DIPLOMOVÁ PRÁCE. Adhezní řízení

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra trestního práva DIPLOMOVÁ PRÁCE Adhezní řízení Lucie Machová 2007/2008 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Adhezní řízení zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.

2 Ráda bych poděkovala doc. JUDr. Jaroslavu Fenykovi, Ph.D., vedoucímu této diplomové práce, za jeho odbornou pomoc a rady

3 Obsah 1 Úvod Poškozený v historii trestních řádů platných na našem území Pojem poškozeného...12 Ublížení na zdraví a škoda způsobená trestným činem Postavení poškozeného Právo na informace Právo na aktivní účast v řízení Právo na zmocněnce a právní pomoc Právo na náhradu škody Právo na ochranu a bezpečí Oběť a její odškodnění Rozhodování soudu v adhezním řízení Poškozený ve slovenském trestním řádu...48 Pojem poškozeného...48 Dokazování...49 Ochrana osobnosti poškozeného...49 Informační povinnost...50 Bezplatná právní pomoc...50 Zajištění nároku poškozeného...50 Souhlas poškozeného s trestním stíháním...51 Rozhodnutí soudu o náhradě škody...51 Náhrada nákladů poškozeného...52 Srovnání Rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie (2001/220/SVV) ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení...54 Rámcové rozhodnutí před ESD De lege ferenda k právní úpravě postavení poškozeného Právo na informace Právo na aktivní účast v trestním řízení Právo na zmocněnce a právní pomoc Právo na náhradu škody

4 9.5 Právo na ochranu a bezpečí Závěr Resümee Použitá literatura...71 Knižní literatura...71 Literatura publikovaná v odborných časopisech...71 Internetové zdroje Použitá soudní rozhodnutí

5 1 Úvod Adhezní řízení je součástí řízení trestního a jeho cílem je rozhodnutí o náhradě škody způsobené trestným činem poškozené osobě. Trestní řízení jako takové je však mnohem širší a plní ve společnosti řadu úkolů, k jejichž plnění může napomáhat i sám poškozený, ovšem za předpokladu, že k tomu dostane v rámci postupu orgánů činných v trestním řízení dostatečný prostor. V prvé řadě trestní řízení usiluje o realizaci účelu trestního práva, jak jej vymezuje ustanovení 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen TrZ ), tedy o ochranu zájmů společnosti, ústavního zřízení České republiky, práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob. Právě poškozený může být onou fyzickou či právnickou osobou, jejíž práva a oprávněné zájmy mají být chráněny, a je třeba stanovit mu dostatečná oprávnění k tomu, aby se na ochraně svých zájmů mohl aktivně podílet, zejména spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, kterým může zpravidla poskytnout informace cenné pro náležité zjištění trestných činů. Navíc právě poškozenému vznikla trestným činem škoda a jak uvádí Císařová: Ve skutečnosti,náležité zjištění trestného činuʻ znamená i nutnost zjistit, jaká škoda a komu vznikla. 1 Dalším úkolem trestního řízení je výchova občanů k dodržování zákonů a pravidel občanského soužití. Výchovné působení se může projevovat, pokud je správně uplatňována zásada veřejnosti. Ačkoli výchovné působení trestního řízení směřuje spíše na pachatele trestných činů, může ovlivnit i chování potenciálních poškozených a současně tak vést i k předcházení trestné činnosti. Toto předcházení trestné činnosti je spolu s jejím zamezováním rovněž úkolem trestního řízení, jak je stanoveno v 1 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní řád nebo TrŘ ). Posledním úkolem trestního řízení je upevňování zákonnosti nejen ze strany občanů, ale také ze strany státních orgánů. Poškozený může ovlivnit chování orgánů činných v trestním řízení, pokud má možnost reagovat relevantním 1 Císařová, D., Čížková, J. Poškozený v československém trestním řízení. Praha: Univerzita Karlova, Iuridica Monographia, 1982, č. XXXVII, s

6 způsobem na jejich nezákonné nebo jiné nevhodné kroky, zejména využitím stížností proti těmto postupům. Míra spolupůsobení poškozeného na trestní řízení závisí obecně na tom, jaké možnosti mu dá zákonodárce a jak orgány činné v trestním řízení budou úmysl zákonodárce naplňovat, ale také na individuálních vlastnostech každého poškozeného a jeho vůli orgánům činným v trestním řízení napomáhat. Aktivnější jednání poškozeného může uspíšit zjištění objektivní pravdy, napomoci k rychlejšímu odhalení podmínek a příčin, které vedly ke spáchání trestného činu. To je zásadně důležité jak pro vlastní trestní řízení, tak pro prevenci kriminality i pro zvýšení výchovného efektu trestního řízení a upevnění právního vědomí občanů. 2 Tato práce by měla vést k vytvoření přehledu toho, jak se vyvíjelo a vyvíjí postavení poškozeného v českém trestním řízení, zejména s přihlédnutím ke koncepci dvou kategorií poškozených. V tomto směru je cílem této práce zohlednit také úpravu postavení poškozeného v evropském kontextu, tedy zda česká právní úprava respektuje rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie (2001/220/SVV) ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení, a součástí práce bude také srovnání české úpravy s úpravou slovenskou, neboť obě vycházejí ze společného základu a odchylky ukazují na vývoj této oblasti v posledních patnácti letech. 2 Císařová, D., Čížková, J. Poškozený v československém trestním řízení. Praha: Univerzita Karlova, Iuridica Monographia, 1982, č. XXXVII, s

7 2 Poškozený v historii trestních řádů platných na našem území Na území dnešní České republiky platilo v historii několik trestních řádů. Od roku 1918 to byly trestní řády přejaté z rakouského právního řádu, a to trestní řád z roku 1873 a dále vojenský trestní řád z roku V padesátých letech 20. století došlo v souvislosti s budováním socialistického zřízení ke změnám v oblasti trestního procesu, a sice trestními řády 87/1950 Sb., 64/1956 Sb. a 141/1961 Sb., který je s mnohými změnami platný a účinný dodnes. Trestní řád z roku 1873 (119/1873 ř. z.) upravoval postavení poškozeného dvojím způsobem: vystupoval zde buď jako soukromý účastník nebo jako soukromý žalobce, v závislosti na tom, kdo byl oprávněn podat obžalobu. Soukromým účastníkem byl ten, komu bylo veřejnožalobním trestným činem ublíženo na jeho právech a zároveň se připojil se svými soukromoprávními nároky k trestnímu řízení. Takový poškozený byl stranou trestního procesu a jeho úkolem bylo pomáhat veřejné obžalobě (státnímu zástupci) k usvědčení obviněného a tím k prokázání svého soukromoprávního nároku. Soukromému účastníku příslušelo právo napomáhat státnímu zástupci a vyšetřujícímu soudci vším, co se hodí k usvědčení obviněného a k odůvodnění nároku na náhradu škody, právo nahlížet do spisů, právo být slyšen jako svědek, právo být obeslán k hlavnímu přelíčení, právo klást otázky, činit poznámky a pronést závěrečný návrh při hlavním přelíčení, právo na podpůrnou (subsidiární) obžalobu. Podpůrná obžaloba přicházela v úvahu tehdy, když státní zástupce upustil od trestního stíhání. Podmínky pro vznesení podpůrné žaloby, tedy lhůty a způsob rozhodnutí o připuštění, závisely na stadiu, v němž se trestní řízení nacházelo, jak vyplývá z 48 trestního řádu z roku 1873: Pokud státní zástupce zamítl udání poškozeného nebo odmítl soudní stíhání nejpozději po přípravných vyhledáváních, musel o tom poškozeného vyrozumět a ten pak mohl navrhnout zahájení přípravného vyšetřování u radní komory. Pokud státní zástupce ustoupil od trestního stíhání dříve, než byla podána obžaloba, musel o tom rovněž vyrozumět poškozeného, který mohl ve lhůtě tří dnů prohlásit u vyšetřujícího soudce, že na stíhání trvá. Nebyl-li poškozený - 7 -

