4/ Den Franka Zappy Britský silvestr Kožená jako Mélisanda z MET Rok německého jazyka

Transkript

1 4/10 ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3 VLTAVA Den Franka Zappy Britský silvestr Kožená jako Mélisanda z MET 2011 Rok německého jazyka

2 Karel Jerie: Houbaři olej na plátně, foto archiv autora

3 OBSAH STRANA 1 02 ROK NĚMECKÉHO JAZYKA 14 DEN DOBROČINNOSTI 18 BOHUMIL HRABAL 10 VELKÝ PŘÍBĚH BIBLE 28 GUSTAV SCHORSCH 03 LUDVÍK KUNDERA 11 STEFAN ANDRES 16 MET 20 SYNAGOGY 05 NĚMECKÝ ROK V HUDBĚ 22 BRITSKÝ SILVESTR 30 DEN FRANKA ZAPPY PRŮVODCE SVĚTEM KULTURY strana 40 PROGRAM STANICE ČRO 3 VLTAVA strana 41 KLUB VLTAVA strana 46 PARTNEŘI KLUBU VLTAVA strana FELIX HARTLAUB 17 KDYŽ DVORANOU PROLETÍ PTÁK 12 WILHELM FURTWÄNGLER 32 EUROJAZZ 25 NOVÉ HRY 38 VIZITKA Z BRNA VÁŽENÍ POSLUCHAČI A ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA, konec roku většina z nás vnímá jako jakousi cílovou rovinku, v níž se snažíme završit to, co jsme v rámci roku chtěli zvládnout. Pro Vltavu, a věříme, že i pro její posluchače, jsou Vánoce zejména svátky duchovní a kulturní. Snažili jsme se v co nejlepším poměru namíchat tradiční pořady s přijatelnou mírou překvapení. Zároveň fi nišuje Britský rok. Proslulý anglický humor se nám dramaturgicky velmi hodí do silvestrovského vysílání. Rád bych všem posluchačům popřál, aby všechny své povinnosti, naplánové na tento rok, stihli splnit všas, aby mohli o Vánocích zvolnit a věnovat se pro život tak nezbytným věcem, jako je hudba, četba, umění a zábava v tom nejkulturnějším slova smyslu. LUKÁŠ HURNÍK 26 MARCEL PAGNOL 34 PAN HOUSLAŘ 36 KNĚŽNA ZAHÁŇSKÁ 39 KAREL JERIE 27 FOTOGRAF

4 ROK NĚMECKÉHO JAZYKA STRANA 2 ROK NĚMECKÉHO JAZYKA 2011 Pod titulem Rok německého jazyka chceme po celý tento rok uvádět literární, dramatické, publicistické, dokumentární a hudební pořady věnované kultuře, umění a historii německy mluvících zemí v Evropě a také vztahům těchto zemí s českou společností a kulturou dnes i v minulosti. K tomuto projektu přistupujeme po obdobných prezentacích italské, francouzské, španělské a anglické kultury a jazyka. Páteří projektu jsou komponované desetiminutové pořady, které budou mít denně premiéru, a dvě reprízy. Vybírám z připravovaných cyklů: Německy píšící laureáti Nobelovy ceny za literaturu, Velká německá nakladatelství, galerie, univerzity a další vzdělávací instituce (včetně vazby na dějiny a současnost české vzdělanosti), Českoněmecká literární a výtvarná přátelství, Němečtí umělci s českými kořeny. Některé z těchto pořadů budou dvojjazyčné, česko-německé, portréty klasických mladých německých autorů s krátkými ukázkami v originále a v překladu. Od začátku ledna budeme v této řadě vysílat desetidílný cyklus Deset klasiků české poezie v češtině a v německém překladu z antologie Ludvíka Kundery z roku Deset autorů, deset podob české poezie 19. století. K. H. Mácha, K. J. Erben, J. Neruda, V. Hálek, J. Vrchlický, J. V. Sládek, A. Sova, O. Březina, K. Hlaváček, J. S. Machar. Od každého autora zazní většinou dvě básně česky i v překladu se stručným českým úvodem. Následovat bude další desetidílný cyklus Po stopách velkých hudebníků. Druhou sobotu v lednu zařadíme speciální vydání Víkendové přílohy stanice Vltava o pobytech německých a rakouských spisovatelů ve švýcarském kantonu Graubünden. Zvláštní pozornost budeme věnovat výročím velkých německých umělců připadajícím na rok 2011 (například Achim von Arnim, Albrecht Dürer, Friedrich Dürrenmatt, Adalbert von Chamiso, G. E. Lessing, Gustav Mahler, Heinrich Mann, Christian Morgenstern, Stefan Zweig). Literatura, dramatická tvorba a hudba zemí německého jazyka současná i klasická pak bude stěžejním tématem jednotlivých literárních a hudební řad našeho vysílání. Plánujeme přehlídku rozhlasové hry německy píšících autorů. Pro rozhlasový seriál chystáme dramatizaci proslulého románu Via Mala švýcarského autora Johna Knittela. Pozornost budeme věnovat dílům německy píšících spisovatelů českého původu (např. Libuše Moníková, Ludvík Aškenazy) a německy píšících autorů, kteří žili v českých zemích (Franz Kafka, Johannes Urzidil ad.). Z PŘIPRAVOVANÝCH ČETEB NA POKRAČOVÁNÍ Osmidílná četba na pokračování z česky dosud nevydaných válečných zápisků velkého talentu německé literatury 20. století Felixe Hartlauba. Felix Hartlaub zemřel tři týdny před koncem války. Veškeré dílo tohoto dvaatřicetiletého autora obsáhl ani ne pětisetstránkový svazek, jehož těžiště je třeba vidět ani ne tak v řadě stylově vybroušených povídek, ale především ve dvou stech stranách jeho deníků. Hartlaub byl vzděláním historik a jako takový byl časem přidělen jako archivář do Zahraniční kanceláře v Paříži a později (1942) se náhodou dostal do funkce písaře válečného deníku Hitlerova hlavního stanu. Jeho korespondence a deníky nejsou cenné jen jako dokument (vysoké umělecké úrovně) z prostředí až senzačně zajímavého. Od válečné literatury, jak ji známe, se liší tím, že tu jde o aktuální obraz dění zevnitř a zároveň o symbolický obraz typické situace německého člověka mladého vzdělance. Hartlaubovy záznamy kolísající mezi básní v próze a satirickou reportáží (jeho vlastní charakteristika) jsou přesvědčivým svědectvím vnitřní situace člověka v obklíčení. TÉMATA PUBLICISTICKÝCH POŘADŮ Se spolupracovnicí Marií Hammerich Meier připravujeme portréty německých a rakouských podnikatelů evropského formátu. Věnovat se hodláme společným dějinám (Střípky českých událostí na německém území) ohlasy husitství, čeští protestanté, kteří přinesli do Saska houslařské umění. V letním vysílání stanice se zaměříme na město Marktredwitz, které bylo součástí městského státu Cheb po celý středověk, hrady Karla IV. v Duryňsku a Bavorsku. Z dalších témat: Německá a rakouská šlechta a její současnost, Německý veřejnoprávní rozhlas po válce a spisovatelé. Na přípravě tohoto projektu se bude podílet početný redakční tým stanice Vltava s externisty (dokumentaristé, překladatelé, germanisté apod.). Domníváme se, že rozměr prezentace a reflexe kultury německé jazykové oblasti, který stanice Vltava pro příští rok chystá, nemá v České republice obdoby. Na projektu spolupracujeme s velvyslanectvími SNR, Rakouska a Švýcarska a dalšími kulturními institucemi těchto zemí v Česku, například Goethe Institutem nebo Rakouským kulturním fórem. Jiří Kamen Vedoucí redaktor Redakce dokumentu a speciálních projektů

5 ROK NĚMECKÉHO JAZYKA STRANA 3 NEFOTOGRAFOVALI zjevovaly se jim fantómy LUDVÍK KUNDERA O EXPRESIONISMU V roce 1969 vyšla antologie expresionistických básníků nazvaná podle jednoho verše básníka Alfreda Lichtensteina Haló, je tady vichr, vichřice!. Antologii sestavil a básně přeložil Ludvík Kundera, který je zároveň autorem komentářů a zamyšlení nad českými paralelami expresionismu. Ludvík Kundera se poezií německého expresionismu zabýval celá desetiletí. Excelentně přeložil mimo jiné Georga Trakla, Ivana Golla nebo Gottfrieda Benna. Autor článku se do Kunštátu za Ludvíkem Kunderou vypravil v roce 2006, aby s ním natočil rozhovor k připravovanému vydání jeho nové antologie expresionistické poezie. Za víc jak čtyřicet let, které uplynuly od vydání antologie Haló, je tady vichr, vichřice!, se totiž poznatky o expresionistických autorech v mnoha ohledech rozrostly: byly nalezeny nové neznámé verše, deníky básníků, objevila se i nová jména mladých autorů, kteří zahynuli během válečných let. Ono hektické expresionistické desetiletí (1910 až 1920), tolik poznamenané první světovou válkou, totiž překypuje mimořádně pohnutými, tragickými událostmi. K odvysílání rozsáhlého rozhovoru, který jsem chtěl doplnit básněmi německých expresionistů v Kunderově překladu, ale dosud nedošlo. Nová antologie německé expresionistické poezie zatím nevyšla. Pořad jsem chtěl vysílat k příležitosti jejího vydání. Jenže v roce 2010 Ludvík Kundera zemřel. Počítali jsme, že s Ludvíkem Kunderou budeme vydatně spolupracovat v souvislosti s Rokem německého jazyka, který na Vltavě chystáme na rok 2011 Jako poctu Ludvíku Kunderovi připravuji na Páteční večer 11. února 2011 záznam jeho vyprávění o německém expresionismu, který doplním Kunderovými překlady expresionistické poezie. Z chystaného pořadu jsem vybral následující pasáže výkladu. LUDVÍK KUNDERA O VZNIKU EXPRESIONISMU O původu slova expresionismus existuje dosti historek, takzvaně důkazů, domněnek. Nejstarší a taky nejtrvalejší byla historka, že to slovo padlo při sezení poroty berlínské Secese v roce 1910, jeden z členů poroty tehdy stanul před obrazem jednoho z expresionistů, Maxe Pechsteina. Zdál se pohoršen a položil provokativní otázku: Je tohle ještě impresionismus? Paul Cassirer prý odpověděl: Nikoli expresionismus! Ale mezitím badatelé bádali a přišli na to, že slovo expresionismus se objevuje v polovici 19. století v Anglii, že se mluví o expresionistické škole mladých umělců, ale první zmínka ideová je z roku 1880, kdy se použilo v souvislosti zřejmě s touto skupinou nebo s touto školou rčení, že oni vyjadřují jistá citová hnutí, jisté vášně. Tehdy padla pro expresionismus důležitá slova. Termín expresionismus figuruje v katalogu berlínské Secese a je charakterizován zhruba slovníkem kubistů a fauvistů. Význam slova expresionismus se častějším používáním poněkud rozšířil, což můžeme považovat za reakci na impresionismus nebo později naturalismus, ale zároveň se i zúžil, poněvadž se převážně mluvilo o německém umění. Na literaturu aplikoval termín expresionismus Kurt Hiller, teoretik raného berlínského expresionismu. V roce 1916 vyšla první kniha o expresionismu, o malířském expresionismu. Obrázky v knížce začínají až u starých Egypťanů

