Jak. (ne)dělat. dějiny PETR HAVLÍK. Petr Žantovský

Transkript

1 Jak (ne)dělat dějiny PETR HAVLÍK Petr Žantovský

2 Věnováno Klárce, Ondrovi a Věře Nakladatelství Macek Delta, s.r.o., 2011 Petr Havlík, 2011 ISBN

3 Obsah Předmluva... 5 I. kapitola Oslové na věžích... 6 II. kapitola Lépe něco se ctí ztratit než s hanbou získat III. kapitola Všichni víme všechno a nikdo nic IV. kapitola Nebojuji proto, abych za každou cenu zvítězil, ale proto, abych se nedal Články autora rok Články autora rok

4 Předmluva autora Právě držíte v rukou knížku, která neaspiruje na mega náklad a palcové titulky v bulvárních médiích. Její ambice jsou střízlivé. Byl bych potěšen, pokud Vás přiměje k zastavení se a malému zamyšlení. Přehoupli jsme se z jednoho století do druhého, z jednoho režimu do jiného. Kolem nás běží tryskem dějiny. Kam vlastně? Ne, nebojte se, tuto odpověď v knize opravu, ale opravdu nenajdete. V rozhovoru s Petrem Žantovským jsme se věnovali různým uhlům pohledu, přes něž vnímáme veřejný prostor, politiku, média, ale i naše osobní pozice v přepestré spleti vztahů. Zamýšlíme se nad tím, že je ve světě více formální demokracie, ale kupodivu nikoli více svobody. Některé otázky se týkají poztrácených a přeházených hodnot, role davu, elit, virtuálních realit i populistické demagogie. Věřím, že kniha nevyzní jako sžíravá kritika všeho a všech. Nečekejte ani bombastická odhalení ze zákulisí. Pokud budete srovnávat a konfrontovat mé postoje se svými, pak budu jako autor spokojen. Nenabízíme Vám jen množství písmenek. V knize najdete i osobité a originální ilustrace Mirka Kemela, které jsou nedílnou součástí textů. Mé poděkování patří i laskavému nakladateli Vladimíru Mackovi. Práce na knížce byla příjemným dobrodružstvím. Budu rád, pokud se alespoň kousek této atmosféry podaří přenést k Vám, čtenářům. Nuže, otevřete si lahvinku dobrého červeného, nasaďte si ty správné brýle, pusťte si velmi tiše nějaký milý jazzík a zakousněte se do první, druhé, třetí a další a další stránky. Přeji Vám vše dobré Petr Havlík

5 Oslové na věžích

6 Oslové na věžích 1. Z jakého pocházíte prostředí a jak jste se ocitl ve vysoké politice? Otec byl Pražák a maminka ze Slovenska. Asi proto jsem, ironií osudu, prožil více než polovinu života na Ostravsku. Otec byl stavař a dostal tam práci. Řídil různé velké stavby. Studoval jsem na humanitním gymnáziu. Měli jsme i latinu. Rád vzpomínám i na češtinářku, s kterou jsme si vzájemně půjčovali knížky. Na škole byl i divadelní soubor, v němž jsem recitoval. Náš profesor estetické výchovy byl renesanční člověk, který nám dal dobrý základ pro vztah k výtvarnému umění a klasické hudbě. Druhým zdrojem inspirací bylo domácí intelektuální zázemí. Prázdniny jsme trávili v Radotíně u Prahy, u dědy, který měl obrovskou knihovnu a hluboké kořeny v prvorepublikové tradici. Znal osobně spoustu výjimečných lidí. Můj strýc byl jedním z prvních politických vězňů po Únoru Jako mladý právník se stal v r nekomunistickým poslancem Parlamentu a mimo jiné spoluorganizoval pochod studentů na hrad, kteří tehdy žádali prezidenta Beneše, aby nepřijal demisi ministrů. Se starším bratrem jsme poslouchali denně Hlas Ameriky a intenzivně jsme prožívali srpen Vyrůstal jsem obklopen skvělou muzikou, hltali jsme všechny indexové tituly. Měli jsme kamarády v těch správných antikvariátech. Chodili jsme na skvělé bijáky do filmového klubu. Výhodou pro mě byla i blízkost Polska. Jezdil jsem tam hodně často na úžasné bluesové a jazzové kapely. Naučil jsem spoustu lidí poslouchat Grechutu, kapely Breakout, Budka Suflera a mnohé další. S bráchou jsme měli díky pravidelným zásilkám jeho kamaráda z Kanady bezkonkurenční počet nejlepších LP. Po Beatles, Ray Charlesovi, Dylanovi aj. to byli Doors, Led Zeppelin 7

