CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Sociální práce s dítětem při rozvodovém řízení rodičů v rámci OSPOD

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Sociální práce s dítětem při rozvodovém řízení rodičů v rámci OSPOD Eliška Grbavčicová Vedoucí práce: Mgr. Hana Krylová, Ph.D. Olomouc 2013

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci dne Eliška Grbavčicová

3 Poděkování Děkuji Mgr. Haně Krylové, Ph.D. za odborné vedení práce a za mnoho cenných rad a podnětů. Děkuji také mým blízkým a především příteli, za podporu při tvorbě práce a celém studiu.

4 Obsah Úvod Rodina Rodina dnes Funkce rodiny Manţelství Typy manţelství Rozvod Druhy rozvodů Rozvodový proces Období ambivalence Vlastní rozvod Období po rozvodu Dítě v rozvodovém řízení Dítě a rozvod rodičů podle zákona o rodině Dítě a jeho vývoj Vliv rozvodu na dítě Zanedbávání, týrání a zneuţívání dítěte jako moţný důsledek rozvodu Syndrom zavrţeného rodiče Sociální práce s dítětem v rámci rozvodu OSPOD a rozvodové řízení Sociálně právní-ochrana dětí Činnost OSPOD Hodnocení dítěte Systém hodnocení ohroţeného dítěte Potřeby dítěte a podmínky pro jejich uspokojení Sociální šetření Individuální plán ochrany dítěte Speciální techniky a přístupy v sociální práci s dítětem při rozvodovém řízení Rozhovor s dítětem Terapie syndromu zavrţení rodiče Přístup orientovaný na člověka... 44

5 5.4 Arteterapie Speciální techniky sociální práce Oddělení sociálně-právní ochrany dětí Městského úřadu Břeclav Závěr Bibliografický seznam Seznam příloh... 60

6 Úvod K volbě tématu moţnosti sociální práce s dítětem v rámci rozvodového řízení rodičů mě inspirovala jedna z prvních studijních praxí (na Odboru sociálních věcí Magistrátu města Olomouc, přičemţ jsem jeden den strávila na oddělení péče o rodinu a děti), kde jsem měla moţnost krátce se seznámit s technikami práce, které zde při práci s dětmi vyuţívají. Moji volbu následně utvrdila má zatím poslední praxe, kterou jsem absolvovala na oddělení sociálně-právní ochrany dětí, Městského úřadu Břeclav. Praxe trvala dva měsíce a bohuţel jsem se zde s dětmi téměř nesetkala. Zjistila jsem, ţe kromě sociálních šetření v rodině, se zde práce s dětmi týká především znaleckých posudků, které však vypracovává odborník mimo Městský úřad. Kontakt pracovnic s dětmi, tedy i jejich klienty, zde byl minimální. Toto zjištění vedlo ke stanovení hlavního cíle mé práce, kterým je popsat moţnosti sociální práce s dítětem v rámci rozvodového řízení rodičů, se zaměřením na vyuţití speciálních technik a přístupů a zjistit, jak v dané oblasti postupují a jaké speciální techniky a přístupy vyuţívají pracovníci oddělení sociálně-právní ochrany dětí MěÚ v Břeclavi. Co se týče metodiky práce, rozhodla jsem se pro práci teoretického charakteru. Jako metodu práce jsem tedy zvolila analýzu literatury a dalších zdrojů, k tématu dostupných. Práci jsem doplnila o kapitolu, týkající se práce sociálních pracovníků na MěÚ Břeclav. Při psaní jsem vycházela z informací, které jsem získala z konzultací s pracovnicemi. Informace získané z konzultace jsem vyuţila také pro doplnění některých kapitol. Takto získané informace jsem v textu vţdy označila kurzívou a odkázala poznámkou pod čarou. Obecně tématika dětí v rodinné krizové situaci byla dle mého názoru jiţ několikrát zpracována. Napsána byla uţ také literatura v oblasti rozvodového řízení rodičů dítěte, která se však většinou týká spíše vlivu rozvodu na dítě, porozvodové péči o dítě a podobným otázkám. Téma, které ve své práci zpracovávám, uţ taktéţ bylo mnoha autory otevřeno. Nenalezla jsem však publikaci, která by se tématu věnovala obsáhleji. Často se zaměřovala pouze na jednu klíčovou oblast, jako např. práci s dítětem se syndromem zavrţení rodiče. Hlavním zdrojem v prvních kapitolách pro mne byl Oldřich Matoušek, s publikacemi Rodina jako instituce a vztahová síť, Sociální práce v praxi a Hodnocení 6

7 ohroţeného dítěte. V kapitolách, týkajících se OSPOD, jsem čerpala převáţně z Pemové a Ptáčka, Sociálně-právní ochrana dětí pro praxi. Větší část práce jsem věnovala syndromu zavrţení rodiče a jeho terapii, kdy jsem vyuţila publikaci Bakaláře Rozvodová tematika a moderní psychologie a Gardnera - Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrţení rodiče. Pro přístup zaměřený na člověka pro mne byli podstatnými autory Navrátil a Matoušek, v arteterapii mě inspirovala Šicková-Fabrici, s publikací Základy arteterapie. Pro kapitolu Speciální techniky byla stěţejní publikace od Králové, Speciální techniky sociální práce. Důleţitým zdrojem byl také zákon č. 94/1963 Sb., o rodině a zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Absolventská práce je rozdělena do pěti kapitol. První z nich se týká rodiny tak, je vnímána v dnešní době. Zabývám se mimo jiné také vývojem funkcí rodiny, kterým pak věnuji samostatnou podkapitolu. V případě, ţe jsou tyto funkce v rodině narušeny, popřípadě zde neplní svoji úlohu vůbec, nastává v rodině problém, který někteří manţelé mohou řešit aţ rozvodem. Tím se dostávám ke druhé kapitole práce, ve které se zabývám rozvodem z pohledu zákona o rodině, druhy rozvodů a především rozvodovým procesem. Na to navazuje kapitola třetí, týkající se vlivu rozvodu na dítě. Kaţdé dítě vnímá rozvod rodičů jinak, stejně tak jako kaţdý rozvod jinak probíhá. Důleţité na vnímání této situace dětmi ale je jejich období vývoje, tedy věk. S tímto tématem úzce souvisí syndrom zavrţení rodiče. Terapii syndromu se věnuji aţ v následující kapitole. V začátku kapitoly týkající se sociální práce s dítětem v rámci rozvodu se zaměřuji na sociálně-právní ochranu dětí, orgány, které ji vykovávají a jejich činnosti. Některé kapitoly jsem věnovala také sociálnímu šetření, hodnocení ohroţeného dítěte a individuálnímu plánu ochrany dítěte, který od ledna roku 2013 musí povinně vypracovávat kaţdý obecní úřad obce s rozšířenou působností. Poslední kapitola s názvem Speciální techniky a přístupy v sociální práci s dítětem při rozvodovém řízení se věnuje rozhovoru s dítětem, přičemţ rozhovor povaţuji za základní pracovní nástroj kaţdého sociálního pracovníka. Dále zde zmiňuji také moţnost vyuţití přístupu zaměřeného na člověka a arteterapie. Kapitolu jsem věnovala také některým ze speciálních technik sociální práce, které lze v dané problematice vyuţít. V závěru jsem zpracovala konzultaci s pracovnicemi OSPOD MěÚ Břeclav. Cílem konzultace bylo získat informace o postupu pracovníků při práci s dítětem v rámci rozvodového řízení a zjistit, jaké speciální techniky a přístupy při své práci s dětmi vyuţívají. 7