6 ROK NĚMECKÉHO JAZYKA STRANA 4 a přes středověk pokračují dál. Jde o první pokusnou a důkladnou sondu uvést expresionismus v širší souvislost. Kasimir Edschmid, prozaik, jehož umělecké prózy nevydržely ta léta, ale dodnes se citují jeho výroky o expresionismu. Později vyšly ve dvou knížkách jako rané manifesty expresionismu. Přišli umělci nového hnutí. Nepřinášeli nová fakta Nezměrně se jim rozvíjel cit. Neviděli. Dívali se. Nefotografovali. Zjevovaly se jim fantómy. Z definic expresionismu mě před lety zaujala Gollova. Ivan Goll patřil k první vlně expresionistický básníků, ale jeho rozkmit byl širší. V nějaké anketě napsal: Expresionismus tkví ve vzduchu naší doby, tak jako romantika a impresionismus byly jedinou životní možností dřívějších generací. LUDVÍK KUNDERA O PREHISTORII EXPRESIONISMU Při zkoumání takzvané prehistorie expresionismu se podle mého mínění zhusta matou dva pojmy, někdy se hovoří o něčem, že je to expresivní (a mohlo by se klidně říci expresionistické), a někde naopak se za expresionistické považuje něco, co je toliko expresivní, což znamená temperamentní, citově angažované, výbušné. I v kunsthistorických knihách a také v současném chápání expresionismu často panuje zmatení. V průběhu těch devadesáti let, kdy se termín expresionismus ozývá, se shodli vědci kupodivu velmi jednoznačně na tom, že praotcem básnického expresionismu není básník, nýbrž filosof, a to Friedrich Nietzsche. Při té příležitosti se vždycky otiskuje několik takových svébytných expresionistických výlevů, abych tak řekl, zajímavých i veršovým použitím. Jde o takové zvláštní pododrůdy volného verše, což v němčině nebylo tak běžné jako třeba ve Francii, nebo dokonce u nás. V souvislosti s otázkou, čím oživil počátky expresionismu, se skloňuje slovo metafyzika, tím se chce říct, že otevřel v poezii dvířka úvahám o podstatách věcí; opatřoval mnohé termíny mnohými otazníky. Z takzvaných ryzích, tedy literárně doložitelných předchůdců, se vždycky jmenuje Arno Holz. To byl velice jazykově vybavený fantasta, který ale zároveň měl teoretického koníčka v bádání o básnickém rytmu. Druhý muž, který byl rovněž posedlý otázkami rytmu, což je důležité slovo pro expresionismus, je Otto zur Linde. Jako předchůdce expresionismu se připomíná, nechápu, proč s takovou vytrvalostí, Alfred Mombert, který vnesl do tohoto světa takříkajíc básnického klíčová slova symbolismu. Já bych přidal k těmto FOTO Z KNIHY BOŘIVOJ SRBA VÍCE NEŽ HRY jménům ještě Maxmiliana Dauthendeye, který básnil o exotických končinách, což bylo jedno z oblíbených témat zvláště mladých expresionistů, ne vymyšleně, nýbrž ze zkušenosti, on byl totiž cestovatel-dobrodruh. Dostal se do různých končin světa, o kterých ostatní jen snili. Třeba Trakl snil o tom, že se dostane do Bornea, ale vzal by za vděk i Albánií. Georg Heym, místo aby studoval práva, navštěvoval lekce čínštiny. Německo bylo tehdy koloniální mocností a potřebovalo tudíž úředníky pro asijské a africké koloniální oblasti. Dauthendey za prvé světové války umřel na Jávě. A trvalo přes půl století, než se daly dohromady jeho texty. Ještě zmíním jednoho důležitého předka. Expresionisté často se jim přidávalo adjektivum groteskní měli velký smysl pro grotesku a bizarnost. Rozhodně všichni čerpali z groteskní poezie Morgensternovy, nikoli z jeho poezie, kterou mínil vážně, nýbrž z toho, co psal levou rukou, ale co vydrželo a vychází dodneška na celém světě. Zvláštní kapitolu by tvořili předkové dramatičtí, rozhodně na prvém místě stojí Georg Büchner. Někteří divadelní umělci blízcí expresionismu uvedli jeho hry teprve s mnohaletým zpožděním právě na počátku toho expresionistického desetiletí. Za jednoho z otců expresionismu je považován Frank Wedekind, jehož způsob života byl expresionistický. Pro Wedekinda jeviště vlastně představovalo domov. Pojí se s ním i způsob přednesu, který expresionisté milovali ve svých kabaretních začátcích. Nešlo o chladný přednes s odstupem, byla to jakási teatrální možnost, která se dodneška jako možnost vznáší, ale stále není příliš populární. Jiří Kamen

7 ROK NĚMECKÉHO JAZYKA STRANA 5 Friedrich SMETANA Anton DVORAK aneb jaký bude německý rok v hudebním vysílání? Franz Welser Möst Neporozumění, šarvátky i vyslovená nenávist, jakož i spolupráce, vzájemná pomoc a inspirace. To všechno a ještě mnohem víc v sobě nese vztah české a německé hudební kultury. Do tohoto vztahu patří stejně tak obdiv Bedřicha Smetany k idejím Novoněmecké školy v 50. letech 19. století, jakož i obviňování Smetany (v českém hudebním životě), že je příliš německý, nebo i pozdější adorování tohoto skladatele jako tvůrce české národní hudby a jeho hudby coby symbolu češství. A také princip, který si lze ve vztahu obou kultur uvědomit právě v 19. století a který popisují muzikologové Marta Ottlová a Milan Rafael Kubelík Pospíšil takto: emancipační snaha o českou kulturu, která chce být na německé nezávislá, tím, že formuje své problémy téměř výlučně ve vztahu k ní, je ve skutečnosti především na ní závislá. Proto je pro ni aktuální vše, co souvisí s německou národní hudbou, v níž jí hudební drama představuje cíl vývoje, k němuž musí také česká opera vytvořit českou variantu, aby získala stejnou hodnotu jako německá a stala se tak vůči ní soběstačnou. Soběstačnost musí ale současně stvrdit tím, že prokáže kvality od německé kultury odlišné, v nichž se hledá její národní specifičnost. Německý rok na Vltavě by měl vypovědět o mnohém z historie německo-českých a česko-německých vztahů. Ale také a především by to měl být rok inspirujících setkání s tím, co německou kulturu nebo přesněji kulturu v německy mluvících zemích tvoří. Také v hudbě. Tradiční novoroční lahůdkou bude koncert Vídeňských filharmoniků s Franzem Welserem Möstem To bude jakýsi bujarý vstup do nového roku. Vážnější a symboličtější bude jen o pár dnů později Beethovenova 9. symfonie z lipského Gewandhausu s Riccardem Chaillym. A pak už pravidelná řada setkání s uměním Berlínských filharmoniků, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, Staatskapelle Dresden, Orchestru de la Suisse Romande a mnoha dalších vynikajících těles. Ale třeba také Čajkovského Evžen Oněgin (5. 2.) a Donizettiho Lucrezia Borgia (19. 2.) z Vídeňské státní opery a nebo naopak Wagnerovo Zlato Rýna z newyorské Metropolitní opery. V předvelikonočním týdnu zazní dvě veledíla duchovní hudby: Janovy a Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha. Už Riccardo Chailly teď lze slíbit také letní festivalové hody: prostřednictvím rozhlasových vln se přeneseme například do rakouského Salcburku, švýcarského Lucernu a německého Bayreuthu, který se bude konat už posté. V hudebních výročích nezapomeneme na Gustava Mahlera, jehož megaoslavy pokračují už druhým rokem. 100 let od skladatelova úmrtí (18. 5.) připomene v dubnu a květnu mimo jiné CD Laser, v němž zazní komplet symfonií se Sanfranciským symfonickým orchestrem a Michaelem Tilsonem-Thomasem. Svoje řekne k Mahlerovi také Pražské jaro 2011 a vltavské rozhlasové přenosy. Dvoustým Michael Tilson-Thomas

