Francouzský deník. Pavel Karas & Jiří Dušek

Transkript

1 Francouzský deník, Pavel Karas & Jiří Dušek Erich je tady!, Jiří Dušek Hvězdný atlas Mag-7, Zdeněk Janák Poznala jsem jejich způsob myšlení, Klára Pavelková Italský deník, Pavel Karas Radost za pár doláčů, Pavel Gabzdyl Noc temná jak černá je kolumbijská káva, Zdeněk Janák Francouzský deník Pavel Karas & Jiří Dušek Zápisky, postřehy a osobní poznámky z cesty po francouzských planetáriích a muzeích, kterou nám zprostředkovala firma EC-Employment Consulting s. r. o., Národní vzdělávací agentura pro evropské programy, RSA Cosmos a Nowatron. Všem patří veliký dík bez jejich pomoci bychom tak důležitou výpravu nikdy neuspořádali. Účastníkem zájezdu byl Viktor Votruba (wi-fi tykadlo, příležitostný mluvčí a zbožíznalec), Pavel Karas (fotodokumentarista, tlumočník a tažný pes), Pavel Gabzdyl (zábavný společník, výjimečný člověk a příležitostný stolek) a Jiří Dušek (zapisovatel, žvatlal, vykradač cizích myšlenek a kokosový vůdce). Některé postřehy pochopí jenom ti, kteří s námi byli tak už to ale v cestopisech bývá. Zbytek snad bude zajímavý i pro ostatní čtenáře. Kde je blizna? Cesta Řekni, jak to tehdy doopravdy bylo. Mluv za nás! Seznam věcí: oblečení, spousta ponožek a spod árů, oblek (velmi důležité!), učení (velmi důležité!), opalovací krém (velmi důležité!), jídlo na cestu, šumák, holení, kartáček, sprcháč a šampón. Peníze, pas, fot ák a spousta dalších velmi důležitých krámů. Věci označené jako velmi důležité jsem si sháněl a připravoval obzvlášt pečlivě. Ani jednu z nich jsem ve Francii nepotřeboval. Seznam spojů: EC Vindobona (Brno Vídeň), EN Orient Express (Vídeň Strasbourg), R 4251 (Strasbourg Lyon), Sp (Lyon Saint Étienne). Seznam zvláštních událostí (v chronologickém pořadí): Jyříkův rozpadlý kufr, jedno (mnou) rozlité pivo, následkem toho konsternovaní spolucestující (to vše jsme stihli ještě v ČR), v lehátkovém kupé nebudeme sami, ze spolucestujících se vyklubali kolegové z PřF, kolegové mají rež-

2 nou, jídelní vůz bez jídla, zažehnání wi-fi abst áku na nádraží ve Strasbourgu, jeden šumák (mnou) vyšuměný do uličky TGV, následkem toho konsternovaní spolucestující. Navzdory množství přestupů se nám nepodařilo zabloudit či zmeškat přípoj. Poznámka: Snažím se ve vlaku dohnat to, co jsem zameškal za celý rok svou nepravidelnou docházkou do kurzu francouzštiny. Největší úspěch sklidila věta: Máte tady hodně aut. A je to škoda, nebot show, která jsme tamtéž zhlédli, jsme jednomyslně zhodnotili jako nejlepší. I když, vyslovíte-li Vibrato, ještě ted Viktorovi vstávají všechny chlupy. Na druhou stranu, pořad věnovaný Marsu nám všem vyrazil dech. Prohlídka firmy RSA Cosmos, vyrábějící digitální planetária, nakonec není vůbec vizuálním orgasmem, jak jsem očekával, ale o to je poučnější. Christophe Bertie je nám i našim žaludkům velice sympatickým průvodcem. Vůbec, musím přiznat, že všichni Frantíci se k nám chovali moc mile, navzdory všem pověstem o jejich namyšlenosti a ochotě mluvit cizími jazyky. Mluvili mnohdy lépe než my. Saint-Étienne Hlavně účty, hlavně účty! Městečko Saint-Étienne je asi dvakrát menší než Brno a asi dvacetkrát ospalejší. Ve srovnání se sousedním Lyonem působí jako poněkud rozlezlá vesnice. Není divu, že tamní planetárium se tak trochu potýká s nedostatkem peněz i návštěvníků. TECHNOKRATOVO OKÉNKO L Astronef představuje planetárium s šesti CRT projektory a systémem od RSA Cosmos. Zkosené auditorium má 86 míst, každý rok jej navštíví návštěvníků. Roční rozpočet je euro. Na plný úvazek je zde zaměstnáno 7 zaměstnanců, kteří odbavují zhruba 10 standardně nabízených představení. Tvorba jednoho nového pořadu o stopáži 30 minut, doplněného stejně dlouhým živým vstupem (bud procházka aktuální hvězdnou oblohou, nebo objasnění nejrůznějších astronomických termínů dle přání vyučujícího) vyjde na 12 měsíců a euro... Musím přiznat, že jsme se o digitálních planetáriích během pár desítek minut jednání s Christophem Bertie dozvěděli víc než za celý dosavadní život. Diskuze probíhala nejen přímo v centrále RSA Cosmos, ale také na vynikajícím obědě a v prostorách planetária L Astronef v Saint-Étienne. První kontakt byl přirozeně rozpačitý, ale díky vstřícnému jednání a příjemné atmo- 2

3 sféře se nám brzo rozvázal jazyk... Ostatně, zde jsou některé mé poznámky bez ladu a skladu, jen tak, jak mne různě napadaly. Nevýhody digitálního planetária Extrémně drahá instalace až euro. Vysoké náklady na tvorbu celooblohových, renderovaných show srovnatelné s přípravou běžného animovaného filmu. Vizuální podoba promítnuté hvězdné oblohy není lepší než obloha promítnutá z analogového, tzv. optomechanického přístroje. Hvězdy jsou duhové, obrázky mají omezené rozlišení. Kvalita je navíc odvislá od kondice projektorů (životnosti lamp). Černá není černá. Místa, kde se překrývají obrazy jednotlivých kanálů, jsou u starších lamp dobře viditelná. Omezené rozlišení přináší nejrůznější problémy nelze vykreslit detaily u úhlově malých objektů, mnohdy začne selhávat stabilita obrazu: kotoučky planet vypadají zrnitě, poloprůhledně, nepřirozeně, čáry nekončí na okraji planety a zasahují až do nich apod. Každodenní provoz není levný lampy mají životnost cca hodin, takže se musí zhruba jednou do roka vyměnit. Cena jedné lampy se pohybuje kolem Kč. Provoz systému je závislý na dlouhodobé technické podpoře firmy RSA Cosmos. Naše optomechanické planetárium je v plném nasazení již 20 let a je jedno, zda firma Carl Zeiss Jena vůbec existuje. Výhody digitálního planetária Software umožňuje velmi jednoduše skriptovat a s paletou základních funkcí tudíž představuje úžasný nástroj pro relativně snadnou tvorbu velmi efektních představení. Od podpisu smlouvy po namontování neuplyne více než půl roku. Instalační práce přímo v sále planetária lze odhadnout na 2 měsíce, i s případnou výměnou projekční plochy 4 měsíce. Systém digitální projekce v malém planetáriu přijde na cca euro. Takže je v možnostech uvažovaného projektu Přírodovědné exploratorium. Navíc by se tato instalace mohla stát jakýmsi trenažérem pro přechod do velkého planetária. K základnímu servisu není potřeba zásahu pracovníků RSA Cosmos. Navíc firma Nowatron, zajišt ující opravu projektorů Barco, sídlí v Brně. Systém digitální projekce je velmi stabilní. K závadě dochází zřídka. Systém je velmi variabilní. Libovolné fotografie a animace lze promítnout na libovolném místě projekční plochy. Systém umožňuje další rozvoj autorských schopností jednotlivých zaměstnanců. Výroba pořadů je nákladnější, ale pořady jsou přenositelné, a tudíž je možná jejich výměna či prodej mezi jednotlivými planetárii. Saint-Étienne zrovna neoplývá supermarkety, ale nacházíme alespoň Spar (čili hezky česky InterSpar) a zásobíme se levným portským a sušenou šunkou. Po večerech na pokoji blikáme lampičkami (rozuměj degustujeme víno) a posíláme jemné pingy (dáváme průchod cynickým poznámkám na adresu svých spolucestujících). Ráno si užíváme bohatého snídaňového menu hotelu Ibis. Amatérská prohlídka oblohy 3

