Základy práva Název studijního programu Mgr. Kateřina Pohanková 2014 České Budějovice

Transkript

1 Základy práva Název studijního programu Mgr. Kateřina Pohanková 2014 České Budějovice 1

2 Tento učební materiál vznikl v rámci projektu "Integrace a podpora studentů se specifickými vzdělávacími potřebami na Vysoké škole technické a ekonomické v Českých Budějovicích" s registračním číslem CZ.1.07./2.2.00/ Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. 1. vydání ISBN Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích, 2013 Vydala: Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích, Okružní 10, České Budějovice Za obsahovou a jazykovou správnost odpovídají autoři a garanti příslušných předmětů. 2

3 Obsah Obsah 3 Úvod 10 Kapitola 1. a 2.: Základy teorie práva a právní terminologie Klíčové pojmy: Cíle kapitoly Čas potřebný ke studiu kapitoly Výklad Pojem právo a právní věda Funkce práva, právní norma Definice, znaky a struktura právní normy Prvky právní normy Druhy právních norem Působnost právních norem Systém práva a právní odvětví Subjekty práva Obsah, forma a předmět práva Prameny práva Normativní právní akty Prameny práva Evropské Unie Nálezy ústavního soudu Realizace práva Právní skutečnosti, právní úkony Individuální právní akty Studijní materiály Otázky a úkoly Klíč k řešení otázek Kapitola 3.: Základní pojmy ústavního práva, Ústava ČR, Listina základních práv a svobod Klíčové pojmy: Cíle kapitoly Čas potřebný ke studiu kapitoly

4 Výklad Funkce Ústavy Prameny ústavního práva Ústava České republiky Listina základních práv a svobod Studijní materiály Otázky a úkoly Klíč k řešení otázek Kapitola 4.: Vztah práva vnitrostátního, práva mezinárodního a práva evropského.. 45 Klíčové pojmy: Cíle kapitoly Čas potřebný ke studiu kapitoly Výklad Studijní materiály Otázky a úkoly Klíč k řešení otázek Kapitola 5.: Základy soukromého práva, úvod do občanského zákoníku, jeho úprava a systematika; vztah k dalším odvětvím práva Klíčové pojmy: Cíle kapitoly Čas potřebný ke studiu kapitoly Výklad Úvod do nové právní úpravy a systematika občanského zákoníku Obecně o soukromém právu a ustanoveních občanského zákoníku Základní instituty a změny v pojmosloví Věci a jejich rozdělení Osoby Základy rodinného práva Manželství a registrované partnerství Manželské majetkové právo Rodiče a dítě Povinnosti a práva manželů Základy obchodního práva

5 5.5.1 Zákon o obchodních korporacích Společnost s ručením omezeným Akciová společnost Studijní materiály Otázky a úkoly Klíč k řešení otázek Kapitola 6.: Věcná práva obecná ustanovení a charakteristika, vlastnické právo, práva k věci cizí, právo zadržovací Klíčové pojmy: Cíle kapitoly Čas potřebný ke studiu kapitoly Výklad Podrobnější úprava držby a sousedských vztahů Příklady práv a povinností sousedů Bytové spoluvlastnictví Společenství vlastníků jednotek Významná změna v režimu stavby a pozemku a) stavba i pozemek jsou ve vlastnictví jedné osoby: b) stavba a pozemek mají rozdílného vlastníka: Podrobnější úprava věcných břemen Služebnosti Reálná břemena Novinky v zástavním a zadržovacím právu Zástavní právo Uvolněná zástava Zadržovací právo Správa cizího majetku Svěřenský fond Studijní materiály Otázky a úkoly Klíč k řešení otázek Kapitola 7.: Závazkové právo obecná úprava a systematika, ochrana spotřebitele 87 Klíčové pojmy:

6 Cíle kapitoly Čas potřebný ke studiu kapitoly Výklad Hlavní zásady Právní jednání je třeba v pochybnostech pokládat spíše za platné než neplatné Předstíraný úmysl uzavřít smlouvu "jednání na oko" Neuzavření smlouvy "za pět minut dvanáct" Nesplnění informační povinnosti Porušení tajemství Změny v obchodních podmínkách Spravedlivé řešení změny poměrů Lichva a neúměrné zkrácení Změny závazku Postoupení pohledávky Postoupení smlouvy Změna v obsahu závazku Změny v právní úpravě zániku závazků Splnění Započtení Odstupné Způsoby zajištění závazků Zajištění a utvrzení dluhu Studijní materiály Otázky a úkoly Klíč k řešení otázek Kapitola 8.: Závazkové právo závazky z právních jednání Klíčové pojmy: Cíle kapitoly Čas potřebný ke studiu kapitoly Výklad Převedení věci do vlastnictví jiného Přenechání věci k užití jinému

7 8.2.1 Zvláštní úprava nájmu bytu a domu Zánik nájmu bytu Přechod nájmu bytu Zemědělský pacht Pacht závodu Studijní materiály Otázky a úkoly Klíč k řešení otázek Kapitola 9.: Závazky z deliktů - porušení smluvní povinnosti, náhrada újmy a bezdůvodné obohacení Klíčové pojmy: Cíle kapitoly Čas potřebný ke studiu kapitoly Výklad Majetková újma (škoda) Způsoby náhrady Nemajetková újma Zadostiučinění Okolnosti vylučující protiprávnost Nutná obrana Krajní nouze Náhrada za ublížení na zdraví a usmrcení Škoda z provozní činnosti Újma za narušení dovolené Bezdůvodné obohacení Studijní materiály Otázky a úkoly Klíč k řešení otázek Kapitola 10.: Odpovědnost za vady, právní vztahy vyplývající ze spotřebitelských smluv 118 Klíčové pojmy: Cíle kapitoly Čas potřebný ke studiu kapitoly Výklad

8 10.1 Vady u Koupě Ochrana spotřebitele Studijní materiály Otázky a úkoly Klíč k řešení otázek Kapitola 11.: Dědické právo Klíčové pojmy: Cíle kapitoly Čas potřebný ke studiu kapitoly Výklad Dědění ze zákona zákonná posloupnost Dědění ze Závěti Formy závěti Zrušení závěti Dědická smlouva Odkaz Vydědění Studijní materiály Otázky a úkoly Klíč k řešení otázek Kapitola 12.: Pracovní právo a jeho základní zásady, pracovní poměr Klíčové pojmy: Cíle kapitoly Čas potřebný ke studiu kapitoly Výklad Studijní materiály Otázky a úkoly Klíč k řešení otázek Kapitola 13.: Pracovní právo dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, práva a povinnosti, mzda, plat a odměna, náhrada škody v pracovněprávních vztazích Klíčové pojmy: Cíle kapitoly Čas potřebný ke studiu kapitoly

