Keynesova revoluce a Friedmanova kontrarevoluce v makroekonomii

Transkript

1 Keynesova revoluce a Friedmanova kontrarevoluce v makroekonomii John Maynard Keynes a Milton Friedman jsou dva nejslavnější ekonomové 20. století. Standardní makroekonomie je reprezentována totiž dvěma proudy, jedním z nich je právě keynesiánský proud a druhým pak neoliberální proud (neokonzervativní ekonomie či neoklasická makroekonomie), kam patří monetarismus (Miltona Friedmana), ekonomie strany nabídky (Arthur Laffer) či škola racionálních očekávání (žáci Miltona Friedmana). John Maynard Keynes ( ) Syn Johna Nevilla Keynese, jeho učiteli byli Alfred Marshall a Arthur Cecil Pigou. Dvě etapy ve vývoji Keynesových názorů: první do napsání Obecné teorie zaměstnanosti úroku a peněz (1936) a druhá po napsání Obecné teorie zaměstnanosti úroku a peněz. Patřil do cambridgeské školy neoklasické ekonomie a později se stal heretikem neoklasické ekonomie. Hlavní téma: nestabilita tržní (kapitalistické) ekonomiky. Příčiny nestability kapitalistické ekonomiky původně Keynes spatřoval v: a) nestabilitě kupní síly peněz v důsledku nestability důchodů domácností a tím i spotřeby (C) domácností, b) nestabilitě investic (I) v důsledku nestability úvěrových trhů (čili finančních trhů). Přelom Obecná teorie zaměstnanosti úroku a peněz (1936). Rovnost investic (I) a úspor (S) není identitou, ale je to podmínka rovnováhy, která nemusí být splněna. Spotřeba je závislá na důchodu a také úspory jsou závisle na důchodu čili C = c. Y a S = s. Y. Základní psychologický zákon: s růstem národního důchodu (Y) spotřeba roste, ale pomaleji než důchod, klesá podíl C na Y a roste podíl S na Y. Mezeru mezi Y a C pak tvoří investice (I). Investice kolísají, mají vysoký podíl na Y a přitom I a S nejsou propojeny, neboť spoří domácnosti a investují firmy. Může vzniknout mezera úspor (I < S) či mezera investic (I > S). Investice jsou závisle na mezní efektivnosti investic (mezní efektivnosti kapitálu), což je očekávaný čistý výnos z dodatečné investice za dobu její životnosti, ta závisí jednak na úrokové míře a jednak na vybavenosti země kapitálem. Velká vybavenost země kapitálem vede k nízké mezní efektivnosti investic, z toho plyne nízký sklon k investicím, S jsou vysoké, I jsou nízké a ekonomika má sklon k depresím. AD zaostává za AS zabezpečující plnou zaměstnanost. John Maynard Keynes tak ve své teorií 1

2 popírá tzv. Smithovo dogma (úspory jsou výdaje), tzv. Sayův zákon trhů (agregátní nabídka vytváří svoji poptávku, tedy že rovnost AD a AS je identita) a neoklasickou představu, že úspory i investice závisí na úrokové míře, což umožňuje snadno dosahovat rovnováhu úspor a investic. Na mezní efektivnost investic mají vliv očekávání podnikatelů, žijeme v podmínkách nejistoty a tak každý osobní odhad výnosů a vývoje trhu je nejistý, vliv životního elánu podnikatelů (ochoty riskovat). To způsobuje nepředvídatelnost a těkavost (volalitu) investic, vlivem střídání vln investičního optimismu a investičního pesimismu se stává kapitalistická ekonomika nestabilní, to představuje keynesiánskou teorii hospodářského cyklu. Kapitalistická (tržní) ekonomika má sklon k chronické recesi či dokonce depresi, nedostane se z toho sama, a proto jsou nutné státní zásahy do ekonomiky, na makroekonomické úrovni, jde zejména o aktivní fiskální politiku. Teorie preference likvidity: úrok je odměna za vzdání se likvidity (preference likvidity), čtyři motivy držby peněz - motiv důchodový (transakční), motiv podnikání (obdoba transakčního motivu u firem), motiv opatrnostní a motiv spekulační (propojenost trhu peněz a trhu cenných papírů, vliv úrokové sazby na poptávku po penězích). Nominální úroková míra je určována trhem peněz a ne trhem kapitálu (jak si představuje neoklasické ekonomie). Peníze nejsou pro Keynese jen prostředkem směny, ale i uchovatelem hodnoty (funkce peněz). Díla Johna Maynarda Keynese: - Ekonomické důsledky míru (1919), - Traktát o peněžní reformě (1923), - Ekonomické důsledky pana Churchilla (1925), - Konec laissez - faire (1926), - Pojednání o penězích (1930), - Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (1936), - Jak zaplatit válku (1940). Keynes byl odborník v oblasti peněžního oběhu a bankovnictví, účastnil se jednání o Versailleské smlouvě (byl proti velkým válečným reparacím uvaleným na Německo), nesouhlasil s návratem ke zlatému standardu po 1. světové válce (jak prosazoval a prosadil Winston Churchill), účastnil se příprav konference v Bretton - Woods v USA (1944), již tehdy navrhoval světovou měnu bancor, ale jeho návrh neprošel. Keynes nebyl sám (Michal Kalecký, švédská škola, Dennis Robertson). Stabilita ekonomiky se měla dosahovat státním intervencionalismem. Jednalo se o reformní ekonomii, resp. o revoluci v makroekonomii. Po Keynesovi a 2

