Strategický analytický dokument pro oblast využívání druhotných surovin ZÁVĚREČNÁ ZPRÁVA

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "Strategický analytický dokument pro oblast využívání druhotných surovin ZÁVĚREČNÁ ZPRÁVA"

Transkript

1 Strategický analytický dokument pro oblast využívání druhotných surovin ZÁVĚREČNÁ ZPRÁVA Praha, listopad 2011

2 Autoři jednotlivých kapitol: Kapitola 1 RNDr. Martina Vrbová, Ph.D. Ing. Jan Slavík, Ph.D. Kapitola 2.1 Ing. Jaroslav Tymich Ing. Miroslav Horák Bc. Petr Pichler Kapitola 2.2 RNDr. Martina Vrbová, Ph.D. Ing. František Vörös Ing. Petr Balner, Ph.D. Kapitola 2.3 RNDr. Martina Vrbová, Ph.D. Ing. Radek Bayer Stanislav Cimburek Ing. Petr Balner, Ph.D. Kapitola 2.4 Ing. Miroslav Horák Ing. Vladimír Toman Bc. Petr Pichler Kapitola 2.5 Mgr. Martin Lochovský Ing. Vladislav Šarudi JUDr. Ing. Petr Měchura Kapitola 2.6 Ing. Pavel Donát Ing. Gabriela Košařová Ing. Zuzana Snopová Kapitola 2.7 Doc. Ing. Miroslav Škopán, CSc. Doc. Ing. Bohumil Novotný, CSc. Ondřej Vrbík Kapitola 2.8 Ing. Emil Polívka Ing. Antonín Šípek Milan Petr RNDr. Anna Christiánová

3 Kapitola 2.9 Ing. Karel Šafner Ing. Richard Kosina Kapitola 2.10 RNDr. Petr Kratochvíl Kapitola 2.11 RNDr. Anna Christiánová, CSc. Ing. Iva Zeroníková Kapitola 3 Ing. Jan Slavík, Ph.D. Bc. Tomáš Smejkal a kolektiv autorů Kapitola 4 Ing. Emil Polívka Ing. Petr Miller IEEP, Institut pro ekonomickou a ekologickou politiku při NF VŠE Praha nám. W. Churchilla Praha 3 EKOKOM, a.s. Na Pankráci 1685/ Praha 4

4 Obsah Obsah...1 Seznam obrázků...7 Seznam tabulek...10 Seznam map...12 Úvod...13 I Institucionální rámec trhu druhotných surovin II Vymezení pojmů Ekonomické pojmy Pojmy z oblasti druhotných surovin...17 Zdroje dat Informační systém odpadového hospodářství (ISOH) Přehled souhlasů k provozu zařízení v krajích Český statistický úřad (ČSÚ) Systém EKOKOM Celní správa ČR Evidence vývozu, dovozu a tranzitu odpadů MŽP ČR Oborové svazy a asociace...26 Vymezení právního prostředí pro využívání druhotných surovin Definice základních pojmů Trh s druhotnými surovinami Přehled nejdůležitějších právních předpisů...45 Literatura...47 Technické podmínky pro využívání druhotných surovin Papír Původ papíru a jeho složení Proces zpracování papíru Obchodování s papírem určeným pro recyklaci Strategické cíle pro oblast papíru SWOT analýza

5 Datová základna Shrnutí...77 Sklo Původ skla a jeho složení Analýza vývoje a aktuální situace zdrojů skla Produkce nezpracovaných střepů podle zdrojů Proces zpracování skla Obchodování se sklem Strategické cíle pro oblast skla SWOT analýza Datová základna Shrnutí Plasty Původ plastů a jejich složení Proces zpracování plastů Obchodování s plasty Strategické cíle pro oblast plastů SWOT analýza Datová základna Shrnutí Kovy Původ kovů a jejich složení Obchodování s kovy Možná rizika Strategické cíle pro oblast kovů SWOT analýza Datová základna Shrnutí Dřevo Původ dřeva a jeho složení Proces zpracování dřeva Obchodování se dřevem Strategické cíle pro oblast dřeva

6 SWOT analýza Datové zdroje Shrnutí Vedlejší energetické produkty Původ vedlejších energetických produktů a jejich složení Proces zpracování vedlejších energetických produktů Obchodování s vedlejšími energetickými produkty Strategické cíle pro oblast vedlejších energetických produktů Nástroje regulace SWOT analýza Datová základna Shrnutí Stavební hmoty Původ stavebních hmot a jejich složení Proces zpracování stavebních hmot Obchodování se stavebními hmotami Strategické cíle v oblasti stavebních hmot Nástroje regulace SWOT analýza Datová základna Shrnutí Autovraky Původ autovraků a jejich složení Proces zpracování autovraků Obchodování s autovraky Strategické cíle v oblasti autovraků Nástroje regulace SWOT analýza Datová základna Shrnutí Pneumatiky a odpadní pryž Původ pneumatik a jejich složení Proces zpracování pneumatik

7 9.3 Obchodování s pneumatikami Strategické cíle v oblasti pneumatik a odpadní pryže Nástroje regulace SWOT analýza Datová základna Shrnutí Baterie a akumulátory Původ odpadních baterií a akumulátorů a jejich složení Proces zpracování baterií a akumulátorů Obchodování s odpadními bateriemi a akumulátory Strategické cíle v oblasti odpadních baterií a akumulátorů Nástroje regulace SWOT analýza Datová základna Shrnutí Vyřazená elektrická a elektronická zařízení Právní rámec a legislativa Původ vyřazených elektrických a elektronických zařízení a jejich složení Proces zpracování vyřazených elektrických a elektronických zařízení Obchodování s částmi a materiály získanými z elektroodpadu Strategické cíle v oblasti vyřazených elektrických a elektronických zařízení Nástroje regulace SWOT analýza Datová základna Shrnutí III Literatura Ekonomické podmínky pro využívání druhotných surovin Úvod Trh druhotných surovin podstata fungování a příčiny selhání Fungování přirozeného trhu druhotných surovin Trh druhotných surovin v případě neodpadu Neefektivnosti na trhu druhotných surovin Transakční náklady na trhu druhotných surovin

8 3.2 Informační asymetrie související s kvalitou odpadu Spotřební externality a averze k riziku Technologické externality související s výrobky Tržní síla subjektů na trhu primárních a druhotných surovin Přehled nástrojů k podpoře trhu druhotných surovin Potenciálně využitelné nástroje regulace Nástroje regulace využitelné v podmínkách České republiky Analýza sektoru druhotných surovin v národním hospodářství Charakteristika odvětví Podíl na hrubém domácím produktu Výpočet HDP výrobní metoda Srovnání významu trhu druhotných surovin Vývoj reálného HDP sektoru zpracování druhotných surovin Poznámka: Interpretace hrubé přidané hodnoty Podíl sektoru na celkovém HDP Změna stavu zásob v sektoru Zaměstnanost Literatura IV Nové učební a studijní obory a zaměstnanost v oblasti recyklace a využívání druhotných surovin Úvod Charakteristika současného stavu Koncepce a cíl navrhovaného řešení Zdůvodnění navrhovaného řešení Formální zázemí navrhovaného řešení Závěr a navrhovaná opatření Literatura V SWOT analýza Metodika Výsledek Interpretace výsledků SWOT analýzy Závěr Přílohy

9 Příloha č. 1 Soupis povolání a typových pozic ochrany životního prostředí v organizaci Příloha č. 2 Redukované karty typových pozic dělnických profesí pro recyklaci Příloha č. 3 Druhy ocelového odpadu Příloha č. 4 Přehled provozovaných dotřiďovacích linek (papír, plasty, sklo) v ČR (stav k ) Příloha č. 5 Dotazníkové šetření

10 Seznam obrázků Obrázek 1 Porovnání podílu vstupních surovin při výrobě vláken v ČR...49 Obrázek 2 Porovnání podílu vstupních surovin při výrobě vláken průměr zemí CEPI...50 Obrázek 3 Vývoj spotřeby hlavních druhů papíru v České republice...51 Obrázek 4 Vývoj spotřeby hlavních druhů papíru v CEPI...52 Obrázek 5 Struktura spotřeby papíru Česká republika...52 Obrázek 6 Struktura spotřeby papíru...53 Obrázek 7 Spotřeba papíru v ČR a v CEPI (kg/obyvatel/rok)...53 Obrázek 8 Použitý papír ve výrobě podle zdrojů Česká republika...55 Obrázek 9 Použitý papír ve výrobě podle zdrojů (výroba celkem)...56 Obrázek 10 Přehled materiálových toků papíru a sběrového papíru v ČR...56 Obrázek 11 Kapacit pro recyklaci sběrového papíru v ČR (papírenský průmysl)...62 Obrázek 12 Obchod papíru pro recyklaci v tis. t odhad 2010/ Obrázek 13 Vývoj spotřeby, exportu a importu sběrového papíru Česká republika...67 Obrázek 14 Vývoj spotřeby, exportu a importu sběrového papíru...67 Obrázek 15 Trh se sběrovým papírem Česká republika...70 Obrázek 16 Trh se sběrovým papírem...70 Obrázek 17 Prognóza produkce a spotřeby papíru v ČR...71 Obrázek 18 Prognóza spotřeby a sběru papíru pro recyklaci (sběrového papíru)...71 Obrázek 19 Prognóza vývoje exportu a importu papíru pro recyklaci (sběrového papíru)...72 Obrázek 20 Využití a sběr papíru pro recyklaci (sběrového papíru) v %...72 Obrázek 21 Vývoj efektivní domácí poptávky ve sklářském průmyslu (v mld. Kč)...82 Obrázek 22 Základní uspořádání zařízení na dotřídění a úpravu skleněných odpadů...90 Obrázek 23 Vývoj cen za upravené střepy na českém a německém trhu...91 Obrázek 24 Spotřeba jednotlivých typů plastů v Evropě podle aplikací v r Obrázek 25 Upravované komodity na jednotlivých dotřiďovacích linkách Obrázek 26 Úspora nákladů při výrobě kovů ze šrotu/odpadu (v %) Obrázek 27 Vývoj produkce dřevěných odpadů v ČR v letech Obrázek 28 Podíl jednotlivých druhů dřevěných odpadů na celkové produkci v roce Obrázek 29 Struktura odpadního dřeva zpracovaného na výrobu desek v ČR Obrázek 30 Produkce jednotlivých energetických produktů v Evropě Obrázek 31 Vývoj produkce energetických produktů jednotlivých Evropských států Obrázek 32 Využití energetických produktů v Evropě v roce Obrázek 33 Využití energetických produktů v Evropě Obrázek 34 Oblasti využití energetických produktů v ČR (2010) Obrázek 35 Produkce energetických produktů v České republice (2010) Obrázek 36 Produkce recyklátů z vybraných skupin stavebních odpadů Obrázek 37 Poměr produkce recyklátů k produkci přírodního stavebního kamene v letech 2003 až

11 Obrázek 38 Technologické schéma procesu recyklace stavebních odpadů Obrázek 39 Hlavní zpracovatelé pneumatik v ČR Obrázek 40 Dovoz a vývoz protektorů, opotřebovaných pneumatik a dalších výrobků z pryže v kilogramech v letech Obrázek 41 Roční prodej baterií a akumulátorů v ČR Obrázek 42 Množství zpětně odebraných přenosných baterií a akumulátorů v rámci KS ECOBAT Obrázek 43 Množství zpětně odebraných a odděleně sebraných olověných akumulátorů společností Kovohutě Příbram nástupnická a.s Obrázek 44 Průřez olověným akumulátorem Obrázek 45 Obecné schéma hydrometalurgického zpracování přenosných baterií Obrázek 46 Schéma recyklačního procesu BATREC pro lithiové baterie Obrázek 47 Vývoj cen za zpracování ZnC/alkalických baterií Obrázek 48 Vývoj cen za zpracování olověných baterií Obrázek 49 Životní cyklus zařízení a jeho dopad na životní prostředí Obrázek 50 Podíl skupin elektrozařízení na celkovém množství OEEZ dle hmotnosti (v %) Obrázek 51 Materiálové složení elektrozařízení Obrázek 52 Materiálové složení OEEZ dle ETC Obrázek 53 Materiálové toky v případě elektrozařízení Obrázek 54 Předpokládaný sběr OEEZ v roce Obrázek 55 Předpokládané nakládání s OEEZ v roce Obrázek 56 Vývoj HDP sektoru druhotných surovin (OKEČ 37) Obrázek 57 Struktura produkce (sektor druhotných surovin) Obrázek 58 Zpracovatelský průmysl podíly jednotlivých sektorů na HDP (v rámci D) (2008) Obrázek 59 HDP za sektor zpracovatelského průmyslu Obrázek 60 Srovnání HDP vybraných sektorů Obrázek 61 Pozice jednotlivých odvětví v rámci zpracovatelského průmyslu v roce Obrázek 62 Vývoj GVA sektoru zpracování druhotných surovin (běžné a stálé ceny) Obrázek 63 Index cen výrobců (průměr roku 2005) Obrázek 64 Hrubá přidaná hodnota sektoru (ceny běžného období) Obrázek 65 Podíl sektoru na celkové GVA Obrázek 66 Podíl sektoru na celkovém HDP Obrázek 67 Celková hrubá přidaná hodnota (ceny předchozího roku) Obrázek 68 Hrubá přidaná hodnota sektoru (ceny předchozího roku) Obrázek 69 První diference hrubých přidaných hodnot GVA u OKEČ 37 a celková GVA (stálé ceny minulých let) Obrázek 70 První diference hrubých přidaných hodnot GVA u OKEČ 37 a celková GVA (historické ceny roku 2000) Obrázek 71 Zaměstnanost sektoru druhotných surovin Obrázek 72 Podíl sektoru na celkovém HDP Obrázek 73 Podíl sektoru na celkové zaměstnanosti Obrázek 74 Zpracovatelský průmysl podíly jednotlivých sektorů na zaměstnanosti (v rámci D) (2009) Obrázek 75 Zaměstnanost v jednotlivých odvětvích I Obrázek 76 Zaměstnanost v jednotlivých odvětvích II

12 9

13 Seznam tabulek Tabulka 1 Množství papírových obalů v tunách...54 Tabulka 2 Produkce vybraných druhů papírových odpadů na území ČR...54 Tabulka 3 Množství vytříděných papírových odpadů v obcích ČR (tuny/rok)...55 Tabulka 4 Počty obcí, v nichž jsou sbírány odděleně využitelné komodity odpadů...57 Tabulka 5 Vybavenost obcí pro nádobový sběr využitelných odpadů (zdroj: EKOKOM)...58 Tabulka 6 Srovnání výtěžnosti tříděného sběru (v kg/obyvatel/rok)...58 Tabulka 7 Přehled stávajících zařízení pro zpracování sběrového papíru v ČR...63 Tabulka 8 Srovnání trhu sběrového papíru ve vybraných evropských zemích...64 Tabulka 9 Ukazatele trhu se sběrovým papírem (v tis. t) údaje za rok Tabulka 10 Tržby za prodej vlastních výrobků a služeb (v mld. Kč)...80 Tabulka 11 Vývoz skla v jednotlivých oborech (v mld. Kč)...81 Tabulka 12 Dovoz skla (v mld. Kč)...82 Tabulka 13 Produkce skleněných odpadů podle druhů na území ČR...83 Tabulka 14 Množství vytříděných skleněných odpadů v obcích ČR (tuny/rok)...84 Tabulka 15 Produkce skleněných odpadů od ostatních původců v systému EKOKOM...84 Tabulka 16 Nejčastější způsoby sběru nezpracovaných střepů...86 Tabulka 17 Počty obcí, v nichž je odděleně sbíráno sklo...87 Tabulka 18 Vybavenost obcí pro nádobový sběr skla...88 Tabulka 19 Údaje o českém plastikářském průmyslu zpracované experty PlasticsEurope s využitím dat z Eurostatu Tabulka 20 Produkce plastových odpadů v ČR Tabulka 21 Množství vytříděných plastových odpadů v obcích ČR (tuny/rok) Tabulka 22 Produkce plastových odpadů od ostatních původců v systému EKOKOM (tuny/rok) Tabulka 23 Způsoby sběru plastových odpadů vhodných k recyklaci Tabulka 24 Obce se sběrem plastových odpadů v ČR Tabulka 25 Zpracovatelé plastů v ČR Tabulka 26 Produkce jednotlivých druhů kovových odpadů rozdělených dle kódů odpadu Tabulka 27 Spotřeba odpadů jako druhotných surovin na výrobu vybraných výrobků dle ČSÚ Tabulka 28 Sběr kovových odpadů realizovaný ve městech a větších obcích Tabulka 29 Základní ukazatele výskytu a spotřeby šrotu Tabulka 30 Dovoz a vývoz neželezných a drahých kovů Tabulka 31 Vývoj produkce jednotlivých druhů odpadů v tunách za rok Tabulka 32 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu v roce Tabulka 33 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu v roce Tabulka 34 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu v roce Tabulka 35 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu v roce Tabulka 36 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu v roce Tabulka 37 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu v roce Tabulka 38 Identifikace energetických produktů zaregistrovaných dle nařízení REACH

14 Tabulka 39 Přehled produkce energosádrovce ve vybraných lokalitách (rok 2009) Tabulka 40 Stavební a demoliční odpady dle Katalogu odpadů č. 381/2001 Sb Tabulka 41 Produkce stavebních hmot v letech 2005 až Tabulka 42 Způsoby nakládání se stavebními hmotami v letech 2008 až Tabulka 43 Charakteristika zpracovaných stavebních odpadů v recyklačních linkách (v kt) Tabulka 44 Přehled největších producentů recyklovaného kameniva Tabulka 45 Využitelné stavební hmoty Tabulka 46 Přehled nevhodně využitých stavebních hmot v letech 2008 a Tabulka 47 Srovnání produkce SDO v letech 2008 až 2009 dle databází CENIA (ISOH) a ČSÚ Tabulka 48 Počty registrovaných osobních automobilů Tabulka 49 Prognóza materiálověstrukturní a hmotnostní změny autovraků Tabulka 50 Materiály obsažené ve vozidlech i v elektrozařízení (EEZ) Tabulka 51 Nepoužitelné materiály v rámci jednotlivých komodit Tabulka 52 Produkce a zpětný odběr pneumatik v letech Tabulka 53 Dovoz a vývoz protektorů, opotřebovaných pneumatik a dalších výrobků z pryže v letech Tabulka 54 Celní sazebník ES vybraná kategorie baterie a akumulátory Tabulka 55 Část formuláře roční zprávy Příloha č. 3 k vyhlášce č. 170/2010 Sb. o bateriích a akumulátorech Tabulka 56 Katalog odpadů vybraná kategorie baterie a akumulátory Tabulka 57 Světová spotřeba a produkce olova (v tis.tunách/rok) Tabulka 58 Přehled tržních cen na území ČR z června Tabulka 59 Dovoz elektrozařízení (t) podle statistik ČSÚ Tabulka 60 Morální životnost pro vybraná zařízení Tabulka 61 Množství OEEZ dle statistiky CENIA Tabulka 62 Zpětný odběr elektrozařízení a oddělený sběr elektroodpadů dle statistiky CENIA Tabulka 63 Produkce celých elektroodpadů (v tunách) Tabulka 64 Průměrné materiálové složení historických zařízení Tabulka 65 Obsah ušlechtilých kovů v počítači Tabulka 66 Výroba aktivních prvků a součástek z počítače Tabulka 67 Materiálové složení vybraných skupin OEEZ v ČR Tabulka 68 Přehled provozovatelů kolektivních systémů v ČR Tabulka 69 Produkce odpadů ze zpracování elektroodpadů Tabulka 70 Podíl produktů a služeb využitých k celkové produkci v sektoru druhotných surovin Tabulka 71 Výpočet HDP výrobní metodou, celkem a za odvětví druhotných surovin (v mil. Kč) Tabulka 72 Vývoj Hrubého domácího produktu za OKEČ 37 mezi lety (v mil. Kč) Tabulka 73 Vývoj Hrubého domácího produktu za OKEČ 37 mezi lety (v mil. Kč) Tabulka 74 Srovnání celkové GVA a GVA sektor druhotných surovin za roky (v mil. Kč) 395 Tabulka 75 Podíl HDP sektoru druhotných na celkovém HDP za roky (v mil. Kč) Tabulka 76 Podíl HDP sektoru druhotných na celkovém HDP za roky (v mil. Kč) Tabulka 77 Změna stavu zásob v sektoru za roky (v mil. Kč) Tabulka 78 Změna stavu zásob v sektoru za roky (v mil. Kč) Tabulka 79 Celková, sektorová zaměstnanost a podíl za roky (počet osob) Tabulka 80 Celková, sektorová zaměstnanost a podíl za roky (počet osob)

15 Tabulka 81 Třídy nelegovaného ocelového odpadu (podle ČSN ) pouze příklad Tabulka 82 Druhy ocelového odpadu (výběr z ČSN ) Seznam map Mapa 1 Lokalizace dotřiďovacích linek v ČR (rok 2009)...61 Mapa 2 Sběr čirého skla v obcích ČR

16 Úvod V souvislosti s plánovanou tvorbou Politiky druhotných surovin, jejímž garantem je Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky, vznikla potřeba na vypracování analytického dokumentu pro oblast využívání druhotných surovin. Zpracovatelem tohoto podkladu se stal Institut pro ekonomickou a ekologickou politiku (IEEP) při Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze ve spolupráci s Katedrou ekonomiky životního prostředí (KEŽP) a autorizovanou obalovou společností EKOKOM, a.s. Na tvorbě analytického dokumentu se v průběhu řešení (1. září červenec 2011) podílelo přibližně 30 expertů z oblasti využívání druhotných surovin a odpadového hospodářství. Tato skutečnost by měla zajistit, že informace obsažené v předloženém materiálu odráží nejen aktuální situaci ve využívání druhotných surovin v České republice, ale umožňuje zohlednit i dlouhodobý vývoj v tomto oboru. Pro tvorbu analytických podkladů vybralo Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR následujících 11 komodit: papír, plasty, sklo, kovy, dřevo, vedlejší energetické produkty, stavební a demoliční odpady, autovraky, pneumatiky a odpadní pryž, baterie a akumulátory a vyřazená elektrozařízení. Výběr komodit druhotných surovin byl ovlivněn významností druhotné suroviny jako technologického vstupu do výroby, hmotnostní produkcí, potřebou a potenciálem využití komodity v ČR, významností exportu apod. Další významné komodity např. odpadní oleje a další, budou ve spolupráci s podnikatelskou sférou a dotčenými subjekty dopracovány, např. při aktualizaci Politiky druhotných surovin České republiky, která bude z tohoto pohledu otevřeným dokumentem. Předkládaný materiál je členěn do pěti základních kapitol. První kapitola se věnuje analýze institucionálního rámce trhu druhotných surovin v České republice. Pozornost je věnována vymezení základních pojmů používaných v textu na jedné straně (přehled si však neklade ambici definovat všechny pojmy využívané v textu, nýbrž pouze pojmy, které jsou zcela zásadní a klíčové pro pochopení celé problematiky), na straně druhé se zabývá i analýzou datových zdrojů, které jsou využitelné pro tvorbu politiky druhotných surovin a současně i analýzou právního prostředí trhu druhotných surovin. Analýza datových zdrojů je doplněna ve druhé kapitole diskusí relevance dat pro vybrané materiálové toky a identifikována případná slabá místa sběru dat v podmínkách České republiky. Analýza právního prostředí vychází z expertního názoru členů řešitelského týmu a externích konzultantů v oblasti práva v České republice. Jako taková slouží uvedená analýza hlavně jako expertní názor na problematiku druhotných surovin s tím, že se tento názor může lišit od právních expertíz dotčených ministerstev (Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR a Ministerstvo životního prostředí ČR). Druhá kapitola mapuje technické podmínky pro využívání druhotných surovin v České republice v členění dle vybraných komodit. U každé komodity je zmapován původ dané komodity a její složení, následně popsán systém zpracování (od systémů sběru, přes úpravu a konečné zpracování, vč. nakládání s nevyužitými materiály) a obchodování (vývoj cen a faktory, které trh determinují, zahraniční obchod) a na závěr uvedena SWOT analýza vč. hodnocení závislostí, zhodnocení datových zdrojů, nástrojů regulace a návrh strategických cílů v krátkém, střednědobém a dlouhém období. 13

17 Z hlediska tvorby Politiky druhotných surovin je tato kapitola nejvýznamnějším zdrojem dat a relevantních informací. Třetí kapitola se věnuje analýze ekonomických podmínek pro využívání druhotných surovin v České republice. Hlavním smyslem této kapitoly je vysvětlení fungování a příčin selhání trhu druhotných surovin. Jakkoli je tato kapitola zaměřená převážně teoreticky, pak poskytuje návod na pochopení podstaty fungování trhu druhotných surovin a tím umožňuje odpovědět na otázku, do jaké míry může být regulace trhu druhotných surovin účinná. Významná část kapitoly je věnována identifikaci klíčových neefektivností na trhu druhotných surovin, jejichž odstranění je předpokladem pro zvýšení uplatnění druhotných surovin ve výrobě a spotřebě. Identifikace neefektivností umožňuje formulovat konkrétní politiky státu, které se snaží zvýhodnit využívání druhotných surovin na trhu. Další částí této kapitoly je návrh nástrojů regulace nástrojů, které pomohou ke splnění cílů definovaných státem v oblasti druhotných surovin. Závěrečná část této kapitoly je věnována analýza pozice sektoru druhotných surovin v národním hospodářství. Čtvrtá kapitola se zabývá návrhem nových učebních oborů pro oblast druhotných surovin. Tato kapitola je reakcí na prudký nárůst významu druhotných surovin získávaných recyklací již dříve použitých materiálových komodit a jejich postupným legislativním vyčleňováním od již nevyužitelných materiálů. Aby bylo možné zajistit využití druhotných surovin ve výrobě, pak je třeba vychovávat profesně zainteresované pracovní sily nezbytné pro efektivní průběh recyklačních činností. Této oblasti je přitom v současné době věnována pouze zanedbatelná pozornost. Pátá kapitola je vyhodnocením SWOT analýzy pro jednotlivé komodity. Ze SWOT analýz jednotlivých komoditních kapitol byly vybrány silné nebo opakující se výroky a ty následně podrobeny hodnocení členy řešitelského týmu pro trh druhotných surovin jako celek. Tyto výroky by se měly stát základem pro formulaci konkrétní politiky v oblasti využívání druhotných surovin. Součástí textu je i pět příloh, které účinným způsobem doplňují informace obsažené v textu. 14

18 I Institucionální rámec trhu druhotných surovin 1 Vymezení pojmů Pro potřeby celé studie jsou popsány základní pojmy, související s odpady a jejich nakládáním, odpadními látkami a materiály, které mohou být zdrojem druhotných surovin, druhotnými surovinami a obchodováním s nimi. Veškeré pojmy jsou rozděleny do tematických skupin, a to na pojmy ekonomické a pojmy z oblasti vzniku a nakládání s druhotnými surovinami. 1.1 Ekonomické pojmy Arbitráž Arbitráží je situace, kdy obchodníci, kteří nakupují zboží na levnějších trzích, je prodávají na dražších trzích (Holman, 2002; 96). Broker Obchodník, který zprostředkuje nákup a prodej větších objemů druhotných surovin mezi výrobci a konečnými uživateli. Broker má specifické znalosti o kvalitě druhotných surovin a současně může využívat tzv. úspor z rozsahu v identifikaci materiálů nižší kvality. Broker jako prostředník mezi prodávajícím a kupujícím na sebe současně přebírá riziko nákupu druhotných surovin nižší kvality. Právě snižování rizika, které obvykle nakupující nesou v souvislosti s nákupem druhotných surovin, patří mezi hlavní přidané hodnoty brokera na trhu Cena Cena je informací o subjektivně vnímané hodnotě statku. Někdy se hovoří o směnné hodnotě statku neboli protihodnotě nutné k získání daného statku. Cena odráží vzácnost statku čím vyšší je vzácnost statku, tím vyšší je i jeho cena. Cena plní v tržním systému tři funkce informační, motivační a alokační (Holman, 2002; 10). Elektronická burza Elektronická burza je burzou, v jejímž rámci jsou obchody uzavírány prostřednictvím počítačového systému, do kterého jsou vkládány nákupní a prodejní operace. Tento typ obchodování (uzavírání a zprostředkování burzovních obchodů) nevyžaduje osobní setkání účastníků obchodu tak, jak je tomu v případě klasických komoditních burz. Tento druh burz slouží především k výměně informací o obchodovaných komoditách a jejich ceně. 15

19 Informační asymetrie Informační asymetrie znamená, že ekonomické subjekty na jedné straně trhu (např. nabídky) mají informační převahu (více informací, lepší kvality apod.) oproti subjektům na druhé straně trhu (např. poptávky). Komoditní burza Komoditní burzou je právnická osoba zřízená podle zákona č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách ve znění pozdějších předpisů k organizování burzovních obchodů se zbožím, které není předmětem burzovního obchodu podle zvláštního zákona (zákon č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů). Komplementární statek (komplement) Komplementem je statek, jehož spotřeba doprovází spotřebu jiného statku. Komplementy se tudíž ve spotřebě doplňují (Holman, 2002; 39). Náklady vyhledávání (search costs) Náklady, které je nutné vynaložit na zisk informací o protistraně obchodu nakupující a prodávající musí vynakládat náklady na hledání subjektu, s kterým uzavřou obchod. Substituční statek (substitut) Substitut nahrazuje spotřebu jiného statku, neboli substituty se ve spotřebě vzájemně nahrazují (Holman, 2002; 39). Transakční náklady Náklady (časové i peněžní) na vyjednávání (vyhledávání a kontaktování partnerů, smlouvání) a na uzavírání smluv (Holman, 2002; 703). Trh druhotných surovin (tržní systém) Trh druhotných surovin je místo založené na lidské spolupráci, která má povahu směny specifického zboží druhotných surovin. Dochází zde ke střetu nabídky a poptávky po druhotných surovinách. Úspory z rozsahu Úspor z rozsahu dosahuje subjekt (výrobce, obchodník apod.) tehdy, když rostoucího objemu produkce dosahuje za cenu klesajících celkových nákladů. Vertikální integrace 16

20 Vertikální integrace charakterizuje způsob vlastnictví a kontroly firem. Integrované společnosti jsou sjednocené přes hierarchii a sdílí společného vlastníka. Obvykle každý člen hierarchie vyrábí odlišný produkt nebo službu a produkty se spojí, aby uspokojily veřejnou potřebu (Navajo, 2010). V takovém případě dochází k integraci firem v celém řetězci zpracování, výroby a odbytu finální produkce druhotných surovin. 1.2 Pojmy z oblasti druhotných surovin Tato část zahrnuje pojmy, které zachycují vznik a nakládání s druhotnými surovinami. Druhotné suroviny vznikají jako vedlejší produkty a materiály při běžných výrobách nebo přepracováním (úpravou) odpadů nebo použitých výrobků. Podle vzniku mají také různou kvalitu, která pak ovlivňuje jejich další použití. Společným znakem je, že se jimi nahrazují primární suroviny při výrobě nových výrobků, a to buď z důvodu náhrady primární, často neobnovitelné suroviny, nebo z důvodu značných úspor energií ve vlastních výrobních procesech. Většina pojmů vychází z platné právní úpravy odpadového hospodářství (zákon č.185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), a to včetně novely zákona č.154/2010 Sb. a s nimi souvisejících prováděcích předpisů. Některé pojmy jsou popsány i z pohledu běžné praxe. Některé pojmy mohou vycházet z technických norem či oborových předpisů. Pojem odpad, stav, kdy odpad přestává být odpadem ( 2, bod. 3, odst. 6 zákona č.154/2010 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), druhotná surovina a vedlejší produkt je podrobně rozveden dále v textu. Odpad Odpad je každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k zákonu o odpadech. Ke zbavování se odpadu dochází vždy, když osoba předá movitou věc, příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k zákonu o odpadech, k využití nebo k odstranění ve smyslu tohoto zákona nebo předáli ji osobě oprávněné ke sběru nebo výkupu odpadů podle tohoto zákona bez ohledu na to, zda se jedná o bezúplatný nebo úplatný převod. Ke zbavování se odpadu dochází i tehdy, odstraníli movitou věc příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k zákonu o odpadech osoba sama (zákon o odpadech, 3 odst. 1 a 2). Stav, kdy odpad přestává být odpadem Odpad přestává být odpadem podle 2, bod. 3, odst. 6 zákona č.154/2010 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jestliže poté, co byl předmětem některého ze způsobů využití, splňuje tyto podmínky: věc se běžně využívá ke konkrétním účelům, pro věc existuje trh nebo poptávka, 17

21 věc splňuje technické požadavky pro konkrétní účely stanovené zvláštními právními předpisy nebo normami použitelnými na výrobky, a využití věci je v souladu s výše uvedenými zvláštními právními předpisy a nepovede k nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo lidské zdraví. Druhotná surovina Za druhotnou surovinu je považována látka či předmět, které přestaly být odpadem a dosud nevstoupily do procesu výroby či využití, pokud se s takovou látkou či předmětem běžně obchoduje a existují technické charakteristiky jako např. technické či oborové normy, obchodní zvyklosti apod., které umožňují látku či předmět jednoznačně popsat pro potřeby obchodu či technologie výroby. Pojem není v legislativě odpadového hospodářství vymezen. Podle nové směrnice o odpadech je možné podle některých diskuzí (viz Teze rozvoje odpadového hospodářství ČR) tento termín nahrazován stavem, kdy odpad přestává být odpadem ( neodpad ). V širším pojetí lze však zařadit do skupiny druhotných surovin i: a) vedlejší produkty (viz dále), které vznikají jako odpadní látky při výrobách konkrétních výrobků (není však s nimi nakládáno v režimu odpadů, většinou se jedná o materiály, které nahrazují primární suroviny obdobně jako druhotné suroviny získané úpravou nebo přepracováním odpadů podle zákona o odpadech), b) materiály získané při zpětném odběru výrobků využitelné pro další zpracování1 a c) nespotřebované vstupní suroviny a materiály2. Vedlejší produkt Vedlejším produktem je movitá věc, která vznikla při výrobě nebo jiné podnikatelské činnosti, jejichž prvotním cílem není výroba nebo získání této věci a pokud a) vzniká jako nedílná součást výroby, b) její další využití je zajištěno, c) její další využití je možné bez dalšího zpracování způsobem jiným, než je běžná výrobní praxe a d) její další využití je v souladu se zvláštními právními předpisy a nepovede k nepříznivým účinkům na životní prostředí a lidské zdraví (směrnice č. 2008/98/ES o odpadech článek 5 odst. 1, zákon č.154/2010sb., kterým se mění zákon č.185/2001 Sb., o odpadech). Komunální odpad Komunálním odpadem je veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti fyzických osob, a který je uveden jako komunální odpad v Katalogu odpadů, s výjimkou odpadů vznikajících u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání. Zákon o odpadech 4 písm. b). 1 2 Ve smyslu Ročního výkazu o odpadech a druhotných surovinách za rok 2011, ČSÚ (Odp 501) Ve smyslu Ročního výkazu o odpadech a druhotných surovinách za rok 2011, ČSÚ (Odp 501) 18

22 Tato definice příliš neodpovídá běžné realitě, proto je doporučeno ji rozšířit s ohledem na budoucí hodnocení využití odpadů a druhotných surovin. Komunálním odpadem se pak rozumí všechny druhy odpadů, se kterými obec nakládá jako původce, zařazené do skupiny 20 dle Katalogu odpadů, včetně odděleně sbíraného obalového odpadu zařazeného do podskupiny podle Katalogu odpadů, a to včetně odpadu podobnému komunálnímu odpadu z činnosti právnických osob a fyzických osob oprávněných k podnikání, které jsou zapojeny do systému nakládání s komunálními odpady stanoveného obcí a mají s obcí uzavřenou písemnou smlouvu. Toto vymezení lépe odpovídá realitě nakládání s komunálními odpady a rovněž tak evidenci odpadů (obce včetně zapojených subjektů). Živnostenský odpad, odpad podobný komunálnímu odpadu Živnostenským odpadem se rozumí odpad podobný domovnímu (komunálnímu) odpadu, vznikající při nevýrobní činnosti právnických nebo fyzických osob oprávněných k podnikání (v úřadech, kancelářích apod.). Původcem tohoto odpadu není obec, ale jsou jím příslušné právnické a fyzické osoby. Živnostenským odpadem se z věcného hlediska rozumí odpad z obchodu a služeb a průmyslový odpad nesouvisející s výrobou. Pojem není v legislativě odpadového hospodářství vymezen. Poslední novela zákona o odpadech vymezila nově pojem odpad podobný komunálnímu odpadu jako veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání a který je uveden jako komunální odpad v Katalogu odpadů (zákon č.154/2010sb., kterým se mění zákon č.185/2001 Sb., o odpadech). Využitelné složky Využitelné složky komunálního odpadu jsou druhy odpadů získané odděleným sběrem, které lze po úpravě nebo přímo využít většinou jako druhotnou surovinu. Využitelnou složkou komunálního odpadu jsou zejména: odděleně sebraný papír, sklo, plasty, železné a neželezné kovy a jejich slitiny, textil, biologický odpad. Odděleně sebrané využitelné složky jsou v Katalogu odpadů vedeny v podskupinách a Autovrak Autovrakem je každé úplné nebo neúplné motorové vozidlo, které bylo určeno k provozu na pozemních komunikacích pro přepravu osob, zvířat nebo věcí a stalo se odpadem. Vybraným autovrakem je pak každé úplné nebo neúplné motorové vozidlo vymezené zvláštním právním předpisem jako vozidlo kategorie M1 nebo N1 anebo tříkolové motorové vozidlo s výjimkou motorové tříkolky, které se stalo odpadem (zákon o odpadech 36 písm. a) a b). Stavební a demoliční odpad Stavební a demoliční odpad jsou odpady vznikající při zřizování, údržbě, rekonstrukcích a odstraňování staveb, jeho materiálovou základnou jsou zejména zeminy, horniny a stavební výrobky (věci určené a užívané k zabudování do staveb). Metodický pokyn odboru odpadů MŽP č. 9 19

23 k nakládání s odpady ze stavební výroby a s odpady z konstrukcí a odstraňování staveb. Seznam stavebních a demoličních odpadů je uveden v příloze č. 1 metodického pokynu. Alternativní palivo (palivo z odpadů) Alternativním palivem se rozumí směs spalitelných materiálů přírodního nebo umělého původu bez nebezpečných vlastností uvedených pod kódy H1, H4 až H14 v příloze č. 2 zákona o odpadech. Skutečné složení alternativního paliva se ověřuje autorizovanou zkušebnou. Vlastnosti produktu spálení (plynných odpadních plynů a tuhých zbytků) jsou ověřovány autorizovanou osobou podle 15 zákona o ochraně ovzduší na konkrétním zařízení zdroje znečišťování. Alternativní palivo lze spalovat jen v zařízení zvláště velkého, velkého nebo středního zdroje znečišťování, na kterém byla provedena spalovací zkouška včetně měření emisí a podmínky využití jeho spalování jsou uvedeny v souboru technickoprovozních parametrů a technickoorganizačních opatření daného zdroje. Na tato zařízení zdroje znečišťování se vztahují vybrané obecné emisní limity podle zvláštního právního předpisu (definice a ustanovení z vyhlášky č. 357/2002 Sb., kterou se stanoví požadavky na kvalitu paliv z hlediska ochrany ovzduší, ve znění pozdějších předpisů; tato vyhláška však již neplatí, byla nahrazena vyhláškou č. 13/2009 Sb., která tento pojem neobsahuje). Odpadové hospodářství Odpadovým hospodářstvím se rozumí činnosti zaměřené na předcházení vzniku odpadů, na nakládání s odpady a na následnou péči o místo, kde jsou odpady trvale uloženy, a kontrolu těchto činností (zákon o odpadech 4 písm. c). Nakládání s odpady Nakládání s odpady je jejich shromažďování, sběr, výkup, přeprava, doprava, skladování, úprava, využívání a odstraňování (novela zákona o odpadech č.154/2010 Sb.). Oddělený sběr odpadů (separace, tříděný sběr) Tříděným sběrem odpadů je sběr, kdy je tok odpadů oddělen podle druhu a povahy odpadu s cílem usnadnit specifické zpracování (směrnice č. 2008/98/ES o odpadech, článek 3 bod 11). Pojem je nejčastěji spojován s odděleným sběrem využitelných a nebezpečných složek komunálních odpadů. Pro oddělený sběr odpadů jsou také užívány pojmy separace odpadů či tříděný sběr. Pojem není v legislativě odpadového hospodářství vymezen. Výkup odpadů Výkupem odpadů se rozumí sběr odpadů v případě, kdy odpady jsou právnickou osobou nebo fyzickou osobou oprávněnou k podnikání kupovány za sjednanou cenu (zákon o odpadech 4 písm. j). 20

24 Opětovné použití Opětovným použitím se rozumí postupy, kterými jsou výrobky nebo jejich části, které nejsou odpadem, znovu použity ke stejnému účelu, ke kterému byly původně určeny (novela zákona o odpadech č.154/2010 Sb.). Příprava k opětovnému použití Přípravou k opětovnému použití se rozumí způsob využití odpadů zahrnující čištění nebo opravu použitých výrobků nebo jejich částí a kontrolu provedenou osobou oprávněnou podle zvláštního právního předpisu spočívající v prověření, že použitý výrobek nebo jeho část, které byly odpady, jsou po čištění nebo opravě schopné bez dalšího zpracování opětovného použití (novela zákona o odpadech č.154/2010 Sb.). Zpětný odběr výrobků Zpětným odběrem se rozumí odebírání použitých výrobků povinnými osobami od spotřebitelů bez nároku na úplatu za účelem jejich využití nebo odstranění. Zpětný odběr se nevztahuje na výrobky, se kterými bylo nakládáno jako s odpadem již před jejich předáním povinné osobě. Povinnost zpětného odběru v podmínkách ČR se vztahuje na použité oleje, elektrické akumulátory, galvanické články a baterie, výbojky a zářivky, pneumatiky, elektrozařízení pocházející z domácností, autovraky. Zákon o odpadech 38 odst. 1 a 37a odst. 1 písm. b). Vyhláška č. 237/2002 Sb., o podrobnostech způsobu provedení zpětného odběru některých výrobků, ve znění pozdějších předpisů ( 1 a 2). Zpracování odpadů Zpracováním odpadů je využití nebo odstranění odpadů zahrnující i přípravu před využitím nebo odstraněním odpadů (novela zákona o odpadech č.154/2010 Sb.). Úprava odpadů Úpravou odpadů je každá činnost, která vede ke změně chemických, biologických nebo fyzikálních vlastností odpadů (včetně jejich třídění) za účelem umožnění nebo usnadnění jejich dopravy, využití, odstraňování nebo za účelem snížení jejich objemu, případně snížení jejich nebezpečných vlastností (zákon o odpadech 4 písm. k). Využití odpadů Využití odpadů je činnost, jejímž výsledkem je, že odpad slouží užitečnému účelu tím, že nahradí materiály používané ke konkrétnímu účelu, a to i v zařízení neurčeném k využívání odpadů podle 14, odst. 2, nebo že je k tomuto konkrétnímu účelu upraven. Příkladný výčet způsobů využití odpadů je uveden v příloze č.3 zákona (novela zákona o odpadech č.154/2010 Sb.). Podle přílohy č. 3 k zákonu o odpadech se jedná o využití odpadů způsobem obdobným jako paliva nebo jiným způsobem k výrobě energie; získání/regeneraci rozpouštědel; získání/regeneraci organických látek, které se nepoužívají jako rozpouštědla (včetně kompostování a dalších biologických procesů); recyklaci/znovuzískání kovů a kovových sloučenin; recyklaci/znovuzískání 21

25 ostatních anorganických materiálů; regeneraci kyselin nebo zásad; obnovu látek používaných ke snižování znečištění; získání složek katalyzátorů; rafinaci použitých olejů nebo jiný způsob opětného použití olejů; aplikaci do půdy, která je přínosem pro zemědělství nebo zlepšuje ekologii; využití odpadů, které vznikly aplikací některého z již uvedených způsobů; skladování materiálů před aplikací některého z uvedených postupů. Materiálové využití odpadů Způsob využití odpadů zahrnující recyklaci a další způsoby využití odpadů jako materiálu k původnímu nebo jiným účelům, s výjimkou bezprostředního získání energie 4, bod 1) písm. s) zákona č. 154/2010 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů. Recyklace Recyklací je jakýkoli způsob využití odpadů, kterým je odpad znovu zpracován na výrobky, materiály nebo látky, ať pro původní nebo jiné účely jejich použití, včetně přepracování organických materiálů; recyklací odpadů není energetické využití a zpracování na výrobky, materiály nebo látky, které mají být použity jako palivo nebo zásypový materiál (novela zákona o odpadech č.154/2010 Sb.). Energetické využití Využíváním odpadů způsobem uvedeným pod kódem R1 v příloze č. 3 k zákonu o odpadech se rozumí spalování odpadu ve spalovně komunálních odpadů, která dosahuje vysokého stupně energetické účinnosti. Výše požadované energetické účinnosti a vzorec pro její výpočet tvoří přílohu č.12 zákona o odpadech (novela zákona o odpadech č.154/2010 Sb.). Odstranění odpadů Odstraněním odpadů je činnost, která není využitím odpadů, a to i v případě, že tato činnost má jako druhotný důsledek znovuzískání látek nebo energie (novela zákona o odpadech č.154/2010 Sb.). Podle přílohy č. 4 k zákonu o odpadech se jedná o ukládání v úrovni nebo pod úrovní terénu (např. skládkování); úprava půdními procesy (např. rozklad kapalných odpadů nebo kalů v půdě); hlubinná injektáž (např. injektáž čerpatelných kapalných odpadů do vrtů, solných komor nebo prostor přírodního původu); ukládání do povrchových nádrží (např. vypouštění kapalných odpadů nebo kalů do prohlubní, vodních nádrží, lagun); ukládání do speciálně technicky provedených skládek; vypouštění do vodních těles; vypouštění do moří a oceánů; biologická úprava; fyzikálněchemická úprava; spalování na pevnině; spalování na moři; konečné či trvalé uložení (např. v kontejnerech do dolů); úprava složení nebo smíšení odpadů před jejich odstraněním; úprava jiných vlastností odpadů před jejich odstraněním; skladování odpadů před jejich odstraněním. Skládkování odpadů 22

26 Skládkováním odpadů se rozumí ukládání odpadů na skládkách. Skládkou odpadů je pak technické zařízení určené k odstraňování odpadů jejich trvalým a řízeným uložením na zemi nebo do země (zákon o odpadech 4 písm. h). Nejlepší dostupné techniky (BAT) Nejlepší dostupné techniky stanovené v čl. 2 odst. 11 směrnice č. 1996/61/ES. Zařízení Zařízením se rozumí technické zařízení, místo, stavba nebo část stavby (zákon o odpadech 4 písm. e). Původce odpadů Původcem odpadů je právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, při jejíž činnosti vznikají odpady, při jejíž podnikatelské činnosti vznikají odpady, nebo právnická nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, které provádějí úpravu odpadů nebo jiné činnosti, jejichž výsledkem je změna povahy nebo složení odpadů, a dále obec od okamžiku, kdy nepodnikající fyzická osoba odpad odloží na místě k tomu určeném; obec se současně stane vlastníkem tohoto odpadu (novela zákona o odpadech č.154/2010 Sb.). Oprávněná osoba Oprávněnou osobou je každá osoba, která je oprávněna k nakládání s odpady podle zákona o odpadech nebo podle zvláštních právních předpisů (např. živnostenský zákon, obchodní zákoník) (zákon o odpadech 4 písm. r). 23

27 2 Zdroje dat Celá problematika druhotných surovin je poznamenána nedostatkem kvalitních a veřejně dostupných dat. Veřejně dostupné údaje popisují většinou produkci a nakládání s odpady, případně použití vybraných druhotných surovin ve výrobě, dovoz a vývoz odpadů apod. Struktura dat je však málo podrobná nebo jsou data sbírána bez ohledu na potřeby jejich dalšího využití a zadání často neodpovídá reálným procesům při nakládání s druhotnými surovinami. V řadě případů jsou data zkreslena subjektivní interpretací požadavků na sbíraná data ze strany respondentů. Datové zdroje, ze kterých se vycházelo při zpracování studie, jsou uvedeny v následujícím textu. 2.1 Informační systém odpadového hospodářství (ISOH) Databáze ISOH eviduje produkci a nakládání s odpady od původců s ohlašovací povinností podle zákona o odpadech. V databázi jsou zahrnuti původci s produkcí nad 50 t ostatních nebo 50 kg nebezpečných odpadů (podle novely zákona v roce 2009 se jedná o 100 t ostatních a 100 kg nebezpečných odpadů). Kromě produkce jsou evidovány také způsoby nakládání pro jednotlivé kódy odpadů dle Katalogu odpadů. Ve studii jsou použity údaje o produkci jednotlivých druhů odpadů, které jsou potenciálně využitelné jako druhotné suroviny a dále pak pro tyto odpady také způsoby nakládání. V ISOH jsou také údaje o zařízeních určených pro nakládání s odpady výkupny, dotřiďovací linky, některá zpracovatelská zařízení. Databáze zařízení je na centrální úrovni málo kvalitní a nelze ji pro potřeby popisu technického zajištění nakládání s druhotnými surovinami použít. 2.2 Přehled souhlasů k provozu zařízení v krajích Provoz zařízení, která nakládají s odpady, je umožněn na základě souhlasů jednotlivých krajů podle zákona o odpadech. Přehledy zařízení jsou na úrovni krajů poměrně kvalitní a na základě kontroly pracovníků krajských úřadů lze určit skutečně provozovaná zařízení, a to včetně jejich základních parametrů. Pro potřeby studie byl použit přehled zařízení ke sběru a úpravě odpadů (dotřiďovací linky). Zpracovatelé, resp. koneční uživatelů druhotných surovin nenakládají s odpady a většina z nich nemusí mít pro svoji činnost souhlas kraje podle zákona o odpadech. 24

28 2.3 Český statistický úřad (ČSÚ) Český statistický úřad provádí vlastní šetření zaměřené na produkci odpadů a druhotných surovin. Jedná se o roční výkaz o odpadech (produkce odpadů, způsob nakládání, spotřeba odpadů jako druhotných surovin na výrobu vybraných výrobků). Výkaz zpracovávají vybrané podniky z různých odvětví zemědělství a průmyslu a vybrané obce. Údaje ČSÚ se používají na zpracování evropského výkazu Eurostat. Bohužel právě v tomto výkazu se objevují chyby, které plynou z nepochopení procesů nakládání s odpady, zejména pak vymezení využití a recyklace odpadů, kde ČSÚ vykazuje pouze malý zlomek skutečně využitých odpadů v ČR. Ve studii jsou použity některé údaje o dovozu a vývozu odpadu a spotřebě druhotných surovin ve výrobě. Část údajů o produkci a nakládání s odpady je obsažena v Ročence životního prostředí ČR, která je společným dokumentem CENIA a ČSÚ. 2.4 Systém EKOKOM Autorizovaná obalová společnost EKOKOM, a.s. provozuje systém zpětného odběru a využití obalových odpadů. V systému jsou zahrnuty komunální využitelné odpady (včetně obalové složky) z většiny obcí ČR a většina obalových odpadů od ostatních původců. Všechny tyto odpady tvoří podstatnou část některých druhotných surovin (zejména plasty, sklo, velká část papíru, část kovových odpadů), které jsou získávány v ČR. Pro potřeby studie byly využity zejména údaje o míře třídění odpadů, úpravě odpadů na druhotnou surovinu. Dále byly využity poznatky o způsobech sběru jednotlivých komodit odpadů, dále pak o jejich zpracování. Do studie byly rovněž použity údaje o zařízeních na úpravu odpadů a konečné využití (zpracování) druhotných surovin. 2.5 Celní správa ČR Eviduje informace o pohybu zboží, které je kódováno podle dané nomenklatury. Údaje o pohybu vybraných kódů zboží lze získat na MPO. Pro potřeby první části studie nebyly údaje použity. Až na výjimky (kovové odpady, některé skupiny nebezpečných odpadů apod.) nejsou upravené odpady nebo druhotné suroviny z nich vyrobené obchodovány mimo ČR jako odpadní látky ale spíše jako různé druhy výrobků (např. plasty, sklo apod.). Z tohoto důvodu je použitelnost celních statistik omezená, protože nelze rozeznat, zda se skutečně jednalo o výrobek nebo o druhotnou surovinu. 2.6 Evidence vývozu, dovozu a tranzitu odpadů MŽP ČR Přeprava odpadů je upravena vyhláškou č.374/2008 Sb., o přepravě odpadů a o změně vyhlášky č.381/2001, kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů, kterou se upravuje vyhláška č.381/2001. Odpady, které podléhají oznamování, 25

29 jsou uvedeny na barevných seznamech. Oznámení se podává v případě, že je odpad uvedený na žlutém nebo červeném seznamu a v některých případech i u odpadů zeleného seznamu do zemí, které stanovily pro přepravu takových odpadů výjimky. Většina odpadů/druhotných surovin spadá do zeleného seznamu a není v evidencích zaznamenána. 2.7 Oborové svazy a asociace Dobrým zdrojem informací o produkci nebo spíše užití druhotných surovin ve výrobě jsou oborové asociace, které sdružují hlavní výrobce, kteří používají druhotnou surovinu ve svých výrobách. Údaje pro studii byly využity z následujících asociací a svazů: Asociace sklářského a keramického průmyslu ČR Asociace českého papírenského průmyslu Svaz průmyslu druhotných surovin a Asociace podnikatelů v recyklaci kovů Tyto asociace prezentují především komodity papír, sklo a kovy. V oblasti plastů v ČR neexistuje rámcové oborové sdružení. Sdružení jsou vytvořena pro některé druhy plastů, např. Sdružení zpracovatelů pěnového polystyrenu apod. 26

30 3 Vymezení právního prostředí pro využívání druhotných surovin Nakládání s druhotnými surovinami je vymezeno kromě běžných tržních podmínek legislativním rámcem, který do značné míry upravuje a omezuje vznik druhotných surovin a další nakládání s nimi. V následující kapitole jsou uvedeny oblasti, kde jsou v právním řádu ČR a některých evropských zemí zmiňovány druhotné suroviny. 3.1 Definice základních pojmů a. Druhotné suroviny Právní vymezení pojmu druhotná surovina je zásadním problémem, který se pokusíme v této kapitole co nejpřesněji popsat. Nalezení jeho, co možná nejpregnantnější definice, je zároveň nezbytné pro zodpovědnou interpretaci jednotlivých kapitol napříč celou studií. Bezpochyby se jedná o neurčitý právní pojem, tedy takový, který nelze zcela přesně definovat. Jeho obsah a rozsah se může měnit, bývá podmíněn úrovní poznání v technických vědách i časem a místem aplikace normy (Hendrych, 2009; 86). Z výše uvedené definice, která je zcela platná i v našem případě, vyplývá, že vymezení pojmu druhotná surovina závisí na proměnlivých skutečnostech a tedy i samotný výklad (zejména správní a soudní) se může, a jistě také bude, dále vyvíjet. Zásadním úkolem pro úspěšné zodpovězení otázky, co je druhotnou surovinou, je přesné vymezení okamžiku, kdy se z odpadu stává druhotná surovina. Konkrétně se jedná o to, po jakou dobu (do jakého okamžiku) je nutné věci pokládat za odpad ve smyslu zákona o odpadech, a od jakého okamžiku se již jedná o druhotnou surovinu, tj. produkt, výrobek, který nepodléhá odpadovému režimu a je s ním dále nakládáno volně. Co je z právního hlediska považováno za odpad stanoví 3 zákona 185/2001 Sb., zákon o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Zákon nebo Zákon o odpadech ). Odpadem je tak každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto Zákonu3. Ke zbavování se odpadu dochází podle Zákona vždy, kdy osoba předá movitou věc, příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k Zákonu, k využití nebo k odstranění nebo předáli ji osobě oprávněné ke sběru nebo výkupu odpadů, a to bez ohledu na to, zda se jedná o bezúplatný nebo úplatný převod4. Ke zbavování se odpadu dochází i tehdy, odstraníli movitou věc příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k Zákonu osoba sama. U některých movitých věcí se pak dokonce úmysl vlastníka zbavit se věci presumuje ( 3 odst Zdánlivou taxativnost výčtu podle přílohy č. 1 Zákona o odpadech relativizuje položka Q16 této přílohy, která uvádí Jiné materiály, látky nebo výrobky, které nepatří do výše uvedených skupin. Upřesnění této definice podává rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 5 A 31/96 24 ze dne , když uvádí že pro posouzení, zda určitá věc je či není odpadem, je také podstatné, jakým způsobem s věcí hodlá naložit ten, kdo je oprávněn s ní disponovat. Není pak odpadem věc, kterou hodlá osoba, která je s ní oprávněna disponovat, využít v nezměněném stavu i k jinému účelu, než byla původně určena. Při změně záměru, jak s věcí bude naloženo (často při změně vlastníka věci) věc může ztratit původní charakter odpadu anebo naopak teprve tento charakter získat. 27

31 Zákona o odpadech). Podle tohoto ustanovení ve spojení s ustanovením 78 odst. 2 písm. h) Zákona jsou movité věci uvedené v seznamu odpadů (příloha č. 1 Zákona) považovány za odpady, pokud vznikly jako vedlejší produkt u právnických osob nebo podnikajících fyzických osob, nebo jejichž původní účelové určení odpadlo nebo zaniklo. V pochybnostech může krajský úřad na návrh vlastníka nebo správního úřadu určit, že movitá věc odpadem není. Obdobně je odpad definován i v článku 3 odst. 1 rámcové směrnice Evropského parlamentu a Rady o odpadech a o zrušení některých směrnic č. 98/2008 (dále jen Směrnice nebo Směrnice o odpadech ), kterou výše uvedený zákon provádí5. Za odpad je zde označena jakákoli látka nebo předmět, kterých se držitel zbavuje nebo má v úmyslu se zbavit nebo se od něho požaduje, aby se jich zbavil. Ačkoli je tedy v Zákoně, na rozdíl od Směrnice, obsažen odkaz na seznam odpadů, plyne z faktické demonstrativnosti tohoto seznamu plná slučitelnost obou definic. Směrnice, jak bude ukázáno dále, přináší významné změny do českého systému nakládání s odpady. Její transpozice si tak vyžádala zásadní novelu Zákona o odpadech, která byla ve sbírce zákonů publikována pod číslem 154/2010, a která je účinná od 1. července Výrazná změna v právní úpravě nakládání s odpady, respektive druhotnými surovinami, byla připravována již od konce devadesátých let minulého století. Jedním z hlavních motivů byla přitom právě změna definice odpadu, který byl vykládán příliš široce, takže pod něj často spadaly i suroviny schopné dalšího využití, a to i bez jakékoli další úpravy. Základem evropské politiky odpadového hospodářství je Šestý akční program, který je v platnosti do roku Program určuje základní rámec této politiky, udává jí směr a je ideovou bází jiných právních předpisů. Důraz klade zejména na podporu využití a recyklace odpadů za účelem jejich využití jako sekundárního zdroje surovin a energie (Sobotka, 2007; 401). Zároveň i vyzývá k vytvoření nových, nebo ke změně stávajících právních předpisů o odpadech, včetně upřesnění rozdílu mezi odpady a materiály, které nejsou odpady. Ke stejnému kroku, tedy upřesnění rozlišení, co je a co není odpad, vyzvala i Komise ve svém sdělení k tematické strategii pro předcházení vzniku odpadů ze dne 27. května V reakci na toto sdělení, pak v průběhu roku, ke stejnému kroku vyzvaly i Evropský parlament a Rada. Maximální podpora procesu přeměny odpadu na výrobek nebo jeho využití jako upraveného odpadu v hutích, papírnách, sklárnách, případně i jiných zařízeních, je v souladu s cíli Surovinové politiky státu v oblasti nerostných surovin, která byla přijata již usnesením vlády České republiky ze dne Zákon o odpadech transponuje do českého právního řádu mnoho dalších komunitárních právních předpisů. Za jiné uvádíme směrnici Rady 70/220/EHS o sbližování právních předpisů členských států týkajících se opatření proti znečišťování ovzduší plyny zážehových motorů motorových vozidel, směrnici 80/68/EHS o ochraně podzemních vod před znečišťováním některými nebezpečnými látkami, směrnici Rady 86/278/EHS o ochraně životního prostředí, zvláště půdy, při používání čistírenských kalů v zemědělství, směrnici Rady 87/217/EHS o prevenci a znečišťování životního prostředí azbestem, směrnici Rady 92/112/EHS o postupech pro sjednocení programů omezování a případné eliminace znečišťování způsobovaného odpadem z průmyslu oxidu titaničitého, směrnici Rady 96/59/ES o odstraňování polychlorovaných bifenylů a polychlorovaných terfenylů, směrnici Rady 1999/31/ES o skládkách odpadu, směrnici Rady 2000/53/ES o automobilech s ukončenou životností, směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/96/ES o odpadech z elektrických a elektronických zařízení a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2006/21/ES o nakládání s odpady v těžebním průmyslu. Zákon č. 154/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 28

32 Platnou úpravu, která se snaží zapracovat výše uvedené požadavky na změnu legislativy, přináší Směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 98/2008. Dle textu samotné Směrnice je jejím primárním cílem zachování přírodních zdrojů, k čemuž má sloužit podpora využití odpadů a použití materiálů získaných využitím odpadu. Proto považuje za nezbytné definovat, kdy určité odpady přestávají být odpady, a to stanovením kritérií, jež poskytují vysokou úroveň ochrany životního prostředí a představují přínos z hlediska životního prostředí i z ekonomického hlediska. Mezi případné kategorie odpadu, pro něž by měly být vypracovány podmínky a kritéria vymezující okamžik, kdy "odpad přestává být odpadem", patří mimo jiné stavební a demoliční odpady, některé popílky a strusky, kovový odpad, kamenivo, pneumatiky, textil, kompost, odpadní papír a sklo. Právní řád, tak na tomto místě vyjadřuje nedostatečnost aktuálního stavu právní úpravy. Pro přesné určení toho, kdy odpad přestává být odpadem, předpokládá vydání dalších právních předpisů. Mělo by se jednat o jakési evropské prováděcí předpisy, které mají zamezit očekávaným nejasnostem při výkladu platné legislativy. Jejich vydání je přitom, jak bude ukázáno dále, velmi žádoucí. b. Rozlišení pojmů odpad a druhotná surovina Odpad je klíčovým pojmem celého Zákona. Jeho základní definice obsažená v 3 odst. 1 Zákona sice nedoznala novelizací žádných změn, avšak díky zapracování nových ustanovení bezpochyby došlo i ke změně obsahu tohoto právního termínu. Ve znění zákona platného před novelou č. 154/2010 Sb. byla naproti tomu o druhotných surovinách pouze jediná zmínka, a to v 4 písm. m). Materiálové využití odpadů zde totiž bylo definováno jako náhrada prvotních surovin látkami získanými z odpadů, které lze považovat za druhotné suroviny, nebo využití látkových vlastností odpadů k původnímu účelu nebo k jiným účelům, s výjimkou bezprostředního získání energie. Novelizovaný Zákon o odpadech se však použití termínu druhotná surovina vyhýbá zcela. Pro účely této analýzy, abychom zachovali terminologickou jednotu celé studie, však budeme nadále termín druhotná surovina používat. Za druhotnou surovinu budeme dále označovat materiál, který z pohledu práva přestal být odpadem a je určen k dalšímu používání.7 Hlavní podmínkou, aby odpad přestal být odpadem a stal se druhotnou surovinou (výrobkem) je, aby byl ve smyslu Zákona využit. Zákon pak vytváří hierarchii vzájemně podřazených pojmů vážících se ke způsobům využití odpadů. Ty jsou předmětem další části analýzy. c. Pojem využití odpadů Nejobecnějším pojmem, pod který jsou podřazovány i další způsoby nakládání s odpady, vedoucí k jejich využití, je využití odpadů. Za využití odpadů se považuje každá činnost, jejímž výsledkem je, že odpad slouží užitečnému účelu tím, že nahradí materiály používané ke konkrétnímu účelu, a to i v zařízení neurčeném k využití odpadů podle 14 odst. 2, nebo že je k tomuto konkrétnímu účelu 7 Před novelou Zákona se běžně uvádělo, že český výraz druhotná surovina byl z právního řádu vytlačen evropským výrazem materiálové využití a jedná se o výrazy stejného významu. Za jiné na to poukazoval v učebnici práva životního prostředí i dále citovaný Michal Sobotka. S ohledem na změnu právní úpravy, jak bude dále vysvětleno, již s takovým závěrem dnes nelze souhlasit. 29

33 upraven [ 4 odst. 1 písm. q) Zákona o odpadech]. Příkladný výčet způsobů využití odpadu je pak obsahem přílohy č. 3 Zákona. Jak podle přílohy II Směrnice, tak stejně i podle přílohy č. 3 Zákona, se využitím rozumí identické činnosti. Významnou změnou však je, že na rozdíl od právní úpravy platné před účinností Směrnice a s tím svázané novely Zákona, již není předkládaný výčet taxativní. Za využívání odpadů tak může být nadále považována i činnost, která není v příloze výslovně vypočtena, a to za předpokladu, že naplňuje znaky definice využití podle článku 3 odst. 15 Směrnice, respektive 4 odst. 1 písm. q) Zákona. Kód /Způsob využívání odpadů dle přílohy č. 3 Zákona, respektive přílohy II Směrnice: R1 Využití odpadu způsobem obdobným jako paliva nebo jiným způsobem k výrobě energie R2 Získání/regenerace rozpouštědel R3 Získání/regenerace organických látek, které se nepoužívají jako rozpouštědla (včetně kompostování a dalších biologických procesů) R4 Recyklace/znovuzískání kovů a kovových sloučenin R5 Recyklace/znovuzískání ostatních anorganických materiálů R6 Regenerace kyselin nebo zásad R7 Obnova látek používaných ke snižování znečištění R8 Získání složek katalyzátorů R9 Rafinace použitých olejů nebo jiný způsob opětného použití olejů R10 Aplikace do půdy, která je přínosem pro zemědělství nebo zlepšuje ekologii R11 Využití odpadů, které vznikly aplikací některého z postupů uvedených pod označením R1 až R10 R12 Úprava odpadů k aplikaci některého z postupů uvedených pod označením R1 až R11 R13 Skladování materiálů před aplikací některého z postupů uvedených pod označením R1 až R12 (s výjimkou dočasného skladování na místě vzniku před sběrem) Možnost podřazení úpravy odpadů pod využití odpadů Otázka, která nebyla uspokojivě řešena právní úpravou platnou před novelou Zákona o odpadech a o kterou se vedly spory, je, zda úprava odpadů může být zároveň považována za využití odpadů. Za rozhodující skutečnosti, které opodstatňují nový výklad pojmu úprava odpadů, považujeme přijetí nové definice využití odpadů, která explicitně uvádí, že za využití odpadů je považována i pouhá úprava k užitečnému účelu, kterým je myšlena náhrada materiálů používaných ke konkrétnímu účelu. Přesvědčení o tom, že se obsah uvedených pojmů protíná, dále posiluje to, že výše uvedený seznam způsobů využití je nově pouze příkladný. Nadále tak považujeme za správný takový výklad, který pod využitý odpad zahrnuje i upravený odpad splňující kritéria pro vstupní surovinu (odpad, který je schopen nahradit materiál používaný ke konkrétnímu účelu, nebo byl k tomuto konkrétnímu účelu upraven). To znamená, že za využití odpadů by mělo být považováno již jejich uvedení do stavu využitelnosti. Nebylo by tak nutné, aby došlo k samotnému zpracování odpadu, a stačilo by, aby byl odpad ke zpracování připraven. Podle právní úpravy platné před novelou Zákona provedenou zákonem č. 154/2010 Sb. se obecně postupovalo tak, že úprava odpadů se nepovažovala za využití odpadů. Jelikož pak třídění odpadů je 30

34 explicitně zmíněno jako jeden ze způsobů úpravy, tak nepřestával být odpad považován za odpad ani po svém vytřídění, resp. dotřídění8. Důvody o které se takové stanovisko opíralo, byly následující: 8 Ke změně charakteru odpadu na druhotnou surovinu (výrobek) dochází až v důsledku jeho využití v zařízení podle 14 odst. 1 nebo odst. 2 Zákona o odpadech. Úprava, jak plyne z její definice, sama o sobě představuje pouze změnu vlastností odpadu, nejedná se o změnu z odpadu na neodpad. I kdyby byla pokládána za úpravu podle kódu R12, nepřestává být odpadem a musí být dále využita v režimu Zákona o odpadech některým z postupů uvedených pod kódy R1 R11. Využití odpadu bylo definováno taxativním výčtem podle přílohy č. 3 k Zákonu o odpadech, kam však úprava odpadu nebyla zahrnována. Na věci nic nemohla změnit ani ta okolnost, že vytříděný odpad může mít kladnou hodnotu a plní určité parametry stanovené např. technickými normami. To bylo dovozováno z ustanovení 14 odst. 2 Zákona o odpadech, dle něhož v zařízeních, která nejsou určena k nakládání s odpady, je možné využívat pouze odpady, které splňují požadavky stanovené pro vstupní suroviny, a při nakládání s těmito odpady nesmějí být porušeny zvláštní právní předpisy, v souladu s nimiž je zařízení provozováno, a právní předpisy na ochranu zdraví lidí a životního prostředí (přičemž k provozování takovýchto zařízení není požadován souhlas k provozování zařízení podle 14 odstavce 1 zákona o odpadech). Přestože tedy vstup do zařízení splňuje požadavky na vstupní surovinu, je stále výslovně označován jako odpad a jedinou úlevu představuje to, že za určitých okolností není vyžadováno, aby k provozu takového zařízení na využití byl udělen souhlas podle 14 odst. 1 zákona o odpadech. Právní úprava neklade striktní dělítko mezi surovinu a odpad, neboť i surovina může být zároveň odpadem. Tento závěr se dovozoval i z Metodického návodu Ministerstva průmyslu a obchodu (dále jen MPO ). Podle tohoto návodu je odpad přijímaný k úpravě do zařízení podle 14 odst. 1 Zákona o odpadech v tomto zařízení upravován (zpracováván) s cílem využití látkových vlastností přijímaných odpadů a předáván jiné oprávněné osobě jako upravený odpad k dalšímu zpracování materiálovému využití. Pokud je upravený odpad předáván oprávněné osobě provozující zařízení v souladu s 14 odst. 2 Zákona o odpadech, je její zařízení tím zařízením, v němž dochází k materiálovému využívání odpadu. Tento Metodický pokyn MPO rovněž vychází z předpokladu, že zařízení k využití odpadu podle 14 odst. 1 nebo 2 zákona o odpadech přijímá vytříděný sběrový papír jako odpad. Jak plyne z kódu způsobu využití R12, představuje i úprava odpadu využití odpadu ve smyslu zákona avšak pouze za podmínky, že následně dojde k aplikaci některého z postupů Ojediněle se však objevovaly i jiné názory. Například důvodová zpráva k metodickému návodu MPO k nakládání se sběrovými odpady kovů, papíru a skla z roku 2005 vyjadřuje názor, že vstupní suroviny jsou dosud neoprávněně považovány za odpady a že věci, které byly a jsou pro jejich vlastníky (původce odpadů) odpadem, přestávaly (přestávají) být odpadem po svém soustředění v zařízení ke sběru a výkupu odpadu, kde se stávaly (stávají) surovinou a případná jejich úprava směřovala (směřuje) ke zkvalitnění suroviny v souladu s požadavky odběratelů těchto surovin. (MPO, 2005; 3) Obecně však panovaly obavy, že tento závěr důvodové zprávy nenachází oporu v platném zákoně o odpadech a je zároveň v rozporu se samotným Metodickým pokynem MPO. 31

35 uvedených pod označením R1 až R11. Podle této definice po provedení úpravy následně dochází k využití odpadu (a to některým z postupů uvedených pod označením R1 až R11) tj. po úpravě je odpad stále odpadem a je následně využíván (kdyby se již nejednalo o odpad, neměla by aplikace některého z postupů uvedených pod označením R1 až R11 smysl, neboť by se již daná látka vůbec nepohybovala v odpadovém režimu). Tato interpretace způsobu využití R12 byla podporována i výkladem ad absurdum ve vztahu ke způsobu využití uvedeného pod kódem R13, když bylo považováno za nemožné pokládat za druhotnou surovinu, která není odpadem, takový odpad, jenž byl pouze skladován. A to přesto, že za jeden ze způsobů využití je označeno Skladování materiálů před aplikací některého z postupů uvedených pod označením R1 až R12 (s výjimkou dočasného skladování na místě vzniku před sběrem). Slabinu těchto argumentů spatřujeme především v tom, že vycházejí z předpokladu změny charakteru materiálu okamžikem jeho zpracování v zařízeních uvedených v 14 Zákona. Tento argument by však již podle našeho názoru nadále neměl být považován za validní z důvodu nutnosti aplikace ustanovení 3 odst. 6 Zákona. Až (anebo již ) po splnění zde stanovených podmínek se odpad stává druhotnou surovinou (výrobkem) a využití odpadu je v této věci pouze jednou, ačkoli tou hlavní, podmínkou. Odpad tedy nemůže být po svém využití bez dalšího považován za druhotnou surovinu. Pokud nejsou zároveň splněny další podmínky uvedené v 3 odst. 6 Zákona, zůstává odpad výstupem všech zákonem předpokládaných způsobů využití. Výčet možných způsobů využití odpadů je pak poskytnut v následujícím oddílu této kapitoly. O tom, jak zásadní změnu znamená doplnění 3 odst. 6 do Zákona, bude pojednáno podrobně dále. Je sice jistě pravdou, že k využití odpadu zásadně může dojít pouze v zařízeních podle 14 Zákona, avšak pro rozhodnutí o tom zda byl odpad využit, je třeba také vyhodnotit jeho vlastnosti. Pokud je tedy dotříděný papír nebo plast, jako výstup z třídící linky, schopen nahradit v konkrétním případě nějaký materiál, je podle našeho názoru nezbytné považovat takovýto výstup za využitý odpad. Za současného splnění podmínek podle 3 odst. 6 Zákona, se pak jedná o materiál, který přestal být odpadem a stal se tedy druhotnou surovinou. To je oproti stavu před novelou provedenou zákonem č. 154/2010 Sb. zásadní změna. Kloníme se k názoru, že potenciální přímá využitelnost materiálu získaného z odpadu, tedy jeho schopnost nahradit materiály používané ke konkrétnímu účelu, jak předpokládá ustanovení 4 odst. 1 písm. q) Zákona, znamená využití odpadu ve smyslu Zákona o odpadech. Tento závěr podporuje i celkový charakter Směrnice, která na několika místech nově udává limity výkladu pojmu odpad a zabraňuje jeho extenzivnímu výkladu. Komentář k Zákonu, který vyšel ve věstníku Ministerstva životního prostředí (dále jen MŽP ), pak uvádí že nová rámcová směrnice klade důraz zejména na prevenci vzniku odpadů a také na efektivní využívání odpadu jako cenného zdroje surovin. Do zákona se proto doplňují podmínky, při jejichž splnění bude možno odpady klasifikovat jako výrobky. Ty se pak budou moci dále využívat, aniž by tím bylo poškozeno životní prostředí nebo zdraví lidí (MŽP, 2010). I z tohoto lze dovodit, že zákon si klade za cíl rozšířit kategorii výrobků o některé věci, které doposud byly považovány za odpady. 32

36 Další ustanovení, které potvrzuje úpravu jako způsob využití odpadů, je položka R 12 uvedená v příloze č. 3 Zákona. Za využití odpadů je tak považována úprava odpadů k aplikaci některého z postupů uvedených pod označením R 1 R 11, což se dá vyložit jako uvedení suroviny do stavu využitelnosti. Již tento potenciál budoucího využití, tak naplňuje znaky zákonného pojmu využití odpadu, respektive materiálové využití odpadu. Za splnění podmínek přistupujících v 3 odst. 6 Zákona pak lze v takových případech uzavřít, že z odpadu se stala druhotná surovina, s kterou bude dále nakládáno jako s výrobkem. Závěrem je možné říci, že pokud je výsledkem úpravy odpadů jejich využitelnost ke konkrétnímu účelu a odpady jsou tak schopny nahradit jiný materiál, jedná se o využití odpadů ve smyslu Zákona. Od takového případu je však třeba odlišit úpravu, která takový důsledek nemá a kterou z tohoto důvodu nelze za využití odpadů považovat. Takový závěr je, s ohledem na znění definic úpravy odpadů a využití odpadů obsažených v Zákoně, ve spojení s výše uvedenými argumenty, dle našeho názoru jediný možný. Je tak tedy nezbytné rozlišovat tzv. kvalifikovanou úpravu odpadu ve smyslu 4 odst. 1 písm. q) Zákona a položky R 12 přílohy č. 3 Zákona, která je zároveň využitím odpadu, a prostou úpravu odpadu, která nesplňuje požadavky předmětných ustanovení Zákona a za využití odpadu tak nemůže být považována. Další způsoby využití odpadu Kromě úpravy odpadů, jejíž podřazení pod kategorii využití odpadů bude minimálně do vypracování kritérií pro využití odpadů (viz níže) budit rozpory, jsou podmnožinami využití odpadů následující činnosti: materiálové využití odpadů, příprava k opětovnému použití odpadů, recyklace odpadů a zpracování odpadů. Nejasnosti mohou vznikat kolem skladování materiálů podle kódu R 13 způsobů využívání odpadů. Je však třeba poznamenat, že z důvodu příkladnosti zákonem předloženého výčtu, nemusí být tento seznam způsobů využití odpadů vyčerpávající. Mimo tuto skupinu, pak stojí opětovné použití, když předmětem této činnosti je zpracování materiálů, které nejsou odpady. Za materiálové využití je považován způsob využití odpadů zahrnující recyklaci a další způsoby využití odpadů jako materiálu k původnímu nebo jiným účelům, s výjimkou bezprostředního získání energie. Materiálové využití odpadu, jehož výstupem je druhotná surovina oproti nadřazenému výrazu využití odpadu tedy nezahrnuje využití odpadu k bezprostřednímu získání energie [ 4 odst. 1 písm. s) Zákona]. Recyklací odpadů je pak myšlen jakýkoli způsob využití odpadů, kterým je odpad znovu zpracován na výrobky, materiály nebo látky pro původní nebo jiné účely jejich použití, včetně přepracování organických materiálů. Recyklací odpadů není energetické využití a zpracování na výrobky, materiály nebo látky, které mají být použity jako palivo nebo zásypový materiál [ 4 odst. 1 písm. t) Zákona].9 9 Zákon o obalech používá legislativní zkratku recyklace, kterou rozumí proces, kterým jsou odpady z obalů nebo obalových prostředků nebo jejich zbytky případně spolu s dalšími materiály přeměněny ve výrobek nebo surovinu [ 4 odst. 1 písm. c) bod 1. zákona o obalech]. Je však třeba zdůraznit, že se jedná pouze o legislativní zkratku, a nikoli legální definici. Proto by to, že je zde výsledek recyklace přímo označován za výrobek, bez ohledu na splnění podmínek/kritérií kdy odpad přestává být odpadem (end of waste), nemělo mít vliv na aplikovatelnost ustanovení 3 odst. 6 Zákona o odpadech. Stejně jako v případě jiných odpadů, 33

37 Zpracováním odpadů je využití nebo odstranění odpadů zahrnující i přípravu před využitím nebo odstraněním odpadů [ 4 odst. 1 písm. v) Zákona]. Obdobně jako u definice využití, je sem zahrnuta i příprava před využitím, respektive zpracováním odpadů. Zda chtěl zákonodárce nějak odlišit obsah termínů příprava k využití (ke zpracování) a úprava k využití, zůstává nejasné. Konečně za přípravu k opětovnému použití je třeba považovat způsob využití odpadů zahrnující čištění nebo opravu použitých výrobků nebo jejich částí a kontrolu provedenou osobou oprávněnou podle zvláštního právního předpisu spočívající v prověření, že použitý výrobek nebo jeho část, které byly odpady, jsou po čištění nebo opravě schopné bez dalšího zpracování opětovného použití [ 4 odst. 1 písm. r) Zákona]. Posledním způsobem využití odpadu, který Zákon výslovně uvádí pod kódem R 13 přílohy č. 3, je skladování materiálů před aplikací některého z postupů uvedených pod označením R 1 až R 12 (s výjimkou dočasného skladování na místě vzniku před sběrem). Zatímco kódy R 1 R 11 uvádějí příklady využití odpadu jeho přepracováním na jiný materiál a kód R 12 mluví jako o využití odpadů o úpravě k využitelnosti, tak kód R 13 už zařazuje pod pojem využití odpadů pouhé skladování odpadů za účelem jeho následného využití způsoby uvedenými pod kódy R 1 R 12. Podmínečně tedy Zákon přiznává status využitého odpadu i pouze skladovanému odpadu ve smyslu kódu R 13, a to za splnění podmínky jeho následného využití nebo úpravy do stavu využitelnosti dle kódů R 1 R 11. I za těchto okolností dle našeho názoru představuje skladování odpadu spíše jen jednu z fází využití odpadu, které má vést k vytvoření neodpadu (druhotné suroviny). Tato podmínečnost je pak blíže specifikována v 4 odst. 1 písm. h) Zákona. Zde je skladování vymezeno jako přechodné soustřeďování odpadů v zařízení k tomu určeném po dobu nejvýše 3 let před jejich využitím nebo 1 roku před jejich odstraněním. Je zřejmé, že za využití nemůže být považováno skladování odpadů před jejich odstraněním. Přeměna odpadu na neodpad Pro to, abychom však mohli říci, kdy věc přestává být odpadem a ocitá se tak mimo režim nakládání s odpadem, je třeba se zaměřit na nová ustanovení 3 odst. 6, 7 a 8, která jsou transpozicí článku 6 Směrnice, kde jsou stanoveny podmínky, za kterých je možné uznat, že odpad se stal výrobkem. by i odpady z obalů měly přestat být považovány za odpady, až po splnění podmínek, kdy odpad přestává být odpadem, stanovených v Zákoně o odpadech. Zákon o obalech používá i termín využití [srov. 1 odst. 1, 2 písm. i), 12 zákona o obalech či přílohu č. 3 zákona o obalech], jejž však nijak nedefinuje. S ohledem na princip jednotnosti právního řádu se domníváme, že pojem využití v zákoně o obalech musí být interpretován shodně s tím, jak jej vymezuje zákon o odpadech. To potvrzuje i poznámka č. 4 k ustanovení 4 písm. i) zákona o odpadech, byť taková poznámka nemá podle ustálené judikatury Ústavního soudu normativní význam a může z ní být nejvýše dovozován záměr zákonodárce. Podle 1 odst. 3 zákona o obalech se na nakládání s odpady z obalů vztahují právní předpisy platné pro hospodaření s odpady, pokud zákon o obalech nestanoví jinak. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 94/62/ES, o obalech a obalových odpadech, ve znění pozdějších změn a doplnění, pak ve svém čl. 3 odst. 6 ohledně využití odkazuje na směrnici 75/442/EHS, když na základě čl. 20 Směrnice o odpadech je tento odkaz pokládán za odkaz na Směrnici o odpadech. Využití podle Zákona o odpadech tedy podle našeho názoru představuje současně i využití podle zákona o obalech, a naopak. 34

38 Odpad přestává být odpadem, a tedy se stává výrobkem, pokud byl předmětem některého způsobu využití a zároveň jsou kumulativně naplněny znaky uvedené v 3 odst. 6 Zákona: věc se běžně využívá ke konkrétním účelům, pro věc existuje trh nebo poptávka, věc splňuje technické požadavky pro konkrétní účely stanovené zvláštními právními předpisy nebo normami použitelnými na výrobky, využití věci je v souladu se zvláštními právními předpisy a nepovede k nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo lidské zdraví.10 Situaci však dále komplikuje fakt, že formulace 3 odst. 6 8 budí dojem, že výše uvedené podmínky, určující kdy odpad přestává být odpadem, neplatí bez výjimky pro všechny druhy odpadů. Zákon totiž mluví pouze o některých druzích odpadu a Směrnice pak říká, že některé zvláštní druhy odpadu přestávají být považovány za odpady, pokud byly předmětem některého způsobu využití, včetně recyklace, a splňují zvláštní kritéria, která budou vypracována v souladu s výše uvedenými zákonnými podmínkami. Za některý druh odpadu nebo některý zvláštní druh odpadu by tedy měly být, podle našeho názoru, považovány takové odpady, které splňují zvláštní kritéria, která budou vypracována v souladu s těmito podmínkami ovšem pouze tehdy, pokud jsou tato kritéria stanovena. V této souvislosti si dovolujeme poznamenat, že pro přehlednost a srozumitelnost právní úpravy se nám nejeví jako vhodné použití relativizujícího výrazu některý v 3 odst. 6 zákona o odpadech; tato formulace je spíše typická pro legislativu EU nežli pro český právní řád. Je totiž jistě záměrem tvůrce právní normy poskytnout přesnou definici toho, kdy odpad přestává být odpadem, a to za pomoci jasných kritérií. Odpadem pak přestává být každý odpad, který tato kritéria splní. Povahu a způsob přijetí kritérií upravuje článek 6 Směrnice ve všech svých čtyřech odstavcích. Kritéria podle ní musí zahrnovat podle potřeby limitní hodnoty pro znečišťující látky a zohlednit jakékoli možné nepříznivé dopady látky nebo předmětu na životní prostředí. Dále je zde upraven způsob, jakým mají být kritéria přijímána, avšak zároveň je zde jasně vyjádřeno, že není nezbytně nutné, aby tato kritéria byla skutečně přijata. Jejich cílem je pouze zpřesnění použitých formulací a nemají tak zasahovat do podstatných prvků Směrnice. Zejména Směrnice vyzývá ke stanovení kritérií, kdy odpad přestává být odpadem, alespoň pro kamenivo, papír, sklo, kovy, pneumatiky a textil. Přednostně pak mají být tato kritéria stanovena na úrovni Společenství.11 Pouze subsidiárně je dána pravomoc rozhodnout, zda určitý odpad přestal být odpadem, jednotlivým členským státům, a to vždy za podmínky přihlédnutí k platné judikatuře. Zákon o odpadech pak výše uvedené shrnuje v 3 odst. 7 do jediné věty, a to že pro konkrétní způsoby použití výrobků z odpadů musí být splněna kritéria pro využití odpadů, pokud jsou stanovena. Tato kritéria pak mohou být stanovena ve Zde je třeba zohlednit zejména zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, zákon č. 254/2001 Sb., o vodách. Ve vazbě na čl. 6 odst. 2 a čl. 39 odst. 2 Rámcové směrnice a čl. 5a rozhodnutí Rady 1999/468/ES, o postupech pro výkon prováděcích pravomocí svěřených Komisi, ve znění rozhodnutí Rady 2006/512/ES, by měla tato kritéria pro využití odpadů stanovit Komise. 35

