MASARYKOVA UNIVERZITA

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra občanské výchovy Morální hodnoty a životní styl žáků 2. stupně Bakalářská práce Brno 2011 Vedoucí práce: PhDr. Milan Valach, Ph.D. Autor práce: Tereza Bařinová

2 Bibliografický záznam BAŘINOVÁ, Tereza. Morální hodnoty a životní styl žáků 2. stupně: Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra občanské výchovy, s. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Milan Valach, Ph.D.

3 Anotace Tématem bakalářské práce je životní styl a morální hodnoty současné mládeže. Pozornost zaměřuji na žáky 2. stupně základní školy. Cílem práce je posouzení životního stylu současné mládeže. Zabývám se jejich přístupem ke vzdělání, vztahy k okolí, způsobu trávení volného času a jejich představami o vlastním životě a budoucnosti. Na základě těchto zkoumaných bodů srovnávám žáky 6. a 9. tříd. Pozornost věnuji také jejich životním postojům. Práce sestává z prostudované odborné literatury a z vlastního dotazníkového šetření. Teoretická část se zabývá vymezením základních pojmů a přiblížení tematiky obecně. Východisky práce jsou teorie zabývající se mládeží, výchovou v rodině, výchovou ve škole, faktory působící na hodnotovou orientaci mládeže a vliv prostředí. V praktické části práce se zaměřuji na sběr dat týkajících se životních postojů současných pubescentů, k čemuž mi posloužilo písemné dotazníkové šetření. Otázky jsou jak uzavřené, tak otevřené. Vždy se snažím, aby byly jednoznačné, jelikož kombinování několika skutečností komplikuje otázku. Dotazovaní jsou žáci 6. a 9. ročníků. Získané výpovědi jsou zhodnoceny a zakresleny v grafech. Předem stanovené hypotézy jsou poté potvrzeny či vyvráceny. Dotazníkové šetření názorně ukazuje shody a rozdíly u žáků vstupujících na 2. stupeň základní školy a žáků již ukončujících základní školu a připravujících se na další volbu studia či povolání. Snažím se tak podat přehled o vývoji postoje pubescentů k otázkám týkajících se životních hodnot. V závěru práce vycházím z výsledků vlastního výzkumu a z vyhodnocení dotazníku. Klíčová slova Pubescence, mládež, socializace, sociální prostředí, rodina, životní styl, morální hodnota.

4 Annotation The bachelor thesis depicts subject of life style and ethical values of contemporary teen-agers. It is focused on second-grade student sof a basic school. The aim of thesis is a life-style review of contemporary teen-agers. The thesis examines their approach to education, relationship tobackground, way of spending leisure time and their ideas of their own lives and future. Comparison of 6th and 9th classes is used for this purpose. Attentions is held also to life attitudes of adolescents. The thesis is based on studying of related literatre and own questionnary research. The introduction is dedicated to theory, defining of basic therms and detail explanation of subject in general. Starting point of the thesis is theories dealing with teenagers, family upbringing, school education, factors effecting value inclination and background influence. The practical part is dedicated to collecting data concerning life approaches of contemporary teen-agers for which a questionnare research was used. Questions were both closed as well as opened. Questions were designed to be clear-defined due to avoiding combining several facts that make question diffucult to understand. Questioners were student sof 6th and 9th classes. Obtained statements of each student were compared together. It was supposed 10 theories. Afterwards, this 10 theories were disproved or confirmed. Resulting finding, identical and different elements serve for designing graph that illustratively shows similarities and differencies of students entering second grade of a basic school and students finishing it and preparing for choice of future career or studies. There is an attemp to give an overview of adolescents ideas for questions concerning ethical and life-style values. Keywords Pubescence, teen-agers, socialization, social background, family, life-style, moral value.

5 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Brno, 17. říjen 2011 Tereza Bařinová

6 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Milanu Valachovi, Ph.D. za jeho odbornou pomoc, kterou mi poskytl při zpracování této bakalářské práce.

