Školství ve Vratislavicích, stejně jako v jiných vesnicích v Čechách, doznalo

Transkript

1 M. Řeháček, P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 58 příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj 2014/1 Školství ve Vratislavicích, stejně jako v jiných vesnicích v Čechách, doznalo zásadních změn za panování císařovny Marie Terezie a jejího syna Josefa II. Roku 1774 byl vydán všeobecný školní řád, který byl proveden guberniálním nařízením v srpnu 1775, a majitel pravobřežních Vratislavic Christian Philipp hrabě Clam-Gallas poté zvláštním výnosem nařídil poddaným na svých panstvích tento řád dodržovat. Tehdy ale ještě nešlo o úplně povinnou školní docházku. Vrchnost totiž doslova stanovila: Rádi bychom viděli, kdyby rodičové svých dětí ve věku 6 až 12 let do škol posílali. Povinnost chodit do školy pak zavedl až roku 1805 císař František I. Na Liberecku pak pan hrabě poslal na své náklady do slezské Zaháně frýdlantského kaplana P. Scholze, který se tam seznámil s novými učebními postupy a šířil je pak na clam-gallasovských panstvích. A právě v té době do Vratislavic přišel nový učitel Gottfried Pischelt první opravdu vzdělaný kantor ve vsi, který začal učit opravdu jinak a ponovu. Tak třeba běžné čtení se začalo za něj ve Vratislavicích efektivněji vyučovat podle tzv. metody Lautir což prý vedlo k velkým úspěchům již po několika měsících. A to byl oproti minulosti obrovský rozdíl: předtím řada dětí vycházela ze školy, a přesto neuměla řádně psát i číst. Pischelt se tak skutečně osobně zasloužil o posílení gramotnosti a vzdělanosti vratislavické obce. Jednoduše řečeno: naučil Vratislavice číst a psát! Nesmějme se tomu dneska, kdysi to zde lidé brali velmi vážně. Dochovala se dokonce historka, že při křtu ve vratislavickém kostele se někdy v polovině 19. století měl farář zeptat jed noho z kmotrů, jestli je schopen se podepsat celým jménem tedy nikoliv jen třemi křížky do křestní matriky. A ten kmotr se téměř urazil a dotčeně odpověděl: Samozřejmě, že to umím, chodil jsem přeci do školy k Pischel tovi! Najednou tak už ve Vratislavicích nebylo potřeba ono primitivní selské počítání s křížky a čárkami. Zdejší děti začaly normálně sčítat čísla a číst knihy. A s tak zásadní změnou byly prý spojeny i další humorné situace. Kronika třeba dokládá příběh, podle něhož byl jeden z vratislavických kluků po pár měsících školní do - cházky vyzván svým otcem, aby mu předvedl, co se všechno ve škole naučil. K úžasu tatíka, který sám uměl sotva slabikovat, začal chlapec plynule číst slova z předložené knihy. Tisíc hromů! vykřikl překvapený otec: Kluku, ty už umíš číst?! Tak to bys už vlastně se školou mohl být hotov. To za mých časů to holt takhle rychle nešlo...! Vratislavické učitele a jejich rodiny jsme už probrali, vraťme se ale ještě krátce k historii zdejších školních budov. Učitelé a jejich rody odešli, jen po málokterém z nich zůstal na zdejším hřbitově zapomenutý náhrobek, ale většina historických školních budov se zachovala v údolí Nisy dodnes celkem čtyři z nich tu stále můžeme spatřit. 457