39 spolupráci MŽP a MPO vyhláškou. Doposud se tak však nestalo. 31. března 2011bylo vydáno Nařízení rady (EU) č. 333/2011, kterým se stanoví kritéria vymezující, kdy určité typy kovového šrotu přestávají být odpadem ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/98/ES. V horizontu přibližně tří let by mohlo dojít ke stanovení těchto kritérií i pro měď, sklo a papír. Z výše uvedeného je zřejmé, že současná právní úprava je stále velmi obecná a postrádá konkretizaci formou prováděcího předpisu. Jednoznačně tak určit okamžik, kdy se z odpadu stává výrobek, je značně obtížné. Právní řád zde presumuje své doplnění, které by mělo stanovit kritéria, kdy odpad přestává být odpadem, a to odděleně pro jednotlivé druhy odpadu. Toto doplnění, jak jasně vyplývá z ustanovení 3 odst. 7 a odst. 8 Zákona, je však pouze fakultativní. Potřebné informace tedy je, a dlouho ještě bude, nezbytné dokázat dovodit přímo z textu platné zákonné úpravy. Pro aplikaci ustanovení 3 odst. 6 Zákona tedy není nezbytné, aby byla stanovena kritéria pro využití odpadu ve smyslu 3 odst. 7 Zákona (resp. kritéria upřesňující, kdy odpad přestává být odpadem ve smyslu 3 odst. 8 Zákona), neboť Zákon výslovně počítá s tím, že tato kritéria stanovena být nemusí; požadavek, aby pro konkrétní způsoby použití výrobků z odpadů byla splněna zvláštní kritéria pro jejich využití, je podmíněn tím, že tato kritéria jsou vůbec stanovena. Ustanovení 3 odst. 6 Zákona pak vůbec na kritéria neodkazuje a svoji aplikaci jejich existencí rovněž nepodmiňuje. Jestliže zákonodárce ve vazbě na změnu úpravy na evropské úrovni přijal novelu Zákona (tj. zákon č. 154/2010 Sb.), je jedině logické mít zato, že dosavadní úpravu a postup podle ní chtěl změnit (jinak by nebylo zapotřebí a ani rozumné novelizaci přijímat). Argumentace, že se na postupu při rozlišování mezi odpadem a druhotnou surovinou nic nemění, ani z tohoto hlediska dle našeho soudu nemůže obstát. V souvislosti s tím se dá očekávat, že pokud nedojde ke stanovení kritérií pro využití odpadů, budou rozhodnutí o tom, zda se jedná o odpad, velmi často na správních orgánech, potažmo správních soudech. Krajský úřad totiž podle 78 odst. 2 písm. h) zákona o odpadech rozhoduje v pochybnostech, zda se movitá věc příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k Zákonu o odpadech považuje za odpad, a to na návrh vlastníka této movité věci nebo správního úřadu, který provádí řízení, v němž se tato otázka vyskytla, nebo který rozhodnutí o této otázce potřebuje ke své další činnosti. Domníváme se ale, že krajský úřad by měl tato stanoviska vydávat vždy ve vztahu ke konkrétní věci (souboru věcí) a neměl by podávat paušální výklad Zákona v tomto směru. K tomu naopak může sloužit již zmíněná pravomoc Ministerstva životního prostředí ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu. Vždy je však nezbytné postupovat v souladu s 3 odst. 6 Zákona. Máme také za to, že změny provedené novelou zákona 154/2010 Sb., budou znamenat to, že část věcí, které byly dříve považovány za odpad, bude na základě nové právní úpravy možné zařadit do skupiny výrobků, a to za předpokladu, že bude v konkrétním případě možné kladně vyhodnotit splnění kritérií dle 3 odst. 6 Zákona. Zejména se může jednat o vytříděný odpad (papír, skleněné střepy), který může být bezprostředně využit k výrobě např. v papírních nebo sklárnách. Existuje pro něj trh, stejně jako poptávka po něm, splňuje požadavky na vstupní surovinu a není nebezpečný pro životní prostředí ani lidské zdraví. Bude však záležet na tom, jakým způsobem budou v praxi vykládány neurčité právní pojmy, které zákon používá. V případě 3 odst. 6 pak může zřejmě činit největší potíže interpretace využívání ke konkrétním účelům. 36

40 Z věcného hlediska nespatřujeme důvod k tomu, aby například kvalitně vytříděný novinový papír podléhal odpadovému režimu. To, zda se jedná o odpad, je však vždy nutné hodnotit ve vazbě na konkrétní odpad, jeho stav a vlastnosti. Odpad, který se stal výrobkem, totiž může vinou nesprávného skladování nebo jiného nevhodného zacházení přestat splňovat kritéria pro výrobky a přejít tak zpět do odpadového režimu. Na závěr je třeba zdůraznit, že vzhledem k tomu, že platná právní úprava je zcela nová, nelze s jistotou říci, k jakému výkladu se budou klonit správní orgány. Ačkoli jsme přesvědčeni o správnosti námi předložené argumentace, máme pochybnosti, zda takto bude Zákon vykládán i příslušnými správními orgány. Ze své podstaty konzervativní orgány totiž budou konfrontovány, ve srovnání s dosavadním výkladem, s revoluční změnou. Je tak třeba upozornit ty, kteří by chtěli postupovat v souladu se zde podávaným výkladem, že taková cesta s sebou prozatím nese i určité možné riziko správního postihu, popř. sporu o interpretaci Zákona. d. Vedlejší produkty Dalším důvodem, který vedl ke vzniku Směrnice č. 98/2008, bylo stanovení jasné definice toho, kdy jsou látky nebo předměty, které vznikly při výrobním procesu, jehož prvotním účelem není výroba těchto látek nebo předmětů, vedlejším produktem a nikoli odpadem. Rozhodnutí, že látka není odpadem, může podle Směrnice být přijato pouze na základě koordinovaného přístupu, který bude pravidelně aktualizován, pokud je to v souladu s ochranou životního prostředí a lidského zdraví. Co se považuje za vedlejší produkt, je stanoveno v 3 odst. 5 Zákona o odpadech (transpozice čl. 5 odst. 1 Směrnice). Je jím každá movitá věc, která vznikla při výrobě, jejímž prvotním cílem není výroba nebo získání této věci za kumulativního splnění následujících podmínek: vzniká jako nedílná součást výroby, její další využití je zajištěno, její další využití je možné bez dalšího zpracování způsobem jiným, než je běžná výrobní praxe, a její další využití je v souladu se zvláštními právními předpisy12 a nepovede k nepříznivým účinkům na životní prostředí nebo lidské zdraví. Zákon v 3 odst. 8 (transpozice čl. 6 odst. 2 Směrnice) předpokládá vydání upřesňujících kritérií pro to, kdy se věc stává vedlejším produktem. Mají tedy jasně stanovit hranici mezi odpadem a vedlejší produktem. Přijetí prováděcí úpravy je však opět pouze fakultativní možností a v případě vedlejších produktů patrně nelze její přijetí v horizontu nejbližších 3 let očekávat. Úprava je v této věci totožná jako u druhotných surovin, kdy primárně je k stanovení kritérií zmocněna Evropská komise, subsidiárně pak MŽP ve spolupráci s MPO. Tato kritéria, jež musí být splněna k tomu, aby konkrétní 12 Například zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů (zákon o obecné bezpečnosti výrobků), zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). 37

41 látka nebo předmět mohly být považovány za vedlejší produkt a nikoli odpad, jak je uvedeno v čl. 3 bodu 1 Směrnice, mohou změnit pouze jiné než podstatné prvky této Směrnice, a to jejím doplněním. Situace je zde velmi obdobná jako u druhotných surovin. Právní řád zde presumuje své doplnění, avšak toto doplnění, jak jasně vyplývá z ustanovení 3 odst. 7 a odst. 8 Zákona, je však pouze fakultativní. Potřebné informace tedy je, a dlouho ještě bude, nezbytné dokázat dovodit přímo z textu platné zákonné úpravy. Pro aplikaci ustanovení 3 odst. 5 Zákona podle našeho názoru rovněž není nezbytné, aby byla stanovena kritéria ve smyslu 3 odst. 7 a 8 Zákona, neboť Zákon výslovně počítá s tím, že tato kritéria stanovena být nemusí. Ustanovení 3 odst. 5 Zákona pak vůbec na kritéria neodkazuje a svoji aplikaci jejich existencí rovněž nepodmiňuje. Dříve bylo na vedlejší produkty nahlíženo jako na druh odpadu a Zákon je zmiňoval na jediném místě [ 3 odst. 3 písm. a) Zákona], a to jako příklad způsobu vzniku odpadů. Dnes jsou vedlejší produkty, za splnění dalších podmínek, stanovených v 3 odst. 5 Zákona, považovány za samostatnou kategorii věcí, která se nestává odpadem. Zároveň je ale třeba upozornit na vedlejší produkty, které odpadem jsou. O takových se Zákon zmiňuje v ustanoveních 3 odst. 3 písm. a) a 2 odst. 1 písm. e). Obdobně jako u využití odpadu, které samo o sobě nutně neznamená přechod věcí mimo odpadový režim, i u vedlejších produktů je nezbytné splnění dalších podmínek ( 3 odst. 5 Zákona) pro to, aby mohly být zákonem uznány za neodpad. Novou definicí vedlejších produktů tak došlo k faktickému zúžení zákonného výkladu pojmu odpad. 3.2 Trh s druhotnými surovinami Trh s druhotnými surovinami a vedlejšími produkty Základem současné právní úpravy nakládání s movitými věcmi v podnikatelském prostředí je, že jakákoliv věc musí být zařazena do jedné ze dvou základních skupin, která dále určuje podřízenost držitele (vlastníka) věci pod příslušné obecně závazné předpisy. Jedná se o skupinu výrobků nebo skupinu odpadů. Jiné pojmy náš právní systém nepoužívá. Jak odpad, tak i výrobek jsou ve smyslu obchodního zákoníku považovány za zboží. Toto základní členění pojmů popisujících právní stav movité věci je nutné mít na zřeteli při rozhodování o povinnostech vázaných na nakládání s movitými věcmi v podnikatelském prostředí. Pojem odpad je definován v Zákoně o odpadech. Pojem výrobek je definován v několika předpisech, zejména pak v zákoně č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Zákon o odpovědnosti za škodu ) (MPO, 2005; 2). V souladu s definicí výrobku, je možno považovat za výrobek i druhotnou surovinu věc byla jinak získána a bez ohledu na úroveň zpracování je uváděna na trh ( 3 Zákona o odpovědnosti za škodu). V případě materiálových komodit (kovů, papíru, skla) se bude zpravidla jednat o výrobky, které nejsou určeny pro spotřebitele a z tohoto důvodu se na jejich uvedení na trh nevztahují žádná obecně závazná kritéria, uvedená v zákoně č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Zákon o obecné bezpečnosti výrobků ), který stanovuje povinnosti při uvádění výrobků určených spotřebiteli ( 2 odst. 1 Zákona o obecné bezpečnosti výrobků). V rámci smluvních vztahů musí být důsledně dbáno na naplnění požadavků 38

42 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Obchodní zákoník ) o dokladech vztahujících se ke zboží a současně je doporučeno hledat při zpracování dokladů (doprovodné dokumentace výrobku) oporu v příslušných ustanoveních obecně závazných předpisů. Při hodnocení movité věci ve smyslu Obchodního zákoníku, který upravuje předávání věci (změny vlastnictví) v rámci podnikatelských vztahů jsou výrobek i odpad zbožím. Na vztahy mezi podnikatelskými subjekty se právní úprava nakládání se stanovenými výrobky vztahuje pouze v případě, že je možné rozumně předpokládat, že věc bude užívána spotřebitelem, včetně věci poskytnuté v rámci služby. Z uvedeného je zřejmé, že uvedení výrobku na trh, předání věci a vlastnického práva k ní jinému podnikatelskému subjektu, se u nestanovených výrobků a výrobků neurčených pro spotřebitele řídí pouze Obchodního zákoníku. V rámci smluvních vztahů mezi podnikatelskými subjekty je možné hledat pro kvalitativní požadavky zboží oporu v technických normách, které jsou doporučenými předpisy, nebo si stanovit požadavky individuální (MPO, 2005; 45). Odlišná pravidla pak platí v případě uvádění na trh stanovených výrobků ve smyslu 12 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Zákon o technických požadavcích ), tedy takových výrobků, které představují zvýšenou míru ohrožení oprávněného zájmu a u kterých proto musí být posouzena shoda. V okamžiku kdy věc splní podmínky podle 3 odst. 6 a přestane tak být pokládána za odpad, je na ní dále nahlíženo jako na výrobek. Výrobky (druhotné suroviny) nejsou dále evidovány jako odpady a nemusí být předávány pouze oprávněným osobám. V tento okamžik může být věc uvedena na trh jako výrobek. Co se uvedením na trh myslí, je specifikováno v 2 odst. 1 písm. b) Zákona o technických požadavcích. Uvedením výrobku na trh je tak okamžik, kdy je výrobek na trhu Evropského společenství poprvé úplatně nebo bezúplatně předán nebo nabídnut k předání za účelem distribuce nebo používání nebo kdy jsou k němu poprvé převedena vlastnická práva, nestanovíli zvláštní zákon jinak. Za uvedené na trh se považují i výrobky vyrobené nebo dovezené pro provozní potřeby při vlastním podnikání výrobců nebo dovozců a výrobky poskytnuté k opakovanému použití, jeli u nich před opakovaným použitím posuzována shoda s právními předpisy, pokud to stanoví nařízení vlády. Jeli to nezbytné, vláda nařízením blíže vymezí pojem uvedení na trh pro výrobky, na které se tento technický předpis vztahuje. Výrobky uvedené na společný trh Společenství musí splňovat požadavky, které na ně kladou příslušné právní předpisy, a to zejména z pohledu kvality, chemického složení a bezpečnosti. Přeshraniční pohyb Odpady Ze své podstaty tato oblast vyžaduje rozsáhlou úpravu mezinárodním právem. Nejvýznamnější mezinárodní úmluvou v této oblasti je pak Úmluva o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování, uzavřená v Basileji v roce 1989 a k ní se vážící Rozhodnutí Rady OECD. Omezování přeshraničního pohybu odpadu vychází zejména z principů soběstačnosti (selfsufficiency principle) a principu odstraňování u zdroje (proximity principle). Obecným pravidlem je, že 39

43 odpad by měl být odstraněn nebo využit na území státu, v němž vzniknul. Jeho vývoz i dovoz je tedy zakázán, z tohoto zákazu však existuje celá řada výjimek (Sobotka, 2007; 400, 412). Úprava, kterou poskytuje mezinárodní právo, se však netýká pohybu odpadu v rámci jednotného evropského trhu. Na něm je odpad považován za zboží sui generis a jeho pohyb není zakázán, ale pouze evropským právem regulován. Podle nařízení (ES) č. 1013/2006 mohou členské státy přijímat nezbytná opatření s cílem zabránit přepravě odpadu, která není v souladu s jejich plány pro nakládání s odpady. Členským státům je také povoleno omezit přepravu odpadů určených ke spálení, které je klasifikováno jako využití, do země, pokud bylo zjištěno, že by musely být odstraněny odpady, které vznikly na území daného členského státu, nebo že by odpad musel být zpracován způsobem, jenž odporuje jejich vnitrostátním plánům pro nakládání s odpady. Uznává se však, že některé členské státy nemusí být schopny na svém území vytvořit síť zahrnující celou škálu zařízení ke konečnému využití odpadů. Celkem lze rozeznávat čtyři základní principy regulující pohyb odpadů na evropském jednotném trhu: Odpad určený k odstranění je považován za větší riziko, nežli odpad určený k využití. Jednotlivé státy by pak měly být soběstačné v kapacitách k odstraňování odpadu. V principu jeho vývoz do jiné členské země EU zakázán není, členský stát však může dovoz i vývoz zakázat.13 Odpad určený k odstranění by měl být odstraněn v nejbližším vhodném zařízení. Odpady určené k využití jsou regulovány méně přísně a obecně lze říci, že tyto odpady mohou být přepravovány v rámci celé EU. Pro nebezpečný nebo jinak problematický odpad musí být sledovány zvláštní postupy. Vývoz nebezpečného odpadu mimo členské země OECD je zakázán. Vývoz ostatního odpadu musí pak být předem oznámen (EEA, 2009; 67). Výrobky Vzhledem k tomu, že jak druhotné suroviny, tak i vedlejší produkty jsou zbožím14 spadajícím do kategorie výrobků (nevztahují se na ně nadále omezení nakládání s odpady), tak na ně musí být plně aplikována svoboda volného pohybu zboží na vnitřním trhu EU. Na jejich přepravu přes vnitřní hranice EU budou vztahovat pouze obecné předpisy pro výrobky na společném trhu. Jedna ze základních svobod Společenství, svoboda pohybu zboží, je zakotvena zejména v článcích Smlouvy o fungování Evropské Unie (dále jen SFEU ). Tyto články Smlouvy však nejsou aplikovány v případě harmonizovaných výrobků, tedy takových, u kterých je prostřednictvím Ve Spojeném království je však vývoz odpadů pokládán za jednu z možností jak splnit cíle nakládání s odpady a jeho vývoz je i přímo podporován. Rostoucí množství exportovaného odpadu, zejména plastů, k recyklaci do zahraničí však není hodnoceno kladně. Přes legálnost takového postupu, je to považováno za nevhodné z důvodu demotivace k vybudování vlastní domácí recyklační kapacity a relativizování principů odstraňování u zdroje a soběstačnosti. Přesto je drtivá většina odpadů i nadále zpracovávána přímo v zemi původu (EEA, 2005; 6263). Jak již bylo vyloženo výše, tak v souladu s výkladem Soudního dvora je za zboží považován také odpad, a to i pokud není recyklovatelný. Postačuje, že je peněžně ocenitelný a stává se předmětem obchodní transakce (EK, 2010; 910). 40

44 sekundárního práva harmonizována jejich technická specifikace nebo způsob jejich prodeje (EK, 2010; 9). U neharmonizovaných výrobků může být v souladu s článkem 36 SFEU omezen přeshraniční pohyb zboží pouze z důvodu mravnosti, veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, ochrany zdraví a života lidí a zvířat, ochrany rostlin, ochrany národního kulturního pokladu, jenž má uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu, nebo ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví. Tyto odchylky dle článku 36 SFEU jsou však Soudním dvorem vykládány úzce a vždy musí být v souladu se zásadou přiměřenosti. Surovinová politika států Stejně jako u všech předchozích kapitol, i zde vychází platný právní stav v jednotlivých členských zemích EU (EHP) z celoevropské právní úpravy. Surovinová politika každého státu, pokud má vazbu na odpady a suroviny z odpadů a na nakládání s nimi, musí vždy vycházet z hierarchie způsobů nakládání s odpady stanovené v článku 4 Směrnice: a. b. c. d. e. předcházení vzniku, příprava k opětovnému použití, recyklace, jiné využití, například energetické využití, a odstranění. Nejvýše tedy stojí předcházení vzniku odpadů, které může nabývat dvou základních forem. Buď může znamenat, že materiál nebude vůbec použit, nebo s ním bude nakládáno tak, aby se odpadem vůbec nestal. Příprava k opětovnému použití a recyklace pak mají společné to, že dochází k opětovnému materiálovému využití věci. To, jakým způsobem jsou tyto žádoucí postupy oproti zbývajícím dvěma zvýhodňovány, je předmětem této kapitoly. V případě, že není možné nakládat s odpady dle výše uvedených tří způsobů, je upřednostňováno jejich energetické využití před jejich odstraněním.15 V rámci odpadu jako celku je možno dále rozlišovat několik samostatných skupin odpadů. Mezi nejvýznamnější patří odpady z obalů, baterie a akumulátory, vozidla s ukončenou životností, odpadní elektrické a elektronické zařízení, odpad ze staveb a demolicí, biologický komunální odpad nebo směsný komunální odpad16. U každé z těchto kategorií jsou pak stanoveny rozdílné postupy pro nakládání s nimi. Studie Evropského tematického centra pro udržitelnou spotřebu a výrobu z června 2010 rozlišuje až 36 nástrojů, které používají jednotlivé státy při nakládání s těmito odpady. Relativně standardizované postupy, napříč státy Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru, fungují v případě odpadů z obalů, odpadních elektrických a elektronických zařízeních a vozidel s ukončenou životností. Zde, s výjimkou několika zemí, platí princip odpovědnosti původce a jsou stanoveny závazné cíle pro sběr, opětovné použití a recyklaci takovýchto odpadů V Dánsku je již od roku 1997 zakázáno odstranění odpadu na skládku, pokud je možné jeho energetické využití (EEA, 2005; 35). V České republice platí specifická úprava, podle níž některé z těchto tzv. vybraných výrobků (například zpětně odebíraná elektrozařízení či přenosné baterie) nejsou i po skončení jejich životnosti v určité fázi pokládány za odpad srov. 38 odst. 8 a 31g odst. 7 Zákona. 41

45 Pro nakládání se všemi výše uvedenými skupinami odpadů, s výjimkou biologického komunálního odpadu a odpadů ze staveb a demolicí, existují speciální evropské směrnice. Tam, kde speciální směrnice nebyla doposud schválena, je třeba postupovat podle obecné úpravy obsažené například ve směrnici č. 1999/31/ES o skládkách odpadů nebo Směrnici o odpadech. Obecně se dají postupy nakládání s odpady rozdělit do tří až čtyř skupin. První skupinu tvoří nástroje administrativní. Mezi ně patří zákaz skládkování, zákaz spalování, restrikce na použití nežádoucích materiálů, požadavky na výrobek pro usnadnění jeho opětovného použití nebo recyklace, stanovení minimálního poměru recyklované složky ve výrobku, požadavky na sběr a třídění odpadů, požadavky na předcházení vzniku odpadů, stanovení cílů pro předcházení vzniku odpadů a sběr odpadů nebo stanovení cílů pro využití, opětovné použití nebo recyklaci odpadů. Druhou skupinou jsou pak nástroje ekonomické, mezi něž se řadí zálohování obalů, zatížení primárních surovin a nebezpečných látek daní, uložení daní a poplatků na skládkování a spalování obalů a nakládání s nimi, zavedení recyklačních poplatků, uvalení daně na určité výrobky nebo zavedení obchodovatelných recyklačních kreditů. Na pomezí výše uvedených skupin se pak nachází systém zpětného odběru výrobcem. Poslední skupinou jsou nástroje informativní, jako je požadavek poskytování informací nebo systém informativních ekonálepek (Tojo, 2010; 46). Tyto nástroje se vždy vztahují k určité skupině odpadů, přitom se může jednat o nástroj použitelný pouze u jedné skupiny, více skupin, nebo dokonce obecně aplikovatelný na všechny skupiny odpadů. Mezi běžně používané nástroje v oblasti odpadů z obalů patří zákaz jejich skládkování, který je platný v šesti zemích EU. V Rakousku, Belgii, Irsku a Itálii se vztahuje na všechny odpady z obalů a v Dánsku pak na veškerý odpad, který je možné energeticky využít ve spalovnách odpadů.17 V České republice platí podmíněný zákaz skládkování pro všechny využitelné odpady na skládky je lze ukládat pouze v souladu s Plánem odpadového hospodářství kraje, a vytříděné využitelné složky komunálního odpadu (papír, sklo, plast, kovy a nápojové kartony) lze uložit na skládku pouze tehdy, pokud v souladu s 11 odst. 2 Zákona není jejich využití technicky a ekonomicky možné.18 V souladu s ustanovením směrnice 2004/12/ES, kterou se mění směrnice 94/62/ES o obalech a obalových odpadech pak všechny státy zavedly recyklační cíle. Přitom tyto cíle jsou často vyšší nežli ty stanovené předmětnou směrnicí.19 V naprosté většině zemí EU a EHP, výjimkou je Dánsko, je zakotven systém zpětného odběru, a to i přes to, že to směrnice o obalech nepřikazuje.20 V některých Tento seznam by se však měl postupně a zároveň rychle rozšiřovat. Jak vyplývá z tematické strategie pro recyklaci odpadů předložené Evropským parlamentem, tak do roku 2020 by mělo dojít k zákazu skládkování veškerého recyklovatelného odpadu na celoevropské úrovni. Viz příloha č. 5 (Seznam odpadů, které je zakázáno ukládat na skládky všech skupin a používat jako technologický materiál nebo využívat na povrchu terénu a odpady, které lze na skládky ukládat jen za určitých podmínek) vyhlášky č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady. Vyšší národní nežli celoevropské recyklační cíle stanovilo například Rakousko, Německo, Finsko, Itálie, Francie, Nizozemí, Norsko a Švédsko. Zpětný odběr může probíhat buď prostřednictvím kolektivního systému, na který jednotlivé společnosti přenesly svou povinnost zpětného odběru, nebo může své povinnosti plnit každá společnost samostatně. Konkrétní podoba kolektivního systému a vztah jednotlivých společností k ní se však v jednotlivých zemích značně liší. Například v Itálii se společnost musí registrovat a zaplatit poplatek do sběrného systému CONAI, a to i v případě, že své povinnosti zpětného odběru bude plnit samostatně. CONAI má tak více než

46 zemích pak jsou výrobci, kteří se podílejí na kolektivním systému, osvobozeni od určitých daní a poplatků. Časté je také zálohování obalů a povinnost jejich zpětného odběru prodejcem. Takový systém funguje v různém rozsahu v jedenácti zemích EU. Ve Finsku jsou zálohované obaly osvobozeny od daně. V Dánsku jsou zálohovány všechny obaly od piv a sycených nealkoholických nápojů, bez ohledu na to zda je obal opětovně využitelný nebo nikoli. Běžné je také uvalení daně na určité výrobky, jejichž užívání je spojené s ekologickým rizikem, které je platné celkem v šesti zemích EU. V Irsku, Dánsku21 a Itálii se tato daň vztahuje na plastové tašky, v Polsku, Estonsku, Belgii a Dánsku pak na určité nápojové obaly (Tojo, 2010; 811). Podpora použití recyklovaných materiálů z odpadů (druhotných surovin) probíhá též formou jejich povinného používání ve veřejné správě, tzv. Green Public Procurement (dále jen GPP ). Myšlenka GPP spočívá v tom, že stát svým příkladem bude svou poptávkou po druhotných surovinách stimulovat inovace v oblasti přírodě šetrných technologií, výrobků a služeb, zároveň omezí dopad vlastní spotřeby na životní prostředí a celkově zvýší konkurenceschopnost výrobků z odpadu (Legg, 2009; 3). Například ve Finsku je veřejná správa povinna používat co nejvíce recyklovaného materiálu, což přímo vyplývá z finského zákona o odpadech. V Dánsku je pak místní správa povinna používat recyklovaný papír a každého půl roku je též vydávána příručka za účelem navýšení užívání recyklovaných materiálů (Tojo, 2010; 11). V Rakousku musí veřejná správa dbát na to, aby všechny služby, které využívá, byly v souladu s předpisy práva životního prostředí a zároveň byly poskytovány ekologicky šetrnou cestou (Legg, 2009; 59).22 Jiný způsob podpory používání recyklovaných materiálů byl zvolen ve Spojeném království, Itálii, Švédsku a České republice, kde byla uvalena daň na těžbu primárních surovin (Legg, 2009; 61). Kromě možnosti zatížení nežádoucích činností daní, je druhou variantou naopak možnost snížení nebo úplného odstranění daní u činností žádoucích. Takové výjimky platí v Belgii a Francii pro vytříděný odpad, v Belgii pak též pro odpad určený k energetickému využití23, v České republice je to pak úleva pro výrobky z recyklovaného papíru. Ve Finsku se daňové úlevy vztahují na nakládání s vratnými obaly, v Lotyšsku a Maďarsku se pak jedná o daňová zvýhodnění nakládání s odpadem v rámci systému zpětného odběru (Tojo, 2010; 10). Ve Spojeném království také existuje přímá finanční podpora sběru a využití materiálů z odpadů (EEA, 2005; 58, 66). V případě odpadních elektrických a elektronických zařízení, jak již bylo řečeno výše, je základním principem nakládání s takovýmito odpady odpovědnost původce. Ta v sobě zahrnuje systém zpětného odběru, stanovení cílů pro sběr, recyklaci a využití odpadů nebo standardy poskytování milionu členů, když členství je povinné pro všechny subjekty zapojené do řetězce nakládání s obaly z plastů, skla, oceli, hliníku, papíru nebo lepenky a dřeva. V Rakousku pak jako silný motiv pro přenesení svých povinností na sběrný systém, fungují velmi vysoce stanovené cíle recyklace (často přesahující 90 %) pro společnosti, které povinnosti zpětného odběru plní samostatně mimo systém zpětného odběru. Zatímco v Itálii je CONAI jediným systémem zpětného odběru, ve Spojeném království existuje takových systémů více než 20 (EEA, 2005; 66). Dle dat z roku 2005 byla tato daň uvalena na 20 % obalového materiálu uváděného na trh (EEA, 2005; 32) Tato povinnost vyplývá ze spolkového zákona o zadávání veřejných zakázek (Bundesvergabegesetz) z roku Zatímco ve Francii podstata daňové úpravy spočívá v tom, že místní samosprávě jsou poskytovány daňové úlevy v případě zavedení fungujícího třídícího systému, tak v Belgii jsou osoby nakládající s vytříděným odpadem osvobozeny od odvodů za nakládání s odpadem. V případě energetického využití odpadů jsou pak odvody za nakládání s odpadem výrazně sníženy. 43

47 informací. Jelikož tyto povinnosti vyplývají přímo z evropské směrnice, jsou transponovány do všech národních právních řádů členských zemí EU i zemí EHP. Kromě těchto opatření jsou v některých zemích uvaleny daně na určité výrobky. V Maďarsku se platí taková daň z chladících zařízení, v Litvě a Lotyšsku pak z žárovek obsahujících rtuť. V Holandsku, Belgii a Itálii je zakázáno skládkování určitých zařízení. V Německu, Belgii, Rumunsku a Bulharsku jsou stanoveny cíle pro opětovné použití. V Německu a Belgii je stanovena povinnost vytřídit zařízení schopná opětovného použití od ostatních zařízení (Tojo, 2010; 1215). Rozdílné je také zacílení národních politik na jednotlivé druhy odpadů. Například v Rakousku, Itálii nebo Irsku je kladen stejný důraz jak na odpad z domácností, tak i na odpad z výroby a podnikání. Naproti tomu v Dánsku a Spojeném království se snaha docílit recyklačních cílů orientovala zejména na odpad pocházející z podnikatelské činnosti. Ten je oproti domácímu odpadu zpravidla čistší, jeho úprava vyžaduje nižší náklady a je k dispozici ve větších objemech. K dosažení postupně zvyšujících se recyklačních cílů, však bude muset být kladen i dostatečný důraz na odpad z domácností (EEA, 2005; 66). I u vozidel s ukončenou životností je základním principem odpovědnost výrobce, která v sobě obsahuje například zákaz použití některých nebezpečných látek nebo stanovení cílů pro recyklaci a využití. Ve většině zemí je také stanovena povinnost zpětného odběru vozidel s ukončenou životností ze strany výrobce nebo jiného ekonomického subjektu. Speciální pravidla jsou pak stanovena pro nakládání s pneumatikami. V deseti zemích je zakotven zákaz jejich skládkování, v Belgii a Finsku je stanoven cíl pro jejich sběr a v dalších zemích jsou uvaleny daně nebo poplatky na jejich výrobu nebo recyklaci (Tojo, 2010; 1719). U biologického odpadu jsou pak specifickými nástroji například podpora pro používání kompostu, která platí v Itálii, stanovení standardu pro kvalitu kompostu v Belgii, Dánsku, Itálii a Nizozemí, nebo daň na biologicky nerozložitelné obaly, která byla zavedena v Rumunsku (Tojo, 2010; 2527). Nejzřetelnější je pak podpora odbytu a využití druhotných surovin z odpadů v případě odpadů ze staveb a demolic. Ve Finsku nebo v Holandsku je totiž na vymezených stavbách stanoven minimální podíl použití druhotných surovin z odpadů.24 Ve Španělsku a v Holandsku jsou stanoveny vysoké cíle pro opětovné použití (60%, respektive 95%). Vysoké cíle pro recyklaci a využití jsou pak stanoveny v Belgii, Irsku, Finsku a na Maltě (Tojo, 2010; 2829). V Dánsku existuje seznam staveb, při jejichž výstavbě mohou být používány recyklované stavební materiály, které pouze musí splňovat limitní hodnoty pro některé nebezpečné látky.25 V Německu je pak projevem snahy maximálně využít stavební a demoliční odpad zákon o uzavřeném hospodářském cyklu (Kreislaufwirtschaftsgesetz), který je doplněn upřesňujícími zemskými úpravami. Ve spolupráci se sdruženími recyklačního průmyslu, jsou pak pro tyto výrobky stanovena kritéria kvality a následně je čtyřikrát ročně kontrolováno jejich dodržování (Legg, 2009; 5556). 26 Evropská Komise pak vyzývá členské státy, aby 24 Ve Švýcarsku a u některých Rakouských zemských vlád pak existují doporučení používat druhotné suroviny pro hrubou stavbu veřejných budov, a to alespoň z 25% (Legg, 2009; 59 a 61). 25 Takovými stavbami, na základě vyhlášky 655 Ministerstva energetiky a životního prostředí z roku 2000, jsou silnice, cesty, náměstí, protihlukové stěny, nájezdy, hráze, přehrady, železniční náspy, základy budov nebo zásypy výkopů a vyplňování podlah (Legg, 2009; 54). 26 Obdobný systém, tedy stanovení kritérií pro druhotné suroviny ve stavebnictví ve spolupráci se subjekty sdružujícími podnikatelské subjekty v předmětném odvětví a kontrola jejich dodržování ze strany třetího 44

48 při veřejných zakázkách trvaly na tom, že recyklovaná nebo opětovně použitá složka, musí tvořit alespoň 5 % veškerého stavebního materiálu. Takto získané druhotné suroviny musí však splňovat požadavky na výrobky dané kategorie a z tohoto ohledu jim nejsou poskytovány žádné úlevy. V našem případě jsou minimální hygienické, zdravotní a technické požadavky stanoveny zejména ve směrnici Rady 89/106/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se stavebních výrobků (Legg, 2009; 51). 27 Jako podpora pro využívání druhotných surovin získaných z odpadů fungují i systémy označování takovýchto výrobků, které jsou často využívané právě u druhotných surovin určených pro výstavbu. Výsledkem je, že spotřebiteli je zaručena jistá kvalita výrobku a ten k jejich použití získá důvěru. Takové označování výrobků může být jak dobrovolné (Spojené království), tak i povinné (Nizozemí), smíšený systém pak používá Rakousko (Legg, 2009; 5). 3.3 Přehled nejdůležitějších právních předpisů a) Evropské předpisy 27 směrnice Evropského parlamentu (dále jen EP ) a Rady 98/2008 ze dne 19. listopadu 2008 o odpadech a zrušení některých směrnic, směrnice EP a Rady 94/62/ES ze dne 20. prosince 1994 o obalech a obalových odpadech, směrnice EP a Rady 2004/12/ES ze dne 11. února 2004, kterou se mění směrnice 94/62/ES o obalech a obalových odpadech, směrnice EP a Rady 2000/53/ES ze dne 18. září 2000 o vozidlech s ukončenou životností, směrnice EP a Rady 2002/96/ES ze dne 27. ledna 2003 o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ), směrnice EP a Rady 2006/66/ES ze dne 6. září 2006 o bateriích a akumulátorech a odpadních bateriích a akumulátorech a o zrušení směrnice 91/157/EHS, nařízení EP a Rady č. 1013/2006 ze dne 14. června 2006 o přepravě odpadů, směrnice Rady 1999/31/ES ze dne 26. dubna 1999 o skládkách odpadů, směrnice EP a Rady 2000/76/ES ze dne 4. prosince 2000 o spalování odpadů, směrnice Rady ze dne 16. září 1996 o odstraňování polychlorovaných bifenylů a polychlorovaných terfenylů (PCB/PCT). nezávislého subjektu funguje také ve Švýcarsku, Velké Británii, Nizozemí nebo Itálii. Tyto systémy se liší zejména podílem nevládních aktérů na vypracovávání kritérií, na tom zda jsou kritéria závazná nebo dobrovolná a zda mají výrobci jednající ve shodě s nimi právo užívat zvláštní označení. I přesto, že z technologického hlediska musí výrobky z odpadů dostát stejných minimálních a tedy bezpečných standardů, je na ně společností nadále nahlíženo jako na odpad. V Rakousku například existuje dobře organizovaný trh pro jejich použití při stavbách silnic, avšak při stavbě budov se je i veřejná správa zdráhá použít. Za účelem změny tohoto postoje Rakouská asociace pro recyklované stavební materiály (Oesterreichischer BaustoffRecycling Verband) spolu s Rakouskou asociací pro zaručení kvality recyklovaných stavebních materiálů (Oesterreichischer Gueteschutzverband Recycling Baustoffe) uděluje certifikace kvality druhotným surovinám využitelným při stavbách budov (Legg, 2009; 52). 45

49 b) Zákony ČR zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, zákon č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých dalších zákonů, zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů, zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů. c) Podzákonné předpisy ČR vyhláška MŽP č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví katalog odpadů, seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů, vyhláška MŽP č. 382/2001 Sb., o podmínkách použití upravených kalů na zemědělské půdě, vyhláška MŽP č. 383/2001 Sb. o podrobnostech nakládání s odpady, vyhláška MŽP č. 384/2001 o nakládání s PCB, vyhláška MŽP a Ministerstva zdravotnictví č. 376/2001 Sb., o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů, nařízení vlády č. 197/2003 Sb., o Plánu odpadového hospodářství České republiky. 46

50 4 Literatura EUROPEAN ENVIRONMENT AGENCY (EEA) Effectiveness of packaging waste management systems in selected countries: an EEA pilot study. Copenhagen: EEA. ISBN EUROPEAN ENVIRONMENT AGENCY (EEA) Waste without borders in the EU?. Copenhagen: EEA. ISBN: EVROPSKÁ KOMISE (EK) Volný pohyb zboží: Příručka k uplatňování ustanovení Smlouvy upravujících volný pohyb zboží. Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie. ISBN HENDRYCH, D Správní právo. Praha: C. H. Beck. ISBN HOLMAN, R Ekonomie. Praha: C.H. Beck. 3. vyd. ISBN LEGG, D Green Public Procurement and Product Performance Requirements. Copenhagen: European Topic Centre on Resource and Waste Management. MPO Důvodová zpráva k vydání metodického návodu k nakládání se sběrovými odpady kovů, papíru a skla. MŽP Zpravodaj Ministerstva životního prostředí. Číslo 78, strana 6 SOBOTKA, M in: Damohorský, Milan Právo životního prostředí. Praha: C.H. Beck. ISBN TOJO, N Europe as a recycling society. Copenhagen: European Topic Center on Sustainable Consumption and Production. 47

51 5 48

52 II Technické podmínky pro využívání druhotných surovin Papír Původ papíru a jeho složení Papír a lepenka (paper and board) je materiál složený především z celulózových vláken, ligninu a inertních aditiv, jako je jíl, uhličitan vápenatý a škrob. Primární vstupní suroviny jsou především dřevo a sběrový papír. Odpadový papír (waste paper) je papír a lepenka, který držitel odkládá, má úmysl ho odložit nebo je požadováno ho odložit a který bude separátně sebrán primárně pro účely recyklace (materiálového využití). Dle technické normy ČSN EN 643 se hovoří o odpadovém papíru jako o sběrovém papíru (recovered paper), jehož jednotlivé druhy jsou touto normou definovány pro potřeby recyklace v průmyslu papíru a lepenky. Stejně jako pojem sběrový papír, který se používá v České republice několik desetiletí je i jeho chápání jako druhotné suroviny dlouhodobě vžité. Sběrový papír je používán jako surovina pro výrobu papíru a lepenky zhruba ve stejné míře jako dřevo a jeho definování jako druhotné suroviny je plně opodstatněné. Na následujících obrázcích č.1 a 2. je prezentováno porovnání podílu vláken vyrobených ze dřeva a sběrového papíru v České republice a CEPI za rok CEPI (Central European Paper Industry v Bruselu) je evropská profesní papírenská organizace sdružující národní papírenské asociace všech států Evropské Unie plus Norsko a Švýcarsko. Obrázek 1 Porovnání podílu vstupních surovin při výrobě vláken v ČR Dřevo Sběrový papír 44% 56% zdroj: ACPP (2010) 49

53 Obrázek 2 Porovnání podílu vstupních surovin při výrobě vláken průměr zemí CEPI Dřevo Sběrový papír 48% 52% zdroj: CEPI (2010) Z celoevropského hlediska je podíl sběrového papíru více než 50 %. V České republice je to pod 45 % a zatím nelze očekávat jeho výrazné zvýšení. V souladu se záměrem přestat chápat použitý papír jako odpad je navrhováno metodicky postupně změnit legislativní i obchodní názvosloví následovně: odpadový papír (waste paper) na použitý papír (used paper) sběrový papír (recovered paper) na papír pro recyklaci (paper for recycling), ve vazbě na novou Evropskou legislativu o odpadech bude papír pro recyklaci z pohledu definice buď vedlejší produkt, nebo výrobek (po splnění kritérií konce odpadu) a oba druhy patří jednoznačně do skupiny druhotných surovin papír vyrobený z papíru pro recyklaci je pak recyklovaný papír (recycled paper) Na tomto názvosloví se shodl celý evropský papírenský průmysl sdružený do profesní organizace CEPI. Papír a lepenka je vyráběn průmyslem papíru a lepenky pro potřeby využití nebo zpracování na další výrobky. Z hlediska kvality výrobků papíru se vyrobený papír člení na následující základní skupiny: 1) grafické papíry (novinový papír, papíry grafické nenatírané a natírané, dřevité a bezdřevé) 2) obalové papíry a lepenky (papíry pro vlnitou lepenku, skládačkové lepenky, balící papíry, pytlový papír a ostatní papíry a lepenky pro obaly) 3) hygienické papíry (tissue) 4) ostatní papíry (speciální, průmyslové) Z těchto základních druhů se poté vyrábějí papírenské výrobky, které se použijí, spotřebují a vytváří zdroje pro jejich sběr. 50

54 Analýza vývoje a aktuální situace zdrojů papíru pro recyklaci Tak jak bylo uvedeno v první kapitole, komodita papír, pochází výhradně z papírenského průmyslu. Pro statistiku sledování toku papíru a lepenky (dále jen papíru) je použita statistika základní struktury papírenských výrobků, která se používá v papírenském průmyslu dlouhodobě na celém světě. Z pohledu zdrojů papíru pro jeho možnou finální recyklaci je výchozím údajem spotřeba papíru ve vymezené oblasti, která se vypočítává z monitorovaných dat a to jako produkce papíru plus export mínus import. Spotřeba papíru dle jednotlivých druhů v tisících tunách a poměrově v kg na občana a rok je uvedena na následujících obrázcích č.3 a 4. Pro relevantní porovnání byla (i dále) zvolena statistická data z CEPI (Central European Paper Industry v Bruselu), což jsou všechny státy Evropské Unie plus Norsko a Švýcarsko. Aby bylo možné zhodnotit trendy je prezentováno vždy období od roku 2000 (10 let). Pro Českou republiku se vychází ze statistiky ACPP (Asociace českého papírenského průmyslu). Obrázek 3 Vývoj spotřeby hlavních druhů papíru v České republice tisíc tun Grafické 1000 Obalové Hygienické 800 Ostatní Celkem zdroj: ACPP (2010)

55 Obrázek 4 Vývoj spotřeby hlavních druhů papíru v CEPI Grafické tisíc tun Obalové Hygienické Ostatní Celkem zdroj: CEPI (2010) Z grafů je patrné, že vývoj spotřeby papíru v České republice rostl v posledních 10 letech mnohem intenzivněji než průměrně v zemích CEPI. Je patrné i celkové snížení spotřeby papíru v roce 2009 ve vazbě na globální krizi. Porovnání struktury spotřeby jednotlivých druhů papíru mezi Českou republikou a CEPI v roce 2009 je na následujících obrázcích č.5 a 6. Obrázek 5 Struktura spotřeby papíru Česká republika 2% 0% Grafické Obalové Hygienické Ostatní 45% 53% zdroj: ACPP (2010) 52

56 Obrázek 6 Struktura spotřeby papíru 4% Grafické 9% Obalové Hygienické Ostatní 45% 42% zdroj: CEPI (2010) Z těchto obrázků vyplývá, že strukturálně je nižší podíl ve spotřebě hygienických a ostatních papírů. Vývoj spotřeby papíru na občana a rok v České republice v porovnání CEPI je znázorněn na následujícím obrázku č.7. Obrázek 7 Spotřeba papíru v ČR a v CEPI (kg/obyvatel/rok) 250 kg/ob/rok Česká republika CEPI zdroj: ACPP a CEPI (2010) Na tomto grafu je znovu vidět silný růst spotřeby papíru v České republice v posledních letech, ale také silný potenciál pro pokračování růstu a tedy i zdrojů papíru pro recyklaci (sběrového papíru). Zdrojem papíru ke sběru jsou také papírové obaly používané k prodeji a distribuci zboží. Vývoj za poslední období ukazuje tabulka č.1. 53

57 Tabulka 1 Množství papírových obalů v tunách Import Export zdroj: EKOKOM, a.s. (2010) Produkce použitého papíru podle zdrojů Z pohledu použitého papíru a jeho sběru se obvykle člení zdroje následovně: 1. průmyslové zdroje jako jsou odpady z výroby papíru a lepenky a jejich výrobků (např. i odpady z tiskáren) nyní je lze většinou definovat jako vedlejší produkty, 2. komerční zdroje jako obchodní řetězce, obchody (většinou obaly) a státní a privátní organizace (většinou kancelářské papíry a např. remitenda neprodané noviny a časopisy), 3. obecní zdroje od občanů a malé privátní zdroje, které spadají do obecních sběrových systémů (většinou směs obalových papírů, novin a časopisů) Z průmyslových a komerčních zdrojů je získáván tzv. předspotřebitelský použitý papír (preconsumer used paper). Z komunálních (obecních) zdrojů se jedná o spotřebitelský použitý papír (consumer used paper). Pro sledování produkce papírových odpadů (případně vedlejších produktů) podle zdrojů neexistují ucelená relevantní data. Část údajů o produkci odpadů na území ČR obsahuje ISOH. V tabulce č.2 je uveden přehled produkce jednotlivých druhů papírových odpadů podle skupin v katalogu odpadů: Tabulka 2 Produkce vybraných druhů papírových odpadů na území ČR Kód odpadu Název Tuny (2007) Odpady ze třídění papíru a lepenky určené k recyklaci Papírové a lepenkové obaly Tuny (2008) Tuny (2009) Papír a lepenka Papír a lepenka Celkem zdroj: ISOH (2010) 54

58 Databáze ISOH zahrnuje odpady nahlášené od původců, kteří mají ohlašovací povinnost. Jejich rozlišitelnost z hlediska zdrojů je omezená. Sleduje produkce na úrovni obcí a zapojených subjektů (živnostníků) a dále na úrovni ostatních nezapojených původců. Produkci papírových odpadů na úrovni obcí lze dovodit z evidence systému EKOKOM, ve kterém je zapojeno téměř obcí (98 % populace ČR). Evidence zahrnuje veškeré papírové odpady, které byly sebrány v rámci nádobových a pytlových sběrů, ve sběrných dvorech, mobilními svozy ale i ve výkupnách odpadů od běžných občanů. Produkce papírových odpadů v systému EKOKOM bez ohledu na to, zda se jedná o odpad skupiny nebo v období je uvedena v tabulce č.3. Tabulka 3 Množství vytříděných papírových odpadů v obcích ČR (tuny/rok) Papír zdroj: EKOKOM, a.s. (2010) Rozdělení použitého papíru podle zdrojů pro jednotlivé typy výrob (obrázek č.8) vychází ze statistik ACPP a EKOKOM, a.s.. Pro srovnání je uveden odhad struktury CEPI (obrázek č.9), který je ve zjednodušené podobě převzat z Technické zprávy pro kritéria pro konec odpadu. Obrázek 8 Použitý papír ve výrobě podle zdrojů Česká republika Pro výrobu obalových papírů Pro výrobu grafických, hygienických a ostatních papírů 10% 1% 21% 16% 58% Výkupny Školy Obce Průmysl Obchod 42% 8% Výkupny Školy Obce Průmysl 15% 29% zdroj: ACPP (2010) 55

59 Obrázek 9 Použitý papír ve výrobě podle zdrojů (výroba celkem) 10% 50% 40% Průmysl a Obchod Obec a živnostníci Kanceláře zdroj: CEPI (2010) Materiálový tok papíru v České republice za rok 2009 Materiálový tok papíru je zpracován na základě relevantních dat ze statistiky papírenského průmyslu, evidence EKOKOM a odborných odhadů. Hmotnosti jsou uváděny v tisících tunách (viz obrázek č.10). Obrázek 10 Přehled materiálových toků papíru a sběrového papíru v ČR Dřevo Celuloza Export Import 1180 Papír a lepenka 1280 Nesebrat papír 100 Skládka Použitý papír ExpImp výrobků 60 Ostatní Aditiva 25 Výroba papíru Ztráty Import Export 40 Papír pro recyklaci 710 Isolační materiály 25 Uprava sběru ExpImp bal zboží 60 5 Spalování 50 Kompost Sběr Ostatní (domac) 50 zdroj: ACPP + vlastní (2010) Z obrázku je patrné, že český trh má velmi zajímavý potenciál pro zvýšení sběru Ztráty + Nerecykl 55 Ostatní využití 5

60 1.2 Proces zpracování papíru Sběrné systémy pro sběr použitého papíru U použitého papíru převažuje významně sběr odpadů z průmyslu a obchodu (průmyslové a komerční zdroje) nad sběrem z komunálních systémů. Je to dáno výskytem použitého papíru, jeho kvalitou a požadavky na sběr. Obecně lze říci, že použitý papír z průmyslových a obchodních zdrojů vykazuje vyšší kvalitu, s čímž potom souvisí i menší náklady na úpravu papíru na obchodovatelnou druhotnou surovinu. Poptávka na trhu po takovém papíru je poměrně stálá. U komunálního papíru je kvalita podstatně nižší, jedná se směs různých druhů papíru s vyšším podílem nežádoucích příměsí. Proces úpravy komunálního papíru je náročnější technicky a nákladnější. Sběr papíru z průmyslu a obchodů Je zajišťován v rámci provozů odděleně nejčastěji do velkokapacitních kontejnerů nebo kontejnerů vybavených lisovací jednotkou. Papír je odvážen oprávněnými osobami, které zajišťují nakládání s odpady pro jednotlivé původce, přímo ke zpracovatelům nebo na dotřiďovací linky, kde je papír podle potřeby dotříděn nebo jen lisován. Papír vznikající ve výrobě jako vedlejší produkt je opětovně většinou bez další úpravy použit zpět ve výrobě. Sběr papíru ze služeb a kanceláří Je zajišťován přímo jednotlivými původci v rámci pracovišť nebo pronajímateli kancelářských budov, kteří zajišťují komplexní službu nakládání s odpady pro nájemce. Sběr je však poměrně omezený a v řadě podniků není vůbec zaveden. Sebraný papír odváží oprávněná osoba k dalšímu dotřídění na dotřiďovací linku. Tento zdroj představuje potenciál pro rozšíření sběru použitého papíru. Tříděný sběr použitého papíru v obcích Sběr papíru v obcích ČR je již historicky zaveden jako sběr komoditní. Papír se sbírá zvlášť do speciálních nádob, pytlů nebo jiných sběrových prostředků. Počet obcí, ve kterých je papír sbírán, je uveden v tabulce č. 4. Tabulka 4 Počty obcí, v nichž jsou sbírány odděleně využitelné komodity odpadů 2008 komodita papír 2009 Počet obcí Počet obyvatel Počet obcí Počet obyvatel zdroj: EKOKOM, a.s. (2010) V předchozích letech byl počet obcí se zavedeným sběrem papíru výrazně nižší některé obce jej zrušily, protože občané začali ve větší míře papír používat jako palivo anebo se obce spolehly na 57

61 výkup papíru zajišťovaný privátními výkupnami. Díky systému EKOKOM je sběr papíru postupně v obcích obnovován. Nejčastějším způsobem sběru je nádobový sběr. Na sběr jsou používány kontejnery s horním výsypem (1100 l, modré), v menší míře kontejnery se spodním výsypem (1,32,5 m3). Vybavenost obcí nádobami na sběr papíru ukazuje tabulka č. 5. Tabulka 5 Vybavenost obcí pro nádobový sběr využitelných odpadů (zdroj: EKOKOM) Rok Papír (tis. ks) 35,0 39,7 44,4 48,3 zdroj: EKOKOM, a.s. (2010) V nádobovém systému sběru je v současné době sbíráno více než 81 % všeho komunálního papíru, pytlovým sběrem se získává cca 2 % z celkového množství a výkupem od občanů prostřednictvím privátních výkupen cca 17 %. Význam výkupen pro sběr použitého papíru od občanů neustále klesá. Do sběru použitého papíru je zahrnut také sběr ve sběrných dvorech, zřizovaných obcemi a rovněž tak sběr papíru ve školách. Veškerý tento papír je zahrnován do statistik tříděného sběru papíru z obcí v systému EKOKOM. Sběr použitého papíru má velký potenciál dalšího růstu. Na základě analýz komunálních odpadů bylo stanoveno, že se výskyt recyklovatelného papíru v obcích pohybuje kolem 432 tis. tun ročně (rok 2008, Strategie rozvoje měst a obcí ČR aktualizace analytické části), přičemž se v současné době třídí cca 40 % z tohoto množství. Pro srovnání stávajících možností tříděného sběru je uvedena tabulka č.6, kde je srovnání nejlepších krajových hodnot výtěžnosti tříděného sběru papíru s průměrem ČR (hodnoty roku 2009). Tabulka 6 Srovnání výtěžnosti tříděného sběru (v kg/obyvatel/rok) Komodita Papír Max. hodnoty v krajích Průměr ČR 24,32 16,83 zdroj: EKOKOM, a.s. (2010) Ostatní způsoby sběru Ostatní způsoby sběru jsou méně významným zdrojem použitého papíru. Patří mezi ně výkup papíru prostřednictvím privátních výkupen surovin. Do výkupen donášejí papír občané nebo podnikající či právnické osoby. K ostatním způsobům sběru lze řadit také jednorázové sběry zájmových sdružení (hasiči, zahrádkáři apod.). Výkupny jsou nestabilním prvkem v celém systému hospodaření s odpady. Fungují pouze v době standardní poptávky po druhotných surovinách. V krizovém období na přelomu let 2008/2009 byl výkup odpadů (zejména papíru a kovů) omezen nebo úplně zastaven, což znamenalo přesun dříve 58

62 vykupovaných odpadů od soukromých i právnických osob do veřejných obecních sběrových systémů. Náklady s tím spojené nesly obce. Řada firem, které se výkupem surovin zabývá, nabízí i službu svozu odpadů a začíná se více přibližovat modelu klasické svozové firmy. Význam výkupu pro sběr použitého papíru pozbývá na významu a je otázkou, nakolik bude tento model zachován v budoucnu. Úprava použitého papíru na druhotnou surovinu Přepracování a úprava (dotřídění, čištění, další úprava a balení) použitého papíru dle požadavků konečných zpracovatelů (většinou papírny) je realizována buď přímo u zdroje vzniku použitého papíru (pokud to jeho kvalita umožňuje), což je preferováno, nebo na dotřiďovacích linkách. Úprava použitého papíru z průmyslu a obchodů Při výrobě papíru nebo papírenských výrobků vznikají nyní (dle novely zákona o odpadech) vedlejší produkty, které lze zařadit přímo do skupiny druhotných surovin. Obvykle není třeba žádné další třídění, stačí pouze úprava materiálu pro zajištění co nejnižších nákladů na přepravu k recyklaci přímo do papírenských technologií. Vedlejší produkt se buď lisuje do skladných balíků, nebo se volně ložený přepravuje k přímé recyklaci. Tyto úpravy si zajišťují průmyslové zdroje samy nebo si sjednávají službu u servisních (odpadových nebo sběrných) společností. Použitý papír z obchodů nebo průmyslu mimo papírenský průmysl (přepravní, skupinové, spotřebitelské obaly, remitenda nebo průmyslové papírové obaly) se shromažďují přímo v obchodech nebo podnicích a úpravu tj. dotřídění a lisování zajišťují servisní (odpadové nebo sběrové) společnosti. Úprava použitého papíru z kanceláří Sběr papíru z kanceláří (jedná se o kvalitativně hodnotnější druh papíru) je typem sběru, který není dostatečně zajištěný. Kancelářský papír končí často ve směsném komunálním odpadu. Na druhou stranu je to zajímavý potenciál pro zvýšení sběru a využití pro recyklaci. Pokud je papír sbírán odděleně, pak se upravuje stejnými procesy jako papír z obcí. Úprava použitého papíru z obecních systémů Podíl papíru získaného z tříděného sběru v obcích neustále narůstá. Vzhledem k nižší kvalitě sběru je ale nezbytné jeho dotřídění, odstranění nepapírových složek a úprava pro přepravu papíru ke konečnému zpracování. Úprava papíru probíhá na dotřiďovacích linkách. Jedná se vesměs o poloautomatické linky s ručním dotříděním hlavních tříd papíru. Zařízení pro úpravu použitého papíru Dotřiďovací linky jsou ve většině případů provozovány jako kombinovaná zařízení na dotřídění a další úpravu plastových a papírových odpadů. V současné době je v ČR provozováno 112 zařízení, přičemž 59

63 ve 13 % případů se jedná o dotřiďovací linky zaměřené pouze na dotřídění papíru. Ostatní zařízení jsou víceúčelová slouží k dotřídění papíru a plastů (případně nápojových kartonů). Ve většině případů se jedná o menší zařízení. Jen 14 % linek zpracovává více než tun vytříděných plastových a papírových odpadů ročně (z komunální i komerční sféry). Horší úroveň technické a technologické vybavenosti a to zejména menších zařízení na úpravu může nákladově zatěžovat celý systém nakládání s odpady a druhotnými surovinami některá zařízení nedisponují potřebným počtem shozů, nebo lisovací technikou, která je schopna vyrobit balíky standardizovaných rozměrů. Lokalizace dotřiďovacích linek na území ČR je dosti nerovnoměrná. Je zobrazena na mapě č.1. 60

64 Mapa 1 Lokalizace dotřiďovacích linek v ČR (rok 2009) zdroj: EKOKOM, a.s (2010) 61

65 Kapacity pro recyklaci v papírenském průmyslu a jiné možnosti využití Vývoj kapacit pro recyklaci sběrového papíru v papírenském průmyslu v České republice od roku 2005 s předpokladem do roku 2011 je znázorněn na následujícím obrázku č.11. Obrázek 11 Kapacit pro recyklaci sběrového papíru v ČR (papírenský průmysl) tisíc tun zdroj: ACPP (2011) Od roku 2005 dochází v České republice k odstavování starších méně výkonných papírenských strojů, které zpracovávaly i papír pro recyklaci (sběrový papír). Bohužel nedošlo, a zatím dle dostupných informací, nelze předpokládat v nejbližší době výstavbu nových strojů. Prostor pro nové kapacity z pohledu možnosti uplatnění výrobků některých druhů papíru v České republice a okolí a zejména i dostupnost papíru pro recyklaci (sběrového papíru) včetně potenciálu (viz dále) tady je. Stojí za úvahu uplatnění státní podpory (investiční pobídky) a snížit tak závislost českého trhu papíru pro recyklaci (sběrového papíru) na exportu.

66 Tabulka 7 Přehled stávajících zařízení pro zpracování sběrového papíru v ČR Zpracovatel komodita stav sběrový papír v provozu sběrový papír v provozu Brněnské papírny Předklášteří sběrový papír nyní ukončen SMURFIT KAPPA CZECH Žimrovice sběrový papír v provozu EMBA Paseky sběrový papír v provozu Otrokovické papírny Otrokovice sběrový papír v provozu sběrový papír v provozu Korona Lochovice Lochovice sběrový papír v provozu Kazeto Přerov sběrový papír v provozu Olšanské papírny Lukavice sběrový papír v provozu Papírna Novosedlice Novosedlice sběrový papír v provozu JIPCerepa Červená řečice sběrový papír v provozu sběrový papír nyní ukončen Krkonošské papírny Hostinné sběrový papír v provozu Flexibuild NK v provozu JIP Větřní NK v provozu 150 sběrový papír v provozu sběrový papír v provozu sběrový papír v provozu Mondi Štětí,a.s. DUROPACK Bupak České Budějovice Huhtamaki Přibyslavice JIPPapírny Vltavský mlýn Loučovice kapacita t/rok Ing. Miroslav Krňávek EKOPA PAPOS Ostrov nad Ohří Ciur Kapacita v ČR celkem t/rok zdroj: ACPP (2010) Zahraniční kapacity pro recyklaci v papírenském průmyslu Z evropského pohledu, jak již bylo v předchozích kapitolách prezentováno, sběr papíru pro recyklaci převyšuje jeho potřebu zhruba o 20 %, a proto se exportuje mimo Evropu. Na jedné straně je nedostatek kapacit na recyklaci a na straně druhé je evropský přebytek kapacit na výrobu papíru ve vazbě na snižující se spotřebu např. grafických papírů. V důsledku snižování spotřeby papíru dojde v nejbližších letech k dalšímu snižování kapacit v Evropě (stejně tak v Severní Americe a Japonsku) především v oblasti výroby grafických papírů ve vazbě na využívání elektronických medií. Vzhledem k vyspělosti sběru papíru pro recyklaci je a bude evropský trh dlouhodobě přebytkovým. Rozvíjející se trhy jako Asie a bývalá východní Evropa budou částečně absorbovat tento přebytek a současně vytvářet vlastní zdroje ve vazbě na zvyšující se spotřebu papíru. Regionální trhy,

67 které mají deficit vlastní recyklace, mají a budou mít cyklické problémy s uplatněním sebraného papíru pro recyklaci (např. jako na přelomu let 2008 a 2009 při příchodu globální krize). Papír má ale seberegulující tržní mechanismus. Snížením poptávky po papírenských výrobcích se sice sníží poptávka po papíru pro recyklaci a nastane jeho přebytek, ale následně ve vazbě na snížení spotřeby papíru se sníží i zdroje papíru pro recyklaci. Po obnovení poptávky po papíru nastane opačná situace a na trhu je nedostatek papíru pro recyklaci. Proto reakce na převis nabídky nad poptávkou na přelomu let 2008 a 2009 byly z pohledu omezení možnosti prodeje velmi přehnané. Hlavním problémem byl rychlý pokles cen a zhoršení finanční situace dotčených organizací a společností. Po několika týdnech byla poptávka s nabídkou vyrovnána a postupně docházelo k efektu nedostatku se všemi tržními dopady. Český trh je menším trhem, který ve srovnání s Německem a Rakouskem (viz. tabulka č.8), je i těžko konkurující a je zranitelnější při konjunkturálních výkyvech. Tabulka 8 Srovnání trhu sběrového papíru ve vybraných evropských zemích 2009 (v tisících tunách) Sběr Spotřeba Česká republika Německo Rakousko Polsko Maďarsko Slovensko zdroj: ACPP a CEPI (2010) V roce 2009 a 2010 byly instalovány v okolních státech nové velké papírenské kapacity s významnou potřebou papíru pro recyklaci. Naopak v České republice a na Slovensku byly významné kapacity trvale odstaveny. Aktuálně je pouze český a slovenský trh přebytkový a závislý z pohledu uplatnění papíru pro recyklaci na exportu. Na druhou stranu ostatní okolní trhy mají významné deficity, které přebytkové zdroje z českého a slovenského trhu pokryjí jen částečně (viz následující obrázek č.12).

68 Obrázek 12 Obchod papíru pro recyklaci v tis. t odhad 2010/ / / / / / /100 zdroj: ACPP (2010) Jiné možnosti zpracování papíru v České republice Tato řešení jsou minoritní a z pohledu preferencí až druhotná. Papír (vlákno) se dá recyklovat 5 až 7x. Ostatní řešení vlákno natrvalo znehodnotí. V České republice se použitý papír kromě recyklace využívá nebo finálně odstraňuje jedním z následujících způsobů: Výroba izolačních materiálů Kompostování Výroba alternativních paliv Spalování s využitím energie Spalování Skládkování Kvantifikace výše uvedených způsobů využití nebo odstranění je uvedeno ve shrnutí materiálového toku v následujícím textu.

69 Způsoby nakládání s nevyužitými materiály Nejrozšířenější a nejvíce prioritní je materiálová recyklace sběrového papíru, při které se může dosáhnout 57 recyklačních cyklů (v závislosti na délce celulózového vlákna). Při aktuálním rozložení struktury surovin dané trhem 50 % vlákna ze dřeva a 50 % vlákna z papíru pro recyklaci, jsou ztráty vláken cca 10 % v každém cyklu. Vlákna se dostanou do odpadních vod, kde se koncentrují v kalech. Kaly se buď kompostují, nebo spalují s využitím energie (např. v cementářských pecích). Mezi ostatní způsoby využití patří výroba izolačních materiálů a nástřikových hmot nebo kompostování, které tvoří pouze minoritní podíl a to hlavně z ekonomických důvodů a odbytových možností konečných výrobků. Některé druhy použitého papíru nelze díky jejich znečištění materiálově recyklovat, a proto jsou vhodné pouze na energetické využití. Průměrně pro země EU platí, že nelze sebrat asi 10 % použitých papíru a 9 % nelze recyklovat. Maximální hladina recyklace je tak cca 81 %. Data sběru a recyklace jsou vázána na papírenský průmysl. Skutečný stav, který není ale příliš odlišný od prezentovaných dat, je ovlivněn čistým obchodem papírenských výrobků a čistým obchodem baleného zboží. Sběr v České republice za rok 2009 dosáhl 55 %, což je ale nerelevantní údaj v důsledku ovlivnění krizí (silný pokles spotřeby papíru a lepenky a přesun velkých zásob papíru pro recyklaci z roku 2008 do roku 2009). Přesto zjednodušeně řečeno cca 25 % použitého papíru končí na skládkách a ve spalovnách především jako součást směsného komunálního odpadu. Na druhou stranu je toto velmi zajímavý prvek pro potenciální nové investice do recyklace a výroby papíru. 1.3 Obchodování s papírem určeným pro recyklaci V průběhu celého řetězce od zdroje k recyklaci je papír pro recyklaci (sběrový papír) obchodován jak s mezistupněm úpravy (např. lisování) nebo jen systémem nákup prodej. V této kapitole je popsán obchod sběrového papíru určeného k recyklaci v papírně, tj. ve kvalitách definovaných v ČSN EN 643 nebo upravené dle požadavků konečného zpracovatele tj. papírny. Vývoj spotřeby papíru pro recyklaci (sběrový papír), jeho exportu a importu v České republice a CEPI od roku 2000 je přehledně znázorněn na následujících obrázcích č. 13 a 14.

70 Obrázek 13 Vývoj spotřeby, exportu a importu sběrového papíru Česká republika tisíc tun 400 Spotřeba Export Import zdroj: ACPP (2010) Obrázek 14 Vývoj spotřeby, exportu a importu sběrového papíru tisíc tun Sběrový papír Spotřeba Export Import zdroj: CEPI (2010) Z grafů je patrný negativní vývoj ve spotřebě papíru pro recyklaci (sběrového papíru) v tuzemsku, při významně zvyšující se závislosti na exportu. Import je pouze doplňkovým zdrojem a stagnuje na

71 stejné úrovni mnoho let. I země CEPI pracují s přebytkem papíru, nicméně export tvoří zatím jen cca 20 % z celkového sběru. Druhy obchodovaného papíru pro recyklaci Z pohledu papírenského průmyslu je základem pro definování kvality papíru pro recyklaci (sběrového papíru) určeného k recyklaci technická norma ČSN EN 643, kde je definováno celkem 5 skupin a 55 druhů papíru pro recyklaci (sběrového papíru). Jde o skupiny: běžné druhy (1.01 až 1.11): patří sem např. smíšené papíry a lepenky netříděné i tříděné, vlnité a plné lepenky, časopisy, tel. seznamy a jejich směsi s novinami aj. středně kvalitní druhy (2.01 až 2.12): patří sem např. noviny, odřezky, kanc. papír potištěný i nepotištěný, knihy aj. vysoce kvalitní druhy (3.01 až 3.19): patří sem např. všechny bílé papíry a lepenky, i barevné (světlé odstíny) odřezky, nepotištěný bílý novinový papír aj. druhy obsahující sulfátový (kraft) papír (4.01 až 4.08): patří sem např. vlnité lepenky s krycí sulfátovou vrstvou nepoužité, použité obaly z vlnité lepenky, sulfátové pytle, odnosné tašky aj. speciální druhy (5.01 až 5.07): smíšené obaly, nápojové papírové obaly (nápojový karton), etikety a papíry pevné za mokra aj. Pro potřeby sledování (statistiky) využití jednotlivých druhů papíru pro recyklaci (sběrového papíru) ve vazbě jednotlivé druhy výrobků papírů jsou druhy papíru pro recyklaci (sběrového papíru) rozděleny do čtyř základních skupin: smíšené druhy ( , , 5.05): patří sem např. smíšené papíry a lepenky netříděné i tříděné, lepenkové obaly na tekutiny, etikety. Tyto druhy slouží především pro výrobu obalových papírů zejména skládačkové a šedé strojní lepenky vlnité a kraftové druhy (1.04, 1.05, , 5.04): patří sem např. nepoužité a použité obaly z vlnité lepenky, odřezky z výroby. Tyto druhy jsou surovinou pro výrobu obalových papírů zejména pro papíry pro výrobu vlnité lepenky noviny a časopisy ( ;2.01, 2.02): patří sem např. staré i neprodané noviny a časopisy a jejich směsi. Tato skupina se používá pro výrobu zejména novin a částí méně kvalitních grafických papírů, částečně pro výrobu hygienických papírů vyšší (bílé druhy) ( , , 5.06, 5.07): patří sem všechny bílé materiály odřezky, papíry, kartóny a lepenky jak použité tak vedlejší produkty z papíren a zpracovatelů papíru včetně tiskáren. Z těchto kvalit se vyrábí zejména vysoce kvalitní grafické papíry a hygienické papíry

72 Aktuální situace hlavních ukazatelů na trhu papíru pro recyklaci (sběrového papíru) v České Republice v porovnání s CEPI (2009) dle jednotlivých výše definovaných skupin je uvedena v tabulce č.9 (v tis. tun/rok). Tabulka 9 Ukazatele trhu se sběrovým papírem (v tis. t) údaje za rok 2009 Sběrový papír dle skupin Česká republika CEPI Spotřeba celkem Smíšené Vlnité Noviny a časopisy Vyšší Export celkem Smíšené Vlnité Noviny a časopisy Vyšší Import celkem Smíšené Vlnité Noviny a časopisy Vyšší 8 84 Sběr celkem Smíšené Vlnité Noviny a časopisy Vyšší zdroj: ACPP a CEPI (2010) Z tabulky je zřejmé, že země CEPI (i celá Evropa) je exportní oblastí a trh je tedy exportem silně ovlivňován. Poptávka je především z Číny a Dálného východu a stále roste. Česká republika je významně závislá na exportu především ve skupině druhů novin a časopisů, ale také ve smíšených druzích (nižší kvalita). Porovnání podílu v tisících tun jednotlivých ukazatelů trhu papíru pro recyklaci (sběrového papíru) České republiky a CEPI je na následujících obrázcích č. 15 a č.16.

73 Obrázek 15 Trh se sběrovým papírem Česká republika tisíc tun Spotřeba Export Import Sběr zdroj: ACPP (2010) Obrázek 16 Trh se sběrovým papírem tisíc tun Spotřeba Export Import Sběr zdroj: CEPI (2010) Z tohoto porovnání je jasně vidět závislost vnitřního tuzemského trhu papíru pro recyklaci (sběrového papíru) na exportu! Prognóza vývoje na trhu papíru a sběrového papíru Předpokládaný vývoj hlavních ukazatelů trhu papíru pro recyklaci (sběrového papíru) v České republice od roku 1999 do roku 2020 je uveden na následujících obrázcích č

74 Obrázek 17 Prognóza produkce a spotřeby papíru v ČR 2500 tisíc tun Výroba Spotřeba zdroj: CEPI (2010) Jak již bylo výše deklarováno, pak výroba papíru pokrývá asi jen 60 % jeho spotřeby v České republice. Tento podíl se bude neustále zmenšovat ve vazbě na očekávaný růst spotřeby papíru. Růst spotřeby do roku 2020 je plánován pouze na polovině průměrného růstu mezi roky 1999 a 2007, takže ho můžeme považovat za minimální. Je tady jasný prostor pro výstavbu nových papírenských kapacit. Obrázek 18 Prognóza spotřeby a sběru papíru pro recyklaci (sběrového papíru) tisíc tun Spotřeba Sběr zdroj: ACPP (2010) Opačná situace je u papíru pro recyklaci (sběrového papíru). Očekávaná spotřeba bude v lepším případě stagnovat a naproti tomu sběr významně poroste i ve vazbě na zvyšování již zmíněné

75 spotřeby papíru. Stejně jako v případě spotřeby papíru je předpokládaný růst sběru minimální. I tady je velmi zajímavý prostor pro nové papírenské kapacity. Obrázek 19 Prognóza vývoje exportu a importu papíru pro recyklaci (sběrového papíru) tisíc tun Export 500 Import zdroj: ACPP (2010) Tento graf potvrzuje očekávaný vývoj dle dvou již výše uvedených grafů. Při navyšující se spotřebě papíru a sběru papíru pro recyklaci (sběrového papíru) a vzhledem k nezměněným kapacitám recyklace většina papíru pro recyklaci (sběrového papíru) bude muset být exportována. Import je a bude zanedbatelný. Obrázek 20 Využití a sběr papíru pro recyklaci (sběrového papíru) v % Využití 45 Sběr % zdroj: ACPP (2010)

76 Tyto poměrové ukazatele potvrzují předpokládaný vývoj ve spotřebě a výrobě papíru a spotřebě a sběru papíru pro recyklaci (sběrového papíru). Klesající využití (recyklace) a zvyšující sběr až na 60 % v roce 2020 je velmi reálná hodnota při úvaze aktuální průměrné hodnoty sběru CEPI 70 %. Hlavní faktory ovlivňující vývoj na trhu papíru Trh a ekonomické faktory Trh papíru pro recyklaci je globálním trhem a aktuální situace je vždy výsledkem mnoha faktorů. Základním prvkem je obecná ekonomická a finanční situace, na kterou je vázána stejně jako většina průmyslu i spotřeba a výroba papíru a lepenky a následně poptávka po papíru pro recyklaci. Dopady odeznívající aktuální globální krize na trh papíru známe. Protože je trh papíru pro recyklaci globální, obchod, zejména aktuální poptávka z Číny a Indie, ovlivňuje situaci na celém světě. V minulosti se trh papíru pro recyklaci vyvíjel zhruba v pětiletých cyklech. Od roku 2000 se cykly, sice menší, objevují několikrát do roka. Z Evropy se cca 20 % exportuje a právě poptávka na export je druhým rozhodujícím faktorem určujícím cenu v Evropě a následně i v Česku. Poptávka z Číny a Dálného východu obecně v Evropě je také ovlivňována sílou dolaru vůči euru. Stejné pociťujeme i v ČR v menším s vazbou Koruny na Euro. Specifický faktor, který ovlivňuje ekonomicky trh v Evropě je podpora sběru v zemích Evropské unie (obalová problematika). Jde sice o podporu na jeden segment výrobků papírové obaly, nicméně je tím nepřímo podporován sběr i ostatních druhů papíru pro recyklaci. Paradoxně tento systém financuje i papír, který se exportuje mimo země Evropské unie. Recyklace jako taková není podporována. Důležitým ekonomickým prvkem je transport papíru pro recyklaci. V dnešní době ve vazbě na dopravu lodí není problém dopravovat papír mezi světadíly, přičemž ale lokální řešení s vazbou zdroj versus recyklace v místě je konkurenční výhodou. Jak bylo popsáno, v zemích EU je trh použitého papíru ovlivňován í legislativními zásahy států. Kromě obalového zákona především zákon o odpadech administrativně a také i finančně zatěžuje podnikatelské prostředí v této oblasti, např. ztěžuje obchodování mezi zeměmi EU. Český trh je exportním trhem a je tedy silně závislý na poptávce ze zahraničí a síla poptávky bezprostředně rozhoduje o situaci a tedy i ceně v České republice. Právní rámec Použití druhotných surovin ve výrobě je usměrněno právním rámcem každého státu. Všeobecně je ale nutné poznamenat, že státy EU mají vymezeny striktní podmínky pro produkci druhotných surovin. Množství sebraných odpadů a z nich vyrobených druhotných surovin ovlivňuje především rámcová směrnice o obalech a nyní i směrnice o odpadech a další směrnice zaměřené na zpětný odběr výrobků. Právní normy jednotlivých států zajišťují tedy min. do roku 2010 plynulý nárůst nabídky druhotných surovin. Toto obecně platí i pro papír. Co se týče jednotlivých způsobů nakládání s papírem, pak by měla být dodržována jednoznačně hierarchie, které je součástí evropské směrnice o odpadech a je implementována do českého právního řádu novelou zákona o odpadech. Recyklace papíru je tedy žádanější než jiné způsoby jeho

77 využití. Směrnice však umožňuje odklon od hierarchie z důvodů technických, ekonomických a jiných podmínek v konkrétním státu. Spotřeba druhotných surovin ve výrobě je naopak právními normami podpořena velmi omezeně a to např. požadovaným podílem recyklátu v některých výrobcích a některými ekonomickými nástroji (emisní povolenky apod.). Faktory společenské a ochrana životního prostředí Sběr papíru pro recyklaci v Česku má velkou tradici a většina občanů se v tomto ohledu chová velmi zodpovědně. Např. školní sběr je důležitým článkem sběru. Přestože věcně neplatí sbírej papír, chráníš lesy, je tento prvek motivujícím článkem výchovy dětí pro budoucí environmentální chování v dospělosti. Identifikace bariér vyššího využívání recyklace papíru a návrhy na jejich odstranění Obecně poptávka po papíru pro recyklaci je vázána na poptávku recyklovaných papírů a lepenky a ta je tažena poptávkou spotřebitelů po výrobcích z recyklovaného papíru. Lokálně jde o recyklační papírenské kapacity, kterých je v ČR nedostatek. Export k recyklaci je ale také recyklace, tzn., že je třeba vytvořit takové podmínky pro export, aby byl bezproblémový a jednoduchý. Bohužel tomu tak není. Pokud bude papír pro recyklaci odpadem, je to jedna z bariér vyšší recyklace. Stejně tak legislativní požadavky na evidenci odpadů, různé licence a povolení recyklaci nepomáhají. 1.4 Strategické cíle pro oblast papíru Krátkodobé cíle Dokončit legislativní proces přechodu papírových odpadů do režimu vedlejších produktů a výrobků (neodpadů) v souladu s připravovaným Nařízením EK O konci odpadu pro papír T: 2012 Při zpracování Energetické strategie a Surovinové strategie státu a jejich naplňování uplatnit papír jako významnou druhotnou surovinu pro recyklaci a zabránit zejména tendencím na jeho neopodstatněné spalování T: 2011 a trvale Střednědobé cíle Podpořit výstavbu nové recyklační kapacity papírenského stroje (oslovení mezinárodních společností, investiční pobídky, fondy) a tím výrazně snížit závislost trhu papíru pro recyklaci na exportu T: Podpořit výstavbu a modernizaci zařízení pro sběr a zpracování použitého papíru (fondy) T: Ve vazbě na legislativní změny konec odpadu zjednodušit legislativní povinnosti původců odpadu pro použitý papír T: 2013

78 Dlouhodobé cíle Dosáhnout míry sběru papíru 65 %. T: 2020 Dosáhnout míry recyklace papíru 65 % T: SWOT analýza Silné stránky: 1. Vysoké povědomí lidí tradice pro sběr tradičních komodit. Ve společnosti je zakořeněn zvyk třídit papír jako komoditu bez rozlišení obaly a neobaly již z dob fungování sítě sběrných surovin před rokem Dobré centrální umístění ČR pro levné (transportní náklady). Z hlediska volného pohybu zboží tedy, jak dovozu či vývozu druhotné suroviny vyrobené z papíru k jejímu zpracování má ČR ideální podmínky.

79 3. Dobře nastavená podpora sběru pro odpady z obalů podpora sběru papírových odpadů včetně obalového podílu a jejich recyklace ze strany obalového průmyslu je realizována prostřednictvím systému EKOKOM. Jedná se především o spolufinancování nakládání s danou tříděnou komoditou v rozsahu podílu obalové složky a rozšiřováním sběrné sítě pro sběr dané komodity. 4. Dobrá úroveň statistiky ve vazbě na papírenský průmysl. Papírenský průmysl má velmi dobře zmapován tok druhotné suroviny tj. výstupů z dotřiďovacích kapacit v rámci ČR a vývozů ev. dovozů jednotlivých tříd sběrového papíru. Slabé stránky: 1. Legislativní chápání sběrového papíru jako odpad. 2. Nedostatečné recyklační kapacity pro recyklaci Česká republika produkuje více než dvojnásobné množství sběrového papíru ve srovnáním se zpracovatelskými kapacitami v rámci ČR. 3. Nedostatečná statistika pro sběr papíru dle zdrojů a systémů na státní úrovni je obtížné získat informace o produkci sběrového papíru s ohledem na původ odpadů. Je nutno upravit vykazování v rámci ISOH, tak aby bylo zcela jasné množství odpadů původem ze systému obce (tj. odpad sbíraný v rámci nádobových, pytlových sběrů, sběrných dvorů, výkupen v systému obce ) a systému sběru ostatních subjektů. Příležitosti 1. Zvýšení spotřeby papíru a lepenky a sběru papíru v ČR na úroveň vyspělých zemí EU V rámci podpory spotřeby papíru působit na odvětví, která mohou tuto skutečnost naplnit. Problém je například ve vydávání knih a tisku tiskopisů. Z hlediska nižších nákladu je realizován tento tisk v zahraničí, přičemž se daný výrobek stane odpadem v ČR a prochází systémem nakládání s odpady v ČR. Po vytřídění se vytříděný odpad stává sběrovým papírem, který je v ČR vyprodukován. Pokud nebude podpořena výroba z papíru v rámci ČR je zcela logické, že bude vývoz sběrového papíru převyšovat jeho spotřebu v ČR. 2. Dokončit legislativní proces přechodu papírových odpadů do režimu vedlejších produktů a výrobků (neodpadů) v souladu s připravovaným Nařízením EK O konci odpadu pro papír Hrozby 1. Neprofesionální legislativní zásahy obecně 2. Spalování, spoluspalování včetně energetického využití recyklovatelného. V případě neuvážené a výrazné podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů může nastat trend využívání BRO tedy i papírů v energetických procesech na místo materiálového využití což je v rozporu s hierarchií nakládání s odpady. 3. Další snižování recyklačních kapacit v ČR v důsledku nekonkurenceschopnosti. Problém je například ve vydávání knih a tisku tiskopisů. Z hlediska nižších nákladu je realizován tento tisk v zahraničí, přičemž se daný výrobek stane odpadem v ČR a prochází systémem nakládání s odpady v ČR. Po vytřídění se vytříděný odpad stává sběrovým papírem, který je v ČR

80 vyprodukován. Pokud nebude podpořena výroba z papíru v rámci ČR je zcela logické, že bude vývoz sběrového papíru převyšovat jeho spotřebu v ČR. 4. Uplatnění komoditní burzy pro obchodování s papírem pro recyklaci. 5. Netržní a rozdílné zásahy řešení na podporu sběru a recyklace. Při zvyšující se produkci tříděného sběru v rámci celé Evropy, jakožto recyklační společnosti, a na druhé straně stagnace či pouze mírnému růstu výroby papíru je zřejmé, že bude narůstat tlak na odbyt vytříděného odpadu mimo teritoria jednotlivých států. Jedním s nástrojů mohou být různé způsoby podpory exportu sběrového papíru, což může mít za následek pokles poptávky zpracovatelů papíru v ČR po domácím sběrovém papíru. 1.6 Datová základna Protože světový papírenský průmysl je velmi vyspělý, je statistika tohoto průmyslu na vysoké úrovni a podnikání v této oblasti si nelze představit bez těchto dat. Protože papír pro recyklaci je stejně významnou surovinou jako dřevo, jsou tato data součástí statistiky. Bohužel se evidence papírových odpadů neváže strukturálně na realitu potřeby recyklace a není tedy využívána ani průmyslem ani státem k podpoře podnikání v této oblasti. Je to pouze kontrolní a sumárně evidenční nástroj. Datová základna vázaná na zdroje použitého papíru, systému sběru a jeho úpravu na papír pro recyklaci neexistuje. Pouze AOS EKOKOM vytvořila systém, který identifikuje data ve vazbě na použité papírové obaly. Evidence exportu a importu (Intrastat) lze materiálově a kvalitativně navázat na recyklaci a proto je využívána papírenským průmyslem pro doplnění své statistiky. Celkově lze říci, že datová základna pro papír je relativně na velmi dobré úrovni. 1.7 Shrnutí Český trh papíru pro recyklaci je výrazně přebytkový a silně závislý na exportu a je tedy dost zranitelný při konjunkturálních cyklech. Zlepšení je možné jen ve vazbě na nové vnitřní recyklační papírenské kapacity. Potenciál pro výrobu různých druhů papíru i využití papíru pro recyklaci v Česku je. Stačí chytrá iniciace státu správná investiční politika. Papír je velmi dobře recyklovatelným materiálem. Současné legislativní nastavení hladiny recyklace různých materiálů papír jednoznačně diskriminuje. Velkým potenciálním nebezpečím pro recyklaci papíru je jeho energetické využívání, tj. spalování, spoluspalování či výroba paliv. V současné době se toto děje ještě jen okrajově a v rozporu se zákonem, ale při uplatňování energetické strategie Evropské unie zajistit výrobu energie z 20 % z obnovitelných zdrojů do roku 2020 může dojít k zásadnímu obratu. Očekávaná státní silná podpora využívání obnovitelných zdrojů pro výrobu energie může způsobit, že papír jako biomasa bude legitimně a pro papírenský průmysl nekonkurenčně

81 využíván pro energii. Že toto nebezpečí je reálné potvrzuje studie McKinsey (2007), kdy při žádaném dosažení 20 % výroby energie z obnovitelných zdrojů v roce 2020 by chybělo na trhu v zemích Evropské unie až 25 % sběrového papíru pro recyklaci. Podobně je na tom i využívání dřeva pro výrobu papíru.

