Diplomová práce bude vypracována v souladu s právem EU a právem České republiky, platným a účinným k datu

Transkript

1 ÚVOD Hlavním nástrojem k dosažení trvale udržitelného rozvoje hospodářského života, vysoké životní úrovně, zaměstnanosti a dalších cílů Evropských společenství definovaných článkem 2 Smlouvy o založení ES, bylo vytvoření jednotného vnitřního trhu, respektujícího čtyři základní svobody, tj. volný pohyb osob, zboží, kapitálu a služeb.. V třípiliřovém uspořádání struktury EU je jednotný trh součástí tzv. prvního pilíře EU, jenž je charakteristický svým supranacionálním (nadnárodním) postavením, které vyplývá z povinnosti členských zemí přijmout komunitární právo EU. V rámci jednotného trhu se realizují společné politiky EU, dotýkající se nejrůznějších sektorů společenského, hospodářského a politického života zemědělství, obchodu, dopravy, průmyslu, apod. V řadě oblastí spadajících pod první pilíř tak znamenal vstup do EU pro nové členské země významnou změnu. Jednou z nich byla oblast tvorby a provádění vnitřní i zahraniční obchodní politiky. V případě obchodu s ostatními členskými zeměmi EU začala být aplikována v plné míře zásada volného pohybu zboží, která může být omezena pouze ve výjimečných případech. Naopak obchod s tzv. třetími zeměmi je relativně přísně regulován a je charakteristický řadou specifických podmínek, které se mohou lišit v závislosti na řadě faktorů - např. na ekonomických či politických podmínkách země obchodu, na existenci nebezpečí poškození vnitřního trhu EU, druhu obchodovaného zboží, apod. Hospodářské výsledky České republiky jsou výsledkem především průmyslového sektoru, přesto je ale zemědělská výroba i s navazující potravinářskou výrobou jedním z tradičních odvětví národního hospodářství ČR a dlouhodobě se vyznačuje prověřenou vysokou kvalitou. Proto i přes skutečnost vstupu ČR do EU zůstala řada exportních trhů se zemědělskými produkty v třetích zemích zachována. Avšak nástroje, s nimiž pracovala česká obchodní politika do května 2004, byly nahrazeny smluvními nebo autonomními prostředky společné obchodní politiky a v případě zemědělského zboží a potravin vzhledem k jejich specifikům, také mechanismy společné zemědělské politiky EU. Výrazná regulace zemědělského vnitřního i zahraničního obchodu se promítnula nejen do způsobu hospodaření českých zemědělců a činnosti odbytových podniků, ale také zasáhla do kompetencí některých státních institucí, které byly pověřeny prováděním a kontrolou plnění nových pravidel a které musely být včas připraveny k aplikaci zcela nových pravidel. Mezi nejvýznamnější orgány státní správy zabývající se implementací 10

2 pravidel vyplývajících z opatření společné zemědělské a obchodní politiky EU, patří Celní správa a Státní zemědělský intervenční fond. Tato diplomová práce se zabývá aspekty zahraničního obchodu se zemědělskými a potravinářskými výrobky v regulovaných podmínkách jednotného trhu Společenství. Nabízí přehledné uspořádání tržních regulačních mechanismů, předkládá srozumitelnou deskripci dílčích nástrojů společných politik a opatření k ochraně trhu a rovněž analyzuje obecné podmínky jejich uplatňování. Jelikož základním výstavbovým pilířem mezinárodního obchodu je WTO, snaží se tato práce mj. objasnit v konkrétních případech vztah mezi předpisy komunitárního práva EU a právní úpravou WTO. V závěrečné části se práce krátce věnuje institucionálnímu zabezpečení aplikace pravidel zahraničního obchodu v ČR. Oblast nástrojů obchodní a zemědělské politiky je v této práci omezena pouze na nástroje založené články Smlouvy o založení ES. Neobsahuje analýzu ekonomických sankcí (např. embarga), neboť nemusí být vždy uvalovány čistě z ekonomického důvodu, ale mohou být reakcí i na jiné podněty. Jejich účinky pak směřují do bezpečnostní a zahraničně politické oblasti, která není předmětem společného trhu. Diplomová se práce se v některých případech zejména v části popisující opatření na ochranu trhu se zemědělskými výrobky, odkazuje nejen na zemědělskou produkci, ale i na průmyslové zboží. Nejedná se o nedůvodné odklonění od stanoveného zadání, ale o záměr, neboť v některých případech by vytržení samotné zemědělské problematiky z celkového kontextu mohlo vést ke snížení přehlednosti. Diplomová práce bude vypracována v souladu s právem EU a právem České republiky, platným a účinným k datu

3 1 PŘEHLED ŘEŠENÉ PROBLEMATIKY 1.1 Společný trh jako základ obchodních mechanismů EU a jeho vývoj na pozadí procesu evropské integrace Myšlenka vytvoření společného evropského trhu 1, jako základního předpokladu hospodářské ale i politické soudržnosti evropských zemí, se prolíná téměř celou historií procesu evropského sjednocování. Historické události, dobové politické smýšlení a v počátcích dokonce i církev ovlivňovaly vývoj integrace natolik zásadním způsobem, že je vhodné jej krátce přiblížit. Fiala, P. Pitrová, M. (2003) popisují Evropskou unii jako výsledek procesu prohlubování a rozšiřování integrace evropského kontinentu, který významným způsobem mění podobu celé současné Evropy a který ovlivňuje i ty země, které nejsou součástí tohoto uskupení. Počátky a průběh procesu sjednocování Evropy vykreslují v kontextu bohatých historických událostí, které různým způsobem ovlivňovaly snahy o evropskou integraci. Jestliže ve středověku byla primárním cílem dosažení vojenské rovnováhy a politická integrace byla spíše nevyhnutelným předpokladem, v průběhu 17. a 18. století se stala myšlenka integrace objektem zájmu nejen politických představitelů, ale i filosofů a představitelů církve. Už v tomto období existovala celá řada integračních modelů, reprezentujících však zpravidla pouze vlastní politické zájmy. V devatenáctém století byl vývoj evropské jednoty významně ovlivněn průmyslovou revolucí. Po první světové válce jsou již zřejmé první úvahy o společném trhu, neboť mezinárodní obchodní spolupráce mohla být nástrojem proti hospodářské krizi a hrozící vysoké nezaměstnanosti. Tento integrační proud představuje například založení Mezinárodního ocelářského kartelu v roce 1926 a podpis Dohody o zákazu zvyšování tarifů bez předchozí konzultace v roce Za nejvýznamnější moderní předchůdce současného integračního procesu ale autoři označují tzv. Panevropské hnutí. Panevropské hnutí blíže popisuje Schrötter, H. J. (2003) a to jako myšlenkový proud, usilující o sjednocení Evropy a ustanovení Spojených národů evropských. V jeho 1 Společný evropský trh je v literatuře často označován termínem jednotný vnitřní trh nebo pouze zkráceně vnitřní trh. Všechny termíny označují totéž - je to dáno tím, že neexistuje oficiální česká terminologie pro pojmy komunitárního práva. Například v angličtině se používá označení internal market - vnitřní trh, zatímco ve francouzštině marché unique tedy jednotný trh ( Rozehnalová, N., Týč, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie, Masarykova Universita Brno, 2006 ) 12