2 Dochována tak vlastně není jen úplně nejstarší školní budova ve Vratislavicích, onen objekt stojící ve svahu pod kostelem Nejsvětější Trojice. Bývala jen nízkou dřevěnou chalupou, klasickou roubenkou, podobnou těm, v nichž žili obyčejní vratislavičtí horalé. Žádná výstavná budova, jaké se budovaly po celé monarchii na konci 19. století. Zde šlo opravdu pouze o obyčejný dům obdélníkového tvaru. Na západní straně byla velká místnost sloužící jako třída ve dvou řadách zde stály školní lavice pro žáky. K dnešním učebnám měla ovšem na míle daleko: tato jediná třída sloužila zároveň jako obydlí učitele a jeho rodiny. A to působilo četné komplikace, pro jejich umenšení byla světnice později alespoň roz - dělena prkennou stěnou na učebnu a byt učitele. Na opačné straně chalupy byly prostory využívané jako stáj, dřevník a komora. Škola, v níž v barokních časech byli na jedné hromadě učitel s rodinou, vyučované děti i do - mácí zvířectvo, také dostávala pořádně na frak. A v roce 1745 byla tato stavba již tak zchátralá, že musela být kompletně obnovena. Později byly odstraňovány i další závady. Nikdy ovšem nedošlo ke změně podstaty stavby, která i nadále zůstávala onou roubenou chaloupkou, jednou z mnoha v jizerském podhůří. Podle obecních účtů byl třeba roku 1779 opraven kus školního stropu a schody do sklepa, dále byla vyrobena nová okna a futra dveří, za což obec pravobřežní Vratislavice zaplatila 6 zlatých a 45 krejcarů. Jenže po dalších třiceti letech byl školní dům opět tak zchátralý, že neposkytoval kantorovi a dětem ani základní ochranu před ne - přízní počasí. Prostě do něj foukalo a pršelo! Proto byla roku 1807 roubenka, která snad již téměř dvě stě let sloužila vzdělávání vratislavických dětí, zbořena a na jejím místě vznikla škola z cihel a kamení. Dům zřízený opět ve formě klasické chalupy podlouhlého tvaru se třemi okny ve štítě a chod - bou uprostřed. Došlo ovšem ke zcela zásadní změně: v nové škole již nebylo umís těno žádné zvířectvo jedna její polovina byla věnována vyučování a druhá sloužila ubytování pana učitele a jeho mnohočetné rodiny. Ve školní polovině seděly děti vesměs v řadách na zemi na bobku. Míst v lavicích zde bylo jen 180, ale při psaní jich bylo potřeba minimálně 120, a tak se žáci museli střídat. Tak jako tak bylo možné při půldenním vyučování zaopatřit jen 360 dětí ze všech 530, které měly ve Vratislavicích chodit do školy. Málokterý žáček měl tehdy svoji lavici! Chtělo se jen věřit, psal k té situaci kronikář Jäger, že tento křiklavý zlořád povede k rychlému odstranění ze strany k tomu povolaných míst. Jenže postavení nové školy by vyžadovalo zvyšování daní nebo poplatků a do toho se vratislavickým představitelům prostě nechtělo. 458

3 Dodnes je spousta pravdy na to, co roku 1890 uváděli současníci o nové škole: Dvoupatrová škola ve Vratislavicích je opravdový palác, jedna z nejkrásnějších ozdob místa a výmluvný svědek obětavosti a přátelství zdejších pokrokově smýšlejících obyvatel ke školství. 459

4 Až na základě slibu podpory továrníka Ignaze Ginzkeye došlo v roce 1862 konečně ke stavbě nové školy. Vedle mecenáše Ginzkeye přispěchali tehdy s pomocí i pan hrabě Clam-Gallas a další movitější občané vratislavické obce. Celá škola včetně pozemku přišla nakonec na zlatých, přičemž parcela byla pořízena od farnosti za 392 zlatých a 75 krejcarů. Stavitel Augustin Jäger z Lukášova budovu dokončil dne 19. března Dohled nad průběhem výstavby měl, stejně jako nad stavbou nedaleké prosečské školy, okresní inženýr Joseph Gottschy z Liberce (nelze si nevšimnout, že jeho jméno asi bylo původně české Kočí). Vratislavická škola byla zčásti pořízena na splátky a splacena měla být velmi brzy: do roku Vratislavičtí na tom ale byli hůře než sousedé Prosečtí, nezískali totiž tolik dobrovolných příspěvků a poté zdejší škola byla dražší a větší. Obec proto musela vypsat mimořádné daně. Zdejší sedláci chtě nechtě prodávali se ztrátou obilí i potraviny, jen aby školní daň nakonec mohli zaplatit. Byla to pro ně veliká oběť ve prospěch vzdělání zdejších dětí. Kdo si na ni dnes vzpomene? Starou školní budovu pod kostelem převzal továrník Ignaz Ginzkey. Umístil v ní deset stavů na tkaní koberců, později zde byly i byty zaměstnanců. A když byla roku 1881 ve Vratislavicích zřízena mateřská školka, pro niž nebyly vhodné prostory, poskytl Ignaz Ginzkey junior jednu polovinu staré školní budovy pro tyto účely, a to velmi ochotně. První dětskou zahradnicí (německy doslova uváděné jako Kindergärtnerin) zde byla jistá Leopoldine Weeber, později přibyla i Antonie Stiasny (nepochybně asi kdysi Šťastná). Školka byla ve staré školní budově umístěna až do postavení nejnovější školní budovy roku 1890, tehdy byla do nového objektu taktéž přemístěna. Později sloužila stará a značně sešlá budova opět jako obytný dům. Celá desetiletí zde bydlel třeba u Ginzkeyů zaměstnaný tkadlec koberců Ludwig Foussadier z Paříže. Od 20. března 1931 bylo ve východní polovině zřízeno Poradenské místo pro matky, které založil zdejší proslulý lékař Dr. Emil Molitor. Toto zařízení se rozvíjelo pod vedením manželky velkoprůmyslníka Rosamundy Mallmann a výboru zasloužilých spolupracovnic. A staří vratislavičtí pamětníci oceňovali, že místo jejich vzdělávání sloužilo opět nejmladším obyvatelům obce. Objekt staré školy stál ještě v 60. letech 20. století a padl za oběť až rozšiřování areálu Bytexu. Počet vratislavických dětí ale na konci 19. století dále neustále rostl a tím pádem narůstal i nutný počet tříd ve zdejší škole: tříd, tříd, tříd, tříd, tříd, tříd. Roku 1890 vratislavickou školu už navštěvovalo neuvěřitelných 878 dětí. Díky 460