82 2 2.1 Sklo Původ skla a jeho složení Sklo je tuhý roztok kovových oxidů v oxidu křemičitém, Sklovina má velkou viskozitu a při jejím chladnutí dochází ke krystalizaci křemitých sloučenin. Vzniká průhledné sklo. Sklo jako materiál je velmi odolné proti mechanickému poškození, je chemicky inertní, má dobré optické vlastnosti a je odolné teplotním šokům. Typy skla jsou následující: Křemenné sklo (pro výrobu osvětlovacích výbojek a aparatur) Rozpustné (vodní) sklo (pro impregnaci papírových tkanin, ke konzervaci, jako pojivo žáruvzdorných tmelů a protipožárních nástřiků) Sodnovápenaté sklo (pro výrobu plochého skla, obalového skla, stolního skla) Křišťálové sklo (umělecké a dekorační účely) Olovnatý křišťál (umělecké sklo pro brus) Boritokřemičité sklo (varné sklo, laboratorní sklo, technické textilie, izolační vlákna) Speciální skla (optická skla, skla pro elektrotechniku, obrazovky apod.) Při výrobě skla se používají neobnovitelné primární suroviny v podobě písků, dolomitů, vápence, živce apod. Část těchto surovin je nahrazena druhotnou surovinou v podobě upravených skleněných odpadů. Skleněné odpady a materiály použitelné pro recyklaci lze rozdělit do dvou základních skupin: 1) Skleněný odpad vzniklý při výrob skla a skleněných výrobků často se jedná o vedlejší produkty, které se používají dále přímo ve výrobě. Technologicky je takto možné použít odpady z výroby skleněných vláken, užitkového skla (sodnodraselného a olovnatého), boritosilikátového skla a skleněných polotovarů pro výrobu bižuterie. 2) Skleněný odpad z odděleného sběru odpadů u původců nebo při demontáži některých zařízení a autovraků. Pro skleněné odpady není vytvořena oborová technická norma, která by přesně specifikovala vlastnosti druhotných surovin použitelných pro výrobu skla a dalších výrobků. Pro další text jsou vymezeny pojmy: Nezpracované střepy skleněný odpad ze sběrných systémů (druhy odpadu , , , , ). Jsou to střepy nikterak mechanicky upravené dle specifikace zpracovatele. Tyto střepy jsou pouze sebrané a uskladněné pro následné zpracování úpravci.

83 Upravené střepy výsledný produkt úpravy nezpracovaných střepů, které byly přepracovány na druhotnou surovinu za pomocí mechanických zařízení recyklačních linek úpravců, zaručující specifickou kvalitu zpracovatelů, která umožňuje produkt přímo použít v tavících agregátech zpracovatelů. Vratné skleněné obaly jsou jedním z mála vratných opakovaně použitelných obalů v ČR. Vratné lahve používají především výrobci piva. Vratné pivní lahve tvoří 78 % všech prodejních skleněných obalů uvedených na trh (údaj za r. 2009). 2.2 Analýza vývoje a aktuální situace zdrojů skla Pro hodnocení vývoje trhu se sklem v ČR byly použity údaje Asociace sklářského a keramického průmyslu (ASKPCR). Základem jsou statistická data sbíraná ČSÚ. Od r není ČSÚ produkce vykazována jednotně v tunách, ale v m2, kusech, kg apod. Proto nejsou v následujících přehledech uváděny informace o produkci ve váhových jednotkách. Vývoj sklářského průmyslu v posledních letech ukazuje tabulka č. 10, kde jsou uvedeny tržby (v mld. Kč) v jednotlivých oborech sklářského průmyslu. Tabulka 10 Tržby za prodej vlastních výrobků a služeb (v mld. Kč) index 09/08 (%) Ploché sklo 15,38 15,86 15,99 17,76 18,17 13,96 76,8 Obalové sklo 4,66 4,96 4,75 4,84 4,33 3,71 85,7 Ostatní sklo 10,97 13,33 12,70 12,39 11,14 9,63 86,4 Skleněná vlákna 4,81 4,23 4,53 5,42 4,39 4,74 108,0 Užitkové sklo 6,79 5,30 5,38 5,77 5,00 1,78 35,6 Sklo celkem 42,61 43,68 43,35 46,18 43,03 33,82 78,6 Zdroj: ASKPCR (2010) Sklářský a keramický průmysl byl v roce 2009 zasažen dopadem finanční krize nebývalou měrou. Meziročně poklesly tržby za prodej vlastních výrobků a služeb celkem o 23,6 % (11,74 mld. Kč). S výjimkou skleněných vláken, poklesly tržby ve všech sledovaných oborech. Výše tržeb plochého skla se v roce 2009 (proti roku 2008) snížila o 23,2 % (4,21 mld. Kč). Produkce plochého skla je závislá na vývoji stavebnictví a automobilovém průmyslu. Krize výrazně zasáhla stavebnictví. Důsledkem bylo výrazné snížení poptávky. Na minimum byla omezena bytová výstavba, komerční projekty i rekonstrukce. Na rozdíl od stavebnictví se zvýšil proti roku 2008 o 3,6 % počet vyrobených motorových vozidel, z toho osobních automobilů, včetně malých užitkových vozů

84 o 4,12 %. V České republice bylo vyrobeno celkem kusů vozidel, z toho kusů motorových (údaje Sdružení automobilového průmyslu). Tržby obalového skla proti roku 2008 poklesly o 14,3 %. Pokles tržeb výrazně ovlivnil pokles spotřeby tohoto sortimentu v tuzemsku. Silnou konkurencí obalového skla jsou obaly z plastů. O 13,6 % (1,51 mld. Kč) se proti roku 2008 snížily tržby ostatního skla. Snížená poptávka zasáhla všechny jeho skupiny (technické a laboratorního skla, skleněných polotovarů pro bižuterii atd.). V této skupině se pravděpodobně nejvýrazněji promítla změna statistického sledování firem s více než 20 zaměstnanci na firmy s 50 zaměstnanci. Tržby skleněných vláken a výrobků z nich vzrostly o 8 % (0,35 mld. Kč). Do zvýšení se promítla spotřeba izolačních materiálů pro zateplení budov. Rozhodujícím pro pokles tržeb užitkového skla o 64,4 % (3,22 mld. Kč) bylo uzavření skláren Crystalex, a.s. (výroba užitkového skla sodnodraselného), Sklárny Bohemia, a.s. a Sklo Bohemia, a.s. (výroba užitkového skla olovnatého) v roce Během roku 2009 došlo ke změně majitelů. Koncem tohoto roku a počátkem roku 2010 byla v uzavřených provozech postupně obnovena výroba. Sklářský průmysl v ČR je exportně zaměřený a je tedy přímo ovlivněný ekonomickými změnami ve světě. Pokles exportu trvá již dva roky. Přehled vývoje exportu skla uvádí tabulka č.11. Tabulka 11 Vývoz skla v jednotlivých oborech (v mld. Kč) index 09/08 (%) Ploché sklo 11,048 11,471 12,988 13,004 12,774 10,325 80,8 Obalové sklo 2,602 2,668 2,700 2,702 2,123 2, ,2 Ostatní sklo 13,667 16,314 14,902 13,611 9,020 9, ,5 Skleněná vlákna 5,293 4,774 6,350 7,515 6,436 5,904 91,7 Užitkové sklo 8,865 8,149 7,263 7,660 6,685 3,805 56,9 Sklo celkem 41,475 43,376 44,203 44,492 37,038 31,223 84,3 Zdroj: ASKPCR (2010) Největším uživatelem sběrového skla jsou výrobci obalového skla. Lahve a konzervové sklo není ekonomické dopravovat na velké vzdálenosti. Proto 82 % vývozu směřuje do zemí EU, především do Německa, Polska, Slovenska a Rakouska. Část skleněných výrobků se také do ČR dováží. Přehled vývoje dovozů ukazuje tabulka č.12.

85 Tabulka 12 Dovoz skla (v mld. Kč) index 09/08 (%) Ploché sklo 6,109 6,346 7,738 8,437 8,167 7,583 92,8 Obalové sklo 0,883 0,908 0,950 0,926 0,979 1, ,1 Ostatní sklo 5,138 3,733 3,118 2,963 1,761 1,637 93,0 Skleněná vlákna 1,889 2,174 2,577 2,761 2,351 1,615 68,7 Užitkové sklo 1,696 1,791 1,575 1,600 1,618 1,407 87,0 Sklo celkem 15,715 14,952 15,958 16,687 14,876 13,428 90,3 Zdroj: ASKPCR (2010) Celkovou situaci na trhu se sklem dokladuje vývoj efektivní domácí poptávky, která je definována rozdílem mezi tržbami z průmyslové činnosti včetně dovozu a vývozu skla. Vývoj efektivní domácí poptávky ukazuje obrázek č. 21. Obrázek 21 Vývoj efektivní domácí poptávky ve sklářském průmyslu (v mld. Kč) Zdroj: ASKPCR (2010) Vývoj je tedy spíše nepříznivý. Přesto však je poptávka po skleněných odpadech, resp. upravených střepech stále nad stávající produkcí této komodity.

86 2.3 Produkce nezpracovaných střepů podle zdrojů Skleněné odpady vhodné pro další recyklaci jsou zejména nezpracované střepy z obalového skla a dále pak ploché sklo, případně autoskla. Jiné druhy skel se recyklují obtížně nebo není jejich recyklace možné z důvodů technologického omezení. Proto se jimi tato studie nezabývá. Skleněné odpady, resp. nezpracované střepy mohou pocházet z následujících zdrojů: Obalové sklo a jiné sklo pocházející z komunálního a průmyslového odpadu Netříděný komunální odpad (podíl skla ve směsných KO) Průmyslové zdroje Stavební sklo Autovraky elektrozařízení Souhrnné informace o produkci nezpracovaných střepů nejsou oborově sledovány. Proto byly použity informace o produkci vybraných druhů skleněných odpadů z ISOH. Produkce je uvedena v tabulce č.13. Tabulka 13 Produkce skleněných odpadů podle druhů na území ČR Kód odpadu Název Tuny (2007) Odpadní materiály na bázi skelných vláken Odpadní sklo v malých částicích a skelný prach obsahující těžké kovy (např. z obrazovek) Tuny (2008) Tuny (2009) Odpadní sklo neuvedené pod číslem Skleněné obaly Sklo Sklo Sklo Sklo Celkem Zdroj: CENIA (2010) Obdobně jako u papíru nelze rozlišit produkci skleněných odpadů podle jednotlivých zdrojů.

87 Produkci obalového skla na českém trhu lze dovodit z údajů AOS EKOKOM, a.s., která eviduje cca 176 tis. tun nevratných skleněných obalů, které vstupují na trh ČR (údaj za rok 2009). Lze předpokládat, že se většina těchto obalů spotřebuje a stane se součástí komunálního nebo živnostenského odpadu. Produkci plochého skla spotřebovaného na trhu ročně nelze odhadnout. Produkce odpadního skla z demontáže elektrozařízení je evidována pouze ve výši cca 700 t/rok. Nedostatkem je zřejmě malá srozumitelnost nových kódů v Katalogu odpadů a sklo je evidováno v jiných kódech. Obdobná je situace u autoskel. Podle množství autovraků je odhadováno potenciální množství odpadních autoskel na cca 8 tis. t/rok. Hlavní zpracovatel autoskel však zpracovává cca 1200 t těchto skel za rok. Produkci skleněných odpadů na úrovni obcí lze dovodit rovněž z evidence systému EKOKOM, ve kterém je zapojeno téměř 5900 obcí (99 % populace ČR). Evidence zahrnuje veškeré skleněné odpady, které byly sebrány v rámci nádobových a pytlových sběrů, ve sběrných dvorech, mobilními svozy ale i ve výkupnách odpadů od běžných občanů. Produkce skleněných odpadů v systému EKOKOM bez ohledu na to, zda se jedná o odpad skupiny nebo v období je uvedena v tabulce č.14. Tabulka 14 Množství vytříděných skleněných odpadů v obcích ČR (tuny/rok) sklo Zdroj: EKOKOM,a.s. (2010) EKOKOM eviduje také skleněné odpady pocházející ze živností a od právnických osob (průmysl, HOREKA apod.). Přehled těchto odpadů ukazuje tabulka č.15. Tabulka 15 Produkce skleněných odpadů od ostatních původců v systému EKOKOM sklo Zdroj: EKOKOM,a.s. (2010) Celkem je v systému EKOKOM evidováno cca 130 tis. tun odděleně sebraného a dále recyklovaného skla. V několika posledních letech dochází k výraznému odlehčování obalového skla, zejména nápojových lahví. Z tohoto důvodu není tunový nárůst tříděného sběru tak výrazný jako je tomu např. u komodity plastů. Nezpracovaný střep od ostatních původců je stále více zpracováván mimo režim odpadů, takže přesné množství skla, pocházejícího od původců kromě obcí není známo. V praxi jsou často vyřazené obaly (vratné, vadné nebo nežádoucí šarže nevratných obalů) vyváženy a prodávány mimo ČR.

88 Nejsou tedy evidovány jako odpad, ale bohužel nejsou evidovány jednoznačně a v dostatečném rozsahu v celních statistikách. 2.4 Proces zpracování skla Sběr skla je nutné rozdělit podle druhů sbíraného skla a podle jeho původu. Lze tedy rozlišit systémy na sběr spotřebního (obalového skla), systémy na sběr plochého skla (zejména stavební sklo) a sběr ostatního skla (autosklo, obrazovky apod.). U spotřebního/obalového skla převažuje sběr z komunálních systémů sběru. Průmysl zde přispívá vyřazenými vratnými lahvemi a případně vyřazenými šaržemi obalů. Sběr skleněných obalů z HOREKA je méně významný, v restauračních a stravovacích provozech jsou používány spíše vratné lahve. Sběr plochého skly dominuje jako odpad firem ve stavebnictví a příbuzných oborech, v komunálním sběru je jeho výskyt velmi omezený. Ostatní druhy skel se sbírají většinou na demontážních pracovištích nebo v servisech. Využití některých druhů skel (např. obrazovky) je velmi problematické. Přehled o nejčastějších způsobech sběru nezpracovaných střepů uvádí tabulka č.16.

89 Tabulka 16 Nejčastější způsoby sběru nezpracovaných střepů Zdroj Typ odpadů Průmysl vedlejší produkty odpady z výrob (vyřazené vratné sklo, vadné šarže výrobků) Způsob sběru Zajištění Oddělený sběr přímo u jednotlivých původců v rámci jejich odpadového hospodářství. Zajištění většinou smluvně s odpadářskými firmami nebo firmami obchodujícími se sklem jako druhotnou surovinou ploché sklo směsné komunální sklo komerční sféra Ploché sklo Oddělený sběr přímo u jednotlivých původců v rámci jejich odpadového hospodářství. Zajištění většinou smluvně s odpadářskými firmami Zapojení původců do obecních systémů tříděného sběru Zajištění obcí na základě smlouvy (případně nelegální využívání obecního systému) Směsné komunální sklo Oddělený sběr v nádobových systémech obce Ploché sklo Sběr ve sběrných dvorech Zajištěno většinou smluvně s odpadářskými firmami (oprávněnými osobami)zajišťuje obec ve spolupráci s oprávněnou osobou nebo s kolektivním systémem zpětného odběru elektrozařízení Směsné komunální sklo HOREKA Komunální sféra Obrazovky jako součást elektrospotřebičů školní sběr zajišťuje škola/obec ve spolupráci s oprávněnou osobou ostatní Autosklo Servisy obrazovky Místa zpětného odběru elektrozařízení Zajištěno smluvně s oprávněnými osobami nebo s kolektivním systémem Zdroj: EKOKOM,a.s. Sběr skla z průmyslu, komerční sféry, HOREKA Je zajišťován v rámci provozů nejčastěji do velkokapacitních kontejnerů nebo kontejnerů menších objemů. Při vyřazování nepoužitelných šarží obalů se sbírají celé lahve, které se pak pro další zpracování střepují. V řadě případů však jsou nestřepované lahve prodávány k dalšímu použití, často do jiných států. Sbírané průmyslové sklo vykazuje vysokou kvalitu pro další zpracování.

90 Tříděný sběr skla v obcích Sběr skla patří spolu s papírem k historicky sbíraným komoditám odpadů. V průběhu desetiletí došlo několikrát ke změnám v požadavcích na způsob sběru skla, kdy se rušil a opětovně zakládal oddělený sběr barevného a transparentního skla. Po dohodě s hlavními úpravci a zpracovateli skla v ČR byl systémem EKOKOM podpořen od roku 2002 rozvoj sběrné sítě na transparentní (bílé) a barevné sklo. Důvodem odděleného sběru podle barev jsou provozní náklady spojené s dotříděním a úpravou skleněných odpadů pro konečné zpracování ve sklářských provozech. Sběr transparentního skla je také podpořen trvalou poptávkou sklárny Vetropack Moravia Glass, jejíž výrobní program je založen z velké části na transparentním sklu. Počty obcí, ve kterých je sbíráno sklo, ukazuje tabulka č. 17. Tabulka 17 Počty obcí, v nichž je odděleně sbíráno sklo rok komodita Počet obcí Počet obyvatel Počet obcí Počet obyvatel Počet obcí Počet obyvatel Sklo barevné ,121 mil ,287 mil ,376 mil. Sklo čiré ,332 mil ,845 mil ,979 mil. Zdroj: EKOKOM,a.s. (2010) Rozložení sběru čirého skla v obcích (v obci se sbírá jak barevné, tak transparentní sklo) ukazuje mapa č.2.

91 Mapa 2 Sběr čirého skla v obcích ČR Zdroj: Aktualizace Strategie rozvoje nakládání v obcích a městech ČR (2011) Sklo je po plastech vůbec nejsbíranější komoditou. Sbírá se do samostatných sběrných nádob. Nejčastěji se jedná o kontejnery se spodním výsypem (nejčastěji 1,31,5 m3), které jsou podporovány také úpravci skla z obcí, kteří potvrzují vyšší kvalitu sbíraného skla právě z tohoto typu kontejnerů. Počty kontejnerů pro sběr skla v obcích jsou uvedeny v tabulce č.18. Tabulka 18 Vybavenost obcí pro nádobový sběr skla Rok Sklo barevné (tis. ks) 44,7 46,0 48,9 50,7 Sklo čiré (tis. t) 7,7 11,1 14,0 15,9 Zdroj: EKOKOM,a.s. (2010) Ojediněle se sklo sbírá do pytlů. Sklo však není pro pytlový sběr vhodné pro svoji vysokou objemovou hmotnost. Sklo se doplňkově sbírá také ve sběrných dvorech. Jiné způsoby sběru skla v obcích zavedeny nejsou. Sběr skla v obcích má omezený potenciál dalšího růstu. Na základě analýz komunálních odpadů bylo stanoveno, že se výskyt recyklovatelného skla v obcích pohybuje kolem 175 tis. tun ročně (rok 2009, Aktualizace Strategie rozvoje měst a obcí ČR aktualizace analytické části), přičemž se

92 v současné době třídí cca 62 % z tohoto množství. Míra odděleného sběru je již v současné době vysoká. Sběr ostatního skla Jedná se o sběr autoskel, obrazovkových skel a případně dalších druhů skla Podrobné informace budou doplněny při zpracování komodit Autovraky a Elektrozařízení. Jednotný systém pro sběr použitých a odpadních autoskel v ČR není vytvořen. Přímé dodávky ke zpracovateli zajišťují pouze velké automobilky nebo autoservisy. Ostatní servisy uzavírají smlouvy s oprávněnými osobami (odpadářské firmy), které zajišťují další nakládání s těmito odpady. Nakládání s autoskly pak ovlivňuje ekonomika pokud je nabídková cena na trhu zajímavá, pak sklo končí u zpracovatelů. Ploché sklo (zejména z demolicí budov, výměn oken apod.) je sbíráno oprávněnými osobami na základě smlouvy s původcem (většinou stavební firma nebo majitel nemovitosti). Způsob nakládání s tímto sklem závisí obdobně jako v případě autoskel na ekonomice celého procesu recyklace. Obecně lze ale říci, že pokud je sklo odděleně sbíráno, pak je většinou dále využíváno Úprava nezpracovaného skla na druhotnou surovinu Úprava a přepracování sebraného skleněného odpadu podle kvalitativních požadavků konečných zpracovatelů je zajišťována na specializovaných dotřiďovacích linkách. Optimální je, pokud tato zařízení produkují upravené střepy jako druhotnou surovinu pro sklářský průmysl, který je schopen zpracovat širokou škálu druhů skla, především pak sklo obalové, ploché sklo včetně autoskel. Použití upraveného střepu pro jednotlivé technologie je závislé na vlastnostech střepu, např. střep z obalového skla nelze z důvodů vyšší míry znečištění a barevnosti použít pro výrobu plochého skla. Na dotřiďovacích linkách dochází k odstranění nežádoucích příměsí a další mechanické úpravě střepů. Základní nežádoucí příměsi (nečistoty) lze rozdělit do těchto skupin: Organické látky Kov magnetický Kov nemagnetický Anorganické látky (keramika, porcelán, kameny, sklokeramika) Každá skupina ovlivňuje specifickým způsobem použití druhotné suroviny ve výrobě. Všechny tyto nečistoty mohou být obsaženy ve finálním výstupu úpravce jen v určitém množství, které je dané specifikací jednotlivých zákazníků. V ČR jsou provozovány 4 dotřiďovací linky na úpravu skleněného odpadu. Jedno zařízení se specializuje na ploché sklo a autosklo, zbylá tři zařízení na obalové sklo. Všechna zařízení obsahují: Drtiče skla Pásové dopravníky Řady magnetických separátorů Separátory neželezných kovů Separátory anorganických látek

93 Zařízení mohou být dále doplněna o: Barevné separátory, možnost třídění střepů dle barev Sofistikované multifunkční separátory, odstraňující anorganiku, kovy a třídící dle barvy Separátory na pyrokeramiku, olověné sklo, speciální sklo (CRT), fungující na bázi rentgenových paprsků Organické separátory, odstraňující plasty, papír, lehké materiály Separátory hliníku Pro ilustraci jsou uvedeny základní uspořádání zařízení na dotřídění a úpravu skleněných odpadů (viz obr. č.22). Obrázek 22 Základní uspořádání zařízení na dotřídění a úpravu skleněných odpadů Úpravou skla se v České republice zabývají tyto společnosti: AMT s.r.o. Příbram (2 zařízení) Vetropack Moravia Glass, a.s. (1 zařízení) SPL Recycling, a.s. (1 zařízení) REMAT Glass, s.r.o. (1 zařízení na ploché a obalové sklo, Keňany u Kyjova) Umístění těchto zařízení je zobrazeno na mapě č. 1. Předtřídění skleněných odpadů zejména z obcí provádějí i některé svozové společnosti. Ve svých meziskladech zbavují sklo největších nečistot a případně ručně dotřiďují sklo podle barev. Zvyšují tak potenciální prodejnost skleněných odpadů.

94 2.5 Obchodování se sklem Obchod s upravenými střepy probíhá mezi úpravci (výrobci druhotných surovin) a konečnými zpracovateli. Trh s upravenými střepy v České republice je z velké míry ovlivňován konkurenčním prostředím a to především v sousedním Německu, kde systém sběru obalového skla umožňuje dosahovat nižších cen upravených střepů a to až o 400 Kč na jedné tuně. Cena upraveného skla z německého, případně dalších velkých trhů se sklem, je pro obchodování v ČR určující. Jak je zobrazeno v obrázku č.23, cena za upravené střepy z Německa je po převážnou část sledovaného období v letech nižší oproti cenám na tuzemském trhu. Obrázek 23 Vývoj cen za upravené střepy na českém a německém trhu Zdroj: Experti ASKOCR (2010) Každý zpracovatel skla razí jinou obchodní strategii. V ČR jsou dva dominantní zpracovatelé upravených střepů, přičemž Vetropack Moravia Glass, a.s. je zpracovatelem, ale zároveň provozuje vlastní dotřiďovací linku na úpravu skleněných odpadů. Naproti tomu společnost OI Manufacturing Czech Republic, a.s. zase úzce spolupracuje se společností AMT s.r.o. Příbram, kde má uzavřenou dlouhodobou smlouvu a hospodaří s přibližně 80 % českého trhu s neupravenými, tak i upravenými střepy. Všeobecně však lze říci, že na trhu s upravenými střepy funguje politika otevřeného trhu, kde každoročně dochází k plánování potřeb zpracovatelů, průzkumu konkurenčních okolních trhů a následně je zpracováván detailnější plán dodávek upravených střepů ke konečným zpracovatelům. Sklo je 100% recyklovatelným materiálem, což má následující efekt pro zpracovatele: nižší náklady na pořízení primárních surovin nižší náklady na energie

95 nižší produkci CO2 a tím omezení emisí skleníkových plynů díky nižšímu zatížení tavícího zařízení teoretická možnost prodloužení jeho životnosti potvrzení environmentálně příznivého chování podniku Užití upraveného střepu pro recyklaci má pozitivní efekt nejen pro zpracovatele, ale také celkově pro životní prostředí sníženou tvorbou emisí a omezením spotřeby energie, vody a některých primárních surovin. Vysoký potenciál užití upraveného střepu je však omezován nákladností procesů sběru, přepravy a úpravy skleněných odpadů. Příčinou jsou i rozdílné způsoby financování sběru a následného předávání neupravených střepů ke zpracování úpravcům. Např. v v Německu nedochází k zpoplatnění neupravených střepů při předání mezi svozovou firmou a úpravci. V Čechách je toto naopak běžnou praxí. Výkupní cena neupravených nezpracovaných střepů ze systémů sběru výrazně navyšuje celkové náklady na recyklaci skla v ČR. V souvislosti s tím existuje reálné riziko, že upravené střepy budou nakupovány ve velkém množství z levnějších evropských trhů, jak tomu bylo v minulosti (zejména v letech ). Druhy obchodovaného upraveného střepu Je nutné zdůraznit, že pro upravený střep neexistuje jednotná specifikace napříč sektorem sklářského průmyslu a ani často ani uvnitř jednotlivých společností s nadnárodní působností. Každý sklářský závod má totiž odlišnou specifikaci tavících agregátů a této skutečnosti je nutno se přizpůsobit. V rámci systému EKOKOM, který spolupracuje se hlavními úpravci obalového skla, byla stanovena základní specifikace upravených střepů, na jejímž základě lze považovat střep za druhotnou surovinu zpracovatelnou v běžných sklářských provozech. Specifikace vychází v německé normy na upravený střep. Upravené skleněné střepy nesmějí obsahovat látky zdraví škodlivé, nesmějí obsahovat nebo být znečištěny odpady nebezpečnými. Obecně obsah nežádoucích složek jako i kvalitativní požadavky (včetně popisu, specifikace úpravy, druhu, třídění, čistoty, rozměrů, hmotnostních podílů a evidence) jsou stanovovány přejímacími podmínkami jednotlivých tuzemských a zahraničních zpracovatelů. U stanovování kvalitativních požadavků upravených skleněných střepů (DS) hraje rovněž důležitou roli jeho původ (1. komunální a živnostenské obalové sklo, 2. průmyslové a technické sklo) a to nejen z hlediska jednodruhovosti, ale i z hlediska jejich čistoty. 1. Komunální a živnostenské obalové sklo Kvalitativní požadavky upravených střepů pro zpracování ve sklárnách Granulometrická specifikace Frakce 0 37 mm 100 % Frakce 2 37 mm min. 90 %

96 Frakce 0 2 mm min. 10 % Specifikace znečišťujících látekpříměsí Nemag. kovy max. 2,0 g/100 kg Mag. kovy max. 0,5 g/100 kg Porcelán, keramika, kameny, sklokeramika max. 2,0 g/100 kg Organ. látky max. 400g/100 kg Specifikace vlhkosti Vlhkost střepů max. 4 % Specifikace barevných podílů Bílé střepy obsah střepů jiné barvy max. 5 % Míchané střepy obsah střepů jiné barvy Zelené střepy Hnědé střepy zelené 20 % až 60 % hnědé 5 % až 25 % bílé 30 % až 60 % ostatní 0 % až 2 % obsah střepů jiné barvy zelené 75 % až 100 % hnědé 0 % až 20 % bílé 0 % až 20 % ostatní 0 % až 10 % obsah střepů jiné barvy hnědé 75 % až 100 % ostatní 0 % až 35 % 2. Průmyslové a technické sklo Technické sklo Patří sem zejména autoskla, bezpečnostní, lepená, drátěná, olověná, galvanicky pokovená, obrazovková, technická skla atd. Výstupní surovina musí splňovat požadavky tuzemských nebo zahraničních zpracovatelů. Upravené sklo dle základních parametrů je obchodovatelné na evropských trzích, ale cena je úměrná kvalitě a specifickým požadavkům konkrétních zpracovatelů. V dobách zvýšené poptávky po skle byly nezpracované skleněné střepy zejména z komunálního sběru obchodovány do Německa, Polska atd. Možnosti recyklace a jiných forem využití upraveného střepu

97 Výrobci/zpracovatelé, kteří ve svých výrobách mohou potenciálně použít upravený skleněný střep, jsou: Výrobci obalového skla Výrobci plochého skla a autoskla Ostatní sklo Speciální skla Sklo pro domácí využití, jako nádobí, vázy a jiné Skleněná vlna a jiná vlákna Recyklace skla je ale směřována do těch druhů výrob, odkud také pochází většina upravených střepů, tj. do obalového a plochého skla. V ostatních výrobách je použití upravených skleněných odpadů značně omezené. Mezi nejvýznamnější zpracovatele/uživatele upravených střepů patří: 1) Výroba obalového skla Vetropack Moravia Glass, a.s. 1 závod, Kyjov (kapacity pro zpracování střepů 25 tis. t bílé, 60 tis. t barevné, 10 tis. t hnědé) OI Manufacturing Czech Republic, a.s. 2 závody, Dubí u Teplic, Nové Sedlo u Karlových Varů (kapacita 70 tis. t barevné, 1014 tis. t bílé, 10 tis. t ploché) 2) Výroba plochého skla AGC Hlavní produkce se nachází v Teplicích 3) Ostatní využití Výroba stavebních izolačních materiálů (skelná vata) Knauf Insulation, Krupka u Teplic Rotaflex, Dubí u Teplic Výroba pěnového skla (stavební materiál) Recifa, a.s. (výrobek Refaglass) AZ Flex, s.r.o. Nejvýznamnějším odvětvím pro využití upraveného střepu je bezesporu výroba obalového skla, kde se zpracovává cca 90 % všech sebraných střepů na území České republiky.

98 Tendence využívání této druhotné suroviny je mírně rostoucí a to s ohledem na jeho výskyt a konečnou cenu, která by ale měla být minimálně na úrovni cen primárních surovin, použitých při výrobě skla. Prognóza vývoje na trhu nezpracovaných a upravených střepů Vývoj spotřeby skla na výrobky a s tím související recyklace skleněných odpadů jsou závislé na vývoji obalového průmyslu, kterým je nejvýznamnějším uživatelem skla, a dále pak na vývoji stavebnictví a případně automobilového průmyslu. Skleněné obaly mají řadu výhod oproti ostatním druhům obalů. Přesto jsou ale zejména v segmentu nealkoholických nápojů nahrazovány plasty. Plastové případně kompozitní obaly nahrazují sklo i při výrobě piva některých dalších tradičních výrobků. Množství skleněných obalů na trhu v ČR v posledním období stagnuje či spíše mírně klesá (pozitivní nárůsty představují dovozy). Vzhledem ke změně preferencí spotřebitele v požadavcích na obal asi nelze očekávat nějaký výrazný zvrat ve vývoji spotřeby skla. Na druhé straně lze očekávat nárůst množství vytříděných skleněných odpadů z obcí (v souvislosti s novými cíli na recyklaci komunálních odpadů dle evropské směrnice o odpadech a předpokládanou změnou cílů směrnice o obalech) a tím i množství upravených střepů vhodných pro další využití ve výrobě. Nabídka upravených skleněných střepů na trhu by se měla do budoucna výrazně zvýšit v rámci celé Evropy a to vzhledem k cílům definovaným až do roku Využití upravených střepů je omezeno technologickými možnostmi jednotlivých výrobců. Do budoucna lze ale očekávat výraznější zvýšení množství upravených střepů použitých do vsádky díky modernizaci a nákladové optimalizaci výroby. V současné době je využití obalových upravených střepů v ČR na velmi dobré úrovni. Naopak nedostatečné je využití plochého skla a autoskel. Lze tedy předpokládat, že s navyšováním cen primárních materiálů a cen energií dojde k postupnému navyšování podílu upraveného střepu ve vlastní výrobě. Hlavní faktory ovlivňující trh se sklem Ekonomické faktory Česká republika je malým trhem a je tedy ovlivňována podmínkami evropského a v případě skla především německého trhu. Základním faktorem, který ovlivňuje využití druhotných surovin, je samotná poptávka po konečných výrobcích ze skla a jejich spotřeba. V období poklesu spotřeby (např. v období hospodářské krize) dochází pochopitelně k omezení využití druhotných surovin. Důsledkem může být i rušení zpracovatelských kapacit v jednotlivých státech. S vývojem spotřeby souvisí také cenová politika při obchodování s upravenými střepy. Zde se projevují negativně velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, které vytvářejí různé podpůrné nástroje na výrobu upravených střepů (např. platby obalového průmyslu), jejichž působením se výsledná cena střepů může výrazně snížit. Střepy jsou dobře obchodovatelné i na velké vzdálenosti a proto může být jejich cena hlavním faktorem pro využití v konkrétním zařízení (např. v ČR se mohou využívat německé střepy, protože jejich cena je výrazně nižší, než je tomu u střepů z domácího trhu).

99 Výsledná cena střepu závisí samozřejmě na kvalitě druhotné suroviny s ohledem na požadavky konečných zpracovatelů. Podmínkou poptávky po upravených střepech je ale fakt, že výsledná cena a s tím spojené výrobní náklady musí být nižší nebo srovnatelné s použitím primárních surovin. Právní rámec Použití druhotných surovin ve výrobě je usměrněno právním rámcem každého státu. Všeobecně je ale nutné poznamenat, že státy EU mají vymezeny striktní podmínky pro produkci druhotných surovin. Množství sebraných odpadů a z nich vyrobených druhotných surovin ovlivňuje především rámcová směrnice o obalech a nyní i směrnice o odpadech a další směrnice zaměřené na zpětný odběr výrobků. Právní normy jednotlivých států zajišťují tedy min. do roku 2010 plynulý nárůst nabídky druhotných surovin. Spotřeba druhotných surovin ve výrobě je naopak právními normami podpořena velmi omezeně a to např. požadovaným podílem recyklátu v některých výrobcích a některými ekonomickými nástroji (emisní povolenky apod.). Faktory společenské a ochrana životního prostředí Tyto faktory nabývají s konceptem evropské recyklační společnosti a požadavky na environmentální odpovědnost výrobců na významu. Environmentální charakteristika podniku může být dobrým marketingovým nástrojem pro následný prodej výrobků. Sklo je společností v ČR vnímáno pozitivně jako materiál, který je dobře recyklovatelný a je nutné jej třídit od ostatních odpadů. Důvodem pro většinu lidí bývá úspora vstupních surovin (energetických úspory při výrobě nejsou běžně známé). Sklo je historickým materiálem a na rozdíl od některých dalších druhů recyklovatelných odpadů (např. plasty) je jeho recyklace vnímána jako samozřejmost a nutnost. Environmentální prezentace výrobce může mít při rozhodování o nákupu upravených střepů v určitých případech stejnou váhu jako jejich cena (např. využití českých střepů zpracovateli v ČR i přes vyšší nákupní cenu). Identifikace bariér pro vyšší využívání upravených střepů V současné době se sklářský průmysl nachází ve velmi obtížném období, kdy se výrazněji dbá na omezování výrobních nákladů, nežli tomu bylo před zlomovým rokem K zajištění bezproblémového fungování recyklace a plného využití potenciálu trhu s druhotnými surovinami je zapotřebí zajistit jejich především jejich ekonomickou atraktivitu pro zpracovatele. A to z následujících důvodů: efektivní a silná základna druhotných surovin na německém trhu nerozvinutý a potenciálně velmi silný trh s upravenými střepy v Polsku, kde je cca 17 závodů produkující obalové sklo, je zde i jeden z předních výrobců plochého skla ve střední Evropě Pilkington Polska, člen Pilkington Group Limited

100 Chcemeli zabránit importu upravených střepů z výše uvedených lokalit a zachovat systém sběru a recyklace skla na takové úrovni, na které se nachází v současnosti, kde se zpracuje cca t nezpracovaných střepů, což koresponduje se současnou kapacitou lokálních úpravců a produkcí trhu pro domácí využití, musíme se zamyslet, jak nastavit systém tak, aby byl schopen konkurovat okolním trhům. Jedná se především o cenovou konkurenceschopnost, protože kvalitativně je český upravený střep na velmi dobré úrovni. Je tedy nutné hledat nástroje na zefektivnění výroby upraveného sběru a to od sběru skleněných odpadů až po jejich konečnou úpravu. Nemůžeme, ale ani nechceme zamezit dovozům upravených střepů z okolních států, protože kapacity zpracovatelů na českém území jsou podstatně vyšší, než je náš trh s upravenými střepy schopen vyprodukovat, ale zároveň musíme tento trh stimulovat tak, aby primárně v českých zařízeních byly využity všechny druhotné suroviny, které je český trh schopen vyprodukovat a až následně bylo umožněno sáhnout k dovozům. Tato stimulace musí mít charakter jak ekonomický, tak i morální s důrazem na ochranu životního prostředí. Způsoby nakládání s nevyužitými materiály Sklo získávané různými sběrnými systémy je především využíváno a recyklováno. Podle údajů ISOH bylo v r.2009 skládkování cca 20 tis. skleněných odpadů, přičemž více než 60 % z tohoto množství tvořily odpady ze sklářských výrob a jiných způsobů zpracování skla. Část nezpracovaného skla zůstává samozřejmě ve směsném komunálním odpadu. Jedná se zhruba o 30 % obalového skla uváděného na trh. Vzhledem ke stávající vysoké účinnosti sběru skla v obcích (kolem 6570 %) však nelze očekávat do budoucna výrazné navýšení sběru. Účinnosti nejvýkonnějších sběrových systémů skla v Evropě se pohybují kolem 80 %. Určitý potenciál zůstává u ostatních původců, kde je ovšem třídění skla ovlivněno ekonomickou poptávkou po střepu a prodejností např. vyřazených obalů. Podíl nevyužitého plochého skla není znám. Materiálový tok skla v ČR Vyčíslení materiálového toku skla v ČR je sestaveno na základě údaje jednotlivých zpracovatelů a AOS EKOKOM, a.s. Poměrně dobře popsatelné jsou toky obalového skla, u plochého skla nejsou k dispozici téměř žádné údaje. Stejně tak je k dispozici jen velmi omezené množství údajů o exportu a importu jak nezpracovaných tak upravených střepů mimo ČR. Část skla z ČR je v praxi využívána na polských, německých a slovenských trzích. Naopak část skla se dováží z Rakouska, Německa a dalších evropských států. Spotřeba skla Spotřeba obalového skla v ČR za rok cca 176 tis. tun (rok 2009) Spotřeba plochého skla není známa

101 Kapacita zpracovatelů upraveného střepu Sklárny cca 200 tis. tun Stavební skla a izolace není známa Ploché sklo a autoskla cca 20 tis. tun Produkce upravených střepů Produkce upravených obalových střepů v ČR cca 132 tis. tun (r.2009) Produkce upravených střepů z plochého skla není známa (ISOH cca 17 tis.t) Import střepů Nezpracované střepy není známo Upravené obalové střepy není známo Upravené střepy ploché sklo není známo Export střepů nezpracované střepy není známo upravené obalové střepy není známo upravené střepy ploché sklo není známo 2.6 Strategické cíle pro oblast skla Hlavní a dlouhodobou strategií sklářského průmyslu jako hlavního uživatele upravených střepů je navyšovat podíl druhotných surovin ve výrobě. Využití střepů z tuzemského trhu však závisí na jejich dostatečné kvalitě, množství a samozřejmě cenách. Toto všechno musí zachovat konkurenceschopnost českých zpracovatelů. Krátkodobé cíle Snížit náklady spojené se sběrem a úpravou skleněného střepu tak, aby bylo české sklo schopné konkurovat evropskému trhu Při zpracování Surovinové politiky státu a jejího naplňování uplatnit sklo jako významnou druhotnou surovinu pro recyklaci ve sklářském průmyslu. Upřednostnit tuto recyklaci před jinými formami využití skla, kdy je sklo definitivně staženo z jeho životního cyklu (např. stavební hmoty a izolace) Střednědobé cíle zlepšení systému nakládání s druhotnými surovinami zvýšení spotřeby upravených skleněných střepů ve výrobě úpravou technologií zpracování skla

102 významnější roztřiďování skleněných odpadů podle barev Dlouhodobé trendy a cíle Lze očekávat trend ke stoprocentního využití skleněných střepů v oblasti výroby barevného skla Zvýšit míru recyklace skla nad 70 % Zajistit trvale efektivní systém sběru, úpravy a využití skleněných střepů Zvýšit spotřebu skla jako ekologického obalu 2.7 SWOT analýza Silné stránky: 1. Historická tradice sběru skleněných střepů. Ve společnosti je zakořeněn zvyk třídit sklo již před rokem před rokem Sběr byl realizován kontejnery v rámci celostátní sítě sběrných surovin. 2. Vysoké povědomí lidí o významu recyklace skla. Sklo je dlouhodobě vnímáno jako tradiční recyklovatelný materiál a to i díky jeho dlouhé tradici sběru. 3. Vysoké povědomí průmyslu o významu recyklace skla. Sběr skla, které se stává odpadem a jeho využití při výrobě skla má již dlouhodobě význam především ekonomický, tj. snížení nákladů a materiálových vstupů primárních surovin do procesu jeho výroby. Sklo je

103 dlouhodobě vnímáno jako tradiční recyklovatelný materiál právě díky výše uvedeným úsporám. 4. Rozvinutý systém tříděného sběru v obcích. Jedná se především o sběr prostřednictvím kontejnerové sítě, která zajišťuje téměř 100% sběr skal od obyvatel. Sběrná síť je rozvíjena především díky výrazné podpoře obalářského průmyslu reprezentovaného společností EKOKOM, a.s. která zajišťuje zpětný odběr a recyklaci obalových odpadů, pro své klienty, dle zákona o obalech. 5. Vysoká míra recyklace obalových odpadů. Je dána vysokým povědomí lidí o významu recyklace skla, velmi rozvinutým systémem tříděného sběru v obcích ve spolupráci obcí a systému EKOKOM. 5. Funkční podpora sběru a recyklace skla ze strany obalového průmyslu. Podpora sběru skla včetně obalového podílu a jeho recyklace ze strany obalového průmyslu je realizována prostřednictvím systému EKOKOM. Jedná se především o spolufinancování nakládání s danou tříděnou komoditou v rozsahu podílu obalové složky a rozšiřováním sběrné sítě pro sběr dané komodity. 6. Dostatek úpravárenských i zpracovatelských kapacit na recyklaci skla. ČR disponuje dostatečnou kapacitou pro zpracování skla vytříděného v rámci systému odděleného sběru v ČR. 7. Poměrně trvalé poptávka po skle. Ze strany především obalářského průmyslu existuje trvalé poptávka po výrobcích ze skla, i když je v některých segmentech nahrazováno jinými druhy materiálů. Slabé stránky 1. Nedostatečný sběr skla od ostatních původců. Jedná se především o sektor poskytování restauračních a občerstvovacích služeb. 2. Slabá datová základna pro sledování využití DS 3. Malá cenová konkurenceschopnost upravených střepů. Jedná se o porovnání koncových cen upravených střepů především z Německa ve srovnání s cenami upravených střepů z ČR. Příčinou je mimo jiné také odlišný systém podpory recyklace skleněného obalového odpadu v Německu. 4. Vyšší náklady spojené se sběrem a úpravou skleněných odpadů Příležitosti 1. Zvýšení spotřeby skla jako ekologického obalu. 2. Zefektivnění systému sběru a úpravy skla 3. Zvýšení množství vytříděných skleněných odpadů. Z hlediska zpracovatelských kapacit skláren v ČR a jejich technologií výroby je stálý požadavek na růst dodávaného množství skleněných střepů pro výrobu. 4. Podpora státu k využívání druhotných surovin 5. Rozvoj sběru plochého skla, autoskel

104 Hrozby 1. Smíšený nekomoditní sběr. V případě podpory zavedení sběru skla s jinou komoditou lze předpokládat růst znečištění a tedy i nárůst nákladů spojených s dotříděním skla na požadovanou čistotu ze strany koncových odběratelů. 2. Neuvážená podpora státu do rozvoje dalších technologií zpracování skla, které mohou vést k odlivu skla mimo ČR nebo mimo uzavřený recyklační tok skla stavebnictví. Z hlediska definice recyklace je třeba zachovat princip návratu odpadu zpět do výrobků, které pokud se následně stanou odpadem, mohou být opět recyklovány. Z tohoto hlediska je sklo ideálním materiálem. V případě využití skla např. ve stavebnictví dochází ke ztrátě surovin vhodných k recyklaci a nutnosti výroby skla s vyšším podílem primárních zdrojů. 3. Netržní a rozlišné zásahy a řešení okolních států na podporu sběru nebo recyklace skla. Jedná se o nejednotný přístup jednotlivých zemí EU, v nastavení systémů podpory recyklace svých odpadů, bez ohledu na budování recyklačních kapacit. S růstem míry recyklace požadované směrnicemi EU poroste množství vytříděného odpadu, a pokud nebudou existovat zpracovatelské kapacity, pak také poroste množství financí za účelem zajistit odbyt takto vytříděných odpadů, resp. vyrobených DS. 2.8 Datová základna Údaje pro sledování využití upravených střepů ve sklářských a dalších výrobách jsou velmi omezené. Souhrnně nejsou data nikde shromážděna a to ani v rámci Asociace sklářského a keramického průmyslu. Část údajů lze vysledovat v evidenci AOS EKOKOM. ISOH poskytuje pouze orientační data o produkci jednotlivých druhů skleněných odpadů, která ale ne vždy odpovídají realitě. 2.9 Shrnutí Sklo je jedním z nejlépe recyklovatelných materiálů. Poptávka po upravených střepech je trvalá a to zejména ze strany sklářského průmyslu. V ČR je dostatečně rozvinutá sběrná síť na skleněné odpady, které představují většinu zdrojů pro výrobu upraveného střepu. V ČR je dostatek kapacit zařízení na úpravu a konečné zpracování upravených střepů Nevýhodou českého skla je jeho vysoká cena, který výrazně snižuje jeho konkurenceschopnost vůči evropskému a především německému trhu. Do budoucna lze očekávat v rámci Evropy nárůst sbíraných skleněných odpadů

105

106 3 3.1 Plasty Původ plastů a jejich složení Plasty jsou jednou z nejmladších skupin materiálů, jsou lehké, nekorodují, izolují tepelně i elektricky a dají se snadno a oproti ostatním materiálům i levně zpracovávat. Termoplasty a reaktoplasty jsou z více než 99 % vyráběny synteticky z fosilních surovin, převážně z ropy, plynu, uhlí aj., např. i z recyklovaných plastů (druhotných surovin). Na výrobu plastů se spotřebovávají 4 % světové spotřeby ropných výrobků. Plasty rozdělujeme dle struktury polymerů (dle chemických vazeb jejich řetězců) na tyto základní druhy: Lineární polymery termoplasty při dodání tepelné energie (potřebné k dosažení kaučukovitého stavu ) se rozruší mezimolekulární síly do té míry, že se jednotlivé řetězce od sebe odpoutají, pohybují se volně a hmota se stává viskózně tekutou. V tomto roztaveném stavu se dají plasticky tvářet, a proto jsou nejvhodnějším druhem plastů pro materiálovou recyklaci. Nejdůležitější druhy termoplastů: Tvrdý PVC, Měkčený PVC, HDPE, LDPE, LLDPE, PP, PP/EPDM, PS, PS pěnový, ABS, CA, PA, POM, PC, PMMA plexisklo a další. Zesíťované polymery reaktoplasty (termosety) Dodáváním tepelné energie zvětšuje jejich třírozměrná síť svou pohyblivost, ale řetězce se od sebe neoddělí, takže hmotu nelze roztavit. Zesíťování nastává během tváření, podle okolností působením tepla, nebo katalyzátorů, a jakmile je ukončeno, není další tváření možné. Husté zesíťování, při němž vznikají tvrdé hmoty, se nazývá vytvrzování. Velkou pohyblivost celé makromolekulární sítě a typickou kaučukovitou pružnost hmoty získáme tzv. vulkanizací, při které vznikají prostorově řídce zesíťované polymery elastomery (syntetické kaučuky), které tvoří podskupinu reaktoplastů. Z výše uvedených vlastností vyplývá, že reaktoplasty jsou vhodné pro materiálovou recyklaci jen ve značně omezeném rozsahu. Nejdůležitější druhy reaktoplastů: Fenolformaldehyd (v kombinaci s dřevěnou moučkou známý jako bakelit), Kyselinovzdorná pryskyřice s grafitem a azbestem, Močovinoformaldehyd, Melaminformaldehyd, Epoxidy, Polyestery (nenasycené), Polyuretan, Silikony, Silikonové kaučuky, Syntetické kaučuky, Nitrilkaučuk, Polychloropren, Butylkaučuk, Fluórový kaučuk a další. Modifikacemi a příměsemi můžeme měnit vlastnosti plastů dle našich potřeb, např.: plnivy, změkčovadly, barvivy, stabilizátory, mazivy a nadouvadly.

107 Při nadměrném ohřevu dochází u všech druhů polymerů, lineárních i zesíťovaných, vlivem vysoké teploty, popřípadě i oxidace, k přetrhání chemických vazeb v řetězcích, hmota se rozrušuje a ztrácí pevnost dochází k jejich degradaci. Biopolymery bioplasty jsou to látky, které mají vlastnosti plastů a zahrnují materiály od přírodního původu z celulózy, škrobu a mléka až po syntetické plasty, polymery, kopolymery a blendy, kde jeden či více monomerů jsou vyráběny z biomasy, např. z kukuřice. Bioplasty se dělí podle původu na: o o biologicky odbouratelné plasty bioplasty vyrobené z biomasy cca jen 13 % bioplasty fosilního původu cca 12 % bioplasty kombinovaného biofosilního původu cca 75 % Biomasu jako obnovitelnou surovinu plastů bioplasty Sorona, PLA plastu a polymeru na bázi škrobu Některé plně fosilní plasty jsou 100% biodegradabilní, např. kopolyester 1,2 ethandiolu a adipové kyseliny. Enzymy si přitom nevybírají podle původu polymeru, ale podle chemického složení a struktury. Bioplasty obecně tvoří jen cca 0,2 % z celkového světového objemu vyrobených plastů za rok. Skutečnost, že bioplasty jsou z biomasy nebo biologicky odbouratelné, neznamená, že jsou automaticky výhodnější pro životní prostředí než plasty fosilního původu. Plasty vyrobené z fosilních materiálů jsou většinou (s výjimkou některých termosetů) plně recyklovatelné. Legislativní i obchodní názvosloví pro využití druhotných surovin vyrobených z plastů lze stanovit následovně. Plastové odpady jedná se použité plasty, které mají charakter odpadů a původce s nimi jako s odpadem nakládá a to i za účelem jejich následné recyklace nebo jiného využití Plasty pro recyklaci jedná se o druhotnou surovinu, kterou lze využít jako náhradu primárních plastů ve výrobách. Podle vzniku se může jednat o vedlejší produkt (většina plastových materiálů z výrob, jichž se chce producent zbavit), nebo upravený plastový odpad. Míra využití plastů pro recyklaci je dána jejich kvalitou a samozřejmě i možnostmi zpracovatelských technologií. Protože dosud není kvalita druhotných surovin z plastů, respektive jejich zařazování do jednotlivých tříd upravena žádnou tuzemskou ani evropskou normou (jako je to například u komodity papír), řídí se jejich kvalita individuálními přejímacími podmínkami konečných zpracovatelů.

108 Analýza vývoje a aktuální situace zdrojů plastů Rozvoj aplikací plastů začal koncem 19. století, když světová spotřeba za celé 19. století zaznamenala 10 tisíc tun. V roce 1930 již bylo vyrobeno 30 tisíc tun a v roce 1949 světová výroba a spotřeba poprvé překročila 1 milion tun. Počátkem 21. století se již světová roční výroba plastů pohybuje nad 200 mil. tun, v dosud rekordním roce 2007 to bylo 260 mil. tun. V roce 2009 došlo k poklesu na 230 mil. tun. Proti r došlo v r celosvětově k poklesu o 6,1 %, když ale Čína zaznamenala růst o 10,1 %. Přesto je průměrný roční růst výroby plastů za posledních 50 let 9 % a je vyšší než u kovů a papíru. V oboru plastů převažuje v Evropě výroba nad spotřebou, tzn., že evropské země jsou exportérem plastů mimo EU v množství necelých 1 mil. tun ročně. Spotřeba plastů v r poklesla o 7,2 % proti r na 45 milionů tun. Hlavním aplikačním sektorem plastů je obalový průmysl s 40,1 % podílem. O podílu jednotlivých plastů na těchto aplikacích vypovídá obr. č.24. Obrázek 24 Spotřeba jednotlivých typů plastů v Evropě podle aplikací v r Zdroj: PlastcsEurope (2010) Česká republika vyrobila v rekordním roce 2007 přes 1,1 mil. tun komoditních plastů ve 4 společnostech: Unipetrol Litvínov PE, PP; Synthos Kralupy PS, EPS; Spolana Neratovicích PVC Spolek Ústí pryskyřice.

109 Této hodnoty bylo přibližně dosaženo i v letech 2008 a Oficiální statistické údaje z Eurostatu řadí do skupiny výrobců i dalších téměř 40 společností, které vyrábějí z primárních plastů speciální směsi a masterbatche. V následující tabulce č.19 jsou pak uvedeny údaje za tyto výrobce a za zpracovatele plastů, mezi které se zřejmě řadí i firmy, které se zabývají recyklací odpadních plastů. Tabulka 19 Údaje o českém plastikářském průmyslu zpracované experty PlasticsEurope s využitím dat z Eurostatu Zdroj: Experti PlasticsEurope (2010) ČR je importérem plastů v primární podobě. Rozdíl mezi exportem a importem dosáhl (r. 2009) hodnoty 171 tis. t. Největší importy jsou docilovány z Německa (37,2 %). Hlavním naším exportním teritoriem do EU27 je Německo (25,9 %), mimo EU27 pak Čína (6,9 %). V ČR zpracovává plasty firem. Česká republika se řadí výrobou i spotřebou plastů kolem 1 mil. tun, tedy necelých 100 kg/hlavu, mezi vyspělé evropské státy. Ani krize v letech 2008 a 2009 se na tomto zařazení negativně nepodepsala. Během posledních 10 let se zvyšoval podíl recyklací plastů po skončení jejich životnosti v průměru o 11 % (v krizovém roce 2009 pouze o 3,1 %). Významně se pokročilo i v energetickém využití plastových odpadů. Mechanická recyklace28 se zvýšila o 3,1 %, zejména díky zvýšené efektivitě sběru 28 Jedná se o recyklaci, při které jsou používány především fyzikální metody. Recykláty (nejčastěji v podobě regranulátů) jsou potom používány jako náhrada primárních granulátů přímo ve výrobě plastů. Chemickou

110 a třídění plastů z obalů. Taktéž žádoucí energetické využití vzrostlo o 2,2 % díky zvýšeným aktivitám v produkci energie a využití při výrobě cementu. Cílové hodnoty 80% využití odpadních plastů do r již dosáhlo 9 zemí, bohužel ČR nepřekročila ani 50 %. Podílem mechanické recyklace odpadních plastů (v r kolem 39 %) se řadíme do čela EU, podílem kolem 16 % v energetickém zhodnocení však máme stále velké rezervy. Ke splnění cílového úkolu v r je nutno plně vytěžovat stávající 3 spalovny (Praha, Brno, Liberec) a urychlit výstavbu dalších 5 8 spaloven. Pro další vývoj je charakteristický předpokládaný nárůst spotřeby plastů a spolu se snahou omezovat využívání primárních zdrojů (ropa a fosilní paliva) lze očekávat i nárůst poptávky po upravených plastových odpadech vhodných k recyklaci. Produkce plastových odpadů podle zdrojů Hlavním zdrojem plastových odpadů jsou komunální (20 01, 20 03), obalové (15 01) a případně stavební odpady (17 01). Část plastových odpadů vzniká při demontáži vyřazených vozidel s ukončenou životností (16 01) nebo demontáži elektrozařízení. Plastové odpady vznikají i při samotné úpravě odpadů (19 12). Většina těchto odpadů je dále upravována a částečně využívána pro recyklaci nebo pro jiné způsoby využití. Plastové odpady vznikají také ve výrobě při tváření a fyzikálních a mechanických úpravách plastových výrobků (12 01). Jedná se však o odpady, které svými vlastnostmi splňují podmínky pro vedlejší produkty dle zákona o odpadech (novela č.154/2010 Sb.) a lze předpokládat, že část z nich přejde do režimu vedlejších produktů. Kromě těchto odpadů vznikají při výrobách konkrétních výrobků odpadní materiály na bázi plastů, které jsou však dále využívány jako náhrada primárních surovin. Množství takových materiálů není evidováno a nelze jej ani na základě dostupných údajů odhadnout. Podle způsobu sběru a získávání odpadů se plastové odpady dělí do skupin: plastové odpady z výrob a vedlejší produkty odděleně sbíraný (tříděný) plastový odpad z obcí odděleně sbíraný odpad z průmyslu, obchodu a služeb objemné odpady složka směsného komunálního odpadu zpětný odběr elektrozařízení a pneumatik autovraky Produkce jednotlivých druhů plastových odpadů potenciálně využitelných jako druhotné suroviny byla stanovena na základě údajů z ISOH (CENIA) a údajů AOS EKOKOM. Jiné relevantní datové zdroje nejsou. Údaje o produkci odpadů jsou uvedeny v tabulce č.20. recyklací se plasty rozkládají na monomery a jejich sloučeniny. Celá pojem mechanická recyklace lze nahradit pouze slovem recyklace.

111 Tabulka 20 Produkce plastových odpadů v ČR Kód odpadu Název Tuny (2007) Odpadní plasty (kromě obalů) Tuny (2008) Tuny (2009) Plastový odpad Plastové hobliny a třísky Plastové obaly Plasty Plasty Plasty a kaučuk Plasty Celkem Zdroj: CENIA (2010) Obdobně jako u papíru a skla nelze spolehlivě rozlišit produkci plastových odpadů podle zdrojů. Na základě evidence AOS EKOKOM lze dovodit produkci komunálních a obalových plastových odpadů pocházejících z obcí a od ostatních původců. Evidence zahrnuje produkci cca 5900 obcí (99 % populace ČR). Jedná se o veškeré plastové odpady, které byly vytříděny v nádobových nebo pytlových systémech sběru, ve sběrných dvorech a doplňkově v mobilních a jiných způsobech sběru a to včetně případných sběrů odpadů ve školách. Produkce plastových odpadů z obcí systému EKOKOM je uvedena v tabulce č.21. Tabulka 21 Množství vytříděných plastových odpadů v obcích ČR (tuny/rok) Plasty Zdroj: EKOKOM, a.s. (2010) EKOKOM eviduje také plastové odpady pocházející od ostatních původců. Nejedná se o podchycení všech původců, ale v evidenci je zahrnuta většina produkce obalových odpadů a plastových odpadů podobných komunálním. Produkci plastových odpadů v systému EKOKOM ukazuje tabulka č.22.

112 Tabulka 22 Produkce plastových odpadů od ostatních původců v systému EKOKOM (tuny/rok) Plasty Zdroj: EKOKOM, a.s. (2010) Celkem je v systému EKOKOM sebráno a recyklována cca 120 tis. tun plastových odpadů skupiny a V České republice jsou nejvýznamnějším zdrojem pro získání plastových odpadů vhodných k recyklaci odděleně sbírané odpady z obcí a obalové odpady. Podle evidence ISOH tvoří až 83 % všech plastových odpadů vhodných k recyklaci. Část plastů, zejména z výrob, je zpracovávána mimo režim odpadů. Tyto plasty lze považovat za vedlejší produkty. Jejich množství v ČR není známo. 3.2 Proces zpracování plastů Sběrové systémy pro sběr plastových odpadů Pro kvalitu odpadů, které se dále recyklují na materiály do výrob, je důležitý způsob odděleného sběru. Z dlouholeté praxe se ukazuje, že sběr plastů jako samostatné komodity vykazuje lepší výsledky (méně příměsí, vyšší výtěžnost plastů) než vícekomoditní sběry jako je např. sběr tzv. lehké obalové frakce v duálních systémech sběru obalů. Zpracování směsi odpadů z lehké frakce je náročnější jak z environmentálního, tak z ekonomického hlediska. Kvalita získaných materiálů je nižší, než je tomu u jednokomoditních sběrů. V ČR je zaveden samostatný sběr plastů již od počátku 90. let minulého století. Rozlišujeme sběr jednopruhových plastů a sběr směsných plastů. Podle zdrojů rozlišujeme sběr z komunálních systémů a z komerční sféry a specifické systémy (zpětný odběr a demontáž elektrozařízení a autovraků). Přehled nejčastějších způsobů sběru uvádí tabulka č.23.

113 Tabulka 23 Způsoby sběru plastových odpadů vhodných k recyklaci Zdroj Typ odpadů Průmysl vedlejší produkty jednopruhové odpady z výrob obalový plast Způsob sběru Zajištění Oddělený sběr přímo u jednotlivých původců v rámci jejich odpadového hospodářství. Zajištění většinou smluvně s odpadářskými firmami nebo firmami obchodujícími s plasty jako druhotnou surovinou směsný komunální plast komerční sféra včetně obchodu, služeb a kanceláří Komunální sféra Oddělený sběr přímo u jednotlivých původců v rámci jejich odpadového hospodářství. Zajištění většinou smluvně s odpadářskými firmami Zapojení původců do obecních systémů tříděného sběru Zajištění obcí na základě smlouvy (případně nelegální využívání obecního systému) Jednopruhový komunální plast (např. samostatný sběr PET) 1) Oddělený sběr v nádobových a pytlových systémech obce 1) Zajištěno většinou smluvně s odpadářskými firmami (oprávněnými osobami) Směsný komunální plast 2) Sběr ve sběrných dvorech 2) Zajišťuje obec ve spolupráci s oprávněnou osobou nebo s kolektivním systémem zpětného odběru elektrozařízení Obalové plasty (fólie) Směsný komunální plast Objemné plastové výrobky 3) školní sběr (ojediněle) 3) zajišťuje škola/obec ve spolupráci s oprávněnou osobou ostatní Pneumatiky Servisy Plasty z demontáže elektrozařízení Místa zpětného odběru elektrozařízení, autovraků a pneumatik Plasty z demontáž autovraků Zajištěno smluvně s oprávněnými osobami nebo s kolektivním systémem Zdroj: EKOKOM, a.s. (2010) Sběr plastů z průmyslu, komerční sféry Komerční plastové odpady jsou většinou sbírány odděleně nebo ve směsi s ostatními obalovými materiály. Sběr je zajišťován v rámci provozů nejčastěji do velkokapacitních kontejnerů nebo kontejnerů menších objemů. Sběr je řízen obsluhou, podíl příměsí je tedy výrazně nižší, než je tomu u komunálních odpadů (cca 48 %). Jednodruhové plasty z výrob jsou charakterem vedlejšími produkty a jsou přímo využívány do výroby plastových výrobků. Kvalitní jsou také obalové plasty jedná se zejména o jednodruhové fólie. Tyto plasty jsou velmi kvalitní, jsou jen minimálně upravovány. Jsou využívány nejčastěji na

114 výrobu plastových regranulátů. Ostatní plastové odpady jsou většinou směsí odpadů s podobnými vlastnostmi jako komunální plasty. Plastové odpady od původců mají také výrazně jiné složení než odpady komunální převládají obalové fólie. Složení opět zohledňuje nejčastěji obchodované skupiny plastů v ČR. Fólie transparentní (HDPE) 5865 % Fólie barevná (HDPE) 1825 % Duté plasty (směs PE, PP, PS, PET apod.) 1115 % Tříděný sběr plastů v obcích Plastové odpady jsou vůbec nejrozšířenější komoditou, která je sbírána v rámci komunálních systémů tříděného sběru. I když nemají takovou historii jako např. sběr papíru nebo skla, jsou objemově nejvýznamnější částí využitelných komunálních odpadů. Systém sběru se začal rozvíjet až v 90. letech s nástupem PET lahví na český trh. Plasty jsou ve většině obcí sbírány jako směs obalových plastů a plastových výrobků. Tento způsob sběru podporuje také systém EKOKOM, který tak zajišťuje dostatečnou míru recyklace plastových obalů v ČR. Některé obce na základě doporučení svozových firem sbírají pouze PET lahve. Ty jsou sice ekonomicky zajímavou komoditou, ale vzhledem k recyklačním cílům zákona o obalech a evropské směrnice o odpadech, pouze jejich sběr nezaručí plnění těchto cílů. Počty obcí, ve kterých jsou sbírány plastové odpady, ukazuje tabulka č.24. Tabulka 24 Obce se sběrem plastových odpadů v ČR rok komodita Počet obcí Počet obyvatel Počet obcí Počet obyvatel Počet obcí Počet obyvatel plasty ,143 mil ,305 mil , 400 mil. Zdroj: EKOKOM, a.s. (2010) Plasty jsou sbírány v obcích především do nádobových systémů sběru (91 % všeho sebraného množství). Pro sběr jsou používány nejčastěji nádoby s horním výsypem (1100 l), i když podle zkušeností svozových firem je většinou kvalita vyšší z kontejnerů s horním výsypem. Pytlový sběr je využíván asi ve 23 % obcí pro cca 7 % z celkového množství plastových odpadů. Ostatní způsoby sběru jsou pro plasty méně významné (sběr ve sběrných dvorech, školní sběry apod.). Míra recyklace komunálních plastových odpadů je vysoká (kolem 50 %) a v oblasti sběru a recyklace obalových plastových odpadů patří ČR v evropské špičce. I přesto je v komunálním odpadu velký potenciál pro získání dalších plastů vhodných k recyklaci, pokud to však vlastnosti komunálních plastů umožňují.

115 Kvalita plastových odpadů z obcí je obecně nižší, než je tomu u jiných zdrojů. V plastových odpadech z obcí je obsažena příměs ostatních neplastových odpadů a technologicky nezpracovatelných plastů. Množství příměsí se pohybuje mezi 1425 %. V souvislosti s komunálními plasty je potřeba zmínit jejich vysoký potenciál pro energetické využití ať už samostatně nebo jako složka směsných komunálních odpadů. Ostatní zdroje Patří sem zejména pneumatiky a plasty získané demontáží autovraků a elektrozařízení. Tyto odpady budou řešeny při zpracování samostatných kapitol Elektrozařízení, Autovraky, Pneumatiky. Úprava plastových odpadů na druhotnou surovinu Úprava (dotřídění, čištění, další úprava a balení) plastových odpadů dle požadavků konečných zpracovatelů je realizována buď přímo u zdroje vzniku plastů (pokud to jejich kvalita umožňuje) nebo na dotřiďovacích linkách. Úprava plastových odpadů z průmyslu, komerční sféry a kanceláří Při výrobě plastových výrobků vznikají vedlejší produkty, které lze zařadit přímo do skupiny druhotných surovin. Obvykle není třeba žádných dalších úprav materiálu (kromě např. balení kvůli přepravě) pro recyklaci přímo ve výrobách. Tyto úpravy si zajišťují průmyslové zdroje samy nebo si sjednávají službu u servisních (odpadových nebo sběrných) společností. Plastové odpady z obchodů nebo průmyslu (přepravní, skupinové, spotřebitelské obaly apod.), se shromažďují přímo v obchodech nebo podnicích a úpravu tj. dotřídění a lisování zajišťují servisní (odpadové nebo sběrové) společnosti. Plastové odpady v kancelářských provozech jsou sbírány spíše ojediněle a to podle možností pronajímatele budov. Další nakládání s plastovými odpady zajišťují servisní organizace (úklidové a svozové firmy). Úprava plastových odpadů z obecních systémů Plastové odpady získávané v rámci komunálních systémů sběru jsou značně nekvalitní a většinou obsahují vyšší podíl příměsí, než je tomu u papíru nebo skla. Vzhledem k nižší kvalitě sběru je tudíž nezbytné dotřídění, odstranění nežádoucích složek a úprava pro přepravu plastů ke konečnému zpracování. Úprava plastů probíhá na dotřiďovacích linkách. Jedná se vesměs o poloautomatické linky s ručním dotříděním hlavních skupin obchodovatelných plastů. Zařízení pro úpravu plastových odpadů Dotřiďovací linky jsou ve většině případů provozovány jako kombinovaná zařízení na dotřídění a další úpravu plastových a papírových odpadů. V současné době je v ČR provozováno 112 zařízení, přičemž

116 v 16 % případů se jedná o dotřiďovací linky zaměřené pouze na dotřídění plastů. Ostatní zařízení jsou víceúčelová slouží k dotřídění papíru a plastů (případně nápojových kartonů). Na dotřiďovacích linkách se plastové odpady třídí zejména na PET barevné, PET čiré, fólie barevné, fólie čiré, duté plasty, směsné plasty a směs pro výrobu alternativních paliv. Větší zařízení shromažďují odděleně pěnový polystyren. Rozsah dotřiďovaných skupin plastů závisí na poptávce trhu a ekonomické výhodnosti pro konkrétního provozovatele zařízení. Stávající provozovaná zařízení dotřiďovací linky na úpravu plastových odpadů jsou uvedena na obrázku č.25. Podrobnější informace o dotřiďovacích linkách jsou uvedeny v příloze č.4. Obrázek 25 Upravované komodity na jednotlivých dotřiďovacích linkách Zdroj: Aktualizace Strategie rozvoje nakládání v obcích a městech ČR (2011) 3.3 Obchodování s plasty Obchod s upravenými plasty probíhá většinou mezi úpravci a konečnými zpracovateli a to buď přímo, nebo prostřednictvím obchodních organizací, které zajišťují prodej plastů i mimo území ČR. Obchodovatelnost plastů závisí na jejich vlastnostech a celkové kvalitě suroviny. Z hlediska poptávky na trhu je nutné rozdělit plastové odpady na jednodruhové a směsné (vícedruhové) plasty. Jednodruhové plasty jsou poměrně dobře obchodovatelné, jejich cena závisí opět obdobně jako u papíru na poptávce. Mezi trvale poptávané druhy patří PET lahve roztříděné podle barev, přičemž vyšší cena je stanovena pro čiré lahve, které jsou výhodnější z hlediska dalšího použití regranulátu.

117 Dále jsou to čiré a případně barevné fólie a duté plasty. Ekonomicky nezajímavé s nízkou poptávkou jsou směsné plasty. České upravené plasty se vyznačují dobrou kvalitou a jsou poptávány a nakupovány zahraničními zpracovateli, kteří jsou schopni nabídnout často zajímavější cenu než tuzemští zpracovatelé. Exportuje se tedy značná část PET lahví (v podobě slisovaných lahví, praných i nepraných flakes), některé fólie a duté plasty a speciální druhy plastů (ABS plasty z automobilů apod.). Obchodovatelnost plastů je omezena částečně přepravními vzdálenostmi. Doprava plastů je vzhledem k nízkým objemovým hmotnostem značně neekonomická. Druhy obchodovaného upraveného plastu k recyklaci Pro plastové odpady není k dispozici žádná technická oborová norma, která by vymezila požadované vlastnosti plastů, aby mohly být obchodovatelné a využitelné. Je to způsobeno především tím, že obor zpracování a využití plastů je velmi široký s použitím různých technologií. Podmínky pro obchodování s plasty jsou stanovovány konkrétními odběrateli a to zejména podle technologie konečného zpracování. Vesměs se jedná o podmínky stanovující složení plastů, podílů příměsí, případně vlhkosti a velikosti lisovaných balíků. U stanovování kvalitativních požadavků plastů pro recyklaci (DS) hraje rovněž důležitou roli jeho původ a to nejen z hlediska jednodruhovosti, ale i z hlediska jejich čistoty. V ČR jsou nejběžnějšími plasty pro recyklaci / DS následující druhy : PET lahve / obaly PET lahve od nápojů (mohou obsahovat pouze zbytky nápojů, etiket, lepidla a víček) + ostatní jednodruhové obaly PET nejlépe roztříděné podle barev. Barvy čirá, modrá, zelená, hnědá a ostatní (žlutá, oranžová) Vlhkost max. 5 % Cizí nečistoty PET lahve / obaly nesmí obsahovat jiné druhy plastů, nesmí být znečištěné nebezpečnými odpady a ostatními odpady (např. komunální odpady, kovy, sklo, nápojové kartony, papír, dřevo, atd.) Balení a značení PET lahve / obaly musí být slisovány do balíků nejlépe odděleně po barvách, zajištěny drátem nebo jiným vázacím prostředkem bez kartonů či jiných materiálů. Každý balík musí být řádně označen štítkem s popisem druhu upraveného odpadu, váhy a názvem dodavatele. Směsné plasty 1. Směsný plast velkorozměrový Duté plastové předměty obsahu větším než 5 l (sudy, lahve, kanystry, nádoby, vědra apod.)

118 Plastové výrobky nad rozměr 40 cm (přepravky, obaly, palety, kryty, trubky a jiné výrobky a jejich díly) Čistota materiálu Minimálně 98 % plastových předmětů dle popisu (nejvýše 10 % obalů z PET), maximálně 2 % balastní látky: (dřevo, papír, hadry, nápojové kartony, plastové výrobky z PVC (linoleum, tapety, hračky, trubky apod.), výrobky z termosetů, PUR pěny (molitan)). Nežádoucí příměsi Materiál nesmí obsahovat: kovové, skleněné, keramické předměty, kameny, beton apod., plastové výrobky s kovovými díly nebo zálisky, kabely všeho druhu, plastové materiály černé barvy Balení a značení Slisované balíky různých rozměrů. Každý balík musí být řádně označen štítkem s popisem druhu upraveného odpadu, váhy a názvem dodavatele 2. Směsný plast drobná frakce Duté plastové předměty do obsahu 5 l (lahve, kanystry od nápojů, pochutin, kosmetických přípravků, pracích, čistících, avivážních a jiných prostředků a přípravků bytové chemie); kelímky, vědra, nádoby do obsahu 5 l a stolní a kuchyňské náčiní z plastů; plastové části hraček, domácích spotřebičů, přepravek a jiných výrobků. Části obalů a výrobky z pěnového polystyrenu, polyethylenu a polypropylenu. Rozměr výrobků nesmí být větší než 40 cm. Čistota materiálu Minimálně 98 % plastových předmětů dle popisu (nejvýše 10 % obalů z PET); maximálně 2 % balastní látky (dřevo, papír, hadry, nápojové kartony, plastové výrobky z PVC (linoleum, tapety, hračky, trubky apod.), výrobky z termosetů, PUR pěny (molitan)). Materiál nesmí obsahovat kovové, skleněné, keramické předměty, kameny, beton apod., plastové výrobky s kovovými díly nebo zálisky, kabely všeho druhu, plastové materiály černé barvy. Balení a značení Slisované balíky různých rozměrů. Každý balík musí být řádně označen štítkem s popisem druhu upraveného odpadu, váhy a názvem dodavatele. Fólie Všechny typy fólií vyrobených z PE, PP, jejich kopolymerů včetně vícevrstevných fólií (kombinovaných), rozměrů větších než DIN A4, nebo fólie s potiskem. Fólie všeho druhu a určení včetně fólií smršťovacích a výrobků z nich. Odnosné tašky, pytle všech velikostí, obaly pro nejrůznější účely. V některých případech i výrobky z pěnového PE a PP. Čistota materiálu Minimálně 96 % plastových fólií dle popisu, dodávané roztříděné na transparentní a směs barevných fólií; maximálně 2 % ostatní plastové předměty kromě výrobků z PVC, PUR pěny (molitanu) a výrobků z termosetů. Fólie nesmí být znečištěné nebezpečnými odpady a ostatními odpady (např. komunální odpady, kovy, sklo, nápojové kartony, papír, dřevo, atd.).

119 Balení a značení Slisované balíky různých rozměrů. Každý balík musí být řádně označen štítkem s popisem druhu upraveného odpadu, váhy a názvem dodavatele Polystyren Všechny typy PS musí být rozděleny dle druhů tříštivý PS, pěnový PS atd. a dle barev. Čistota materiálu PS musí být dodáván čistý, neznečištěný nebezpečnými odpady a ostatními odpady (např. komunální odpady, kovy, sklo, nápojové kartony, papír, dřevo, atd.). Balení a označování PS se dodává buď volně ložený do přepravních prostředků (např. Bigbag) nebo slisovaný do balíků. Každý balík musí být řádně označen štítkem s popisem druhu upraveného odpadu, váhy a názvem dodavatele. Duté plastové obaly Duté plastové předměty do obsahu 5 l (lahve, kanystry od nápojů, pochutin, kosmetických přípravků, pracích, čistících, avivážních a jiných prostředků a přípravků bytové chemie) z materiálu HDPE, případně PP. Čistota materiálu Minimálně 96 % dutých plastových předmětů dle popisu, Maximálně 2 % ostatní plastové předměty kromě výrobků z PVC, PUR pěny (molitanu) a výrobků z termosetů. Duté plasty nesmí být znečištěné nebezpečnými odpady a ostatními odpady (např. komunální odpady, kovy, sklo, nápojové kartony, papír, dřevo, atd.) Balení a označování Slisované balíky různých rozměrů. Každý balík musí být řádně označen štítkem s popisem druhu upraveného odpadu, váhy a názvem dodavatele Průmyslové plasty a plasty z výrob Největší podíl tvoří jednodruhové technické plasty (hlavně termoplasty) z výrob a průmyslu, jako jsou Tvrdý PVC, Měkčený PVC, HDPE, LDPE, LLDPE, PP, PP/EPDM, PS, ABS, CA, PA, POM, PC, PMMA plexisklo a další v podobě odstřiků, zmetků, odřezů, výseků, vyřazených elektrosoučástí a dílů z automobilového průmyslu atd.. Protože se jedná o nejkvalitnější surovinu, která má výrazně pozitivní hodnotu na trhu s DS, jen těžko lze odhadnout skutečná množství jednotlivých druhů plastů. Výstupní surovina musí splňovat přejímací podmínky jednotlivých tuzemských a zahraničních zpracovatelů. Základní popis Jedná se hlavně o termoplasty z průmyslových a ostatních výrob jako jsou PET, PP, PE, PP/EPDM, PS, ABS, PUR, PC, PA, PVC kdy základní podmínkou je zachování jednodruhovosti příslušného plastu. Jednodruhovost je kontrolována metodou tzv. měřením indexu toku, kterým lze rovněž zjistit např. nadlimitní množství modifikací nebo příměsí (např. stabilizátorů, ustalovačů a pěnidel, atd.), které by za určitých podmínek mohly negativně ovlivnit vlastnosti příslušné druhotné suroviny při recyklaci. Barva Dle výskytu Vlhkost max. 5 %

120 Cizí nečistoty Jednodruhové plasty nesmí obsahovat jiné druhy plastů, nesmí být znečištěné nebezpečnými odpady a ostatními odpady (např. komunální odpady atd.). V závislosti na přejímacích podmínkách (technologiích) zpracovatele mohou plasty obsahovat určitý podíl jiných látek v podobě plnidel, nebo ustalovačů, ve výjimečných případech i kovů (platí u plastů z automobilového nebo elektroprůmyslu). Balení a značení Nejčastějšími přepravními prostředky jsou Bigbag, klece, bedny atd., tam kde jsou plasty shromažďovány v dílů, drtí, popř. lisované do balíků atd. Každý přepravní prostředek musí být řádně označen štítkem s popisem druhu upraveného odpadu, váhy a názvem dodavatele. Možnosti recyklace a jiných forem využití upravených plastů Upravené plasty využívají do svých výrob: Výrobci nových plastových výrobků Výrobci fólií Výrobci preforem nápojových obalů Výrobci silonových a umělých vláken Výrobci výrobků ze směsných plastů Stavební průmysl (plastbetony a jiné povrchy) Pro tyto účely se používají především jednopruhové plasty s homogenními vlastnosti. Plasty se přepracovávají na regranuláty, které slouží jako náhrada granulátů vyrobených z primárních surovin. Speciálním druhem výroby jsou vlákna, která se používají na výrobu textilií pro automobilový průmysl, zátěžové textilie, ale i pro výrobu oděvů a výplní. Samostatným druhem jsou výrobků ze směsných plastů. Používají se na ně méně kvalitní směsi plastových odpadů z dotřiďovacích zařízení. Výrobky slouží jako mobiliář, protihlukové bariéry apod. Jejich konkurenceschopnost s výrobky z primárních materiálů (beton, dřevo) je poměrně malá. Část jednopruhových plastů je obchodována mimo ČR a mimo Evropu. Velké využití nacházejí plasty na asijských trzích. K nejvýznamnějším zpracovatelům upravených plastů v ČR patří: Tabulka 25 Zpracovatelé plastů v ČR Zpracovávané materiály Obec Název PET,LDPE,PS,HDPE,PP Česká Bříza Zdeněk Kužílek PVC Plzeň Replast Produkt s.r.o. PP, PE pouze z výroby Karlovy Vary RECYPLAST CZ s.r.o.

121 PET Modřice PETKA CZ, a.s. Směs Hrušky NHRecycling CZ s.r.o. P, S, F, Lázně Bohdaneč Transform a.s. Lázně Bohdaneč Folie,PET Ostrava OZO Ostrava s.r.o. Folie,PET Mosty u Jablunkova ACFCz, spol. s r.o. Folie,PET Nový Bohumín EXELSIOR GROUP s. r. o. Folie,PET Chuchelná PF PLASTY CZ s.r.o. drcení plastového odpadu, regranulace plastového odpadu Bruntál KARLA spol. s r. o. Folie, HDPE Bruntál Alfa Plastik, a.s. PET Zlaté Hory EMPAX ECO s.r.o. Směs Nová Hradečná MOSEV plast, s. r. o. polystyrénového odpadu Zašová SEPAS a.s. Směs, folie Kostelany nad Moravou Puruplast, a.s. HDPE, PP Modletice Ekoplastik s.r.o. PET,LDPE,PS,HDPE,PVC,PP Třebestovice WANSIDA Int.s.r.o PE folie Slapy nad Vltavou TEMPLAST s.r.o PET,LDPE,PS,HDPE,PP Praha 5, Zbraslav RESTAP CZ s.r.o. PET, předlis Jílové u Prahy Plastic Technologies & Products s.r.o. LLDPE, LDPE Mnichovice JTC Mnichovice s.r.o. Folie Lety u Dobřichovic LUTEX Prague s.r.o. PE fólie Čerčany REOPLAST spol. s r.o PE fólie Teplice REMODEL s.r.o. PS Hořice Polygroup cz, s.r.o. PP, HDPE, PS, ABS, PC Braňany KAMAplast s.r.o. PP, HDPE, LLDPE Bruntál Uniflex Moravia s.r.o. PS Ostrava Ekostyren s.r.o. Zdroj: EKOKOM, a.s. (2010)

122 Zpracováním plastů se zabývají na českém trhu desítky firem podle aktuální poptávky konečných výrobků a cen primárních a druhotných surovin. Většina z nich se ale specializuje na zpracování plastů z průmyslu a z komerčních zdrojů. Prognóza vývoje trhu plastových odpadů a upravených plastů Evropa nemá dostatek nástrojů k podpoře spotřeby druhotných surovin vyrobených z plastů. Zvláště u některých druhů plastů je jejich recyklace spíše módní či politickou záležitostí, která nemá nic společného s ekonomikou a reálným trhem. Velká část evropských plastů je obchodována na asijské trhy evropská recyklace plastů je na tedy závislá. Výjimkou není samozřejmě ani trh v ČR. Plasty se vyrábějí jako jeden z produktů zpracování ropy. Primární plasty jsou dobře dostupné a v řadě případů vykazují lepší technické a technologické vlastnosti než upravené plasty z odpadů. Poptávka po druhotných plastech je dána jejich cenou, která je díky různým dotačním politikám jednotlivých států (viz. směrnice o obalech) příznivější, než 100 % použití primární suroviny. Spotřeba plastů se podle všech odhadovaných trendů bude i nadále rozvíjet. Rozsah využití druhotných surovin bude záviset na kvalitativních vlastnostech a zejména ceně. Na druhé straně lze očekávat stejně jako u ostatních komodit nárůst množství vytříděných plastových odpadů z obcí (v souvislosti s novými cíli na recyklaci komunálních odpadů dle evropské směrnice o odpadech a předpokládanou změnou cílů směrnice o obalech) a tím i množství upravených plastů vhodných pro další využití ve výrobě. Nabídka upravených plastových odpadů na trhu by se měla do budoucna výrazně zvýšit v rámci celé Evropy a to vzhledem k cílům definovaným až do roku Některé státy v současné době upravují způsoby využití sbíraných plastových odpadů (např. Rakousko). U plastových odpadů vhodných k recyklaci se soustřeďují na ty druhy plastů, u kterých existuje trvalá poptávka konečných zpracovatelů (jedná se především o PET, příp. některé druhy fólií.). Ostatní druhy plastů se budou používat na výrobu paliv nebo se bude využívat jejich energetický potenciál ve spalovacích technologiích s využitím energie. Tento trend by se měl projevit do budoucna i v ČR, i když v současné době je recyklace většiny druhů plastů na velmi vysoké úrovni. Hlavní faktory ovlivňující trh s plasty Ekonomické faktory Základním faktorem, který ovlivňuje využití druhotných surovin, je samotná poptávka po konečných výrobcích z plastů a jejich spotřeba. V tomto ohledu mají plasty jako jedna z mála komodit výhodu, protože jejich spotřeba s rozvojem nových materiálů neustále narůstá. Hlavním ekonomickým faktorem je bezesporu cena druhotné suroviny. Ta je s ohledem na uměle vytvořené prostředí v Evropě pro konečné zpracovatele příznivá. Přitom náklady na sběr a následnou úpravu plastových odpadů jsou vůbec nejvyšší z všech komodit. Právě tyto náklady jsou z velké části hrazeny obalovým průmyslem a také komunální sférou. Otázkou je, zda se při rozvoji dalších

123 technologií pro využití plastů včetně energetického využití, nestane recyklace plastů spíše ekonomickou přítěží. Právní rámec Použití druhotných surovin ve výrobě je usměrněno právním rámcem každého státu. Všeobecně je ale nutné poznamenat, že státy EU mají vymezeny striktní podmínky pro produkci druhotných surovin. Množství sebraných odpadů a z nich vyrobených druhotných surovin ovlivňuje především rámcová směrnice o obalech a nyní i směrnice o odpadech a další směrnice zaměřené na zpětný odběr výrobků. Právní normy jednotlivých států zajišťují tedy min. do roku 2010 plynulý nárůst nabídky druhotných surovin. Spotřeba druhotných surovin ve výrobě je naopak právními normami podpořena velmi omezeně a to např. požadovaným podílem recyklátu v některých výrobcích a některými ekonomickými nástroji (emisní povolenky apod.). Faktory společenské a ochrana životního prostředí Tyto faktory nabývají s konceptem evropské recyklační společnosti a požadavky na environmentální odpovědnost výrobců na významu. Environmentální charakteristika podniku může být dobrým marketingovým nástrojem pro následný prodej výrobků. U plastů je však použitelnost tohoto marketingového nástroje sporná. Plasty a jejich recykláty nejsou obecně vnímány pozitivně jako např. sklo nebo papír a pro lidi zůstávají odpadem a něčím, z čeho se dají vyrábět jen méně kvalitní výrobky. Zde je potřeba tuto pozici plastů zvrátit cílenou komunikací s obyvatelstvem. Environmentální aspekt je dobrý pro výrobce, které se prezentuje ekologicky příznivou výrobou a snížením emisí do životního prostředí. Identifikace bariér pro vyšší využívání plastů Spotřeba upravených plastů není žádným způsobem podporována a to ani na úrovni státu a veřejného sektoru. Stát má zájem na zvýšení množství vytříděných plastových odpadů, ale konečné využití výrobků zejména z méně atraktivních plastů nijak nepodporuje (např. využití protihlukových bariér ze směsných plastů). Systémy třídění a úpravy plastů jsou velmi nákladné a zatěžují ekonomiku odpadového hospodářství obcí a potažmo i obalového průmyslu, který zajišťuje zpětný odběr a využití plastových obalových odpadů. Způsoby nakládání s nevyužitými materiály Plasty z odděleného sběru jsou většinou recyklovány. Podle údajů ISOH bylo v r.2009 skládkováno cca 38 tis. plastových odpadů, přičemž téměř 65 % z tohoto množství tvořily odpady z plastikářských výrob.

