CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Plán způsobu života po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Plán způsobu života po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody Eva Schmutzová Vedoucí práce: Mgr. Hana Štěpánková Olomouc 2014

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně na základě použitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci dne Eva Schmutzová

3 Poděkování Děkuji Mgr. Haně Štěpánkové za odborné vedení práce. Děkuji také mým blízkým za podporu při tvorbě práce a celém studiu.

4 Obsah Obsah... 5 Úvod Návykové chování Návykové látky Motivace Závislost Znaky závislosti Faktory vzniku závislosti Důsledky užívání Sociální důsledky Léčba Individuální psychoterapie Skupinová psychoterapie Behaviorální terapie Ostatní psychoterapeutické směry Rodinná terapie a práce s rodinou Malé rodinné intervence Získání spolupráce Drogy a společnost Drogová kriminalita Trestná činnost spojená s užíváním návykových látek Primární drogová kriminalita Sekundární a terciární drogová kriminalita Výkon trestu odnětí svobody u osob závislých na návykových látkách Sociální služby Drogové sociální služby ve věznicích... 22

5 3.1 Zákonná úprava sociálních služeb Základní činnosti Sociální pracovníci Sociální práce s uživateli nealkoholových drog Cílová skupina klientů Služby pro osoby závislé na návykových látkách Osoby závislé na návykových látkách ve věznicích Neziskové organizace ČR Drogové služby ve věznících Kompetence sociálního pracovníka Popis vybraných kompetencí NNO poskytující drogové služby ve věznicích Plánování způsobu života po propuštění z VTOS Závěr Bibliografický seznam Anotace Abstract... 41

6 Úvod Téma závislosti na návykových látkách patří v současnosti k velmi aktuálním tématům ve společnosti. Rozšíření návykových látek v některých lokalitách je vysoké a je na poskytovatelích služeb zabývající se léčbou, poradenstvím a prevencí drogových závislostí, aby reagovali na tuto situaci. V rámci Olomouckého kraje těmi nejkritičtějšímu regiony jsou šumperský a jesenický region. Nevýhodou pro poskytovatele sociálních služeb pro drogově závislé je nedostatek financí. S nárůstem počtu osob závislých na návykových látkách dochází i k nárůstu trestních stíhání těchto osob, které pak končí ve věznicích. Tady pak mohou absolvovat léčbu. V současnosti věznice realizují léčebné programy. Odsouzení také mohou využít služeb nestátních neziskových organizací, které vstupují do vězeňské instituce a nabízejí drogové poradenství. Dobře nastavená spolupráce sociálního pracovníka a klienta pak může pokračovat i po výstupu z výkonu trestu. Aby mohl klient dobře fungovat na svobodě je na sociálním pracovníkovi podporovat klienta již ve věznici, aby si naplánoval kroky pro svou léčbu nebo pokračování v abstinenci. Měl by tedy vytvořit plán způsobu života po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V první kapitole jsou popsány základní pojmy spojené s drogovými závislostmi. Popisuji pojmy návyková látka, závislost, metody léčby a drogy ve společnosti. Druhá kapitola je zaměřena na drogovou kriminalitu, výkon trestu odnětí svobody u osob drogově závislých a sociální služby poskytované těmto osobám. V třetí kapitole jsou popsána specifika poskytování drogových služeb ve věznicích. Čtvrtá kapitola je věnována kompetencím sociálního pracovníka a popisu poskytovaných služeb a činností ve třech organizacích nabízejících sociální služby ve věznicích. Závěr je věnován otázce případové studie. Tématice závislosti osob na návykových a psychotropních látkách je věnována pozornost hned několika oborů. Po roce 1989 došlo nejen k rozšíření nabídky služeb pro osoby závislé poskytované zejména neziskovými organizacemi, ale i k uplatnění nových přístupů využívaných profesionály při léčbě drogově závislých. V odborné literatuře se tématu věnuje několik autorů. V české literatuře je pro osoby hledající celistvé informace o drogových závislostech věnována dvoudílná studijní monografie Drogy a drogové závislosti (2003) vydaná Úřadem vlády ČR. 7

7 Hlavním autorem této publikace je Kalina. Dalším autorem, který se zabývá závislostmi, je Nešpor ve své publikaci Návykové chování a závislost (2011). V literatuře existuje značné množství autorů věnujících se této problematice. O něco méně je ale pak literatury o závislostech na nealkoholových návykových látkách ve věznicích. V poslední době se v sociální práci začíná více mluvit o práci s klienty v konfliktu se zákonem. Důkazem může být číslo časopisu Sociální práce/ Sociálna práca (2012) věnované této problematice. Sociální práci s osobami závislými na návykových látkách se věnuje Matoušek (2005). Přímo práci s osobami drogově závislými v konfliktu se zákonem je věnován sborník Vězeňství a nelegální drogy (2003), který rovněž vydal Úřad vlády ČR. V současnosti se objevily nové služby nabízeny neziskovými organizacemi zaměřenými na drogově závislé klienty, které na základě dohody s Vězeňskou službou ČR vstupují do vězeňských institucí a poskytují drogové poradenství svým klientům. Z nejznámějších organizací je důležité zmínit Podané ruce, které působí na Moravě, v pražských věznicích je to sdružení Sananim a v severních Čechách sdružení Laxus. 8

8 1 Návykové chování Na úvod je důležité zmínit základní pojmy spojené s užíváním, jako jsou návykové látky, motivace k užívání nebo závislost. 1.1 Návykové látky Návykové látky se také označují jako psychoaktivní látky. Pojmem psychoaktivní se označují proto, že mohou měnit náš psychický stav. Přičemž osoba, která je užívá, chce této změny dosáhnout. Tyto látky se aplikují nejčastěji požitím, injekční aplikací nebo inhalací. (Vágnerová, 2004). 1.2 Motivace Jak píše Vágnerová (2004) motivace k užívání návykových látek je různá. Jako nejčastější důvody uvádí řešení problémů, dosáhnutí uspokojení, únik před stereotypem a potřebu sociální konformity. Dělení motivací užívání drog může být i širší. Motivaci k užívání lze takto rozdělit také na interpersonální, sociální, fyzickou, senzorickou, emociální, politickou, intelektuální, kreativně estetickou, filozofickou, antifilozofickou, spirituálně mystickou a specifickou (Mühlpachr, 2001, s ). 1.3 Závislost Při častém užívání těchto látek dochází k rozvinutí závislosti. Odborně se mluví o syndromu závislosti. Podle Vágnerové (2004) Syndrom závislosti lze definovat jako soubor psychických (emočních, kognitivních a behaviorálních) a somatických změn, které se vytvoří jako důsledek opakovaného užívání psychoaktivní látky. Tento syndrom má specifické příznaky. Tyto jsou opakované. Nejčastější jsou touha získat látku, pak se objevují obtíže spojené s užíváním, zvyšuje se tolerance užívání látky a obtíže spojené s odvykacím syndromem. Ty se projevují zejména somatickými obtížemi (Fischer, Škoda, 2009, s. 93). Během vzniku syndromu závislosti nedochází jen ke změnám somatickým. Dochází ke změnám psychickým a sociálním. Vznik závislosti není náhlý. Přesto tato závislost vzniká rychleji než u alkoholových drog. Projevuje se ve čtyřech základních 9