5 péči a umu libereckých stavitelů Paula Waglera a Edmunda Trossina tak vznikla vedle fary nová školní budova, podstatně větší než škola předchozí. Dokončena byla roku 1890 a dobové prameny uváděly: Dvou - patrová škola ve Vratislavicích je opravdový palác, jedna z nejkrásnějších ozdob místa a výmluvný svědek obětavosti a přátelství zdejších pokrokově smýšlejících obyvatel ke školství. Ve škole jsou dvě nezávislé instituce, chlapecká a dívčí obecná škola i měšťanka. Náklady stavby byly 260 tisíc zlatých. Část pokryl zemský výbor, další pak firma Ignaz Ginzkey a zbytek nákladů byl uhrazen příspěvky obcí ve školním obvodu. Dne 16. listopadu 1890 školu vysvětil farář Thäddeus Appelt. Svému účelu slouží krásná budova dodnes. V sousedních vsích Novém Světě a Proseči byly dlouhou dobu pouze dvě výpomocné školy pobočky školy vratislavické. Ty umožňovaly, aby děti z těchto vzdálených lokalit mohly za špatného počasí a v zimě vůbec dojít na vyučování. V Novém Světě byla již od poloviny 18. století takováto škola v chalupě č. p. 19 kde žil jistý brusič skla Schmied, který prý uměl dobře číst a psát a u nějž se za účelem primitivního vzdělávání v zimě scházely děti ze sousedství. Prosečská výpomocná škola byla zřízena již roku Zdejší sedlák Andreas Hoyer a po něm jeho syn Anton z č. p. 37 poskytovali ochotně po celých 35 let prostornou obytnou světnici svého domu pro účely školního vyučování. Jejich chalupa byla ale brzy malá, a proto obec roku 1828 zakoupila za 875 zlatých za účelem zřízení školy dům č. p. 33. Christian hrabě Clam-Gallas, patron vratislavické školy, poskytl příspěvek 290 zlatých a obec zaplatila i vnitřní vybavení nové školy v ceně 102 zlatých. I tato nová škola ovšem brzy přestala stačit: přihlášených dětí bylo 260, ale do lavic se jich vešlo jen 90. Učilo se tehdy hodně provizorně, dokonce i na půdě! Později shodou okolností ve stejné době jako v sousedních Vrati - slavicích musela být proto i v Proseči zřízena nová škola. Její objekt s pěti třídami byl postaven 27. října 1862 jabloneckým stavitelem Antonem Womatschkou (Jäger jej ještě ve své kronice uvádí pod jménem Womažka, ale nepochybně šlo o chlapíčka, který se kdysi honosil českým jménem Vomáčka). Stavba měla přijít na zlatých a 49 krejcarů. Obec na to samozřejmě neměla a při plánování stavby se spoléhala na dobrotivost hraběte coby patrona školy. Písemnou žádost mu přednesli 22. března 1861 učitel A. Appelt, sedlák A. Möller, mlynář a nám již dobře známý kronikář A. Jäger. A protože hrabě přislíbil zlatých a Prosečtí měli i poměrně dost dalších peněz od donátorů, stavbě již nic nestálo v cestě a byla brzy realizována. 461

6 Škola v Proseči nad Nisou byla dokončena a otevřena ve stejný den jako druhá škola ve Vratislavicích (současný objekt obvodního úřadu) 29. října Svému účelu však již dlouhá léta neslouží, prosečské děti dnes jezdí za školou do Vratislavic či Jablonce. 462

