SOCIÁLNÍ PODNIKÁNÍ NOVÝ FENOMÉN V ČESKÉ REPUBLICE

Transkript

1 Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra sociologie a andragogiky SOCIÁLNÍ PODNIKÁNÍ NOVÝ FENOMÉN V ČESKÉ REPUBLICE SOCIAL ENTREPRENEURSHIP A NEW PHENOMENON IN THE CZECH REPUBLIC Magisterská diplomová práce Helena Topinková Vedoucí magisterské diplomové práce: Prof. PhDr. Dušan Šimek Olomouc 2013

2 Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem použila. V Olomouci dne 20. června 2013

3 Obsah 1. Úvod... 5 Teoretická část Třetí sektor Sociální ekonomika v Evropě Historie sociální ekonomiky Konceptualizace sociální ekonomiky Normativní přístup Právně-institucionální přístup Sociální podnik nová forma sociální ekonomiky Ideální typ sociálního podniku Sociální podniky pro pracovní integraci (WISE) Způsoby pracovní integrace Postavení integrovaných pracovníků Způsoby profesního vzdělávání Hlavní charakteristiky cílových skupin Typy zdrojů Sociální podnikání v České republice Pohled do historie Současná diskuse o konceptu sociálního podniku Standardy sociální firmy Poslání sociální firmy standard č Podnikání standard č Financování standard č Provoz sociální firmy standard č Informovanost a prezentace standard č Znevýhodnění zaměstnanci standard č Pracovní smlouvy a mzdy standard č Etické principy a vnitřní komunikace standard č Organizační struktura standard č Adaptace standard č Udržení standard č Profesní rozvoj standard č

4 Spolupráce sociální firmy standard č Sociální podnikání po česku Praktická část Metodologie případové studie tří sociálních firem Recyklační s.r.o Období před vznikem sociální firmy Vznik, založení a začátky podnikání Rozvoj, budování firmy, nabírání zkušeností Současnost firmy, plány a vize Malířská o.p.s Období před vznikem sociální firmy Vznik, založení, počátky podnikání Rozvoj, budování firmy, nabírání zkušeností Současnost firmy, plány a vize Výzkumná s.r.o Období před vznikem sociální firmy Vznik, založení, počátky podnikání Rozvoj, budování firmy, nabírání zkušeností Současnost firmy, plány a vize Porovnání případových studií Závěr Použitá literatura a další zdroje..70

5 1. Úvod Práce se zabývá poměrně novým fenoménem, kterým je sociální podnikání v České republice. Pokud odhlédneme od předválečné sociální ekonomiky, která byla přerušena nástupem socialistického státu a vlastně úplně zanikla, tak je budování sociální ekonomiky záležitostí posledních dvou desetiletí. Sociální ekonomika se v České republice postupně rozvíjí od 90. let a teprve v posledním desetiletí vidíme snahu sociální podnikání více konceptualizovat a vymezit. Tyto snahy zatím přináší jen částečné úspěchy. Proběhly a stále probíhají diskuse nad tím, jaké jsou podoby a klíčové znaky sociální ekonomiky. Výrazem sociální ekonomiky jsou sociální podniky, které se věnují dosahování sociálních cílů. A právě jich se týkají snahy po vymezení a přesnějším určení. Vymezení standardů je předmětem diskusí a stále jsme v situaci, kdy je obtížné určit ideální typ sociálního podniku, neboť tyto pokusy o konceptualizaci jsou vzdáleny realitě a pestrým podobám sociálních podniků, které byly vybudovány doslova na zeleném poli. V české realitě vznikla řada sociálních podniků jako nový prvek sociální ekonomiky a tyto podniky vznikaly na základě částečných informací o sociálním podnikání a především vzešly z představ samotných sociálních podnikatelů, kteří neměli na počátku k dispozici žádný manuál sociálního podnikatele a své podnikání utvářeli na základě vlastních představ a zkušeností. Cílem práce je popsat sociální podnikání v České republice jako nový fenomén a představit současný stav a probíhající standardizaci kritérií vymezující sociální podnik jako klíčový prvek sociálního podnikání. Hlavní otázka, na kterou hledáme odpověď, se zaměřuje do prostoru porovnání ideálního typu sociálního podniku, který se v diskusích ještě stále utváří a reality sociálních podniků, které obvykle vznikaly v prostředí mimo tuto standardizaci. Jinak řečeno, zajímá nás, jaké jsou rozdíly mezi vzniklými ideálně-typickými kritérii pro sociální podnik a jejich naplňováním v praxi, v podmínkách skutečného sociálního podnikání. Práce je členěna do dvou částí teoretické a praktické. Teoretická část se věnuje sociální ekonomice v Evropě a evropské konceptualizaci sociální ekonomiky. Dále vymezuje sociální podnik jako významný a nový prvek sociální ekonomiky, 5

6 představuje ideální typ sociálního podniku a také sociální podnik pro pracovní integraci (WISE). Na tuto část navazuje informace o situaci sociálního podnikání v České republice. V této části jsou uvedeny aktuální diskuse o vymezení sociálního podniku a dále standardy, do nichž se tyto diskuse promítly. Sociální podnikatelé a jejich činnost začínají přitahovat také pozornost výzkumu, v textu uvádíme výsledky jednoho z nich, který sledoval základní rysy tohoto podnikání u nás. Na teoretickou část navazuje část praktická. Ta představuje formou případových studií okolnosti vzniku, rozvoje a provozování vzniklých sociálních firem, sleduje naplňování kritérií a cílů sociálního podnikání v českém prostředí. Volba metodologie odpovídá abstraktně navrženým kritériím sociálního podniku, která ne úplně přesně vymezují, co je vlastně předmětem našeho zkoumání.

7 Teoretická část 2. Třetí sektor Pokud se zabýváme sociální ekonomikou, nejdříve musíme zmínit její postavení v mnohem širším poli. Sociální ekonomika je úzce spjata s existencí tzv. třetího sektoru, respektive je jednou z jeho součástí. S jistým zjednodušením můžeme tvrdit, že třetí sektor doplňuje sektor veřejný a sektor ziskový či tržní (Hunčová, 2007, s. 23). Pro vymezení třetího sektoru a jeho akčního pole bývá využíván trojúhelníkový model. Evers a Laville (2004) ho prezentují tak, že do třech vrcholů trojúhelníku umísťují stát a jeho veřejné instituce, trh a jeho soukromé firmy, komunity a jejich vztahy založené na solidaritě a reciprocitě. Trojúhelník dále protínají tři osy, které pole rozdělují na formální a neformální, ziskové a neziskové, soukromé a veřejné. Schéma 1 - Znázornění třetího sektoru v socioekonomickém prostoru Zdroj: Evers, Laville,

