#1166. Harrier GR.7/9 1/48 SCALE PLASTIC KIT BRITISH FIGHTER ÚVODEM

Transkript

1 Harrier GR.7/9 BRITISH FIGHTER 1/48 SCALE PLASTIC KIT ÚVODEM #1166 Vývoj přesných zbraní hromadného ničení si na počátku padesátých let minulého století vynutil zásadní změny ve vojenské strategii. Bylo například zřejmé, že tradiční letiště představují snadný cíl a jediným úderem mohou být zcela zničena. Francouzský letecký konstruktér Michel Wibault proto v roce 1955 zpochybňoval strategii budování zhruba stovky záložních letištních ploch (BOP - Basic Operation Platform) rozesetých podél hranic zemí NATO s Východním blokem. Namísto toho Wibault navrhoval vývoj kolmo startujícího letounu, který by žádná letiště nepotřeboval. První studie Letoun kategorie VTOL (Vertical Take off and Landing - svislý vzlet a přistání) nebyl novou myšlenou, několik projektů se objevilo již během druhé světové války. Nástup proudových motorů přinesl nové možnosti, které poprvé otestoval Rolls-Royce u svého zařízení nazývaného Bedstead. Do fáze stavby prototypu se dostal Short SC.1 se čtyřmi zdvihovými motory a jedním pro dopředný let, bylo však evidentní, že koncepce využívající svislé zdvihové motory je neefektivní. Wibault přišel namísto toho s návrhem jednomotorového letounu s turbohřídelovým motorem, který by poháněl čtyři prstencová dmychadla s pohyblivou výstupní tryskou. U Dassaultu neměli o tuto myšlenku zájem, ale zaujala vedoucího pařížské kanceláře MWDP (Mutual Weapons Development Program - Program společného vývoje zbraní), plukovníka USAF Johnnyho Driscolla. Ten ukázal Wibaultovy plány slavnému fyzikovi Theodoru von Kármánovi, kterého myšlenka velmi zaujala. Z iniciativy MWDP bylo proto rozhodnuto ověřit ji v praxi. Nejprve bylo třeba najít vhodný motor. Pro první prototyp měl být použit Bristol Orpheus, ale šéfkonstruktér Bristolu Stanley Hooker považoval koncepci s hnacími hřídelemi a samostatnými dmychadly za příliš složitou a těžkou. Ve spolupráci s dalšími konstruktéry přišel s alternativním návrhem: Nahradit celé komplikované turbohřídelové ústrojí jedním proudovým motorem s velkým axiálním kompresorem, z něhož by byl odebírán proud pro vektorované trysky. Toto řešení bylo nakonec přijato. Na cestě k Harrieru Práce na projektu, který dostal označení P.1127, byly zahájeny v roce 1957 jako těsná spolupráce společností Hawker Aircraft, jejímž šéfkonstruktérem byl stále slavný Sydney Camm, a Bristol Engine Company, která rychle opustila myšlenku upraveného motoru Orpheus a pustila se do vývoje zcela nového motoru Pegasus. Obě společnosti musely překonat řadu technických, organizačních i politických překážek, aby projekt zdárně dovedly do konce. Velkou zásluhu na tom měla podpora od Američany vedeného MWDP, protože britské ministerstvo vojenských dodávek nejevilo o projekt zájem, nehledě na to, že ministr obrany Duncan Sandys právě psal svou bílou knihu o obraně, ve které se již s letectvem příliš nepočítalo. I z toho důvodu se nepodařilo dovést do konce vývoj prototypu dvoumachového, kolmo startujícího letounu P.1154 vyvíjeného souběžně s P Mimochodem, právě pro nadzvukový VTOL letoun bylo původně vyhrazeno jméno Harrier. První vzlet P.1127 proběhl 21. října 1960 a testpilot Bill Bedford měl plné ruce práce udržet stroj ve visu. Následovala řada vylepšení řídicího systému a poté první lety zahrnující postupný přechod do horizontálního letu. O rok poději se Velká Británie, USA a Západní Německo dohodly na společném financování devíti vývojových letounů postavených na základě prvních zkušeností s P Dostaly označení Kestrel FGA.1 a desítka pilotů s nimi od 7. března 1964 do listopadu 1965 provedla 960 letů a 1366 zkušebních vzletů a přistání. Čtyři roky po úspěšném dokončení testů Kestrelu se první Harriery GR.1 objevily na základně RAF Wittering a o rok později, tedy v roce 1970, již sloužily dvě perutě na základně RAF Wildenrath v Německu. Pro potřeby Royal Navy byly vyvinuty námořní Harriery FRS.1 (zkratka pro Fighter, Reconnaisance, Strike), které se od GR.3, ze kterých vycházely, poměrně výrazně odlišovaly. Na rozdíl od nich nebyly určeny k útokům na pozemní cíle, ale sloužily pro vzdušnou obranu flotily, přestože se jednalo o podzvukové stroje. Harriery FRS.1 proto dostaly radar Ferranti Blue Fox a mohly nosit různé varianty řízených střel. Odlišovaly se i řadou dalších úprav nezbytných pro službu na palubách letadlových lodí, včetně vyvýšeného kokpitu a vypouklejšího překrytu kabiny. Americké AV-8A odpovídaly v zásadě verzi GR.1 s tím, že mohly na vnějších závěsnících