4 Zkrátka, užíváme si všeho, čím nás Francie může pohostit. A schováváme účty. Zaslechnuto u večeře: My Francouzi říkáme, že Angličani jsou naši nejlepší nepřátelé. Mnoho Francouzů by ve skutečnosti chtěla být jako oni a jsem si jist, že většina Angličanů by chtěla být jako my. Angličani jsou naší chybějící součástí. Toulouse Pod dvacet euro za menu nejdu! Za veselého pingání se přesouváme téžévéčkem ( Všimli jste si, jaká je tu pěkná středomořská krajina? Však jsme taky kousek od moře... ) (pochopí opět pouze zúčastnění) do Toulouse, krásného univerzitního města poblíž hranic se Španělskem. Mimochodem, cestou jsem zahlédl Carcasonne. Vypadá opravdu impozantně. Takže tedy, Toulouse je sympatické město zvící Brna a podobně jako v Brně lze i zde nalézt početnou komunitu studentů. Není tedy divu, že hned první večer, kdy si nacpáváme břicha místní specialitou Cassoulet (ve skutečnosti je to úplně normální klobása se špekem a fazolemi, ale hlavně, že to chutná dobře) a zapíjíme to pastisem, do něhož jsme se kolektivně zamilovali, nám ještě z vedlejší ulice hraje studentská kapela. A asi to nedrželi poprvé v ruce. Poznámka: Ve Francii se neříká pastis, ale Ricard nebo 51, podle toho, kterou značku uctíváte. Aneb volíš Losnu, nebo Mažňáka? To hlavní, proč tady jsme, je ovšem kosmonautické muzeum Cité de l espace. Pokud máte někdo dítě se zájmem o astronomii a kosmonautiku, vezměte ho tam a máte mé slovo, že se celý den nebude ani na chvíli nudit. Věrné modely kosmických družic a rakety Ariane v měřítku 1:1 jsou jen začátek. Můžete si prolézt opravdivým Mirem (jedná se o dvojče v pravém slova smyslu, nebot je Sověti používali k výcviku), vyzkoušet si simulátor měsíční chůze, zajít si na pořad do planetária a zhlédnout show v IMAXu. A až si budete myslet, že jste toho viděli dost, čeká vás obrovská interaktivní výstava. Poznatek: Francouzi jsou machři na výstavy. Mají fantazii, nápady, potřebnou dávku didaktických schopností, a především peníze. Klobouk dolů! Průvodcem nám tentokrát je pan Pascal Prieur a jeho nadmíru sympatická kolegyně Aude, která nás pozvala na oběd. Ve Francii totiž podle teorie pana Prieura platí ženy. Jestli se jim daří tuto teorii uvádět v praxi, pak je to skutečně sympatická země. :) 4

5 Kromě perfektních výstav nás ještě zaujalo staré planetárium (v Cité jsou dvě) s celooblohovou projekcí realizovanou pomocí diaprojektorů. Musím opět smeknout před Francouzi, že tuto technologii dotáhli do funkční podoby, nebot synchronizace projektorů a výroba pořadů je nesmírně náročná, i když není pochyb o tom, že takové představení má pak nezaměnitelné kouzlo. Nabízí se analogie s úsilím ve fotokomoře, které ustupuje rychlé a pohodlné práci ve Photoshopu. TECHNOKRATOVO OKÉNKO Vstupné 20 euro, dvě planetária, jeden IMAX, návštěvníků ročně, 60procentní soběstačnost. 50 procent škol, 50 procent veřejnost. Školáci z okolí Toulouse mají vstup zdarma. Vydávají čtvrtletník pro příznivce a školy, na provoz přispívá především město Toulouse. Nabízejí speciální výukové pořady, areál pro nejmenší děti je vymyšlen více než dokonale. Celkově se jedná o rozlehlou plochu s několika budovami se stálými i dočasnými expozicemi. Samozřejmostí je restaurace a velký obchod. Starší planetárium zkosené auditorium se 150 místy, velikostí srovnatelné s naším, 24 diaprojektorů, BARCO a vektorový projektor Digistar 2. Zhlédli jsme jednu starší 15minutovou pohádku pro děti a musím uznat, že kombinace diaprojekce s videem byla více než dobře zpracovaná. Nové, větší planetárium v Cite de l espace je ve 20metrové kopuli (zkosené auditorium, 250 míst) s projektorem Digistar 3 a vždy s dvojicí CRT projektorů mířících na stejné místo. Videoprojekce byla opět dech beroucí, ale procházka objekty sluneční soustavou patřila do tvorby ko- Amatérská prohlídka oblohy 5

6 čička s pejskem vařili dort. Zajímavým nápadem však byla kombinace automatiky s live show... Pořad byl předem naprogramován tj. pohyby planetária a soundtracková hudba avšak celý komentář vedl moderátor. Zajímavá cesta, i když ani ona nedává příliš prostoru na improvizaci. Průvodce se musí vejít do dané stopy, takže sice je každý pořad originál, ale lišící se jen v detailech. Jelikož byl moderátor zároveň autorem animací, dozvěděli jsme se také, že celý pořad smontoval za dva měsíce... Dodatek: Ještě než odjedeme, Jyřík nás zavede do úžasné palačinkárny a zaboulí nás fánem. Poitiers Smích je převlečená žízeň. V Poitiers se nachází stařičké planetárium, ovšem o víkendu je zavřené a tamní ředitel neumí anglicky. Pravda, měl jsem konečně šanci pořádně vyzkoušet svou francouzštinu, ale obávám se, že by to skončilo na úrovni I there a Taky tu máte hodně aut? Místo toho si projdeme překvapivě pitoreskní centrum starobylého města a zamíříme, pro změnu vlakem TGV, do 10 km vzdáleného parku Futuroscope. Tedy, byli jsme Christophem upozorněni, že nemáme čekat žádnou vědu, pouze wow-show. Ale představte si, že jdete na koncert Evy a Vaška s tím, že netušíte žádnou náročnou hudbu, jen sluníčkové písníčky. I tak výsledek předčí všechna vaše očekávání. Ale bud me také trochu sluníčkoví. První dojem je každopádně impozantní. Park je tvořen ohromným množstvím pavilonů, které jsou reprezentovány velkými budovami těch nejbizarnějších tvarů, jaké si dovedete představit. Prostorem se roz- 6