7 Obsah Úvod... 8 Teoretická část Vymezení základních pojmů Hodnoty Výzkum a dělení hodnot Hodnotová orientace Morální a hodnotový vývoj Morální postoje Morální volba Socializace Sociální zrání Prostředí vychovávaného Rodinné prostředí Atmosféra v rodině Sociální prostředí Úkoly dospívání Klíčové kompetence Životní cíle Postoj k budoucnosti Budoucí zaměstnání Postoj ke studiu Domácí příprava Záškoláctví Autority Systém odměn a trestů Vliv rodiny Problém komunikace v rodině Problém nedostatku času Působení školy a učitelů Preference hodnot na školách Vliv okolí a party Vliv masových médií

8 7.5.1 Média jako prostředek manipulace Média jako zdroj zábavy Životní styl mladého člověka Konzumní způsob života Způsob chování Způsob trávení volného času Vrstevnická skupina Hodnoty vrstevnických skupin Vliv vrstevnické skupiny Asociální chování Empirická část Formulace výzkumného problému Stanovení cíle a hypotéz Metodologie výzkumu Charakteristika výzkumného vzorku Vlastní šetření a interpretace výsledků Průběh šetření Vyhodnocení výzkumu Vyhodnocení hypotéz Závěr výzkumného šetření Závěr Resumé Summary Bibliografický seznam Přílohy

9 Úvod Už delší dobu se do středu pozornosti dostává zas a znova otázka: Co se vlastně s našimi dětmi a mladými lidmi děje? Děti uvádějí svým chováním jak rodiče, tak celé sociální okolí do rozpaků a vytváří v nás pocit nejistoty. O problematice hodnot a životního stylu se hodně mluví i píše. Způsob života mladých lidí je neustále v centru pozornosti jak u pedagogů, tak psychologů i sociologů. Je tomu tak, protože právě na dětech závisí vývoj společnosti v budoucnu. Hodnoty, hodnotová orientace, morálka mládeže a jejich životní styl, to vše jsou témata, na která již bylo napsáno nespočet různých prací a studií. Některé se zabývaly vývojem morálních hodnot v rozmezí několika let, jiné zkoumaly žáky základních škol a poté je srovnávaly s žáky na středních školách. Většina prací se však zabývala jedním tématem. Zkoumány byly zájmy mládeže, hodnoty, kriminalita, drogy, šikana. Každý na to máme svůj vyhraněný názor. Každý na to máme svůj vyhraněný názor a já pubertu vnímám jako jednu z nejsložitějších etap v životě člověka. Je to období hledání a přehodnocování. Patří k nejkritičtějším a nejobtížnějším obdobím ve vývoji jedince. Právě proto je toto téma z mého pohledu velice zajímavé. Hlavní inspirací se mi stal pobyt na základních školách díky oborové praxi. Neustále se hovoří o významu hodnot v životě lidí, a především právě u mladého člověka. Základní otázky jak rodičů, tak učitelů i odborníků jsou: Jaká je současná mládež? Jak máme k mládeži přistupovat? Mladí lidé neustále probouzí reakce u starších generací, a právě odlišnost životního stylu dospívajících vyvolává pocit nepochopení. Kam to spěje? Proč jsou dnešní děti tak nezdvořilé? Proč je nic nezajímá? Vždyť právě prostřednictvím mládeže dochází k vývoji hodnotového systému společnosti. V následujících řádcích věnuji pozornost problematice hodnot a orientaci mladých lidí na ně, ale hlavně jejich životnímu stylu, který bývá označován jako konzumní. Konzumní proto, že dospívající se zaměřují na hodnoty materiální a ztrácí zájem o hodnoty duchovní. Není to však jen problém dětí, neboť i jejich rodiče dávají přednost kariéře. Trh práce je nejistý, a každý se musí snažit být co nejvíce flexibilní. Společnost klade stále stoupající nároky. Část teoretická je rozdělena do osmi kapitol, v nichž věnuji pozornost vysvětlení základních pojmů, zaobírám se hodnotami, hodnotovým a morálním vývojem. Vysvětluji průběh socializace, zabývám se prostředím vychovávaného, popisuji úkoly 8

