1. SYSTÉM ROSTLIN, ROSTLINY PLANÉ A KULTURNÍ

Save this PDF as:
 WORD  PNG  TXT  JPG

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "1. SYSTÉM ROSTLIN, ROSTLINY PLANÉ A KULTURNÍ"

Transkript

1 1. SYSTÉM ROSTLIN, ROSTLINY PLANÉ A KULTURNÍ Souhrn Význam rostlinné systematiky spočívá ve vědeckém poznání této autotrofní složky přírody, ve využití výsledků v teoretických i aplikovaných oborech jako jsou geobotanika, fyziologie, ochrana rostlin, zahradnictví, genetika, farmakognosie atd. Jde o systematickou klasifikaci rostlin, zhodnocení diverzity v rámci taxonů, evoluci, příbuzenské vztahy a stanovení jmen systematických skupin. Z hlediska konání člověka jsou rostliny planě rostoucí a 1. Systematika rostlin kulturní, které zpravidla člověk pěstuje. Kulturní rostliny se vyznačují specifickými společnými vlastnostmi, značnou a plynulou proměnlivostí znaků. Z celkového množství kulturních rostlin je to celosvětově jen asi 12 druhů, které rozhodujícím způsobem zajišťují energetickou výživu lidstva. Podle vzniku se rozlišují kulturní rostliny primární, sekundární a terciární. Oblasti vzniku kulturních rostlin se nazývají genová centra (gencentra). Význam systematické botaniky a přehled systémů V podstatě by dnes nebylo možné řešit složitou vědeckou problematiku organismů naší planety a jejich význam pro život lidí bez intenzívního systematického (taxonomického) výzkumu. Jakákoliv vědecká či praktická činnost s živými organismy vyžaduje znalost materiálu (druhu, kultivaru apod.) s nímž pracujeme a znalost jeho postavení v systému, z čehož pak vyplývají vztahy k vývojově příbuzným formám. Jde tedy o využití a přínos výsledků výzkumu v rostlinné taxonomii (systematice) ve vědeckém poznávání přírody všeobecně, přímo v praxi a v aplikovaných vědních oborech úzké vazby jsou zejm. na ekologii, fytocenologii a geobotaniku, genetiku, zahradnictví (rostliny kulturní, plevele), ochranu rostlin atd. Nehledě k takovým disciplínám jako jsou farmakognosie, pícninářství, herbologie, krmení a výživa hospodářských zvířat atd., kde by omyly v determinaci mohly mít velmi nepříznivé následky. I při zahradnické činnosti by měly být všechny pěstované taxony identifikovány. Přitom nejde jenom o systematickou klasifikaci, ale o veškeré aspekty studia variability a evoluce fytotaxonů. Pomocnou disciplínou systematiky je nomenklatorika, tj. stanovení vědeckých jmen pro každou taxonomickou skupinu rostlin. Počínaje starořeckými filosofy bylo mnoho pokusů o systematické uspořádání rostlinstva, první z nich byly především utilizační. V moderním vědeckém pojetí se vyčlenila tři historická období - stanovená dle typů botanických systémů a kriterií jejich konstrukce: Systémy popisné, umělé období od konce 16. století, 17. století a dále, vyvrcholení dílem C. Linneus: Species plantarum (1753); principem systému byl počet a postavení tyčinek a pestíků ( pohlavní soustava rostlin). Systémy přirozené, založené na morfologické podobnosti rostlin období od 18. století, nejvýznamnější je asi systém Englerův (1886), který se někde dokonce až dodnes používá pro třídění herbářů a sbírek. Systémy vývojové (fylogenetické), jejichž cílem je dobudování uceleného skutečně fylogenetického systému, což je v současné době v úplnosti neuskutečnitelné, mj. pro málo dochovaných fosilních rostlinných materiálů, které jsou na rozdíl od živočišných nálezů jenom fragmentární. Zásadní vývojové myšlenky formuloval J.B.Lamarck ( ), zásadní pak bylo dílo Ch. Dawina: O původu druhů (1859). Systematické jednotky V systematice se ke klasifikaci rostlin používají následující základní jednotky určitých hodnot (v sestupném pořadí následující od nejvyšších): oddělení (divisio) třída (classis) řád (ordo) čeleď (familia) rod (genus) sekce (sectio) odrůda (varietas) forma (forma) Základní jednotkou je druh, který je skutečnou, v přírodě existující realitou; přičemž jeho definice je velmi obtížná. Jako druh se chápe soubor populací (pokolení) majících společné předky, shodné morfologické a fyziologické znaky, navzájem se kříží a dávají sobě podobné potomstvo, druh na povrchu Země - 1 -

2 zaujímá určitý areál, cytotaxonomicky je zpravidla jednotný a zřetelně je oddělen od populací jiných druhů (morfologicky, cytologicky, geograficky aj.). Pojmenování rostlinných druhů se řídí mezinárodními nomenklatorickými pravidly, které každých pět let upravuje a schvaluje mezinárodní botanický kongres. Botanická nomenklatura na všech úrovních systému umožňuje jednotné třídění a pojmenování. K pojmenování druhů slouží tzv. binomická nomenklatura (dvojslovné pojmenování), kterou zavedl C. Linné. Jméno druhu má dvě slova: (1) podstatné jméno, nomen, název rodu; (2) přídavné jméno, druhový přívlastek, epitheton specificum. Například v názvu náprstník červený (Digitalis purpurea) je název rodu náprstník a druhový přívlastek červený. Podobně v druzích náprstník žlutý (Digitalis lutea) nebo náprstník vlnatý (Digitalis lanata). Pro pěstované kulturní rostliny byla dále stanovena jednotka kultivar (cv., odrůda) s určitými, stále udržovanými znaky; kultivary vznikají šlechtěním. Jméno kultivaru se píše velkým začátečním písmenem nebo se užívá zkratka cv.; například mák setý - Papaver somniferum Opal nebo Papaver somniferum cv. Dubnik 2.Kulturní rostliny Rostliny plané a kulturní Z hlediska ovlivnění člověkem a odtud plynoucích vlastností se rozlišují rostliny plané a kulturní: o Planá rostlina je výsledek živelného přírodního výběru, je zpravidla součástí rozmanitých a složitých společenstev, roste v areálu vzniklém v souladu s biotopem. o Kulturní rostlina je nepřírodní produkt umělého výběru, resp. šlechtění řízeného člověkem; vliv tohoto výběru trvá u některých nepřetržitě od prehistorických dob. Základní vymezení kulturních rostlin Kulturní rostliny jsou zpravidla pěstované rostliny, což je příliš široké pojetí, některé se začaly pěstovat nedávno a vyskytují se ve stejných formách v kultuře i přírodě, přičemž taxonomicky je nelze odlišit od planých forem. Kulturní rostliny jsou známé jedině v kultuře, v ní vznikly šlechtitelskými zásahy člověka, často neschopné existence bez přímé péče člověka. Mimo hranice pěstovaných porostů (tj. ploch hospodářsky obdělávaných kde obvykle tvoří monokultury), většinou nerostou; občas rostou mimo kulturu jen jako zplanělé, přičemž výskyt zplanělých kulturních rostlin bývá jen většinou pomíjivý. Vlivem záměrných zásahů kulturní rostliny nabyly řadu význačných kulturních vlastností ty jsou většinou úzce spojeny s praktickým využitím kulturních typů (hlavně jde o vlastnosti morfologické a fyziologické). Obecné vlastnosti kulturních rostlin Kulturní rostliny se vyznačují řadou vlastností, které jsou prakticky pro všechny společné, člověk je respektuje nebo využívá. Některé jsou pro člověka užitečné, některé méně výhodné. Na rozdíl od planých druhů rostliny kulturní: o pěstují se v jednotvárných a jednoduchých monokulturách; o rostou v areálu umělém, vytvořeném člověkem (ovšem v souladu s biotopem) a často vhodně přetvářeném; o mimo hranice kulturního biotopu většinou hynou; o staré kulturní rostliny se buď velmi oddálily od výchozích forem nebo jsou jejich výchozí plané formy neznámé; o většinou mají zvětšené některé nebo všechny orgány vegetativní i generativní; často zvětšení například dužniny plodů, zásobních orgánů (hlízy, cibule), někdy až neúměrně; nadměrné zvýšení množství zásobních látek (cukry, tuky); o ztráta schopnosti přirozeného rozšiřování diaspor; - 2 -