7 hodně nešetřilo. Sem tam mezi atrakcemi potkáváte lesklé černé skulptury, které svými ladnými tvary oko jistě také neurazí. Ovšem procházka jako ze snu šíleného architekta by byla za 35 poněkud málo, a tak se ponořme do útrob pavilonů. Pod naleštěným povrchem se skrývá baterie IMAXů a jejich nejrůznějších modifikací. Tedy, některá představení jsou zajímavá a jelikož jsem nikdy nebyl v IMAXu, ze začátku jsem si to užíval. Zejména průlet Atlantidou v sedadlech s force-feedbackem byl velmi působivý. TECHNOKRATOVO OKÉNKO Součástí Futuroscope je samozřejmě planetárium v kruhovém uspořádání sedadel, s kupolí srovnatelnou s naší, s cca 200 místy a zřejmě systémem Evans and Shuterland). Opět jsme se tedy proletěli černou dírou a uznali, že zatím nejlepší show viděli v St. Étienne. Nejsem si jistý, ale řekl bych, že zdejší pořad prochází z dílny Hayden planetarium v New Yorku. Vzdalovali jsme se od Země, proletěli známou animací mlhoviny M 42 v Orionu a skončili u největších struktur ve vesmíru. Projekce zprostředkovaná CRT projektory však trpěla podobnými neduhy jako jinde. Tedy světlými proužky na projekční ploše a nezcentrováním obrazu, které na překryvech zdvojovalo obraz. Ale řekl bych, že toho si všimnul jenom málokdo. Celé show trvalo odhadem 20 minut, poněkud rušivější byla agresivní hudba, ale na druhou stranu, to už je věc osobního vkusu. Postupem času však produkce na gigantickém plátně začala unavovat a ta závěrečná, splácaná z archaických, neuvěřitelně infantilních počítačem referovaných animací, byla tou pověstnou poslední kapkou. Náladu nám příliš nespravil ani oběd v místní restauraci, ve které to sice bzučelo turisty jako v mraveništi, ale pětibábu nám tam stejně nerozměnili. Ukázalo se totiž, že ve Francii jsme virtuálními boháči. Ze štědrých zdrojů Evropské unie nám sice byly přiděleny tučné diety, nicméně v pětiseteurových bankovkách, které jsou ve Francii prakticky nerozměnitelné. Připadal jsem si jako v povídce Marka Twaina, až na to, že nás nevítali a nehostili jako krále, ale naopak na nás koukali, jako bychom ty peníze ukradli nebo zfalšovali. Raději jsme se už ani nepokoušeli rozměnit v hotelu, nebot hotely se ukázaly jako vůbec nejchudší podniky v celé Francii. Tedy, alespoň soudě podle protáhlých obličejů recepčních. A ta blbá snídaně je ve všech hotelech Ibis úplně stejná a už nám leze krkem. Amatérská prohlídka oblohy 7

8 Paris (I) Nemohu říct, že bych si nemyslel, že nemohu nesouhlasit. Bylo by pokrytecké tvrdit, že nás Paříž uchvátila na první pohled. Neuchvátila. Ani metro, ani čtvrt La Villette, v níž se nacházel náš hotel, zrovna neoplývají osobním kouzlem. K tomu všemu je pořád škaredě. Zatímco Česká republika zažívá první letošní tropická vedra, my jsme ve Francii nachytali všehovšudy sotva pár hodin slunečního svitu. Ještě že mám ten opalovací krém. I proto se rozhodujeme náš první volný den (ano, i když to tak možná nevypadá, teprve osmý den máme v našem nabitém programu skulinu) strávit v muzeu muzeí v galerii Louvre. Je to navíc příjemné zpestření po týdnu stráveném v planetáriích a IMAXech. Zámek Louvre sestává ze tří křídel a čtyř podlaží. Uprostřed nádvoří stojí proslulá pyramida, která slouží jako vstup do gigantického fopá, kde si můžete zakoupit nejen vstupenky, ale i občerstvení a samozřejmě suverény. Lístek stojí 9, což je docela snesitelná cena za tu kolosální dávku historie, do které se průchodem do libovolné části ponoříte. My jsme nejprve zvolili křídlo Richelieu, ve kterém se mimo jiné nacházejí přepychové pokoje Napoleona III. V každém patře muzea napočítáte bezmála sto místností a ztratit se v něm není vůbec těžké. Naštěstí při vstupu nafasujete podrobný plán a všechny pokoje jsou systematicky očíslovány. S touto vymožeností jsem mohl i já, schopen ztratit se i na mapě v Unrealu, vytyčit si trasu prohlídky. Potíž s Louvrem je ta, že i když zredukujete výstavu na 10 % must-see, míjíte expo- 8

9 náty v poklusu. Vyjměte libovolný obraz, a umístěte jej do Moravské galerie a zaručuji vám, že návštěvníci si jej budou dlouze prohlížet s nábožnou úctou. Zde proudí davy kolem Tizianů, Leonardů a Botticelliů, kteří se ztrácejí v moři jiných nádherných děl. Pochopitelně, až na Monu Lisu, ke které vás přes půl muzea neomylně navedou černobílé cedule, s nimiž se někdo ve wordu moc nepáral. Až se nasytíte obrazů, vřele doporučuji část věnovanou starému Egyptu. Ta je sama o sobě ohromná a bohatá, díky Napoleonovi, jednomu z nejpilnějších obstaravatelů suvenýrů, jaký kdy chodil po téhle zemi. Bud me mu za to vděčni, kamenné desky s hieroglyfy, sochy i sarkofágy jsou v naprosto perfektním stavu což se o těch, které zůstaly v Egyptě, bohužel říci nedá. Třešinkou na dortu je zvěrokruh z Dendary, jedna z nejstarších dochovaných map oblohy, na které můžete studovat předchůdce dnešních souhvězdí. Ještě jen tak ze sportu učiním pokus nalézt nějaký portrét Galilea a zaměstnankyně muzea učiní malý lingvistický úkrok stranou, když prohlásí, že o žádném obrazu od Galilea neví. Opouštíme galerii zcela nasyceni s lehkým pocitem marnosti, když přemýšlíme, co všechno jsme neviděli (téměř vše) a kolem čeho jsme jen tak proklusali (vše). Promenáda po bulváru podél Seiny se již nese v duchu mých vysněných představ o Paříži a moje duše chrochtá blahem. Navštívíme katedrálu Notre-Dame a přemístíme se do čtvrti Montmartre, kde vyškrábeme poslední zbytky sil, abychom se vyškrábali na kopec. Jyřík, bůhví, kam na to chodí, loví ve své paměti polozapomenuté perly jako dům Jeana Maraise, kavárnu U Dvou mlýnů (kde pracovala Amélie Poulain) či vinohrad kousek pod bazilikou Sacré-Cœur, kde vyrábějí víno s jednoznačně nejhorším poměrem cena/výkon na světě. A Sacré-Cœur je nádherná. Obzvláště když zpod mraků vykoukne Slunce. V tomtéž okamžiku, kdy mi dojdou baterky fotoaparátu. Člověku to dodá takový hřejivý pocit jistoty, že zákony Vesmíru i tak daleko od domova pracují přesně a vše je v nejlepším pořádku. Sedíme na schodech a shlížíme na Paříž. Jakýsi černoch s kytarou zpívá Lennonovo Imagine a Armstrongovo What a Wonderful World a pro jednou se takovému kýči nedá nic vytknout. Viktor zručně zatlačí špunt do láhve a světle nazlátlá tekutina zapadne do harmonické skládanky podvečera jako poslední dílek do puzzle. Amatérská prohlídka oblohy 9