10 dospívání. Dále se zajímám o autority a vlivy působící na jedince. V poslední části shrnuji životní styl mladého člověka. V praktické části práce se zaměřuji na průzkum způsobu života dětí na 2. stupni základní školy. Pozornost je věnována rodině, škole i volnému času a v neposlední řadě zjišťuji i preferenci hodnot v jejich životě. 9

11 Teoretická část 1. Vymezení základních pojmů Významným vývojovým obdobím mezi dětstvím a dospělostí je puberta. Pubertě předchází prepuberta. Je to přípravné období a zastihuje naše děti zhruba v 6. a 7. ročníku základní školy. Bývá spojeno s prudkými změnami tělesnými i duševními. V této době se pozornost dětí začíná obracet k sobě. Hlavním znakem tohoto nového vztahu je potřeba citového porozumění. Děti se odpoutávají od autority dospělých lidí, především od autority vlastních rodičů. Kamarádství se stává pro dítě velkou hodnotou, jeho bezprostřední vznik podporují zájmy dětí, jejich oblíbené hry, touha po dobrodružství (Prchal, 1988, s. 139). Puberta je období, kdy se pubescent rozhoduje, kam má směřovat a čeho chce dosáhnout. Je to období dospívání. V odborné literatuře jsem se setkala se třemi přístupy. 1. Tradiční pedagogicko-psychologický, který setrvává u označení pubescence, puberta. Rozlišuje období prepubescence (11-13 let) a vlastní pubescence (13-15 let). Dospívání nastupuje dříve u dívek, u chlapců začíná později. Celkově nejbouřlivější období ve vývoji jedince. Jedinec se nerovnoměrně vyvíjí po anatomicko-fyziologické stránce (včetně sexuálního zrání a schopnosti reprodukce), po intelektové stránce (rozvoj abstraktního myšlení), emocionálně i sociálně. Pro pubescenta je typická snaha vymanit se ze závislosti na autoritách (konflikty s rodiči, učiteli), vyvzdorovat si větší samostatnost myšlenkovou i sociální. Rizikem tohoto období je příklon k nekonformním hnutím, asociálním činnostem, experimentování s psychotropními látkami, u dívek experimentování s dietami. 2. Novější psychologický přístup (např. Macek), který pod vlivem zahraniční literatury vypouští označení pubescence, puberta a nahrazuje je šířeji chápaným pojmem adolescence. 3. Pediatrický přístup, který kombinuje oba předchozí tím, že používá širšího označení adolescence pro celé věkové období dospívání, zatímco výraz puberta rezervuje pouze pro hormonálně podmíněný proces fyzického zrání a růstového výšvihu ( Průcha; Walterová; Mareš, 2009, s. 236). 10

