Univerzita Karlova v Praze. Právnická fakulta. Katedra občanského práva. Kamila Černá. Diplomová práce

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Katedra občanského práva Kamila Černá ŘÍZENÍ O DĚDICTVÍ Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. Alena Macková, Ph.D. Praha, červen 2011

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne Kamila Černá

3 OBSAH ÚVOD HISTORIE A CHARAKTERISTIKA DĚDICKÉHO ŘÍZENÍ, PRAMENY PRÁVNÍ ÚPRAVY Historie notářství a dědického řízení Charakteristika a funkce dědického řízení Rozdíly mezi sporným a nesporným řízením Zásady dědického řízení Funkce dědického řízení Prameny právní úpravy dědického řízení v České republice PRAVOMOC A PŘÍSLUŠNOST V ŘÍZENÍ O DĚDICTVÍ Pravomoc Dědictví s mezinárodním prvkem Kolizní normy dědického práva v Evropské unii Příslušnost Věcná příslušnost Funkční příslušnost Místní příslušnost ÚČASTNÍCI DĚDICKÉHO ŘÍZENÍ PRŮBĚH ŘÍZENÍ O DĚDICTVÍ Zahájení dědického řízení soudem Pověření notáře Postup následující po zahájení řízení Šetření v Centrální evidenci závětí Šetření v Centrální evidenci manželských smluv Předběžné šetření Neodkladná opatření Zastavení řízení podle 175h OSŘ Zjišťování dědiců a vyrozumění o jejich dědickém právu... 42

4 4.6 Zjišťování majetku a dluhů zůstavitele a vypořádání společného jmění manželů Nakládání s majetkem náležejícím do dědictví v průběhu dědického řízení Projednání dědictví Způsoby ukončení dědického řízení Usnesení, kterým se potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici ( 175q odst. 1 písm. a) OSŘ) Usnesení, kterým se potvrdí, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadá státu ( 175q odst. 1 písm. b) OSŘ) Usnesení, kterým se schvaluje dohoda o vypořádání dědictví ( 175q odst. 1 písm. c) OSŘ) Usnesení, kterým se schvaluje dohoda o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů ( 175q odst. 1 písm. c) OSŘ) Usnesení, kterým se potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů ( 175q odst. 1 písm. d) OSŘ) Doručování Předlužené dědictví Přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů ( 175p OSŘ) Likvidace dědictví ( 175t až 175v OSŘ) Porozsudková agenda Dodatečné projednání dědictví Opravné prostředky KOMPARACE S PRÁVNÍ ÚPRAVOU DĚDICKÉHO ŘÍZENÍ NA SLOVENSKU ZÁVĚR POUŽITÉ ZKRATKY POUŽITÉ PRAMENY ABSTRACT KLÍČOVÁ SLOVA/KEYWORDS... 96

5 ÚVOD Předmětem mé diplomové práce je Řízení o dědictví. Toto téma jsem si vybrala z více důvodů. Jedním z nich je ten, že i já sama bych se ráda ve svém budoucím povolání věnovala notářské profesi, v rámci které bude provádění dědických řízení jednou z hlavních náplní činnosti. Psaním této práce jsem tak současně využila možnosti, jak se podrobně s procesní úpravou tohoto řízení seznámit. Není ovšem na škodu, aby byl každý s tímto postupem obeznámen, neboť ať chceme nebo ne, pravděpodobně se každý z nás jednou stane účastníkem tohoto řízení. Smrt je totiž bohužel součástí našich životů, kterou končí lidský život a s ním i právní subjektivita jedince. Úmrtí osoby jako právního subjektu má velký význam i pro práva a povinnosti obsažené v právních vztazích, ve kterých tato osoba vystupovala. Pro dědické řízení, resp. pro dědění celkově, mají význam zejména práva a povinnosti majetkové povahy. Ty totiž smrtí fyzické osoby zásadně nezanikají a přecházejí na dědice, případně jiné subjekty. Jelikož se dědictví nabývá již smrtí zůstavitele, mohlo by se zdát, že absolvování dědického řízení je zbytečnou formalitou. Opak je ale pravdou. Dědické řízení je zákonem upravený obligatorní postup, který vede notář jako soudní komisař pověřený příslušným soudem. V rámci tohoto postupu soudní komisař zjišťuje zůstavitelovi dědice, jeho majetek a dluhy. Tím naplňuje základní funkce dědického řízení - funkci legitimační a majetkovou. Ukončením dědického řízení je postaveno na jisto, jak jsou majetkové vztahy po smrti zůstavitele uspořádány. Předejde se tak případným budoucím sporům mezi dědici a současně je naplněn požadavek právní jistoty. Navíc mají dědici možnost upravit mezi sebou vztahy i jinak, než jak tomu chtěl zůstavitel ve své závěti nebo jak to požaduje zákon, avšak za předpokladu, že s tím všichni dědici vysloví souhlas a nebude to v rozporu se zákonem a dobrými mravy. Cílem této práce je popsat dědické řízení jako celek a vylíčit jednotlivé kroky jeho průběhu. Řízení je zahájeno příslušným soudem i bez návrhu v okamžiku, kdy se dozví, že někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého. Následně soud pověří notáře soudním komisařem. Ten provede šetření v Centrální evidenci závětí, případně i v Centrální evidenci manželských smluv. Poté vykoná předběžné šetření, v jehož rámci zjišťuje dědice, majetek a dluhy zůstavitele. Výsledkem této počáteční fáze je sepsání protokolu. Soudní komisař má také možnost provést některá z neodkladných opatření, která mají 5

6 zajistit, aby nedošlo k poškození, ztrátě či odcizení majetku zůstavitele. Speciálním neodkladným opatřením je pak ustanovení správce dědictví. V zákonem stanovených případech soudní komisař přistoupí k fakultativnímu nebo obligatornímu zastavení dědického řízení. Pokud řízení zastaveno nebylo, pokračuje soudní komisař v řízení tím, že vyrozumí dědice o jejich dědickém právu a upozorní je na možnost odmítnutí dědictví. Dále soudní komisař postupuje v objasňování majetku a dluhů zůstavitele. Po projednání dědictví, které se však nemusí vždy konat, vydá usnesení, kterým řízení ukončí. Tím buď potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici, nebo není-li takového dědice, rozhodne, že dědictví připadá státu. Další možností je schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví nebo o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů. Není-li dosaženo dohody, potvrdí dědicům nabytí dědictví podle dědických podílů. Jak v otázce dědického práva, tak v otázce aktiv a pasiv dědictví mohou mezi dědici vzniknout spory. Protože jde o věc důležitou, je na ni pohlíženo i z hlediska současné a starší judikatury. Judikatura je zpracována i k dalším tématům - např. k vypořádání společného jmění manželů v dědickém řízení. Dále je řešena i problematika předluženého dědictví, tzv. porozsudkové agendy, dodatečného projednání dědického řízení a opravných prostředků. V úvodu práce nechybí ani krátký pohled do historie, který má poskytnout charakteristický obrázek o dědickém řízení a postavení notářů jako soudních komisařů v období od první republiky až po současnost. Text samozřejmě reflektuje i dopady zákona č. 7/2009 Sb., kterým byl podstatně novelizován současný občanský soudní řád a s ním i dědické řízení. Zejména u diskutovaných otázek jsou do textu zapracovány názory různých autorů na tuto problematiku. Pojednáno je i o dědickém řízení s cizím prvkem a o připravovaném návrhu kolizních norem dědického práva na úrovni Evropské unie, který by měl zaplnit současnou mezeru v právu a sjednotit tuto úpravu pro všechny členské státy EU. Pro porovnání našeho dědického řízení se zahraniční úpravou jsem zvolila Slovenskou republiku, neboť mě zajímalo, jak se jejich současná úprava liší od naší, uvážíme-li, že obě země vyšly ze stejného právního základu. Navíc i na Slovensku před nedávnou dobou přijali rozsáhlou novelu občianskeho súdneho poriadoku, která též ovlivnila úpravu dědického řízení ve smyslu urychlení a zefektivnění jeho průběhu a posílení pravomocí notářů jako soudních komisařů. 6