8 Jak z výše uvedeného schématu vyčteme, třetí sektor se nalézá v prostoru mezi státem, trhem a komunitami a převážně obsahuje neziskové, formální a privátní (nestátní) prvky. Tři vrcholy trojúhelníku můžeme použít i pro definování tripolární soudobé ekonomiky. Trh a tržní ekonomika jsou založené na produkci zboží a služeb a jsou primárně motivovány ekonomickými zájmy, tedy ziskem. Distribuce zboží a služeb probíhá v rámci trhu, který určuje cenu zboží a služeb na základě nabídky a poptávky. Tržní ekonomika však není pouze produktem tržních mechanismů a není organizovaná pouze kolem trhu. Zahrnuje i mnoho netržních příspěvků, stejně jako kolektivně sdílené infrastruktury a dotace pro podnikatele. Přesto je orientace na trh charakteristickým a dominantním rysem tržní ekonomiky a její prioritou (Evers, Laville, 2004). Netržní ekonomiku lze charakterizovat jako hospodaření, ve kterém je produkce a distribuce zboží a služeb svěřena do rukou státu, který je přerozděluje. Hlavním znakem je tedy redistribuce. Komunity zase charakterizuje jejich reciprocita. Ta je založena na oběhu zboží a služeb mezi skupinami a jednotlivci za předpokladu, že mezi zúčastněnými stranami je ustaven sociální vztah. V rámci komunit tak vzniká ekonomika, která je vedena zejména sociálními motivy, nikoliv motivy ziskovými (Evers, Laville, 2004). Pokud bychom měli do nákresu ještě znázornit samotnou sociální ekonomiku, pak bychom ji zanesli do pole třetího sektoru a oblasti kolem rozhraní osy nezisková (non-profit) a zisková (for-profit) (Hunčová, 2007).

9 3. Sociální ekonomika v Evropě Po vymezení třetího sektoru a pozice sociální ekonomiky v socioekonomickém prostoru se nejdříve zaměříme na vývoj sociální ekonomiky v Evropě a poté související konceptualizaci, včetně vymezení základní terminologie. Je důležité uvést, že tato práce se věnuje výhradně evropskému konceptu sociální ekonomiky a nezohledňuje její vývoj a utváření v jiných prostorech, zejména v americkém Historie sociální ekonomiky Samotný termín sociální ekonomika byl poprvé použit ve Francii v průběhu první třetiny 19. století a je spjat se jménem Charlese Dunoyera. Tehdy byl pojem sociální ekonomika používán v mnohem širším slova smyslu a byl mnohem tvárnější, než je tomu v současnosti. Defourney a Delvetere (2009) uvádí, že každý mohl utvářet své vlastní pojetí sociální ekonomiky jednoduše tím, že kladl více či méně důraz na ekonomickou nebo sociální dimenzi, přičemž byly obě poměrně rozsáhlé. Moderní formy sociální ekonomiky vznikaly až v průběhu 19. století, její kořeny a rozvoj souvisely také s rozvojem možnosti svobodného sdružování. Evropský koncept sociální ekonomiky se rozvíjí až koncem 19. století, kdy byly jednoznačněji zformovány klíčové principy sociálního podnikání a tím došlo i k odlišení od běžné ekonomiky tržní. Sociální podnikání v Evropě silně zakořenilo, zejména v podobách různých asociací, nadací a družstev. Ty hrály důležitou sociální úlohu v období před druhou světovou válkou, která spočívala v podpoře zájmů znevýhodněného obyvatelstva. Tehdejší populárními formami byly rozmanité podpůrné organizace, mezi nimi např. úvěrová družstva. V padesátých letech 20. století je sociální ekonomika v západní Evropě upozaděna nástupem dominantní role trhu a tzv. sociálního státu, ve východní a střední Evropě je příčinou jejího útlumu nástup komunistických režimů. Pokud se poohlédneme po situaci v České republice (tehdy ČSSR), tak stav do značné míry ovlivňovalo nastavení sociální 9

10 politiky jako takové. 1 Sociální ekonomika měla v obou těchto společenských podmínkách pramalý prostor a ztrácela svou legitimitu. S nastupující krizí walfare state na konci sedmdesátých let dvacátého století se ale situace mění a objevuje se prostor pro rozvoj sociální ekonomiky v západní Evropě. Mnohé kritické argumenty padající na adresu welfare state, volání po snížení finanční zátěže pro stát za vědomí o potřebě společenského konsenzu a nutnosti reforem vytváří pro sociální ekonomiku příznivé prostředí. Liberalizace a globalizace trhů přinesly na jednu stranu očekávanou intenzivnější dynamiku hospodářství, na druhou stranu vzhledem k rozevírání tzv. sociálních nůžek vzbuzovaly nezbytnost zásahů státu v sociální oblasti (Hunčová 2007). Sociální stát začal být předmětem kritiky zejména pro malou pružnost vlád, podporování závislosti občanů na státu a snižování jejich osobní odpovědnosti. Zároveň již v očích kritiků nebyl stát schopen reagovat na problémy společnosti spojené s dlouhodobou nezaměstnaností, sociálním vyloučením, udržení životní úrovně apod. a právě v řešení těchto otázek si našla své místo sociální ekonomika (Šloufová in Dohnalová, Průša 2011, s. 23). V Evropě střední a východní se sociální ekonomika prosazuje postupně po pádu komunistických režimů. Nalézá si své místo v hledání alternativy či kompromisu vůči nástupu kapitalismu postaveného ryze na tržních ekonomických principech. Jak lze pozorovat, sociální ekonomika si našla své místo v západní, střední i východní Evropě, a přestože se jednotlivé legitimizace její existence odlišují, ve svých principech se prosazuje v místech, kde se hledá kompromis mezi slábnoucím státem, komunitami a sociálně citlivým uplatňováním tržních principů Konceptualizace sociální ekonomiky V odborné literatuře nalézáme dva evidentně odlišitelné přístupy k definování pojmu sociální ekonomika, oba přístupy přitom vycházejí z definování subjektů, které 1 Celá soustava se odvíjela od principu plné zaměstnanosti, dále stát okupoval všechny funkce sociální politiky a občany zatlačil do podoby pasivních příjemců služeb a rozvoji specifických služeb pro zaměstnance, které měly kompenzovat zaměstnancům nedostatky v činnosti státních institucí (Potůček, 1995, s ).