3 tradičním keynesiánství ( léta 20. století) přišlo neokeynesiánství, postkeynesiánství ( léta 20. století), krize neokeynesiánství (70. léta 20. století) a nástup nové keynesiánské makroekonomie (od 80. let 20. století dosud). Milton Friedman ( ) Vůdčí osobnost protikeynesiánské revoluce a neoliberální (neokonzervativní) ekonomie. Čelný představitel monetarismus a chicagské školy. Ve svých dílech ostře kritizuje vládní programy keynesiánského ražení nejen jako finančně drahé a přitom neúčinné, ale hlavně jako opatření omezující osobní svobodu, například v knize Kapitalismus a svoboda, která vyšla v roce Milton Friedman hájil stabilitu tržní (kapitalistické) ekonomiky, nestabilitu naopak vyvolávají státní zásahy. Podle něho spotřeba není funkcí běžného důchodu (jak soudil John M. Keynes), nýbrž spíše funkcí dlouhodobě očekávaného důchodu čili permanentního důchodu - hypotéza permanentního důchodu, spotřeba je tak více stabilní než soudil Keynes a tím je více stabilní i poptávka po penězích a tudíž také tržní ekonomika. Friedman rehabilitoval kvantitativní teorii peněz. Na poptávku po penězích má vliv více faktorů, než předpokládal Keynes, jde o peníze, obligace, akcie, fyzický kapitál a lidský kapitál. Subjekty optimalizují portfolio držených aktiv, poptávka po penězích je docela stabilní, proto platí silná vazba mezi růstem množství peněz v oběhu (M) a růstem celkové cenové hladiny (P). Nabídka peněz je exogenní a monetární politika má vliv na zdravý či nezdravý vývoj ekonomiky (jinak řečeno na penězích záleží ). Existují přitom různé peněžní agregáty. Milton Friedman provedl dále kritiku krátkodobé Phillipsovy křivky (SRPC), formuloval adaptivní očekávání, rozlišil skutečnou a očekávanou míru inflace, přišel s dlouhodobou Phillipsovou křivkou (LRPC), to mu umožnilo předpovědět akcelerující inflaci a stagflaci (předpověď se splnila), nově definuje přirozenou míru nezaměstnanosti a rehabilituje dobrovolnou nezaměstnanost (vyvrácení Keynesovy nedobrovolné nezaměstnanosti). Friedman konečně poukázal na nízkou účinnost fiskální (rozpočtové) politiky a to formulací tzv. efektu vytlačování (vytěsňovacího efektu). Monetární politika je sice účinná, ale nebezpečná, levné peníze nedosáhnou dlouhodobých cílů, přitom změny M destabilizují ekonomiku, řešením je zlaté pravidlo měnového růstu (pevné měnové pravidlo) čili stálé tempo růstu peněžní zásoby (tempo růstu M má odpovídat dlouhodobému trendu růstu reálného produktu). Velkou depresi vysvětluje Friedman ne zhroucením důvěry investorů a jejich pesimistickými očekáváními jako Keynes, nýbrž nesprávnou politikou americké centrální banky (FEDu), která při poklesu ekonomiky neuvolnila svoji monetární politiku. Program New Deal podle Friedmana krizi jen prodloužil. 3