4 čele stál rakouský aristokrat Richard Coudenhove-Kalergi ( ), který se ve svém díle Panevropa (1923) zabývá otázkou ohrožení Evropy z východu, řeší postavení Velké Británie, dosud trvající na zachování bariér volného obchodu a zamýšlí se nad hranicemi budoucí Evropy, která by se měla stát rovnocenným hospodářským partnerem USA, Ruska, Commonwealthu a Číny. Podle Fialy, P. - Pitrové, M. (2003) představoval model Panevropské unie první skutečně politický projekt výstavby sjednocené Evropy, který vyústil ve vytvoření Panevropské unie v roce 1923, která měla být především zárukou mírového vývoje Evropy. V roce 1930 přeložil Coudenhove-Kalergi konkrétní model federace tzv. Návrh Panevropského paktu, který však nezískal potřebnou podporu politiků a jehož zánik byl urychlen hospodářskou krizí. V současné době je přístup Coudenhove-Kalergiho kladně hodnocen především díky zdůrazňování občanského rozměru integrace (výstavba Spojených států evropských by měla být procesem vycházejícím z vůle občanů ). Válečný konflikt v podobě druhé světové války opět upozornil na potřebu zmírnění rivality států, představujících potenciální zdroje agrese. Nabízené modely řešení evropské situace se značně lišily a k jejich koordinaci nedošlo ani působením v roce 1946 vytvořené Unie evropských federalistů, ani na Evropském kongresu v Haagu v roce Závěry kongresu však byly impulsem pro založení Rady Evropy (1949), jejíž pravomoci byly přijatelné pro většinu evropských zemí, bez ohledu na jejich politická a ekonomická specifika. Rozhodující vliv na proces sjednocování po druhé světové válce měla také složitá hospodářská situace Evropy, projevující se nejen ve sféře průmyslu, ale i v oblasti zemědělství. Výchozím bodem pro hospodářskou obnovu Evropy se stala až tzv. Marshallova pomoc (plán), postavená na finanční a materiální pomoci ze strany USA. Cílem projektu bylo v rámci procesu řízené obnovy hospodářství Evropy dosáhnout liberalizace obchodu, stabilizovat sektor financí a investic a vytvořit stabilní ekonomické vztahy. Tím měly být položeny základy trvalé spolupráce USA a zúčastněných západoevropských zemí nejen v oblasti hospodářské, ale i vojenské. Distribucí Marshallovy pomoci byla pověřena Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC) 2, která se současně věnovala odstraňování kvót a tarifů, 2 OEEC představovala spojení šestnácti západoevropských států za účelem společné realizace programu evropské obnovy ( ERP European Recovery Program ),: Jakmile OEEC splnila v podstatě své cíle, ukončila v roce 1961 svoji činnost. V tomtéž roce se její nástupnickou organizací stává Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD. ( Schrötter, H.J. Aktuální slovník EU, Praha, Nakladatelství Brána, 2003 ) 13

5 poradenství v oblasti mezinárodního obchodu a zavádění platebního mechanismu mezi členskými státy. V tomto místě v chronologické posloupnosti evropského vývoje společného trhu Balla, J. (2000) připomíná založení Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) v lednu 1949 v Moskvě, jejímiž zakládajícími členy byly Sovětský Svaz, Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. Měla to být odpověď východního bloku na svoji neúčast v Marshallově plánu. Postupným přidružováním dalších zemí (např. Mongolsko, Vietnam, Laos, Angola, Kuba, Etiopie) však nedocházelo k naplnění deklarovaných cílů v oblasti rozvoje národních hospodářství a technického pokroku, ale naopak byl zřejmý pokles produktivity práce a méně vyvinutý průmysl. V některých případech RVHP dokonce brzdila rozvoj vyspělejších zemí zejména Německé demokratické republiky a Československa ve prospěch přerozdělování tradičních zdrojů do méně rozvinutých zemí. Skutečnost, že členy RVHP spojovala více ideologie než ekonomika, se projevila v březnu 1991 rozhodnutím devíti zemí ukončit svoji činnost v RVHP, přičemž Československo, Polsko a Maďarsko vzápětí projevily zájem o vstup do ES. Fiala, P. - Pitrová, M. (2003) pokračují v hodnocení významu Marshallova plánu Marshallův plán a následný vznik OEEC sice významně přispěly k ekonomické obnově Evropy, nicméně se stále nejednalo o užší integrační vazby. Do centra pozornosti se dostává myšlenka vytvoření rozsáhlého evropského trhu, schopného podporovat konkurenceschopnost, stlačovat ceny a stimulovat hledání nových zdrojů. Inspirací k tomu byl i vývoj zemí Beneluxu, tvořících od roku 1948 plně funkční celní unii. Uvedené skutečnosti se staly podnětem pro vypracování tzv. Schumanova 3 plánu, výrazně ovlivněného ekonomickými teoriemi tvorby společného trhu. Stavebním kamenem Schumanova plánu bylo vytvoření společného trhu pro uhlí a ocel. Přes negativní postoj Velké Británie a severských zemí, který byl pro ostatní země citelnou ztrátou, pokračovalo jednání o založení organizace pro správu společného trhu s uhlím a ocelí velmi rychle. Příslušná smlouva byla podepsána v Paříži dne 18. dubna 1951 a v platnost vstoupila po téměř rok trvajícím ratifikačním procesu 4, v červenci Hovoříme o tzv. Pařížské smlouvě, oficiálně o Smlouvě o zřízení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Založení ESUO znamenalo nejen zvýšení produkce uhlí a oceli na společném trhu a významný rozvoj jejich obchodu, ale přispělo k urovnání poválečných vztahů mezi 3 Robert Shuman ministr zahraničních věcí Francie. Skutečný autor koncepce byl Jean Monnet, čelní představitel úřadu na podporu obnovy francouzského hospodářství 4 signatáři ESUO Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko 14