11 spadají do jejího rámce. Jedná se o přístup normativní a právně-institucionální. Oba přístupy ale bývají také propojovány a kombinovány (Defourney 2003). Dále v textu jsou blíže představeny Normativní přístup Normativní přístup spočívá ve zdůraznění společných principů, které jsou subjektům sociální ekonomiky vlastní a nebere v potaz jejich právní nebo institucionální formy (Defourney, Develtere 2009). Hunčová (2007) na základě společných principů definuje sociální ekonomiku jako ekonomiku: privátní, ale ne pro-ziskovou a nikoliv jen pro produkci zisku určenou a to přesto, že se na trhu účastní, samosprávnou, autonomní, tedy nezávislou na trhu a vládách, demokratickou, založenou na vzájemnosti a konsensu případně participativní ve smyslu spoluúčasti na rozhodování, otevřenou, neboť každý kdo souhlasí s cíli a prostředky organizace, může do ní vstoupit, dobrovolnou, protože umožňuje členům dobrovolně do ní vstupovat i vystupovat a také vznik a zánik je dobrovolný, solidárně a sociálně orientovanou, sledující sociální cíle a užitek, heterogenní co do charakteristik jejich subjektů, aktivit a vztahů, vícezdrojově financovanou se zisky z prodeje výrobků a služeb na trhu, z příspěvků, členských vkladů apod Právně-institucionální přístup Šloufová uvádí, že právně-institucionální přístup vymezuje sociální ekonomiku na základě právních či institucionálních forem, pod jejichž hlavičkou působí subjekty sociální ekonomiky. (in Dohnalová, Průša 2011, s. 27). Na základě tohoto vymezení se mezi subjekty sociální ekonomiky řadí družstva, vzájemně prospěšné společnosti, asociace, nadace a sociální podniky. Chaves a Monzona k tomu 11

12 dodávají, že v rámci Evropy nalézáme značné rozdíly v právně-institucionálních formách tvořících sociální ekonomiku a vedle společného jádra, které podle nich tvoří družstva, vzájemné společnosti, sdružení a nadace, řadí mezi formy také např. sociální firmy, rozvojové agentury, komunitní nadace, integrační podniky, zvláštní střediska zaměstnanosti, společné organizace s účastí pracujících apod. (in Dohnalová, Průša 2011, s. 38). Podívejme se nyní blíže na základní formy sociální ekonomiky, někdy nazývané také jako čtyři pilíře sociální ekonomiky (Dohnalová 2006). Jsou jimi družstva, vzájemné společnosti, asociace a nadace. Družstva či družstevní podniky jsou právní formou, která má univerzální charakter a lze se s ní setkat po celém světě. Více než 750 milionů družstev je sdruženo v Mezinárodní družstevní alianci a jejich činnost je velmi různorodá, může se jednat o činnost zemědělskou, obchodní, sociální apod. (Defourney, Develtere 2009). Dohnalová (2006) uvádí, že družstva se ve své činnosti zaměřují zejména na oblast řemeslnické výroby, bankovnictví, zemědělství, maloobchodní činnost a služby. Mezi znaky družstva autorka řadí dobrovolné a otevřené členství; stejnou váhu hlasu založenou na většině; skutečnost, že členové přispívají k základnímu jmění, které je proměnlivé a autonomii a nezávislost. Vzájemné společnosti nebo také společnosti vzájemné pomoci se v mnoha vyspělých zemích staly hlavními aktéry na poli záchranného sociálního systému a k hlavním předmětům jejich činnosti patří zajištění služeb v oblasti pojišťovnictví, úvěrové služby, zdravotnictví (Defourney 2003). Znaky vzájemné společnosti jsou shodné se znaky vymezující družstvo, odlišnost spočívá ve sféře financování, kdy u vzájemné společnosti členové vkládají členské příspěvky a není zde nutný prvotní vklad (Dohnalová 2006). Asociace nebo také sdružení, spolky, nalezneme ve většině států světa v různých právních formách. Defourney (2003) uvádí, že se asociace zaměřují na výrobu zboží nebo služeb, jejichž hlavním cílem není zisk. Organizace spadající mezi tento typ subjektů sociální ekonomiky nesou různé názvy jako například nevládní organizace, neziskové organizace, dobrovolnické organizace apod. Asociace se zaměřují

13 zejména na poskytování sociálních služeb či služeb ve zdravotnictví, věnují se dobrovolnické činnosti, péči o osoby sociálně vyloučené, děti a seniory, apod. Nadace jsou řízeny správní radou a svůj majetek či finanční prostředky získávají v podobě darů a příspěvků. Dohnalová (2006) uvádí, že mezi hlavní činnosti, které nadace vykonávají, patří podpora výzkumné činnosti či financování projektů na mezinárodní, národní i místní úrovni. Jak již bylo uvedeno výše, tyto čtyři tradiční čtyři pilíře sociální ekonomiky rozšiřují nové formy. Mezi nimi jsou nejvýraznější sociální podniky, kterým je vzhledem k zaměření práce věnována následující samostatná kapitola. 13

14 4. Sociální podnik nová forma sociální ekonomiky Co je příčinou toho, že se objevují nové formy sociální ekonomiky? V posledních dvaceti letech dochází ve společnosti ke značným změnám, které se projevují také v její ekonomické sféře. Tradiční subjekty sociální ekonomiky reagují na přeměnu společnosti transformací své podoby a zároveň se formují subjekty nové, které lze pokládat za její součást. Sociální podnikání se stává předmětem výzkumu a pozornosti výzkumných organizací, stejně tak pozornost vzbuzují i nové trendy v této oblasti. Dokladem toho je založení výzkumné společnost EMES 2, která vzniká v roce 1996 a poté poprvé prostřednictvím empirického výzkumu mapuje nové trendy v sociální ekonomice v patnácti členských zemích Evropské unie. Na základě výsledků výzkumu společnost předložila návrh na vymezení nového subjektu, kterým je sociální podnik (Šloufová in Dohnalová, Průša 2011). Tím byla legitimizována nová forma, která se stala předmětem dalších specifikací Ideální typ sociálního podniku Defourney (2003), který předložil jedno z těchto obsahových zpřesnění pro vymezením evropského sociálního podniku 3, uvádí tři znaky, na základě kterých můžeme podnik označit za sociální či můžeme v praxi rozpoznat jeho sociální povahu. První znak sleduje samotný účel činnosti podniku. S jistou dávkou zjednodušení lze říci, že cíle sociálního podniku mají sloužit spíše členům nebo komunitě, nežli generování zisku. V tom případě se ale nabízí otázka, jak se tedy liší sociální podnik od neziskové organizace, pokud je cíl zformulován právě takto? Zatímco neziskové organizace nepřipouštějí možnost přerozdělení zisku mezi své členy nebo vedení, sociální ekonomika tuto možnost nevylučuje, jinak řečeno částečné přerozdělení zisku toleruje. Společným znakem sociálních podniků je tedy částečná nebo celková 2 Výzkumná společnost EMES (Emergence of Social Enterprices in Europe) si klade za cíl mapovat vývoj sociální ekonomiky či třetího sektoru v Evropě a identifikovat odlišnosti vývoje na úrovni národních států. 3 S jiným pojetím sociálního podniku se setkáváme v USA. Zde je termín sociální podnikání či sociální podnik spojován zejména se zakládáním ziskových podniků neziskovými organizacemi. Generovaný zisk je následně používán na financování veřejně prospěšného cíle, tedy neziskových aktivit.