8 ROK NĚMECKÉHO JAZYKA STRANA 6 NÁVRATY OD MÁCHY PO MACHARA Gustav Mahler narozeninám Franze Liszta, tohoto maďarského skladatele a současně předního člena tzv. Novoněmecké školy (hlásící se k hledání hudebního pokroku, ať už formou symfonické básně či hudebního dramatu), bude patřit speciální den Eurorádia 23. listopadu A do třetice ještě výroční Wolfgang Amadeus Mozart: speciální vltavský den plánujeme na Ludwig van Beethoven Richard Wagner 27. ledna, kdy od Mozartova narození uplyne 255 roků. 1. května to zase bude 225 let od premiéry Mozartovy opery Figarova svatba, s jejímž příběhem i hudbou se setkáte během dalšího speciálního dne. Už od začátku nového roku přitom poběží pořady věnované Wolfgangovi Amadeu Mozartovi v rámci cyklu Euphonia. A snad ještě příběhy, které nás v německém roce čekají: osud německého dirigenta Wilhelma Furtwänglera, portrét Beethovenova žáka arcivévody Rudolfa Johanna, příběh pražského německého skladatele Theodora Veidla, osudy Čechů ve Vídeňské filharmoni, epocha Rafaela Kubelíka v čele Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, vznik a osudy rakouské hymny či příběh českého vídeňského skladatele Vojtěcha Jírovce. A pozor: hned v lednu začínáme pravidelnými popoledními desetiminutovkami, které nás zavedou do Německa, Rakouska a Švýcarska. Vydáme se po stopách známých hudebníků! Petr Kadlec Nejprve krátké ohlédnutí: ve Francouzském roce 2005 jsme pro posluchače připravili dvacetidílný pořad Prameny od Seiny, v němž zaznělo ve francouzském originále a v překladu Karla Čapka do češtiny dvacet básní moderní francouzské poezie, vždy s výstižným úvodem Rudolfa Matyse. Poznali jsme tak ve vybraných ukázkách francouzskou poezii nové doby : zazněly verše těchto autorů: Charles Baudelaire, Sully Prudhomme, Albert Samain, Stéphane Mallarmé, Tristan Corbière, Paul Verlaine, Georges Rodenbach, Arthur Rimbaud, Émile Verhaeren, Jean Moréas, Paul Fort, Charles Cros, Guillaume Apollinaire. V témže roce jsme připravili rovněž pořad s názvem Ve dvojím zrcadle, v němž ve dvaceti částech Rudolf Matys uvedl českou poezii ve francouzských překladech Hanuše Jelínka. Měli jsme tak možnost poslechnout si, jak ve francouzštině znějí vybrané verše českých básníků od Karla Hynka Máchy až po Františka Halase. Na oba tyto cykly nyní volně navážeme desetidílným pořadem s názvem Návraty: Od Máchy po Machara, který bude jedním z prvních pořadů vltavského projektu Rok německého jazyka. Připomeneme si deset klasiků české poezie 19. století (K. H. Mácha, K. J. Erben, J. Neruda, V. Hálek, J Vrchlický, J. V. Sládek, A. Sova,

9 ROK NĚMECKÉHO JAZYKA STRANA 7 O. Březina, K. Hlaváček, J. S. Machar) v originále a v překladu do němčiny. Z německé antologie české poezie Die Sonnenuhr. Tschechische Lyrik aus Elf Jahrhunderten, kterou roku 1987 uspořádal Ludvík Kundera, připravil Petr Turek. Deset autorů, deset podob české poezie 19. století. Verše budou doprovázet slova českých literárních vědců, kritiků, spisovatelů a básníků, kteří charakterizují jednotlivé básníky a jejich přínos pro českou poezii. V doprovodných textech tak uslyšíme slova F. X. Šaldy, Vítězslava Nezvala, Josefa Hory, Arne Nováka, Viléma Závady, Mojmíra Otruby, Bohumila Hrabala, Vojtěcha Jiráta, Oldřicha Králíka, Zdeňka Pešata, Ivana Slavíka, Alexandra Sticha a Tomáše Vlčka. Budeme si moci poslechnout, jak v překladu do němčiny zní tak krásné básně, jako je Máchova V svět jsem vstoupil, doufaje že dnové (tedy In die Welt trat ich), Erbenova Dceřina kletba (Der Fluch der Tochter), uslyšíme, jak v němčině zní proslulé Nerudovo Jen dál! (Nur Voran), zazní Sládkova báseň V mé duši tisíc skřivánků (Wie tausend Lerchen ist mir), Sovova báseň Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? (Wer durfte Ihren dunkeln Schopf so zausen?) či třeba Březinovo Víno silných (Der Wein der Starken). Z antologie české poezie v německém jazyce, kterou Ludvík Kundera vydal poprvé v roce 1987, budeme citovat překlady těchto překladatelů: Otto F. Babler, Uwe Grüning, Heinz Czechowski, Louis Fürnberg, Brigitte Struzyk, Kito Lorenc, Uwe Kolbe, Barbara Grüning a Richard Pietrass. Petr Turek Český rozhlas 3 Vltava: od Felix Hartlaub NNa počátku byl dávný záblesk zájmu, čtenářský zážitek při četbě zažloutlých strojopisů z konce 60. let: v roce 1994 při přípravě knihy českého germanisty Vladimíra Kafky ( ) Studie a úvahy o německé literatuře jsem v jeho pozůstalosti narazil na lektorský posudek Válečných deníků Felixe Hartlauba. Uplynulo patnáct let a s významným přispěním dramaturga a překladatele Miroslava Stuchla uvedeme v rámci vltavského Roku německého jazyka osmidílnou četbu na pokračování z česky dosud nevydaných válečných zápisků velkého talentu německé literatury 20. století. Následující biografický portrét Felixe Hartlauba s díky přebírám z podkladů překladatele četby na pokračování Miroslava Stuchla. V roce 2002 byla v Německu vydána kniha In den eigenen Umriss gebannt, opravující a rozšiřující její půl století starou podobu s názvem Von unten gesehen. Mladší verze obsahuje celistvější podobu literárního díla německého spisovatele Felixe Hartlauba, jehož těžištěm jsou osobní záznamy o atmosféře v Hitlerově Hlavním stanu, a to od května 1942 do března 1945, kde byl Hartlaub jako graduovaný historik pověřen sepisováním válečného deníku. Osud Hartlaubovi nepřál. Ve svých 31 letech, v dubnu 1945, ZDOLAVIDĚNO těsně před koncem války, byl ještě převelen k bojové jednotce do Špandavy u Berlína, kam však nedorazil a beze stopy zmizel. Koncem roku 1945 byl prohlášen za mrtvého. Obdobně jako například francouzský spisovatel a válečný pilot Saint-Exupéry patří i Hartlaub k spisovatelům bez hrobu. Němečtí literární odborníci považovali Felixe Hartlauba za jeden z největších talentů prózy německé mladší generace, za jednu z velkých nadějí německého krásného písemnictví. Felix Hartlaub se narodil v Brémách. Dostalo se mu rozsáhlého vzdělání. Studoval na vysokých školách v Německu, Francii

10 ROK NĚMECKÉHO JAZYKA STRANA 8 a Itálii ekonomii, romanistiku, dějiny umění, archeologii a především historii. Na doktora filozofie se zaměřením na dějiny byl promován na základě práce Rakouský Don Juan. Už na gymnáziu v Mannheimu sepsal Hartlaub své první písemné práce literární hodnoty. Tehdy mezi roky 1923 až 1928 vzniklo několik jeho ambiciózních fragmentárních prozaických výtvorů. V knize Děti století, nejnadanější generace Francie, vytvořené za vysokoškolských studií, se Hartlaub pokusil zobrazit politický význam romantických básníků Lamartina, Chateaubrianda a Huga. Zdá se, že právě v této práci už nalezl žádoucí osobitou formu svého psaní, když usiloval o syntézu dějepisného postižení reality a krásného písemnictví. Dílem, v němž Hartlaub stál nejblíže čisté, imaginativní, fantazijní literatuře je nesporně jeho povídka Brueghelova opice. Autor ji vytvořil v srpnu 1939 a bohužel nedokončil, tentokrát protože byl bezprostředně po vypuknutí války povolán do armády. Povídka má tvar básně v próze, jež tematizuje konec, ztroskotání, rozsápání a samorozdrásání člověka v podobě apokalyptického, beznadějného popisu, v němž navíc autor dohnal i po jazykové stránce své výrazové hledání až na sám kraj možností. Na opačném Hartlaubově stylovém pólu, v tvarovém sousedství literárněvědných prací, stály kreace, jež kdosi charakterizoval jako přenesení vědecké přesnosti do umělecko-imaginativního. Tuto literární konstrukci začal Hartlaub uplatňovat už za svých studentských let mezi roky 1932 až 1938 vytvářením takzvaných Berlínských deníkových listů, jež byly proniknuty mimořádnou detailností vidění a pozorování. Vědecké aspirace a zamýšlené umělecké projekty přeťala Hartlaubovi brzy po promoci válka. Byl povolán do armády. Od srpna 1939 do listopadu 1940 sloužil u jednotky balonových uzávěrů v Německu. Vztahy ke kolegům historikům mu umožnily převelení k německé historické a archivní komisi, jež po okupaci části Francie německou armádou zkoumala v Paříži ukořistěné francouzské dokumenty. Od května 1942 do března 1945 příslušel k zpracovatelskému týmu válečného Felix Hartlaub deníku při Vrchním velitelství armády v Hitlerově Hlavním stanu, pověstném Vlčím doupěti v pruském Rastenburgu, alpském Berchtesgadenu a zejména poblíž ukrajinského městečka Vinnica jihozápadně od Kyjeva. Návyk zachycovat viděné a slyšené, a také své zážitky a myšlenky v podobě literárních záznamů ho neopustil po celou dobu války, naopak, jako by ho mimořádnost, extremita životních podmínek a neobvyklost dění přiváděly k zintenzivnění této činnosti. A tak postupně vznikaly Hartlaubovy literární záznamy z jeho vojenském pobytu v Německu, kronikářské činnosti ve Francii a historiografického činění na Ukrajině. Velmi rozsáhlé a významné jsou takzvané Válečné záznamy z Paříže. Hartlaub v nich těžil ze znalosti franštiny a dřívějších tamních pobytů. Mohl srovnávat prostředí Paříže před okupací a po ní. Podal svědectví, jak německá okupace vedla město a jeho obyvatelstvo k narůstajícímu materiálnímu a mravnímu zbídačování. Nejzávažnějšími literárními záznamy jsou ovšem Válečné zápisky z vůdcova Hlavního stanu, jenž se několikrát během války stěhoval především po území Německa. Při své službě historiografa tam Hartlaub vytvářel dva deníky. Jeden úřední, v němž zpracovával čerstvě docházející zprávy zejména z bojišť, hlavně pak z oblasti Balkánu. Druhý, osobní a utajovaný, nahlížel atmosféru a dění ve Vlčím doupěti a jeho okolí z nejrůznějších úhlů. Už v Hartlaubově redakci získal onen osobní deník skladbu pěti částí: Vlkodlak, Hospodářský pionýr, V houští Jihovýchodu, Carův kurýr a Vlak do propasti. Hartlaub považoval vytváření privátního válečného deníku přímo za svou občanskou povinnost; jako historik a zároveň spoluautor válečného deníku si byl jasně vědom, jak oficiální státní historiografie důrazně požaduje, aby záznam válečných událostí byl upravován, ba falšován. Hledal příležitost chovat se ve svých osobních zápiscích z Hlavního stanu jako nesmlouvavý, odpovědný historik, zaznamenávající objektivní reálné události, kdy to lidské a osobní dalekosáhle podléhá, zaznívá pouze jen někdy naříkavě z dálky. Ve skutečnosti byly, naštěstí pro krásnou literaturu, tyto pochopitelné postuláty historika Hartlauba alespoň zčásti jen zbožným přáním. I ve své klauzuře erudovaného historika byl přece jen příliš spisovatelem s mohutnou emoční bází a rozvinutou fantazií, aby byl schopen tuto sobě nadiktovanou autorskou redukční dietu plně dodržovat. Právě do záznamů z Hlavního stanu proniklo nemálo osobního, byť autor své Já, vyprávění v první osobě, kamufluje postavou tu náčelníka válečného deníku, tam neurčitého doprovazeče vojenského kurýra a onde blíže neindentifikovatelného písaře. Jsou tu ovšem rozdíly. Je zřejmé, že při popisu fyzické podoby rozsáhlého území Vlčího doupěte s jeho četnými stavbami a zařízeními, a také při