7 Ale nová škola i zde brzy přestala stačit a v roce 1885 musela být stavitelem Paulem Wagnerem opět rozšířena. Na konci 19. století měla 5 učeben, v nichž byl vyučován na dnešní poměry neuvěřitelný počet 320 žáků. Vyučování zde částečně zajišťoval vratislavický učitel Anton Möldner, částečně jeho syn a pomocník Karl Möldner, lidově označovaný Schulkarl čili Školní Karel. Od roku 1851 zde působil poměrně známý pedagog Anton Adolf Appelt, který zde byl následně celých 27 let a zajistil škole velký věhlas a rozvoj. Zažil zde i rok 1858, kdy byla škola v Proseči osamo - statněna a přestala být pouze filiálkou školy ve Vratislavicích. Nakonec nesmíme zapomenout ani na Novou Rudu. Školou povinné z této části navštěvovaly až do roku 1898 školu ve Vratislavicích. Protože cesta sem byla tehdy také daleká, zvláště při špatném počasí, a počet dětí i zde rostl, bylo rozhodnuto o vybudování samostatné školy přímo v místě. Už v roce 1887 se o ní uvažovalo, ale protože v té době měli ve Vratislavicích starosti s budováním vlastní hlavní školní budovy, myšlenka na realizaci musela počkat dalších 11 let. Až v listopadu 1891 byla ustanovena první komise a v létě 1898 pak komise druhá, složená z rady místodržitelství Dr. Viktora rytíře von Steffek, okresního školního inspektora Petera Schwertnera, vrchního okresního lékaře Dr. Josefa Müllera, zástupců místní školní rady a obcí. Komise následně povolila plánovaný pronájem učebny v domě č. p. 203, patřícímu tehdy Franzi Preislerovi, za 150 zlatých ročně, dále pak bytu s kuchyní pro učitele za 50 zlatých a sousední trav - naté plochy pro vyučování tělocviku za 10 zlatých ročně. Zemská školní rada povolila pobočku vratislavické školy na Nové Rudě až 19. září 1898, a tak mohl být 1. prosince toho roku otevřen nový stánek vzdělání malou slavností. Prvním učitelem zde byl 24letý Josef Drößler. Ale počet dětí rychle rostl i tady a prostory byly záhy nedostačující. Už o pět let později viděla vratislavická obec jako nevyhnutelné postavit školní budovu i pro Novu Rudu. Zemská školní rada povolila přeměnu zdejší pobočky na samostatnou školu se dvěma stálými a jednou provizorní třídou. Již v létě 1903 byla nová škola podle plánů libereckého stavitele Ersta Schäfera dokončena a zdravila svým umístěním na vršku a mohutnou červenou střechou celé okolí. Přišla na zlatých a byla 30. srpna 1903 vysvěcena a otevřena. První řídící zde byl Josef Seibt, po jeho smrti roku 1917 byl vystřídán Johannem Wawerischem, který zde působil až do roku 1924, poté jej následoval řídící Raimund Heidrich. Od roku 1935 dvojtřídní školu vedl řídící Adolf Appelt. Ale vraťme se ještě na chviličku zpátky do dojemného roku 1862, kdy byly dokončeny první dvě opravdové, velké školské budovy v údolí 463

8 Nisy ve Vratislavicích i Proseči. V jednom dni 29. října 1862 byly pak slavnostně vysvěceny a otevřeny. Již v předvečer se pořádaly v obou vsích ohňostroje, hrála muzika a všude zářilo barevné osvětlení. Druhý den ráno se sešli duchovní, úředníci, učitelé, zástupci obcí a mnoho zdejšího lidu u staré školy v Proseči. Odtud šel průvod vedený slavnostně oblečenými dětmi k nové školní budově, kterou následně vysvětil okresní vikář P. Franz Moysel z Rochlic. Potom průvod pokračoval do Vratislavic, kde mu novou školu pomohl vysvětit i zdejší farář Johann Wähner. V kostele naproti se pak konala děkovná mše Te deum, přičemž bylo čteno požehnání a po - zdrav i od biskupa Augustina Bartoloměje Hilleho z Litoměřic. Poté byl pro pozvané slavnostní oběd na faře a večer bál ve staré krčmě nedaleko školy pro všechny. Vzpomínky současníků na ten okamžik byly více jak velkolepé a kronika doposud zaznamenává, jak moc sjednotila nová škola zdejší lid: I osoby, které doposud žily ve velkém napětí, sblížily se ve smířlivém nápěvu, přátelé jeden druhého objímali s vroucností, radost zářila na každém líci a činila dobročinné kouzlo na všech myslích. Byla zde vidět žijící ilustrace k Schillerově nesmrtelné Ódě na radost a žádnému z účastníků jistě tento den z paměti jen tak nezmizí. Krásná secesní škola na Nové Rudě byla pojmenována po císaři Františku Josefu I. Otevřena byla v roce 1903, jako poslední ze škol v údolí Nisy. 464