7 1 HISTORIE A CHARAKTERISTIKA DĚDICKÉHO ŘÍZENÍ, PRAMENY PRÁVNÍ ÚPRAVY Pro lepší pochopení současné úpravy notářství a dědického řízení je vhodné si učinit alespoň malý exkurz do historie. 1.1 Historie notářství a dědického řízení V období vzniku první Československé republiky byla oblast notářství upravena dvěma rozdílnými normami. V Českých zemích platil rakouský notářský řád č. 17/1871 ř.z. a na Slovensku zákonný článek XXXIV z r ve znění zákonného článku VII z r První republika tak převzala notářství ve formě, jak bylo upraveno v Rakousku, respektive v Uhrách ke konci třetího čtvrtletí 19. století. Notářství bylo ve své podstatě svobodným povoláním, s určitými prvky oficiality (sepisování veřejných listin, ověřování, osvědčování) a s funkcí pomocného státního orgánu (soudní komise). Tato jednání, v nichž notáři vystupovali jako soudní komisaři, byla notářům placena účastníky, nikoli státem. Stejně jako dnes platil pro notáře numerus clausus. Jmenováni byli ministrem spravedlnosti, ten též vykonával nejvyšší dozor nad notářstvím. Co se týká soudně komisařské agendy, náležel dozor na nižší úrovni krajským nebo vrchním soudům, na jiných úsecích praxe notářským komorám. V roce 1948 bylo třeba vytvořit novou právní úpravu, která měla notářství politicky a ekonomicky přizpůsobit novým společenským poměrům. Přes myšlenku zrušení notářství a rozdělení jeho agendy mezi soudy a advokacii se nakonec přistoupilo k přijetí nové normy - zákona č. 201/1949 Sb., který vstoupil v platnost 21. srpna Tato zákonná norma nijak nezměnila úkoly notářů, nově však upravovala jejich organizaci práce. Základní tendencí toho zákona byla určitá forma znárodnění notářství, které tak přestalo být svobodným povoláním a ztratilo svůj podnikatelský charakter. Notáři se stali členy krajských notářských sborů. Notářské komory byly zrušeny. Zákon také zajistil nutnou koordinaci s justičními orgány. V roce 1951 byl vydán nový občanský zákoník a občanský soudní řád. Tyto zákony změnily úkoly notářství a byly tedy důvodem pro přijetí nové notářské úpravy. Byl vydán zákon č. 116/1951 Sb., který rozeznával tři okruhy působnosti státního notářství. Šlo o činnost ve vlastním okruhu působnosti (zejm. sepisování notářských 7

8 listin), činnost z pověření soudu (zejm. rozhodování o dědictví) a činnost na žádost stran. Zákon též nově upravoval organizaci. Byla zřízena státní notářství v obvodech okresních soudů. Notářství bylo státním úřadem, notáři a notářští zaměstnanci se stali státními zaměstnanci. Další důležitá změna v organizaci a kompetenci nastala zákonem č. 52/1954 Sb. Tím byla zrušena činnost z pověření soudu a určitá agenda, hlavně dědická, byla předána přímo do kompetence státního notářství. Dozor nad notářstvím zajišťoval krajský soud. Zákonem č. 26/1957 Sb. byly sjednoceny veškeré poplatky - dědické, darovací, převodní a úkonové. Byly označeny za poplatky notářské a dány do kompetence státního notářství. Notáři tak v prvním stupni rozhodovali o vyměřování notářských poplatků z dědictví (nahrazující dřívější dědickou daň a poplatek za projednání dědictví 1 ), které dosud vyměřovaly státní finanční orgány. 2 V návaznosti na vydání nového občanského soudního řádu v roce 1963 a občanského zákoníku v roce 1964, byl přijat nový notářský řád č. 95/1963 Sb., poté zákon o notářských poplatcích č. 24/1964 Sb. s prováděcím nařízením č. 25/1964 Sb. a zákon o evidenci nemovitostí č. 22/1964 Sb. 3 Státní notářství bylo považováno za státní orgán, který má být nápomocen občanům a organizacím při ochraně jejich práv a uspořádávání jejich vztahů. K jeho úkolům patřila činnost rozhodovací (např. řízení a rozhodování o dědictví, o umořování listin, o úschovách, o notářských poplatcích), činnost listinná a osvědčovací (např. sepisování notářských zápisů o právních úkonech) a činnost poradenská. Spravovalo též pozemkové a železniční knihy a spolupůsobilo při evidenci nemovitostí. Územní organizace notářství byla stejná, jako územní organizace okresních národních výborů. V čele každého notářství stál vedoucí státní notář, který vykonával bezprostřední dohled nad státními notáři, čekateli a pracovníky státního notáře, mimo to také organizoval a řídil činnost státního notářství. Řízení, kontrolu a koordinaci činnosti státních notářství vykonával předseda příslušných krajských soudů. Vrchní dohled náležel ministru spravedlnosti. Ministr 1 BRÁZDA, Jiří; BÉBR, Richard; ŠIMEK, Pavel. Notářství: Jeho vývoj, organizace a pravomoc. 1. vydání.: Academia, 1976, s BRÁZDA, Jiří; BÉBR, Richard; ŠIMEK, Pavel. Notářství: Jeho vývoj, organizace a pravomoc. 1. vydání.: Academia, 1976, s SCHELLEOVÁ, Ilona. Notářství. 1. vydání.: Živa, 1994, s