7 I. kapitola a celá generace Woodstocku. Sám jsem k tomu pak přidal hlavně Franka Zappu, Jethro Tull, King Crimson a mnohé další. Muziku sleduji i nadále. Mám k mnoha stovkám elpíček dalších pár tisíc CD. Dnes hlavně jazz. Poslouchali jsme taky po zprávách Hlasu Ameriky pohádky z Fimfára v podání autora Jana Wericha. Osvobozené divadlo a Semafor jsou další mé kořeny. O to více mne potěšilo, že jsme se po čase velmi sblížili s Ferdinandem Havlíkem. On mne tituloval stínový synu a já jemu říkal stínový otče. Krom toho jsem hrál závodně šachy, věnoval jsem se atletice a byl jsem kapitánem týmu sálové kopané. Pravidelně jsme jezdili do Tater. Nezapomenutelné byly hlavně několikadenní přechody Roháčů nebo silvestry v Belanských Tatrách. Patřil jsem rovněž do elitního spolku Blue book club, v němž se nacházeli stateční držitelé modré knížky, největšího to klenotu v našich knihovničkách. Ten falešný, schizofrenní svět vlastně přirozeným způsobem spojoval lidi, kteří nechtěli patřit do toho jejich světa s dvojí morálkou a ohnutými zády. Poslouchali jsme stejnou muziku, četli stejné knihy, potkávali se na stejných koncertech, chodili na stejná divadla atd. Chci tím říci, že svůj mikrosvět si v každé době můžeme vyplnit kvalitním způsobem v rozporu s většinovými trendy a okolnostmi. Ve druhé polovině osmdesátých let jsem působil jako pedagog na jedné střední škole nedaleko Ostravy. A měl jsem i vedlejší příjem. Udělal jsem si přehrávky na tehdejším krajském kulturním středisku a absolvoval jsem tříletou lidovou konzervatoř. Jezdil jsem po klubech a školách a dělal jsem poslechové diskotéky a komponované pořady. V repertoáru jsem měl řadu svých oblíbenců světové scény, ale i český jazz, folk, Wericha, Šlitra aj. 8

8 Oslové na věžích V listopadu 89 jsem se stal mluvčím OF u nás na škole a pak i všech středních škol severní Moravy. Pak mě oslovil Tomáš Hradílek, bývalý mluvčí Charty 77, který byl skutečným lídrem OF na severu Moravy, a nabídl mi pozici šéfa krajského centra OF. Znal jsem z dřívějších dob některé lidi z první sestavy Charty 77 na Ostravsku a z Česko-polské solidarity, kteří pak tvořili přirozené jádro OF. To byl takový spontánní vstup na politické kolbiště. Zároveň to byla velká výzva. Porazit v prvních svobodných volbách komunisty i na Ostravsku, které mělo pověst rudé bašty. Jako šéf volební kampaně jsem k tomu měl unikátní příležitost. Povedlo se. Byla to neopakovatelná doba. 2. Věříte, že listopad 89 byl vzedmutím lidových mas, které vyústilo v pád komunismu, nebo jste zastáncem teorie, že šlo o mezinárodní dohodu mocností, z níž ta svoboda pro nás tak nějak vyplynula? U nás už to tak chodí, že musí přijít silný impuls z vnějšího světa, aby se vůbec něco změnilo. Bylo tomu tak i v listopadu 89. V době, kdy na zahradě německé ambasády v Praze stály desítky trabantů a wartburgů, bylo jasné, že tu lavinu demontáže východního bloku už nelze zastavit. Ostatně v té době měli Poláci už dávno nekomunistického předsedu vlády atd. Nemyslím si, že šlo o nějakou sofistikovanou dohodu mocností. Ta jedna tu druhou uzbrojila a sen o socialistickém či komunistickém ráji se rozplynul. Západ navíc potřeboval nové trhy, nové zdroje, novou pracovní sílu atd. Ani o vzedmutí lidových mas nešlo. Vždyť ještě pár měsíců před tím volilo 97 % voličů jednotnou kandidátku NF v čele s KSČ. Ona navíc ta stará moc elasticky prorostla do té tzv. nové. Nebýt story o údajném mrtvém studentovi Šmídovi, pak by 9