8 1 Rodina Rodinu lze povaţovat za základní jednotku kaţdé lidské společnosti. Je biologicky významná pro udrţení lidstva a vzniká především za účelem náleţitě pečovat o své děti. Rodina také propojuje generace, vytváří mezi nimi kontinuitu a pouta solidarity. (Matoušek, 2003b, s. 9) O rodině jako takové však můţeme hovořit teprve tehdy, kdyţ se muţi a ţeně, kteří spolu ţijí, narodí dítě. Rodinu tedy netvoří pouze lidé, kteří spolu ţijí v jednom bytě nebo vedou společnou domácnost, případně manţelské bezdětné páry. To však neznamená, ţe nemohou ţít rodinným ţivotem. (Veselá a kol., 2003, s. 11) 1.1 Rodina dnes V dnešní době jsou ideálním počtem dvě děti v rodině. Rodina zastává výchovnou funkci, je místem uspokojování citových potřeb, přerozdělování ekonomických hodnot, místem konzumu a rekreace. Dnešní doba význam rodiny posílila ve smyslu ochrany před veřejným světem. Rodina dává příleţitost k uplatnění trvalých hodnot. V dnešní době mají lidé tendenci co nejdéle odkládat zaloţení rodiny i sňatky a stále častější je zakládání rodiny neformálně, tedy bez uzavření sňatku. Stejně tak je dnes zvýšená rozvodovost a poklesla ochota lidí vstupovat po rozvodu do druhých manţelství a mít další děti. V rodinách je omezován počet dětí a jsou i rodiny bezdětné. Zároveň se prodluţuje doba společného ţití dětí s rodiči. Tyto znaky dnešní rodiny poukazují na prosazování individuálních zájmu nad zájmy rodinnými. Jako vysvětlení se nabízí dvě příčiny a to pokračující emancipační hnutí ţen, jejich větší společenskou a ekonomickou aktivitu a dostupnost interrupce. (Matoušek, 2003b, s. 34) S pojmem rodina se v této době pojí charakteristika párové monogamie, tedy domácnost, tvořená jedním muţem, jednou ţenou a jejich dětmi. Z mnoha příčin se objevují rodiny neúplné, bezdětné páry nebo vícerodinné domácnosti, v tomto případě nejčastěji z ekonomických důvodů. (Moţný, 1990, s. 18) V 60. letech prohlásili psychologové pevnou citovou vazbu mezi rodičem a dítětem za nutnou podmínku zdravého psychického vývoje člověka. Současně se také objevuje pojem deprivační syndrom. (Matoušek, 2003b, s. 40) Matoušek definuje pojem deprivace jako stav nedostatečného uspokojování potřeb. U deprivace psychické jde o absenci moţnosti navazování vztahů a věnovat se smysluplné činnosti. Dále 8

9 psychická deprivace disponuje k horšímu sociálnímu fungování aţ sociálnímu selhání. U dětí se jedná o chybějící příleţitosti k budování pevné vazby s pečujícím dospělým a blokování příleţitostí k rozvoji duševních schopností. Je častá u dětí v ústavech nebo v nefunkčních rodinách. (Matoušek, 2003a, s. 48) V té době ţenám zůstávali domácí práce, ale nutná byla i jejich zaměstnanost, a to z ekonomického hlediska, kdy jeden příjem uţ rodině nestačil. Typické pro tuto dobu je spojení nukleární rodiny s rodinou ţeny. Ţena bývá přetíţena poţadavky práce a domácnosti současně, v rodině bývá častěji nespokojena neţ muţ a dává tak častěji podnět k rozvodu. (Matoušek, 2003b, s. 40) Podle statistik v současnosti rozvodovost stoupá. Sňatky a zakládání rodiny je odkládáno na vhodnější dobu, tedy ve většině případů aţ po ukončení vzdělání a nalezení vhodného zaměstnání. (Matoušek, 2003b, s. 41) O naší společnosti lze říci, ţe je pedocentrická. Tzn. zaměřená na děti, děti chránící, a vysoce hodnotící. (Dunovský, Dytrych, Matějček, 1995, s. 25) Výchova dětí je mnohdy charakteristická velkým nátlakem rodičů na školní výkony dětí. Důvodem je především snaha zajistit dítěti dobré společenské postavení, pro které bude kvalitní vzdělání rozhodujícím faktorem. Školní známky jsou tak nejčastější příčinou trestaní dětí a zvyšuje se také počet sebevraţd a sebevraţedných pokusů dětí na konci školního roku. Co se týče odměn, nejčastěji pouţívaná je pochvala, další jsou pak dárky a peníze. Naopak u trestů je nejčastější hubování a na druhém místě výprask. Hubují častěji matky, tělesné tresty pak uplatňují otcové. Tento způsob trestání uţ však splňuje kritéria pro tělesné zneuţívání dětí. (Matoušek, 2003b, s. 42) V dnešní společnosti má rodina ústřední význam pro duševní rozvoj dítěte. Přirozeným způsobem kaţdý člen zastává určitou roli a naplňuje potřeby dítěte, ať uţ fyzické, citové, intelektuální nebo morální. Osobnost dítěte formuje i celá atmosféra rodiny a tak je závislá na neustálém, velmi blízkém souţití všech členů. Riziko ohroţení dítěte deprivací se můţe zvýšit ve chvíli, kdy jeden z členů chybí. Je těţké danou osobu zastoupit v její roli a plnit ji jak vůči dítěti, tak i vůči celé rodinné jednotce. Jednou z těchto situací odloučení můţe být rozvod rodičů. (Langmeier, Matějček, 1974, s. 139) 1.2 Funkce rodiny V 18. století zajišťovala rodina svým členům ekonomickou oblast, poskytovala jim vzdělání a péči v době nemoci i ve stáří. Některé z tradičních funkcí rodiny však 9