9 spravedlnosti měl též pravomoc při ustanovování do notářských funkcí prominout požadavek vysokoškolského vzdělání nebo právní praxe, pokud pro to byly důvody zvláštního zřetele, což vedlo k další degradaci notářství. 4 Právní úprava notářství a řízení před ním z let byla za dobu své platnosti novelizována, podstatnější změny se však nedočkala, ta nastala až v roce 1992 v souvislosti s privatizací notářství. 5 Pro podstatu dědického řízení to znamenalo následující. V roce 1945 byl převzat systém, ve kterém bylo notářství ve věcech dědických činno jako soudní komisařství, tj. orgán, který byl pověřen projednacími úkony příslušným okresním soudem. Notáři vůbec nerozhodovali, jen po jednání s účastníky připravili pro soud materiály, na základě kterých soud vydal rozhodnutí. Podstata této činnosti se až do přijetí zákona č. 52/1954 Sb. nezměnila. Tímto zákonem byla rozšířena působnost státního notářství a notářům bylo svěřeno projednávání dědictví a prvostupňové rozhodování v dědických věcech. Přičemž proti rozhodnutí státního notářství bylo možné podat odvolání, o kterém rozhodoval vždy soud druhé instance. 6 Od roku 1955 do roku 1993 mělo tak naše státní notářství z hlediska pravomoci zcela atypické postavení, které nemělo notářství jinde na světě. 7 K 1. lednu 1993 bylo státní notářství zrušeno. 8 Byla přijata řada novelizací a nových zákonů, čímž došlo i ke změně v řízení o dědictví a v postavení a funkci notářství. Agenda řízení o dědictví se tak opět vrátila na soud. I přesto, že soudům v dědickém řízení náležela výlučná rozhodovací pravomoc, neznamenalo to pro notáře úplné vyloučení z této agendy, neboť notář byl v dědickém řízení soudem pověřen k různým úkonům. 9 Notář působil jako soudní komisař a zpravidla prováděl všechny úkony v dědickém řízení, jeho úkony byly a jsou považovány za úkony soudu. Notář nemohl vydávat pouze soudní rozhodnutí (s výjimkou těch, kterými se upravuje vedení řízení) a žádosti o poskytnutí právní pomoci v cizině, které vydával soud. Notář provedl 4 SCHELLE, Karel; SCHELLEOVÁ, Ilona. Kapitola z dějin notářství. Ad Notam. 5/2003, s SCHELLEOVÁ, Ilona. Notářství. 1. vydání.: Živa, 1994, s BRÁZDA, Jiří; BÉBR, Richard; ŠIMEK, Pavel. Notářství: Jeho vývoj, organizace a pravomoc. 1. vydání.: Academia, 1976, s SCHELLEOVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. 1. vydání.: Computer Press, 2001, s SCHELLEOVÁ, Ilona. Notářství. 1. vydání.: Živa, 1994, s SCHELLEOVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. 1. vydání.: Computer Press, 2001, s

10 řízení, jednal s účastníky a na konec připravil podklady pro usnesení soudu. O odměně za jeho činnost rozhodoval soud. 10 Současná právní úprava dědického řízení dostála ve srovnání se stavem po 1. lednu 1993 velké změny zejména díky přijetí zákona č. 7/2009 Sb. (dále jen souhrnná novela OSŘ), kterým se měnil zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen OSŘ, občanský soudní řád). Pravomoci notáře jako soudního komisaře byly posíleny hlavně změnou druhého odstavce 38 OSŘ, podle kterého se pověření notáře jako soudního komisaře nevztahuje pouze na čtyři taxativně vymezené úkony: na žádosti o poskytnutí právní pomoci v cizině, na ustanovení správce dědictví podle 175f odst. 2 věty první části za středníkem OSŘ, tj. má-li být správcem dědictví ustanoven notář, který v tomto řízení není soudním komisařem, na zrušení usnesení o dědictví podle 175w OSŘ, tj. zjistí-li se dodatečně, že zůstavitel žije, nebo bylo-li zrušeno jeho prohlášení za mrtvého a na vydání potvrzení podle 175z odst. 1. OSŘ, tj. potvrzení o tom, že projednání dědictví nenáleží do pravomoci soudů České republiky. Pouze v těchto čtyřech případech bude notář jako doposud připravovat pro soud podklady potřebné pro vydání soudních usnesení a potvrzení s návrhy na jejich znění. To znamená, že ve všem ostatním získává soudní komisař pravomoc vydávat rozhodnutí ve věci samé. 11 Pokud bychom měli zrekapitulovat vývoj notářství v souvislosti s dědickým řízením v období od první republiky do současnosti, můžeme pozorovat dvě střídající se tendence. Mezi léty 1918 až 1955 je zvláštním orgánem, který má v dědickém řízení rozhodovací pravomoc, soud. Notářství, které stále ještě bylo svobodným povoláním, zde vystupuje pouze jako pomocník soudu. Od roku 1949 ale notářství přestává být svobodným povoláním a od roku 1951 se stává státním úřadem. Od roku 1955 až do konce roku 1992 přechází rozhodovací pravomoc v dědickém řízení na notáře. Datem 10 WINTEROVÁ, Alena, et al. Civilní právo procesní. 5. aktualizované vydaní.: Linde Praha, a. s., 2008, s novele 10

11 1. ledna 1993 se notářství privatizuje a dědické řízení se opět vrací soudům. Díky souhrnné novele OSŘ však rozhodování o meritu věci v dědictví opět získávají notáři. 1.2 Charakteristika a funkce dědického řízení Rozdíly mezi sporným a nesporným řízením Dědické řízení patří mezi řízení nesporná, která jsou vedle sporných řízení druhem nalézacího řízení. Bude proto vhodné nejprve charakterizovat řízení nesporné obecně a vymezit ho vůči řízení spornému. Pokud bychom měli stanovit základní rozdíly, byly by to následující dva. Zaprvé můžeme spatřovat odlišnost ve funkci obou řízení. Sporné řízení má funkci reparační (má zde být napraveno porušení práva), zatímco nesporné řízení má funkci preventivní a působí tak do budoucna (má předcházet možným budoucím sporům tím, že právní vztahy postaví na pevný základ). Navíc má sporné řízení vždy povahu sporu o právo ve smyslu právního konfliktu, nesporné řízení tuto povahu nemá. Druhým rozdílem je povaha rozhodnutí, neboť v řízení sporném mají meritorní rozhodnutí většinou povahu deklaratorní, zatímco v řízení nesporném konstitutivní. 12 Dědické řízení představuje v tomto směru určitou výjimku, neboť rozhodnutí v něm konstitutivní povahu nemají. Důvodem k tomu je zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen OZ, občanský zákoník) a jeho 460, který nám stanoví, že dědictví se nabývá již smrtí zůstavitele. Rozhodnutí v dědickém řízení nám tento stav už jen deklaruje. Dříve tomu však bylo jinak. Existoval zde institut tzv. ležící pozůstalosti a dědictví se nabývalo až jeho odevzdáním. Právě toto odevzdání bylo smyslem dědického řízení. 13 Ležící pozůstalost byla od smrti zůstavitele do právní moci rozhodnutí o odevzdání pozůstalosti jakýmsi souborem zůstavitelových práv a povinností s právní subjektivitou. Smrtí zůstavitele tak pouze vzniklo právo na dědictví a osobám povolaným k dědění se nabízelo. K přijetí se vyžadoval výslovný projev vůle ve formě tzv. dědické přihlášky. Což je rozdíl od současné úpravy, neboť dnes je s pasivitou dědice spojeno to, že dědit chce. Aktivitu musí dědic projevit až 12 WINTEROVÁ, Alena, et al. Civilní práva procesní. 6. aktualizované a doplněné vydání.: Linde Praha, a. s., 2011, s WINTEROVÁ, Alena, et al. Civilní práva procesní. 6. aktualizované a doplněné vydání.: Linde Praha, a. s., 2011, s