8 úředně vyrozuměn, mohl své prohlášení učinit do tří měsíců po zastavení řízení. O přípustnosti pokračování trestního stíhání rozhodoval sborový soud druhé stolice, který mohl nařídit zahájení či obnovení přípravného vyšetřování nebo přímo vydat obviněného v obžalobu. Jestliže došlo k upuštění od trestního stíhání poté, co byla právoplatně podána obžaloba, muselo být toto sděleno soukromému účastníku, tedy poškozenému, který se již dříve připojil k trestnímu řízení se svým soukromoprávním nárokem, s poučením, že je oprávněn trvat na obžalobě, o čemž musí do tří dnů učinit prohlášení u sborového soudu první stolice. V některých zákonem stanovených případech ovšem poškozený, resp. soukromý účastník subsidiární obžalobu podat nemohl, a sice jestliže státní zástupce upustil od trestního stíhání podle 34a až 34c trestního řádu z roku Tato ustanovení upravovala možnost upustit od trestných činů, jestliže trest, k němuž stíhání mohlo vést, neměl význam vedle trestu, jenž obviněnému byl pro jiný čin již právoplatně uložen nebo který ho měl podle očekávání pro jiný čin postihnout ( 34a), dále jestliže se jednalo o trestné činy spadající do příslušnosti okresního soudu, pachatelova vina byla nepatrná a následky činu bezvýznamné ( 34b) nebo v případě, že obviněný byl vydán nebo vypovězen, anebo měl-li být repatriován nebo odsunut z území Československé republiky ( 34c). Pokud soukromý účastník podal podpůrnou obžalobu, stal se subjektem veřejné žaloby, ovšem rozsah jeho práv byl oproti státnímu zástupci omezen a byl také omezen v porovnání s žalobcem soukromým, jak vyplývalo z ustanovení 49 trestního řádu z roku 1873: 3 soukromý účastník nemohl podat podpůrnou obžalobu bez předchozího vyšetřování, nemohl podávat opravné prostředky proti usnesení radní komory s výjimkou stížnosti proti zastavení vyšetřování, nemohl podat stížnost pro zmatečnost proti rozsudku vynesenému při hlavním líčení ani podat návrh na obnovu řízení. 4 Státní zástupce měl možnost průběh trestního řízení dále sledovat a disponoval též právem kdykoli znovu převzít soudní stíhání. Soukromý žalobce byl oprávněn žádat o trestní stíhání u trestných činů, které bylo podle trestních zákonů (tyto delikty byly vymezeny jednak v trestním 3 Růžička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. Praha: C. H. Beck, 2007, s Gřivna, T. Soukromá obžaloba v trestním řízení. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005, s

9 zákoně z roku 1852 a jednak ve zvláštních předpisech vydaných po roce 1873, mezi něž patřil například zákon autorský, zákon o nekalé soutěži a další) možné stíhat jen na žádost toho, komu bylo ublíženo v jeho právech. Soukromý žalobce měl právo napomáhat soudu ve všem, co mohlo podepřít jeho obžalobu, nahlížet do spisů a podniknout u soudu k uplatnění své obžaloby vše, k čemu byl jinak oprávněn státní zástupce. Práva soukromého žalobce však byla ve srovnání s právy státního zástupce jakožto žalobce veřejného poněkud omezena, neboť nemohl být přítomen při poradách soudu, přímo vyžadovat pomoc úřadů, udílet pokyny policejním orgánům, podávat opravné prostředky ve prospěch obžalovaného a navíc mohl být odsouzen k náhradě nákladů řízení. Zůstalo mu však podobně jako soukromému účastníkovi právo vystupovat v tomtéž trestím řízení jako svědek. 5 Trestní řád z roku 1873 konstruoval v 46 nevyvratitelnou domněnku odstoupení soukromého žalobce od trestního stíhání, když nepodal v zákonné lhůtě obžalovací spis či neučinil návrhy potřebné k udržení žaloby, nepřišel k hlavnímu přelíčení nebo neučinil při hlavním přelíčení závěrečný návrh. 6 Státní zástupce mohl na přání soukromého žalobce převzít jeho zastoupení, ovšem rozsah práv státního zástupce byl v tomto případě omezen rozsahem práv soukromého žalobce. Osobní působnost vojenského trestního řádu z roku 1912 (131/1912 ř. z.) byla omezena na vojáky a příslušníky Sboru národní bezpečnosti, válečná rukojmí a válečné zajatce. Vojenský trestní řád upravoval pouze trestní řízení na podkladě veřejné žaloby zastoupené vojenským prokurátorem. Ke stíhání soukromožalobních trestných činů však vojenský prokurátor potřeboval žádost osoby k tomu oprávněné. Postavení poškozeného a soukromého žalobce bylo upraveno v 104 a následujících. Poškozeným byl ten, jehož právo bylo přímo poškozeno nebo ohroženo trestným činem jiné osoby. Soukromým žalobcem byl ten, kdo při trestných činech, které podle trestního práva smějí být stíhány jen na žádost účastníka, jest oprávněn k této žádosti a ji podal. Dispozice soukromého žalobce s trestním řízením se zde omezovala pouze na podání žádosti, resp. na odstoupení 5 Jelínek, J. Poškozený v českém trestním řízení. Praha: Karolinum nakladatelství Univerzity Karlovy, 1998, s Gřivna, T. Soukromá obžaloba v trestním řízení. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005, s