15 reinvestice zisku do rozvoje společnosti (nových technologií, vybavení apod.) nebo do odměn zainteresovaným lidem, vyjma těch, kteří na organizaci dohlížejí. Druhý znak se týká zdrojů podniku. Činnost sociálních podniků může být založena na zdrojích plynoucích z trhu či z dotací poskytovaných orgány veřejné správy. Sociální podniky mohou rovněž využívat nepeněžních zdrojů v podobě dobrovolnické práce nebo darů. A konečně třetí znak se odvíjí od konkrétních organizačních metod. Organizace třetího sektoru by měly být samostatné, nezávislé, s vlastními rozhodovacími kompetentními orgány. Sociální ekonomika také zdůrazňuje přístup založený na participativní dynamice. Tím se míní skutečnost, že prosazuje zapojení placených pracovníků, dobrovolníků, uživatelů a dalších aktérů do řízení a kontroly organizace. Na základě těchto znaků a po začlenění dalších poznatků Defourney (in Dohnalová, Průša 2011) dospěl k návrhu pracovní definice sociálního podniku a to v podobě, jak jej představila EMES. Návrh pracuje s charakteristikami sociálního podniku na úrovni sociální a ekonomické. Považujeme za nutné zdůraznit, že tato definice má podobu ideálního typu 4 sociálního podniku. Nelze tedy říci, že podnik, který zcela nenaplňuje všechna kritéria, není podnikem sociálním. Na základě předložené definice však můžeme identifikovat oblasti, ve kterých ten či onen podnik za ideálním typem zaostává. Jak je tedy ideální typ sociálního podniku přestaven a co vše by měl splňovat? a) Na úrovni ekonomické by měl být sociální podnik ekonomicky činný, přijímat ekonomická rizika, disponovat vysokým stupněm autonomie a vykazovat alespoň minimální podíl placené práce. Pokud tato kritéria rozvedeme, pak výše napsané znamená, že by sociální podnik měl mít vymezený okruh ekonomických aktivit zaměřených na produkci zboží nebo 4 S koncepcí ideální typu přišel sociolog Max Weber, podle kterého je ideální typ intelektuálním konstruktem, který nemá existující oporu v realitě. Slouží k tomu účelu, aby napomohl rozumět tomu, jak se reálný stav odchyluje od ideálního typu a tím vedl k poznání. Jedná se o analytický konstrukt sloužící k orientaci v komplexní empirické skutečnosti, vzniklý stupňováním jednoho či několika hledisek a sloučením jevů do jednotného myšlenkového obrazu, který se ve skutečnosti empiricky nevyskytuje, je utopií (Weber, 1998, str. 44). 15

16 poskytování služeb a aktivně se účastnit aktivit na otevřeném trhu. V souvislosti s tím musí být připraven nést ekonomická rizika, přičemž prosperita a udržitelnost podniku plně spočívá v rukou jejich zaměstnanců. Kritérium autonomie neboli samostatnosti sociálního podniku vymezuje jeho nezávislost na veřejných institucích nebo jiných organizacích. Sociální podnik má možnost přijímat dotace či dary, rozhoduje samostatně o případném rozšíření či ukončení svých aktivit. Poslední kritérium pak stanovuje, že každý sociální podnik by měl alespoň části svých zaměstnanců za jejich pracovní aktivity poskytovat mzdu. b) Na úrovni sociální by měl být sociální podnik prospěšný společnosti nebo specifické skupině lidí, měl by vznikat na základě skupinové iniciativy, rozhodovací pravomoc by se neměla odvíjet od výše vloženého kapitálu, měl by mít participativní charakter a zisk z jeho činnosti může být přerozdělován jen v omezené míře. Při bližším pohledu na zmíněná kritéria můžeme říct, že společenská prospěšnost je hlavním kritériem sociálního podniku. Aktivity, které sociální podnik vykonává, musí být přínosné pro jím vybranou skupinu lidí, komunitu, případně pro celou společnost, měl by být sociálně zodpovědným podnikem. Sociální podnik by měl vykazovat kolektivní rozměr, jeho vznik by měl být výsledkem iniciativy osob se společným cílem či potřebou. Výše vloženého kapitálu by neměla mít vliv na rozhodovací pravomoc, neboť každý člen sociálního podniku by měl při rozhodování disponovat právě jedním hlasem. Zapojením zaměstnanců, zákazníků, klientů a dalších aktérů do rozhodování o směřování podniku a komunikací s nimi je dán participativní charakter sociálního podniku. A konečně, jak už bylo zmíněno výše, v rámci sociálního podniku je možné částečně přerozdělovat zisk, nicméně většina zisku by měla být vždy investována zpět do chodu podniku. Zmíněné obecné charakteristiky mohou v realitě vést k různým konkrétním podobám sociálního podniku. Toto reflektuje Alter (in Pirson 2009, s. 253), který navrhnul rozdělení sociálních podniků do tří hlavních kategorií. Učinil tak na

17 základě důrazu, které podniky kladou na sociální či finanční cíle a tím rozlišil tři typy podniků: vložené, integrované a externí sociální. a) Vložené sociální podniky jsou takové, ve kterých lze podnikatelské aktivity a sociální programy chápat synonymně. Podnikatelské aktivity jsou vloženy do sociálních programů a naopak sociální programy jsou založeny na příjmu z výdělečné činnosti. Sociální programy jsou tak samofinancovatelné prostřednictvím výnosů z podnikání. Vzhledem k tomu, že podnikatelské aktivity a sociálními programy jsou plně propojeny, dochází k naplňování sociálních a finančních cílů současně. Příkladem vloženého sociálního podniku mohou být bankovní modely mikrofinancování. b) Integrované sociální podniky popisují takový model podnikání, ve kterém sociální programy překrývají podnikatelské ziskové aktivity, ale nejsou synonymické. Sociální a finanční programy často sdílejí náklady, aktiva a programové atributy. Vztah mezi sociálními programy a podnikatelskými aktivitami je synergický navzájem si přidávají hodnotu. Integrovaný sociální podnik si můžeme představit jako podnik skládající se ze dvou složek, které sledují odlišné, ale vzájemně se podporující cíle. Příkladem takovéhoto podniku je může být provoz dvou nemocnic stejným podnikatelským subjektem, kde v jedné z nemocnic bohatí pacienti za úkony platí a v druhé z nemocnic jsou tyto vybrané peníze používány na ošetření pacientů chudých. c) Externí sociální podniky jsou takové, kde jsou programy mající sociální hodnotu odlišné od ziskových podnikatelských aktivit. Finanční aktivity nesouvisí s organizací sociálních programů či sociální práce. V tomto modelu se nepředpokládá symbióza či shoda sociálního poslání s výdělečnými aktivitami. Vztah mezi podnikatelskými aktivitami a sociálním programem je podpůrný, kdy výnosy z podnikatelských aktivit slouží k financování sociálních aktivit. Zakládat takovéto podniky mohou například neziskové organizace, které následně výnosy z podnikání použijí pro dosahování svých sociálních cílů. (Pirson, 2012) 17