10 začal přebírat sociální stát, a tak postupně slábnou. Podle Matouška a Pazlarové má dnes rodina tři základní funkce: podporování socializace neboli výchova dětí, vztahovou podporu dospělých lidí a ekonomickou podporu všech členů. (2010, s. 14) V prvních dvou funkcích je rodina nezastupitelná. Co se týče socializace, neboli výchovy dětí, výzkumy např. dokazují, ţe děti vychovávané v ústavech mají v mnoha znacích sociálního fungování horší výsledky neţ děti vyrůstající ve svých rodinách. Více neţ polovina dětí, které opustili dětské domovy, pak zhruba rok po propuštění páchají trestné činy. Děti vyrůstající v ústavech mají horší schopnost empatie, špatně se orientují v interpersonálních vztazích, morálních normách a hodnotových dilematech, mají problém řešit konflikty bez agresivity a mají nízké sebehodnocení. Je u nich pak vyšší pravděpodobnost sociálního selhání, jako jsou závislosti, kriminalita, prostituce, neschopnost dosáhnout vyššího vzdělání, uplatnit se na trhu práce nebo si zaloţit vlastní funkční rodinu. Souviset můţe také horší tělesné i duševní zdraví a celkově niţší kvalita ţivota. Pouhé tři měsíce pobytu v ústavu mohou pro dítě znamenat trauma s dlouhodobějšími následky. Čím je dítě mladší, tím silnější jsou negativní účinky pobytu. (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 14) V dnešní době se u dospělých stále častěji setkáváme s ţivotem bez partnera. U starší věkové kategorie jde převáţně o ţeny, které přišly o manţela (pokud ho měly), kvůli smrti. Dalšími důvody jsou rozvod nebo rozchod. S rozvodem se často lze setkat u mladších věkových kategorií, kde pak nastupují pocity osamělosti. Někteří si jiţ dalšího partnera nedokáţou najít, nebo ho ani nehledají. Pro některé lidi je osobní svoboda hodnotově výše neţ dlouhodobý vztah, který tak nenavazují. To samozřejmě nemusí platit po celý jejich ţivot. Ţe člověk potřebuje ţít v pospolitosti, dokazuje např. to, ţe osaměle ţijící lidé mají horší psychické i tělesné zdraví a kratší ţivot. Vhodnou formou této pospolitosti je pak rodina. (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 15) Hochelová popisuje celkem čtyři funkce rodiny. U biologicko-reprodukční funkce jde o splnění potomků a adekvátní péči o ně v oblasti základních ţivotních potřeb (výţiva, spánek, teplo, bezpečí, lidský kontakt apod.). Do ekonomickozabezpečovací funkce pak patří zajištění dostatku prostředků na stravování, ošacení, bydlení, dopravu nebo vzdělávání. Základem emocionální funkce je včasná interakce matky s novorozeným dítětem. Důleţité je trvalé emoční pouto mezi matkou a dítětem, charakteristické vyhledáváním a udrţováním vzájemné blízkosti. Vztah s matkou poskytuje dítěti bezpečné zázemí a posiluje jeho vztahy s ostatními členy rodiny a 10

11 později i se širším sociálním okolím. V socializačně-výchovné funkci pak jde např. o osvojení vzorců chování dítětem pomocí nápodoby. (2007, s. 11) Podobně pak stanovili hlavní rodinné funkce Mikloško a Ţarnay. V tomto případě jde o funkci biologickou, kam spadá reprodukce a sexuální vztahy manţelů, ekonomickou, kdy jde o chod domácnosti a uspokojování základních potřeb členů domácnosti. Emocionální a psychohygienická funkce se vyznačuje vytvářením citového zázemí, emocionálním vývinem osobnosti a psychickým zdravím členů rodiny. Výchovná funkce má na starost všestranný duševní a tělesný rozvoj dětí, socializační funkce pak základní stavební kámen osobnosti dítěte. Poslední funkcí je funkce ochranná, kdy jde o oporu v ţivotních situacích a ochranu zdraví dětí. (2008, s. 57) Matějček a Dytrych zmiňují pouze tři základní funkce rodiny emoční, ekonomickou a výchovnou. Právě při jejich váţnějším narušení dochází k rodinnému rozvratu, který pak často přechází aţ k rozvodu manţelství. (2002, s. 39) 1.3 Manželství O rodinu se tedy jedná ve chvíli, kdy se muţi a ţeně, kteří spolu ţijí, narodí dítě. Uţ těhotenství, mimo jiné, bývá mnohdy důvodem k uzavření sňatku. Tématem mé práce je rozvodová situace v rodině ve vztahu k dítěti. Situace by ale nemohla nastat, bez předchozího vzniku manţelství. V této kapitole nejprve zmíním některé z definic nebo charakteristik manţelství. Poté věnuji část textu typům manţelství a v závěru se budu zabývat moţnostmi nesouladu v manţelství, coţ můţe mít za následek aţ jeho rozvod. Manţelstvím se reprodukuje společnost a také její rozvrstvení. Lidé uzavírají sňatek s protějšky, které mají podobné sociální charakteristiky. Oproti nesezdaným souţitím jsou manţelství v čase více stabilní. (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 68) Zákon o rodině definuje manţelství jako trvalé společenství muţe a ţeny, zaloţené zákonem stanoveným způsobem. Hlavním účelem manţelství je podle zákona zaloţení rodiny a řádná výchova dětí. (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, 1) Zákon také stanovuje určité podmínky pro uzavření manţelství. (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, 11-15a) Muţ a ţena, kteří poslu chtějí manţelství uzavřít, by měli navzájem předem poznat své charakterové vlastnosti a zdravotní stav, aby mohli zaloţit manţelství, plnící svůj účel. (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, 2) 11

12 Manţelství se uzavírá svobodným a úplným souhlasným prohlášením muţe i ţeny o tom, ţe spolu vstupují do manţelství, učiněným před obecním úřadem pověřeným vést matriky (popřípadě úřadem, plnícím jeho funkci) nebo před orgánem církve. Prohlášení se probíhá veřejně, slavnostním způsobem za přítomnosti dvou svědků. (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, 3) Typy manželství Podle Veselé lze manţelství rozdělit podle délky trvání do čtyř typů. Prvním je mladé manželství. To má trvání do pěti aţ deseti let od uzavření a manţelé jsou věkem do třiceti let. Často nemají vlastní domácnost a bydlí u některých z rodičů. Dítě buď čekají, nebo mají malé. Mají mnoho povinností s péčí o dítě, dokončují si kvalifikaci, mají nízké příjmy a jdou tak závislí na podpoře rodičů. Jde o období častých krizí. Častá je ponorková nemoc. (Veselá a kol., 2003, s. 28) Druhým typem je manželství středního věku. Toto manţelství trvá zhruba deset aţ pětadvacet let od jeho vzniku a věk manţelů se pohybuje mezi třiceti aţ padesáti lety. Jsou ekonomicky aktivní, hmotně vybaveni a mají společenské postavení. Jejich děti jsou ve věku studentů, některé se postupně osamostatňují. Příčinou krize zde můţou být obavy z involučního věku, objevování somatických obtíţí, odchod dětí z rodiny nebo tendence k nevěře. (Veselá a kol., 2003, s. 29) Třetím typem je manželství zralého věku, kdy manţelé jsou ve věku čtyřiceti pěti aţ šedesáti lety. Do období zasahuje klimakterium ţeny, provázené zvýšenou náladovostí. Typické je vrcholení pracovní aktivity, odchod do důchodu a s tím spojená změna ţivotního stylu. Děti odcházejí z domu a manţelé si zvykají na samotu, případně souţití s rodinou svých dětí. (Veselá a kol., 2003, s. 30) Poslední fází manţelského cyklu je manželství ve stáří. Toto období je ovlivňováno projevy stárnutí obou partnerů. V tomto věku je jejich vztah stabilizován na úrovni, na kterou se manţelé dopracovali. Jsou si oporou, bývají na sebe fixováni a obávají se ztráty jeden druhého. (Veselá a kol., 2003, s. 30) O podobném tématu píše Matoušek jako o vývojovém cyklu rodiny. Rodina prochází vývojovými stádii, která začínají seznámením partnerů a končí smrtí jednoho z nich. Stadia jsou většinou definována podle přítomnosti dětí v rodině a jejich věku. Přechody mezi jednotlivými stádii jsou náročnými událostmi. Můţe jít např. o narození dítěte nebo rekonstrukci rodiny po rozvodu. (Matoušek a kol., 2003, s. 188) 12

