní na Blízkém východě zahrnovat kromě návratu do hranic před rokem 1967 rovněž uznání legitimity palestinského práva na vlast. Přes veškeré úsilí, které evropské státy vyvíjely, měla evropská diplomacie na vývoj izraelsko-palestinského konfliktu velmi omezený vliv. Nad blízkovýchodním konfliktem držely diplomatický monopol 32 Spojené státy americké. Na rozdíl od evropských států byly totiž Spojené státy jak schopné zajistit přežití Státu Izrael, 33 tak na ni vyvinout tlak. Podobný tlak Spojené státy byly schopné uplatňovat i na některé arabské státy. Evropská společenství proto usilovala i o multilaterální formu řešení konfliktu a očekávala tak, že by jim v rámci mezinárodní konference byla umožněna účast Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l Union européenne. L Harmattan, Paris, Str Raymond, Aron: L Europe et le Proche-Orient. L Express, Paris, 14. června Raymond, Aron: L Europe et le Proche-Orient. L Express, Paris, 14. června Bureš, Jaroslav: Evropská unie a blízkovýchodní mírový proces. Integrace, Praha, 24. listopadu

17 4.3. Benátská deklarace V roce 1980 vydala evropská devítka tzv. Benátskou deklaraci, ve které byly shrnuty všechny dosavadní postoje ES k blízkovýchodnímu konfliktu. Tato deklarace se stala na delší dobu základem pro evropskou politiku na Blízkém východě. Benátská deklarace byla vystavěna na třech základních pilířích: právo na existenci všech států v blízkovýchodním regionu, a to včetně Izraele; odsouzení budování židovských osad na Západním břehu jako aktu porušení mezinárodního práva; spravedlnost pro všechny blízkovýchodní národy včetně Palestinců, což implikovalo i uznání legitimních práv Palestinců na sebeurčení a právo na vlast. Evropská devítka zároveň odsoudila všechny jednostranné iniciativy Izraele včetně anexe Východního Jeruzaléma. 35 a vyzvala Izrael ke stažení do hranic z roku Izrael na tuto deklaraci příliš nereagoval, a to především proto, že v daném období čelil válečnému stavu na všech hranicích (kromě té s Egyptem) a Západní břeh považoval za strategicky nutné území. Navíc čelil nebezpečí ze strany Iráku a hrozbě jaderných zbraní, které vyvíjel. Podle izraelských tajných služeb se Irák snažil ve svém výzkumném centru vyvinout zbraně hromadného ničení, a to s pomocí reaktoru Osiris dodaného Francií. Na základě rozhodnutí izraelského premiéra Menachema Begina proto podniklo téhož roku izraelské letectvo preventivní nálet v rámci tzv. Operace Opera na jaderné výzkumné centrum v Tuwaithu v Iráku. Rada bezpečnosti tuto akci jednomyslně (tedy i včetně Spojených států amerických) odsoudila v rezoluci č.487 z roku 1981 jako porušení Charty OSN a mezinárodního práva. Evropská rada se pod tuto rezoluci podepsala také a vztahy mezi Izraelem a některými členskými zeměmi, především Francií, se staly ještě více napjatými. 35 Západní Jeruzalém byl vyhlášen hlavním městem Izraele v roce V roce 1980 pak byl připojen k Jeruzalému i Východní Jeruzalém a Izrael ho prohlásil svým jediným nedělitelným hlavním městem. Tento krok nebyl de iure uznán mezinárodním společenstvím a až do dnešního dne se většina zastupitelských úřadů nachází spíše v Tel Avivu namísto Jeruzaléma. 17