124 Část plastů zůstává samozřejmě ve směsném komunálním odpadu. Oddělený sběr v obcích se neustále zvyšuje, i když trend je již výrazně pomalejší, než tomu bylo v předkrizových letech. Účinnost sběru plastů je v ČR ve srovnání s ostatními evropskými státy velmi vysoká. Část plastů je využito energeticky ve spalovnách komunálních odpadů a jako alternativní paliva v cementárnách a dalších provozech. Materiálový tok plastů v ČR Vyčíslení materiálového toku plastů v ČR je sestaveno na základě údajů hlavních zpracovatelů a AOS EKOKOM, a.s. Údaje k materiálovému toku jsou nedostatečné a je potřeba je doplnit ve spolupráci se zpracovateli a obchodními firmami. Spotřeba plastů Spotřeba plastů v ČR za rok celkem cca 1 mil. tun (rok 2009) Spotřeba obalových plastů v ČR cca 190 tis. tun (EKOKOM) Kapacita zpracovatelů upravených plastů Plasty jsou velmi dobře obchodovatelnou komoditou a jejich zpracovatelské kapacity závisí na vývoji poptávky v rámci světových trhů. Proto uvádíme kapacity v době zpracování studie známé. Jedná se o kapacity pro zpracování hlavních skupin plastů získaných především z odděleného sběru. Zpracovatelé PET cca 55 tis. t/rok flakes + regranulát Zpracovatelé fólií cca 20 tis. t/rok Zpracovatelé směsných plastů cca 13 tis.t/rok Kapacita pro energetické využití plastů Spalovny KO (ZEVO) energeticky využívají směsný komunální odpad, který obsahuje také podíl plastů. V roce 2009 disponovaly spalovny celkovou kapacitou 646 tis. t (CENIA, 2010). V roce 2009 bylo energeticky využito 217 tis. t směsných komunálních odpadů. Dle rozborů směsných komunálních odpadů tvoří plasty cca 11 %. Plasty jsou také využívány při výrobě alternativních paliv určených především pro cementárny. Množství plastů obsažených v těchto palivech není známo. Produkce upravených plastů Produkce upravených obalových a komunálních plastů v ČR Import upravených plastů Není známo cca 82 tis. tun (rok 2009)

125 3.4 Strategické cíle pro oblast plastů Krátkodobé cíle Vypracovat kritéria pro konec odpadu pro oblast plastů s ohledem na podmínky v České republice Při zpracování surovinové politiky státu zohlednit využití plastů pro recyklaci zejména jako náhradu primárních surovin ve výrobě nových plastů a částečné uplatnění plastů jako vysoce energetické složky odpadů (zejména směsných komunálních, méně kvalitní druhy průmyslových odpadů apod.) ve spalovacích procesech s výrobou tepla nebo energie Zajištění dostatečného rozsahu sběru plastových odpadů v obcích při spolupůsobení povinných osob podle zákona o obalech (vyšší cíle pro recyklaci plastů) Střednědobé cíle Zvyšování kvality druhotných surovin vyrobených plastů s ohledem na požadavky konečných zpracovatelů s cílem náhrady primární suroviny Vypracování dlouhodobé strategie nakládání s plastovými odpady, příp. vedlejšími produkty s ohledem na omezující faktory jejich recyklace a možnosti energetického využití a jiného využití vybraných druhů plastů Dlouhodobé cíle: Optimalizace nákladů spojených se sběrem a úpravou plastových odpadů s cílem zajistit cenové zvýhodnění sekundárních plastů oproti primárním surovinám Působení na výrobce a uživatele zejména obalů s cílem podpořit používání jednodruhových nebo snadno recyklovatelných druhů plastů s omezením nerecyklovatelných výrobků kombinovaných z více druhů materiálů Rozvoj nových technologií na využití plastových odpadů/druhotných surovin s ohledem na omezené zásoby ropy (např. výrob primárních chemických sloučenin, výroba pohonných hmot apod.) Zvýšení míry využití plastových odpadů

126 3.5 SWOT analýza Silné stránky: 1. V rámci integrovanému systému sběru je dosaženo sběru veškerého materiálu a né pouze obalů jak je tomu v jiných evropských státech. Právě díky komoditnímu sběru vykazuje tříděný sběr vysoké kvality. Tato skutečnost zajišťuje konkurenceschopnost a odbyt vytříděného plastu i za doby krizí na trhu druhotných surovin. 2. Vysoká míra recyklace obalů je dosahována díky efektivním nastavením systému EKOKOM tj. spolupráce s obcemi a subjekty nakládajícími s odpady. 3. Funkční podpora sběru a recyklace plastů ze strany obalového průmyslu je realizována prostřednictvím systému EKOKOM. Jedná se především o spolufinancování nakládání s danou tříděnou komoditou v rozsahu podílu obalové složky. 4. Dostatek úpravárenských i zpracovatelských kapacit pro některé druhy plastů znamená vysokou hustotou dotřiďovacích linek zabývajících se dotříděním plastů na obchodovatelné druhy plastů. Nevýhodou tohoto vysokého počtu zařízení pro úpravu je však jejich menší jednotková kapacita a tím i možnost vybavení vysoce výkonnými technologiemi dotřídění a úpravy odpadů. Do budoucna lze očekávat trend budování vysokokapacitních zařízení v nižší hustotě než je v současné době s vysoce výkonnými technologiemi. 5. Poměrně trvalá poptávka po některých druzích plastů je především u materiálu PET, folií, a některých tvrdých plastů díky celosvětové poptávce po těchto materiálech

127 Slabé stránky: 1. Slabá datová základna pro sledování využití DS. 2. Vysoké náklady se sběrem a úpravou plastových odpadů. Vysoké náklady se sběrem jsou dány vlastnostmi plastových odpadů, které jsou odděleně sbírány a to jejich velmi nízkou objemovou hmotností a tudíž velkou potřebou objemu nádob pro jejich primární sběr. Otázka nákladů s úpravou odpadů je závislá na kapacitě, průchodnosti a technologickém vybavení zařízení pro úpravu odpadů. Současné dotřiďovací kapacity vykazují vyšší jednotkové náklady, než lze dosáhnou u větších zařízení. Úpravárenské kapacity s kapacitou nad 3 tis. t/rok vykazují nižší náklady vztaženy na jednu zpracovanou tunu a na druhou stranu lepší odbytové podmínky vyrobených druhotných surovin. 3. Malé možnosti využití pro některé druhy plastů. Díky komoditnímu sběru všech plastů (obalů a neobalů) jsou součástí tříděného sběru také plasty, po kterých na trhu s druhotnými surovinami určenými pro materiálovou recyklaci je velmi malá poptávka. Jedná se především o kompozitní plastové obaly a výrobky, drobný plastový odpad s ne přesně definovaným materiálovým složení, či znečištěný plastový odpad. Tyto materiály však mají svůj energetický potenciál, který je možno využít. 4. Dobrá dostupnost primárních surovin. Recyklace má z hlediska hospodářství význam, pokud je ekonomicky výhodnější než vyrábět z primárních surovin a nebo v případě, že výroba z druhotných surovin zajistí vyšší nezávislost na výrobě z primárních surovin. Za současných cen ropy a její relativní dostupnosti není recyklace veškerého plastového odpadu efektivní a proto je třeba mít možnost materiálově nevyužitelné plasty energeticky využívat. Příležitosti: 1. Zvýšení spotřeby výrobků z upravených plastů. Cílem státu by měla být podpora spotřeby výrobků vyrobených z druhotných surovin. Naskýtá se více forem podpory jak administrativního charakteru, tj. v rámci veřejných zakázek podpořit jejich použití, dále pak finanční podpora. Význam pro zvýšení spotřeby výrobků s obsahem recyklátu může mít také cílená informační kampaň vyvracející obavy z používání daných výrobků. 2. Zefektivnění systému sběru a úpravy plastů. Jak již bylo uvedeno výše, postupy vedoucí ke zvýšení objemové hmotnosti sbíraných plastů, např. zmenšování objemu odkládaných odpadů a snižování množství příměsí v rámci sběru budou mít pozitivní vliv na snižování jednotkových nákladů. Na straně úpravy se jedná především o vybudování velkokapacitních zařízení na úpravu odpadů s vysokou průchodností, které dosahují výrazněn nižších jednotkových nákladů s dalším efektem a to lepšími odbytovými možnostmi a to včetně lepších cen. 3. Zavedení jiných forem využití pro ekonomicky nezajímavé druhy plastů. Tímto krokem by bylo zajištěno efektivní využití veškerého potenciálu ukrytého v plastových odpadech. Materiálově recyklovat pouze plasty, o které je na trhu zájem a tím je zajištěno jejich využití. U odpadů po kterých není poptávka z hlediska materiálové recyklace, využit jejich energetický potenciál. Hrozby: 1. Smíšený vícekomoditní sběr. V případě zavedení vícekomoditního sběru využitelných odpadů např. lehké obalové frakce dojde ke snížení kvality odděleně sbíraných odpadů (při možnosti

128 odložit více komodit do jednoho kontejneru, lze očekávat pokles důslednosti obyvatel a nárůst znečistění sbíraných odpadů, což bude mít za následek buď nárůst nákladů na dotřídění tj. výrobu kvalitní druhotné suroviny, nebo zhoršení podmínek odbytu především v dobách krizí. 2. Zvýhodnění energetického využití. V případě výrazné ekonomické podpory energetického využití může nastat situace přesunu velké části využitelných odpadů, které byly materiálově recyklovány k energetickému využití a to díky vyšším příjmům či nižším nákladům. 3. Nárůst nákladů na sběr a úpravu vyvolaný legislativními požadavky na růst recyklace a tím navýšení ceny druhotných surovin. S růstem míry recyklace rostou náklady na její zajištění. Tento růst nákladů však není přímo úměrný růstu tříděného odpadu. Čím je dosahovaná vyšší míra recyklace, tím více vzrůstají jednotkové náklady na vytřídění jedné tuny. Nastavení míry recyklace musí být v souladu s potenciální poptávkou po daných komoditách, aby se netřídilo více než je trh schopen v dlouhodobém horizontu absorbovat. 4. Nárůst kvalitativních požadavků na výrobky znemožní použití druhotných surovin. S rostoucí mírou recyklace plastových odpadů bude vzrůstat podíl recyklátu v koncových výrobcích, pokud nebudou vyvíjeny nové a nové aplikace může být zhoršena jejich kvalita. 3.6 Datová základna Údaje pro sledování využití upravených plastů ve výrobách jsou velmi omezené. Souhrnně nejsou data nikde shromážděna. Část údajů lze vysledovat v evidenci AOS EKOKOM. ISOH poskytuje pouze orientační data o produkci jednotlivých druhů plastových odpadů. 3.7 Shrnutí Většina plastů je dobře recyklovatelným materiálem. Trvalá poptávka existuje po jednodruhových plastech z komerční sféry a po PET z komunálního sběru. Ostatní druhy plastů mají omezené možnosti recyklace V ČR je dostatečně rozvinutá sběrná síť na plastové odpady v obcích. V ČR je dostatek kapacit zařízení na úpravu všech plastových odpadů a pro konečné zpracování vybraných druhů plastů Nevýhodou jsou vysoké náklady na sběr a úpravu, které prodražují odpadové hospodářství obcí a navyšují náklady obalového průmyslu Do budoucna je nutné stanovit strategii s rozsahem recyklace a dalšího využití plastů a to včetně energetického využití

129

130 4 4.1 Kovy Původ kovů a jejich složení Prvků zařazených mezi kovy je velké množství (viz periodická tabulka prvků). Jedny z nejdůležitějších a v průmyslu nejužívanějších technických slitin jsou ty, v nichž převládá železo. Jsou to slitiny železa s uhlíkem a jinými prvky, požívanými v technické praxi. Tuzemské normy označují kovy (oceli, šedé litiny, neželezné kovy a slitiny) číselně a rovněž i barevně dle příslušných norem ČSN. Základní typy kovů jsou následující: Ocel je slitina železa s uhlíkem (do 2,14 %) a doprovodnými prvky (Mn, Si, P, S, Cu), které se dostaly do oceli při výrobě. Kromě doprovodných prvků obsahují některé oceli prvky přísadové (úmyslně přidané) jako je Cr, W, Mo, V, Ni aj. Oceli se dále rozdělují dle způsobu výroby, použití a chemického složení. Šedá litina (slévárenské slitiny železa s uhlíkem) je slitina železa s uhlíkem, křemíkem, manganem a dalšími prvky, v níž množství uhlíku přesahuje hodnotu (2,14), přičemž převážná část uhlíku je vyloučena jako lupínkový grafit. Podle chemického složení se litiny dělí na nelegované a legované včetně zvláštních slitin železa na odlitky. Neželezné kovy a jejich slitiny (barevné kovy) jsou ostatní technické neželezné kovy a útvary složené z několika neželezných kovů a prvků, které tvoří v tuhém stavu soudržný celek. Drahé kovy (vzácné kovy) zlato, stříbro atd. Ocel a litina Při výrobě surového železa, které je základní surovinou pro další výrobu oceli a litiny se používají neobnovitelné primární suroviny v podobě rudy, koksu a struskotvorné přísady zejména vápenec a dolomit. Pro výrobu se využívá technologie vysoké pece. Výroba oceli (zkujňování železa) spočívá především ve snižování obsahu uhlíku vzdušným kyslíkem v kyslíkových konvertorech, nebo přidáním oxidu železa (rudy nebo železného šrotu) v nístějových pecích (proces SiemensůvMartinův). Speciální oceli se vyrábějí v elektrických pecích. Litina se vyrábí v kuplovnách přetavováním šedého surového železa, vratného materiálu ze sléváren a odpadového materiálu ze sběru a odpadové oceli (železného šrotu). Vzhledem k intenzivnímu vytěžování využitelných přírodních zdrojů všech nerostných surovin dochází k výraznému ztenčování jejich zásob, což vede k tomu, že jsme nuceni zpracovávat i méně kvalitní a z hlediska výtěžnosti chudé rudy. To má za následek skokové navýšení nákladů na jejich zpracování a i proto dochází k omezování (až k zastavení) tzv. prvovýroby při výrobě surového železa/neželezných kovů a upřednostnění maximálního využívání kovového šrotu / kovových odpadů.

131 Nahrazením železných rud kovovým šrotem při výrobě oceli a litiny dosáhneme následujícího (viz obr. 26): snížení spotřeby energií o cca 80 % snížení nákladů při výrobě (odpadají náklady na těžbu, úpravu a přepravu rud použitím 1 t upraveného ocelového šrotu v hutích se uspoří nejméně 2t železné rudy, až 0,5 t hutnického koksu a asi 0,4 t vápence) ekologičtější provoz snížení (omezení) emisí CO2 (do roku 2020 mají průmyslové podniky snížit emise CO2 oproti roku 2005 o 21,2 %, přičemž při výrobě ze šrotu dochází ke snížení emisí CO2 o cca 1 t na 1 t vyrobené oceli. snížení emisí tuhých znečišťujících látek, kysličníku siřičitého a kysličníku dusíku, pro něž jsou přijímány stále nižší emisní limity pro emise do ovzduší. Neželezné kovy a jejich slitiny Při výrobě neželezných kovů se používají neobnovitelné primární suroviny v podobě rudy, kdy se jednotlivé způsoby technologické postupy mohou lišit. Např. k získání hliníku (Al) z rudy (ta obsahuje oxid hlinitý, oxid železitý, křemík, titan a vanad) se používá 40% hydroxid sodný (louh), kdy tato látka dokáže rozpustit oxid hlinitý a z rudy jej ta extrahuje (ostatní složky/prvky zůstanou v odpadním kalu). V ČR již nedochází k výrobě neželezných kovů z rudy, producenti využívají pouze polotovary z primárních výrob a odpady / šroty neželezných kovů. Nahrazením rud šrotem/odpadem neželezných kovů při výrobě neželezných kovů dosáhneme následujícího (viz. obr. 26): snížení spotřeby energií o min. 90 % snížení nákladů při výrobě (odpadají náklady na těžbu, úpravu a přepravu rud) ekologičtější provoz snížení (omezení) emisí CO2, tuhých znečišťujících látek, kysličníku siřičitého a kysličníku dusíku, pro něž jsou přijímány stále nižší emisní limity pro emise do ovzduší. snížení produkce nebezpečných látek/odpadů např. kalů, louhů atd.

132 Obrázek 26 Úspora nákladů při výrobě kovů ze šrotu/odpadu (v %) Zdroj: Geodex Mineralls (2010) U komodity kovy se řídí výroba, odpady respektive jejich zatřiďování, sběr, úprava, kvalitativní požadavky i konečné zpracování příslušnými zákony, nařízeními, vyhláškami, předpisy a normami. Základním z nich v této oblasti je Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů. Pro úpravu a zpracování ocelového a litinového odpadu platí norma ČSN Ocelový a litinový šrot jako druhotná surovina je recyklovatelný téměř ze 100 %. Pro použití šrotu v metalurgických recyklačních procesech musí odpovídat požadavkům na vsázkyschopnost, musí odpovídat třídě šrotu dle platných tuzemských / zahraničních norem, popřípadě regionálním, odvětvovým nebo podnikovým předpisům. Ty stanovují zejména jeho velikost, maximální povolené obsahy nečistot či přísad, měrnou hmotnost atd. Obecně platí, že nesmí obsahovat nebezpečné látky (oleje, maziva), nesmí být znečištěn radionuklidy, nesmí obsahovat tlakové nádoby a uzavřené nebo nedostatečně otevřené nádoby (nebezpečí výbuchu při zpracování). Pro úpravu a zpracování odpadů neželezných kovů a jejich slitin platí norma ČSN Úprava těchto materiálů v podstatě odpovídá technologicky způsobům úpravy u železného šrotu s vyšším podílem ruční práce při rozebírání strojů a přístrojů s obsahem těchto kovů. Pokud jde o úpravu odpadů s obsahem kovů na druhotnou surovinu, řídí se požadavky na vstupní surovinu do výrobního procesu. Jedná o kombinace postupů, které zajistí požadované vlastnosti druhotné suroviny, tj. separaci, třídění, úpravu velikosti částic, homogenizaci, zkusovění. Obě výše uvedené normy stanovují všeobecné zásady pro nákup, třídění, skladování, dodávání, evidenci, kontrolu, dopravu, vzorkování, zkoušení a prověřování odpadů železných a neželezných kovů a jejich slitin podle chemického složení, tvarů a rozměrů. Pro účely normy ČSN se používají následující:

133 Definice odpadu: ocelový odpad nový a starý odpad legovaných a nelegovaných ocelí litinový odpad nový a starý odpad legovaných a nelegovaných litin nový odpad vzniká při výrobě ocelí a litin nebo při zpracování jejich polotovarů na finální výrobky; je bez příměsí, má charakter materiálu z něhož vznikl vratný odpad nový odpad, který vzniká a spotřebovává se při ocelárenské a slévárenské výrobě vsázkové ingoty nový odpad, určený pro vsázku do ocelárenských pecí; je vyroben přetavením ocelového odpadu; přetavením se homogenizuje chemické složení starý odpad odpad vyřazených výrobků a jejich částí legovaný odpad odpad obsahující využitelná množství legujících prvků, Kategorie odpadu: třída odpadu rozlišuje a zařazuje ocelový a litinový odpad podle chemického složení druh odpadu rozlišuje a zařazuje ocelový a litinový odpad podle tvaru, rozměrů nebo hmotnosti jednotlivých kusů (ukázka viz tab. 3), Definice doplňující: dodávka množství odpadu dodávané jednorázově a doložené jedním dodacím listem nebo dokladem o kvalitě reprezentativní vzorek vzorek, který v požadované míře odráží sledované vlastnosti vzorkovaného celku dílčí vzorek vzorek odebraný jednorázově ze vzorkovaného celku, tj. dodávky znak kvality obsah prvku (prvků), který je určující pro zařazení odpadu do deklarované třídy stratifikované vzorkování postup zjišťování znaku (znaků) kvality dodávky; dodávka se nejprve rozdělí na oblasti vymezené prostorem případně i časem, z jednotlivých oblastí se odebírají dílčí vzorky pro sestavení reprezentativního vzorku příměs materiál, který svým chemickým složením neodpovídá chemickému složení ocelí nebo litin; je nežádoucí z hlediska optimálního využití ocelového a litinového odpadu nebo toto zpracování znemožňuje. Hospodárné využití kovového odpadu v ocelárenských provozech je podmíněno vhodnou rozměrovou úpravou, jeho roztříděním a vyčištěním. Ruční úprava kovového odpadu stále více ustupuje strojním úpravám, které jsou podstatně produktivnější. Výběr optimální předúpravy zásadně ovlivňuje další zpracovatelnost kovového odpadu. Vhodná metoda závisí zejména na jeho velikosti, tvaru, chemickém složení, množství a dostupnosti využitelných složek, stupni znečištění odpadu atd. Výběr metody úpravy šrotu závisí také na jeho původu.

134 Produkce kovových odpadů dle jednotlivých zdrojů Podle zdrojů se ocelový a litinový odpad dělí do tří skupin, a to: výrobní odpad jsou zbytky surovin, vzniklé při výrobním procesu (např. při výrobě oceli, ve slévárnách, válcovnách, kovárnách, lisovnách apod.), které ztratily svou původní kvalitu a neodpovídají technickým normám, příp. výrobně nevyužívané vedlejší produkty vznikající při výrobním procesu; odpad nebývá předmětem obchodu a je bezezbytku využit ve vlastním závodě. Jedná se o nejkvalitnější surovinu, u které je známo přesné chemické složení a vlastnosti. zpracovatelský odpad vzniká v odvětvích, která zpracovávají hutní výrobky a výrobky strojírenské metalurgie, tj. během kování, lisování, obrábění, vypalování a dalšího zpracování hutních polotovarů (profilů, plechů, odlitků, výkovků); tvoří jej zbytky materiálů, jako jsou třísky, piliny, odřezky, odstřižky, neshodné výrobky (zmetky), okuje apod. amortizační odpad ostatní kovový odpad z průmyslu, ze živností a od občanů (převážně kovové odpady z obalů. Patří sem všechny vyřazené výrobní prostředky a jejich části s významným obsahem kovu, kovový odpad z demolic, vyřazená vojenská technika, vyřazené autovraky, včetně kovů získaných ze zpětného odběru elektrozařízení a kovový šrot vytříděný z komunálního odpadu. Amortizační odpad tvoří největší podíl odpadů všech kovů, tj. železných, neželezných i drahých kovů (tzv. kovový fond země). Množství amortizačního odpadu je závislé od objemu použitého kovu v jednotlivých výrobcích. Produkci kovových odpadů dle jednotlivých zdrojů bohužel nelze přesně rozlišit.

135 Tabulka 26 Produkce jednotlivých druhů kovových odpadů rozdělených dle kódů odpadu celková produkce (t/rok) Kód odpadu Katalogový název odpadu 2007 Kovové odpady Okuje z válcování Piliny a třísky železných kovů Úlet železných kovů Piliny a třísky neželezných kovů Kovové obaly Kovové obaly obsahující nebezpečnou výplňovou hmotu (např. azbest) včetně prázdných tlakových nádob Autovraky zbavené kapalin a jiných nebezpečných součástí Železné kovy Neželezné kovy Olověné akumulátory Měď, bronz, mosaz Hliník Olovo Zinek Železo a ocel Cín Směsné kovy Kovový odpad znečištěný nebezpečnými látkami Kabely neuvedené pod číslem Železné materiály získané z pevných zbytků po spalování Železné kovy Neželezné kovy Kovy CELKEM Zdroj: CENIA (2010) V tabulce jsou uvedeny veškeré kovové odpady, které jsou v ČR v rámci ohlašovací povinnosti původců evidovány. Jedná se o odpady sbírané odděleně, které jsou dále až na malé výjimky předávány k využití do kovohutí nebo jiného kovozpracujícího průmyslu. V další tabulce jsou uvedeny údaje ČSÚ o spotřebě druhotných surovin na výrobu výrobků. Statistika ČSÚ však naprosto neodpovídá skutečnosti a nezohledňuje vývozy odpadů na zpracování mimo ČR.

136 Tabulka 27 Spotřeba odpadů jako druhotných surovin na výrobu vybraných výrobků dle ČSÚ vt Tonnes Spotřeba odpadů celkem Waste consumption, total v tom: odpady s obsahem železa Waste containing ferrous metal odpady s obsahem hliníku Waste containing aluminium odpady s obsahem olova Waste containing lead odpady s obsahem mědi Waste containing copper Zdroj: ČSÚ (2010) Produkce jednotlivých druhů kovových odpadů získávaných odděleným sběrem z obcí je podstatně nižší. Tabulka 28 Sběr kovových odpadů realizovaný ve městech a větších obcích Rok nádobový a pytlový sběr jiné způsoby sběru (sběrný dvůr, výkup, mobilní sběry a jiné) , , , , , ,377 Zdroj: EKOKOM, a.s. (2010) Sběr kovových odpadů: výrobní odpad je ve většině případů bezezbytku využit ve vlastním závodě, proto je s ním nakládáno (včetně shromažďování) dle technologických postupů nebo provozních směrnic jednotlivých výrobních závodů zpracovatelský odpad je ve většině případů sbírán odděleně dle předem daných přejímacích podmínek přímo v místě vzniku většími šrotařskými společnostmi prostřednictvím velkoobjemových kontejnerů, nebo vybudovaných šrotišť/deponie.

137 amortizační odpad může být sbírán podobně jako zpracovatelský odpad, ve většině případů je sbírán prostřednictvím sběren/výkupen, sběrných dvorů, mobilních sběrů, nádobového nebo pytlového sběru Základních technologie úpravy kovových odpadů: ruční třídění a pálení lisování (paketování) stříhání drcení a mletí (tj. šrédrování ) lámání briketování granulování Železný a ocelový odpad lisujeme, stříháme, drtíme, meleme, briketujeme a železniční, tramvajové a důlní kolejnice lámeme. Litinový odpad drtíme, pálíme a ve výjimečných případech jej dělíme pyrotechnicky. Litinové třísky briketujeme. Kovové odpady na bázi neželezných kovů převážně ručně třídíme, lisujeme a stříháme. Kabely a vodiče kromě ručního zpracování na tzv. páracích zařízeních také granulujeme. Technologie pro úpravu kovového odpadu: 1. Lisování Technologie lisování je nejrozšířenější technologií. V současné době je v naší republice dostatečná kapacita. Paketovací lisy dělíme na stacionární a mobilní. Nabídka nových paketovacích lisů je technologicky vyhovující. Největším výrobcem lisů v České republice je fa ŽĎAS, a.s. Nabízí nejen paketovací lisy, ale i lisy, které jsou schopny rozměrný ocelový odpad také stříhat: paketovací lisy řady CPS 160, 320 jsou určeny pro lisování zpracovatelského odpadu (lisovny) paketovací lisy CPS 630, 1000, 1250 lisují amortizační kovový odpad a jsou určeny hlavně pro velké firmy zabývající se úpravou kovového odpadu paketovací lisy CPB 100, 200 lisují amortizační a zpracovatelský kovový odpad hlavně z barevných kovů o síle materiálu do 3 a do 5 mm paketovací lisy CPB 400, 630, 1000 lisují amortizační kovový odpad a jsou určeny pro firmy zabývající se úpravou kovového odpadu paketovací a stříhací lis CPN 400 lisuje a stříhá neskladný a rozměrný ocelový odpad (ocelové konstrukce, potrubí, čisté karoserie vozidel, amortizační kovový odpad) mobilní paketovací lis CPM 140 lisuje lehký objemný kovový odpad o síle materiálu do 4 mm, určen pro malé sběrny v místech výskytů

138 mobilní paketovací lis CPNM 400 nejen lisuje lehký objemný kovový odpad o síle do 4 mm, ale také stříhá převážně tyčový kovový odpad (do průměru 120 mm). Určen pro malé sběrny na výskytech i bez přívodu elektrické energie Kromě našeho výrobce jsou k dispozici lisovací technologie ze zahraničí. Jedná se o firmy: fa ARNOLD (Rakousko), fa EKOP (Slovinsko), fa Presmeccanica (Itálie), fa LOLLINI (Itálie) mobilní paketovací lisy, fa BONFIGLIOLI (Itálie) mobilní kontejnerové paketovací lisy, fa GORISCHEGG (Rakousko) mobilní paketovací lisy 2. Stříhání Změny v hutnictví v oblasti výroby oceli se postupně promítají v tom, že zpracování železných a ocelových šrotů v tandemových pecích postupně zaniká. Výroba velkých paketů na velkých lisech je na ústupu. Roste zájem o stříhaný kovový odpad. V České republice vyrábí hydraulické nůžky na kovový odpad fa ŽĎAS, a.s. Jsou určeny ke stříhání různorodého těžkého objemného kovového odpadu ocelové konstrukce, trubkovnice, korby a rámy nákladních vozidel, zemědělské stroje, odpady z válcování apod. Konstrukce nůžek umožňuje stříhat kovový odpad s minimální předúpravou pálením: hydraulické nůžky na kovový odpad CNS 400S, 630S, 800CV, 1250CV, 2000CV mobilní kontejnerové nůšky na kovový odpad CNS 400 K jsou určeny pro stříhání tyčového objemového šrotu na výskytech (výkon 3 6 tun/hod.) U velkých úpravců kovových odpadů jsou standardním vybavením hydraulické nůžky na šrot od zahraničních výrobců: fa THYSSEN HENSCHEL (Německo) hydraulické nůžky SV 420, 550, 700, 1000, 1250, 1500 fa LINDEMANN (Německo), fa HARRIS (V. Británie), fa BONFIGLIOLI (Itálie) 3. Drcení a mletí Amortizační kovový odpad autovraky bez provozních náplní, kuchyňské sporáky, kamna, lednice zbavené nebezpečných látek, bojlery, pračky atd. nejúčinněji upravujeme / zpracováváme technologií drcením a mletím. Technologie dovezené ze zahraničí (Německo, Itálie) jsou investičně velmi náročné a disponují kapacitou, která je v současné době pro naše podmínky dostatečná. Pro vyřazené obráběcí stroje s obsahem litiny, litinové kotle, litinové radiátory, litinové bloky motorů a ostatní drobnější litinový odpad (kanalizační a vodovodní potrubí) jsou použity lamače litiny a tlučky ( rozbíjející věž litiny ) pro tlučení velkokusého litinového odpadu (stroje, frémy, kotle apod.).

139 4. Lámání Technologie lámání je určena pro úpravu železničních, tramvajových a důlních kolejnic. Využívá se také pro lámání tvrdých profilů a tyčového materiálu. Nelze lámat materiály měkké a vyžíhané. 5. Briketování Tato technologie (výrobce fa ŽĎAS, a.s., fa ARNOLDRakousko) upravuje zpracovatelský kovový odpad ocelové a litinové třísky. Úprava spočívá v tom, že kovové třísky jsou drceny, zbaveny zbytků olejů a emulzí a jsou slisovány do briket. V současné době náš hutní průmysl nejeví dostatečný zájem o tento druh zpracovaného kovového odpadu. Proto v ČR není tato technologie rozšířena a kovové třísky se zpracovávají v hutích v původním stavu. 6. Granulování Vyřazené a odpadové kabely a vodiče se separují na čistý kov (Al nebo Cu) a na odpad (PVC, guma) v technologiích granulační linky. Základem linky je granulátor, separátor, dopravníky a odsávací zařízení. Výkony linek jsou různé (v závislosti na druhu kabelu a vodiče) a pohybují se od 300 kg do 850 kg/hodina čistého kovu: granulační linka SCANDINAVIAN vstupů/hodina, RECYCLING AB (Švédsko), kapacita 1,5 2 tuny granulační linka Strojírny Theodor (ČR), výkon až 400 kg/hodina čistého kovu, granulační linky fa RETECH RECYCLING TECHNOLOGY AB (Švédsko) typy REDOMA 1 000, REDOMA 2 000, kapacita vstupů 0,7 2,4 tuny/hodina Pro ekologicky nezávadné tepelné rozpojení kovových odpadů (např. elektromotory, některé druhy vodičů) za účelem získání druhotných surovin v čistém složení byly v minulosti v činnosti vypalovací pece. Tyto dvoukomorové vozové vyhřívací a vypalovací pece zpracovaly cca 9 tun vsázky za den a v pecích byla dosahována teplota až oc. Největší subjekty zabývající se obchodováním, sběrem a úpravou kovových odpadů: A.S.A., spol. s r.o., Ďáblická 791/89, Praha 8 ARCIMPEX s.r.o., K čističce 53, Sviadnov ANBREMETALL a.s., Rybníky 75, Dobříš AQUATEST a.s., Geologická 4, Praha 5 AVE sběrné suroviny a.s., Cvokařská 3, Plzeň CENTROMAT s.r.o., Lihovarská 654/2, Ostrava Kunčičky DEMONTA Trade SE, Železná 16/492, Brno EKO Logistics s.r.o., Tyršova 68, Týnec nad Labem KOVOŠROT GROUP CZ a.s., Papírnická 604/3, Děčín

140 Kovošrot Kladno a.s., Libušina 232, Kladno Magnesium Elektron CZ s.r.o., Nádražní 214, Louka u Litvínova METALIMEX a.s., Štěpánská 621/34, Praha 1 Moravskoslezský kovošrot, a.s., V Jámě 1371/8, Praha 1 OPAMETAL s.r.o., Dobšická 3661/26, Znojmo PH KOVO RECYCLING CHEB, s.r.o., Karlova 2472/44, Cheb REMET, spol. s r.o., Vídeňská 127, Brno Sběrné suroviny, a.s., Pražská 493, České Budějovice SD KOVOŠROT s.r.o., Železná 492/16, Brno STEEL TRADE, s.r.o. Washingtonova 17, Praha 1 Trojek, a.s., V jámě 1371/8, Praha 1 Nové Město TSR Czech Republic s.r.o., Sokolovská 192/79, Praha 8 Zdroj: SPDSAPOREKO (2010) Analýza vývoje a aktuální situace zdrojů kovového šrotu Pro trh s kovovým šrotem je důležitá otázka možných objemů tzv. odběratelského šrotu, jehož objem je dán sběrem (návratností) použitých ocelových výrobků zpět k recyklaci. Jeho výskyt je dán užitím ocelových a litinových výrobků. Každý z těchto výrobků podle způsobu použití má rozdílnou tzv. dobu obrátky. Příklady obrátkovosti: ocelové výztuže, které jsou součástí přehrad, mají dobu obrátky cca 100 let po ukončení doby životnosti stavby u průmyslových hal let u strojů a zařízení 5 20 let u osobních automobilů průměrně v ČR 14 let. V současné době je uváděn údaj o průměrné době obrátky šrotu let. Znamená to, že v současné době jsou ve formě šrotu čerpány hutní výrobky, které byly vyrobeny před těmito lety roční objem se pohybuje v rozmezí 3,4 3,9 mil. tun. Současně z této skutečnosti vyplývá, že v období 3 4 let je možno v ČR očekávat výrazné snížení zdrojů této kategorie šrotu, protože počátkem 90. let minulého století poklesly spotřeby ocelových výrobků v ČR oproti konci let 80. o cca 40 %. V letech byly základní ukazatele výskytu a spotřeby šrotu v ČR následující (viz tabulka č. 29).

141 Tabulka 29 Základní ukazatele výskytu a spotřeby šrotu rok 2007 rok 2008 rok 2009 spotřeba celkem výroba oceli a litin z toho vlastní šrot výroba oceli a litin z toho nákup šrotu výroba oceli a litin tis.t 3 216, , ,49 tis.t 984,96 977,00 725,10 tis.t 2 231, , ,39 šrot vývoz tis.t 1 684, , ,21 šrot dovoz tis.t 513,97 507,56 392,44 saldo vývoz dovoz tis.t 1 170, , ,77 spotřeba celkem tis.t 3 216, , ,49 saldo vývoz dovoz tis.t 1 170, , ,77 zdroje celkem tis.t 4 386, , ,54 tis.t 3 401, , ,44 z toho odběratelský Zdroj: SPDSAPOREKO (2010) V současné době existuje v ČR několik desítek velkých a několik set malých zařízení pro výkup a shromažďování kovových odpadů / šrotů. Jejich přesnou kapacitu je obtížné určit, ale pokud bychom použili analogii s cca 80% vytížením metalurgických agregátů, mohla by jejich kapacita činit cca 5,0 5,5 mil. tun/rok. Analýza vývoje a aktuální situace zdrojů neželezných a vzácných kovů O těchto kovech není v ČR relevantní celková statistika. Odhaduje se, že recyklační firmy v ČR vykoupí, nebo seberou ročně ze zpracovatelských, amortizačních zdrojů a zpětného odběru výrobků tis. tun těchto odpadů / šrotu. Jedná se o odpady mědi, hliníku, olova, zinku, cínu, niklu, titanu, hořčíku a dále zlata, stříbra, platiny a dalších vzácných kovů. Zdrojem druhotných surovin jsou jednak odpady z výroby polotvarů a výrobků z neželezných kovů (výroba polotvarů a výrobků z hliníku a slitin hliníku, výroba polotovarů a výrobků z mědi a slitiny mědi, výroba olova, slitin olova, prášková metalurgie, povrchové úpravy) a odpady z úpravy a recyklace kovových odpadů, jednak výrobky po ukončení životnosti, které obsahují součástky a části z neželezných kovů. Jeli to možné, vracejí výrobci nevyužitý podíl neželezných kovů zpět do výrobního procesu, případně jej jako vedlejší produkt prodávají jiným zpracovatelům, aniž by se tento nevyužitý podíl stal odpadem, což umožňují i předpisy přijaté v rámci EU.

142 Výrobky s ukončenou životností se v zemích, které omezily primární výroby, stávají nejdůležitějším zdrojem druhotných surovin. U výrobků s ukončenou životností je nutno počítat s úpravami, které jsou předpokladem využití kovů obsažených ve výrobku. Výrobky po ukončení životnosti, pokud se nejedná o technologická zařízení, představují velký počet malých zdrojů, úpravě předchází sběr a skladování vyřazených výrobků a jejich částí na vhodném místě. Úprava šrotu / odpadů neželezných kovů zahrnuje oddělení jednotlivých materiálových frakcí, a to drcením, demontáží, homogenizací a zkusověním (briketizace, peletizace) využitelných složek podle požadavků na vstupní surovinu do dalšího procesu. Obchodování s těmito komoditami se řídí podle úrovně komoditních burzách světa, především na London Metal Exchange. Tomu odpovídá rozsah a výkyvy v obchodování, tj. v závislosti na úrovni poptávky a cen. Z údajů zahraničního obchodu za roky 2007 I. pol je tento zásadní vliv patrný. Tabulka 30 Dovoz a vývoz neželezných a drahých kovů pololetí 2010 šrot měděný Dovoz vývoz Dovoz vývoz Dovoz vývoz dovoz vývoz šrot niklový šrot hliníkový šrot olověný šrot zinkový šrot cínový drahé kovy Zdroj: celní statistika (2010) Data týkající se barevných a drahých kovů nejsou bohužel běžně dostupná (na rozdíl od komodity papír, kde je většina zpracovatelů a výrobců sdružována do svazu/asociace). Podrobnějšími údaji disponují pouze jednotlivé podnikatelské subjekty, které je považují za důvěrné obchodní tajemství. 4.2 Obchodování s kovy S kovovým šrotem se obchoduje již delší dobu na komoditních burzách ve světě, zejména na London Metal Exchange. Především na této burze se stanovuje cena šrotu na základě poptávky a nabídky. Vzhledem k tomu, že v roce 2010 bylo stanovení cen kovových rud změněno z ročních kontraktů na čtvrtletní, bude se obdobně měnit i kontraktační období pro cenu kovového šrotu. Vývoj trhu kovového šrotu je jednoznačně určován stavem a vývojem evropského a celosvětového hospodářství, jak se projeví v hutním a ocelářském průmyslu. To potvrdila krize v roce 2009, kdy ceny i objem obchodu poklesly o více jak 50 %.

143 Poptávka po kovovém šrotu je přímo ovlivňována konjunkturálním vývojem ve stavebnictví a strojírenství, především v automobilovém průmyslu. Současný trend dává předpoklad příznivého vývoje, přesnější údaje však nelze zodpovědně odhadnout. Legislativní vymezení Pokud se nevyužitý podíl neželezných kovů ve výrobě/recyklaci stal odpadem, je další nakládání s ním včetně systémů sběru stanoveno zákonem o odpadech a navazujícími předpisy. V současné době je v platnosti Nařízení Rady (EU) č. 333/2011, kterým se stanovují kritéria vymezující, kdy určité typy kovového šrotu přestávají být odpadem ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/98/ES (bylo vydáno 31. března 2011). V praxi bude vždy primárním předmětem zájmu výrobce, zda druhotná surovina splňuje požadavky na vstupní surovinu do výrobního procesu, jak je stanoví přijaté technické předpisy a normy a v převážné většině případů i zavedené systémy řízení kvality. Hlavní aspekty hospodaření se železným a neželezným šrotem Legislativní vymezení kovového šrotu jako odpadu od roku 1991 a odmítnutí definování druhotné suroviny znamená pro tuto oblast podnikání do jisté míry určité omezení vyplývající z povinností stanovených pro nakládání s odpady a to i po administrativní stránce. Kriteriální vymezení kovového šrotu na úrovni EU jako neodpadu druhotné suroviny (od roku 2011 nejprve pro železný a měděný šrot) omezí administrativní zátěž jak recyklačních firem, tak i jejich odběratelů. Stabilita tuzemského trhu s kovovým odpadem je závislá na vývoji/stabilitě hutního a strojírenského průmyslu v ČR. Tuzemský hutní průmysl je dlouhodobě závislý na úrovni zahraniční poptávky, kdy dlouhodobý poměr vývozu: dovozu činí cca 3 : 1. Tuzemský trh s kovovým šrotem je dlouhodobě ovlivňován vysokou konkurencí jednotlivých šrotařských firem a rovněž poptávkou po konečných výrobcích, která se promítá na ceně kovového šrotu. Identifikace bariér pro vyšší využívání kovů Poptávka po kovovém šrotu pro recyklaci je přímo vázána na poptávce konečnými zpracovateli, respektive poptávkou výrobků spotřebiteli. Tuzemské zpracovatelské kapacity jsou v současné době dostačující, ale vzhledem k neustále se snižujícím emisním limitům pro zpracovatelská zařízení a s tím spojené jejich případné omezení výrob (kapacit), lze tento trend označit jako bariéru vyšší recyklace. 4.3 Možná rizika Neustálé snižování emisních limitů zpracovatelských zařízení/hutí, což může mít za následek: omezování výroby, v krajním případě uzavření těchto provozů zvyšování cen elektrických energií a plynu zvyšování nákladů na výrobu a tím nekonkurenceschopnost při odbytu finálních výrobků

144 úbytek průmyslových výrob v ČR (dojde ke snižování výskytu kovového šrotu) Kapacita výskytu kovového šrotu v ČR Do roku 2020 se dá zejména na asijských trzích očekávat 50% nárůst výroby oceli, a to především ze železných rud. Protože by měly hlavní podíl tvořit stavební oceli (pro výstavbu infrastruktury a bydlení), předpokládá se výrazné zpoždění návratnosti těchto hutních výrobků ve formě šrotu o několik desítek let, což může mít za následek nedostatek ocelového šrotu jak v EU, tak i na světových trzích. Protože se již dnes pro uspokojení poptávky musí do EU ocelový šrot dovážet, bude pro zajištění dostatku šrotu v následujících desetiletích potřeba k němu přistupovat jako ke strategické surovině. V případě neustále rostoucí poptávky a tím i ceny kovového šrotu může dojít ke zvyšování kriminality při jeho získávání (s potenciálně negativními dopady pro obecní i soukromý majetek). 4.4 Strategické cíle pro oblast kovů Pro detailnější posouzení problematiky DS kovy je třeba disponovat dosud chybějící datovou základnou zejména DS barevných a drahých kovů, které jsou nedílnou součástí komodity kovy. Dlouhodobé cíle nutnost dojít především k politickému konsenzu na celostátní úrovni, kdy budou jasně specifikovány priority jednotlivých ministerstev (MPO a MŽP) v oblastech ochrany životního prostředí, kvality ovzduší, podpory průmyslu, pobídek atd. s přihlédnutím k legislativě EU a zástupců společností podnikajících těžkém průmyslu.

145 4.5 SWOT analýza Silné stránky: 1. Dlouhodobá tradice sběru kovového šrotu v ČR. Ve společnosti je zakořeněn zvyk sbírat kovy a prodávat v rámci sítí výkupen. Sběr kovů rozvíjen s rozvojem hutnictví. 2. Poptávka po šrotu závislá na konjunkturálním vývoji ve stavebnictví a průmyslu. S růstem ekonomiky a růstem výroby roste potřeba šrotu pro hutní výrobu. 3. Dostatek úpravárenských a zpracovatelských kapacit. ČR má s ohledem na historický vývoj dostatečnou kapacit zpracování šrotu v hutních provozech. 4. Rozvíjející se systémy zpětného odběru výrobků. Jedná se jak o zpětný odběr autovraků, tak o zpětný odběr elektrozařízení. Slabé stránky: 1. Slabá datová základna pro sledování využití DS. Nedostatečné sledování původu odpadů z hlediska původce obec a ostatní původci a to především v rámci sběru prostřednictvím výkupu. Sledování toku DS od úpravců ke zpracovatelům není v rámci evidence státu evidováno. 2. Kriminalita spojená s lidovým výkupem kovů. S růstem cen na trhu druhotných surovin se vyskytuje větší množství železného šrotu ve výkupu, který pochází z trestné činnosti. Nastavením kontrolních mechanizmů se zatím nepodařilo tomuto jevu zabránit.

146 3. Vysoká technologická a finanční náročnost pro získávání vzácných kovů ze zpětně odebraných elektrozařízení. Díky nestabilnímu prostředí v oblasti zpětného odběru EEZ tj. nevyjasněná role kolektivních systémů i s ohledem na historická zařízení a připravovaná legislativa limituje případné investory (provozovatele) pořizovat vyspělé a efektivnější technologie. Příležitosti: 1. Dá se očekávat nárůst výroby oceli a tím i zvyšující se poptávka po kovovém šrotu na světových trzích. Poptávka po šrotu vzrůstá také díky rostoucímu použití železa do stavebnictví, kdy toto železo na dlouhou dobu opouští recyklační cyklus a je tedy nutno hledat nové zdroje šrotu pro primární výrobu. 2. Zvýšení množství vzácných kovů získaných z elektrozařízení (prostřednictvím systému zpětných odběrů). Rozšiřování systému sběru v rámci kolektivních systému generuje větší množství elektrozařízení. S postupnou obměnou bude klesat jednotková hmotnost zařízení a měnit se materiálová skladba. Hrozby: 1. Smíšený vícekomoditní sběr / zálohový sběr kovových obalů. Díky velmi nízkému výskytu kovových obalů na trhu v ČR (výskyt je cca o jeden až dva řády menší množství než např. plast) je zavádění samostatného sběru neefektivní. Možnost sběru kovů s jinými komoditami může zapříčinit znečištění dominantní komodity (odkládání obalů s nebezpečným obsahem, znečištění vytékajícím obsahem olej ). Sběr formou zálohového sběru výrazně prodraží celý systém sběru. 2. Snižování emisních limitů pro zpracovatelské zařízení (hutě). Z hlediska současné situace, kdy má dominantní zpracovatel železného šrotu v ČR problémy s plněním emisních limitů a je nucen k opatřením vedoucím ke snižování emisí, může mít za následek uzavření hutí a přesunu výroby do jiné země. 3. Zvyšování cen el. energie a plynu. Růst cen energií prodražuje výrobu. 4. Úbytek průmyslových výrob v ČR. Z hlediska poptávky po železe může mít tato skutečnost vliv na jeho výrobu. Železo je však obchodováno v rámci světového trhu, takže pokles poptávky v ČR může být saturován poptávkou v zahraničí. 4.6 Datová základna Statistické sledování by nemělo zbytečně zatěžovat zejména producenty, ale ani instituce, které mají sledování zajistit, údaje kontrolovat a zpracovat do využitelných výstupů. Z tohoto důvodu by měla být věnována pozornost databázím, které již zákony vyžadují, a zaměřit se na provázanost databází a na relevantní zpracování údajů z databází. Informace o odpadech, které by případně mohly být zdrojem druhotných surovin, jsou obsaženy např. v integrovaném povolení (tj. údaje o produkovaných odpadech z výrob významně zatěžujících životní prostředí, kam patří téměř všechny provozy hutí, kovohutí a povrchových úprav) a zejména

147 v hlášení požadovaném zákonem o odpadech na úrovni produkce, sběru, úpravy i využití odpadů. I pro tento účel byly navrhovány indikátory odpadového hospodářství nebo indikátory využití šrotu. Pro kontrolu by měla být věnována pozornost kvalifikovaným odhadům zdrojů druhotných surovin. Měly by se opírat o znalost a řízení materiálových toků, tedy nejen o vstupy do procesů, ale také o technologie, kterými se vstupy transformují na výstupy. Zdrojem informací o možném množství druhotných surovin z výrobků po ukončení životnosti jsou informace o materiálovém složení výroků, které by měl producent předávat zainteresovaným stranám v dodavatelském řetězci v materiálové deklaraci k výrobku nebo skupině výrobků, nebo přinejmenším jako specifickou informaci subjektům, zabývajícím se recyklací. I tyto požadavky již jsou formulovány v dokumentech EU (směrnice a dokumenty k odpadům a posledních letech zejména k zvažování životního cyklu výrobků a posuzování všech dopadů výrobku, včetně ekonomických a sociálních, během celého životního cyklu). Tyto požadavky se opírají o výstupy studií, které zadala Evropská komise. 4.7 Shrnutí tuzemský trh s kovovým odpadem/šrotem pro recyklaci je v současné době přebytkový, přičemž je ovlivňován vývojem a stabilitou hutního a strojírenského průmyslu. v ČR je dostatečně rozvinutá sběrová síť kovového odpadu sběr a výkup kovového odpadu má v ČR dlouholetou tradici v ČR je dostatek úpravárenských a zpracovatelských kapacit kovového šrotu (mimo vzácných kovů, které jsou s ohledem na ekonomickou, technologickou náročnost a množství jejich výskytu upravovány nebo zpracovávány hlavně v zahraničí) dořešení existence tzv. drobného/lidového výkupu výkup kovového odpadu od občanů za pozitivní ceny je spojen s problematikou zvýšené kriminality při jeho získávání do budoucna je nutné stanovit strategii, která by co možná nejvíce podpořila vývoj tuzemského trhu s kovovým odpadem, ve smyslu zachování a podpory hutního a strojírenského průmyslu v ČR.

148 5 Dřevo Dřevo je velmi specifickou komoditou, kterou nelze považovat za klasickou druhotnou surovinu nahrazující ve výrobku primární surovinu. Většina odpadního dřeva se používá na výrobu nových výrobků, paliv nebo jako biomasa pro výrobu tepla, příp. elektrické energie. Z těchto důvodů není zachována u dřeva stejná struktura charakteristiky komodity, jako tomu je u ostatních komodit popisovaných v této studii. 5.1 Původ dřeva a jeho složení Dřevo je obnovitelnou surovinou, která vzniká při těžbě lesních a užitkových porostů. Dřevo je materiálem organického původu, který je tvořen zejména celulózou, hemicelulózami a ligninem. Poměr jednotlivých složek a tím i výsledné vlastnosti dřeva jsou specifické a typické pro každý druh dřeviny. Např. listnaté dřeviny mají vyšší podíl ligninu ve dřevě, který jim dodává vyšší ohebnost. Vymezení dřeva jako druhotné suroviny není úplně snadné, nikoliv z pohledu technického, ale zejména z pohledu obecného přístupu k této komoditě. Přestože zákon č. 185/2001 Sb. o odpadech a jeho prováděcí předpisy, zejména pak vyhláška č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, definuje několik činností, při které vzniká odpadní dřevo, v praxi je toto členění a respektování uvedených parametrů pro odpad minimální. Tyto skutečnosti podtrhují zejména údaje o produkci dřevěných odpadů, jednak informace z běžné zpracovatelské praxe. Materiály, které vznikají při primárním opracování dřeva, mají často povahu vedlejších produktů vzniklých při výrobě, tak jak je definuje novela zákona č.154/2010 Sb. o odpadech a přestože tento pojem byl do legislativy zařazen teprve v roce 2010, běžná praxe při nakládání s odpadními produkty ze zpracování dřeva odpovídala této definici již dávno před jejím zavedením. Dřevo je přírodní materiál, který se dá dalšími postupy velmi jednoduše zpracovávat, ať již do podoby výrobků, tak zejména do podoby paliva a v naprosté většině případů není na dřevo, na rozdíl od kovů, papíru, plastů či skla, standardně nahlíženo jako na odpad. Tento fakt podporuje i to, že nakládání s dřevem mimo režim odpadů až na výjimky nepřináší negativní dopady na životní prostředí. Z toho vyplývá, že celá řada odpadů z opracování a výroby dřeva není evidovaná. Zpracovatelů dřevěných materiálů přistupují ke dřevu jako k surovině. V praxi není, ve spojitosti se zpracováním odpadních produktů dřeva, používán ani pojem druhotná surovina. Mnohem rozšířenější je pojem surovina primární. Další skutečností je řetězení činností při zpracování dřeva, které na sebe často navazují v areálu jedné firmy, případně mezi několika firmami. Odpady, resp. materiály, které by bylo možné považovat za odpady, se plynule zpracují v další výrobní technologií. Tyto firmy přistupují k odpadům z opracování dřeva jako k vedlejšímu produktu výroby a tudíž nevedou žádnou evidenci o tocích materiálů, protože to není pro jejich praxi podstatné. V celé řadě případů je navíc již nepoužitelné dřevo využíváno přímo v areálu firem k vytápění budov nebo sušáren dřeva. To se odráží i na faktu, že celá řada společností, která se zabývá zpracováním dřeva, které může být svým charakterem

149 odpadní, není zařízení pro nakládání s odpady ve smyslu zákona o odpadech. Tudíž se na ně nevztahují povinnosti ze zákona vyplývající včetně evidenční povinnosti. Původ dřevěných materiálů využitelných jako druhotná surovina Činnosti, při kterých mohou vznikat odpady ze zpracování dřeva, a které následně mohou splňovat požadavky na druhotnou surovinu, je celá řada počínaje těžbou dřeva, jeho prvotním opracováním, výrobou dřevěných výrobků a následným nakládáním s dřevěnými výrobky, které ukončí svoji životnost. Těžba dřeva Těžba dřeva je činnost nezbytná pro získání primární dřevní hmoty, která je následně dále opracovávána. Při těžbě dřeva tak mohou vznikat odpady v podobě větví, listí, jehličí, kůry, kořenů a dalších částí rostlinných pletiv. Běžnou praxí nakládání s těmito materiály je jednak spalování v místě těžby, ponechání přirozeným rozkladným procesům, nebo v poslední době rozšířeným štěpkováním za účelem získání energetické štěpky, tedy materiálu vhodnému k uplatnění při výrobě energie. Těžba dřeva je činnost probíhající zejména v lesích, jejímž cílem je získání dřeva jako primárního materiálu. Obdobným produktem, vznikajícím však zejména v obcích a městech jsou odpady z údržby zeleně, kde je hlavním cílem např. zajištění bezpečnosti, úprava zdravotního stavu dřevin, případně udržení estetických hodnot krajiny. Vzniklé produkty jsou ve velké míře totožné jako v případě těžby. Zpracování dřeva Zpracování dřeva má následně několik úrovní, které se mohou lišit jednak použitými technologiemi a jednak formou dřevěného materiálu. Za primární opracování dřeva je možné považovat krácení a odkorňování, které může probíhat buď v místě těžby, nebo již ve zpracovatelském zařízení. Řezání dřeva je jedna z činností, která se používá při celé řadě činností práce se dřevem, a to v jeho různých podobách. Jak s dřevem surovým, tak s řezivem a výrobky ze dřeva. Produktem, který při této činnosti vždy vzniká, jsou piliny. Lze je tedy považovat za vedlejší produkt. Kromě pilin vznikají při primárním opracování dřeva i hobliny, v dalších fázích zpracovávání dřeva jsou produkovány odřezky dřeva, desek a dýh. Ty jsou typické zejména pro výrobu nábytku. Výroba dřevěných výrobků Jedním z mála dřevěných produktů, které mají bezesporu charakter odpadu, jsou dřevěné výrobky s ukončenou životností, jako jsou dřevěné obaly, dřevo vzniklé při třídění jednotlivých složek komunálního odpadu a dřevo vzniklé jako součást odděleného sběru komunálního odpadu. V těchto případech nejsou pochybnosti o tom, že se jedná o odpady, i když i se v praxi s nimi často v souladu se zákonem o odpadech nenakládá. Specifickou skupinou je dřevo vznikající při stavbách a demolicích, které také vykazuje celou řadu vlastností odpadů.

150 Produkce dřevěných odpadních materiálů Pro zpracování dat byly použity dostupné údaje, které byly získány z Informačního systému odpadového hospodářství ISOH (CENIA) a evidence systému EKOKOM (data se vztahují na velmi úzký segment dřevěných odpadů dřevěné obaly). Kvalita poskytovaných informací z obou datových základen je dostatečná, ale je silně ovlivněna tradičním přístupem k materiálům vznikajícím při těžbě a opracování dřeva. Ve výčtech jsou uvedeny pouze ty materiály, které byly začleněny do režimu odpadů. Z pohledu celkových dřevařských výrob se jedná pouze o malou část skutečně produkovaných a využívaných dřevěných materiálů. V následujícím přehledu jsou uvedeny skupiny odpadů dle Katalogu odpadů, které mohou potenciálně generovat druhotné suroviny ze dřeva. V tomto přehledu nebylo uvažováno s odpady ze dřeva obsahujícími nebezpečné látky, neboť přechod odpadu vykazujícího nebezpečné vlastnosti do režimu druhotné suroviny je nesmírně komplikovaný a praxi v podstatě nerealizovaný. Mezi činnosti, při kterých může vznikat odpadní dřevo, se řadí aktivity zahrnuté do následujících skupin odpadů: 02 Odpady z prvovýroby v zemědělství, zahradnictví, myslivosti, rybářství a z výroby a zpracování potravin, 03 Odpady ze zpracování dřeva a výroby desek, nábytku a celulózy, papíru a lepenky, následuje skupin 15 Odpadní obaly, absorpční činidla, čistící tkaniny, filtrační materiály a ochranné oděvy jinak neurčené 17 Stavební a demoliční odpady (včetně vytěžené zeminy z kontaminovaných míst) 19 Odpady ze zařízení na zpracování (využívání a odstraňování odpadů), z čistíren odpadních vod pro čištění těchto vod mimo místo jejich vznik a z výroby vody pro spotřebu lidí a vody pro průmyslové účely 20 Komunální odpady (odpady z domácností a podobné živnostenské, průmyslové odpady a odpady z úřadů) včetně složek z odděleného sběru Členění odpadů do skupin pomáhá identifikovat činnosti, při kterých uvedené odpady mohou vznikat. Vlastnosti takto vzniklých odpadů se však mohou diametrálně lišit, byť původní fyzikální a chemické vlastnosti materiálu, ze kterého vzniká uvedený odpad, jsou v podstatě totožné. Odpady vzniklé při jednotlivých činnostech a zařazené do příslušných skupin odpadů se tak liší nejen vlastnostmi, ale i produkcí a potenciálem produkce. Druhy odpadů podle Katalogu odpadů

151 Do skupiny 02 lze zařadit odpad kódu Odpady z lesnictví. Lesnictví zahrnuje celou řadu činností mimo jiné pěstování, výchovu a těžbu dřeva, při které mohou vznikat odpady zejména biologického charakteru obsahující velký podíl dřeva, např. odpad z těžby dřeva, jako jsou větve, kůra a další. Tyto odpady lze považovat za odpady z primárního zpracování dřeva, které lze získat právě a pouze jeho těžbou. Jedná se o odpady, se kterými je nakládáno zejména těmi nejjednoduššími procesy, jako je pálení na místě vzniku, biologický rozklad v místě buď s úpravou frakce, nebo bez ní. Do skupiny 03 náleží zejména odpady uvedené pod kódem Odpadní kůra a korek a Piliny, hobliny, odřezky, dřevo, dřevotřískové desky a dýhy neobsahující nebezpečné látky a v neposlední řadě i Odpadní kůra a dřevo, vznikající při výrobě celulózy, papíru a lepenky. Použití dřeva jako primární suroviny má uplatnění zejména při výrobě papíru a nábytku, proto jsou uvedené odpady jednou ze stěžejních skupin, která může potenciálně generovat i druhotné suroviny. V praxi se tak skutečně děje, nicméně nikoliv v režimu odpadů, nebo jen velmi omezeně, protože tyto materiály naprosto jasně vykazují vlastnosti vedlejších produktů. Jedná se o zásadní skupinu odpadů, tvoří více jak jednu třetinu celkového množství. Navíc má celou řadu dalšího využití od energetického přes biologického až po materiálové a proto po ní existuje trvalá poptávka. Skupina 15 je reprezentována výhradně odpady uvedenými pod kódem Dřevěné obaly. Odpady z dřevěných obalů jsou reprezentovány zejména dřevěnými paletami a dřevěnými bednami sloužícími zvláště jako obaly přepravní. Po ukončení životnosti je s nimi nakládáno z velké části v režimu odpadů. Ze skupin odpadů, které lze považovat za zřejmé odpady, tedy výrobky s ukončenou životností, se jedná o skupinu s největším podílem a trvalou poptávkou. Skupina 17 zahrnuje i odpad uvedený pod kódem Dřevo, do kterého náleží dřevo vzniklé při stavbách a demolicích. Patří sem jednak pomocné stavební dřevo v podobě bednění, následně dřevo z demolic, zastoupené jednak trámy, prkna ze střešních plášťů, případně dřevěnými okenními a dveřními rámy, dveřmi a dalšími stavebními prvky. Se dřevěnými odpady této skupiny se nakládá jednak v režimu odpadů, jednak se z části opakovaně používá a často se s ním nakládá nelegálně, např. předává se fyzickým osobám na otop. Vzhledem k tomu, že tato skupina odpadů má často rozdílné vlastnosti a míru kontaminace jinými materiály, bývá často odstraňována na skládkách. Skupina 19 je specifická skupina, která zahrnuje již činnosti s odpady, zejména jejich úpravu spočívající v jejich drcení, třídění, lisování, případně peletizaci a které lze v případě dřeva, které neobsahuje nebezpečné látky, zařadit do skupiny Dřevo uvedené v této skupině má charakter dřevěných výrobků, které byly součástí jiných odpadů, např. odpadů objemných v podobě nábytku, nebo biologicky rozložitelných a bylo z takovéhoto odpadu získáno např. tříděním. Odpady z této skupiny jsou často odstraňovány na skládkách, případně slouží k výrobě alternativních paliv. Charakterem velmi podobné dřevo je uvedené i ve skupině 20, konkrétně pak druh uvedený pod kódem dřevo neobsahující nebezpečné látky. Hlavním rozdílem oproti skupině 19 je způsob získání takového dřeva, které bylo v případě skupiny 20 sebráno odděleným sběrem, zejména pak na sběrných dvorech, případně mobilních sběrech. Nakládání s tímto druhem odpadů je velmi obdobné nakládání s ostatními složkami komunálních odpadů, část se využívá materiálově a jako palivo, část využívá biologickými procesy, část se odstraňuje.

152 Produkce podle jednotlivých skupin odpadů Tabulka 31 Vývoj produkce jednotlivých druhů odpadů v tunách za rok Kód odpadu Katalogový název odpadu Odpady z lesnictví Odpadní kůra a korek Piliny, hobliny, odřezky, dřevo, dřevotřískové desky a dýhy Odpadní kůra a dřevo Dřevěné obaly Dřevo Dřevo neuvedené pod číslem Dřevo neuvedené pod číslem Celkový součet Zdroj: CENIA (2010) Obrázek 27 Vývoj produkce dřevěných odpadů v ČR v letech t Zdroj: CENIA (2010) 2009

153 Obrázek 28 Podíl jednotlivých druhů dřevěných odpadů na celkové produkci v roce % 15% 4% 2% % % 12% 1% Zdroj: CENIA (2010) Z výše uvedených tabulek a grafů věnujících se produkci dřevěných odpadů vyplývá několik skutečností. Celková produkce dřevěných odpadů evidovaných společností CENIA byla tun. Množství odpadů, které prokazatelně přecházejí do režimu odpadů (odpady kódů , , a ) a je s nimi tak i nakládáno, činilo v roce 2009 necelých tun, což je méně než polovina celkové produkce. Přitom neoficiální zdroje odhadují celkovou roční produkci dřevěných odpadů až na 1,7 mil tun, na druhé straně není definováno, co vše za dřevěný odpad považuje. Je tedy otázkou nakolik je produkce dřevěných odpadů a jejich zkoumání z pohledu druhotných surovin zásadní a může mít reálný dopad na národní hospodářství. Mezi roky 2007 a 2009 došlo k 40% poklesu produkce dřevěných odpadů. Nejdramatičtější pokles byl zaznamenán jednak u odpadů z primární produkce dřeva , a , kde pokles mezi roky 2007 a 2009 činí 87 %, resp. 50 %, resp. 70 %. Tento jev je možné připsat mimo jiné i zvýšené poptávce po energetické biomase a odpady, které byly využívány jinými způsoby, zejména pak spalováním na ploše, nebo byly ponechány rozkladným procesům, byly nově pojaty jako zdroj energie a nebyly do režimu odpadů vůbec zahrnuty. Podobný jev je možné vysledovat i u odpadů z následného zpracování dřeva, zejména pak u odpadů skupiny , kde pokles činí 55 %, ale může být mimo jiné ovlivněn i hospodářskou krizí, kdy došlo k poklesu u většiny průmyslových odvětví, dřevozpracující průmysl nevyjímaje. Tato

154 skupina má zároveň největší podíl na celkové produkci odpadů ze dřeva, který tvořil v roce 2009 více než 38 %. Jediná skupina odpadů, která zaznamenala meziroční nárůst, je skupina komunálního dřeva , kde došlo k více než dvoutřetinovému nárůstu. Tento jev může mimo jiné souviset se zvýšenou úrovní odděleného sběru dřeva v obcích, který mimo jiné souvisí s omezením ukládání biologicky rozložitelných komunálních odpadů na skládky, kam dřevo z odděleného sběru obcí bezesporu patří. Z obrázku č. 25 navíc vyplývá, že z celé skupiny dřevěných odpadů jsou zásadní ty druhy dřevěných odpadů, jejichž podíl převyšuje 10 % na celkové produkci. Tyto druhy mohou být hospodářsky zajímavé a jedná se zejména o odpady kódů , , , a Podíl ostatních skupin je víceméně zanedbatelný. 5.2 Proces zpracování dřeva Sběrné systémy pro sběr dřevěných odpadů a dřevěných odpadních materiálů Sběr komodit, volba shromažďovacích, manipulačních a dopravních prostředků, včetně organizačního řešení sběru vychází z fyzikálních, chemických a mechanických vlastností sbíraného materiálu. Cílem sběru je zejména dosažení maximální efektivity vzhledem k produkci odpadů, následné přepravě materiálu k dalšímu nakládání a zajištění zachování požadovaných vlastností sbírané komodity. Technickoorganizační zajištění je ve většině případů na uvážení původce, u některých vybraných skupin, zejména těch, které jsou v režimu odpadů, se na technickém zajištění ve větší míře podílejí oprávněné osoby podle zákona o odpadech svozové firmy. Ve zvláštních případech je sběr zajišťován za účasti zpracovatele, který si tak zajišťuje pravidelný přísun suroviny pro výrobu. Suroviny pocházející ze dřeva mají některé specifické vlastnosti. Pravděpodobně nejvýznamnější rozdíly jsou dány konzistencí materiálu a velikostními frakcemi. Jestliže odpady pocházející ze skupiny 03 Katalogu odpadů, jako piliny, hobliny a odřezky jsou svým charakterem drobné a konzistencí nesoudržné, odpady kategorie 15, 17, případně 20 jsou charakteristické velkými rozměry, velkou hmotností a pevností. Sběr pilin, hoblin a odřezků Sběr malých frakcí jako jsou pilin, hobliny a odřezky, je řešen jednak pomocí odlučovačů primárního výskytu, jako jsou odsavače pilin a hoblin ve výrobních provozech, na které navazují primární sběrné prostředky v podobě kovových zásobních sil, krytých velkokapacitních kontejnerů nebo textilních velkoobjemových pytlů, ve kterých jsou sebrané materiály po omezenou dobu uchovávány. Skladování sleduje jednak ochranu materiálu před znehodnocením, zejména vlhkostí a také ve snížení nebezpečnosti provozu brání vzniku výbušných směsí vzduchu a dřevěných prachových částic. V případě transportu ke zpracování mimo místo vzniku se využívá krytých velkokapacitních

155 kontejnerů o objemech minimálně 10 m3, přičemž maximálního objemu lze využít pomocí krytých návěsů, kde kapacita může dosáhnout až 100 m3. Sběr dřevěných obalů a stavebního dřeva Ke sběru komodit zařaditelných do skupiny 15 a 17 dle Katalogu odpadů, tj. dřevěných obalů a dřeva ze staveb a demolic se využívají jednak sběrné plochy, které jsou umístěné v místě vzniku odpadu, tj. na staveništích a demoličních plochách v případě stavebního dvora a na různých odstavných, sběrných a dalších plochách v případě dřevěných obalů. V přepravě k dalšímu nakládání jsou využívány jednak velkokapacitní kontejnery, nebo nákladní vozidla s velkou ložnou plochou. Sběr komunálních dřevěných odpadů a odpadů z dotřiďovacích provozů Jedná se o odpady jako je vyřazený nábytek, dřevěné konstrukce, okna, dveře apod. Odpady kategorie 19 Katalogu odpadů vznikají zejména v areálech sběrných dvorů, třídících linek, překládacích stanic a dalších zařízení nakládajícími s odpady, ke sběru se využívají jednak volné plochy, nebo velkokapacitní kontejnery. Sběr dřevěných odpadů kategorie 20 je realizován jednak prostřednictvím sběrných dvorů měst, obcí, nebo svozových firem, kde jsou odpady sbírány na volných plochách, nebo do velkokapacitních kontejnerů, stejně jako v případě mobilních sběrů v obcích. Úprava dřevěných odpadů a odpadních materiálů na druhotnou surovinu Úprava odpadů na druhotné suroviny probíhá jednak dle požadavků konečných zpracovatelů a jednak s ohledem na přepravní náklady. Úprava dřevěných odpadů spočívá zejména ve sjednocování rozměrů formou sekání, štěpkování a drcení, resp. mletí. Lisování se ve většině případů nepoužívá. Uvedené úpravy se provádí buď v místě vzniku odpadu, tzn. na sběrných plochách, ve sběrných dvorech, tak aby se snižovaly přepravní náklady, a to s pomocí mobilních technologií, případně se tak děje přímo v areálech zpracovatelů s pomocí stacionárních zařízení. K provedení požadované úpravy se používají příslušné technologie, tj. sekačky dřeva, vertikální, nebo horizontální drtiče a kladivové mlýny. V areálech zpracovatelských závodů se mohou používat i vibrační a kotoučové třídiče pro dosažení optimálního složení suroviny a magnetické separátory, které eliminují výskyt kovových částic, jako jsou hřebíky, sponky, dráty a podobně. Použití příslušné technologie determinuje velikostní frakci druhotné suroviny. Poslední, nikoliv nezbytnou operací při výrobě druhotné suroviny z dřevěných odpadů je sušení na požadovanou vlhkost. Vlhkost suroviny je jedním ze sledovaných parametrů suroviny, a její limity jsou různé jak pro případné energetické využití, tak pro využití materiálové. V praxi je proces úpravy odpadů ze dřeva na druhotnou surovinu následující: sekání, nebo drcení, nebo mletí separace nežádoucích příměsí sjednocování velikostní frakce

156 sušení na požadovanou vlhkost Údaje o kapacitách mobilních drtících zařízení nejsou k dispozici, nejsou k dispozici ani data o jejich počtu a provozovatelích. Druhy obchodované druhotné suroviny ze dřeva Definice druhotné suroviny z odpadního dřeva je velmi problematická, protože v praxi se celá řada materiálů nepovažuje za odpady, používají se dále při výrobě jiných výrobků, výrobě energie a dalších činnostech, které vycházejí z přírodních vlastností materiálu jako takového. V případě druhotných surovin vyrobených ze dřeva neexistují žádné speciální technické normy, které by umožňovaly jednoznačné statistické sledování množství vyskytující se druhotné suroviny. I to má za následek, že jediným zdrojem dat jsou evidence vedené podle zákona o odpadech, kde se však paradoxně celá řada druhů odpadů uvedených v Katalogu nevyskytuje. V rámci systému EKOKOM je obchodován jako druhotná surovina upravený dřevěný odpad, který pochází z komunálních a živnostenských sběrů (především palety, obaly, stavební dřevo, okna, nábytek apod.). Upravený dřevěný odpad má definované vlastnosti (zejména pak nežádoucí příměsi, velikost apod.) podle požadavků zpracovatele, kterým je v tomto případě firma Kronospan zabývající se výrobou desek z odpadního dřeva. Možnosti využití dřevěných odpadů a odpadních materiálů Možnosti využití jednotlivých druhů odpadů vyplývají krom jiného i z databáze ISOH (viz tabulka č.32). Tabulka 32 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu v roce 2009 Kód nakládání D1 D10 D8 N1 N10 N13 N3 R1 R10 R12 R3 Způsob nakládání Skládkování Spalování na pevnině Biologická úprava Využití odpadů na terénní úpravy s výjimkou využívání kalů Prodej odpadu jako suroviny ( druhotné suroviny") Kompostování Předání jiné oprávněné osobě (kromě přepravce, dopravce) Využití odpadu jako paliva nebo k výrobě energie Aplikace do půdy, která je přínosem pro zemědělství nebo zlepšuje ekologii Předúprava odpadu k aplikaci pod označením R1 až R11 Získání / regenerace organických látek tuny zdroj: CENIA (2010) Tabulka ukazuje způsoby nakládání s odpady z primárního získávání dřeva těžby. Z uvedeného přehledu vyplývá, že tento odpad je většinou zpracován přírodními procesy, tzn.

157 ponechán na svém místě v lese, případně spálen. Důležité z pohledu využití druhotných surovin je nulové předávání nakládání pod kódem N10 Prodej odpadu jako suroviny. Tabulka 33 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu v roce 2009 Kód nakládání D1 D10 D8 N10 N12 N13 N3 N7 R1 R12 R3 Způsob nakládání Skládkování Spalování na pevnině Biologická úprava Prodej odpadu jako suroviny ( druhotné suroviny") Ukládání odpadů jako technologický materiál na zajištění skládky Kompostování Předání jiné oprávněné osobě (kromě přepravce, dopravce) Vývoz odpadu z členského státu EU Využití odpadu jako paliva nebo k výrobě energie Předúprava odpadu k aplikaci pod označením R1 až R11 Získání / regenerace organických látek tuny Zdroj: CENIA (2010) Objemově nejzásadnější druh dřevěného odpadu uvedený pod kódem představují hobliny, piliny, odřezky a další odpady z primárního opracování dřeva a z výroby a pracování dřevěných výrobků. O významu odpadu svědčí i nejčastější způsob nakládání s odpadem, kód nakládání N3 Předání jiné oprávněné osobě. Nakládání s odpadem uvedené pod tímto kódem nasvědčuje o tom, že po materiálu existuje poptávka, na druhou stranu se tímto způsobem ztrácí přehled o konečném využití tohoto materiálu. Poptávku po materiálu dokládá i nakládání pod kódem N7 export. I v případě vývozu je hlavním cílem výroba energie, případně výroba nábytkových desek. Dalším zásadním způsobem nakládání s tímto odpadem je získání/regenerace organických látek, které naznačuje opětovné použití při výrobě. Tento druh odpadu je využíván i k výrobě energie kód R1, případně kompostován kód N13.

158 Tabulka 34 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu v roce 2009 Kód nakládání D1 D10 D8 D9 N10 N13 N3 N7 R1 R12 R3 Způsob nakládání Skládkování Spalování na pevnině Biologická úprava Fyzikálněchemická úprava Prodej odpadu jako suroviny ( druhotné suroviny") Kompostování Předání jiné oprávněné osobě (kromě přepravce, dopravce) Vývoz odpadu z členského státu EU Využití odpadu jako paliva nebo k výrobě energie Předúprava odpadu k aplikaci pod označením R1 až R11 Získání / regenerace organických látek tuny Zdroj: CENIA (2010) Nejdůležitějším odpadem z pohledu výrobků s ukončenou životností jsou dřevěné obaly. Dřevěné obaly jsou zastoupeny zejména přepravními obaly paletami a bednami. Jedná se o typickou tržní komoditu, která je pravidelně obchodována a předávána mezi jednotlivými subjekty kód nakládání N3. Tabulka 35 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu v roce 2009 Kód nakládání D1 D10 D8 N10 N13 N3 R1 R12 Způsob nakládání Skládkování Spalování na pevnině Biologická úprava Prodej odpadu jako suroviny ( druhotné suroviny") Kompostování Předání jiné oprávněné osobě (kromě přepravce, dopravce) Využití odpadu jako paliva nebo k výrobě energie Předúprava odpadu k aplikaci pod označením R1 až R11 tuny Zdroj: CENIA (2010) Stavební a demoliční odpady pod kódem , představují druh odpadu, který nemusí mít všeobecně stabilní vlastnosti. Jedná se ve většině případů o opracované dřevo, které obsahuje další materiály kovy, stavební pojiva, nátěry apod. I proto je velké množství tohoto odpadu odstraňováno na skládkách. Ze zkušeností krajský úřadů vyplývá, že nakládání s tímto druhem odpadu je z pohledu evidence nejvíce problematické, zejména z toho důvodu, že odpad vzniká při činnosti stavebních firem, které nemají s nakládáním s odpady dostatek zkušeností a ve velké míře se odpady předávají fyzickým osobám k otopu a do evidencí se uvádí jen minimální množství odpadů. I v případě odpadního stavebního dřeva je nejčastějším způsobem nakládání předávání dalším oprávněným osobám.

159 Tabulka 36 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu v roce 2009 Kód nakládání D1 N10 N13 N7 R1 R12 Způsob nakládání Skládkování Prodej odpadu jako suroviny ( druhotné suroviny") Kompostování Vývoz odpadu z členského státu EU Využití odpadu jako paliva nebo k výrobě energie Předúprava odpadu k aplikaci pod označením R1 až R11 tuny Zdroj: CENIA (2010) Odpady skupiny 19 jsou odpady vznikající úpravou jiných odpadů. Často se tedy jedná odpady vzniklá tříděním jiných odpadů, zejména pak komunálního původu. Druh odpadu kódu tak představují odpady vzniklé např. tříděním objemných odpadů, směsného komunálního odpadu, případně dalších odpadů s vysokým podílem dřeva. Jako zásadní způsob nakládání je využití jako paliva, nebo výroby energie kód R1. Uvedený odpad často slouží k výrobě tuhých alternativních paliv pro cementárny. Velmi zajímavé je množství odpadu, který je vyvážen do jiných zemí, opět za účelem výroby energie, případně nábytkových desek. O zájmu o tento druh odpadu svědčí mimo jiné minimální podíl skládkování. Tabulka 37 Vybrané způsoby nakládání s odpadem kódu v roce 2009 Kód nakládání D1 D10 D13 D8 N10 N13 N3 N7 R1 R12 Způsob nakládání Skládkování Spalování na pevnině Úprava složení před odstraněním pod označením D1 až D12 Biologická úprava Prodej odpadu jako suroviny ( druhotné suroviny") Kompostování Předání jiné oprávněné osobě (kromě přepravce, dopravce) Vývoz odpadu z členského státu EU Využití odpadu jako paliva nebo k výrobě energie Předúprava odpadu k aplikaci pod označením R1 až R11 tuny Zdroj: CENIA (2010) Odpad kódu představuje dřevo získané odděleným sběrem v rámci obecních systémů nakládání s odpady. V praxi se jedná o různorodé materiály, součásti vybavení bytů, nábytek, nebo dřevo z údržby obcí. Vzhledem k různorodým vlastnostem tohoto odpadu je dominantním způsobem nakládání skládkování, v případě, kdy se podaří dodržet kvalitativní standardy, stává se z tohoto odpadu obchodovatelná surovina. I pro tento druh odpadu je typické několikanásobné předávání mezi jednotlivými oprávněnými osobami.

160 Vývoj produkce dřevěných odpadů má dlouhodobě klesající tendenci, které souvisí s finanční podporou spalování biomasy, hospodářskou krizí a změnami postojů v evidenci odpadových materiálů. Zatímco dlouhodobě klesá podíl odpadů z těžby a primárního opracování dřeva a následně i z výroby dřevěných výrobků, po kterých existuje vysoká trvalá poptávka jak z energetiky tak dřevozpracujícího průmyslu, roste pouze produkce odpadů vznikajících Využití dřevěných odpadů a odpadních materiálů jako biomasy Toky dřeva a produktů z něj významně ovlivnila vyhláška č. 482/2005 Sb. o stanovení druhů, způsobů využití a parametrů biomasy při podpoře výroby elektřiny z biomasy, která definuje různé skupiny biomasy. Na tyto skupiny se vztahuje finanční podpora při výrobě energie z biomasy jako obnovitelného zdroje. Z pohledu druhotných surovin vyrobených ze dřeva je velmi důležitá kategorie 3, která mimo jiné zahrnuje piliny, hobliny, bílou a hnědou štěpku vzniklou při pilařském zpracování, dále odřezky a dřevo určené pro materiálové využití a materiál vznikající při pilařském zpracování dřeva, tj. zejména krajiny, odřezy, řezivo, tudíž materiály, které se i z výše uvedeného pohledu dají chápat jako odpady ze zpracování dřeva a tudíž i potenciální druhotné suroviny. Státní podpora využívání uvedených materiálů vede k výraznému ovlivnění toku materiálu směrem k energetickému využití, a to způsobem, který velice silně ovlivňuje materiálové využití dřeva, zejména pak tlakem na cenu a dostupnost surovin pro dřevozpracující průmysl. Tato situace je natolik zásadní, že vedla k Svaz zaměstnavatelů v dřevozpracujícím průmyslu a dalších zájmových sdružení v tomto odvětví k celé řadě jednání i na úrovni vlády a ministerstev. Postup svazu je dobře zdokumentován na Dalším právním předpisem, který má vliv na celkovou produkci vybraných druhů dřevěných odpadů je vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 294/2005 Sb. o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, která zásadním omezuje ukládání biologicky rozložitelných odpadů na skládky s cílem snížení tohoto podílu až na 35 % hodnoty produkce roku 1995 dosažené v roce Toto omezení má přímý vliv zejména produkci biologicky rozložitelných odpadů v obcích, které nově odklánějí biologicky rozložitelné odpady, zavádějí jejich oddělený sběr a následně je předávají k dalšímu nakládání. U této skupiny odpadů se dá i v budoucnu očekávat nárůst, spolu s tím, jak se budou rozvíjet technologie na jejich využívání.