12 ve chvíli, kdy chce přechodu dědictví zabránit a to tím, že dědictví odmítne. 14 Tato funkce odevzdání dědictví v dědickém řízení je tedy vzhledem k 460 OZ již nadbytečná, přesto je dědické řízení zachováno jednak z důvodu právní tradice a zejména z důvodu právní jistoty. 15 Dalším znakem nesporného řízení je, že civilní pravomoc se pro něj musí opírat vždy o výslovné ustanovení zákona, neboť rozhodnutí vydané v tomto řízení má povahu zvláštní právní skutečnosti z hlediska hmotného práva, a proto musí být zákonem stanoveno, kdy tuto funkci soudní rozhodnutí bude mít. Na nesporná řízení se tak aplikuje 7 odst. 3 OSŘ, který říká, že: Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Pro sporné řízení naopak platí, že soudy projednávají v podstatě všechny právní spory, které mají soukromoprávní charakter ( 7 odst. 1 OSŘ). Co se týká účastníků nesporného řízení, nelze zde mluvit o žalobci a žalovaném jako ve sporném řízení. Účastníkem zde bude vždy navrhovatel a ti, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno ( 94 odst. 1 OSŘ) nebo ti, které zákon za účastníky označuje ( 94 odst. 2 OSŘ). V otázce místní příslušnosti platí pro nesporné řízení pouze 88 OSŘ o výlučné příslušnosti. Pro některé druhy nesporného řízení je příslušnost upravena dokonce zvláštními ustanoveními OSŘ. Ohledně věcné příslušnosti zde není ve srovnání se sporným řízením rozdílu. Zásadně je příslušný okresní soud, výjimku musí zákon výslovně stanovit. Státní zástupce může také vstoupit do některých již zahájených řízení podle 35 OSŘ, jedná se však jen o některé řízení nesporná, dědické řízení mezi ně nepatří. Zahájit sporné řízení lze jen na návrh účastníka - podáním žaloby. U nesporného řízení se však určitou měrou uplatňuje princip oficiality a řízení tak lze zahájit i bez návrhu. K řízením, která jsou obvykle zahajována bez návrhu, patří právě dědické řízení. Důsledkem zásady oficiality je také to, že účastníci mají omezenu možnost disponovat řízením a jeho předmětem. 14 ŠVESTKA, Jiří, et al. Občanské právo hmotné jubilejní, aktualizované vydání.: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, s WINTEROVÁ, Alena, et al. Civilní práva procesní. 6. aktualizované a doplněné vydání.: Linde Praha, a. s., 2011, s

13 Při dokazování se uplatňuje zásada projednací modifikovaná prvky zásady vyšetřovací. 120 odst. 2 OSŘ totiž obsahuje taxativní výčet řízení (tento výčet představuje prozatímní definice nesporného řízení), pro něž platí povinnost soudu provést i jiné důkazy, než ty, které jsou navrhovány účastníky, pokud je to potřebné ke zjištění skutkového stavu. Z hlediska důkazní povinnosti účastníků toto znamená, že jejich povinnost navrhovat důkazy trvá, nelze s ní však spojovat unesení nebo neunesení důkazního břemene. Ohledně nákladů v nesporném řízení obecně platí, že jsou nižší než u sporů. Většinou žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Zvláštností je i právní moc a vykonatelnost vydaných rozhodnutí. Meritorní rozhodnutí mají totiž většinou formu usnesení a pro vykonatelnost je tedy rozhodující jejich doručení, pokud není stanoveno nebo rozhodnuto, že jsou vykonatelná po nabytí právní moci. Opravné prostředky v nesporném řízení jsou ovládány následujícími zásadami. Pro odvolání platí princip plné apelace. Vydané rozhodnutí nemusí být změněno jen mimořádnými opravnými prostředky, ale i vydáním rozhodnutí nového, pokud se změnily poměry, nebo pokud se ukáže, že původní rozhodnutí nemělo být vydáno Zásady dědického řízení Teď již můžeme přejít k popisu charakteristiky a funkce samotného dědického řízení. To je jako zvláštní druh občanskoprávního řízení ovládáno několika zásadami. Některé z nich jsou zásadami soudního řízení obecně, jiné jsou charakteristické jen pro řízení občanskoprávní, další jsou vlastní jen řízení nespornému, některé zvláštní zásady platí jen pro řízení o dědictví. Souhrnně se jedná o následující zásady. 17 Zásada nezávislosti a nestrannosti soudců a soudů (v dědickém řízení to platí i ve vztahu k pověřenému notáři). Tato zásada zabezpečuje, aby věci rozhodovaly a úkony činily osoby, které nejsou na nikom závislé, jsou vázány pouze zákonem a nemají vztah k věci, účastníkům ani jejich zástupcům. Naplnění této zásady je dosahováno jednak obecně - procesem přípravy, výběru a jmenování soudců a notářů, 16 WINTEROVÁ, Alena, et al. Civilní práva procesní. 6. aktualizované a doplněné vydání.: Linde Praha, a. s., 2011, s MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. aktualizované vydání.: Linde Praha, a. s., 2007, s