18 4.4. Krize na libanonsko-izraelské hranici Významnější zapojení Evropského společenství do blízkovýchodního mírového procesu představovala účast některých jeho členů na Sinaji v rámci Mnohonárodnostních stabilizačních vojenských složek. 36 Tyto jednotky byly vytvořeny v době, kdy končila mírová mise OSN na Sinaji, která zde působila na základě dohod z Camp Davidu. Vzhledem k zájmu udržet mírový stav se Egypt a Izrael spolu se Spojenými státy dohodli na ustanovení těchto mnohonárodnostních vojenských jednotek, které by na Sinaji převzaly původní úlohu jednotek OSN. Přestože ES mírový proces z Camp Davidu kritizovala, rozhodla se zúčastnit mise těchto jednotek a podřídit se podmínkám dohody sjednané mezi americkým prezidentem Carterem, egyptským prezidentem Sadatem a izraelským premiérem Beginem. V roce 1982, několik měsíců po atentátu na prezidenta Sadata 37, bylo přijato zřízení Mnohonárodních jednotek o 2500 vojácích, zahrnující kontingenty jedenácti zemí, tj. Spojených států amerických, Francie, Velké Británie, Itálie, Nizozemí, Norska, Austrálie, Nového Zélandu, Kolumbie, Uruguaje a Fidži. Napětí na Blízkém východě se s vraždou Sadata a problematickým postavením Palestinců nadále stupňovalo. OOP, která byla v sedmdesátých letech vyhnána z Jordánska 38, se přemístila na jih Libanonu tedy k severní hranici Izraele. Odtud organizovala ozbrojené operace proti Izraeli, což vedlo ke zhoršení vztahů mezi Izraelem a Libanonem, který nad jižním územím svého státu ztratil kontrolu. Izrael na útoky OOP odpovídal bombardováním hlavních center OOP v Libanonu. V roce 1978 však OOP provedla atentát na cestující v autobusu, jedoucího do Tel Avivu,přímo na izraelském území, kam se útočníkům podařilo dostat lodí z Libanonu. Po sérii takových atentátů toto bylo pro Izrael poslední kapkou a na tento čin reagoval vojenskou akcí Litani, tj. obsazením jižní části Libanonu až po řeku Litani. Libanonská vláda se obrátila na Radu bezpečnosti OSN a ostře se ohradila proti izraelské invazi. Argumentovala tím, že nemá s palestinskými ozbrojenými akcemi nic společného. Rada Atentát na egyptského prezidenta Sadata byl spáchán egyptskou radikálně-islamistickou opozicí, Egyptským islámským džihádem, který nesouhlasil s prezidentovými mírovými iniciativami. 38 OOP působila v 70.letech z palestinských uprchlických táborů v Jordánsku. Kvůli rostoucí moci OOP a odmítnutí podřídit se podmínkám jordánského krále, došlo ke střetu mezi jordánskou armádou a ozbrojenými guerillami OOP (v těchto střetech sehrála roli i izraelská armáda, což přispělo ke zlepšení vztahů mezi Jordánskem a Izraelem). Většina členů OOP poté uprchla do Libanonu. Měsíc, kdy se odehrál tento palestinsko-jordánský konflikt je také nazýván Černé září. 18

19 bezpečnosti vyzvala v rezoluci č. 425 Izrael ke stažení svých vojsk a vytvořila jednotky UNIFIL 39, které byly určeny k zabezpečení míru v oblasti. Téhož roku se izraelská armáda stáhla z Libanonu a byla nahrazena mírovými vojenskými jednotkami OSN. Napětí v oblasti se však zmenšilo pouze na krátkou dobu. V roce 1981 byly opět obnoveny útoky jednotek OOP, které napadaly jak severoizraelská města tak Jiholibanonskou armádu 40 působící podél hranice s Izraelem. Proto se Izrael v roce 1982 rozhodl pro uskutečnění vojenské operace Mír pro Galileu, kterou vedl tehdejší ministr obrany Ariel Šaron. Tato operace se oproti té předchozí lišila v tom, že jejím cílem bylo úplné vypuzení OOP z Libanonu. To se skutečně povedlo, především díky americké diplomacii, která vyjednala odchod OOP do Tuniska. Tomu nicméně předcházela rozsáhlá vojenská operace ve velké části Libanonu. Byla obsazena většina jiholibanonských měst až po Bejrút, čímž byla překročena i ta část země, ze které guerilly OOP ohrožovaly Izrael. 