12 Mládí je životní období, které sahá od dětství až po dospělost, tato definice odpovídá méně etapě fyzického a psychického vývoje než statutu sociálnímu. To totiž, co se nazývá mládež, se značně liší od jednoho typu společnosti ke druhému, od jedné skupiny k jiné, a stalo se hromadným sociálním faktem teprve před několika posledními desetiletími. V tradičních společnostech označuje mládí krátké a přesně vymezené období, zdůrazněné iniciačními ceremoniály, které dávají subjektu jasný a uznávaný statut. Proměny společnosti citelně změnily zkušenost mladistvých. Doba přípravy na povolání a školní docházky se prodloužila a povinnosti dospělých jsou odloženy až za dvacátý rok věku a pro studující ještě dále, zatímco trestní zletilost je 16 let a občanská zletilost 18. Jako hromadná a dlouhá zkušenost je mládí produktem modernosti a hodnot autonomie, rozvoje, individuální svobody. Nicméně, doba mládí se jeví jako období dvojznačné a anomické, během něho není aktér ani dítětem, ani dospělým. Je to také období zkoušek, během něhož se získává statut dospělého v rámci projektů budoucnosti, strategií a často přestupků, více nebo méně dospělými tolerovaných. Od padesátých let se vytváří kultura mládeže, která jí umožňuje uvědomit se jako věková skupina. Móda a hudba jsou opory zálib a stylů, vlastní sensibility a často vazeb solidarity. Stává se také, že tato kultura mládeže přesahuje prostou logiku spotřeby a že přináší kritiku a požadavky. Ve druhé polovině šedesátých let mládež, jmenovitě studující, vytvořila protestní hnutí, kritizující hodnoty a způsoby života dospělých, odvolávajíc se při tom na hodnoty proti normám. Mládež lidových tříd, méně zaměřená na kulturní kritiku, manifestuje však specifické problémy a potíže prostřednictvím vytváření skupin nebo tlup více nebo méně delikventních, dříve než ji řád dospělých stačí integrovat. Jako období svobody, ale také křehkosti statutů a identit, je mládež citlivá ke krizím a proměnám společnosti, vždycky se jeví jako spojená s mechanizmy změny. Mládež však není homogenní sociální kategorie. Existuje tolik mládeží jako sociálních skupin (Jochman, 2004, s. 112). Nejdůležitější sociální institucí je rodina. Rodina je základním článkem sociální struktury. Nejstarší společenská instituce. Plní socializační, ekonomické, sexuálně - regulační, reprodukční a další funkce. Vytváří určité emocionální klima, formuje interpersonální vztahy, hodnoty a postoje, základy etiky a životního stylu. Z hlediska sociologického je formou začlenění jedince do sociální struktury. Nejběžnějším modelem rodiny je tzv. nukleární rodina, kterou tvoří nejbližší příbuzní, tj. oba rodiče a děti. V posledních desetiletích se model rodiny, který je historicky flexibilní, významně 11

13 proměňuje. Zvyšuje se variabilita rodinných typů, zahrnujících nejen rodinu vlastní a úplnou, ale také rodinu neúplnou, nevlastní a náhradní. Současné pojetí směřuje k chápání rodiny jako sociální skupiny nebo společenství, žijícího ve vlastním prostoru - domově, uspokojující potřeby, poskytující péči a základní jistoty dětem. Rodina spolu se školou plní významné výchovné funkce, které lze chápat jako komplementární (Průcha; Walterová; Mareš, 2009, s. 248). Z hlediska socializace je však rodina skupinou primární. Rodina zabezpečuje prvotní socializaci dítěte. Socializace je proces postupného začleňování člověka do společnosti. Socializace je celoživotní proces, v jehož průběhu si jedinec osvojuje specificky lidské formy chování a jednání, jazyk, poznatky, hodnoty, kulturu a začleňuje se tak do společnosti. Realizuje se hlavně sociálním učením, sociální komunikací a interakcí, i nátlakem. Socializace dítěte se obvykle člení do tří etap: 1. etapa, v níž se dítě identifikuje s matkou a nachází tak stabilitu vztahů ve společnosti; 2. etapa, v níž se dítě snaží osamostatnit, najít své místo v síti sociálních vztahů a v níž se vytváří základ vlastností jedince a jeho hodnot; 3. etapa, v níž se dítě začleňuje do širších sociálních vztahů a systému sociálních rolí, které již nejsou vymezeny pouze životem v rodině, ale vstupem dítěte do dalších sociálních skupin. Socializace se odehrává především v rodině, ve skupině vrstevníků a přátel, ve škole, prostřednictvím masmédií a práce. Socializace ve škole má přitom specifickou podobu. Žáci se musí přizpůsobovat podmínkám institucionalizované výchovy a vzdělání, naplánovanému kurikulu i požadavkům učitelů, což některým žákům přináší problémy a klade nároky na profesionalitu i lidské vlastnosti učitelů. Nedostatky v procesu socializace, ať již způsobené vrozenými dispozicemi nebo vlivem prostředí, se odrážejí v deviantním chování jedince, kterého je nutno pomocí resocializace, např. pomocí výchovných a vzdělávacích programů, individuální péče, vězení aj., včlenit zpět do společnosti (Průcha; Walterová; Mareš, 2009, s. 267). Základním bodem socializace jsou sociální skupiny, které předávají svoje hodnoty a normy jednotlivci. V socializačním procesu má nezastupitelnou úlohu skupinové prostředí. Jak již bylo řečeno, z těchto skupin je rodina nejdůležitější. Socializace se však uskutečňuje také ve škole či v zájmových organizacích. Významnou roli v socializačním procesu hrají hromadné sdělovací prostředky. V průběhu socializace si děti osvojují a poznávají kulturní normy a hodnoty. 12