11 ROK NĚMECKÉHO JAZYKA STRANA 9 líčení koloritu bližšího či vzdálenějšího okolí, postupuje Hartlaub skutečně s objektivitou pravověrného historika. Těmto tématům se věnuje zejména na počátku svých záznamů, tam zakresluje viděné a slyšené až s pedantickou detailní věrohodností, jež zároveň svědčí o jeho mimořádném pozorovacím talentu; v jazykové rovině je to dokonce vyjádřeno vypouštěním sloves, což jsou ve větné stavbě základní hybatelé děje. Absolutní historickou věrohodnost však už nelze hledat tam, kde pisatel postihuje služební a společenskou atmosféru různorodého osazenstva Hlavního stanu, kde modeluje podobu vnitřních vztahů a profily především jeho důstojnických představitelů. Po Hitlerově převzetí moci v lednu 1933 Hartlaub neemigroval z Německa jako mnoho německých spisovatelů, ačkoliv v té době studoval v Itálii; i po uvedeném politickém zvratu v Německu uznával nutnost plnit hlavní závazky vůči státu, ten prý mu zajišťuje občanskou existenci, aniž by však tomuto státu poskytoval ze svého osobního fondu cokoliv duševního i fyzického navíc; nevydal se cestou aktivní opozice, v tzv. vnitřní emigraci se stáhl do privátní zóny s náladou života v katakombách, jak o sobě prohlásil; v možnosti sledovat gigantické vojenské zápolení přímo uvnitř německého mozkového centra spatřoval jako historik mimořádnou a neopakovatelnou příležitost, svou povinnost vojenského historiografa přes výhrady k nedostatečnosti informací a pracovních podmínek vykonával svědomitě. Zároveň však byl Hartlaub uvědomělým demokratem, odkojeným německou i světovou literaturou humanistických ideálů a velkých etických hodnot; proto nutně vstupuje do jeho soukromého popisu událostí a vojáckých charakterů při vší snaze o objektivitu osobní měřítko, jež mu diktují jeho nejvnitřnější názorové a etické imperativy. Poměry v Hitlerově Hlavním stanu se určitě velmi lišily od našich naivních přestav vojenské pevnosti, kde vládne absolutní pořádek a poklid, vynucený prušáckým drilem. Hartlaub hovoří o opaku, s nelítostnou ironií karikuje podobu a chování osazenstva Hlavního stanu včetně pomocného ženského personálu; předkládá před čtenářovy oči banalitu tamních poměrů a tím i banalitu celého zvráceného nacistického systému, banalitu Zla, jak to jako nový fenomén 20. století pojmenovala filozofka Hannah Arendtová. Hartlaub tu zcela jistě vycítil lákavou možnost literatury vyjádřit svou osobní antipatii a nevoli pohledem nad skutečnost, menší či větší literární hyperbolou. V zápiscích z Hlavního stanu kreslí Hartlaub, většinou kriticky, portréty příslušníků velitelských štábů. Jejich jména uvádí pod pseudonymem. Badatelé později u většiny jmenovaných vypátrali skutečná jména s konstatováním, že autorovo charakterové vystižení se mnohdy kryje se skutečností jen v nejpodstatnějších rysech. Hartlaub se dopustil této kamufláže jistě zčásti proto, aby po svých kritických výpadech při případném odhalení zápisků zmírnil trestní důsledky vůči své osobě. Mimochodem je až neuvěřitelné, že si takové skrývání po léta dovoloval vzhledem k promyšleným bezpečnostním opatřením v samém centru nejvyššího vojenského velení státu. Druhou příčinou, příčinou podstatnou, proč Hartlaub skrýval skutečná jména a částečně pozměňoval charaktery a chování jejich nositelů byl fakt, že s postupem let v Hartlaubovi stále víc nabýval vrchu literát nad historikem. Hartlauba nepochybně lákalo vědomí, že při takovéto literární konstrukci vede zkoncentrování vlastností od více jedinců do jedné osoby k zhutnění a rozšíření literární výpovědi, k hlubšímu postižení tamní reality. Postupné zliterárňování věcného i lidského materiálu se projevilo největší měrou na samém konci Válečných zápisků z vůdcova Hlavního stanu. Týká se to zejména fantazijní a ironizující pasáže, v níž písař, tedy sám Hartlaub, slibuje, že po odstranění zjištěných armádních chyb převezme osobně moc ve státu a povede Německo s lepšími zbraněmi k dokonalému vůdcovství a splnění zatím neuskutečněných německých světovládných plánů. Po literární stránce je obdobou i mistrovská závěrečná skica pod názvem Vlak do propasti, v níž literární fikcí na podkladě skutečných stěhování Hlavního stanu z místa na místo postihuje Hartlaub záhubu německé armády a metaforickou jízdou vlaku do pomyslné propasti vyjadřuje neodvratnou zpečetěnost osudu celého nacistického Německa. Celý Hartlaubův osobní deník z Vlčího doupěte je poutavým čtením; přispívá k tomu autorova schopnost vyjadřovat se neotřele, a také se záviděníhodnou schopností přivádět na svět i v beletrii běžně skrývaná zákoutí jazyka. Zápisky z vůdcova Hlavního stanu i většina Hartlaubova literárního díla zůstaly torzem stejně jako zůstal fragmentem, torzem sám Hartlaubův život a jeho tvůrčí činnost, v obou případech však torzem závažným a přínosným nejen pro německé čtenáře a posluchače. Petr Turek, odpovědný redaktor Četby na pokračování, a Miroslav Stuchl, překladatel Český rozhlas 3 Vltava: Četba na pokračování, od v hod.

12 ROK NĚMECKÉHO JAZYKA STRANA 10 VELKÝ PŘÍBĚH BIBLE Josef Večerní pořad Stránky na dobrou noc přinese ke konci roku 2010 a od ledna do března roku 2011 pod názvem Velký příběh Bible devadesát pokračování četby z Knihy knih v převyprávění německého prozaika a básníka Stefana Andrese. Z překladu Rudolfa Černého připravil Jan Halas. Významný a rozsáhlý projekt je poslední prací, kterou pro naši redakci připravil náš bývalý dlouholetý vedoucí redaktor Jan Halas. Pořadem volně navazujeme na rozsáhlý, byť nedokončený cyklus Čteme písmo, v němž za režijního vedení Josefa Melče četl Jan Hartl český překlad takzvané Jeruzalémské Bible, práci Dagmar a Františka X. Halasových (odpovědným redaktorem pořadu byl Jan Halas). Německý prozaik, básník, dramatik a autor rozhlasových her Stefan Andres ( Breitweis Řím) studoval nejprve klášterní školu v Holandsku, ve studiích pokračoval na univerzitě (teologie, filozofie, germanistika) a poté roku 1937 emigroval do Itálie. Roku 1950 se vrátil do NSR, od roku 1961 žil opět trvale v Itálii. Ve svém rozsáhlém, fabulačně bohatém a jazykově vytříbeném díle se z pozic křesťanského humanismu Andres staví na obranu člověka proti všemu, co ho odlidšťuje a co narušuje přirozenou etiku vztahů, ať je to inkvizice, fašismus či válka. Stefan Andres nepodléhal vábení modernistických teorií a ve svém psaní vycházel z vnitřní nutnosti sdělovat lidem příběhy obsahující morální, byť ne moralizující apely k obnovení humanismu ve 20. století. Snad právě proto je jeho dílo živé i dnes, kdy mnohé modernistické výstřelky jsou spíš předmětem literárněvědného bádání... Nejznámějším Andresovým dílem je novela El Greco maluje velkého inkvizitora (1936). Autor tu proti nebezpečí chladného dogmatismu staví jako obranu vnitřní stabilitu a integritu osobnosti, věrnost lidskému vnitřnímu hlasu, neohroženost a tvůrčí postoj. El Greco se ve střetu s velkým inkvizitorem přiznává ve smyslu křesťanské pokory k metafyzické bázni před světem a před bytím vůbec, tato bázeň mu je počátkem moudrosti a skýtá mu obranu proti živočišnému strachu před konkrétním zlem. Abrhám a Libuše Šafránková ve studiu ČRo Do češtiny byl dále přeložen Andresův román Holubí věž (1974), příběh německého vědce, který se v třicátých letech 20. stol. uchýlil na italský venkov, aby nemusel sloužit nacismu, a převyprávění Knihy knih Velký příběh Bible (1965, č. 1969). Andresův Velký příběh Bible představuje moderním jazykem převyprávěné nejzávažnější kapitoly Knihy knih od stvoření světa a prvních lidí přes dlouhé dějiny židovského národa, jeho krále a jeho proroky až k Ježíši, jeho vykupitelskému dílu, jeho ukřižování a pronásledování jeho stoupenců. Cyklus Stránky na dobrou noc přináší v devadesáti pokračováních nesmírně bohaté a košaté vyprávění nejvýznamnějšího pilíře evropské i světové civilizace. Důležitým spolutvůrcem knihy je její český překladatel Rudolf Černý. Málo známý esejista, prozaik, literární kritik, překladatel a pedagog ( Ochoz, okres Třebíč Moravské Budějovice). Absolvent Filozofické fakulty UK (němčina, francouzština, filozofie) působil jako středoškolský profesor v Českém Těšíně, Kroměříži a na Slovensku