10 Paris (II) c ert ví proc, pokaždé jedou ne kam jinam) se pr emist ujeme do Palais de la Découverte. Souc ástí tohoto pr írodove dného muzea je i planetárium, vybavené na rozdíl od svých digitálních prote jšku projektorem Carl Zeiss. Obloha promítaná optickými vlákny z modré koule uprostr ed sálu nás úplne ohromila, byla jednoduše fantastická! Avšak projekce multimediálních prvku nás poslala tvrdým úderem zpe t na zem. Výbe r a postprodukce obrázku byly proste trestuhodne odbyté. Dílo zkázy dokonal moderátor s neskutec ne afektovaným hlasem, který si pr íliš nelámal hlavu s tím, že by por ad, nota bene školní, me l mít ne jakou logickou strukturu. Bobyn y Bobyn y! La Défense je výstavní skr íní moderní architektury. Ac koli nejsem zrovna pr íznivcem mohutných sklobetonových kostek, které rostou už i v našich velkých me stech jako houby po dešti, musel jsem uznale smeknout. Každý mrakodrap má svu j zcela osobitý design a fotograf se tady vyr ádí. Kdyby takhle u nás vypadaly ty takzvané technologické parky, nic bych nenamítal. Dominantou je pochopitelne stavba Grande Arche, Velká archa, jejíž takr ka 120metrové okno mír í pr esne na Víte zný oblouk. Pokud jde o symetrii a linie, Francouzi trpí zr ejme jakousi obsedantne kompulzivní poruchou. Po krátkém souboji s metrem (ješte po- TECHNOKRATOVO OKÉNKO r ád jsme úplne nepronikli do systému zón, Projektor Spacemaster od firmy Carl Zeiss turniketu a záhadných vlaku RER, které, je skutec ne špic ková liga. Ostré, téme r 10

11 bodové obrazy hve zd s náznaky scintilace, stejne tak dokonalá projekce planet a Mléc né dráhy, simulace extinkce u obzoru... to všechno naše domácí planetárium nikdy nedokáže. Sál me l v pru me ru cca 15 metru, kruhové uspor ádání sedadel, projekc ní plocha me la pr ekryvy a vstupenka stála 3,5 eura. Jenže tohle všechno zcela zaniklo v de su místního moderátora. Por ad byl celý živý, až na úvodní a záve rec nou stmívající hudbu. Nejdr íve to vypadalo na procházku hve zdnou oblohou, jenže pak... Obrázky planet, které se zde promítaly z diaprojektoru, byly na úrovni stínového divadla pr ed tr iceti roky. Vybledlé, maskované špatne anebo vu bec, s chlupy a rozostr ené to se u nás ukazovalo ne kdy pr ed pe ti desetile- tími! A jediné dve animace vypadaly, jako když je stáhnete z youtube.com. Chut jsme si spravili alespon na expozicích, které byly ope t dokonalé. Poté jsme ope t vyrazili nasávat par ížskou atmosféru. Minuli jsme Sorbonnu, na akademické pu de zakoupili levné kafe z automatu a na chvíli zakotvili u Panthéonu, v ne mž nalezli svu j poslední odpoc inek Voltaire, Victor Hugo c i Maria Skłodowska-Curie. Naše procházka pak vedla pr es Lucemburské zahrady až ke kostelu Saint-Sulpice, kterým kdysi procházel nultý poledník a kde, jak Jyr ík nezapomne l podotknout, Sillas ubil jeptišku. Druhého dne navštívíme Cité des Sciences et de l Industrie. Další plane- Amatérská prohlídka oblohy 11

12 ných c i dokonce odchlíplých. Jinak ale projekce vypadala dobr e. Akorát, že projektory DLP nedokážou vykouzlit c ernou oblohu, nýbrž šedivou. Hve zdy však byly jasne jší, systém stabilní a provozní náklady výrazne nižší. Díky pru vodci Christophovi, který za námi pr ijel ze St. Étienne, a Petrovi Valehrachovi z Nowatronu jsme nahlédli i do zákulisí, popovídali si s technickým personálem a dokonce i s paní r editelkou, na první pohled ráznou ženou. Živé show, které jsme shlédli na úvod, bylo pe kné po obsahové stránce, ale ope t ukázalo, že systém digitální projekce sice TECHNOKRATOVO OKÉNKO nabízí celou r adu nejru zne jších efektu, ne R ekl bych, že Cité des Sciences et de samoúc elných, ale nikdo je zpravidla nevyl Industrie je dokonalé. Konkrétne plane- užívá... Jinak ale nelze zhlédnutému nic tárium pr ekvapí na první pohled divnou vytknout. Druhé, automatické pr edstavení projekc ní plochou. Je sestavena z trojúhel- bylo ve nováno historii kosmonautiky. Naníkových plechu, obc as nápadne zprohýba- konec jsme nakoukli do tr etího, zr ejme nej- tárium, další expozice, další IMAX a další pr íval zajímavých informací a inspirace. Upr ímne r ec eno, jsem rád, že je poslední. At chcete nebo ne, maraton por adu, nekonec né prohlídky interaktivních expozic a zasve cené rozhovory s pracovníky v anglic tine, která se v našem podání podobá jazyku Shakespearovu asi tolik jako Viktor pohledné francouzské slec ne, to vše vás dr ív nebo pozde ji proste unaví. Procházím výstavu a už ani nejsem schopen vnímat obsah a úc el bezpoc tu experimentu ve novaných astronomii, pozorování c i optickým iluzím. 12

13 lepšího pr edstavení Are we alone? z Hayden Planetarium v New Yorku... Doba, kdy nám bude por ady namlouvat Harrison Ford a hudbu skládat Peter Gabriel, je u nás ale ješte hodne daleko. Cena za tuhle produkci však nebyla nejmenší a je otázka, zda tedy vu bec smysluplná. Planetárium v La Cité je od firmy RSA Cosmos, má uspor ádání zkoseného auditoria, 265 míst, pru me r kopule 21 metru, návšte vníku roc ne. Základní skripty pro real-time animace pr ipravují dva lidé, jedno show pr ijde na 3 me síce práce. Na celooblohové animace si zatím netroufají, ale chte li by se do nich pustit. Faktem je, že renderovací poc ítac e byly z dnešního pohledu již zastaralé (rok instalace 2006), navíc RSA Cosmos pr ipravuje nový software s mnohem rozsáhlejšími databázemi. Ty by šly využít i pro rozsáhlejší vysokoškolskou výuku nejen na pr írodove decké fakulte, ale i na pajdáku nebo technice... V La Cité je i La Geode. IMAXové show sledované pomocí brýlí s barevnými sklíc ky sice bylo o prehistorických zvír atech, ale po obsahové a vizuální stránce mu nic vytknout nešlo. Akorát mne z této 3D technologie bolely oc i, ne vždy byl efekt nápadný a barvy byly tu a tam vyblité. Pouc ením bylo i zar ízení pro distribuci anglického komentár e. Jelikož byly jeho souc ástí i ruchy a hudební doprovod, slyšeli jsme vše chvílemi dvojite. Také infrac ervený pr enos dat nebyl nejefektivne jší, stac ilo se podrbat na nose a zvuk vypadnul. Nakonec nám nezbývalo, než se rozlouc it s Christophem. Díky ne mu jsme se o systémech digitálních planetárií dozve de li víc než za celý život. Byl skve lým hostitelem, domluvil nám ve tšinu setkání a popovídali nám také o r ade soukromých, téme r nezve- r ejnitelných ve cích. Doufám, že se zase ne kdy potkáme, tr ebas tentokrát v Brne. Vec er se jdeme odreagovat jak jinak na Montmartre. Paris (III) Mu žeme to vyhrotit, ale pak to zase zaoblíme... Návšte vu Eiffelovky jsme kvu li poc así stále odkládali, i když jsme kolem ní už ne kolikrát prošli. Dnešní, jedenáctý den máme volný a rozhodujeme se ted, nebo nikdy. Je sice škarede, ale aspon neprší. Nejprve ale Muséum national d Histoire naturelle. Nejve tší geologická mapa Francie, mineralogická expozice (k naší, ale zejména Gabiho velké lítosti zavr ená) Amatérská prohlídka oblohy 13