9 I. kapitola i události 17. listopadu 89 byly ještě dlouho jen pražskou záležitostí. To byl zlom, který vehnal do ulic i lidi z ostatních koutů republiky. Vámi zmiňovanou svobodu si mnozí vyložili po svém. Často se zapomíná na to, že odvrácenou stranou plnohodnotné svobody je odpovědnost. Na všechny překotné změny byli nejlépe připraveni zkušení šíbři z bývalých podniků zahraničního obchodu a bývalé kádry středního článků řízení země. To jsou skuteční vítězové tzv. sametu. 3. Myslíte, že jedinec, tzv. obyčejný člověk, vůbec něco zmůže, byť jako součást davu, proti soukolí dějin? Ve vaší otázce už trochu vnímám i odpověď. Opravdu se nabízí stroze říci, že ne. Já se však držím hesla, že není důležité zvítězit vždy za každou cenu, nýbrž podstatnější je nedat se. Vítěz je vykladačem pravdy. On tzv. píše dějiny. Je snadné plout v davu. Je snadné patřit vždy a jedině k vítězné skupině. Je snadné fandit jen a jen prvnímu. Soukolí dějin možná nezměníte, ale můžete ovlivnit svůj vlastní život a své okolí. Můžete zanechat výraznou stopu, i když stojíte mimo hlavní proud. Možná, že právě proto. Vážím si lidí, z nichž vyzařuje vlastní svébytná identita. Vážím si těch, kteří upřednostňují své jasné principy a priority před profitem bez zábran. Takoví lidé občas mohou posunout události. 4. Jak jste se díval na ty řady Čecháčků, kteří odkládali rudou knížku a stávali se zanícenými ÓdeFáky? Já bych se neodvážil paušalizovat. Mnohé je skryto v oblíbeném domácím revolučním sloganu Nejsme jako oni. V té rychlé proměně se pak různé skupiny různě prolínají. Mám z těch dob řadu zážitků, kdy se z těch nejhorlivějších 10

10 Oslové na věžích komunistobijců vyklubali bývalí estébáci či alespoň velmi aktivní služebníci minulé moci. Řada z nich si jen chtěla tzv. osprchovat své špatné svědomí, ale byli i tací, kteří chtěli dohrát zápas ve vítězném týmu, aby opět profitovali z nových poměrů. Je to o páteři, žaludku nebo chcete-li o charakteru a mravních hodnotách. Já moc nevěřím na ty soudruhy, kteří tvrdí, že do KSČ vstupovali jen proto, že ji chtěli vylepšit zevnitř. Naprostá většina bývalých členů KSČ tak činila kvůli kariéře a ekonomickým výhodám. Obávám se, že je tomu tak v mnoha případech i dnes. Kariérní či existenční stranictví funguje i v dnešních poměrech a často se stejnými lidmi. To jsou ty nekonečné paradoxy českého příběhu. 5. Myslíte, že mají pravdu ty skeptické či ironické hlasy, které říkají, že náš národ se nikdy ničím hrdinským nevyznamenal, a proto ani ona sametová listopadová revoluce nebyla výjimkou? Že to zkrátka nemáme v povaze, jako třeba Poláci? Něco na tom zřejmě bude. Polský či maďarský vypjatý nacionalismus nám není vlastní. Často jako národ o sobě pochybujeme. Vždy jsme stáli uprostřed silného vlivu Německa a později Ruska. To už vyplývá z naší strategické polohy uprostřed Evropy. S hořkou ironií říkáme, že Češi prožili války většinou ve sklepě. Ne vždy tomu tak bylo. My ovšem neumíme najít shodu nad vlastními dějinami, národní povahou, identitou či v hodnocení silných osobností, které utvářely historii naší země. I proto neumíme ctít tradice a vlastní kořeny jako třeba v Anglii a mnoha jiných zemích. Máme pak tendenci se prošvejkovat životem, či naopak sklouzávat k trudnomyslné sebelítosti. Nenašli jsme společnou řeč ani s početnou emigrací po r. 48 a 68. Proč? Nechtěli jsme mimo jiné, aby nám 11

