M ÝTICKÝ J AGUÁR MÝTICKÝ JAGUÁR DĚJINY KOČEK

Transkript

1 M ÝTICKÝ J AGUÁR Čím byl pro starověké Egypťany lev, tím se stal pro první obyvatele amerického kontinentu jaguár. Právě jaguár, největší žijící kočka v této oblasti, jedna z největších hrozeb pro člověka, ztělesnění síly, rychlosti, hbitosti a důstojnosti, měl ty nejlepší předpoklady stát se ztělesněním boha či nástroje božího na zemi. Jako tvor, který dokáže ulovit jakoukoliv kořist, efektní a efektivní lovec, to vše jej přímo předurčovalo k tomu, aby se stal symbolem panovníků, kněží a šamanů. První civilizace vznikly ve dvou na sobě více méně nezávislých oblastech. Po konci poslední doby ledové se v nejteplejších oblastech, kterými samozřejmě nebyl jen Úrodný půlměsíc a okolí Středozemního moře, ale i jih Asie, či Střední a sever Jižní Ameriky, vytvořily se podmínky vhodné pro zemědělství. Ze severu i jihu se tak do této oblasti stahovaly jednotlivé kmeny, některé se tu usadily, jiné pokračovaly ve své cestě dál. Střední Amerika není žádným rozsáhlým územím, jednotlivé kmeny se tak musely mezi sebou potkávat, navázaly kontakty a byla jen otázka času, kdy se nějaký rozený vůdce pokusí všechny tyto kmeny spojit. Nejstarší známou civilizací tu byli Olmékové, po nich přišli Toltékové, Mayové, Aztékové a Evropané. Po dobytí území Španěly conquistě byly všechny existující civilizace potlačovány, až zanikly úplně. V Jižní Americe bylo sice prostoru více, nesmíme však zapomenout na to, že převážnou část území pokrývaly nepropustné tropické deštné pralesy. I v nich samozřejmě žily různé kmeny mnohé z nich tu žijí dodnes, ty ale měly dostatek prostoru a k navázání kontaktu s ostatními neměli Vikulka, CZ ~ 1 ~

2 tolik příležitostí. V horských oblastech a na západním pobřeží však tolik prostoru nebylo a tady tak vznikla jakási druhá civilizovaná oblast. Nejznámější civilizací z této oblasti byli Inkové. Ti samozřejmě nebyli jediní a nebyli ani první ani poslední. Všem zmíněným civilizacím se souhrnně říká civilizace předkolumbovské. Podívejme se nejdříve na civilizace Mezoameriky. Pojem Mezoamerika vymyslel antropolog P. Kirchhof v roce 1943 a zahrnuje v sobě všechny předkolumbovské civilizace, které se vyskytovaly ma území Mexika, Guatemaly, Belize, Salvadoru, na západě Hondurasu a na jihu Nikaraguy. Už jsme si řekli, že nejstarší známou mezoamerickou civilizací byli Olmékové. Olmécká civilizace se vytvořila v nížinách kolem Mexického zálivu, odhaduje se, že se tomu tak stalo někdy v době mezi a 400 před naším letopočtem. Díky Olmékům tu vznikla první města: Tenochtitlán (celým názvem správně San Lorenzo Tenochtitlán), La Venta, Las Limas, Tres Zapotes Laguna de los Cerros. Díky archeologickým nálezům si můžeme udělat poměrně slušnou představu o tom, jaké bylo olmécké náboženství, kde jaguár hrál jednu z hlavních úloh. Po Olmécích se nám nedochoval žádný literární záznam, a to ani písemné záznamy na stěnách sakrálních staveb (jen pro srovnání, v Egyptě ve stejné době existovaly už mnohá literární díla, včetně Knih mrtvých). Celkem spolehlivě však badatelé zjistili, že Olmékové uctívali netvory, či nadpřirozené bytosti, jimž Angličané říkají supernaturals. Ve starších dobách se obecně předpokládalo, že právě jaguár byl tím nejvyšším tvorem, božskou bytostí. Až v sedmdesátých letech 20. století přišel Peter David Joralemon s teorií, že oněch nadpozemských tvorů bylo osm. Pozdější výzkumy pak Joralemonovu tezi dále doplňovaly a doplňují a tak ani dnes ještě neznáme kompletní osazenstvo Olméckého pantheonu. Vikulka, CZ ~ 2 ~

3 Kromě Boha kukuřice, Ptačího boha, Opeřeného hada, Žraločího (nebo rybího) monstra či Tvora s pruhovanýma očima tu najdeme i Olméckého draka a Jaguářího muže. Olmécký drak je jedno z nejznámějších a nezobrazovanějších stvoření, říkalo se mu také Bůh země. Má ohnivé obočí, baňatý nos a zřetelně vyobrazený jazyk. V ústech má zřetelné tesáky, díky nimž celá ústa získávají tvar vzhůru nohama obráceného písmene U. Většinu těchto znaků má právě i zobrazení Člověka jaguára. 0-1 Monument č. 1 z Las Limas: Muž chovající jaguáří dítě (Wikipedia Commons: autor O Cadena (Cadeva)) Vikulka, CZ ~ 3 ~

4 0-2 Monument 52 z Tenochtitlánu - Sedící olmécký jaguáří muž; socha je dnes umístěna v Museo Nacional de Antropología v Mexico City; výška 90 cm (Wikipedia Commons; autor Leoboudv) Vikulka, CZ ~ 4 ~

5 Jaguáří člověk, či člověk jaguár, nebo muž jaguár (ang. were jaguar; were znamenalo ve staré angličtině člověk či muž) má oči ve tvaru mandle, pootevřená ústa ve tvaru obráceného písmene U, ruce ohnuté v lokti a opřené o hruď. Někdy má ruce sevřené v pěst, jindy položené na kolenou. Zvláštním znakem mnoha zobrazení Jaguářího muže je rozštěpená hlava. Jednou z teorií vzniku či významu Jaguářího člověka jako božstva, byla teorie, podle níž je Jaguáří člověk potomkem ze spojení lidské ženy a jaguára, jiní jeho význam přirovnávají k vlkodlaku. Faktem je, že existují sochy Jaguářího člověka jako dítěte (zobrazované zpravidla ve stoje) i jako dospělého člověka (většinou sedícího). Teorii, že Jaguáří člověk je výsledkem spojení lidské ženy a jaguára, vymyslel Matthew Stirling a byla po něm i pojmenována jako Stirlingova hypotéza. Dlouhou dobu byla považována za správnou a ještě v nedávných dobách někteří významní badatelé ani nepřipouštěli, že by původ Jaguářího muže mohl být vůbec jiný. Jaguáři zpodobnění ve své přírodní formě kočky (bez lidských znaků) se vyskytovala jen velice zřídka. Jako kočky měli jaguáři velký význam pro náboženské rituály. Díky svým schopnostem a dovednostem jaguáři dokážou lovit na zemi i ve vodě, dokážou šplhat po stromech, rádi k odpočinku využívají různých jeskyní byli považováni za tvory, kteří dokážou cestovat mezi různými světy, mezi nebem, zemí, podzemím a vodní říší. Díky této schopnosti byli jaguáři považováni za ochránce před zlem, které by mohlo hrozit z jednotlivých světů, chránili kněží a šamany, kteří při provádění rituálů museli opouštět (alespoň myslí) svět pozemský a přenášet se do světa duchovního. V roce 1929 přišel Marshall Saville s Hypotézou kontinuity. Tu pak rozvedl Miguel Covarrubias ve své práci Indian Art of Mexico and Central Amerika z roku Podle ní se všechny základní prvky Olméckého náboženství Vikulka, CZ ~ 5 ~