161 5.3 Obchodování se dřevem Jak již bylo uvedeno výše, stát zasahuje do tržního prostředí s druhotnou surovinou formou podpory výroby energie z biomasy, jejíž parametry splňuje i celá řada potenciálních druhotných surovin z dřevěných odpadů, zejména pak piliny, hobliny, odřezky a další. Tímto způsobem je poměrně výrazně ovlivňován tok materiálu směrem k energetickému využití. Tento trend je možné vysledovat v rámci celé EU, kde je pohyb materiálu ovlivňován subvencemi pro výrobu energií z obnovitelných zdrojů úsporou z emisních povolenek a mimo jiné i nadbytečnými kapacitami zařízení pro výrobu energií z biomasy v Rakousku a Německu. Tato zařízení, jejichž výstavba nebyla dostatečně koordinovaná, zajišťují vysokou poptávku po biomase, která je saturována jednak nákupem suroviny v zahraničí, a jednak nákupem primárních materiálů, např. metrového dřeva za účelem výroby energií. Tyto skutečnosti výrazně ovlivňují toky materiálů a znevýhodňují materiálové využití suroviny. V případě, kdy zpracovatel hodlá získat surovinu pro výrobu materiálů ze dřeva, je nucen finančně konkurovat dotovaným cenám energetické biomasy. Obchodování s energetickou biomasou je realizováno na tradiční bázi producent obchodník zpracovatel tuzemský, nebo zahraniční. V případě materiálového využití suroviny ve společnosti Kronospan CR se uplatňuje model: producent zpracovatel, případně si zpracovatel zajišťuje přísun materiálu prostřednictvím sítě vlastních, případně pronajatých sběrných míst. Přehled zpracovatelů Zpracování druhotných surovin vyrobených z dřevěných odpadů lze rozdělit do tří skupin. 1. Výroba dřevovláknitých, dřevotřískových a OSB desek použitelných ve stavebnictví a nábytkářství 2. Výroba briket a pelet pro spalování v kotlích na tuhá paliva 3. Výroba energetické biomasy zejména štěpky Výroba desek Zpracovatelé druhotných surovin vyrobených z dřevěných odpadů na formou výroby dřevovláknitých, dřevotřískových a dalších desek jsou v ČR pouze 2: Kronospan CR s.r.o. Dřevozpracující družstvo Lukavec. Oba subjekty zpracovávají druhotnou surovinu do podoby dřevovláknitých, dřevotřískových desek, v případě společnosti Kronospan CR i OSB desek. Celková zpracovatelská kapacita pro výrobu dřevovláknitých, dřevotřískových a OB desek v ČR činí tun ročně, přičemž pouze 8 % celkového množství je tvořeno odpadním dřevem. V objemových jednotkách je celková zpracovatelská kapacita výroby desek reprezentována objemem 2,5 mil m3 dřevní hmoty.

162 Obrázek 29 Struktura odpadního dřeva zpracovaného na výrobu desek v ČR 30% 36% Dřevěné obaly Dřevo ze staveb a demolic Odpadní dřevo z výroby nábytku Ostatní dřevo 4% 30% Zdroj: Kronospan CR, s.r.o. (2010) Odpadní dřevo se na celkové výrobě desek podílí pouze 8 % objemu. Skladba odpadního dřeva uvedená v obrázku č. 26 se navíc mění v čase, jsou patrné jednak sezónní vlivy, v zimním období je k dispozici pouze 50 % odpadního dřeva oproti letnímu období (vliv spalování dřeva), jednak se do produkce odpadního dřeva promítají i ekonomické vlivy, které se projevily snížením produkce stavebního dřeva a dřevěných obalů, které souvisí s poklesem výstavby a přepravy zboží. Výroba briket a pelet Výroba briket a pelet je velmi často doplňkovou činností dřevozpracujících podniků, zejména pilařských a nábytkářských, při které se zpracovávají odpady a vedlejší produkty výroby na další výrobky, zejména pak pelety a brikety. Principem výroby briket a pelet je snižování vlhkosti pilin a dalších dřevěných materiálů na hodnoty okolo 2% a následným lisováním zvyšování objemové hmotnosti minimálně na 1,2 Kg/m3. Lisování probíhá v naprosté většině bez dalších příměsí. Pravidla pro výrobu briket a pelet stanovují technické normy, např. ČSNEN, DIN, nebo ÖNORM. Údaje o počtu a kapacitách takovýchto zařízení nejsou k dispozici, neboť používaný materiál není evidován v režimu odpadů a zařízení, která jej zpracovávají, nejsou evidována jako zařízení nakládající s odpady. Odhadujeme řádově desítky společností zabývající se velkovýrobou briket a pelet, a další desítky firem, které výrobu briket používají jako nástroj pro eliminaci vlastních odpadů z výroby dřevěných výrobků, jako jsou např. truhlárny, nebo výrobny nábytku.

163 Výroba briket a pelet je poměrně efektivní s ohledem na nízké pořizovací náklady na technologie, snadného přístupu k surovině a neustále rostoucí poptávce po výrobcích v rámci celé Evropy. Výroba briket je navíc zatížena pouze sníženou sazbou DPH. Roční produkce briket a pelet v ČR dosahuje odhadem desítek tisíc tun ročně. Výroba energetické biomasy Přehled společností, které se zabývají zpracováním odpadního dřeva na energetickou štěpku, není dostupný. Jedná se jednak o společnosti, které zpracovávají odpadní materiály při primárním zpracování dřeva, zejména pily a dále společnosti, které zpracovávají odpady vzniklé při těžbě dřeva. I v tomto případě se dá množství odhadovat na řádově desítky tisíc tun ročně. Výroba energetické štěpky je neustále na vzestupu, jednak z důvodu rostoucí poptávky po energetické štěpky, jednak z důvodu zvyšujícího se počtu místních výtopen na biomasu a díky státní podpoře vytápění rodinných domů prostřednictvím biomasy, kdy jsou na pořízení kotlů, umožňujících spalování biomasy, poskytovány dotace. 5.4 Strategické cíle pro oblast dřeva Krátkodobé cíle Pro nastavení politiky pro hospodaření s komoditou dřevo je nutné nastavit systém získání informací o množství a nakládání jednak primárně získávaným dřevem a jednak s odpadním dřevem, protože oba toky spolu úzce souvisí. Jedná se především o informace od primárních producentů dřeva, primárních zpracovatelů (pily) a následně od producentů dřevěných odpadů z výroby. Celková primární produkce dřeva těžba činí v ČR 15,5 mil. m3 ročně, přičemž více než 12 mil. m3 se zpracovává na našem území, bez ohledu na import dřeva z okolních států. Velmi důležité je sjednocení jednotek, ve kterých budou data sledována, navrhujeme jednotky hmotnostní Pro optimalizaci toků dřeva a jeho racionální využití je nezbytné doplnit a upřesnit pravidla ekonomické podpory využití dřeva pro výrobu elektrické energie, případně nastavit kontrolní mechanismy, zda se nastavená pravidla dodržují. Stávající stav pokřivuje trh se dřevem i druhotnými surovinami ze dřeva vyrobenými a silně ovlivňuje materiálové toky směrem k velmi málo efektivnímu využití dřevní hmoty formou spalování, byť za účelem výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů energie. Střednědobé cíle Vytvoření koncepce pro racionální a efektivního společného využívání dřeva a druhotných surovin ze dřeva při respektování hierarchie využívání materiálů a zpracovatelských kapacit Podpora výstavby zařízení pro úpravu odpadního dřeva pocházejíc z komunálních odpadů, zejména na úrovni obcí a regionů

164 Vytvoření legislativních nástrojů pro eliminaci nepřípustného nakládání s odpady ze dřeva, zejména pak spalování dřevěných odpadů obsahujících nebezpečné látky v lokálních topeništích Dlouhodobé cíle dosažení stavu efektivního nakládání se dřevem a druhotnými surovinami ze dřeva s důrazem na vyváženost materiálového a energetického využívání 5.5 SWOT analýza Výstupy SWOT analýzy naznačují, že stoupající poptávka po dřevu, ať je již přirozená, nebo způsobená zvláštními ekonomickými nástroji, způsobuje zvyšující míru využití, odpadů ze dřeva, budování sítí zařízení k úpravě dřevěných odpadů na druhotnou surovinu a úpravě zpracovatelských technologií pro zpracování dříve obtížně využitelných odpadů ze dřeva. Zároveň dochází k přirozenému omezování odstraňování dřeva na skládkách, což je žádoucí trend. Na druhé straně je definováno ohrožení stávajících kapacit pro materiálové využívání dřeva podporou výroby elektrické energie z biomasy v případě, že není dostatečně kontrolována oprávněnost zařazení konkrétních druhů dřeva a druhotných surovin ze dřeva do kategorie, na kterou je možné čerpat finanční

165 podporu. To je doprovázeno ještě absencí, případně nedostatečností, evidence materiálových toků této komodity, které výrazně omezuje odpovědné plánování investičních záměrů potenciálních investorů v této oblasti. Výsledným efektem tak může být naprosto převládající směřování dřeva a druhotných surovin ze dřeva k energetickému využívání a vytvoření deficitu dřeva druhotných surovin pro využití materiálové. 5.6 Datové zdroje Evidence dle zákona je vedená v potřebné míře pouze u dřevěných odpadů, které prokazatelně vznikají z výrobků s ukončenou životností, ať jsou to dřevěné odpady, stavební odpady či odpady ze dřeva, které vznikají činnosti obcí. Poměrně zásadní skutečností pro vedení evidence je fakt, že jednotky, které se používají při stanovování množství dřeva v různých fázích zpracování, jsou zejména objemové (m3, ppm...), nikoliv hmotnostní. Údaje o hmotnosti se tak získávají přepočty pomocí objemové hmotnosti materiálu, kde musí docházet ke zřejmým disproporcím. Hmotnost odpadu je tak získávána až ze zařízení pro nakládání s odpady, které jsou vybavené vážním zařízením, jako jsou například skládky. Množství dřevěných odpadů, které však končí v zařízeních nakládajících s odpady, je zanedbatelné. Z tohoto důvodu je třeba k datové základně přistupovat se značnou rezervou, může sloužit k orientaci v problematice a může naznačit toky materiálů a hlavní způsoby nakládání se dřevem, resp. s odpadními materiály na bázi dřeva, nemůže však prokazatelně doložit skutečná množství materiálů. Zdrojem dat pro velmi omezenou část dřevěných materiálů může být ISOH, dále evidence EKOKOM a údaje profesních organizací (např. Svaz zaměstnavatelů dřevozpracujícího průmyslu). 5.7 Shrnutí Pojem druhotná surovina je v případě komodity dřevo velice obtížně uchopitelná. Dřevo je považováno za cennou surovinu, ve většině případů nikoliv však za druhotnou surovinu. Přírodní charakter dřeva, jehož zpracování a nakládání s ním má minimální dopady na životní prostředí a jeho nesporná energetická hodnota brání jasnému vymezení druhotných surovin ze dřeva. V režimu odpadů se objevuje jen velmi malý podíl dřeva, definice odpadního dřeva není v praxi často dodržována nebo ani definici odpadu nenaplňuje. Odpadní dřevo, které naplňuje definici zákona o odpadech a je dle něj i postupováno, tvoří necelých tun ročně. Je v naprosté většině případů zastoupeno odpady, které mají charakter výrobků s ukončenou životností jako jsou dřevěné obaly, dřevo ze staveb a demolic, dřevo vznikající úpravou jiných odpadů a v poslední době nejrychleji rostoucí skupinou dřevem z odděleného sběru komunálních odpadů v obcích. Ani v tomto případě však nelze předpokládat, že evidované množství odpovídá skutečnosti vzhledem k výše uvedenému přírodnímu charakteru odpadu, který je v zimním období vítaným zdrojem tepla.

166 zpracovatelé a výrobci dřevěných výrobků často uvádějí pojem zpracování dřevěného odpadu jako jejich pracovní náplň, paradoxně však neprovozují zařízení pro nakládání s odpady. Z tohoto důvodu je datová základna velice omezená a neúplná a zcela jistě nepokrývá veškerou produkci dřeva v ČR. Doporučení Pro vypracování strategického materiálu pro komoditu dřevo doporučujeme zpracování studie, ve které by měly být uvedeny informace od primárních producentů dřeva, primárních zpracovatelů (pily) a následně od producentů dřevěných odpadů z výroby. Celková primární produkce dřeva těžba činí v ČR 15,5 mil. m3 ročně, přičemž více než 12 mil. m3 se zpracovává na našem území, bez ohledu na import dřeva z okolních států. Zpracování studie by se měly účastnit i subjekty, zabývající se energetickým využitím dřeva, jednak producenti energetické biomasy, briket, pelet, ale i provozovatelé energetických zařízení, které takovýto materiál využívají. Za důležité považujeme i přehodnocení vlivu státu na ekonomickou podporu výroby elektrické energie z biomasy, která silně ovlivňuje materiálové toky směrem k velmi málo efektivnímu využití dřevní hmoty formou spalování, byť za účelem výroby energie.

167

168 6 Vedlejší energetické produkty V říjnu a listopadu 2010 většina významných producentů v České republice úspěšně dokončila registraci energetických produktů podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek a o zřízení Evropské agentury pro chemické látky, (tzv. nařízení REACH). Účelem tohoto nařízení je především zajistit ochranu lidského zdraví a životního prostředí před nežádoucími účinky chemických látek systémem předběžné opatrnosti. Smyslem registrace podle nařízení REACH je shromáždit od průmyslového sektoru požadovaný soubor informací o chemických látkách a využít těchto informací pro bezpečné nakládání s nimi. Vlastní registrace zahrnovala provedení analýz, testování, vyhodnocování a přípravy registrační dokumentace ve spolupráci se všemi významnými evropskými producenty. Popílky a další energetické produkty uváděné na trh jsou v současné době považovány za chemické látky a je nezbytné s nimi takto nakládat. Potvrzením toho faktu je již vlastní registrace podle nařízení REACH, na které spolupracovali všichni významní producenti v zemích EU a která nikde není zpochybňována. Součástí registrace je také Zpráva o chemické bezpečnosti a tzv. scénáře expozice posuzující identifikovaná použití dané látky. Sada testů, na jejichž základě je registrace udělována Evropskou Agenturou pro Chemické látky (ECHA) v Helsinkách, je nejobsáhlejším a nejpodrobnějším systémem zkoušení vůbec, zahrnuje zejména popis všech fyzikálních a fyzikálněchemických vlastností a toxikologické i ekotoxikologické vyhodnocení. V rámci tohoto testování a vyhodnocování nebyly stanovovány žádné limitní hodnoty koncentrací pro jednotlivé druhy energetických produktů, ani pro jejich použití, ale byla plně zohledněna biologická dostupnost příslušné látky a tudíž byla zcela objektivně hodnocena rizikovost na základě jejího skutečného působení, zjištěného testováním. Nejdůležitější částí registrační dokumentace je Zpráva o chemické bezpečnosti, která vedle jiného zahrnuje podrobné rizikové analýzy pro lidské zdraví i životní prostředí. V tomto dokumentu je podrobně popsáno více než 30 fyzikálně chemických, toxikologických a ekotoxikologických testů, jenž byly pro energetické produkty provedeny. Vyhodnocení zahrnuje rovněž každé použití dané látky. Ze studií a testování uskutečněných také na živých organismech a obratlovcích podle metodik OECD a na základě jejich následného vyhodnocení, nevyplývá pro tyto zaregistrované energetické produkty žádná povinnost klasifikace, označování či omezení pro použití identifikovaná v registrační dokumentaci. V rámci provedeného testování a vyhodnocení podle nařízení REACH nebyl prokázán žádný negativní vliv energetických produktů na lidské zdraví ani na životní prostředí. Pokud nejsou energetické produkty uváděny na trh (využity ve formě certifikovaného výrobku), musí být s takovým produktem nakládáno v režimu odpadů. V tomto případě se aplikují ustanovení Směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 98/ES/2008 o odpadech.

169 6.1 Původ vedlejších energetických produktů a jejich složení Energetické produkty lze definovat jako tuhé materiály, které vznikají při spalování pevných paliv a při procesu odsiřování spalin v elektrárnách a teplárnách a nacházejí uplatnění v různých oblastech využití. Jejich produkce je nevyhnutelná, protože vznikají v důsledku plnění požadavků stanovených pro vypuštění emisí do ovzduší (tedy v důsledku plnění opatření na ochranu ovzduší životního prostředí). Mimo významného ekonomického přínosu jako alternativy jiných materiálů mohou představovat při správném využití i nepřehlédnutelný přínos pro ochranu životního prostředí (především náhrada primárních přírodních zdrojů, snížení emisí skleníkových plynů, atd.). Energetické produkty registrované podle nařízení (ES) č. 1907/2006 (nařízení REACH) a uváděné na trh jsou v současné době podle evropské legislativy definovány jako chemické látky: Ashes (residues), coal popílek, struska, škvára z technologie klasického spalování FBC Ash Fluidized Bed Combustion Ash popel a popílky z technologie fluidního spalování Ashes (residues), plant popílky ze spalování biomasy Calcium sulphate síran vápenatý, produkt mokré metody odsíření SDA Product produkt polosuché metody odsíření Tabulka 38 Identifikace energetických produktů zaregistrovaných dle nařízení REACH Název EINECS Lead registrant Registrační číslo Ashes (residues), coal Evonik Steag GmbH FBC Ash UTEXCENTRUM Sp. z o.o SDA Produkt UTEX Sp. Z o.o Calcium Sulphate Saint Gobain Placo Ibérica SA Ashes (residues), plant ČEZ, a.s zdroj: Nařízení č. 1907/2006/ES (REACH) Pouze ta část energetických produktů, pro kterou producent nemá využití, nebo s ní chce sám nakládat v režimu odpadů, je po právní stránce považována za odpad. Popílek Popílek je produktem spalování práškového antracitu, černého či hnědého uhlí a je zachycován v elektrostatických nebo mechanických odlučovačích ze spalin tepelných elektráren jako sklovitý materiál. Hlavními složkami popílku jsou oxid křemičitý, oxid hlinitý a oxid železitý. Klasické vysokoteplotní popílky jsou u našich velkých elektráren produkovány ve značných objemech, většinou v podmínkách ustáleného provozu energetického zdroje.

170 Vzhledem k vysokému obsahu prachových částic nelze popílek volně skladovat a je nutno jej shromažďovat v expedičních silech, ze kterých je následně expedován odběratelům. Následné využití je tedy omezenou kapacitou těchto sil. Popílky mají dlouhodobě konstantní vlastnosti, základní chemické složení a granulometrie popílku se prakticky nemění, obsah zbytkového nespáleného uhlíku (tzv. nedopalu) je většinou velmi nízký a pohybuje se v rozmezí 1 2 % hmoty. Popílky jsou k následnému využití zejména ve stavebním průmyslu převážně expedovány jako směs ze všech sekcí odlučovačů tuhých znečišťujících látek ze spalin. Popílek jako velmi jemná složka může přispět k optimalizaci granulometrického složení použitého kameniva ve skladbě betonu jako příměs druhu I a v případě vhodných pucolánových vlastností může být za definovaných podmínek použit i jako aktivní příměs druhu II pro výrobu betonu. Požadavky na vlastnosti popílku do betonu jsou stanoveny harmonizovanými českými normami ČSN EN 4501, ČSN EN 4502 a ČSN EN Posuzování shody se provádí dle 5 nařízení vlády č. 190/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na stavební výrobky označované CE, v platném znění. Pro popílky do betonu jako příměs typu II vydává notifikovaná osoba ES CERTIFIKÁT SHODY, který je podkladem pro vydání ES prohlášení o shodě platné ve všech státech EU. Popílky do betonu musí dále splňovat i základní požadavky na hygienu, ochranu zdraví a životního prostředí, tzn. požadavky na obsahy přírodních radionuklidů stanovené v tab. č. 1 a 2, v příloze. č. 10 k vyhlášce SÚJB č. 307/2002 Sb., o radiační ochraně, ve znění vyhlášky č. 499/2005 Sb. Popílky se uplatňují ve výrobě betonů, betonových výrobků, pórobetonů, v cihlářské výrobě, při výrobě cementu, suchých omítkových, zdících, zálivkových směsí a tmelů, umělého kameniva a jako výplňový materiál prostor po těžbě nerostných surovin (povrchové a hlubinné doly) a pro asanaci a rekultivaci antropogenní činností postižených území. Pro využití popílku jako stavebního výrobku pro betonové a železobetonové části staveb, či jako stavebního výrobku pro zděné stavby je postup při posuzování shody stanoven v tab. č. 1 a 2, v příloze č. 2 k nařízení vlády č. 163/2002 Sb. (např. popílek pro výrobu pórobetonu, aditivovaný granulát do výsypek povrchových dolů, stabilizát pro násypy a zásypy, aj.). Popílek a zejména stabilizovaný popílek nalézá široké uplatnění jako náhrada přírodních surovin na stavbách pozemních komunikací dle technických podmínek Ministerstva dopravy TP 93. Podle druhu odlučovače lze popílek rozdělit na hrubší, který je získáván v mechanických odlučovačích nebo na jemnější získávaný z elektrostatických odlučovačů. V České republice představuje popílek jako produkt po spalování uhlí surovinu značného objemu a z ekologického hlediska je jeho využití velmi žádoucí. Struska Prakticky všechny velké elektrárny spalují palivo v granulačních kotlích, které produkují strusku ve formě málo pevných, většinou natavených spečenců popílkových zrn. Struska se odlučuje ve výsypce spalovací komory kotle, kde dopadá do vodní lázně, kde dochází k jejímu ochlazení. V dalším procesu je struska odvodněna. Vzhledem k vysokým teplotám na roštech kotlů se jedná o prakticky vitrifikovaný materiál s minimální vyluhovatelností a nízkým obsahem stopových prvků v sušině. Z těchto důvodů je struska

171 využitelná například pro zásypy a obsypy inženýrských sítí. Další použití strusky je např. jako ostřivo při výrobě cihlářských pálených výrobků. Odvodněnou strusku lze na rozdíl od popílku volně skladovat na deponiích a následně využívat pro stavby násypů liniových staveb. Fluidní popílek Ve fluidních kotlích se mleté uhlí spaluje s přídavkem vápence při relativně nízké teplotě C, která je optimální pro rozklad vápence na oxid uhličitý a oxid vápenatý, který následně reaguje s oxidem siřičitým přítomným ve spalinách za vzniku síranu vápenatého. Tuhé produkty fluidního spalování jsou tedy směsí minerálního podílu paliva s produktem odsíření. Dále je zde přítomen i nezreagovaný vápenec a zbytkové volné vápno. Používáli se pro odsíření ve fluidních kotlích dolomitický vápenec, obsahují tuhé zbytky vyšší obsah oxidu hořečnatého, což je pro použití ve stavebnictví (omítkové směsi) nepříznivé. Nízká teplota fluidního spalování také potlačuje tvorbu oxidů dusíkunox a řadí se tak do tzv. čistých technologií spalování uhlí. Energosádrovec Rozvoj spalování fosilních paliv k energetickým účelům zejména ve 2. polovině 20. století způsobil výrazné zvýšení emisí oxidu siřičitého vznikajícího ze síry obsažené v palivech, a to zejména černého a hnědého uhlí a dále topných olejů z ropy. Snahy o snížení následků dopadu tohoto spalování vedly již dříve v řadě vyspělých zemí mimo jiné i k vývoji metod odsiřování spalin. Energosádrovec je vedlejším produktem odsiřování spalin metodou mokré vápencové vypírky. Pro odsiřování kouřových plynů se používá vodní suspenze jemně mletého vápence. Vedlejším produktem tohoto procesu odsíření je síran vápenatý, nazvaný energosádrovec. Energosádrovec je v současnosti nejvíce používaným typem sádrovců. Hlavní rozdíl mezi tímto syntetickým a přírodním sádrovcem spočívá zejména v odlišných fyzikálních vlastnostech, jako je velikost zrna (granulometrické složení), tvorbě typu krystalů a v hodnotách sypné hmotnosti. Energosádrovec obsahuje obvykle 9095 % čistého síranu vápenatého, zatímco přírodní sádrovec z Kobeřic dosahuje čistoty cca 65 %. Pro odsiřování kouřových plynů se používá vodní suspenze vápence. Ve všech systémech absorpčního odsiřování spalin na bázi CaO/CaCO3 probíhá tvorba energosádrovce v následujících krocích: Absorpce SO2, přechod SO2 z plynné fáze do absorpčního roztoku Oxidace absorbovaného SO2 na SO42 Krystalizace CaSO4 2H2O Odloučení krystalizovaného CaSO4 2H2O z mateřského roztoku Chemická rovnice odsíření:

172 Energosádrovec je produkován z běžného odsiřovacího procesu metodou mokré vápencové vypírky ve formě vlhkého, jemnozrnného prášku s obsahem vlhkosti v rozmezí 615 %. Tím se podstatně odlišuje od přírodního sádrovce, který je dodávaný jako suchý, drcený materiál. Vzhledem k vysokému obsahu CaSO4 2H2O v energosádrovcích (běžně přes 95 %) jsou považovány za velmi kvalitní náhradu přírodních sádrovců. Energosádrovec je jako surovina běžně využíván hlavně při výrobě sádry, při výrobě cementu jako regulátor doby tuhnutí, aktivátor postupu tvrdnutí pórobetonu a dále při výrobě omítkových směsí apod. Nově je i zkoušeno jeho využití k přípravě anhydritových maltovin. V některých zemích EU již byl energosádrovec vyjmut z katalogu odpadů (například Německo zdroj FGD Gypsum Definitions and Legislation in the European Communities, In the OECD and in Germany Franz Wirsching, Rolf Hüller and Rainer Olejnik, květen 2008) a prohlášen za sekundární surovinu rovnocennou přírodnímu sádrovci určenou pro výrobu sádry, sádrokartonových desek, anhydritových potěrů a cementu. Energosádrovec jako produkt odsiřování kouřových plynů mokrou vápencovou vypírkou vzniká ve značných objemech, jeho produkce je u jednotlivých energetických zdrojů ovlivněna především sirnatostí spalovaného uhlí. Poměr mezi produkovanými tuhými produkty spalování obecně označovanými jako popel (směs popílku a strusky) a energosádrovcem (EGS) jsou u jednotlivých elektráren značně rozdílné. Konkrétní objemy těchto vedlejších energetických produktů u vybraných velkých elektráren na území České republiky jsou uvedeny v následující tabulce č.39. Pro názorné srovnání je v tabulce uveden i koeficient k, který vyjadřuje hmotnostní poměr těchto produktů. Tabulka 39 Přehled produkce energosádrovce ve vybraných lokalitách (rok 2009) popel [tis.tun/rok] EGS [tis.tun/rok] k Dětmarovice ,11 Chvaletice ,35 Mělník ,15 Počerady ,16 Tušimice ,42 Elektrárna zdroj: ČEZ, a.s. (2010) Produkt polosuché metody odsíření spalin Princip polosuché metody odsíření spalin spočívá v záchytu oxidu siřičitého ve vodní suspenzi hydroxidu vápenatého, který je vstřikován do proudu spalin v rozprašovací sušárně. Vzhledem ke skutečnosti, že chemická reakce probíhá ve vodní fázi, nedochází při chemické reakci k oxidaci veškerého vzniklého siřičitanu vápenatého na síran. Vedlejším produktem polosuché metody

173 odsíření spalin je tedy směs síranu a siřičitanu vápenatého, případně i popílku, v různých poměrech dle konstrukce zařízení. Zařízení je konstruováno tak, aby se v rozprašovací sušárně teplem ze spalin odpařila veškerá vstřikovaná voda a produkt se odlučoval v suchém stavu. Z proudu spalin je produkt polosuché metody odsíření spalin odlučován obvykle ve tkaninových filtrech. V technické praxi existují dvě základní varianty rozprašovací absorpce. Původní technologie spočívala na principu, kdy do rozprašovací sušárny byly zavedeny spaliny přímo z kotle bez předchozího odloučení popílku. Vedlejším produktem byla směs popílku, síranu a siřičitanu vápenatého a nezreagovaného hydroxidu vápenatého. U modernějších zařízení dochází nejprve k odloučení popílku ze spalin a až následně jsou spaliny zavedeny do rozprašovací sušárny. Vedlejším produktem odsíření je v tomto případě směs síranu a siřičitanu vápenatého a nezreagovaného hydroxidu vápenatého. Vedlejší produkt odsíření spalin polosuchou metodou je bílý jemnozrnný prášek, který lze využívat např. v zemědělství jako hnojivo. Vzhledem ke značným vazebným vlastnostem se tento produkt přidává jako stabilizační složka k popílku. Například na Elektrárně Ledvice se mísením vedlejšího produktu polosuché metody odsíření spalin s popílkem a vodou na míchacím centru vyrábí stabilizát pro stavbu hrázek pro výstavbu koridorů v prostoru Fučík. V případě, že do rozprašovací sušárny jsou zavedeny spaliny bez předchozího odloučení popílku, je výsledný produkt odsíření využitelný pouze jako výplňový materiál do dolů. Analýza vývoje a aktuální situace zdrojů energetických produktů V roce 1990 byl zaznamenán klesající trend v produkci energetických produktů, což lze částečně vysvětlit snížením používání uhlí jako paliva v energetice, v kombinaci s přechodem na využití uhlí vyšší kvality a s nižším obsahem popela a také s ohledem na zlepšení technologie spalování. Následně se však množství produkovaných energetických produktů zvýšilo o 59 milionů tun ročně a přibližně o 65 milionů tun v 10 nových členských státech EU (asi 30 milionů tun) a dalších evropských zemích (asi 35 milionů tun). Následné zvýšení naznačuje návrat k využití uhlí jako paliva. V Evropě (EU 25) bylo vyrobeno v roce 2007 více než 100 milionů tun vedlejších energetických produktů. Z celkové produkce 61 milionů tun v původních 15 zemích Evropské unie se množství energetických produktů označovaných jako popel, popílek, struska, škvára, atd. pohybuje okolo 50 milionů tun, přičemž dalších přibližně 11 milionů tun jsou vedlejší produkty získané odsiřováním kouřových spalin. V současné době se odhadovaná produkce energetických produktů na území České republiky pohybuje okolo 13,5 mil. tun, z toho tvoří přibližně 2,5 mil. tun produkty z odsíření. Budoucí vývoj produkce vedlejších energetických produktů je těžké předvídat, jelikož je ovlivněn mnoha faktory. Na jedné straně postupná instalace technologických zařízení pro ochranu ovzduší v elektrárnách (snižování emisí tuhých látek a plynných škodlivin) může mít za následek rostoucí množství produkce těchto produktů. Na druhé straně pravděpodobnější snížení podílu využívání uhlí pro výrobu energie nebo tepla a vývoj nových technologií spalování může mít za následek celkové snížení produkce.

174 Obrázek 30 Produkce jednotlivých energetických produktů v Evropě zdroj: ACCA (2010) Vysvětlivky: FA úletový popílek; BA ložový popílek; BS struska; FGD energosádrovec

175 Obrázek 31 Vývoj produkce energetických produktů jednotlivých Evropských států 2004 zdroj: ECOBA (2006), CSO (2006), Eurostat (2006) a Szczygielski a Myszkowska (2003)

176 6.2 Proces zpracování vedlejších energetických produktů Využití popílku Využitím popílků ve stavebnictví se řada odborných specializovaných pracovišť zabývá již několik desítek let. Převaha zájmu o hromadné využití těchto popílků se orientovala do inženýrského stavitelství, kde je možnost využívání popílků jako druhotných surovin největší. Popílky nacházejí široké upotřebení také ve výrobnách stavebních hmot. Především ve výrobě maltovin, betonu, umělého lehkého kameniva, cihlářského a keramického zboží a také při výrobě injektážních malt a litých podlahových vrstev. Velké ekonomické výhody přináší využití popílků přímo na stavbách, například při budování silnic, dálnic, letišť, železnic, přehrad a při řadě dalších zemních prací. Za perspektivní postupy aplikace elektrárenských popílků se dnes považuje výroba pórobetonu, náhrada cementu v betonových směsích a především všechny druhy zemních prací a stabilizace zemin. a. Popílek do betonu Při zpracování betonových směsí má popílek význam jako náhrada deficitních stavebních materiálů, jakými jsou cement a kamenivo. Používá se jednak jako plnivo při náhradě písku, přičemž jde především o doplnění chybějících nejjemnějších podílů kameniva, což přispívá ke zlepšení kvality betonu a má druhotný příznivý vliv na snížení spotřeby cementu. Dále se popílek využívá jako náhrada cementu. Popílek není jen inertní výplňový materiál, ale také výrazně zlepšuje kvalitu betonu. Přejímá funkci jemné frakce a svými pucolánovými vlastnostmi působí na vývoj počáteční a konečné pevnosti. Působí též na omezené tvoření trhlin, zmenšuje dotvarování, zlepšuje odolnost proti mrazu i odolnost vůči agresivním vlivům a tím také zvyšuje trvanlivost staveb. Využívání popílků při výrobě betonů v betonárkách je v ČR uplatňováno již v širokém rozsahu. Popílek je k danému účelu dodáván z několika vybraných velkých elektráren (Dětmarovice, Mělník, Chvaletice, Opatovice), případně i ze středně velkých tepláren (Otrokovice, Plzeň). Popílek jako aktivní složku do betonu prodává i Unipetrol a.s. a Sokolovská uhelná a.s. Vždy jsou dodávky opatřeny platným certifikátem, popílek je tedy zpracován jako druhotná surovina, případně výrobek, nikoliv jako odpad. Pro stanovení parametrů tohoto produktu a prokazování shody slouží evropské harmonizované normy: ČSN EN 4501 Popílek do betonů definice, specifikace a kritéria shody ČSN EN Kamenivo do betonu Využívání popílku k tomuto účelu je dlouhodobé, technologie jsou u výrobců betonu velmi rozvinuty. b. Popílek do cementu Všichni výrobci cementu na území ČR využívají popílek jako složku při výrobě cementu. Dle druhů vyráběného cementu se přídavek popílku výrazně liší, lze však konstatovat, že průměrný přídavek popílku do cementu je cca 5 %.

177 Vhodnost popílku do cementu záleží na jeho mineralogickém složení, které se liší dle druhu spalovaného druhu uhlí. Proto si cementárny provádějí vlastní zkoušky popílku a odebírají takový popílek, který jim vyhovuje pro vyráběné druhy cementu. Nejvýznamnější producenti cementu v České republice: Lafarge Cement, a.s (Čížkovice) Českomoravský cement, a.s. závod Radotín, Českomoravský cement, a.s., závod Mokrá Českomoravský cement, a.s., Králův Dvůr Holcim Práchovice, a.s. Cement Hranice, a.s. (Hranice na Moravě) Tyto cementárny vyrobily v roce 2010 celkem tis. tun cementu. Při výrobě cementu bylo spotřebováno celkem 165 tis. tun popílku. Cementárny využívají kromě popílku jako pucolán také granulovanou vysokopecní strusku. Elektrárny společnosti ČEZ, a.s. jako největšího producenta energetických produktů v ČR dodávají popílek především společnosti Českomoravský cement, a.s. závod Radotín a závod Mokrá. Do společnosti Cement Hranice, a.s. dodávají popílek Elektrárna Dětmarovice a Tp Přerov (Český svaz výrobců cementu, 2011). c. Popílek do pórobetonu Výroba pórobetonu na bázi popílku byla v naší republice provozována s dobrými výsledky v několika závodech. Po převzetí těchto výroben velkými zahraničními firmami byla většina provozů převedena na zpracování křemičitého písku. V současné době dochází k určitému oživení a výrobě významnějšího množství pórobetonu na bázi popílku se vyrábí pouze v závodě společnosti Porfix CZ a.s. Trutnov a závodu PÓROBETON Ostrava a.s. Třebovice. Poněkud odlišná situace je ve Slovenské republice, kde v závodě PORFIX pórobeton a.s., Zemianské Kostolany (Nováky) bylo technologické zařízení modernizováno, objemy výroby se dále zvyšují. Tento výrobce se potýká pouze s jedním závažným problémem, kterým je nedostatek kvalitního popílku pro výrobu pórobetonu a obtížné zajištění jeho dodávek (i z ČR). d. Další použití popílků Významná část zvlhčeného popílku se využívá k budování hutněných konstrukcí zemních prací, zejména při stavbách násypů a zásypů pozemních komunikací a železničních koridorů. Menší část popílku se využívá v technologiích provádění samonivelačních vrstev. K dalším technologiím patří např. výroba koncentrovaných popílkových suspenzí, které se připravují dokonalou homogenizací popílku s vodou, dávkovanou v přesném poměru, závisejících na konkrétních vlastnostech používaného popílku. Byla vyvinuta modifikovaná popílková suspenze, kde v náhradě za tradiční pojiva je využito odpadního anhydridu, odpadních síranových kalů, odprašků z vápenek, jako plnivo

178 jsou používány odpadní slévárenské písky, prosívky z lomů, odpadní vysokopecní či ocelárenské strusky. Veškeré popílky lze obecně dále využívat jako surovinu pro výrobu: Směsí stmelených hydraulickými pojivy dle ČSN EN Pórového kameniva dle ČSN EN Popílkových směsí Základkových směsí pro vyplňování prostor po těžbě uhlí Maltovin Cihlářských pálených výrobků Minerálních vláken Asfaltových výrobků Umělého kameniva Slévárenských písků Geopolymerů Zvlhčené popílky lze ve smyslu ČSN a technických podmínek MDS TP 93 využívat jako sypaninu z druhotných surovin pro násypy, zásypy a stavby zemních těles pozemních komunikací. e. Popílkové stabilizáty Stabilizát je zvlhčená stavební směs s vápenným pojivem (případně jiným stabilizačním pojivem) vyráběna ve standardním centrálním mísícím zařízení. Stabilizát se vyrábí technologickou úpravou vstupních surovin, kterými jsou vedlejší (energetické) produkty spalování uhlí a odsíření spalin (popílek, struska, fluidní popel, případně energosádrovec nebo produkt polosuché metody odsíření), spočívající v dokonalém promísení s přesně dávkovaným množstvím vody. Zařízení musí být vybaveno zásobníky popílku a stabilizačního pojiva, řízeným hmotnostním dávkováním a přívodem vody. Pro získání požadovaných vlastností stabilizátu je v počáteční fázi výroby rozhodující promísení vstupních surovin s vápnem (případně jiným stabilizačním pojivem) a následné zvlhčení vodou, při kterém dochází k exotermní reakci a během několika minut k nastartování hydratačních procesů. Ve stavební směsi probíhají v alkalickém prostředí chemické pucolánové reakce obdobné procesům při tuhnutí cementů a za aktivní účasti volného CaO vzniká materiál s vazebnými schopnostmi. Po zatuhnutí se stabilizát zásadně liší svými technickými vlastnostmi od původních neupravených vstupních surovin, jeho vlastnosti jsou obdobné vlastnostem chudého betonu. Speciálně vyráběné typy stabilizátů s vyšším obsahem vápna lze charakterizovat jako materiál nepropustný (koeficient propustnosti k v rozmezí n.108 až n.109 m/s), s vysokou pevností v prostém tlaku (5 10 MPa), odolný proti mrazu a vodě. Stabilizáty musí splňovat požadavky na ochranu životního prostředí (maximálně přípustné hodnoty chemických prvků ve výluhu) stanovené v technických podmínkách Návrh a provádění

179 staveb pozemních komunikací s využitím popílků a popelů TP 93, vydaných MDS a požadavky vyhlášky č. 307/2002 Sb., o radiační ochraně ve znění vyhlášky č. 499/2005 Sb. a proto je možno stabilizát považovat za výrobek zdravotně nezávadný ve smyslu zákona č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti stavebních výrobků v platném znění. Stabilizáty jako certifikované výrobky mají následující využití: Tělesa násypů zemních pozemních komunikací Protipovodňové hráze Protihlukové valy Hráze odkališť a skládek odpadů Podkladní vrstvy vozovek Aktivní zóna Přechodové oblasti mostů Těsnící a uzavírací vrstvy skládek odpadů ve smyslu ČSN Výroba stmelených směsí dle ČSN EN , 4 a 14 Zásypový materiál při rekultivaci prostor po povrchové těžbě nerostných surovin Vyplňování důlních prostor při hlubinné těžbě uhlí Sanace podzemních dutin (po demolici stavebních objektů, při stavbách tunelů, parovody, kanalizace, stará důlní díla) KAPS kamenivo zpevněné popílkovou suspenzí Využití strusky Struska je v podstatě inertní materiál a není ji třeba stabilizovat vápnem jako popílek. Na rozdíl od stabilizátu struska netuhne, takže lze ji lze na stavbách uskladňovat na deponiích. Struska se již delší dobu využívá jako ostřivo při výrobě cihlářských pálených výrobků. Další užití strusky jsou poměrně nová a je to záležitost posledních 3 5 let. Struskou lze nahradit přírodní materiály při zásypech liniových staveb (vodovody, plynovody, kanalizace apod.) a lze ji použít i pro stavbu násypů dálničních těles. Například v letech bylo použito při stavbě dálnice D11 cca 500 tis. tun strusky. Struska je využitelná jako stavební výrobek pro následující způsoby použití: Násypy zemních těles pozemních komunikací Zásypy opěrných konstrukcí Zásypy a obsypy liniových staveb inženýrských sítí (vodovody, kanalizace, plynovody) Zásypový materiál při rekultivaci vytěžených prostor po těžbě nerostných surovin (povrchové doly, pískovny, lomy) Terénní úpravy nebo rekultivace antropogenní činností postižených lokalit Jako ostřivo při výrobě cihlářských pálených výrobků

180 Využití fluidních popílků Zhruba polovina z celkového množství vyrobeného fluidního popílku bývá využita jako materiál pro vyplňování důlních prostor. Další využití nachází ve výrobě podkladních vrstev a přechodových klínů pozemních komunikací nebo jako materiál pro stabilizaci zemin do násypů komunikací (například budování rychlostní komunikace R6 Sokolov Cheb využití cca tun fluidního stabilizátu). Fluidní popílky se využívají také pro výrobu pórobetonu, lehkého betonu, umělého kameniva, suchých maltových směsí, speciálních tmelů, cihlářských pálených výrobků, minerálních vláken, asfaltových výrobků apod. Využití produktu polosuché metody odsíření (SDA Produkt) SDA produkt bývá využíván v těžebním průmyslu jako součást těžební malty pro stabilizace podzemních dutin. V průmyslu stavebních hmot může být také použit jako přísada při výrobě cihel. Asi 5 % z celkového množství se používá pro výživu rostlin. Také bylo prokázáno, že SDA produkt může být použit jako hnojivo, nebo jako součást hnojiv v zemědělství, aniž by došlo k poškození životního prostředí. SDA produkt je stále více používán jako sorbent v mokrém procesu odsiřování spalin v elektrárnách. Jiné oblasti použití produktu SDA jsou zásypy při podzemním dolování, výplně při rekultivacích a stavebnictví. Využití energosádrovce Energosádrovec jako surovina je průmyslově využíván hlavně při výrobě sádry a při výrobě cementu. Další uplatnění je při výrobě sádrokartonových a sádrovláknitých desek, samonivelačních podlahových směsí a omítek. Hlavní uplatnění energosádrovce v cementářském průmyslu je jako regulátor tuhnutí, v některých případech pak jako přídavek do surovinové směsi na vázání většího množství alkálií to slouží k úpravě síranového modulu. Pro energosádrovec používaný při výrobě cementu nejsou žádné speciální požadavky na kvalitu, jediným požadavkem je obsah vody (vlhkost) do 12 % (max. 15 %), a to z důvodu přepravy a následné manipulace v cementárně. Požadavky na kvalitu energosádrovce pro výrobu sádry s následnou výrobou sádrokartonových desek jsou vysoké, a to jak z hlediska čistoty (obsah CaSO4. 2 H2O minimální hodnota 95 % hm., obsah chloridů max. 0,01 % apod.), tak i z hlediska bělosti. Z těchto důvodů se musí energosádrovec v průběhu odvodnění propírat čistou vodou, aby byly veškeré nečistoty odstraněny. Požadavek na obsah vody je 8 10 % hm. Dosavadní praktické zkušenosti z využívání energetických produktů dlouhodobě prokazují, že stavebnictví je prakticky jediným rezortem národního hospodářství, který je schopen odebírat a efektivně zpracovat vedlejší energetické produkty ve větších objemech. Prakticky se jedná výlučně o hromadné zpracování elektrárenských a teplárenských popílků a o zpracování energosádrovce. Tento druh vedlejšího energetického produktu je již běžně využíván v cementářském průmyslu jako velmi kvalitní náhrada přírodního sádrovce. Zvláště výhodné je uplatnění energosádrovce při výrobě

181 sádrokartonových desek. Jejich výroba je v naší republice zajišťována výlučně specializovanými zahraničními firmami Rigips Horní Počaply a Knauf Počerady. Energosádrovec je využitelný jako surovina pro následující výroby: Sádra Alfa sádra Anhydrit Sádrokartonové a sádrovláknité desky Samonivelační podlahové směsi na bázi sádrovce Anhydritové podlahové směsi Cement Podlahové směsi na bázi alfa sádry Sádrové omítky a tvárnice Pórobeton Speciální hnojiva s obsahem síry Substráty pro výrobu žampionů Využití energetických produktů v Evropě Většina energetických produktů je využívána převážně ve stavebním průmyslu, na stavby dopravní infrastruktury (celkem cca 20 %), jako stavební materiál při zahlazování důlní hlubinné činnosti (cca 50 %), nebo na rekultivaci povrchových lomů a dolů (3040 %). Popílek nachází nejčastější využití ve stavebním průmyslu jako přísada do cementu a betonu a při stavbě pozemních komunikací. V roce 2007 bylo v původních 15 zemích EU vyprodukováno asi tun energetických produktů za rok. Z této celkové produkce se množství popelovin (popílky, škvára, struska) pohybuje okolo 50 mil. tun, přičemž zbylých 11 mil. tun připadá na produkty získané při odsiřování spalin. V bilanci všech zemí EU 27 je celková roční produkce odhadována na 100 milionů tun. Přesná čísla hlavně z nových členských států však stále nejsou k dispozici, zejména z důvodu nejasné legislativy vztahující se na tyto produkty. Část z nich je evidována v režimu odpadů, část v režimu stavebních výrobků, ve většině případů se tyto údaje překrývají a podstatná část energetických produktů buď není vůbec evidována, anebo je naopak evidována dvakrát jak v evidenci odpadů, tak je i vykazována jako stavební výrobky (ECOBA, 2007)

182 Obrázek 32 Využití energetických produktů v Evropě v roce 2007 zdroj: ECOBA (2007)

183 Obrázek 33 Využití energetických produktů v Evropě 2009 zdroj: ACAA (2009)

184 Energetické produkty a evropská legislativa V říjnu a listopadu 2010 většina významných producentů v České republice úspěšně dokončila registraci energetických produktů podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek a o zřízení Evropské agentury pro chemické látky, (tzv. nařízení REACH). Účelem tohoto nařízení je především zajistit ochranu lidského zdraví a životního prostředí před nežádoucími účinky chemických látek systémem předběžné opatrnosti. Smyslem registrace podle nařízení REACH je shromáždit od průmyslového sektoru požadovaný soubor informací o chemických látkách a využit těchto informací pro bezpečné nakládání s nimi. Vlastní registrace zahrnovala provedení analýz, testování, vyhodnocování a přípravy registrační dokumentace ve spolupráci se všemi významnými evropskými producenty. Popílky a další energetické produkty uváděné na trh jsou v současné době považovány za chemické látky a je nezbytné s nimi takto nakládat. Potvrzením toho faktu je již vlastní registrace podle nařízení REACH, na které spolupracovali všichni významní producenti v zemích EU a která nikde není zpochybňována. Evropští producenti provedli registraci následujících látek (energetických produktů): Ashes (residues), coal popílek, struska, škvára z klasického spalování FBC Ash Fluidized Bed Combustion Ash fluidní popílky Ashes (residues), plant popílky ze spalování biomasy Calcium sulphate síran vápenatý, produkt mokré metody odsíření SDA Product produkt polosuché metody odsíření Součástí registrace je také Zpráva o chemické bezpečnosti a tzv. scénáře expozice posuzující identifikovaná použití dané látky. Sada testů, na jejichž základě je registrace udělována Evropskou Agenturou pro Chemické látky (ECHA) v Helsinkách, je nejobsáhlejším a nejpodrobnějším systémem zkoušení vůbec, zahrnuje zejména popis všech fyzikálních a fyzikálněchemických vlastností a toxikologické i ekotoxikologické vyhodnocení. V rámci tohoto testování a vyhodnocování nebyly stanovovány žádné limitní hodnoty koncentrací pro jednotlivé druhy energetických produktů, ani pro jejich použití, ale byla plně zohledněna biologická dostupnost příslušné látky a tudíž byla zcela objektivně hodnocena rizikovost na základě jejího skutečného působení, zjištěného testováním. Nejdůležitější částí registrační dokumentace je Zpráva o chemické bezpečnosti, která vedle jiného zahrnuje podrobné rizikové analýzy pro lidské zdraví i životní prostředí. V tomto dokumentu je podrobně popsáno více než 30 fyzikálně chemických, toxikologických a ekotoxikologických testů, jenž byly pro energetické produkty provedeny. Vyhodnocení zahrnuje rovněž každé použití dané látky. Ze studií a testování uskutečněných také na živých organismech a obratlovcích podle metodik OECD a na základě jejich následného vyhodnocení, nevyplývá pro tyto zaregistrované energetické produkty žádná povinnost klasifikace, označování či omezení pro použití identifikovaná v registrační dokumentaci. V rámci provedeného testování a vyhodnocení podle nařízení REACH nebyl prokázán žádný negativní vliv energetických produktů ani lidské zdraví ani na životní prostředí.

185 Pokud nejsou energetické produkty uváděny na trh (využity ve formě certifikovaného výrobku), musí být s takovým produktem nakládáno v režimu odpadů. V tomto případě se aplikují ustanovení podle zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech. Prognóza vývoje trhu energetických produktů Energetické produkty jsou již dlouhodobě využívány jako druhotná surovina a slouží jako náhrada přírodních materiálů. Energetické produkty byly takto využívány již po mnoho let i před nabytím účinnosti zákona o odpadech č. 125/1997 Sb. a jeho prováděcích vyhlášek, na základě kterých se staly odpadem. Popílek se uplatňuje jako náhrada části slínku při výrobě cementu, což současně i velkou měrou přispívá ke snížení emisí oxidu uhličitého, které vznikají při výrobě slínku. Dle evropské normy ČSN EN 1971 Cement se popílek využívá jako jedna z hlavních složek cementu. V portlandském popílkovém cementu může být až 35 % slínku nahrazeno popílkem. Popílek se dále využívá i pro zlepšení vlastností betonu (např. výroba speciálních a samozhutnitelných betonů). Energetickými produkty lze nahradit i velké objemy zemin při stavbách násypů liniových staveb, a proto není nutno otevírat v okolí stavby nové zemníky, což významně přispívá k ochraně přírody a krajiny. Vývoj trhu energetických produktů bude do značné míry záviset na legislativním prostředí. Hlavním předpokladem je fakt, aby přestaly být energetické produkty vnímány jako odpad, ale aby byly vnímány jako zavedená chemická látka a druhotná surovina. Tím by byla odstraněna hlavní bariéra bránící rozvoji trhu. V poslední době se energetické produkty stávají stále více ceněnou náhradou za primární přírodní zdroje (především ve stavebním průmyslu). Významnou příležitostí pro rozvoj trhu je využití výsledků registrace podle nařízení REACH. V rámci této registrace bylo prokázáno, že ty energetické produkty, které splňují parametry definované v tzv. Substance Identity Profile (List identifikace látky), nepředstavují žádné nebezpečí pro lidské zdraví ani pro životní prostředí pro všechna použití a za podmínek bezpečného použití definovaných v předložené registrační dokumentaci. Za těchto podmínek lze očekávat rozvoj v oblasti využívání energetických produktů zejména ve stavebním průmyslu. Ale nezbytným předpokladem je alespoň částečná eliminace identifikovaných bariér, zejména nerovnováhy mezi nabídkou a poptávkou (zimní vs. letní období) tj. řešení dostatečných kapacit případného dočasného skladování v zásobních silech a využívání v oblastech s vyšší přidanou hodnotou (speciální aplikace geopolymery, sklokeramika, atd.) včetně podpory výzkumu technologií potenciálního využití stopových prvků, případně minerálů navázat na předchozí práce Ústav nerostných surovin Kutná hora, rok Identifikace způsobů nakládání s nevyužitými materiály V současné době je v České republice v režimu odpadů evidováno cca 1,2 mil. tun energetických produktů (ČSÚ, 2009). Část těchto odpadů je však následně využívána v zařízení na využívání odpadů ( 14 zákona o odpadech), kde je odpad technologicky zpracován a následně využit ve formě certifikovaného výrobku, zejména ve stavebním průmyslu nebo slouží pro vyplňování prostor po těžbě nerostných surovin. Evidence o využití odpadů sice existuje (např. ČSÚ, ISOH), ale podle našich zkušeností může docházet například k duplikaci již jednou vykázaného množství, a tudíž je velmi

186 obtížné kvalifikovaně odhadnout, jaký podíl je skutečně uložen na skládky ve formě nevyužitého odpadu a jaký podíl odpadu je dále zpracován a následně využit ve formě výrobku. Podle našeho odhadu se však většina takto vykazovaných odpadů zpracovává na výrobky a na skládky se ukládá minimální množství. Ukládání popílku na jednodruhových skládkách na další využití například do betonu a cementu není možné, protože při uložení na skládce by materiál ztratil svou užitnou hodnotu a nebyl by pro tyto účely dále využitelný, což by mělo za následek ekonomické ztráty. Do betonu a cementu lze využívat pouze aktivní popílky shromažďované v suchém stavu v expedičních silech. Prioritou by mělo být materiálové využití zejména v oblasti tzv. vázaných aplikací (beton, cement, pórobeton, cihlářské výrobky, alternativní pojiva) a při výstavbě pozemních komunikací. Pokud parametry energetických produktů neumožňují takové využití, a v případě nižší poptávky, lze je využít (pokud splňují podmínky dané zákonem č. 22/1997 Sb.) jako výplňový materiál prostor po těžbě uhlí zejména v Severních Čechách, kde je značný materiálový deficit. Tuto povinnost by bylo nutné podpořit legislativními opatřeními. 6.3 Obchodování s vedlejšími energetickými produkty Vývoj cen V současné době se ceny energetických produktů v České republice pohybují řádově v desítkách korun za jednu tunu, což činí z tohoto materiálu z ekonomického hlediska velmi atraktivní komoditu. V posledních deseti letech nastal obrat ve vývoji cen, kdy původně producenti energetických produktů platili odběratelům za odběr zejména v důsledku skutečnosti, že se na tyto produkty pohlíželo jako na odpad, který nebyl uložen na skládku, ale byl využit jiným způsobem, ale stále v režimu odpadu. Následně však především s rozvojem technologií pro aplikaci těchto produktů zejména ve stavebním průmyslu a možnosti jejich využití jako náhrady za primární zdroje nerostných surovin znamenaly zvýšení poptávky, což vedlo k obratu ve vývoji cen. S dalším rozvojem nových technologií obzvláště v případě využívání v oblasti budování pozemních komunikací lze očekávat další zvýšení cen, protože množství energetických produktů uplatněných při budování dopravní infrastruktury by znamenalo několikanásobné zvýšení poptávky. Naproti této skutečnosti bude však působit fakt, že na pokrytí této zvýšené poptávky je stále více než dostatečná kapacita na straně nabídky (produkce), tudíž nelze předpokládat prudký nárůst ve vývoji cen. Také producenti jsou stále více ekonomicky motivováni poptávkou ze strany odběratelů, aby se snažili v co největší míře zvýšit kvalitu svých produktů uváděných na trh stavebních výrobků a aby investovali například do technologií separace jednotlivých zrnitostních frakcí popílku tak, aby došlo k oddělení nejvíce ceněného nejjemnějšího podílu popílku, využitelného např. pro výrobu samozhutnitelných betonů.

187 Trh a ekonomické faktory Postupem času se stal především z nejjemnější frakce popílku velmi cenný materiál při výrobě betonu, cementu a jiných stavebních výrobků. Obecně platí, čím jemnější materiál, tím vyšší cena. Z tohoto důvodu jsou také producenti stále více motivováni požadavky odběratelů, aby uvažovali o případném domílání popílků s cílem zvýšit podíl nejjemnější a nejvíce žádané frakce. Výraznou nevýhodou je tedy cena dopravy, která je v mnoha případech limitujícím faktorem, jenž brání většímu využívání energetických produktů a do značné míry eliminuje cenovou výhodnost vůči primárním zdrojům (slínek, kamenivo, sádrovec, atd.). a. Legislativní faktory Významným faktorem značně komplikujícím využití energetických produktů v České republice je nejednoznačná a často si odporující legislativa (odpad versus druhotná surovina, odlišné postupy hodnocení vlivu na lidské zdraví a životní prostředí vyplývající buď z legislativy vztahující se na odpady, nebo z legislativy vztahující se na výrobky, případně chemické látky, atd.). Následně je uveden přehled hlavních legislativních předpisů ovlivňujících situaci v České republice. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek a o zřízení Evropské agentury pro chemické látky, (nařízení REACH) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 305/2011,kterým se stanoví harmonizované podmínky pro uvádění stavebních výrobků na trh (nařízení CPR) Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech Směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 98/ES/2008 o odpadech Zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů (zákon o obecné bezpečnosti výrobků), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) Zákon č. 356/2003 Sb. o chemických látkách a přípravcích a o změně některých zákonů Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí Zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 185/2001 Sb. o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů

188 Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Nařízení vlády č. 163/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky ve znění nařízení vlády č. 312/2005 Sb. Vyhláška č. 294/2005 Sb. o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů b. Faktory společenské a ochrana životního prostředí U mnoha uplatnění se energetické produkty používají jako náhrada za materiály vyskytující se v přírodě, a proto přispívají ke zlepšení životního prostředí tím, že omezují potřebu dobývání a těžby primárních zdrojů nerostných surovin. Využití energetických produktů je tedy vynikajícím příkladem trvalé udržitelnosti, šetří přírodní zdroje a materiály a v mnoha případech snižuje energetické nároky a emise škodlivin do atmosféry (např. CO2), které vznikají v důsledku získávání nebo výroby nahrazovaného produktu. Četné studie (zejména rozsáhlé testování podle nařízení (ES) č. 1907/2006 nařízení REACH) prokázaly, že při dodržování podmínek stanoveného použití nemají energetické produkty žádný negativní dopad na životní prostředí ani na lidské zdraví. Rovněž pro efektivní využití v řadě uplatnění musejí splňovat příslušné vnitrostátní a evropské normy a nařízení aplikované pro stavební výrobky nebo technické požadavky uživatelů. Příslušné normy nejenže stanovují kritéria kvality pro použití, ale jejich existence je sama o sobě uznáním toho, že dané materiály mají hodnotu. Velmi významným faktorem souvisejícím s ochranou životního prostředí je skutečnost, že zvýšené využívání energetických produktů (zejména popílků z technologie klasického spalování, ale i z fluidního spalování) výrazně přispívá ke snížení emisí oxidu uhličitého. Jednak náhradou za slínek používaný k výrobě cementu (náhradou jedné tuny slínku popílkem se sníží emise oxidu uhličitého cca o jednu tunu), jednak tím, že na úložištích fluidního popílku dochází k absorpci oxidu uhličitého na povrchu uloženého materiálu. Prioritou by vždy mělo být materiálové využití veškerých vyprodukovaných energetických produktů, především v oblasti tzv. vázaných aplikací (beton, cement, pórobeton, cihlářské výrobky, alternativní pojiva) a při výstavbě pozemních komunikací. Identifikace bariér vyššího využívání energetických produktů a návrh na jejich odstranění Mezi hlavní bariéry vyššího využívání energetických produktů patří skutečnost, že jsou stále vnímány více jako odpad než jako stavební výrobky, případně jako chemické látky. Velmi významným činitelem značně limitujícím využití energetických produktů v České republice je často si odporující legislativa (právně nejednoznačný stav odpad versus druhotná surovina, různé metody hodnocení vlivu na lidské zdraví a životní prostředí vyplývající buď z legislativy vztahující se na odpady nebo z legislativy vztahující se na výrobky, případně chemické látky, atd.).

189 Řešením této situace by bylo legislativně jasné a jednoznačné ustanovení, že energetické produkty registrované podle nařízení REACH a uváděné na trh jsou právně definovány jako chemické látky. Pouze ta část energetických produktů, pro kterou producent nemá využití, nebo s ní chce sám nakládat v režimu odpadů, by byla po právní stránce považována za odpad. I tento odpad by však bylo případně možné dále využít v zařízení na využití odpadu, tak aby byl tento postup v souladu s ustanovením zákona č. 185 /2001 Sb., o odpadech. Další z bariér bránící využívání energetických produktů jsou náklady na dopravu. Výhodou energetických produktů v porovnání s primárními přírodními zdroji je jejich nízká cena, avšak tato ekonomická výhoda je do značné míry eliminována v důsledku skutečnosti, že limitujícím faktorem využití ve stavebním průmyslu jsou náklady na dopravu, zejména při velkých objemech přepravovaných materiálů. Jedním z řešení tohoto stavu by bylo podporovat využívání produktů zejména při stavbě pozemních komunikací v blízkosti zdrojů (elektráren, tepláren). Vhodné by bylo tuto povinnost stanovit legislativním předpisem, aby bylo již při projektování těchto staveb takové využívání podpořeno i ekonomickými nástroji (například daňovým zvýhodněním těchto materiálů, pokud budou využity jako náhrada primárních přírodních zdrojů, využitím fondů EU označením staveb jako ekologicky šetrné stavby?). Stejným způsobem podporovat výrobce označováním svého výrobku jako ekologicky šetrný výrobek například zelený beton, cement, pórobeton, atd. Dalším významným omezením je skutečnost, že existuje velká nerovnováha mezi produkcí v zimním a letním období. V případě poptávky je největší zájem o stavební výrobky v letním období, kdy je produkce nejnižší. Doporučujeme motivovat producenty a odběratele k vybudování dostatečných kapacit na dočasné skladování alespoň nejkvalitnějších produktů podpora investiční výstavby ke zvýšení kapacity sil pro skladování suchého popílku v zimním období. V oblasti státní politiky by měla být mezi priority zařazena podpora výzkumu využívání energetických produktů v oblastech s vyšší přidanou hodnotou (geopolymery, sklokeramika, cenosfery izolační materiály, atd.), případně navázat na předchozí studie možnosti využití stopových prvků nebo minerálů podporou výzkumu nových technologií pro získávání těchto surovin. Hlavním cílem a strategií v oblasti energetických produktů je zvýšení míry jejich využívání především v oblasti stavebního průmyslu (budování dopravní infrastruktury podpora při zadávání státních zakázek, využití v betonu, cementu, atd.). Prioritou je jejich náhrada za primární přírodní nerostné suroviny (zeminy, štěrkopísek, kámen, vápenec, slinek) a jejich využívání s ohledem na ochranu životního prostředí (snížení emisí skleníkových plynů) a využití ekonomických přínosů (v konečném důsledku zlevnění nákladů ve stavebním průmyslu). Zahraniční obchod Vzhledem ke skutečnosti, že jedním z hlavních omezení bránícím rozvoji využívání energetických produktů jsou náklady na dopravu je sektor zahraničního obchodu prakticky omezen pouze na nejkvalitnější popílky vyráběné podle evropských norem. V těchto případech je často využívána železniční doprava (vagóny RAI) do okolních zemí, především Rakousko a Německo. V současné době

190 představuje export cca desítky tisíc tun ročně (maximálně tun za rok). Jedná se téměř výhradně o popílky produkované v systému řízení výroby podle evropských harmonizovaných norem popílek do betonu, v některých případech popílek do cementu nebo popílek jako kamenivo příměs do betonu. 6.4 Strategické cíle pro oblast vedlejších energetických produktů Krátkodobé cíle prioritně zajistit legislativní změnu definice energetických produktů primárně jako chemické látky ve smyslu nařízení REACH, definovat kritéria bezpečného použití identifikovat oblasti s potenciálem většího využívání energetických produktů identifikovat oblasti využití s vyšší přidanou hodnotou zahájit legislativní proces podpory uplatnění energetických produktů jako významné suroviny při náhradě přírodních zdrojů ( zelený beton, zelený cement ) stanovit ekonomické nástroje podpory uplatnění energetických produktů jako významné suroviny při náhradě přírodních zdrojů Střednědobé cíle Zvýšit využití energetických produktů v tzv. pevně vázaných aplikacích (beton, cement, atd.) a při budování dopravní infrastruktury až na cca dvojnásobné množství v porovnání se současným stavem Spolupracovat s orgány státní správy při tvorbě legislativy podporující využívání energetických produktů (inspirace např. v Německu legislativní povinnost využít energetické produkty při stavbě komunikací v okolí jejich zdrojů) Podpora budování sil pro skladování energetických produktů v zimním období Zkvalitnění datové základny Podpora producentů na zavedení opatření a technologií na zvýšení kvality produkovaných energetických produktů Legislativní podpora zpětného odvozu energetických produktů do dolů (tam uhlí zpět energetické produkty), kde budou využity jako výplňový materiál vyuhlených prostor Zvýšit povědomí projektových a stavebních společností o ekonomickém a ekologickém přínosu při využití energetických produktů Zavedení ekonomické motivace pro zvýšení jejich využívání Zajistit využívání energetických produktů při zadávání státních zakázek v oblasti stavebního průmyslu (především dopravní infrastruktura) Praktické využití schopnosti fluidních popílků vázat oxid uhličitý snížení emisí skleníkových plynů

191 Dlouhodobé cíle Zajistit bezpečné využívání všech energetických produktů v ČR z větší části v režimu výrobků, nevyužitelné energetické produkty nakládání v režimu odpadů Dokončení legislativního procesu a zavedení ekonomických nástrojů pro podporu využití energetických produktů zejména ve stavebním průmyslu a při budování dopravní infrastruktury Zvýšit využití energetických produktů v tzv. pevně vázaných aplikacích (beton, cement, atd.) a při budování dopravní infrastruktury až na cca trojnásobné množství v porovnání se současným stavem Vytvořit efektivní síť odběratelů zahrnující ve větším zastoupení společnosti stavebního průmyslu (náhrada přírodních zdrojů: beton, cement, komunikace, zahlazování následků důlní činnosti,.) Obrázek 34 Oblasti využití energetických produktů v ČR (2010) 70 * údaj je odhadnut, odečteno množství energetických produktů využitých v zařízení na využití odpadů zdroj: jako Obr % povrchové a hlubinné doly asanace a beton, cement, rekutlivace pórobeton, cihlářské postižených území výrobky, pojiva odpad* sádrokartonové desky, sádra deponie pro budoucí využití energosádrovce komunikace Oblast využití zdroj: Asociace pro využití energetických produktů (ASVEP) a Teplárenské sdružení České republiky (2010)

192 Obrázek 35 Produkce energetických produktů v České republice (2010) Produkce energetických produktů v ČR (2010) popílek+struska energosádrovec SDA produkt fluidní popílek zdroj: Asociace pro využití energetických produktů (ASVEP) a Teplárenské sdružení České republiky (2010) Pozn. obě sdružení reprezentují producenty cca 97 % produkce energetických produktů v ČR 2010 Celkovou produkci energetických produktů v České republice (na základě poskytnutých informací od sdružení producentů ASVEP a Teplárenského sdružení ČR) lze toto množství odhadnout na cca 13,5 miliónů tun ročně. Mezi nejvýznamnější české producenty lze zařadit následující společnosti: Skupina ČEZ, Dalkia Česká republika, a.s., Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s., Elektrárny Opatovice, a.s., UNIPETROL RPA, a.s., ArcelorMittal Ostrava a.s., Pražská teplárenská, a.s., Energotrans, a.s., United Energy, a.s., Plzeňská teplárenská, a.s., ENERGETIKA TŘINEC, a.s., Teplárna Strakonice, a.s., ŠKO ENERGO, s.r.o., Teplárna Otrokovice a.s., Alpiq Generation (CZ) s.r.o., Biocel Paskov, a.s., Mondi Štětí, a.s., Synthesia, a.s., Lias Vintířov, lehký stavební materiál k.s., Teplárna Tábor, a.s., ŽĎAS, a.s., Teplárna Písek, a.s., ACTHERM, spol. s r.o., ENERGIE Holding, a.s., Spolana a.s. 6.5 Legislativní Nástroje regulace

193

194 Schéma na předchozí stránce uvádí základní tok energetických produktů, který je ještě nutné jednoznačně definovat a sjednotit v legislativních předpisech České republiky. Schéma zobrazuje stav, kdy všechny energetické produkty registrované v souladu s nařízením REACH jsou v právním smyslu pojímány jako chemické látky. Tyto energetické produkty mohou být uváděny na trh jako certifikované stavební výrobky. Avšak část produktů, které registrovány nebyly například v důsledku rozhodnutí producenta, případně nesplňují parametry definované v registrační dokumentaci, je v právním výkladu odpadem a je s nimi nakládáno v režimu legislativy pro odpady. I tato část produktů však může být následně využita v zařízení na využití odpadů za přesně definovaných podmínek. Jedním z navrhovaných opatření podporujícím správné využívání energetických produktů je definovat legislativním opatřením povinnost využívání energetických produktů při budování dopravní infrastruktury (např. pozemní komunikace), případně jiných státem financovaných stavbách (např. stavba nových energetických zařízení), v okolí jejich zdrojů (inspirace např. v Německu, Belgii a Francii). Navrhujeme také přijmout některou z forem ekonomické motivace (například daňové zvýhodnění v případě náhrady primárních přírodních nerostných surovin). Prioritou by vždy mělo být materiálové využití všech energetických produktů (prioritně do betonu, cementu, cihlářských výrobků, alternativních pojiv podle evropských norem, do komunikací podle TP 93 a ČSN ). Pokud kvalita příslušných energetických produktů nesplňuje evropské normy, případně je nelze uplatnit na tomto trhu, lze je vždy využít jako materiál pro vyplňování prostor po těžbě uhlí zejména v Severních Čechách, kde je značný materiálový deficit. Legislativně by také bylo nutné umožnit využití energetických produktů pro asanaci a rekultivaci postižených území na konkrétní lokalitě a na základě hydrogeologického posudku, který posoudí vhodnost použitého materiálu a zohlední stav postižené lokality, samozřejmě vždy ve spolupráci s místními samosprávnými orgány (podmíněno souhlasným stanoviskem příslušného Krajského úřadu, České Inspekce životního prostředí). Ekonomické Při legislativní podpoře nařízení využívání definovaného minimálního podílu energetických produktů při stavbě pozemních komunikací v blízkosti zdrojů elektráren a tepláren, by bylo vhodné tuto povinnost následně podpořit i ekonomickými nástroji. Například daňovým zvýhodněním těchto materiálů z důvodu náhrady primárních přírodních zdrojů. Nesplnění povinnosti využití minimálního definovaného podílu energetických produktů v okolí energetických zdrojů by mohlo být řešeno udělením peněžité sankce. Volba producenta využít materiál v režimu certifikovaného výrobku vede ke snížení zatížení skládek v České republice a tím i nákladů na jejich stavbu, provozování a následnou rekultivaci včetně nákladného monitoringu a eliminace potenciálních rizik. Z ekonomického hlediska by měla být tato volba upřednostňována například finančním zvýhodněním. 191

195 Správní Pokud se producent rozhodne uvádět látku na trh a tím plnit povinnosti vyplývající z nařízení REACH, musí být tato činnost důsledně kontrolována orgány státní správy. V tomto případě celní správou a Českou inspekcí životního prostředí (ČIŽP) jež má stanovenou kompetenci kontrolního orgánu v ČR zákonem o chemických látkách č. 356/2003 Sb., 33 Inspekce odstavec a) i b). Pokud se nakládá s energetickými produkty v režimu odpadů, kontrolní činnost má Česká inspekce životního prostředí. 6.6 SWOT analýza Pro účely vytvoření a interpretace SWOT analýzy proběhlo společné jednání zástupců ASVEP a Teplárenského sdružení České Republiky, kde bylo vybráno 6 silných stránek, 6 slabých stránek, 4 příležitosti a 3 hrozby. Vybrané výroky byly sestaveny do matice vnitřní svět (silné a slabé stránky) versus vnější svět (příležitosti a hrozby), která byla následně bodově hodnocena ve všech vzniklých kombinací ze SWOT analýzy. Za prioritní silné stránky lze považovat: náhrada primárních přírodních zdrojů nerostných surovin správné použití je bez negativního vlivu na životní prostředí velké objemy produkce, levné produkty 192

196 Za prioritní slabé stránky lze považovat: složitá, nejednoznačná nebo chybějící legislativa nedostatečné povědomí o vlastnostech druhotných surovin náklady na dopravu Dle výsledků hodnocení velmi silně platí následující kombinace výroků: náhrada přírodních zdrojů výrazně pomáhá zvýšit míru využití ve stavebním průmyslu složitá, nejednoznačná nebo zcela chybějící legislativa výrazně ovlivňuje nárůst nákladů při plnění požadavků evropské a české legislativy stanovení podmínek pro bezpečné využití pomáhá zvýšit pravděpodobnost vyloučení negativního vlivu na životní prostředí nedostatečné povědomí o vlastnostech energetických produktů výrazně zhoršuje poptávku a využívání u odběratelů / zpracovatelů vysoké náklady na dopravu v poměru k ceně energetických produktů zhoršují zvýšení míry využití ve stavebním průmyslu V ČR existují dobré podmínky pro Zvýšení míry využívání energetických produktů ve stavebním průmyslu, (především při stavbě komunikací, při výrobě betonu, cementu a při zahlazování následků důlní činnosti) atd. v ČR na úroveň vyspělých států Sjednocení legislativy týkající se energetických produktů (odpad výrobek chemická látka), definice a kritéria V ČR existuje reálné nebezpečí Přijetí nejednoznačné nebo vzájemně si odporující národní legislativy, která není v souladu s legislativou evropskou Nastavení parametrů a podmínek, které by vedly ke snížení možnosti využívání energetických produktů, a v konečném důsledku k většímu zatížení životního prostředí (ukládání pouze na skládky) Nárůstu nákladů při plnění požadavků včetně ekonomických, vyplývajících z české a evropské legislativy při dodržování stále přísnějších parametrů 6.7 Datová základna Z rozeslaných dotazníků se podařilo získat zpět zejména dotazníky od členů Asociace pro využití energetických produktů (ASVEP) a od členů Teplárenského sdružení ČR (TS ČR). Producenti sdružení v této asociaci a sdružení jsou z hlediska produkce nejvýznamnějšími producenty v České republice a proto data poskytnutá z těchto zdrojů mají největší vypovídací hodnotu. Celková roční produkce 193

197 členů ASVEP a TS ČR tvoří odhadem cca 97 % celkové roční produkce všech energetických produktů na území České republiky. Z tohoto důvodu byla spolupráce s ASVEP a TS ČR naprosto klíčovou skutečností, která byla nezbytnou podmínkou vypracování tohoto dokumentu. Dalšími zdroji dat pro situaci mapující využívání energetických produktů v Evropě byly podklady získané od sdružení západoevropských producentů energetických produktů ECOBA a také od americké Asociace pro využití energetických produktů (ACAA). S výhodou byly rovněž využity informace a zkušenosti získané při procesu registrace podle nařízení REACH, zejména při popisu problematiky spojené s hodnocením vlivu energetických produktů na lidské zdraví a na životní prostředí. Přesná čísla však stále nejsou k dispozici, zejména z důvodu nejasné legislativy vztahující se na tyto produkty. Část je evidována v režimu odpadů, část v režimu stavebních výrobků, případně chemických látek. V drtivé většině případů se tyto údaje překrývají a podstatná část energetických produktů je evidována dvakrát jak v evidenci odpadů, tak je i vykazována jako stavební výrobky nebo chemické látky. V některých případech producent vykazuje odpad, nicméně po zpracování v zařízení na využití odpadu u jiného subjektu jsou následně tyto energetické produkty vykázány jako stavební výrobek. 6.8 Shrnutí Energetické produkty lze definovat jako tuhé materiály, které vznikají v důsledku spalování pevných paliv a při procesu odsiřování spalin převážně při výrobě elektrické energie a tepla. Jejich produkce je nevyhnutelná, protože vznikají v důsledku plnění požadavků stanovených pro vypuštění emisí do ovzduší (tedy v důsledku plnění opatření na ochranu ovzduší životního prostředí). Mimo významného ekonomického přínosu jako alternativy jiných materiálů mohou představovat při správném využití i nepřehlédnutelný přínos pro ochranu životního prostředí (především náhrada primárních přírodních zdrojů, snížení emisí skleníkových plynů, atd.). V Evropě (v zemích EU 25) bylo vyrobeno v roce 2007 více než 100 milionů tun vedlejších energetických produktů. V České republice je současná produkce odhadována na 13,5 miliónů tun ročně. Následný vývoj produkce vedlejších energetických produktů je těžké předvídat, protože je ovlivněn mnoha faktory. Na jedné straně zdokonalování technologií na ochranu ovzduší v elektrárnách (snižování emisí tuhých látek a plynných škodlivin) může mít za následek rostoucí množství produkce těchto produktů. Na druhé straně pravděpodobnější snížení podílu využívání uhlí pro výrobu energie nebo tepla a ve stále větší míře využívání alternativních zdrojů může mít za následek celkové snížení produkce. Nejvýznamnějším faktorem značně limitujícím využití energetických produktů v České republice je často si odporující legislativa (právně nejednoznačný stav odpad versus výrobek, různé metody hodnocení vlivu na lidské zdraví a životní prostředí vyplývající buď z legislativy vztahující se na odpady, nebo z legislativy vztahující se na výrobky, případně chemické látky, atd.). V rámci provedeného testování a vyhodnocení podle nařízení REACH nebyl prokázán žádný negativní vliv energetických produktů při jejich správném použití ani na lidské zdraví ani na životní 194

198 prostředí. Energetické produkty mohou být uplatněny v různých sektorech průmyslu. Největší podíl energetických produktů musí být využíván pro vyplňování prostor po důlní činnosti. Hlavním cílem a strategií v oblasti energetických produktů je zvýšení míry jejich využívání především v oblasti stavebního průmyslu (budování dopravní infrastruktury, využití v betonu, cementu, atd.). Prioritou je jejich náhrada za primární přírodní nerostné suroviny (kámen, vápenec, slinek), jejich využití s ohledem na ochranu životního prostředí (snižování emisí skleníkových plynů) a využití ekonomických přínosů (v konečném důsledku zlevnění nákladů ve stavebním průmyslu). V oblasti státní politiky by měla být mezi priority zařazena podpora výzkumu využívání energetických produktů v oblastech s vyšší přidanou hodnotou (geopolymery, sklokeramika, cenosfery izolační materiály, atd.) a podpora výzkumu technologií na získávání stopových prvků a minerálů. 195

199 196

200 7 7.1 Stavební hmoty Původ stavebních hmot a jejich složení Stavební a demoliční odpady vznikají v souvislosti se stavebními pracemi. Nejčastěji se jedná o odpad vzniklý při demoliční činnosti pozemních a dopravních staveb. Stavební a demoliční odpad vzniká také při realizaci nových staveb, zde se však jedná zejména o výkopovou zeminu a kamenivo. Stavební a demoliční odpady představují hmotnostně cca čtvrtinu až třetinu produkce všech odpadů, a to jak v ČR, tak i v ostatních zemích EU. V řadě zemí EU však mají dle dostupných statistických údajů dokonce výrazně vyšší podíl v Rakousku, Německu a Holandsku je to více než 50 % (Eurostat, 2010). Jak je zřejmé, jedná se v řadě zemí v oblasti odpadů o hlavní materiálový tok. S cílem minimalizovat objemy ukládaných odpadů je rozvoj recyklace stavebních a demoličních odpadů velmi žádoucí a má také značný význam na indikátory sledující množství ukládaných odpadů. Recykláty vyrobené ze stavebních a demoličních odpadů také šetří významně nerostné surovinové zdroje a to jak kamenivo, tak také ropu (asfalty). Produkce recyklovaného kameniva ze stavebních a demoličních odpadů se pohybuje v jednotlivých zemích EU kolem 5 až 15 % produkce přírodního stavebního kameniva. Dle katalogu odpadů (Vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví katalog odpadů...) jsou stavební a demoliční odpady zařazeny do skupiny odpadů 17. Jejich přehled je v tab. 40. Tabulka 40 Stavební a demoliční odpady dle Katalogu odpadů č. 381/2001 Sb. Skupina Název odpadu STAVEBNÍ A DEMOLIČNÍ ODPADY (VČETNĚ VYTĚŽENÉ ZEMINY Z KONTAMINOVANÝCH MÍST) Beton, cihly, tašky a keramika Beton Cihly Tašky a keramické výrobky * Směsi nebo oddělené frakce betonu, cihel, tašek a keramických výrobků obsahující nebezpečné látky Směsi nebo oddělené frakce betonu, cihel, tašek a keramických výrobků neuvedené pod číslem Dřevo, sklo a plasty Dřevo Sklo Plasty * * Sklo, plasty a dřevo obsahující nebezpečné látky nebo nebezpečnými látkami znečištěné Asfaltové směsi, dehet a výrobky z dehtu Asfaltové směsi obsahující dehet Asfaltové směsi neuvedené pod číslem

201 * Uhelný dehet a výrobky z dehtu Kovy (včetně jejich slitin) Měď, bronz, mosaz Hliník Olovo Zinek Železo a ocel Cín Směsné kovy * * Kovový odpad znečištěný nebezpečnými látkami Kabely obsahující ropné látky, uhelný dehet a jiné nebezpečné látky Kabely neuvedené pod * * * * * * * * * Zemina (včetně vytěžené zeminy z kontaminovaných míst), kamení a vytěžená hlušina Zemina a kamení obsahující nebezpečné látky Zemina a kamení neuvedené pod číslem Vytěžená hlušina obsahující nebezpečné látky Vytěžená hlušina neuvedená pod číslem Štěrk ze železničního svršku obsahující nebezpečné látky Štěrk ze železničního svršku neuvedený pod číslem Izolační materiály a stavební materiály s obsahem azbestu Izolační materiál s obsahem azbestu Jiné izolační materiály, které jsou nebo obsahují nebezpečné látky Izolační materiály neuvedené pod čísly a Stavební materiály obsahující azbest Stavební materiál na bázi sádry Stavební materiály na bázi sádry znečištěné nebezpečnými látkami Stavební materiály na bázi sádry neuvedené pod číslem Jiné stavební a demoliční odpady Stavební a demoliční odpady obsahující rtuť Stavební a demoliční odpady obsahující PCB (např. těsnící materiály obsahující PCB, podlahoviny na bázi pryskyřic obsahující PCB, utěsněné zasklené dílce obsahující PCB, kondenzátory obsahující PCB) * Jiné stavební a demoliční odpady (včetně směsných stavebních a demoličních odpadů) obsahující nebezpečné látky Směsné stavební a demoliční odpady neuvedené pod čísly , a zdroj: Vyhláška č. 381/2001 Sb. Ministerstva životního prostředí, kterou se stanoví katalog odpadů...) Vysvětlivky: Položky označené * jsou zařazeny mezi nebezpečné odpady. Jak je z této tabulky zřejmé, je mezi stavební a demoliční odpad zařazena i skupina odpadů, které jsou jako druhotné suroviny součástí jiných kapitol této studie. Konkrétně se jedná o: Dřevo, sklo a plasty Kovy (včetně jejich slitin) Těmto materiálům proto není v této části studie věnována další pozornost. 198

202 7.2 Proces zpracování stavebních hmot Systémy sběru stavebního a demoličního odpadu Systém získávání stavebního a demoličního odpadu pro účely následné recyklace je ovlivněn řadou faktorů, spojených se vznikem tohoto materiálu. Zejména se jedná o: charakter stavby, ze které stavební a demoliční odpad vzniká ať již v důsledku demolice, rekonstrukce nebo nové stavby (nadzemní stavba, liniová stavba, stavba tunelu atd.), množství a druhové složení stavebního a demoličního odpadu, u demolicí způsob jejich provádění (selektivnost demolice důsledné oddělování jednotlivých druhů stavebního a demoličního odpadu). Sběr stavebního a demoličního odpadu probíhá nejčastěji těmito způsoby: původce, resp. držitel odpadu jej odevzdá v závodě, který tento přímo materiál recykluje, původce, resp. držitel odpadu jej odevzdá v mezideponii stavebních a demoličních odpadů (jejíž provozovatel má souhlas k nakládání se stavebními a demoličními odpady). V těchto mezideponiích probíhá vlastní recyklace kampaňovitě, podle množství uložených SDO, vzniklý stavební a demoliční odpad se recykluje přímo v místě svého vzniku. Pokud je recyklát vyrobený tímto způsobem opět užit při následné stavbě v místě majitelem demolované (rekonstruované) stavby, nestává se podle zákona 185/2001 Sb. o odpadech ve znění násl. předpisů dle 3 odst. 1 odpadem (proto takto recyklovaný stavební a demoliční odpad není zahrnut do statistik nakládání s odpady). Systém sběru stavebního a demoličního odpadu bývá velmi často regulován obcemi, které jsou ve svých vyhláškách oprávněny stanovit způsoby nakládání se SDO. V tomto případě obec podle své velikosti může stanovit jedno až několik středisek, kde je vzniklý stavební a demoliční odpad přímo recyklován nebo mezideponován. V ČR obce neprovozují přímo recyklační linky na zpracování stavebního a demoličního odpadu, ale řada z nich vlastní mezideponie na dočasné uložení tohoto materiálu před vlastní recyklací. Na základě provedených šetření při zpracování této studie bylo zjištěno, že po celé ČR existuje rozsáhlá síť recyklačních středisek a mezideponií stavebního a demoličního odpadu, kde jej mohou jeho původci za poplatek ponechat k recyklaci. Úprava, zpracování a opětovné použití Materiálové toky v oblasti stavebních hmot Množství vzniklých stavebních odpadů v letech 2005 až 2009 dle databáze ISOH, spravované Českou informační agenturou životního prostředí (CENIA) je v tab. 41. Uvedená data však zahrnují pouze odpady dle platné definice podle zákona o odpadech č. 185/2001 Sb. To znamená, že se jedná 199

203 o stavební a demoliční odpady, které jsou uloženy na skládku či předány do recyklačního střediska k recyklaci či využity v rámci rekultivací apod. Pokud jsou inertní minerální stavební sutě či vytěžená zemina nebo kamenivo recyklovány (zpravidla) v místě demolice a nemění svého majitele (recyklační firma zde působí pouze jako jistá forma služby), nejedná se v tomto případě o odpad, ale přímo o druhotnou surovinu, která nepodléhá statistice ISOH a proto v ní není zahrnuta. V tabulce 42 je dle stejného zdroje (CENIA databáze ISOH) uveden i způsob nakládání se stavebními a demoličními odpady v letech 2008 a Jak je z vysvětlivek zřejmé, pod pojmem využití se zde rozumí pouze využití odpadů na terénní úpravy s výjimkou využívání kalů nikoliv využití druhotné suroviny jako rovnocenná náhrada přírodního kameniva. 200