10 od této žádosti, soukromý žalobce nemohl nastoupit do práv vojenského prokurátora. Pokud bylo trestní stíhání odepřeno, mohl proti tomu soukromý žalobce nebo poškozený pouze podat stížnost, o níž rozhodoval nejvyšší vojenský soud, resp. vrchní vojenský soud (ve věcech přikázaných samosoudci krajského vojenského soudu, kdy veřejný žalobce neshledal dostatek důvodů k trestnímu stíhání). Tento soud mohl rozhodnout o zavedení trestního soudního řízení nebo stěžovatele vyrozumět, že žádost shledal neodůvodněnou. Postavení poškozeného podle vojenského trestního řádu tedy bylo podstatně slabší než v trestním řádu z roku Trestní řád č. 87/1950 Sb. nahradil trestní řád z roku 1873 i vojenský trestní řád z roku Poškozený zde byl vymezen jako osoba poškozená trestným činem, který byl předmětem trestního řízení, a mohl vznášet nároky vyplývající z trestného činu. Tento trestní řád upravoval možnost poškozeného uplatnit své nároky v adhezním řízení, ale také tuto možnost omezoval tam, kde by byla na újmu postupu soudu ve zjišťování trestného činu a potrestání pachatele. Poškozený mohl uplatnit jen nárok, který by bylo možno uplatnit před občanskoprávním soudem, a soud rozhodoval o nárocích poškozeného pouze k jeho žádosti, nemohl postupovat z moci úřední. Trestní řád 87/1950 Sb. vycházel ze zásady veřejné žaloby, takže poškozený nemohl podávat obžalobu ani převzít trestní stíhání, mohl pouze oznámit podnět k trestnímu řízení. Z ustanovení 48 vyplývalo poškozenému právo uplatňovat v trestním řízení nároky vzešlé z trestného činu a právo činit návrhy v hlavním i odvolacím líčení. K jejich uplatňování pak byla stanovena další procesní práva, a to právo nahlížet do spisů, právo být vyrozuměn o hlavním líčení a o odvolacím líčení, právo učinit v hlavním líčení návrh k uplatnění svého nároku, právo podat odvolání proti odsuzujícímu rozsudku pro nesprávnost výroku o jeho nárocích a proto, že soud o jeho včas uplatněném nároku nerozhodl (nárok mohl být vznesen do doby než se soud odebral k závěrečné poradě), přičemž o právu na odvolání musel být poučen v rozsudku, právo na zastoupení zmocněncem. Prokurátorovi a v řízení před soudem předsedovi senátu byla stanovena povinnost poučit poškozeného o jeho právech. Zemřel-li poškozený, přecházela práva, která měl v trestním řízení, na jeho právního nástupce

11 Trestní řád 87/1950 Sb. zakotvil také možnost zajistit nárok poškozeného ( 49), existovala-li důvodná obava, že uspokojení nároků vzešlých z trestného činu bude mařeno. Prokurátor v přípravném řízení a soud v řízení před soudem pak mohl zajistit movité věci obviněného, případně jeho pohledávky, a to až do pravděpodobné výše škody. Práva poškozeného se však nevztahovala na řízení před státním a vojenským prokurátorem, státním a vojenským soudem a na řízení stanné. Trestní řád č. 64/1956 Sb. obsahoval definici poškozeného mezi výkladovými ustanoveními v 7 odst. 10. Podle této definice byl poškozeným ten, komu byla trestným činem způsobena škoda, pokud by nárok na její náhradu bylo možno uplatňovat před soudem v řízení ve věcech občanskoprávních, nebylli v řízení spoluobviněným. Poškozený byl rovněž výslovně zahrnut mezi procesní strany, a to v ustanovení 7 odst. 5. Poškozený mohl žádat, aby v trestním řízení bylo rozhodnuto o jeho nároku na náhradu škody způsobené trestným činem, a činit návrhy. Soud nerozhodoval o nároku poškozeného z úřední povinnosti, žádost mohl poškozený podat nejpozději do zahájení hlavního líčení. Judikatura dovodila, že ze žádosti musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši nárok uplatňuje. Významnou roli mělo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR, v němž se vyjádřil hned k několika problematickým institutům trestního řádu, z nichž jedním byl i požadavek na obsah žádosti: Nestačí, že poškozený uplatňuje nárok na přiznání bolestného tak, že sdělí, že žádá bolestné, ale že dosud neví kolik. 7 K uplatnění nároku na náhradu škody disponoval poškozený řadou oprávnění, jejichž rozsah však nebyl takový jako v zákoně č. 141/1961 Sb., kterému jsou věnovány následující kapitoly. 7 Směrnice pléna Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Pls 3/

12 3 Pojem poškozeného Trestní řád č. 141/1961 Sb. vymezuje pojem poškozeného v ustanovení 43 odst 1. Poškozeným je ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Ačkoli byl tento zákon přijat již v r. 1961, definice poškozeného se dodnes v podstatě nezměnila. Jednalo se o zákon, který rozšířil chápání pojmu poškozený, neboť jak říká již důvodová zpráva, možnost zúčastnit se aktivně trestního řízení v postavení strany a napomáhat svými návrhy a zásahy k zjištění objektivní pravdy a k správnému rozhodnutí věci dává osnova nejen tomu, kdo byl trestným činem poškozen na majetku, nýbrž i tomu, komu bylo ublíženo na zdraví nebo způsobena morální nebo jiná škoda. 8 Trestní řády z let 1950 a 1956 pojem škoda na zdraví, morální nebo jiná škody vůbec neznaly. Jak vyplývá z výše citované důvodové zprávy, poškozený byl už v původním znění trestního řádu a dodnes je též procesní stranou, přičemž toto jeho postavení je zakotveno ve výkladovém ustanovení 12 odst. 6 TrŘ. Jako procesní straně přísluší poškozenému právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání, vyjadřovat se k věci a v případech, kde podal návrh na náhradu škody, právo podat opravný prostředek do výroku o náhradě škody, nikoliv však do výroku o vině nebo trestu. Postavení poškozeného jako strany trestního řízení je nezávislé na ostatních stranách trestního řízení, zejména na státním zástupci, ačkoli jinak stojí poškozený na straně obžaloby. Nevystupuje však v trestním řízení nestranně a může orgánům činným v trestním řízení předkládat materiály, které svědčí jen v neprospěch obviněného resp. obžalovaného nebo naopak jen v jeho prospěch (např. půjde-li o osobu blízkou). Kromě poškozeného jako strany trestního řízení existuje ještě poškozený jakožto subjekt řízení adhezního. Tento pojem je poněkud užší, poněvadž zahrnuje jen ty poškozené, kterým byla trestným činem způsobena majetková škoda a kteří uplatnili nárok na její náhradu podle ustanovení 43 odst. 3 TrŘ (v původním znění 43 odst. 2 TrŘ)