14 Etika se zabývá normami lidského chování, rozhodnutími, která lidé činí, a způsoby, jimiž svou volbu odůvodňují (Thomson, 2004, s. 27). Etika je odvětvím filozofie a jako takovou ji ovlivňují obecné otázky o životě a jeho smyslu, které si filozofové kladou. Na jejím utváření se podílí také sociální, politická a náboženská kultura, ve které se vyvinula. V nejširším pojetí je etika studiem lidského chování. Otázky týkající se toho, co lidé mají dělat, proto vedou k základním otázkám o povaze a účelu lidského života. Stejně tak ovšem různá pojetí života, ať už se rodí ve filozofii, nebo v náboženství, mají vliv na lidské chování, a tedy na etiku. Etika se nezabývá pouze průměrnými standardy chování. Jde v ní spíš o hledání toho, co je správné a dobré a jak nejlépe žít (Thomson, 2004, s. 14). Etika a morálka jsou slova, která označují souhrn mravních norem a zásad. Etika zkoumá morálku a hledá všeobecnou zásadu, která by člověku ukazovala, co má dělat, o co má v životě usilovat, jak se má chovat k jiným lidem (Kratochvílová, 1996, s. 17). Etika je teorií morálky. Je to věda zabývající se morálním jednáním. Zabývá se zkoumáním hodnot, které usměrňují lidské jednání v takových situacích, ve kterých je možnost volby prostřednictvím vůle. Na rozdíl od morálky, která je blíže konkrétním pravidlům, se etika snaží najít společné a obecné základy. A právě na těchto základech stojí morálka. Oblast morálky se týká nás všech. Všichni jsme odpovědni za své jednání. Morálku můžeme charakterizovat jako souhrn kladných hodnot, které vyznáváme a o které ve svém životě usilujeme. Jsou to i pravidla, která nás vedou ke kladným hodnotám a nabádají nás vystříhat se zlých skutků (Kratochvílová, 1996, s. 13). Morálka je subjektivní, protože vychází z našeho vnímání světa, které zase vychází z našeho žebříčku hodnot. Je to soubor pravidel, hodnot a postojů, které regulují a ovlivňují lidské jednání Morální vývoj je vývoj morálních postojů, morálního usuzování a morálního jednání jedince během života. Je ovlivněn věkem, zvláštnostmi osobnosti, výchovou (zejm. rodinnou), sociálním prostředím, normami dané společnosti. Probíhá patrně ve stádiích, přičemž v jejich počtu a označení není shoda. Existuje několik teorií morálního vývoje. Jean Piaget rozlišoval tři stadia přechodu od heteronomní k autonomní morálce. Lawrence Kohlberg odlišil šest vývojových stádií přechodu od nekonvenční přes konvenční 13