13 V manţelství můţe nastat také nesoulad a to tak, ţe nepřijatelné chování jednoho partnera, začne vést u protějšku k různým reakcím. Jednou z reakcí můţe být zvýšené pečování, které plyne z přesvědčení, ţe chování partnera je důsledkem stresu nebo jiných okolností. Typické pro týrané ţeny je zaujetí komplementární role. Od partnera si nechají líbit čím dál větší míru agrese a domnívají se, ţe ho to zklidní. O nekritické identifikaci lze hovořit u partnerů, kdy se původně psychicky zdravý partner od druhého nakazí např. bludným přesvědčením. Někdy dochází k vyloučení oblasti, ve které je partner nepřijatelný a naopak udrţování těch oblastí, ve kterých přijatelný je. V takovém případě jde o tzv. opouzdření. Při omezení interakce jeden z partnerů omezuje kontakt, aby zjistil, zda se druhý partner nestal po určité době přijatelnější. Tyto reakce mohou napomáhat k udrţení vztahu. Zároveň ale mohou být předehrou k radikálnímu řešení, jako je ukončení kontaktu, tedy rozvod a rozchod. (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 70) 13

14 2 Rozvod Rozvod manţelství je mnohdy jedno z nejsvízelnějších období nejen pro přímé účastníky řízení (rodiče a děti), ale také pro celou širší rodinu. Má sociální, etické, právní, emoční i psychologické aspekty. Jde o období plné stresu a frustrace a důsledky mohou ovlivňovat členy rodiny po celý zbytek ţivota. Někdy je rozvod řazen mezi projevy sociální patologie. (Matějček, Dytrych, 2002, s. 39) O rozvodu manţelství lze říci, ţe je důsledkem selhání jednoho či obou partnerů ve snaze či schopnosti udrţet manţelský svazek po celou dobu ţivota. (Veselá a kol., 2003, s. 14) Každý rozvod má stránku ekonomickou, právní a osobní. (Matoušek, 2003b, s. 132) Podle zákona o rodině můţe soud manţelství rozvést na základě návrhu jednoho z manţelů, jestliţe je vztah tak hluboce a trvale rozvrácen, ţe obnovení manţelského souţití nelze očekávat. Soud přitom bere v úvahu příčiny rozvratu manţelství. Pokud mají manţelé nezletilé děti a rozvod by byl v rozporu se zájmem těchto dětí, nemůţe být manţelství rozvedeno. (zákon č. 94/1963 Sb. o rodině, 24) V případě, ţe manţelství trvalo alespoň jeden rok a manţelé spolu nejméně šest měsíců neţijí, s návrhem na rozvod oba souhlasí, soud nezjišťuje příčiny rozvodu a manţelství rozvede. Podmínkou je však předloţení písemné smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení, případně vyţivovací povinnost a pravomocné rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí v době po rozvodu. (zákon č. 94/1963 Sb. o rodině, 24a) Počet sňatků v ČR stále klesá, počet rozvodů se v poslední dekádě pohybuje okolo 30 tisíc za rok. Lze tak říci, ţe téměř polovina manţelství u nás končí rozvodem. Návrh na rozvod podávají častěji ţeny a počet dětí v rozvádějících se manţelstvích, je zhruba stejný, jako počet těchto manţelství. (Matoušek, Kodymová, Koláčková., 2005, s. 57) 2.1 Druhy rozvodů Podle teorie tzv. kritického roku bývá v manţelství problémový sedmý rok, nebo některý z jeho násobků. Vědecky je však dokázáno, ţe kritický můţe být hned první rok manţelství, a pak kterýkoliv další. Neplatí jiţ ani výsledek demografických přehledů, který říkal, ţe delší manţelství mají menší pravděpodobnost rozvodu. Bohuţel 14

15 v devadesátých letech minulého století přibylo i rozvodů dlouhodobých manţelství a tak bylo tvrzení vyvráceno. (Novák, 2012, s. 14) Matoušek uvádí celkem čtyři typy rozvodů. V prvním případě jde o opuštění partnera, aniž by byla navázána silnější vazba. Tento rozvod většinou nevyvolává intenzivní emoční reakce a je častější u mladých manţelů, případně starších lidí, kteří se znali krátce a manţelství uzavřeli pod určitým tlakem, jako např. těhotenství. (2005, s. 61) Druhý typ rozvodu Matoušek nazval jako vyústění prvních krizí. Jedná se o poměrně častou situaci, kdy je manţelský pár zaskočen poţadavky, které souţití oběma přináší. Jde především o obstarávání instrumentálních věcí, jako jsou peníze, vaření či úklid, ale také o výchovu dětí, často spojenou s tzv. ponorkovou nemocí, postihující zpravidla rodiče, který o dítě převáţně pečuje. Důleţitá jsou také očekávání, která si partneři přinášejí z původních rodin, případně z předcházejících svazků. Rozvodový proces pak můţe spustit nevěra, která se můţe zdát jako řešení situace. V tomto případě mají manţelé nejčastěji děti školního věku. (2005, s. 61) Často dochází k rozvodu proto, ţe se po určité době manţelství u partnera projeví předtím málo zřetelné rysy. Například je moţné zjistit, ţe jeden z partnerů má problémy s alkoholem, hysterické rysy, objevuje se u něj násilné chování apod. Období přehlíţení těchto rysů bývá různě dlouhé. Je moţné se na dané chování manţela adaptovat, vytvořit si různé druhy obran. Proces odpoutávání v těchto případech pak bývá dlouhý. Děti u takovýchto manţelů mohou být různého věku, přičemţ nejhůře se s rozvodem rodičů vyrovnávají děti v období dospívání. (Matoušek a kol., 2005, s. 62) Posledním druhem rozvodu je podle Matouška vyčerpání vztahu, někdy spojené s upřednostněním jiného partnera. Častý je ve chvíli, kdy děti opustí domov a manţelům se nedaří nalézt nový program. V některých případech naplno propukne nesoulad, který byl kvůli klidné výchově dětí tlumen. Stádium vývoje rodiny se zde z důvodu, ţe jsou děti jiţ mimo domov, označuje jako prázdné hnízdo, případně děti stále v domácnosti ţijí, ale jsou dospělé a tak s jejich reakce na rozvodovou situaci rodičů nezjišťuje. (2005, s. 62) 2.2 Rozvodový proces Ve většině případů je rozvod proces dlouhého rozhodování. Myšlenka rozvodu i proces rozhodování o něm neprobíhá v mysli muţe a ţeny symetricky, ale jeden z nich 15