13 Na základě tohoto ustanovení pak rozlišujeme dvě kategorie poškozených: poškozeného s nárokem na náhradu škody, který má právo tento svůj nárok uplatnit přímo v trestním řízení a stát se tak subjektem adhezního řízení, a poškozeného, který takový nárok nemá. Obě kategorie poškozených shodně disponují právy vyplývajícími z ustanovení 43 odst. 1 TrŘ. Poškozenému s nárokem na náhradu škody zůstávají tato práva zachována, i když svůj nárok v trestním řízení neuplatní. Může je tedy využít i za situace, kdy se svého nároku domáhá v civilním procesu nebo kdy už byla poškozenému škoda způsobená trestným činem uhrazena. Pokud ale poškozený, který má nárok na náhradu škody, tento nárok v trestním řízení uplatní, jsou mu poskytnuta další oprávnění k dosažení jeho uspokojení. Poškozeným může být osoba fyzická, osoba právnická a tedy i Česká republika, jestliže je to z povahy trestného činu možné (např. trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle 124 TrZ, trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle 148 TrZ, přičemž ovšem dlužná daň není majetkovou škodou, kterou by bylo možné uplatnit v trestním řízení podle 43 odst. 3 TrŘ.) Je-li poškozený zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, vykonává jeho práva v trestním řízení jeho zákonný zástupce, případně mu může být ustanoven opatrovník za podmínek stanovených v 45 TrŘ. Zároveň práva související s uplatněním nároku na náhradu škody přecházejí na právního nástupce poškozeného. Novelou trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. byl do ustanovení 43 TrŘ vložen nový odstavec druhý (a posunul tak dosavadní ustanovení o poškozeném s nárokem na náhradu škody do odstavce třetího), který doplnil definici poškozeného o negativní vymezení tak, že za poškozeného se nepovažuje ten, kdo se sice cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem. Toto ustanovení vysvětluje důvodová zpráva k zákonu č. 265/2001 Sb. tím, že dosavadní zákonné vymezení pojmu poškozeného se v některých případech ukazuje jako příliš široké (zejména kde trestný čin byl spáchán ke škodě státu nebo blíže neurčeného počtu osob). Proto se navrhuje jeho zpřesnění v tom směru,

14 aby nezahrnoval osoby, které jsou jednáním pachatele postiženy až zprostředkovaně, nebo se za ně jen označují. 9 Další úprava ustanovení 43 TrŘ novelou č. 265/2001 Sb. spočívala v zařazení nového odstavce čtvrtého, kterým se poškozenému dává možnost vzdát se výslovným prohlášením svých procesních práv. Tento institut bude využitelný zejména tam, kde vyrozumívání o procesních úkonech a doručování písemností představuje pro poškozeného tzv. sekundární viktimizaci 10, tedy opětovné zraňování poškozeného v souvislosti s trestným činem. Poškozený však ani v tomto případě není zbaven povinnosti podat v trestním řízení svědeckou výpověď. Ublížení na zdraví a škoda způsobená trestným činem Definice poškozeného v ustanovení 43 odst. 1 TrŘ vychází z pojmů ublížení na zdraví a škoda. Ublížením na zdraví se rozumí takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechá trvalé následky. 11 Trestní řád nevyžaduje pro vznik postavení poškozeného, aby trestný čin, kterým bylo ublížení na zdraví způsobeno, byl stíhán jako trestný čin ublížení na zdraví podle 221 TrZ. Postačí stíhání za jiný trestný čin, při němž došlo k zásahu do tělesné integrity, a to i v případě, že tímto zásahem nevznikne majetková újma a nepůjde o poškozeného ve smyslu ustanovení 43 odst. 3 TrŘ. Trestní řád rozlišuje škodu majetkovou, morální a jinou. Majetková škoda byla vymezena záhy po vydání trestního řádu v judikatuře Nejvyššího soudu ČSSR, a to následovně: Majetkovou škodou je jen ta škoda, kterou lze vyjádřit v penězích. Není to ovšem vždy jen škoda vzniklá tím, že byl trestným činem ztenčen majetek poškozeného, ale i další materiální škoda, pokud její náhradu příslušné předpisy o odškodňování přiznávají (např. újma vzniklá poškozením nebo tím, co poškozenému ušlo, apod., náklady léčení, dávky Čírtková, L., Vitoušová, P. a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing, a.s., 2007, s Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. Díl I. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s

15 nemocenského pojištění a dávky důchodového zabezpečení), kterou lze odčinit nebo zmírnit buď uvedením v původní stav nebo peněžitou náhradou. 12 Majetková škoda je zde tedy chápána dosti široce, neboť nezahrnuje jen škody způsobené na majetku poškozeného, ale rovněž takové újmy, u nichž je připuštěno jejich zmírnění peněžitou náhradou. Morální a jiná škoda Jak judikoval Nejvyšší soud ČSSR, škodou ve smyslu ustanovení 43 odst. 1 tr. ř. se nerozumí jen škoda majetková nebo na zdraví, ale i škoda morální nebo jiná, tedy škoda v širším slova smyslu, tj. škodlivý zásah do práv a zájmů dotyčného subjektu, které jsou chráněny zákonem, i když zásah nemá za následek vznik nároku na náhradu škody. Morální škoda bude způsobena např. trestnými činy proti lidské důstojnosti, trestnými činy proti pořádku ve věcech veřejných, trestnými činy hrubě narušujícími občanské soužití. Jinou škodou je třeba rozumět zejména škodu způsobenou na právech, např. trestným činem poškozování cizích práv podle 209 tr. zák., nebo omezování osobní svobody podle 231 tr. zák., nebo škodu na dobrém jménu či pověsti, např. trestným činem poškození spotřebitele podle 121 tr. zák. 13 Morální a jinou škodu lze odčinit zejména podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, o ochraně osobnosti, a to přiměřeným zadostiučiněním nebo náhradou nemajetkové újmy v penězích. Ať je postavení poškozeného založeno na kterékoli výše uvedené kategorii škody, nezbytným předpokladem tohoto postavení zůstává příčinná souvislost mezi vznikem škody a trestným činem, tedy skutkem, který je uveden v usnesení o sdělení obvinění a posléze v obžalobě. Příčinná souvislost je dána tam, kde škoda je zároveň trestněprávním následkem (účinkem) trestného činu, případně tam, kde se sice způsobení škody neobjeví v právní kvalifikaci trestného činu, ovšem kde je spáchání tohoto trestného činu alespoň jednou z příčin, bez níž by ke škodě nedošlo. Výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR Pls 1/62 se zmiňuje o příslušných předpisech, které přiznávají náhradu škody. Těmito předpisy bude zejména občanský zákoník, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění 12 Směrnice pléna Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Pls 1/ Směrnice pléna Nejvyššího soudu ČSSR ze dne , sp. zn. Pls 3/