41 Během vojenské intervence zemřelo mnoho libanonských civilistů. Izrael byl proto kritizován jak mezinárodním společenstvím, tak i velkou částí izraelské veřejnosti. Ke kritice se přidali také ministři zahraničních věcí deseti členských států Evropských společenství. ES izraelskou intervenci odsoudily jako neospravedlnitelnou akci, porušující mezinárodní právo a principy lidskosti. 14. června předseda Evropské rady, ministr zahraničí Belgického království Leo Tindemans, předal jménem deseti členských států izraelské vládě memorandum, ve kterém se požadovalo následující: volný vstup do Libanonu pro mezinárodní humanitární pomoc; aplikace a dodržení Ženevské úmluvy; uznání suverenity Libanonu a izraelsko-libanonské hranice; příslib odmítnutí okupace či anexe libanonského teritoria; ukončení nepřátelských intervencí týkajících se Palestinců a také ukončení bojů se Sýrií 42, a konečně příměří. 43 Premiér Begin však memorandum označil za neakceptovatelné. Tato negativní reakce přiměla některé evropské státy k podání návrhu na zavedení ekonomických sankcí vůči Izraeli. Proti tomu se postavilo tradičně Německo, pak Dánsko, Nizozemí a Itálie. Evropská společenství se tedy spokojila alespoň s odročením podpisu prodloužení 39 United Nations Interim Force in Lebanon, 40 Jiholibanonská armáda byla založena v roce 1976 protipalestinskými libanonskými křesťany, dokonce i šítskými muslimy a drúzy působícími v libanonské armádě. Jejich cílem bylo chránit Libanonce žijící na jihu Libanonu před ozbrojenci z OOP, posléze před šítským Hizballahem. Díky společnému nepříteli začala Izrael úzce spolupracovat s JLA a podporovat ji. 41 Čejka, Marek: Izrael a Palestina. Centrum strategickým studií, Brno, Str Nejtěžší boje na libanonském území probíhala se Sýrií. 43 Le Monde, Paris, Č.: 1. září In Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l Union européenne. L Harmattan, Paris,

20 finanční úmluvy mezi ES a Izraelem a s oddálením poskytnutí úvěru, který měl Izraeli být v rámci této úmluvy přiznán září 1982 byla válka v Libanonu oficiálně ukončena. Ačkoli Izrael dosáhl čeho chtěl, tedy odchodu ozbrojených jednotek OOP z Libanonu, klid v regionu nevydržel dlouho. V Libanonu sice působily Mnohonárodnostní vojenské jednotky složené z amerických, francouzských, italských a britských vojsk, ale jejich přítomnost situaci příliš nezměnila. Nepodařilo se zabránit jak atentátu na nově zvoleného prezidenta Libanonu, tak ani následným událostem spojených s masakry v Sabře a Šatile. Atentát na prezidenta Libanonu Bašíra Džumajila, proizraelského vůdce falangistů 45, byl spáchán těsně po ukončení války. Izraelská armáda se v reakci na atentát rozhodla pro další vojenský zásah v Libanonu a obsadila západní Bejrút. Toho využili falangisté, kteří se rozhodli pomstít Džumajila. Přestože izraelská armáda byla předem informována, vnikly falangisté do palestinských uprchlických táborů Sabra a Šatíla v západním Bejrútu a pobili několik stovek civilistů. Tato událost byla Izraelcům, a především bývalému ministrovi obrany Arielovi Šaronovi, který byl za vojenské operace v Libanonu zodpovědný, ostře vyčítána formou veřejných protestních akcí a prohlášení. V Izraeli byla pak na nátlak veřejnosti vytvořena speciální vyšetřovací komise, která Ariela Šarona uznala nepřímo odpovědným a musel proto odstoupit z postu ministra obrany. V květnu 