6 poraženými a vítěznými státy a k navázání širokého politického dialogu mezi západoevropskými zeměmi. Maňák, M. (2002) považuje Pařížskou smlouvu, jejímž cílem byl společný postup šesti evropských zemí ve strategickém odvětví těžby uhlí a výroby oceli, za první a základní stavební prvek Společenství, jež postupně vyústilo až v Evropskou unii. Fiala, P. Pitrová, M. (2003) dále uvádějí, že podpis Smlouvy o ESUO otevřel jejím signatářům cestu k intenzivní sektorové spolupráci. Výběr oblastí vhodných pro integraci byl předmětem jednání ministrů zahraničních věcí zemí ESUO v roce 1955 v Messině, pokračujících až do roku 1956, kdy bylo rozhodnuto o budování evropské organizace pro podporu a kontrolu jaderného výzkumu a společného trhu. Výsledné dokumenty byly podepsány dne v Římě (tzv. Římské smlouvy) a jednalo se o Smlouvu o Evropském hospodářském společenství (EHS) a Smlouvu o Evropském společenství pro atomovou energii (EURATOM) 5. Jestliže hlavním cílem EURATOM bylo vytvoření jednotného trhu s jadernými materiály a podpora jejich mírového využití, primárním úkolem EHS bylo podporovat harmonický rozvoj hospodářské činnosti v celém Společenství, zajistit trvalý a vyrovnaný ekonomický růst, stabilitu trhu, a zvyšování životní úrovně. Společný trh měl být současně základem pro skloubení zájmů průmyslových a agrárních států. Za zcela klíčové bylo považováno vytvoření společného trhu na principu volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu, a to v horizontu dvanácti až patnácti let. Maňák, M. (2002) označuje Římské smlouvy za druhý mezník v budování rozsáhlého společného trhu. Společně s Pařížskou smlouvou je považuje za základní právní a programové dokumenty evropské integrace. Fiala, P. Pitrová, M. (2003) se významem ESUO, EHS a EURATOM pro rozvoj společného trhu zabývají podrobněji. Tři evropská společenství v mnohém splnila očekávání členských států, především v oblasti vytvoření funkční celní unie a harmonizace cel jako předpokladu vytvoření společné obchodní politiky. Společný trh umožnil členským zemím uplatnit své výrobky na mnohonásobně větším teritoriu, byla navázána intenzivní ekonomická spolupráce. V kontextu významu EHS se rovněž zmiňují o společné zemědělské politice, která sice měla být od počátku součástí společného trhu, ale kterou nebylo možno konkretizovat 5 v literatuře rovněž používaná zkratka ESAE Evropské společenství atomové energie 15

7 pro spory mezi zeměmi zaměřenými více na průmyslovou oblast a Francií s Nizozemím, které byly orientovány spíše na zemědělství. Smlouva o EHS tedy obsahovala pouze závazek vytvořit společnou zemědělskou politiku v následujících dvanácti letech. Balla, J. (2000) uvádí, že dalším krokem v prohlubování evropského integračního procesu bylo vytvoření Evropského sdružení volného obchodu (ESVO/EFTA) 6, které bylo výsledkem úsilí Velké Británie, dosud zastávající rezervovaný postoj k nadnárodní integraci. Tato koncepce, završená podepsáním tzv. Stockholmské smlouvy v roce 1960 sedmi evropskými státy 7, byla oproti EHS relativně volným tržním uskupením. Zabývala se ale výhradně obchodem s průmyslovými výrobky a netýkala se zemědělské produkce a rybolovu. K problematice zemědělství se obrací i Fiala, P. Pitrová, M. (2003) úsilí o vybudování společného trhu znamenalo počátkem šedesátých let zejména pro EHS dořešit otázku společné zemědělské politiky, která vycházela z potřeby potravinové soběstačnosti západní Evropy. Projednávání principů společné zemědělské politiky však probíhalo velmi dlouho a ke konsensu došlo až v roce Jak píše Balla, J. (2000), proces evropské integrace a budování jednotného trhu byl ovlivňován i řadou politických událostí hovoří o politické krizi, do níž se Společenství dostalo v roce Jejím důsledkem bylo například definitivní ztroskotání jednání o rozšíření ES o nové státy v čele s Velkou Británií, institucionální roztříštěnost 8 nebo konflikt týkající se rozhodování v závažných otázkách 9. Negativní dopad mělo i napětí v mezinárodní bezpečnostní politice, zejména mezi SSSR a USA. Negativní dopady politické krize rovněž popisují Fiala, P. Pitrová, M. (2003) - rozeznávají však v tomto období i pozitivní faktory vývoje společného trhu - dobudování celní unie k 1.červenci 1968 nebo zvýšené úsilí Komise o urychlenou realizaci společného trhu. Současně konstatují, že přes všechny problémy šedesátých let, do nichž se integrační proces dostal, došlo z velké části k naplnění cílů zakládajících smluv. Dále konstatují, že na počátku sedmdesátých let se Společenství dostává do ekonomických problémů ve světovém obchodu dominuje japonský a americký obchodní potenciál, dochází ke snížení konkurenceschopnosti a propadu obchodní bilance. 6 v literatuře též užívaná zkratka ESVO 7 Velká Británie, Dánsko, Norsko, Švédsko, Rakousko, Švýcarsko, Portugalsko 8 odstraněno až v roce 1965 tzv. Slučovací smlouvou, vytvářející jednotné orgány pro všechna Evropská společenství 9 vyřešeno tzv. Lucemburským kompromisem v roce 1966, jehož podstatou byla možnost uplatnění faktického veta při hlasování v Radě při současném zachování textu zakládajících smluv 16

8 Společenství se sice z hlediska ekonomických stupňů integrace nachází nad úrovní celní unie, ale vlivem řady omezení členských států není schopno dosáhnout vytvoření společného trhu, a to ani dlouho po datu jeho původně plánovaného dokončení Následující období je charakteristické nejen ekonomickými problémy Společenství, ale současnou snahou o revitalizaci projektu společného trhu. Za vrchol dlouhodobého úsilí o reformu ES lze považovat rok Nově jmenovaná Komise v čele s Jacquesem Delorsem považovala za klíčové úkoly finanční ozdravění ES, které se potýkalo s růstem nákladů na společnou zemědělskou politiku a dokončení projektu čtyř svobod. Proto Komise pod vedením lorda Arthura Cockfielda 10 vypracovala dokument s názvem Dokončení vnitřního trhu, označovanou často jako Bílá kniha o vnitřním trhu. Bílou knihu o vnitřním trhu popisuje Schötter, H.J. (2003) jako katalog obsahující přibližně 300 návrhů a opatření nezbytných k odstranění hranic v rámci ES a vytvoření jednotného trhu. Jak dále autor uvádí, jejím přínosem bylo nejen definování všech stávajících překážek volného pohybu, ale také určení konkrétního data pro dokončení Evropy bez hranic na 1. leden Bílá kniha o vnitřním trhu se stala podkladem pro vypracování Jednotného evropského aktu (JEA/SEA Single European Act), zásadního dokumentu na cestě v budování jednotného vnitřního trhu. Janatka, F. et al. (2004) píše, že k naplnění cílů projektu jednotného trhu bylo zapotřebí přijmout stovky harmonizačních opatření, což bylo možné pouze díky reformě institucí a rozhodovacího mechanismu EHS, kterou provedl Jednotný evropský akt. Dále uvádí, že díky JEA nastala natolik mohutná obnova dynamiky integrace, že se členské státy byly ještě do konce desetiletí schopny dohodnout na vytvoření hospodářské a měnové unie, což JEA původně pouze naznačoval. Také Balla, J. (2000) považuje JEA za klíčový dokument pro obnovení dynamiky budování společného trhu. Uvádí že JEA, který vstoupil v platnost 1. července 1987, doplnil, revidoval a dále rozvíjel Římské smlouvy, kterými bylo v roce 1957 zřízeno EHS a EURATOM a které již v době svého vzniku předpokládaly vytvoření ekonomického prostoru bez vnitřních hranic. Období následující po přijetí JEA hodnotí Fiala, P. Pitrová, M. (2003) pro dokončení společného trhu jako příznivé je zřejmá snaha o vytvoření jednotného trhu, 10 britský komisař pro obchod 17