15 až k postkonvenční morálce. Carol Gilliganová upozornila na kvalitativní rozdíly ve vývoji morálního usuzování (u žen je těžištěm morálky péče o druhé lidi, u mužů spravedlnost). Albert Bandura se zajímal o případy, kdy jedinec nejedná morálně, a vytvořil teorii morální svázanosti. George Lind vytvořil kognitivně - afektivní vývojovou teorii morálky a ověřil ji u vysokoškoláků (Průcha; Walterová; Mareš, 2009, s. 158). Morální vývoj je vývoj morálního charakteru a svědomí jedince během života. Je ovlivněn věkem, zvláštnostmi osobnosti, výchovou, sociálním prostředím a normami dané společnosti. Postupně se učíme posuzovat, co je a co není dobré. Naše volby a rozhodování se řídí hodnotami. Existují tzv. univerzální hodnoty. To jsou principy, na kterých jsme se všichni shodli a podle nich žijeme. V sociálně - psychologickém pojetí představují hodnoty subjektivní ocenění nebo míru důležitosti, kterou jedinec přisuzuje určitým věcem, jevům, symbolům, jiným lidem aj. Hodnoty (hodnotové orientace) jsou osvojovány v procesech socializace a enkulturace. Některé hodnoty jsou sdíleny celými skupinami nebo celou společností. Určité hodnoty (např. morální) mají trvalou, absolutní platnost, jiné jsou proměnlivé a mají krátkodobé trvání. Z pedagogického hlediska jsou důležité: 1. hodnotové systémy mládeže; 2. vzdělání samo jako společenská hodnota, tj. významnost, kterou společnost přisuzuje roli vzdělání pro život jedince a pro rozvoj společnosti; 3. hodnoty a postoje jako součást cílů a obsahů školní edukace vymezovaných ve vzdělávacích programech (Průcha; Walterová; Mareš, 2009, s. 91). Z hodnotové soustavy člověka vychází postoje, které bývají zaměřeny na volbu. Postoj je hodnotící vztah zaujímaný jednotlivcem vůči okolnímu světu, jiným subjektům i sobě samému. Zahrnuje dispozici chovat se či reagovat určitým relativně stabilním způsobem. Postoj je získáván na základě spontánního učení v rodině a v jiných sociálních prostředích. Postoje souvisejí s hodnotovými systémy, a jsou tudíž závislé na kulturních, etnických a vzdělanostních faktorech. Ačkoli školní edukace je v mnohém zaměřena na utváření žádoucích postojů žáků (např. v oblasti multikulturní výchovy), sociální psychologie dokládá, že k změnám naučených postojů dochází velmi obtížně či nedochází vůbec (Průcha; Walterová; Mareš, 2009, s. 210). Postoje získáváme v průběhu života, například vzděláváním nebo sociálními vlivy. Jsou součástí osobnosti, souvisejí s chápáním, myšlením, ale i cítěním. Postoj mládeže je vztah mládeže k společnosti, 14

16 přírodě, hodnotám, událostem atd. Postoje mládeže se vytvářejí v průběhu socializace. V období dospívání se většina mládeže vyznačuje vyhraněnými postoji k normám a hodnotám předchozích generací (Průcha; Walterová; Mareš, 2009, s. 210). Dalším významným postojem je postoj ke škole. Komplexní vztah jedinců, skupin či celé společnosti k instituci školy či ke konkrétní škole. Vyplývá ze subjektivního hodnocení školy ve srovnání s potřebami a zájmy lidí, kteří přicházejí se školou do kontaktu. Důležité jsou postoje žáků, postoje rodičů, postoje učitelů a odborníků a postoje politiků (Průcha; Walterová; Mareš, 2009, s. 210). 15

17 2. Hodnoty Pod tímto pojmem si každý z nás vybaví něco jiného. Všichni si jej však spojujeme s něčím, co je pro nás významné a důležité. Hodnotné je to, co má pro jedince cenu. Hodnotou se může stát i chtěný cíl. Něco, čeho chceme dosáhnout a o co budeme usilovat. Ne všechny hodnoty mají stejný význam. Hodnoty se vytvářejí v průběhu celého lidského života. Mění se. Některé se stávají důležitějšími, jiné na své důležitosti ztrácí. Morální hodnoty se vytvářejí pod vlivem různých faktorů. V průběhu dětství a dospívání si je osvojujeme nejprve od rodičů, v době školní docházky také od učitelů a neopomenutelný vliv na utváření hodnot má i vrstevnická skupina a kamarádi, s nimiž trávíme svůj volný čas. V neposlední řadě nás ovlivňují i sdělovací prostředky. Média nám zprostředkují hodnoty, které naše společnost pokládá za důležité a staví je do středu pozornosti. Tím ovlivňují chování jak jedince, tak skupiny. V období dospívání mládež uznává zejména hodnoty skupiny vrstevníků. Ty pro ně mají větší cenu než hodnoty rodičů. Tato skutečnost vyvolává nemalé konflikty. Rodiče se snaží dětem zprostředkovat hodnoty, které však pro pubescenta nepřesahují význam hodnot vrstevnické skupiny. Hodnota jedné skupiny není vždy v souladu s hodnotou skupiny jiné a požadavky dospělých často nejsou v souladu s požadavky vrstevníků. Hodnoty se mohou stát zdrojem motivace, avšak například ve školním prostředí se nepředávají hodnoty vždy morálně žádoucí. Uznává se opisování domácích úkolů od spolužáka o přestávce. Ten, kdo úkol splní, je označen za šprta. Je zesměšňován. Možná si při dalším plnění domácího úkolu rozmyslí, kdy a kde jej bude dělat, jestli není skutečně lepší jej psát během přestávky s ostatními, aby se nestal obětí posměchu. Vytrácí se snaha a s ní ustupuje do pozadí také aktivita. 2.1 Výzkum a dělení hodnot Lidské hodnoty se podle obsahu dělí na materiální a nemateriální. Dále je můžeme rozdělit na osobní a sociální, zahrnující jiné lidi. Existují také hodnoty duchovní, morální a ideály (Vágnerová, 2010). Pokud chceme zkoumat hodnoty a vytvořit si hodnotový žebříček, musíme je seřadit podle důležitosti. Tak je tomu i v mém průzkumu. 16