1983 podepsaly Libanon a Izrael za přítomnosti Spojených států dohodu o ukončení války. Podle této dohody měly země ukončit válečný stav, Izrael se zavázal stáhnout své jednotky a Libanon se zavázal k potlačení jakýchkoli skupin či organizací, které by chtěly vyvíjet nepřátelské akce proti Izraeli z území Libanonu. Ani jedna z podmínek však nebyla v podstatě splněna. Libanon na nátlak Sýrie tuto dohodu v roce 1984 dementoval a Izrael se v reakci na formující se libanonské hnutí Hizballáh 46 rozhodl nestáhnout své jednotky úplně, ale zachovat si tzv. obranné pásmo, které se táhlo podél izraelsko-libanonské hranice a zasahovalo 20km do vnitrozemí Libanonu. 44 Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l Union européenne. L Harmattan, Paris, Str Falangisté byli maroničtí křesťané sdružení v libanonské Falangistické straně. Jejich postoj byl protisyrský a proti-palestinský. 46 Hizballáh neboli Strana boží je militantní organizace libanonských ší itů, která vznikla v roce 1982 a působí na jihu Libanonu. Tato organizace je známa pro své násilné akce zaměřené proti Izraeli. Její motivací byla především izraelská okupace jižního Libanonu a jejím cílem je zničit Izrael. Proto Hizballáh s nepřátelskými ozbrojenými akcemi proti Izraeli pokračoval i po stažení izraelských vojáků z jižního Libanonu. Spojené státy zařadily Hizballáh na seznam teroristických organizací. Evropská unie má k Hizballáhu prozatím nejasný postoj. 20

21 Hlavním důvodem byla ochrana severu Izraele před organizacemi typu OOP či právě Hizballáhu. 47 Během jednání mezi Izraelem, Libanonem a Spojenými státy v květnu roku 1983 nehrála Evropská společenství opět žádnou úlohu. Jednání probíhala pouze za účasti prezidenta Ronalda Reagana, který také navrhl další plán týkající se míru na Blízkém východě. Tuto skutečnost glosoval jeden z novinářů deníku Le Monde slovy: zde máme další důkaz, že stejně tak jako v Camp Davidu, byli jedině Američané schopní Izraelce přimět držet se trochu zpátky. Je to Reagan a jedině on, který zapříčinil zastavení bombardování Bejrútu. 48 ES se k aktuálním událostem, tj. vyhoštění OOP, zastavení nepřátelských akcí mezi Libanonem a Izraelem, příliš nevyjadřovala. Jedním z významných názorů, který přispěl ke změně doposud aktivní evropské politiky, byl postoj německého kancléře Helmuta Kohla. Na základě Kohlovy vize měla ES koordinovat své zahraničně politické aktivity se Spojenými státy. Podle něj nebylo dost dobře možné, aby ES hrála roli aktivního mediátora či snad dokonce mluvčího jedné ze stran blízkovýchodního konfliktu. 49 Touto náhlou změnou přístupu evropské desítky byl vůdce OOP, Jásir Arafat, působící z tuniského exilu zklamán: Evropská benátská deklarace byla vydána už před čtyřmi lety. Od té doby nic. I po Bejrútu to, co jste vy, Evropané udělali, je skandální. Během konference v Dublinu nebyl Blízký východ ani zmíněn. Tento přístup pouze potvrzuje předpoklad, že Evropa schvaluje agresi, okupaci, konfiskaci půdy, atd.? Neuvěřitelné, neuvěřitelné!. 50 Tento názor sdílela i egyptská diplomacie. Podle egyptského ministra zahraničních věcí Butruse Butruse Galiho se Evropská společenství přestala intenzivně Le Monde, Paris, Č.: 1. září 1982 In Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l Union européenne. L Harmattan, Paris, Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l Union européenne. L Harmattan, Paris, Str Le Soir, Brusel, Č.: 12. října 1984 In Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l Union européenne. L Harmattan, Paris,