9 aktuálně se řeší i zmírňování hospodářských rozdílů mezi členskými zeměmi 11, uskutečňuje se finanční reforma 12. Vývoj společného trhu ovlivňují i politické změny v zemích SVE po rozpadu komunistického režimu a tendence dalšího rozšiřování Společenství. Podle Balla, J. (2000) tyto politické změny urychlily proces vnitřního vývoje i v samotných ES, jejichž vnitřní vrcholí přijetím návrhu smlouvy o Evropské unii, podepsaný 7. února 1992 v Maastrichtu. Z pohledu budování vnitřního trhu je však považována za důležitější Dohoda o vytvoření Evropského hospodářského prostoru (EHP) z října 1991, sestávajícího ze zóny volného obchodu ES se zeměmi ESVO a následný podpis příslušné smlouvy v květnu Vytvoření EHP chápe jako předchůdce formálního okamžiku dobudování jednotného vnitřního trhu, za nějž považuje původně stanovený datum t.j. 1.leden Smlouvou o EU se z pohledu vnitřního trhu zabývají i Fiala, P. Pitrová, M. (2003), podle nichž Smlouva o EU znamenala nejen posun směrem k supranacionálnímu charakteru Společenství, ale i k vybudování koncepce tzv. tří pilířů EU, do nichž se budou třídit jednotlivé oblasti zájmu EU. První pilíř tvoří původní Smlouva o EHS, přejmenovaná Smlouvou o EU na Smlouvu o Evropském společenství. Na jejím základě jsou prováděny všechny společné politiky a aktivity, navazující na agendu jednotného trhu. Dále dochází k separaci agendy Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a agendy Justice a vnitra, které tvoří zbývající dva pilíře pomyslné konstrukce tzv. Maastrichtského chrámu. Jak uvádí Urban, L. (2002) konec roku 1992 byl datem realizace návrhů Bílé knihy z roku Jednotný trh byl sice spuštěn počátkem roku 1993, avšak pouze v hrubých rysech a bez dokončeného právního rámce. Následné úsilí o odstranění nedostatků vyústilo v sestavení a přijetí zvláštního Akčního plánu v červnu 1997, díky němuž se podařilo výrazně pokročit při dokončování právního rámce vnitřního trhu. Při plnění jeho čtyř strategických cílů 13 však dává Komise poprvé najevo, že vnitřní trh nebude vzhledem k vývoji společnosti možno nikdy považovat za zcela dokončený. 11 tzv. politika koheze 12 např. realizace tzv. Delorsova balíku I. schváleného v únoru 1988, jehož cílem bylo mj. snížení nákladů na společnou zemědělskou politiku nebo tzv. Cecchiniho zpráva, rovněž z února 1988, která byla přehledem výhod plynoucích z úplného dokončení jednotného trhu a současně vyčíslením nákladů v objemu 200 mld. ECU, vzniklých následkem roztříštěnosti trhu ES 13 čtyři strategické cíle Akčního plánu 1.zefektivnit pravidla vnitřního trhu 2.odstranit zbývající deformace vnitřního trhu 3.odstranit zbývající bariéry tržní integrace 4.formovat vnitřní trh k maximálnímu prospěchu občanů ES 18

10 Přestože podle Balla, J. (2000) dochází dnem 1. ledna 1993 k formálnímu dokončení procesu budování jednotného vnitřního trhu a tedy k naplnění čtyř základních svobod, nepovažuje toto datum za konečný bod celého procesu, ale uznává nutnost dalšího vývoje vnitřního trhu cestou realizace projektu Hospodářské a měnové unie (HMU), kterou si EU stanovila v Maastrichtské smlouvě. Potřebu chápat vnitřní trh jako kontinuální proces, deklaruje i Urban, L. (2002) který argumentuje závěry jarního zasedání Evropské rady v Lisabonu v roce 2000, kde byl vytyčen nový strategický cíl pro příští desetiletí : Stát se nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou, schopnou udržitelného hospodářského růstu s více lepšími pracovními místy a s větší sociální soudržností Jednotný vnitřní trh a jeho společné politiky Ekonomickou podstatou společného trhu se zabývají Samuelson, P.A. Nordhaus, W.D. (1991) vytvoření evropského společného trhu, který odstranil cla a další obchodní překážky, předkládají jako klasický příklad rozšíření trhu, oživení zdravého, silného a efektivního konkurenčního prostředí a povzbuzení tržní integrace. Had, M. - Urban, L. (2000) považují jednotný vnitřní trh za základ současného Evropského společenství. Proto přizpůsobení se pravidlům a zapojení do společného trhu byly společně s komplexním přijetím legislativy, která fungování tohoto trhu upravuje, jedny z hlavních podmínek vstupu přidružených zemí do EU. Jednotný vnitřní trh definují Fiala, P. Pitrová, M. (2003) takto : Společný trh, později často označovaný jako jednotný trh, je prostorem s volným pohybem zboží, osob, služeb a kapitálu. Jednotný trh představuje v rámci evropského integračního procesu komplexní cíl, jehož součástí jsou jak společné politiky, tak i navazující aktivity v podobě například regionální politiky nebo sociální koheze. Společný trh chápou jako samostatnou kategorii ekonomické integrace, která se vyvíjí v určitých stupních : 1. stupeň zóna volného obchodu, představující zrušení všech tarifních i kvantitativních obchodních omezení mezi dvěma a více státy, přičemž každý stát si zachovává vlastní celní předpisy ve vztahu k jiným zemím 2. stupeň celní unie, která znamená rozšíření zóny volného obchodu o společný celní sazebník vůči třetím zemím 14 Dokumenty Evropské unie, pravidelná příloha Mezinárodní politiky, č. 5/