3 o ztráta schopnosti samovolného vysemeňování; o ztráta mechanických ochranných zařízení (chlupy, ostny, trny); o změny v rytmu vývoje (pravidelnost); o zeslabení odolnosti vůči chorobám a škůdcům; o ztráta jedovatých a chuťově nepříjemných látek; o zvýšení náročnosti na vlastnosti biotopu, zejména větší nároky na kvalitu půdy; o zesílení některých pletiv; o zvýšení produkce některých látek; o citlivost (větší) k výkyvům podnebí (nízké teploty, sucho); o hromadné klíčení semen; o současné zrání plodů (semen) a nerozpadavost plodenství, uzavření semen v plodech; atd. Proměnlivost kulturních rostlin Proměnlivost kulturních rostlin je většinou značná, a to ve znacích morfologických a vlastnostech fyziologických, především jde o zvětšení užitkové výkonnosti. Proměnlivost je většinou plynulá, nepřetržitá a bez mezer (ve srovnání s planými taxony, u nichž zřetelnější), odtud plyne obtížnost infraspecifické klasifikace a sestavení systému. Genofond kulturních rostlin Absolutní počet popsaných organismů na naší planetě se údajně pohybuje kolem 5 milionů. Pokud jde o rostliny popsáno bylo přibližně tisíc druhů, z toho na houby připadá asi 47 tisíc druhů, na řasy asi 26 tisíc druhů a na cévnaté vyšší rostliny pak připadá přibližně 280 tisíc druhů. Je pochopitelné, že se počet rostlin, které můžeme považovat za užitkové, v průběhu historického vývoje postupně zvyšoval, čímž se rozšiřoval jejich genofond. Dostupné údaje uvádějí následující počty užitkových rostlin: o století: asi 300 druhů o polovina 20. století: asi 1500 druhů o 1959: asi 6000 druhů o 1969: asi 9000 druhů o 1988: asi druhů Prakticky se však jedná jen o několik málo tisíc pěstovaných druhů. V dané zemědělské lokalitě jde většinou jenom o několik málo stovek druhů, při větším rozsahu pěstování jenom až o několik desítek druhů. Ve světovém zemědělství je v podstatě zásadních jen několik málo druhů, které zajišťují energetickou výživu lidstva: pšenice, rýže, kukuřice, brambory, cukrová řepa a třtina, bataty (sladké brambory), maniok (Manihot), fazol, sója, kokosová palma, banánovník; pěstují se v množství odrůd. Kulturní rostliny mají základní význam pro život a vývoj člověka, jsou součástí podstatou civilizace a samozřejmě jsou zdrojem potravy, krmiv, průmyslových surovin, léčivých látek atd., opomenout nelze hledisko životního prostředí a rostliny dekorativní. Vznik kulturních rostlin Vznik kulturních rostlin je evoluční proces zvláštního typu, realizovaný pouze člověkem spočívající v objevu pěstování rostlin přinášejících užitek; kulturní rostliny nemohly vzniknout v přírodních podmínkách bez rozhodujících zásahů člověka. O tom svědčí mj. mnohé jejich vlastnosti, dále skutečnost, že mnohé kulturní rostliny nejsou schopny přežití mimo kulturu a nehledě na to, že stále trvá hledání nových druhů využitelných jako kulturních rostlin s případnými pokusy o jejich introdukci. Významnou roli mělo - 3 -

4 nepochybně spojení tohoto procesu s vývojem člověka zemědělce, s jeho usídlením v blízkosti využívaných rostlin a následně vznik sídlišť, osad, měst apod. Kromě pouhé sklizně to byla postupná, zpočátku částečná péče o plané kultury výběr, dosévání, odstraňování konkurenčních rostlin aj. s jejich dalším ovlivňováním. I v současné době lidé na Zemi umírají hlady, část obyvatel se nenají do sytosti. Problematika řešení nedostatku potravin se ubírá (trochu nepřesně řečeno) dvěma směry. Je to jednak tradiční cesta spočívající v intenzifikaci zemědělství, tvorbě výkonnějších odrůd současných rostlin a jednak nová cesta, která spočívá v tvorbě a využití geneticky ovlivněných tzv. nových organismů, označovaná též jako genetické inženýrství. Členění kulturních rostlin podle vzniku Kulturní rostliny lze klasifikovat z mnoha různých hledisek počínaje jejich zařazením do botanického systému, přes třídění zemědělské a zahradnické, až po druh a vlastní užitkovost atd. Podle původu a vzniku jejich kulturnosti se dnes rozlišují: Primární kulturní rostliny o rostliny původně sbírané, sklízené rostliny jako plané; o přechod výše uvedených do kultury (získaly postupně znaky kulturních rostlin), výběr příznivých forem člověkem; o např.: pšenice, rýže, kukuřice, proso, cukrová třtina, len, bavlník, sója aj. Sekundární kulturní rostliny Sekundární rostliny mohly vzniknout vlivem změn prostředí, zpravidla v souvislosti s narušením původních přirozených společenstev a s následkem uchycení některých rostlin. Podle způsobu a podmínek vzniku se mezi sekundární kulturní druhy řadí: Ruderální rostliny v blízkosti lidských sídlišť o rostliny zpočátku přirozeně vysemeňované, později plánovitě vysévané a převzaté do pěstování; o např. konopí, mák, mrkev, petržel aj. Plevelné rostliny o rostliny uchycené v porostech pěstovaných kulturních rostlin; o rostliny, které se svou biologií přibližovaly kulturnímu druhu (v němž rostly), mohly se proto zachovat; o např. žito jako plevel v pšenici, oves v pšenici a žitu aj. Spontánně vzniklé kulturní rostliny o rostliny, jejichž plané formy někdy nejsou ani známé; o rostliny, které jsou do značné míry svým vznikem často závislé na člověku; o rostliny, které vznikly např. hybridizací, spontánními mutacemi; o např. slunečnice, jahodník, hexaploidní pšenice aj. Terciární kulturní rostliny Tyto kulturní rostliny jsou aktuální v přibližně posledních 250 letech: o na jejich vzniku se podílelo využití šlechtitelských metod, stupňování užitkových vlastností; o význam při jejich vzniku mělo uplatnění např. výběru, křížení s kulturními formami, mutageneze, polyploidizace aj.; o např. tetraploidní žito, jetel, triticale aj

5 Genová centra kulturních rostlin Oblasti vzniku kulturních rostlin, které jsou soustředěny jenom v některých částech Starého a Nového světa, nazývají se genová centra (gencentra). V těchto oblastech se objevovala největší rozmanitost forem daného druhu (rodu) při jeho současném rozšíření na jediném a plošně malém území, například: o východoasijské gencentrum hornaté kraje Číny, Nepálu a přilehlých území (proso, pohanka, oves, meruňka aj.); o indické gencentrum (rýže, čirok, okurka, konopí aj.); o středoasijské gencentrum sz. Indie, Afghánistán a okolní oblasti (některé pšenice, bob, meloun aj.); Obr. 1:Původ některých druhů plodin o předoasijské gencentrum Malá Asie, Zakavkazsko, Írán (některé pšenice, žito, fíkovník aj.); o středomořské gencentrum (cibule, česnek, mák aj.); o jihomexické a středoamerické gencentrum (kukuřice, fazol, paprika aj.); o a další. Obr. 2:Genová centra kulturních rostlin Doplňující literatura k tématu: DOLEJŠ K. (1993): Botanika obecná. VŠZ, Praha, 116p. ISBN X SCHWANITZ F. (1969): Vývoj kulturních rostlin. SZN, Praha, 544p