9 stádiích: experimentální, příležitostného užívání, pravidelného užívání a návyk a závislost (tamtéž, s. 104) Znaky závislosti Závislost je definitivně potvrzena pokud se během roku objevily alespoň tři z těchto znaků: a) Silná touha nebo pocit puzení (craving, bažení) 1 b) Potíže v sebeovládání c) Somatický odvykací stav d) Růst tolerance e) Zanedbávání jiných potěšení nebo zájmů f) Pokračování v užívání přes jasný důkaz škodlivých následků (Nešpor, 2011) Faktory vzniku závislosti Jak píše Vágnerová (2004) závislost na návykových látkách si může vytvořit každý člověk. V případě, že jedinec má dobré vztahy se svým sociálním okolím tedy správně fungující rodinné a profesní zázemí, snižuje se vlivem těchto faktorů riziko, že se jedinec uchýlí k volbě tohoto způsobu řešení svých problémů. Typická osoba ohrožená závislostí však nelze přesně určit. Určit lze pouze rizikové faktory sociální a psychické, které riziko vzniku závislostí zvyšují. Faktory ovlivňující vznik závislosti jsou vícečetné. Může se jednat o genetické predispozice, biologické predispozice, psychické faktory a sociální faktory (Fischer, Škoda, 2009). Sociálními faktory mohou být: vliv rodiny, sociální skupiny, životní prostředí a sociální konformita (tamtéž, s. 98). Mühlpachr (2001, s. 18) jako nejvíce ohroženou skupinu závislostí na návykových látkách vidí děti a mladistvé. Vliv sociálních faktorů považuje u této skupiny za nejvýznamnější. V souvislosti s touto skupinou zmiňuje formování životního stylu, který nejvíc ovlivňuje rodina. Podle něj je důležité věnovat pozornost demografickým aspektům, které rodinu ovlivňují, dále sociálnímu statusu rodiny, povahovým 1 V roce 1995 Světová zdravotnická organizace definovala bažení jako touhu pociťovat účinky látky, kterou osoba dříve užívala a navykla si na ni (dle Nešpor, 2011, s. 12). 10

10 vlastnostem rodičů, funkci rodiny, úrovni výchovy dítěte a vztahu rodičů k dítěti a opačně. Frouzová píše o třech úrovních, které drogy v posledních desetiletích zasahují. Dále píše, že to souvisí i s růzností cílových skupin, které: lze charakterizovat kromě jiného také specifickým zacházením s drogou a jejími následky, nebo dokonce specifickými formami závislosti. (Frouzová, 2003, s. 229). Těmito úrovněmi jsou: a) Psychická struktura jedince toto souvisí především s krizovým obdobím v životě jedince. Jedná se hlavně o dospívající mládež, ale i o staré lidi v penzionech. Jedná se o prostředek vyrovnání se s nějakým přechodem. b) Socializace určité sociální skupiny, mohou mít drogu jako symbol svého životního stylu. c) Hledání dalších rozměrů lidské existence a jejího smyslu (tamtéž). 1.4 Důsledky užívání Důsledky užívání návykových látek se projevují ve všech sférách života člověka. Podle Vágnerové (2004) jde především o intoxikaci, psychické nebo somatické poškození, závislost na užívání psychoaktivní látky. Závislý člověk častěji užívá návykové látky a to ho pak poškozuje jak po stránce biologické a psychické, tak i po stránce sociální (tamtéž). Návykové nemoci způsobují poruchy duševního zdraví, jakými jsou: a) Akutní intoxikace b) Škodlivé užívání návykových látek c) Závislost na návykových látkách d) Odvykací syndrom e) Odvykací syndrom s deliriem f) Psychotická porucha podmíněná psychotropními látkami g) Amnestický syndrom h) Reziduální stav a psychotická porucha s pozdním začátkem (Nešpor, 2011). Dále se chci zabývat především sociálními důsledky užívání návykových látek Sociální důsledky Nejvíce se závislost ve svém sociálním důsledku projevuje v rámci nerespektování sociálních norem. Závislý člověk přestává plnit své povinnosti. Pracující 11

11 přestává chodit do práce, student do školy. Mění se mu jeho hodnoty. Nejvyšší hodnotou je pro něj droga. Pro její získání porušuje další normy včetně zákona. Dochází i k podvádění blízkých osob, čímž dochází k narušení jejich vzájemného vztahu (Vágnerová, 2004). Nejvíce zásadní sociální zázemí, které může mít rodina, zaměstnání i celá společnost k němu kvůli jeho závislosti utváří negativní postoj. Kvůli závislosti může dojít k rozbití rodiny, selhává v práci a stává se nezaměstnaným. Mění se jeho role ve společnosti. Jeho jedinou rolí se stává role narkomana. Negativní postoj společnosti vede závislou osobu, aby se ztotožnila s drogovou subkulturou. Tento postoj přetrvává i ve chvíli, kdy už se jedná o vyléčeného narkomana (tamtéž). 1.5 Léčba Léčba drogových závislostí bývá velmi obtížná. Nejde jen o obtížný průběh spojený s odvykacím syndromem. Závislost na návykových látkách bývá spojena i s tím že, patří k drogové subkultuře. Fischer a Škoda (2009, s. 120) uvádějí, že pokud dojde ke zvnitřnění hodnot prezentovaných drogovou subkulturou, jsou šance na změnu asociálního způsobu života drogově závislých snížené. Tento aspekt se musí zohlednit během léčby. Pokud nedojde ke změně hodnot, může dojít k recidivě. Během léčby nejdůležitější podmínkou pro její úspěšnost přesto zůstává motivace s drogou přestat. Pokud tato motivace chybí, léčba nebude úspěšná (Vágnerová, 2004). V léčbě a sociální rehabilitaci osob závislých na návykových látkách je uplatňováno široké spektrum metod a přístupů. Tyto metody a přístupy by měly být komplexní, tedy vyžadují důslednou spolupráci mezioborového týmu (Miovský, 2003, s. 15) Metody uplatňující se v programu léčby a sociální rehabilitace klienta by měly být provázané, aby program byl efektivní. To zaručuje týmová práce profesionálů různých oborů (tamtéž). Problémy týmové práce mohou být: Nevyjasněné kompetence, práva, povinnosti a zodpovědnost členů týmu; co je v léčbě významnější, jestli biologická terapie, psychoterapie, socioterapie a sociální práce nebo výchovné působení (tamtéž: 16). Dále popisuji hlavní terapeutické metody, které se využívají k léčbě drogově závislých. Podrobný popis těchto přístupů je ve sborníku Drogy a drogové závislosti 2 mezioborový přístup (2003). 12