11 3. stupeň společný trh, tj. rozšíření volného pohybu zboží o volný pohyb osob, služeb a kapitálu, který je chráněn společnými pravidly hospodářské soutěže 4. stupeň měnová unie, doplňující společný trh o společnou měnu, jednotný měnový systém a centrální banku 5. stupeň hospodářská unie, která je plnou integrací členských států v nadnárodních orgánech, tvořících společné hospodářské politiky a jednotný daňový systém. Završením evropského integračního procesu je tedy chápána hospodářská a měnová unie. Těchto vyšších stupňů integrace však může ES dosáhnout pouze za předpokladu vytvoření nižší úrovně, kterou je právě společný trh. Ten se tak stává neopominutelným článkem ekonomického integračního procesu. Proto je období let 1957 až 1993 charakteristické téměř výhradním zaměřením Společenství na vybudování jednotného trhu. Maňák, M. (2002) uvádí, že vytvořením jednotného evropského trhu vznikl největší trh na světě bez vnitřních překážek. Naplněním deklarované zásady volného pohybu zboží došlo k zásadním změnám v pravidlech zahraniční výměny zboží. Pro výrobky, mající původ nebo status v zemích ES, platí svoboda pohybu a požívají společnou celní ochranu vůči třetím zemím. Odstraněny byly i netarifní a technické překážky, uvažuje se rovněž o postupném odstranění překážek v oblasti daní. Fiala, P. Pitrová, M. (2003) doplňují charakteristiku jednotného trhu specifikací jednotlivých politik, které na agendu jednotného trhu navazují a jehož jsou neodmyslitelnou součástí. Tyto politiky nedělí do žádných kategorií, pouze popisují základní charakteristiky a principy těch politik, které pokládají za nejdůležitější za tu pokládají především politiku vnějších obchodních vztahů (SOP) a SZP. Odlišně klasifikují jednotlivé politiky EU Had, M. a Urban, L. (2000), kteří je dělí je na dva základní druhy : a) tzv. společné politiky, které provádějí orgány EU (Rada a Komise), disponující přenesenou pravomocí od členských států. Jmenovitě se jedná o SOP, SZP, společnou dopravní politiku a od roku 1999 také o měnovou politiku. b) tzv. komunitární politiky, jejichž těžiště zůstává v členských státech a orgány EU pouze zajišťují jejich koordinaci a harmonizaci. Jde zejména o politiku sociální, regionální, vědeckotechnickou a politiku ochrany životní prostředí. 20

12 Další možnou kategorizaci politik EU lze nalézt na internetových stránkách Úřadu vlády ČR (2007), které politiky dělí rovněž podle kritéria dělby pravomocí a kompetencí, ovšem na tři základní skupiny : a) politiky oblastí s výlučnými kompetencemi EU charakteristické monopolním postavením EU v tvorbě jejich pravidel - členské země mohou přijímat rozhodnutí pouze s povolením orgánů EU. Sem řadí především oblast zahraničního obchodu, cel, měnové politiky a část problematiky vnitřního trhu. b) politiky oblastí se sdílenými kompetencemi členské země mohou vydávat vlastní legislativu jen tehdy, pokud neexistuje společná evropská úprava. Sem řadí zejména oblast čtyř svobod vnitřního trhu, zemědělství a rybolov, dopravu, sociální politiku, ochranu životního prostředí, ochranu spotřebitele, ochranu hospodářské soudržnosti, oblast občanství EU, daňovou politiku a další. c) ostatní oblasti které zůstávají zcela v kompetencích členských zemí a EU nemá právo v nich přijímat žádná rozhodnutí. Členské státy například zcela samostatně rozhodují o své vnitřní organizaci, systému veřejné správy, organizaci bezpečnostních složek, justice, zdravotnictví, mzdové politice, apod. Janatka, F. et al. (2004) zastává názor, že společně koordinovanými politikami jsou posilována pouta spolupráce a sociální soudržnosti mezi účastníky společného trhu, jehož principy dnes tvoří nezpochybnitelnou a členskými státy všeobecně sdílenou základnu evropské integrace. 1.3 Společná obchodní politika ( SOP ) Základní informace o SOP poskytují internetové stránky Ministerstva obchodu a průmyslu ČR (2005b) : SOP je nástrojem evropské celní unie pro uplatňování jednotné úpravy obchodních vztahů vůči třetím zemím. Je politikou společnou a závaznou pro všechny členy EU. Představuje hlavní složku a nejvíce integrovanou oblast celého komplexu vnějších vztahů EU, principiálně vycházející z článku 133 Smlouvy o založení ES. Z věcného hlediska se SOP zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a obchodní ochranná opatření, jako jsou například opatření pro případ dumpingu a subvencování. 21

13 Historickými důvody, které vedly ke společné koncepci obchodních pravidel v rámci EU, se krátce zabývá Schötter, H.J. (2003) bezprostřední obchodní restrikce v podobě cel a množstevních omezení dovozu či vývozu, zmizely realizací evropského vnitřního trhu, tedy k datu Oproti tomu však nabyla na významu nepřímá, neboli netarifní (mimotarifní) obchodní omezení, v podobě například kontrolních postupů, předpisů, kvalitativních požadavků či technických norem. Tato opatření byla v každé členské zemi EU odlišná a tím bránila volné směně zboží. K praktickému uskutečnění vnitřního trhu proto bylo nezbytné provést především unifikaci legislativy a zakázat veškerá obchodní omezení ztěžující svobodný obchod, s výjimkami případů, kdy je nutné chránit lidské zdraví, lidské životy nebo životní prostředí. Pocci, J. Vítkovská, A. et al. (2004) definují SOP rovněž jako politiku založenou na jednotných zásadách, přičemž uvádí například uplatňování jednotného celního sazebníku při dovozech a vývozech zboží. Zvláštní důraz klade na povinnost všech členských zemí EU zachovat jednotný přístup a dodržovat jednotné podmínky při obchodování se třetími zeměmi. Dále Pocci, J. Vítkovská, A. et al. (2004) konstatují, že obchodní vztahy EU se třetími zeměmi jsou proto charakteristické celou řadou tzv. preferenčních obchodních dohod, přičemž mohou existovat i samostatné dohody pro vybrané zemědělské výrobky, případně se může jednat o tzv. dohody o zónách volného obchodu. Po vstupu kandidátských zemí do EU ke dni se všechny tyto dohody staly pro nové členy EU závazné v této souvislosti je třeba si uvědomit, že těchto dohod měla EU uzavřeno o mnoho více, než kolik jich měly uzavřeny jednotlivé kandidátské země před datem vstupu do EU. Rovněž internetové stránky Úřadu vlády ČR (2007) poukazují na zákaz samostatného provádění vlastní nezávislé zahraničně obchodní politiky a tvorby vlastních vnějších hospodářských vztahů jednotlivými členskými zeměmi EU. Současně však upozorňují na existenci určitých oblastí, v nichž členské země mohou provádět samostatné kroky v obchodních vztazích se zahraničím. Členská země může například uzavírat s třetí stranou dohodu o hospodářské, průmyslové a vědeckotechnické spolupráci, jejíž znění však nesmí být v rozporu se zásadami SOP. V pravomoci členského státu také zůstává rozhodování o tom, co se bude vyvážet a dovážet a s kým bude stát obchodovat. Uplatňování systému obchodních mechanismů SOP v zahraničním obchodě je podle Vítkové, A. Pocci, J. Gaisbachera, J. (2004) jedním ze stabilizačních faktorů 22