18 4.2. Sociální podniky pro pracovní integraci (WISE) Jinou možností, jak vzájemně rozlišit sociální podniky, je zvolit perspektivu služby, kterou sociální podnik poskytuje. Podle služeb jsou obvykle rozlišeny dva hlavní typy sociálních podniků. Prvním typem jsou sociální podniky, které poskytují sociální služby či pečují o specifickou skupinu osob. Druhým typem jsou sociální podniky zaměřené na pracovní integraci znevýhodněných osob (work integration social enterprise - WISE) (OECD 1999, s. 262). Zejména podniky typu WISE jsou pro účely této práce podstatné, a proto se jimi zabýváme podrobněji. Jak uvádí Defourney a Nyssens (2006, str. 13), oblast pracovní integrace je pro sociální podniky typická a představuje hlavní oblasti jejich činnosti. Podívejme se tedy blíže na jejich charakteristiku a specifika. Problematika WISE byla detailně popsána v rámci dvou projektů realizovaných výzkumnou společností EMES. První z projektů nesl název PERSE a probíhal v rozmezí let 2001 až Předmětem zkoumání bylo více než 150 WISEs z 11 zemí Evropské unie. Výzkum se zaměřoval na tři oblasti: analýzu finančních zdrojů, měření přínosů WISEs pro integrované pracovníky a pro společnost jako celek a na studii organizačního vývoje a interakce podniků s veřejnými politikami (Davister, 2004). Druhý projekt s názvem ELEXIES probíhal v letech 2002 až 2003 a jeho cíle byly převážně popisného charakteru: uvést a popsat hlavní rysy WISE jako jsou právní rámce, druhy podpory a způsoby financování, cílové skupiny zaměstnanců, typy odborné přípravy zaměstnanců apod. (Davister, 2004) Způsoby pracovní integrace Prvním ze zkoumaných atributů byly způsoby integrace pracovníků v rámci WISE, přičemž EMES identifikovala čtyři hlavní podoby. Jedná se o přechodné zaměstnávání, vytváření trvalých samofinancovatelných pracovních míst, profesionální integrace s trvalými dotacemi a jako poslední socializace prostřednictvím produktivní činnosti. Cílem přechodného zaměstnávání (transitional occupation) je poskytnout znevýhodněným zaměstnancům trénink či výcvik na pracovišti (on-the-job) a

19 dosáhnout tak jejich integrace na otevřený trh práce. Výcvik na pracovišti vede prostřednictvím výkonu určité práce doplněné o kvalifikovanou teoretickou přípravu ke zlepšení osobních, profesních a sociálních kompetencí znevýhodněných zaměstnanců a tím také ke zvýšení zaměstnatelnosti. Princip zaměstnávání prostřednictvím vytváření trvalých samofinancovatelných pracovních míst (creation of permanent self-financed jobs) je charakteristický dvěma fázemi. V první fázi získává zaměstnavatel dotace na mzdu pro zaměstnaného pracovníka, kterým se vyrovnává jeho nízká produktivita práce. V momentě, kdy zaměstnanec získá potřebné kompetence, které se vážou k jeho pracovní pozici, přechází výplata mzdy integrovaných zaměstnanců na WISE. V rámci tohoto přístupu jsou vytvářena stabilní pracovní místa. Profesionální integrace s trvalými dotacemi (professional integration with permanent subsidies) je možností pro zaměstnávání invalidních osob nebo osob s těžkým sociálním postižením, jejichž stabilní zaměstnávání by na otevřeném trhu práce bylo velmi obtížné. Orgány veřejné správy WISE poskytují na pracovní místa vytvořená pro takovouto skupinu znevýhodněných zaměstnanců trvalé dotace. Posledním ze způsobů pracovní integrace je socializace prostřednictvím produktivní činnosti (socialisation through a productive aktivity), který si neklade za cíl integraci na otevřeném pracovním trhu (ačkoliv ji nevylučuje), ale spíše směřuje k socializaci či resocializaci cílové skupiny prostřednictvím sociálního kontaktu, respektování nastavených pravidel, úpravy životního stylu apod. S takto podporovaným klientem není uzavírán pracovně právní vztah. WISE využívající tuto variantu pracovní integrace pracují s osobami s vážnými sociálními problémy, jako jsou uživatelé drog, alkoholici apod. nebo s lidmi s vážným mentálním postižením Postavení integrovaných pracovníků Dalším ze sledovaných znaků sociálních podniků typu WISE bylo pracovně právní postavení znevýhodněných zaměstnanců, kdy byly vysledovány tři základní typy. 19

20 Jedná se o: a) formální pracovní smlouvu, b) postavení praktikanta (stážisty) c) zaměstnanecký status. Zaměstnanec s formální pracovní smlouvou (formal work contract) disponuje pracovní smlouvou dle platných pracovněprávních předpisů v dané zemi a za svou práci pobírá odměnu, která odpovídá mzdě za danou práci obvyklou. Pracovní smlouva může být uzavřena na dobu určitou i neurčitou. Integrovaný pracovník v postavení stážisty (trainee status) nedostává za svou práci mzdu. Z jeho práce mu plyne především zisk v podobě pracovních zkušeností. Status stážisty obvykle nepřekračuje 12, nejvýše pak 24 měsíců. Zaměstnanecký status nabízí příležitost k zaměstnání v jednodušších pracovních podmínkách než na otevřeném trhu práce. Integrovanému pracovníkovi nenáleží za jeho práci mzda, nicméně může dostávat finanční příspěvek nebo bezplatné ubytování a stravu. Zaměstnanecký status se velmi přibližuje formě sociální podpory Způsoby profesního vzdělávání Odborné či profesní vzdělávání podle zjištění výzkumníků nabývá v sociálních podnicích typu WISE nejrůznějších podob a má různě velký význam. Obecně však lze rozdělit do dvou skupin: a) on-the-job profesní vzdělávání b) strukturované profesní vzdělávání. On-the-job profesní vzdělávání má podobu zaškolení zaměstnance v podobě poskytnutí informací k jeho pracovním úkolům, použití přístrojů a ochrany zdraví při práci. Tento způsob má víceméně podobu rychlého, několika hodinového zaškolení integrovaného pracovníka, většinou jiným zkušenějším zaměstnancem.