6 postupně dědily z generace na generaci a přecházely s jen mírnými obměnami i od jedné civilizace k druhé. Tuto hypotézu zatím (i díky chybějícím literárním záznamům) nikdo nevyvrátil, považuje se za platnou, i když někteří učenci tu více tu méně zpochybňují vliv olmécké civilizace na své následovníky. Co vedlo k zániku Olmécké civilizace, nevíme. Stalo se tak mezi lety 400 a 350 před naším letopočtem, tehdy populace v nížinách u Mexického zálivu rapidně poklesla a celá olmécká města zůstala prázdná. Mohly k tomu vést radikální změny klimatu, které zapříčinily, že půda nerodila dostatek potravy, mohly k tomu vést pohyby tektonických desek, které vyvolávaly častá zemětřesení a záplavy, mohla k tomu vést i vulkanická činnost. Faktem je, že tato oblast, domov Olméků, zůstala obydlena jen velice řídce až do konce devatenáctého století. O něco jižněji a něco později vznikla další civilizace Mayská. Mayskou civilizaci tvořila celá řada různých kmenů obývajících území Yucatánského poloostrova, tedy dnešní Guatemaly, Belize, severozápadního Hondurasu a jihovýchodní části Mexika. I toto území, stejně jako tomu bylo u Olméků, bylo poměrně členité a v různých podmínkách (travnaté nížiny na severu, nížiny na jihu porostlé tropickým deštným pralesem, vysočiny na tichomořském pobřeží) se různé mayské kmeny chovaly odlišně. Mayskou civilizaci vlastně nikdy netvořila jednotná říše. Kdy mayská civilizace vznikla zůstává zatím tajemstvím, faktem však je, že už roku před naším letopočtem mayští obyvatelé úspěšně pěstovali kukuřici, nebo vysušovali močály. Prvními panovníky jednotlivých kmenů byli zpravidla starší, šamani či náčelníci. Společenský vývoj Mayů byl ovliněn částečně Olméky, bylo tomu tak však jen v hraničních oblastech na pobřeží Mexického zálivu. Po roce 900 před naším letopočtem Mayové od Olméků částečně převzali systém dělení společnosti. Mayové žijící v horských oblastech byli řízeni Vikulka, CZ ~ 6 ~

7 krály, veleknězy či náčelníky podobně jako tomu bylo právě u Olméků, kmeny žijící v nížinách pak vytvářeli jakési kmenové konfederace a o podstatných záležitostech rozhodovali více méně společně. Neslavnější doba Mayů spadá do období mezi lety 300 před naším letopočtem až 900 našeho letopočtu. Tehdy se v plné míře začalo objevovat nejstarší písmo v předkolumbovské Americe, objevil se první mayský kalendář, byly používány matematické funkce využívající i nulu (Řekové ani Římané nulu vůbec neznali), byly učiněny první objevy astronomické, architektonické, stavěly se cesty, podzemní nádrže na vodu, velká města a vznikaly literární památky, díky kterým si můžeme dnes udělat jakous takous představu o mayské mytologii. Pravděpodobně nejvýznamnějším literárním dílem byla jakási mayská kronika, nesoucí název Popol Vuh, neméně významné jsou však spisy mayského kněze Chilama Balama, který dokázal předpovědět příchod Španělů, či tzv. kodexy (Drážďanský, Pařížský, Madridský a kodex Grolier), které podrobně popisují obětní rituály, postupy šamanů a některá astronomická pozorování. Mayská mytologie byla v podstatě totožná pro všechny kmeny. Na rozdíl od té olmécké už o mayské mytologii víme leccos. Jedním z nejhodnotnějších literárních děl je epos Popol Vuh, objevený už v 16. století na území guatemalské vysočiny. Díky němu víme, jak měl být stvořen svět. Bylo jen ticho, tma a noc. Pouze stvořitelé Tepeu a Gugumatz, prapředci všech předků plavali ve vodě obklopené světlem. Tepeu a Gugumatz (Opeřený had, totožný s mexickým Quetzalcoatlem) spolu rozmlouvali o tom, jak naplnit prázdnotu. Tak spolu vymysleli stvoření lidí, přírody, země, svoje záměry dovedli až k takové dokonalosti, že naplánovali rovnou i jak zajistit potravu lidem. Vytvořili i další bohy, jež nazvali Hurakán, Chipi-Caculká, Raxa-Caculká aj. A byla stvořena i zvířata, mezi nimiž Popol Vuh výslovně uvádí pumu a jaguára: Vikulka, CZ ~ 7 ~

8 A pak stvořili malá divoká zvířata, strážce lesů a duchy hor, jeleny, ptáky, pumy, jaguáry, hady, a zmije, strážce houštin. Říká se, že když (Tepeu a Gugumatz) přemýšleli a povídali si, byli jako první stvořeni jeleni a ptáci. Ihned jim byly dány jejich domovy. Ty, jelene, budeš spát na loukách, na březích řek a ve stržích. Tady se můžeš pást v houštinách. V lesích se množ, čtyři nohy ti pomohou. Pak byli stvořeni ptáci, velci i malí. Budete žít v korunách stromů, tady si budete dělat hnízda. Vysoko ve větvích stromů a keřů se množte. Tak bylo jelenům a ptákům určeno a ti se hned rozběhli a rozlétli hledat své domovy. Tak byla vytvořena všechna čtyřnohá zvířata a ptáci. Stvořitelé jim pak řekli: mluvte, plačte, volejte, mluvte spolu každý podle toho, ke kterému druhu patříte. Tak bylo kázáno všem zvířatům, ptákům, pumám, jaguárům i hadům. Zvířatům byla dána možnost mluvení, dorozumívání se mezi sebou. Bozi si mysleli, že je zvířata budou uctívat, ale ta toho nebyla schopná. Proto bozi posléze stvořili lidi. Druhá část mayské kroniky Popol Vuh popisuje skutky dvou chlapců dvojčat jménem Hun-Hunahpú a Vucub-Hunahpú nejen ve městě Xibalba. Bratři byli velice vzdělaní a umělecky nadaní. Byli to rovněž dobří sportovci, vynikající hráči peloty. A právě kvůli pobavení ze sportu si je nechali zavolat kněží či vládci z města Xibalba. Když bratři dorazili do města, bylo jim dáváno najevo, že jsou tu jen pro pobavení mocných, bylo jim všechno zakazováno, museli dodržovat spoustu příkazů. První den je ubytovali v domě bez oken, kde byla tma. Když si bratři požádali o světlo, přinesli jim louče a křesadlo, ale zároveň jim bylo řečeno, že křesadlo musí zůstat nepoškozené a louče se nesmí zapálit. V dalších dnech vystřídali bratři další ubytovací prostory, třetí den byli ubytováni v Domě Jaguárů: Vikulka, CZ ~ 8 ~