12 1.5.1 Individuální psychoterapie Probíhá mezi klientem a terapeutem prostřednictvím rozhovoru. Podle času může být krátkodobá individuální psychologie, střednědobá a dlouhodobá. Tato terapeutická práce se zaměřuje na symptom, kdy se ho snaží ovlivnit a osobní růst, kde se předpokládá, že práce na osobním růstu vyřeší původní symptomatiku (Miovský, Bartošíková, 2003, s. 36). Individuální psychoterapie se využívá u léčby závislosti méně než skupinová psychoterapie. Tato terapie vyžaduje plně kvalifikovaného pracovníka s osobnostními předpoklady. Je také hodně nákladná. Terapeut pracuje jen s menším množstvím klientů. Probíhá v ústavní i ambulantní léčbě. Typy individuální terapie jsou krizová intervence, podpůrná psychoterapie, motivační psychoterapie a systematická dlouhodobá individuální psychoterapie. Individuální terapie je indikována ve dvou případech: Klient se nachází v krizové situaci a je ohrožen. Jeho léčebný program zpravidla má ještě duální diagnózu nebo ve vyšší fázi léčby chce klient podstoupit léčbu z důvodu osobního růstu (tamtéž, s ) Skupinová psychoterapie Skupinová terapie je v léčbě závislostí často využívaná. Dochází k ní až ve vyšším stupni léčby, předchází ji individuální terapie. Skupiny osob jsou v docházkové péči nebo v léčebných zařízeních a terapeutických komunitách. Je nezbytnou součástí doléčovacích programů. Součástí skupinové terapie jsou i svépomocné skupiny (tamtéž, s ) Behaviorální terapie Je využívána nejčastěji u léčby drogové závislosti v různých léčebných programech a zařízeních. Významným faktem využití behaviorální terapie je i ten, že její výsledky jsou empiricky ověřitelné. Nevýhodou je krátkodobý efekt léčby, proto je žádoucí kombinovat s jinou terapií např. dynamicky orientovanou terapií (tamtéž, s. 40) Ostatní psychoterapeutické směry Tyto terapie se využívají jen zřídka. Hlavní důvod v jejich nevyužití je především v nedostatečném publikačním zázemí. Jedná se o přístupy: hlubinná a dynamicky orientovaná psychoterapie, humanistická terapie, rodinná a systematická psychoterapie, hypnotické a relaxační postupy, integrativní přístup (tamtéž, s. 41). 13

13 1.6 Rodinná terapie a práce s rodinou Rodinná terapie není hlavní terapeutickou metodou užívanou v léčbě psychických a psychosomatických poruch na rozdíl od terapií orientovaných na jedince. Výjimku právě tvoří léčba závislostí, kdy se tyto terapie úspěšně doplňují (Kalina, 2003, s. 48). Kalina uvádí, že: věk klienta, stupeň separace, současná situace rodiny a aktuální i perspektivní potenciál vztahu rodina-klient patří k faktorům, které je třeba při indikaci rodinné terapie vždy zvážit (tamtéž). V zařízeních se využívá rodinná terapie společně s individuální léčbou. Témata a cíle, kde se obě terapeutické metody doplňují, jsou: Abstinence lze klientovi doporučit, aby se účastnil individuální léčby, nebo naopak je rodinná terapie doporučena jako součást individuální léčby, protože abstinence je hlavním cílem obou terapií. Výhody rodiny se závislosti závislost člena rodiny může mít pro rodinu jako celek pozitivní význam. Může odsunout do pozadí jiné rodinné problémy. Díky uvědomění si skrytých problémů v rodině, může pak rodina, zejména mladistvého závislého, nechat léčit se (tamtéž, s. 49). Ztráty rodiny se závislosti Pozornost rodiny se soustředí jen na závislého člena rodiny a potřeby ostatních členů jdou stranou. Rodinná terapie tady může podpořit přežití rodiny a zachovat si normální rodinný život. Díky oslabení koncentrace na problémového člena, se může tento člen dostat k vlastní léčbě (tamtéž). Podpora v léčbě a v abstinenci Prevence Malé rodinné intervence Rodinná terapie jako doplňkový program léčby - Terapeuti ji používají jen okrajově především z důvodu nedostatku zkušeností prací s rodinou (tamtéž). Práce s jednotlivcem jako členem rodiny - Poradce pracuje jak s příbuzným závislého, tak se samotným závislým. Zabývá se tím, jak situace ovlivňuje každého člena rodiny. Zprostředkování rodinné dohody - poradce tady pomáhá dohodnout se na tom, jak bude rodina dále fungovat. Rodina uzavře s členem rodiny dohodu o fungování, jejíž součástí může být i nástup do léčby. Stejně tak by nemělo dojít k izolaci člena v rodině 14

14 poté, co se vrátí z léčebny nebo po dlouhodobém pobytu v terapeutické komunitě (tamtéž) Získání spolupráce Pravidla pro komunikaci s rodinou ke tvorbě těchto pravidel by se mělo vycházet z toho, že terapeutický tým by neměl sloužit k předáváním vzkazů mezi klientem a rodinou. a) Uzavírat kontrakt s klientem ne s rodinou. b) Informace od rodiny neslouží ke konfrontaci. c) Vycházíme z toho, že pracujeme s klientovou verzí příběhu, rodiny se doptáváme. d) Nemělo by docházet k vlivu nad klientem v důsledku koalice mezi týmem a jeho rodinou. e) Zprostředkovat odbornou péči jinému problémovému členovi rodiny. f) Terapeutická intervence by neměla mít na žádného člena rodiny negativní dopad (tamtéž, s ). Jedním z významných programů v léčebném procesu je délka programu. Podle Kaliny léčba delší jak 1 rok nevykazuje zlepšení stavu právě naopak, může dojít i k jeho zhoršení. To platí i u delikventních klientů, kteří se léčí po propuštění z vězení, kdy se doba léčby prodlužuje s dobou ve výkonu trestu (Kalina, 2003, s. 99). Léčebné kontinuum se skládá ze tří částí: poradenství před nástupem léčby; léčba a následná péče (Kalina, 2003, s. 103). Kalina píše, že u nás je nedobrovolná léčba považována za neúčinnou. Toto mínění bylo aktuální ve vyspělých zemích v 80. letech, dnes je již zastaralé (tamtéž, s. 105). Jako důkaz tohoto tvrzení popisuje poznatky z NIDA z roku 2000, které potvrzují účinnost nedobrovolné léčby. Z vnějšího tlaku vzniká silná motivace (tamtéž). Jako postupy zvyšující nedobrovolnou léčbu uvádí: práci s motivací klienta; překonávání vězeňských stereotypů u klientů, kteří prošli vězením; zapojení odborného pracovníka justice; volba léčebného programu v přiměřené délce (tamtéž, s ). Pracovníci by měli akceptovat nedobrovolného klienta, který je jako každý jiný klient, ale zároveň má i své zvláštnosti (tamtéž, s. 106). 15