11 I. kapitola někdo nastavoval zrcadlo. Velká sametová tak s odstupem času vyznívá spíše jako dohoda o převzetí moci a zachování si podílu na ekonomickém profitu. Opory minulého režimu, disidenti i šedá zóna společně uvařili tradiční českou bramboračku. Byli jsme velmi naivní. Tolik jsme chtěli věřit té omamné atmosféře prvních týdnů po listopadu 89. Divit se tomu však nelze. Půl století bez demokracie a svobody nelze nahradit za pár týdnů či měsíců. 6. Je to sice glosování generála po bitvě, nicméně přece: domníváte se, že se mělo počátkem roku 1990 přikročit k ráznějšímu vyrovnání se s minulostí, něco na způsob denacifikace po válce v Německu? Ano i ne. Bourání pomníků patří k revoluci, i když jen sametové, ale popravy nepřátel jsou spíše obvyklé v balkánském prostředí. Ten problém vidím v něčem jiném. Měla se stanovit asi dvouletá lhůta k tomu, abychom provedli velmi důkladný audit uplynulého čtyřicetiletí. Dlužili jsme to pamětníkům a hlavně obětem zvůle. Nestalo se tak, a nestalo se tak dodnes. Komunismus nebyl jen o symbolech, ale ještě více o schématech jednání a myšlení. A ta prorostla do nové doby. Nejmarkantnější je to v justici a ve školství. Dochází tak k hodnotové relativizaci. A to je deficit, který naší zemi velmi determinuje. Pravda bolí, zvláště ta, která se nás přímo dotýká. Mám dojem, že u nás opět zvítězilo to české nějak bylo, nějak bude a tak to radši necháme vyhnít. Výsledkem jsou však mnohé otevřené rány. S tím souvisí i absence celonárodní vize. Tu ovšem nelze stavět na vratkých základech bez důkladného popisu vlastní historie. I to je jeden z motivů časté emigrace dnešních a hlavně budoucích skutečných elit národa. Honili jsme malé udavače a neuměli popsat systém a jeho hlavní pro- 12

12 Oslové na věžích tagonisty. Obávám se, že jsme ten čas, kdy to bylo možné, už prošvihli. A pak také platí to naše dějinné prokletí, že nejvěším nepřítelem Čechů jsou Češi samotní. 7. Jaký máte názor na zákaz KSČ (M) dnes a jaký jste měl po r. 1989, když to navrhoval tehdejší ministr Sokol? Komunistická strana v Parlamentu je česká rarita. Žádná ze zemí bývalého východního bloku se tím chlubit nemůže. V r a 1992 bylo důležitější porazit komunisty ve volbách. Mysleli jsme si, že tou porážkou odejdou komunisti na smetiště dějin. Ale kdepak. Oni se stali živoucím reliktem. A co víc jazýčkem na vahách. I ve svém rudém tričku nás dnes zastupují v Evropském parlamentu, v mediálních radách, statutárních orgánech státních firem apod. A to jim ještě jako daňoví poplatníci přispíváme nemalou částkou na jejich činnost a kampaně. Demokracie po česku model 21. století! Politika čím hůře, tím lépe pro nás je navíc velmi účinná. Už to není o odumírající garnituře. Politika postavená jen na hledání nepřátel je nebezpečná v každé době. Dnešní úvahy o zákazu jsou zkazky dávno po sezóně. A typicky české je i to, že s tím opakovaně přichází bývalý soudruh. To vše souvisí s tou absencí auditu minulé éry a z toho plynoucí hodnotové relativizaci. I proto mohou dnes soudruzi hlásat své pravdy o nebezpečí kolektivní viny a své neotřesitelné pozici na naší domácí politické scéně. I to je produkt dohod starých pardálů s greenhorny. Divím se, že se tomu ještě dnes někdo diví. A advokát Sokol? Ten má prostě rád svou vlastní sebeprezentaci. Říci B, bez toho, že bych popsal A, je jen výkřik bez obsahu a pevných základů. 13

13 I. kapitola 8. Voltaire kdysi napsal: Týž lid, který vám tleská při vaší korunovaci, bude se tísnit pod vaší šibenicí. Není v této větě obsažena celá podstata historie a úlohy člověka v ní? Politika nezná slovo vděčnost. Zná ale jiná slova, jako například strach, ale také nenaplněné naděje. Věřím pouze těm vztahům, které se opírají o vzájemný respekt a důvěru. Bylo by to krásné, kdyby lid cítil respekt a důvěru ke svým vládcům a naopak, kdyby vládcové důvěřovali svému lidu a cítili nejen respekt, ale ještě více pokoru. Realita však bývá jiná. Žádná doba není ideální. Důležitá jsou pro vzájemnou koexistenci hradu a podhradí správná a přesná pravidla. Stačí jedna věta slušný člověk nepáchá neslušné věci. Anebo Senecovo Co ti nezakazuje zákon, to ti zakazuje stud. Pak to může fungovat. Pokud však vládce vykope příkop mezi svým světem a světem lidu, pak dříve nebo později dojde zákonitě k radikálním koncům, které mívají různé podoby, třeba i ty z Voltairova citátu. 9. Myslíte si, že výše uvedený citát či jeho smysl byl poučením pro polistopadové politické celebrity tedy jinými slovy: změnilo se vůbec něco na chování mocných vůči bezmocným, jak psal Havel? Moc je mocná čarodějka. Schéma my a oni bohužel tak či onak funguje v různých režimech. Pravda a láska vítězí, že ano. Tedy měla by. Je to pěkné, skoro až pohádkově snové heslo. Kéž by platilo nejen ve společnosti, ale i v privátních životech. Jenomže z něj cítíme, že jde o literární nadsázku. Mně spíše vadí, že nám zase vládnou lidské, tedy osobnostní, ale i profesní, polotovary, jež si navíc vyložily Marasykovo nebát se a nekrást svébytně spíše na nebát se krást. A také platí to okřídlené rčení, že má každý národ takovou vládu, jakou si za- 14