9 Výklad Náhrada škody Studijní materiály Otázky a úkoly Klíč k řešení otázek Použitá literatura

10 Úvod Vážení studenti, cílem předkládané publikace je učinit představu o základních právních pojmech a institutech práva. Zásadní politické, ekonomické a společenské změny, které u nás nastaly po roce 1989, měly za následek rovněž hlubší změny právního řádu. Tyto změny zasáhly veškeré oblasti práva. Rovněž v letošním roce dostála oblast soukromého práva zásadních změn přijetím nového občanského zákoníku. Obsahem publikace je stručná rukojeť základů pojmosloví veškerých právních odvětví tak, aby si posluchači Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích osvojili základní právní pojmosloví a učinili si představu o fungování práva, přestože jejich studijním oborem není právo jako takové. Právo vyžaduje logické myšlení a neustále doplňování nových informací. Tento studijní materiál zahrnuje základní právní pojmy práva soukromého i veřejného a rovněž základní pojmy týkající se vztahu českého práva k právu mezinárodnímu a právu EU včetně výkladu jejich nejzákladnějších institutů. Vzhledem k tomu, že došlo k již zmiňované změně v soukromoprávní oblasti, tento studijní materiál se při výkladu institutů práva soukromého (občanské právo, obchodní právo, rodinné právo, dědické právo, právo pracovní) soustředí vzniknuvší změny od Vyjma listinných podkladů bylo při zpracování zjm. jednotlivých příkladů a cvičení čerpáno z generální advokátní praxe autora. Vzhledem k tomu, že se někteří ze studentů mohou s takovýmto komplexním pojednáním o právu setkat poprvé, neklade tento modul žádné požadavky na předchozí znalosti v této oblasti. Podkladem pro studium jsou příslušné právní předpisy, zejména Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, jednotlivé zákony, zjm. občanský zákoník, zákon o obchodních korporacích, zákoník práce a příslušná literatura, jež je u jednotlivých kapitol uvedena. 10

11 Kapitola 1. a 2.: Základy teorie práva a právní terminologie KLÍČOVÉ POJMY: Právo, právní věda, právo objektivní, právo subjektivní, právo kogentní, právo dispozitivní, právní norma, právní stát, právní odvětví, subjekt práva, pramen práva, právní skutečnosti, právní úkony CÍLE KAPITOLY Cílem kapitoly je seznámit se základními právními pojmy jako je zejména pojem práva a právní normy, jako základní stavební jednotky, dále jednotlivá členění, systematiku a funkce práva, resp. právních norem včetně vymezení jednotlivých právních odvětví. Dále je cílem této kapitoly osvojit si základy právních vztahů v návaznosti na existenci práv a povinností subjektů právních vztahů. ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU KAPITOLY Čas potřebný ke studiu kapitoly: 20 hodin VÝKLAD 1.1 Pojem právo a právní věda Snaha o pochopení podstaty práva, jeho původu a fungování ve společnosti, byla odpradávna součástí filosofického bádání, jehož počátky sahají k antické řecké filosofii. 11

12 Pozoruhodné myšlenky týkající se úvah o právu a státu nalezneme již v předsokratovské řecké filosofii. Svého vrcholu tyto snahy dosáhly ve filosofii Platónově a Aristotelově. Významné bylo pro vývoj práva období římského práva a rovněž vliv katolické teologie (sv. Augustin, sv. Tomáš Akvinský). Počátky právní vědy jako samostatného odvětví se objevují v XI. století na tzv. renesančních univerzitách, avšak k plné institucionalizaci právní vědy a formování základů lidských a občanských práv došlo na přelomu XVIII. a XIX. století, kdy vznikaly první kodifikace práva občanského a k humanizaci práva trestního. Předmětem právní vědy jsou tzv. právní jevy, z nichž základním je samo právo, které právní věda chápe jako množinu právních norem. Úkolem právní vědy je tudíž vysvětlení vzniku práva ve společnosti, proč je ve společnosti nezbytné a jak na ni působí. Právní věda není jednolitá a třídí se na různé podobory dle konkrétního předmětu zkoumání. Mezi takovéto podobory patří právní filosofie a teorie práva, jež se zabývají obecnými teoretickými otázkami práva. (k tomu V. Knapp s. 6 an.), dále právní sociologie, právní psychologie, právní historie apod. Dle horizontálního členění se právní věda dělí na podobory podle systému práva na vědu práva ústavního, práva trestního, práva občanského, práva správního apod. Právo je multimediální fenomén a nelze jej jednoduše definovat, v průběhu vývoje právněfilosofického myšlení vznikly dvě základní koncepce. První z nich je tzv. monistická koncepce, která chápe právo výlučně jako produkt společnosti (ius pozitivum). Druhou koncepcí je tzv. dualistická koncepce, která vedle práva daného společností uznává právo přirozené (ius naturale), které existuje nezávisle na lidské společnosti a je tak výtvorem božím či produktem přírody, jež slouží k tomu, aby vyplňovalo mezery či korigovalo právo dané společností. Tyto filosofické myšlenky a koncepce ovlivňovaly vývoj jednotlivých právních odvětví, o kterých bude v této publikaci dále podrobněji hovořeno. Teorie práva zná i další dělení práva: a) Právo objektivní (law) jedná se o souhrn právních norem státem uznaných a vynutitelných, jedná se o pravidla obecně závazná (odpovídá obecně na otázku co je po právu a co je proti právu). Nazývá se právním řádem konkrétního státu. 12

13 b) Právo subjektivní (right) jedná se o právem zaručenou možnost určitého chování právních subjektů, které zpravidla odpovídá povinnost ostatních subjektů. Souhrn norem, jež upravují subjektivní práva, se nazývá právní institut. Přiklad: zákonem upravené právo vlastnictví, povinnost ostatních zdržet se zásahů do tohoto práva. Toto dělení práva běžně používané již do 19. století je však dle řady právních teoretiků značně problematické, přesto je obecně vžité. (srov. V. Knapp s. 51 an.) Právo se dále dělí na dispozitivní a kogentní: a) Kogentní právo (imperativní, donucující, ius cogens) zavazuje své adresáty bezvýhradně a musí být na danou situaci aplikováno vždy a vylučují jinou úpravu. b) Dispozitivní právo (podpůrné, supletivní, ius dispozitivum) ponechává subjektů práva volnost, aby danou situaci upravili autonomně, závaznými se stanou pouze tehdy, pokud subjekty autonomní úpravu nezvolí. Teorie práva definuje rovněž pojem právní vědomí. Existují dvě roviny právního vědomí: - de lege lata dle platného práva, co je po právu a co je protiprávní - de lege ferenda určuje, jaké by právo mělo být, zda současná platná úprava je vyhovující a spravedlivá 13