6 2. ROZMNOŽOVÁNÍ ROSTLIN Souhrn Rozmnožování (reprodukce) je jednou ze základních vlastností charakterizujících živé organismy, podobně jako metabolismus, dráždivost, dědičnost atd. Semenné rostliny se rozmnožují nepohlavně (pomocí vegetativních orgánů) a pohlavně, kdy noví jedinci vznikají na základě procesů opylení a oplození. Těmto procesům je uzpůsobena stavba květu, který je představován souborem metamorfovaných listů, které se podílejí (přímo nebo nepřímo) na produkci plodů obsahujících semena. Přitom květy vyrůstají u různých rostlinných druhů jednotlivě nebo v souborech tj. květenstvích, v nichž jsou uspořádány podle určitých pravidel. Opylení je zprostředkováno různými způsoby, přičemž květy (resp. jejich části) jsou přizpůsobeny činitelům (např. opylovačům), pomocí nichž se opylení realizuje. Plody jsou rozmnožovací částice krytosemenných rostlin, které uzavírají jedno nebo více semen. Semena jsou v nich chráněna oplodím, které je vyvinuto různým způsobem, může být např. dužnaté, kožovité, suché, nebo pukavé či nepukavé apod. 1. Nepohlavní rozmnožování Při nepohlavním (vegetativním) rozmnožování vzniká nový (dceřinný) jedinec z jediného mateřského základu, často oddělováním částí rostlinného těla (tj. mateřského organismu). Rostliny se tak rozmnožují např. hlízami, oddenky, cibulemi, pacibulkami, ale také řízkováním (kořenů, stonků, listů), očkováním, roubováním nebo výtrusy. Hojně se řízkování využívá v okrasném zahradnictví například při množení ptačího zobu, vrby, zlatice a dalších taxonů pomocí dřevitých řízků. V zelinářství se vegetativní rozmnožování používá málo, například u česneku nebo křenu. Česnek se rozmnožuje cibulkami, tzv. stroužky, křen kořenovými řízky. Dělením kořenů lze rozmnožovat také chřest a rebarboru. Roubování se někdy využívá u tykvovitých zelenin, například na tykev se ve fázi děložních lístků roubuje v místě vegetačního vrcholu meloun, který je pak méně citlivý na nižší teploty a dosahuje se i vyšších výnosů. Rajčata se mohou množit i krátkými zelenými řízky. Vegetativně se rozmnožuje především drobné ovoce angrešt, rybíz, maliník a ostružiník, někdy též švestka a líska. Ve velkém měřítku se tento způsob rozmnožování používá u podnoží jabloní, hrušní a slivoní. Rybíz a angrešt se dobře rozmnožují dřevitými řízky nejlépe v srpnu, kdy jsou letorosty vyzrálé a dobře zakořeňují. Angrešt se může v červnu množit i zelenými řízky. Kořenové řízky se používají u maliníku, ostružiníku a lísky, oddělky se rozmnožují i jabloňové a hrušňové podnože i jiné ovocné dřeviny. Při hřížení se neoddělené letorosty pokládají do půdy tak, že horní část vyčnívá a střední se upevní háčky nebo kolíky v půdě (např. magnolie, líska). Během roku nebo více let letorost zakoření. K nepohlavnímu rozmnožování lze zařadit i roubování (např. ořešák) a očkování (např. růže), běžné způsoby v zahradnické praxi. Zde však dochází k vzájemným fyziologickým vztahům mezi podnoží a roubem, tedy mezi částmi dvou různých rostlinných jedinců. Velký význam má roubování a očkování v zušlechťování rostlin. 2. Pohlavní rozmnožování Vznik nových jedinců je podmíněn pohlavním procesem (oplozením), spočívajícím ve splynutí dvou pohlavních buněk (gamet). Při oplození dochází ke splývání cytoplasmy i jader obou gamet, vzniklá zygota má dvojnásobný (diploidní) počet chromosomů. V určité fázi životního cyklu rostliny dochází k procesu, při kterém je počet chromosomů opět redukován (dělení redukční) na poloviční, jednoduchý (haploidní) počet. Oplození a redukční dělení spolu těsně souvisejí a pravidelně se střídají. Květ Květ semenných rostlin je představován souborem listů vyrůstajících na zkráceném stonku a metamorfovaných k účelům pohlavního rozmnožování, které vede k tvorbě semen a plodů. Funkcí květu je - 6 -

7 tedy zajištění pohlavní reprodukce rostliny, tvorby nového potomstva. Květní části chrání pohlavní buňky a někdy i mladá semena; dále květ obvykle okrajovým nebo vrcholovým postavením i utvářením květních obalů zajišťuje a napomáhá opylení. o Květní lůžko není součástí květu ale květní části na něm vyrůstají. Lůžko je tvořeno květním stonkem jako kuželovité nebo plošné, případně prodloužené v primitivnějších případech. Někdy je vyvinuto zvláštním způsobem, např. u dubu je květní lůžko rozšířeno v číšku (tzv. cupula), někdy (např. u jabloně) tvoří se spodní částí květních obalů (popřípadě i se spodní částí tyčinek) tzv. češuli (receptaculum). Květní části jsou na květním lůžku uspořádány šroubovitě nebo v kruzích, šroubovité (spirální) uspořádání květních částí je původnější, uspořádání kruhovité (cyklické) odvozenější. Podstatnými částmi květu vyrůstajícími na květním lůžku jsou květní obaly, tyčinky a plodolisty (srůstající v pestík). Při zakládání květních částí ve vegetačním vrcholu prýtu (jednotný orgán - stonek s listy) dochází ke změně činnosti dělivých pletiv (meristémů), přičemž vegetační vrchol se mění v květní vrchol. Jednotlivé květní části se obvykle zakládají v podobě drobných hrboulků, vznikajících obvykle zvnějšku (akropetálně). U některých rostlin je vývin květu velmi rychlý, například u tzv. rostlin efemerních, vegetujících velmi krátkou dobu třeba jen několika málo týdnů. U jiných rostlin (zvláště dřevin) je naopak vývin květu hodně pomalý, například u olše nebo u lísky se květy zakládají téměř celý rok před vlastním kvetením. o Květní obaly (perianth) jsou přeměněné listy a u krytosemenných rostlin se mohou vytvářet jako volné (rostliny volnokorunné) nebo jako srostlé (rostliny srostlokorunné). U některých rostlin (často třeba u dřevin) jsou květní obaly nenápadné nebo dokonce úplně chybějí, takové květy se nazývají bezobalné (např. vrba). Jednotlivé lístky květních obalů jsou uspořádány šroubovitě (spirálně, např. magnolie), kruhovitě (cyklicky, např. řepka) nebo spirocyklicky (např. některé růžovité). Nerozlišený květní obal, v němž všechny lístky jsou jednoho typu vzhledu, se označuje jako okvětí (perigon, P) a tvoří jej tedy lístky neboli plátky okvětní (tepala), např. blatouch nebo lilie. Okvětí bývá různě vyvinuto, a to jako nenápadné (např. u kopřivy) nebo jako výrazně barevné (např. u tulipánu). U rostlin má okvětí různý tvar i rozměry, přičemž okvětní lístky mohou být volné (např. sasanka) nebo srostlé (např. konvalinka). U mnoha rostlin je květní obal rozlišený a tvořený dvěma typy lístků, zpravidla odlišných barvou, velikostí a tvarem tzn. kalichem (calyx, K) a korunou (corola, C), např. zvonek, třešeň. Kališní lístky (sepala) tvoří vnější kruh květního obalu, obvykle jsou zelené a mohou být volné tj. jednotlivé (např. kakost) nebo navzájem srostlé (např. prvosenka) kalich volnolupenný a srostlolupenný. Po odkvětu kalich zpravidla opadává. U některých taxonů bývá kalich zvětšelý i barevný a přebírá tak funkci koruny (např. fuchsie, orlíček), někdy se stává součástí plodu (např. chmýr u pampelišky, bodláku nebo pcháče). Koruna je vnitřní částí květního obalu tvoří vnitřní kruh (kruhy), korunní lístky (petala) jsou obvykle větší než lístky kališní a často jsou nápadně zbarvené. V květech některých rostlin mohou být korunní lístky přeměny v medníky (nektaria). Koruna také chrání vnitřní části květu (tyčinky, pestíky), rovněž láká opylovače, zvláště hmyz. U některých druhů příjemně voní, vůně je způsobena přítomností prchavých silic. Zbarvení korunních lístků je způsobeno buď přítomností chromoplastů (obsahujících karoteny, xantofyly) nebo přítomností barviv (např. antokyanů) rozpuštěných v buněčné šťávě; bílé jsou bez barviv. Korunní lístky mohou být volné (růže) nebo srostlé (zvonek). U některých rostlin dochází ke značnému zvětšení počtu korunních lístků, obvykle přeměnou tyčinek nebo plodolistů (např. růže, pivoňka), případně štěpením korunních lístků (např. fuchsie). Květy, včetně koruny, mají různou symetrii, charakterizovanou počtem rovin souměrnosti. Jestliže lze květem proložit jedinou rovinu souměrnosti, označuje se jako květ souměrný (zygomorfní, monosymetrický); takové květy mají např. rostliny bobovité nebo hluchavkovité. Při dvou rovinách souměrnosti se jedná o květ bisymetrický, který má např. srdcovka. Pokud lze květ rozdělit více rovinami na symetrické části, označuje se jako květ pravidelný (aktinomorfní, polysymetrický); takové květy mají např. rostliny prvosenkovité nebo liliovité. Pokud květem nelze proložit žádnou rovinu souměrnosti, označuje se jako květ nesouměrný (asymetrický)