204 Tabulka 41 Produkce stavebních hmot v letech 2005 až 2009 Skupina Odpad rok 2005 rok 2006 rok 2007 rok 2008 rok 2009 [kt] [kt] [kt] [kt] [kt] Beton, cihly, tašky a keramika Beton Cihly Tašky a keramické výrobky * Směsi obsahující NL Směsi neuvedené pod č * Asfaltové směsi, dehet a výr. z dehtu Asfalt. směsi obsahující dehet Asfalt. směsi neuvedené pod č * Uhelný dehet a výrobky z dehtu Zemina, kamení a vytěžená hlušina * Zem. a kam. obsahující NL Zem. a kam. neuvedené pod č * * Vyt. hlušina obsahující NL Vyt. hlušina neuvedená pod č Štěrk ze železničního svršku obsahující NL Štěrk ze železničního svršku neuvedený pod číslem Izol. a staveb. materiály s azbestem Izolační materiál s obsahem azbestu Jiné izol. mater., obsahující NL * * Izol. mat. neuv. pod č a 03 Stavební materiály obsahující azbest Stavební materiál na bázi sádry Mater. znečištěné NLi * Materiály neuvedené pod č Jiné stavební a demoliční odpady SDO obsahující rtuť * SDO obsahující PCB Jiné SDO obsahující NL * 17 03* 201

205 03* Sm. SDO neuv. pod č , 02, 03 CELKEM z toho což z celkového SDO činí [%] % 32 % zdroj: databáze CENIA (2011) Vysvětlivky: Položky označené * jsou zařazeny mezi nebezpečné odpady % 25 % 27 %

206 Tabulka 42 Způsoby nakládání se stavebními hmotami v letech 2008 až 2009 množství uváděná v [kt] * * * Beton Cihly Tašky a keramické výrobky Směsi obsahující NL rok 2008 prod recy ukce klov áno A00 R Směsi neuvedené pod č Asf. směsi, dehet a výr. z dehtu Asfalt. směsi obsahující dehet Asf. směsi neuv. pod č Uhelný dehet a výrobky z dehtu Zemina, kamení a vytěž. hlušina Zem. a kam. obsahující NL * Zem. a kam. neuvedené pod č Vyt. hlušina obsahující NL Vyt. hluš. neuv. pod č Štěrk ze železničního svršku obsahující NL Štěrk ze železničního svršku neuvedený pod číslem Izol. a staveb. materiály s azbestem Izolační materiál s obsahem azbestu Jiné izol. mater., obsahující NL Izol. mat. neuv. pod č a 03 Stavební materiály obsahující azbest Stavební materiál na bázi sádry Mater. znečištěné NL Materiály neuvedené pod č Jiné stavební a demoliční odpady SDO obsahující rtuť * * * * * * * kód nakládámí Beton, cihly, tašky a keramika rekul t. a TÚ N1 914 sklá dkov áno D rok 2009 prod recy ukce klov áno A00 R rekul t. a TÚ N1 821 sklá dkov áno D

207 * * SDO obsahující PCB Jiné SDO obsahující NL Sm. SDO neuv. pod č , 02, 03 CELKEM zdroj: databáze CENIA (2011) Vysvětlivky: Položky označené * jsou zařazeny mezi nebezpečné odpady. Kódy nakládání dle zákona č. 185/2001 Sb. a databáze CENIA R5... AR5+BR5...Vlastní + převzatý odpad recyklace/znovuzískání ostatních anorganických materiálů N1... AN1 +BN1...Vlastní + převzatý odpad využití odpadů na rekultivace, terénní úpravy apod. D1... AD1 +BD1....Vlastní + převzatý odpad ukládání v úrovni nebo pod úrovní terénu (skládkování) S cílem zpřesnění hmotnostních materiálových toků v oblasti recyklace stavebních a demoličních odpadů provádí pravidelně od roku 1997 Asociace pro rozvoj recyklace stavebních materiálů (ARSM) průzkum produkce recyklátů vyrobených ze stavebních a demoličních odpadů přímo u jejich producentů. Jedná se o cca 40 rozhodujících firem, které realizují recyklaci SDO v ČR a produkují více než 90 % recyklátů. Přehledně jsou údaje o produkovaných množstvích recyklátů v jednotlivých komoditách v letech 2003 až 2008 uvedeny v tab. 43. S ohledem na způsob získání těchto hodnot je nelze považovat za zcela přesné (stejně jako výsledky jakýchkoliv dalších statistik), ale i přesto je ARSM považuje za dostatečně reprezentativní a případné odchylky od skutečnosti budou s největší pravděpodobností dosahovat statisticky nevýznamných hodnot (méně než 10 %). 204

208 Tabulka 43 Charakteristika zpracovaných stavebních odpadů v recyklačních linkách (v kt) Druh recyklovaného odpadu Rok Cihelná suť Betonová suť Asfaltové směsi bez dehtu Směsný stavební odpad Kamenivo (z toho železniční lože) Výkopové zeminy Ostatní Celkem Z toho minerální suť (cih. suť + betonová suť + asfalty + směs. st. odpad) Celkem zeminy a recyklované kamenivo Rec. dalších odpadů (struska a uhelná hlušina) celk Celková produkce minerální sutě dle databáze ISOH ( bez NL, zp. nak. A00) až až až zdroj: databáze ARSM (2011) 5300 až až až 6500 Celková produkce minerální sutě dle odhadu ARSM ( ) Jak je z tabulky č.43 zřejmé, produkce recyklátů ze stavebních a demoličních odpadů získaných při demolicích (bez recyklovaných zemin a kameniva v tabulce označeno jako minerální suť) se v letech 2003 až 2008 výrazněji neměnila (s výjimkou roku 2007). Na celkovém růstu množství recyklovaných stavebních materiálů, patrném z tabulky, se tedy podílí zejména recyklovaná výkopová zemina a kamenivo. Tento stav je velmi dobře patrný i z obr. 36, zobrazujícího vybraná data z tab. 43, rozšířená až do roku

209 Obrázek 36 Produkce recyklátů z vybraných skupin stavebních odpadů zdroj: ARSM (2011) Obrázek 37 Poměr produkce recyklátů k produkci přírodního stavebního kamene v letech 2003 až 2008 zdroj: Škopán (2010) Základní etapy při recyklaci stavebních a demoličních odpadů (inertních minerálních sutí) Recyklace stavebních a demoličních odpadů probíhá v ČR zpravidla osvědčeným a relativně jednoduchým způsobem, který má tyto základní etapy: 206

210 a) vstupní kontrola stavebního odpadu, dopraveného do recyklační linky, b) případná hrubá separace nečistot ve zpracovávaném stavebním odpadu (např. dřevo, plasty apod.) v případě zpracování čisté inertní minerální sutě tato etapa odpadá, c) předtřídění inertní minerální sutě (s cílem odstranit před procesem drcení jemnou frakci, případně odhlinit materiál), d) zdrobňování předtříděné inertní minerální sutě Probíhá nejčastěji na jednovzpěrných čelisťových drtičích nebo na odrazových drtičích s horizontální osou rotace, e) separace feromagnetických komponent ze sutě (zejména ocelové výztuže z betonů apod.) pomocí elektromagnetů umístěných nad výstupním pásem z drtiče, f) třídění ve vibračním třídiči na jednotlivé frakce (nejčastěji 3 až 4) buď dle přímého požadavku zákazníka, nebo podle zkušenosti provozovatele recyklační linky, g) manipulace vyrobeného recyklátu do skladových boxů, h) provedení certifikace vyrobeného produktu (dle potřeby odběratele) externí firmou. Jedno z možných uspořádání recyklačního střediska je na obrázku 38. Obrázek 38 Technologické schéma procesu recyklace stavebních odpadů zdroj: ARSM (2011) Výše uvedené schéma platí jak pro recyklaci ve stabilních recyklačních závodech, tak také při recyklaci stavebního a demoličního odpadu přímo v místě jeho vzniku tedy v prostoru demolice stavebních objektů. I zde je nezbytné pro úspěšnou recyklaci provést důslednou separaci jednotlivých druhů 207

211 stavebních a demoličních odpadů a jejich následné drcení a třídění, včetně odlučování feromagnetických materiálů. Kapacity recyklačních zařízení Z hlediska materiálových toků lze na základě šetření Asociace pro rozvoj recyklace stavebních materiálů v ČR v letech 1999 až 2008 konstatovat, že objemy stavebních a demoličních odpadů zrecyklovaných v prostoru demolic dosahují ca 50 až 60 % produkce recyklovaných materiálů v ČR. Jinými slovy řečeno, množství recyklovaných materiálů produkovaných přímo v prostoru recyklačních provozoven je přibližně shodné, nebo mírně nižší, než množství recyklátů vyprodukovaných přímo v lokalitách demolic. V České republice bylo dle šetření provedeného ze strany Asociace pro rozvoj recyklace stavebních materiálů v ČR počátkem roku 2011 přibližně 88 podnikatelských subjektů, které vlastní jedno nebo více strojních zařízení pro recyklaci stavební a demoliční sutě a mají veškerá nutná povolení a souhlasy k nakládání se stavebními a demoličními odpady. Tyto firmy provozují po celém území ČR (ale občas také v zahraničí např. Slovensko, Bulharsko, Srbsko) celkem 133 drtičů (většinou mobilních) s celkovou reálnou hodinovou kapacitou zpracovávaného materiálu zhruba HK = tun/hod a 105 třídičů (také v převážné míře mobilních). Celková množství recyklovaných stavebních a demoličních odpadů (včetně výkopových zemin a kameniva) dosahovala dle databáze ISOH (2011) v letech 2006 až 2009 celkově 2,5 až 3,1 miliónu tun. Dle databáze ARSM se toto množství pohybovalo v rozmezí 4,7 mil. tun (2006) až 6 mil. tun (rok 2007) (Škopán, 2010). Výrazný rozdíl hodnot dle databáze ISOH a ARSM je dán tím, že v databázi ISOH nejsou zahrnuty recyklované stavební a demoliční odpady přímo v místě demolic. Celková roční kapacita recyklačních zařízení v současnosti dosahuje při jejich předpokládaném ročním časovém využití PHR = hod hodnotu: CK = PHR * HK = * = 14,55 miliónů tun ročně Jak je z výše uvedeného zřejmé, je v ČR výrazný nepoměr mezi výrobní kapacitou strojních technologií pro recyklaci stavebního a demoličního odpadu a produkcí recyklátů z něj vyrobených. Kapacitně je obor recyklace stavebních a demoličních odpadů v současnosti nastaven tak, že by byl schopen zpracovávat 2,5 až 3 krát vyšší objemy, než které jsou pro recyklaci k dispozici. Disproporci mezi výkonností pořízené technologie (většinou mobilního drtiče a třídiče a s tím související další stroje např. nakladače a rypadla) řeší jejich provozovatelé tím, že nabízejí své služby (zejména v období mimo stavební sezónu) v kamenolomech, kde pracují jako sekundární, případně terciární drtiče přírodního stavebního kamene. Přehled největších producentů recyklovaného stavebního a demoličního odpadu (z hlediska celkové kapacity strojních zařízení nad 100 t/hod) (řazeno dle krajů) je v tab

212 Tabulka 44 Přehled největších producentů recyklovaného kameniva čís. Firma Sídlo Kraj PS P D 1 2 ATM CZ a.s. KARE Praha, s.r.o. Hradec Králové Praha 4 Michle kh pra max. výk. [t/hod] ENVISTONE spol. s r.o. REMEX CZ, a.s. LIKOL, spol. s r.o. Předměřice nad Labem PRACHATICE Dubňany kh jč jmk SETRA spol. s r.o. AZS 98 Alois Vokurka Brno Plzeň Velké Přílepy jmk plz sč Bones, s.r.o. LUMOS s.r.o. Nemo Pardubice a.s. Praha 10 Uhříněves České Budějovice Staré Hradiště pra jč pce ŽSD a.s. RESTA s.r.o. Modřice PŘEROV I Město jmk olo STAPO MORAVA, a.s. Pavel Švestka s.r.o. BrnoLíšeň Praha 5 Stodůlky jmk pra DESTRO, spol. s r.o. Kladno sč Chládek a Tintěra Havlíčkův Brod, a.s. DUFONEV RC, a.s. APB Březina Havlíčkův Brod Brno Nezvěstice vys jmk plz Ing. Stanislav Kalivoda LB, spol. s r.o. Děčín 17 Jalůvčí Nová Role ust kv BAUSET CZ, a.s. Pardubice pce B&P spol. s r.o. KVD Plus s.r.o. Praha 5 Zličín Cítov 80 pra sč Jan Rudolf, s.r.o. Firma Svoboda Ondřej Svoboda ECORETEL s.r.o. Hranice Praha 6 Dejvice Mladá Boleslav olo pra sč HUTIRA OMICE, s.r.o. BETONA s.r.o. Ing. Milan Tichý Inženýrské stavby VOKA Omice Nová Ves nad Nisou Zahrádky 88 jmk lib lib Demstav group s.r.o. JAM VAK, s.r.o. Hranice I. Město Praha 2 olo pra EKOSTAVBY Louny s.r.o. Louny ust celkem zdroj: databáze ARSM (2011) Vysvětlivky: PS počet recyklačních středisek; PD počet drtičů pro recyklaci

213 Očekávaný potenciál recyklace stavebních a demoličních odpadů Potenciál rozvoje recyklace stavebních a demoličních odpadů velmi úzce souvisí s vývojem stavební výroby. V období poklesu tohoto trhu v letech 2009 a 2010 (zejména v oblasti liniových staveb, kde recykláty ze SDO nacházejí největší uplatnění) došlo k situaci, kdy byl velmi omezen přísun stavebních a demoličních odpadů do recyklačních závodů a tyto materiály v nezpracované podobě (tedy jako odpad) byly využívány pro účelové rekultivace a vyrovnávání terénu podle vyhlášky č. 294/2005 Sb. Jedná se o činnost na hraně zákona, zejména z pohledu prokazování obsahu škodlivin u nezpracovaného odpadu (problém s odběrem reprezentativního vzorku pro analýzu). Tento stav přetrvává i v první polovině roku Snaha původců stavebních a demoličních odpadů na jejich využití na povrchu terénu (bez jakéhokoliv zpracování či recyklace) je dána přirozenou snahou o minimalizaci nákladů, spojených s nakládáním se stavebním a demoličním odpadem. Při jejich předání na recyklační středisko musí jejich původce zaplatit zpravidla zhruba 80 až 250 Kč / tunu (podle druhu stavebního dopadu a jeho čistoty). Při ukládce na povrch terénu si majitel pozemku účtuje částku výrazně nižší přibližně 50 až 80 Kč/tunu. Režim schvalování vyrovnávání a úprav terénu podléhá, jako každá stavba většího rozsahu, místně příslušnému stavebnímu úřadu. Ukládání stavebního a demoličního odpadu na skládku (určenou pro odpady kategorie ostatní) je ekonomicky pro původce nevýhodné, neboť dle zákona č. 185/2001 Sb. ve znění následujících předpisů činí sazba základního poplatku dle přílohy 6 zákona 500 Kč/tunu. Pokud se však tento materiál použije za účelem technologického zabezpečení skládky (dle 45 zákona o odpadech) v souladu se schváleným projektem a provozním řádem skládky, poplatek se neplatí. Technologickým materiálem není odpad, který je ukládán nad rámec projektu určujícího nezbytné množství. V první polovině roku 2011 tak došlo k dosud neobvyklé situaci v oboru recyklace stavebních a demoličních odpadů tím, že řada recyklačních zařízení nebyla schopna uspokojit poptávku po kvalitních recyklátech z důvodů nedostatku vstupní suroviny inertního stavebního a demoličního odpadu. Při růstu stavební výroby lze oprávněně očekávat i nárůst produkce stavebních a demoličních odpadů určených pro recyklaci. Další růstový potenciál v recyklaci stavebních a demoličních odpadů by nastal v případě důslednějšího vyžadování naplňování litery zákona (zejména vyhlášky č. 294/2005 Sb.) ze strany místně příslušných úřadů. Lze konstatovat, že strojní technologie i značné zkušenosti managementu v oblasti recyklace stavebních a demoličních odpadů umožňují velmi silný růst tohoto odvětví v následujících letech bez dodatečných výrazných investic. Současná kvalita vyráběných produktů recyklátů ze stavebních a demoličních odpadů, deklarovaných podle příslušných ČSN EN pro kamenivo jako recyklované kamenivo, umožňuje i další rozšiřování použití těchto materiálů v oblastech, které byly dosud dominantou přírodních nerostných surovin (plnivo do betonu apod.). Opětovné použití recyklovaných stavebních a demoličních odpadů Z hlediska producenta recyklátu existují dvě základní cesty k uplatnění recyklátu na trhu: a) jako upraveného odpadu, 210

214 b) jako výrobku (ve smyslu zákona č. 22/1997 Sb. o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění dalších předpisů a nařízení vlády č. 312/2005 Sb.), c) v případě, že je recyklát využíván přímo původcem odpadu, není dle současné platné legislativy nutno činit žádná další opatření ve smyslu zákona o odpadech, neboť tento materiál nenaplňuje definici odpadu ve smyslu dikce zmíněného zákona. ad a) Při deklaraci recyklátu jako upraveného odpadu (metoda často uplatňovaná např. v Německu a Holandsku) se na jedné straně na vzniklý recyklát nevztahuje zákon č. 22/1997 Sb., na straně druhé má však odběratel takového recyklátu (byť prokazatelně bez škodlivých vlastností ve smyslu vyhlášky 294/2005 Sb.) ve smyslu zákona o odpadech jednoznačnou povinnost mít udělený souhlas krajského úřadu k nakládání s odpady! ad b) Dle veškeré logiky věci by však měl být recyklát ze stavebních a demoličních odpadů považován spíše za výrobek a takto deklarován (postup obvyklý např. v Rakousku). Je to jednoznačně dáno zcela nezpochybnitelnými zájmy jak odběratele (a uživatele) recyklátu, který smí do stavby použít pouze materiály s jednoznačně deklarovanými stavebně technickými a chemickými vlastnostmi, tak také producenta recyklátu (prodej materiálu bez deklarovaných vlastností je velmi obtížný a jeho ceny jsou velmi nízké). V souvislosti s vydáním harmonizovaných norem pro kamenivo a vyřazením kameniva z novelizovaného nařízení vlády č. 312/2005 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky, zmizela pouze zdánlivě provázanost deklarace vlastností recyklátů na zákon č. 22/1997 Sb. Producent recyklátu jako výrobku by měl v souladu s platnou legislativou deklarovat vlastnosti recyklátu jako nestanoveného výrobku (ve smyslu zákona č. 22/1997 Sb.) dle příslušných norem pro kamenivo. V ČR existuje řada harmonizovaných norem, které umožňují jednoznačně využití recyklovaných inertních minerálních stavebních odpadů jako recyklovaného kameniva. Zejména se jedná o: ČSN EN Kamenivo do betonu (norma určuje vlastnosti kameniva a fileru jako kameniva, získaného úpravou přírodního, umělého nebo recyklovaného materiálu a směsi těchto kameniv pro použití do betonu). ČSN EN Kamenivo pro asfaltové směsi a povrchové vrstvy pozemních komunikací, letištních a jiných dopravních ploch (norma stanovuje vlastnosti kameniva a fileru, získaného zpracováním přírodních, umělých nebo recyklovaných materiálů pro použití v asfaltových směsích a povrchových vrstvách pozemních komunikací, letištních a jiných dopravních ploch). ČSN EN Pórovité kamenivo Část 1: Pórovité kamenivo do betonu, malty a injektážní malty (norma určuje vlastnosti pórovitého kameniva a pórovitého fileru jako kameniva, získaného úpravou přírodního, umělého nebo recyklovaného materiálu a směsi těchto kameniv pro použití v betonu, maltě a injektážní maltě v pozemních stavbách, silnicích a inženýrských stavbách) 211

215 ČSN EN Pórovité kamenivo Část 2: Pórovité kamenivo pro asfaltové směsi a povrchové úpravy a pro stmelené a nestmelené aplikace ČSN EN Kamenivo pro malty (norma určuje vlastnosti kameniva a fileru jako kameniva, získaného úpravou přírodního, umělého nebo recyklovaného materiálu a směsi těchto kameniv pro použití v maltě). ČSN EN Kamenivo pro nestmelené směsi a směsi stmelené hydraulickými pojivy pro inženýrské stavby a pozemní komunikace (norma určuje vlastnosti kameniva, získaného zpracováním přírodních, umělých nebo recyklovaných materiálů pro nestmelené směsi a směsi stmelené hydraulickými pojivy pro inženýrské stavby a pozemní komunikace). ČSN EN Kamenivo pro kolejové lože (norma určuje vlastnosti kameniva, získaného úpravou přírodního nebo umělého materiálu nebo recyklací drceného nestmeleného kameniva pro použití na stavbu železniční tratě. Pro účely této normy je toto kamenivo nazýváno jako kamenivo pro kolejové lože). V těchto normách je vždy definováno kamenivo jako zrnitý materiál používaný ve stavebnictví; kamenivo může být přírodní, umělé nebo recyklované. Recyklované kamenivo je definováno jako kamenivo získané zpracováním anorganického materiálu dříve použitého v konstrukci (výjimku zde tvoří pouze ČSN EN Kamenivo pro kolejové lože, kde je recyklované kamenivo pro kolejové lože definováno jako kamenivo pro kolejové lože upravené z kameniva již dříve užitého v kolejovém loži ). Nejčastěji bývá recyklát ze stavebního a demoličního odpadu (inertní minerální sutě) využíván podle ČSN EN jako recyklované kamenivo pro nestmelené směsi a směsi stmelené hydraulickými pojivy pro inženýrské stavby a pozemní komunikace. Rozsah zkoušek a deklarace vlastností (obdobně jako u ostatních norem pro kamenivo) se omezuje dle zamýšleného použití kameniva (např. v pozemních komunikacích dle Technických podmínek TP 170 Ministerstva dopravy ČR Navrhování pozemních komunikací vydaných v roce 2004), příp. jeho původu. Základní požadavky na prokazování vlastností, které přicházejí pro případ recyklovaného kameniva v úvahu, jsou zejména: 1. Požadavky na geometrické vlastnosti a) b) c) d) zrnitost, tvar zrn hrubého kameniva (index plochosti a tvarový index), procentní podíl ostrohranných a oblých zrn, obsah jemných částic 2. Požadavky na fyzikální vlastnosti a) b) c) d) odolnost proti drcení hrubého kameniva odolnost hrubého kameniva proti otěru objemová hmotnost zrn nasákavost 3. Trvanlivost 212

216 V případě vydání prohlášení o shodě musí producent recyklátu zajistit provedení počátečních zkoušek typu a dále řízení shody tak, aby zajistil shodu výrobku recyklátu s normou deklarovanými hodnotami. Tento proces lze dokonce dle uvedené ČSN EN dovést až do vydání certifikátu CE zejména jako recyklované kamenivo do podkladních a ochranných vrstev obslužných, místních komunikací, nemotoristických, dočasných komunikací. Kromě sledování fyzikálněmechanických vlastností recyklovaného kameniva je pro jeho bezpečné používání v nových stavebních konstrukcích vhodné i sledování kvality původního materiálu (stáří, pevnosti, stupně chemického, fyzikálního či mechanického znečištění29), a také určení způsobu sekundárního zpracování a specifikace zvláštních požadavků na výrobu nových konstrukčních prvků. Touto problematikou se v ČR zabývá trvaleji několik odborných pracovišť. Konkrétně se jedná např. o: 1. Výzkumný ústav stavebních hmot v Brně Komárově, 2. ČVUT Praha, Fakulta stavební, Katedra betonových a zděných konstrukcí a Katedra materiálového inženýrství a chemie, 3. VUT v Brně, Fakulta stavební, Ústav technologie stavebních hmot a dílců, Ústav chemie a Ústav pozemních komunikací, 4. VŠB TU Ostrava, Hornicko geologická fakulta, Institut hornického inženýrství a bezpečnosti. Použití recyklátů ze stavebních a demoličních odpadů lze podle kvalitativní úrovně, z hlediska použitelnosti pro stavební účely, odstupňovat do tří základních skupin: 1. Stavební prvky a stavební směsi použitelné k výrobě konstrukce, 2. Nestmelená sypanina takových vlastností, že ji lze použít konstrukčně, např. pro zemní konstrukce, nebo využít jejich jiných vlastností jako tepelně izolačních, filtračních, malé objemové hmotnosti apod., 3. Sypanina takových vlastností, že nevyhoví požadavkům skupiny předchozí a má tedy jen omezené použití např. na zásypy liniových staveb, vytváření nenosných zemních těles apod. Ze získaných zkušeností odborných pracovišť, zabývajících se recyklací SDO, vyplynula již nezbytnost dodržování některých zásad jako: 1. Dbát na přísný výběr a třídění SDO již v místě vlastní demolice, tzn. odtřídění jednotlivých druhů cihly, betony, živice, dřevo, sklo, papír, plasty ad., 2. Provádění důsledné kontroly kvality odebíraného SDO a předběžné zjišťování fyzikálněmechanických vlastností jako objemová hmotnost, pevnost, znečištění apod. 29 Z hlediska obsahu škodlivin je nezbytné, aby druhotné suroviny použité pro výrobu recyklovaného kameniva splňovaly alespoň požadavky dané v Příloze 10 Vyhlášky 294/2005 Sb. o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu. 213

217 Výroba finální produkce Lze konstatovat, že v současnosti, kromě jiného i díky postupně vydávané legislativě, se výrazněji začíná projevovat zájem o tuto ekonomicky i ekologicky zajímavou oblast podnikatelských aktivit. Recyklované materiály jsou při správném použití mnohdy stejně hodnotné jako standardní přírodní materiály. Využívání recyklovaných materiálů ze SDO správným způsobem není na úkor kvality stavebního díla. Pro možnost dalšího využití recyklátů ze SDO, s cílem jejich použití jako nosného staviva, je nutno věnovat (což se již děje) zvýšenou pozornost zjišťování fyzikálněmechanických vlastností, a to nejen sledováním kvality původního materiálu (stáří, pevnostní třídy, degradace, stupeň chemického, fyzikálního či mechanického znečištění ad.), ale je třeba určit i způsob sekundárního zpracování SDO a určit jejich vlastnosti jako granulometrii, objemovou hmotnost, nasákavost a na základě těchto poznatků specifikovat zvláštní požadavky na přípravu čerstvých směsí pro výrobu nových konstrukčních prvků zvláště z betonového a cihelného recyklátu. Nutno také stanovit jejich ošetřování a sledovat jejich chování v konstrukci a to jak běžnými fyzikálně mechanickými metodami a nedestruktivními zkouškami, tak i za použití moderních laboratorních metod jako jsou metody DTA diferenciální termické analýzy, RTG rentgenové difrakce, porozimetre, rastrovací elektronové mikroskopie atd. Dále jsou uvedeny možnosti využití recyklovaných stavebních a demoličních odpadů podle jejich druhového složení. a. Použití cihelného recyklátu Tento recyklát vzniká demolicí a následnou recyklací materiálu objektů z cihelného zdiva ať občanské nebo průmyslové výstavby. Převážnou část tohoto materiálu tvoří cihelné a keramické zbytky (zhruba 60 %) a zbytky omítek a malt (asi 30 %). Charakter stavební suti je utvářen především procesy jejího vzniku, tzn. použitými postupy demolice. Produktem recyklace cihelného zdiva je recyklované kamenivo, charakteristické zpravidla těmito vlastnostmi: kamenivo z drceného zdiva (Rb) s odstraněním významného množství cizorodých částic použitelné jako plnivo stavebních směsí recyklovaná stavební suť jako demoliční materiál obsahující úlomky cihel, případně i úlomky betonu a rozdrobené ztvrdlé maltové pojivo a malé množství cizorodých částic. Vyznačuje se značnou nehomogenitou. Použitelné pro zásypy liniových staveb. Pro použití cihelné drti jako plniva do stavebních směsí je třeba zajistit, aby neobsahovala příliš velká množství nežádoucích příměsí a hlavně aby její vlastnosti nenarušovaly procesy nabývání pevnosti tj. nejčastěji hydrataci cementu a byl tak umožněn vznik pevné soudržné hmoty požadovaných fyzikálněmechanických vlastností. Pro potenciálně velmi negativní vliv na hydratační procesy nebo použitelnost vyrobené stavební směsi je nutné ještě před drcením vyřadit některé materiály jako: 214

218 1. části zdiva z komínových těles prosycené kondenzáty spalin a sazemi 2. stará pálená střešní krytina znečištěná kouřovými zplodinami, mechy, houbami apod. 3. stavební suť z podkladních vrstev podlah, eventuálních zásypů kleneb obsahujících škváru (síra). 4. stavební suť z částí objektu, kde se dříve provozovaly technologické procesy, jejichž nežádoucí zplodiny by se mohly vyluhovat vodou nebo odparem 5. stavební suť, která obsahuje ve zdraví škodlivém množství jedovaté či jinak škodlivé látky. Kusové cihlářské výrobky Zde se nejedná o recyklaci ve smyslu drcení a třídění, ale o získání použitých cihlářských prvků z demolice přiměřeným technologickým postupem. Znamená to tedy, že pokud je záměr některé prvky konstrukce přímo znovu použít je nutno je demontovat bez porušení, zpravidla citlivým rozebráním. Stavební objekty např. pozemních staveb jsou utvářeny tak, že jejich demontáž je technicky proveditelná a to i částečná, bez nutnosti poničení většiny stavebních prvků. Mohou se tak získat: plné i děrované pálené cihly střešní krytina cihelné kvádry a příčkovky stropní vložky a stropní desky Výroba cihlobetonu Výroba cihlobetonu z cihelného recyklátu je již v současné době experimentálně i prakticky ověřena a výsledky jsou pozoruhodně shodné. Při výrobě je nutné specifikovat vlastnosti vstupních složek a přesné dávkování záměsové vody. Ukazuje se, že krychelná pevnost u cihlobetonů je závislá na granulometrii (max mm) a použitém druhu cementu (CEM II) a pohybuje se v rozmezí od 15 do 25 MPa a objemová hmotnost v rozmezí kg.m3 (Vacek, 1994). Cihlobeton je možné z hlediska svého tepelného odporu používat i pro výrobu: monolitických ztužujících stropních věnců překladů konstrukce stěnového i skeletového typu výplňové zdivo jako tepelně izolační vrstva výroba příček (stěnové prvky) výroba tvarovek typ IGLU a základových tvarovek větrací průduchy prefabrikované prvky a vibrolisované tvárnice Nevýhodou cihlobetonu je vyšší nasákavost a proto je nutno cihlobeton chránit před současným působením nasycení vodou a záporných teplot. 215

219 Výroba stavebních malt Pro výrobu stavebních malt je možno použít cihelného recyklátu max. velikosti zrna do 4 mm a jako pojiva zpravidla portlandský cement CEM I nebo CEM II či hydraulické neb vzdušné vápno. Nutno respektovat vysokou nasákavost plniva a nechat jej předem nasáknout vodou. Objemová hmotnost těchto malt se pohybuje okolo 1960 kg.m3 a krychelná pevnost malty v tlaku do 12 MPa. Základní možností je jejich použití k vzájemnému spojení stavebních prvků a dílců (malt pro zdění), které mají vyšší tepelný odpor než při použití přírodního drobného kameniva odpovídající frakce. Výroba nepálených lisovaných cihel Je odzkoušena možnost výroby nepálených lisovaných cihel rozměrů 300x150x100 mm ze směsi cihelného recyklátu frakce 016 mm a hlíny s možností přídavku 10 % cementu CEM II neb bez cementu za přídavku 7 8 % vody. Jako pojivové složky je možno použít hlíny a jíly. Pevnosti v tlaku u výrobků s přídavkem cementu činily 6,7 MPa a bez cementu 3,3 MPa. Použití na stavbu garáží, kůlen a domků v nezáplavových oblastech (Novotný, 1999). Využití cihelného recyklátu ve stabilizovaných podkladech a nestmelených vrstvách vozovek Tento druh využití cihelného recyklátu je vhodný v oblastech městských aglomerací při budování místních komunikací a zpevněných ploch (parkovišť), kde je obvykle přebytek recyklovaných materiálů a naopak nedostatek přírodního drceného kamene, nebo jsou zdroje přírodního kamene vzdálené (Bílek, 2003; Stehlík, 2010). Vláknobetony na bázi cihelného recyklátu Toto využití cihelného recyklátu pro výrobu vláknobetonů je ve stádiu laboratorních a poloprovozních zkoušek vedených ČVUT Praha. Doposud jsou odzkoušeny možnosti využití zvýšení odolnosti zemních ochranných hrází proti záplavám proložením jejich konstrukce vláknobetonovými deskami a totéž i u zemních náspů (Výborný, Vodička; 2010). Použití cihelné drtě při výrobě lepicích a stěrkových hmot Jedná se o možnost využití cihelného recyklátu při vývoji nových lepících a stěrkových hmot určených pro vnější tepelně izolační kompozitní systémy ETICS pro zlepšení tepelně izolačních vlastností obvodových plášťů stavebních objektů (Nosek, Chlachulová; 2008). b. Použití betonového recyklátu Betonový recyklát je dnes, díky moderním demoličním a drtícím technologiím. Nejžádanějším kvalitním výrobkem získaným ze stavebního a demoličního odpadu skupiny V drtivé míře se jedná o drcený a tříděný betonový recyklát vhodný v prvé řadě jako kamenivo pro stavební účely. Použití betonového recyklátu pro výrobu betonů, malt a různých konstrukčních prvků je dnes vědecky nejpropracovanější a prakticky nejrozšířenější a jsou již definovány i obecné poznatky jako: 216

220 1. zrna betonového recyklátu mají vhodný tvarový index, nižší objemovou hmotnost a vyšší nasákavost, 2. hrubá frakce drceného betonu prakticky neovlivňuje zpracovatelnost čerstvého betonu ve srovnání s přírodním kamenivem, ale drobná a jemná frakce zpracovatelnost zhoršuje, 3. nedoporučuje se používat betonový recyklát s obsahem více jak 1 % SO3, 4. velikost max. zrna omezit na mm, 5. pevnost v tlaku a modul pružnosti je nižší o %, součinitel dotvarování je vyšší až o 50 % a je také vyšší smrštění o %. Recyklovaný beton jako kamenivo do betonu Recyklovaný beton roztříděný do příslušných frakcí daných normovou sadou sít (bez drobné frakce 04 mm) a zpracován dle návrhu složení betonové směsi je osvědčený a vhodný pro výrobu betonu a různých betonových konstrukčních prvků jako: konstrukční betony, prostý a slabě vyztužený beton, betonové dílce a montované konstrukce, výplňové betony, tvarovky a základové tvárnice ad. Použití drceného betonu jako kameniva do betonu však také naráží na některé problémy. Typické jsou: vstupní materiál betonová suť není dostatečně homogenní, zrna rozdrceného betonu mají menší pevnost a mrazuvzdornost, vzniká velký podíl frakce 04 mm, objemová hmotnost je až o 10 % nižší než u betonů z přírodního kameniva, sypná hmotnost ve zhutněném stavu je o 1518 % nižší než u betonů z přírodního kameniva, mezerovitost o 1520 % vyšší než u betonů z přírodního kameniva. Výroba betonu náhradou přírodního kameniva recyklovaným betonem v oblasti drobné frakce V této oblasti využití betonového recyklátu frakce 0 4 mm se potvrdilo, že není možná plná náhrada za přírodní kamenivo, ale jen částečná. Také granulometrická křivka není v doporučeném pásmu zrnitosti pro Dmax = 4 mm. Jako ještě vhodná se ukázala náhrada max. 50 % přírodního kameniva betonovým recyklátem (Novotný, 1999). 217

221 Výroba malt pro zdění Betonový recyklát drobné frakce 0 4 mm (drobné recyklované kamenivo) lze s výhodou použít pro výrobu zdících malt a malt nenáročných na užitné vlastnosti jako tepelně izolační, ochrana proti ohni ad. Podle použitých pojiv je možno vyrábět malty vápenné, vápenocementové a cementové s pevnostní třídou max. MC10 tedy pevnost 10 MPa. Na VUT fakultě stavební byly prováděny také laboratorní zkoušky pro ověření možnosti výroby omítkových malt s použitím betonového recyklátu drobné frakce. Zkoušky neprokázaly možnost výroby omítkových směsí pro větší mezerovitost recyklátu. Z důvodu omezeného množství výroby zdících malt na bázi betonového recyklátu nebylo přistoupeno ani k možnosti průmyslového způsobu vyrábění malty, jak je to běžné u malt složených z anorganických pojiv, přírodních plniv a přísad. Využití betonového recyklátu pro výstavbu a opravy živičných vozovek Zde lze použít betonový recyklát frakce 016 mm vyrobený v odrazovém drtiči (z důvodů lepšího tvarového indexu). Betonový recyklát zde má tu výhodu, že při jeho primární výrobě bylo použito přírodní kamenivo. V současné době má již odvětví silnic a dálnic použití recyklovaných materiálů zakotvenu přímo v normě ČSN Stavba vozovek Hutněné asfaltové směsi. Využití betonového recyklátu pro výrobu cementu Tato oblast využití betonového recyklátu je ve stádiu poloprovozních zkoušek. Značnou výhodou tohoto způsobu je využití drobné frakce a to 04 či 08 mm, tvořící velkou část objemu recyklovaného betonu. Rozdíl zastoupení oxidů v betonovém recyklátu oproti cementářské surovinové moučce je v nízkém podílu CaO a naopak vysokém procentu SiO2, což se upravuje přídavkem vysokoprocentního vápence pro výpal slínku a následné výroby belitického cementu, tj. cementu s nízkou hydratační rychlostí a pomalým nárůstem pevností (Bílek, 2003). c. Použití asfaltového recyklátu Asfaltové recykláty lze požít nejvýhodněji pro tvorbu asfaltových směsí za tepla, případně za studena. Výstavba a opravy asfaltových vozovek Odvětví silnic a dálnic má již z předchozích let velmi dobré zkušenosti s použitím recyklovaných betonů a možnost jejich použití při opravách asfaltových vozovek je již zakotvena v příslušných normách zvl. Stavba vozovek Hutněné asfaltové směsi. Pro použití do konstrukce netuhých vozovek přicházejí v úvahu frakce 04 mm a pro štěrkodrtě až do 63 mm. Tento materiál se v obalovacích centrech (obalovnách) v určitém poměru mísí s přírodním kamenivem. 218

222 Znovuužití asfaltových směsí za studena Při údržbě vozovek frézováním vznikají značná množství materiálů, které se dají upravovat technologiemi tzv. za studena. Možné způsoby použití: 1. bez přidání nového pojiva k recyklátu s použitím pro málo zatížené vozovky a pro spodní podkladní vrstvy, 2. s přidáním hydraulického pojiva (cementu, vápna či strusky) pro spodní podkladní vrstvy všech typů vozovek, pro chodníky, parkoviště apod., 3. s přidáním emulze k recyklátu způsob vhodný zejména tam, kde staré úpravy obsahují dehtové pojivo. Použití pro podkladní vrstvy méně zatížených vozovek, 4. S přidáním emulze i cementu k asfaltovému recyklátu. d. Použití odpadů z přírodního kamene Při těžbě a výrobě kameniva dochází k produkci nevyužívaných odpadů tzv. odvalů. VUT v Brně, Ústav pozemních komunikací již v roce 2008 odzkoušel možnosti použití těchto materiálů do pozemních komunikací a v současné době je již v TP 210 (MD, 2010) zapracováno jejich použití, a to pro: 1. nestmelené směsi do podkladních vrstev jako vrstva mechanicky zpevněného kameniva, 2. do podkladních vrstev jako vrstva štěrkodrtí, 3. do podkladních vrstev jako vrstva mechanicky zpevněné zeminy. Je to možnost využití odpadních materiálů z kamenolomů v konstrukcích vozovek pozemních komunikací, což umožňuje výklad nových evropských norem pro nestmelené a stmelené směsi do podkladních vrstev. Dále lze takto použít i kamenivo získané těžbou zeminy s velkým obsahem kameniva (např. při ražbě tunelů, výkopových pracích při rozsáhlých liniových stavbách apod.). Recyklované kamenivo z kolejového lože Rekonstrukce železničních tratí koridorů ČR dala vzniknout jedné z ekonomicky i ekologicky velmi úspěšných akcí v recyklaci stavebního a demoličního odpadu v posledním desetiletí. Recyklací je vyzískanému materiálu kolejového lože vrácena technická a ekologická kvalita pro jeho další použití v konstrukci zpevněné nebo nezpevněné podkladní vrstvy. Technologie výroby je založená na primárním třídění, kdy výzisk z kolejového lože je odhliněný a dekontaminovaný. V dalším kroku je materiál zdrobněný v odrazovém drtiči s následnou obnovou ostrohrannosti, tvarového indexu a potřebné granulometrie. Recyklace kameniva kolejového lože a jeho sanace byla uskutečněna při modernizaci a optimalizaci koridorů železničních tratí v ČR v souladu s interními předpisy ČD Obecnými technickými podmínkami Kamenivo pro kolejové lože. Do nového železničního svršku je využívána frakce 3263 mm, do konstrukčních vrstev železničního spodku pak frakce 1632 mm. Recyklaci je nutno provádět ve dvou fázích: 219

223 recyklace kameniva z mezistaničních úseků znečistěnou pouze skapy olejů, recyklace v místě výhybek, stání lokomotiv u návěstidel apod. kde recyklaci předchází dekontaminace Tímto způsobem bylo od roku 1999 do roku 2009 zrecyklováno a ve stavbě kolejového lože a náspů opětovně využito více než 2,6 milionu tun stavebního odpadu skupiny štěrku ze železničního svršku bez nebezpečných vlastností. Využití odpadů z těžby a úpravy kameniva v keramice Jedná se o využití odpadů z třídíren písků, odpadů vznikajících při plavení kaolinu a těžbě a úpravě kamene v keramické výrobě. Tyto suroviny jsou velmi jemné granulometrie, nemusí se dále upravovat hlavně energeticky náročným mletím a dají se použít např. pro výrobu pórovinových výrobků za sucha lisovaných dlaždic s nasákavostí do 10 %. Identifikace způsobů nakládání s nevyužitými materiály Stavební a demoliční odpady představují velmi značné objemy materiálů, se kterými musí jejich původce nějakým způsobem nakládat, aby se jich zbavil v místě jejich vzniku. To je možno realizovat těmito způsoby: 1. Recyklace stavebního odpadu (ať již předáním do recyklační provozovny nebo recyklace v místě vzniku a opětovné použití ve stavbě tamtéž). 2. Využití formou rekultivací či terénních úprav. Ačkoliv tento způsob nakládání se stavebními a demoličními odpady definuje zákon jako využití, jedná se ve skutečnosti o znehodnocování druhotné suroviny, ze které by bylo možno vyrobit recyklované kamenivo (viz. tab. 46). K tomuto způsobu využívání by měly být v budoucnu vyhrazeny pouze výkopové zeminy. 3. Využití formou technologických vrstev ve skládkách. Jedná se opět ve skutečnosti o znehodnocování druhotné suroviny a i k tomuto způsobu využívání by měly být vyhrazeny pouze výkopové zeminy. 4. Skládkování na skládkách odpadu. Za skutečné využití stavebního a demoličního odpadu jako náhrada přírodního stavebního kameniva lze považovat pouze jeho recyklaci a produkci recyklovaného kameniva (tedy dle bodu 1). Využití dle bodů 2 a 3 či dokonce skládkování nelze akceptovat jako smysluplné a šetrné vůči životnímu prostředí, protože zde se stavební a demoliční odpady využívají v neupravené podobě a ve spekulativních aplikacích, ve kterých je použití přírodního kameniva naprosto nesmyslné tedy jej zde takto využité stavební a demoliční odpady nenahrazují (což je základním smyslem použití recyklovaného kameniva). Za využití či recyklování stavebního a demoličního odpadu by bylo vhodné považovat jenom ty aplikace, kde v konkrétní aplikaci recyklované kamenivo jednoznačně nahrazuje kamenivo přírodní 220

224 v případě že by pro danou aplikaci nebylo použito kamenivo recyklované, provedla by se stavba s kamenivem přírodním. Podle databáze CENIA (viz tab. 42) lze za využitelné stavební a demoliční odpady, ze kterých lze vyprodukovat recyklované kamenivo, považovat tyto: Tabulka 45 Využitelné stavební hmoty Skupina Název odpadu Beton MV [%] Cihly Směsi nebo oddělené frakce betonu, cihel, tašek a keramických výrobků neuvedené pod číslem Asfaltové směsi neuvedené pod číslem Zemina a kamení neuvedené pod číslem Štěrk ze železničního svršku neuvedený pod číslem Směsné stavební a demoliční odpady neuvedené pod čísly , a zdroj: ARSM (2011) Vysvětlivky: MV míra využitelnosti množství vyrobitelného recyklátu ze stavebního odpadu V případě zemin a kamení (170504) lze hovořit pouze o využití kamene (po zdrobnění), zeminy jsou vhodné pouze k využití jako zásypy či obsypy nebo jako aplikace dle bodů 2 a 3 (této kapitoly). Poměr zemin a kamení v této skupině se nestanovuje a není znám závisí vždy na konkrétních geologických podmínkách stavby, při které tento odpad vzniká. Obdobná je situace i u směsného stavebního a demoličního odpadu (skupina ). Velmi často do této skupiny původci odpadů nesprávně zařazují odpad, který by měl mít spíše číslo (Směsi nebo oddělené frakce betonu, cihel, tašek a keramických výrobků). Pokud by byly akceptovány průměrné horní míry využitelnosti (t.j. recyklovatelnosti) vybraných skupin SDO z tab. 45, lze vypočíst na základě údajů v tab. 42 ztráty (v hmotnostních jednotkách), které vznikly nevhodným způsobem využití inertního minerálního stavebního a demoličního odpadu viz tab

225 Tabulka 46 Přehled nevhodně využitých stavebních hmot v letech 2008 a 2009 Množství uváděná v [kt] míra využ iteln. [%] rok 2008 prod ukce recy klov áno A00 R5 rok 2009 recy klov atel né zneh odn ocen é prod ukce recy klov áno A00 R5 recy klov atel né zneh odn ocen é Beton 95 % Cihly 92 % Směsi neuv. pod č % Asfalt. směsi neuvedené pod č % Štěrk ze železničního svršku neuvedený pod číslem % Sm. SDO neuv. pod č , 02, % CELKEM zdroj: databáze CENIA (2011) Z tabulky 46 je jednoznačně patrné, že v roce 2008 bylo nevhodným způsobem nakládání znehodnoceno tun stavebního a demoličního odpadu, který mohl být přepracován na recyklované kamenivo a využit tak místo kameniva přírodního. V roce 2009 dosáhlo toto množství tun. S ohledem na roční produkci stavebního kameniva, která dosahuje ca 45 mil tun ročně, představuje množství nevhodně použitých (znehodnocených) stavebních a demoličních odpadů ca 3 až 4 % vytěžené produkce. Tyto hodnoty tedy představují surovinovou ztrátu v jednotlivých letech. K hodnotám uvedeným v tab. 46 je však nutno přistoupit s vědomím, že zdrojová data nemusejí zahrnovat veškeré materiály v jednotlivých skupinách SDO. Velikosti surovinových ztrát tak mohou být ještě vyšší a dle zkušeností ARSM dosahovat 5 až 6 % vytěžené produkce stavebního kamene. Surovinové ztráty je zde nutno brát jako signifikantní, ekonomické ztráty z tohoto pohledu nelze objektivně vyčíslit. 7.3 Obchodování se stavebními hmotami Odbyt V České republice vznikl od roku 1994, kdy se začala recyklace stavebních a demoličních odpadů provádět v širším měřítku, poměrně stabilní trh s recyklovanými minerálními inertními stavebními 222

226 materiály. Recyklované stavební a demoliční odpady se v podobě recyklovaného kameniva dostávají ke svým odběratelům dvěma způsoby: 1. Odběratel odebírá vyrobené recyklované kamenivo u jeho výrobce (v recyklačních provozovnách), 2. Odběratel recyklovaného kameniva je i původce stavebního a demoličního odpadu, z nějž je recyklované kamenivo vyrobeno v místě vzniku tohoto odpadu. Smluvní vztah mezi odběratelem a recyklační firmou je tak omezen na službu recyklaci stavebního odpadu (vzniklého při demolici) na recyklované kamenivo. Oba způsoby, kterými se dostává recyklované kamenivo ke svým odběratelům, jsou z hlediska produkce recyklovaného kameniva obdobně četné. ad 1) Nabídka recyklovaného kameniva se objevuje na řadě www stránek jejich výrobců. V ČR existuje i soustředěná nabídka na www stránkách na jednom místě na Jedná se o nabídku přibližně třiceti producentů recyklátů, u některých i ve více lokalitách. Pro výrobce recyklátů se jedná o placenou službu, potenciální odběratel má přístup zdarma. Nabídka obsahuje většinou druhy vyráběných recyklátů, včetně jejich cen a lokalit jejich umístění. Při tomto způsobu prodeje recyklátů nabízí jejich výrobce většinou i výsledky testů na obsah škodlivin a ekotoxicity dle vyhlášky č. 294/2005 Sb., přílohy 10. Takřka standardně jsou výrobcem recyklátu dokládány i certifikáty o stavebně technických vlastnostech prodávaných materiálů, vydané autorizovanými zkušebnami. ad 2) V tomto případě zůstává vzniklý stavební a demoliční odpad v držení jeho původce. Výrobce recyklátu zpracovává svojí technologií (mobilní drtící a třídící linka) stavební a demoliční odpad přímo v místě jeho vzniku. Protože se jedná pouze o fyzikální úpravu stavebního a demoličního odpadu, testy na obsah škodlivin a ekotoxicity dle vyhlášky č. 294/2005 Sb. nechává provádět zpravidla jen původce, stejně tak, jako si ověřuje průběžně kvalitu produkovaného recyklovaného kameniva. Původce využije vzniklý recyklát opětovně na místě, takže ani vstupní materiál pro recyklaci se nestal odpadem (ve smyslu zákona č. 185/2001 S.). Tento způsob je typický např. pro výrobu recyklovaného kameniva ze železničního svršku. Vývoj cen a faktory, které ji ovlivňují Pro oblast využití inertních minerálních stavebních sutí jako druhotných surovin jsou z hlediska cenového rozhodující dvě položky: 1. Cena, kterou uhradí původce stavebního odpadu výrobci recyklátu při jeho předání 30 Přesněji na: 223

227 2. Prodejní cena vyrobeného recyklátu (recyklovaného kameniva) ad 1) Cena, kterou hradí původce stavebního a demoličního odpadu při předání na recyklační linku je závislá na řadě faktorů, které souvisejí s předpokládanými náklady na recyklaci a předpokládanou prodejní cenou takto vyrobeného recyklátu. Obecně lze konstatovat, že nejvyšší cenu uhradí původce při předání směsného znečištěného stavebního a demoličního odpadu. Pod pojmem znečištění je zde třeba rozumět znečištění látkami, které nejsou nebezpečné z hlediska obsahu škodlivin, ale před vlastním procesem recyklace musejí být separovány (např. papír, dřevo, plasty, sklo apod.). V tomto případě se částky za předání pohybují zpravidla v rozmezí 400, až 600, Kč/t. Při znečištění odpady, které nelze za ekonomicky přijatelných podmínek vytřídit jsou buď poplatky nastaveny tak vysoko, že je pro původce odpadu jednodušší jej odevzdat na skládce nebo je recyklační provozovna nepřijímá vůbec. Nejnižšími částkami za předání je zatížen betonový odpad bez ocelových výztuží, který má kusovitost takovou, že jej není třeba před procesem drcení dělit jinými prostředky (zpravidla 500 až 600 mm). Recyklačním procesem tohoto materiálu vznikne velmi kvalitní recyklované kamenivo (tzv. recyklovaný beton), který je velmi dobře prodejný i za relativně vysoké ceny (60 až 85 % ceny přírodního kameniva shodné frakce). V tomto případě se částky za předání pohybují zpravidla v rozmezí 80, až 160, Kč/t. Při vyšší kusovitosti (nad ca 600 mm) je příplatek za zpracování relativně vysoký a dosahuje ca od 150 do 500 Kč/t. Cena za předání stavebního a demoličního odpadu, kterou může provozovatel recyklační linky požadovat, kromě jiného závisí výrazně i na lokalitě, ve které stavební a demoliční odpad vznikl. Pokud existuje v této lokalitě pro původce SDO možnost se jej zbavit za nižší cenu včetně nákladů za dopravu (např. účelové rekultivace a terénní úpravy, technologické vrstvy ve skládkách atd.), tak to zpravidla učiní. Tato cena bývá obvykle nižší než cena, za kterou je ještě ekonomicky přijatelné pro výrobce recyklátu stavební a demoliční odpad, jako vstupní surovinu, přijmout. Lze tedy konstatovat, že poplatky za odevzdání stavební a demoliční suti jsou jednoznačně nastaveny tak, aby motivovaly původce odpadu jej při demolici velice pečlivě třídit podle jejich materiálového složení a přitom dbát, aby nebyly znečištěny nežádoucími příměsemi. ad2) Prodejní ceny recyklátů (recyklovaného kameniva) nevykazují takový rozptyl, jako ceny, které platí původce stavebního a demoličního odpadu při předání do recyklačních provozoven. Je to dáno skutečností, že se tyto ceny odvíjejí od cen přírodních nerostných surovin (přírodního kameniva) v daných lokalitách, které jsou relativně stabilní. Betonové recykláty dosahují nejvyšších cen. Obdobně jako u přírodního kameniva roste jejich cena s jemností drcení a klesající šířkou frakce. Nabídkové ceny drcených betonů frakce 02 mm, 410 mm jsou v rozmezí 250 až 300 Kč/t. Ceny betonového recyklátu širších frakcí (např. 0/16, 0/32, 16/63 atd.) se pohybují v rozmezí 110 až 160 Kč/t. 224

228 Recykláty směsné (beton, cihla) a recykláty z cihelného zdiva jsou na trhu nabízeny za částky 50 až 70 Kč/t (podle jakosti tedy složení a frakce), v některých případech i levněji, objevují se i případy, kdy je producent nabízí pouze za náklady spojené s naložením. Tato skutečnost je vyvolána zejména okamžitou potřebou výrobce recyklátu uvolnit prostor pro recyklaci a další navážku stavebního a demoličního odpadu pro recyklaci. Za tyto velmi nízké ceny jsou nabízeny pouze recykláty velmi nízké kvality (často jen zdrobněné čelisťovým drtičem bez následného třídění), které se obecně velmi obtížně uplatňují na trhu se stavebními látkami. Asfaltové stavební odpady se do prostoru recyklačních provozoven dostávají v menší míře. Je to dáno zejména skutečností, že při opravách asfaltových vozovek (kde tyto odpady vznikají především) se velmi často používají speciální frézovací stroje, které vlastní či najímá přímo dodavatel opravy komunikace. Po frézování již není třeba takovýto materiál dále upravovat vzniká zde přímo druhotná surovina, která je použita při následné výrobě asfaltové směsi. Do recyklačních provozoven jsou naváženy asfaltové stavební odpady nejčastěji ve formě ker, získaných při demolici vozovky. Ceny recyklovaného asfaltového recyklátu dosahují ca 50 až 120 Kč/t (podle frakce apod.). Navíc je recyklace a obchodování s těmito materiály omezenou pouze na období, kdy teplota nepřesahuje výrazně přes 15 oc. Vývoj cen Ceny recyklovaných stavebních a demoličních odpadů (recyklovaného kameniva) nevykazovaly v uplynulých letech výraznější změny. S ohledem na vysokou variabilitu cen za odběr stavebního a demoličního odpadu pro recyklaci jsou ceny recyklovaného kameniva velmi stabilní. V uplynulých deseti letech nedoznaly statisticky výraznějších odchylek. Dle zkušeností jednotlivých producentů recyklátů se jejich ceny zvyšují v posledním období přibližně s mírou inflace. Na výstupní ceně recyklovaného kameniva se nejvíce projevuje: cena výrobní strojní technologie (zpravidla mobilního drtiče a třídiče). V uplynulých letech nedošlo k výraznějšímu nárůstu, cena paliva a maziv předchozí pohyby cen neměly výraznější vliv (dopady prudkého zdražení nafty na jaře 2011 nejsou do této studie zahrnuty), mzdové náklady nárůst je pouze mírný a odpovídá přibližně růstu mezd ve stavebnictví. Neexistují důvody, které by mohly vývoj cen v budoucnosti výrazněji odchýlit od cen v uplynulém desetiletí. Zahraniční obchod V odvětví recyklace stavebních a demoličních odpadů se nakládá s velmi značnými hmotnostními toky při relativně nízkých cenách, proto se při manipulaci s nimi projevují velmi výrazně jakékoliv přepravní náklady. Je prokázáno, že s ohledem na druh převáženého recyklovaného materiálu z inertní stavební sutě jsou maximální ekonomicky zdůvodnitelné přepravní vzdálenosti do 20 až 30 km. Masové využití recyklátů ze SDO je přitom spojeno s velkými městskými aglomeracemi, které 225

229 jsou v ČR vzdáleny od nejbližších možných zdrojů v zahraničí mnohonásobně více, než jsou výše uvedené maximální dopravní vzdálenosti (a opačně). Z tohoto důvodu se se stavebními a demoličními odpady a ani s recykláty z nich vyrobených přeshraničně neobchoduje. 7.4 Strategické cíle v oblasti stavebních hmot Krátkodobý horizont Prognóza: Setrvalý stav nebo další pokles v oblasti recyklace stavebních a demoličních odpadů, zejména v souvislosti s tlakem na snižování cen staveb a z toho vyplývajícího nárůstu nelegálního či pololegálního nakládání se SDO. Cíl: Legislativně dokončit ve vazbě na Evropské nařízení proces změny stavebního a demoličního odpadu (inertních minerálních sutí) dle odst. 6, 3 zákona 185/2001 Sb. o odpadech (stanovení konce odpadu) dle odst. 8, 3 zákona 185/2001 Sb. o odpadech. T: 2011/2012 Střednědobý horizont Prognóza: Dle provedeného průzkumu v segmentu producentů recyklovaného kameniva ze stavebních a demoličních odpadů lze očekávat postupné investice do nových zpracovatelských technologií pro recyklaci stavebního a demoličního odpadu (zejména v důsledku omezení investic v letech 2009 až 2011). Cíle: Ve vazbě na legislativní změny konec odpadu zjednodušit legislativní povinnosti producentů recyklovaného kameniva z inertních minerálních stavebních sutí. T: 2013 Dlouhodobý horizont Prognóza: Mírný růst produkce recyklovaného kameniva ze stavebních a demoličních odpadů a růst jeho kvality v důsledku aplikace vědeckých poznatků v této oblasti, oživení stavebního průmyslu a legislativnímu omezování těžby přírodních nerostných surovin. Cíle: Dosáhnout míry recyklace stavebního a demoličního odpadu 70 %. 226 T: 2020

230 Při zpracování Surovinové strategie státu a jejich naplňování uplatnit stavební a demoliční odpad jako významnou druhotnou surovinu pro recyklaci a zabránit zejména tendencím na jeho neopodstatněné využívání v neupravené podobě na povrch terénu a pro rekultivace. T: 2011 a trvale 7.5 Nástroje regulace Návrh legislativních nástrojů 1. Legislativním opatřením zamezit, aby bylo možno neupravené stavební a demoliční odpady inertní minerální sutě, ukládat na povrch terénu a využívat pro rekultivace. K tomuto účelu vyhradit pouze odpady skupin Zemina a kamení neobsahující nebezpečné látky a Vytěžená hlušina neobsahující nebezpečné látky, Návrh ekonomických nástrojů 1. Zavést dostatečně motivující (pro podporu recyklace stavebních a demoličních odpadů) regulační poplatky při využívání neupravených stavebních a demoličních odpadů (s výjimkou odpadů skupin Zemina a kamení neobsahující nebezpečné látky a Vytěžená hlušina neobsahující nebezpečné látky) formou jejich ukládání na povrch terénu či využití pro rekultivace. Návrh správních nástrojů 1. Na úrovni orgánů státní správy ovlivňovat stavební projekty financované z veřejných rozpočtů podmíněním použití maximálního možného množství recyklovaných stavebních a demoličních odpadů (dle zahraničních zkušeností) 2. Sjednotit způsob udělování souhlasu pro provoz recyklačních provozoven v jednotlivých krajích 3. Důsledně provádět kontrolní činnosti ze strany ČIŽP při nakládání se stavebními a demoličními odpady, zejména v případech jejich volného ukládání na terén a užívání pro rekultivace. Návrh dobrovolných nástrojů 1. U investorů, projektantů a dodavatelů staveb preferovat využívání recyklátů ze stavebních a demoličních odpadů jako ekologicky přijatelného materiálu a to všude tam, kde je to s ohledem na jejich stavebně technické vlastnosti možné. 2. U obcí podporovat shromažďování stavebních a demoličních odpadů na střediscích (kde jsou k dispozici kontejnery), a tak zabraňovat směšování těchto komodit s domovním odpadem. 227

231 7.6 SWOT analýza Silné stránky 1. Silný materiálový proud a existující systém sběru a recyklace SDO 2. Existence výzkumu a norem pro aplikaci recyklátů ze SDO Slabé stránky 1. Nízké ceny stavebního kameniva a štěrkopísků a. Nízké ceny nerostných surovin pro stavebnictví (štěrkopísek, stavební kámen), vyplývajících jak z geologických podmínek ČR tak i z velmi nízkých poplatků spojených s těžbou. Problematika je obzvláště aktuální u surovin pocházejících z nevýhradních ložisek 2. Nízké obecné povědomí o recyklaci SDO a. Občasné neoprávněné obavy investorů i dodavatelů staveb z používání recyklovaných materiálů ve stavbách, způsobené nízkou informovaností b. Občasné obavy orgánů státní správy při schvalování recyklačních středisek z vlivu jejich provozu na životní prostředí 228

232 Příležitosti 1. Přebytek zpracovatelských kapacit v ČR a. Vysoký volný potenciál strojních technologií pro výrobu recyklátu ze stavebních a demoličních odpadů ve firmách, které mají příslušný souhlas místně příslušného krajského úřadu k této činnosti 2. Obecně uznávaná potřeba snižování těžby nerostných surovin a. Urgentní potřeba snižování těžby přírodních stavebních surovin, zejména v některých chráněných krajinných oblastech, dalších cenných lokalitách a v místech, kde dochází k poškozování zdraví a kvality života v okolních obcích, která si bude vynucovat další opatření k podpoře recyklace např. zavedení ekologické daně pro těžbu v těchto lokalitách, b. Rozvoj využívání SDO jako alternativních zdrojů druhotných surovin a z toho plynoucí úspory v zaplňování skládek odpadů, úspory paliv a energií při těžbě a úpravě stavebních surovin a při výrobě stavebních hmot 3. Možnost orgánů státní správy prosazovat recykláty ve stavbách z veřejných prostředků podmíněním použití maximálního množství recyklovaných stavebních a demoličních odpadů (dle zahraničních zkušeností) Hrozby 1. Možnost "využití" neupravených SDO na terénu a při rekultivacích a. Existence řady rozsáhlých spekulativních rekultivací č i terénních úprav zejména v blízkosti velkých městských aglomerací. Přitom je velmi obtížné hledání efektivního plošného nástroje, který by jim zamezil. S tím souvisí i velmi nízké ceny, za které je možno se inertních stavebních odpadů ze strany jejich původců zbavit (pro účely rekultivací a ukládání na povrchu terénu často pod 50, Kč/tunu) neumožňuje další rozvoj technologické vybavenosti recyklačních zařízení, který by vedl ke zvýšení jakosti produkovaných recyklátů. b. Existence nelegálního nakládání s odpady (zejména se stavebními a demoličními odpady) a nedostatečná evidence o skutečných tocích odpadů obojí způsobené nedostatečnou ekonomickou motivací preferovaných způsobů nakládání s odpady c. Činnost stavebních úřadů ve věci vydávání stavebních povolení či územních rozhodnutí týkajících se nakládání se stavebními a demoličními odpady je regionálně velmi odlišná, rozhodnutí (často vydávaná i v rozporu s platnou legislativou zejména vyhláškou 383/2001 Sb.) jsou velmi silně závislá na osobnosti, která je vydává a z hlediska možnosti dosažení nápravy (uvedení do souladu s platnou legislativou) v akceptovatelném časovém horizontu nevymahatelná 2. Nejasná a neúplná legislativa v oblasti recyklace SDO a. Nejednotný systém udělování souhlasu k nakládání s odpady pro recyklaci stavebních a demoličních odpadů (v rámci mobility recyklačních linek je nezbytné pro provozovatele 229

233 mít udělený souhlas od všech krajských úřadů z krajů, kde je linka, byť krátkodobě, provozována. Postup udělování souhlasů se v jednotlivých krajích částečně liší). b. Neustále se měnící legislativa v oblasti nakládání s odpady. c. Chybějící legislativa ve vymezení konce odpadů pro SDO. d. Problematika nakládání se SDO je v ČR řešena specializovaně pouze v Metodickém návodu odboru odpadů pro řízení vzniku stavebních a demoličních odpadů a pro nakládání s nimi, který není právně závazný e. Neexistuje oborová závazná úprava, tak jako v zahraničí. f. Prosazení případného nesmyslného požadavku registrace provozovatelů recyklačních zařízení do registru původců chemických látek (REACH). 7.7 Datová základna Jak je uvedeno v kap. 7.2, je kvalita datové základny v oblasti nakládání se stavebními a demoličními odpady neúplná. Data o způsobu nakládání s odpady (nejen stavebními a demoličními) shromažďuje Česká informační agentura životního prostředí (CENIA) a dále Český statistický úřad. Údaje v databázi CENIA se v oblasti stavebních a demoličních odpadů jeví jako přesnější a jsou o cca 30 % vyšší, než hodnoty udávané Českým statistickým úřadem (viz tab. 47). Tento stav je dán skutečností, že ČSÚ nesleduje všechny ekonomické subjekty, které mají povinnost evidovat nakládání s odpady. Rozdíly ve vykazovaných produkcích skupin SDO rozhodujících pro recyklaci do formy recyklovaného kameniva ukazuje tab

234 Tabulka 47 Srovnání produkce SDO v letech 2008 až 2009 dle databází CENIA (ISOH) a ČSÚ zdroj: databáze CENIA a ČSÚ (2011) Objemy produkce recyklátů vyrobených ze stavebních a demoličních odpadů je velmi obtížné přesněji stanovit. Jeden z rozhodujících důvodů lze spatřovat zejména v tom, že oficiální Informační databáze odpadového hospodářství (ISOH), vedená z pověření MŽP Českou informační agenturou životního prostředí (CENIA), nemůže objektivně obsahovat všechna data. Je to způsobeno kromě jiného i tím, že evidované údaje o produkci odpadů a způsobech nakládání s nimi v oblasti recyklace SDO jsou pro produkci recyklátů z nich vyrobených pouze jedním ze vstupujících materiálových proudů do této činnosti (neboť neevidují recyklaci stavebních materiálů, které nespadají do režimu nakládání s odpady jejich vlastník je po recyklaci opět sám využije). Jedná se zejména o výrobu recyklátů v místě demolice či stavby, pokud tyto nemění svého majitele (recyklační firma zde působí jako jistá forma služby) a proto i materiál vstupující do procesu recyklace nelze chápat jako odpad, naplňující definici zákona o odpadech č. 185/2001 Sb. 3, odst. 1 Odpad je každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu. Zde vstupuje recyklační firma do vztahu s majitelem inertního minerálního materiálu dle schématu: majitel inertního minerálního materiálu recyklační firma 231

235 Takto zpracované (již alespoň jednou použité) inertní minerální materiály ani recykláty z nich vyrobené zpravidla neprocházejí databází ISOH. Přitom se jedná o významná produkovaná množství. Proto prováděla Asociace pro rozvoj recyklace stavebních materiálů (ARSM) od roku 1999 do roku 2008 pravidelný podrobný průzkum o produkci u jednotlivých výrobců recyklátů v ČR (kap. 7.2, tab. 42). Jak je z uvedené tabulky patrné, je paradoxně zpravidla celková roční produkce recyklátů z inertních minerálních materiálů dle databáze ARSM přibližně stejně velká jako celková roční produkce stavebních a demoličních odpadů dle databáze ISOH. Data byla ze strany ARSM zjišťována dobrovolnou dotazníkovou akcí u všech rozhodujících producentů recyklátů. Postupně však u některých významných producentů (zejména velkých stavebních firem, které provozují vlastní recyklační linky) narůstala nechuť tato data kdekoliv sdělovat. Protože by se tak snížila vypovídací schopnost databáze ARSM, byl sběr dat do této databáze na základě neuspokojivých výsledků v roce 2009 ukončen. Z legislativního hlediska neexistuje dosud jediný účinný nástroj, který by umožnil stav nakládání se stavebními a demoličními odpady objektivně sledovat i v těch případech, kdy původce odpadu (inertní stavební a demoliční sutě) ji po úpravě (případně i bez ní) sám opět využije. Jedna z možností, jak tuto situaci změnit je důslednější aplikace zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech, kde se v odst. 3, 3 uvádí Pokud vlastník v řízení o odstranění pochybností podle 78 odst. 2 písm. h) neprokáže opak, předpokládá se úmysl zbavit se movité věci příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, a) která vzniká u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání jako vedlejší produkt při výrobě nebo přeměně energie, při výrobě nebo nakládání s látkami nebo výrobky nebo při jejich využívání nebo při poskytování služeb, nebo b) jejíž původní účelové určení odpadlo nebo zaniklo. Poté by mohl původce stavebního a demoličního odpadu, který sám pro svoji další potřebu zrecykloval, využít odst. 6, 3 zákona o odpadech: Některé druhy odpadu přestávají být odpadem, jestliže poté, co byl odpad předmětem některého ze způsobů využití, splňuje tyto podmínky: a) věc se běžně využívá ke konkrétním účelům, b) pro věc existuje trh nebo poptávka, c) věc splňuje technické požadavky pro konkrétní účely stanovené zvláštními právními předpisy nebo normami použitelnými na výrobky a d) využití věci je v souladu se zvláštními právními předpisy11a) a nepovede k nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo lidské zdraví Tímto způsobem by se mohly dostat do databáze CENIA i recyklované stavební a demoliční odpady, které dosud procházely mimo ni. 232

236 Jiný způsob sledování celkové produkce recyklovaného kameniva vychází z povinnosti producentů tohoto materiálu zpracovávat každoročně pro Český statistický úřad dle vyhlášky 306/2010 Sb., kromě jiného i výkaz Odp 501 Roční výkaz o odpadech a druhotných surovinách. 7.8 Shrnutí Produkce stavebních a demoličních odpadů představuje největší hmotnostní materiálový tok ze všech odpadů. Inertní minerální stavební odpady jsou relativně snadno (pomocí odpovídajících technologií a výrobních postupů) recyklovatelné. Systém sběru stavebních a demoličních odpadů a výroby recyklovaného kameniva (přesný název pro recyklované SDO dle příslušných ČSN ISO) je v ČR dostatečně rozvinutý. Recyklované kamenivo je v podmínkách stavební výroby běžně využíváno. Možnosti jeho aplikace jsou definovány i v příslušných ČSN ISO, platných pro kamenivo využívané pro stavební účely. Trh s recyklovaným kamenivem je rozvinutý, ale je zároveň silně ohrožován nízkými cenami nerostných surovin pro stavebnictví (štěrkopísek, stavební kámen), vyplývajících jak z geologických podmínek ČR tak i z velmi nízkých poplatků spojených s těžbou. Rozvoj recyklace stavebních a demoličních odpadů je dále ohrožen existencí řady rozsáhlých spekulativních rekultivací č i terénních úprav zejména v blízkosti velkých městských aglomerací, kam jsou stavební a demoliční odpady bez jakékoliv úpravy zaváženy. Není dopracovaná příslušná legislativa zejména chybí vymezení konce odpadů pro SDO. Pro další rozvoj recyklace stavebních a demoličních odpadů existuje v ČR dostatečný potenciál strojních technologií i firem, které mají pro nakládání se SDO udělený příslušný souhlas krajských úřadů. 233

237 234

238 8 Autovraky V rámci Strategického analytického dokumentu pro oblast využívání druhotných surovin spadají autovraky do skupiny tzv. komponentních (strukturalizovaných) surovinových komodit, které jsou soustředěny do druhé etapy citovaného dokumentu. Tato skutečnost je zdůrazněna proto, že se výrazně podílí na určitých rozdílech při řešení optimalizace recyklačního potenciálu tzv. jednodruhových (kovy, plasty atd.) a tzv. komponentních (strukturalizovaných) zdrojů (OEEZ, pneumatiky apod.) druhotných surovin včetně vzájemných souvislostí těchto komoditních skupin. Věcná náplň kapitoly autovraky je sestavena tak, aby nebyla zatěžována citacemi běžně dostupných informací, a soustřeďuje se na analýzu nezbytných charakteristik dané komoditní problematiky, definování existujících nedostatků a navrhování cest dalšího směrování strategického rozvoje. Při zpracování této kapitoly Strategického dokumentu a při komunikaci v rámci jeho celého zpracovatelského zázemí se často projevuje problém přesné terminologie. Ten ovšem přesahuje vlastní zadání a bude jej nutno řešit v širších souvislostech (např. nové zákony). Typické je to hlavně v terminologii odpady druhotné suroviny. Autoři kapitoly jsou si vědomi, že převážné používání termínu druhotné suroviny je v souladu se zadáním dokumentu, často je na hraně platné legislativy, ale je v souladu s nastoupeným trendem. Právní rámec V roce 2000 byla přijata směrnice 2000/53/ES k vozidlům s ukončenou životností. Opírala se o zkušenosti národních systémů (SRN, Francie). Na směrnici navázalo: rozhodnutí Komise ze dne 27. června 2002, kterým se mění příloha II směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/53/ES o vozidlech s ukončenou životností, kterým byly upraveny výjimky ze zákazu některých materiálů ve vozidlech, rozhodnutí Komise ze dne 19. února 2002 o minimálních požadavcích na osvědčení o likvidaci vydané v souladu s čl. 5 odst. 3 směrnice 2000/53/ES, rozhodnutí komise ze dne 27. února 2003, kterým se stanoví normy označování konstrukčních částí a materiálů pro vozidla podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/53/ES o vozidlech s ukončenou životností (2003/138/ES), rozhodnutí komise ze dne 1. dubna 2005, kterým se stanoví prováděcí pravidla kontrolování opětného použití, recyklace a cílů opětného použití, recyklace u vozidel s ukončenou životností stanovených ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/53/ES, rozhodnutí komise ze dne 10. června 2005, kterým se mění příloha II směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/53/ES o vozidlech s ukončenou životností (2005/438/ES), 235

239 směrnice evropského parlamentu a rady 2005/64/ES ze dne 26. října 2005 o schvalování typu motorových vozidel z hlediska jejich opětné použitelnosti, recyklovatelnosti a využitelnosti a o změně směrnice Rady 70/156/EHS (směrnice o sbližování právních předpisů členských států týkajících se schvalování typu motorových vozidel a jejich přípojných vozidel); tato směrnice definuje mj. recyklovatelnost a využitelnost a stanoví míru recyklovatelnosti vozidla (Rcyc) a míru využitelnosti vozidla (Rcov), směrnice evropského parlamentu a rady 2008/33/ES ze dne 11. března 2008, kterou se mění směrnice 2000/53/ES o vozidlech s ukončenou životností, pokud jde o prováděcí pravomoci Komise. Směrnice 2000/53/ES k vozidlům s ukončenou životností rovněž stanovila, že v roce 2006 má být opětně použito a využito z vozidel s ukončenou životností (dále jen ELV) 85 % průměrné hmotnosti vozidla, přičemž opětovně použito a materiálově využito má být 80 % hmotnosti. V roce 2015 se tyto míry použití a využití mají zvýšit na 95 % a 85 % hmotnosti. Požadavky směrnic a rozhodnutí byly zapracovány do zákona 185/2001 Sb., o odpadech v aktuálním znění, a do vyhlášky č. 352/2008 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady z autovraků, vybraných autovraků, o způsobu vedení jejich evidence a evidence odpadů vznikajících v zařízeních ke sběru a zpracování autovraků a o informačním systému sledování toků vybraných autovraků (o podrobnostech nakládání s autovraky). Některé požadavky na místa, kde se s autovraky nakládá, jsou stanoveny ve vyhlášce MŽP č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů. Věcné i formálněterminologické chyby, vzniklé při implementaci směrnice, a rovněž nesplnění některých návrhů a úkolů, obsažených v Realizačním projektu pro nakládání s autovraky, způsobují vleklé problémy, které se nepodařilo odstranit ani v rámci několika novel věcně příslušných právních předpisů. Na špatném pochopení evropských dokumentů a nepřesném přebírání jejich požadavků se podílejí i špatné překlady. Obecným problémy české legislativy v dané oblasti jsou chronicky známé časté změny a novely legislativy, nevyjasnění kompetencí mezi MPO a MŽP (odpadydruhotné suroviny), průniky lobbistických zájmů (výrobcizpracovatelé), vazby na další legislativní bloky registrace vozidel, celní problematika, statistika. Řešení těchto problémů probíhá souběžně na několika místech se zatím nejasnými výsledky. Strategický analytický materiál by se měl soustředit především na materiálněsurovinovou stránku procesu. V tomto směru se bude muset ve svém souhrnném zpracování věnovat definování stanovisek k Nařízení REACH31, kde může podle určitých výkladů dojít ke konfrontaci s Pokyny ECHA Nařízení EP č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek a o zřízení Evropské agentury pro chemické látky (REACH) Pokyny k odpadům a zpětně získaným látkám, ECHA10G07CS, květen

240 Je to spojeno s očekávanými a rozpracovávanými změnami v pojetí odpadů, druhotných surovin (jako výrobků nového druhu) Původ autovraků a jejich složení Vysvětlení pojmu Pojem autovraky je v současné praxi vymezen dvěma základními pohledy legislativním a materiálovým. Legislativní pohled Tento pohled je odvozen od platného znění zákona č.185/2001 Sb. o odpadech v platném znění, kterým byla implementována výchozí Směrnice 2000/53/ES k vozidlům s ukončenou životností do legislativy ČR. Legislativní vymezení autovraků je obsahem především (v obráceném pořadí paragrafů): 25 Společná ustanovení, kde jsou autovraky pod odst. 1, písm. g) zařazeny mezi vybrané výrobky, vybrané odpady a vybraná zařízení. Díl 7 Autovraky pak obsahuje zásadní definici v 36: o písm. a) autovrak je každé úplné nebo neúplné motorové vozidlo, které bylo určeno k provozu na pozemních komunikacích pro přepravu osob, zvířat nebo věcí a které se stalo odpadem podle 3. o písm. b) pak definuje vybrané autovraky (zkráceně M1,N1) vymezené zvláštním právním předpisem (Příloha A zákona č. 54/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů) 3 pojem odpad, kde specifikuje odst. 1: odpad je každá movitá věc, které se osoba zbavuje atd. Některé závažné problémy související s vymezením autovraků (např. terminologický odklon od ELV End of Life Vehicle vozidla s ukončenou životností) budou komentovány v dalších podkapitolách této zprávy. Materiálový pohled Tento pohled je odvozen od skutečnosti, že jak původní vozidlo (automobil) tak pochopitelně i vozidlo s ukončenou životností (autovrak) je účelově komponovaný (strukturovaný) konstrukční celek, sestavený ze součástek a konstrukčních skupin, jež jsou vyrobeny ze širokého sortimentu různých materiálů kovů, plastů, skel, pryží atd. Materiálová struktura vyřazovaných vozidel (autovraků) je celkem spolehlivě zmapovaná včetně jejích změn v průběhu času, kdy se projevuje především závislost materiálové struktury na stáří vyřazovaných vozidel (SVDS, 2011). Později bude tato struktura ilustrována podrobněji. 33 Pozn. stanovisko k těmto problémům je podrobně komentováno v kapitole OEEZ Strategického analytického materiálu). 237

241 U materiálově vymezovacího pohledu na komponovanou strukturu autovraků je důležité zdůraznit, že jde o odlišnou problematiku, než u tzv. jednosložkových materiálových komodit. K jejich sběru/výkupu, třídění, úpravám a logistice přistupují v případě autovraků náročné technologické operace jako tzv. vysušení, případně odstranění nebezpečných součástí, dále kompletní demontáž, separace materiálových složek a teprve potom napojení na standardní technologický proces (B.I.D., 2010, 2011). Druhou složkou materiálového vymezovacího pohledu je kvantitativní charakteristika vytěžovaných materiálových frakcí. Porovnámeli totiž množství jednotlivých materiálových frakcí (např. kovů, plastů atd.) s celkovým výskytem těchto frakcí v rámci ČR, jde v relativním vyjádření řádově o procenta celkového množství. Ale v absolutních hodnotách jde o tisíce až statisíce tun ročně (podle komoditní frakce). Např. cca 180 tis. tun železného šrotu z autovraků při porovnání s cca tis. tun železného šrotu, který vzniká ročně na území ČR. U dalších materiálových frakcí jde o obdobné poměry. Ale i při menším hmotnostním významu je tyto objemy druhotných surovin nutné efektivně využít či odstranit, a to jak z hlediska ochrany životního prostředí, tak z hlediska vytváření nezanedbatelného segmentu pracovních příležitostí (SVDS, 2011; B.I.D., 2010, 2011). Vývoj produkce autovraků a jejich materiálové složení Produkce autovraků Produkce vozidel s ukončenou životností autovraků je závislá na několika rozhodujících faktorech: počtu automobilů provozovaných (registrovaných) v ČR, jejich věkové struktuře, částečně na značkové a druhové struktuře, rozsahu vyřazování automobilů (jejich deregistraci) při ukončování jejich životnosti Přitom tyto faktory mají dynamický charakter proměňují se v čase v závislosti na řadě externích vlivů. Za hlavní můžeme považovat situaci na trhu automobilů, především ve vztazích kupní síla společnosti disponibilní trh automobilů (SVDS, 2011; B.I.D., 2010, 2011). Pro potřeby tohoto materiálu nelze přehlížet ani metodickolegislativní otázky, které deklarují, jaké objekty (druhy a kategorie automobilů) jsou předmětem zájmu evidence a informačních systémů. Závazné evidenční povinnosti jsou v ČR deklarovány zákonem č. 185/2001 Sb. o odpadech ve znění pozdějších předpisů, navazujícími prováděcími vyhláškami34 a některými dalšími dotčenými 34 Vyhláška č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů), Vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 351/2008 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů, Vyhláška č. 352/2008 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady z autovraků, vybraných autovraků, o způsobu vedení jejich evidence a evidence odpadů vznikajících v zařízeních ke sběru a zpracování autovraků a o informačním systému sledování toků vybraných autovraků (o podrobnostech nakládání s autovraky) 238

242 zákony35. Přitom základní charakteristika legislativy je výsledkem implementace Směrnice 2000/53/EC a dalších materiálů EU (podrobnosti viz dále v kapitole). V tomto duchu bude věnována pozornost především kategoriím automobilům M1 /N1 s tím, že pro získání uceleného pohledu na danou problematiku, bude věnována část pozornosti i dalším významným kategorií motorových vozidel (M2,3/N2,3). Podrobná informační základna k automobilům je k dispozici na www stránkách SAP (Sdružení automobilového průmyslu), Centrálního registru vozidel, MA ISOH apod. (z tohoto důvodu nejsou tyto databáze přepisovány do této zprávy). Navíc proto, že existují závažné rozdíly ve vypovídací schopnosti těchto systémů a v jejich kompatibilitě (viz samostatná kapitola), kterou se zatím nepovedlo legislativně sjednotit. Vzhledem k potřebě vytvořit ucelený, hlavně materiálově vypovídací, pohled na danou problematiku autovraků je použit určitým způsobem redukovaný způsob ilustrace problému. Stav automobilů v ČR Tabulka 48 Počty registrovaných osobních automobilů k k mladší než 2 roky (%) 7,21 6, let 10,60 10, let 22,17 23, let 30,53 29,67 nad 15 let 29,49 32,15 13,7 13,65 celkem (ks) z toho: průměrné stáří (roky) zdroj: SDA (2011) Horší průměrný věk má v Evropě jen Srbsko (16,8 roků), naproti tomu např. v Německu je hodnota tohoto ukazatele 8,2 roků. Dominantní postavení po výrobní stránce má značka Škoda (prakticky 50 %), bohužel je stále ještě provozováno okolo 140 tis. ks typů Škoda 105/120 a 200 tis ks typů Favorit/Forman. Přitom přestárlé automobily tvoří nejen ekologický, ale i dopravněbezpečnostní problém. Dlouhodobější pohled na vývoj věkové struktury automobilového parku ČR potvrzuje, že v průběhu posledních let nedochází k citelnému zlepšení výše uvedené situace. Mimo jiné i proto, že: 35 na fyzické obměně automobilového parku se podílí nevýhodný poměr mezi prvně registrovanými novými osobními automobily a ojetými vozidly (z dovozu) včetně relativně Zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích v aktuálním znění a navazující vyhlášky, Zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla v aktuálním znění, Zákon č. 22/1997 Sb., o některých požadavcích na výrobky v aktuálním znění. 239

243 vysokého stáří většiny dovozových ojetin. Je možno konstatovat, že uvedená poměrová čísla se v průběhu tří až pěti let zásadně nemění, procento obnovy osobních automobilů se dlouhodobě pohybuje mezi 3,5 5 % kusů, na rozdíl od západních států EU, kde tento ukazatel dosahuje minimálně úrovně 8 až 9,5 %. Negativní skutečnost potvrzuje také vývoj dalšího standardně používaného ukazatele: podíl automobilů starších 10 roků dosáhl v ČR k hodnotu 60,02 % (v roce 2009 byl 59,31 %), pro srovnání ve většině motoristicky rozvinutých států EU se tato hodnota pohybuje v intervalu 25 až 35 % (Sdružení automobilového průmyslu, 2011; Centrální registr vozidel ČR, 2011). Za této situace je zřejmé, že nedostatečná obměna vozového parku je provázena nižším výskytem autovraků. Je totiž odkládán okamžik vyřazování přestárlých vozidel z provozu a formálně vyjmutím z registrace v Centrálním registru vozidel ČRF, což je rozhodný okamžik pro vznik autovraku. Existující systémy evidence vozidel s ukončenou životností (CRV, MA ISOH, SAP atd.) nejsou zcela kompatibilní a preferují částečně rozdílné cíle (počty kusů automobilů, katalogový rozklad vytěžovaných materiálových frakcí, povolené i záměrné odchylky od předepsané registrace). Výsledkem je, že údaje jednotlivých systémů vykazují určité odchylky. Např. rozpor počtů vozidel M1/N1 odhlášených z CRV a zaznamenaných v MA ISOH byl: v roce ks v roce ks Pro základní orientaci vyjdeme z expertního zpřesnění tak, že legálně zpracovaných autovraků osobních automobilů v roce 2010 bylo 160 tisíc ks (prozatímní maximum bylo v roce 2009 vlivem mimořádné akce spojené se zákonným pojištěním odpovědnosti cca 236 tisíc ks). Předpoklad nárůstu v roce 2015 je 250 tis. ks a v roce 2020 je to 300 tis. ks. Prognózovaný vývoj automobilového parku zpracovaný v roce 2003 předpokládal dosažení hladiny 4 mil. ks registrovaných osobních automobilů v roce 2012 jako tzv. limit nasycení trhu. Tuto úvahu bylo později nutno opravit, protože reálný vývoj tržní situace byl rychlejší a původní hladina byla dosažena přibližně již v roce 2008 (MŽP, 2004; MPO, 2011a) a bylo zřejmé, že absorpční schopnosti českého automobilového trhu směřují k vyšším číslům. Opravené prognózy vývoje automobilizace ČR berou v úvahu řadu faktorů, především: příznivý vývoj společenskoekonomické situace spojené s růstem kupní síly, volné prostory v tržním prostředí (13 % domácností nemá automobil, 55 % domácností má jen jeden automobil), existence výrazných regionálních rozdílů ve vybavenosti obyvatel automobily o průměr ČR automobil) 2,80 obyv./1 automobil (státy západní Evropy 2,26 obyv./1 240