14 a ohromný sál Evoluce, jakýsi přerostlý kabinet šíleného učitele biologie. Nemohu říct, že by na mě umělé, ale přesto věrné modely zvířat neudělaly dojem, zvlášt když mezi nimi kličkovaly desítky školních výprav. Francouzské děti na mě působily opravdu pozitivním, entusiastickým dojmem, některé seděly na bobku a velmi soustředěně cosi vypisovaly do připravených pracovních listů, jiné prostě jen běhaly kolem vystavených exponátů a dávaly průchod svému frenetickému nadšení. ( Skelet! Skelet! Skeleeet! SKELEEEEE- EEET!!! ) Pája nám také předvedl jednu lahůdku ulice přilehlá k Muzeu přírodní historie nese jméno po přírodovědci Couvierovi, všeobecně oblíbeném katastrofistovi. Moc se mu tam nechtělo, ale my jej přemluvili a vše důkladně fotodokumentovali. Když už pro nic, tak pro tu oblíbenou přílohu, která nese prakticky v každé restauraci jeho jméno. A konečně Eiffelova věž. Když se prokličkujete davem turistů, cinkajících penězi, a prodavačů, cinkajících mosaznými a blikajícími eiffelovčičkami, vystojíte si půlhodinu ve frontě, s těžkým srdcem ulehčíte peněžence o dvanáct éček, vystojíte další půlhodinu před výtahem a necháte se konečně vyvézt nahoru, čeká vás opravdu impozantní pohled z třísetmetrové výšky. Ne že by Paříž z výšky byla bůhvíjak krásná, možná v kreslených filmech, ale ne za pošmourného odpoledne. Nicméně pohled na to mraveniště dole i tak stojí za všechnu tu námahu. Dávám za pravdu Jyříkovi, který celý den pohnutým, až lehce hysterickým hlasem hrozil, že pokud si koupíme lístek jenom do druhého patra, vlastnoručně nás z něj shodí dolů. 14

15 Velkoryse odr ekneme nabídku sklenic ky šampan ského za deset éc ek a vrátíme se zpe t na zem. Je deve t vec er, ale v Par íži se stmívá o hodinu pozde ji než u nás a všude je ješte sve tlo. Na Eiffelovce se postupne rozsve cují sve tla a na špic ce zac íná svou noc ní sme nu maják, jehož sve tlo c ím dál nápadne ji pror ezává vzduch v širokém okolí ve že. Jakýsi polonahý Francouz tanc í mezi turisty, jako by ho kousla tarantule. V deset hodin se celá ve ž na ne kolik minut rozbliká jasným modrobílým sve tlem, což je celkem vtipný dárek par ížským epileptiku m. Pro nás je to signál, že den se nachýlil ke konci a je na c ase jít domu. Projdeme dlouhým parkem pod symbolem Par íže, v ne mž nezakryte par í tisíce lidí. Zítra jedeme domu. Poslední den máme vyhrazený pro muzeum letectví na okraji Par íže, ale hromadná doprava RER nám ušte dr ila poslední úder. Jeli jsme sice po správné trati, ale vlak se z ne jakého du vodu rozhodl, že v naší zastávce nezastaví. Stejne jako ve tr ech dalších. Po ne kolika kilometrech jsme konec ne vystoupili neznámo kde a usoudili, že to je znamení, že vstup do Le Bourget nám je pro dnešek zapove zen. Obrátili jsme kormidlo do Versailles. Potácíme se ohromnými zahradami a upr ímne se te šíme domu. Na velký obe d už nemáme peníze, a tak Viktor s Gabim zapojují fantazii a popisují své pološílené vize ohromné tuc né kachny se zelím a špekem. Vyzvedáváme kufry v hotelu Ibis a vyrážíme sme r nádraží. Amatérská prohlídka oblohy 15

16 Jedeme lůžkovým vozem přes Berlín, což je trochu zvláštní, ale už nemáme ani sílu upřímně se tomu divit. Jirka s Pavlem nafasují do kupé šíleného Francouze, který neustále zoufale opakuje, že nemá kde spát, a já s Viktorem se dělíme o náš těsný prostor s úplně jinak šíleným Francouzem, který neustále opakuje, jak je všechno super a cool. No aspoň že ten náš má pozitivní přístup k životu. Krátce po čtvrté hodině odpolední přiváží vlak EC Vindobona (ano, tentýž, kterým jsme před dvěma týdny opustili naši rodnou hroudu) čtyři zpocené, smradlavé, ale veskrze spokojené cestovatele zpět do Brna. Erich je tady! Jiří Dušek Včera mi na starou, ale trvalou adresu došel otlučený, ale tučný balíček a z něj se po mírném trhnutí vyloupl jeden z nejnadějnějších atlasů všech dob, který se kdy objevil na nehybném rybníčku České republiky, pomineme-li dílo magistra Kellyho a náplavu americké produkce, tedy příjemný, ale černobílý atlas hvězdné oblohy od německého Američana Ericha Karkoschky. Možná to víte, možná ne, pokud se nemýlím, je autor tohoto kapesního atlasu odkojencem podobné akce, jako je Astronomická expedice na podkrkonošském pozemku. Dnes analytik záběrů planet pořizovaných Hubblovým kosmickým dalekohledem, byl Erich před roky vedoucím na Mezinárodním astronomickém táboru mladých International Astronomical Youth Camp, který se již několik desetiletí koná v různých evropských státech. Párkrát dokonce na území Česka a nebo těsně za našimi hranicemi v Německu či Slovensku. I když je IAYC poněkud volněji vedený, v porovnání s úpickým táborem, je zřejmé, že autor hvězdného atlasu oblohu zná nejen teoreticky, ale také prakticky. Atlas Ericha Karkoschky, jenž u nás vyšel téměř samizdatem (určitě kvalitou papíru a tisku) před více než deseti roky v jednom dávno zaniklém ostravském vydavatelství, se právem stal oblíbeným společníkem všech začínajících i lehce pokročilých kosmoplavců... Černobílé mapy s detailnějšími výřezy, výběr tří stovek objektů vzdáleného vesmíru, dokonce i poněkud překombinované tabulky s nejrůznějšími astrofyzikálními informacemi... to všechno skvěle zapadlo do knihovničky snad každého hvězdáře. Bohužel, Ericha odvál čas. S atlasem se již řadu roků setkáte pouze v ohmataných rukou zarostlých pozorovatelů... Beznadějně je vyprodán i na té nejzatuchlejší hvězdárny, dokonce i v nejzapadlejším knihkupectví. Nyní už je ale všechno úplně jinak. Erich Karkoschka vstal z popelu prostřednictvím vydavatelství Computer Press, a.s. Je zřejmé, že evidentně došlo k jistému vývoji. Tak především staronový atlas má doporučenou prodejní cenu 349 Kč (u nás na brněnské hvězdárně jej ale prav- 16