nosit AIM-9 Sidewinder pro vlastní obranu. Další změny zahrnovaly především avioniku. Vývoj první generace Harrieru pokračoval verzí GR.3 s výkonnější verzí motoru Pegasus a řadou dalších vylepšení, Američané modernizovali své AV-8A na verzi AV-8C a Royal Navy vylepšilo své Sea Harriery na verzi FA.2. Tím se uzavřela vývojová kapitola první generace jednomístných Harrierů. Hledání doletu a nosnosti Již krátce po zavedení do výzbroje bylo evidentní, že je třeba vyřešit některé nedostatky Harrieru, zejména jeho malý dolet a nízkou únosnost. Proto byl již na počátku 70. let zahájen program dalšího vývoje s pracovním názvem Advanced Harrier. Britové z něj však v roce 1975 odstoupili a McDonell Douglas nebyl ochoten původní nákladný program financovat sám. Namísto toho provedl méně ambiciózní modernizaci a dosáhl v roce 1981 zahrnutí vývoje Harrieru II do pětiletého obranného plánu ministerstva obrany Spojených států. Následně se v srpnu téhož roku do projektu vrátili Britové s British Aerospace. Prototyp Harrieru II poprvé vzlétl 5. listopadu Základem modernizace byl především přepracovaný motor Pegasus Mk. 105 s tahem zvýšeným na 97 kn. Stroj dostal také výrazně upravené křídlo s plochou zvětšenou o 14 procent a dalšími dvěma podvěsy. Přepracován byl i trup, v jehož konstrukci byly hliníkové slitiny ve velké míře nahrazeny kompozitními materiály v zájmu úspory hmotnosti. Nosnost stroje se zvýšila o 3035 kg a díky zvýšení příčné stability a novému systému řízení se stal Harrier II snadněji ovladatelný. Námořní pěchota Spojených států později vybavila své letouny AV-8B Harrier v rámci modernizace na AV-8B+ radarem, britské Harriery II ale radar nedostaly na rozdíl od Sea Harrierů nikdy. Britské námořnictvo se již programu vývoje druhé generace neúčastnilo, nicméně po vyřazení Sea Harrierů FA.2 v roce 2006 se zapojilo do programu společných operací (tzv. Joint Force Harrier - JFH) a používalo sdílené letouny Harrier GR.7 a GR.9. Někdejší 800. námořní peruť Sea Harrierů obdržela letouny Harrier II od RAF v dubnu 2006, o rok později jimi byla vyzbrojena také 801. peruť. Obě byly později početně posíleny, čímž vzniklo námořní úderné křídlo (Naval Strike Wing). Letadlové lodě třídy Invincible prodělaly několik úprav, aby z jejich palub mohly Harriery GR.7 a GR.9 působit. Hlavní základnou pro síly JFH však byla základna RAF Cottesmore. Britské Harriery II První britská verze Harrieru II nese označení GR.5. Celkem vzniklo 41 sériových strojů. Letouny Harrier II měly podstatně delší dolet a odolnost v boji než stroje první generace a velký důraz bylo proto kladen na působení v operacích hluboko za nepřátelskými liniemi. Za tím účelem bylo třeba dalších vylepšení. Proto vznikla verze GR.5A (21 letounů, z toho 19 nových a tři přestavěné z GR.5), na níž přímo navázala další modernizace s označením GR.7. Získala především vybavení pro noční mise se systémem nočního vidění FLIR montovaným na přídi a s brýlemi nočního vidění. Doplněny byly také prostředky elektronického boje a nové víceúčelové displeje (MFD) v kokpitu. První GR.7 vzlétl v květnu 1990, o tři měsíce později byly první stroje u jednotek. Na tuto verzi pak byly po dodání 34 Harrierů GR.7 upraveny i všechny do té doby vyrobené GR.5 a GR.5A (53 strojů). Dvacet letounů bylo později vybaveno vylepšenými motory Rolls-Royce Pegasus Mk 107 s tahem 106 kn a přeznačeno na GR.7A. Další vylepšení Harrierů GR.7 v rámci programu JUMP (Joint Upgrade and Maintenance Programme) vedlo ke vzniku finální verze GR.9. V několika krocích byla podstatně vylepšena avionika a komunikační systémy, rozšířilo se významně i spektrum zbraní a vybavení, které mohly Harriery používat jako AGM-65 Maverick, řízené pumy Paveway nebo průzkumné digitální kontejnery DJRP (Digital Joint Reconnaissance Pod). V roce 1996 byly vyřazeny poslední letouny Harrier první generace a letouny Harrier II převzaly všechny jejich úkoly v rámci RAF. Byly nasazeny v řadě konfliktů od Bosny přes Kosovo, Irák a Afghánistán. Očekávalo se, že Harriery GR.9 zůstanou ve službě alespoň do roku 2018, ale 19. října 2010 bylo oznámeno, že budou vyřazeny již v dubnu Bylo to kontroverzní rozhodnutí, jímž přišla Velká Británie o jediný letoun s pevnými křídly, schopný operovat z palub letadlových lodí. V listopadu 2011 odprodalo britské ministerstvo obrany 72 zbývajících Harrierů II spolu s náhradními díly námořní pěchotě Spojených států za 180 milionů dolarů. Tyto letouny však slouží pouze jako zdroj náhradních dílů pro americké stroje AV-8B Harrier II NAV1