22 zajímat o krizi na Blízkém východě, ač její vývoj mohla ovlivňovat. Gali konstatoval, že aktivní úloha ES na Blízkém východě je opodstatněná, neboť s bezpečností a stabilitou blízkovýchodního regionu souvisí i bezpečnost Evropy. Možnost vlivu ES na vývoj událostí na Blízkém východě Gali pak spatřoval ne v soutěžení, nýbrž ve spolupráci s americkou diplomacií. Evropa totiž jako tradiční významný spojenec Spojených států amerických mohla otevřít diskusi se Spojenými státy o nutnosti řešení palestinského problému a podnítit Spojené státy k akci tuto situaci řešit Oživení evropské zahraniční politiky K oživení evropské zahraniční politiky na Blízkém východě došlo až za předsednictví Itálie, která předsedala ES v roce Evropskou zahraniční politiku se rozhodla oživit výraznější podporou Palestinců. Italský premiér Bettino Craxi a ministr zahraničních věcí Giulio Andreotti navštívili nejprve Jásira Arafata v Tunisu a o několik měsíců později se sešli s dalšími představiteli OOP, a to v Jordánsku. Tam se OOP a jordánská vláda dohodly za přítomnosti italského ministra zahraničních věcí na podmínkách a společné koordinaci při postupu řešení palestinského problému. Byla dohodnuta budoucí jordánsko-palestinská konfederace, jejímž králem by byl i nadále jordánský král. S Izraelem pak mělo být uzavřeno příměří výměnou za stažení se z okupovaných území. Tato konference měla posloužit jako základ pro další jednání o blízkovýchodním konfliktu s tím, že by OOP mohlo zastupovat na jednáních palestinský lid. Podpůrné iniciativy ES však byly narušeny několika atentáty na Izraelce, kterých se dopustilo radikální křídlo OOP, jež nesouhlasilo s možným zahájením mírového procesu s Izraelem. Tyto atentáty ES odsoudila a pozastavila svou účast na jednáních s OOP. Za této situace navíc Velká Británie obvinila syrskou vládu z organizace atentátu na letadlo izraelské společnosti El Al, které bylo přistavené na londýnském letišti Heathrow. V souvislosti s tvrdou protiteroristickou politikou se britská vláda rozhodla zmrazit své diplomatické vztahy se Sýrií. Svého velvyslance v Sýrii také na podporu Velké Británie okamžitě odvolaly Spojené státy a Kanada. Na popud britské premiérky 51 Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l Union européenne. L Harmattan, Paris, Str

23 Margaret Thatcher pak ES, s výjimkou Řecka, přerušila komunikaci se syrskou diplomacií na vysoké úrovni a zastavila veškerý vývoz zbraní do Sýrie. Přestože Velká Británie žádala od ostatních členů ES přerušení diplomatických vztahů se Sýrií, musela se spokojit alespoň s částečnou podporou svých evropských kolegů. 52 Tyto incidenty, tedy atentáty organizované členy OOP a napjaté vztahy se Sýrií, podpořily argumenty Spojených států amerických a Izraele, které se zdráhaly jednat o palestinském problému. OOP považovaly za teroristickou organizaci a vyjednávat s ní tudíž odmítaly. Za daných okolností byla proto pro Izrael a pro Spojené státy idea samostatného Palestinského státu nepřijatelná První intifáda Během roku 1986 a 1987 se situace na Západním břehu a v Gaze stala velmi vážnou. Byla zapříčiněna střety Palestinců s židovskými osadníky a izraelskou armádou. V 70. a začátkem 80. let vznikla řada osad na okupovaných územích a přicházeli stále noví židovští osadníci. Výstavba židovských osad a snaha o zajištění bezpečnosti