14 dovozu a vývozu vybraných zemědělských výrobků. Součástí tohoto systému jsou dovozní a vývozní licence pro zemědělské a potravinářské výrobky a také systém uplatňování vývozních náhrad. Z hlediska použitých nástrojů lze SOP členit podle klasického principu na autonomní a smluvní (Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, 2005b,2005c). Autonomní obchodní politika zahrnuje všechna opatření týkající se dovozu a vývozu zboží, jež EU uplatňuje mimo rámec smluvních závazků vůči třetím státům a používá je tedy autonomně. Patří sem především společné dovozní a vývozní předpisy, dále ochranná opatření, opatření proti nekalým obchodním praktikám, kvantitativní omezení a zahraničně politicky motivované obchodní zákazy. Smluvní obchodní politika zahrnuje veškerá smluvní ujednání EU se třetími zeměmi o dovozu a vývozu zboží. Tato omezení se mohou týkat jednotlivých zemí či jejich uskupení nebo regionů, mohou však mít i globální dimenzi, jako je tomu v případě Světové obchodní organizace 15 (WTO). Mechanismy SOP se promítají do celé řady odvětví a sektorů hospodářství EU a jejich členských zemí. Logicky zasahují i do společné zemědělské politiky EU, kde tvoří základ celé řady opatření a nástrojů regulace obchodu se zemědělskými produkty a jsou součástí jednotných organizací trhu se zemědělskými výrobky. (Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, 2005b) 1.4 Společná zemědělská politika ( SZP ) Kočíková, P. (2000) v krátkosti připomíná některá základní ustanovení článku 32 konsolidované verze Římské smlouvy, týkající se SZP :.společný trh se vztahuje i na zemědělské produkty a obchod se zemědělskými výrobky. Fungování a rozvoj společného trhu se zemědělskými produkty musejí být doprovázeny zavedením společné zemědělské politiky. Na Římské smlouvy z roku 1957 se odkazuje i Schötter, H.J. (2003), který uvádí, že uskutečňování SZP bylo vytyčeno jako důležitý úkol už ve Smlouvě o založení EHS, což od počátku deklarovalo snahu dosáhnout vedle společného trhu s uhlím a ocelí, atomovou energií a průmyslovými výrobky, také volného trhu se zemědělskými produkty. 15 po rozšíření EU zůstala ČR a další nové členské státy členy WTO - respektují však skutečnost, že členem WTO je současně s členskými státy EU také Evropské společenství a že za Společenství jedná Evropská komise 23

15 Fiala, P. Pitrová, M. (2003) však poznamenávají, že k faktickému založení SZP došlo až 14. ledna 1962, kdy byl vytvořen hlavní finanční nástroj zemědělské politiky Evropský zemědělský usměrňovací a garanční fond ( EAGGF ). Základní a srozumitelnou charakteristiku SZP v obecné rovině nabízejí internetové stránky Úřadu vlády ČR (2007) : SZP je jednou z nejstarších a nejrozsáhlejších politik EU, jejímž cílem je zajištění přijatelných cen potravin pro evropské spotřebitele, dostatečných příjmů pro zemědělce, stabilita životní úrovně ve venkovských regionech a zabezpečení řádného zásobování a dodávek zboří spotřebitelům za přiměřené ceny. SZP využívá principů jednotných cen, celních bariér, preferencí produktů zemí Společenství a dotací farmářům. Definici SZP ve vazbě na změnu kompetencí předkládá Gozora, V. et al. (2006) : SZP je obecně považována za jednu z nejstarších platných mezinárodních politik v EU a zemědělský sektor je historicky prvním odvětvím ekonomiky, v němž bylo rozhodování převedeno z národních na evropskou úroveň. Východiska SZP se snaží vystihnout i Bokorová, M. Kobidová, T. (2004) prostředí Evropské unie je tvořeno převážně venkovskými oblastmi. Hlavními činnostmi venkova byly vždy zemědělství a lesnictví, které sehrávaly klíčovou úlohu při určování stavu venkovské ekonomiky. I když dochází k postupnému poklesu podílu zemědělství na hospodářských aktivitách venkova, jeho přínos společensko-ekonomickému rozvoji venkovských oblastí je nadále velmi významný. SZP byla vyvinutá právě ke zohlednění těchto skutečností a její rozvoj je směřován tak, aby pružně reagovala na problémy venkova EU. Vztah společného trhu a SZP se odráží v základních principech SZP, které jak uvádějí Cyvinová, P. a Černíková, R. (2004), jsou na sobě navzájem nezávislé. První z nich spočívá v zavedení stejných podmínek společného trhu pro všechny zemědělské produkty. Důsledkem je určování jednotných cen zemědělských komodit, jejichž výše jsou výsledkem administrativních rozhodnutí, nikoliv výsledkem působení tržního prostředí. Druhým principem SZP je zvýhodnění zemědělské produkce EU před zahraničními výrobky. Dopadem je řízená ochrana zemědělského sektoru před dovozem za současné podpory exportu, s cílem zajistit konkurenceschopnost na zahraničních trzích. Třetí princip je finanční solidarita tzn. že náklady na SZP jsou hrazeny ze společného rozpočtu. 24

16 Fiala, P. Pitrová, M. (2003) představují SZP jako nedílnou součást společného trhu, jejíž vytvoření však patří k nejkontroverznějším krokům Společenství. Na jedné straně se díky realizaci SZP podařilo dosáhnout zvýšení objemu produkce potravin a současně SZP přispěla k rozvoji zemědělského sektoru, dokázala stabilizovat ekonomickou situaci venkova a zajistila zvýšení životní úrovně velké skupiny obyvatelstva zaměstnaného v zemědělství. Na druhé straně ale SZP v průběhu vývoje zatěžovala rozpočet Společenství mnohem více, než ostatní aktivity - proto bývá označována za oběť svých vlastních úspěchů. K negativním důsledkům patří mj. také vývoj vnějších vztahů Společenství ovlivněný řadou mezinárodních sporů, vzniklých v důsledku dotování vývozu vysoce nákladové produkce potravin na světové trhy. Z ekonomického hlediska definují SZP Vítková, A. Pocci, J. Gaisbacher, J. (204) jako nástroj fungování a rozvoje společného trhu se zemědělskými výrobky a považují ji za jednu z nejdůležitějších politik Evropské unie, která na sebe váže až 45 % výdajů celkového rozpočtu EU. Jak uvádí Jedlička, J. (2004), vývoj SZP nutně vedl k přijetí řady reforem, ale bohužel ani opatření v rámci Agendy 2000 nepřinesla očekávané výsledky. Tato situace současně s rozšířením EU o deset nových států, z nichž některé disponovaly velmi silným zemědělským sektorem 16, vedla k přijetí dohody o radikální reformě zemědělské politiky EU 17, která je současně nezbytným předpokladem pro další jednání v rámci WTO. Klíčovým prvkem reformy je zrušení vazby mezi dotacemi a objemem zemědělské produkce, což má zabránit nadvýrobě a donutit farmáře orientovat výrobu více na potřeby trhu. Tato reforma je dosud nejradikálnější změnou SZP za celou dobu její existence. Přes existenci všech dosud realizovaných reforem však podle Fialy, P. a Pitrové, M. (2003) zůstává SZP komplexem vzájemně propojených principů a opatření, které dohromady s pravidly SOP vytvářejí systém umožňující Evropské unii řídit zemědělský sektor jak v oblasti společného vnitřního trhu, tak v oblasti zahraničního obchodu. Dopadem vstupu nových členských zemí do EU se zabývají Had, M. - Urban, L. (2000) všechny členské státy měly před vstupem do EU podrobně rozpracované národní zemědělské politiky, často spojené se značnými státními subvencemi. S přechodem k SZP byly všechny pravomoci v této oblasti převedeny na orgány EU, což znamenalo konec samostatných národních politik v zemědělském sektoru. 16 především Polsko 17 reforma z června 2003 vypracovaná týmem komisaře pro zemědělství Franze Fishlera 25