13 ROK NĚMECKÉHO JAZYKA STRANA 11 ( ), v letech učil v Třebíči, v Moravských Budějovicích. Své literární kritiky, eseje a drobné prózy publikoval v časopisech Tvar, Listy pro umění a kritiku, Akord, Vyšehrad. Převážná část jeho díla z let zůstává nevydána (v rukopise zůstaly novely Barevná klenba, Studánka poznání, Amerikánka). Překládal z francouzštiny (E. Mounier Místo pro člověka, 1948) a z němčiny (S. Andres Velký příběh Bible, 1969). Z angličtiny přeložil básnickou skladbu E. A. Poea Havran (1952). Z pozůstalosti byla samostatně vydána jeho novela Nokturno (1991). V režii Markéty Jahodové účinkují: Libuše Šafránková, Vladimír Javorský, Josef Abrhám, Alois Švehlík a další. Petr Turek FOTO Z KNIHY ARCHIV PÁD PRVNÍCH LIDÍ A VYHNÁNÍ Z RÁJE PODLE STEFANA ANDRESE Eva pozvedla ruku k jablku, které viselo nad ní. Hlas ze stromu se rozohnil: Musíš je utrhnout, Evo! Vy oba nemůžete přece zemřít, a teď si představ: Každý den uvidíte přímo před nosem viset toto jablko, každý den mu budete klást stejnou otázku, po celá staletí, po celá tisíciletí. Víte, jak to je dlouho? To nevydrží nikdo. Jednoho dne si přece jen vezmete. Proč tedy raději ne hned? A kromě toho, a to byste si měli zvlášť dobře rozmyslet: Vždyť se nenaučíte poznávat jen zlo, zároveň se i dozvíte, co je dobro. Vždyť přece jen ten, kdo pozná zlo, dovede pochopit a konat dobro. Ano, ano, řekla Eva rychle. Zavadila přitom o jablko, jež viselo před ní, jemně a chtivě. Najednou po něm sáhla, utrhla je, ukousla a podala jablko Adamovi. A už jedla a volala: Nu, rychle, když já jím, musíš jíst i ty. A Adam vzal od ní jablko a jedl. Sotva polkli sousto, řekl hlas ve stromě: No tak tedy! A dobré zažití! A hlas se smál, až se pod tím smíchem chvěl a praskal celý strom. Adam a Eva na sebe pohlédli a viděli, že jsou nazí. A hlas ve stromu stále ještě se smál a volal: Ano, to se vám otevřely oči! Jak to tu stojíte v pravé poledne! Hůř než zvířata, ta mají na sobě aspoň srst nebo peří. To je opravdu neslušnost, styďte se! A Adam a Eva utíkali k fíkovníku, který stál nablízku. I udělali si z jeho listí zástěry, odešli a skryli se v zahradě, každý zvlášť. K večeru uslyšeli Boží hlas: Adame, kde jsi? Tady! vykřikl Adam, tady pod stromem. Proč se přede mnou schováváš? tázal se Bůh. Jsem nahý, volal Adam, a stydím se před tebou. Nato jim Bůh kázal, aby přišli ke stromu poznání. Přišli, shrbení, s rukama před obličejem. I tázal se Bůh: Kdo vám řekl, že jste nazí? Eva odpověděla: Hlas ve stromu. Tu jim poručil Bůh: Dejte ruce z obličeje a vzhlédněte! Poslechli a pátravě se rozhlíželi kolem sebe. Už však Boha nemohli spatřit, zaslechli jen jeho hlas, a z velké dálky. Tu Adam zaplakal. A Boží hlas se tázal: Proč jsi to udělal? Adam volal: Žena, kterous mi dal, mi dala jablko a já jsem jedl. A Bůh se otázal Evy: Proč jsi to udělala? Eva ukázala na strom poznání a řekla: Hlas ve stromu mě svedl a já jsem jedla. Tu promluvil Bůh do stromu: Poslouchal jsem tvé lži, ty duchu pokušení, a nechal jsem tě, aby ses vymluvil. Tys udělal konec ráji a započal jsi velký příběh. Leč nejásej, starý hade, budeš každý den znova vítězit, ale ze svého vítězství se nebudeš radovat. Neboť hle, z klína této ženy vzejde tvůj přemožitel a ten ti rozšlápne hlavu. Tu hlas ve stromě vypískl, z temného větvoví se svezl po kmenu dlouhý a tlustý had a odplížil se. A Bůh řekl Evě: Poněvadž jsi uvěřila tomuto zlému hlasu víc než svému Bohu, budeš poddána svému muži, ty i všechny ženy. A Adamovi řekl Bůh: Poněvadž jsi uposlechl své ženy a nikoli svého Boha, pošlu tě ven z ráje. Až uvidíš, jak trní a bodláčí roste samo od sebe, ale tvé obilí bude od tebe vyžadovat tvrdou práci, pak se rozpomeň a zeptej se sám sebe, jak k tomu došlo. Ale nezoufej a neposlouchej slov pokušení. Spíše zvěstuj svým potomkům, jak tu bylo krásně. A ti, až budou na zemi jako doma, budou sami zakládat zahrady jako místa pořádku, vzpomínky a útěchy. A teď se musíš s mou zahradou rozloučit. Až si zítra budeš chtít na mne vzpomenout, na čele se ti objeví vrásky, neboť pouhá myšlenka na tvého Boha tě bude stát mnoho námahy. Tvůj hřích ti zatemnil ducha a v duchu tvých potomků bude temno. Budou vzývat hvězdy, stromy, zvířata, ba i lidi. Ale zvěst o živém Bohu nezanikne, bude hořet jako lampička; vždycky někdo přijde a přileje krůpěj oleje. A jednoho dne zazáří plamen každému, kdo přijde na tento svět a bude milovat světlo. Adam slyšel, jak hlas Boha v jeho nitru stále víc a více slábne, až zanikl úplně. Když bylo už všude ticho, pomalu se rozhlédl. A uviděl stát anděly nad vrcholky stromů. V ruce měli plamenné meče. Adam věděl proč: zapálí zahradu. I pocítil svou vinu tak prudce, že se vrhl na zem a líbal ji a vyl jako zvíře. Tu se vyděsil. Probudil ho Evin hlas: Pojď, řekla. Musíme rychle pryč. Ale jak se dostaneme z této zahrady? V tu chvíli ťal rudý ohnivý paprsek do stromů jako kosa. Adam a Eva si zakryli oči a když se rozhlédli, stáli uprostřed širé pláně. Zem byla šedá, tu a tam byl popel. Obklopovalo je trní a hloží. Tu si Eva začala rvát vlasy a rozkřičela se. Z nebe se snášela noc. Adam si sedl vedle Evy a s hlavou hluboko skloněnou zavřel oči a řekl tiše: Takové to tedy je, když se člověk chce cítit jako Bůh! Eva bědovala: Adame, já se bojím! Tu Adam spatřil žhnoucí haluz. Vyskočil, zvedl ji a pln radosti jí mával ve vzduchu. Žhavá haluz byla ze spáleného ráje. Rychlým pohybem větev vzplanula. Adam pak položil bodláčí a hloží do plamene větve. A volal: Evo, pohleď, oheň! Usedli poblíž, pečlivě přikládali a hřáli se, dokud nepřišlo jitro. Adam pohlížel do ohně a uvědomoval si, že to je poslední dar, který pochází z ráje. A řekl Evě: Tento oheň nesmíš nikdy nechat vyhasnout, je to zbytek ohně, kterým Bůh zničil svou zahradu a to kvůli nám! Český rozhlas 3 Vltava: od ve hod.