osadníků izraelskou armádou ztěžovala život Palestinců žijících na těchto územích. Šlo především o omezení pohybu Palestinců mezi jednotlivými městy, zavedení různých forem povolení a průkazů, a především vytvoření řady kontrolních stanic, tzv. checkpointů. Evropská společenství na vzniklou situaci reagovala návrhem na uspořádání mezinárodní konference o Blízkém východě pod záštitou OSN. Tato iniciativa měla znovu otevřít diskusi o mírovém procesu a problematice postavení Palestinců na okupovaných územích. ES zároveň schválila deklaraci, ve které odsuzovala izraelskou politiku výstavby nových osad na Západním břehu a v Gaze, neboť podle ES představovala vážné riziko ohrožující perspektivy budoucího míru. Jménem Evropských společenství rovněž vystoupil před Valným shromážděním OSN úřadující předseda Evropské rady Elleman-Jensen a potvrdil negativní stanovisko ES k politice Izraele na Západním břehu a v Gaze. Uvedl, že ES bude i nadále 53 ekonomicky podporovat Palestince a snažit se o zlepšení jejich životních podmínek. V souvislosti 52 The Financial Times: Most EEC States Expected To Agree Action On Syria. Londýn, Č.: 10. listopadu Str ES přispívala velkými finančními dotacemi Palestincům. 23

24 s ekonomickou podporou Palestinců se ES rozhodla pro poskytnutí výhodnějšího celního režimu pro zemědělské produkty vyvážené Palestinci ze Západního břehu a z Gazy. Na první pohled se tento postoj týkal pouze provozních a ekonomických záležitostí, nicméně právě politická stránka tohoto gesta byla důležitá. Vzhledem k tomu, že palestinské zboží bylo vyváženo z izraelských přístavů a Izraelci se zdráhali tomuto zboží udělit certifikát o původu, vzbuzovala situace otázku po zemi původu tohoto zboží a zda se tímto gestem nesnažila ES o jakýsi počátek uznání palestinského státu. 54 Střety Palestinců s Izraelci na Západním břehu a v Gaze vyvrcholily několika vážnými incidenty způsobené oběma stranami konfliktu. 55 Tyto incidenty byly také poslední kapkou, která předcházela tzv. první intifádě (z arabštiny povstání ). Protesty a násilné akce ze strany Palestinců se rozšířily po celém Západním břehu. Izraelská armáda nebyla na vzniklou situaci připravená a její reakce byly mnohdy neadekvátní a příliš ostré. To vyvolávalo vůči Izraeli ve světě vlnu odporu. Svou vyhroceností intifáda podstatně změnila vnímání palestinského problému mezinárodním společenstvím. Brutalita některých zásahů Izraele proti Palestincům poškodila image Izraele a naopak přispěla k nárůstu sympatií a soucitu s Palestinci. Izraelské zásahy tentokrát kritizovaly nejen arabské státy, Evropská společenství a OSN, ale i největší izraelský spojenec, Spojené státy americké. Na protest proti situaci na Blízkém východě zamítl Evropský parlament (EP) všechny tři projednávané body ekonomické spolupráce s Izraelem. Vzhledem k tomu, že se Palestinci kvůli vývozu svých zemědělských výrobků neustále dostávali do problémů s izraelskou administrativou, EP zamítl další protokol o vývozu zemědělských produktů, pocházejících z okupovaných území. Dále se EP rozhodl zamítnout úvěr, který měl být Izraeli Evropským společenstvím poskytnut. Také byla odmítnuta úprava zóny volného obchodu mezi EHS a Izraelem týkající se průmyslových výrobků. Tato rozhodnutí na základě požadavku Evropské rady EP zmírnil, nicméně připojil dodatek, 54 Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l Union européenne. L Harmattan, Paris, Str Klíčovou tragickou událostí vedoucí k intifádě bylo zabití sedmi Palestinců v Gaze, kteří byli izraelskou armádou mylně považováni za teroristy z organizace Islámský džihád. Těsně před vypuknutím intifády došlo k několika dalším po sobě jdoucím tragédiím: k zastřelení palestinské školačky izraelským osadníkem; k ubodání izraelského obchodníka v Gaze několika Palestinci a dva dny na to ke smrti čtyř Palestinců z uprchlického tábora Džabalija zaviněné dopravní nehodou při srážce s obrněným vozem Izraelské armády. 