16 pozdějších předpisů a zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Pokud tedy poškozený uplatní v adhezním řízení nárok na náhradu majetkové škody, ztěžuje práci trestním soudcům v tom smyslu, že musí kromě trestněprávních předpisů použít při svém rozhodování také předpisy soukromoprávní. To může vést k průtahům v řízení, jimž trestní soudy mnohdy předcházejí odkázáním poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody do civilněprávního řízení

17 4 Postavení poškozeného Jak již bylo v předchozích kapitolách zmíněno, trestní řád přiznává poškozenému postavení procesní strany, čímž mu umožňuje v řízení aktivně vystupovat. Právo aktivně se účastnit trestního řízení přísluší každému poškozenému bez ohledu na to, zda může uplatnit nárok na náhradu škody či nikoli. Postavení poškozeného v trestním řízení je nezávislé na ostatních stranách trestního řízení a zároveň by měl být poškozený těmto stranám, tedy státnímu zástupci a obviněnému (obžalovanému), v trestním řízení roven, jak vyplývá ze zásady rovnosti účastníků řízení zakotvené v čl. 37 odst. 3 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Pachateli trestného činu však byla v postupném vývoji trestního řízení přiznána mnohá práva, která nebyla na straně poškozeného nijak vyvážena. Tato okolnost je předmětem zájmu mnohých autorů a organizací na pomoc poškozeným, kteří se snaží dosáhnout faktického zrovnoprávnění těchto procesních stran. Vzhledem k tomu, že se jedná o právo poškozeného aktivně se zúčastnit trestního řízení, nelze tuto aktivní účast na poškozeném vynucovat. Jiná situace ovšem nastává v případě, kdy je poškozený povolán k účasti na trestním řízení jako svědek, neboť trestní řád stanoví v ustanovení 97 povinnost svědčit. Je-li tedy poškozený předvolán jako svědek, je povinen se dostavit a vypovídat o tom, co je mu známo o okolnostech důležitých pro trestní řízení. Při výslechu poškozeného jako svědka je ovšem nutné přihlížet k jeho jednostrannému zájmu na výsledku trestního řízení. Jako strana trestního procesu disponuje poškozený poměrně širokým katalogem práv, která mohou být rozčleněna do několika samostatných skupin: 1. právo na informace; 2. právo na aktivní účast v trestním řízení; 3. právo na zmocněnce a právní pomoc; 4. právo na náhradu škody; 5. právo na ochranu a bezpečí Čírtková, L., Vitoušová, P. a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing, a.s., 2007, s

18 4.1 Právo na informace Tato skupina zahrnuje práva, která jsou nutným předpokladem pro povědomí poškozeného o možnostech jeho postupu v trestním řízení a pro zajištění pomoci poškozeného k dosažení účelu trestního řízení, jak je vymezeno v ustanovení 1 odst. 2 TrŘ. Jedná se zejména o právo být poučen o svých právech, právo na informace o (nebezpečném) obviněném či odsouzeném, právo nahlížet do spisů Právo být poučen o svých právech Aby poškozený mohl účinně uplatňovat svá práva, je nezbytné jej o těchto právech informovat. Ustanovení 46 TrŘ proto stanoví povinnost orgánů činných v trestním řízení poučit poškozeného o jeho právech a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny poučit každého poškozeného a nezužovat okruh osob, jimž náleží toto právo, pouze na subjekty adhezního řízení. V přípravném řízení tuto povinnost plní policejní orgán a státní zástupce, v řízení před soudem předseda senátu, případně samosoudce. Poučovací povinnost se vztahuje pouze na procesní práva, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, zejména zda jde o poučení poškozeného s nárokem na náhradu škody nebo poškozeného bez tohoto nároku. Práva hmotněprávní povahy jsou z poučovací povinnosti vyloučena, což je důležité pro zachování zásady rovnosti účastníků. Pokud by totiž orgán činný v trestním řízení poučil poškozeného např. o možnosti uplatnit vyšší nárok na náhradu škody, bylo by toto poučení na újmu obviněného. Kromě trestního řádu upravuje poučovací povinnost také zákon č. 209/1997, o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti, ve znění pozdějších předpisů, o němž je blíže pojednáno v kapitole 5, a sice v ustanovení 14: V řízení o trestném činu, v jehož důsledku vznikla škoda na zdraví nebo smrt, jsou orgány činné v trestním řízení povinny poskytnout oběti poučení o podmínkách, za nichž lze o poskytnutí pomoci žádat

19 4.1.2 Právo žádat informace o obviněném (odsouzeném) Novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 283/2004 Sb. bylo do tohoto předpisu vloženo nové ustanovení 44a, které upravuje povinnost orgánů činných v trestním řízení poučit poškozeného nebo svědka o možnosti žádat informace o tom, že obviněný byl propuštěn z vazby nebo z ní uprchl, nebo že odsouzený byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody nebo z něj uprchl. Tato povinnost vzniká orgánu činnému v trestním řízení, jestliže shledá, že poškozenému nebo svědkovi hrozí nebezpečí v souvislosti s pobytem obviněného nebo odsouzeného na svobodě. Existenci takového nebezpečí je nutné posoudit na základě konkrétních okolností případu, např. zda už dříve došlo k ohrožení poškozeného nebo svědka obviněným, zda obviněný vyhrožoval poškozenému (svědkovi), a to i když nebyl poškozený (svědek) tomuto vyhrožování přítomen. Orgánem příslušným k podání informace je orgán, který vede řízení v době, kdy nastala rozhodná okolnost (propuštění, uprchnutí). Ustanovení 321 odst. 5 TrŘ stanoví povinnost věznice písemně vyrozumět poškozeného bezodkladně, nejpozději v den následující po propuštění nebo útěku, což však může být již bezpředmětné. Podnětem pro začlenění tohoto ustanovení do trestního řádu bylo zjištění, že pachatelé trestných činů (zejména násilných) často znovu vyhledají svou oběť, aby jí opětovně ublížili. Poskytnutí informací o pobytu pachatele na svobodě je základním předpokladem pro to, aby poškozený mohl provést potřebná opatření ke své ochraně, bylo by tedy vhodné vyrozumět jej co nejrychlejším způsobem. Žádost o informace může poškozený nebo svědek podat u soudu (ohledně odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody u soudu, který rozhodoval v prvním stupni) a v přípravném řízení u státního zástupce Právo nahlížet do spisu Toto právo je uvedeno v ustanovení 43 odst. 1 TrŘ vymezujícím pojem a základní práva poškozeného, a to zároveň s odkazem na 65 TrŘ. Zde je pak specifikován rozsah tohoto práva v celé šíři, neboť obsahem tohoto práva není jen právo nahlížet do spisů (s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů svědka s utajenou totožností) jako takové, ale též právo činit si ze spisů výpisky a poznámky a právo pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí. Význam tohoto práva spočívá v tom, že poškozený je informován o skutkovém