18 Ve společnosti existují hodnoty, které by pro každého člena měly být stabilní. Mezi stabilní, tedy základní hodnoty, řadíme zdraví a lásku. Tyto dva pojmy se nejčastěji objevují na vrcholu hodnotových žebříčků. Jsou to hodnoty trvalé, nepodléhají žádným změnám a nemění se. Bývají uznávány v každé době. Zdraví je připisována největší hodnota ve všech věkových skupinách. Česká společnost si uvědomuje, že zdraví je naprosto prvotní. Zdraví je předpokladem všech ostatních aktivit a základního životního pocitu spokojenosti. Bez zdraví ztrácí plno věcí svůj význam, láska nemůže být plně prožita, materiální statky se stávají bezcenné, na rozličných životních událostech se nelze podílet (Sak; Saková, 2004, s. 10). Druhé místo v žebříčku hodnot zaujímá láska. Dále se zařazuje hodnota rodiny a přátel. Hodnoty morální, kulturní a duchovní stojí v opozici k hodnotám hmotným. U hmotných hodnot je hlavní orientace směřována na majetek. Jako prostředek k získání majetku slouží peníze, které zařazujeme k materiálním hodnotám. V takovém případě jsme orientováni na spotřebu. Právě kvůli konzumnímu způsobu života význam peněz stále roste. K morálním hodnotám patří například pravda či svoboda. Jsou to hodnoty, které tvoří limity pro život ve společnosti. Neexistují odděleně a nezávisle a mohou se i vzájemně kombinovat. 2.2 Hodnotová orientace Hodnota představuje to, co je žádoucí. Je to pojem, o jakém se diskutuje snad ve všech vědních oborech. V průběhu života se vytváří systém hodnot, které představují něco žádoucího, ale i systém antihodnot, tj. toho, co člověk nechce a čeho si necení. Struktura hodnot a antihodnot představuje komplex žádoucích a nežádoucích cílů, které ovlivňují celkové směřování osobnosti (Vágnerová, 2010, s. 292). Hodnoty lze chápat i jako kritéria, jejichž prostřednictvím lidé posuzují jak okolní svět, tak sebe sama a své vlastní jednání. Žebříček hodnot odpovídá hierarchii potřeb, protože potřeby motivují aktivity zaměřené na získání toho, co má pro daného jedince nějakou cenu (Vágnerová, 2010, s. 292). Pod pojmem hodnotová orientace se skrývá preference určitých hodnotových postojů. Na hodnotové orientaci se projevují naše životní cíle. Navenek je dáváme najevo svým chováním a jednáním. Normy sociálního života, zákony, systémy hodnot společnosti jsou dítěti v průběhu jeho vývoje předávány přímou výchovou a nepřímým působením prostředí (od rodičů jako sociálních modelů počínaje, přes působení vrstevnické skupiny, autority 17