14 1.2 Funkce práva, právní norma Tvorba a vývoj práva jsou přímo závislé na vývoji společnosti a společenských vztahů, proto existence práva je pro společnost nezbytná, jelikož stabilizuje vztahy a vytváří určitý řád. Ve společnosti neustále vzniká mnoho různých problémů mezi jednotlivými osobami, sociálními skupinami atd. Mnohdy vzniká neuspořádanost (tzv. entropie) společenských vztahů. Nejvýznamnější funkcí práva je působit na snižování těchto neuspořádaných společenských vztahů a nastolit tak rovnováhu ve společnosti a tak chránit subjektivní zájmy lidí i společnosti jako celku. Požadavkem demokratické společnosti je existence právního státu, který tuto základní funkci práva realizuje. Právní stát má mnoho různých znaků a je různě definován. Právní věda vymezila tři základní znaky právního státu: a) Zákonnost, která znamená, že každý je povinen zachovávat právo, včetně státu samého (stát může právní normu zrušit či změnit, ale nesmí jí porušit) b) Právní jistota, která znamená stav, kdy každý má stejnou možnost seznámit se s právem a zároveň že každý má jistotu, že stát bude dle práva postupovat a bude jeho práva chránit (např. zajistí nedotknutelnost vlastnického práva, ochranu života a zdraví, ochranu osobnosti apod.) c) Přiměřenost práva, která znamená, že stát musí ve své tvorbě práva vycházet z přirozené občanské svobody, která smí být omezena pouze v nezbytné míře, aby bylo dosaženo společenské rovnováhy (viz. podrobněji výklad k Listině základních práv a svobod) Právo má ve společnosti i další funkce, kdy zjm. se jedná o funkci práva jako prostředku společenského řízení, dále funkci regulační (preventivní, tzn., že právo reaguje na jeho porušení) a funkci práva jako informačního systému (ukládá svým adresátům povinnosti a 14

15 zároveň zakládá jejich oprávnění, tedy dává různé příkazy, zákazy a dovolení, o čemž adresáty informuje). Právo tvoří systém společenských pravidel chování, jež nazýváme právními normami. Tato pravidla vytváří a zabezpečuje stát Definice, znaky a struktura právní normy Právní norma je elementární částí právního řádu, která obsahuje konkrétní pravidlo chování. Právní normu lze vymezit dle jejích jednotlivých znaků: a) formální znaky právní normu vydal oprávněný subjekt, přičemž publikace právní normy splňuje zákonem předepsaný způsob b) materiální znaky - regulativnost právní norma reguluje společenské vztahy - právní závaznost reguluje společenské vztahy závazně - obecnost právní norma je obecně závazná - vynutitelnost státní mocí pro případ nerespektování Právní norma je obecně závazné pravidlo chování, které upravuje práva a povinnosti subjektů a je vyjádřeno ve zvláštní státem uznané právní formě a jehož dodržování je zabezpečováno státním donucením. Právní norma má svou logickou strukturu, ve které jsou obsaženy podmínky, za kterých má právní norma fungovat a být účinná (hypotéza), konkrétní pravidlo chování (dispozice), kterým je právo či povinnost a stanoví následky při jejím případném porušení (sankce). Právní normy se v právních předpisech vyskytují v této tříčlenné podobě nebo jsou její jednotlivé části v právním předpise obsaženy na různých 15

16 místech a může jich v jednotlivé právní normě i více, typicky např. více možných sankcí za porušení právní normy Prvky právní normy - subjekt je jím adresát, kterému je právní norma určena a ukládá mu povinnosti či zaručuje práva (fyzické, právnické osoby a stát) nebo se jedná o subjekt normotvorný - objekt jedná se o předmět, který je právní normou dotčen (konkrétní věci, tkáně, výsledky tvůrčí duševní činnosti, výsledky určitého chování apod.) zde v příkladech vymyslet konkr. příklady vynálezy, transplantáty.. - obsah obsahem právních norem jsou jednotlivá oprávnění a povinnosti právních subjektů Druhy právních norem Jak již bylo v úvodu řečeno, právo dělíme na dispozitivní a kogentní. V tomto smyslu dělíme také právní normy, což je typické zjm. pro soukromé právo. Kogentní právní norma působí bezpodmínečně, účastníci (subjekty) se od této normy nemohou odchýlit jiným ujednáním, jinak by byl jejich právní úkon neplatný. Dispozitivní právní norma působí tzv. subsidiárně, tedy pro případ, že si účastníci nesjednali něco jiného, což by mělo před touto právní normou přednost. Typicky takové normy poznáme dle formulace nedohodnou-li se strany jinak. Právní normy lze dále dělit na další různé druhy dle formulace pravidel, které upravují. 16

17 - právní normy přikazující, resp. zavazující ukládají povinnost chovat se konkrétním způsobem - právní normy zakazující upravují povinnost zdržet se konkrétního chování - právní normy opravňující upravují možnost subjektů chovat se konkrétním způsobem, kdy je na subjektech, zda tohoto oprávnění využijí Nad rámec uvedeného dělení jsou i další druhy právních norem např. normy definiční, které vysvětlují určitý právní pojem, normy derogační, které zrušují určité ustanovení, normy kolizní, které upravují možnost výběru práva (typicky volba právní úpravy více států) apod Působnost právních norem Působnost právních norem dělíme na prostorovou, časovou, věcnou a osobní. Vymezuje tak konkrétní oblast dopadu či účinků právní normy. a) prostorová působnost se dělí na: - celostátní právní normy působí na celém území státu (ústavní zákony, zákony, vyhlášky ministerstev, nařízení vlády) - extrateritoriální přesahující hranice státu (klasicky trestněprávní předpisy jednotlivé trestné činy) - omezená typicky vyhláška obecního zastupitelstva 17

18 b) časová působnost právní normy zpravidla platí do budoucna bez omezení, než nejsou nahrazeny jinou právní normou, ale časová působnost může být i omezena určitým účelem (typicky zákon o státním rozpočtu schvalovaný pro každý rok zvlášť a k určitému účelu) či vymezena určitými časovými úseky, kdy je stanoveno, jako vztahy a z jakých období se řídí novějším či straším předpisem c) věcná a osobní působnost je vymezena konkrétními subjekty či objekty právních norem 1.3 Systém práva a právní odvětví Právní řád je systém uspořádaný, systematický a bezrozporný, jehož prvky jsou právní normy, resp. právní předpisy. (Knapp str. 67) V systému práva rozlišujeme právní normy hmotné a procesní. Hmotněprávní normy určují, jaká práva a povinnosti mají jejich adresáti jako účastníci právních vztahů. Procesní normy (tzv. procedurální pravidla) upravují způsob, resp. proces, jakým jsou tato práva uplatňována či jakým způsobem lze vynutit splnění povinnosti, upravují tedy proceduru, jak se domoci práv či splnění povinností (typicky při vzniklých sporech) a postup orgánu při zjišťování, zda práva a povinnosti existují. Hmotněprávní a procesní normy jsou buď upraveny v jednom předpise (např. Ústava ČR, která obsahuje normy hmotněprávní i některé normy procesní) nebo je úprava rozdělena do dvou předpisů (např. trestní zákoník obsahuje normy hmotněprávní, trestní řád normy procesní, obdobně občanský zákoník a občanský soudní řád, správní zákon, správní řád). 18