14 Oslové na věžích slouží. Všichni se učíme za pochodu. I to, jak být náročnými, odpovědnými, ale i odvážnými občany. Ti, kterým jsme svěřili péči o náš stát, jsou pouze dočasnými správci našich daní. Jediná správná volba je sázka na kvalitu. Vše jiné pouze prohlubuje všeobecnou mizérii a generuje ztráty dnešní i budoucí. Dělení na mocné a bezmocné je produktem rezignace, a to není moje volba. Mocní nemohou mít pocit, že mohou vše, že jejich moc nemá hranice, že jsou nepostižitelní za své případné fauly. To by totiž s demokracií už nemělo příliš mnoho společného. Tady by svou roli měla hrát také média, která by měla plnit roli hlídacího psa demokracie. Jsou situace, v nichž když můžeš, pak musíš. V opačném případě se stáváš pasivním spolupachatelem mocenské zvůle. Bojíme se hlasitě říkat ne, a tak raději po česku říkáme tiše ano, ale A jsme zase u té relativizace hodnot. 10. Ještě jeden citát, pro změnu z Havlíčka Borovského: Oblíbená fráze je nyní: Že prý vládnoucí z vyššího stanoviska svého lépe posouditi mohou potřeby země než jiní (totiž vlastně: že žádný tomu nerozumí jako oni). Ale co jest toto vyšší stanovisko? Postav osla třeba na věž a bude odtamtud z tohoto vyššího stanoviska ještě méně viděti, než když po ulici chodil. Toto napsal Havlíček kolem roku Máte pocit, že se něco změnilo? Karel Havlíček Borovský je můj oblíbený autor. To byl frajer s velkým F. Mění se kulisy, osoby a obsazení, ale lidské malosti a deformace charakteru jsou asi věčné. Najdeme je i v antické literatuře a vlastně ve všech epochách historie lidského rodu. V tomto kontextu asi nejsme ani horší, ale ani lepší, než naši předci. A navíc každý má svou pravdu. Je lepší a snazší kritizovat jiné, než pravdivě hodnotit sebe sama. 15

15 I. kapitola Tohle funguje spolehlivě vždy a všude. Kvalitu života v té či oné komunitě výrazně ovlivňuje správná definice toho, co je možné a co už ne, co je přípustné a co už ne. A není to zdaleka jen o zákonech. Občas neuškodí oprášit kořeny evropské civilizace, které, přes všechny možné excesy, stály na křesťanském desateru. Naše potíž je v tom, že jsme začali nový stát budovat jako posttotalitní experiment, který má v genetické výbavě tu dvojí husákovskou morálku. Docela by mě zajímalo, jak by to dnes hodnotil K. H. Borovský. Co by asi tak říkal na plzeňské doktory práv, na karlovarské mega mejdany party dolce vita, na různé sebevědomé všeználky, na ty, kteří těm svým Faustům podepsali bianco směnky. 11. Deset let po listopadu jsme slýchali heslo ukradená revoluce. Co vám to říká? Také si myslíte, že nám tu revoluci někdo vzal? Já jsem to tehdy chápal spíše jako produkt kolektivní frustrace. Naše listopadová očekávání se nenaplnila. Nahoru se zase vydrápali bezpáteřní kariéristé. Vítězí kult konzumu. Staré neplatí, novému nevěříme a budoucího se obáváme. To nemá ale nic společného s nějakou jakoby revolucí či tzv. ukradenou revolucí. Chtěli jsme něčemu věřit a ono se to ukázalo býti nereálné. To je vše. Boj s lidskou hloupostí, závistí, falší a podlostí nikdy nekončí. Naše frustrace má kořeny v naší pasivitě, naivitě a někdy i vědomé i nevědomé tendenci se přizpůsobit. Každý z nás mohl posledních dvacet let svobodně cestovat, budovat si různé živnosti, svobodně se vyjadřovat, studovat, vychovávat děti atd. Mnozí ten politický kolorit příliš nevnímali. Já si myslím, že to potkávání se s realitou přichází až nyní. A má to nejen čistě politický rozměr, ale v nejširším slova smyslu celospolečenský. V r šlo spíše o expresivně 16