17 Jak uvádí Gozora, V. et al. (2006), přistupující země se staly členy EU ve specifickém období vývoje SZP v období pokračujících rozsáhlých reforem. Přesto aplikace nových pravidel SZP vytvořila příznivé podmínky pro zvyšování efektivity a produktivity v zemědělství, a to navzdory počáteční nízké úrovni alokovaných finančních zdrojů z rozpočtu EU. Už zkušenosti z prvního roku potvrdily, že restrukturalizované zemědělství je v řadě oblastí plně konkurenceschopné. Had, M. Stach, S. Urban, L. (2006) rovněž konstatují, že zapojení České republiky do SZP vytváří příznivé podmínky pro rozvoj českého zemědělství. Čeští zemědělci mají neomezený přístup na rozsáhlý agrární trh EU, mohou využívat výhod plynoucích z garantovaných cen a dotací z fondů EU, jejich příjmy jsou doplňovány přímými platbami. Autoři dále uvádějí, že vstup do EU českým zemědělcům významně pomohl, neboť v zemědělském sektoru došlo k významnému zvýšení dotací. Za dva roky vstupu ČR do EU vykazuje české zemědělství zisk, zatímco během předchozích pěti let před vstupem do EU bylo toto odvětví převážně ztrátové. 1.5 Zahraniční obchod se zemědělskými a potravinářskými produkty, regulace trhu Samuelson, P.A. a Nordhaus, W.D. (1991) přikládají v obecné rovině mezinárodnímu obchodu velký význam, který spočívá v možnosti státu spotřebovat více statků všech druhů, než by bylo možné v případě uzavření hranic před výrobky z jiných zemí. To výrazně rozšiřuje spotřební možnosti země. Postavení zahraničního agroobchodu z hlediska kompetencí a pravomocí na úrovni členských států a úrovní EU popisují internetové stránky Úřadu vlády ČR (2007) : zahraniční obchod, jako samostatná ekonomická kategorie, je jednoznačně oblastí s tzv. výlučnými kompetencemi EU, v níž má EU v podstatě monopol na tvorbu pravidel a členské země mohou přijímat rozhodnutí pouze se souhlasem EU. Zemědělství spadá do oblasti tzv. sdílených kompetencí, což znamená, že členské státy mohou vydávat vlastní legislativu za předpokladu, že neexistuje společná evropská úprava. Vzhledem ke koncepci obou politik je zřejmé, že současný zahraniční agroobchod EU je přísně sledovanou a regulovanou oblastí společné ekonomiky. Nejedná se tedy o typicky volný trh, ale o oblast sledující především cíl soběstačnosti v produkci potravin, kterého má být dosaženo cestou společné organizace zemědělských trhů. 26

18 Podle Rozehnalové, N. a Týče, V. (2006) patří obchod se zemědělskými produkty jak z pohledu celosvětového, tak z pohledu integračních celků a jednotlivých států, k velmi citlivým položkám. Vyplývá to už z historie GATT a následně i z jednání o zřízení WTO, kde existovaly oblasti, které si vynutily zvláštní pravidla zemědělské produkty nepatří v žádném případě ke zboží, které snese stejné zacházení jako např. průmyslové výrobky. Jak píší Vítková, A. Pocci, J. Gaisbacher, J. (2004), základním předpokladem pro dosažení cílů SZP je zavedení společné regulace zemědělského trhu s vybranými zemědělskými komoditami v EU. Společná regulace trhu může zahrnovat zavedení veškerých opatření, nutných k dosažení stanoveného cíle - těmi mohou být například regulace cen, regulace objemu výroby, podpora výroby a odbytu určených výrobků, skladování, opatření přechodného časového charakteru, apod. Holman, R. (2005) definuje regulaci v mezinárodním obchodu takto Regulace chrání výrobce před konkurencí, protože stát kontroluje vstup nových firem na regulovaný trh a požaduje od nich plnění různých podmínek. To přináší výrobcům značné výhody. Samuelson, P.A. Nordhaus, W.D. (1991) doplňují, že regulace spočívá v pravidlech a zákonech vlády vydávaných k vyvolání změny nebo ovlivnění aktivit ekonomických podniků. Ekonomická regulace je zaměřena především na ovlivňování cen, druhů produktů a podmínek vstupů a výstupů v určitém odvětví. Jak uvádějí Vítková, A. Pocci, J. Gaisbacher, J. (2004), jednotlivé nástroje a regulační opatření zahraničního obchodu se zemědělskými výrobky vyplývají ze dvou základních principů SZP princip kompenzační, s nímž se spojena otázka finanční solidarity mezi členskými zeměmi EU a princip preference domácí zemědělské produkce. Vytvoření specifických regulačních mechanismů tzv. tržních řádů pro zemědělské produkty, považují společně s dalšími nástroji (podporou cen vybraných výrobků, regulací objemu výroby, apod.) za základ jednotného trhu. Termín preference členských zemí vysvětlují jako upřednostňování prodeje domácích produktů před nákupem z nečlenských zemí, prostřednictvím výběru cel při dovozu nebo poskytováním vývozních náhrad při vývozu. Za nezbytné považují vytvoření systému dohledu při obchodní výměně s třetími zeměmi, založený na vzájemné spolupráci těchto zemí a systému regulace importu a exportu na základě licencí. Naplnění principu finanční solidarity spatřují autoři v založení příslušného fondu, z něhož budou financovány projekty související se SZP. 27