2 ATTENTION UPOZORNĚNÍ INSTRUCTION SIGNS BEND OHNOUT OPTIONAL VOLBA ACHTUNG INSTR. SYMBOLY PARTS INSTRUKTION SINNBILDEN SYMETRICAL ASSEMBLY SYMETRICKÁ MONTÁŽ OPEN HOLE VYVRTAT OTVOR DÍLY D> SYMBOLES REVERSE SIDE OTOČIT REMOVE ODŘÍZNOUT TEILE A> B> ATTENTION APPLY EDUARD MASK AND PAINT POUŽÍT EDUARD MASK NABARVIT PIECES PLASTIC PARTS W> E> C> F> G> X> V> T> J> Y> P> K> Z> PE - PHOTO ETCHED DETAIL PARTS RP - RESIN PARTS R5 R8 R6 R16 R7 R15 FILM R10 R9 COLOURS R14 BARVY R Harrier GR Mk.7/9 FARBEN PEINTURE AQUEOUS GSi Creos (GUNZE) 2 R17 Mr.COLOR AQUEOUS Mr.COLOR 6 C68 RED MADDER H8 H 309 C309 GREEN H 312 C312 GREEN H 25 C34 SKY BLUE H 76 C61 BURNT IRON H 77 C137 TIRE BLACK H 320 C320 H 79 C39 SANDY YELLOW H DARK SEA 0 C54 KHAKI GREEN H MEDIUM SEA 2 C31 C127 COCKPIT COLOR DARK

3 PE40 PE40 PE37 OPTIONAL: decal 97 PE18 F7 PE21 film A A2 PE15 PE17 OPTIONAL: PE14 decal 102 OPTIONAL: decal 101 PE37 PE27 PE26 PE24 OPTIONAL: decal 93 A2 PE28 PE12 PE20 OPTIONAL: decal 94, 95, 96, 100 PE22 OPTIONAL: decal 98 film A film B PE23 PE25 PE12, PE25, film B - MARKINGS A, F ONLY PE13 PE16 OPTIONAL: decal 99 X7 A B X2 X9 X5 A2 C X4 B1 X1 P1 P1 B do not glue! C do not glue! B4 do not glue! P1 P1 A5 A1 3