15 Jako osobní rizikové faktory neúspěšných klientů Kalina (2003, s. 111) popisuje: nízká schopnost vytvářet vztahy; nízká schopnost komunikace; špatné zvládání stresu; nedostatek motivace; nižší věk; první léčba; nižší vzdělání; vyšší skóre závažnosti drogové problematiky; významnější kriminální anamnéza a delší doba strávená ve vězení; předchozí dlouhodobá nezaměstnanost; partnerský vztah. Součástí týmu jsou v prvním kontaktu s klientem sociální pracovníci, drogoví pracovníci různých profesí, ex-useři; v prevenci jsou to pedagogové a speciální pedagogové; v léčebných zařízeních lékaři, psychologové, psychoterapeuti; početnější týmy mají managery a další odborníky (Bartošíková, 2003, s. 126). V následné péči je multidisciplinární složení týmu nutné. V týmu není nutné mít lékaře nebo psychiatra, i když stále může klient s těmito odborníky jednat externě mimo svůj nastavený program následné péče. Základní tým je tvořen psychology, speciálními pedagogy a sociálními pracovníky (Kuda, 2003, s ). Sociální pracovníky intervenuje v následné péči hlavně v oblasti sociálně právní. Pomáhá klientovi s vyřizováním dluhů, sociálních dávek atd. Přičemž pomoc musí být prakticky zaměřená z důvodu, že klienti neumí tyto věci samostatně vyřizovat (tamtéž, s. 209). 1.7 Drogy a společnost Drogy mají ve společnosti dlouhou historii. K tomu, aby lidé změnili svůj psychický stav, (vyvolali si halucinace, navodili spánek nebo mu zabránili, uvolnili se), se uchylovali již od pradávna. Stejně tak docházelo k jejich nadměrnému užívání. O rozšíření těchto látek k většinové společnosti se mluví od dob industrializace (Mühlpachr, 2001, s. 16). Aby se zabránilo k široké expanzi drog, společnost si vytvořila normy pro svoji ochranu. Tyto normy pak užívání nealkoholových drog postihují. Důvodem, proč jsou nealkoholové drogy zakazovány, je fakt, že tyto drogy nejsou součástí naší kultury na rozdíl od alkoholu a společnost s nimi neumí zacházet (Vágnerová, 2004). Nežádoucím jevem spojeným s užíváním drog, který je nejvíc pro společnost nebezpečný, je kriminalita drogově závislých osob. Mluvíme o tzv. doprovodné kriminalitě. Tedy vychází ze sociálních problémů spojených s užíváním návykových látek (Fischer, Škoda, 2009, s. 87). 16

16 Kriminální chování je stejně jako hodnoty závislých spojené s drogou. Jedná se především o výrobu a distribuci drog, získávání prostředků pro získání drogy, tedy krádeže a vloupání a násilné trestné činy spáchané pod vlivem drog (Vágnerová, 2004). Vymezením pojmu kriminálního chování osob závislých na návykových látkách je věnována následující kapitola. 17

17 2 Drogová kriminalita Tato kapitola se nejdříve zabývá vymezením trestných činů spojených s návykovými látkami. 2.1 Trestná činnost spojená s užíváním návykových látek Mluvíme-li o tzv. drogových trestných činech, je nutné zmínit, že: Termín drogový trestný čin je termínem kauzálně přímo závislým nikoli na látce samotné, ale na jejím právním postavení. (Miovský, Sochůrek, Gajdošíková, 2003, s. 24). Drogovou kriminalitu lze dělit na primární, sekundární a terciární Primární drogová kriminalita Pojem primární drogová kriminalita v sobě nese trestné činy, jejichž skutková podstata souvisí a výrobou, distribucí a držením drog a vychází ze zákonné úpravy (tamtéž). V ČR upravuje trestnou podstatu trestných činů spojených s drogovou kriminalitou trestní zákoník. Tento zákon definuje pojem návykové látky. Podle 130 zákona se návykovou látkou rozumí všechny látky návykové alkoholové i nealkoholové, které negativně ovlivňují psychiku člověka, přičemž jejich negativní stránka se projevuje především ve snížené schopnosti poznávací, ovládací nebo v jejich sociálním chování (Zákon 40/2009 Sb.). Zákon rozděluje tyto trestné činy: a) Ohrožení pod vlivem návykové látky b) Přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu c) Nedovolené pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku V prvním bodě je myšleno zejména ohrožení zdraví lidí nebo poškození majetku během pracovní činnosti, které je způsobeno pod vlivem návykové látky. Takové jednání může být potrestáno odnětím svobody až na 1 rok, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti (tamtéž). Pokud je trest odnětí svobody v rámci takového trestného činu delší, tedy 6 měsíců až 3 roky, jedná se o závažnější ohrožení. Týká se to hlavně způsobení havárie 18

18 během řízení pod vlivem návykové látky, jinou nehodu, závažné poškození cizího majetku, nebo pokud byl za tento čin v posledních dvou letech propuštěn (tamtéž). 2 V druhém případě se myslí, přechovávání psychotropních látek ve větším než malém množství, které se trestá podle stupně závažnosti. Taková osoba tedy mohla být uvězněna od 6 měsíců až na 8 let. Obdobný trestní postih platí i pro třetí případ (tamtéž). V případě trestné činnosti soud může podle tohoto zákona uložit ochranná opatření. Dle 98: Ochrannými opatřeními jsou ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranná výchova. (tamtéž). Pokud uživatel návykové látky pod jejím vlivem spáchá trestný čin, soud uloží ochranné léčení. Ochranné léčení může soud uložit i vedle trestu (tamtéž). Soud může takto stanovit ochranné léčení ústavní nebo ambulantní. Pokud je vedle ústavního léčení uložen i trest odnětí svobody, ústavní léčení odsouzený absolvuje ve věznici. Obdobné podmínky platí i u ambulantní léčby s tím, že se vykoná, pokud je možné absolvovat ho ve věznici. Ochranné léčení se ukládá nejvýše na dobu dvou let (tamtéž). V případě, že pachatel spáchá trestný čin pod vlivem návykové látky, ačkoliv byl za něj už jednou odsouzen a ochranné opatření nesplní svůj úkol, soud uloží zabezpečovací detenci (tamtéž) Sekundární a terciární drogová kriminalita Jak píší autoři statě věnované drogové kriminalitě (Miovský a kol., 2003, s. 26) takto stanovená definice primární drogové kriminality je snadná. Poněkud obtížnější je definovat sekundární drogovou kriminalitu, která je spojena s trestními činy spojenými s užíváním drog. Ještě obtížnější je pak stanovit terciární drogovou kriminalitu, která někdy splývá se sekundární. Jde hlavně o trestné činy spáchané proti uživatelům drog. 2 Návykovou látkou se v rámci tohoto zákona myslí i alkohol. 19