14 OSOBNOST STRANA 12 FURTWÄNGLER K 125. VÝROČÍ NAROZENÍ DIRIGENTA Vysoký štíhlý muž působící dojmem kazatele, charismatická osobnost budící respekt jak u členů skvěle hrajícího orchestru, tak i u fascinovaného publika. Toto a ještě řada dalších charakteristických rysů vytvořila z jednoho z nejvýznamnějších mistrů taktovky všech dob Wilhelma Furtwänglera v pravém slova smyslu legendu. Dvě, či v českém případě tři, závažná fakta způsobila, že současným milovníkům hudby zůstává stále poněkud zastřena, působí dojmem, že její čas už dávno minul a těžko ještě dokáže oslovovat a uvádět do vytržení, jak tomu bylo u generací našich předchůdců. Začněme onou specificky českou příčinou. Dlouhých čtyřicet let železné opony uzavřelo možnost našeho výhledu na západ a poznávat v neomezené míře jeho vrcholnou kulturu. Pouze generace, jež pamatují dobu mezi dvěma válkami, mohly cosi slyšet o významném německém dirigentovi. Avšak v těch dobách nastupoval fašismus a celý svět na Německo hleděl v úzkostech o svou vlastní budoucnost. Nebyl tedy valný zájem o nejvýznamnější osobnosti z tohoto teritoria, takže jméno Furtwängler nebylo rozhodně vyslovováno každodenně a s obdivem. Tím druhým důvodem, proč tento umělec není tak znám, jak by si zasloužil (to už neplatí pouze pro české teritorium), je historie Berlínských filharmoniků v poválečném období, zvláště pak v následujících desetiletích. Dirigentský trůn v tomto orchestru, kde Furtwängler završil svou uměleckou dráhu, ovládl na takřka celou druhou polovinu minulého století Herbert von Karajan a to nejen svou charismatickou osobností a velkým uměním, ale vším, co se kolem jeho osobnosti ve světě díky médiím a byznysu vytvořilo. Minulost orchestru a jeho dřívějších šéfů byla tak poněkud zastíněna. S tím nepřímo souvisí třetí příčina: nedokonalost tehdejších hudebních nosičů. Wilhelm Furtwängler natočil s Berlínskými a Vídeňskými filharmoniky i s dalšími orchestry velké množství gramofonových desek. Avšak jednalo se ještě o nosiče velmi nedokonalé, snadno zničitelné. Desky na 78 otáček navíc nebyly schopné pojmout na jednu ze dvou stran úsek trvající více než pět minut, takže v případě delších skladeb a těch byla většina se muselo neustále obracet a dotyčná skladba jako celek se rozpadla. Největším kamenem úrazu však byla zvuková kvalita. Je to absurdní a smutné, ale Furtwänglerovy nahrávky je možno dokonale poznat a docenit teprve dnes, kdy díky digitalizaci jsme schopni je rekonstruovat do podoby někdejších masterů tedy takřka bez šumu a poruch. Dnes je posloucháme a žasneme! A především doufáme, že i po více než padesáti letech vzroste o Furtwänglera nový zájem, jaký si tento výjimečný umělec světových parametrů plně zaslouží! Snad k tomu přispěje i náš připravovaný cyklus. DIRIGENTSKÁ DRÁHA Kdo byl Gustav Heinrich Ernst Martin Wilhelm Furtwängler? Původem Berlíňan (narodil se tam před 125 lety 25. ledna 1886), avšak dětství a mládí prožil v Mnichově, kde jeho otec, ve své době známý archeolog, Adolf Furtwängler působil na univerzitě. Jeho matka byla dcera přítele Johannesa

15 OSOBNOST STRANA 13 Brahmse a byla výbornou malířkou. Malému chlapci už od útlého dětství bylo poskytnuto všeobecné vzdělání, zvláště pak hudební, neboť jeho nadání v tomto směru bylo evidentní. Dirigentský debut dvacetiletého mladíka v Mnichově vzbudil velkou pozornost. Hlavní příčinou však nebyl on sám, nýbrž uvedení tehdy ještě poměrně stále neznámé obrovité Deváté symfonie Antona Brucknera. Před ní zařadil svou vlastní skladbu. Ta ovšem na rozdíl od bouřlivě přijatého Brucknera nevzbudila žádný ohlas a už tehdy si mladý muž, který se rozhodoval mezi taktovkou a komponováním, uvědomoval, co zřejmě bude jeho hlavní doménou. Budoucnost plně potvrdila onu první profesi. Jako skladatel Furtwängler nebyl neznámý zkomponoval tři velké symfonie, klavírní koncert a četná díla komorní. Žádné z nich se však nestalo trvalou součástí koncertních pódií a dnes se k nim vracíme spíše jako k určité raritě. Jeho dirigentská kariéra měla poměrně velký vzestup. Nejprve si ho pozval do Štrasburku na místo druhého dirigenta hudební skladatel Hans Pfitzner. Tam neušel pozornosti Bruno Waltera, na jehož doporučení se Furtwängler stal dirigentem v Lübecku. Poté následovalo místo hudebního ředitele v Mannheimu pro devětadvacetiletého mladíka kariéra skutečně slušná! Objevil se v koncertní sezoně ve Frankfurtu nad Mohanem a v roce 1920 vystřídal Richarda Strausse ve funkci koncertního ředitele orchestru Berlínské opery a stal se i ředitelem vídeňského Spolku přátel hudby (Musikverein). Už o dva roky později docílil met skutečně vrcholných po úmrtí Arthura Nikische stanul v čele lipského Gewandhausu a konečně i Berlínských filharmoniků, ač o toto místo usiloval i Bruno Walter! V meziválečném období se stal evropskou, ba světovou hudební osobností číslo jedna. Šéfovský post obsadil i ve Vídni, byl hlavní dirigentskou osobností Salcburského i Bayreuthského festivalu. Už od konce dvacátých let se opakovaně vracel do Spojených států amerických. Po nástupu Hitlera v roce 1933 se stal ředitelem berlínské Státní opery a říšským viceprezidentem rady pro komorní hudbu a v roce 1937 nepsaným hudebním zástupcem pro celou říši se všemi povinnostmi s tím souvisejícími (blíže o tom a o jeho poválečném očištění viz níže). Po denacifikaci se v roce 1947 mohl vrátit zpět do čela Berlínských filharmoniků, v roce 1952 byl jmenován jejich šéfem doživotním. To ovšem trvalo pouhá dvě léta 30. listopadu 1954 v Baden-Badenu Wilhelm Furtwängler zemřel. PRVNÍ DIRIGENT ŘÍŠE A JEHO DENACIFIKACE Toto téma je tolikrát připomínáno, že často zastírá samozřejmě v neprospěch Furtwänglerova díla uměleckého jeho skutečný hudební význam. Bylo přemíláno hned po válce a bývá připomínáno dodnes. Nemalou měrou, byť stylizovaně, ale rozhodně ve prospěch dirigenta, k tomu přispěla i u nás na několika scénách uváděná hra britského dramatika Ronalda Harwooda Na miskách vah, zachycující tendenčně vedený výslech vulgárním a primitivním americkým vyšetřovatelem. Je těžké a prakticky nemožné dopátrat se dokonalé spravedlnosti a pravdy, neboť je velmi složité zachytit tuto situaci bez emocí, politické tendence a zaujetí. Poznali jsme to v minulých letech i u nás (viz příběh Václava Talicha), setkáváme se s tím i dnes. Jaká byla skutečnost? Furtwängler byl německý dirigent, v práci pro německou hudbu spatřoval svůj hlavní umělecký úkol, byl patriotem! Německo nikdy nebylo nacistické Německo, ale Německo ovládané nacisty, prohlašoval. Z toho důvodu na rozdíl od jiných velkých osobností německé kultury (skladatelé Paul Hindemith, Hanns Eisler, dirigent Erich Kleiber, spisovatel Thomas Mann ad.) nikdy z Německa neodešel. Znamenalo to pracovat, byť s nejčistšími uměleckými ambicemi a schopnostmi pro nacistický režim. Ten jej navíc zpacifikoval způsobem, který není neznámý ani z dob naší totality. Goebbels jej získal ujištěním, že skuteční umělci nebudou perzekuováni. Zastal se tedy Paula Hindemitha a tvrdě narazil. Musel opustit berlínskou Státní operu, ale dostal rozkaz zůstat u Berlínských filharmoniků. Postupně byl dokonce nucen za své intervence se veřejně omluvit. Musel akceptovat oficiální propagační akty, dirigovat politicky motivované koncerty. Hitler jej velmi uznával a naoko mu šel na ruku. Říše Furtwänglera potřebovala pro svou propagaci před světem v oblasti umění, které vždy v tomto teritoriu patřilo a patří k nejvýznamnější doméně. Přes tuto krajně nesnadnou situaci se Furtwängler všemožně snažil pomáhat postiženým umělcům, což se mu se střídavým úspěchem dařilo. Odsoudilo ho mnoho kolegů, naopak veřejnost a zdaleka ne jen hudební vyzvedla jeho osobní statečnost v dobách nejtěžších. Denacifikační soud byl jistě velmi tvrdý, nicméně byl jednoznačně osvobozující a Furtwängler se mohl po čase, byť už psychicky podlomený, znovu vrátit k dirigentské taktovce. NA KONCERTECH WILHELMA FURTWÄNGLERA Pod tímto názvem odvysíláme na přelomu února a března pětidílný cyklus věnovaný nahrávkám jubilanta. Jak už bylo řečeno, na původní gramofonové desky bylo pod jeho taktovkou natočeno mnoho snímků. Řada z nich se později ocitla na tzv. dlouhohrajících (LP) deskách. V době digitalizace se Furtwänglerův archiv rozrostl do nebývalé šíře. Byl totiž obohacen o velmi zajímavé, rovněž v početném množství dostupné nahrávky rozhlasové. Naštěstí nedošlo jako jinde ve světě včetně naší republiky k pokusům transponovat tyto snímky do stereofonních verzí a znehodnocovat tak ušlechtilý původní sound tehdejších zvukových mistrů. Odpůrci nahrávek v mono-verzi se dnes připravují o mimořádně příznivou možnost poznávat čisté a nefalšované umění osobností a orchestrů, na něž se vzpomíná jako na legendy. Byli bychom rádi, kdybychom je přesvědčili, že stereo nemá být cílem, nýbrž prostředkem! Pro náš cyklus jsme zvolili edici vydavatelství Deutsche Grammophon, která obsahuje umělecky výtečné a technicky pozoruhodné Furtwänglerovy nahrávky z veřejných koncertů z let Na většině z nich účinkují Berlínští filharmonikové, ale jsou na nich zachyceny i Furtwänglerovy koncerty s Vídeňskými filharmoniky a Stockholmskou filharmonií. A repertoár? Většinou německá hudba (Beethoven, Schubert, Schumann, Wagner, Brahms, Bruckner, Strauss, Hindemith), ale několik ukázek nás přesvědčí, že Furtwängler byl mistrem tvorby i z jiných teritorií (Čajkovskij, Franck, Ravel). Bohuslav Vítek