4 D PE19 open canopy PE44 C1 E open canopy PE43 F C1 D E PE34 A PE36 PE32 PE33 G V4 H G11 A3 I G10 J W12 K W14 G9 V3 G9 V5 A4 W11 W13 V5 L PE59 M PE50 PE47 3 pcs. PE52 PE53 V3, V4 V3, V4 PE45 J H 76 C61 BURNT IRON K H 76 C61 BURNT IRON D5 H do not glue! G L do not glue! J H 76 C61 BURNT IRON K D2 H 76 C61 BURNT IRON F I Z4 M 4

5 F9 D3 T9 E3 N F8 J1, J2 - MARKINGS B, F ONLY J1 K5 T8 J2 K4 B3 E2 N C7 O K2 O P K1 P G1 D1 F2 PE30 PE31 Z8 PE42 D4 PE31 PE30 T5 T7 T4 B2 T1 PE58 PE60 PE54 PE57 PE49 5

6 RP5 RP6 RP7 H 77 C137 TIRE BLACK H 77 C137 TIRE BLACK RP9 RP8 H 77 C137 TIRE BLACK PE39 F6 X24 decal 146 X21 RP10 F5 H 77 C137 TIRE BLACK Y4 Y3 decal 150 PE38 decal 147 C3 F3 decal 147 decal 146 C3 decal 151 CAMOUFLAGE COLOR W4 C6 CAMOUFLAGE COLOR X12 C5 G8 X10 G5 C4 CAMOUFLAGE COLOR F11 F10 F10 F11 CAMOUFLAGE COLOR CAMOUFLAGE COLOR R S T T14 T17 W1 W19 T16 T15 W7 U W5 V W W6 W19 V2 W15 V1 W1 W5 W7 6 W6

7 S E1 C127 YELLOW GREEN E4 R E1 E4 T6 T6 T13 X16 PE48 X14 PE51 X13 U T V T2 X15 G3 F4 T6 W G4 F1 T3 U V X Y Z decal 152 T2 T3 Y1 Y2 Y7 PE56 PE55 PE29 Y2 C2 Y6 PE41 7

8 decal 145 RP15 PE7 RP16 PE1 decal C54 KHAKI GREEN PE6 H 79 C39 SANDY YELLOW RP17 PE3 RP14 0 C54 KHAKI GREEN PE61 PE62 PE9 RP14 PE9 PE2 Y decal 142 decal 143 W10 MARKINGS A ; B ; E ; F wire - 0, 3 mm a PE63 RP18 wire - 0, 2 mm PE46 PE4 W9 X18 PE10 PE10 X G12 Z W8 W8 PE35 Z8 Y5 PE8 PE5 decal 144 a Z2 PE11 8

9 A Harrier GR.9, ZD 406, Royal Navy Naval Strike Wing, základna RAF Cottesmore, 2009 Rok 2009 byl stým výročím založení britského námořního letectva a v rámci oslav byla celá svislá ocasní plocha Harrieru ZD 406 opatřena atraktivním tříbarevným schématem a nápisem Fly Navy připomínajícím toto výročí. Jinak je celý letoun v barvě Medium Sea Grey, pouze odsuvná část překrytu má rámování v odstínu Dark Sea Grey. Také tento stroj skončil jako zdroj náhradních dílů pro USMC. ČESKOU VERZI TEXTU NALEZNETE NA RED DARK SEA H86 DARK CAM. H H MEDIUM SEA H BLACK H12 33 YELLOW GREEN 127 H H

10 Harrier GR. 7, ZG 479/69A, IV (AC) Squadron, operace Telic, základna Ahmed al Jaber, B Kuvajt, jaro 2003 V této podobě s malou žraločí tlamou sloužil letoun během operace Telic v Iráku v rámci speciálně vytvořené IV. squadrony zahrnující stroje ze všech čtyř pravidelných squadron RAF (1., 3., 4. a 20.). Na levé straně trupu pod kabinou se postupně objevily symboly sedmi útoků laserem naváděnými pumami řady Paveway a dva útoky standardní municí. Kromě nich byla pod kabinou také malá silueta MiGu-29, ale není známo proč. Také tento stroj skončil v leteckém hřbitově v Arizoně jako zdroj náhradních dílů. ČESKOU VERZI TEXTU NALEZNETE NA DARK SEA 10 H331 DARK CAM. H BLACK H12 33 YELLOW GREEN 127 H H