17 děpodobně koupíte o něco levněji). Je tedy zhruba třikrát dražší než jeho slezský předchůdce jenže je taky poněkud jiná doba a knížky za deset roků obecně podražily možná více než o trojnásobek. Dalším rozdílem je, že jihomoravský následovník disponuje pevnými deskami a solidní vazbou vypadá tudíž lépe, zřejmě déle vydrží, i když není zřejmé, jak moc bude stabilní na klíně u dalekohledu. Rozevřít však jde až na maximum, navíc nehrozí, že se vám z lepeného atlasu stane salátové vydání. Zadní strana obálky také předesílá, že nové vydání reflektuje měření provedená průlomovou sondou Hipparchos, a že zde najdete fotografické záběry většiny objektů vzdáleného vesmíru zmíněných v publikaci. Tedy až na hvězdy a dvojhvězdy. Tento doplněk, který možná zvedne prodejnost u laické veřejnosti, se mi však zdá zbytečný snímky jsou černobílé, o viditelnosti nic moc neprozradí a jen atlas prodražily a jen obtloustly... Jihomoravská verze Ericha též disponuje kalendáriem některých zajímavých astronomických úkazů až do roku Co říci závěrem? Neváhejte a Ericha Karkoschku si (opět) kupte. Bude ozdobou nejen vaši knihovny, ale také zajímavým lodivodem noční oblohou. Tedy pokud vás něco takového jako hvězdné nebe a papírové atlasy vůbec zajímají... Erich Karkoschka, Karkoschkův astronomický atlas hvězdné oblohy, Computer Press, a.s., Brno, 2007 Hvězdný atlas Mag-7 Zdeněk Janák Jestli už z vaší mnohokrát prolistované, provlhlé a portrhané kopie z kopie Bečvářova atlasu Coeli pomalu mizí i ty nejjasnější hvězdy, možné je právě na čase pořídit si atlas nový. A nemusíte ani utrácet za neskladné plachty atlasu Coeli Novus nebo pořizovat drahý zahraniční atlas. Andrew L. Johnson se totiž rozhodl vytvořit dostupný a kvalitní hvězdný atlas vhodný nejen pro začátečníky The Mag-7 Star Atlas Project. Amatérská prohlídka oblohy 17

18 ξ NGC 2238 Gemini Canis Major s γ Sirius Monoceros β M 78 Betelgeuse ζ δ M 42 λ ε Lepus Taurus ι M 43 τ κ Rigel ζ α Aldebaran Orion γ π η µ β π Eridanu Ukázka výstupu programu PP3, nebo též výřez z mapy atlasu Mag-7 Atlas se skládá z celkem dvaceti map pokrývajících celou severní i jižní oblohu a jedné dodatkové mapy detailněji zobrazující kupu galaxií v souhvězdí Panny. Na mapách jsou vyznačeny hvězdy do hvězdné velikosti 7,25 mag. Zvláště pak označeny dvojhvězdy. Různými symboly jsou vyznačeny odpovídající typy deep- -sky objektů, zahrnující Messierův katalog, RASC výběr z NGC katalogu a Herschell 400 katalog. Celkově tak přes 550 objektů. V mapách jsou vyznačeny spojnice souhvězdí, jejich hranice i jména a přímo označeny jasné hvězdy. Znázorněny jsou i hlavní kružnice rovníkových souřadnic. Díky limitující hvězdné velikosti vyznačených hvězd je atlas ideální pro orientaci na obloze u menšího dalekohledu, zvláště pro zkušenějšího pozorovatele zběhlého v orientaci na obloze a ve vyhledávání notoricky známých objektů. Atlas existuje ve třech provedeních. V různobarevné variantě, která ale není vhodná přímo do terénu a prohlížení pod červeným světlem, na rozdíl od černobílé verze. A v barevném provedení i s vyznačenou Mléčnou drahou. Atlas si můžete zdarma stáhnout z internetových stránek projektu 1, případně z jejich českého zrcadla 2. Svobodná licence, pod kterou byl atlas uvolněn, vás opravňuje k jeho dalšímu beztrestnému šíření a využívání. Mapy lze stáhnout ve formátu PDF a tak vytisknout na jakékoliv tiskárně na libovolně velký formát papíru bez ztráty kvality. PP3 Mapy atlasu Mag-7 byly vytvořeny pomocí programu PP3 3, jehož autorem je Torsten Bronger. Ten je také možné zdarma stáhnout z internetu, ale k jeho plné funkčnosti budete rovněž potřebovat mít nainstalovaný systém LATEX. Pokud vás neodradí poněkud spart anské ovládaní programu pomocí textového souboru se zapsanými příkazy, můžete si z jeho pomocí vytvořit přehledné mapy všech souhvězdí, nebo i jiných libovolných částí oblohy. Ty jsou vhodné jako kvalitní ilustrace do publikací a najdete je i u všech popisů souhvězdí na stránkách internetové encyklopedie Wikipedia

19 Poznala jsem jejich způsob myšlení Klára Pavelková Poznal jsem jejich způsob myšlení, slovník, narážky, celý symbolový systém, jak říkají sociologové. (W. S. Buroughs) Umělecká charakteristika vybrané společenské skupiny lidí studentů, učitelů, sportovců, politiků apod. inspirovaná tímto výrokem. Tady poznáš hned, jestli jsi naše, nebo ne. Prostě přijdeš, chvíli zůstaneš, podíváš se a vidíš. Bud zjistíš, že to nepůjde, nebo si tu najdeš přátele klidně na celý život. Proč ne? Zmatení. Absolutní. Všechny moje smysly postihující. Tak by se daly popsat mé pocity při první konfrontaci s těmito lidmi. Kam jsem se to zase dostala? Kam jsem se to jen přihlásila? Doma mě kdysi učili, že odvaha se cení. Ta už je ale pryč, dávno ze mě spadla. A rychle. Vystřídala ji citelná zbabělost, ostych, někdy i pocit úzkosti. Najednou si tu připadám jako při prvním dnu ve školce. Domů... Co když to tu nepřežiju? Posad se, z těchto papírů si slepíš atlas. Asi ti to bude trvat do večeře. Podívám se na hodinky. Je půl druhé, začínám lepit atlas a hlavou mi proudí nekonečný vodopád myšlenek. Zůstala jsem tu sama, ted se s tím ještě nějak vyrovnat. Co mi zbývá, cesta domů daleká, zatím v nedohlednu. Proč se na mě tak dívají? Co jsou vlastně zač ti, kteří nikdy nespí? Nikdy! Ne, aspoň ne v noci. Spí ve dne, spí dlouho, spí, i když tělo bdí, vždy a všude, jenom ne v noci... v noci jen někdy. Den pro ně začíná polednem, někdy odpolednem. Nepotkáte je s bílým nebo žlutým světlem, potřebují-li si svítit na cestu. Vědí dobře, proč používají červené je velmi šetrné a neporuší adaptaci na tmu, kterou si oko vytváří asi půl hodiny. Začlenit se do skupiny jak těžké tohle může být! Prvotní otázka: Chci? Odpověděla jsem si ano už doma při pájení své červené svítilny. Ted ji mám. Budu mít i atlas hvězdné oblohy. Ještě deset stran. A pozorovací deník? Ten mám taky, ovšem zatím bez jediného zápisu. Musím se to naučit. Pořádáme v zimě tzv. Zimní expedici, sice bývá chladno, ale i tak se dá chvíli venku se sometem vydržet. Risk zdraví? Lepší nebe než tady v Úpici nenajdeš. Hm, zdraví, no co, vypadá to, že si radši detailně prohlédnou souhvězdí Orion nebo počkají na nějakou planetu. Astronomové. Větší koncentraci magorů na jednom místě budeš těžko hledat. Sem se v létě sjedou snad všichni, opustí svoje zaměstnání, ženy a děti často mění za dalekohledy. S dalekohledy nemám zatím moc zkušeností, zase se cítím trochu trapně. To oni tráví se somety nocí, bok po boku, oko při okuláru. Galaxie. Kometa. Roj Perseid. Mezní hvězdná velikost. Kde mám pravítko? Každý den přibližně stejně, každou noc jinak. Nikdy není jasné, zda bude obloha čistá. Tenhle problém zdá se být hned po speciální teorii relativity nejčastější věcí, co řeší. Cirrus, stratus a cumulus jsou prý jejich úhlavními nepřáteli. Jde sem oblačnost ze západu, takže se pozorování přerušuje, zapište si čas. zní všude kolem. Moje první pozorovací noc je plná náhlých změn a chaosu. Po pár dnech zhodnocuji svoji pozici mezi asi sedmdesáti relativními individui všeho věku. Lidé, které jsem dosud v ži- Amatérská prohlídka oblohy 19