9 Třetí byl Dům jaguárů, Balami-ha byl zván. V něm nebylo nic jen jaguáři číhající, skákající kolem, řvoucí a hrající si. Pelota byl starý mayský míčový sport, pro něž ve velkých městech byly stavěny i jakési prastaré stadiony. Měl jen jednu nevýhodu po zápase byl jeden tým popraven. Neví se však už který, podle názorů jedněch byli popraveni ti co prohráli, podle druhých ti, co vyhráli, protože být obětován byla u Mayů, stejně jako u Olméků, jedna z nejuznávanějších a nejslavnějších smrtí, pro předkolumbovské civilizace nebyl důležitý způsob života, ale způsob smrti. Xibalba bylo sice město pravděpodobně bájné, ale jaguáří domy existovaly. O nich ale později. V knize Popol Vuh se objevují celkem tři kočky: jaguár, puma kočka horská. Všem zvířatům náležela jistá magická moc, byly považovány za ochránce lesů a hor. Dokládá nám to příběh o synech bratří Hun-Hunahpů a Vucub-Hunahpú Hunahpúovi a Xbalanqué, když chtěli vymýtit kus lesa a založit si vlastní pole. Oba synové žili u své babičky (matky Hun-Hunahpúa a Vucub- Hunahpúa), když jednoho dne vyčistili pláň, na níž chtěli zasít kukuřici, do druhého dne jim opět zarostla. Kdo nás zkouší obelstít? řekli si. Bezpochyby všechna malá a velká zvířata, puma, jaguár, jelen, králík, horská kočka, kojot, divoké prase, malí i velcí ptáci, ti to všechno způsobili; za jedinou noc. Začali znovu kácet a mýtit a připravili celé pole znovu. Domluvili se, že v noci budou hlídat a zvířata, která měla na svědomí, že stromy a keře znovu vyrostly, pochytají. Ukryli se tedy v houští na kraji pole a čekali. O půlnoci zvířata skutečně přišla a bratři se je pokusili pochytat: Pumu a jaguára se snažili chytit nejdřív, ale nepovedlo se jim to. Potom chtěli chytit jelena a králíka, ti byli blíž. Chytili je za ocas, ale i jelen i králík své ocasy obětovali a utekli. To je důvod, proč jeleni i králíci mají ocasy krátké. Vikulka, CZ ~ 9 ~

10 Ani horskou kočku, ani kojota nebo divoké prase nechytli, všechna zvířata utekla. Léta 300 před naším letopočtem až 900 našeho letopočtu jsou označována za Klasické mayské období. Na vysočinách rostl vliv velkoměsta Teotihuacánu, svá nejlepší léta rozkvětu prožívala města jako Tikal, Palenque, Copán, Calakmul nebo Kaminaljuyú. Až kolem roku 600 našeho letopočtu došlo k útlumu stavební činnosti Mayů (tento jev je odborně zván hiát), přičemž důvod opět není znám. Města se nemohla dál rozrůstat a kupříkladu pro Teotihuacán to znamenalo počátek jeho konce. V devátém století se opět z dosud neznámého důvodu vylidnily nížiny na jihu mayského území, města byla opuštěna a jejich sláva už se nikdy neobnovila. Tamější obyvatelé se vrátili k venkovskému životu a soustředili se na pěstování kukuřice. A tak tu žijí v podstatě dodnes. V ostatních oblastech se mayské civilizaci i nadále celkem dařilo. Na konci prvního tisíciletí už mayská říše sousedila s říší Toltéků, kteří nahradili Olméky. Vlastně ani o Toltécích nevíme skoro nic. Podle jedné z pověstí šlo o kmen žijící v městě Tollan. Velikému a bohatému Tollanu vládl Ce Acatl Topiltzin Quetzalcoatl (maysky zvaný Cuculcan).Naučil Toltéky využívat půdu, rozvíjet řemesla, učil je úctě k bohům. Protože však svůj lid miloval, zakázal lidské oběti. Sám žil skromně a často obětoval svou krev, aby se mohl dostat do posvátného transu 0-3 Teotihuacán (Wikipedia Commons; autor Jschmeling) a proniknout do duchovního světa předků. Zakázáním Vikulka, CZ ~ 10 ~

11 0-4 Aztécký bůh Quetzalcoatl vyobrazení z Codex Telleriano-Remensis ze 16. století (Wikipedia Commons; volná licence) lidských obětí si však Quetzalcoatl proti sobě popudil Huémaca, náčelníka jednoho z tollanských kmenů (ten byl později identifikován s bohem Tezcatlipokou, v jehož pravomoci byly války, magie a podsvětí a lidské oběti). Vikulka, CZ ~ 11 ~

12 Huémac se lstí vloudil do Quetzalcoatlovy přízně a zavinil, že se vládce opil a spáchal incest se svou sestrou. To byla nejtěžší provinění, jakých se mohli Toltékové dopustit a tak Quetzalcoatl sám opustil Tollan a odešel na východ do místa zvaného Tlila Tlapallan, kde dobrovolně svůj život ukončil. Podle jiné pověsti měl Quetzalcoatl odejít do hor, jež obývali právě Mayové a založit tu kolem roku 987 nové město Chichén Itzá. Tím došlo k propojení toltéckých a mayských tradic a vznikla civilizace maysko-toltécká. Jiná varianta pověsti pak praví, že Quetzalcoatl se se svými druhy usadil v městě Mayapán, odkud se pak jeho vliv opět rozšiřoval včetně oblasti patřící Chichén Itzá. Faktem je, že Mayapán nahradil po roce 1200 funkci Chichén Itzá jako hlavního mayského města. Velká mayská města, zejména Tenochtitlán, Tikal, či Chichén Itzá stojí za bližší zmínku. Už jsme zmínili, že v druhém díle mayské kroniky Popol Vuh existují zmínky o tzv. Jaguářích domech. Ty se objevují vlastně v každém větším městě, liší se jen jejich funkce. 0-5 Pohled na severní část města Tikal (Wikipedia Commons; autor Shark a Magnus Manske) Vikulka, CZ ~ 12 ~

13 0-6 Tikal: Chrám Velkého jaguára (Wikipedia Commons; autor El Comandante) V Tikalu, který leží v dnešní severní Guatemale (department El Petén), založeném v 6. století před naším letopočtem, můžeme kupříkladu najít Chrám Velkého Jaguára. Tikal byl jedním z největších a nejdéle trvajících mayských městských států, byla tu rozvinutá obchodní síť jedna z obchodních cest vedla i do Teotihuacánu. Postaveno tu bylo na 3000 paláců, pyramid, ale i hřiště na pelotu nebo termální lázně. A údajně právě odtud pochází první čokoláda. Chrám Velkého Jaguára (archeologové jednotlivé stavby číslovali a Chrám Velkého Jaguára dostal označení 1) byl postaven na počest 26. vládce Tikalu jménem Ah Cacaoa ( ), který v ní byl i pohřben. Jde o pyramidu vysokou 44 metrů, postavenou mezi lety 740 a 750 našeho letopočtu, na jejímž vrcholu se nachází svatyně (se svatyní měří celá pyramida celkem 47 metrů). Střechu svatyně podpírají sloupy a architráv (překlad, který se na sloupy pokládal) zdobený řezbami zobrazujícími třináct království mayského ráje. V královské hrobce v pyramidě byla objevena spousta lidských a zvířecích (zřejmě i jaguářích) kostí a kůží, na nichž byly výjevy scén obětování lidí, doklady o uctívání bohů a podobně. Kromě toho tu nechyběl ani královský poklad velké množství Vikulka, CZ ~ 13 ~

14 šperků z nefritu, zlata a perel. Chrám Velkého Jaguára je tedy jedním z mnoha dokladů spojení nádherné i hrozné kočkovité šelmy s panovníkem. Hned číslem III byla označena další pyramida, jedna z nejmladších. Dostala název Chrám Jaguářího kněze. Je vysoká 55 metrů a v jejích útrobách se nacházely dvě komnaty. Mnoho se o ní zatím neví, soudí se ale, že jde o chrám spojený se slunečními obřady. Jedna z dochovaných rytin na pyramidě zobrazuje rituální tanec na počest tzv. Temného slunce. Temné slunce byla jedna z přezdívek a titulů Tikalských králů. 0-7 Chrám Velkého jaguára v záři měsíce (Wikipedia Commons; autor Kevin Sebold) Vikulka, CZ ~ 14 ~