16 bývá v úvahách dále. Ten z manţelů, který pojal váţný úmysl se rozvést, zahájí proces emočního odpoutávání se od partnera dříve. Ve chvíli, kdy je rozvodový úmysl jednoho z manţelů jasný, začínají se formovat rozvodové role, které mohou (ale nemusí) kopírovat ty, které spolu manţelé měli v době stabilního vztahu. Z toho pak vyplývají dva základní typy postavení rozvodových rolí. Prvním typem je symetrie, kdy oba manţelé dělají podobné kroky. Druhým a častějším typem je pak komplementarita. Jeden z partnerů se projevuje nezávisle a odpoutává se, druhý naopak závisle, hledá strategie připoutávání se, které však nepřináší poţadovaný výsledek, a objevuje se tak frustrace. (Matoušek a kol., 2005, s. 63) Počet ţen, jako navrhovatelek rozvodu, je vyšší, neţ počet muţů. Stejně tak je ale jejich počet vyšší, co se týče odvolávání rozvodu. Jako důvod se často udává náročnost moderních ţen na povahový soulad, zájem muţe o rodinu i na sexuální porozumění. Co se týče prohřešků proti stabilitě souţití v manţelství, je vina spíše na straně muţů. V období během rozvodu jsou u ţen častější psychické obtíţe. Více ţen také po uplynutí zhruba deseti let po rozvodu svého rozhodnutí lituje. (Novák, 2012, s. 17) Rozvod manželství se kromě obou partnerů dotýká také dalších rodinných příslušníků a asi nejvíce dětí. Je vhodné, když rodiče postupují spíše symetricky, jsou schopni dohodnout se na všem potřebném, včetně porozvodové péče o dítě. Čím klidnější je rozvodový proces, tím se snižuje jeho vliv na dítě, které celou situaci může vnímat velmi intenzivně. 1 Podle Matouška lze proces rozvodu rozdělit do tří částí období ambivalence, vlastní rozvod a období po rozvodu. (2005, s. 63) Období ambivalence První je období ambivalence. Jedná se o dobu před rozhodnutím se jednoho, případně obou manţelů o rozvodu. Ve vztahu jsou jasné známky krize, partneři se častěji a více hádají, někdy se navzájem sobě vyhýbají, tráví volný čas odděleně apod. (2005, s. 63) V tuto chvíli jsou pokusy o podání pomocné ruky vnímány spíše jako útok. Objevují se pokusy o odplatu za to, co jeden z partnerů druhému udělal. Vzniká tak řetěz odplat a různých trestů, který však vede k manţelské krizi. (Novák, 2012, s. 19) 1 Z rozhovoru s pracovnicemi OSPOD MěÚ Břeclav, dne

17 Některé páry se v tuto chvíli ještě pokouší vztah napravit, např. jedou na společnou dovolenou nebo se pustí do rekonstrukce bytu. Intenzivnější kontakt a náročné projekty na spolupráci však ve většině případů vztahové problémy jen podpoří. Výsledkem pak bývá zvětšení odstupu partnerů a stupňování konfliktů. (Matoušek a kol., 2005, s. 63) Jednou z příčin rozvodu můţe být i dítě, ať uţ v manţelství je, či není. Důvodem můţe být jak bezdětnost, tak neschopnost vyrovnat se s omezeními, danými dítětem nebo neschopnost přijmout handicapované dítě. (Novák, 2012, s. 16) Vlastní rozvod Druhou etapou, začínající podáním ţádosti o rozvod, je vlastní rozvod. Ţádost můţe podat jen jeden z manţelů, nebo oba, jako návrh na tzv. souhlasný rozvod. V takovém případě se předpokládá, ţe partneři předloţí také ověřené dohody o majetku a bydlení, o úpravě poměrů nezletilých dětí, případně o výţivném. Tyto body se pak obvykle řeší v jednotlivých stáních. (Matoušek a kol., 2005, s. 63) Důvodů pro podání ţádosti o rozvod je hodně. Mezi nejčastější se ale řadí rozdílné názory na trávení volného času, práva a povinnosti v domácnosti nebo nedostatek společných zájmů. Častou příčinou rozvodu je nevěra partnera, případně vlastní mimomanţelský vztah. Objevují se také rozpory ve finančním hospodaření, nespokojenost v intimním souţití, nedostatek tolerance ze strany partnera, charakterové vady jednoho z manţelů, ţárlivost nebo hrubé jednání a závislost na alkoholu. Podnětem pro rozvod bývají také rozdílné názory na výchovu dětí nebo fakt, ţe partner nemůţe mít děti. (Novák, 2012, s. 14) Během rozvodu se zvyšují emoční reakce na rozvodovou situaci. Ten partner, který si rozvod nepřeje, můţe trpět depresemi a úzkostí. V případě, ţe je tímto partnerem muţ, hrozí také zvýšení rizika agresivních projevů chování vůči ţeně, kterou jiţ nemá potřebu ochraňovat. Oba partneři většinou vyhledávají podporu mezi nejbliţšími příbuznými a přáteli. (Matoušek a kol., 2005, s. 63) Mohou se objevit nejrůznější reakce manţelů na rozvod v souvislosti s dětmi. Na dítě se obvykle zvyšuje tlak a můţe se objevit přímé manévrování dětmi se záměrem, ať uţ vědomým či nevědomým, získat jen a svoji stranu a trestat, případně vydírat tak svého partnera. Jinou moţností je, ţe rodiče děti přehlíţejí, nejeví o ně zájem. Důvodem tohoto jednání je zahlcení vlastními problémy. Poslední variantou je 17

18 navazování s dítětem symbiotických kontaktů a vztahů. Jde o snahu získat v dítěti nejen spojence, ale také důvěrníka. (Plaňava, 2000, s. 158) Období po rozvodu Poslední fází procesu je období po rozvodu. Chvíle brzy po rozvodu je proţívána podobně, jako předchozí etapa. Ten z manţelů, kterému zůstalo bydlení i děti, se vyrovnává s nepřítomností partnera. Pokud druhý partner odešel, hledá nový domov a trpí samotou, kterou mnoho lidí popisuje jako nesnesitelnou. Je vysoká pravděpodobnost, ţe se tento manţel pokusí rychle si najít další vztah a znovu vybudovat zázemí. Po rozvodu jsou u obou manţelů časté také problémy ekonomické. (Matoušek a kol., 2005, s. 64) Je moţné setkat se také se sebevraţedností, která je po rozvodu vyšší u muţů. Jedním z důvodů můţe být vyšší počet podpůrných sociálních sítí u ţeny, tedy kamarádek, kterým se mohou se svými pocity svěřit. Ţeny také častěji dostanou do své péče děti, naopak muţi pak mnohdy řeší rozvod alkoholem. (Novák, 2012, s. 18) Období doznívajícího rozvodu bývá dlouhé. Lidé procházejí fázemi psychických reakcí, od beznaděje, zoufalství, pocitů bezmoci, vzteku, viny, úvah o tom, co udělali špatně, k pochybnostem o vlastní hodnotě, apatii, společenské izolaci aţ do stavu nové adaptace, kdy se s rozvodem smíří a je tak moţné navázat nový vztah. (Matoušek a kol., 2005, s. 64) Matějček a Dytrych rozvodový proces také dělí do tří stádií, přičemţ se nezabývají obdobím po rozvodu. Jejich dělení začíná manželským (rodinným) nesouladem. Objevují se určité rozpory mezi manţeli a současně sníţená schopnost partnerů nalézt kompromis nebo jinak rozpor řešit. Na to navazuje druhá etapa, manželský (rodinný) rozvrat. V tomto případě jiţ jde o váţnější postiţení některých ze základních rodinných funkcí. Rozvrat můţe být akutní nebo dlouhodobý a můţe také přejít v rozvod. Rozvod, jako třetí a poslední fáze, je pak formálně právním ukončením manţelského vztahu. (2002, s. 39) V souvislosti s obdobím po rozvodu se objevuje pojem emoční rozvod. U většiny lidí trvá jeden aţ tři roky. Jeho dokončení se pozná podle zmírnění příp. zmizení výkyvů nálad, člověk se obejde bez pomocných prostředků, jako jsou léky, alkohol, přejídání apod. a alespoň z části se vrátí k dřívějšímu způsobu ţivota, k zájmům, má chuť navazovat nové sociální kontakty a do nových vztahů nepromítá 18