8 - 8 - o Tyčinky jsou samčí pohlavní orgány, vytvářejí pylová zrna a jejich soubor v květu se nazývá androeceum, A. Stejně jako pestíky jsou listového původu. Tyčinka v typické stavbě u krytosemenných rostlin má prašník (anthera) a nitku (filamentum). Prašníky i nitky bývají různého tvaru, nitky bývají stejně dlouhé nebo různých délek. Například brukvovité mají 6 tyčinek, 4 delší a 2 kratší (takové tyčinky se nazývají čtyřmocné), hluchavkovité mají tyčinky dvoumocné 2 delší a 2 kratší. U některých typů jsou tyčinky volné, u jiných srůstají, např. sléz má všechny tyčinky srostlé v rourku kolem pestíku, u většiny bobovitých je 9 tyčinek srostlých a 1 zůstává volná. Některé rostliny mají jednu nebo několik tyčinek trvale zakrnělých, takže se v nich pyl nevytváří; takové sterilní tyčinky se nazývají staminodia. Některá staminodia vylučují nektar (nazývají se pak medníky). Prašník je tvořený dvěma prašnými váčky (theca), spojenými parenchymatickým pletivem, tzv. spojidlem (conectivum). V každém prašném váčku jsou dvě prašná pouzdra (loculamentum), v nichž vznikají pylová zrna. Pylová zrna mají na povrchu poměrně tlustou a různě strukturovanou exinu, která je tvořena celulózou a pektiny; na některých místech se v ní vytvářejí klíční póry. U větrosnubných rostlin je hladká. Pod exinou se nachází vnitřní vrstva zvaná intina, která je souvislá a tenká. Velikost pylových zrn a struktura exiny jsou pro různé taxony charakteristické a v taxonomii rostlin se využívají jako diagnostické znaky. Zralé prašníky se otevírají (nejčastěji podélnou trhlinou) a pyl se z nich uvolňuje. o Pestík je samičí pohlavní orgán, útvar vzniknuvší srůstem plodolistů; soubor plodolistů v květu se nazývá gynaeceum, G. Stejně jako tyčinky jsou plodolisty listového původu. Spodní rozšířená část část pestíku se označuje jako semeník (ovarium) a uvnitř uzavírá vajíčka. Na horní části pestíku se vytvořil zvláštní útvar k zachycení pylových zrn tzv. blizna (stigma), která bývá lepkavá, větvená, pérovitá aj. Protáhlá jalová část pestíku mezi bliznou a semeníkem je čnělka (stylus). Místo v semeníku, kde vyrůstají vajíčka, se nazývá semenice (placenta). Některé typy rostlin mají v květu pouze jeden pestík. Ten se může skládat z jediného plodolistu, místo jeho srůstu se nazývá šev. V některých (vývojově původnějších) květech je několik plodolistů, z nichž každý tvoří samostatný pestík (apokarpické gynaeceum). U odvozenějších typů rostlin došlo ke srůstu plodolistů a vznikl z nich jeden pestík (gynaeceum synkarpické). Plodolisty svými stěnami srůstají, takže vznikají přehrádky, které rozdělují semeník na několik pouzder jejich počet odpovídá počtu plodolistů. o Pohlavnost květů je stanovena přítomností funkčních pohlavních orgánů květu, tyčinek a pestíků. V oboupohlavných (hermafroditických) květech jsou přítomné tyčinky i pestík (pestíky). Květy, v nichž jsou vyvinuty pouze tyčinky jsou květy samčí (prašníkové), květy pouze s pestíky jsou samičí (pestíkové). Samčí nebo samičí květy jsou jednopohlavné. Vzhledem k celé rostlině pak mohou nastat dvě situace. (1) Na jedné rostlině se odděleně tvoří samčí a samičí květy; taková rostlina se označuje jako jednodomá (např. líska). (2) Na jedné rostlině se vytvářejí jenom květy samčí, zatímco květy samičí se tvoří na rostlině jiné; taková rostlina se označuje jako dvoudomá (např. vrba). Kromě toho může u některých rostlin nastat i situace, kdy na jednom jedinci jsou květy oboupohlavné, ale také květy samčí a samičí (jasan). o Květenství je soubor květů uspořádaných podle určitého systému na jednom stonku, za účelem pohlavní reprodukce. Listy jsou v květenství obvykle redukovány v listeny nebo jsou zcela potlačeny. Květenství jsou přisedlá nebo krátce či dlouze stopkatá. Listeny pod květenstvím nebo kolem něho mohou vytvářet útvar nazývaný zakrov nebo obal, který je někdy korunovitě zbarvený a přebírá funkci koruny (zejména láká opylovače). Květenství (resp. květy) mohou být terminální (konečná) nebo postranní (úžlabní), event. se mohou kombinovat. V obou případech však květenství zakončuje stonek (stonek květenstvím dále prorůstá zcela výjimečně, třeba u ananasu). o U hroznovitých (racemózních) květenství nepřerůstají postranní stonky hlavní stonek. Květy rozkvétají zezdola nahoru, tzn. akropetálně nebo od obvodu do středu, tzn. centripetálně. Z jednotlivých typů sem například patří hrozen, okolík, klas, palice, úbor, hlávka. U vrcholičnatých (cymózních) květenství přerůstají postranní stonky společný stonek hlavní. Květy rozkvétají sestupně, tzn. bazipetálně nebo stojí-li květy v jedné rovině pak rozkvétají odstředivě, tzn. centri-