15 0-8 Tablero Talud (Wikipedia Commons; autor HJPD) akropole. Svým stylem jde o stavbu talud-tablero. Jde o konstrukci, kdy ze stěny, která není kolmá k zemi (vždy je skloněná pod určitým úhlem menším než 90 stupňů a zpravidla i menším než 60 stupňů) talud vyčnívají jakési římsy, jejichž hrany už vůči zemi kolmé jsou tablero. Na tablerech tohoto chrámku najdeme hned několik, dnes už značně poškozených, vyobrazení slunečních kotoučů, květin či Kromě velkých pyramid však v Tikalu stojí i nespočet dalších, menších staveb. Jedna z nich nese archeologické označení 5D-43. Jde o malý radiální chrám na východním konci míčového hřiště na Východním náměstí. Vedou do něj celkem čtyři vchody s třemi schodišti, čtvrté schodiště postaveno být nemohlo, protože by zasahovalo do Centrální 0-9 Tikal: Pyramida III. Chrám Jaguářího kněze (Wikipedia Commons; autor Simon Burchell) Vikulka, CZ ~ 15 ~

16 hvězd. A najdeme tu i vyobrazení tváří, které nepatří člověku, ale pravděpodobně jaguáru (nejsou nepodobná olméckým vyobrazením Jaguářího muže). Chrám nechal s největší pravděpodobností postavit v sedmém století našeho letopočtu vládce Nuun Ujol Chaak a dokončil jej jeho syn Jasaw Chan K awiil I. Jaký konkrétní význam chrám měl, se zatím neví. A kromě staveb byly v Tikalu nalezeny (a vlastně stále ještě nacházeny jsou) stély. Stéla je kamenná deska, na níž jsou vytesány texty či různá vyobrazení. Nacházely se jak v Egyptě (jedna stéla stojí i před Velkou sfingou v Gize), v Mezopotámii (stélou je vlastně i nejstarší existující zákoník Chamurabiho) a vlastně po celém světě, včetně Ameriky. Ty mayské stély mají jednu velkou výhodu, jejich vznik lze lehce datovat díky již existujícímu mayskému 0-10 Stéla č. 4 z Tikalu kalendáři. Jednotlivé (Wikipedia Commons; autor HJPD) stély opět archeologové kvůli identifikaci očíslovali. Na té, která nese číslo 4 je vyobrazen panovník, pravděpodobně jde o vládce jménem Yax Nuun Ayiin, který má rozpažené ruce a pod jednou rukou je vyobrazen podsvětní jaguáří bůh, pod druhou mexický bůh Tlaloc. Stéla pochází z doby 396 našeho letopočtu, tedy z doby, kdy Tikal byl pod Vikulka, CZ ~ 16 ~

17 nadvládou Teotihuacánu, je jedním z dokladů toho, jak se jednotlivé mayské kultury prolínaly. Podsvětní jaguáří bůh byl pravděpodobně patronem města Tikal. V podobné pozici, tedy po bohu vládce, je stejný tvor vyobrazen i na stéle nesoucí číslo 29 a datované , tedy rokem 292 našeho letopočtu. Čtrnáctý král Tikalu se jmenoval Chak Tok Ich aak, v překladu: Velká jaguáří packa. Vládl až do 14. ledna 378 našeho letopočtu, kdy byl zavražděn mužem jménem Siyah K ak (v překladu Zrození ohně). Siyah K ak byl pravděpodobně generálem či vojevůdcem Západní říše, byl to právě on, kdo vedl Teotihuacánská vojska, která Tikal dobyla a jeho obyvatele si podmanila. Po smrti Chak Tok Ich aaka tak skončila výsadní role Tikalu jako hlavního města a na jeho místo nastoupil Teotihuacán Ruiny Quetzalpapalotlova paláce v Teotihuacánu (Wikipedia Commons; autor Wolfgang Sauber) Vikulka, CZ ~ 17 ~

18 0-12 Pyramida slunce v Teotihuacánu (Wikipedia Commons; autor JJ Sante a Bruce The Deus) Teotihuacán je město opředené dosud mnoha tajemstvími, spoustou neprobádaného, místo posvátné a magické. Leží na náhorní plošině ve výšce metrů nad mořem, rozlohou zabírá území 5 x 3 kilometry. Leccos se nám o něm zachovalo díky prvním archeologům Aztékům. Ti jej osídlili 700 let po opuštění Teotihuacánu jeho dřívějšími obyvateli. Kdo ti dřívější obyvatelé byli, se vlastně také s jistotou neví, někdo uvádí Toltéky, někdo méně známější Otomíe nebo Totonaky, jiní k nim přidávají ještě další kultury a mísí je dohromady. Jedno z možných vysvětlení je to, že společenství Teotihuacánu bylo směsí různorodých kultur, které se sestěhovaly dohromady po výbuších sopek Xitle a Popocatépetlu. Hlavními božstvy Teotihuacánu byli Quetzalcoatl, Tlaloc a Velká bohyně. Opeřený had Vikulka, CZ ~ 18 ~

19 Quetzalcoatl byl bohem války, lidských obětí, vody, plodnosti a božské či panovnické autority. Quetzalcoatlovi byla v Teotihuacánu zasvěcena jedna z nejvýznamnějších pyramid. Tlaloc, bůh války, deště a bouří, zažil svůj největší rozmach až v dobách aztéckých, někdy se dokonce rozlišuje Teotihuacánský a Aztécký Tlaloc. Velké bohyni byla zasvěcena pyramida Slunce a pyramida Měsíce, nejvýznamnější stavby Teotihuacánu. Byla ztělesněním blízké posvátné hory Cerro Gordo a jakousi matkou Teotihuacánu, mající na starost plodnost a zajištění dostatku úrody. Teotihuacánský režim byl militaristický, měl vlastní armádu, a jak už bylo řečeno, zapříčinil pád významu Tikalu. Faktem je, že pozůstatky jaguářího kultu tu nenajdeme. Když Teotihuacán jeho obyvatelé z neznámých důvodů kdysi kolem roku 700 našeho letopočtu opouštěli, zničili vše, co tu po nich zůstalo. Důvod zániku Teotihuacánu zůstává také tajemstvím, faktem však je, že právě někdy kolem roku 700 našeho letopočtu byl Teotihuacán spálen a mnoho prostor obytných i chrámových bylo zasypáno kamením. Chi chéen Íitsha znamená u ústí studny Itza. Město totiž leží na území severního Yucatánu, kde je země vyprahlá, ale podzemím protéká celá řada řek. Nedaleko města jsou dvě velká propadání, zvaná cenoty. Díky nim měli obyvatelé této oblasti přístup k čerstvé pitné vodě po celý rok. Až Španělé zkomolili název tohoto města na dnes používaný Chichen Itzá. Podle vyprávnění v jedné z knih mnicha Chilama Balama se město kdysi jmenovalo Uuc Yabnal nebo Uuc Hab Nal. Ať už jej však pojmenujeme jakkoliv, šlo o centrum kultury Itzů. Počátek slávy Chichén Itzá spadá někam do doby kolem roku 600 našeho letopočtu. Postupně se stal centrem oblasti, později celé mayské říše. Dnes je celé Chichén Itzá v podstatě jediným archeologickým nalezištěm, postupně odkrývaným. Díky Vikulka, CZ ~ 19 ~