21 Strukturované profesní vzdělávání (structured professional training) je zaměřeno na získávání nových kompetencí a zvyšování kvalifikace zaměstnanců za účelem zvýšení jejich zaměstnatelnosti na otevřeném trhu práce. Tento druh vzdělávání je většinou založený na výrobní činnosti v rámci podnikání a obvykle trvá několik měsíců Hlavní charakteristiky cílových skupin V některých evropských zemích jsou prostřednictvím zákona (zákonů) jasně definované osoby respektive skupiny znevýhodněných osob na trhu práce, v jiných tuto definici postrádají. V prvním případě je cílová skupina dána legislativou. Ve druhém případě si tuto cílovou skupinu více či méně přesně definuje management sociálního podniku. Nicméně lze vymezit dvě obvyklé a hlavní cílové skupiny, kterými jsou zdravotně handicapovaní lidé a tělesně zdatní uchazeči o zaměstnání s vážným sociálním problémem. Tyto dvě skupiny znevýhodněných uchazečů se mohou navzájem prolínat a jedna osoba může mít více typů znevýhodnění (kombinované znevýhodnění). Obě tyto skupiny jsou vnitřně velmi diverzifikované. Skupina zdravotně postižených zahrnuje osoby s lehčími či těžšími formami tělesného postižení, stejně tak jako osoby s mentálním postižením a je jisté, že podmínky pro jejich zaměstnávání budou stejně různorodé, jako je skupina sama. Od zmíněného se odvíjí také široké rozpětí ve schopnosti pracovat či v samotné produktivitě práce. Skupinu tělesně zdatných uchazečů o zaměstnání s vážným sociálním problémem člení výzkum EMES do dalších kategorií, zmíním zde alespoň některé z nich. Jedná se o osoby s nízkou kvalifikací, dlouhodobě nezaměstnaní, mladí lidé s nízkou kvalifikací nebo absolventi, příslušníci etnických menšin a ženy. Všechna tato znevýhodnění mohou být, a ve většině případů i jsou, u jednotlivých znevýhodněných osob kombinována. 21

22 Typy zdrojů Jedním z výstupů výše zmíněných výzkumů EMES byla také identifikace zdrojů, kterými disponují WISEs působící v Evropě. Tyto zdroje můžeme rozdělit na: a) peněžní b) nepeněžní. Peněžní zdroje zahrnují jak tržní zdroje, tedy zisky pramenící z prodeje vlastních výrobků a služeb, tak netržní zdroje, které jsou odvozeny od veřejných financí ve formě dotací či veřejné podpory. Posledním typem netržních zdrojů jsou dary, které WISE poskytují kupříkladu členové, jiní občané nebo právnické osoby např. nadace. Nepeněžní zdroje pak do sociálních podniků proudí prostřednictvím dobrovolnictví. Dobrovolníci, kteří za svou práci nepobírají žádnou odměnu či plat, zastávají v rámci WISEs nejrůznější pracovní místa na nejrůznějších úrovních, nejčastěji však působí jako členové správní rady či představenstva. Druhým typem nepeněžních zdrojů je sociální kapitál, ten bývá využíván v podobě sociálních sítí, partnerství apod. Na základě toho, které zdroje sociální podniky typu WISE využívají, pak můžeme rozlišit podniky, které využívají převážně tržních zdrojů, dále podniky, které své financování zakládají převážně na veřejných dotacích a nakonec takové, které zdroje pro svou činnost čerpají zejména z darů a z činnosti dobrovolníků.

23 5. Sociální podnikání v České republice Obsahem této kapitoly je historický exkurz a zejména představení současného stavu sociálního podnikání v České republice. Sociální podnikání se rozvíjelo od 19. století až do 2. světové války, a po násilném několik desetiletí trvajícím přerušení se od 90. let 20. století ustavovalo jako zcela nový fenomén a to ve specifických podmínkách sociální a ekonomické transformace společnosti Pohled do historie Kořeny sociálního podnikání v České republice, stejně jako v jiných státech, lze hledat ve filantropii, kterou charakterizuje Frič jako lidumilství, pomoc sociálně slabším skupinám občanské společnosti (in Dvořáková 2012, s. 488). První základy v podobě družstev nalézáme v Evropě ve 40. letech 19. století, jednalo se o jeden z průvodních jevů průmyslové revoluce. Za jedny z průkopníků českých sociálních podniků v 19. století můžeme považovat například Františka Cyrila Kampelíka, který stál za vznikem venkovských záložen a po němž nesou svůj název tzv. kampeličky nebo F. L. Chleborada, který prosazoval myšlenku zakládání spotřebních a výrobních družstev dělníků (Dohnalová in Dohnalová, Průša 2011, s ). Období první republiky bylo dobou rozkvětu občanských i církevních organizací, vznikla také mnoho nadací a spolků. Dohnalová uvádí, že svou zásluhu na tom zcela určitě nesla osobnost prezidenta Tomáše G. Masaryka, který základní mravní princip společnosti viděl ve filantropii (in Dohnalová, Průša 2011). Důvody vzniku nových dobročinných a charitativních organizací však můžeme připsat také těžkosti doby, hospodářským výkyvům (a krizi), které se odrážely ve společnosti. Z období první republiky zmiňme ještě osobnost Tomáše Bati, jehož závody jako jedny z prvních nesly určité rysy sociálního podniku. Baťův podnikatelský přístup, který je dnes nazýván společensky odpovědným, byl založen na třech pilířích: ekonomickém, sociálním a environmentálním (Kunz 2012). Mezi výše zmíněné společné rysy bychom mohli zařadit oblast péče o zaměstnance, která se neomezovala jen na pracovní dobu. Baťa svým zaměstnancům zajišťoval bydlení v tzv. Baťových 23

24 domcích, pořádal volnočasové aktivity, poskytoval dary např. při narození dítěte, finančně podporoval dlouhodobě nemocné pracovníky, o děti pracovníků bylo postaráno ve firemní mateřské školce, firma zaměstnávala nevidomé občany apod. Přestože dnes můžeme nad původními motivacemi podnikatele pochybovat, zmíněné prvky sociálního podnikání jsou nepřehlédnutelné. Spolkový, nadační i družstevní život byl přerušen 2. světovou válkou. Po jejím skončení je krátce obnoven, aby byl nastupujícím komunistickým režimem v roce 1948 opět potlačen a de facto zrušen. Subjekty sociální ekonomiky se transformovaly do státních podniků, kde ztratily některé své typické znaky, zejména svou nezávislost. Jak uvádí Leś a Kolin (2009), po druhé světové válce byly ve střední a východní Evropě družstevnictví a organizace třetího sektoru ovlivněny komunistickým tlakem na kolektivizaci soukromého i družstevního sektoru. Představitelé komunismu rozpustili mnoho nadací a asociací a tak se zbavili i zbývajících dobrovolných organizací. K rozkvětu sociální ekonomiky dochází ve střední a východní Evropě znovu až v 90. letech 20. století a lze jej přičíst především demokratizaci, decentralizaci a strukturálním změnám, které vyústily mimo jiné v rychlý nárůst nezaměstnanosti a prohlubování sociálních rozdílů a rovněž i politice Evropské unie, která doporučuje přistupujícím zemím řešit problém sociální exkluze a nezaměstnanosti Současná diskuse o konceptu sociálního podniku K oživení sociální ekonomiky došlo znovu až po sametové revoluci v roce 1989 a lze ji charakterizovat snahou o navázání na prvorepublikové tradice, kterou provázela obnova družstev. Těm se však nepovedlo navázat na zaniklou tradici a zejména špatná zkušenost s úvěrovými družstvy vedla ke ztrátě důvěry lidí v tuto formu podnikání (TESSEA 2011). V průběhu 90. let 20. století začínají být zakládány první sociální podniky typu WISE a od roku 2000 se formuje pojetí sociální ekonomiky tak, jak je známe v současnosti. Z tohoto hlediska je historie sociálního podnikání v České republice velmi krátká, protože zahrnuje přibližně dvě desetiletí jejího utváření.