19 2.2 Výkon trestu odnětí svobody u osob závislých na návykových látkách Tuto situaci u nás upravuje zákon o Výkonu trestu odnětí svobody. V tomto zákoně je uvedeno, že by od sebe měli být odděleni specifické skupiny odsouzených. Jednou z nich jsou i osoby, kterým bylo uloženo ochranné léčení (Zákon 169/1999 Sb.). V zákoně se o výkonu ochranné léčby píše, že ambulantní léčbu začne bezprostředně po nástupu výkonu trestu (tamtéž). Protidrogová poradna je součástí aktivit nabízených v rámci výkonu trestu. Je tedy součástí programů zacházení společně s terapeutickými metodami a dalším poradenstvím. 3 Ochranná léčení se realizuje ve specializovaných odděleních věznic, která zřizuje generální ředitel Vězeňské služby (Vyhláška 345/1999 Sb.). Pro osoby závislé na návykových látkách je to oddělení protitoxikologické (Štěrba, 2007). 2.3 Sociální služby Aby léčba závislých, kterým byl uložen výkon trestu odnětí svobody, byla co nejvíc efektivní, je vhodné spolupracovat i s neziskovými organizacemi zabývajícími se prací s osobami závislými na návykových nealkoholových látkách. Činnost těchto organizací je upravena také zákonem o VTOS v 20 (Zákon 169/1999 Sb.). U nás se tyto služby objevují od počátku 90. let a jejich působnost se rozvíjí podobně jako v dalších zemích EU (Škvařilová, Richter, 2003, s. 87). Tyto organizace spolupracují s konkrétními věznicemi na základě dohody s generálním ředitelem Vězeňské služby. Na základě této dohody: pověření zástupci organizací a institucí mohou po dobu výkonu trestu udržovat s odsouzeným osobní styk, zajímat se o jeho chování ve výkonu trestu a pomáhat mu při vytváření příznivých podmínek pro jeho samostatný způsob života. Na požádání je věznice informuje o stavu převýchovy a chování odsouzeného, pokud s tím odsouzený souhlasí. (Zákon 169/1999 Sb.). 3 Vězeňská služba České republiky. Hlavní webová stránka. Dostupné z aktualizováno cit

20 Vězeňská služba zpočátku přistupovala ke spolupráci s opatrností a bylo důležité, aby neziskové organizace poskytovaly co nejkvalitnější služby s vysokou mírou profesionality. Také záleželo na konkrétním řediteli věznice, jak se osobně stavěl k drogové problematice (Škvařilová, Richter, 2003, s. 87). Účast sdružení a nevládních organizací je realizována těmito formami: individuální návštěvy odsouzených, pořádání besed a v neposlední řadě se podílí na přípravě odsouzených k propuštění na svobodu a na sociální práci s odsouzenými (Zákon 169/1999 Sb.). Činnost s dalšími sdruženími a poskytovateli služeb je obsažena i v Evropských vězeňských pravidlech. V jednom ze základních principů stojí: Je nutno podporovat spolupráci s externími sociálními službami a co možná nejvíce i zapojení občanských sdružení do vězeňského života. (Evropská vězeňská pravidla). Jako velmi významný faktor působení neziskových organizací se jeví důvěrnost, kterou mohou externí pracovníci poskytnout svým klientům, kteří často nemají důvěru k vězeňskému personálu (Škvařilová, Richter, 2003, s. 81). Klientův pobyt ve věznici představuje dobrý způsob navázání kontaktu a nabídnutí služeb, které nezisková organizace poskytuje. Klienti ve věznicích bývají často i klienty kontaktních center po svém propuštění. Proto je důležité věnovat se společné přípravě klienta na odchod z výkonu trestu a zároveň ho motivovat k tomu, aby se po propuštění začal léčit (tamtéž, s. 89). Škvařilová a Richter (2003, s ) shrnuli osm předností spolupráce neziskových organizací s VS: a) Vstup do služeb ze strany klientů je relativně dobrovolný. b) Vyšší míra důvěry ze strany klientů. c) Kontakt se světem mimo vězení. d) Návaznost péče po propuštění. e) Vzdělávání odborných pracovníků Vězeňské služby. f) Externí supervize. g) Snížení přetíženosti personálu. h) Ekonomicky výhodné pro Vězeňskou službu. 21

21 3 Drogové sociální služby ve věznicích Činnost poskytovatelů sociálních služeb, kteří poskytují služby ve věznicích je upravena obecně zákonem o sociálních službách. 3.1 Zákonná úprava sociálních služeb Tento zákon vymezuje základní sociální služby, kterými jsou sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence (Zákon 108/2006 Sb.). Tyto služby jsou dále poskytovány jako služby pobytové, ambulantní nebo terénní (tamtéž). Vzhledem k zákonnému vymezení těchto služeb a nejednoznačnému vymezení formy služby drogového poradenství ve věznicích. Dalo by se tuto službu určit jako službu terénní. Terénní služby podle zákona o sociálních službách jsou definovány jako služby, které jsou poskytovány klientům v jejich přirozeném prostředí (Zákon 108/2006) Základní činnosti Je důležité zmínit i základní činnosti při poskytování sociálních služeb. Podle zákona o sociálních službách se jedná o tyto činnosti: a) Pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu. b) Pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu. c) Poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy. d) Poskytnutí ubytování, popřípadě přenocování. e) Pomoc při zajištění chodu domácnosti. f) Výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti. g) Základní sociální poradenství. h) Zprostředkování kontaktu se společenským prostředím. i) Sociálně terapeutické činnosti. j) Pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. k) Telefonická krizová pomoc. l) Nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a dalších činností vedoucích k sociálnímu začlenění. m) Podpora vytváření a zdokonalování základních pracovních návyků a dovedností (Zákon 108/2006 Sb.). 22

