AKREDITACE ELEARNINGOVÝCH STUDIJNÍCH PROGRAMŮ FIKCE NEBO ŠANCE?

Transkript

1 AKREDITACE ELEARNINGOVÝCH STUDIJNÍCH PROGRAMŮ FIKCE NEBO ŠANCE? JAN LOJDA 1,2,3 Česká asociace distančního univerzitního vzdělávání 1 Vysoká škola Karla Engliše v Brně, a.s. 2 IMB Domicilium, spol. s r.o. 3 Abstrakt: Autor ve svém příspěvku diskutuje problematiku viditelnosti výuky v distanční, popřípadě elearningové formě ve vztahu k požadavkům na akreditaci studijního programu a následně oboru. Upozorňuje na zlomové chápání kvality a hodnocení celého vzdělávacího procesu v případě oddělení procesu výuky od procesu učení a zabývá se připraveností českých vysokých škol reagovat na tyto měnící se podmínky. Klíčová slova: Výukové procesy, procesy učení, studijní program, studijní obor, autonomie studenta při studiu, kvalita v elearningu, studijní opory, řídicí systém pro učení = LMS Abstract: The article is contributing to the discussion about the visibility of the distance or elearning study form in the situation of the accreditation or evaluation of study programme by the state authority. The author places emphasis on braking situation in understanding of quality and evaluation of the whole educational process in the situation of separation teaching and learning processes. The article is engaged in the preparatory of the Czech universities to accept this changing environment. Key words: Teaching process, leasing process, study programme, field of study, autonomy of the student in distance education, duality of elearning study programmes, study materials, learning management system 1. ÚVOD Prosazování elearningu a vznik Virtuálních univerzit sebou přináší požadavek na zrovnoprávnění elektronického vzdělávání se vzděláváním klasickým také v případě akreditace vysokoškolských studijních programů, potažmo oborů. Zdánlivě jednoduchá problematika má však několik aspektů, které akreditaci elektronicky nabízených studijních programů komplikují. Dosud používaná metodika akreditace vysokoškolských studijních programů a podmínky pro souhlas s působením jako vysoká škola neznají způsob jak srovnatelně vyhodnotit připravenost Virtuální univerzity nebo kamenné vysoké školy nabídnou výuku akreditovaného studijního programu výlučně v elektronické podobě. Doposud existující elearningové výukové programy nebo spíše kurzy, které jsou využívány pouze jako doplněk prezenční nebo

2 kombinované formy studia. Za elearning nelze považovat umístění textů na web, nebo nabídku CD nebo DVD s vypracovanými výukovými materiály. Překážek pro akreditaci výlučně elearningového studijního programu je hned několik. Nejde jen o viditelnost nebo neviditelnost procesu výuky a procesu učení, ale také o uznání kvality výukového programu pomocí jiných kritérií, než tomu bylo doposud. 2. OBECNÁ VÝCHODISKA Základním principem, který je třeba uznat jako nutnou podmínku pro další diskuzi o podmínkách akreditace elearningových studijních programů je uznání skutečnosti, že výuka v elearningové formě, stejně jako ve formě distanční je plně viditelná. To sebou přináší nejen možnost podstatně snazší kontroly odborné kvality jednotlivých předmětů, struktury výuky a profilu absolventa, ale také to odbourává řádu mýtů o dostupnosti a potřebnosti použité literatury, doložení kvalifikace autora a jeho výzkumné činnosti a dalších parametrů, které musely být v případě prezenční výuky doloženy a tvořily jádro posuzovaných předpokladů pro udělení akreditace. Dalším principem je řízení elektronické výuky. Jednak stále platí, že pomocí řídícího systému určeného pro řízení distanční nebo elektronické výuky je možné řídit výuku prezenční, ale naopak tomu tak není. Nemůžeme tedy využívat stávající organizace prezenčního nebo kombinovaného studia pro řízení výhradně elearningového studijního programu. Problém neřeší ani využívání různých LMS (Learning Management Systems), které se ukázaly jako nejméně vhodný nástroj pro zajištění kvality řízení výuky. Důvodem selhání LMS bylo a je jejich zaměření na nabídku možností, variant a technik namísto skutečně funkčního a hlavně stabilního systému pro řízení výuky. Platí tedy, že současné LMS jsou jednou z největších překážek pro akreditaci elearningového výukového programu. Z teorie a praxe distančního vzdělávání dále vyplývá další princip, týkající se pochopení obsahu a smyslu tutoriální respektive e-tutoriální pomoci studentům. Naprostá nezbytnost proškolení e-tutora je podmínkou úspěšnosti elearningu. Vedle tutoriální pomoci je třeba se zaměřit také na řízení komunikace a věcně i obsahově správnou administraci výuky. Právě administrace výuky a řízení komunikace bývají