20 a právním stavu věci, o provedených úkonech a přijatých opatřeních, což mu umožňuje zvolit vhodný postup v dalším řízení. Systematické zařazení práva nahlížet do spisů do hlavy třetí trestního řádu Obecná ustanovení o úkonech trestního řízení znamená možnost jeho využití ve všech stadiích trestního stíhání. Právo nahlížet do spisu má poškozený již v přípravném řízení, kdy však může být odepřeno státním zástupcem nebo policejním orgánem, a to ze závažných důvodů. Ve vztahu k poškozenému se podle judikatury za závažný důvod považuje okolnost, že poškozený má být vyslechnut jako svědek a že by nahlédnutím do spisu mohla být snížena hodnota tohoto důkazu. 15 Pokud o odepření rozhodne policejní orgán, je státní zástupce povinen na žádost osoby, jíž se odepření týká, toto rozhodnutí urychleně přezkoumat. V řízení před soudem toto právo odepřít nelze Právo na informace o provedených úkonech Aby poškozený mohl reagovat na postup orgánů činných v trestním řízení, jsou tyto orgány ze zákona povinny oznamovat poškozenému svá rozhodnutí. Státní zástupce a policejní orgán rozhodují, jestliže zákon nestanoví něco jiného, usnesením. Oznamování usnesení je upraveno v 137 TrŘ a provádí se buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Na doručování opisu usnesení se pak vztahují ustanovení 62 až 64a TrŘ. Pro postavení poškozeného je významným ustanovením 64 odst. 1 písm. b) TrŘ, kde je stanoveno, že osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek, doručuje se jim opis tohoto rozhodnutí do vlastních rukou. Opravným prostředkem proti usnesení je stížnost, čili tam, kde trestní řád umožňuje poškozenému podat proti usnesení stížnost, musí mu být opis tohoto usnesení doručen do vlastních rukou. Takovými případy jsou: usnesení o odložení věci, pokud je poškozený znám ( 159a odst. 5, 6 TrŘ); usnesení o postoupení věci jinému orgánu ( 171 odst. 2 TrŘ); usnesení o zastavení trestního stíhání ( 172 odst. 3 TrŘ); usnesení o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání ( 179g odst. 4 TrŘ); 15 Rozhodnutí prezidia Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Prz 20/

21 usnesení o tom, že se podezřelý osvědčil ( 179h odst. 4 TrŘ); usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání ( 307 odst. 5 TrŘ); usnesení o tom, že se obviněný osvědčil ( 308 odst. 4 TrŘ); usnesení o schválení narovnání ( 309 odst. 2 TrŘ). V některých případech sice poškozený nemá možnost podat opravný prostředek proti postupu nebo rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, ale přesto je pro zachování jeho práv nezbytné, aby se o tomto postupu dozvěděl. Jde o situace, kdy trestní řád stanoví, že se poškozený vyrozumí o některých úkonech orgánů činných v trestním řízení a že mu budou doručeny některé dokumenty s těmito úkony související. Půjde o právo na vyrozumění o usnesení o přerušení trestního stíhání ( 173 odst. 3 TrŘ); vyrozumění o podání obžaloby, pokud jsou jeho pobyt nebo sídlo známé ( 176 odst. 1 TrŘ); vyrozumění o odložení nebo odevzdání věci ve zkráceném přípravném řízení ( 179c odst. 4 TrŘ); doručení opisu obžaloby, pokud jsou jeho pobyt nebo sídlo známé ( 196 odst. 1 TrŘ). 4.2 Právo na aktivní účast v řízení České právo neumožňuje poškozenému přímo bránit své zájmy podáním obžaloby v trestním řízení, ale poskytuje mu množství procesních práv, která mají zájmům poškozeného zajistit dostatečnou ochranu a umožnit mu aktivní účastí na trestním řízení dosáhnout zadostiučinění při potrestání pachatele. Mezi práva zajišťující tyto cíle patří: právo, aby při provádění úkonů trestního řízení bylo s poškozeným jednáno tak, jak to vyžaduje význam a výchovný účel trestního řízení a aby byla vždy šetřena jeho osobnost a ústavou zaručená práva ( 52 TrŘ); právo používat před orgány činnými v trestním řízení svůj mateřský jazyk ( 2 odst. 14 TrŘ); právo podat trestní oznámení ( 158 TrŘ); právo žádat o přezkum postupu policejního orgánu a státního zástupce ( 157a TrŘ); dispoziční oprávnění poškozeného ( 163 TrŘ);

22 právo činit návrhy na doplnění dokazování ( 196, 215 TrŘ); právo účastnit se hlavního líčení a právo být vyrozuměn o době a místě konání hlavního líčení se zachováním zpravidla aspoň třídenní lhůty k přípravě ( 197 TrŘ); právo klást se souhlasem předsedy senátu vyslýchaným osobám otázky ( 215 TrŘ); právo před skončením řízení se vyjádřit k věci ( 216 TrŘ); právo podávat opravné prostředky. Tato oprávnění jsou poskytnuta všem poškozeným bez ohledu na to, zda mají proti obviněnému nárok na náhradu škody či nikoli. Právo uplatnit nárok na náhradu škody v adhezním řízení sice s právem účasti poškozeného na trestním řízení souvisí, je však velmi specifické a byla mu proto vyčleněna samostatná podkapitola 4.4. Některé odchylky mezi oběma kategoriemi poškozených se vyskytují také v možnosti podat opravný prostředek poškozený s nárokem na náhradu škody disponuje v této oblasti širšími oprávněními, což je dále rozvedeno v kapitole Souhlas poškozeného s trestním stíháním (dispoziční oprávnění) Institut trestního stíhání se souhlasem poškozeného byl do trestního řádu vložen novelou č. 178/1990 Sb., je upraven v 163 a 163a TrŘ a představuje zásah do zásady legality a oficiality, neboť v případě trestných činů uvedených v 163 TrŘ nejsou orgány činné v trestním řízení povinny stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozvěděly, ale pouze ty, k jejichž stíhání dal poškozený souhlas. Cílem tohoto institutu je zabezpečit poškozenému možnost vyjádřit svůj zájem na trestním řízení a ochránit jej před nepříznivými důsledky případného trestního stíhání pachatele. Je zřejmé, že trestní stíhání a odsouzení pachatele může mít dopad také na osoby trestným činem poškozené, zejména jestliže jsou na pachatele citově nebo materiálně vázány. Trestní řád v 163 odst. 1 výslovně stanoví, že trestní stíhání pro taxativně vymezené trestné činy proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (podle 100 odst. 2 TrŘ tedy příbuzný poškozeného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner a druh nebo jiné osoby v poměru rodinném nebo