25 V České republice, stejně jako v jiných evropských státech, probíhala v posledních letech a stále ještě probíhá intenzivní debata o tom, co je sociální ekonomika, které subjekty lze považovat za subjekty sociální ekonomiky, které do této kategorie již nespadají a zda lze některé z již existujících evropských konceptů a přístupů použít v českém prostředí (MPSV 2009). V rámci této diskuse byla v roce 2007 založena NESEA expertní skupina pro sociálně ekonomické aktivity, na jejíž činnost v roce 2009 navázala TESSEA tematická síť pro rozvoj sociální ekonomiky. TESSEA sdružuje studenty, podnikatele, nevládní neziskové organizace, vysoké školy apod., s cílem prosazovat sociální ekonomiku a sociální podnikání do povědomí veřejnosti a podporovat rozvoj sociální ekonomiky (TESSEA 2011). TESSEA v průběhu své činnosti přijala za své následující definice sociální ekonomiky, sociálního podnikání a sociálního podniku: Pojem sociální ekonomika vnímáme jako souhrn aktivit uskutečňovaných subjekty sociální ekonomiky, jejichž cílem je zvýšit zaměstnanost v místních podmínkách anebo uspokojit další potřeby a cíle komunity v oblasti ekonomického, sociálního, kulturního a environmentálního rozvoje. (TESSEA 2011, s. 14) Za subjekty sociálního podnikání pak TESSEA považuje sociální podniky, sociální podnikání podporující instituce působící ve finanční, poradenské a vzdělávací oblasti a nevládní neziskové organizace, které provozují ekonomické aktivity z důvodu zaměstnání svých klientů nebo dofinancování svých aktivit. Podle definice subjekty sociální ekonomiky sledují veřejně prospěšný cíl, jejich rozhodování je demokratické, podporují iniciativu občanů, jsou nezávislé, vykazují jiný způsob zacházení se ziskem, zohledňují environmentální aspekty, přednostně uspokojují místní potřeby a využívají místní zdroje (tamtéž, s. 14). Pod sociální podnikání TESSEA řadí podnikatelské aktivity prospívající společnosti a životnímu prostředí. Sociální podnikání hraje důležitou roli v místním rozvoji a často vytváří pracovní příležitosti pro osoby se zdravotním, sociálním nebo kulturním znevýhodněním. Zisk je z větší části použitý pro další rozvoj sociálního podniku. Pro sociální podnik je stejně důležité dosahování zisku jako zvýšení veřejného prospěchu. (tamtéž, s. 14) 25

26 Česká republika doposud nepřijala legislativu nebo legislativní úpravu vztahující se k sociálnímu podnikání a zároveň žádný z orgánů veřejné správy tuto oblast v rámci své působnosti nespravuje. V roce vystoupil 2004 na konferenci v Krakově Defourny a představil několik hlavních překážek, které brání ve středoevropských a východoevropských zemích přijetí koncepce sociální ekonomiky. Mezi důvody zmínil tyto: vládní politiku, která klade důraz na sílu volného trhu, nedůvěru v družstva a spolky, jejich negativní vnímání občany, kteří je spojují s komunistickým režimem, obecnou nedůvěru v solidární jednání na úrovni podnikatelských aktivit, problém s mobilizací finančních i lidských zdrojů (in Dohnalová, Průša 2011, s ). Hlavním nástrojem pro rozvoj sociální ekonomiky v rukou státních orgánů je v současné chvíli operační program Lidské zdroje a zaměstnanost, jehož řídícím orgánem je Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV, 2009). Právě v rámci operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost, prioritní osy Sociální integrace a rovné příležitosti a oblasti podpory, Podpora sociální integrace a sociálních služeb, byla vypsána výzva Ministerstva práce a sociálních věcí (dále MPSV) k předkládání žádostí o finanční podporu. V rámci výzvy došlo ke konkretizaci sociálního podniku, kdy mohou být podpořeny aktivity, které umožní sociálně vyloučeným osobám a sociálním vyloučením ohroženým osobám vstup na trh práce a současně jejich začlenění do společnosti, tedy sociální podniky typu WISE. Sociální podnik v rámci této výzvy může mít podobu obecně prospěšné společnosti, evidované (církevní) právnické osoby, fyzické osoby (myšleno osoby samostatně výdělečně činné) nebo osoby právnické, kterými jsou společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti, veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti, družstva a podnikatelské právnické osoby podnikající na základě oprávnění podle zvláštních právních předpisů.

27 MPSV v rámci výzvy definuje sociální podnik na základě níže popsaných kritérií. Sociální podnik je takový, který: zaměstnává minimálně 40% pracovníků z cílových skupin (sociálně vyloučených či sociálním vyloučením ohrožených osob), se kterými musí být uzavřen pracovněprávní vztah ve formě pracovní smlouvy nebo dohody o pracovní činnosti, zapojuje pracovníky z cílových skupin do rozhodovacích procesů, minimálně 51% zisku vkládá zpět do podnikání a to ve formě investice do vzdělávání pracovníků, nákupu nových technologií, do plnění obecně prospěšného cíle organizace nebo do vybavení či úpravy zázemí podniku, je šetrný k životnímu prostředí a zaměřuje se na místní úroveň. Výzva identifikuje také cílové skupiny, které mají nalézt zaměstnání v sociálním podniku, a které jsou tedy dle MPSV osobami ohroženými na trhu práce: osoby se zdravotním postižením, mládež a mladí dospělí ve věku od 15 do 26 let, kteří jsou ohroženi sociálně patologickými jevy, osoby bez přístřeší, osoby, které opustili zařízení ústavní nebo ochranné výchovy a po výkonu trestu, oběti trestné činnosti, osoby pečující o osobu blízkou, osoby závislé na návykových látkách, které již minimálně tři měsíce abstinují, osoby dlouhodobě nezaměstnané, evidované déle než jeden rok na úřadu práce, další sociálně vyloučené osoby či sociálním vyloučením ohrožené, které jsou nebo byly, nejpozději tři měsíce před nástupem do zaměstnání, uživateli registrované sociální služby. Konceptualizace pojmů spojených se sociální ekonomikou a sociálním podnikáním nastavením parametrů v rámci Operační programu Lidské zdroje a zaměstnanost rozhodně nekončí. Naopak se stává předmětem dalších diskusí a úvah na toto téma. 27