3 slabou stránkou elektronické výuky. Nedostatek standardů a z toho plynoucí obtížná evaluace a hodnocení kvality celého procesu vytváří zásadní problém pro posuzování připravenosti instituce nabízet akreditovaný studijní program v elearningové formě. V obecné rovině je třeba ještě usilovat o jasnou definici cílů výuky a možnosti měření nebo ověření jejich dosažení samotným studentem. Jen málo autorů dokáže skutečně rozlišit rozdílný význam cílů a shrnutí u každé kapitoly. Chybné postupy je možné identifikovat také u vlastní tvorby výukových materiálů. Stále je málo kladen důraz na snadnou uchopitelnost a jasnost toho, co se má student naučit, nebo jaké dovednosti si osvojí. Tato obecná kritéria by se měla také objevit v hodnocení žádosti o akreditaci elearningového studijního programu. 3. PODMÍNKY AKREDITACE Podmínky akreditace studijní programů, lhostejno zda bakalářských nebo magisterských, jsou poměrně jasně stanoveny MŠMT a prakticky aplikovány prostřednictvím akreditační komise MŠMT. Mezi stěžejní podmínky patří vedle konzistentní a obsahově jasné struktury studijního programu jeho personální, prostorové, informační zajištění a kontrola připravenosti instituce tento program po celou dobu platnosti akreditace nabízet. U magisterských studijních programů je dále vyzdvihována potřeba vědeckovýzkumné práce a vlastní publikační činnost. Pohlédneme-li na tyto požadavky z pohledu elearningového studijního programu zjistíme, že: Personální zajištění ztrácí na významu, protože výukové materiály může instituce získat jakkoliv, nejlépe od renomovaného profesora z cizí univerzity. Renomovaný, nejlépe světově uznávaný odborník je navíc dobrým marketingovým tahem pro získávání studentů. Tutoriální pomoc (vycházíme z předpokladu, že tutor nevyučuje) je spíše otázkou profesionálního tréninku v oblasti komunikace než odborných znalostí. Prostorové zajištění je zcela jinak vnímaným faktorem. Prostory je třeba zajistit pouze pro prezenční fáze výuky, tedy tutoriály, a v některých případech pro