16 Oslové na věžích prezentovaný protest poražené politické party, který byl účelově maskován jako projev občanského vzdoru. 12. A už od dob francouzské revoluce se traduje paralela, že revoluce požírá své děti. Koho podle vás bychom mohli v našem kontextu označit za takové požrané či vyvržené dítě revoluce? A nepřipadáte si tak někdy vy sám? Připustím-li tu vaši nadsázku se slovem revoluce, pak vám dávám za pravdu. A není na tom nic divného a neočekávaného. V revoluci máte různé typy revolucionářů. Jedni dokáží bourat. Vášnivě, opravdově a s upřímným revolučním zápalem. Pak jsou ti, kteří to řídí a pomalu a trpělivě staví něco nového. Vidí dál než za rozbořené barikády. A poté přicházejí ti, kteří tu novou moc zvednou a uchvátí ji pro sebe a své věrné přisluhovače a požitkáře. Ta třetí sorta tu první nepotřebuje, její doba skončila, ona těmi bourači vlastně pohrdá. A kupodivu už nepotřebuje ani ty režiséry a stavitele. Co kdyby jim nastavovali zrcadla? Co kdyby je chtěli ovládat, do všeho kibicovat a navíc toho hodně vědí. V tomto schématu jsem také to požrané dítě. Prostě si uvědomíte, že do některého světa patřit můžete, a chcete a do jiného už ne. Plout na vítězné vlně a hrabat pod sebe není můj svět. Mě bavilo řídit boj, střet starého s novým, něco tvořit na zelené louce. Jít proti většině, například při dělení OF. Nejsem typem konzumenta moci. Mohu se účastnit jenom toho, čemu věřím a být u toho aktivním spolutvůrcem. A pokud to opravdu nejde, pak je užitečnější třeba posekat zahradu, než sedět na pokrytecké seanci, které se ze zvyku říká schůze politické strany. 13. Pořád se v této kapitolce točíme kolem základního problému, a tím je dichotomní vidění světa. Potřeba dělit jej 17

17 I. kapitola na černou a bílou, dobro a zlo, pravdu a lež, lásku a nenávist. A především na my a oni. Kde se v lidech bere tato vlastně primitivní touha svět zjednodušit a zploštit, nevidět v barevném a hodnotovém spektru? Milý Petře, naprostá většina lidí si tyto komplikované otázky určitě neklade. Vyšší hodnoty přicházejí se zkušenostmi, vzděláním a především s rodinnou výchovou, která se opírá o pevné zásady, hodnoty, principy a priority. Prostě si myslím, že ten poctivý grunt je nejdůležitější výbavou pro život. Ti dnešní syčáci, prospěcháři by zcela určitě byli syčáky i prospěcháři i v minulém režimu, kdyby nebyl býval byl přišel náš sametový listopad. Většina příběhů přeci stojí na střetu těch hodných s těmi zlými, těch spravedlivých a správných s těmi nespravedlivými a nesprávnými. Jenže v reálném životě to bývá téměř vždy mnohem komplikovanější. Lidé se prostě a jednoduše rádi dělí. Je to pro ně určité kormidlo ve spleti vztahů, jež přináší složitý svět kolem nás. Patřit někam, někomu fandit, být součástí davu je de facto osvobozující. Zbavuje tě to alespoň částečně odpovědnosti. To ne já, to my, anebo to oni. A tak se to dělí na sparťany a slávisty, na bílé a barevné, na věřící a ateisty, na levici a pravici, atd. Na naši pravdu a na tu jejich. Každá přelomová doba potřebuje skutečné výrazné osobnosti, které dokáží přemýšlet v jiných modelech. To pak mohou být ti sjednotitelé, pozitivní vzory pro svou i budoucí generace. Pokud tato kategorie absentuje a uvolněný prostor ovládnou zruční manipulátoři a produkty politického marketingu, pak se to vždy zákonitě negativně projeví. A ty metody manipulace jsou různé. To jenom doba a prostředky se mění. V dnešním globalizovaném, překomunikovaném světě se často nevyznají už ani tvůrci různých vrtěti psem, natož pak konzumenti těchto produktů. Svět se stává nebezpečným mís- 18