9 fugálně. Z jednotlivých typů zde například patří vrcholík, srpek, vějířek, vidlan, vijan, šroubel. Složená květenství jsou rozmanitě složena a kombinována z jednoduchých květenstvích. Přitom je velký počet kombinací a jsou to květenství, která se vyskytují velmi často. K běžným typům složených květenství patří složený okolík (např. mrkev, kopr, bolehlav), složený klas (např. žito, ječmen), lata z klásků (např. oves, lipnice), kytka ze strboulů (např. řebříček) nebo z úborů (např. mnohé hvězdnicovité), hrozen z vidlanů (např. kohoutek luční), klas příp. jehněda (např. bříza, olše). Opylení Proces vlastní reprodukce rostliny (tj. vznik plodu se semenem) probíhá ve dvou fázích. První fází je opylení, tj. přenesení pylu na bliznu. Opylení se může uskutečnit pomocí vlastního pylu tzv. autogamie, samosprašnost nebo pomocí cizího pylu (tj. pylu jiné rostliny) tzv. allogamie, cizosprašnost. Krajním případem autogamie je tzv. kleistogamie, kdy dochází k opylení uvnitř květu (v poupěti), aniž dojde k jeho otevření. Kleistogamní květy má např. šťavel kyselý nebo violka vonná. Trvalé samoopylení je však pro rostlinu většinou nevýhodné. Pro zachování druhu je nutné občasné křížení s jiným jedincem téhož druhu (Knight-Darwinův zákon). Opylení je zprostředkováváno pomocí různých činitelů. Fáze opylení končí ve chvíli, kdy je pyl dopraven na bliznu pestíku (u nahosemenných k mikropyle na vajíčku). Allogamní opylení může probíhat různými způsoby větrem, vodou, zemskou přitažlivostí, dotykem při růstu, pohybem tyčinek, živočichy (hmyz, ptáci, netopýři, vačice). Záměrným opylovačem je člověk, který usměrňuje často opylení u kulturních rostlin. Nejčastěji se pyl přenáší větrem (vzdušnými proudy) a prostřednictvím živočichů (jiné způsoby velmi zřídka). o Anemogamie je opylení (přenos pylu) větrem, náhodně. K tomu je zapotřebí, aby se pyl ve vzduchu vznášel, aby se tvořilo dostatečné množství pylu, aby byl pyl ve vzduchu dostatečně rozptýlen, aby blizna byla schopná pyl zachytit a aby vítr (vzdušný proud) byl příznivý (zejména slabý). Pylová zrna těchto rostlin jsou jemná a malá, kulatá nebo oválná, lehká a některá mají vzdušné vaky (borovice lesní). Pyl se vytváří ve velkém množství, takže je dobrá pravděpodobnost opylení. Řada stromů, opylovaných větrem, má květy uspořádány do květenství (např. jehněd). Tyto samčí květy bývají jednoduché a nahé, čímž je usnadněno uvolňování a šíření pylu. o Zoidiogamie je přenos pylu živočichy, zvěrosprašnost. Je to nejrozšířenější způsob opylování rostlin, na některých územích jediný. U těchto rostlin má pyl vlastnosti, které umožňují jeho uchycení a přenos opylovačem, např. jsou na povrchu výrůstky nebo je jeho povrch lepkavý, případně pylová zrna tvoří skupiny (celé jsou pak přenášeny). Květ nějakým způsobem láká (přitahuje) opylovače, kteří jej vyhledávají; opylovač má takovou stavbu těla a způsob života, které mu umožňují pravidelné návštěvy květů; květ má též odpovídající mechanická a optická přizpůsobení, která umožňují i působí dostatečně dlouhý pobyt opylovače v květu. U květů opylovaných hmyzem jsou korunní lístky často nápadně veliké a zbarvené (mnohé květy mají jasné barvy). Původnější je zbarvení bílé a žluté, odvozenější jsou barvy červené, fialové a modré (zejména u vývojově pokročilejších skupin). Oranžové zbarvení je v přírodě vzácné a černá barva v přírodě neexistuje. V květu, který je opylován hmyzem, jsou nektaria, žlázky, které vylučují cukernatý nektar a vůni, která láká opylovače k návštěvě květu. Oplození Klíčení pylu na blizně je začátek fáze, kterou označujeme jako oplození. Pylové zrno vytváří trubkovitou pylovou láčku, která proniká z blizny do čnělky, kterou prorůstá a vniká do semeníku. Růst láčky pylové umožňuje a reguluje vegetativní jádro. V láčce pylové je dále jádro generativní, dopravované k vajíčku (v semeníku). Posléze se generativní jádro rozděluje ve dvě jádra. V procesu oplození první z těchto jader splývá s buňkou vaječnou (oosférou) čímž vzniká zygota a diploidní embryo. Druhé generativní jádro splývá s jádrem zárodečného vaku vajíčka s tím dává vzniknout triploidnímu vyživovacímu pletivu endospermu. Současně začíná vývoj semene a plodu. Obaly vajíčka (integumenty) se přitom mění v osemení (testu), tedy ochranný obal zárodku i endospermu. U některých rostlin je osemení až trojvrstevné (vrstva sklerenchymatická, pigmentová, vázající vodu a pak zrosolovatělá). Na zárodku lze již - 9 -

10 v semeni rozlišit radikulu (základ budoucího kořene), plumulu (základ budoucího stonku) a dělohy (klíční listy). Jednoděložné rostliny mají jedinou dělohu, dvouděložné dvě. Semeník se podílí na vzniku plodu. Stěny semeníku se mění na oplodí (perikarp). Oplodí může být jednovrstevné nebo vícevrstevné, dužnaté, suché, kožovité, tvrdé, pevné, někdy jsou části (vrstvy) zřetelně rozeznatelné. Např. u třešně má vnější vrstva (exokarp) charakter pružného blanitého obalu, střední vrstva (mezokarp) se vytváří jako poměrně silná dužnina a vnitřní vrstva (endokarp) je velmi tvrdá a pevná (sklerenchymatická pecka). Podle účasti jednotlivých částí květu na vzniku plodu se plody rozdělují na dvě skupiny. Jestliže se na vzniku a stavbě plodu zúčastnil jen semeník vzniká plod pravý. Jestliže se zúčastnilo na stavbě plodu i květní lůžko vzniká plod nepravý. Semeno a plod Po oplození vzniká z oplozené vaječné buňky zygota a z ní se dále vyvíjí embryo. Z oplozeného jádra zárodečného vaku (centrální buňky) se vyvíjí endosperm, který se výrazně podílí na výživě zárodku. V endospermu nebo v dělohách zárodku jsou zásobní látky (tuky, sacharidy, bílkoviny) nutné pro výživu mladé rostliny. Těchto látek využívá člověk, přibližně 90% rostlinných tuků se získává právě ze semen (např. len, mák, skočec, řepka, slunečnice, líska, ořešák, podzemnice). Na bílkoviny jsou bohatá zejména semena luštěnin (známé je sójové maso ), na škrob pak semena obilnin. Důležitou vlastností semen, z hlediska jejich využívání člověkem, je stálost chemického složení zásobních látek, což umožňuje jejich poměrně dlouhou skladovatelnost (kvalita se přitom téměř nemění). Z obalů vajíčka (tzv. integumentů) vzniká osemení (testa), poměrně složitá struktura po histologické stránce. Osemení je buď hladké nebo strukturované, jsou na něm vytvořeny zoubky, chlupy nebo hrbolky. U některých rostlin osemení vytváří např. létací aparát chlupy (bavlník) nebo křídla (jedle). Na semenech některých rostlin bývají masité výrůstky ( masíčka ), významné pro zoochorní šíření semen. Tvar a velikost semen jsou velmi různé, některá jsou velmi drobná (např. u vstavačovitých) některá poměrně velká. Například hmotnost semen některých druhů: palma seychelská 10 kg, palma kokosová (kokosový ořech) 0,5 kg, dub letní 5 g, žito seté 23 mg, mák setý 0,43 mg, lipnice luční 0,15 mg, tabák virginský 0,007 mg. Tvar a velikost semen jsou vlastnosti geneticky podmíněné. Drobných semen bývá obvykle na rostlině více než semen velkých. Zvláště velké množství semen produkují jednoleté rostliny. Relativně hodně semen mají také rostliny parazitické, saprofytické a masožravé. Počet produkovaných semen je u druhu geneticky fixován, do určité míry ovlivněný vnějšími podmínkami. Příklady počtu semen z jedné rostliny u některých druhů: pěťour , merlík bílý , lilek černý , heřmánek terčovitý 5 000, hořčice rolní Plod je rozmnožovací útvar krytosemenných rostlin, který uzavírá a chrání semena. Podle charakteru oplodí lze plody klasifikovat různým způsobem, například: o suché nepukavé: oříšek (líska), nažka (slunečnice), obilka (pšenice); o suché pukavé: měchýřek (čemeřice), lusk (hrách), šešule (řepka), šešulka (kokoška), tobolka (mák); o suché poltivé: struk (ohnice), dvojnažka (javor), poltivý v tvrdky (hluchavka); o dužnaté: peckovice (meruňka), malvice (jabloň) nepravý plod, bobule (angrešt). Souplodí je soubor nahloučených plodů vzniklých z 1 květu (např. jahoda, šípek). Plodenství je soubor plodů vzniklý z celého květenství (např. moruše, réva vinná). Plody jsou rozšiřovány různými způsoby a prostřednictvím různých činitelů: Anemochorie rozšiřování vzdušnými proudy, větrem (smetanka, topol, javor, bříza); hydrochorie - rozšiřování pomocí vody (kosatec, žabník, leknín); zoochorie rozšiřování živočichy, rozlišuje se epizoochorie (přichycením na těle živočicha), endozoochorie (plody jsou potravou živočicha); antropochorie rozšiřování člověkem, např. znečištěným osivem, dopravou, s odpadem, úmyslně; autochorie rozšiřování vlastní rostlinou (hrachor, tykvice, netýkavka)