19 Hmotněprávní a procesní normy spolu úzce souvisí a navazují na sebe a nemohou existovat jedny bez druhých, jelikož by postrádaly smysl, efektivnost a společenský význam. Procesní normy netvoří samostatné právní odvětví, jsou zpravidla navázány na normy hmotněprávní. V některých případech se v jenom procesním předpise zrcadlí několik hmotněprávních předpisů (např. občanský soudní řád je procesním předpisem pro práva vyplývající z občanského zákoníku, zákoníku práce apod.) Kontinentální právo, do kterého české právo patří, se dělí na dva velké subsystémy: a) soukromé právo v něm mají subjekty rovné postavení (např. občanské právo, obchodní právo) b) veřejné právo jeden subjekt je nadřízen druhému (např. ústavní právo, finanční právo) Třídění práva dle právních odvětví na základní odvětví hmotného práva: a) Ústavní právo b) Správní právo c) Finanční právo d) Trestní právo e) Občanské právo f) Obchodní právo g) Živnostenské právo 19

20 h) Rodinné právo i) Mezinárodní právo soukromé Existuje i řada smíšených oborů, jako ochrana životního prostředí, dopravní právo, medicínské právo apod. 1.4 Subjekty práva Subjekty práva rozlišujeme na subjekt právotvorný (normotvorný), kterým je zákonodárce stát (někdy uváděn zákonodárný orgán parlament), případně též v zanedbatelné míře územněsprávní celky (obce a kraje viz podrobně v kapitole Ústavní právo) a dále na subjekt, kterému je právo určeno, tedy tzv. adresáty právních norem. Adresáty právních norem dělíme na: a) subjekty, které podle práva rozhodují (viz, podrobně v kapitole Ústavní právo) b) subjekty, které mají povinnost se podle práva chovat tyto subjekty se v právu nazývají osoby - osoby fyzické (přirozené)- jsou to lidé, kteří jsou subjekty práva od svého narození až do smrti (např. právo na ochranu života a zdraví), kdy toto postavení jako právního subjektu mu zaručuje Listina základních práv a svobod každý je způsobilý mít práva. Některé zákony určují, že fyzické osoby se subjekty práva stávají až dosažením zletilosti (např. volební právo). Právo rovněž bere zřetel na plod v lůně matčině, kdy Listina upravuje, že lidský život je hoden ochrany již před narozením 20

21 - osoby právnické - stát 1.5 Obsah, forma a předmět práva Obsah práva lze vnímat různě. V právní teorii převažuje vnímání práva jako jazykového výrazu, tedy jako jazykového vyjádření právního řádu určitého státu a určuje tak práva a povinnosti subjektů. Právo musí být sděleno vždy v určité formě, která se nazývá pramenem práva. Podle formy sdělení práva rozlišujeme: a) právo psané (lex scripta) je vytvářeno formou psaných právních předpisů zpravidla publikovaných ve sbírkách zákonů apod., právo psané je typické pro kontinentální právní systém b) právo nepsané (lex non scripta) právo vytvářené zejména soudním rozhodováním či právo obyčejové (zvykové), právo nepsané je typické pro angloamerický právní systém Předmětem práva je lidské chování, které je aktivní (např. uzavření smlouvy) či pasivní (např. nezaplacení dluhu). 1.6 Prameny práva Jedním z požadavků práva je jeho formální určitost a seznatelnost. Formy, ve kterých se právo vyskytuje, nazýváme prameny práva. 21

22 Prameny práva obecně dělíme na prameny práva autonomního (typicky smlouvy) a zákony jako takové. Jak již bylo uvedeno, právo rozlišujeme psané a nepsané. Stejně lze dělat rovněž prameny práva. V psaných pramenech práva jsou právní předpisy vyjádřené písemně spisovným úředním jazykem, jsou výsledkem zákonodárné činnosti. Mezi psané prameny práva rovněž patří mezinárodní smlouvy. V angloamerickém systému patří mezi psané prameny práva rovněž soudní rozhodnutí (precedenty), jež jsou obecně závazná. V kontinentálním systému mají soudní rozhodnutí spíše funkci dotváření práva (judikatura vyšších soudů) či funkci kontrolní (rozhodnutí ústavních soudů), podobně též rozhodnutí Mezinárodního soudního dvoru. Prameny práva nepsané (obyčejové, zvykové) zachycují právo, jež je vytvářeno spontánně společností, kdy hlavními znaky je dlouhodobost zachovávání a obecné přesvědčení o právní závaznosti obyčeje. Rovněž obyčejové právo je státem vynutitelné, avšak při jeho aplikaci soudce neaplikuje psanou právní normu, ale právní normu danou obyčejem. Obyčejové právo je svým původem starší než právo psané, jeho kořeny sahají do doby práva římského. Dodnes v zanedbatelné míře přetrvává v Anglii, v Maďarsku a na Slovensku platilo ještě do 50. let XX. století. V každém státě se vyskytují různé prameny práva, přičemž obvykle se rozlišují tyto formy: a) normativní právní akty b) soudní precedenty c) právní obyčeje d) normativní smlouvy e) prameny práva Evropské Unie (acquis communautaire) 22

23 1.6.1 Normativní právní akty Jedná se o základní a převažující pramen práva v České republice, jsou výsledkem normotvorné činnosti státních orgánů, které mají pravomoc vydávat, měnit či rušit právní normy mající obecnou povahu a závaznost. Normativní právní akt je formou pramene práva obsahující právní normy. Tyto právní normy, které jsou stejného druhu, se vztahují na neurčitý počet adresátů a mají obecnou závaznost. Tyto normy mají uvnitř právního řádu určitou hierarchii, dle které platí, že norma vyšší právní síly má přednost před normou nižší právní síly a musí tak být aplikována přednostně, pokud je mezi nimi rozpor. Obecně je zakotven princip přednosti (svrchovanosti) zákona, přičemž normy nižší právní síly jsou vydávány k jeho konkretizaci a na jeho základě. Podle postavení zákonodárného orgánu, který předpis vydal, rozlišujeme tzv. primární právní akty, jimiž je Ústava, ústavní zákony, zákony, zákonná opatření Senátu a obecně závazné vyhlášky obecních zastupitelstev a krajů vydávané v samostatné působnosti. Mezi normativní právní akty řadíme rovněž odvozené (sekundární) právní akty, které vydávají výkonné orgány a orgány státní správy. Jedná se o vládní nařízení, vyhlášky ministerstev a dalších ústředních orgánů státní správy, vyhlášky České národní banky a nařízení obcí a krajů v přenesené působnosti. Podle stupně právní síly je hierarchie normativních aktů následující - Ústava a ústavní zákony - Zákony a zákonná opatření - Vládní nařízení - Vyhlášky ministerstev, ústředních orgánů státní správy a ČNB - Obecně závazné vyhlášky zastupitelstev - Nařízení obcí a krajů 23