14 jednak prostředky, které zajišťují nestrannost v konkrétním případě - zejména institutem vyloučení pro podjatost. Zásada zákonného soudu a zákonného soudce, resp. zákonného notáře jako soudního komisaře. Tato zásada dopadá na notáře vzhledem k tomu, že 38 odst. 3 OSŘ stanoví, že se úkony notáře, které provedl jako soudní komisař, považují za úkony soudu. Zásada má zajistit, aby věc byla rozhodována a úkony v ní činěny pouze soudem, soudcem, resp. notářem, který je určen na základě zákona podle předem stanovených pravidel. Toto je v praxi zajištěno hlavně ustanovením o věcné a místní příslušnosti a závaznými rozvrhy práce u soudů a závaznými rozvrhy pověřování notářů. Účastníci si tak nemohou zvolit notáře, který bude dědictví jako soudní komisař vyřizovat. Zásada rovnosti jednoduše znamená, že účastníci musí mít před soudem, resp. soudním komisařem rovné postavení. Všichni tak musí mít v řízení stejnou možnost se účastnit jednání, uplatňovat tvrzení, navrhovat důkazy, vyjadřovat se. Pokud účastníci toto právo nevyužijí, nelze to považovat za porušení této zásady. Podle zásady ústnosti je podstatné především to, co bylo před soudem, resp. soudním komisařem ústně řečeno. Neznamená to však, že by se nepřihlíželo k písemným podáním účastníků, nebo že by se na ně soud nemohl písemně obracet. Důležitý je také přímý osobní styk soudu (soudního komisaře) s účastníky, což je projev zásady přímosti. Neznamená to ale, že by účastník nemohl být v řízení zastoupen. Zásada hospodárnosti nám říká, že by řízení mělo proběhnout účinně, bez zbytečných průtahů a nákladů. 18 Pro dědické řízení zásadně platí neveřejnost, plyne to z 116 odst. 1 OSŘ, který stanoví, že: Jednání je veřejné s výjimkou jednání prováděných notáři jako soudními komisaři. 19 V řízení o dědictví platí zásada oficiality - řízení soud zahajuje i bez návrhu, jakmile se dozví, že fyzická osoba zemřela nebo byla prohlášena za mrtvou; dispoziční oprávnění účastníků jsou značně omezena nebo i zcela vyloučena. Soud, resp. soudní komisař není vázán tvrzeními účastníků ani důkazy, které navrhují, naopak sám z úřední povinnosti zjišťuje skutkový stav, potřebný pro vydání 18 MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. aktualizované vydání.: Linde Praha, a. s., 2007, s SCHELLEOVÁ, Ilona, et al. Dědictví a dědické právo. 1. vydání.: Computer Press, 2007, s

15 rozhodnutí. Tento princip označujeme jako zásadu vyšetřovací. 20 Prostřednictvím dědického řízení je tak zjištěn oprávněný právní nástupce zemřelé osoby, rozsah majetku a dluhů zůstavitele. Provedou se potřebné úkony a závěry se vyjádří v rozhodnutí, které je výsledkem celého řízení. 21 Zásada volného hodnocení důkazů se projevuje v tom, že soud, resp. soudní komisař zjišťuje skutečný stav prostřednictvím důkazů, které volně hodnotí podle své úvahy. Výsledkem tohoto posouzení bude závěr, že na základě takového důkazu lze, či nelze skutkové zjištění považovat za prokázané. 22 Projevuje se zde také zásada legálního pořádku, neboť pro dědické řízení je charakteristické, že jednotlivé úkony na sebe logicky navazují a to v určitém předem stanoveném pořadí. 23 Podstatou této zásady je, že řízení se rozpadá do jednotlivých částí, v rámci nichž je třeba provést určité úkony, pro které je ta či ona část řízení vyhrazena. Na druhé straně je však možné předkládat další skutečnosti až do právní moci konečného rozhodnutí ve věci (např. pokud se kdykoli do právní moci konečného rozhodnutí objeví nový dědic, musí být jeho dědické právo posouzeno) a v rámci odvolacího řízení lze uplatňovat nové skutečnosti. Zásada legálního pořádku je tak prolomena výraznými výjimkami, charakteristickými pro zásadu jednotnosti řízení. Cílem zásady materiální pravdy je, aby byla zjištěna pravda o skutkovém stavu. Přesto ale v současné právní úpravě existují prvky formální pravdy. Za splnění určitých podmínek se vychází z domněnky nebo fikce, která může být v rozporu se skutkovým stavem - tyto výjimky jsou odůvodněny zejména potřebou rychlého, účinného a hospodárného rozhodování, jsou řešením situací, kdy jsou účastníci nečinní apod. Příkladem ustanovení, které vychází ze zásady formální pravdy je 175k odst. 2 OSŘ, který stanoví postup pro situace, kdy jsou mezi dědici skutkové spory - pokud není spor smírně vyřešen, odkáže soudní komisař usnesením toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou ve stanovené lhůtě. 20 SCHELLEOVÁ, Ilona, et al. Dědictví a dědické právo. 1. vydání.: Computer Press, 2007, s MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. aktualizované vydání.: Linde Praha, a. s., 2007, s MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. aktualizované vydání.: Linde Praha, a. s., 2007, s SCHELLEOVÁ, Ilona, et al. Dědictví a dědické právo. 1. vydání.: Computer Press, 2007, s

16 Není-li žaloba ve stanovené lhůtě podána, pokračuje soudní komisař v řízení bez zřetele na tohoto dědice. 24 Právní úprava spočívá na principu obligatornosti dědického řízení, což znamená, že každé úmrtí fyzické osoby vede k zahájení tohoto řízení, bez ohledu na to, zda o to dědici žádají a zda zemřelá osobě měla majetek. Stát ovlivňuje uspořádání dědických vztahů a hovoříme proto o dalším principu - principu ingerence státu do dědických právních vztahů. 25 Tyto zásady významným způsobem doplňuje princip vyjádřený v 460 OZ, tedy že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (viz kapitola 1.2.1). Právní řád ale neponechává na dědicích, aby se sami ujali dědictví. Podmínkou pro nabytí majetku děděním je totiž uskutečnění zvláštního, zákonem upraveného řízení. 26 Z této zásady také plyne závěr, že všechny úkony, k nimž v rámci dědického řízení dojde, mají zpětnou účinnost k momentu smrti zůstavitele. 27 Bez dědického řízení a bez rozhodnutí, by se tak mohlo stát, že se zůstavitelovým majetkem bude nakládáno v rozporu se zákonem. Například by mohl s majetkem disponovat někdo, kdo si o sobě myslím, že dědicem je, ačkoli tomu tak ve skutečnosti není Funkce dědického řízení Dědické řízení sleduje dva základní cíle. Prvním je zjištění dědiců (legitimační funkce) a druhým je zjištění majetku a dluhů zůstavitele (majetková funkce). Legitimační funkce směřuje k nalezení dědiců jako právních nástupců zůstavitele. Jde o funkci, která je z hlediska svého významu nezastupitelná, neboť okruh dědiců je v dědickém řízení zásadně zjišťován s konečnou platností. Z tohoto pravidla existují dvě výjimky. První je situace, kdy tu máme zůstavitele, který nezanechal žádný majetek nebo pouze majetek nepatrný. Toto je důvod pro zastavení dědického řízení. V jeho rámci je zjišťován pouze vypravitel pohřbu, nikoli právní nástupci. Vypravitel pohřbu je pak jediným účastníkem dědického řízení. Druhou výjimkou je dodatečné 24 MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. aktualizované vydání.: Linde Praha, a. s., 2007, s MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. aktualizované vydání.: Linde Praha, a. s., 2007, s SCHELLEOVÁ, Ilona, et al. Dědictví a dědické právo. 1. vydání.: Computer Press, 2007, s ŠVESTKA, Jiří, et al. Občanské právo hmotné jubilejní, aktualizované vydání.: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, s MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. aktualizované vydání.: Linde Praha, a. s., 2007, s