11 Různé rostlinné části mají pro člověka často nezastupitelný význam. Mimo vegetativních orgánů (kořen, stonek, listy) využívá člověk nezřídka i orgány reprodukční. Dále jsou uvedeny jenom některé příklady využití květů a plodů. Květy jsou samozřejmě nejčastěji vyhledávány a využívány pro dekoraci. Květy některých rostlin poskytují nektar a pyl včelám, zdužnatělé květenství květáku je oblíbenou a obecně používanou zeleninou, sušená poupata hřebíčkovce se využívají jako koření (hřebíček), květy řady rostlin se sbírají jako léčivé (měsíček, divizna, heřmánek), nezastupitelné při výrobě piva jsou chmelové samičí hlávky, květy některých rostlin se využívají k výrobě voňavek (růže, violka). Z plodů je nezpochybnitelný obrovský význam ovoce v potravě člověka, s využitím přímým nebo po určité kuchyňské úpravě. Stejně tak jsou některé plody velmi důležité jako zelenina (okurka, rajče) nebo koření (paprika, pepř, kmín, vanilka). K výrobě olejů slouží např. plody olivy, k výrobě léčiv tobolky máku atd. Hospodářsky významná jsou i semena nebo jejich části. Zásadní význam pro výživu člověka mají obilniny (endosperm semene) rýže, pšenice, kukuřice, žito, proso aj.), dále semena bobovitých rostlin (sója, podzemnice, čočka, hrách, fazol). Kromě tohou jsou i součástí krmiv pro hospodářská zvířata. Semen rostlin se využívá při výrobě nápojů (káva, kakao, coca-cola, pivo výroba sladu). Konečně semena rostlin slouží i jako technické suroviny, olejodárné - řepka, hořčice, len, podzemnice; textilní bavlník aj. Doplňující literatura k tématu PECHAROVÁ E. et HEJNÝ S. (1993): Botanika 1. Dona, České Budějovice, 173p. ISBN HNILIČKA F. et al. (2005): Základy fytotechniky. ČZU, Praha, 244 p. ISBN

12 3. ONTOGENEZE ROSTLIN Souhrn Rostliny, jako živé organismy, procházejí v průběhu svého života (resp. od svého vzniku po odumření) základními vývojovými etapami, a to obdobím embryonálním (v podstatě v semeni), mládí, dospělosti a stáří; tyto etapy mají určitý obecný průběh. Z hlediska délky života (a typu stonku) se rozlišují dřeviny a byliny jednoleté, dvouleté, víceleté a vytrvalé. V přehledu jsou charakterizovány životní formy (morfo-elementy) rostlin v našich podmínkách na základě periodicity životních pochodů ve vztahu k prostředí. V naší mrazivé zimě rostliny přezimují prostřednictvím vytrvávajících orgánů kořenů, oddenků, hlíz a cibulí, jimiž se často také vegetativně rozmnožují; existují diference a specifická přizpůsobení. V průběhu ontogenetického vývoje rostlinného jedince se postupně tvoří několik více méně odlišných typů listů tzv. listových formací, které jsou charakterizovány morfologicky i funkčně. V návaznosti na životní formy rostlin, rozmnožování a periodicitu je charakterizována dormance semen v souvislosti s ročními obdobími doprovázenými určitými teplotními podmínkami. Zejména u zahradních rostlin jsou žádoucí některá běžná opatření k jejich dobrému přezimování. Rostlinné orgány vyšších cévnatých rostlin lze na základě stavby, vývoje a funkce rozdělit na: o orgány vegetativní (vyživovací) kořeny, stonky, listy; o orgány generativní (rozmnožovací) květy, plody, semena. 1. Život rostlin Základní vývojové etapy Rostliny, jako všechny živé organismy, procházejí v průběhu svého ontogenetického vývoje (tj. vývoje jedince) geneticky fixovanými obdobími. V tomto smyslu jsou mezi rostlinnými druhy obrovské rozdíly, pokud jde o délku trvání jednotlivých životních období a konečně i celkovou délku života, například efemerní druhy s velmi krátkou vegetací (tedy existencí) zjara na straně jedné a stromy staré tisíce let na straně druhé. Obecně lze u rostlin stanovit čtyři základní charakteristická období: o období embryonální časový úsek od oplození oosféry do začátku klíčení semene; o období mládí intenzívní vývoj vegetativních orgánů; o období dospělosti od zakládání květních základů po vytvoření (dozrání) semen a plodů; o období stáří postupné odumírání rostliny. Existují rozdíly a časové diference v nástupu a době trvání jednotlivých etap. V jednotlivých etapách se dále rozlišují postupně nastupující vývojové fáze (např. fáze začátku kvetení, fáze plného kvetení, fáze plné zralosti plodů, fáze vyvinuté přízemní listové růžice apod.). Délka života rostlin Podle délky života, respektive životního cyklu, se rostliny třídí do dále uvedených skupin. Při hodnocení je třeba respektovat podmínky prostředí. Například rajče je ve své domovině v Jižní Americe vytrvalou bylinou, zatímco u nás je vlivem mrazivé zimy letničkou. o Letničky (jednoleté rostliny, anuely) vyklíčí na jaře, v témž roce vytvoří plody se semeny a hynou; nepříznivé období pro vegetaci přetrvávají jako semena nebo plody. Rostliny efemerní (přechodné) mají vegetaci velmi krátkou. Obvykle klíčí na podzim, během zimy nebo časně zjara, kvetou brzy na jaře a brzy končí vegetaci (např. osívka jarní). Efemeroidy jsou vytrvalé byliny, ale s velmi krátkým vývinem (existencí) nadzemních orgánů, obvykle v jarních měsících (např. dymnivka). Efemerní plevele jsou vegetačním cyklem přizpůsobeny období, kdy se plodiny začínají rozvíjet, využívají dostatku světla a vyšší půdní vlhkosti, většinou jsou drobné a tudíž méně nebezpečné (např. rozrazil břečťanolistý)