23 obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní), lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Dispoziční oprávnění poškozeného bylo v původním znění omezeno a souhlas s trestním stíháním se nevyžadoval pouze v situaci, kdy byla trestným činem způsobena smrt. Už v roce 1993 byl součástí vládního návrhu novely trestního řádu podnět k rozšíření tohoto omezení na trestný čin, kterým byla poškozena výlučně osoba mladší 15 let, nebyl však přijat. Teprve novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. doplnila příslušné ustanovení ( 163a odst. 1 TrŘ) tak, že nadále není vyžadován souhlas poškozeného k trestnímu stíhání, pokud byla trestným činem způsobena smrt; poškozený není schopen dát souhlas pro duševní chorobu nebo poruchu, pro kterou byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo pro kterou byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena; poškozeným je osoba mladší 15 let; z okolností je zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností. Ve věcném záměru nového trestního řádu je tento výčet rozšířen o další situaci, kdy poškozeným bude stát nebo územně samosprávný celek, ovšem zřejmě nedopatřením vypadl případ, kdy poškozeným je osoba mladší 15 let (na nedopatření usuzuji z toho, že v odůvodnění se autor k vyloučení tohoto případu nijak nevyjadřuje, a předpokládám, že v rámci připomínek odborné veřejnosti na toto bude upozorněno). 16 Ve svém vývoji zaznamenal tento institut několik aplikačních problémů, o nichž se zmiňuje např. Jelínek. 17 Několik problémů vyvolal požadavek existence rodinného či obdobného poměru mezi obviněným a poškozeným podle 100 odst. 2 TrŘ. Jedním z nich bylo časové určení existence tohoto vztahu, tedy zda takový vztah má existovat v době spáchání trestného činu nebo v době, kdy se vede trestní stíhání. S výjimkou trestného činu znásilnění podle 241 odst. 1 TrZ bylo v praxi dovozeno, že pro možnost využití dispozičního práva musí rodinný či obdobný poměr existovat v době trestního stíhání. Z toho vyplývá, že pokud Jelínek, J. Trestní stíhání se souhlasem poškozeného bilance a perspektivy. Kriminalistika, 1996, č. 4, s

24 takový poměr vznikne po zahájení trestního stíhání, musí být toto stíhání zastaveno, jestliže poškozený souhlas odepře nebo jestliže není o udělení souhlasu požádán. V případě trestného činu znásilnění podle 241 odst. 1 TrZ je nutné vyžádat si souhlas poškozeného, existoval-li rodinný nebo obdobný poměr v době spáchání činu a také v případě, že vznikl později a existuje v době trestního stíhání. Dalším problémem s tímto souvisejícím byl výklad pojmu poměr obdobný rodinnému. K tomuto se vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích:... např. poměr druha a družky, poměr sešvagřených osob, poměr jednoho z rodičů k nevlastnímu dítěti, pokud žije s tímto dítětem ve společné domácnosti, poměr občana k dítěti, které mu bylo svěřeno do výchovy, poměr budoucího osvojitele k dítěti, které má v prozatímní péči, poměr opatrovníka k dítěti opatrovanci, poměr pěstouna k dítěti, které je v pěstounské péči apod. Současně tento vzájemný poměr mezi takovými osobami musí být ve skutečnosti natolik pevný, hluboký a intenzivní, že by újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, druhá právem pociťovala jako újmu vlastní. 18 Sporným se ukázalo také to, kdo je oprávněn dávat souhlas k trestnímu stíhání za poškozeného, který nemá plnou způsobilost k právním úkonům. Na konkrétním případě toto bylo vyřešeno Městským soudem v Praze: Je-li poškozenou trestným činem nezletilá dcera pachatelky, je třeba k vyjádření souhlasu (či nesouhlasu) s trestním stíháním podle 163a odst. 1 tr. ř. ustanovit nezletilé podle 45 odst. 2 tr. ř. opatrovníka. Uvedené vyjádření nelze vyžadovat jen od otce nezletilé, neboť by to bylo v rozporu s ustanovením 37 odst. 2 zákona o rodině. Úkon opatrovníka musí být schválen soudem podle 176 odst. 1 občanského soudního řádu. 19 Nedostatek způsobilosti k právním úkonům je již dnes řešen přímo trestním řádem v ustanovení 163a odst. 1 písm. b) a c) TrŘ tak, že ve zde uvedených případech souhlasu s trestním stíháním není třeba, ovšem ustanovení opatrovníka se nadále může použít ve vztahu k nezletilé osobě starší 15 let, přičemž rozhodný je věk v době, kdy se vede, resp. má vést trestní stíhání. U téhož soudu byla řešena otázka vztahu mezi ustanovením 44 odst. 1 TrŘ, podle něhož oprávnění poškozeného nemůže vykonávat ten, kdo je v trestním 18 Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 4 to 935/ Usnesení Městského soudu v Praze ze dne , sp. zn. 6 To 57/

25 řízení stíhám jako spoluobviněný, a ustanovením 163a TrŘ (v původním znění): Dopustí-li se sourozenci vzájemným fyzickým napadením trestného činu ublížení na zdraví podle 221 odst. 1 tr. zák., je možno trestní stíhání každého z nich konat jen tehdy, souhlasí-li s tím druhý ze sourozenců ( 163a odst. 1 tr. ř.). Na souhlas je třeba se jich před zahájením trestního stíhání výslovně dotázat. 20 Trestní řád v 163 odst. 1 uvádí, že je-li poškozených jedním skutkem několik, postačí souhlas byť jen jednoho z nich. V souvislosti s tímto ustanovením vzniká hned několik otázek: Jak mají orgány činné v trestním řízení postupovat, jestliže jsou jedním skutkem poškozeny jednak osoby, které mají dispoziční oprávnění, a jednak osoby, které toto oprávnění nemají? Obviněný je stíhán pro část skutku poškozující pouze ty osoby, které nedisponují oprávněním udělit souhlas k trestnímu stíhání, případně ty, které souhlas udělily. Zbývající část skutku se vypustí a v odůvodnění obžaloby či rozsudku musí být uvedeno, proč k tomu došlo. Jak mají orgány činné v trestním řízení postupovat, jestliže jeden skutek naplňuje znaky více trestných činů (jednočinný souběh trestných činů), přičemž osoba oprávněná udělit souhlas s trestním stíháním je poškozena jen jedním z těchto trestných činů? Pokud tato osoba neudělí souhlas s trestním stíháním pro trestný čin, kterým byla poškozena, pak pro tento trestný čin nelze konat trestní stíhání a je tedy možné vést trestní stíhání pouze pro takové trestné činy, k jejichž stíhání se souhlas poškozené osoby nevyžaduje nebo byl udělen. V případě pokračování v trestném činu, pokud je jedním z dílčích útoků poškozena osoba s dispozičním oprávněním a nedá souhlas k trestnímu stíhání, je možné zastavit trestní stíhání pro tento dílčí útok. Toto řešení je použitelné poté, co bylo novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. stanoveno, že skutkem se podle trestního řádu rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu. Trestní řád uvádí dvě možné formy udělení souhlasu, a to písemné nebo ústní, jehož obsah se zaznamená do protokolu. Poškozený se vyjádří buď na výzvu orgánu činného v trestním řízení nebo mu tento orgán poskytne podle povahy věci k vyjádření přiměřenou lhůtu, nejvýše však 30 dnů. Po uplynutí této lhůty již nelze souhlas s trestním stíháním dát, tedy nastupuje domněnka 20 Usnesení Městského soudu v Praze ze dne , sp. zn. 4 To 61/