20 votě poznala, se vůbec nepodobali těmto astronomům, mezi kterými jsem ted na letní Astronomické expedici, mezi které se ted snažím začlenit. A naučit se od nich. Jde to, ale dře to. Čekat mám prý nečekané. Já studuju matfyz v Praze. Vyzvídám, co kdo dělá. Fyziku v Brně. Myslím si: matfyzáci. Je jich tu opravdu plno. Těch jsem se vždycky bála, ani nevím, proč. Celý symbolový systém, jak říká pan Burroughs. Poznala jsem jejich způsob života? Ve dne, v noci, z části snad ano. Jejich narážky? Jsou cyničtí; tvrdí, že jen díky cynismu prý člověk dokáže být nad věcí. A celý symbolový systém... Je půl čtvrté ráno. S pár vedoucími a kamarádkou zůstávám na pozorovací louce. Dalekohledy sklopeny. Ted můžeme třeba ještě počkat na východ té žluté energetické koule. A celý symbolový systém... Dej sem tu kroniku, rád bych si přečetl další kapitolu! No dobře, tak jen pár řádků, slibuju! Cože? Zbyl už jen hřbet knihy?! No jo, prvotřídní práce... Fuj, červenou knihovnu nebrat! Co tu máme dál? Aaa, cizí slovo poezie, budiž, dejte to sem, aspoň jednu strofu... Po týdnu s hvězdáři jsem do jejich poeticky laděného symbolového systému zasvěcena. Rádi si na louce otevřou láhev dobrého vína. Naslouchám, pronikám do tajů jejich symbolů. Literatura jednoduchý, ale rafinovaný systém šifer pro alkohol. Přijde mi to vtipné a líbí se mi to. Jejich rozmluvy pod hvězdnou oblohou tím získávají zvláštní poetický ráz. Uplynul další týden. Už vím víc, vím, kam se míří dalekohledem, kde jsem nechala pravítko, vím dokonce i to, že svoji tužku už nikdy nenajdu. Byli to divní tvorové, snílci, snad uprchlíci před denní realitou do nočního bloudění oblohou. Ne, dva týdny dokážou hodně. Když jste s určitými lidmi den co den, v mém případě i noc co noc, máte šanci je aspoň z části poznat. Snad jsou to básničtí realisté, milovníci harmonie mezi technikou a přírodou. Nejsou to matfyzáčtí pedanti bez barevné představivosti žijící v rovnicích. Jsou nadaní všemi možnými talenty. Křivdila jsem jim, asi ze strachu. Přinejmenším z části jsem poznala jejich způsob života i celý symbolový systém. Možná jsem jim občas nahlédla do duší, když mi to dovolili. Jak se zamilovávají, trápí a končí. Jak odjíždím, jak se s nimi loučím, ne ale na dlouho. Snad jsem jejich, mám je za přátele... Expa vrací se jak snění... Lidi podobné jim jsem opravdu dosud nepoznala. Ale pořád jen lidi. Vím, že jedno mě s nimi snad navždy spojuje pohled na tak fascinující noční hvězdnou oblohu. Kosmos je to, po čem snad všichni lidé touží. trpaslik.astronomie.cz archiv Bílého trpaslíka od čísla 100 po současnost 20

21 Italský deník Pavel Karas Do Itálie jsem se vydal ze dvou du vodu : mají Galilea Galileiho, nejlepší kafe a nejlepší zmrzlinu. No vlastne jsou to tr i du vody. Tak tedy, do Itálie jsem se vydal ze tr í du vodu : mají Galilea Galileiho, nejlepší kafe, nejlepší zmrzlinu a nádherné památky. Ne, znovu! Do Itálie jsem se vydal ze c tyr du vodu : mají Galilea Galileiho, nejlepší kafe, nejlepší zmrzlinu a nádherné památky, a krome toho jsem tam ješte nikdy nebyl. Nobody expects the spanish inquisition! Florencie Z Vídne jede do Florencie pr ímý spoj (který dále pokrac uje až do R íma) a já jsem me l v plánu hned v Rakousku vystr elit si Kaneda, what did you see?!? Kruh se uzavr el, do Brna jsme z Francie pr i- mozek z hlavy dávkou pr ednášek na mp3 jeli týmž vlakem, kterým jsme celou cestu a pak spokojene usnout, ale mé plány pr ezapoc ali. A aby se kolec ka Vesmíru mohla kazil upovídaný spolucestující, z ne hož se toc it nerušene dál, v nových epicyklech, vyklubal tubista víden ského symfonického nasedl jsem o dva dny pozde ji, v ponde lí orchestru. Klišé, že hudba spojuje, se ope t 9. c ervna na vlak EC Vindobona, pravi- naplnilo a celou cestu napr íc Rakouskem jsme prokecali, pr edevším o hudbe, ale delný odjezd Amatérská prohlídka oblohy 21

22 taky o fotbalových fanoušcích, o holkách, o živote a Vesmíru vu bec. Po ne kolika hodinách hypnotického spánku jsem se probudil práve vc as, abych si mohl vychutnat pr íjezd do Florencie za svitu vycházejícího Slunce. Takto vc asný pr íjezd se ukázal jako geniální strategický tah, nebot ulice byly zcela prázdné, a já jsem si tak mohl prohlédnout centrum docela nerušen davy turistu. Instantním pohledem do internetových pru vodcu jsem si zjistil, že nejlepší pohled na Florencii skýtá kopec s románskou bazilikou San Miniato al Monte. K návrší se dá z centra dostat za 20 minut želví chu ze a stojí to za to. Pod kostelem je velké parkovište s jednou z nesc etných kopií Michelangelova Davida (zde zr ejme bronzová varianta) a terasa, odkud je skutec ne možné shlížet na velkou c ást renesanc ního me sta. Sám kostel vypadá nádherne (ostatne jako ve tšina církevních staveb v Itálii), ovšem 22 lépe si jej prohlédnete vec er, kdy jej Slunce osve tluje z druhé strany. Od San Miniata jsem se vydal sme rem k zahradám Boboli, kde se nachází pevnost Belvedere a také du m, ve kterém pobýval Galileo Galilei. Ten jsem v uzounkých ulic kách našel c irou náhodou. Sejdete-li pár stovek kroku k r ece, ocitnete se u proslulého mostu Ponte Vecchio, jakousi r íc ní variantou pražské Zlaté ulic ky. Pr ejdete pr es most, dáte se doprava a stanete u paláce Uffizzi, jedné z nejstarších galerií na sve te. V jeho te sném sousedství se nachází Muzeum historie ve dy, hlavní cíl mé výpravy. Bohužel v souc asné dobe prochází muzeum rekonstrukcí a pr ístupná jsou pouze spodní dve patra (za snížené vstupné). Nicméne to nejdu ležite jší expozice ve novaná dalekohledu m a nejslavne jšímu italskému astronomovi se zde nachází i nyní. Nevím, zda je to zpu sobeno zmíne nou rekonstrukcí, ale expozice pu sobí pone kud