13 o Dvouleté byliny (bieny) vyklíčí na jaře, v prvním roce rostou jen vegetativně a vytvoří přízemní listové růžice, někdy též tlustý řepovitý kořen nebo bulvu. Přezimují a teprve druhým rokem vytvářejí květy, plody a semena a hynou (např. náprstník červený). o Víceleté rostliny (plurieny) biologický typ rostlin, které po několik let (vegetačních období) vytvářejí jenom vegetativní orgány aniž kvetou; vykvétají vždy po několika letech. Mají zpravidla mohutné lodyhy a bohatá květenství a po uzrání plodů odumírají. Např. některé druhy palem, bambusu, agáve. o Vytrvalé byliny (trvalky, pereny) žijí po několik vegetačních období. Mohou být v každém roce plodné nebo zůstávají po vyklíčení jeden rok až několik let neplodné. Jejich bylinné lodyhy se každoročně obnovují a jedinec se udržuje před nepříznivé období zimy (event. sucha) různým způsobem adventivními pupeny, podzemními oddenky (např. konvalinka), cibulemi (např. tulipán) nebo hlízami (např. jiřina). Obecně každoročně vytvářejí květy a plody se semeny. o Polokeře (suffrutices) vytrvalé rostliny, spodní část lodyh mají dřevnatou, horní část lodyh je bylinná, každoročně odumírá (např. šalvěj lékařská). o Keře (frutices) rostliny s dřevnatým vytrvalým kořenem a s dřevnatými stonky, které se hned od země větví, nemají kmen (např. líska). o Stromy (arbores) rostliny s dřevnatým vytrvalým kořenem a s dřevnatým jednoduchým hlavním stonkem, který se v určité výšce nad zemí větví v postranní větve, které vytvářejí korunu. Zdřevnatělý hlavní stonek od báze k prvnímu větvení se nazývá kmen (např. lípa).. Vytrvávající orgány rostlin o Kořen nečlánkovaný, nemá listy ani v podobě šupin, obvykle podzemní; kořenové systémy podle původu: o typ hlavního kořene, ve formě základní nebo rozvětvené, vzniká z kořínku zárodku; o typ adventivních (přídatných, náhradních) kořenů, mohou vznikat na stoncích a listech, často v situacích pro normální kořenovou soustavu patologických (zejména po poranění); hlavní kořen je v růstu potlačen a přerůstán adventivními kořeny vyrůstajícími zejm. z hypokotylu, u trav jsou hlavní kořenovou hmotou. Adventivní kořeny jsou buď morfologické (tvoří se místech k tomu určených např. uzliny trav nebo články rajčete) nebo ránové (v okolí poranění z kalusu). U jehličnanů a dvouděložných rostlin hlavní kořen vytrvává po celý život, mohutně se vyvíjí a větví (allorhizie); některé rostliny vytvářejí na kořenech pupeny (vegetativní rozmnožování, přezimování rostliny). U jednoděložných rostlin hlavní kořen zaniká brzy a je nahrazen systémem adventivních kořenů (homorhizie). o Kořenové hlízy jsou tvořeny buď jenom kořenem nebo se na jejich tvorbě podílí i spodní část stonku rostliny; orgány přezimující, funkce zásobní (hromadění organických zásobních látek). Například jiřina, vstavač, orsej, některé čistce a šťavele. Kromě přezimování slouží i k vegetativnímu rozmnožování. o Bulva na stavbě se podílí spodní část osy rostliny a kořen (řepa, petržel, tuřín aj.). Cukrovka: z celkové délky asi 90% kořen, 6% hypokotyl, 4% epikotyl; vrchní část (epikotyl) nese listy a pupeny. o Kořeny kontraktilní (stahovací) zejm. u četných druhů s cibulemi. Mají schopnost se stahovat v podélném směru a vtahují rostlinu do půdy. o Oddenek podzemní část stonku (článkovaný, nese listy nebo šupiny), vyvíjejí se na něm pupeny (v úžlabí listů nebo šupin), dále adventivní kořeny. Hromadí zásobní látky umožňující přetrvávat

14 nepříznivě období (kosatec, konvalinka, sasanka, kostival aj.). Vegetativní rozmnožování (pýr, přeslička), pupeny přezimující. o Oddenkové hlízy vznikají ztloustnutím jednotlivých článků oddenku. V úžlabí šupinovitých listů se zakládají úžlabní pupeny. Typické jsou bramborové hlízy, funkce zásobní, rozmnožovací. Pupeny ( očka ) se vyvíjejí v úžlabí brzy opadavých šupin. Jde o zdužnatělé konce šlahounovitých oddenků, rostlina jimi přečkává nepříznivou dobu. o Bazální hlízy vznikají ztloustnutím spodní části stonku většinou nad nebo v úrovni substrátu. Např. brambořík, šafrán, mečík, ocún i některé trávy (bezkolenec modrý, bojínek luční). Rostlina jimi přečkává nepříznivou dobu. o Cibule útvar listového původu. Vzniká buď přeměnou jediného listu (sněženka, křivatec) nebo zdužnatěním spodních částí většího počtu listů (cibule kuchyňská, tulipán). Česnek tzv. složená cibule, jednotlivé cibulky sestavené kolem osy v paždí šupin. Lilie střechovitě se kryjící šupiny. Stonek je obvykle výrazně zkrácený, na jeho bázi (tzn. prakticky na bázi cibule) vyrůstají svazčité kořeny. Cibule je orgán rozmnožovací, vytrvávající a přezimující. Listové formace V průběhu ontogeneze vyrůstá na rostlině několik různých typů listů tzv. listových formací: o dělohy - součást embrya, často značně odlišné od asimilačních listů, klíčení epigeické (nadzemní, prodlužuje se hypokotyl) a klíčení hypogeické (podzemní, prodlužuje se epikotyl), funkce zásobní, asimilační; o šupiny - obvykle nezelené, na bázi stonku (větví, na oddenku), také pupenové šupiny; o lupenité listy; o listeny - v oblasti květu nebo květenství, zelené nebo zbarvené, z úžlabí listenů vyrůstají květní stopky nebo stopky květenství, specifické listeny např. toulec (Araceae), zákrov (Asteraceae), obaly a obalíčky (Apiaceae), plevy a pluchy (Poaceae); o listence - v podstatě listeny, které vyrůstají na květní stopce; o květ - soubor listů přeměněných k realizaci pohlavního rozmnožování. 2. Morfo-elementy Morfo-elementy (životní formy, růstové formy) představují systém na základě schematicky pojatých znaků a vlastností, celkový pohled a periodicitu životních pochodů. Existují různé, často složité systémy morfo-elementů (dále je uveden systém obecně užívaný). Je třeba říci, že klasifikace morfo-elementů nesouvisí s taxonomickou klasifikací. o Terofyty (jednoleté rostliny) prodělávají celý životní cyklus od klíčení semenáčků až po zrání semen (příp. od klíčení spór do uzrání nových spór) v průběhu jediné vegetační doby, nepříznivé období roku přetrvávají jen v semenech (výtrusech nebo v drobných klíčních rostlinkách); tzn. netvoří obnovovací pupeny. Například vlčí mák, astra. o Hydrofyty (vodní rostliny pokud nepatří k planktonu) jejich orgány a obnovovací pupeny (s meristémy) přetrvávají nepříznivé období ponořené ve vodě (jako rostliny splývavé, připevněné, nebo kořenující). Například leknín, růžkatec. o Geofyty rostliny s obnovovacími pupeny (a meristémy) pod povrchem půdy (v nepříznivém ročním období), vytrvalé byliny přežívající obvykle kořeny, cibulemi, hlízami nebo oddenky. Například tulipán, ocún, kosatec. o Hemikryptofyty jsou rostliny s obnovovacími pupeny (s meristémy) těsně při povrchu půdy na nadzemních stoncích; pupeny jsou chráněny šupinami (živými nebo odumřelými), listy, listovými pochvami nebo nahloučenými jinými částmi, obvykle též sněhovou pokrývkou; trsnaté rostliny (odumřelé listové pochvy) kostřava ovčí, smilka tuhá, ostřice prstnatá) aj.; růžicové (přízemní listová růžice) jahodník, prvosenka, sedmikráska, hořec aj.; širokolisté (kůlový kořen, listnatý