16 SPECIÁLNÍ PROJEKT STRANA 14 TO VÍ JEDINĚ MARTINŮ FOTO CENTRUM BOHUSLAVA MARTINŮ, POLIČKA Světová premiéra opery Bohuslava Martinů Den dobročinnosti na rozhlasových vlnách a dokument o unikátní rekonstrukci tohoto nedokončeného díla. Když se v roce 1995 převážela pozůstalost skladatele z Poličky do Nadace Bohuslava Martinů, v hromadách dokumentů, listin a not byla objevena kopie partitury, v jejíž existenci už nikdo nedoufal. Jak se později ukázalo, partitura byla notovým záznamem dvou třetin opery Den dobročinnosti. Proč si do té doby tohoto pokladu nikdo nevšiml, je jen první záhadou z mnoha, které s tímto dílem souvisejí. Operu začal psát Bohuslav Martinů v roce Napsal dvě ze tří jednání s výjimkou finální scény druhého jednání. Souběžně začal připravovat klavírní výtah prvního jednání, který však také zůstal nedokončen. Na jaře roku 1931 skladatel práci na nehotové opeře končí. Proč, to je další otázka, kterou si dodnes klade mnoho hudebních historiků. K tomu mohly existovat dva důvody: Rozepsanou partituru nabídl B. Martinů v roce 1931 nakladatelství B. Schott, ale tam byla opera odmítnuta s poukazem na příliš jednoduché libreto. Skladatel se navíc nacházel v těžké ekonomické situaci, a proto myšlenku na operu do šuplíku opustil. Věděl, že práce by mu zabrala ještě rok času a on neměl ve zvyku souběžně psát více děl najednou. Světová ekonomická krize v té době navíc zásadně omezila řady těch, kteří by měli o dílo takového rozsahu zájem. Druhá verze, proč toto nehotové dílo Martinů odložil, se přiklání k tomu, že se jako skladatel dostal do slepé uličky. Hudební vědci poukazují na některé komplikace, na občasný nesoulad pěvecké a orchestrální složky. Obě verze jsou však jen hypotézy, své tajemství si toto dílo zatím uchovává dál. Téhož roku, kdy napsal poslední notu nedokončené opery, se Bohuslav Martinů žení a bere si švadlenu Charlottu Quennehen. Jeho žena vzpomíná, že se ihned po svatbě vrhl na komponování komorní hudby. Musím hodně pracovat, ať vydělám alespoň na nábytek, konstatuje skladatel v jednom z dopisů. To už je partitura Dne dobročinnosti odložená v šuplíku. Návrat k ní by mimo jiné také oddálil Martinů plán na vytvoření česky laděného a zpívaného baletu Špalíček. Z opery zůstává jen nedokončená a léty téměř zapomenutá partitura. Když jsou roce 1995 v archivu Českého hudebního fondu nalezeny její kopie, začíná je studovat dirigent opery ND Václav Bohuslav Martinů

17 SPECIÁLNÍ PROJEKT STRANA 15 Nosek, který jako první uvažuje o rekonstrukci díla a jeho jevištního uvedení. Ale tento projekt už nestihne a žádá skladatele a dirigenta Milana Kaňáka, aby v této práci pokračoval. Instrumentace je velmi barevná, dobově dráždivá konstatuje Milan Kaňák, který od roku 2000, po smrti dirigenta V. Noska, notový materiál studuje a pokouší se rekonstruovat torzo díla. V souvislosti s dopracováním partitury se objevuje mnoho dalších kompozičních tajemství. V nehotovém notovém záznamu totiž chybí mnoho značek, občas i pár taktů. Partitura není skladatelem ani opravena a vyskytují se v ní i některé chyby. Ale jsou to všechno skutečně chyby, nebo je to začátek nějakého hudebního nápadu, který chtěl Martinů ještě dále rozvíjet? Znovu a znovu jsou partitury studovány, Milan Kaňák zkouší různé verze. Ve spolupráci s týmem Opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích pak vzniká unikátní dílo rekonstrukce dvou jednání opery Den dobročinnosti. Roku 2003 je dílo poprvé uvedeno na jevišti Jihočeského divadla. Světová premiéra opery Bohuslava Martinů po 72 letech Brzy po Martinů: Den dobročinnosti FOTO ARCHIV premiéře vzniká myšlenka na studiový záznam opery. Do hry vstupuje producent a muzikolog Jiří Štilec. Pořízení studiového záznamu opery však dnes znamená šesticifernou částku v korunách. Začíná další a velmi dramatická kapitola, která se nazývá: peníze. Podruhé po 75 letech stíhá operu problém nazvaný ekonomická krize. V této fázi přistupuje k projektu Český rozhlas, který pomáhá poskytnutím studia v Plzni a hlavně získáním Plzeňské filharmonie. Po mnoha finančních a zdravotních komplikacích v týmu je na jaře roku 2010 opera Den dobročinnosti v plzeňském rozhlasovém studiu přece jen natočena. Světová premiéra záznamu opery bude ve vysílání Českého rozhlasu 3 Vltava uvedena 15. prosince 2010 ve Vzápětí po doznění unikátního záznamu Dne dobročinnosti budou mít možnost posluchači Vltavy nahlédnout i do zákulisí rekonstrukce tohoto díla. V průběhu podzimu 2010 totiž vzniká dokument Tajemství opery, ve kterém budou poodhaleny málo známé detaily vzniku a rekonstrukce tohoto díla Bohuslava Martinů. Bronislava Janečková, dokumentaristka LUCIUS ANNAEUS SENECA FAIDRA Příběh o Faidře a Hyppolitovi patří do okruhu mýtů o životě athénského krále a héroa Thésea. Podíváme-li se na příběh vášnivé lásky Théseovy manželky, královny Faidry, k nevlastnímu synovi dnešníma očima, máme před sebou nejspíš jedno z prvních podání i dnes vděčného tématu sexuálního harašení, o to pikantnějšího, že jeho původcem je žena. Důsledky jsou tragické když Hyppolitos jejímu svádění odolá, zhrzená Faidra ho křivě nařkne ze zneuctění. Potupený král Théseus pak synovi připraví strašlivý osud; na jeho přání pošle bůh Poseidón do cesty nešťastnému mladíkovi mořskou obludu, která ho rozsápe. Není divu, že takhle barvitá a dramatická látka byla mnohokrát zpracována v hudbě, výtvarném umění literatuře a především dramatu. České divadelní publikum se až do nedávna setkávalo se zrádnou královnou Faidrou na jevišti v dramatu Euripidově či Racinově. Až v roce 2007 mohlo vnímat starý příběh vyprávěný dramatikem, jenž proslul spíše jako filosof, Senecou. Inscenace Divadla v Dlouhé zprostředkovala publiku hru z okruhu u nás takřka neznámé římské tragédie. Na jeviště ji přivedli režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek, známí svým letitým úsilím o uvádění dosud neznámých dramatických textů. Ti také iniciovali její první český překlad, jehož se ujala Eva Stehlíková. Senecova tragédie čerpá evidentně ze starších zdrojů a ve své době byla určena spíše k přednesu než k jevištnímu provedení. Přesto nejen ona, ale i další dochovaná Senecova dramata se staly hlavním inspiračním zdrojem italských renesančních autorů. Ti z nich odvodili pětiaktovou L. A. Seneca: Faidra formu, tvorbu postav s psychologickou motivací určovanou zpravidla dominantní vášní i další autorské postupy jako například monology stranou. Imaginativní inscenace Hany Burešové s hudbou Petra Skoumala byla přijata veřejností i kritikou s velkým zájmem a představitelka Faidry Helena Dvořáková získala za svůj výkon Cenu Alfréda Radoka a byla nominována na cenu Thálie. Úspěšná inscenace se po třech letech na jevišti dočkala i své nové podoby, když ji Hana Burešová se stejným hereckým obsazením nastudovala v rozhlasovém studiu tak, jak si provedení své tragédie jistě představoval i její básník: oproštěnou na lidský hlas. Hynek Pekárek Český rozhlas 3 Vltava: premiéra, sobota 15. ledna ve hod.

18 OPERA STRANA 16 METRO POLITNÍ OPERA NA VLTAVĚ Rozhlasovou sezonu přenosů z Metropolitní opery v New Yorku na stanici Český rozhlas 3 Vltava zahájíme na Nový rok 2011 uvedením zpěvohry Clauda Debussyho Pelléas a Mélisanda s Magdalenou Koženou v titulní roli a s jejím manželem Simonem Rattlem za dirigentským pultem. Jejího jevištního partnera ztvární francouzský barytonista Stéphane Degout, žárlivému Golaudovi propůjčí svůj hlas kanadský pěvec Gerald Finley, jehož známe z vystoupení na Pražském jaru a titulní role v opeře Doctor Atomic. Debussyho zaujal na konci 19. století děj slavného Maeterlinckova dramatu, v němž jde ve shodě s tristanovskou legendou o lásku mladých lidí, jimž stojí v cestě milencův příbuzný. Drama tří hlavních osob se odehrává v tajemném prostředí středověkého hradu. Záhadná je rovněž hrdinka této zpěvohry, o které se nedovíme, proč byla zanechána v lesní samotě a kdo jí vlastně ublížil. Také scenérie hlubokých lesů, v nichž je zámek Allemonde ponořen, a moře, které baladicky zasahuje do děje v několika James Levine okamžicích, působí sugestivně a záhadně. Je tu předestřen osudový příběh jako v antické tragédii. Lidské bytosti, bezbranné proti slepým, neznámým silám, zápasí marně o štěstí; jsou rozdrceny bez své viny. Světová premiéra Debussyho hudebně dramatického díla se uskutečnila 30. dubna 1902 v pařížské Komické opeře. Současná inscenace v Metropolitní opeře je z konce března Jejím režisérem byl Jonathan Miller, scénografii vytvořil John Conklin a kostýmy navrhla Clare Mitchellová. Během prvního čtvrtletí 2011 bude na vltavských vlnách následovat osm dalších přenosů, které ukončíme v polovině dubna Bergovým Vojckem. Z nových produkcí této jubilejní 80. sezony rozhlasových přenosů z Met uslyšíme 15. ledna Verdiho Traviatu (dirigent Gianandrea Noseda), 12. února Nixona v Číně Johna Adamse s americkým skladatelem za dirigentským pultem, 12. března Musorgského Borise Godunova (dirigent Valerij Gergiev) a 2. dubna Wagnerovo Zlato Rýna (dirigent James FOTO ARTHUR UMBOH DG Levine), kde Bryn Terfel ztvární hlavního boha Wotana. Částečně budeme zdvojovat uváděné tituly s projektem The Met: Live in HD (přímé přenosy z Metropolitní opery do českých a moravských kin), ovšem až na malé výjimky v jiných termínech, takže si zájemci budou moci znovu poslechnout krásné výkony některých pěvců a soustředit se tentokrát více na zvukovou stránku hudebně dramatického díla. V červnu 2011 si rovněž připomeneme čtyřicetileté šéfovské působení Jamese Levina u orchestru Metropolitní opery, z něhož učinil za čtyři dekády špičkové symfonické těleso a pod jehož taktovkou prošla řada předních operních sólistů, kteří psali historii zpěvoherní interpretace druhé poloviny 20. století. Řídil téměř 2500 představení a uvedl 85 různých zpěvoherních titulů. Jeho debutem byla v roce 1971 Pucciniho Tosca. Poslední lednovou sobotu (29. 1.) 2011 si znovu tento titul poslechneme tentokrát s Markem Armiliatem u dirigentského pultu. Toscu zpívá Američanka Sondra Radvanovsky, v postavě Cavaradossiho účinkuje argentinský lyrický tenorista Marcelo Magdalena Kožená FOTO ESTER HAASE DG Álvarez, podlého policejního prefekta Scarpiu ztvární německý basbarytonista Falk Struckmann. Velká pozornost české veřejnosti bude zřejmě upřena k přímému přenosu Verdiho Rigoletta 22. ledna, kde by se měl v roli Sparafucila představit slovenský basista Štefan Kocán, rodák z Trnavy. Roli Gildy bude zpívat gruzínská sopranistka Nina Machaidze, která v lednu 2010 vystoupila ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Tato současná hvězda milánské La Scaly zaznamenala obrovský úspěch na Salcburském letním festivalu. Stala se hlavní senzací tohoto významného svátku hudby a média se předhánějí v superlativech při hodnoceních této nové Netrebko a operní Angeliny Jolie. Vévodu bude zpívat Joseph Calleja, který se rovněž v Praze před časem blýsknul svými výškami i znalostí starého italského pěveckého stylu. Hrbatého šaška Rigoletta bude zpívat španělský barytonista Carlos Alvarez. Svou pátou sezonu v pozici generálního ředitele Metropolitní opery zahájil na podzim 2010 Peter Gelb. Bryn Terfel Ivan Ruml FOTO BENJAMIN EALOVEGA DG