18 19

19 I. kapitola tem k žití. A to i tam, kde bychom to ještě včera vůbec neočekávali. Vzpomeňte na nedávný brutální čin jednoho mladého Nora. To je alarmující. 14. A ještě jedna lidová moudrost: Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Je to tak, nebo je to jen výmluva a alibismus mající skrýt naši pasivitu a lenost? Nevědomost, pasivita, nezájem o věci společné a veřejné, to je něco, na co spoléhají ti novodobí požírači veřejných zdrojů. Dokonce by byli nejraději, kdyby chodilo k volbám co nejméně lidí. To by už pak volili jenom sami sebe. Jsou situace, kdy si říkáte, že když můžete, pak musíte, ale ne všichni si kladou v životě tyto a podobné imperativy. A tak se vlastně společnost dělí, na ty, kterým je to jedno. Vzdali už své ambice se angažovat a patří většinou do početné skupiny nevoličů. Nevěří nikomu a ničemu. A pozor vůbec to není o jejich sociálním postavení. Tu druhou skupinu tvoří ti, kteří si prostě zvykli. To je jako ti cyklisti ohnou záda a šlapou. Nejsou to nadšení fandové a většinou volí ve volbách na principu tzv. menšího zla. Novému a jinému už nevěří. Chtějí mít své nejisté jistoty. Tyto dvě skupiny tvoří mlčící většinu. S kritikou si vystačí v hospodě, u televize anebo v anonymních internetových diskusích. Pak je ne příliš početná parta, která má ze současného způsobu správy země jasný a zřetelný profit. Je docela dobře organizovaná. Ovládá penězovody, do značné míry média, justici a prolíná se do světa velkého byznysu a někdy i s organizovaným zločinem. Na volební kampaně vždy dokáže sehnat libovolně velký objem zdrojů. V této partě je většina členů všech dnešních parlamentních stran. Na pozici a opozici se to hraje jenom jako. A pak je čtvrtá skupina lidí, občanů, kteří se nechtějí smířit se stavem věcí a aktivně a ve- 20

20 Oslové na věžích řejně přicházejí s kritikou, a v lepším případě i s jinou alternativou. Ani tato skupina není příliš početná, je navíc velmi atomizovaná na malé a ještě menší aktivity, iniciativy a spolky. Patří sem i neparlamentní strany a mnohá občanská sdružení. Z logiky tohoto schématu tedy vyplývá, že k zásadní změně prozatím nejsou vytvořeny podmínky a tudíž máme vládu, jakou si zasloužíme, byť ji nedůvěřujeme a občas jí i pohrdáme. Dobře nám tak. 21

21 Lépe něco se ctí ztratit než s hanbou získat

22 II. kapitola 1. V předchozí kapitole jsme mluvili o dichotomním vidění světa, dělení na my a oni. Po roce 1990 se u nás zase po víc než 50ti letech, začal svět, přinejmenším ten politický, dělit na vpravo a vlevo. Mám ale za to, že skutečný obsah pojmů pravice a levice byl érou totality natolik zneprůhledněn a možná i vyprázdněn, že v nových souvislostech v tom lidé trochu tápali, ne? Já myslím, že v tom netápou jenom konzumenti politiky, ale i politici samotní. Pojem pravice a levice se stal spíše předvolebním identifikačním marketingovým symbolem. Smutnější je spíše dělení na ty nahoře, co v tom umí chodit a na ty ostatní. V současné politice téměř zcela absentuje hodnotový základ. Dlouholetá systematická likvidace elit v období dvou totalit zanechala své stopy. Obávám se, že i uplynulé dvacetiletí přispělo svou výraznou měrou k zneprůhlednění skutečných obsahů ideologického dělení politiky. Údržbáři moci to nepovažují za významné. Hodí se to pouze ve chvíli, kdy potřebují vyrobit obal na své stále hůře prodejné zboží. A zdaleka to není problém pouze ČR. V dnešní zrychlené době naráží demokracie v tradičním provedení na své limity. Je konfrontována s novými výzvami, které boří zažitá schémata. Pro nás je to o to složitější, že se boří něco, co jsme ještě nestačili vystavět. Jeden svůj text jsem nazval Svoboda bez zákona je nesvoboda. Konzervativní hodnoty neprorostly do kořenů společnosti a deficit je velmi hluboký. Přirozené souboje vizí nahrazují účelové střety zájmů a vlivů. Bohužel neplatí už ani ten starý bonmot o tom, že pravice hodnoty vytváří a levice je pak přerozděluje. Vše se rozmazalo a z té mlhy vyskakují jen abstraktní symboly separátních zájmů, kterým se tu a tam účelově říká ideologie. 24