17 dědické řízení, v jehož průběhu může být v některých případech okruh dědiců pozměněn v důsledku nově objevených skutečností. Výjimečně se bude při objasňování okruhu dědiců vycházet z domněnky či fikce (jde o projev zásady formální pravdy, viz kapitola 1.2.2). Příkladem by mohl být dědic neznámý či dědic neznámého pobytu, který byl o svém dědickém právu vyrozuměn vyhláškou, ale ve stanovené lhůtě o sobě nedal vědět, tudíž se k němu v dědickém řízení nepřihlíží. 29 Zjištění okruhu dědiců v rámci dědického řízení je relativně spolehlivé a má obecnou platnost. Můžeme ho chápat jako závazný podklad při posuzování právního nástupnictví i pro jiné účely. Dědické řízení je tak univerzálním prostředkem pro nalezení osob, které vstupují do práv a povinností zůstavitele. Dědici takto určení, pak mají nespornou výhodu oproti osobám, kterým sice svědčí dědické právo hmotné, ale toto právo nemohou prokázat usnesením o dědictví. Tyto osoby se pak mohou domáhat vydáni dědictví na nepravém dědici, kterému bylo dědictví potvrzeno soudem, a to podle 485 a násl. OZ. Platí tu však tříletá promlčecí lhůta, která počíná běžet od právní moci usnesení, kterým bylo dědické řízení skončeno ( 101 a 105 OZ). Podle 486 OZ je také zvýšeně chráněna osoba, která v dobré víře nabyla od nepravého dědice, kterému bylo dědictví potvrzeno soudem a to tak, jako by nabyla od dědice pravého. Vše výše uvedené jen dokládá význam legitimační funkce dědického řízení. 30 Majetková funkce je méně významná a méně spolehlivá, neboť majetek a dluhy zůstavitele zjištěné při dědickém řízení nemusí být vždy určeny s konečnou platností, úplně a správně. S řešením této situace počítá na mnoho místech sám zákon. Například úpravou dodatečného projednání dědictví, pokud se po právní moci rozhodnutí objeví další majetek ( 175x OSŘ). Nezávaznost rozsahu aktiv a pasiv zjištěných v řízení o dědictví se projevuje také v tom, že jsou-li majetkové hodnoty a dluhy mezi dědici sporné, a proto nebyly zařazeny mezi aktiva a pasiva dědictví, nebrání to účastníkům řízení, aby svá práva uplatnila žalobou u soudu mimo dědické řízení ( 175y odst. 1 OSŘ). Stejně tak to platí i pro osoby, které nebyly účastníky dědického řízení (jde-li o případ, kdy nebyla provedena likvidace dědictví - 175y odst. 2 OSŘ). 31 Pro třetí osoby to 29 SCHELLEOVÁ, Ilona, et al. Dědictví a dědické právo. 1. vydání.: Computer Press, 2007, s MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. aktualizované vydání.: Linde Praha, a. s., 2007, s SCHELLEOVÁ, Ilona, et al. Dědictví a dědické právo. 1. vydání.: Computer Press, 2007, s

18 znamená následující - zařazením určité věci do aktiv dědictví tak není ve vztahu k třetí osobě závazně vyřešena otázka vlastnického práva zůstavitele k této věci (spor o tom zda, je třetí osoba vlastníkem věci totiž může být vyřešen jen v rámci řízení sporného). Stejně tak zařazení pohledávky vůči třetí osobě do aktiv dědictví, neprokazuje její existenci a nezakládá právo dědiců ji vymáhat, ani zařazení dluhu do pasiv neznamená prokázání existence dluhu a nezakládá právo věřitelů dluh vymáhat Prameny právní úpravy dědického řízení v České republice K pramenům českého dědického práva hmotného řadíme na prvním místě zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - v jeho rámci půjde zejména o 7. část nazvanou Dědění. Základním pramenem procesní úpravy je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - přesněji řečeno jeho ustanovení 38, 151a a 175a až 175ze. Nesmíme zapomenout ani na prováděcí a vnitřní předpisy k OSŘ - vyhlášku Ministerstva spravedlnosti České republiky o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy č. 37/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen JŘ) a instrukci Ministerstva spravedlnosti, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy č.j. 505/2001-Org., ve znění pozdějších předpisů (dále jen VKŘ). Notáři se při své činnosti musí řídit i zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen notářský řád), Kancelářským řádem přijatým Sněmem Notářské komory na základě notářského řádu a vnitřními předpisy Notářské komory ČR. Odměňování notářů se pak řídí vyhláškou Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví, ve znění pozdějších předpisů. Pokud se v dědickém řízení vyskytne cizí prvek, bude zapotřebí použít i zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZMPS). Je potřeba zmínit i související daňové předpisy, zejména zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších přepisů MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. aktualizované vydání.: Linde Praha, a. s., 2007, s BÍLEK, Petr, et al. Notářský řád a řízení o dědictví: komentář. 4. vydání.: C. H. Beck, 2010, s. XXI - XXIII. 18

19 2 PRAVOMOC A PŘÍSLUŠNOST V ŘÍZENÍ O DĚDICTVÍ 2.1 Pravomoc Dědické řízení náleží do pravomoci soudů České republiky, které pověřují notáře, aby jako soudní komisař provedl úkony v dědickém řízení. Otázka pravomoci je složitější v případě, kdy jde o dědictví s mezinárodním prvkem, tj. jde-li o dědictví po zůstaviteli, který nebyl v době smrti českým občanem, nebo o dědictví, které se alespoň z části nachází v cizině. 34 Určení pravomoci je velmi důležité, neboť není-li pravomoc soudu dána, nejsou splněny podmínky řízení a je to důvod pro jeho zastavení ( 104 odst. 1 OSŘ). Zjistí-li český soud, že v řízení o dědictví s mezinárodním prvkem nemá pravomoc a věc náleží do rozhodování cizího soudu, řízení zastaví. Nemá však oprávnění rozhodovat o přímém postoupení věci tomuto orgánu, neboť by tím zasahoval do svrchované pravomoci jiného státu Dědictví s mezinárodním prvkem Po listopadu 1989 můžeme pozorovat značný nárůst této agendy. Souvisí to s uvolňováním hranic - čeští občané ve větší míře vyjíždí do zahraničí a nabývají zde majetek, obdobně to platí i pro cizince ve vztahu k České republice (dále jen ČR). Toto je ještě více umocněno vstupem ČR do Evropské unie (dále jen EU). Dalším důvodem je i rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky na dva samostatné státy - díky dlouholetému soužití se totiž mezi oběma národy vytvořily vazby nejen osobní, ale i majetkové. Navíc mnoho osob, které mají cizí státní občanství (nejčastěji půjde o bývalé občany ČR, kteří emigrovali nebo o jejich blízké příbuzné), vlastní na území ČR majetek, který získali zpět v rámci restitucí. Jakmile český soud (notář) zjistí, že ve věci má pravomoc, je třeba určit, jaké hmotné právo, lépe řečeno hmotné právo kterého státu, má být použito. Na dědictví s mezinárodním prvkem se uplatní právní normy mezinárodního práva soukromého a procesního, jejichž obsahem jsou tzv. kolizní normy. Ty samy práva a povinnosti 34 SCHELLEOVÁ, Ilona, et al. Dědictví a dědické právo. 1. vydání.: Computer Press, 2007, s MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. aktualizované vydání.: Linde Praha, a. s., 2007, s