22 Podle Matouška (2001, s. 179) je možné sociální služby dělit i jinak. Záleží na podmínkách, kdy budeme služby poskytovat, s jakým cílem nebo jakým způsobem a podle toho je můžeme dále dělit na služby preventivní, terapeutické, rehabilitační, intervenční nebo pečovatelské. Dále pak záleží, kde tyto služby poskytujeme. Jedná-li se o přirozené prostředí klienta nebo v rezidenčním ústavu. Jakým způsobem se služba poskytuje, může znamenat poskytnutí informace, zastupováním nebo určitou činností apod Sociální pracovníci Důležité je zmínit i profesní předpoklady osob, které tyto služby poskytují tedy sociálních pracovníků. Všeobecně náplní práce sociálního pracovníka je poskytování informací a rady. Sociální pracovníci jsou zastupiteli klientů, pracují s klienty a měli by být schopni poskytnout jiné odborné služby. Sociální pracovníci mají základní znalosti z oblasti práva, sociologie, zdravovědy, psychologie a sociální politiky a jsou schopni, na základě těchto znalostí, diagnostikovat klientovi potřeby a navrhnout řešení, kterým může být např. zprostředkování služby poskytované odborníky z řad psychologie, práva apod. (Matoušek, 2001, s ). V této kapitole jsem shrnula všeobecné podmínky poskytování sociálních služeb a odbornou činnost sociálního pracovníka. V další kapitole se zaměřuji na konkrétní sociální služby a sociální práci s uživateli návykových látek Sociální práce s uživateli nealkoholových drog Jak bylo zmíněno již dříve, práce s lidmi se závislostí je interdisciplinární. Práci s uživateli drog se věnují sociální pracovníci, psychiatři, psychologové a speciální pedagogové. Společně s těmito odborníky se o problematiku závislostí zajímají některé resorty státní správy, veřejná správa a další státní i nestátní organizace (Müllerová, Matoušek, Vondrášková, 2005, s. 211). Pro sociální práci s uživateli nealkoholových drog je důležitá i správná volba metody sociální práce. Zvlášť při práci s osobami v konfliktu se zákonem. Jak píše Hendrych (2012) pro úspěšnou intervenci je základním předpokladem znalost všech teorií sociální práce. Volba adekvátní teorie během práce s konkrétním typem klientů je pak obtížná a vždy záleží na pečlivém posouzení pracovníka. 23

23 3.2 Cílová skupina klientů Primární cílová skupina klientů pro sociální pracovníky, kteří se zabývají drogovou problematikou, jsou uživatelé drog, sekundární pak jejich rodinní příslušníci (Müllerová, Matoušek, Vondrášková, 2005, s. 212). Jako univerzální přístup, který mohou sociální pracovníci při práci s uživateli drog využít, se nejlépe osvědčil motivační rozhovor. Tento se dá aplikovat ve všech fázích práce s těmito klienty (tamtéž, s. 214). Úkolově orientovaný přístup jako součást poradenského paradigmatu sociální práce se jeví jako vhodný přístup při práci s konzumenty drog, protože se orientuje jednak na klientovy individuální potřeby i na požadavky klientova společenského prostředí (Navrátil, 2003, s. 73). Jako základní faktor psychoterapeutického působení vidí autoři vztah mezi klientem a terapeutem. Jedná se o zvláštní vztah, který vzniká ve vztahu nouze a to je ten fakt, který ho odlišuje od běžných mezilidských vztahů. V terapeutickém vztahu terapeut pomoc nabízí a klient ji vyhledává (Bartošíková, Miovský, Kalina, 2003, s. 30). Autoři dále uvádí, že: V každém pomáhajícím vztahu je také obsažena naděje na změnu. Vyhledá-li člověk pomoc, pravděpodobně očekává, že změna je možná, jinak by asi pomoc nehledal. Někdy je ovšem potřeba v klientovi naději na pomoc vzbudit nebo posílit, což je součástí motivační přípravy. (tamtéž, s. 31) Služby pro osoby závislé na návykových látkách Zákon o sociálních službách definuje služby, které mohou být poskytovány osobám závislým na návykových látkách. Tyto sociální služby spadají převážně pod služby sociální prevence. Takové služby pak pomáhají zejména sociálnímu vyloučení osob, které jsou ohroženy krizovou sociální situací, životními návyky a způsobem života vedoucím ke konfliktu se společností. Primární cíl sociální prevence je tedy napomáhání k překonání těchto událostí a ochrana společnosti před šířením nežádoucích společenských jevů (Zákon 108/2006 Sb.) Konkrétními službami pro osoby závislé na návykových látkách jsou kontaktní centra, služby následné péče, terapeutické komunity a terénní programy (tamtéž). Kontaktní centra jsou typická tím, že jsou nízkoprahová a poskytují služby ambulantní a terénní. Cílem této služby je snižování sociálních a zdravotních rizik 24

24 pomocí těchto základních činností: sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a obstarávání osobních záležitostí, poskytnutí podmínek pro osobní hygienu (tamtéž). Služby následné péče mohou být ambulantní nebo pobytové. Jsou poskytovány osobám závislým, které absolvovaly odvykací léčbu, podrobují se jí, anebo abstinují. Poskytované činnosti jsou obdobné prvním dvěma činnostem poskytovaných v kontaktních centrech. Další činností je zprostředkování kontaktu se společenským prostředím. 4 V případě pobytových služeb poskytuje činnosti poskytnutí ubytování a poskytnutí stravy nebo její zprostředkování (tamtéž). Terapeutické komunity jsou pobytové služby poskytované osobám závislým na návykových látkách s podmínkou, že se chtějí začlenit do života běžné společnosti. Činnosti realizované terapeutickými komunitami jsou stejné jako předchozích v službách (tamtéž). Zákon o sociálních službách definuje terénní služby jako: Terénní služby poskytované osobám, které vedou rizikový způsob života nebo jsou tímto způsobem života ohroženy. Tyto jsou mimo jiné poskytovány osobám závislým s cílem tyto osoby vyhledávat a snižovat rizika způsobu jejich života. Tyto služby mohou být anonymní. Základními činnostmi těchto služeb je zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí (tamtéž). Poskytování drogových služeb ve věznicích tak může být formou terénní sociální práce. Práce s uživateli návykových látek je i součástí sociálního poradenství. Sociální poradenství můžeme dělit na základní sociální poradenství a odborné sociální poradenství. Základní sociální poradenství je hlavní činností sociálních služeb a odborné sociální poradenství poskytuje informace konkrétním cílovým skupinám klientům. Jednou z těchto skupin jsou i osoby v konfliktu se společenským prostředím (tamtéž). Součástí základního sociálního poradenství, tedy úkonů spojených s jejich činností je poskytování informací k řešení nepříznivé sociální situace, o sociálních 4 Podle vyhlášky upravující zákon o sociálních službách by sociálně terapeutické činnosti měly pomoci v prevenci relapsu a měly by vést k trvalé abstinenci (Vyhláška 505/2006 Sb.). 25