24 1.6.2 Prameny práva Evropské Unie Česká republika je jako členský stát EU vázána jejími právními předpisy, jimiž jsou primární a sekundární prameny práva a nepsané prameny práva EU. viz samostatná kapitola Nálezy ústavního soudu Soustavu pramenů práva dotváří nálezy Ústavního soudu ČR. Ústavní soud je orgánem kontroly ústavnosti tak, jak je zakotveno v Ústavě a ústavních zákonech. (blíže kapitola Ústavní právo). 1.7 Realizace práva Cílem existence práva je regulace vztahů ve společnosti. Dochází proto k aplikaci právních norem v praxi v rámci konkrétních právních vztahů mezi jednotlivými subjekty. Jedním z nejvýznamnějších způsobů aplikace práva je vytváření právních vztahů mezi subjekty, které jsou nositeli práv a povinností. Zákonodárce normotvorbou tyto vztahy reguluje tak, aby subjekty mohly naplnit svou vůli. Předpokladem pro vznik právního vztahu je tedy existence právní normy, která vymezuje právní rámec pro chování subjektů a existence konkrétní právní skutečnosti Právní skutečnosti, právní úkony Právní skutečnosti jsou skutečnostmi, které na základě zákona způsobují právní následky, tedy vznik, změnu či zánik práv a povinností. Takovými skutečnostmi jsou zejména konstitutivní rozhodnutí státního orgánu (např. rozsudek soudu), samotné chování subjektů práva či skutečnosti nezávislé na vůli subjektů. Právní normy stanoví, s jakými právními skutečnostmi je spojen vznik, změna či zánik právních vztahů. Právní skutečnosti mohou mít dvojí povahu: 24

25 - právní skutečnosti subjektivní, které jsou závislé na lidské vůli právní úkony, vytvoření hmotného či nehmotného díla, rozhodnutí soudu apod., jsou projevem lidské vůle - objektivní právní skutečnosti nezávislé na lidské vůli tzv. právně relevantní události, tzv. události, stavy Právní úkony jsou právní mi skutečnostmi, které spočívají v určitém lidském chování. Podle toho, zda právo toto chování dovoluje či zakazuje, dělíme tyto úkony na právní úkony a protiprávní úkony. Činnost subjektů jako taková spočívá v konání (aktivní činnost) či nekonání (chápáno jako negace konání či opomenutí, tedy např. nesplnění určité povinnosti). Právní úkony mají pojmové znaky: - vůle je to psychický vztah člověka k zamýšlenému následku jeho chování (příklad omezení vůle zákonný zástupce učebnice občana str. 139) - projev je to vnější manifestace vůle srozumitelným způsobem (ústně, písemně, podpisem, přijetím návrhu), zákon v některých případech předepisuje, jakým způsobem musí být projev vůle učiněn, aby byl platný (např. vlastnoruční podpis zůstavitele na závěti). Právní úkony mohou být učiněny i mlčky. Neplatí však v právu zásada, že kdo mlčí, tak souhlasí. Příkladem právního úkonu učiněného mlčky je např. situace, kdy osoba má do určité doby odpovědět, zda přijímá návrh a pokud se do stanovené lhůty nevyjádří, tak tím dá najevo, že návrh nepřijímá. Právní úkony dělíme dle různých kritérií: - z hlediska subjektů dělíme právní úkony na jednostranné, dvoustranné a vícestranné (pokud je subjektů více, dochází tak ke shodnému projevu vůle stran) 25

26 - podle toho, zda je projev vůle někomu určen, dělíme právní úkony na adresované (právní následky účinky vznikají dojitím projevu vůle druhé straně) a neadresované (účinky vznikají již samotným projevem vůle) - právní úkony jsou činěny zpravidla mezi živými (tzv. inter vivos), tedy mezi živými lidmi či existujícími právnickými osobami (např. mezi společnostmi), avšak existují také právní úkony činěné pro případ smrti (tzv. mores causa), kdy právní účinky nastanou až po smrti osoby (klasicky závěť či vydědění) - dále členíme právní úkony na bezplatné (např. darování) či úplatné (např. při kupní smlouvě) a právní úkony smíšené, kdy úplata je nižší než je hodnota získaného plnění - dle toho, zda existuje vzájemná vázanost, dělíme právní úkony na synallagmatické (vzájemné domáhat se nějakého plnění může jen ten, který svůj závazek splnil) a asynallagmatické (jednostranné) - dle existence kauzy (tou rozumíme konkrétní právní skutečnost, jako např. hospodářský cíl, ekonomický důvod konkrétně např. poskytnutí půjčky, dělíme právní úkony na kauzální (je existence konkrétní kauzy) a abstraktní (existence kauzy není, tedy není vyjádřen konkrétní právní důvod) - podle toho, zda zákon předepisuje určitou formu právního úkonu, dělíme právní úkony na formální a neformální (zde zákon ponechává volbu formy na dohodě účastníků) - typicky u smluv dělíme právní úkony na pojmenované (např. smlouva kupní, smlouva darovací) a právní úkony nepojmenované (tzv. inominátní), které nejsou zákonem zakázány, ale nejsou výslovně pojmenovány 26

27 1.7.2 Individuální právní akty Subjektivní právní skutečnosti (ovlivněné vůlí) dělíme podle jednajícího na veřejnoprávní a soukromoprávní jednání. Veřejnoprávní jednání představují individuální právní akty, které jsou výsledkem činnosti státních orgánů a určují individuální právní poměry (např. rozsudek soudu týkající se určité fyzické osoby, která však musí být vzat obecně na vědomí). STUDIJNÍ MATERIÁLY GERLOCH, A., 2009: Teorie práva. 5. přepracované vydání, Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 308 s. ISBN: JANKŮ M. a kol., Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 5. vydání, Praha: C. H. Beck, 568 s. ISBN: KNAPP, V., Teorie práva. Praha: C. H. Beck. ISBN: OTÁZKY A ÚKOLY 1.) Pokuste se vymyslet jednotlivé příklady na jednotlivé druhy právních norem. 2.) Porovnejte vliv práva na společnost v porovnání s ostatními normativními systémy, zejména s morálkou či náboženstvím. 3.) Vysvětlete rozdíl mezi právními normami kogentními a dispozitivními. 4.) Co je subjektem právních norem? 5.) Jmenujte právní odvětví, které znáte. 6.) Uveďte příklady jednostranného právního úkonu a dvoustranného právního úkonu. 27