19 Had, M. - Urban, L. (2000) shrnují nástroje SZP takto : v roce 1968 byly zavedeny jednotné ceny, což znamenalo, že pohyb zemědělských výrobků se začal uskutečňovat na základě administrativně, nikoli tržně určovaných cenách. Jsou zavedeny tzv. intervenční ceny, které u většiny zemědělských produktů garantují zemědělcům jistotu jejich prodeje. Tím je však stimulován růst nadprodukce a proto nezbývá, než současně financovat její skladování a export. Hodlá-li zemědělec svoji produkci vyvézt, dostane vzhledem k nižší ceně na světovém trhu exportní dotaci, která je v podstatě příplatkem do úrovně intervenční ceny. Různé druhy intervencí se v současnosti dotýkají až 94 % veškeré zemědělské produkce a jen u její malé části je tvorba cen je ponechána trhu. Intervenční nákupy vysvětluje Holman, R. (2005) jako druh zásahu státu do ceny zboží, jímž se snaží zajistit výrobcům vyšší cenu, než jakou by vytvořil trh. Cílem státních intervenčních nákupů je stabilizace ceny. Jak uvádí Fiala, P. Pitrová, M. (2003), systém regulačních opatření se v průběhu vývoje SZP ukázal jako nedostačující a proto byla postupně zaváděna další opatření, někdy i přechodného charakteru, individuálně reagující na aktuální stav specifických faktorů, ovlivňujících mj. i sektor zemědělství. Příkladem přechodného opatření může být zavedení tzv. zelených měn, později tzv. měnových kompenzačních dávek, reagujících na měnovou nestabilitu či na fixaci evropských měn na americký dolar počátkem osmdesátých let. Dalším nástrojem bylo zavedení množstevních kvót, které měly čelit trvalému nárůstu zemědělské nadprodukce a tím přispět ke snížení stále se zvyšujících nákladů na zajištění garantovaných cen, které znamenaly základní rozpočtový problém SZP a v roce 1988 přivedly ES na hranici finančního kolapsu. Podle Bokorové, M. a Kobidové, T. (2004) mělo největší význam pro současnou koncepci nástrojů SZP přijetí souboru reformních návrhů nazývaného Agenda 2000 a následné přijetí na něj navazující další reformy způsobu podporování SZP v červnu Reforma z roku 2003 zavedla jednotné platby, nahrazující většinu přímo vyplácených subvencí, poskytovaných farmářům v rámci Agendy Hlavním cílem jednotných plateb, jejichž hlavní charakteristikou je nezávislost na produkci, je přimět farmáře více se orientovat na trh a uplatnit jejich podnikatelský potenciál. 28

20 2 CÍL PRÁCE Tato diplomová práce se snaží v logickém sledu dospět k svému hlavnímu cíli, kterým je poskytnutí komplexního přehledu problematiky zahraničního obchodu se zemědělskými výrobky v podmínkách jednotného trhu z hlediska uplatňování pravidel SOP a SZP Českou republikou po Diplomová práce se zaměřuje především na popis, analýzu a zhodnocení významu jednotlivých regulačních mechanismů a jejich dílčích nástrojů, aplikovaných členskými státy EU při zabezpečování pravidel mezinárodního obchodu se zemědělskými výrobky a potravinami v prostředí komunitárního práva EU. Současně se ale zabývá historickými souvislostmi a vzájemnými vazbami světového obchodního práva, reprezentovaného WTO a evropského práva komunitárního. Hlavního cíle diplomová práce dosahuje pomocí postupného plnění svých dílčích cílů v rámci jednotlivých kapitol a podkapitol. Cílem úvodního přehledu současného stavu řešené problematiky je objasnit historické důvody vzniku jednotného trhu a jeho společných politik v podmínkách utváření ES a vývoje evropské integrace. Přehled řešené problematiky rovněž hodnotí význam zahraničního obchodu v rámci evropského hospodářského systému a přibližuje filosofii společných politik EU z pohledu ochrany a podpory trhu se zemědělskými výrobky. Výsledky práce jsou nejvýznamnější částí diplomové práce jsou kompilátem nejdůležitějších poznatků, získaných studiem odborné literatury a dostupných zdrojů informací a jejich zpracováním, analýzou a vyhodnocením. První podkapitola této části má vyjasnit legislativní rámec, z něhož opatření týkající se zahraničního obchodu se zemědělskou produkcí vyplývají a který danou problematiku zastřešuje. Cílem této podkapitoly je především přiblížit prameny a právní základy regulace zahraničního agroobchodu a ochrany vnitřního trhu, poukázat na úzké vazby právní úpravy WTO a aktů sekundárního práva EU a nastínit právní postavení ČR v mezinárodně právních obchodních vztazích po vstupu do EU. Cílem druhé podkapitoly této části je poskytnout základní charakteristiku SOT se zemědělskými produkty, zhodnotit její vliv na zahraniční obchod a přiblížit aktuální vývojové trendy v této oblasti ve vazbě na proces simplifikace zemědělské legislativy EU. 29

21 Třetí a čtvrtá podkapitola předkládá komplexní přehled, charakteristiku a podmínky aplikace jednotlivých autonomních i smluvních opatření a nástrojů společné obchodní a společné zemědělské politiky, které EU uplatňuje v rámci společných organizací zemědělských trhů při obchodu se třetími zeměmi. Poslední část výsledků práce se krátce věnuje státním institucím ČR, které v postavení výkonných orgánů na národní úrovni realizují regulační opatření na ochranu nebo podporu zemědělského trhu, kontrolují plnění dovozních nebo vývozních podmínek a koordinují mezinárodní obchodní vztahy. Cílem této podkapitoly je kompaktně uzavřít analyzovanou problematiku. 30

22 3 METODIKA PRÁCE Objektem zkoumání diplomové práce jsou mechanismy a nástroje regulace zahraničního obchodu se zemědělskými výrobky a potravinami v podmínkách jednotného trhu EU. Základem pro vypracování diplomové práce bylo studium odborné literatury domácích i zahraničních autorů. Pro splnění vytyčených cílů je text diplomové práce rozdělen do logicky a věcně navazujících kapitol a podkapitol, v jejichž rámci jsou plněny stanovené dílčí cíle. Při zpracování zvolené problematiky byly použity následující metody : - analýza a syntéza údajů z literárních zdrojů vyhodnocení poznatků, získaných v oblasti zahraničního ochodu ve vzájemných souvislostech - komparace základních charakteristik vyhodnocených údajů z různých pramenů - selekce poznatků o pravidlech regulace zahraničního agroobchodu v závislosti na aktuálním právním stavu - evalvační metoda vyhodnocení na základě zevšeobecnění - deskripce metoda věcného popisu všeobecných poznatků - kompilace metoda shrnutí podstatných faktů o jednotlivých nástrojích společných politik, uplatňovaných v zahraničním agroobchodu - interpretace metoda určení způsobu sdělení zjištěných údajů (popis, graf, tabulka, odkaz na použitý zdroj, apod.) Použité metody byly aplikovány v průběhu zpracování zadání buď samostatně nebo ve vzájemné interakci, v závislosti na rámcové metodice diplomové práce, určené podle jednotlivých etap zvoleného pracovního postupu : 1. etapa - studium literatury - zjišťování, získání a studium vhodné odborné literatury a dalších informačních zdrojů - zpracování literárního přehledu z vybrané a použité literatury a informačních zdrojů 31