4 Neokonzervativní vlna v makroekonomii vyvrcholila v 70. a 80. letech 20. století. Západ se její zásluhou odvrátil od neoklasického liberalismu keynesiánské ekonomie a přijal neoliberální experiment Nové pravice. Velká Británie v duchu monetarismu zrušila po roce 1979 regulaci cen, dividend a devizové kontroly, provedla privatizaci státních podniků (britská vláda utržila v rozmezí let za privatizaci 67 mld. liber) a odstranila omezení půjček. USA přijaly ekonomii strany nabídky a po roce 1981 provedly deregulaci cen ropy, uvolnily dohled nad železniční dopravou, televizním vysíláním, naftařským a plynárenským průmyslem, přitvrdily podmínky pro poskytnutí sociálních dávek a snížily daně. To vše se pak rozšířilo po celém světě. Nejdříve v bývalých britských koloniích (Austrálie, Kanada, Nový Zéland), pak v Latinské Americe (Chile, Argentina, Mexiko) a posléze i v Západní Evropě. Liberalizace se prosadila také ve Východní Evropě, v Indii i v Africe (Zambie, Nigérie, Jihoafrická republika). Začátkem 90. let se neoliberální kapitalismus stal dominantní světovou ideologií. Asie na neoliberální kapitalismus přistoupila až po finanční krizi v polovině 90. let. Ovšem další regionální finanční krize a zejména současná globální finanční krize, která začala v roce 2008 a vedla k propuknutí třetí světové hospodářské krize, vyjevují přinejmenším problematičnost neokonzervativní ekonomie (včetně monetarismu) a do určité míry rehabilitují keynesiánskou ekonomii. I když řada ekonomů (např. Milan Zelený) dnes považují společně keynesiánství i monetarismus za překonané a nemoderní teorie. Díla Miltona Friedmana: - Metodologie pozitivní ekonomie (1953), - Studie o kvantitativní teorii peněz (1956), - Teorie spotřební funkce (1957), - Kapitalismus a svoboda (1962), - Monetární historie Spojených států (spolu s Ann Schwartzovou) (1963), - Úloha monetární politiky (1967), - Svoboda volby (spolu s Rose Friedmanovou) (1980), - Tyranie statu quo (spolu s Rose Friedmanovou) (1984), - Za vším hledej peníze (česky 1997). 4

5 Vybrané známé citáty k tématu: v dlouhém období jsme všichni nebožtíci... Lidé jsou zpravidla a v průměru ochotni zvyšovat svou spotřebu zvětšuji-li se jejich důchod, ale nikoli ve stejné míře, v jaké roste důchod. Jestliže sklon ke spotřebě a míra investic vyústí do nedostatečné efektivní poptávky, skutečná výše zaměstnanosti bude nižší než nabídka práce, která je potenciálně k dispozici. Jestliže hodnotíme perspektivy investic, musíme přihlížet k nervům, náchylnosti k hysterii, ba dokonce i k zažívání a reakci na změny počasí u těch lidí, na jejichž spontánní činnosti investice především závisí. V každém případě však existuje nezbytná podmínka, bez které dávání přednosti likvidním penězům jako prostředku uchování majetku by nemohla být realizována. Touto podmínkou je nejistota o budoucnosti úrokové míry Tři skupiny dávání přednosti likviditě můžeme definovat jako závislé na: 1. motivu oběhu, 2. motivu opatrnosti, 3. motivu spekulace... konečným cílem pozitivní vědy je vytvoření teorie..., která poskytne platné a smysluplné předpovědi peníze jsou cokoli, co je všeobecně přijímáno ke směně za zboží a služby. Něco, co je přijato ne ke spotřebě, ale jako něco, co reprezentuje dočasnou koncentraci kupní síly, která poslouží k nákupu dalšího zboží a dalších služeb. Inflace je vždy a všude peněžním jevem. Vládní řešení problémů je obvykle tak špatné jako samotný problém 5

6 Použitím pojmu přirozená míra nezaměstnanosti nemíním tvrdit, že je to něco nemutabilního a nezměnitelného.... existuje vždy dočasná substituce mezi nezaměstnaností a inflací, neexistuje permanentní substituce. Dočasná substituce pramení nikoli z inflace samotné, ale z neanticipované inflace Použitá a doporučená literatura: Brožová, D.: Malé dějiny ekonomického myšlení, 2. přepracované vydání, Nakladatelství Oeconomica Vysoké školy ekonomické v Praze, Praha 2006, kap. 15 a 18 Hertzová, N.: Plíživý převrat. Globální kapitalismus a smrt demokracie. Dokořán, Praha 2003 Holman, R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení, 3. vydání, Beckovy ekonomické učebnice, nakladatelství C. H. Beck, Praha 2005, kap Sirůček, P.: Průvodce dějinami standardních ekonomických teorií, 2. aktualizované vydání, Melandrium, Slaný 2003, kap. 3 Sojka, M. a kol.: Dějiny ekonomických teorií, druhé vydání, Vysoká škola ekonomická, Praha 1998, kap. 6 a 10 Zelený, M: Neučte se z vlastních chyb. Pohlednice z druhého břehu. Ottovo nakladatelství, Praha 2007 Praha, únor 2016 Ing. Stanislav Heczko, Ph.D. 6