19 negativní rozvodovou zkušenost. Centrum psychického ţivota se přesouvá z minulosti do přítomnosti, plánuje se budoucí ţivot a pracuje se na realizaci těchto plánů. I po těchto změnách však rozvodový psychický úraz zůstává. U některých lidí jde o trauma tak veliké, ţe s ním ţijí po celý ţivot. Některé odhady uvádějí, ţe netraumatická vzpomínka se z rozvodu stává v průměru aţ po sedmi letech. (Matoušek a kol., 2005, s. 65) 19

20 3 Dítě v rozvodovém řízení Rozvod je náročnou situací nejen pro partnery, ale také pro dítě. V úvodu této kapitoly se krátce zabývám paragrafy zákona o rodině, které se týkají přítomnosti dítěte v rozvádějící se rodině. Dále se zaměřím na samotné dítě a jeho vývoj, přičemţ stručně popíši jednotlivá stádia vývoje. Na to naváţe kapitola o vlivu rozvodu na dítě a na závěr se pokusím stručně popsat moţné způsoby poškození dítěte rozpadem rodiny, jak je uvádí Dunovský, Dytrych a Matějček. (1995, s. 151) S tím můţe souviset poslední kapitola, týkající se syndromu zavrţení rodiče. 3.1 Dítě a rozvod rodičů podle zákona o rodině Podle zákona rodině před samotným rozvedením manţelství upraví soud rodičům nezletilého dítěte jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, především určí, komu bude dítě svěřeno do péče a jak bude kaţdý z rodičů přispívat na jeho výţivu. V případě, ţe jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a o výchovu mají zájem, můţe soud dítě svěřit do společné, nebo střídavé péče obou rodičů. Rozhodnutí ale musí být v zájmu dítěte a měli by tak být lépe zajištěny jeho potřeby. (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, 26) Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů sleduje soud především zájem dítěte, s ohledem na jeho osobnost, vlohy, schopnosti a vývojové moţnosti a se zřetelem na ţivotní poměry rodičů. Je důleţité, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udrţování pravidelného osobního kontaktu. Stejně tak je důleţité právo rodiče, kterému dítě nebylo svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Dále soud přihlíţí k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově s druhým rodičem, k citové vazbě dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a nakonec k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů. Soud dále vţdy bere v úvahu, kdo z rodičů dosud kromě řádné péče dbal o výchovu dítěte v oblasti citové, rozumové a mravní. (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, 26) Dítě, které je s ohledem na svůj vývojový stupeň schopno vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření, která se ho dotýkají, má právo obdrţet potřebné informace a svobodně se vyjadřovat ke všem rozhodnutím rodičů, týkajících se 20

21 podstatných záleţitostí jeho osoby. Dítě má také právo být slyšeno v kaţdém řízení, v němţ se o takovýchto záleţitostech rozhoduje. (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, 31) Podle zákona o rodině se tedy rozvod manţelů netýká pouze jich samotných, ale také jejich dětí. S ohledem k určitým podmínkám, můţe samo dítě do rozvodu zasahovat, např. v oblasti týkající se jeho svěření do péče. Jde o vyjádření názoru dítěte a jeho právo být slyšeno v řízeních, která se ho týkají. 3.2 Dítě a jeho vývoj Podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí, se dítětem rozumí nezletilá osoba, tedy osoba mladší osmnáct let. (zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, 2) Helus definuje dítě jako jedince, který se nachází v určitém věkovém rozmezí, lapidárně označovaném jako dětský věk. (2004, s. 87) Říká také, ţe dítětem je lidská bytost procházející životní etapou dětství. (Helus, 2004, s. 16) Moţností členění ţivota člověka na základě věku je dnes jiţ více. Jako základní nebo nejčastější lze označit dělení na dětský věk, adolescenci, dospělost a stáří. Existuje ale i mnohem podrobnější dělení. (Helus, 2004, s. 87) Dětství lze z pohledu ontogenetické neboli vývojové psychologie rozdělit do několika fází. Vágnerová popisuje celkem sedm stádií. Začíná obdobím prenatálním, dále pak následují období novorozenecké, kojenecké, batolecí, období předškolního věku, školního věku a nakonec období dospívání, někdy označováno také jako období adolescence. (2008) Samozřejmě se vývojová psychologie zabývá i stádii pozdějšími, ale pro účely této práce postačí zmínit pouze stádia týkající se dětství. Dítě vnímá situaci v rodině po celou dobu svého vývoje. Např. v období kojeneckém reaguje dítě na rozvod velmi citlivě, lze říci, ţe aţ odráţí emoční vyladění rodičů. Pro dítě se v ţádném případě nejedná o prospěšnou situaci. (Novák, Průchová, 2007, s. 54) 3.3 Vliv rozvodu na dítě Děti z rozvedených rodin proţívají traumata, otřesy, konflikty, frustrace, bývají stresovány domácím napětím. Jejich obtíţe jsou dramatické a mnohdy zjevné. (Matějček, 2003, s. 16) Rodiče si často neuvědomují, ţe ať chtějí či ne, je jejich dítě v průběhu rozvodového procesu vystaveno zvláštnímu druhu psychické zátěţe, jejíţ důsledky pak nebývají včas rozpoznány. Nejde totiţ pouze o důsledky, které by se 21