244 o Praha 1,93 obyv./1 automobil o Sev. Morava 2,93 obyv./1 automobil pro druhé vozy v rodině se posiluje segment menších automobilů, což zvyšuje početní možnosti nákupu, automobily si pořizují stále mladší ročníky obyvatel (Petrová, 2011), schopnost automobilového průmyslu a obchodu zajistit zvýšenou poptávku pro automobilech Za normálního (nekrizového) vývoje se předpokládá, že tzv. nasycenosti českého trhu v segmentu osobních automobilů trhu by mělo být dosaženo v období a v počtu cca tis. vozidel. Tomu budou odpovídat i rostoucí počty vyřazovaných vozidel autovraků (viz výše). Po dosažení tržní nasycenosti bude probíhat pouze vyrovnaná obměna autoparku nový za starý bez významného zvyšování absolutního počtu provozovaných automobilů. Tím se také zrychlí průběh snižování průměrného stáří registrovaných automobilů (MPO, 2001)36. Hlavní pozornost při vyřazování vozidel je orientována (v celé EU) na tzv. vybraná vozidla (M1/N1). Vedle tohoto legislativně upraveného systému je ovšem v běžném provozním životě uplatňován obdobný systém pro další skupiny vozidel, které v ČR mají také nevyhovující věkovou a technickou strukturu. Jde přitom jen o zhruba o 5,8 % z celkového parku motorových vozidel (v kusech). Z hlediska hmotově materiálového jde o: užitkové automobily (kategorie N2 a N3) 190 tis. ks vozidel (průměrné stáří 16,3 roku), z toho zejména speciální ks (průměrné stáří 23,8 roku); autobusy (kategorie M2 a M3) 20 tis. ks (průměrné stáří 14,4 roku); traktory (kategorie T JE, KO, KU, PA, TR) 153 tis. ks (průměrné stáří 29,4 roku) Viditelná potřeba zrychlení i jejich obnovy a zvyšování jejich počtu pro pokrytí přepravních a pracovních výkonů je činí zajímavými i z hlediska jejich vyřazování a ekologické likvidace s vytěžováním recyklovatelných materiálových komodit. Třetí soubor vozidel pak tvoří zcela systémově opomíjené skupiny: motocyklů a mopedů (kategorie L) 924 tis. ks (průměrné stáří 32,4 roků); ostatních vozidel (přívěsy, návěsy, jiná kategorie O1 až O4) 945 tis. ks (průměrné stáří 21,4 roků). Ty jsou chápány spíše jako ekologický a dopravní než hmotový problém. Ale ve svém množství představují nepřehlédnutelnou složku existujících zdrojů pro likvidační (a obnovovací) činnosti a v dalším vývoji se nepochybně posunou do větší pozornosti legislativy i zpracovatelů vyřazovaných vozidel. Materiálová struktury autovraků 36 Pozn.: prognostické výhledy jsou modelovány s pomocí variantního simulačního propočtu 241

245 Materiálová struktura vozidel s ukončenou životností autovraků je individuálně poplatná především roku výroby vozidla a značce a typu (výrobce). V okamžiku zpracování autovraku se pak na úrovni vytěžení jednotlivých materiálových frakcí (kovů, plastů atd.) podílí úroveň technologických procesů delaborace a do jisté míry i ekonomické a tržní parametry (ceny, náklady, prodejnost jednotlivých komodit). Existující informační systémy k autovrakům sledují materiálové struktury v různé míře podrobností a také s různou mírou spolehlivosti či vypovídací schopnosti získaných údajů. Podrobné výkaznictví materiálové struktury autovraků je zpracovávané v MA ISOH a založené na Katalogu odpadů (v kódech N a O), který např. eviduje 17 položek základních odpadů z autovraků (kódy ,199), ale pro kompletaci materiálové struktury je nutno přičlenit řadu dalších katalogových položek podchycujících např. pneumatiky (160103), olověné akumulátory (160601), katalyzátory (160801) a další (SVDS, 2011). Pro běžnou praxi je účelnější pracovat s globalizovanou charakteristikou materiálové struktury autovraků, která vychází z obchodnětechnických charakteristik jednotlivých komodit. Běžně se používá tzv. průměrný autovrak (v daném časovém období), jehož struktura je použita v následující bilanci (pozn. podrobné příklady centrální evidence i individuálních řešení jsou k dispozici). Pro orientační bilanci vytěžitelných materiálových komodit současných autovraků je použita struktura průměrného autovraku roku 2010, sestavená na základě analýzy řady příkladů a konzultací s vybranými zainteresovanými subjekty. Největší diskuse byla kolem průměrné hmotnosti autovraku, která musí zohlednit široký rozptyl hmotnosti individuálních autovraků evidovaná v rozmezí 890 až 1290 kg. Přitom existují i rozdíly mezi kraji, jež odráží různou úroveň vybavenosti obyvatel. Pro vlastní propočet byla původně použitá hmotnost 1250 kg snížena na 1130 kg, která je bližší hmotnostním parametrům autovraků pocházejících z větších aglomerací obyvatel (MPO, 2011a; MPO, 2011b). Následující tabulka ve své pravé části obsahuje prognózu vývoje směrem k období, kdy bude dosahováno tzv. automobilové nasycenosti obyvatel ČR. Prognostický propočet zohledňuje nejen hmotnostní, ale i materiálověstrukturální změny postupně likvidovaných autovraků, kdy se přirozenou cestou bude navyšovat podíl vyřazování novějších vozidel. Např. by stáří vyřazovaných vozidel mělo klesnout zhruba z 20 let směrem k 16 až 17 rokům. Při zpřesňování úvah o dalším vývoji bude také nutné zvážit vliv nového tržního segmentu narůstajícího exportu ojetých vozidel z ČR, který může výrazně velikost základny pro fyzickou likvidaci autovraků, protože se může rozšířit jejich výhodnější prodej do zahraničí (MPO, 2011a). 242

246 Tabulka 49 Prognóza materiálověstrukturní a hmotnostní změny autovraků 1130/jednotku/2010 komodita % kg/jednotku 1330/jednotku/2015 t/160 tis. % kg/jednotku t/230 tis. železné kovy , , neželezné kovy 5,5 62, pryže, pneu 5 56, , skla 4 45, ,5 46, ,5 96, provozní kapaliny 2 22, , odval (lehká frakce) 2 22, , plasty CELKEM zdroj: MPO (2011a) Tabulka dokumentuje velikost příslušných materiálovětržních segmentů. Jejich obchodní význam není ani tak v jejich absolutní velikosti (tonáži), ale v jistotě a stálosti výskytu podložené zákonnou povinností k vyřazování vozidel a ve stejné míře i poskytováním pracovních příležitostí v úrovni několika tisíc pracovních míst37. Do problematiky materiálové struktury autovraků je nutno přiřadit další, nově se zvýrazňující okruhy problémů (Petrová, 2011; Volák, 2010): a) Opětovně použité náhradní díly Opětovné použití recyklovaných náhradních dílů získaných při manuální delaboraci autovraků představuje jeden z problémových prvků navázaných na ekologickou likvidaci autovraků a předpokládaných i v legislativě (tzv. recyklační kvóty). Dosahovaná a předpokládaná hladina recyklace resp. opětovné použití dílů z autovraků je v: průměrná hmotnost 1130 kg výtěžnost ND 1,3 % = 14,69 kg tj t/při 160 tis. autovraků; Většina komodit má vlastní kapitoly v rámci Strategického dokumentu; z pohledu autovraků jsou k dispozici podrobnosti, přehledy zainteresovaných zpracovatelů apod. 243

247 2015 průměrná hmotnost 1330 kg výtěžnost ND 1,6 % = 21,30 kg tj t/při 230 tis. autovraků. Z povahy věci je zřejmé, že jejich získání je spojeno s použitím drahé tzv. šetrné demontáže nebo částečné předdemontáže autovraku před drcením, existencí systému kontroly či diagnostiky technického stavu vytěžených dílů, případně poskytnutí alespoň omezené záruky kvality a bezpečnosti pro další využití. Podle české legislativy je možno takové díly prodat pouze podnikatelské osobě oprávněné pro opravárenskou činnost. Tento předpis je v praxi často obcházen, především v tzv. šedé zóně a je často vázán na nelegální autohřbitovy. Naproti tomu pro řadu oprávněných zařízení pro zpracování autovraků je kvalitní vytěžování součástek a konstrukčních skupin pro opětovné využití cestou pro zlepšení ekonomických výnosů samotné likvidace autovraků. Rozsah vytěžovaných dílů autovraků pro jejich opětovné použití je ovlivněno v současné době dvěma faktory: vysokým stářím vyřazovaných vozidel a převažujícím podílem kriticky opotřebených dílů (a jejich skupin např. motorů, převodovek, velkých dílů, skupinových světel apod.), nedokonalým systémovým zajištěním obchodu s těmito díly (výjimky tvoří Callparts a několik velkých zpracovatelů autovraků, hlavně příslušných k autoservisům). Předpokládané změny těchto dvou faktorů v dalším časovém vývoji budou působit na zvyšování podílu recyklace znovupoužitelných dílů. Mimo jiné také nárůstem použitelnosti velkých plastových dílů, lépe protikorozně chráněných dílů karoserií, méně opotřebených dalších dílů a konstrukčních skupin (MPO, 2011b; Volák, 2010). b) Katalyzátory výfukových plynů Ty jsou zatím rozhodujícím zdrojem nově artikulovaného problému nakládání s tzv. strategickým kovypředevším platinové skupiny. Disponibilní počty likvidovaných katalyzátorů v dalším vývoji je možno definovat jako součet dvou zdrojů: zdroje ze zpracování vyřazovaných vozidel mají zřejmě dominantní charakter. Při prozatímně použité zjednodušené (lineární) prognóze zpracování autovraků je v současné době k dispozici od 70 do 105 tisíc vyřazených katalyzátorů. Hlavní problém v této oblasti je to, že převážná část katalyzátorů se vůbec nedostane do zpracovatelských zařízení pro autovraky. Jsou totiž většinou demontovány (vozidla pak nejsou kompletní) a jsou obchodována v separátním subsystému, často v oblasti působení šedé zóny. zdroje z výměny opotřebených či poškozených katalyzátorů. Byly identifikovány na základě orientačních konzultací s vybranými autoservisy a SVA. Servisem (opravami) prochází určité množství vozidel vybavených katalyzátory, jejichž funkčnost má být kontrolována. V případě zjištěných závad mají být vyměněny. Odhad velikosti tohoto zdroje vychází z modelování 244

248 dohodnutých průměrných parametrů: o průměrná životnost provozovaných katalyzátorů cca 10 let, průměrném ročním proběhu vozidel v soukromé i služební sféře cca 15 tis. km (rozsah zatížení katalyzátorů), průměrném stáří katalyzovaných vozidel 11,5 roku, přibližně 1,4 mil vozidel mezi 10 a 15 roky, počtu předepsaných servisů a předpokládaném výskytu opotřebených a poškozených katalyzátorů. Těch mělo by být v rámci provozních oprav (autoservisů) ročně nahrazováno podle odborných odhadů minimálně 8 až 11 tisíc kusů katalyzátorů různých konstrukcí. Hlavní problém v této oblasti je dán neukázněností vlastníků vozidel, kteří provozují vozidla s nefunkčními katalyzátory potvrzeno zkušeností autoservisů. Přesnější údaje o životnosti katalyzátorů se zatím nepodařilo získat ani od výrobců katalyzátorů i vozidel. Odborné odhady signalizují, že by tyto zdroje měly být v případě technologické kázně téměř dvojnásobné. Celkový roční výskyt vyřazovaných autokatalyzátorů by se měl teoreticky pohybovat okolo 78 až 116 tis. ks (v rozmezí 2011 až 2015). Nárůst jejich počtů je obecně závislý: na postupném zvyšování počtu autovraků s katalyzátory (první oblast) a zlepšování technického dozoru (STK) na provozované automobily spolu s narůstáním jejich průměrného ročního kilometrového proběhu. Šetření cen vyřazovaných katalyzátorů v nedemontovaném stavu (po vynětí z vozidla) nabízených na současném trhu ukázalo, že specializovanými firmami jsou nabízeny v průměrném rozpětí 250 až 1500 Kč podle velikosti (hmotnosti). Extrémní zjištěné ceny jsou v rozptylu 150 až 4500 Kč, u mimořádně masivních katalyzátorů i výrazně vyšší. Objem výnosů je závislý na obsahu drahých kovů (Pt, Rh, Pd atd.), jsou k dispozici ceníky katalytických vložek podle obsahu aktivních kovů. Pro propočet souhrnných čísel nejsou zatím k dispozici veřejně dostupné údaje. V ČR není zatím využívána technologie konečné separace aktivních kovů, předzpracované vložky odcházejí na finální zpracování do zahraničí. Nový projekt firmy Nippon PMG Europe je připraven pro Liberec, zatím bez podrobnějších technických informací (MPO, 2011b; Volák, 2010). c) Kombinované součásti a materiály Technický a technologický vývoj, především v oblasti elektrotechniky a elektroniky vede ke stále masivnějšímu používání materiálů a součástek nového typu. Klasický příklad tvoří dnes již standartní tištěné spoje. Ale stále se zvyšuje množství kombinovaných součástek, které vznikají pevným spojením materiálů kov plast, kovsklo, plast sklo, kov kov (odlišný), kov pryž a trojkombinace podobného typu atd. Většina těchto součástek obsahuje drahé a strategické kovy a materiály. Problém je v tom, že v malém množství a při obtížné oddělitelnosti jednotlivých komponentů. Narůstající podíl elektrotechnické a elektronické vybavenosti automobilů posunuje tento problém i do zpracování autovraků. Nebo přesněji řečeno posiluje potřebu integrovaného řešení těchto problémů ve vazbě autovraky OEEZ. Tento problém byl již identifikován ve studii MPO (2001), mj. 245

249 ve specifikaci 22 součástkových skupin elektrotechnického a elektronického charakteru s obsahem drahých a strategických kovů, které se také vyskytují ve vozidlech. Řešení této problematiky bude nutno integrovat mezi oběma komoditními skupinami zdrojů druhotných surovin strukturovaného charakteru, protože jde o formulaci nových řešitelských přístupů a tzv. malotechnologií. Tabulka 50 Materiály obsažené ve vozidlech i v elektrozařízení (EEZ) součást vozidla podíl na hmotnosti vozidla (%) skupina EEZ obsažené materiály kabely (slaboproudé, z elektroniky) 0,15 0,85 všechny skupiny EEZ měď, hliník, cín, plasty diody, zářivky, výbojky 0,001 osvětlovací zařízení rtuť, wolfram, sklo, plasty Žárovky wolfram, molybden, sklo tlačítka, vypínače všechny skupiny OEEZ nikl, stříbro, hliník, bronz, mosaz, plasty čidla, spínače, převodníky (ABS, EBD,GPS atd.) přístroje pro monitoring a kontrolu rtuť, stříbro, nikl, měď, hliník, sklo svíčky, kondenzátory, rozdělovače elektrické a elektronické nástroje wolfram, tantal, ocel Pb, NiLi akumulátory 0,28 olovo, antimon, nikl, lithium měřicí přístroje (analogové, digitální) přístroje pro monitoring a kontrolu hliník, mosaz, sklo, plasty galium, indium, zlato, telur displeje zařízení informačních technologií rtuť, lanthanidy, galium, indium, hliník, plasty, sklo automatizované řízení spotřebitelská zařízení, zařízení informačních technologií, přístroje pro monitoring a kontrolu měď, hliník, ocel, prvky integrovaných obvodů (polovodiče, keramika, křemík, křemen atd.), selen, indium, stříbro, zlato, plasty klimatizace, teploměry, čidla velké domácí spotřebiče, přístroje pro monitoring a kontrolu rtuť, měď, sklo, plasty velké a malé domácí spotřebiče, elektrické a elektronické nástroje měď, hliník, ocel, slitiny železa, magnetické materiály, plasty, spec. Papír elektromotory stěrače, serva, kompresorů, ostřikovačů, startér, ovládání oken 12,6 246

250 přístrojová deska, konstrukční části interiéru velké a malé domácí spotřebiče, spotřebitelská zařízení Plasty Airbagy platina, rhodium, plasty Katalyzátory platina, rhodium, ocel, keramika zdroj:mpo (2001) (Pozn.: pro podrobnější analýzu nejsou zatím k dispozici informační zdroje) d) Výbušné součásti Tyto části představují v běžných autovracích nastupující, ale výrazně rozvojovou problematiku. Airbagové pyropatrony a složky s argonem představují nový technologický problém, zatím jsou částečně mimo systém. Jejich trh teprve vzniká, má vazbu především na havarované vozy nových generací (obdobně některé konstrukce napínačů upoutávacích pasů). Materiálové struktury autovraků se budou v dalším vývoji měnit, protože bude docházet k výrazným technickým změnám nově zaváděných vozidel, která budou složitější, ale všestranně úspornější a bezpečnější, konstrukčně lépe přizpůsobená dokonalejší materiálové recyklaci využitím ekodesignu38. Asistenční systémy ve vozidlech budou využívat kromě snímačů umístěných na mnoha místech vozidla procesory, videozařízení, audiotechniku, videopřehrávače, infračervené kamery, ultrazvukové systémy, laserové skenovací dálkoměry, displeje, které zobrazují okolí vozidla a doporučují řidiči řešení, mohou převzít řízení při rychlostech pod 10 km/hod nebo ve zlomku vteřiny před kolizí, aby snížily důsledky kolize. Z řady důvodů je rovněž trendem tato zařízení integrovat, což může komplikovat možnost recyklace a získávání kritických materiálů (Vysoký, 2011). Rostoucí podíl elektrotechnických a elektronických zařízení se projeví na spotřebě polovodičů, lantanidů, kompozitů na bázi kovů i nekovů, a dalších materiálů, které studie EU označila za kritické. V úrovni odborných diskusí zůstávají i nadále některé globálně otevřené problémy, především: změny velikosti (hmotnosti) nových generací vozidel, změny (prodlužování nebo zkracování) konstrukčně určené životnosti vozidel v rámci surovinově úsporných programů, změny vyvolané požadavky uživatelů (mimo jiné i módních trendů apod.) Vývoj předpokládá pokles železné frakce a nárůstu plastů, uhlíkových vláken a neželezných kovů (především hliníku, hořčíku, titanu a jejich slitin), důvodem je snaha snižovat spotřebu pohonných 38 Směrnice EP a Rady 2009/125/ES o stanovení rámce pro určení požadavků na ekodesign výrobků spojených se spotřebou energie. 247

251 hmot při provozu vozidla. Očekávané změny materiálové struktury vozidel se promítnou i do technologie a ekonomiky zpracování autovraků a recyklace jejich materiálové podstaty39. Materiálové složení vozidel podstatně změní vývoj elektromobilů. Jednak je to vozidlo konstrukčně jednodušší, jednak se v reakci na změnu poměru hmotnosti motoru a karoserie budou pro karoserie vybírat méně hmotné materiály (např. plasty, hliník). V současné době je elektromotor doplňkem motoru spalovacího, elektromobily nejsou volně v prodeji, ve zkušebním provozu jsou např. ve velkých městech (Praha, Brno) zařazeny do systému záchranné služby. Předpokládá se, že v roce 2015 by měly být elektromobily zařazeny do veřejné dopravy (Vysoký, 2011). 8.2 Proces zpracování autovraků Systémy sběru autovraků Základ sběrných a zpracovatelských systémů byl predikován: legislativou, která specifikovala úkoly dotčených systémových subjektů; reálným zájmem podnikatelských subjektů; souhlasem oprávněných orgánů (KÚ) udělených podnikatelským subjektům na základě splnění legislativou určených parametrů. Stávající systémová síť oprávněných sběrných a zpracovatelských zařízení je tvořena přibližně podnikatelskými subjekty (aktuální seznam je na webových stránkách MŽP), z nichž ale pouze 180 až 240 subjektů v této oblasti je podnikatelsky aktivních. Aktualizační pohledy podle odevzdávaných hlášení signalizují, že řada menších subjektů pracuje jen sezonně. Kromě toho počty oprávněných a aktivních subjektů vykazují značné odchylky podle zdrojových pramenů. Oprávněná zařízení vytvářejí územně orientovanou síť, která vykazuje značné nerovnoměrnosti. Např. v působnosti KÚ Ústeckého kraje je 9 subjektů, KÚ Jihočeského kraje je to 48 subjektů. Jde o kombinovaný vliv zdrojových možností autovraků v daném území a náročnosti přístupů místně příslušných KÚ. Struktura sítě oprávněných firem je územně rozložena (viz výše), ale navíc je organizačně rozdělena na: samostatné firmy (většinou velkokapacitní, ale i řadu malých nezávislých firem), firmy seskupené do volných profesních celků převažuje typ dobrovolných sdružení se společnými zájmy. Jde na příklad o: o Autovraky Jih cca 29 subjektů roční zpracování cca 6 tis. autovraků o Sdružení zpracovatelů autovraků 30 subjektů cca 22 tis. autovraků ročně o Callparts CZ 21 subjektů 17 tis. autovraků ročně (vazba na WV resp. Škoda Auto) o Skupina Metalšrot Tlumačov cca 70 subjektů kapacita cca 60 tis. autovraků ročně 39 Směrnice EP a Rady 2008/68/ES o odpadech. 248

252 A podobně další, různě formalizovaná seskupení, především v okruhu zájmů velkých šrotařských firem (Kovošrot Kladno) nebo přímo metalurgických podniků nebo jejich účelových dceřiných společností (Vítkovice Recycling). Přesnější identifikace vazeb a kapacit je velmi obtížná jednak příslušností některých subjektů k několika seskupením, jednak postupným průchodem zpracovávaných autovraků tzv. zpracovatelskou pyramidou, která zkresluje výkaznictví. Kapacitní strukturu pracovišť oprávněných ke sběru a zpracování autovraků vytváří zhruba: okolo 85 malých firem, které uplatňují částečnou demontáž; okolo 140 subjektů střední velikosti využívá komplexnější demontážní operace (tyto skupiny postupují úplně nebo částečně autovraky velkokapacitním firmám); cca 15 firem zajišťuje finální likvidaci autovraků z vlastního sběru i z převzatých částečných demontáží, z toho 7 firem uplatňuje velkokapacitní drtiče či mlýny. Zhruba lze konstatovat, že největší zpracovatelské firmy vybavené velkokapacitní technologií pro zpracování autovraků jsou lokalizovány severně od přibližné linie PlzeňPrahaBrno, kde jsou silnější zdrojová místa kovového šrotu (obecně) i autovraků. Technologie sběru a zpracování Pro celý systém nakládání s vozidly s ukončenou životností je typické rozdělení na podsystémy: a) sběr autovraků Tento systém je technologicky predikován legislativně určenými parametry oprávněných sběrných zařízení. Za součást technologie sběru je nutno administrativní operace, které souvisí s převzetím vyřazovaného vozidla od posledního majitele (nebo pověřeného zástupce), kontrolu jeho technické i dokladové úplnost a vypořádání odchylek, vystavení příslušného Potvrzení, tzv. vysušení provozních kapalin a jejich separace před předáním oprávněným osobám k dalším operacím, obdobně vyjmutí autobaterie, pokud je s autovrakem předávána, zpracování návazné evidence a předávací dokumentace pro předání do zpracovatelského zařízení. Ve většině případů jsou oprávněná zařízení pro sběr integrovanou součástí zařízení pro zpracování autovraků. Samostatně jako místa sběru obvykle pracují malé firmy vázané na autoservisy nebo sběrné dvory. 249

253 b) zpracování autovraků Zpracování autovraků představuje koncovou delaboraci autovraků s postupnou separací na jednotlivé materiálně komoditní složky kovy, plasty atd. V zásadě jde o dva základní technologické systémy: demontážní kdy je vozidlo s ukončenou životností postupně ručně demontováno s pomocí pálících souprav a tzv. ručního nářadí a přípravků (mechanických, elektrických, hydraulických, pneumatických) následnou separací vytěžených materiálových komodit až po úpravy do obchodovatelné podoby. Případně s částečným předáním obtížně nebo neekonomicky demontovatelných částí na následné dopracování na těžké technologii (viz dále). Metodika tzv. šetrné demontáže je využívána při vytěžování určitých částí pro opětovné využití v systému second hand náhradních dílů. Jako výhoda demontážních technologií je uváděna vyšší výtěžnost recyklovaných složek. Hlavním představitelem této technologie je ŽDB Bohumín, resp. jeho organizační složka Recyklace. mechanizované technologie uplatňované pro zpracování autovraků pomocí tzv. těžké technologie jsou: o střihání na hydraulických nůžkách nebo nůžkolisech (1000 a více tun tlaku). Jde o často využívanou technologii uznávanou i odběratelimetalurgickými podniky. Pokud jsou výjimečně střihány nevyčištěné autovraky, následují separační operace. o drcení pomocí drtičů (šredrů) případně tzv. mlýnů. Jde o masivní, velkokapacitní zařízení (většinou stabilní), schopných zpracovat prakticky celé, tzv. neodstrojené autovraky. V praxi je však většinou uplatňována metoda s částečnou předdemontáží hlavně těžkých částí motorů, převodovek, náprav, disků, velkých plastových dílů někdy části elektrovýstroje, kabeláže apod. Tato metodika odděluje přímo prodejné části, zmenšuje namáhání technologického zařízení a zjednodušuje následnou separaci rozdrceného směsného materiálu. Separátory (vibrační, rotační, cyklonové, magnetické, případně hydraulické těžké kapaliny) jsou nezbytným doplňkem především drtící techniky. S jejich pomocí je minimalizován koncový odpad (odval), který byl původně skládkován, dnes je často ve formě tzv. frakcí ještě předmětem druhého stupně separace jako zdroje zvláště neželezných kovů a vzácných kovů (zvláště lehká frakce do 15 mm). Kapacitně rozhodující jsou firmy vybavené drtiči (šrédry) : Vítkovice Recycling,s.r.o., provozovna Ostrava výrobce Lindemann Metalšrot Tlumačov a.s. typ PVH 1600 Kovošrot Kladno dtto Recycling kovové odpady s.r.o., Vysoké mýto výrobce Bonfiglioli 250

254 Kovošrot Group a.s., Česká Lípa výrobce Lindemann Metalurgické firmy v několika případech uplatňovaly připomínky ke znečištění železné frakce otěrem neželezných kovů, především mědi. Všechny tyto vrcholové zpracovatelské firmy, přes které prochází zhruba 60 % celkové produkce autovraků, jsou vybaveny komplexní, většinou moderní infrastrukturou vlastními železničními vlečkami, rozsáhlou kontejnerizovanou dopravou, nakladači, váhovými systémy, analyzátory radioaktivity, doplňkovou technologií hydraulickými nůžkami a lisy různých parametrů. Při podrobnějším pohledu na technologické operace spojené se zpracováním vytěžených materiálových komodit by bylo nutné komentovat širokou paletu technologických metod a zařízení. Ty ovšem spadají ve značné míře do nadřazeného systému zpracování komodit jako celku. Na příklad: neželezné kovy kabeláže apod. malé drtiče, separátory, malé lisy, pece; gumy a pryže děličky pneumatik, drtiče a separátory, kryogenní technologie, pyrolyzní zařízení atd.; skla drtiče, separátory, pece Obdobně pak technologická zařízení pro zpracování dalších komoditních skupin i komodit z autovraků jako jsou autobaterie, plasty, oleje, provozní kapaliny atd. c) výroba finální produkce Vozidla s ukončenou životností (autovraky) tvoří jeden z komponentních zdrojů druhotných surovin. Jde o obdobnou situaci jako u dalších komponentních zdrojů druhotných surovin OEEZ, opotřebené pneumatiky, baterie i když se svébytnou strukturou vytěžovaných jednosložkových materiálových frakcí, tj. kovů, plastů, skla atd., které byly kvalifikovány i kvantifikovány v minulých podkapitolách. Z logiky pojetí Strategického analytického dokumentu lze odvodit, že za produkci ze zpracování autovraků je nutno považovat jednotlivé vytěžené materiálové frakce, které ovšem po obchodním připojení k materiálovým tokům stejných jednosložkových komodit z jiných zdrojů přecházejí do sféry jejich výrobního využití tedy k výrobě finální produkce. Některé z nich se ztrácejí ve standardních materiálových tocích, některé si zachovávají určitá materiálová specifika. S odvoláním na členění materiálové struktury tzv. průměrného autovraku je k dispozici pro finální produkci z autovraků: železné kovy (cca 150 tis. t/rok) Určeno pro zpracování v metalurgickém průmyslu, u nízkokvalitních druhů pro výrobu železa, u kvalitních druhů v ocelárenství. Část produkce (cca 13 %) je exportována (např. Voest Alpine Rakousko, Aicher Group Německo apod.). Spotřeba v ČR je více diverzifikovaná, např. Acelor Mitall, Třinecké železárny, Vítkovice steel atd. neželezné kovy (cca 11 tis. t/rok) 251

255 Především Cu, Al, slitiny část export (např. Alukat Německo), v ČR hlavně rafinace (např. Aluminium Děčín, Měď Povrly a další). Zvláštní postavení mají vytěžované drahé kovy, např. Pt,Rd z autokatalyzátorů. V ČR jen předzpracování aktivních vložek (např. Kovohutě Příbram, Safina, cca 15 podniků atd.), potom export (hlavně Německo, Holandsko) pneumatiky, pryže (cca 10 tis. t/rok) vysoce diverzifikovaná struktura různých technologií, cca20 podniků v ČR včetně zahraničních účastí. skla (cca 8 tis. t/rok) problémová komodita vlivem speciálních druhů autoskel, v ČR řada omezenípodrobnosti viz speciální kapitoly Strategického dokumentu I. etapa, 2010) plasty (cca 17 tis. t/rok) druhově vysoce diverzifikovaná komodita, hlavní skupiny tzv. značených autoplastů a směsných plastů. V ČR cca 20 podniků. Podrobnosti viz speciální kapitoly Strategického dokumentu I. etapa, 2010) ostatní komodity (cca 8 tis. t/rok) různorodá skupina jak použitelných složek (tzv. lehká frakce převážně export (Rakousko, Německo, Holandsko), provozní náplně, výplně sedadel atd., část recyklace, skládkování nebo termické využití. zvláštní komoditu tvoří autobaterie (převážně olověné akumulátory /N, které nemají prokazatelnou evidenci související s autovraky, které jsou často předávány oprávněným osobám bez nich. (podrobnosti viz specializovaná kapitola Strategického dokumentu, II. etapa). Objem použitelných druhotných surovin z autovraků pro finální produkci bude v dalším vývoji narůstat a získávat i větší význam v rámci celkového objemu druhotných surovin vlivem: narůstajícího počtu vyřazovaných vozidel s ukončenou životností např. do roku 2020 o cca 40 %, kvantitativních změn materiálové struktury novějších generací vyřazovaných vozidel (zvyšování podílu lehkých slitin, elektrotechnické a elektronické výbavy, atd.), zvyšování výtěžnosti některých komoditních skupin vlivem lepšího značení dílů (na př. plasty), a zlepšování účinnosti demontážních i recyklačních technologií (např. dotřiďování obsahu lehké frakce s využitím rozdružování v těžkých kapalinách, atd.), zvyšování poptávky zpracovatelů recyklátů pro využití podílu druhotných surovin ve finální produkci vlivem zvyšování kvality recyklátů, zlepšování ekonomických parametrů recyklace a úpravách technických norem, daňových výhod, cílených dotací apod. (MPO, 2001) Pro podporu zvyšování podílu recyklovaných druhotných surovin jako jedné z úsporných forem pro snižování čerpání primárních surovin je již v současné době k dispozici řada podkladů a struktur v úrovni EU i národní úrovni. 252

256 d) Identifikace způsobů nakládání s nevyužitelnými materiály Pro zpracování vozidel s ukončenou životností (autovraky) je typické, že v hmotném vyjádření (v tunách) je převážná většina vytěžených materiálových komodit je poměrně dobře obchodovatelná a tedy využitelná recyklovatelná. Je to vliv vysokého (přes 75 %) podílu kovů. U ostatních komodit je situace komplikovanější. Určitý podíl nevyužitelných materiálů je předpokládán již v legislativě. Dostupné podnikové informace ze zpracovatelské sféry udávají objem nevyužitelných materiálů ze zpracování autovraků v poměrně širokém rozpětí. Obvykle mezi 12 až 25 % v závislosti na: použité technologii zpracování autovraku (viz IDISInternational Dismantling Information System), obecné cenové a odbytové situaci v recyklátech, jejich odbytové situaci v místě zpracovatelského zařízení, dopravní dostupnosti místních skládek a spaloven. Nevyužitelné materiály představují pro zpracovatele nežádoucí nákladovou položku, protože jejich odstranění je spojeno s příslušnými náklady: přímými náklady na jejich vytěžení a separaci, náklady na jejich logistiku (skladování, přepravu), náklady (poplatky) na jejich odstranění. Z praxe získané hodnoty těchto nákladů se pohybují v tak velkém rozptylu, že jejich vypovídací hodnota je mizivá a pro tento materiál spíše zavádějící. Pro orientační propočet by bylo účelné získat potřebné informace z jednotlivých komodit. Pro hrubou orientaci je možno použít odborný odhad na základě následující úvahy. Tabulka 51 Nepoužitelné materiály v rámci jednotlivých komodit 1130 kg/autovrak komodita nepoužitelné materiály % kg/jednotku % kg železné kovy ,90 1,5 16,95 neželezné kovy 5,5 62,15 1,7 19,21 pryže a pneu 5 56,50 4,5 50,85 skla 4 45,20 3,0 33,90 8,5 96,05 5,6 63,28 plasty 253

257 provozní kapaliny 2 22,60 1,2 13,56 odval (lehká frakce) 2 22,60 1,0 11, ,00 18,5 209,05 CELKEM zdroj: vlastní odhad (2010) Z těchto nepoužitelných materiálů je možno kalkulovat cca 196 kg pro skládkování nebo spálení a 13 kg pro jiné odstranění (nebezpečný odpad). V uvedených parametrech lze tedy očekávat, že ze zpracování vozidel s ukončenou životností (M1,N1) vzniklo v roce 2010 prakticky tun nevyužitelných materiálů. V kontextu se všeobecným výskytem nevyužitelných materiálů vznikajících v jednotlivých komoditách nepříliš výrazný objem. Ale ve vlastní autovrakové problematice jde o množství (v uvedené komoditní struktuře) o objemy, které zpracovatelská zařízení zatěžují náklady, které výrazně ovlivňují jejich ekonomiku. V posledním stupni nakládání s nevyužitelnými materiály ze zpracování autovraků jsou využívány dva základní způsoby: skládkování, které je až na výjimky zatím ekonomicky výhodnější. Jde např. o nevyužitelné složky autoskel, jinak nevyužitelných frakcí z drcení autovraků, spalování, tam, kde není k dispozici jiné řešení nebo jako varianta ke skládkování. Jde např. o jinak nepoužitelné zbytky z recyklace pneumatik (kordy), nezpracovatelné směsné plasty apod. Současné tendence vedou k maximalizaci využití některých složek dosud nevyužitelných materiálů ze zpracování autovraků po přepracování jako alternativních paliv. Ekonomické výnosy z těchto činností jdou však většinou mimo autovrakovou oblast. Termické využívání opotřebených pneumatik v cementárnách tvoří samostatný problém, komentovaný v samostatné kapitole Strategického analytického materiálu. 8.3 Obchodování s autovraky Faktory ovlivňující cenu komodity Obchodování s recykláty vytěženými při zpracování vozidel s ukončenou životností je ve své podstatě součástí systémově nadřazené problematice obchodování s definovanými materiálovými komoditami jako celku. Hmotnostní význam autovrakové účasti na trhu s dotčenými recyklovatelnými komoditami byl komentován na jiných místech tohoto materiálu. V souvislosti s obchodováním je ale také nutno věnovat zvláštní pozornost: kvalitativním parametrům vytěžovaných materiálových komodit (soulad s technickými normami); návaznostem na jejich širší komoditní výskyt (pneu, skla, elektroodpady apod.). 254

258 Již dnes je možno identifikovat řadu problémů, které jsou částečně průřezové (nedostatečná podpora recyklaci odpadů a druhotných surovin), ale částečně komoditní: železné kovy vysoká závislost na kolísání cen železného šrotu, při výrazných poklesech ohrožující celou ekonomiku zpracování autovraků (rozhodující hmotnostní podíl v autovracích), malý podíl tzv. těžkého šrotu s vyššími cenami. Podrobnější pohled na strukturu vytěženého železného šrotu signalizuje podíl: o tzv. těžkého šrotu (agregáty, nápravytř.12 ČSN E2,E3) cca 35 %, o tzv. lehkého šrotu (plechy, ostatní díly tř. 17 ČSN E40) cca 65 % neželezné kovy obchodně trvale zajímavé, u některých složek (Cu, Zn) vysoké zpracovací náklady, vazby na zpracování OEEZ, nový vliv strategických kovů. pneu a pryže problémové recyklační náklady, nutnost společného řešení v rámci komodity jako celku, odbytové potíže recyklátů, částečné termické využití. Vysoké logistické náklady. skla autoskla (bezpečnostní, tónovaná) problémová, omezené zpracovací a recyklační kapacity (situace se zlepšuje), ostatní skla mají vazbu na vlastní sektor recyklace skleněného střepu. plasty vysoce diverzifikovaná komodita, postupné prosazování značených plastů (velké díly), značný nápad autoplastů do netříděných odpadů. Zlepšuje se situace u PUR (výplně sedaček). provozní kapaliny část využitelná nebo recyklovatelná (oleje, paliva, chlazení) část nezbytné ekologicky odstraňovat, situace se lepší, odval vlivem zlepšování technologických možností (dotřiďování atd.) jeho podíl klesá, některé složky se stávají využitelnými (výplně sedaček apod.), část je obchodní zboží pro zahraničí Obecně lze konstatovat, že relativně bezproblémově jsou obchodovatelné pouze komodity železných a neželezných kovů. Zahraniční obchod Problematika zahraničního obchodu s autovraky vznikla jako svébytná odbočka obchodu s opotřebenými vozidly ojetinami. Tržní segment této kategorie vozidel určený pro registraci a provoz v ČR, je v průřezu posledních roků významným konkurentem kategorie nových vozidel. Např. v roce 2010 proběhla v ČR tzv. první registrace u nových vozidel a ojetých vozidel z dovozu. Tento poměr mezi registrací nových a ojetých vozidel je v posledních letech přibližně stejný, roční odchylky nemají řádový charakter. V dovozu převažují automobily starších ročníků 6 až 8 roků (Sdružení automobilového průmyslu, 2011). Struktura i rozsah dovozu ojetých automobilů je především odraz ekonomickosociální situace občanské veřejnosti, její kupní síly. Ale zhruba 30 % dovozu ojetin je směrován do kategorie druhých vozů v rodině. Porovnáním struktury vozidel vyřazených z registru ( vozidel zrušených a exportovaných jako ojetých) bylo zjištěno, že ve sledovaném období byl rozdíl osobních automobilů. Tento počet automobilů neprošel oficiálním systémem likvidace autovraků. Po 255

259 odečtení osobních automobilů, které přešly na základě využití 13 Zákona č. 56/2001 Sb. do tzv. použití pro jiné účely, byl identifikován export zhruba vozidel s ukončenou životnosti, tzn. autovraků do zahraničí. Jde o typické působiště tzv. šedé zóny, která ovšem působí i na straně dovozů, kdy část dovezených ojetých (nebo vyřazených) automobilů není v ČR registrována a ztrácí se v nelegálním systému demontáže na náhradní díly a nelegální přestavby s využitím původní dokumentace registrovaných vozidel vyšších věkových kategorií, nebo po těžkých haváriích. Souhrnně řečeno zahraniční obchod s autovraky jako samostatnou komoditou legálně neexistuje. Mimo jiné i pro legislativní omezení. Nelegální vývozy jsou orientovány především na Polsko a Ukrajinu. Naproti tomu výše charakterizovaný zahraniční obchod s ojetými vozidly, který je poměrně výrazná složka obchodních aktivit v tomto segmentu, byl dosud výrazně orientován na dovoz ze států západní Evropy do ČR. Asi 8 % ojetých vozidel byl exportován do států východní Evropy. Počínaje rokem 2010 dochází k zajímavému obratu rychle narůstá vývoz ojetých automobilů z ČR do západní Evropy cca automobilů, převážně vyšších cenových tříd a SUV s malým kilometrovým proběhem. Je to důsledek cenových změn na automobilovém trhu a zesilování finanční síly části obyvatel ČR a směrování těchto automobilů k ekonomicky slabším vrstvám, hlavně migrantům v Německu. Zahraniční obchod s autovraky nákladních vozidel a autobusů nebyl v rámci Strategického analytického materiálu identifikován, určité signály byly zachyceny u vyřazovaných motocyklů a traktorů. Ale tyto kategorie nejsou oficiálně sledovány. Další faktory ovlivňující trh s autovraky Základní faktor ovlivňující trh a ekonomiku nakládání s autovraky je v ekonomickosociální sféře, tzn. ve stupni automobilizace státu (hlavně občanské a podnikatelské sféry) a objemu nově zařazovaných vozidel do provozu resp. vstupujících poprvé do CRV, a to jak nových, tak i opotřebených ojetých z dovozu. Ekonomická síla společnosti se pak prosazuje rychlejším vyřazováním a likvidací přestárlých a neekonomických vozidel autovraků. Zaostávání těchto parametrů za většinou evropských států je dokumentována. V této souvislosti je nutno upozornit na to, že stále častěji jsou vyřazována vozidla nikoliv provozně devastovaná a z technických důvodů nepojízdná. Ekonomická síla společnosti se mimo jiné projevuje tím, že jsou vyřazována vozidla ještě pojízdná. Ta jsou vyřazována z jiných důvodů módních, společenských, zájmových apod. Ekonomika vlastního zpracování autovraků je pak závislá: na vnitřních faktorech zpracovatelského systému, kam patří především: o produktivita práce podložená organizací a technickou vybaveností práce ve všech složkách deklarovaného systému sběru a zpracování vozidel s ukončenou životností, o schopnost a možnost vytěžení a prodeje vybraných součástí k opětovnému využití, o optimalizace nakládání s nevyužitelnými materiály z autovraků, o minimalizace sankcionovatelných nedostatků v práci oprávněných subjektů, 256

260 o schopnosti získat externí doplňkové finanční zdroje, např. příspěvek SFŽP, dotační tituly apod. vnějších faktorech ovlivňujících tento systém, především: o počet a materiálová struktura vyřazovaných vozidel, o cenové relace a odbytové možnosti recyklovatelných komodit, o výše poplatků za odstraňování nevyužitelných materiálů, o případná státní podpora systému, podpora výzkumu, poplatkový systém apod., o náklady vznikající v souvislosti s požadavky legislativy např. předpis technické vybavenosti, povinné informační systémy atd. Příznivý rozvoj celého systému nakládání s vozidly s ukončenou životností (kvantitativně i kvalitativně) má mimo jiné i dva dosud nedostatečně akcentované faktory, které jeho tržní a ekonomickou úspěšnost zpětnovazebně ovlivňují: rozšíření materiálových toků využitelných recyklátů podporuje tendenci k vytváření nových výrobních oborů (vytěžování recyklátů a jejich návazné využívání k nové výrobě) a vytváření nových pracovních míst, zároveň podporuje tlak na výchovu nových profesíviz pracovníci pro recyklaci v rámci systému Národní soustavy povolání a Národní soustavy kvalifikací (NSP/NSK) se zohledněním nároků Evropského rámce kvalifikací. Hlavní bariery účelného rozvoje nakládání s autovraky Hlavní bariéry účelného rozvoje dané oblasti se rýsují: na úseku cílené legislativní politiky především v nevyřešení kompetenčních vztahů odpady druhotné suroviny, v existenci nekompatibilních, nedomyšlených a zatěžujících informačních systémů, v neexistenci aktivní daňové politiky pro podporu výrobního využívání druhotných surovin v malé pozornosti na zvýšení legislativního a sankčního tlaku na potlačení tzv. šedé zóny v nedostatečné podpoře výchovy nových profesí pro oblast recyklace doplněním státní struktury, povolání a podpory systému rekvalifikací, v možnosti doplnění systému nakládání s vozidly s ukončenou životností o dosud mimosystémové kategorie vozidel Primární vyřešení hlavních barier z úrovně státní politiky ovlivňující systém nakládání s vozidly s ukončenou životností vytvoří podmínky pro vnitřní aktivaci podnikatelských subjektů v dané oblasti. 257

261 8.4 Strategické cíle v oblasti autovraků Krátkodobé cíle (do 1 roku) Dopracovat legislativu odpady druhotné suroviny Zpracovat projekt integrace přístupu k autovrakům, OEEZ a pneu Střednědobé cíle (25 let) Doplnit NSP/NSK o nové profese pracovníků pro recyklaci Zpracovat projekt optimalizace životního cyklu vozidel Vytvořit daňový příznivý systém pro využívání recyklátů Dlouhodobé cíle (nad 5 let) Zpracovat a realizovat státní politiku obnovy motorových vozidel 8.5 Nástroje regulace Nástroje politiky státu ve směru podpory řešení otázek autovraků prakticky nelze oddělit od globální podpůrné státní politiky zaměřené na rozvoj recyklační společnosti (ČR především v rámci EU). Jde tedy především o svodný úkol Strategické analytického dokumentu pro oblast využívání druhotných surovin jako celku a to v hlavních oblastech legislativní uznání kategorie druhotných surovin a jejich oddělení od politiky odpadů (v rámci novelizace příslušných zákonů vázaných na směrnice EU) daňová zvýhodnění zvýhodňující vytěžování a produkční využívání druhotných surovin (nižší DPH apod.) celní ochrana omezující úniky strategických materiálů iniciování a podpora vzniku nových profesí pro recyklaci v návaznosti na Evropský kvalifikační rámec (EQF) kriteriální zvýhodnění dotačních titulů směrovaných do recyklace druhotných surovin. Z pozice vlastní komodity autovraků je možno zvýraznit především vyjasnění tvorby a použití poplatkového systému vázaného na autovraky ( 37 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech) podporu zrychlené obnovy automobilového parku jako nástroje zvýšení bezpečnosti silničního provozu, snížení jednotkové spotřeby pohonných hmot a zlepšení ekologických parametrů automobilizace dopravních systémů. 258

262 SWOT analýza Datová základna Situace v datové základně a statistice v oblasti nakládání s vozidly s ukončenou životností je dostatečně známa a analyzována v řadě jiných materiálů, a tak zde budou uvedeny pouze některé z klíčových problémů: v současné době je nositelem všech obecných problémů příslušnost autovraků k odpadům, specifické problémy datové základny autovraků jsou spojeny s platnou legislativou a jejich rozsáhlá kritika je k dispozici a předmětem zájmu řady subjektů. Souhrnně lze konstatovat, že o jednotlivé složky datové základny jsou nekompatibilní, o obsahují duplicitní informace ale v různých formátech, o zatěžují zbytečně podnikatelskou i správní a řídící strukturu, o neumožňují kvalifikované a spolehlivé analýzy stavu a vývojových trendů oblasti, o současné snahy o rozšíření a uplatnění pohledu na druhotné suroviny jsou kontroverzní dalším zatěžováním podnikatelské veřejnosti. 259

263 Tyto skutečnosti způsobují navíc i značné problém dozorovým, kontrolním a řídícím orgánům. Z pohledu podnikatelské sféry je pak nezbytné upozornit na neochotu sdělování řady informací nezbytných pro analytické potřeby vyšších orgánů s odkazem na jejich podnikatelskou diskrétnost a střet s obchodním tajemstvím. Zásadní řešení těchto otázek bude nutné realizovat na základě integrovaných přístupů, které zohlední potřeby: podnikatelské sféry po stránce o vnitropodnikové informatiky (účetní atd.) o evidenční a výkaznické o profesních systémů (IDISInternational Dismantling Information System) dotčených řídících orgánů o pro potřeby národních informačních systémů o pro vazby na EU v implementační podobě Datová základna a statistika spojená s vyřazováním vozidel s ukončenou životností a bezprostředně dotčených oblastí bude tvořit jeden článek integrované informatiky. 8.8 Shrnutí Autovraky( vozidla s ukončenou životností) patří v rámci zpracování Strategického analytického dokumentu pro oblast využívání druhotných surovin do skupiny tzv. strukturalizovaných (multimateriálových) komodit. Jejich ekologická likvidace probíhá na základě Směrnice 2000/53/ EC a navazujících podkladů implementovaných do legislativy ČR. Úkoly vyplývající z platné legislativy zavazují všechny subjekty operující v této oblasti. To kromě legislativních a řídících orgánů znamená hlavně výrobce (dovozce) sledovaných kategorií vozidel (N1,M1), osoby oprávněné k jejich sběru a zpracování i koncové uživatele vytěžených recyklovaných druhotných surovin. V současné době je z přibližného počtu 4,5 mil provozovaných vozidel ročně vyřazováno okolo 200 tisíc autovraků. Jejich hlavní materiálovou složkou je cca 72 % železných kovů. Celková hmotnost železného šrotu z autovraků se sice podílí na celkovém výskytu železného šrotu v ČR v řádu několika %, ale jde o objemy vynucené zákonem, materiálově definované a svým výskytem předvídatelné a obchodovatelné. Což platí v příslušných proporcích i když s určitými problémy i pro další materiálové složky autovraků (barevné kovy, plasty, sklo atd.) Práce na Strategickém analytickém dokumentu umožnily zpřesnit pohledy na účinnost systému ekologické likvidace autovraků a vyhodnotit soulad i odchylky od jeho stanoveného průběhu. Ze souboru zjištěných nedostatků a výsledků SWOT analýzy byl jako klíčový problém identifikován nefunkční systém (systémy) informací o registraci vozidel uváděných do provozu a deregistrací z provozu vyřazovaných autovraků a vytěžovaných druhotných surovin a odpadů. Zhruba 30% nepřesnost disponibilních informačních systémů(hlavně ISOH,CRV,ČSÚ) způsobená především jejich nekompatibilitou, představuje každoroční únik několika desítek tisíc autovraků do tzv. šedé zóny. To ohrožuje nejen ekonomické parametry oficiálního systému, ale ohrožuje i věrohodnost národního reportingu ELV do orgánů EU. 260

264 Širší soubor nástrojů řešení současných nedostatků systému ekologické likvidace autovraků je rozpracován pro legislativní, řídící i podnikatelskou sféru. Zároveň je rozložen do tří časových období. Řešení bude náročné i tím, že spadá do působnosti nejen hlavních gestorů MPO a MŽP, ale i MD, MV a vzhledem k otázkám profesní výchovy a tvorby nových pracovních míst i spoluúčasti MPSV a MŠMT. Hlavním rysem očekávaného vývoje (kromě naznačeného řešení identifikovaných problémů) oblasti ekologické likvidace autovraků, je prognóza dalšího navyšování počtu provozovaných i vyřazovaných vozidel. Zvyšování současné úrovně automobilizace české společnosti na úroveň hlavních států západní Evropy vytváří tržní prostor pro zvýšení počtu provozovaných vozidel (N1,M1) o dalších cca 1,5 mil do roku 2016/18. Se současným nárůstem počtu zrychlovaného vyřazování autovraků na hladinu okolo 310 tis ks ročně. Zpracovatelské kapacity pravděpodobně nebudou problém, zvláště při zlepšení kvalifikační úrovně dotčených pracovníků. Jejich potřeba naroste mimo jiné i zvyšováním podílu elektrotechnických, elektronických a katalytických částí nových vozidel s rostoucí hmotností tzv. kritických kovů z Ptskupiny. Prognózovaný vývoj může být ovšem ovlivněn negativními změnami ekonomickosociální situace nejen na národní, ale i v odrazu její evropské resp. globální úrovně. 261

265 262

266 9 Pneumatiky a odpadní pryž Rozvoj společnosti a především automobilismu je doprovázen vznikem opotřebovaných pneumatik a ostatní odpadní pryže. V zákoně o odpadech nedostatečně definovaná odpovědnost a motivace odpovědných osob a absolutní absence zapojení obyvatel zapříčiňuje stav, kdy s touto komoditou není vždy nakládáno v souladu se zákonem. Důvodem tohoto stavu je především fakt, že opotřebené pneumatiky jsou definovány jako odpad a veškeré náklady spojené s jeho dalším využitím, popř. odstraněním nese výrobce (výrobce podle zákona o odpadech je právnická nebo fyzická osoba, která pneumatiky vyrábí, nebo dováží a uvádí je na trh v ČR, včetně pneumatik, které tvoří součást technologického celku automobily, stavební a zemědělské stroje atp.). Zákon konečnému spotřebiteli garantuje, že opotřebené pneumatiky může bezplatně odevzdat v místech zpětného odběru to je však v porovnání s klasickými druhotnými surovinami (papír, železo, barevné kovy ), které jsou vykupovány, nemotivující a neřeší problém starých zátěží, u nichž nelze zjistit původce. Jedinou výjimkou je obnova opotřebených pneumatik (protektorování). Provozovatelé technologií protektorování opotřebené pneumatiky vykupují, což konečného spotřebitele, zejména nákladních pneumatik, motivuje k jejich prodeji, popř. k zadání obnovy pro další použití. V systému nakládání s klasickými druhotnými surovinami platí ve všech fázích tržní princip tedy společnost druhotné suroviny vykoupí a dále je prodá zpracovateli, který jejich pořizovací cenu promítne do ceny produktu. To neplatí (až na výše uvedenou výjimku protektorování) v oblasti nakládání s opotřebenými pneumatikami. V této oblasti systém funguje tak, že výrobce na své náklady zřídí sběrná místa (případně tato místa zajistí smluvně) a v souladu se zákonem bezplatně odebere veškeré nabídnuté pneumatiky. Ty na vlastní náklady dopraví ke zpracovateli, kterému za převzetí k dalšímu využití zaplatí poplatek. Zpracovatel tak získává finanční prostředky již ve fázi převzetí, kdy náklady v této fázi tvoří jen náklady spojené s jejich uskladněním. Dalším zdrojem příjmu zpracovatele je prodej produktu po zpracování nebo využití. Způsoby plnění povinností výrobců pneumatik 1. Výrobce může plnit své povinnosti stanovené pro zpětný odběr, a využití vyřazených pneumatik, informování a zpracování roční zprávy o pneumatikách a. v individuálním systému, a to samostatně, organizačně a technicky na vlastní náklady, b. v solidárním systému, a to společně s jiným výrobcem nebo výrobci na základě písemně uzavřené smlouvy; smluvní strany odpovídají za plnění povinnosti zpětného odběru, a využití vyřazených pneumatik společně a nerozdílně, nebo c. v kolektivním systému, a to uzavřením smlouvy o zajištění plnění povinnosti zpětného odběru vyřazených pneumatik a jejich využití podle tohoto dílu vyhlášky (dále jen smlouva o společném plnění) s právnickou osobou oprávněnou k provozování kolektivního systému. 263

267 2. Povinná osoba musí být členem zvoleného systému zpětného odběru. Ani v případě uzavření dohody se zvoleným systémem zpětného odběru (viz odst. 1b,c) se nezbavuje povinná osoba zodpovědnosti za plnění smluvních ustanovení týkajících se zajištění zpětného odběru ve svých provozovnách. Aktuálně plní výrobci povinnosti vyplývající ze zákona č. 185/2001 Sb. individuálně, protože neexistuje žádná jiná možnost. 9.1 Původ pneumatik a jejich složení Komodita zahrnuje všechny typy pneumatik osobní, nákladní, traktorové, zemní stroje a nakladače, motorkové a cyklopláště, plné pneumatiky většinou z vysokozdvižných vozíků a kola a ostatní pryžové výrobky z ostatních dopravních a pomocných mechanizmů. Doprovodným materiálem jsou ostatní výrobky z pryže používaných v průmyslu, domácnostech a při rekreaci a sportu. Poměr mezi těmito základními typy výrobků je cca 60:40. Pneumatika je výrobek, kde všechny kompozity mohou být recyklovány a dále materiálově a energeticky využity. Materiálový základ dělá z pneumatiky potenciální zdroj druhotných surovin k dalšímu využití. Pneumatika (dle názoru zástupců povinných osob) je chápána v prvé řadě jako druhotná surovina a jen malá část pneumatik by se měla zařadit jako odpad, tj. až v případě, že se nedá použít pro jiné zhodnocení. Odpadem se pneumatika stává až v momentě předání zpracovateli odpadů (např. sběrné dvory nebo skládka) nebo v okamžiku, kdy jsou vytříděny v místech zpětného odběru. Těmi jsou ve většině případů (až 99 %) pneuservisy jednotlivých povinných osob. Ostatní pryžové výrobky nemají takto specifikované místo svého vzniku (co by odpadu) a je zde zapotřebí k jejich sběru využívat sběrné dvory obcí a odpadových společností. Pneumatiky jsou složeny z následujících komponentů: Přírodní nebo syntetický kaučuk Vulkanizační činidla (síra, oxidy kovů, reaktivní pryskyřice Urychlovače Aktivátory Retardéry Změkčovadla (parafin, cerezin, ropné oleje, asfalty, dehty, pryskyřice, kalafuna apod.) Plniva ztužující a neztužující (silika, saze, křída, kaolin) Antidegradanty, Antioxidanty, Antiozonanty Plastikační činidla Regenerát Zvláštní přísady (nadouvadla, faktisy, pigmenty, barviva) 264

268 Jaká je produkce a zpětný odběr pneumatik v České republice? Pro zpětný odběr opotřebovaných pneumatik není podstatné, kolik pneumatik se v ČR vyrobí, ale kolik pneumatik se v ČR uvede na trh. Jelikož tyto informace jsou strategické pro jednotlivé firmy a dá se jen odhadovat, kolik má který výrobce podílu na trhu, tak v osobních pneumatikách lze odborným odhadem stanovit, že celkový prodej v ČR činí 6,5 mil. ks, což v tunovém vyjádření činí cca 65 tis. tun (průměr 10 kg na 1 osobní pneumatiku) a u nákladních pneumatik 1,5 mil. ks, což v tunovém vyjádření činí cca 120 tis. tun (průměr 80 kg na jednu nákladní pneumatiku). Celkově lze tedy odhadnout, že produkce pneumatik v ĆR činí přibližně 185 tis. tun. Tento údaj však nekoresponduje s oficiálními údaji MŽP (viz následující tabulka), protože nikoli všechny povinné osoby podávají zprávu o produkci (odhadovaný počet povinných osob je 2.500). Nedostatečná kontrolní činnost spojená s evidencí u povinných osob vede k tomu, že oficiální statistikou prochází méně než 50 % skutečného množství pneumatik na trhu v České republice. Tabulka 52 Produkce a zpětný odběr pneumatik v letech Množství výrobků, na které se vztahuje ZO Produkce odpadů dle katalogového čísla Množství zpětně odebraných výrobků (t) (t) (t) , , , , , , ,6 Rok Počet zpráv Počet povinných osob Úspěšnost zpětného odběru (%) zdroj: MŽP (2011) Za opotřebené pneumatiky odpovídá výrobce nebo dovozce, který je uvedl na trh. O způsobech nakládání však rozhoduje spotřebitel, který je součástí fáze, kdy se z výrobku stane odpad. V případě pneumatik se tak stane v převážné většině případů v pneuservisu, který však nemá oprávnění nakládat s odpadem40. Za zpětný odběr opotřebovaných pneumatik odpovídají dle zákona výrobci, avšak vymahatelnost a kontrola plnění této povinnosti je pouze teoretická, protože neexistuje dostatečná opora v zákoně. Odpovědná osoba dle zákona o zpětném režimu by měla odpovídat především za vytvoření funkčního systému zpětného odběru vyřazených výrobků. 40 Dle současné legislativy se pneumatika stává odpadem až cestou ke zpracovateli nebo do sběrného dvora či jiného zařízení. 265

269 9.2 Proces zpracování pneumatik Sběr opotřebených pneumatik a odpadní pryže V současné době existuje dostatečně hustá síť vlastních prodejen výrobců, jejich franchizantů a dealerů, která pokrývá celou ČR. Pouze největší tuzemský výrobce disponuje cca 300 místy zpětného odběru, což zabezpečuje, že každý motorista, který chce vrátit opotřebené pneumatiky (povětšinou tak stejně činí ihned při přezouvání pneu v daném servisu), tak má nejbližší servis v okruhu maximálně 20 km. Vezmemeli do úvahy, že podobnými, i když menšími sítěmi, disponují i další výrobci (Mitas, Michelin, GY, Bridgestone, Pirelli atd), tak je ČR pokryta dostatečně. V těchto místech zpětného odběru může každý uživatel vrátit opotřebované pneumatiky bezplatně. Ovšem v síti sběrných dvorů a podobných zařízení, musí za odevzdání pneumatik platit poplatek ve výši, kterou si provozovatel stanoví. Sběr opotřebených pneumatik je v největší míře zajištěn smluvními partnery Barum Continental, a to společnostmi Marius Pedersen a Tasy Mokrá u Brna. Mimosmluvní místa sběru opotřebených pneumatik (např. sběrné dvory) je předávají na základě nejvhodnější nabídky recyklačních služeb zpracovatelům. Vedle sběrných dvorů jsou provozovány úklidové sběry zajišťující pořádek v lesích, v okolí silnic, na autovrakovištích, či v pneuservisech. Individuální sběr pneumatik největšími výrobci lze doplnit (či nahradit) o kolektivní systémy. Za tímto účelem byla dlouhodobě vedena jednání mezi velkými výrobci, kteří prodávají na českém trhu, a MŽP, aby byly do novelizace Zákona o odpadech naformulovány zásadní požadavky na legislativní úpravu zpětného sběru opotřebovaných pneumatik, a to: 1) povinná registrace výrobců, 2) stanovení kvót pro zpětný odběr, 3) nastavení kontrolních mechanismů. Tohoto cíle nebylo dosaženo a je to hlavní překážkou k nastavení systému sběru opotřebovaných pneumatik v ČR. Na těchto bodech zatím jednání skončila. Velcí výrobci na českém trhu usilují již několik let o vytvoření systému sběru, kde by minimalizoval ekonomické náklady na svoz pneumatik s cílem zpracovat zpětně odebrané pneumatiky v nejbližší provozovně recyklátora č i zpracovatele. Výhodou takového systému by současně byla kontrola nad zpracováním opotřebovaných pneumatik ze strany výrobce i ze strany státních orgánů a nedocházelo by k nelegální činnosti (např. situaci, kdy zpracovatel naveze opotřebované pneumatiky na sklad v jakémkoliv množství, dostane za svoz a za zpracování zaplaceno a na místo toho, aby proběhlo zpracování, tak pneumatiky shoří; za škodu dostane zpracovatel ještě náhradu od pojišťovny). Jak vyplývá z výše uvedených informací, pak jediný způsob sběru opotřebovaných pneumatik je individuální systém, který praktikují všichni velcí výrobci a pár dalších (roční hlášení podalo za rok 2009 celkem 52 povinných osob z celkového odhadovaného počtu 2500 povinných osob prodávajících pneumatiky na českém trhu). Územní dostupnost je dostatečně zajištěna provozovnami výrobců. 266

270 Úprava vedoucí k výrobě druhotné suroviny Pro tuto fázi zpracování pneumatik je klíčový rozdíl mezi výrobkem odpadem druhotnou surovinou. Lze stanovit, že odpad přestává být odpadem, když jsou splněny následující podmínky: a) látka nebo předmět se běžně využívají ke konkrétním účelům; b) pro tuto látku nebo tento předmět existuje trh nebo poptávka; c) látka nebo předmět splňují technické požadavky pro konkrétní účely a vyhovují stávajícím právním předpisům a normám použitelným na výrobky; a d) využití látky nebo předmětu nepovede k celkovým nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo lidské zdraví. Splnění kritérií je na vyžádání kontrolního orgánu povinna doložit osoba, která odpad vyřadila z evidence odpadů. Pro potřeby praktického použití je nutné stanovit: Za existenci trhu je považován stav, kdy látka nebo předmět je nabízena na regulovaném či neregulovaném trhu za určitou cenu či stav, kdy lze doložit, že existují osoby, které tuto látku či předměty nakupují bez toho, že by nákup byl vázán na jiné smluvní plnění. Splnění technických požadavků znamená, že jsou splněny právní předpisy či normy platné pro danou látku či předmět, pokud existují. Splníli látka podmínky právního předpisu či normy vztahující se na výrobek, považují se kritéria za splněná. Využití látky nebo předmětu nevede k celkovým nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo lidské zdraví. Toto obecné ustanovení zákona se nepoužije tehdy, pokud kritéria, za nichž určitý druh látky či předmětu přestává být odpadem, stanovila přímo ES. V případě těchto druhů látek či předmětů budou použita kritéria stanovená ES. K těmto kritériím by měla proběhnout další podrobnější diskuze, která bude brát ohled na práci EK ohledně stanovení kritérií formou komitologie. Úprava opotřebených pneumatik je zajišťována recyklačními linkami pracujících na principu drcení za běžné teploty, jediná kryogenní linka pracující s podchlazeným materiálem byla definitivně dána mimo provoz. Kapacity pro zpracování veškerého množství opotřebených pneumatik, vznikajícího na našem území, jsou za stávající úrovně zpětného odběru opotřebovaných pneumatik dostatečné, avšak je třeba si uvědomit, že ročně činí zpětný odběr cca % (dle CENIA). Pro ekonomické využití stávajících recyklačních kapacit je zapotřebí dovážet opotřebené pneumatiky ze zahraničí. Zpracování probíhá na recyklační lince, jež se většinou sestává ze tří až čtyř stupňů drcení, rozdružení na gumový granulát, železný šrot špatné čistoty a odseparovaný textil. Všechny vznikající komodity jsou obchodovatelné na trhu druhotných surovin. Problém je především v chybějící normové základně pro všechny vznikající druhotné suroviny. Zásadní změnu mohou přinést zpracovatelé, kteří využívají tzv. pyrolýzu, avšak tyto technologie jsou zatím v režimu zkoušek. Během krátké doby však budou k dispozici i tyto ekologické moderní technologie, které výrazně navýší možnosti materiálového využití opotřebených pneumatik a vhodně doplní strukturu využívaných kapacit. 267

271 Konečné zpracování Výroba finální produkce z gumového granulátu je sice velmi rozmanitá, avšak tato skutečnost zatím stále ještě není rozšířená mezi projektanty a konečnými uživateli (např. domácnosti). Výrobu totiž zajišťují většinou menší firmy, které nedisponují prostředky na propagaci a informační kampaň41. Z gumové druhotné suroviny je možné vyrobit např. následující výrobky: přísada gumového granulátu do asfaltových tichých povrchů vozovek, součástí je i prodloužení životnosti tohoto povrchu = TP 148, antivibrační rohože používané v železniční a tramvajové dopravě, protihlukové stěny, výroba gumových výrobků pro komunální využití kolečka ke kontejnerům, dorazy pro parkovací domy, dilatační výplně pro předizolované potrubí pokládajícího do země, produkty pro sport a zábavu, produkty pro zvýšení bezpečnosti protiskluzové stěrky, pádové desky pro dětská hřiště, gumové obrubníky, gumové polovegetační tvárnice apod., produkty pro zemědělce stájové rohože, hipotex pro kolbiště jezdeckého sportu, povrchy cvičných drah chránící koně před zvýšeným opotřebením kloubů apod. Kapacity pro recyklaci opotřebených pneumatik jsou dostatečné, ale ne všechny jsou využívány. Není trvalá dostatečná poptávka po gumovém granulátu, kde se očekává s nástupem technologií využívajících tuto druhotnou surovinu především v dopravě = gumoasfalty a protihlukové stěny apod. Nejproblematičtějším materiálem po recyklaci je jednoznačně kovový odpad. Na tuto druhotnou surovinu zatím není v ČR vhodná technologie, která by ekonomicky dokázala zpracovat tento materiál do požadované čistoty. Pokud se týče výstupů po zpracování opotřebované pneumatiky, tak lze říci, že vzniklý výstup závisí na způsobu zpracování, tj. zdali byla pneumatika pouze rozřezána, podrcena nebo zpracována pyrolýzním způsobem apod. Pokud se použije pyrolýzy, nebo jiné dekompozice pneumatiky založené na rozkladu za tepla, tak výstupem jsou: 41 uhlík (70 %) certifikované palivo (uhlíkatá drť koks, využití v elektrárnách, zvyšuje výhřevnost uhlí, příměs do biopaliva pelety na topení, výroba filtrů apod.); olej (20 %) certifikované palivo (alternativní kapalné palivo pro využití v elektrárnách, kogeneračních jednotkách); ocelový drát (10 %) vhodné pro tavbu ve vysokých pecí případně při zpracování za teplot vyšších než 340 oc, tak mohou vznikat ještě plynné složky. Vysokou přidanou hodnotu by mohla mít např. informační kampaň, která by vyvrátila tvrzení, že gumové druhotné suroviny jsou závadné. Naopak mají mnoho velmi pozitivních vlastností zlepšujících užitnou hodnotu těchto výrobků. 268

272 Na uvedené suroviny existují odběratelé a dají se využít bez dalších úprav, případně olej se dá rafinovat a používat jako palivo do motorů. Na uvedené výstupy byly vystaveny certifikáty a byly zatříděny do katalogu výrobků. Pneumatika je využitelná ze 100 % a měla by být i po opotřebení považována za druhotnou surovinu a nikoliv odpad. Ve většině případů se bavíme o zpracování osobních, nákladních a industriálních pneumatik (tzv. EM Earth Mover)/OTR Off The Road), které používají těžební mechanismy, těžké stavební stroje, zemní mechanismy, zemědělské stroje apod.). EM/OTR se většinou používají pro skládkování apod., protože jejich rozřezání a úprava na další zpracování jsou velmi nákladné. Se zpětně odebranými pneumatikami je nakládáno následovně: 68 % energetické využití 21 % materiálové využití 5% jiný způsob nakládání 6% opětovné použití Přehled hlavních zpracovatelů pneumatik v ČR naznačuje následující obrázek. Obrázek 39 Hlavní zpracovatelé pneumatik v ČR zdroj: MŽP (2011) 269

273 9.3 Obchodování s pneumatikami Cena druhotné suroviny (opotřebené pneumatiky) není stanovena trhem, ale cenou, kterou zaplatí za svoz a zpětný odběr výrobce danému zpracovateli (v současné době je to 2,50 3 Kč/kg)42. Dochází tak k situaci, kdy zpracovatelé nenakupují opotřebené pneumatiky jako surovinu pro svoji výrobu, ale dostávají zaplaceno za to, že se postarají o likvidaci opotřebovaných pneumatik. Lze očekávat, že však tento stav nebude dlouhodobě udržitelný. Tento stav je z dlouhodobého hlediska neefektivní a i s tlakem na snižování nákladů u jednotlivých výrobců dochází k tomu, že hledají možnosti snižování těchto nákladů na likvidaci opotřebovaných pneumatik. Jednou z cest je založení "Kolektivního systému" či nějakého jiného systému, který ke snižování nákladů povede. Výhody "Kolektivního systému : Minimalizace nákladů Optimalizace a koordinace logistiky sběru opotřebovaných pneumatik Skloubení a řízení svozu, zpracování a likvidace, výroby výrobků z druhotných surovin Jednotný přístup a jednotné smlouvy s Přímá kontrola Informovanost právnických i fyzických osob z jednoho místa (reklama, propagace) Jeden partner pro komunikaci s ministerstvy Nevýhody Kolektivního systému : Založení neziskové organizace (dohoda zakladatelů, složité podmínky pro založení) Rozdílné vstupní podmínky jednotlivých výrobců Stanovení jednotných sazeb poplatků (způsob kalkulace příspěvků výrobců) Přerozdělování finančních prostředků Může ovšem nastat situace, že vznikne jiný systém na základě individuální činnosti podnikatelského subjektu, který bude fungovat na ziskové bázi. K tomuto předpokladu může dojít především za situace, kdy se skutečně začne s opotřebovanými pneumatikami obchodovat a co především, bude zajištěn odbyt výrobků, materiálů či surovin získaných z opotřebovaných pneumatik. Odbyt je alfou a omegou a stávající systém toto negarantuje a dostatečně nepodporuje. Systém stanovený státem by měl nastavit pouze mantinely možného a v maximální míře podpořit odbyt, tj. využívání druhotných surovin upřednostnit před zpracováním přírodních nenahraditelných zdrojů surovin. Současná praxe je taková, že výrobci plní individuálně, případně tzv. "solidárním způsobem", avšak tento způsob není v zákoně u pneumatik popsán (zpětný odběr pneumatik je pouze obecně popsán v 38 Zákona 185/2001Sb.). Jedná se tedy o individuální iniciativu a o snahu jednotlivců nastolit ve zpětném odběru pneumatik určitý řád, což ovšem není metodicky správně % ceny za svoz a likvidaci pneumatik tvoří náklady na dopravu. Podařiloli by se ustanovit v ČR systém zpětného sběru opotřebovaných pneumatik, který by byl schopen skloubit a řídit všechny oblasti sběru opotřebovaných pneumatik, tj. svoz, zpracování a likvidaci, výrobu výrobků z druhotných surovin, a provádět kontrolu, tak lze očekávat, že náklady na tyto činnosti by se výrazně zlevnily. 270

274 Solidární systém má však více nevýhod než výhod. Určitou výhodou je jeho operativnost, jednoduchost a provázanost mezi smluvními partnery. Má však mnohem více nevýhod: nelze ho prosazovat s odvoláním se na zákonná ustanovení (pro pneumatiky není v zákoně povolen) je založen na dobrovolné dohodě partnerů, navyšuje administrativu výrobce, není zajištěna kontrola skutečných prodejů sdružených partnerů (přiznání skutečné výše uvedených výrobků na trh), rozdílnost přístupů jednotlivých výrobců atd. Vývoj cen závisí do značné míry na tom, zda bude schválena politika druhotných surovin a zda se podaří opotřebované pneumatiky přeřadit z kategorie odpadů do kategorie druhotná surovina. Pak lze očekávat, že vývoj cen bude mít pro výrobce klesající tendenci, kdežto pro zpracovatele bude narůstat. Vývoj cen samozřejmě výrazně ovlivní i rozhodnutí státních orgánů. Především surovinová politika státu, tlak na efektivnější využívání druhotné suroviny a na nové formy využití. Cenu může výrazně ovlivnit i změna podmínek pro výběrová řízení veřejných zakázek, stanovením výhody pro podniky využívající druhotné suroviny a tím pozitivně ovlivňující životní prostředí. Na vývoj cen bude mít vliv především nabídka a poptávka po opotřebovaných pneumatikách a především odbyt a konkurenční prostředí. MŽP a MPO mohou v tomto směru pomoci tak, že pomohou nastavit pravidla pro zpracování opotřebovaných pneumatik a především pro zajištění vymahatelnosti plnění povinností oporou v zákoně. V souvislosti s obchodními podmínkami je třeba zmínit i skutečnost, že se do ČR dovážejí opotřebované pneumatiky z Rakouska a ze SRN, které mají ještě cca 3mm vzorku dezénu a prodávají se dále motoristům. Problémem je to, že v ČR je povolená minimální výše dezénové drážky pro letní pneumatiky 1,6mm. I když stejná výše je povolena i v SRN, tak němečtí motoristé jsou již naučeni a navyklí přezouvat pneumatiky při výšce dezénové drážky 3mm. Pro zimní pneumatiky je předpisem i v ČR stanovena minimální drážka 4mm, takže tady problém neexistuje. Aby však tento trh mohl fungovat, je třeba jednoznačně stanovit, že opotřebované pneumatiky nejsou odpadem, ale druhotnou surovinou, za kterou je nutno zaplatit jako za nakupovaný materiál pro další zpracování. Nastavením legislativních podmínek se automaticky nastaví i ekonomické vazby a cenová hladina. Budouli stanoveny podmínky pro vytvoření kolektivního systému, který bude vyhovovat pro český trh, tak bude možno nastavit skutečné tržní podmínky. Úkolem státních orgánů by pak byla kontrolní činnost nad průběhem zpětného odběru i nad způsoby likvidace. Identifikace bariér vyššího využívání druhotných surovin Největším nedostatkem v současnosti je nekoncepčnost celkového systému zpětného odběru a také následného zpracování a z toho vyplývající nedokonalé využití potenciálu druhotné suroviny z opotřebených pneumatik. Tento stav je zapříčiněn rozdílným postavením firem na českém trhu v tomto segmentu. výrobci = především Barum Continental a MITAS dovozci = Michelin, Bridgestone, Pirelli, Goodyear a pak řada dalších v kombinaci s překupníky 271

275 výrobci automobilů a další dovozci aut odpadové společnosti = Marius Pedersen, ASA, AVE a další logistické firmy = snažící se o co největší přepravní výkony cementářské společnosti těžící ze zaběhnutých praktik, kdy spalování v cementárnách bylo jednoznačně největším spotřebitelem. Dříve celých opotřebených pneumatik nyní nadrcených, dále si také v současnosti diktují ceny za tuto druhotnou surovinu. recyklátoři a další zpracovatelé opotřebených pneumatik = kteří se nemohou poměřovat s výše uvedenými společnostmi výrobci produktů z gumové druhotné suroviny = platí obdobné jako u recyklátorů Přes několikaletou snahu o vytvoření sdružení, které by tuto nerovnováhu alespoň částečně utlumilo, se toto zatím nepodařilo realizovat. Brání tomu stávající znění Zákona o odpadech, ve kterém nejsou stanovena přesná pravidla pro povinné osoby, chybí povinná registrace výrobců (resp. povinných osob) a nejsou stanoveny limity pro sběr opotřebených pneumatik. Kromě toho neexistují kontrolní mechanismy, které by zaručovaly, že všichni výrobci (resp. povinné osoby) budou mít rovnocenné podmínky na trhu. Zahraniční obchod Dovoz a vývoz protektorů, opotřebovaných pneumatik a dalších výrobků z pryže v České republice přibližuje následující tabulka a graf. Tabulka 53 Dovoz a vývoz protektorů, opotřebovaných pneumatik a dalších výrobků z pryže v letech Nomenklatura HS4 Kód Rok 2002 Vývoz 4012 MJ Název Pneumatiky KGNTTO KUS 2002 Dovoz 4012 Celkem Pneumatiky KGNTTO KUS 2002 Saldo 4012 Celkem Pneumatiky KGNTTO KUS 2003 Vývoz 4012 Celkem Pneumatiky KGNTTO KUS 2003 Dovoz 4012 Množství Celkem Pneumatiky KGNTTO KUS Jedn. Čistá Kg. cena hmotnost cena v Kč v kg v Kč tis. Kč tis. EUR , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

276 Saldo Vývoz Celkem , Pneumatiky KGNTTO , KUS , Celkem , Pneumatiky KGNTTO KUS Dovoz Saldo Vývoz Dovoz Saldo Vývoz Dovoz Saldo Vývoz Dovoz Saldo Vývoz , , , , , KUS , , , , KUS , Celkem , Pneumatiky KGNTTO Celkem Pneumatiky KGNTTO , , , , , Celkem Pneumatiky KGNTTO , , KUS , , , , KUS , Celkem , Pneumatiky KGNTTO Celkem Pneumatiky KGNTTO Celkem Pneumatiky KGNTTO , , , , , , , , , Celkem , Pneumatiky KGNTTO , KUS , Celkem ,6 43, Pneumatiky KGNTTO Celkem Pneumatiky KGNTTO KUS KGNTTO KUS ,12 Pneumatiky KUS KUS ,12 Celkem KUS , , , , , , , , , Celkem , Pneumatiky KGNTTO , KUS , Celkem ,2 34, Pneumatiky KGNTTO KUS , , , ,

277 2008 Dovoz 4012 Celkem Pneumatiky KGNTTO 2009 Saldo Vývoz Dovoz Saldo Vývoz , , , , , KUS , Celkem , Pneumatiky KGNTTO Celkem Pneumatiky KGNTTO Celkem Pneumatiky KGNTTO Dovoz 4012 Saldo , , , , , , , , , , Pneumatiky KGNTTO , KUS , Celkem , Pneumatiky KGNTTO Celkem Pneumatiky KGNTTO 31, , , , , , , , , , , KUS , , Celkem Pneumatiky KGNTTO Celkem KUS Celkem KUS KUS ,14 KUS , KUS Zdroj:Celní správa České republiky (2011) Pozn. Položka pneumatiky zahrnuje pneumatiky protektorované a použité a také pryžové obruče, vložky apod. 274

278 Obrázek 40 Dovoz a vývoz protektorů, opotřebovaných pneumatik a dalších výrobků z pryže v kilogramech v letech Zdroj: Celní správa České republiky (2011) 9.4 Strategické cíle v oblasti pneumatik a odpadní pryže Krátkodobé cíle (do 1 roku) V tomto časovém horizontu nelze zatím očekávat výraznější změnu; zatím nelze identifikovat žádné posuny v chování trhu v požadovaném směru zvýhodnění druhotných surovin; Střednědobé cíle (25 let) Změnou politiky státu v oblasti druhotných surovin dojde k zásadnímu posunu, a to jak ve spotřebě, tak v rozvoji výroby. V oblasti výroby je to především tím, že na trh vstoupí silné společnosti, které se prosadí inovovanými technologiemi a výrobky; Založit systém a prosadit do zákona podmínky pro založení systému pro zpětný odběr pneumatik Zohledňovat celý životní cyklus v procesu nakládání se zdroji druhotných surovin; Zpracovat opatření a cíle, které budou založeny na důkladné analýze ekologické efektivnosti, nákladech a přínosech různých variant; 275

279 Dlouhodobé cíle (nad 5 let) V tomto horizontu lze očekávat, že dojde k prosazení výrobků z druhotných surovin na trhu a současně i postupnému omezení a možná i zrušení recyklačních poplatků (podobně jako u kovového odpadu užitná hodnota gumového granulátu a energetický obsah gumového tuhého alternativního paliva je již nyní veliká); Z pohledu dlouhodobě udržitelné recyklace je třeba navrhnout praktická opatření k zabezpečení konkurenceschopnosti druhotných surovin ve vztahu k primárním surovinám 9.5 Nástroje regulace Nástroje regulace státu, které je využitelné pro oblast regulace sektoru pneumatik, je možné rozdělit na nástroje: 1. legislativní Zpřísnění dodržování pořadí v nakládání s opotřebenými pneumatikami o materiálové využití o energetické využití o skládkování Aktualizace Plánů odpadového hospodářství především ve vazbě na změnu náhledu na energetické využití odpadu Rozšíření odpovědnosti za vznik odpadu na konečného spotřebitele Zařazení obchodování s výrobky podléhající povinnosti zpětného odběru mezi živnosti koncesované; Zřídit registr povinných osob a vynucovat povinnou registraci; Prohloubit činnost kontrolních orgánů státu; Zjednodušení možnosti sdružování firem k podávání společného ročního hlášení. 2. ekonomické stanovení poplatku pro recyklátory za pneumatiku Dle Zákona č. 185/2001 Sb. musí výrobci zajistit zpětný odběr opotřebovaných pneumatik bezplatně, což způsobuje problémy. Někteří výrobci si účtují poplatek za manipulaci, někteří si započítávají poplatek přímo do kalkulace nákladů na výrobek. Už při jednáních s MŽP a ETRMA bylo toto projednáváno a požadovali jsme od MŽP písemné stanovisko, které by potvrzovalo jejich ústní tvrzení, že si tento poplatek mohou výrobci účtovat (obdobně jako u eletrozařízení apod.). Písemné stanovisko jsme neobdrželi, takže tento poplatek není nikde u výrobců vykazován. Naše stanovisko bylo, že by se tento poplatek v dohodnuté výši, stanovené dle průměrné ceny (obvyklé ceny) na trhu stanovil jednotně pro všechny výrobce na jeden rok a musel by se na daňovém dokladu vykazovat na samostatném řádku a muselo by se o něm účtovat na samostatném účtu, 276

280 protože by prostředky na něm vytvořené mohly být používány jen na krytí nákladů spojených se zpětným sběrem opotřebených pneumatik a na jejich likvidaci. Výhodou tohoto způsobu je, že se bude tento poplatek chovat podobně jako při výběru DPH, takže ho postupně zaplatí každý kupující (právnická osoba) a na konci i konečný uživatel. Veškeré tyto prostředky na samostatném účtu by se zveřejňovaly v rámci ročního hlášení o zpětném odběru opotřebovaných pneumatik na MŽP. Byla by tak zajištěna i kontrola využití těchto prostředků a de facto i tvorba rezervy na likvidaci v následujících letech; jednotná sazba sankce za uložení opotřebených pneumatik na skládku; sankce za neplnění nových povinností definovaných zákonem; 3. ostatní výchova společnosti k ekologickému chování v této oblasti; propagace výrobků vyrobených ze surovin vzniklých při materiálovém využití opotřebovaných pneumatik. 9.6 SWOT analýza Z uvedeného rozboru byl formulován závěr, že: kontrolní mechanizmus povinných osob je nedostatečný; neexistuje seznam povinných osob; 277