20 0-13 Kukulcánův chrám v Chichén Itzá (Wikipedia Commons; autor Kyle Simourd) němu se naše znalosti o mayské kultuře, i o těch, které následovaly po ní, neustále rozšiřují. Své slávy dosáhl Chichén Itzá díky rozvinuté obchodní síti, není divu, že se tu podařilo odkrýt celé silnice (říká se jim sacbeob), jejichž síť pokrývá i celé město. Jednotlivé budovy jsou většinou situovány do větších skupin, každá taková skupina byla kdysi oddělena nízkou kamennou zdí. Nejznámějšími takovými komplexy jsou Velké severní náměstí, El Castillo, Chrám válečníků, Velký míčový dvůr, či Ossario. Zhruba uprostřed se nachází tzv. Centrální skupina, do níž patří čtvrti Caracol, Las Monjas a Akab Dzib. A jižně od Las Monjas se nachází Chichén Viejo Starý Chichén, nejstarší část města. Čtvrti El Castillo vévodí Cuculcánův chrám (Cuculcán je mayské jméno pro Quetzalcoatla; evidenční označení 5B - 18), postavený někdy v období 9 12 století. Ten stojí na 29 metrů vysoké stupňovité pyramidě, jejíž základna měří 55,3 metrů a zdivo se tyčí do výše pod úhlem 53 stupňů. V Mezoamerické architektuře nebylo žádnou výjimkou, že jedna monumentální stavba ve svých útrobách pohltila jinou, Vikulka, CZ ~ 20 ~

21 starší. Stejně tak tomu bylo právě i v případě Cuculcánova chrámu. Při archeologických výzkumech prováděných tu ve 30. letech 20. století se zjistilo, že uvnitř pyramidy je skryt další chrám. Uvnitř něj byly nalezeny jednak téměř nepoškozená socha Chac Mool a panovnický trůn. Jen pro úplnost, Chac Mool je typ sochy zobrazující ležící lidskou postavu, která má zvednutou hlavu otočenou na stranu a většinou si rukama chrání břicho. Význam těchto soch je, jak vlastně jinak, neznámý. Mnohem zajímavější je trůn. Jaguáří trůn. Že nešlo o běžné vybavení domácnosti či chrámu je zřejmé, protože celý trůn s hlavou ve tvaru jaguára místo opěrky pro ruku, je natřený na červeno a vykládaný nefritem. Cuculcán (neboli Quetzalcoatl) byl jak už bylo mnohokrát zmíněno Opeřený had. Hadí symboly či znaky se nachází víceméně na celé pyramidě, ale pyramida El Castillo má ještě jednu zvláštnost. Za soumraku ve dnech jarní a podzimní rovnodennosti vytváří zapadající slunce díky stupňům pyramidy efekt, kdy se zdá, že na pyramidu se platí velký sluneční had Chichén Itzá Cuculkánův chrám v noci Při jarní a podzimní rovnodennosti vytváří zapadající slunce efekt slunečního hada plazícího se na vrchol pyramidy. (Wikipedia Commons; autor Bjorn Christian Torrisen) Vikulka, CZ ~ 21 ~

22 0-15 El Castillo v Chichén Itzá a Jaguáří trůn (Wikipedia Commons; autor HJPD) Vikulka, CZ ~ 22 ~

23 Vedle El Castillo se nachází celá řada dalších menších prostranství a na nich menší pyramidy platformy. Jedna z těchto platform nese název Platforma orlů a jaguárů. Z každé 0-16 Chichén Itzá Detail jedné ze stěn platformy strany vede na orlů a jaguárů vrchol jedno (Wikipedia Commons; autor HJPD) schodiště. Na stěnách jednotlivých stupňů pyramidy se nachází četné obrazy harpií a jaguárů, kteří požírají lidská srdce. Na Velkém míčovém dvoře se nachází hřiště na pelotu, obklopené dalšími chrámy, z nichž nejznámější je asi severní Chrám vousatého muže. Ono hřiště je největší ze všech dosud objevených, měří 166 x 68 metrů. Hřiště je obklopené vysokými stupňovitými stěnami, které pravděpodobně sloužily jako tribuny. Do stěny na východní straně je vestavěn Jaguáří chrám. Z Horního jaguářího chrámu je krásně vidět na celé hřiště. Vstup do něj tvoří dva velké sloupy, na nichž se objevují vyryté motivy hadů, což je opět zřejmá narážka na Cuculcána. Uvnitř místnosti Horního jaguářího chrámu byl na jednu ze stěn vymalován výjev z bitvy, dnes je však velmi poškozený. U vchodu do Dolního jaguářího chrámu, který ústí na hřiště, byl nalezen jiný jaguáří trůn, velice podobný tomu, který byl nalezen v El Castillo. Není však natřen na červeno a není ani vykládán ani jinak zdoben. Sloupy uvnitř chrámu jsou zdobeny složitými reliéfy. Vikulka, CZ ~ 23 ~

24 0-17 Vchod do Jaguářího chrámu v Chichén Itzá (Wikipedia Commons; autor HJPD) Vikulka, CZ ~ 24 ~

25 0-18 Jaguáří chrám v Chichén Itzá - detail ze stěny chrámu (Wikipedia Commons; autor: Laslovarga) 0-19 Tumba de Chac Mool v Chichén Itzá detail jaguáří hlavy (Wikipedia Commons; autor Wolfgang Sauber) Kolem Chrámu válečníků stojí tři skupiny sloupů, kterým se dnes říká Skupina tisíce sloupů. Dnes tu jen tak trčí ze země, kdysi však pravděpodobně nesly poměrně velkou střešní strukturu. Většina z těchto sloupů je zdobena reliéfy lidí Vikulka, CZ ~ 25 ~

26 při různých činnostech, bohů, zvířat a zvláště hadů. Jižně od těchto sloupů stojí tři vzájemně propojené budovy Chrám tisíce sloupů s další sochou Chac Mool, Chrám malých stolů na němž se opakovaně objevuje v reliéfu znak podobný písmenům x a o a Palác Ahau Balam Kauil (Thompsonův chrám). V Paláci Ahau Balam Kauil se nachází mnoho vlysů zobrazujících jaguáry a mayského boha Kauila Pohled na Mayapán z městských hradeb (Wikipedia Commons; autor HJPD) Po Toltécích obsadili mexické území Aztékové, ti se však s Mayi nestýkali a navzájem se nijak neovlivňovali; to už se psal rok Kvůli neustálým válečným konfliktům mezi obyvateli Chichén Itzá a Mayapánem Toltékové Chichén opustili a obsadil jej jiný kmen, pojmenovaný právě podle tohoto města Itzové. Ti dál válčili s Mayapánem a roku 1263 ho dobyli. Následně začali budovat novou říši, jejímiž centry se stal právě Mayapán (kvůli němuž později mayové získali své pojmenování), Chichén Itzá a Uxmal. O dvě stě let Vikulka, CZ ~ 26 ~