19 SOUZVUK STRANA 17 JAKO KDYŽ DVORANOU PROLETÍ PTÁK Spatřil jsem bytost, jež sytí dobytek, dlí mezi lidmi. Má mnoho zubů; k velkému užitku věrně slídívá s tváří při zemi a táhne se domů, podél zdí bloumá, hledá byliny. Pokaždé najde, co pevně nedrží, nechá však krásu, jež koření pevně, ať dále stojí, kde stála dosud, pestře ať září, pučí a kvete. Skoro se až nechce věřit, že řešením hádanky, neboť text hádankou je, jsou obyčejné hrábě. Z anglosaského období se zachovalo 95 hádanek a jsou zapsány v tzv. Exeterské knize. O autorství ani vzniku není známo nic určitého, místy není jasné ani ohraničení jednotlivých textů a na rozdíl od středověkých latinských neuvádějí staroanglické hádanky řešení. Všechna navrhovaná rozluštění jsou tedy výsledkem neúnavné dlouholeté práce filologů. Hádanky jsou součástí objemné knihy Jako když dvoranou proletí pták, která vyšla v letošním roce jako výsledek práce třináctičlenného týmu anglistů s dlouhodobým odborným zájmem o historickou angličtinu a literární památky anglického středověku. V antologii se pokusili zachytit vývoj nejstarší anglické literatury od prvních zákoníků z přelomu 7. a 8. století po století 11. Najdeme tu hrdinské písně, básnické skladby, jejichž protagonisty jsou Kristus a světci, skladby alegorické, hymnické, básně příležitostné, didaktické i mudroslovné, prózu cestopisnou i vzdělávací a další. Základním kamenem prvotní germánské i pozdější anglosaské společnosti byl vztah mezi pánem vůdcem válečné družiny, kmenovým náčelníkem, později velmožem nebo králem a členy družiny, pozdějšími many či leníky. Obapolná věrnost měla osobní rozměr. Oddanou statečnost svých družiníků pán odměňoval. K darům patřila zbroj a zbraně, koně, zlato a půda, ale i pouhé hostiny ve vládcově hodovní síni. Kromě materiální hodnoty měly dary význam symbolický, protože stvrzovaly pouta. Přijetím daru na sebe totiž obdarovaný muž bral závazek další věrné služby, sliboval, že po pánově boku vytrvá až do konce, a pokud jej snad přežije, pomstí jeho smrt. O věrnosti (vůči danému slovu, pánu, králi či Bohu) jako základní ctnosti se dozvídáme také prostřednictvím anglosaských zákoníků. Východiskem takřka všech dochovaných textů právní povahy je vztah pána, jenž má usilovat o velkomyslnost, a služebníka, jenž má být služebníkem dobrým. Suď velmi spravedlivě. Nevynášej jeden soud nad bohatým a jiný nad chudým, jeden nad tím, kdo je ti milejší, a jiný nad tím, kdo se ti zamlouvá méně. (Alfréd Veliký, Úvod, 43) Čím mocnější či vyššího stavu je člověk, tím vroucněji se za zlé skutky musí kát před Bohem i před lidmi. (ze zákonů krále Knuta, z let ) V anglosaských zákonících defilují lidé různých stavů. Základní rozvrstvení odpovídá dělení na urozené svobodné, neurozené svobodné a nesvobodné, to jest otroky. Povinnosti všech, jakož i tresty za přestupky a zločiny, byly strukturovány s velkou přesností. O ZAOPATŘENÍ ČELEDÍNŮ Jednomu služebníku nechť jako zaopatření přísluší: dvanáct liber dobrého obilí, dvě vyvržené ovce a jedna dobrá kráva na porážku a právo kácet stromy tak, jak je na statku zvykem. O ZABITÍ A VRAŽDĚ Kdo zabije druhého, zaplatí běžný wergild ve výši sto šilinků. Kdo zabije druhého, zaplatí dvacet šilinků nad otevřeným hrobem, celý wergild pak do čtyřiceti dnů (wergild doslova cena muže ) Lidé té doby neměli nijak snadné bytí. Ustavičně se potýkali buď s nemocemi, nebo s válkami. (Archeologická zjištění dosvědčují, že se dožívali v průměru let.) Věděli, že život je jen propůjčenou sumou dní, že plyne ve stínu vševládného osudu a neodvratné smrti. Věřili svým bohům Wódenovi, Thórovi a dalším, a věděli, že i bohové spolu s nimi jednoho dne nenávratně pominou. Uctívali kameny, stromy, studánky i nebeská tělesa, a to přesto, anebo snad právě proto, že příroda pro ně byla zároveň plná zlých sil, démonů, obrů a skřetů. Právě vědomí nezvratného plynutí času, pomíjení lidí a věcí bylo branou, kudy do světa hrdinů vstoupilo křesťanství. Stalo se tak jednak působením irských mnichů na severu země, jednak prostřednictvím římské misie, kterou do anglosaského Kentu vyslal papež Řehoř Veliký. Roku 1066 se Anglosasové u jihoanglického Hastingsu museli sklonit před vojskem vévody Viléma Dobyvatele budoucího anglického krále Viléma I. Normanského. Anglosasové byli svým nepřátelům nuceni odevzdat stát s rozvinutou správou a soudnictvím, říši protkanou vodními i suchozemskými cestami, a zejména sítí klášterů, kostelů a farností. Vlákny této sítě se nejméně po celá čtyři předcházející staletí šířil životadárný proud víry a vzdělanosti sdělované vytříbenou řečí, kterou dnes jazykovědci označují jako starou angličtinu. Záhy zahájený proces vzdělanosti v domácím jazyce, jenž dokázal zastoupit či nahradit tradiční latinu, patří k nejvýznamnějším i nejoriginálnějším znakům anglosaské civilizace. Dnes víme, že literatura psaná tímto jazykem nemá rozsahem ani žánrovou rozmanitostí obdoby v žádném z nově konstituovaných národních jazyků tehdejší Evropy. (J. Čermák) Slyš, milý Pane! Slyš, spravedlivý Soudce! Vyslyš mou prosbu, Vládce věčnosti. Znám svou duši, zraněnou hříchy; smiluj se nad ní, Stvořiteli lidstva, a uzdrav ty rány, všemohoucí Otče, vždyť Ty to svedeš daleko snáz nežli ruce všech ranhojičů. Slyš, jasný Pane! Slyš, Radosti života! Pro dobro mé duše dej mi spásu, a odpusť, Pane, svým ubohým (úryvek z Modlitby konce anglosaského období) Vladimíra Bezdíčková s použitím předmluvy Jana Čermáka v antologii Jako když dvoranou proletí pták

20 SILVESTR STRANA 18 MODRÁ HVĚZDA BOHUMILA HRABALA po stopách vzniku Anglického krále Povídky, jak nazval Bohumil Hrabal v podtitulu svůj největší epický text (román) Obsluhoval jsem anglického krále, byly přímo vychrleny během osmnácti dnů horkého léta 1971 v Kersku. V doslovu románu Hrabal píše: Texty jsou psány v prudkém letním slunci, které rozpalovalo psací stroj tak, až se několikrát za minutu zakusoval a koktal. Nemoha hleděti na oslnivě bílé čtvrtky papíru, ( ) psal jsem tedy ve světelném opojení automatickou metodou. A protože události, které se posledního roku na mne valí ( ), tak ty události mne nutí, nechat text tak, jak je v prvních záběrech Jaké události se to na Hrabala valily? V únoru 1970 mu zemřela matka. Zároveň v té době začíná husákovský normalizační proces a v jeho rámci jsou v roce 1970 skartovány hned dvě čerstvě vydané Hrabalovy knihy Domácí úkoly a Poupata.