20 neupravují, odkazují však na právo státu, které má být v daném případě použito. V České republice je obecnou normou zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů. Podle 2 tohoto zákona se však jeho ustanovení použijí, jen pokud mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána, nestanoví něco jiného. Pokud tedy v daném případě nebude existovat mezinárodní smlouva, použijeme ZMPS. Ten sice přímou úpravu právního vztahu neobsahuje, ale svou kolizní normou nás odkáže na právní řád státu, který se na náš případ vztahuje. Kolizní normy dědického práva hmotného jsou obsaženy v 17 a 18 ZMPS. 17 pak stanoví: Právní poměry dědické se řídí právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době smrti. Jde o tzv. jednotný dědický statut, což znamená, že jedním hmotným právem se řídí jak dědění movitostí, tak nemovitostí. Situace se může zkomplikovat tím, že zůstavitel měl v době smrti dvojí či dokonce víceré občanství nebo mohl být osobou bez státního občanství. Řešení nalezneme v 33 ZMPS. Pokud měla osoba české a současně i jiné občanství, je rozhodné to české. Byla-li příslušníkem několika cizích států, je rozhodné občanství, které nabyla naposledy. Složitější je případ, kdy osoba byla bez občanství, nebo její příslušnost nelze stanovit, či nelze zjistit, kterou příslušnost nabyla naposledy - příslušnost se pak určí podle státu, kde měla osoba bydliště, nelze-li to zjistit, tak podle toho, ve kterém státě měla pobyt, nelze-li dopátrat ani toto, je třeba osobu považovat za českého občana. 18 ZMPS pak upravuje pravidlo pro určení rozhodného práva pro posouzení platnosti závěti. Toto pravidlo je třeba vztahovat i na zrušení závěti, na listinu o vydědění a její zrušení i na listinu o správě dědictví. Zjistíme-li tímto postupem, že je třeba na dědictví aplikovat právo cizího státu, je nutné zkoumat i kolizní normy tohoto státu. Může se totiž stát, že taková kolizní norma odkáže zpět na právo ČR nebo na právo třetího státu. Takový odkaz lze podle 35 ZMPS přijmout, odpovídá-li to rozumnému a spravedlivému uspořádání vztahu, o který jde. 36 Je důležité si uvědomit, že použití zpětného odkazu je možností a nikoli nutností, jak judikoval Nejvyšší soud. 37 Zdeněk Kučera však ve své knize Mezinárodní 36 MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. aktualizované vydání.: Linde Praha, a. s., 2007, s viz Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek - R 26/1987, s

21 právo soukromé uvádí, že v případě řešení právních otázek týkajících se osoby, tj. i v oblasti dědického práva, by zpětný a další odkaz měl být přijímán. 38 Je-li třeba, aby soud použil ve svém rozhodování cizí právo, musí učinit opatření k jeho zjištění ( 53 ZMPS). Není však vyloučeno, že soud bude obsah cizího práva znát, například z předchozího rozhodování v podobné věci. Pokud předpisy cizího práva nezná, může si za tímto účelem vyžádat informace od Ministerstva spravedlnosti. Dokonce je možné ustanovit znalce z oboru právních vztahů k cizině. 39 Soud má také možnost vyzvat účastníky, aby mu obsah cizího práva sdělili. V případě jejich nečinnosti ale nemá možnost je nijak sankcionovat. 40 Důležité je také zmínit Evropskou úmluvu o poskytování informací o cizím právu, která vstoupila v platnost v záři Smluvní strany této úmluvy (mezi které paří i ČR) si tak poskytují informace o svém občanském a obchodním právu, o řízení v těchto věcech a organizaci soudnictví, postupem v této úmluvě stanoveným. 41 Pokud se obsah cizího práva nepodaří v přiměřené době zjistit ani po vyčerpání všech dostupných nástrojů k tomu určených, nezbude jiná možnost než vycházet z fikce, že použitelným právem je právo české. Je to krajní řešení jak zabránit tomu, aby nedošlo k neprojednání dědictví. 42 Soud se však v prvé řadě musí vždy zabývat tím, zda má pravomoc. Nejdůležitějším ukazatelem je v tomto případě státní příslušnost. Složitější případy dvojího a neurčitého občanství jsou pak řešeny v 33 ZMPS (viz výše v této kapitole). Úpravu pravomoci soudu ve věcech dědických nalezneme v 44 a 45 ZMPS. Pravomoc českých soudů je tak dána v následujících případech: vždy, byl-li zůstavitel v době smrti českým občanem, půjde-li však o majetek v cizině, jen tehdy, pokud je vydán českým orgánům nebo jestliže cizí stát přiznává takovým rozhodnutím českých orgánů právní následky, byl-li zůstavitel cizincem, za předpokladu, že stát, jehož byl příslušníkem, ani nevydává dědictví českých občanů českým soudům, ani nepřiznává jejich 38 KUČERA, Zdeněk. Mezinárodní právo soukromé. 7. opravené a doplněné vydání.: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. aktualizované vydání.: Linde Praha, a. s., 2007, s SVOBODA, Jiří. Dědické řízení s cizím prvkem. Ad Notam. 3/2009, s SCHELLEOVÁ, Ilona, et al. Dědictví a dědické právo. 1. vydání.: Computer Press, 2007, s SVOBODA, Jiří. Dědické řízení s cizím prvkem. Ad Notam. 3/2009, s