23 neučesaným dojmem, nicméně to je vyváženo bohatým obsahem amatérští astronomové a pozorovatelé si zde přijdou na své. Počínaje různými astroláby, sextanty, mechanickými stroji, přes dalekohledy nejrůznějších konstrukcí, až po nejcennější exponát, tubus a čočku Galileova dalekohledu z let , vystavené přístroje nabízejí fascinující pohled do dávné minulosti, do dob, kdy astronomická pozorování jednoduchými prostředky měla nedocenitelnou hodnotu. Vyzkoušíte-li si pohled dalekohledem Galileovy konstrukce se spojnou a rozptylnou čočkou, o to víc musíte docenit pozorovatelské výsledky geniálního italského astronoma a fyzika. Obraz je relativně ostrý pouze ve velmi malé oblasti kolem středu už tak dost minimalistického zorného pole, u okrajů se o kresbě prostě nedá mluvit. Navzdory velmi malému průměru objektivu (26 mm) jsem neměl pocit, že by obraz byl příliš tmavý, ale těžko srovnávat za bílého dne. Část expozice je interaktivní a můžete si v ní například vyzkoušet průchod paprsků jednoduchými optickými členy. Mám-li však možnost srovnávat s tím, co jsem viděl ve Francii, musím podotknout, že žádný gejzír originálních nápadů se zde nekoná. Další část je věnovaná dosti sofistikovanému rozboru vlastností prvních dalekohledů a jejich optických členů. Běžným návštěvníkům zřejmě šla ze všech těch grafů a schémat interference a barevných vad hlava kolem, ale techničtí a fyzikální nadšenci výskají nadšením. Bohužel, v suterénu, kde se nachází to nejzajímavější z celé expozice, se nesmí fotit. Avšak Karen, průvodkyně a nadmíru sympatická osoba, mi přislíbila přístup k fotografiím z muzejního archívu, tak uvidíme. Muzeum se nachází v bezprostřední blízkosti náměstí Piazza della Signoria, na němž najdete Palazzo Vecchio, radnici obklopenou nádhernými sochami, včetně asi nejznámější kopie Davida (ten pravý se nachází v Galleria dell Academia). Žádný problém však nebudete mít s prohlídkou katedrály Santa Maria del Fiore, častěji nazývané prostě Dóm. I přesto, že je momentálně z jedné strany obležena lešením, jedná se bezpochyby o jednu z nejkrásnějších staveb na světě. Rovněž velikost celé stavby, jejíž charakteristické zdivo je zdobeno barevným mramorem v různých odstínech zelené a růžové, je impozantní. Vstup je zadarmo, a tak si mů- Amatérská prohlídka oblohy 23

24 žete prohlédnout i fresku Poslední soud, která zdobí úctyhodných m2 vnitr ní strany kopule. Oželil jsem návšte vu Gallerie dell Academia (fronta pr es dve ulice) a zašel jsem na výstavu mechanických stroju Leonarda da Vinciho, která ulehc ila mé pene žence o 5 a pr ipravila mi velké zklamání. Asi jsem pr ijel z Francie pr íliš namlsaný, ale dr eve né modely rozmíste né bez ladu a skladu ve dvou místnostech me nijak neoslnily. Možná me už me l varovat kyselý oblic ej slec ny pokladní, kterou jsem zr ejme vyrušil od partic ky solitéru nebo od ne jaké du ležité konverzace na ICQ. Možná, že Italové to proste s výstavami neume jí urc ite ne tak dobr e jako Francouzi. Pr esto Florencie je bez nadsázky jedno z nejkrásne jších me st, které jsem kdy navštívil, ne-li vu bec nejkrásne jší. Vzhledem ke své velikosti (jen o ne co málo více oby- 24 vatel než v Brne ) navíc nepu sobí pone kud stísne ným odcizujícím dojmem velkome sta. Doufám, že budu mít ne kdy možnost prohlédnout si jej podrobne ji. Ve tr i hodiny odpoledne totiž nasedám na vlak do Benátek. Ale to už je jiná kapitola. Benátky Pr íjemná str edomor ská krajina (však jsme kousek od mor e). Benátky jsou vu bec hrozne zvláštní me sto. Ume le vytvor enou lagunu v me lkém mor i zdobí bezpoc et ostrovu a ostru vku. Jádro me sta leží na nejve tším z nich, jenž je odde len od pevniny asi 4 km dlouhým Mostem svobody a rozpu len kanálem ve tvaru písmene S s pr ímoc arým názvem Canal Grande. Touto hlavní tepnou proudí c ilá doprava v podobe motorových lodí, které zde suplují MHD. Krome velkého kanálu

25 pak Benátky disponují hustou sítí úzkých kanálku, jež jsou doménou menších lode k a proslulých gondoliéru. Domy postavené na dr eve ných pilír ích poskytují me stu nezame nitelný pu vab a zároven jsou c asovanou bombou. Podloží je totiž nestabilní a základy staveb neustále klesají. Pr ed sto lety tempem asi 2 mm za rok, dnes tr ikrát rychleji. Když k tomu pr ipoc ítáte oxidy síry v atmosfér e, které rozežírají zdivo, máte zade láno na slušný problém. Ac koli se me sto snaží za pomoci ru zných nadací zachránit, co se dá, zlí jazykové tvrdí, že pokud chcete navštívit Benátky, máte tak uc init co nejrychleji dokud ješte ne jaké Benátky stojí. Zatím však Benátky úspe šne, den co den, chytají tisíce a tisíce turistu do spletité pavuc iny svých uzounkých ulic ek. Ne které jsou tak te sné, že jimi neprojdou dva lidé vedle sebe. Ponor íte-li se do nich, máte chvíli pocit, že musíte být kousek od Sta- rome stského náme stí, na první pohled míjíte podobné davy, podobné obchody, je tu i Bat a. Ale pak vám cestu zkr íží další z více než stovky kanálu a jste zpátky v Benátkách. Vodní švy me sta jsou sešity neuve r itelnými c tyr mi sty mosty. Tady by se milovníci teorie grafu vyr ádili. Moje návšte va Benátek se z c asových i financ ních du vodu scvrkla na Brownu v pohyb me stem (s pr estávkou na kávovou zmrzlinu), ale i tak to stálo za to. Nejvíc je mi líto, že jsem neme l možnost navštívit Baziliku svatého Marka. Nevím, zda jsem promeškal otevírací dobu, nebo jestli byla zavr ená z du vodu probíhajících oprav, ale ušel mi tak pohled na vec erní Benátky z bezmála stometrové zvonice. Ve ž zvonice stojí osamocene, stranou od chrámu, a má charakteristický c tvercový pu dorys. Zajímavé je, že v c ervenci 1902 se v jejím zdivu znic ehonic objevila rychle se zve tšující prasklina. Be hem ne ko- Amatérská prohlídka oblohy 25