11 C Harrier GR.7, ZD 464/54, 20 (R) Squadron, základna RAF Wittering, 2002 Tento stroj sloužil u 20. squadrony, která v letech 1992 až 2010 sloužila jako přeškolovací (OTU) jednotka na Harriery GR. 9 a T.12. Stroje určené pro ukázky na leteckých dnech byly opatřeny modrou směrovkou s římskou číslovkou 20 a znakem jednotky (černý orel na pozadí vycházejícího slunce). ZD 464 byl zničen během leteckého festivalu v Lowestoftu 2. srpna 2002, kdy se přímo před zraky diváků na pláži zřítil po ztrátě tahu ve visu z výšky zhruba 30 m do moře. Pilot se katapultoval a přistál na troskách letounu na hladině, přičemž si zlomil kotník. Vrak byl z moře vytažen šest dní po havárii. ČESKOU VERZI TEXTU NALEZNETE NA DARK SEA H SKY BLUE H25 34 H331 DARK CAM. H BLACK H12 33 YELLOW GREEN 127 H

12 D Harrier GR.7, ZD 379/27, 1(F) Squadron, Barduffoss, Norsko, leden 2004 V této podobě sloužil letoun během cvičení Snow Falcon v Norsku v lednu Stroj nesl arktické kamuflážní schéma tvořené poli Dark Sea Grey a Dark Camouflage Grey přestříkané bílou barvou. Stroj byl později přestavěn na verzi GR.9 a patří k těm, které byly po vyřazení Harrierů z výzbroje RAF a Royal Navy odprodány USMC. Skončil u 39th Maintenance and Regeneration Group (AMARG) na leteckém hřbitově nedaleko Tucsonu v Arizoně. DARK SEA 12 H331 DARK CAM. H BLACK H12 33 YELLOW GREEN 127 H H

13 E Harrier GR7, ZG 501, SAOEU, základna Boscombe Down, 1996 Jeden ze strojů sloužících v roce 1996 v Boscombe Down v rámci Strike Attack Operation Evaluation Unit (SAOEU). Stroj byl původně opatřen kamufláží složenou ze zelených odstínů NATO IRR Green a Medium (Lichen) Green. V modrém klínu na směrovce nesl znak SAOEU, meč s trojitým okřídlením. Stroj původně sloužil u 4. squadrony, v roce 2010 byl přesunut k 41. squadroně, kde dostal standardní zbarvení šedou Dark Sea Gray a kód EB-Q. Také prošel modernizací na standard verze GR.9. Po vyřazení skončil na pohřebišti v Arizoně jako zdroj náhradních dílů pro Harriery AV-8B. RED H86 DARK CAM. H H309 LICHEN GREEN H H BLACK H12 33 YELLOW GREEN 127 H

14 F Harrier GR.9A, ZG 478/68, No. 41 (R) Squadron, základna RAF Coningsby, březen 2006 Tento stroj náležel 41 (R) squadroně dislokované v Coningsby a v roce 2006 nosil výroční schéma připomínající 90 let od založení squadrony. Na bílé (některé prameny uvádějí stříbrné) směrovce s černou náběžnou hranou byl červený lotrinský kříž - symbol jednotky. Letoun byl zničen v Afghanistánu při přistání 14. května 2009 na letišti v Kandaháru. Pilot klesal příliš rychle kvůli pokynu co nejrychleji přistát. Rychlost klesání se mu nepodařilo snížit ani pokusem o přistání do visu s plným vertikálním tahem. Stroj narazil do země ještě před prahem dráhy, urazil podvozek, začal hořet a smýkal se i s neodhozenými podvěsy zhruba 1300 m po dráze. Pilot jej ještě před katapultáží nasměroval mimo čtveřici ke vzletu připravených strojů. Vrak byl odkoupen soukromým vlastníkem a prochází rekonstrukcí do stavu statického muzejního exempláře. RED DARK SEA 14 H86 68 H331 DARK CAM. H BLACK H12 33 YELLOW GREEN 127 H H

15 Harrier GR.7/9 STENCILING POSITIONS EDUARD M.A Printed in Czech Republic