28 KLÍČ K ŘEŠENÍ OTÁZEK Viz. dle textu 28

29 Kapitola 3.: Základní pojmy ústavního práva, Ústava ČR, Listina základních práv a svobod KLÍČOVÉ POJMY: Ústava, ústavní pořádek, Listina základních práv a svobod, dělba státní moci, moc zákonodárná, moc výkonná, moc soudní, Ústavní soud, Poslanecká sněmovna, Senát, prezident republiky, vláda, soustava soudů, lidská práva a základní svobody CÍLE KAPITOLY Cílem kapitoly je seznámit se základními pojmy v oblasti ústavního práva, jež je tvořena prameny práva nevyšší právní síly. Dále je cílem této kapitoly osvojit si, co je obsahem Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, co je obsahem dělby státní moci a které státní orgány jsou touto mocí nadány. ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU KAPITOLY Čas potřebný ke studiu kapitoly: 10 hodin VÝKLAD Jednou z nejvýznamnějších součástí veřejného práva v České republice je právo ústavní. Ústavní právo je právní odvětví zabývající se Ústavou a jejím výkladem. Úprava ústavněprávních základů státu představuje regulaci základních prvků státu a státních orgánů, 29

30 to znamená, že vymezují povahu státu a státní moci, formu, kterou je státní moc uplatňována, suverenitu národa a působnost veřejné moci uvnitř státu. Předmět ústavního práva je tedy odvislý od vymezení pojmu Ústava. Ústava je dle hierarchie právní síly pramenů práva základní a nejvyšší pramen práva České republiky, kdy odrazem je úprava zvláštní procedury přijímání ústavních zákonů. Ústava České republiky upravuje následující oblasti: - Organizace a činnost státu - Vztah státu ke společnosti a jednotlivcům či k jiným státům - Základní práva a svobody včetně možnosti jejich legálního omezení - Hodnoty a cíle (typicky upraveno v Preambuli) 3.1 Funkce Ústavy Ústava obecně řečeno plní funkci právní (právní úprava, základní zákon státu), funkci politickou (vyjadřuje základní politická pravidla), funkci ideologickou (vyjadřuje zaměření státu a společnosti) a funkci kulturní (vyjadřuje kulturu společnosti). 3.2 Prameny ústavního práva V České republice vycházíme z hierarchie právních norem a rozlišujeme následující prameny ústavního práva: - Ústavní normy - Zákony, které tyto ústavní normy provádějí - Judikatura Ústavního soudu ČR Jedná se v souhrnu o soubor pramenů nejvyšší právní síly, které jsou v českém právním řádu označovány jako ústavní pořádek. Definice ústavního pořádku je tedy vymezena tak, že se 30

31 jedná o ústavní zákony a další normy nejvyšší právní síly, které Ústava vyjmenovává. Ústavní pořádek je tedy tvořen následujícími právními předpisy: - Ústava České republiky zákon č. 1/1993 Sb. - Listina základních práv a svobod zákon č. 2/1993 Sb. - Ústavní zákon o vytvoření vyšších územních samosprávních celků (krajů) - Ústavní zákon o bezpečnosti republiky - Ústavní zákon o referendu o přistoupení ČR k Evropské unii a o změně Ústavy České republiky - Ústavní zákon, jímž je zavedena přímá volba prezidenta - Ústavní zákon upravující státní hranice - Zákon o státních symbolech ČR - Zákon o nabývání a pozbývání státního občanství ČR Z ústavního pořádku vyplývá, jaký je vztah vnitrostátního práva k právu mezinárodnímu veřejnému (typicky mezinárodním smlouvám). Jsou dvě teorie, z nichž státy vycházejí při úpravě tohoto vztahu: - Monistická teorie mezinárodní právo je automaticky upřednostňované před normami práva vnitrostátního, není potřeba nějaký speciální proces začlenění jeho norem do práva vnitrostátního - Dualistická teorie předpokládá proces speciálního začlenění, tzv. ratifikace právních norem práva mezinárodního do práva vnitrostátního, což je podmínkou právní závaznosti norem mezinárodního práva v daném státě Česká republika vychází z dualistické teorie kromě mezinárodních smluv na ochranu lidských práv a závazků vyplývajících z členství v Evropské unii. 31

32 3.3 Ústava České republiky Ústava byla přijata Českou národní radou 16. prosince Jejímu přijetí předcházela řada Ústav, jejichž obsah byl závislý na dané politické situaci a demokracii v zemi. Struktura Ústavy se skládá z jednotlivých částí, jimiž je Preambule, 8 hlav a 113 článků. Jednotlivé hlavy jsou dle obsahu nazvány: I. Základní ustanovení II. Moc zákonodárná III. Moc výkonná IV. Moc soudní V. Nejvyšší kontrolní úřad VI. Česká národní banka VII. Územní samospráva VIII. Přechodná a závěrečná ustanovení Základní ustanovení Ústava charakterizuje Českou republiku jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Úvodní ustanovení Ústavy se věnují politickému systému a jeho fungování, kterým je svobodný vznik a svobodná, dobrovolná a volná soutěž politických stran. Politická rozhodnutí vždy vycházejí z vůle většiny za současné ochrany menšiny. Toto rozhodování je činěno formou svobodného hlasování. Zákonem je upravena svoboda sdružování, jež je promítnuto ve svobodě 32

33 sdružování politických stran a politických hnutí. Prostřednictvím politických stran jsou realizována práva občanů, kteří se tímto způsobem přes zvolené zástupce podílejí na politickém životě. Zákon upravuje proceduru vzniku politických stran, jejich fungování i zánik. Každý demokratický stát má vlastní systém a skladbu politických stran a právní režim upravující jejich vztahy při jednotlivých volbách a podílu na státní moci, ať se jedná o moc zákonodárnou či výkonnou a státní orgány, které je představují. Moc zákonodárná Moc zákonodárná v České republice náleží Parlamentu ČR. Jedná se o orgán sestávající ze dvou komor Poslanecké sněmovny a Senátu. Poslanecká sněmovna má 200 členů poslanců, kteří jsou voleni na čtyřleté funkční období podle zásad poměrného zastoupení. Do Poslanecké sněmovny může být zvolený každý občan, který má právo volit a dosáhl minimálního věku 21 let. Senát má 81 členů senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let, přičemž každé dva roky je volena třetina senátorů podle zásad většinového systému. Do Senátu může být zvolen každý občan, který má právo volit a dosáhl minimálního věku 40 let. V čele obou komor jsou volení předsedové a místopředsedové, dalšími orgány jsou jednotlivé výbory a komise. Obě komory jsou způsobilé usnášet se za přítomnosti alespoň 1/3 z celkového počtu členů. Zákon však z tohoto pravidla upravuje určité výjimky. Základním pravidlem je předepsaný počet členů komory pro přijetí jejího usnesení, ke kterému je zapotřebí souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců či senátorů. Zákon rovněž upravuje tzv. kvalifikovanou většinu kvalifikované kvórum, které představuje souhlas třípětinové většiny všech poslanců i senátorů (k přijetí ústavních zákonů či ratifikaci mezinárodní smlouvy) či nadpoloviční většiny všech poslanců i senátorů (např. vyhlášení válečného stavu). 33