19 učitele a dalších reprezentantů společenského vědomí, hrdinů a ideálů, až k referenční skupině a pracovnímu kolektivu). Soustavy názorů a hodnocení spjaté s normami chování předává dítěti prostředí, v němž vyrůstá, různými mechanismy (Kotásková, 198, s. 36). Termínem hodnota se označuje to, co společnost nebo určitá společenská skupina považuje a hodnotí jako důležité k životu. V současnosti se považují za důležité hodnoty zdraví, mír, spolupráce mezi lidmi a mezi národy, ekonomický rozvoj, lidský život, životní prostředí aj., jsou však sociální skupiny, které kladou nejvýše individuální prospěch a bohatství, moc a nadvládu nad druhými, dobrodružství aj. Když jedinec přijal určitou společenskou hodnotu za svou a řídí se jí, mluvíme o jeho hodnotové orientaci. Hodnotová orientace zahrnuje důležité postoje jedince, cíle, emoce i další motivy (Čáp, 1993, s. 86). Hodnotová orientace se může v průběhu života měnit. Ke změně preference některých hodnot dochází v závislosti na vývojově podmíněných proměnách osobnosti. Jejich význam není po celý život stejný. V mladé dospělosti je nejdůležitější dosažení žádoucích cílů, od středního věku jde zpravidla víc o udržení získaných hodnot a ve stáří nabývá na významu nutnost vyrovnat se s jejich ztrátou. Jestliže v životě nějakého člověka dojde k zásadnímu a osobně významnému zlomu, může se změnit i hodnotový systém (Vágnerová, 2010, s. 293). To se týká jak jednotlivců, tak skupin i celé společnosti. 18

20 3. Morální a hodnotový vývoj 3.1 Morální postoje Morálně důležité postoje se osvojují v průběhu života, do značné míry již v dětství a mládí, interakcí jedince se společenským prostředím, především nejbližším. Vznik těchto postojů se vysvětluje napodobováním, identifikací a dalšími formami sociálního učení, ale také vyrovnáváním se s životními událostmi a zvládáním zátěže. Na morálně důležité postoje působí větší počet osob a jiných podmínek, přitom však u různých dětí a mladistvých jsou v popředí jiné z nich, a ty se dále v průběhu ontogeneze mohou měnit, takže dosavadní výzkumné výsledky neposkytují s obecnou platností údaje o rozhodujícím vlivu některé osoby či podmínky (Čáp; Mareš, 2001, s. 345). Zpravidla se rozlišují dvě hlavní stadia ve vývoji morálních a příbuzných postojů. První stadium zahrnuje dětství přibližně do prepuberty. Dítě si v každodenním životě, nenápadně, latentní formou osvojuje počáteční názory a hodnocení různých způsobů chování a jednání osob, skupin, popřípadě ideologií. Podstatnou úlohu přitom má rodina, dále pak škola, skupina vrstevníků, nejbližší prostředí, pohádky a příběhy, modely sdělovacích prostředků komentované a hodnocené významnými druhými. Tak vznikají elementární, předběžné formy morálních a příbuzných jim postojů. Na podkladě uvedených základů pokračuje vývoj postojů zvláště v adolescenci. Do tohoto vývoje již více zasahuje širší společenské prostředí, včetně společenských institucí a organizací (Čáp; Mareš, 2001, s. 345). Člověk se postupně stává morálním. Osvojování si mravních norem je hlavní úlohou socializace. Morálka se v dětech buduje výchovou. Rodiče by měli být zodpovědní a stát se pro své děti vzorem. Rodiče své hodnoty na děti přenáší v každodenním soužití. Dítě si vytvoří soustavu hodnot, kterých chce dosáhnout. Stejně tak si vytvoří určitou morálku. Může však také docházet ke změnám v postojích jedince. Za těmito změnami většinou stojí kamarádi nebo má vliv parta, které je dospívající členem. 3.2 Morální volba Neustále musíme mezi něčím volit, vybírat si. Rozhodovat se, co pro nás má hodnotu. Někdo se rozhoduje sám za sebe, jiný podléhá různým tlakům z okolí, ať již tlaku 19