4 zkoušky. Není tedy potřeba trvalé vlastnictví nebo pronájem budovy. Každý ekonom snadno rozlišuje náklady na kapitál vlastní a cizí a v případě elearningu by bylo ekonomicky pošetilé se od těchto základních principů distancovat. Rovněž informační zajištění dostává v elearningu novou dimenzi. Konkrétní počet počítačů ustupuje do pozadí a důležitým prvkem se stává kompatibilita různých IT aplikací a úroveň, respektive schopnost IT systému naplňovat požadavky na řízení, evidenci a statistiku výuky ve všech jejích parametrech. Součástí IT systému pak neoddiskutovatelně musí mít také možnost kontroly výuky (včetně činnosti tutorů) a průběhu organizace studia. Systém musí být schopen registrovat změny v čase a nikoliv pouze závěrečnou statistiku, která vyhovuje u prezenčních forem studia. Velmi diskutovanou je otázka zajištění studijních opor dostupnou literaturou. Zde je třeba vycházet z principu, že přístup všech studentů ke studijním zdrojům má být rovnoprávný. Z tohoto pohledu je třeba veškerou i doporučenou literaturu vložit do výukového programu. Vybavenost knihovny instituce nabízející elearningový výukový program tak ustupuje jako kritérium naprosto do pozadí. Rozšiřuje se možnost využívat služeb virtuálních knihoven (viz konference DELOS 2001 v Brně). Nejasnou zůstává i otázka výzkumné a vědecké činnost jako kritéria pro dokumentaci schopnosti instituce zajistit elearningový magisterský studijní program. Viditelnost výuky a všech studijních materiálů a způsobu ověřování dosažení cílů výuky je možné podrobit přísné kontrole odborné úrovně a jakékoliv rozmělňování tohoto požadavku jen poukazuje na nepochopení základního principu elearningu, kterým je oddělení procesu výuky od procesu učení. Požadavky na zkušenosti s vědou a výzkumem je třeba přesměrovat na konzultanta, který opět nemusí být exkluzivně zaměstnancem VU. Z výše uvedeného vyplývá, že posuzování kvality studijního programu a ověřování způsobilosti instituce nabízet (nebo dodávat) elearningový studijní program vyžaduje celkovou revizi procesu akreditace pro tyto případy.

5 4. PŘIJDE ZLOM V CHÁPÁNÍ AKREDITACE DIV A ELEARNINGU? Současnou situaci týkající se možnosti akreditace vysokoškolského studijního programu v plně elearningové lze hodnotit jako období proklamací a ne skutečné vůle se akreditací elearningových programů zabývat. Už samo nízké povědomí o přípravě, organizaci a zajišťování průběhu studia v elearningu nedovoluje kvalitní posouzení jeho proveditelnosti. Velká škoda byla v nedávné minulosti napáchána nesmyslně nastavenými výukovými platformami (LMS) a trestuhodně naivním přístupem k tvorbě studijních materiálů. Tato skutečnost výrazně ovlivnila pověst elearningu a jeho možností. Doba, kdy dojde k plnému uznání a využívání předností elearningu je ještě velmi vzdálená a líbivá tvrzení o připravenosti akreditační komise se akreditací vysokoškolských elearningových programů zabývat je pouhou společenskou frází, bez jakéhokoliv obsahu. Nicméně je potřeba přivítat jakoukoliv aktivitu v této oblasti. V mnoha směrech půjde o generační záležitost. Jen nepatrná část dnešních padesátníků a starších je schopna pochopit jaké změny kolem nich probíhají. Navíc většina akademických pracovníků vysokých škol je ještě z dob socialismu nacvičena kvalifikaci a znalosti přenášet a nikoliv něco nového přinášet. Tím vzniká nebezpečná situace, kdy jsou používány obraty (mnohdy ve vhodný okamžik), kterým sám jejich autor ve skutečnosti nerozumí a vykládá si je po svém. Teorie konstruktivismu by mohla být mementem pro všechny, kteří se domnívají, že pro pochopení okolního světa postačuje logika a subjektivní poznání. Právě pouze subjektivní zkušenost je u velké části akademiků významným limitujícím faktorem pro chápání okolního světa, protože jsou navyklí pracovat a hodnotit svět podle svých představ (konstruktů), které si ve svém subjektivním světě sami vytvořili. Tyto omezující předpoklady dávají prozatím jen slabou naději na využívání elearningu pro vysokoškolské studijní programy. 5. ZÁVĚRY A DOPORUČENÍ Budeme-li se chtít seriózně zabývat postupnou přípravou akreditace elearningových programů a možným udělením státního souhlasu k působení jako vysoká škola také pro Virtuální Univerzity, je nezbytně zapotřebí přehodnotit