34 Zákonodárná iniciativa (pravomoc navrhovat zákony) náleží poslancům, skupině poslanců, Senátu, Vládě a zastupitelstvu krajů. Výlučně Vládě náleží pravomoc podávat návrh na schválení státního rozpočtu a státního závěrečného účtu. Poslanecká sněmovna a Senát konají stálá zasedání či mimořádné schůze ad hoc dle nutnosti. Poslanecká sněmovna je ze své činnosti odpovědna Vládě. Poslanecká sněmovna současně vyslovuje důvěru či nedůvěru vládě, která při vyslovení nedůvěry podává demisi. Tato zákonná úprava zaručuje rovnováhu mezi mocí zákonodárnou a výkonnou. V případě, že prezident jmenuje Vládu (jednotlivé ministry), tak Poslanecká sněmovna vyslovuje důvěru vládnímu programu a složení Vlády. Dalším projevem vzájemné kontroly a vyváženosti mezi jednotlivými druhy státní moci je kontrolní činnost Senátu a jeho stabilizující funkce. Senát schvaluje zákony, které navrhuje Poslanecká sněmovna s pozměňovacími návrhy. Toto rozhodnutí Senátu není konečné, protože Poslanecká sněmovna může zamítavé rozhodnutí nadpoloviční většinou všech poslanců zvrátit a setrvat na původním návrhu a zároveň může nadpoloviční většina všech poslanců zvrátit pozměňovací návrhy Senátu k navrhovanému zákonu. Na rozdíl od Poslanecké sněmovny nelze Senát rozpustit. Tím plní Senát svou stabilizující funkci. Po dobu, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, má Senát pravomoc vydávat tzv. zákonná opatření v bezodkladných záležitostech, ve kterých je nutnost přijetí zákona. Tato zákonná opatření však podléhají následnému schválení tzv. ratihabici Poslaneckou sněmovnou po jejím ustavení. Moc výkonná Výkonná moc náleží v České republice vládě a prezidentu republiky, resp. rovněž státní zastupitelství. 34

35 Prezident republiky je hlavou státu, ze své funkce není nikterak odpovědný, tj. nenese vůči Parlamentu, vládě, nebo soudním orgánům ústavní odpovědnost z výkonu své funkce. Prezident republiky muže být stíhán pro velezradu a to před Ústavním soudem. Prezident republiky plní reprezentativní funkci navenek i uvnitř státu, je symbolem samostatnosti a svrchovanosti státu, je představitelem státu a lidu. Je volen tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého hlasovacího práva na dobu pěti let (zde došlo ke změně v úpravě volby prezidenta, kterého v minulosti volil Parlament na společné schůzi obou komor, tato změna je vnímána obecně jako pokrok směrem k možnosti většího podílu občanů na státní moci). Právo volit a navrhnout kandidáta na prezidenta má každý občan, který dosáhl věku 18 let, přičemž taková kandidatura musí být podpořena minimálně občany České republiky (formou podpisových archů k tomu určených) majících volební právo. Navrhovat kandidáta na prezidenta má právo rovněž skupina nejméně 12 poslanců či 10 senátorů. Volbu prezidenta vyhlašuje předseda Senátu nejméně 90 dnů před konáním těchto voleb. Prezidentem republiky je zvolen ten z kandidátů, který získal nadpoloviční většinu platných hlasů od oprávněných voličů. Pokud žádný z kandidátů takovouto nadpoloviční většinu nezíská, koná se další kolo voleb 14 dnů po začátku kola prvního, ve kterém voliči vybírají ze dvou kandidátů, kteří získali v prvním kole voleb nejvyšší počet hlasů. Prezidentem republiky je zvolen ten kandidát, který ve druhém kole získal od voličů vyšší počet platných hlasů. Prezident republiky se ujímá úřadu složením slibu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny. Jeho funkční období trvá 5 let a tentýž kandidát může být zvolen pouze jednou. Stejně tak se může prezident republiky během svého funkčního období do rukou předsedy Poslanecké sněmovny své funkce vzdát. Prezident republiky je ze své funkce neodvolatelný. Ústava vymezuje pravomoci prezidenta republiky, mezi které patří: - Jmenování a odvolávání předsedy vlády a členů vlády 35

36 - Svolání zasedání Poslanecké sněmovny - Rozpuštění Poslanecké sněmovny - Jmenování soudců Ústavního soudu, jeho předsedy a místopředsedů - Jmenování členů bankovní rady České národní banky - Udílení amnestie - Sjednávání mezinárodních smluv a jejich následné ratifikace - Pověřování a odvolávání zastupitelských misí ČR v zahraničí - Propůjčování a udělování státních vyznamenání - Jmenování rektorů vysokých škol a vysokoškolských profesorů Aby byla zachována rovnováha mezi jednotlivými složkami státní moci, je v některých případech vyžadována pro rozhodnutí prezidenta republiky tzv. kontrasignace předsedy vlády, případně člena vlády, kterého předseda vlády pověří. Prezident republiky má právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu a vlády, vyžadovat si zprávy z jednání a projednávat na schůzích s členy těchto orgánů otázky, jež jsou na bodu programu. V době, kdy není úřad prezidenta obsazen, náleží jeho pravomoci do rukou předsedy vlády, což podléhá souhlasu obou komor Parlamentu. Zákonem stanovené pravomoci náleží po toto období rovněž předsedovi Poslanecké sněmovny, případně Senátu, pokud je Poslanecká sněmovna rozpuštěna. 36