26 neudělení souhlasu a trestní stíhání je navždy vyloučeno. O tomto důsledku musí být poškozený písemně poučen. Jestliže není souhlas s trestním stíháním udělen, je trestní stíhání nepřípustné podle 11 odst. 1 písm. i) TrŘ a orgán činný v trestním řízení musí takovou věc odložit podle 159a odst. 2 TrŘ, pokud ještě nebylo trestní stíhání zahájeno, nebo zastaví trestní stíhání podle 172 odst. 1 písm. d) TrŘ. I když poškozený udělí souhlas s trestním stíháním, má možnost vzít jej kdykoli zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Výslovně odepřený nebo zpět vzatý souhlas nelze znovu udělit a v takovém případě je trestní stíhání zastaveno podle ustanovení příslušných pro konkrétní stadium řízení. Institut trestního stíhání se souhlasem poškozeného však není jediným, který zohledňuje zájem poškozeného na trestním stíhání. Někteří autoři upřednostňují institut návrhových deliktů, kdy iniciativa k trestnímu stíhání vychází přímo od poškozeného. Vantuch poukazuje na to, že u deliktů, které lze stíhat se svolením poškozeného, je vlastní názor poškozeného jen jedním z více zvažovaných faktorů, což odůvodňuje tím, že poškozený je orgánem činným v přípravném řízení dotazován, zda souhlasí s trestním stíháním podezřelého z trestného činu či nikoliv, a že již takto položená otázka může být důvodem k udělení souhlasu. 21 Za vhodné přiblížení stávající úpravy návrhovým deliktům považuje zakotvení povinnosti udělit souhlas k trestnímu stíhání v písemném vyjádření, které by mohl podat po té, co zváží všechny důsledky svého rozhodnutí. Námitky jsou teorií vznášeny také k výčtu trestných činů v 163 odst. 1 TrŘ. Jedná se o trestné činy zahrnuté do několika hlav trestního zákona. Největší skupinu tvoří trestné činy proti majetku s rozmezím trestu odnětí svobody od šesti měsíců do dvanácti let. Již z tohoto rozmezí je zřejmé, že výčet trestných činů, s jejichž stíháním musí poškozený vyslovit souhlas, je poněkud v rozporu s veřejným zájmem státu na potrestání pachatele trestných činů. Pokud někdo spáchá trestný čin natolik společensky nebezpečný, že je za něj možno uložit trest odnětí svobody až dvanáct let, neměl by podle mého názoru tomuto trestu uniknout jen proto, že se tohoto trestného činu dopustil na blízké osobě. 21 Vantuch, P. Trestní stíhání se souhlasem poškozeného, nebo na jeho návrh? Právní praxe, 1994, č. 3, s

27 S tím také souvisí problém podmínky rodinného nebo obdobného poměru mezi poškozeným a obviněným při využití dispozičního práva poškozeného. Teorií je tato podmínka kritizována, poněvadž zájem na nestíhání pachatele nemusí mít jen osoba vymezená v 100 odst. 2 TrŘ, což vždy záleží na konkrétních okolnostech trestného činu. Z věcného záměru nového trestního řádu vyplývá, že některé z výše uvedených připomínek byly již akceptovány subjekty disponujícími zákonodárnou iniciativou. Podle tohoto dokumentu má dojít k přezkoumání výčtu trestných činů stíhaných se souhlasem poškozeného a zároveň má být nově upraveno i trestní stíhání na návrh poškozeného, a to pro taxativně vymezené trestné činy, pro které je charakteristické, že jsou důsledkem konfliktu mezi pachatelem a poškozeným, a u nichž není na trestním stíhání veřejný zájem, přičemž vzniklý následek není zvlášť závažný

28 4.2.2 Vyloučení a omezení účasti poškozeného Případy, kdy je vyloučena nebo omezena účast poškozeného na trestním řízení jsou upraveny zejména v 44 TrŘ. První z nich se týká neslučitelnosti postavení poškozeného s postavením spoluobviněného ( 44 odst. 1 TrŘ). Spoluobviněným je ten, kdo je stíhán ve společném řízení s dalším obviněným, resp. obžalovaným, který způsobil tomuto spoluobviněnému trestným činem škodu. Poškozený však působí v trestním řízení proti obviněnému. Z povahy věci plyne, že jedna osoba nemůže stát vedle obviněného a zároveň proti němu. Toto ustanovení se neužije, bylo-li trestní řízení proti spoluobviněnému vyloučeno ze společného řízení, a dále při udělení či odepření souhlasu s trestním stíháním v případě, kdy poškozený (spoluobviněný) je osobou oprávněnou udělit souhlas k trestnímu stíhání podle 163 TrŘ. Z příslušných ustanovení trestního řádu je zřejmé, že i některé další osoby se nemohou účastnit trestního řízení jako poškození vzhledem ke svému postavení v trestním procesu. Pro poměr k věci je vyloučen znalec, tlumočník, poněvadž by tím byla ohrožena nestrannost znaleckého posudku a tlumočení, a vzhledem k protichůdným zájmům zúčastněná osoba a také obhájce. Ustanovením 44 odst. 2 TrŘ je řešen případ, kdy je počet osob poškozených trestným činem mimořádně vysoký a jednotlivým výkonem jejich práv by mohl být ohrožen rychlý průběh trestního stíhání. Novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. umožnila předsedovi senátu a v přípravném řízení na návrh státního v takové situaci rozhodnout, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí. Celkový počet zmocněnců nesmí být větší než šest pokud se poškození mezi sebou o výběru nedohodnou, provede výběr s přihlédnutím k zájmům poškozených soud. Společný zmocněnec pak vykonává práva poškozených, které zastupuje, včetně uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení. Jelínek upozorňuje na úskalí tohoto ustanovení, jimiž jsou nebezpečí účelového vyloučení poškozeného z trestního řízení, neboť pochybuje o možnosti