23 Lépe něco se ctí ztratit než s hanbou získat 2. Liška v Malém princovi říká: Řeč je pramenem nedorozumění. Vždy, když se nějaké věci, jevu, fenoménu dá nálepka, už se tím zároveň vyvolává pochybnost, zda je pravdivým a oprávněným označením daného obsahu. Také pojmy pravice a levice doznaly za těch 20 let od listopadu 1989 značný posun, a to jak u nás, tak v okolním světě, nebo přinejmenším Evropě. Proč myslíte, že se to děje? Těší mě tento příměr z Malého prince. Je to skvělá kniha. Když jsem to před léty četl dětem, tak jsem také dostával otázky, jak to kdo myslí. Řeč může, ale také nemusí být pramenem nedorozumění. Záleží na tom, zda jsme v komunikaci na příjmu, zda reagujeme na stejnou vlnovou délku. O to vzácnější jsou chvíle, kdy to zafunguje. Měli bychom si těchto okamžiků vážit a pěstovat na nich pevné vztahy. Ke komunikačním zkratům přispívá ze všeho nejvíce vzájemná nedůvěra, netolerance, nedostatek dobrých mravů, noblesy, vzájemné úcty a respektu. To, se pak hroutí vše. Je to jako stavba bez základů. Víte, když se k účelové jakoby, či rádoby, pravici hlásí prototypy plebejských proletářů a k módní levici slovní akrobati a samozvaní aristokrati ducha, tak chtě nechtě dochází k matení pojmů. Evropa se neuměla předefinovat poté, co se rozsypal sovětský blok a poté co přišla mohutná vlna multikultiralismu. Staré neplatí, současnému nevěříme a budoucího se obáváme. Tradiční dělení vzalo za své. Posttotalitní kapitalismus často reprezentují bývalé nomenklatury a tajní fízlové a jejich nová svazácká generace, tentokráte zahalena do pravicové rétoriky. Evropu navíc zaplavily vlivy a impulsy, které jsou na hony vzdáleny jejím kořenům. Konzervativní hodnoty nahrazuje liberální elastičnost a falešné rovnostářství. A to vše v době, kdy se rychle mění globální svět a jeho ekonomika. Export západoevropské demokracie nefunguje a je 25

24 II. kapitola válcován importem jiných kultur a jiných tradic. Není divu, že si přestáváme rozumět, že se naše řeči míjejí. Když odstraníte nános společenských konvencí a televizních úsměvů, tak zůstane nesrozumitelná spleť. Pravice a levice? Aha, to už jsem někdy slyšel! 3. Václav Klaus prohlásil, že mu na dnešní české politické scéně chybí ideologie. V překladu tomu rozumím tak, že dnešní české politické strany jsou výtahy k moci a eseróčka na manažerské řízení státu, jimž chybí jakýsi vyšší důvod. Souhlasíte s tím? Václav Klaus popisuje docela přesně to, co bohužel dlouhá léta sám spoluvytvářel. Ti šíbrové přeci do toho vláčku naskákali velmi záhy. Do jeho vláčku. To není jenom o ideologické vyprahlosti a o aktuální krizi politického stranictví. Tradiční politické strany se nemohou opřít o své tradiční voličské komunity se svou stavovskou příslušností. Vše nahrazuje účelovost a profit z toho plynoucí. Provázanost vyvolených se státními institucemi a státními penězovody, ale i s justicí a orgány činnými v trestním řízení je alarmující. Nejde jen o pozice a byznys, ale o faktickou nadvládu nad správou země. Pozitivní příklady produktů ideologických základů chybí. Chybí vzory s přidanou hodnotou. Chybí definice společné identity země. A to v mnohém vyčítám právě Klausovi, který sice bojuje s různými ismy, ale své vlastní umělé si sám vytváří. Je to jeho umný útěk od reality. Já to považuji za falešné a prázdné. V ČEZku tomu nevěřím. Je to úniková póza. Bohužel. Realita života má jinou dimenzi. Dvacetiletý pobyt na Olympu změnil jeho optiku vnímání světa kolem sebe. Z vizionáře se stal pouhým rafinovaným technologem moci. A podobně jako stárnoucí popová hvězda i on má panickou 26