6 dosavadní postupy akreditace vysokoškolských studijním programů. Základní kritéria, která bude třeba změnit nebo nastavit, lze shrnout do několika následujících poznámek: 1. Připustit, že není důležité, zda autor obsahu výukového materiálu je nebo není zaměstnanec instituce, které výuku nabízí. 2. Zaměřit se na obsah a nikoliv kvalitu a počet akademických titulů autora 3. Upustit od kontroly publikační činnosti instituce. 4. Pochopit, že výzkumná činnost v případě nákupů jednotlivých předmětů v elektronické podobě nemá u Virtuální univerzity žádný význam. 5. Zaměřit se na doložené a objektivní oponování výukových materiálů po stránce struktury, obsahu, jasné definice cílů a jasné definice kontroly jejich dosahování včetně pedagogického hodnocení uchopitelnosti výukového materiál pro učení se z obrazovky (viz konference EDEN Stockholm 2001). 6. Nastavit pravidla pro hodnocení organizace a řízení elektronické formy studia, která zajistí nejen obsah, ale především funkčnost celého systému řízení studia bez individualizovaného přístupu škol a jednotlivců. 7. Omezit nebo přímo zakázat lidovou tvořivost jednotlivých akademiků, v případě vytváření virtuálních tříd a práce se studijní komunitou. Trvat na objektivizovaném systému, založeném na poznání chování virtuální komunity a ne na subjektivních představách naivně sebevědomých a v oboru nevzdělaných jednotlivců o práci s komunitami. 8. Trvat na certifikaci práce e-tutorů, přičemž je v současné situaci potřebné nově nadefinovat roli a kompetence e-tutora, protože deset let opakovaná školení pro tutory neodpovídají dnešní potřebě a potřebě elearningu vůbec. 9. V případě LMS se vydat cestou simulací a ne prostým GUI. Uvedený výčet není vyčerpávající a upozorňuje pouze na nejkřiklavější oblasti, kterými je třeba se zabývat. Činnost akreditační komise se v případě Virtuálních univerzit a akreditace vysokoškolských studijních programů bude moci konečně odpoutat od virtuálního světa slibů a diskutabilního hodnocení kvality připravenosti studijního programu podle počtu v minulosti udělených akademických titulů a počtu publikací, jejichž kvalitou se nikdo nezabývá, tak jak je tomu u současných žádostí o akreditaci, a začít hodnotit viditelnou a objektivně srovnatelnou realitu studijních programů v elektronické podobě.

7 Literatura 1. Lojda, J.: (2003) Ekonomické aspekty elektronického distančního vzdělávání, Celostátní konference ESF MU Odborné vzdělávání v procesu ekonomické integrace Brno, Česká republika 2. Lojda, J.: (2002) elearning standards - basis for international co-operation, 2002 EDEN annual conference Open and Distance Learning in Europe and beyond Rethinking International Co-operation Granada, Spain 3. Lojda, J.: (2001) Economic aspects of elearning applications, ICL2001 Workshop Interactive Computer aided Learning Experiences and Visions, Villach, Austria 4. Lojda, J.: (2001) Learning concept for Web Based Training, 3th international conference TET2001, Prague, Czech Republic 5. Sangra, A.: (2001) The Quality of Higher Education Virtual Experiences 2001 EDEN 10 th Anniversary Conference Learning without limits, Stockholm, Sweden 6. Lojda, J.: (2002) Celoživotní vzdělávání veřejné správy s použitím E-learningu a ekonomické dopady tohoto řešení konference ESF MU v Brně Vzdělávání v podmínkách územního řízení Brno 7. Lojda, J.: (2004) Systemic approaches in elearning, International Conference Virtual University, Bratislava, Slovenská republika 8. Lojda, J.: (2005) Analýza kritických míst elearningu, konference Teoretická a praktická východiska elearning Ostravská univerzita, Brno, Česká republika Doc. Ing. Jan Lojda, CSc. MBA Vysoká škola Karla Engliše v Brně, a.s. prorektor Šujanovo náměstí 1, Brno, jan.lojda@vske.cz, IMB Domicilium, spol. s r.o. jednatel Ulrychova 51, Brno, imbd@atlas.cz Česká asociace distančního univerzitního vzdělávání - předseda c/o: Ulrychova 51, Brno, caduv@seznam.cz,