22 začali projevovat okamţitě, ale také o mechanismy, projevující se ve vzorcích chování dítěte např. v období puberty. Příkladem pak můţe být fakt, ţe děti z rozvedených rodin někdy vstupují do vlastních manţelských svazků ve velmi nízkém věku. V době po rozvodu se předpokládá celkové uklidnění situace. Ve většině případů však atmosféra plná napětí a stresu dále pokračuje např. v opakovaných soudních řízeních o určení styku s dítětem nebo o výţivném či majetku. Dítě můţe i opakovaně docházet k soudním znalcům na vyšetření a je frustrováno, kdyţ má říci, kterého z rodičů si více váţí, ke kterému má blíţ a s kterým by chtělo ţít. (Matějček, Dytrych, 2002, s. 42) V době před samotným rozvodem mohou děti utíkat do světa fantazie. Někdy odmítají myšlenku rozvodu rodičů a nesmíří se s ní. Sní o tom, ţe je u nich doma mír a klid, ţe se stane zázrak, vše špatné zmizí a rodiče se budou mít opět rádi. Děsí se ztráty rodičů, i odluky od nich. Únikem do fantazií, kde je vše mnohem lepší, se brání přijmout skutečnost, která je pro ně příliš zraňující. Kvůli popření reality mají pak děti sklon přehlíţet i zřetelné projevy nastalých změn. Tyto dětské fantazie jsou do jisté míry potřebné a ţádoucí, ale neměli by dítě odvádět od reality příliš daleko. (Everett, Everettová, 2000, s. 51) V důsledku mnohdy dlouhého trvání rozpadu rodiny s moţnými výkyvy pozitivním i negativním směrem se u dětí mohou projevit neurotické reakce nebo neţádoucí změny chování. (Dunovnský a kol., 1995, s. 155) U dětí předškolního věku hrozba rozvodu rodičů můţe vést ke změně chování, kdy děti přejdou na způsoby chování typické pro niţší věkové kategorie. Mohou se začít pomočovat nebo si cucat palec a proţívají intenzivní úzkost, kdykoli se ocitnou sami. V případě těchto projevů se jedná o tzv. psychickou obranu. Odborně je tato změna chování nazývána regresí. Na rozvodovou situaci mohou děti dále reagovat poruchami spánku, podráţděností, odmítáním jídla nebo si méně hrají. (Pöthe, 1999, s. 31) Mnohdy dítě rozvodovou situaci nechápe, má strach z opuštění rodiči. V případě, ţe jeden z rodičů odejde, můţou u dítěte vzniknout úzkostné proţitky, připomínající pocit viny. Je moţné setkat se u dětí tohoto věku také s nočními děsy, potíţemi s usínáním a se strachem z odloučení se od pečující osoby. (Novák, Průchová, 2007, s. 54) Jiné chování rodičů si některé děti vykládají jako nedostatek lásky, ţe uţ je maminka a tatínek nemají tolik rádi. Strach i obavy začnou projevovat navenek, coţ vyvolá zostření hádek rodičů ohledně výchovy dětí. Kdyţ rodiče později dětem oznámí, ţe se budou rozvádět, myslí si, ţe za to mohou ony, ţe byly příčinou jejich hádek a pociťují za rozvod rodičů vinu. (Everett, Everettová, 2000, s. 38) 22

23 Velmi časté je u dětí v této situaci zhoršení školní výkonnosti. V důsledku trvalého stresu se v dítěti objevuje stále více napětí a úzkosti. To má za následek sníţení koncentrace a tudíţ zhoršení školního výkonu. Většinou je dítě za svůj prospěch trestáno a rodiče si navzájem vyčítají, ţe špatný prospěch je kvůli výchově jednoho či druhého z nich. Dítě tak ztrácí o školu zájem, protoţe se stává zdrojem jeho utrpení. Následkem je další zhoršení prospěchu a kruh se tak uzavírá. Je vhodné zmínit, ţe tato situace probíhá u chlapců trochu jinak neţ u dívek. Chlapci mají tendence k agresivnějšímu chování, které je vzhledem k dlouhodobé frustraci přirozené. Na to pak vyučující má sklony reagovat zhoršením prospěchu. U dívek se spíše neţ agrese objevuje staţení se do sebe, uzavření se. Zhoršení školního výkonu pak nebývá tak nápadné. (Matějček, Dytrych, 2002, s. 43) U starších dětí je vyšší schopnost odhalit vinu jednoho z rodičů a přiklonit se na stranu druhého. Rozvod pak berou jako východisko z nouze a i pro ně můţe znamenat velkou úlevu. Více neţ samotný rozvod se totiţ na dítěti můţe podepsat řada hádek, vzájemné napadání či fyzické násilí mezi rodiči, které můţe rozvodu předcházet. (Pöthe, 1999, s. 31) Stává se, ţe děti zanevřou na rodiče, který z rodiny odchází, a naopak se citově přimknou k druhému, na kterém je více vidět úzkost a trápení, které proţívá. Ten můţe toto pouto ještě více posilovat, aby kompenzoval svou závislost na partnerovi. Nebo děti vyuţije jako zbraň, s cílem přimět partnera zapojit se do společného dění a dostát svým závazkům. (Everett, Everettová, 2000, s. 45) Nejen u starších dětí je vhodné, aby se o rozvodu dozvěděli doma od rodičů. U starších je však zvýšené riziko, ţe se o situaci dozví od svých vrstevníků, např. ve škole, coţ můţe vést k agresivnějšímu chování. Dítě si také uvědomuje svoji hodnotu, takţe se můţe stát, ţe se pokusí jednoho nebo i oba rodiče vydírat ( kup mi to, nebo půjdu s tátou ). (Novák, Průchová, 2007, s. 54) Pro některé děti je odchod jednoho z rodičů ztrátou, se kterou se nikdy nevyrovnají. To je pak překáţkou při pozitivním sebehodnocením a dosaţením uspokojivého partnerského vztahu. (Pöthe, 1999, s. 32) Důleţitou roli pro dítě hrají také vztahy s širší rodinou. Potřebuje je pro svou identifikaci s dospělými, jde o zázemí, které má rádo, kde nalézá pocit jistoty a bezpečí. Rozvodem rodičů se tyto vazby velmi často přeruší. Někteří prarodiče se po rozvodu svých dětí začnou osočovat a nenávidět a v důsledku toho přestanou akceptovat i dítě, ke kterému dříve měli pozitivní vztahy. Mohou však dítě i dále milovat a chtít pro něj 23

24 něco udělat. V takových případech ale často brání styku dítěte s prarodiči jeden z rodičů. (Matějček, Dytrych, 2002, s. 44) K zachování pocitu kontinuity, stability a jistoty potřebují děti pravidelný a smysluplný kontakt s oběma rodiči. Čím je dítě mladší, tím častější kontakt s oběma rodiči potřebuje. Není podstatné, kolik času spolu stráví, jako spíše četnost setkání. To proto, ţe děti v batolecím období nemají tolik vzpomínek, ze kterých by mohli v nepřítomnosti rodiče čerpat. Je proto nutné kontakt neustále obnovovat aby dítě své rodiče znalo, získalo k nim důvěru a vytvořilo si citový vztah. U dětí předškolního věku pak je důleţitější spíše délka setkání neţ četnost. Déletrvající kontakt přispívá k rozvoji pocitů jistoty a stability. Starší děti mívají smysl pro spravedlnost a sami chtějí, aby uspořádání setkání bylo fér pro oba rodiče. Kdyby jeden byl ošizen, cítili by lítost a soucit a druhý rodič by jim připadal krutý a nepoctivý. V pubertě některé děti poţadují změnu svěření do péče. Chtějí tak vše vyrovnat a druhému rodiči poskytnout šanci. (Everett, Everettová, 2000, s. 98) Zanedbávání, týrání a zneužívání dítěte jako možný důsledek rozvodu Dítě je mnohdy nejrůznějšími formami rozpadu rodiny poškozováno, a to bez ohledu na věk. V některých případech lze o situaci dítěte v rozvodovém řízení rodičů hovořit jako o týrání, zneuţívání a zanedbávání, jak po fyzické, tak i po psychické stránce. V případě zanedbání jde především o to, ţe jsou oba partneři zaujati vlastními proţitky, obavami, vnitřním neklidem a dítě se stává někým, kdo je ruší. Věnují mu proto minimum pozornosti, jsou málo vnímaví k potřebám dítěte, jsou netolerantní, netrpěliví a nechápající. Zanedbávání má pak různé formy, podle věku dítěte. U některých rodičů se můţe projevit tendence zbavit se dítěte, nevidět je, neţít s ním. Důvodem můţe být nespravedlivé obviňování dítěte z rozpadu rodiny. (Dunovský a kol., 1995, s. 151) Rodič o dítě nepečuje a nejeví zájem dokonce ani v případě, kdy svým chováním začíná překračovat meze zákona. Problémy dítěte pak často místo rodičů řeší orgány státu nebo jiné organizace zabývající se deprimovanými dětmi. (Matoušek a kol., 2005, s. 67) Hlavním důvodem fyzického týrání dítěte je často podvědomá touha psychicky zranit partnera, který je na dítěti citově závislý. Častější situací je, ţe dítě je týráno po stránce psychické, především nepřijatelnou emoční atmosférou v rodině. Co se týče 24