25 službách, které mohou pomoci naplnit klientovy potřeby nebo o základních právech a povinnostech osob, kterým jsou služby poskytovány (Vyhláška 505/2006 Sb.). Úkony v odborném sociálním poradenství se týkají zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, navazujících služeb, poskytování sociálně terapeutických činností zejména poradenství týkajícího se oblastí práva, psychologie, vzdělávání a orientace v sociálních systémech. Dále se jedná o pomoc při vyřizování běžných záležitostí, obnovení nebo upevnění kontaktu s přirozeným sociálním prostředím (tamtéž). 3.3 Osoby závislé na návykových látkách ve věznicích Specifickou skupinou klientů, kterými se zabývá tato práce, jsou uživatelé nealkoholových návykových látek ve věznicích. Drogové služby ve věznicích jsou zatím obvykle součástí nabídky služeb nízkoprahových kontaktních center. Jen výjimečně jsou realizovány jako samostatné služby. Pracovníci docházejí do věznic, kde poskytují poradenství. Cílovou službou jsou uživatelé drog, kteří jsou vazebně stíháni nebo si odpykávají nepodmíněný trest. Poradenství může být zaměřeno na podporu klientovy abstinence, na práci s jeho motivací k léčbě, na zprostředkování kontaktu s institucemi mimo vězení, na zprostředkování léčby, ale také na osvojení základních principů snižování škod v případě, že klient není rozhodnut po propuštění z vězení abstinovat (Müllerová, Matoušek, Vondrášková, 2005, s. 216). Müllerová píše o klientech v konfliktu se zákonem jako o cílové skupině pro pracovníky zařízení zabývající se prací s uživateli drog a pro pracovníky Probační a mediační služby ČR. Dále pak popisuje především práci s klienty v konfliktu se zákonem z hlediska pracovníků Probační a mediační služby ČR (Müllerová, 2003, s. 249). Klientem PMS se může stát uživatel drog experimentátor, pravidelný uživatel a drogově závislý, a to v kterékoli fázi trestního řízení přičemž není jasné, v jaké fázi užívání drog se zvyšuje riziko, že se uživatelé drog dostanou do konfliktu se zákonem. Toto riziko se může zvyšovat s častou frekvencí a intenzitou užívání (tamtéž). Jako důležitý faktor ovlivňující výsledky spolupráce probačního pracovníka a klienta popisuje včasné navázání kontaktu. Tady vidí také prostor pro intervenci pracovníků zařízení, zabývajících se prevencí a léčbou drogových závislostí. Klade důraz na jejich schopnost orientace v trestním řízení (tamtéž, s. 250). 26

26 Procesy rehabilitace nebo resocializace jsou smyslem léčby. Jsou ukazatelem toho, že klienti dokážou žít běžným životem mimo léčebny (Dvořák, 2003, s. 63). Pojmy rehabilitace a resocializace se v procesu léčby nahrazují termínem sociální rehabilitace (tamtéž). Hlavní cíl sociální rehabilitace je osvojit si sociální role, které pomohou klientovi fungovat ve společnosti (tamtéž, s. 64). Z anamnézy drogově závislých vyplývá, že k poruchám socializace dochází v různých vývojových etapách vývoje (tamtéž, s. 65). 3.4 Neziskové organizace ČR Neziskové organizace, které nabízejí drogové služby ve věznicích, vycházejí často z kontaktních center, která poskytují poradenství osobám ve výkonu trestu jako svoji doplňkovou službu většinou neregistrovanou. Služby ve vězení, poskytované jako samostatná služba poskytovaná, jsou realizované na základě dohody mezi organizací a Vězeňskou službou. Mezi nejznámější organizace, které poskytují sociální služby ve věznicích, patří Podané ruce o. p. s., Laxus o. s., Sananim o. s. Podané ruce realizují dvě služby. První z nich jsou drogové služby ve vazební věznici Brno a věznicích Kuřim, Znojmo, Rapotice a Světlá nad Sázavou a Práce s klienty v konfliktu se zákonem, kterou realizují ve vazební věznici Olomouc a věznici Mírov. Na svých webových stránkách organizace definuje svůj hlavní cíl: Hlavním cílem projektu je kontaktovat uživatele drog ve vazbě a ve výkonu trestu, reagovat na jejich aktuální drogovou situaci a kriminální situaci, vytvářet kontinuální návaznosti v následné péči, a tak předcházet recidivám kriminálního chování těchto klientů nabídkou řešení jejich drogového problému, který je často příčinou jejich kriminálního chování. 5 Obě služby jsou poskytovány osobám, které páchají kriminální činnost a zároveň mají i drogovou anamnézu. Dále je důležitý jejich zájem řešit svoje problémy 5 Společnost Podané ruce o.p.s. Drogové služby ve vězení a následné péče. Dostupné z posl. akt. neuvedeno cit ) 27

27 a spolupracovat na jejich řešení. Chtějí se dále léčit v následné péči po propuštění z vězení. Sekundárně jsou služby určené i pro příbuzné klientů ve výkonu trestu. Kontakt mezi pracovníky služby a klienty probíhá buď osobním, nebo písemným stykem. 6 Občanské sdružení Laxus zřizuje Centrum drogových služeb ve vězení. Toto Centrum bylo od roku 2000 službou k-centra a o pár let později začalo fungovat samostatně. Centrum drogových služeb ve vězení působí ve věznicích Jiřice, Rýnovice, Valdice, Stráž pod Ralskem, Pardubice, Odolov, Hradec Králové, Liberec, Světlá nad Sázavou. Organizace jako své poslání definuje zprostředkování sociálních a adiktologických služeb ve věznicích a to hned v pěti krajích České republiky. Organizace dále pomáhá klientům po propuštění s cílem působit na klienty, aby nepokračovali v kriminálním chování. Jako svůj hlavní cíl si organizace stanovila pomoci uživatelům návykových látek, kteří se dostali do konfliktu se zákonem, aby se po propuštění opět zařadili do společnosti. Jako dílčí cíle jsou definovány: doplnění do systémů péče stávajících ve vězení, motivovat klienty k abstinenci a zvyšovat informovanost odsouzených o rizicích užívání drog. Cílovou skupinou klientů jsou uživatelé návykových látek ve věznicích nebo propouštěni z výkonu trestu. Jako sekundární skupinu uvádějí kromě rodiny a blízkých také vězeňský personál. 7 Sdružení SANANIM realizuje Centrum pro osoby v konfliktu se zákonem. Posláním tohoto centra jsou léčebný a preventivní program cíleně zaměřený na motivaci ke změně životního stylu a zprostředkování sociálních a zdravotních služeb následné péče pro osoby propuštěné z vězení. Cílem služby je zejména podpora klientovi motivace. Jako cílovou skupinu organice definuje jednak klienty v konfliktu se zákonem, kteří jsou na svobodě, klienty ve vazbě nebo ve výkonu trestu a po propuštění. Služby jsou poskytovány hlavně v pražských věznicích. Individuálně i v mimopražských věznicích na základě písemného kontaktu. 8 6 Tamtéž. 7 Laxus o. s. Centrum drogových služeb ve vězení. Dostupné posl. akt. neuvedeno cit Sananim o. s. Centrum pro osoby v konfliktu se zákonem. Dostupné z posl. akt. neuvedeno cit