27 později, v roce 1441 se tato říše ocitla ve válce s kmenem Xiuů, venkovské mayské kmeny se proti nadvládě měst vzbouřily a výsledkem revoluce bylo to, že všechna tři velká města zůstala opuštěná. Když na Yucatánský poloostrov na začátku 16. století poprvé dorazili španělští conquistadoři, Mayové žili v malých městských státech a i když se obyvatelům v okolních vesnicích celkem dařilo, Chichén Itzá nebo Mayapán upadaly. Aztékové, skupiny etnik žijících na území centrálního Mexika, byli v době conquisty nejmocnějším národem střední Ameriky. I pro ně měl jaguár ( aztécky Ocelotl) zvláštní význam. Aztékové byli původně kočovné kmeny mluvící podobným jazykem, jazykem Nahuatl. Do Mexika přišli ze severu, jejich původ není znám. Říhali si Aztecatl, tedy ti, kdo pochází z Aztlánu. Aztlán mělo být jakési prarodiště všech Aztéků, bájné město. Postupně se začali na území dnešního centrálního Mexika usazovat a ve 13. století už měli vlastní centrum, město Azcapotzalco. Jejich největší, nejvýznamnější a nejslavnější město Tenochtitlán mělo být podle jedné z Aztéckých legend založeno v roce 1323, poté, kdy se Mexičanům zjevil orel sedící na opuncii, jak požírá hada (tento výjev je zobrazován dodnes na státním znaku Mexika). Podle tohoto vidění našli Aztékové místo pro své hlavní město, místo ležící na ostrovech a ostrůvcích v jezeře Texcoco. Aztékům vládl panovník, nazývaný tlatoani. Nejznámějším aztéckým vládcem byl bezesporu ten poslední, Montezuma II. (Monzezuma Xocoyotzin), jenž prohrál tvrdé boje se španělským conquistadorem Hernánem Cortésem. Ten vládl skrze jakési správce jednotlivých měst (altepetl). Kromě těchto správců měli na chod říše vliv i kněží a šlechta. Faktický chod státu pak zajišťoval rozsáhlý úřednický aparát. Hospodářství Aztéků bylo zaměřeno kromě zemědělství i na obchod, včetně luxusního zboží, jakým byly peřím zdobené oděvy či nefritové šperky. V Tenochtitlánu se nachází Vikulka, CZ ~ 27 ~

28 Tlatelolco, obří tržiště, na němž se prodávaly a kupovaly komodity z celé říše. Jako platidla sloužily Aztékům kakaové boby. Ceny byly státem regulovány, takový králík stál třicet bobů, krocaní vejce tři boby. Aby se obchodníci mohli pohodlně dostat do hlavního města, budovali Aztékové rozsáhlou síť pohodlných kamenných silnic. Kromě toho vybudovali i síť vodních kanálů. Aztécká kultura měla, jako vlastně všechny předcházející, své kořeny v mytologii Olméků, mnoho převzali i od Toltéků. I když se nezachovalo mnoho původních literárních památek, z archeologických nálezů se můžeme dozvědět poměrně mnoho. Velice cenným literárním zdrojem je tzv. Kodexy, jakési kroniky sepsané španělskými mnichy podle vyprávění žijících aztéků. Podle dochovaných informací existovali v mytologii Aztéků celkem čtyři hlavní bohové, kteří byli potomky prarodičů Ometecutli a Omecihuatl. Byli jimi bůh větru Quetzalcóatl (Opeřený zelený had), bůh války a temnot Tezcatlipoca (Dýmající zrcadlo), bůh deště a vod Tlaloc a vůdce všech Aztéků Huitzilipochtli (Kouzelný kolibřík). Kromě nich samozřejmě existovala ještě celá řada dalších, méně významných a většinou jen regionálních bohů. Podle aztécké mytologie dnes žijeme v tzv. pátém Slunci. Podle Aztéků byl totiž náš svět stvořen už pětkrát, čtyřikrát byl zničen. Poprvé čtyři hlavní bozi stvořili obry, které vyslali na svět. Ti se však neosvědčili, proto po 676 letech se Tezcatlipoca proměnil v jaguára a všechny obry sežral. Následně byli stvořeni lidé bohem Quetzalcóatlem, ti se však rovněž neosvědčili a tak po 364 letech na ně bozi seslali strašlivou bouři, při níž většina lidí zemřela a ti, co přežili, se stali opicemi. Nastalo třetí slunce a lidé byli stvořeni znovu. Opět neuspěli, po 312 letech dopadl na zemi ohnivý déšť a přeživší lidé se stali ptáky. Čtvrté slunce ukončila apokalyptická potopa a ti, kdo přežili, se stali rybami. Bohové se vyčerpali, Slunce přestalo svítit a svět zahalila temnota. Aby se Slunce znovu rozsvítilo, rozhodli se všichni čtyři Vikulka, CZ ~ 28 ~

29 hlavní bozi obětovat sami sebe, jejich krev se tak stala základem všeho dalšího života. Odpovědnost za řádný běh celého světa a vesmíru byla tak přenesena na lidi. Ti museli k zachování všehomíra prolévat vlastní krev. Právě tady lze hledat první kořeny k aztéckým rituálům obětování lidí. Z hlediska kočičího je nejzajímavějším ze čtyř hlavních bohů Tezcatlipoca. Jeho funkce byly poměrně rozsáhlé, jak už bylo řečeno, byl bohem války a temnoty, byl ale i bohem noci, nočních větrů, severu, země, obsidiánu, ochráncem panovníka a veleknězů, a bohem jaguárů. Jméno Tezcatlipoca lze z jazyka nahuatl přeložit jako Dýmající zrcadlo, což je právě reminiscence na spojení s obsidiánem. Obsidián neboli sopečné sklo, vzniká tehdy, když se žhavá láva smísí s vodou. Láva se zprudka ochladí, díky čemuž vzniká sklovitý nerost, jenž byl Aztéky používán kromě jiného i pro výrobu zrcadel. Tezcatlipoca je obvykle zobrazován s obsidiánovým zrcadlem místo pravé nohy, na obličeji má namalovány černé a žluté pruhy. O nohu měl Tezcatlipoca přijít při vytváření světa. Kdysi existovalo jen moře a obloha, voda přecházela souvisle v oblohu a obloha ve vodu. V moři žil jen krokodýl jménem Cipactli. Tezcatlipoca a Quetzalcoatl krokodýla potřebovali chytit, aby z něho vytvořili zemi. Tezcatlipoca obětoval svou nohu, kterou krokodýl sežral. Když se soustředil na jídlo, vytvořili oba bohové z krokodýlího těla pevninu. Jednu z nejdůležitějších úloh sehrál Tezcatlipoca na konci prvního Slunce. Nejen u Aztéků najdeme tzv. princip Nagual. Nagual je podoba boha (obvykle zobrazovaného v lidské podobě) v podobě zvířecí a právě Tezcatlipoca na sebe vzal podobu jaguára. První slunce, Slunce země, měl stvořit právě Tezcatlipoca a jako první obyvatele stvořil obry. Jeho odvěký rival, další hlavní bůh, Quetzalcoatl tyto obry kazil a tak se nakonec sám Tezcatlipoca rozhodl obry zničit. K tomu na sebe vzal podobu nejobávanějšího známého predátora střední Ameriky, jaguára. Vikulka, CZ ~ 29 ~

30 0-21 Quetzalcoatl a Tezcatlipoca vyobrazení z Codex Borbonicus (str. 22) (Wikipedia Commons; volná licence) Tezcatlipocovi byla v aztécké říši zasvěcena celá řada chrámů v různých městech. Ten hlavní chrám však stával přímo v Tenochtitlánu, jižně od Velkého chrámu. Podle vyprávění jednoho z mnichů, kteří sem přišli po dobytí území Španěly, Diego Durán, se o něm zmiňuje: byl to chrám vznešený a nádherný. Osmdesát schodů vedlo na plošinu dvanáct, nebo čtrnáct stop širokou. Za ní stála široká a dlouhá komnata s velkým sálem V každém chrámu působilo několik kněží, z nichž jen někteří směli jíst jídlo obětované při rituálech. Hlavní slavnost k uctění boha Tezcatlipocy se Vikulka, CZ ~ 30 ~

31 konala během Tocatl, pátého měsíce aztéckého kalendáře. Přípravy začínaly mnohem dřív, když kněží vybrali jednoho z mladíků k budoucímu obětování. Zemřít při obětním rituálu bylo pro Aztéky vyznamenáním, jako jedni z mála se vyhnuli po smrti peklu. Sami rodiče tak nabízeli své syny kněžím. Vybraný mladík žil následující rok jako bůh, měl zajištěnu hojnost jídla a pití, drahé šaty a nejkrásnější šperky. Byl oženěn se čtyřmi mladými ženami a poslední týden z onoho roku se pro něho stal jednou velkou slavností zpěvu, tance a zábavy. Na konci týdne vystoupil na plošinu Tezcatlipocova chrámu, kde ho kněží obětovali a následně snědli Tezcatlipoca vyobrazení z Codex Borgia z 15. století (Wikipedia Commons; volná licence) Vikulka, CZ ~ 31 ~