25 zneužívání, jde spíše o manipulaci, zneuţití dítěte, jako prostředku boje proti druhému partnerovi a manipulování s ním. Dítě můţe být takto zneuţíváno jedním, nebo i oběma rodiči pro jejich okamţitý prospěch. (Dunovský a kol., 1995, s. 154) Lze říci, ţe dítě je vyuţito jako nástroj pomsty jednoho rodiče proti druhému. Je proti rodiči neustále popouzeno, dítěti je vyhroţováno tresty v případě, ţe od druhého rodiče něco přijme, někam s ním půjde. (Matoušek a kol., 2005, s. 66) Na dítě je často vyvíjen nátlak, musí lhát, přetvařovat se. Je psychicky zneuţíváno i tím, ţe se mu jeden z rodičů svěřuje a tlačí ho do role zachránce rodiny, případně osudu jednoho z rodičů. Jinou formou zneuţití dítěte můţe být snaha koupit si ho. Rodič začne projevovat lásku a náklonnost v míře, která není pro dítě obvyklá a je tak velmi zmateno. (Dunovský a kol., 1995, s. 154) Syndrom zavrženého rodiče V průběhu rozvodového procesu můţe nastat situace, kdy je dítě vyuţíváno jedním rodičem k pomstě druhému, je proti druhému rodiči naváděno, popouzeno, vyhroţuje se dítěti tresty za setkání s druhým rodičem apod. Postavení dítěte je v takovou chvíli označováno jako syndrom odvrženého rodiče. To znamená, ţe rodič, který má dítě v péči, mu brání v kontaktu s druhým rodičem, coţ má u dítěte za následek příznaky strachu z návštěv zavrhovaného rodiče. Těmito příznaky můţe být nespavost, noční děsy nebo pláč. Ve chvíli kdy by ke kontaktu dítěte se zavrhovaným rodičem přece jen došlo, můţe se u dítěte objevit koktání, nechutenství nebo pomočování. V některých případech pak můţe rodič, který má dítě v péči druhého obvinit ze špatného zacházení s dítětem popřípadě ze sexuálního nebo jiného zneuţívání. (Matoušek a kol., 2005, s. 66) Gardner o sydnromu píše, ţe je zapříčiněn rodičem, který systematicky, negativně programuje dítě proti druhému z rodičů. (Gardner, Sauber, Lorandos, 2006, s. 6) Navození syndromu je forma citového zneužití a příznaky mohou dítě poškodit na celý ţivot. Stejně tak trvalé pak můţe být zničení dříve kvalitního vztahu se zavrţeným rodičem. Dokonce můţe být v určitém smyslu pro dítě méně traumatizující smrt rodiče (kdy mu v paměti zůstanou krásné vzpomínky), neţ navozování syndomu. (Gardner, 2010, s. 28) Nutné je také zdůraznit, ţe můţe nastat situace, kdy si rodič toto zavrţení můţe způsobit sám. V dřívější době se k dítěti choval tak špatně, ţe jeho reakci nelze povaţovat za nečekanou či překvapující. Stejně tak se syndrom můţe objevit u soudních 25

26 sporů o dítě, kdy na jedné straně stojí rodič a na druhé prarodiče, teta, nebo pěstoun. (Gardner, 2010, s. 27) Takovými případy se ale v této kapitole zabývat nebudu. Syndrom poprvé definoval americký profesor dětské psychiatrie R. A. Gardner v roce Současně také zavedl pojmy zavrhující rodič, zavržený rodič a odcizené dítě. Pracoval ale také s pojmy programující rodič, deprogramování a brainwashing. (Bakalář, 2006, s. 41) Sám Gardner tedy pouţívá definici, říkající, ţe syndrom je porucha, vznikající především v kontextu sporů o svěření dítěte do péče. (2010, s. 27) V celém procesu vytváření syndromu jde vlastně o boj rodičů o dítě. Programující rodič často přesvědčivě informuje své okolí, ţe svému zkreslenému pojetí situace věří a skutečné psychologické příčiny svého chování si neuvědomuje. Pravdou je totiţ sobecká a bezohledná, a tak ji raději skrývá i sám před sebou. Zavrhující rodič většinou okolí sděluje, ţe jeho dítě potřebuje ke zdravému vývoji klid a v základních věcech by mělo mít jasno. Současně napadá rodiče zavrhovaného, o kterém říká, ţe neměl o rodinu zájem, dítě se ho bálo a nechtělo k němu. Ve chvíli, kdy uţ je dítě zpracováno říká, ţe z jeho strany snaha o kontakt dítěte s druhým rodičem byla, ale partner neměl zájem a dítě samo pozná, kdo je hodný, má ho rád a kdo ne. Pochopitelně se dítěti programující rodič do tohoto výběru neplete. Tyto nepravdivé myšlenky opakuje tak dlouho, dokud se dítěti nevštípí do paměti. (Bakalář, 2006, s. 42) Typické pro zpracované děti je černobílé hodnocení rodičů, kdy jeden má podle dítěte pouze negativní vlastnosti a druhý pak pozitivní. Děti také mají tendence prohlašovat, ţe odmítání kontaktu s rodičem je jejich vlastní přání, ţe po nich nikdo takové pocity nevyţadoval apod. (Novák, 2008, s. 66) Objevují se situace, kdy zavrţený rodič dítěti pořizuje mobilní telefon, který však programující rodič rychle zabavuje. Jiným hovorům s dítětem pak všemoţně brání. Naopak v situaci kdy rodič volá zavrhujícímu partnerovi, je po dětech poţadováno, aby ho zapřeli. Tím se učí podvádět a stávají se z nich komplicové. Jsou vedeny k názoru, ţe druhý rodič si nezaslouţí čestné a ohleduplné jednání. Programující rodič pak reguluje svůj přísun lásky dětem podle toho, jak jejich spojenectví udrţují. Jakoukoli snahu druhého rodiče o dobrý vztah s dítětem označují jako otravování tak dlouho, dokud to tak nezačne vnímat samo dítě. (Bakalář, 2006, s. 43) Zavrhující rodiče své děti zneuţívají i tak, ţe je pouţívají jako špiony či přímo zbraně. (Gardner, 2010, s. 41) Bohuţel jsou uvedené pokusy druhého rodiče před dítětem pošpinit vědomé a úmyslné. Jsou však i způsoby programování, které si rodič uvědomovat nemusí. 26

27 Například můţe dítěti před odchodem poloţit otázku: A nebude ti líto, ţe dnes nebudeme spolu? Programující rodič pro své jednání můţe mít několik motivů. Jde např. o motiv pomsty, ochrany dítěte, bezpečnosti, motiv mocenský a potřeba vnějšího nepřítele, motiv preventivně praktický nebo obava z pozdější ztráty dítěte. (Bakalář, 2006, s. 44) 27