28 4 Drogové služby ve věznících Cílem této práce bylo popsat jednu činnost konkrétní neziskové organizace poskytující drogové služby ve věznicích zaměřenou na spolupráci mezi klientem a sociálním pracovníkem organizace. Ještě před tím je ale důležité popsat kompetence sociálního pracovníka a jeho role. 4.1 Kompetence sociálního pracovníka Kompetencemi sociálního pracovníka se zabývá Havrdová. Ve své publikaci se zabývá komentovanou soustavou praktických kompetencí sociálních pracovníků. V Ottově slovníku je definice jednat kompetentně do češtiny překládáno jako jednat odpovědně se znalostí věci. Být kompetentní lez potom překládat jako mít pravomoc a přitom vědět jak jednat. Kompetence nás tedy opravňují k určitému jednání (dle Havrdové, 1999, s. 42). Havrdová doslova píše: Kompetence v praxi chápeme jako funkcionální projev dobře zvládané a uznávané profesionální role sociálního pracovníka, jejíž součástí jsou odborné znalosti, schopnost reflektovat adekvátně kontext a citlivě aplikovat hodnoty profese. (tamtéž). Praktické kompetence lze pak chápat jako to, co sociální pracovník dělá při práci s klienty nebo organizacemi. Tedy ty kompetence, které realizuje v praxi (tamtéž). Profesionální role sociálního pracovníka jsou vymezeny v Soustavě praktických kompetencí. Hovoří se o šesti kompetencích, ale ve skutečnosti se jedná jen o různé aspekty jedné profesionální kompetence sociálního pracovníka (tamtéž, s. 45). Jedná se o tuto šestici kompetencí: a) Schopnost účinně komunikovat s jednotlivci, skupinami, rodinami i komunitami rozvíjet účinnou komunikaci. b) Schopnost se zorientovat v potřebách, možnostech, a porozumění, které klient a jeho okolí má, a vymezit s nimi oblast a plán spolupráce orientovat se a plánovat postup. c) Schopnost rozeznat silné stránky a možnosti klienta, a jeho okolí a podporovat jejich soběstačnost a sebeúctu podporovat a pomáhat k soběstačnosti. d) Znalost metod a systému služeb, schopnost je správně využívat ve prospěch klienta, pomáhat mu je přijmout a ukončit zasahovat a poskytovat služby. 29

29 e) Přispívat k práci organizace. f) Odborně růst. (tamtéž, s ). Konkrétní charakteristiku kompetencí pak přibližují jednotlivá kritéria, která jsou uvedena u každé kompetence. Tato kritéria popisují, co je v kompetencích obsaženo a je důležité pro naplnění profesionální role (tamtéž, s. 46) Popis vybraných kompetencí V práci jsou popsány zejména kompetence 1, 2, 3 a na podrobný popis kritérií v kompetenci 2. Tyto kompetence nejlépe vystihují popisovanou službu a činnosti sociálního pracovníka v rámci této služby. Kompetence I. Je definována jako: Umí naslouchat a vytvářet podmínky pro otevřenou komunikaci mezi jednotlivými klienty, skupinami a komunitami. Iniciuje spolupráci a motivuje pro změnu v zájmu klientů. (tamtéž, s. 49). Kompetence II.: Ve spolupráci s klienty, jejich pečovateli a jinými odborníky získávat přehled o jejich současných potencionálních potřebách i zdrojích a společně plánuje postupy, reagující na zjištěnou nouzi a ohrožení. Dovede stanovit rizikové faktory a meze spolupráce. (tamtéž, s. 60). Tato kompetence legitimuje sociálního pracovníka v procesu plánování spolupráce s klientem. V rámci této spolupráce mohou klient s pracovníkem organizace vytvořit plán způsobu života po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který se může dotýkat zejména následné léčby popř. plánování kroků jak pokračovat v abstinenci. V druhé kompetenci musí sociální pracovník umět pracovat nejen s klientovou motivací, ale také společně s klientem stanovit téma jejich vzájemné spolupráce. Jakmile s klientem určí jeho zakázku, je dobré také zmapovat zdroje, tedy silné stránky a příležitosti na straně klienta, které je možné hledat i v jeho okolí (tamtéž, s. 61). V rámci plánování je důležité, aby sociální pracovník věděl, jaké možnosti nabízených služeb bude mít po propuštění klient k dispozici a jaké skutečnosti bude muset klient splnit, aby těchto služeb dosáhl. Proto se sociální pracovník musí orientovat v legislativě a mít přehled o státních i nestátních službách a znalost ve specifických informacích, které se budou týkat služby a druhu sociální práce, kterou se pracovník zabývá (tamtéž, s ). Během společné spolupráce by sociální pracovník měl klienta podporovat v tom, aby sám přicházel s podněty k řešení své situace (tamtéž, s. 63). 30

30 Výstupem spolupráce mezi klientem a sociální pracovníkem by pak měl být plán a rozdělení úkolů v rámci zplnomocnění klienta (tamtéž, s. 67). Je důležité zmínit i další kompetenci. Kompetence III: Podporuje příležitosti k tomu, aby lidé mohli použít své vlastní síly a schopnosti. Pomáhá jim přebírat zodpovědnost, zabezpečovat svá práva a kontrolovat ohrožující chování (tamtéž). Tato kompetence navazuje na poslední kritérium předešlé kompetence a je z něj patrné, že pro vytvoření plánu je v konečném důsledku jednání klienta. Služby poskytované organizacemi zmíněnými v předešlé kapitole jsou pojmenovány různými názvy, jejichž význam může být obdobný svoji podstatou konkrétní služby. 4.2 NNO poskytující drogové služby ve věznicích Podané ruce ve svém programu Drogové služby ve vězení Brno nabízejí služby: individuální terapii a poradenství, krizovou intervenci, sociální práci a sociálně právní poradenství, sociální, vzdělávací a informační podporu, skupinovou terapii a poradenství, postpenitenciární péči, návaznou péči jako je zprostředkování detoxu, léčby a asistenční službu, pomoc během trestně právního řízení, informační a poradenské služby blízkým osobám a rodinám klientů. 9 V olomouckém programu Práce s klienty v konfliktu se zákonem je nabídka služeb také odlišná a širší. Jedná se služby: individuálního poradenství, poskytnutí informací, pomoc a podpora v krizových situacích, psychická podpora a podpora v abstinenci, pomoc při jednání s institucemi, asistenční služby a poskytnutí doprovodu, bezplatné využití telefonu a internetu, poradenství rodinám a blízkým osobám klientů, zprostředkování kontaktu s dalšími institucemi, dopisování s klienty ve vězení, zprostředkování hygienických balíčků a ošacení, pomoc v přípravě na propuštění 9 Společnost Podané ruce o.p.s. Drogové služby ve vězení a následné péče. Dostupné z posl. akt. neuvedeno cit ) 31