37 Ústavním orgánem moci výkonné a jejím vrcholným orgánem je vláda. Vláda je kolektivním orgánem odpovědným Poslanecké sněmovně. Skládá se z předsedy vlády, místopředsedy vlády a jednotlivých ministrů. Vláda rozhoduje kolektivně ve sboru. Předseda vlády organizuje činnost vlády, její schůze a vystupuje jejím jménem. Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh pak jmenuje další členy vlády, které pověřuje vedením jednotlivých ministerstev. Při katu jmenování vlády skládá předseda a další členové vlády slib do rukou prezidenta republiky, čímž se ujímají své funkce. Vláda je povinna v zákonem stanovené třicetidenní lhůtě předstoupit před Poslaneckou sněmovnu se svým programovým prohlášením s žádostí o vyslovení důvěry, jejíž vyslovení musí získat jako celek. Vláda má pravomoc vydávat vládní nařízení k provedení jednotlivých zákonů a v mezích zákonů a jsou povinně publikována ve Sbírce zákonů. Moc soudní Jak již bylo shora naznačeno, česká republika je demokratický právní stát vyznačující se dělbou státní moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, přičemž veškeré tyto složky státní moci jsou provázání vzájemnou kontrolou a vyvážením, což zabraňuje nerovnováze a zneužití moci jednou ze zmíněných složek. Úkolem soudní moci je aplikovat právní předpisy při rozhodování sporů subjektů soukromoprávních i veřejnoprávních. Význam soudnictví a požadavek absolutní právní jistoty je v Ústavě vyjádřen tím, že soustava soudů může být měněna pouze ústavním zákonem. Aby byla zachována zákonnost procesu a možnost opravného prostředku, rozhodování soudů je založeno na dvojinstančním principu, což znamená, že rozhodnutí soudu prvního stupně je možné na základě tzv. řádného opravného prostředku (odvolání, stížnost) přezkoumat soudem druhého stupně. Rovněž zle využít tzv. mimořádného opravného prostředku (dovolání), který umožňuje změnit rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, pokud je 37

38 zatíženo závažnými vadami. Procesní předpisy upravují procedurální postup a podmínky pro uplatnění řádných a mimořádných opravných prostředků včetně lhůt pro jejich podání. V právním státě je garantována nezávislost soudů, která je promítnuta ve výkonu funkce soudců. Úkolem soudců je nezávislé rozhodování na podkladě skutkových zjištění, na základě kterých soudci činí konkrétní právní závěry. Soudci jsou při své rozhodovací činnosti vázáni zákony a mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Nezávislost soudce je posílena pojetím funkce soudce, ježto je neomezeným mandátem. Soudci je garantovaný nerušený výkon jeho funkce a rozhodovací činnosti, což se projevuje mimo jiné nepřeložitelností soudce k jinému soudu bez jeho souhlasu. Ústava České republiky rovněž garantuje neodvolatelnost soudce. Soudce je do funkce jmenovaný prezidentem republiky, přičemž funkce se ujímá složením slibu. Výkon funkce soudce má z důvodu zachování jeho nezávislosti určitá omezení. Soudce nesmí vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost, vyjma správy vlastního majetku a činnosti publikační, vědecké či umělecké. Ústava obsahuje taxativní (uzavřený) výčet soudních orgánů, jež tvoří soustavu soudů: - Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud - Vrchní soudy v Praze a v Olomouci - Krajské soudy (v Praze Městský soud) - Okresní soudy (v Praze obvodní soudy) Od soustavy soudů je oddělen Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti. Zvláštní soustavu tvoří soudnictví správní. Institut Ústavního soudu slouží zejména ke kontrole ústavnosti, přičemž zajišťuje právní stát jako celek. Kontrola ústavnosti je jedním z hlavních atributů právního státu. Kontrolou ústavnosti rozumíme kontrolu dodržování ústavních pravidel, tedy zda právní předpisy neodporují ústavním zákonům. 38

39 Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud má zvláštní postavení v soustavě soudů české republiky, resp. stojí mimo tuto soustavu. Pravomoc Ústavního soudu taxativně vyjmenovává ve svých ustanoveních. Týkají se především ochrany základních lidských práv a svobod, ústavnosti, demokracie a spravedlnosti. Ústavní soud zpravidla nepřezkoumává rozhodnutí soudních orgánů. Svou činností ovlivňuje významně zákonodárnou moc. Kromě ústavy je činnost a pravomoc Ústavního soudu upravena v zákoně o Ústavním soudu. Tyto pravomoci směřují zejména ke kontrole ústavnosti a garanci demokracie a právního státu. Ústavní soudce se při své rozhodovací činnosti řídí toliko ústavním pořádkem. Pravomoci Ústavního soudu jsou vymezeny následujícím výčtem: - Rušení zákonů, které jsou v rozporu s ústavním pořádkem - Rušení jiných předpisů, pokud jsou v rozporu s ústavním pořádkem či v rozporu se zákonem - Rozhodování o ústavních stížnostech podaných územnímu samosprávními celky (obcemi, kraji) proti nezákonnému zásahu státu - Rozhodování o ústavních stížnostech fyzických či právnických osob proti rozhodnutí nebo jinému zásahu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod - Rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora - Rozhodnutí v případě zániku mandátu poslance nebo senátora pro neslučitelnost funkcí - Rozhodování o ústavní žalobě proti prezidentu republiky v případě velezrady - Rozhodování o tom, že usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu, kterým se obě komory na společné schůzi usnesly, že prezident republiky nemůže vykonávat ze závažných důvodů svou funkci, se zrušuje - Na základě návrhu vlády rozhodnout o zrušení již platného právního předpisu, který je v rozporu s mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána 39

40 - Rozhodnutí o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se politické strany je v souladu s ústavním pořádkem a zákony - Rozhodnutí o tom, zda mezinárodní smlouva je v souladu s ústavním pořádkem (tzv. předběžná kontrola ústavnosti) Ústavní soud je tvořen 15 soudci, kteří jsou jmenováni prezidentem republiky na funkční období 10 let. Soudcem Ústavního soudu může být pouze bezúhonný občan, který dosáhl minimálně věku 40 let (podmínkou je volitelnost do Senátu), má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně 10 let činný v právnickém povolání (soudce, advokát apod.). Soudce Ústavního soudu požívá zvláštních práv a ochrany, proto ho nelze bez souhlasu Senátu trestně stíhat. 3.4 Listina základních práv a svobod Základem právní úpravy základních práv a svobod je ústavní pořádek České republiky, jehož součástí je Listina základních práv a svobod. Tento zákon ideově navazuje na prvorepublikové úpravy za současného reflektování současného společenského vývoje. Litina je členěna na jednotlivé hlavy, které vždy obsahují konkrétní skupinu základních práv a svobod, o kterých bude dále pojednáno v samostatných oddílech této kapitoly. Lidská práva a základní svobody V této hlavě Listiny nalezneme utříděná lidská práva a základní svobody přiznaná každému či výslovně občanům: - Právo na život každý má právo na život, nikdo nesmí být života zbaven, trest smrti se nepřipouští - Lidská svoboda lidé jsou svobodní a jsou si rovní v důstojnosti i v právech. Každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit to, co mu zákon neukládá. Povinnosti mohou být ukládány jen na základě zákona a v jeho 40