281 neexistuje kontrola dovozu opotřebených pneumatik z EU; systém evidence nových nebo částečně opotřebovaných pneumatik prodaných nebo dovezených do ČR je nedokonalý; chybí podpora výrobkům a technologiím s obsahem recykláži z plášťů pneumatik; neexistuje společnost sdruženého plnění s fondem na podporu environmentálních řešení v oblasti pneumatik. 9.7 Datová základna Kvalita datové základny v případě materiálového toku pneumatiky není příliš vysoká, protože nesleduje materiálový tok opotřebených pneumatik dle všech míst jejich vzniku výroba a dovoz pneumatik a jejich uvedení na trh je jen jedním zdrojem, další je dovoz aut, motocyklů, kol a nejrůznějších mechanizmů na kolech a pogumovaných pásech, internetový obchod obcházející povinnost statistického výkaznictví. V únoru letošního roku na semináři pořádaném Gumárenskou skupinou Zlín a Sdružení pro využití pneumatik a odpadní pryže přijalo dohodu o označení recyklované pryže jako druhotné suroviny = GUMA (kovové materiály=šrot, skláři=střep apod.). Věcně by bylo vhodné evidovat a sledovat vyrobené a dovezené pro náš trh pneumatiky odpovědnými osobami dle zákona o zpětném odběru. Již několik let se snažíme prosadit do zákona upravené znění, a to, že je nutné zavést povinnou registraci výrobců a dovozců a stanovit limity zpětného odběru. Zpracovatel by měl být certifikován akreditovanou neziskovou společností. Lze zvážit provázání na odpovědné osoby dle zákona o zpětném odběru. Povinnost vykazovat množství opotřebených pneumatik by měla sledovat společnost podle vzoru využívaného v Evropě spojených v ETRMA (poznámka ETRMA žádné vzory nemá, protože v každé evropské zemi funguje jiný systém zpětného odběru, ale bylo by vhodné s nimi vyvolat další jednání a snažit se najít přijatelnou cestu). Tímto by mělo být učiněno zadost zákonu o zpětném odběru a současně zajistit statistické výkazy jak odpadové, tak i druhotných surovin. 9.8 Shrnutí Ze zpracovaného materiálu vyplývá, že sběr opotřebovaných pneumatik probíhá v ČR živelně, ale poměrně úspěšně. Roční zpětný odběr opotřebovaných pneumatik činí cca 6070%, především díky dobrovolnému dodržování zákona ze strany velkých výrobců na českém trhu. K nastavení jednotné metodiky je nezbytné, aby se MŽP a MPO zasadily o doplnění Zákona č. 185/2001 Sb. o následující legislativní úpravu: a) povinnou registraci výrobců b) stanovení kvót pro zpětný odběr c) nastavení kontrolních mechanismů 278

282 Možným systémovým řešením organizace zpětného odběru opotřebovaných pneumatik a jejich následného zpracování, likvidace a využití pro výrobu dalších výrobků by mohlo být založení tzv. kolektivního systému. V okolních evropských zemích takové modely fungují a bylo by možno je použít i pro ČR. Výhody a nevýhody kolektivního systému jsou popsány v předchozí kapitole 9.3. Současná praxe provádění sběru opotřebovaných pneumatik nebude postupně v budoucnosti dále akceptovatelná, a proto je nezbytné v co nejkratší době připravit legislativní, administrativní i ekonomické změny a nástroje, které umožní státu lépe kontrolovat celkový průběh této činnosti. K tomu je nezbytné: 1. Zásadně změnit politiku státu v oblasti druhotných surovin 2. Založit funkční systém a zavést konkrétní metodiku zpětného odběru opotřebovaných pneumatik, včetně dalšího nakládání s nimi 3. Prosadit přístup orientovaný na kvalitu zpracování ve prospěch hierarchie nakládání s odpady s nutností subvencí ve prospěch odbytu vhodným nastavením ekonomických nástrojů 4. Navrhnout praktická opatření k zabezpečení konkurenceschopnosti druhotných surovin ve vztahu k primárním surovinám 5. Prohloubit a technickoorganizačně zajistit důslednější činnost kontrolních orgánů státu 6. Více se zaměřit na výchovu společnosti k ekologickému chování v této oblasti a zapojit do zpětného odběru pneumatik v maximální míře i obyvatelstvo Závěrem je třeba se zmínit, že problematika zpětného odběru opotřebovaných pneumatik je dlouhodobě projednávána a diskutována v nejširším možném plénu za účasti MŽP i MPO a velkých výrobců obchodujících na českém trhu. Během posledních let došlo k výraznému posunu, především v jednáních s MŽP, v pohledu na uplatňování Zákona 185/2001 Sb. v oblasti zpětného odběru opotřebovaných pneumatik, což se zcela zřetelně projevuje i v reakcích na tento strategický materiál k politice druhotných surovin. Stále existují určité rozpory v náhledu na řešení, spočívající především v rozdílnosti pohledů z teoretického a praktického hlediska, což je zcela obvyklé a pochopitelné a nutné. Za hlavní cíl tohoto materiálu považujeme nastavení mantinelů a pravidel pro další efektivnější provádění zpětného odběru opotřebovaných pneumatik, včetně zajištění provádění a kontroly dalších navazujících kroků, tj. zpracování, likvidace a výroby nových produktů, a maximální podporu odbytu těchto nových výrobků ze strany státu. 279

283 280

284 10 Baterie a akumulátory 10.1 Původ odpadních baterií a akumulátorů a jejich složení Baterie nebo akumulátory jsou zdrojem elektrické energie generované přímou přeměnou chemické energie, které se skládají z jednoho nebo více primárních článků neschopných opětovného nabití nebo z jednoho nebo více sekundárních článků schopných opětovného nabití. Baterie nebo akumulátory se dále dělí podle svého použití do tří základních skupin: přenosné baterie nebo akumulátory (spotřebitelská sféra) průmyslové baterie nebo akumulátory (průmyslová sféra) automobilové baterie nebo akumulátory (automobilový průmysl) Společný celní sazebník ES vyčleňuje pro klasifikaci baterií a akumulátorů dvě skupiny: 8506 galvanické články a baterie a 8507 elektrické akumulátory. Celní sazebník je používán výhradně za účelem vykonávání celní agendy a pro účely systému statistiky obchodu se zbožím mezi Českou republikou a ostatními členskými státy Evropské unie Intrastatu CZ. Tabulka 54 Celní sazebník ES vybraná kategorie baterie a akumulátory Kód TARIC Název zboží Galvanické články a baterie Na bázi oxidu manganičitého Na bázi oxidu rtuťnatého Na bázi oxidu stříbrného Lithiové Zinkovzdušné Ostatní galvanické články a baterie Elektrické akumulátory, včetně separátorů pro ně, též pravoúhlých (včetně čtvercových) Olověné, používané pro startování pístových motorů Ostatní olověné akumulátory Niklokadmiové Nikloželezné Ostatní akumulátory Části a součásti 281

285 zdroj: Celní sazebník (www.celnisprava.cz) (2011) Baterie a akumulátory jsou skupinou výrobků, na které jsou v České republice uplatňovány povinnosti zpětného odběru (viz 31 zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech). Hospodářské subjekty, které uvádějí baterie a akumulátory na trh v ČR (jsou označováni jako výrobci), mají dle 31 e výše citovaného zákona registrační povinnost. Tato povinnost platí od prosince Všichni registrovaní výrobci musí podávat roční zprávy o plnění povinnosti zpětného odběru. Údaje o množství výrobků uváděných na trh v ČR se uvádějí ve struktuře dané příslušnou vyhláškou MŽP. Zpracováním souhrnných údajů z ročních zpráv je pověřena státní organizace CENIA. Tabulka 55 Část formuláře roční zprávy Příloha č. 3 k vyhlášce č. 170/2010 Sb. o bateriích a akumulátorech Skupina 1 : Přenosné baterie nebo akumulátory Elektrochemický typ: Primární články Elektrochemický typ: Sekundární články Alkalické Niklkadmiové Zinkové Niklmetalhydridové Lithiové LiIon/LiPol Knoflíkové Olověné uzavřené Alkalické Skupina 2 : Průmyslové baterie nebo akumulátory Olověné Niklkadmiové Jiné Skupina 3 : Automobilové baterie nebo akumulátory Olověné Niklkadmiové Jiné zdroj: vyhláška č. 170/2010 Sb. o bateriích a akumulátorech Vzhledem k tomu, že všechny baterie a akumulátory jsou konstruovány na principu galvanických článků, tj. na bázi dvojic kovů z různého elektrochemického potenciálu, použité a vyřazené baterie a akumulátory jsou považovány za potenciální kovonosnou druhotnou surovinu. Zpracování použitých a vyřazených baterií a akumulátorů je regulováno legislativou. Směrnice 2006/66/EU a zákon MŽP č. 185/2001 Sb. o odpadech ukládá výrobcům zajistit minimální účinnost procesů materiálového využití: 65 % pro olověné akumulátory, 282

286 75 % pro niklkadmiové akumulátory, 50 % pro ostatní baterie a akumulátory. Evidence nakládání s použitými, vyřazenými, respektive odpadními bateriemi a akumulátory je rozdvojená. Průmyslové baterie a akumulátory a část automobilových akumulátorů jsou považovány za odpady, pro jejich evidenci a klasifikaci je používán katalog odpadů a tyto baterie a akumulátory se dostávají do celostátního systému evidence ISOH. Všechny přenosné baterie a část automobilových akumulátorů podléhají režimu zpětného odběru, je na ně pohlíženo jako na použité výrobky nikoliv odpady, a do režimu odpadů se dostávají až v okamžiku jejich předání osobám oprávněným k nakládání s odpady. Údaje o jejich sběru a recyklaci jsou získávány z jednotlivých ročních zpráv výrobců, jsou zpracovávány organizací CENIA, se zveřejňováním souhrnných zpráv jsou dlouhodobě problémy. Tabulka 56 Katalog odpadů vybraná kategorie baterie a akumulátory Kód Název odpadu Baterie a akumulátory * Olověné akumulátory * Niklkadmiové baterie a akumulátory * Baterie obsahující rtuť Alkalické baterie (kromě baterií uvedených pod číslem ) Jiné baterie a akumulátory * Odděleně soustřeďované elektrolyty z baterií a akumulátorů * Baterie a akumulátory, zařazené pod čísly , nebo pod číslem a netříděné baterie a akumulátory obsahující tyto baterie Baterie a akumulátory neuvedené pod číslem zdroj: Katalog odpadů dle přílohy č. 1 vyhlášky MŽP č. 381/2001 Sb. vybrané kategorie Jak vyplývá ze zákonné klasifikace baterií a akumulátorů, jejich výskyt lze rozčlenit do tří základních oblastí: Vyřazené automobilové akumulátory se nejvíce vyskytují v autoservisech a autoopravnách, v prodejnách autobaterií a výkupnách druhotných surovin. Vyřazené průmyslové baterie a akumulátory se nejvíce vyskytují u jejich uživatelů (dopravní depa, opravny, banky, nemocnice, logistické parky a taktéž ve výkupnách druhotných surovin. Vyřazené přenosné baterie a akumulátory jsou shromažďovány na místech zpětného odběru (prodejny elektro, hypermarkety, zpracovatelé použitých elektrozařízení, školy). 283

287 Obrázek 41 Roční prodej baterií a akumulátorů v ČR zdroj: ECOBAT (2011) Na trh v České republice se každoročně uvádí přibližně tun baterií a akumulátorů. Nejvíce jsou zastoupeny automobilové akumulátory, které tvoří více než 85 % z celé komodity, následují přenosné baterie a akumulátory (cca 10 %) Proces zpracování baterií a akumulátorů Sběr použitých baterií a akumulátorů Sběr použitých baterií a akumulátorů v České republice lze rozdělit do tří základních oblastí, a to podle toho, kdo tento sběr organizuje. a. Obchodníci s druhotnými surovinami a odpady Jedná se o firmy, které se zaměřují na výkup odpadů a odpadních surovin s dlouhodobě pozitivní hodnotou. Patří sem zejména výkupny kovových odpadů a kovošroty. Tyto firmy vykupují od fyzických i právnických osob kovové odpady a tyto odpady po nashromáždění logisticky významných dávek a po drobných úpravách odprodávají konečným zpracovatelům. V rámci popisované komodity se jedná v drtivé většině o olověné akumulátory automobilové, staniční, trakční a tzv. UPS akumulátory. Výjimečně se v nabídce kovošrotů vyskytuje i výkup NiCd průmyslových akumulátorů. V případě výkupu druhotných kovonosných surovin nelze mluvit o žádném systému, jedná se o čistě tržní mechanismy, které určují počet zainteresovaných subjektů, množství vykupovaných akumulátorů a podobně. Určitým jednotícím prvkem je dlouhodobá příznivá obchodní politika 284

288 konečného zpracovatele olověných akumulátorů společnosti Kovohutě Příbram, nástupnická a.s., která tímto způsobem zajišťuje dostatečné množství výrobní suroviny pro svoji šachetní pec. b. Odpadářské firmy Tato skupina podnikatelských subjektů se liší od výše uvedené skupiny tím, že sběr a následnou recyklaci či odstranění odpadů nabízejí obcím a firmám jako placenou službu, odpadářské firmy jsou tedy zaměřeny spíše na odpady s negativní hodnotou. Z toho důvodu a z důvodu existence institutu zpětných odběrů se odpadářské firmy zabývají sběrem baterií pouze jako doplňkovou činností s cílem komplexnosti poskytovaných služeb. c. Města a obce (v rámci komunálních systémů pro nakládání s odpady) Vyřazené baterie ani akumulátory nepředstavují významnou složku komunálních odpadů, nicméně města a obce sbírají tuto komoditu na základě své povinnosti zajistit pro svoje občany místa pro odkládání nebezpečných odpadů, kam baterie a akumulátory vyřazované občany jistě patří. Řada měst a obcí v České republice se nad rámec svých povinností zapojila do systému zpětného odběru přenosných baterií organizace ECOBAT a poskytuje svoje sběrné dvory a nasmlouvané mobilní sběrny jak místa zpětného odběru. ECOBAT v roce 2010 provozoval ve spolupráci s městy a obcemi míst zpětného odběru, z kterých získal pouze 75 tun použitých přenosných baterií. Množství odevzdaných autobaterií na sběrných dvorech v posledních 5 letech významně pokleslo díky vzrůstající výkupní ceně této odpadové komodity. d. Výrobci (v rámci zpětných odběrů a oddělených sběrů) Tyto aktivity jsou vynuceny 31 zákona o odpadech, který ukládá odpovědnost za sběr baterií a akumulátorů subjektům uvádějícím výše zmíněné výrobky na český trh. Pro zpětný odběr přenosných baterií a akumulátorů existují v ČR dvě organizace ECOBAT s.r.o. a REMA Battery, s.r.o., do kterých je zapojeno celkem 819 výrobců. Do oficiálního seznamu Výrobců při Ministerstvu životního prostředí se zaregistrovalo 16 výrobců průmyslových baterií a akumulátorů a 67 výrobců automobilových akumulátorů. Z toho 20 výrobců organizuje zpětný odběr autobaterií solidárním způsobem v rámci systému organizovaném firmou GREEN Solution s.r.o. Ostatní výrobci řeší zpětný odběr a oddělený sběr individuálním způsobem, část z nich potom prostřednictvím smluvního zajištění zpětného odběru Kovohutěmi Příbram nástupnická, a.s. Množství zpětně odebraných přenosných baterií a akumulátorů V roce 2010 zajistil kolektivní systému ECOBAT zpětný odběr celkem 458 tun přenosných baterií a akumulátorů. Účinnost zpětného odběru tak dosáhla 15,6 %. V porovnání s rokem 2006 došlo k nárůstu o 149 % a na jednoho obyvatele bylo průměrně odebráno 44 g přenosných baterií. Informace o zpětném odběru kolektivního systému REMA Battery nejsou k dispozici a údaje 285

289 z celostátního informačního systému ISOH nejsou použitelné vzhledem k významným chybám při zatřídění sebraných baterií dle katalogu odpadů. Obrázek 42 Množství zpětně odebraných přenosných baterií a akumulátorů v rámci KS ECOBAT zdroj: ECOBAT (2011) Množství zpětně odebraných a odděleně sebraných olověných akumulátorů V roce 2010 zajistila společnost Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. recyklaci 25 tis. tun sebraných akumulátorů s obsahem olova. Účinnost sběru olověných akumulátorů tak dosáhla stejně jako v předchozích letech více než 95 %. Oproti roku 2006 došlo k nárůstu o 19 % a na jednoho obyvatele bylo sebráno 2,43 kg. Z celkového množství Pb akumulátorů tvořily přenosné akumulátory 1,3 % a průmyslové trakční akumulátory 5,7 %, výrazně tedy převažovaly autobaterie. 286

290 Obrázek 43 Množství zpětně odebraných a odděleně sebraných olověných akumulátorů společností Kovohutě Příbram nástupnická a.s. zdroj: Kovohutě Příbram, nástupnická a.s. (2011) Množství odděleně sebraných niklkadmiových akumulátorů V roce 2009 bylo dle údajů ISOH předáno ke zpracování a recyklaci celkem tun NiCd akumulátorů. V porovnání s rokem 2006 došlo k mírnému nárůstu (o 7,7 %). Účinnost odděleného sběru dlouhodobě převyšuje 100 %, což prakticky znamená, že množství NiCd akumulátorů vyřazovaných z provozu každoročně výrazně převyšuje množství těchto akumulátorů uváděných na trh v ČR. Úprava, zpracování a opětovné využití baterií a akumulátorů Vyřazené baterie a akumulátory jsou zdrojem celé řady kovonosných sloučenin. Jedná se zejména o následující kovy: zinkochloridové a alkalické baterie zinek, železo, mangan, automobilové akumulátory olovo, trakční a staniční průmyslové akumulátory olovo, nikl, kadmium, přenosné akumulátory kobalt, lithium, nikl, měď. Získávání výše uvedených kovů ale i plastů a jejich následný prodej je jedním z motivů recyklace baterií a akumulátorů. Neméně významné jsou však environmentálnělegislativní důvody. Skládkování a spalování baterií a akumulátorů je v Evropské unii od zakázáno a od je nutno počítat i s tím, že recyklační procesy musí dosáhnout přesně definovaných minimálních účinností (Pb akumulátory 65 %, NiCd akumulátory 75 %, ostatní baterie a akumulátory 50 %). 287

291 Kvalitní recyklace je tak jediným legálním řešením pro nakládání s bateriemi a akumulátory na konci jejich životního cyklu. V Evropě existuje řada recyklačních procesů pro zpracování odpadních baterií a akumulátorů, které mohou být v zásadě rozděleny na pyrometalurgické a hydrometalurgické technologie. Pyrometalurgické procesy jsou zaměřeny primárně na vysoký stupeň získání kovů za vysokých teplot, ale často s omezenou selektivitou procesu. Hydrometalurgické procesy upřednostňují selektivní získávání prvků a sloučenin za nízkých teplot (loužení, srážení), ale celkově jsou pomalejší. Některé technologie kombinují termické i chemické procesy a často obsahují stupně předúpravy (pyrolýza nebo mechanickofyzikální úprava drcení a separace). Kromě speciálních technologií zaměřených výhradně na recyklaci baterií jsou často odpadní baterie přidávány do velkokapacitních, zejména metalurgických procesů, jejichž cílem je získávání zinku, kobaltu či niklu z nejrůznějších druhů odpadů. Tento postup je považován za velmi ekonomický. a. Recyklace olověných akumulátorů Samostatnou a největší skupinu recyklovaných baterií představují olověné akumulátory. Recyklací olověných akumulátorů a dalších odpadů každoročně pokrýváme více než 55 % z celosvětové spotřeby tohoto barevného kovu. Více než 80 % olova je používáno právě na výrobu olověných akumulátorů. Tabulka 57 Světová spotřeba a produkce olova (v tis.tunách/rok) spotřeba Pb výroba Pb těžba Pb recyklace Pb zdroj: International Lead and Zinc Study Group (www.ilzsg.com) (2011) Recyklace olověných baterií je výhodná pro průmysl i společnost, zejména v oblastech energetických úspor, omezování uhlíkových emisí, úspor primárních surovin a v neposlední řadě úspor finančních nákladů. Recyklace olověných akumulátorů vyžaduje pouze 1/3 energie ve srovnání se získáváním olova z primárních surovin. Olovo je díky recyklaci olověných akumulátorů jedním z nejlépe recyklovatelných materiálů v současnosti. Základem všech známých recyklačních procesů jsou pyrometalurgické postupy. Modernější technologie však dokáže zpracovat a využít všechny konstrukční složky akumulátorů. 288

292 b. Plastové obaly a plastové separátory Jsou zpravidla konstruovány na bázi polypropylenu či polyetylenu. Moderní technologie separují tyto plastové složky od olova a kyseliny. Na regranulačních linkách jsou tyto plastové komponenty přetvářeny na homogenní plastové pelety, dále využívané pro výrobu nových bateriových obalů. U starších technologií nedochází k materiálovému využití plastových složek, ale tyto jsou využívány jako doplňkový energetický zdroj v rámci recyklačního procesu. c. Olovo Elektrodové mřížky, oxidy olova a další olověné součástky jsou společně termicky zpracovávány v tavících pecích. Z těchto pecí je rozžhavené olovo vyléváno do licích forem. Po odstranění strusky z povrchu ještě žhavého olova dochází k ochlazení olověné masy a tvorbě dále zpracovatelných olověných ingotů. d. Elektrolyt Zpravidla je tvořen 19% roztokem kyseliny sírové (H2SO4). V recyklačních závodech je odpadní kyselina neutralizována a dále upravována tak, aby odpadní v o d y vyhověly místním environmentálním standardům. V některých případech jsou součástí recyklačních technologií postupy vedoucí k výrobě síranu sodného, který je dále využitelný pro výrobu detergentů, jako přísada do krmiv nebo ve sklářském či textilním průmyslu. Obrázek 44 Průřez olověným akumulátorem zdroj: ECOBAT (2011) Většina provozovatelů recyklačních závodů pro olověné akumulátory je sdružena v asociaci ILA (International Lead Association), která v současné době registruje 34 členů včetně české společnosti Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. či slovenské firmy Mach Trade. 289

293 e. Recyklace ostatních baterií a akumulátorů S rozvojem sběru přenosných baterií v Evropě od začátku 90tých let sledujeme nárůst recyklačních kapacit pro zpracování primárních zinkouhlíkových, zinkochloridových a alkalických baterií. První zařízení na recyklaci spotřebitelských baterií bylo uvedeno do provozu ve švýcarském Wimisu společností Batrec Industrie AG v roce Zařízení využívá patentu japonské firmy Sumitomo na termické zpracování baterií a jiných nebezpečných odpadů, součástí technologie je i destilační jednotka pro zachycení a využití rtuti obsažené v některých starších typech baterií. V současné době největším provozovaným zařízením pro spotřebitelské přenosné baterie je recyklační závod společnosti AFE Valdi ve Feurs (Francie), který zpracoval více než tun alkalických a zinkových baterií v roce Baterie jsou dávkovány do elektrické obloukové pece, kde jsou taveny za vysokých teplot s ostatními odpady podobného složení. Výsledkem recyklačního procesu je železomanganová slitina, manganosilikátová struska a práškový oxid zinečnatý, který je dále upravován ve Waeltzových pecích externími odběrateli. Účinnost tohoto pyrometalurgického recyklačního procesu dosahuje 68 %. Kromě výše uvedených pyrometalurgických technologií se v Evropě používají i hydrometalurgické procesy. Prvotní hydrometalurgické procesy byly zaměřeny na zpracování směsi sebraných baterií s různým chemismem. To vyžadovalo aplikaci několikastupňové technologie k odstranění řady nečistot a příměsí. Navíc se chemické složení baterií stále měnilo, což vyžadovalo intenzivní analytické sledování vstupů, procesu i výstupů. Výsledkem byly nepřiměřeně vysoké náklady na recyklaci baterií tímto způsobem. Všechny stávající technologie počítají předúpravou zpracovávaných baterií drcením a fyzikální separací jednotlivých frakcí. Obecné schéma hydrometalurgického recyklačního postupu je vyjádřeno na následujícím obrázku. 290

294 Obrázek 45 Obecné schéma hydrometalurgického zpracování přenosných baterií Zdroj: Kratochvílová (2010) Hydrometalurgické postupy jsou komerčně používány v následujících zařízeních: Erachem Comilog (Tertre, Belgie), Eurodieuze Industrie (Dieuze, Francie), Recupyl (Domene, Francie), Revatech (Engis, Belgie), Pilagest (El Pont de Vilomara i Rocafort, Španělsko), Zimaval (Francie). Recyklací niklkadmiových akumulátorů se zabývají v Evropě pouze 3 recyklační závody: společnost SNAM Floridienne (Viviez, Francie), Accurec Recycling GmbH (Mulheim un der Ruhr, Německo) a SAFT (Švédsko). Tyto pyrometalurgické technologie využívají nižšího bodu tání kadmia, které pak zachycují ze vznikajících plynů destilací. Další využitelnou frakcí je niklželeznatý šrot. Společnost Accurec zpracovává v elektrické obloukové peci i niklmetalhydridové baterie. Výslednými produkty jsou niklkobaltová slitina a loužencový koncentrát prvků vzácných zemin. Recyklační závod Batrec ve Wimisu (Švýcarsko) kromě běžných přenosných baterií vybudoval kapacity pro bezpečné zpracování 200 tun lithiových (Li) baterií ročně. Technologie umí zpracovat primární Li baterie (používané nejčastěji pro vojenské účely a zabezpečovací systémy), ale i lithiové 291

295 akumulátory. Základem technologického postupu je drcení baterií ve speciální ochranné atmosféře, uvolňované lithium je neutralizováno. Konečnými produkty jsou poniklovaná ocel, burelový prach, plasty, kobalt (v případě úpravy Li iontových akumulátorů). Obrázek 46 Schéma recyklačního procesu BATREC pro lithiové baterie zdroj: Sborník přednášek konference IBRC Interlaken 2006 f. Recyklace baterií a akumulátorů v České republice Pro zajištění recyklace baterií a akumulátorů v současné době potřebuje Česká republika zpracovatelské kapacity na úrovni tis. tun olověných akumulátorů, tun NiCd akumulátorů a 400 tun přenosných baterií s obsahem Zn. Roční výskyt ostatních chemických typů baterií je na úrovni desítek tun ročně (niklmetalhydridové, lithiumiontové akumulátory) nebo pouze jednotlivých tun (primární lithiové baterie, knoflíkové baterie s obsahem rtuti). Tento fakt limituje rozvoj a provozování zpracovatelských technologií v České republice. S výjimkou recyklace olověných akumulátorů musí provozovatelé recyklačních technologií zpracovávat ve svých zařízeních více druhů odpadů podobného chemického složení nebo musí zajistit přísun odpadních baterií ze zahraničí. 292

296 Technologie zpracování baterií a akumulátorů 1. Technologie zpracování přenosných baterií s obsahem zinku (Kovohutě Příbram nástupnická, a.s.) Technologie zpracování přenosných baterií s obsahem zinku se skládá ze dvou na sobě nezávislých částí: mechanické zpracování zinkových přenosných baterií, hydrometalurgická technologie. Přenosné baterie obsahují zinek v elektrodové hmotě a v obalu. Pro efektivní využití zinku je nejprve nutná dezintegrace baterií drcením a následná separace jednotlivých frakcí. K tomuto účelu byla sestavená pilotní prototypová linka tvořená soustavou drtících, transportních a separačních zařízení. Baterie jsou dopravovány do kladivového drtiče pomocí pásového dopravníku. V kladivovém drtiči je materiál rozbíjen údery kladiv, rozdroben propadá zařízením dolů pod těleso drtiče, kde je shromažďován v zásobníku. Ze zásobníku je drť vynášena pomocí šroubového dopravníku na pásový dopravník a přes separátor železa na vibrační síto, kde se oddělí podsítný podíl elektrodová hmota od zbytku. Celý systém je odsáván a zachycené úlety jsou jímány do bigbagu ve formě jemného prachu, který je poté zpracován spolu s elektrodovou hmotou. Drcením přenosných baterií jsou získány kromě elektrodové hmoty s obsahem zinku (63 % z původní hmotnosti baterie) i železo (25 %), kusový zinek (4 %) a směs plastů a papíru (8 %). Všechny tyto vedlejší produkty lze v Kovohutích Příbram využít. Železo jako náhrada za špony v pyrometalurgických procesech výroby surového olova. Kovový zinek je zpracováván technologií destilační pece a následně využít v rafinačních procesech surového olova. Směs plastů a papíru je vhodným redukčním činidlem pro tavné procesy v krátkých bubnových pecích při zpracování druhotných surovin s obsahem olova a dalších neželezných kovů. Pro zpracování elektrodové hmoty byla vyvinuta technologie loužení zinku odpadní kyselinou sírovou z vyřazených olověných akumulátorů. Principem technologie je převedení zinku do síranového roztoku a následné vysrážení zinku ve formě uhličitanové sloučeniny pro komerční využití. Vzhledem k polykomponentnímu složení elektrodové hmoty přecházejí do výluhu i nečistoty a je tedy nutné provést rafinaci výluhu za účelem jejich odstranění. Cementačním srážením zinkem se z výluhu odstraní měď, kadmium a nikl. Následné oxidační srážení chlornanem sodným slouží k odstranění manganu. Na závěr je realizováno uhličitanem sodným převedení zinku ze síranového roztoku na uhličitanovou sraženinu. Konečným a komerčně využitelným výstupem z technologie je zásaditý uhličitan zinečnatý, který se získá tlakovým odfiltrováním matečného roztoku. Obsahuje ZnCO3.Zn(OH)2, Zn4CO3(OH)6.H2O 293

297 a Zn5CO3(OH)6. Zásaditý uhličitan zinečnatý lze využít i jako meziprodukt pro výrobu elektrolytického zinku nebo pro přípravu oxidu zinečnatého. Kromě odpadních roztoků vznikají vedlejší produkty. Odpadní roztoky jsou zpracovány v technologii odparného chlazení šachtové pece, louženec se vrací zpět do recyklačního procesu. Cementační sraženinu lze prodat jako odpad k využití po nashromáždění dostatečného množství. Projekt byl řešen s finanční podporou MPO ČR, Projekt Ev. č. FI IM 5/143, byl odzkoušen na pilotním zařízení do konce roku Realizace provozního zařízení na loužení bude dokončena do Technologie zpracování olověných akumulátorů (Kovohutě Příbram nástupnická, a.s.) Vyřazené olověné akumulátory jsou rozbity pádem na zem v zajištěném prostoru pro zbavení kyseliny, která je jímána do tanků a zpracovávána neutralizací. Poté jsou tříděny na lince pro separaci polypropylenu. Získaný polypropylen je prodáván na další využití. Jednotlivé frakce z třídění (desky z baterií, pasta) jsou míchány s ostatními komponenty pro přípravu vsázky do šachetní pece. Oxidy olova, zůstatky a kaly, výrobní odpady z výroby akumulátorů a staré metalické olovo ze sběru: vratná struska, vápenec, kovové železo, oxidy železa. Hoření koksu ve vsázce způsobuje tavení a redukci olova, které plynule vytéká z pece. Ve vsázce obsažená síra je v šachtové peci redukována, vázána na přidávané železo a ve formě sulfidické strusky (kamínku) je odpichována z pece periodicky. Po ztuhnutí je kamínek tvořící samostatnou fázi od strusky mechanicky oddělen a uložen. Je využitelný pro výrobu kyseliny sírové v huti vyrábějící olovo z rud. Silikátová struska je v převážné míře zpět vracena se vsázkou do šachtové pece jako repetiční, pouze malý přebytek je skládkován, nebo využíván jako stavební materiál na skládkách. Plyny odcházející z pece dohořívají v dohořívací komoře a jsou po rychlém zchlazení hygienickými plyny filtrovány v pytlovém filtru INTENSIVE. Úlety obsahující oxidy, chloridy a sírany olova jsou louženy alkalickým roztokem a po zbavení chloru jsou zpět taveny v šachtové peci, kde je zpětně získáno obsažené olovo. Produktem celého procesu je tzv. surové olovo, které je dále zpracováváno v rafinaci. Výrobkem je potom měkké olovo 99,97% Pb min. nebo slitiny olova dle jeho dalšího použití. 3. Technologie zpracování přenosných akumulátorů (SAFINA a.s.) Skupina firem VITARO, spol. s r.o., SAFINA, a.s. a Chemoprojekt, a.s. v rámci projektu recyklace vyřazených elektrozařízení vyvinula v roce 2004 vlastní technologický design pro zpracování LiIon, NiMH, případně NiCd přenosných akumulátorů, který splňuje nejpřísnější kritéria z hlediska stupně 294

298 materiálového využití, emisních limitů a obsahu kadmia (případně i rtuti) ve zpracované šarži přenosných akumulátorů. Dne byla dokončena výstavba a byla uvedena do provozu plasmová tavírna v rámci realizace projektu PlasmaEnvi. Projekt byl spolufinancován Evropským fondem pro regionální rozvoj a Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR. Na rozdíl od olověných baterií mohou ostatní typy využít díky své několikanásobně menší hmotnosti na jednotku vyprodukované energie k odstranění organických látek, kadmia a případně i rtuti uzavřené aparatury. Výhodou těchto zařízení je, že recyklovaná vsázka se zpracovává v kontrolované inertní atmosféře za sníženého tlaku. Tyto skutečnosti pak vedou k nízké spotřebě energie, protože všechny potřebné reakce za sníženého tlaku vyžadují nižší teplotu a také k tomu, že nevznikají (nízká teplota, inertní prostředí) nebezpečné dioxiny nebo dibenzofurany, furfuraly a případně i PCB, pokud by jako plast bylo přítomno PVC (např. z bužírek kabelů). Technologie pracuje na principu, kdy Při ohřevu baterií s obsahem organických látek, kadmia nebo rtuti dochází za sníženého tlaku a v inertní atmosféře nejprve k depolymerizaci a karbonizaci plastů a organických látek, které jsou odlučovány z reaktoru ve formě par. Tyto páry ve směsi s vodou pocházející z elektrolytu, jsou kondenzovány, přičemž vzniká směs alifatických a aromatických uhlovodíků, které mohou být díky téměř nulovému obsahu síry využity v petrochemickém průmyslu. Nekondenzovatelné uhlovodíky se nastřikují přes uzavírací sifon a vývěvu do plynového nebo naftového hořáku, jehož spaliny vedou do oxidační komory. Alkalické a redukční prostředí v reaktoru způsobí redukci hydroxyoxidů kadmia a niklu do kovového stavu. Po ukončení depolymerace se teplota v reaktoru zvýší tak, aby došlo k oddestilování kadmia, které se jímá v kondenzátoru vyhřívaném na teplotu C. Teplotní režim je určen stupněm dosaženého vakua a doba destilace je závislá na rozdílu teplot mezi aktuálním bodem varu kadmia a provozní teplotou. Výpalek již bez obsahu Cd (obsah kadmia ve výpalku se pohybuje na úrovni 10 ppm) se magnetiky rozdruží, přičemž magnetická frakce s obsahem NiFe je vlastním produktem. Měď nebo mosaz z nemagnetické frakce je oddělena na fluidním splavu. 4. Technologie zpracování knoflíkových baterií s obsahem rtuti (Recyklace EKOVUK, spol. s r.o.) Soubor zařízení Recyklační stanice umožňuje zpracovat ročně v jednosměnném provozu cca 1000 tun odpadu s obsahem rtuti. Hlavní podíl odpadu zpracovaného v RS tvoří vyhořelé výbojové světelné zdroje s obsahem rtuti. Mezi další zdroje odpadů s obsahem rtuti patří i knoflíkové baterie. Termické zneškodnění odpadu s obsahem rtuti je prováděno kontinuálním způsobem v elektrické rotační peci. Rtuť a další těkavé škodliviny jsou převedeny do plynné formy a odstraněny z odpadu. Přítomné organické látky se rozkládají oxidací za vysoké teploty na oxid uhličitý a vodu v dopalovací komoře, umístěné za rotační pecí. Z odplynů termického procesu se ochlazením získá kovová rtuť. Zbytky rtuti se zachytí na adsorbérech, naplněných speciálně upraveným aktivním uhlím. Po vyčerpání kapacity je náplň termicky zpracována v rotační peci. Před zpracováním směsi knoflíkových baterií se odstraní síťováním na vhodném sítě podíl s převažujícím obsahem lithiových článků, při jejichž rozkladu vzniká vodík a hrozí nebezpečí výbuchu. 295

299 Do pece je umístěna speciální vestavba, která zabraňuje zkrácení doby reakce pro část odpadu. Demerkurizace se provádí při reakční teplotě 700 stupňů Celsia a době zdržení 120 min. Následují technologické operace chlazení pražence a čištění odplynů. Demerkurizovaný produkt pražení knoflíkových baterií je odvážen k dalšímu využití jako zdroj pro výrobu drahých kovů. Získaná rtuť je využívána jako druhotná surovina. Výroba a finální produkce Z pohledu celosvětové globalizace výrobního průmyslu zastávala Česká republika do nedávné doby významné místo na mapě výrobců baterií a akumulátorů, neboť se na našem území nacházely tři významné výrobní závody. Tyto závody jsou nebo byly začleněny do nadnárodních obchodních společností, které se rozhodly využít technologický a personální potenciál, kterým stále ČR disponuje na vysoké úrovni. a. AKUMA, a.s. (Mladá Boleslav), Výrobce nejprodávanější značky autobaterií na českém trhu, pokrýval do roku 2010 téměř 95 % českého trhu v dodávkách autobaterií pro první vybavení automobilů. Značka AKUMA byla spojena s nadnárodním koncernem FIAMM, světovou jedničkou ve výrobě houkaček, třetím největším výrobcem průmyslových baterií v Evropě a významným producentem startovacích baterií a autoantén. Výrobní program značky AKUMA tvořily nejen startovací baterie do osobních i nákladních automobilů. Dalším úspěšným produktem nesoucím značku AKUMA byly průmyslové baterie staniční a trakční, jejichž význam v průmyslových aplikacích je srovnatelný s nepostradatelností startovacích baterií v automobilech. b. Autobaterie Prodej, spol. s r. o. (Česká Lípa), Společnost AUTOBATERIE Prodej, spol. s r.o. patří ke skupině Johnson Controls Inc. (USA), jednomu z vedoucích podniků pro vnitřní vybavení automobilů a nejvýznamnějších výrobců autobaterií na světě. Společnost vyrábí v České Lípě startovací akumulátory značky VARTA ve 3 výrobních liniích, malé trakční a motocyklové baterie s celkovou produkcí přibližně 4 miliónu kusů ročně. Na český trh pak uvede okolo 8 milionu kusů. Společnost Johnson Controls je v současné době již největším výrobcem autobaterií v Evropě i na celém světě. c. Saft Ferak a.s. (Raškovice), Akciová společnost Saft Ferak a.s. byla založena v roce 1995 jako výsledek spojení firmy FERAK, známého českého výrobce niklkadmiových akumulátorů, a francouzské společnosti Saft, dominantního světového výrobce průmyslových alkalických baterií. SAFT FERAK a.s. má však více než padesátileté zkušenosti s návrhem, vývojem, výrobou a aplikací článků a baterií s kapsovými elektrodami. Dnes vyráběné vysoce kvalitní niklkadmiové baterie Ferak se používají v široké škále železničních a průmyslových aplikací, kde je vyžadována spolehlivost a nízké náklady životního cyklu. 296

300 Identifikace nakládání s nevyužitými materiály Nevyužité materiály mohou při sběru a recyklaci odpadních baterií vznikat dvěma způsoby: Odpadní baterie se nedostanou do sběrného systému a skončí v směsném komunálním odpadu Při recyklaci baterií nedochází k stoprocentnímu materiálovému využití, část z celkové hmotnosti recyklovaných baterií je využita energeticky, případně skládkována. Olověné akumulátory a autobaterie Nedochází k žádným ztrátám při jejich sběru, v letech je každoročně sebráno a zrecyklováno více olověných akumulátorů než je uváděno na trh v České republice. Jiná situace je při jejich recyklaci. Technologie provozovaná Kovohutěmi Příbram dosahuje materiálového využití na úrovni 65,5 %. Tato míra materiálového využití mírně přesahuje limit požadovaný Směrnicí 2006/66/EU. Největší podíl z nevyužitých materiálů tvořily polyetylenové schránky (obaly) autobaterií, které byly energeticky využity při metalurgickém procesu, v současné době jsou však využívány i materiálově. Přenosné baterie a akumulátory Úroveň sběru dosáhla v roce 2010 v České republice necelých 16 % z množství přenosných baterií uvedených na trh. Podle dat holandského kolektivního systému je třeba počítat s tzv. efektem hromadění baterií v domácnostech, podíl hromadění v domácnostech činí přibližně 30 %. Z těchto údajů lze odvodit, že v roce 2010 zůstalo nesebráno 54 % přenosných baterií, které skončily ve směsném komunálním odpadu. Podle zkušeností kolektivního systému ECOBAT je poměrně vysoká míra sběru u přenosných akumulátorů, takže k největším ztrátám dochází u zinkochloridových a alkalických baterií. Celkové množství nevyužitých a nesprávně likvidovaných přenosných baterií lze odhadnout na tun. Došlo tak ke ztrátě cca 400 tun zinku a 550 tun manganu, množství ostatních nevyužitých materiálů je v řádu jednotlivých tun. V případě recyklace zinkových a alkalických baterií se prozatím (červen 2011) v ČR dosahuje míry využití kolem 35 %. Klíčové je využití podsítné elektrodové směsi, která obsahuje elektrolytický zinek a mangan obsažený v burelu. Pokud by nebyl úspěšně zvládnutý stupeň hydrometalurgického zpracování podsítné frakce, docházelo by ročně ke ztrátě cca 50 tun zinku a 80 tun manganu Obchodování s odpadními bateriemi a akumulátory Odbyt Z obchodního hlediska stojí odpadní baterie a akumulátory na rozmezí dobře obchodovatelné druhotné suroviny a vzniklého odpadu, který je nutné dle Směrnice 2006/66/EU materiálově využívat. K dobře obchodovatelným druhotným surovinám patří vesměs všechny chemické typy 297

301 akumulátorů. K materiálově využívaným odpadům můžeme naopak řadit všechny primární baterie (s výjimkou stříbrooxidových knoflíkových článků, které jsou taktéž velmi dobře obchodovatelné). Odbyt odpadních baterií a akumulátorů lze rozdělit podle charakteru jejich odběratele: Odbyt ve výrobním závodě Odbyt v zušlechťovacím závodě Odbyt u zpracovatele odpadů Odbyt ve výrobním závodě Typickým příkladem je odbyt všech olověných akumulátorů. V České republice je jediným odběratelem společnost Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. Odpadní olověné akumulátory jsou tímto odběratelem vykupovány a bez jakékoliv předúpravy využity ve výrobním procesu. Finálním produktem je surové olovo či některé výrobky na bázi olova (pájky, střelecké broky apod.). Odbytový řetězec je velmi jednoduchý a dá se charakterizovat heslem ze sběru přímo do výroby. Odbyt olověných akumulátorů je velmi otevřený, přístupný širokému okruhu dodavatelů svozových/ odpadářským firmám, kovošrotům, sběrnám druhotných surovin, občanům. Odbyt v zušlechťovacím závodě Příkladem mohou být niklkadmiové, niklmetalhydridové, lithiumiontové či lithiumpolymerové akumulátory nebo primární knoflíkové články na bázi oxidu stříbrného. Tyto baterie po ukončení svojí životnosti nemohou být přímo použity jako druhotná surovina do výrobních procesů. Je nutné jejich materiálové zhodnocení, zušlechtění, které je založeno na technologické koncentraci užitných kovových složek. Příkladem tuzemských zušlechťovacích odběratelů jsou firmy RECYKLACE EKOVUK, a.s. z Panenských Břežan (nabízí odběr knoflíkových článků s obsahem stříbra) a NIMETAL, spol. s r.o. z Turska (odebírá průmyslové akumulátory zejména niklkadmiové a provádí ruční demontáž a třídění získaných Ni a Cd elektrod). Odbytový řetězec lze charakterizovat: Odbyt je tedy částečně omezený na tyto dva zpracovatele, případně několik dalších zprostředkovatelů. Odbyt u zpracovatele odpadů Příkladem jsou primární zinkouhlíkové/zinkochloridové a alkalické baterie. Pro tyto typy baterií dosud v České republice neexistují zpracovatelské závody. Jejich výskyt je rozptýlený po velmi malých dávkách na území celé ČR a v okamžiku jejich nashromáždění nejsou odbytovatelné, obsahují příměsi jiných chemických typů baterií. Přirozeným řešením by bylo jejich odstranění spalováním či skládkováním, to je však od roku 2010 v české republice zakázáno. Jedinými odběrateli těchto baterií jsou kolektivní systémy (ECOBAT a REMA Battery), které zajišťují materiálové využití těchto baterií na základě zákonem uložené povinnosti. Následné zpracování (zušlechtění) probíhá v zahraničí a je zpravidla vícestupňové. Kupříkladu jedním z výstupů recyklačního závodu VALDI ve Francii je prachový koncentrát práškového oxidu zinečnatého, který je dále prodáván provozovatelům Waeltzových pecí. Až v těchto zařízeních je vyráběn kovový zinek. 298

302 Ceny a jejich vývoj Z hlediska ceny tvoří odpadní baterie a akumulátory velmi heterogenní komoditní skupinu, kde se setkáváme s poměrně vysokými výkupními cenami, ale i relativně vysokými poplatky za recyklaci, kterou platí dodavatelé odpadních baterií zpracovatelům. Pro ilustraci dodáváme přehled tržních cen na území ČR z června 2011 Tabulka 58 Přehled tržních cen na území ČR z června 2011 komodita Kč/tuna EUR/tuna Odběratel Pb autobaterie , Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. Pb přenosné baterie , Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. NiCd průmyslové akumulátory , NIMETAL spol. s r.o. ZnC/Alk přenosné baterie 300, AFE VALDI NiMH přenosné akumulátory , Umicore (Belgie) NiCd přenosné akumulátory +900, SNAM Floridienne LiIon přenosné akumulátory +350, Umicore (Belgie) Recyklace EKOVUK Směs knoflíkových článků s obsahem Ag ,zdroj: ECOBAT (2011) Vývoj cen za zpracování ZnC/alkalických baterií V letech 2006 a 2007 byly sebrané zinkové a alkalické baterie vyváženy k recyklaci do společnosti Fernwärme (Vídeň, Rakousko) v množství tun ročně. Cena byla na úrovni 630 EUR za 1 tunu dodaných baterií. Od roku 2008 začaly zinkové a alkalické baterie odebírat Kovohutě Příbram nástupnická, a.s., které začaly s vývojem technologie získávání zinku s odpadů (včetně baterií). Cena recyklace poklesla na 910 Kč za 1 kg. Od roku 2009 začaly být přenosné baterie s obsahem zinku vyváženy k recyklaci do francouzského zařízení firmy VALDI a cena opět poklesla tentokrát na EUR za 1 tunu. Ceny kolem 300 tun za 1 tunu jsou nyní běžné ve většině renomovaných recyklačních zařízení v Evropě. Do budoucna je potřeba brát v úvahu jednorázový úbytek recyklačních kapacit v Evropě, který byl způsoben vážnou havárií v recyklačním závodě VALDI a uzavřením recyklačních pecí společnosti Citron. 299

303 Obrázek 47 Vývoj cen za zpracování ZnC/alkalických baterií zdroj: ECOBAT (2011) Vývoj cen za zpracování olověných baterií Výkupní ceny olověných baterií v ĆR jsou odvozeny cenami jediného zpracovatelského závodu Kovohutí Příbram. V grafu uvádíme vývoj výkupních cen za posledních 3 a ½ roku. Uvádíme výkupní ceny zpracovatelský závod v Příbrami. Subjekty, které obchodují s olověnými bateriemi, nabízejí na trhu v ČR ceny na úrovni % z výkupních cen Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. Na výkupní cenu olověných baterií mají dle sdělení Kovohutí Příbram zásadní vliv dva faktory: burzovní cena olova na London Metal Exchange (LME), výkupní ceny zahraniční konkurence (Polsko, Slovensko, Německo). 300

304 Obrázek 48 Vývoj cen za zpracování olověných baterií zdroj: Kovohutě Příbram, nástupnická a.s. (2011) Zahraniční obchod s odpadními bateriemi a akumulátory Téměř všechny odpadní olověné akumulátory, které byly sebrány na území v České republice, jsou zpracovávány v tuzemsku. Tato situace je způsobena dobrou dostupností zpracovatelského závodu v Kovohutích Příbram a dobrou cenovou politikou. Výkupní ceny jsou na takové výši, že se obchodujícím subjektům nevyplatí hledat odbyt pro olověné akumulátory v zahraničí. Vývozu olověných akumulátorů navíc brání institut povinné notifikace spojený s bankovními garancemi za vyvážený odpad. Naopak Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. každoročně doplňují svoje výrobní kapacity použitými autobateriemi dováženými ze sousedních států (Maďarsko, Německo). V případě použitých průmyslových akumulátorů (s výjimkou Pb) nedochází k žádnému dovozu do České republiky, neboť zde neexistuje zpracovatelské zařízení. NiCd průmyslové akumulátory sebrané na území ČR nejsou do zahraničí vyváženy, neboť dochází k jejich demontáži na jednotlivé niklové a kadmiové elektrody. Tyto použité elektrody jsou vyváženy do Francie nebo Švédska v objemu cca 500 až 800 tun ročně. Použité přenosné baterie sebrané na území ČR jsou od roku 2004 vyváženy do zahraničí (Rakousko, Francie, Německo) v množství do 200 tun/rok. Toto množství bude každoročně narůstat, zejména pak, pokud zpracovatelská linka Kovohutí Příbram nedosáhne požadované 50% míry materiálového využití. K dovozu použitých přenosných baterií do České republiky za sledované období nedošlo, v ČR prozatím chybí velkokapacitní zpracovatelská zařízení. V roce 2011 zahájila společnost SAFINA akviziční činnost v zahraničí zaměřenou na dodávky NiMH a LiIon přenosných akumulátorů s cílem naplnit kapacity nové plazmové recyklační technologie. 301

305 Zahraniční obchod s odpadními bateriemi a akumulátory je do značné míry regulován až komplikován agendou přeshraniční přepravy odpadů (viz zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 ze dne 14. června 2006 o přepravě odpadů). Podle těchto předpisů k přepravě většiny typů odpadních baterií je nutný souhlas Ministerstva životního prostředí. Tento souhlas je vázán na poskytnutí finanční záruky či pojištění přepravy: Finanční záruka a pojištění 57 (1) Finanční záruka podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství o přepravě odpadů musí být složena nebo odpovídající pojištění podle tohoto předpisu musí být prokázáno při podání oznámení podle 56 odst. 1. Ministerstvo může povolit složení finanční záruky nebo prokázání odpovídajícího pojištění nejpozději k okamžiku zahájení přepravy. Prostředky finanční záruky lze použít pouze v souladu s čl. 6 přímo použitelného předpisu Evropských společenství o přepravě odpadů. Výše finanční záruky je stanovována Ministerstvem velmi konzervativně, v důsledku čehož dochází k dlouhodobému a zbytečnému vázání disponibilních finančních prostředků žadatelů Strategické cíle v oblasti odpadních baterií a akumulátorů Na základě provedené SWOT analýzy doporučujeme, aby Česká republika v oblasti materiálového využívání odpadních baterií a akumulátorů prosazovala následující strategické cíle: Krátkodobé cíle (do 1 roku) V tomto časovém horizontu nelze zatím očekávat výraznější změnu;; Střednědobé cíle (25 let) Podpora vývoje a zdokonalování technologií pro využívání kovů z odpadních baterií a akumulátorů. Vytvoření a rozvoj systému sběru a materiálového využití průmyslových akumulátorů používaných v hybridních automobilech a elektromobilech. Prosazování změny nařízení Evropského Parlamentu a Rady ES č.1013/2006 o přepravě odpadů s cílem snížení administrativní a finanční zátěže při vyřizování povolení k vývozu odpadních druhotných surovin, včetně baterií a akumulátorů. Dlouhodobé cíle (nad 5 let) Odmítání vědecky nepodložených návrhů na zákaz používání kadmia a olova při výrobě baterií a akumulátorů (lze očekávat v rámci plánované aktualizace 302

306 Směrnice 2006/66/EU) Nástroje regulace Komodita odpadních baterií a akumulátorů se rozpadá na dvě skupiny podle toho, zda se jedná o prodejné druhotné suroviny či zda je nutné za recyklaci platit zpracovatelům recyklační poplatky. V případě dobře obchodovatelných surovin je žádoucí, aby stát reguloval obchodování s bateriemi a akumulátory co nejméně. V případě přenosných baterií a akumulátorů je nutné podpořit další rozvoj a zdokonalování principu odpovědnosti výrobců a zpětného odběru použitých baterií. V rámci návrhu nového zákona o výrobcích s ukončenou životností je nutné prosazovat následující principy: výrobek s ukončenou životností pocházející z domácnosti je třeba předávat pouze na místa zpětného odběru, zachovat v rámci zpětného odběru stávající režim nakládání s použitými výrobky, umožnit kolektivní plnění pouze prostřednictvím k tomu oprávněných osob, stanovit rozdělení odpovědnosti za zpětný odběr mezi výrobcem a kolektivním systémem, uložit všem výrobcům povinnost zajišťovat veřejné informační kampaně, jednoznačně definovat podmínky pro zakládání kolektivních systémů (např. KS mohou být zakládány pouze výrobci), zajistit dostatečný dohled státu nad kolektivními systémy, podrobně definovat rozsah a funkci příspěvků výrobců do kolektivních systémů (pouze na sběr, recyklaci a informační kampaně), povinně vytvářet účetní i hotovostní rezervy na budoucí likvidaci výrobků uvedených na trh v ČR, stanovit výrobcům a kolektivním systémům minimální dostupnost míst zpětného odběru, stanovit výrobcům a kolektivním systémům minimální účinnosti zpětného odběru a materiálového využití, založit obcím právo zapojit se do systémů zpětného odběru. 303

307 10.6 SWOT analýza Silné stránky Výraznou silnou stránkou České republiky je existence moderního zpracovatelského závodu pro olověné akumulátory (Kovohutě Příbram). Vedení této firmy je schopno pružně reagovat na nové požadavky trhu i legislativy a vyvíjí rozsáhlou aktivitu na poli výzkumu a technologického vývoje. Obdobnou pozici získává i společnost Safina a.s. Díky tomu jsou dobré předpoklady k využití příležitostí vzniklých vzrůstem cen kovů na světových trzích a jsou i předpoklady k tomu, že v České republice dokážeme reagovat na aktuální trendy v oblasti nových aplikací baterií a akumulátorů. Vysoká úroveň sběru použitých akumulátorů v ČR dává zase předpoklady k tomu, že budeme schopni zajistit nové surovinové zdroje z nových aplikací baterií a akumulátorů. Slabé stránky Ke slabým stránkám lze zařadit zejména to, že baterie a akumulátory v měřítku ČR představují malou komoditu (pouze tun uváděných každoročně na trh). Toto představuje poměrně značné omezení pro budování ekonomicky udržitelných zpracovatelských kapacit nebo bude nutné zajišťovat zdroje použitých baterií a akumulátorů i mimo území ČR. Další slabou stránkou, která představuje výraznou bariéru pro materiálové využití použitých baterií a akumulátorů, je administrativně i finančně náročný povolovací proces pro přepravu odpadních baterií do zahraničí. Není to problém specifický pouze pro ČR. Celoevropsky platné 304

308 nařízení č. 1013/2006 stanovuje velmi složité administrativní procesy pro povolení k vývozu odpadů do zahraničí, což možná snižuje riziko vzniku osiřelých dodávek odpadů, ale určitě se výrazně komplikuje zahraniční obchod s odpady a druhotnými surovinami Datová základna Některé údaje o sběru a využití odpadních baterií a akumulátorů lze získat on line z informačního systému odpadového hospodářství (ISOH) provozovaného agenturou CENIA. Do ISOH se však dostanou pouze informace o materiálovém toku baterií a akumulátorů, které jsou považovány za odpad. Přenosné baterie a akumulátory a velká část automobilových baterií jsou sbírány v režimu zpětného odběru a nejsou považovány za odpad až do okamžiku převzetí osobou oprávněnou k jejich využití. To znamená, že informace v ISOH o bateriích a akumulátorech jsou značně neúplné. Dalším problémem je značně zastaralá nomenklatura 16. skupiny katalogu odpadů (viz tabulka č.57), která nereflektuje nové legislativní dělení baterií dle Směrnice 2006/66/EU ani skutečný výskyt chemických typů baterií. Informace o zpětně odebíraných bateriích a akumulátorech jsou obsaženy v ročních zprávách výrobců a kolektivních systémů. Pro správu dat a informací o zpětných odběrech není doposud vytvořen žádný informační systém, roční zprávy výrobců a kolektivních systémů jsou vyhodnocovány agenturou CENIA formou souhrnné zprávy, zpravidla se značným zpožděním. Bohužel velké problémy jsou s dostupností hodnotících zpráv, které nejsou pravidelně zveřejňovány ani Ministerstvem životního prostředí ani agenturou CENIA. Pro získávání relevantních údajů o sběru a využití baterií, ale i jiných komodit, je nezbytně nutné: vytvořit funkční informační systém o zpětných odběrech v ČR, zajistit provázanost tohoto informačního systému s ISOH, zajistit trvalou dostupnost všech dat o zpětném odběru odborné veřejnosti Shrnutí Odpadní baterie a akumulátory představují významnou kovonosnou druhotnou surovinu a jsou zajímavým zdrojem zejména olova, niklu a kobaltu. V České republice se ročně uvede na trh tun baterií a akumulátorů ročně, což je v porovnání s ostatními komoditami (elektrozařízení, obaly, kovy) poměrně malé množství. Účinnost sběru je vysoká, což platí zejména pro akumulátory. Rezervy ve sběru zůstávají prozatím u přenosných baterií. Česká republika disponuje dostatečnými a moderními zpracovatelskými kapacitami pro olověné, niklmetalhydridové a lithiové akumulátory. Dá se však předpokládat, že pro materiálové využití zinkových, alkalických a niklkadmiových baterií a akumulátorů bude ČR závislá na zahraničních kapacitách. Pro sběr a materiálové využití baterií a akumulátorů je v České republice uplatňován princip rozšířené odpovědnosti výrobců a je zaveden režim zpětného odběru těchto použitých výrobků. Tím je zajištěna kontinuita využívání odpadních baterií a akumulátorů bez ohledu na aktuální odbytové a cenové podmínky. Za největší bariéru při využívání baterií a akumulátorů (platí v případě vývozu k recyklaci do zahraničí) byl identifikován celoevropsky platné nařízení č. 1013/2006 o mezinárodní 305

309 přepravě odpadů. Finančně a administrativně náročné povolovací procedury komplikují mnoha subjektům hladké obchodování a využívání části odpadních baterií a akumulátorů jako druhotných surovin. 306

310 11 Vyřazená elektrická a elektronická zařízení 11.1 Právní rámec a legislativa Legislativa EU Předpisy EU nejsou dostatečně provázány, požadavky předpisů jsou často protichůdné, nebere se v úvahu, jakým způsobem jeden z aspektů ovlivňuje druhý, cíl minimalizovat dopady na životní prostředí tak nemůže být naplňován. Příklad: Jestliže podle provedených analýz zejména plasty z velkých domácích spotřebičů obsahují větší než povolené množství zpomalovačů hoření, nedoporučuje se pro tyto plasty recyklace v tom případě nebude reálné dosáhnout požadované kvóty materiálového využití. Postupy k odstranění zpomalovačů hoření z plastů (např. bromu) byly publikovány, je třeba brát v úvahu, že zvýší náklady na recyklaci. Nebo: jestliže je kladen důraz na minimalizaci spotřeby energie při užívání zařízení, nemůže být zároveň splněn požadavek na opětovné použití zařízení. Nové optoelektronické materiály s požadovaným výkonem a spolehlivostí jsou na bázi Hg a Cd. Výkon elektronického prvku může být zajištěn pouze nerecyklovatelnou kombinací pevně spojených materiálů nebo kompozitem. I když směrnice definují pojmy, jejich výklad se v jednotlivých státech liší, týká se to např. stanovení hmotnosti, důsledkem je, že národní údaje o využití odpadů nemusí být vůbec srovnatelné. Opětovné užití má charakter prevence vzniku odpadu, zařazení do hierarchie nakládání s odpady je diskutabilní. Zvažovaný návrh započítávat opětovné užití do kvóty recyklovaných materiálů má jen administrativní význam nijak neovlivní technická řešení recyklace materiálů. Hlavním problémem je existence šedých zón, v nichž se podle EU ztrácí asi 50 % sebraných elektrozařízení43, jejich vznik má především ekonomické důvody, nejedná se jen o výši nákladů na zpracování, ale také o podmínky obchodování. Snaha popsat všechny možné případy nemůže být úspěšná, protože pouze s časovým posunem reaguje na realitu, navíc nejsou respektovány technické možnosti řešení (i administrativní tlak na hledání nových řešení má své meze). Vždy by měla být pro firmy zachována možnost volby variant k dosažení požadovaných kritérií. V návrhu přepracované směrnice OEEZ je celá řada změn, získávání strategických surovin z OEEZ doplněno jako účel směrnice. Měly by být vytvořeny harmonizované normy pro sběr OEEZ a manipulaci s nimi. Z působnosti směrnice by měla být vyňata mj. pevná průmyslová zařízení velkých rozměrů a také mobilní zařízení, která jsou používána výlučně profesionálními uživateli. Členské státy zajistí, aby bylo počínaje rokem 2016 sebráno minimálně 65 % OEEZ vznikajících v členském státě. Členské státy zajistí, že všechna odděleně sebraná OEEZ budou zpracována. Nelegálnímu vývozu OEEZ mimo EU by mělo bránit jednoduché rozlišení odpadních a použitých zařízení, zvýšené kontroly na hranicích a v přístavech (jsou stanoveny minimální požadavky na kontrolu přepravy OEEZ, zkoušky a záznamy). 43 Viz KOM (2008)

311 Nařízení REACH a materiály získané z odpadů Nařízení REACH (ES) č. 1907/2006 Evropského parlamentu a Rady ze dne 18. prosince 2006 se na odpady nevztahuje, zpracování odpadů se řídí směrnicí o odpadech a navazujícími předpisy. To, ve které fázi zpracování odpadu začínají platit povinnosti podle nařízení REACH, závisí na tom, kdy materiál přestává být odpadem. Kritéria, vymezující, kdy odpad přestává být odpadem, se mohou v konkrétních případech výrazně lišit. Na zpětně získané látky se stejně jako na jiné látky spadající do rozsahu působnosti nařízení REACH v zásadě vztahují požadavky na registraci podle nařízení REACH, pokud se na zpětně získanou látku nevztahuje výjimka z registrace. Aby se mohla na zpětně získanou látku uplatnit výjimka podle čl. 2 odst. 7 písm. d) nařízení REACH, musí jí být přiřazena identifikace. Stejně jako u jiných látek, na něž se vztahuje nařízení REACH, musí být k dispozici název a příslušné údaje, které zpětně získanou látku dostatečně identifikují. K informacím, které se považují za dostatečné pro správnou identifikaci a pojmenování látky, patří v zásadě název IUPAC nebo jiný chemický identifikátor, molekulární a strukturní vzorec, složení a analytické údaje (většinou včetně údajů ze spektrální a chromatografické analýzy) látky. V květnu 2010 byl vydán pokyn44, jehož účelem je vyjasnit postavení materiálů, které byly zpětně získány, přestaly být odpadem a vztahují se na ně požadavky na látky, směsi nebo předměty podle nařízení REACH. V pokynech je vysvětleno, na základě kterých hlavních informací může subjekt provádějící zpětné získávání využít výjimky. Pokyn cituje relevantní části nařízení, obsahuje kontrolní otázky a rozhodovací schémata pro určení, zda zpětně získaná látka potřebuje bezpečnostní list a zda je možné využít výjimek. Jako příklad je uveden přístup k posuzování zpětně získaného papíru, skla, kovů, kameniva (včetně kameniva ze strusek a popílků), polymerů, pryže, základových olejů a rozpouštědel. Posuzují se jednak odpady, z kterých se látka získává, postupy získávání i konečné využití získané látky. Právní subjekt provádějící konečné zpětné získávání by si měl ověřit, zda se na zpětně získanou látku vztahuje výjimka z registrace, protože je uvedena v příloze IV nebo ji upravuje příloha V nařízení REACH. Legislativa ČR Směrnice EU mají být zapracovány do právního rámce členského státu. Trvalým problémem je nepřesné nebo neúplné zapracování požadavků směrnic a úroveň překladu dokumentů, často technicky nesmyslná. Samostatným neřešeným problémem je výklad pojmů a definic, který jde proti smyslu přijímaných evropských dokumentů. Příklad: směrnice o odpadech zavedla pojem vedlejší produkt a stav, kdy odpad přestává být odpadem. Prováděcím předpisem budou nařízení k vybraným odpadům. Český překlad 44 Viz Pokyny k odpadům a zpětně získaným látkám, ECHA10G07CS, květen

312 připravovaného nařízení používá pouze pojem odpad i pro stav, kdy odpad již nemá vlastnosti odpadu, a v anglické nebo německé verzi předpisu již není pojem odpad používán. Všechny problémy nemůže vyřešit jen zákon o odpadech. Je součástí právního rámce, který má rovněž dopad na nakládání s odpady. Zmapování šedých zón by mělo být podkladem pro návrh opatření ke změně nejen zákona o odpadech Původ vyřazených elektrických a elektronických zařízení a jejich složení Vymezení předmětu kapitoly Výrobky po ukončení životnosti, zejména autovraky a elektrická a elektronická zařízení, se staly významným zdrojem druhotných surovin v ČR. Elektrickým a elektronickým zařízením je míněno zařízení, které potřebuje elektrický proud nebo elektromagnetické pole, aby bylo funkční, a zařízení pro výrobu, přenos a měření těchto proudů a polí. V roce 2002 byly v EU přijaty směrnice, upravující požadavky na zařízení, která pracují pod napětím nižším než 1000V pro střídavý proud a nižším než 1500V pro stejnosměrný proud. Směrnice EP a Rady 2002/95/ES o omezení používání některých nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních (známá jako směrnice RoHS) omezuje obsah vybraných látek v elektrozařízení a vytváří tlak na jejich náhradu jinými látkami a na nová technická řešení. Směrnice EP a Rady 2002/96/ES o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (známá jako směrnice OEEZ) formuluje požadavky na nakládání s odpadními elektrickými a elektronickými zařízeními. Tyto směrnice navazují na směrnici EP a Rady 2008/68/ES o odpadech (nahradila směrnici 75/442/EHS o odpadech). Zařízení jsou rozdělena do deseti skupin, a to skupina 1: velké domácí spotřebiče (např. chladničky, mrazničky, sporáky, pračky a sušičky prádla, varné desky, radiátory) skupina 2: malé domácí spotřebiče (např. vysavače, přístroje k mletí potravin, mixery, lisy na ovoce a zeleninu a ostatní přístroje pro domácnost s vestavěným motorem, napařovací žehličky, přístroje k přípravě kávy a čaje, vysoušeče vlasů, opékače topinek, fritézy a přístroje k péči o vlasy) skupina 3: zařízení informačních technologií a telekomunikační zařízení (např. zařízení na zpracování dat, počítače, notebooky, tiskárny, paměťové jednotky, klávesnice, kopírovací zařízení) skupina 4: spotřebitelská zařízení (např. televizory, přijímače pro rozhlasové vysílání nebo přístroje pro záznam nebo reprodukci, videomonitory a videoprojektory) skupina 5: osvětlovací zařízení skupina 6: elektrické a elektronické nástroje skupina 7: hračky, vybavení pro volný čas a sporty skupina 8: lékařské přístroje skupina 9: přístroje pro monitorování a kontrolu skupina 10: výdejní automaty 309

313 Směrnice 2002/95/ES byla přepracována a zveřejněna v Úředním věstníku EU jako Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2011/65/EU ze dne 8. června 2011 o omezení používání některých nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních. Návrh přepracovaného znění směrnice OEEZ by měl být schválen Evropským parlamentem v září Získávání strategických surovin je jedním z účelů směrnice. Na směrnice RoHS a OEEZ navazuje směrnice 2009/125/ES o stanovení rámce pro určení požadavků na ekodesign výrobků spojených se spotřebou energie, která nahradila směrnici 2005/32/ES o stanovení rámce pro určení požadavků na ekodesign energetických spotřebičů, jejímž účelem je vytvořit prostor pro snižování dopadů zařízení na životní prostředí během celého životního cyklu, znázorněného na následujícím obrázku. Obrázek 49 Životní cyklus zařízení a jeho dopad na životní prostředí zdroj: UNU (2008) Z hlediska materiálů je elektrozařízení směs konstrukčních a elektrotechnických materiálů na bázi kovů, jejich slitin a sloučenin, kompozitů na bázi kovů i nekovů, polovodičů, plastů, skla, keramiky, papíru, lepenky, dřeva, oddělitelně nebo pevně spojených. Díky miniaturizaci se mohou materiály v aktivních prvcích/modulech vyskytovat opakovaně ve velmi malém množství, např. ve formě vláken nebo tenkých vrstev, tloušťky řádově 107 až 1010m. Odpadní elektrické a elektronické zařízení (zjednodušeně elektroodpad, hovorově elektrošrot) je ve smyslu definice směrnice OEEZ takové zařízení, které je odpadem ve smyslu směrnice o odpadech, včetně všech součástek, funkčních dílů a částí, které jsou předmětem spotřeby při provozu zařízení a jsou součástí výrobku v okamžiku, kdy je přeřazován z kategorie výrobků do kategorie odpadu. Elektroodpadem jsou tedy míněna elektrická a elektronická zařízení, která podle názoru vlastníka ztratila užitné vlastnosti, jsou vyřazena z užívání a rozhoduje se o jejich využití nebo odstranění. 310

314 Vyřazená zařízení z domácností byla odkládána do komunálního odpadu. Postupy nakládání s komunálním odpadem nelze považovat za postupy ekologicky šetrného nakládání s elektroodpady. Jejich důsledkem může být významné znečištění zejména ovzduší a podzemních vod a zároveň ztráta často jediných zdrojů druhotných surovin. Pozornost vzbudily elektroodpady v době, kdy se začala projevovat rostoucí životní úroveň, zkracovala se životnost zařízení z domácností, ustupovalo se od oprav a modernizace, zrychlovala obměna celých zařízení. Studie EU dokládají, že množství elektroodpadu/osobu roste přímo úměrně s růstem HDP/osobu. Podle statistik EU se kolem roku 2000 objem OEEZ ročně zvyšoval o 3 až 5 %, tento růst byl trojnásobný v porovnání s růstem objemu komunálního odpadu. Předpokládá se, že do roku 2020 poroste množství elektroodpadu z domácností v EU o 2,5 až 2,7 % ročně45. Z materiálového hlediska bylo od poloviny 90. let třeba reagovat na stav, kdy části zařízení z ocelí, litin, mědi, hliníku a jejich slitin, recyklované bez dotací tradičními ověřenými postupy, byly nahrazovány plasty, a také cementem a jinými materiály a zvyšovaly náklady na zpracování elektroodpadů. Elektrotechnické materiály (další kovy a slitiny, polovodiče, izolační materiály, keramika, sklo, atp.) a znečištění vzniklé při provozu zařízení (obrusy, prach) představovaly z hlediska výroby ocelí, mědi nebo hliníku významné nečistoty, které snižují efektivitu výrobních technologických procesů a výrobu/kvalitu nových výrobků, nebo v mezních případech dokonce znemožňují využití odpadů kovů/odpadů s obsahem kovů jako druhotných surovin. Dokladem jsou zavedené normy pro šrot ocelí, litin a neželezných kovů. K nakládání s elektroodpady z domácností zadávala Evropská komise analytické studie již před rokem Podobné studie byly zpracovány i mimo EU, např. v Austrálii, USA. Podle výstupů studií byly formulovány požadavky směrnic a nařízení, které členské státy EU zavádějí do národních právních předpisů jako zákony a vyhlášky46. Analogické právní předpisy byly přijaty v USA, Kanadě, Japonsku, Jižní Koreji, a vzhledem k přesunu výroby komponent a zařízení také v Číně, Indii, Indonésii, Thajsku a dalších asijských zemích. Směrnice (RoHS a OEEZ) stanoví rámec pro sběr, úpravu a využití OEEZ z domácností a od subjektů, které je užívají způsobem srovnatelným s domácnostmi. Požadují vytvoření systémů zpětného odběru EEZ a sběru OEEZ. Nevztahují se jednak na zařízení pracující za jiného napětí a proudu, než stanoví směrnice, jednak na zařízení, která jsou součástí jiných zařízení/výrobků, např. automobilů, letadel. Tato vyřazená zařízení spadají do režimu nakládání s odpady. Požadavky směrnic (RoHS a OEEZ) byly zapracovány do zákona 185/2001 Sb., o odpadech v aktuálním znění, a do vyhlášky č. 352/2005 Sb., o podrobnostech nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady a o bližších podmínkách financování nakládání s nimi (vyhláška o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady) v aktuálním znění. Účelem studie je tedy analýza aktuálního stavu nakládání s elektroodpady z hlediska zdrojů druhotných surovin, s cílem najít nástroje k řízení materiálových toků KOM (2008) 810 v konečném znění, Návrh směrnice evropského parlamentu a rady o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ), Souhrn posouzení dopadů Studie jsou publikovány např. na 311

315 Spotřeba elektrozařízení Kolem roku 1970 patřil k vybavení domácnosti vysavač, chladnička, pračka, radiopřijímač (resp. radiogramofon), černobílý televizor. Začátkem 90. let byla průměrná domácnost vybavena barevným televizorem, dalším tranzistorovým rádiem nebo autorádiem, videopřehrávačem, videokamerou, hudební věží, telefonním záznamníkem, kávovarem, toastovačem. O deset let později přibyly mikrovlnné trouby, myčky nádobí, počítače a mobilní telefony. Podle údajů ČSÚ ze sčítání obyvatel žilo v roce 2001 v průměrné domácnosti 2,47 lidí, mezní údaje jsou 1,47 lidí v domácnostech důchodců a 3,14 lidí v domácnostech lidí samostatně činných. Očekávaným demografickým vývojem byl pokles obyvatelstva, resp. stagnace počtu domácností (což se pravděpodobně nepotvrdí, mění se životní styl mladé generace a roste počet samostatně žijících osob). Základním údajem pro úvahy o množství a struktuře elektroodpadu je spotřeba elektrozařízení. Při odhadu spotřeby elektrozařízení se používá jednoduchý vzorec spotřeba = výroba + dovoz vývoz Vzorec by platil přesně za předpokladu, že výroba, dovoz a vývoz jsou dostatečně statisticky podchyceny. V reálném případě nebývá statisticky podchycen určitý podíl výroby (deklarovaný např. jako montáž, opravy atd.), určitý podíl dovozu/nákupu přes internet a rovněž určitý podíl vývozu. V každém státě navíc existuje i šedá zóna výroby, dovozu a vývozu, o které nejsou žádné oficiální informace. Nedostatek relevantních informací mají všechny země EU (viz KOM (2008) 810). Údaje o výrobě elektrozařízení v ČR jsou zveřejňovány v publikaci Panorama zpracovatelského průmyslu, kterou vydává MPO, a to od roku 2007 v elektronické formě. Kapitoly CZNACE 26 Výroba počítačů, elektronických a optických přístrojů a zařízení a CZNACE 27 Výroby elektrických zařízení obsahují charakteristiku odvětví a informace o pozice odvětví v rámci zpracovatelského průmyslu, hlavní ekonomické ukazatele (cenový vývoj, základní produkční charakteristiky, produktivitu práce z ÚPH a hrubý operační přebytek a výkonovou spotřebu), informace o zahraničním obchodu (vývoj zahraničního obchodu a teritoriální struktura zahraničního obchodu) a shrnutí a perspektivy odvětví. Údaje ve finančním vyjádření nejsou pro popis materiálových toků využitelné. Výrobní sortiment CZNACE 26 tvoří skupiny: 26.1 Výroba elektronických součástek a desek (do této skupiny patří zejména výroba polovodičových komponentů a ostatních součástek a dílů pro elektronické přístroje jako jsou např.: výroba kondenzátorů, výroba odporů, výroba mikroprocesorů, apod.); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 11,6 % Výroba počítačů a periferních zařízení (tato skupina zahrnuje výrobu nebo sestavování počítačů (stolních, přenosných (laptopů), počítačových serverů a účelových počítačových terminálů), výroba počítačových periferních zařízení, např. pamětí pro uložení dat, přístrojů pro vstup a výstup dat (tiskárny, monitory, klávesnice) apod.); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 48 %. 312

316 26.3 Výroba komunikačních zařízení (zahrnuje výrobu telefonních a datových telekomunikačních zařízení pro přenos signálů kabelem nebo vzdušnou cestou (rozhlasové a televizní vysílací přístroje a bezdrátová komunikační zařízení); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 5,5 % Výroba spotřební elektroniky (do skupiny spotřební elektroniky patří výroba elektronických audio a videopřístrojů pro domácí použití, pro motorová vozidla, pro místní rozhlas a výrobu zesilovačů hudebních nástrojů); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 28,7 % Výroba měřicích, zkušebních a navigačních přístrojů; výroba časoměrných přístrojů (tato skupina zahrnuje výrobu měřicích, zkušebních a navigačních přístrojů pro různé účely, průmyslového i neprůmyslového využití, včetně časoměrných přístrojů); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 4,9 % Výroba ozařovacích, elektroléčebných a elektroterapeutických přístrojů (výroba ozařovacích, elektroléčebných a elektroterapeutických přístrojů je specifická výrobou elektrických zařízení pro medicínské účely); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 0,2 % Výroba optických a fotografických přístrojů a zařízení a 26.8 Výroba magnetických a optických médií; podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 1,1 %. Obory CZNACE 26.7 a 26.8 nejsou z důvodů ochrany individuálních dat uveřejněny. Výrobní sortiment CZNACE 27 tvoří skupiny: 27.1 Výroba elektrických motorů, generátorů, transformátorů a elektrických rozvodných a kontrolních zařízení (do této skupiny patří zejména výroba elektromotorů, generátorů a transformátorů: zařízení na střídavý, stejnosměrný a obojí proud); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 45 % Výroba baterií a akumulátorů (tato skupina zahrnuje výrobu galvanických článků a elektrických akumulátorů nenabíjecích a nabíjecích baterií); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 6,1 % Výroba optických a elektrických kabelů, elektrických vodičů a elektroinstalačních zařízení (výroba kabelů z optických vláken pro přenos dat a přímý přenos obrazu, výroba izolovaných elektrokabelů, vedení a drátů z oceli, mědi nebo hliníku, výroba napájecích vozidlových kolejnic, elektrických vodičů, výroba proudových chráničů (GFCI) apod.); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 16 % Výroba elektrických osvětlovacích zařízení (skupina zahrnuje výrobu žárovek a zářivek, jejich dílů a komponentů kromě skleněných polotovarů pro žárovky, výrobu svítidel a jejich dílů a komponentů kromě vodivého elektrického instalačního materiálu); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 11,4 % Výroba spotřebičů převážně pro domácnost (tato skupina zahrnuje výrobu malých spotřebičů a podobných výrobků určených převážně pro domácnost např. ventilátory, 313

317 vysavače, elektrické stroje na ošetřování podlah, kuchyňské spotřebiče, pračky apod.); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 9,5 % Výroba ostatních elektrických zařízení (výroba akumulátorových nabíječek, výroba elektrických zařízení pro otevírání a zavírání dveří, výroba elektrických zvonků, bzučáků, sirén, výroba ultrazvukových čisticích přístrojů (kromě přístrojů pro zubní a jiné laboratoře), apod.); podíl skupiny na tržbách oddílu za prodej vlastních výrobků a služeb v roce 2009 činil 12,1 %. Kromě toho byla do roku 2009 každoročně prováděna resortní statistická šetření, zveřejňovaná na webu MPO. Údaje ve finančním vyjádření, resp. v kusech výrobků jsou často označeny jako důvěrné statistické údaje. Pro popis materiálových toků nejsou tyto údaje využitelné. Český statistický úřad sleduje dovozy a vývozy elektrozařízení. V roce 2006 se však změnily kódy výrobků (nomenklatura HS), propojení časových řad před a po roce 2006 je proto nepřesné. Kromě toho, v letech 2006, 2007, 2008 nejsou všechny dovozy sledovány v kilogramech, chybí tak další potřebné údaje pro časovou řadu a pro jejich analýzu (např. ke sledování změn hmotnosti kusu zařízení nebo změn podílu jednotlivých skupin výrobků na dovozu). Nomenklatura rovněž nebere v úvahu, zda elektrozařízení spadá pod účinnost směrnice OEEZ, ani rozdělení elektrozařízení do skupin podle směrnice OEEZ. Lze předpokládat, že dovezená zařízení, spadající pod účinnost směrnice OEEZ, jsou spotřebována v ČR a představují asi 90 % celkové spotřeby. Přehled o dovozech zařízení v letech je uveden v Realizačním programu pro elektrická a elektronická zařízení, vypracovaném pro odbor odpadů MŽP v roce 2004 (MŽP, 2004). Následující tabulka k dovozům zařízení v letech je zpracována podle šetření, které provedlo pro účely této studie MPO (MPO, 2011). Zahrnuje i zařízení, která nespadají pod účinnost směrnice OEEZ. V letech 2006, 2007 a 2008 byl dovoz sledován pouze ve finančním vyjádření, tyto údaje jsou pro sledování materiálových toků nepoužitelné. Tabulka 59 Dovoz elektrozařízení (t) podle statistik ČSÚ chladicí zařízení, tepelná čerpadla chladničky pro domácnost mrazničky pultové, skříňové čerpadla tepelná, chladicí zařízení neabsorpční ždímačky, pračky, sušičky radiátory, elektrotepelné přístroje, varné desky ventilátory, klimatizační zařízení, ohřívače vody

318 žehlicí, šicí stroje, žehličky, stroje k čištění a sušení obalů vysoušeče vlasů, přístroje pro domácnost, opékače topinek, fritézy hodinky váhy, zařízení na určení hmotnosti tiskárny, klávesnice paměťové jednotky kopírky, psací stroje stroje pro zpracování dat rozvaděče, kreslicí a značkovací nástroje telekomunikační systémy magnetofony, přehrávače rádia, kombinovaná zařízení televizory, obrazovky zesilovače, videokamery reproduktory, hudební nástroje vysílače, přístroje pro záznam zvuku videomonitory, poplachová zařízení fotopřístroje, kamery svítidla induktory, výbojky, reklamy pily, vrtačky, knihařské stroje tiskařské stroje, řezačky soustruhy, vrtačky, brusky obráběcí stroje míchačky, pokovovací stroje, čerpadla, stroje pro svařování vývěvy, kompresory transformátory, stroje s individuální funkcí hračky a hry

319 elektrokardiografy, rtg obrazovky, rentgenky diagnostické přístroje dýchací přístroje, tomografy ventily, elektroměry mikroskopy, průtokoměry, přístroje k měření hladiny chromatografy, otáčkoměry, přístroje k měření el. veličin automatické regulační přístroje automaty bankovní, pro prodej nápojů a ostatního zboží Celkem (t) zdroj: MPO (2011) O počtu elektrozařízení, která jsou dodávána na trh a podléhají zpětnému odběru, mají částečné informace provozovatelé systémů zpětného odběru, a to jen od výrobců, kteří se do zvoleného systému přihlásili. Předávání této informace je podle zákona o odpadech předmětem smlouvy mezi výrobci zařízení a provozovateli systémů. Podle odhadu kolektivních systémů se jedná o většinu zařízení podléhajících zpětnému odběru (odhadem 80 %), která jsou dodávána na trh. Množství elektroodpadu Pro odhad množství elektroodpadu jsou využívány metody matematické statistiky. Nejjednoduššího způsob spočívá v odhadu množství OEEZ posunutím spotřeby EEZ o počet let, který odpovídá průměrné životnosti výrobku. Druhá z možností vychází ze spotřeby EEZ v jednotlivých letech, ze životnosti zařízení a z předpokladu, že zařízení není vyřazováno jen v roce plánovaného konce životnosti, ale v průběhu několika let. Kvalifikované odhady bývají přesnější než informace sestavované na základě požadavku zákona o odpadech. Představují maximální množství odpadů, vzniklých vyřazením elektrozařízení (EPA, 2001). Návrh přepracované směrnice OEEZ stanoví jako nezávazný cíl zpracování 65 % zařízení, spadajících pod účinnost směrnice, uvedených ve stanoveném období na trh. Je nutno rozlišovat užitnou životnost zařízení tzn. dobu, po kterou je výrobek schopen vykonávat svou funkci z hlediska technického, a morální životnost dobu, která závisí na přístupu spotřebitele, který bere v úvahu design, výkon zařízení a spotřebu energie, náročnost na údržbu, dostupnost a náročnost oprav. Morální životnost bývá výrazně kratší než životnost technická; výrobce má zájem rozšiřovat trh a zvyšovat výrobu, krátká morální životnost jen podporuje nezájem vyrábět zařízení 316

320 s dlouhou užitnou životností. Pro výrobní sféru je významná morální životnost výrobku kvalita služby, náklady na provoz, zajištěný servis (MŽP, 2004). Ve studii UNEP (UNU, 2008) z roku 2008 jsou uvedeny údaje o morální životnosti pro vybraná zařízení: Tabulka 60 Morální životnost pro vybraná zařízení Zařízení Životnost (rok) Hmotnost PC + monitory laptopy 58 5 tiskárny 5 8 mobilní telefony televizory 8 30 chladničky (kg) zdroj: UNU (2008) Podle šetření provedeného v roce 2004 (MŽP, 2004) byla životnost zařízení v ČR podstatně delší, např. u velkých spotřebičů pro domácnost (chladniček, sporáků a praček) se technická/užitná životnost pohybovala mezi 12 až 17 lety, morální mezi 10 až 12 lety. U malých domácích spotřebičů byla technická a morální životnost stejná, pohybovala se mezi 4 až 6 lety; tatáž doba technické životnosti je udávána u IT zařízení nebo televizorů. Ale morální životnost IT techniky se mohla snížit i na dva roky, když se po dvou letech snižoval objem nového softwaru pro určité zařízení. Ekonomické problémy se velmi rychle projeví jako prodloužení životnosti zařízení. Opětovné použití je nutno rovněž vnímat jako prodloužení životnosti zařízení (které může vykazovat vyšší spotřebu energie při užívání než nový typ výrobku). Mění se i hmotnost zařízení, u televizorů je aktuálně uváděna průměrná hmotnost 23 kg. Výsledky odhadu podílu skupin elektrozařízení na celkovém množství OEEZ podle hmotnosti v roce 2003 v Evropě jsou vyjádřeny v následujícím obrázku. 317

321 Obrázek 50 Podíl skupin elektrozařízení na celkovém množství OEEZ dle hmotnosti (v %) zdroj: Wilkinson et al. (2001) Z obrázku vyplývá, že je třeba věnovat pozornost odpadům velkých domácích spotřebičů, kancelářské technice (včetně výpočetní techniky) a spotřebním zařízením. Lze předpokládat, že od roku 2003 mohl vzrůst podíl spotřebních zařízení a malých domácích spotřebičů a snížil se podíl nástrojů a nářadí. Definice elektroodpadu, rozsah a způsob vedení evidence a ohlašování údajů o převzatých elektroodpadech a způsobech jejich zpracován&iacut