24

25 ve kterém žádá členské státy ES, aby zvážily alespoň částečné suspendování bilaterálních vztahů s Izraelem, například v oblasti kultury, a to dokud Izrael znovu neotevře palestinské školy a univerzity (ty byly uzavřeny během intifády). 56 Intifáda přispěla k upevnění postavení Palestinců a jejich sebeuvědomění. Vědomí, že žádný z arabských států jim nepřišel v době intifády na pomoc způsobilo, že se Palestinci začali snažit o změnu své situace nezávisle na aktivitách arabských států. To také současně zmenšilo vliv OOP působícího z Tunisu, neboť vzniklo několik dalších hnutí, která ovlivňovala dění přímo na území Palestiny. Mezi ty nejdůležitější patří hnutí Hamás a Islámský džihád. Jejich cílem nebyla propaganda a snaha o mezinárodní uznání, ale protiizraelský teror a charita pro Palestince. 57 Význam OOP znovu vzrostl až s rozhodnutím jordánského krále Husajna, který se vzdal suverenity nad Západním břehem ve prospěch Palestinců. Toto gesto bylo ránou pro Izrael, neboť možná varianta Jordánsko-palestinské federace v čele s jordánským králem byla pro Izrael nejpřijatelnější. Navíc Spojené státy i Izrael odmítaly i nadále s OOP vyjednávat. Tento přístup k OOP se však musel v souvislosti s nadcházejícími událostmi změnit. V Alžíru byl roku 1988 na setkání Palestinské národní rady (PNR) 58 vyhlášen samostatný Palestinský stát na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č PNR zároveň přijala rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 a 338, kterými tak uznala právo na existenci a bezpečnost všech zemí v blízkovýchodním regionu, a to včetně Státu Izrael. Tento akt sice vyvolal odpor radikálních islamistů, kteří ho vnímali jako ústupek Izraeli, nicméně v rámci mezinárodního společenství Palestincům pomohl. Nezávislost Palestinského státu 59 pak uznaly státy Ligy arabských států, dále pak například Sovětský svaz, Čína, Indie, Řecko a Československo. Evropská společenství znovu potvrdila nárok Palestinců na sebeurčení a zároveň pochválila PNR za schválení rezolucí č. 242 a 338. Také vyjádřila uspokojení nad tím, že PNR odsoudila jakoukoli formu terorismu. V roce 1988 pověřila Evropská rada trojku Řecko, Španělsko a Francii- průzkumem možností, kterými by Evropa mohla přispět k řešení konfliktu na Blízkém východě. O rok později se zástupci trojky sešli v Madridu s Jásirem Arafatem. Tato iniciativa byla Izraelem kritizována. Vyčítala 56 Yakemtchouk, Romain: La politique étrangère de l Union européenne. L Harmattan, Paris, Str Čejka, Marek: Izrael a Palestina. Centrum strategickým studií, Brno, Str Palestinská národní rada je zákonodárný orgán OOP. 59 Palestinský stát zatím nezávislý není, protože nikdy fakticky neměl suverenitu nad žádným územím. Podle USA, EU a Ligy arabských států by měl být Palestinský stát na území Gazy, Západního břehu a východního Jeruzaléma. Stát Palestina a vyhlášení jeho nezávislosti v roce 1988 nebylo uznáno OSN. 25