28 V literatuře lze nalézt mnoho definic, ze kterých uvádíme definici tematické sítě TESSEA (2011, s. 15), která definovala sociální podnik jako subjekt sociálního podnikání tj. právnickou osobu založenou dle soukromého práva a její součást nebo fyzickou osobu, která splňuje principy sociálního podniku. Sociální podnik naplňuje veřejně prospěšný cíl, který je formulován v zakládacích dokumentech. Vzniká a rozvíjí se na konceptu tzv. trojího prospěchu ekonomického, sociálního a environmentálního. Mezi principy, které má podnik naplňovat, pak TESSEA zařazuje na úrovni sociálního prospěchu tyto: provozované aktivity prospívají společnosti nebo specifické skupině (znevýhodněných) lidí, zaměstnanci a členové participují na strategickém směřování podniku, zisk je používán přednostně pro rozvoj sociálního podniku a/nebo pro naplnění veřejně prospěšných cílů. Na úrovni ekonomického prospěchu uvádí, že sociální podnik: vykonává soustavnou ekonomickou aktivitu, manažerské rozhodování a řízení je nezávislé ve smyslu autonomie, na celkových výnosech se alespoň minimálně podílí tržby z prodeje výrobků a služeb, je schopen zvládat ekonomická rizika, směřuje k placené práci. Poslední, třetí je úroveň environmentálního a místního prospěchu, do které byly zařazeny tato kritéria: přednostně uspokojuje potřeby místní komunity, přednostně využívá místních zdrojů, přednostně uspokojuje místní poptávku (není vyžadováno), zohledňuje environmentální aspekty výroby i spotřeby. spolupracuje s důležitými místními aktéry, zavádí inovativní přístupy a řešení (není vyžadováno).

29 TESSEA navrhla také definici integračního sociálního podniku (WISE). Tato definice je rozšířenou definicí sociálního podniku, ve které se stanoví, že veřejně prospěšným cílem integračního podniku je zaměstnávání a sociální začleňování osob znevýhodněných na trhu práce. Principy podniku typu WISE obohatila jmenovaná tematická síť ve srovnání se sociálním podnikem o požadavek rozvoje pracovních kompetencí znevýhodněných zaměstnanců a o podporu zaměstnanců, která má vést ve zvyšování produktivity práce avšak za zohlednění možností každého jednotlivého zaměstnance. Jinou definici sociálního podniku představilo občanské sdružení FOCUS, které říká, že: Sociální firma je konkurenceschopný podnikatelský subjekt působící na běžném trhu, jeho účelem je vytvářet pracovní příležitosti pro osoby znevýhodněné na trhu práce a k tomu jim poskytovat přiměřenou pracovní a psychosociální podporu. (FOCUS 2007) Jak z definice vyplývá, jedná se o definici sociálního podniku typu WISE. FOCUS o. s. s ohledem na toto vymezení dále rozpracoval a konkretizoval jednotlivé standardy do konkrétní podoby, a právě těmto standardům se budeme věnovat v další části textu Standardy sociální firmy Jak jsme se již výše zmínili, sociální podnik sleduje společnosti nebo určité skupině prospěšný cíl. Sociální firmy, kterými se budu v praktické části blíže zabývat, a pro které jsou navrženy tyto standardy, si za svůj cíl zvolily zaměstnávání sociálně znevýhodněných skupin na otevřeném trhu práce. Jedná se o sociální podniky typu WISE. WISE podniky působí na běžném trhu a zaměstnání v nich se výrazně blíží standardnímu zaměstnání. Tyto podniky však musí brát v potaz specifika svých zaměstnanců a poskytovat jim podporu, zároveň se však snaží využít jejich potenciál a rozvíjet jejich schopnosti či dovednosti. Od zaměstnávání specifické znevýhodněné skupiny se odvíjí také další aspekty integračního sociálního podniku jako např. personální politika, chování managementu, způsob vedení zaměstnanců, zajišťování pracovních podmínek atd. Standardy sociální firmy, které se vyvinuly v českém prostředí, a které představilo občanské sdružení FOCUS, vycházejí zejména z principů britských. K čemu 29

30 standardy sociální firmy slouží? Jejich úkolem je zejména charakterizovat základní znaky a hodnoty, ke kterým se sociální firma vztahuje. Mohou sloužit jak pro posouzení podniku jako sociálního, ale i jako návod pro samotné podniky, jak své podnikání sociálně řídit. Níže popsané standardy sociální firmy lze rozlišit na standardy vztahující se k oblasti podnikání, k oblasti zaměstnávání, k oblasti podpory a jeden standard se vztahuje k poslání sociální firmy. Nyní představíme jednotlivé standardy sociální firmy v podobě, jakou navrhla zmíněná občanská společnost Poslání sociální firmy standard č. 1 První standard se týká poslání podniku. Sociální firma veřejně deklaruje své poslání, které obsahuje závazek podnikat, vytvářet pracovní příležitosti pro osoby znevýhodněné na trhu práce a k tomu jim poskytovat přiměřenou pracovní a psychosociální podporu. Tomu jsou uzpůsobeny vnitřní postupy a způsob řízení sociální firmy. (FOCUS, 2007) Poslání sociální firmy, stejně jako u jiných firem říká, za jakým účelem vznikla, co je smyslem její existence. Poslání by mělo prezentovat hodnoty, které firma vyznává a také uplatňované či vyznávané normy chování. Prostřednictvím poslání prezentuje firma své přednosti, svou konkurenční výhodu (Jakubíková, 2008). Poslání následně musí být uzpůsobena firemní kultura, management firmy, způsob práce se zaměstnanci, tak aby bylo možné definované poslání firmy neustále naplňovat Podnikání standard č. 2 Sociální firma podniká a je schopná obstát na běžném trhu. Podnikání sociální firmy je etické v souladu s platnými právními předpisy. (FOCUS, 2007) Součástí tohoto standardu je zpracovaný podnikatelský plán. Veber a Srpová uvádí, že se jedná o písemný dokument zpracovaný podnikatelem, popisující všechny podstatné vnější i vnitřní faktory související se zahájením podnikatelské činnosti či fungováním existující firmy (2008, s. 97). Kvalitní podnikatelský plán popisuje, jak