32 Dalším aztéckým jaguářím bohem byl Tepeyollotl. Jeho jméno je složeninou slov tepetl (hora) a yollotl (srdce). Byl patronem jaguárů a bohem ozvěny a zemětřesení. Jeho síla byla největší v osmé hodině noční, bohužel se nedochovaly záznamy proč tomu tak bylo. Zobrazován bývá nejčastě ve formě jaguára skákajícího proti slunci. Někdy je Tepeyollotl považován za jaguáří ztělesnění Tezcatlipocy Tepeyollotl vyobrazení z Codex Rios ze 16. století (Wikipedia Commons; volná licence) Vikulka, CZ ~ 32 ~

33 Aztékové byli národ militaristický, se svými sousedy vedli v podstatě nepřetržité války, dospělo to až tak daleko, že Aztécký král na počátku 16. století vyhlásil všem okolním národům trvalý válečný stav. Důvod byl jednoduchý, Aztékové potřebovali zajatce, které by mohli obětovat bohům. Za živa se k zajatcům Aztékové chovali poměrně slušně, obětovali je tak, že jim velekněz vyrval z hrudi srdce, někdy ještě uřízl hlavu. Těla obětovaných shazovali kněží z pyramidy obětiště, poté je rozčtvrtili, jedno stehno dali panovníkovi, hlavu nabodli na kůl a zbytek těla náležel rodině toho válečníka, který obětovaného zajal. Podle jednoho z dochovaných vyprávění Aztékové roku 1487 nashromáždili po dvouletých válkách více než zajatců, které pak jednoho po druhém obětovali při zasvěcování nového chrámu v Tenochtitlánu. Kněz, který oběti prováděl, se prý tehdy zhroutil vyčerpáním. Faktem je, že když do Ameriky dorazili Španělé, mnohé národy v nich viděly svou spásu, připojili se k nim a pomohli Španělům k dobytí Tenochtitlánu, svržení Montezumy II. a konci aztécké říše. Součástí aztécké armády byly i elitní jednotky zvané Jaguáří 0-24 Aztécký jaguáří bojovník; Codex Magliabechiano (Wikipedia Commons; autor Kjetil r) bojovníci. Jaguářím bojovníkem se mohl stát kterýkoliv aztécký voják, musel však v bitvách chytit a domů dovézt alespoň čtyři nepřátelské zajatce. Pro Aztéky bylo mnohem větší slávou chytit nepřítele živého, než jej zabít v boji. Je více než pravděpodobné, že původ jaguářích bojovníků má své kořeny už z vyprávění o Vikulka, CZ ~ 33 ~

34 Tezcatlipocovi vraždícím v podobě jaguára nezkrotné obry (při zániku prvního Slunce). Jaguáří bojovníci bojovali vždy v předních liniích, jejich zbraněmi byly dřevěné meče, pobyté obsidiánovými střepy, kterým se říkalo maquahuitl, nebo tzv. atlasy, což byly jakési vrhací šipky či velice krátké oštěpy. O tom, že Jaguáří bojovníci skutečně existovali, není pochyb. Do dnešní doby se dochovala celá řada zpráv o nich, většinou ve formě různých vyobrazení. Koneckonců sami Španělé poznali jejich sílu při dobývání Mexika Aztéčtí válečníci - Orlí a Jaguáří bojovníci; Florentský kodex (Wikipedia Commons; autor El Comandante) Vikulka, CZ ~ 34 ~

35 0-26 Jan Karel Donatus Van Beecq ( ) Pohled na Tenochtitlán mědirytina, ilustrace ke knihe Historie de la conquéte du Mexique ou de la Nouvelle Espagne (Wikipedia Commons; volná licence) Tenochtitlán dnes už skoro neexistuje. Vlastně skoro neexistuje už ani jezero Texcoco. Jezero bylo z větší části vysušeno a na zbytcích kdysi slavného města dnes stojí Mexico City, hlavní město Mexika. Těch několik málo nezastavěných oblastí, na nichž lze provádět archeologické výzkumy je dnes chráněno jako světové kulturní dědictví UNESCO. Amerika byla objevena 12. října 1942 Kryštofem Kolumbem. Když se Kolumbus vrátil do Evropy, zprávy o nově objevených zemích se rychle rozšířily. Španělé neváhali a vyslali hned několik výprav k získání nových kolonií. Tak se na mexických březích vylodil i Hernando Cortés, poprvé s úmysly ryze objevitelskými. To samozřejmě nenechalo klidným tehdejšího vládce Aztéků Montezumu II. Vždyť už několik desítek let předtím kněz Chilam Balam příchod cizinců předpověděl. Podle legend měl být následující rok rokem Ce Acatl, tedy rokem, kdy se na zem vrátí sám bůh Quetzalcoatl. I proto Aztékové Španěly vítali přátelsky. Když se Cortés vrátil do Španělska a o vstřícném přístupu Aztéků vyprávěl, byl záhy pověřen guvernérem Velásquezem aztéckou říši dobýt. Sám Cortéz se zadlužil, aby dal Vikulka, CZ ~ 35 ~

36 dohromady malou armádu a 18. února 1519 opět vyplul, tentokráte s jedenácti loděmi a 550 vojáky. Před Cortésem dorazila do Mexika část jeho posádky, která indiány ihned oloupila. Cortés všem svým vojákům nařídil veškerý nakradený majetek indiánům vrátit. Indiáni ale takové zadostiučinění nepřijali a Cortésovy muže napadli na cestě do Tabasca. I když indiánů byla přesila, moderním zbraním Španělů čelit nemohli. Indiáni se proto po pořážce ke Cortésovi připojili a přijali křesťanství. Zatím poměrně diplomatické jednání Španělů s indiány vedlo k tomu, že mnozí náčelníci si Cortésovi počali stěžovat na útlak Aztéků. V srpnu 1519 opustili Španělé přímořské části a na radu některých kmenů směřovali do Tlaxcaly. Tlaxcalové byli rovněž nepřáteli Aztéků, nicméně nedůvěřovali ani Cortésovi. Na cestě se jej i oni pokusili zabít. Když i tentokrát Cortés odolal, přivítali jej obyvatelé Tlaxcaly jako přítele a spojence. To už nenechalo klidným Montezumu II., který Cortése pozval do Tenochtitlánu a doporučil mu cestu přes posvátné město Cholulu. Měla to být léčka, z níž však Cortéz i díky pomoci Tlaxcalů vyvázl. 2. listopadu 1519 stál Cortés před Tenochtitlánem a setkal se s Montezumou II. Ten je přijal přátelsky, ale po týdnu pobytu v Tenochtitlánu Cortés Montezumu II. unesl, pod záminkou, že je potřeba jej chránit. Tak musel Montezuma II. chtě nechtě odpřísáhnout věrnost španělskému králi Karlu V. Mezitím se ale na pobřeží vylodil Pánfilo de Narvaéz, což bylo pro Cortéze potenciální nebezpečí, protože mohl nahlásit králi, kolik zlata už Cortézovi muži nashromáždili. Cortéz porazil i Narvaéze, když se však pohyboval mimo Tenochtitlán, došlo v hlavním městě Aztéků ke krveprolití. Alvarado, který měl dohlížet na Tenochtitlán v době nepřítomnosti Cortése, dovolil Aztékům slavit svátek Toxcatl. V noci se k oslavám shromáždilo mnoho lidí na hlavním náměstí, Alvarado ale z neznámého důvodu (buď dostal z takového davu strach, nebo se chtěl zmocnit Vikulka, CZ ~ 36 ~