22 rozhodnutím právní následky, nebo odmítne-li se cizí stát zabývat dědictvím či nevyjádří-li se, měl-li zde zůstavitel cizinec bydliště a žádal-li o to dědic, který se v ČR zdržuje, vždy, pokud jde o nemovitost po cizinci ležící na území ČR. U cizinců je samozřejmě předpokladem, že jejich majetek leží na území České republiky. Pokud soud dojde k závěru, že je pravomocný, bude se v řízení postupovat podle českých procesních předpisů. Poté musí soud určit hmotné právo, podle kterého bude postupovat. Tento proces je popsán výše. Nenáleží-li věc do pravomoci českých soudů, vydá o tom soud podle 175z OSŘ úřední potvrzení, žádají-li o to účastníci a zpravidla provede předběžné šetření. Podle 45 odst. 2 OSŘ provede potřebná opatření k zajištění majetku cizince. O úmrtí cizince soud informuje příslušný zastupitelský úřad cizího státu v ČR. Tomuto úřadu též zasílá úmrtní list a protokol o provedeném předběžném šetření. Má-li být majetek vydán do ciziny, vyrozumí o tom soud podle 175z odst. 2 OSŘ tuzemské dědice a věřitele oznámením, které vyvěsí po dobu 15 dní na úřední desce soudu; známým účastníkům toto oznámení doručí. Hlavním důsledkem nedostatku pravomoci je zastavení řízení, a to pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení ( 104 odst. 1 OSŘ). 43 Usnesením o zastavení řízení však nelze postoupit věc příslušnému soudu či notáři v cizině, lze pouze poučit účastníky o tom, že u příslušného orgánu v jiném státě mohou návrh na vyřízení dědictví podat Kolizní normy dědického práva v Evropské unii Na úrovni Evropské unie zatím chybí právní úprava kolizních pravidel použitelných v případech dědictví s mezinárodním prvkem, pravidla pro určení soudní příslušnosti a pravidla pro uznávání a výkon rozhodnutí a jiných veřejných listin v oboru dědického práva. Stále se tak aplikuje úprava vnitrostátních norem mezinárodního práva soukromého. 45 To pak pro dědice znamená nemalé komplikace, neboť úpravy dědického práva se v jednotlivých státech dost liší a není vždy úplně 43 SCHELLEOVÁ, Ilona, et al. Dědictví a dědické právo. 1. vydání.: Computer Press, 2007, s TLÁŠKOVÁ, Šárka. Dědictví s mezinárodním prvkem. Ad Notam. 6/2008, s LESZAY, Lenka. Konference o dědictví s mezinárodním prvkem v rámci Evropské unie. Ad Notam. 6/2010, s

23 zřejmé, jaké právo, kterého státu má být použito. To vše vede k růstu nákladů řízení, zbytečnému prodlužování celého dědického řízení a v neposlední řadě vše může spět až k tomu, že se dědici svého dědictví v cizině raději vzdají, než aby podstupovali marný boj s byrokracií. 46 Vzhledem ke statistice, která uvádí, že osm milionů Evropanů žije jinde, než ve svém státě původu a dalších dva a půl milionu Evropanů vlastní majetek v jiném státě než žije a ročně probíhá v Evropské unii asi čtyři sta padesát tisíc dědictví s mezinárodním prvkem, je zřejmá nutnost přijetí sjednocující úpravy, která do oblasti dědictví s mezinárodním prvkem vnese právní jistotu. Pro lepší orientaci veřejnosti byla proto zřízena od poloviny loňského roku internetová stránka 47, která každému nabízí možnost seznámit se základními informacemi o dědickém právu ve všech dvaceti sedmi členských státech Evropské unie. Stránka je ve dvaceti třech jazycích a poskytuje informace o tom, který orgán daného státu dědictví vyřizuje, jaká jsou pravidla pro určení rozhodného práva, jak se dědí v případě neexistence závěti, jaké jsou náležitosti závěti, kdy se člověk stává dědicem, jak je to s dědickou daní a další informace. Tuto stránku představila Rada notářů Evropské unie za podpory Evropské komise (dále jen Komise). Komise byla již v roce 1998 Vídeňským akčním plánem vyzvána, aby předložila návrh nařízení, které by řešilo otázky kolizního dědického práva jednotně pro celou Evropskou unii. Jakýmsi mezikrokem se stalo vydání tzv. Zelené knihy Dědictví a Závětí (dále jen Zelená kniha) v březnu roku Současně s jejím uveřejněním Komise vyzvala všechny zainteresované osoby, aby jí zasílaly své podněty a návrhy a tím se mohla rozeběhnout široká veřejná diskuse na téma dědictví. Zelená kniha je určitou formou sdělení Komise, ve kterém shrnuje stanoviska členských států k otázce dědictví, která se pak mohou stát základem návrhu legislativního opatření. Zelená kniha se skládá z úvodu a sedmi částí. V úvodu Komise vysvětluje, proč se touto problematikou vůbec zabývá, přičemž nutnost úpravy opírá zejména o nárůst dědické agendy s mezinárodním prvkem. První část je zacílena na odpověď, co vše má LESZAY, Lenka. Konference o dědictví s mezinárodním prvkem v rámci Evropské unie. Ad Notam. 6/2010, s

24 být podřazeno pod kolizní normy upravující dědické poměry a zda se má úprava vydat cestou jednotného dědického statutu (tzn., zda se má na celé dědické řízení použít jeden právní řád na základě jediného hraničního určovatele a nerozlišovat tak mezi movitostmi a nemovitostmi) nebo cestou rozštěpeného dědického statutu (tj., že se pro movité věci použije jiný hraniční určovatel než pro věci nemovité a tudíž řízení povedou dva různé státy podle dvou různých právních předpisů). Dále se zabývá tím, zda má být zůstaviteli ponechána možnost, aby si sám rozhodné právo zvolil. Druhá část Zelené knihy řeší otázku, podle čeho má být určována pravomoc k projednání dědictví či pravomoc k zápisu přechodu vlastnického práva k nemovitostem. Další část rozebírá problematiku uznávání a výkonů rozhodnutí - soudních rozhodnutí, notářských zápisů, závětí, dokladů potvrzujících dědickou způsobilost a dalších listin. Pátá část Zelené knihy předpokládá možnost zavedení tzv. evropského dědického osvědčení, kterým by dědic mohl prokázat, že je dědicem a jaký majetek zdědil. Šestá část se týká způsobu řešení problému propojení národních evidencí závětí. V sedmé části Zelené knihy Komise navrhuje, aby do budoucna byly zrušeny veškeré formality spojené s potvrzováním pravosti a platnosti veřejných listin vystavených v jednom členském státě, které se týkají dědictví. 49 Na podzim roku 2009 byl Komisí předložen návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a úředních listin ve věcech dědictví a vytvoření evropského dědického osvědčení. Tímto nařízením má být naplněn požadavek na vytvoření jednotné a komplexní úpravy dědického řízení s mezinárodním prvkem pro celou Evropskou unii. V platnost by mělo vstoupit v tomto nebo příštím roce. Pro stanovení rozhodného práva byl nakonec zvolen přístup jednotného dědického statutu a za hraničního ukazovatele bylo určeno obvyklé bydliště zesnulého, které je stabilizováno k okamžiku jeho úmrtí. Vzhledem k vzrůstající mobilitě obyvatel bylo toto kritérium zvoleno jako vhodnější a modernější než tradiční hraniční určovatel odvislý od státní příslušnosti. Problémem však zůstává, že pojem obvyklé bydliště není v nařízení nikde definován, což může do budoucna vést k tomu, že soudy členských států budou pojem vykládat různě a problém právní nejistoty bude pokračovat. 49 SVOBODA, Jiří. Zelená kniha Dědictví a Závětí. Ad Notam. 3/2005, s