37 0-27 Dobytí Tenochtitlánu; neznámý autor, olej na plátně, ze sbírky Jay I. Kislaka (Wikipedia Commons; volná licence) všech šperků, které měli Aztékové na sobě) na neozbrojené Aztéky zaútočil. Když se vrátil Cortés, byl už ve městě klid. Jenomže s porážkou Alvarada byl poražen i Montezuma II. Aztékové zvolili jeho nástupce, Montezumova bratra Kuitlavaka, pod jehož vedením Aztékové zaútočili i na Cortése. Cortés uprchl 30. června 1520 v noci, která dostala jméno La Noche Triste (Strašná noc), při útěku bylo zabito na 600 Španělů a tisíce indiánských spojenců. Už před útěkem byl zabit i Montezuma II. Na cestě ke svým spojencům napadali zbytky Cortésovy armády Aztékové znovu a znovu, jejich běs ustal, až když v jedné bitvě Cortés zabil aztéckého velitele. Když se ale vrátil do Tlaxcaly, měl Cortéz už jen 20 koní a z jeho armády zbyl jen zlomek. Toho Tlaxcalové využili a dojednali s Cortésem nové podmínky, třeba že španělskému králi nebudou platit poplatky, že dostanou pod svou správu města Cholulu a Tenochtitlán. Cortés jim to vše Vikulka, CZ ~ 37 ~

38 slíbil, ale později nedodržel. V Tlaxcale Cortés znovu vybudoval silnou armádu a dne 10. května 1521 zaútočil na Tenochtitlán hned ze tří stran. Na jezeře nechal postavit malé válečné lodě, které drtily jakýkoliv odpor Aztéků. I když se z každého domu v Tenochtitlánu stala malá pevnost, Španělé jej dobili. V bitvě bylo povražděno na až lidí. Dobývání území střední Ameriky trvalo Španělům ještě další tři roky. Více než 170 let však trvalo, než si původní obyvatelé na své dobyvatele zvykli a plně přijali křesťanství. S Evropany ale do Ameriky byly zavlečeny i nemoci jako spalničky, chřipka, či neštovice, proti kterým indiáni neměli protilátky. Statisíce a statisíce jich kvůli tomu v průběhu let zemřely. Nástup křesťanství znamenal samozřejmě také definitivní konec všech jaguářích kultů. Jaguár byl podstatným mytologickým i božským stvořením i pro národy a kultury žijící v Jižní Americe, a to i přes to, že horské oblasti And, v nichž vznikaly nejstarší civilizace na tomto kontinentu, nejsou přirozenými oblastmi jejich výskytu. Stejně jako všude jinde, i v Jižní Americe se poprvé lidé začali usazovat a věnovat zemědělství po skončení poslední doby ledové, někdy před devíti až deseti tisíci lety. Postupně se v různých oblastech vyvinulo mnoho kultur, navzájem se více či méně ovlivňujících, z nichž některé se spojily s jinými, jiné si svou autonomii udržely. Jednou z nejznámějších a nejstarších doložených kultur je ta, která se vyvinula v Chavín de Huantar. Podle místa vzniku se jí říká kultura chavínská. Město Chavín de Huantar leželo asi 250 kilometrů na sever od dnešního hlavního města Peru, Limy. Leží ve výšce metrů nad mořem. Město samotné vzniklo pravděpodobně už v době kolem 1200 před naším letopočtem a obydlené bylo ještě v 5. století před naším letopočtem, nicméně podle archeologických nálezů byla tato oblast obydlena už ve třetím tisíciletí před naším letopočtem. Vikulka, CZ ~ 38 ~

39 0-28 Chavín_de_Huántar (Wikipedia Commons; autor Sharon odb) Chavíňané byli především zemědělci a pastevci, to oni jako první začli ve velkém pěstovat kukuřici a právě pro Chavíňany byl nejdůležitějším zdrojem obživy chov lam. Lamy byly dokonce tak důležité, že pastevci je střežili nepřetržitě. Chavínská kultura byla pravděpodobně rovněž ovlivněna Olméky. Žádné hmatatelné a nezpochybnitelné důkazy pro to sice nejsou, faktem však je, že i pro Chavíňany byl jaguár velice důležitým zvířetem, a to i přes to, že se tu ve volné přírodě nevyskytoval. Chavín de Huantar nebylo město v pravém slova smyslu, šlo o spíše soubor sakrálních a chrámových staveb, kde se prováděly různé rituály, slavily slavnosti, na které se scházeli lidé z blízkého i dalekého okolí. Kolem velkého náměstí ve tvaru písmene U stojí řada stupňovitých pyramid, z nichž nejdůležitější byla pyramida El Castillo. Jedním z nejstarších je tzv. Starý chrám. Obklopuje jej řada obelisků s různými vytesanými motivy, včetně Vikulka, CZ ~ 39 ~

40 0-29 Raimondiho stéla nalezená roku 1875 Kresba z knihy Antonia Raimondiho El Perú z roku 1875 (Wiipedia Commons; volná licence) jaguárů, kajmanů a dalších antropomorfních tvorů. Uprostřed se nachází jakási galerie, zvaná Galerie Lanzón. Lanzón bylo s největší pravděpodobností hlavní božstvo Chavíňanů a ze sochy, která tu v galerii stojí je zřejmé, že šlo o tvora s lidským tělem a kočičími znaky. Další vyobrazení bytosti s jaguářími znaky se nachází na Raimondiho stéle. Raimondiho stéla je vysoká sedm stop a vytvořená z leštěné žuly. Dnes se nachází v Museo Nacional de Arqueología Antropología e Historia del Perú v Limě. Tady však s jistotou o konkrétním božstvu mluvit nemůžeme. Obraz na stéle je chavínskou specialitou, jeho linie se proměňují v závislosti na tom, odkud na stélu pozorovatel kouká. Zatímco tedy z jedné strany je zřetelně vidět tvor s jaguářími znaky, z jiného pohledu se zjevuje bytost se znaky hadími. Bytost tak má z jedné strany na hlavě čelenku, převrátíme-li stélu, stanou se z čelenky zuby tvořící celou spodní část tváře. Vikulka, CZ ~ 40 ~

41 0-30 Zlatá figurka jaguára z období Nazca nebo Moche z Peru Obě figurky jsou součástí Latinsko-americké kolekce Staatliches Museum für Völkerkunde v Mnichově (Wikipedia Commons; autor Daderot) Po Chavíňanech nastoupiy na scénu dějin další kultury, paracasská, kultura Nazca (podle údolí Nazca a Ica) a mochická. I když postupně božský význam jaguára mizel, nezmizel úplně. Jaguáří vzory a náměty se objevují na látkách i v keramice. Právě močická keramika je jednou z prvních opravdu dokonalých a trvanlivých, do dnešní doby se dochovaly desetitisíce kusů. Po Močicích se prosadily kultury Chimu (kteří jako první v Americe dokázali vyrobit bronz), Huari či Sicán a ještě o něco později vstoupili na scénu Inkové. Ani oni však po sobě nezanechali mnoho jaguářích stop, vztahuje se k nim vlastně jen jediná legenda, o objevení chininu. Byli to právě Inkové, kdo vypozoroval, že nemocní jaguáři žvýkají jeho kůru a listy. Chinin své jméno dostal Vikulka, CZ ~ 41 ~