15 stonek) žluťucha, třezalka, pryskyřník, zvonek aj.; poléhavé (poléhavý stonek každoročně odumírá a obnovuje se z přízemních pupenů) vikev, hrachor, kozinec aj. Vytrvalé až dvouleté byliny. o Chamaefyty mají obnovovací pupeny nad zemí do výšky 0,3 m; meristémy jsou v nepříznivém ročním období chráněny buď krycími šupinami samotného pupenu nebo nahloučenými nadzemními orgány celé rostliny (byliny nebo nízké dřeviny). Např. rostliny plazivé (mateřídouška), sukulentní (netřesk), polštářovité (lomikámen), rašeliníkovité (rašeliník), trávovité (kavyl), plazivé keříčkovité (vrba síťnatá), keříčkovité (tymián). o Fanerofyty rostliny, zejm. stromy a keře, s obnovovacími pupeny obvykle více než 0,3 m nad zemí. Podrobněji se rozlišují typy: keřovité keře s pupeny 0,3-2 m nad zemí (rybíz, růže); stromovité stromy s obnovovacími pupeny nad 2 m nad zemí; sukulentní vysoké kaktusy a rostliny podobného typu, tzn. z masitého slabě zdřevnatělého pletiva a hromadící vodu (kaktusovité, pryšcovité); chocholovité jednoduchý kmen s chocholem listů (palmy, juky, draceny); bylinné rostliny stromovitého vzhledu s bylinnými nebo málo zdřevnatělými kmeny (některé begonie, pepřovníky, banánovník); lianovité popínavé rostliny s obnovovacími pupeny vysoko nad zemí (břečťan, chmel). 3. Dormance semen Za dormanci se všeobecně považuje dočasné zastavení viditelných projevů růstu. Nezbytnost odolat nízkým nebo vysokým teplotám vedla u rostlin k vytvoření životní cykličnosti, v níž se střídají období růstové aktivity a období klidu (dormance). Nezřídka je znalost doby dormance semen určitého druhu potřebná v běžné zahradnické praxi. Dormance je aktuální zejména v oblastech, kde se střídají teplá a studená období roku i období dostatku vláhy a sucha. Především se jedná o semena. Dormantní semena nejsou schopna vyklíčit ani za optimálních podmínek, pokud v nich nenastaly určité fyziologické změny podmíněné vnějším prostředím. Dormance je ekobiologická vlastnost rostlin, která umožňuje přečkání nepříznivého období v nejodolnější možné fázi ve fázi semene. Semena: o s hlubokou dormancí klíčí po delší době (1 rok-několik let), zachovávají si klíčivost velmi dlouho (lotos údajně 350 let); o klíčí hned po dozrání nebo po přezimování, klíčivost si zachovávají maximálně několik let (3-10), např. lipnice roční; o klíčí hned po vysemenění a rychle klíčivost ztrácejí (vrba, topol podběl aj.); o tzv. živorodé rostliny semena klíčí ještě na mateřské rostlině (viviparie), typické pro rostliny v extrémních životních podmínkách, např. vysýchající lokality, lipnice cibulkatá, přeplavení vodou rákos obecný. 4. Pupeny Přestože to není na první pohled zřejmé, lze na rostlině často rozlišit hned několik typů pupenů, které se liší jak svojí stavbou, tak i funkcí: o plumula první pupen (formuje se v semeni při vytváření embrya); o pupeny listové (zakládají se v nich jenom listy); o pupeny smíšené (zakládají se v nich listy i květy); o pupeny květní (zakládají se v nich květy). Pupeny zimní zakládají se jeden rok, v růstu pokračují až na jaře příštího roku po překonání zimního klidu. Jejich vnější listové útvary jsou zpravidla přeměněny na tuhé šupiny (ochranná funkce), případ

16 ně i s chlupy nebo lepkavými pryskyřičnými látkami. Zřídka jsou zimní pupeny polonahé, mají šupiny jen v dolní části (bez černý) nebo nahé bez šupin (krušina olšová). Pro druh (rod) jsou pupeny typického vzhledu, prakticky důležité pro určování dřevin v bezlistém stavu. Vernace způsob složení mladých listů v pupenu: Mladé listy (resp. čepele listové) jsou v pupenech složeny určitým způsobem, což se označuje jako vernace listová. Rozlišuje se tak například - vernace nadvinutá (okraje svinuté směrem nahoru), vernace podvinutá (okraje svinuté směrem dolů), vernace řasnatá (čepel poskládaná pravidelně podle bočních žilek), vernace nepravidelná (listy nepravidelně schumlané), vernace svinutá (čepel spirálovitě složená) aj. V pupenech jsou chráněna meristematická (dělivá) pletiva zajišťující růst rostliny, respektive jejích jednotlivých částí. 5. Přezimování rostlin. Choulostivost k podmínkám Při průměrné zimě naše domácí druhy (dřevinné i bylinné) přežívají i nižší teploty bez vážnějšího poškození, pokud jsou zachovány jejich základní nároky na stanoviště, např. sněhová pokrývka, vrstva spadaného listí, vrstva spadaného jehličí, zbytky odumřelých částí rostlin aj. což zabraňuje větším výkyvům půdních teplot, nadměrnému vysýchání, promrzání půdy. Pěstované druhy (kultivary) jsou obvykle choulostivější než planě rostoucí rostliny. Zvláštní přípravu, případně výjimečná opatření, často vyžadují cizokrajné druhy původem z teplejších oblastí Země, u nás to jsou například rostliny pocházející ze Středomoří nebo Asie. Neuvažujeme zde rostliny pocházející z tropů Starého i Nového světa, které se u nás pěstují jako bytové resp. skleníkové, které je vhodné umístit venku na krátké letní období v trvání přibližně tří až čtyř měsíců (tzv. letnění pokojových rostlin). Opatření k přezimování Cílem je zabránit nebo maximálně omezit škody, které vznikají na rostlinách vlivem nepříznivých podmínek pro vegetaci v průběhu mrazivé zimy v podmínkách mírného pásma severní polokoule. K běžným opatřením k přezimování rostlin v zahradnické praxi patří: o ochrana půdy nastýlkou organické hmoty kolem rostliny (velmi důležité), která umožňuje kořenům čerpat vláhu z nezamrzlé půdy i v obdobích poměrně silných mrazů; o důkladná podzimní závlaha; o nakopčení nebo naorání země k rostlinám, přibližně 0,2 m nahrnuté půdy, která chrání zakryté rostlinné části, z nichž rostlina může po mrazovém poškození regenerovat (např. růže, vinná réva); o sempervirentní (stálezelené) rostliny: nastýlka (nejčastěji rašelina nebo listí příp. jiný materiál), důkladná zálivka, ochrana před větším a přímým osluněním např. clonou chvojí (zapíchání, opatrné překrytí položením), nejvhodněji jedlovým chvojím (vydrží do jara); o rostliny, které nejsou odolné (obvykle nádobové): v chladných mrazuprostých místnostech, větraných, při omezené zálivce, při pokud možno stálé teplotě (obvykle 2-4 C), event. v hlubokých pařeništích zakrytých okny a zimní přikývkou, větrání světlo (občas odkrytím přikrývky); běžně oleandry, azalky, vavříny, aukuby, brsleny aj.; o trvalky: přikrytí jejich odřezanou zaschlou natí (pokud je k disposici), lehkým krytem chvojí nebo slámy, málo vhodné je listí - slehnutí s následkem neprovzdušnění (nevhodný je hnůj), podobně dvouletky, u některých trvalek opatření nejsou potřebná; o skalničky, i když jsou na přirozených stanovištích otužilé je vhodná často zimní ochrana (zahradní a parkové skalky v nízkých polohách, značné denní výkyvy teplot v exponovaných polohách, často chybí ochranná vrstva sněhu): zastínění zejména části skalky zasahované ranním sluncem, u druhů (situovaných zvl. v dolících) nesnášejících mokro je vhodné překrytí tabulí skla, plochými

17 kameny, jednoduchými stříškami, dbát je třeba na včasné odstranění krytů, důkladné upevnění rostlin vytažených mrazem, na podzim zavlažení sempervirentních; o hlíznaté rostliny: vyrytí hlíz před nebezpečím namrznutí, hlízy přezimují v chladných, větraných, zčásti osvětlených místnostech do 5 C, jiřiny, mečíky, begonie aj.; o vodní rostliny: v dostatečně hluboké vodě (asi 0,7 m), rostliny v nádobách s vodou v bezmrazých místnostech, (kontrola pravidelná), leknín, stulík aj.; o vytrvalé zeleniny: přezimování bezproblémové i v tuhých zimách (křen, reveň, libeček, chřest aj.); o ozimé odrůdy zeleniny: pro dobré přezimování je žádoucí včasný výsev, výsadba s následným utužením půdy (zakořenění, bez porušení kořenů nadzvedáváním půdy mrazem, nevysychání); špenát, salát, cibule, česnek, pór; o kořeny mrkve, petržele apod.: pod pokrývkou plev nebo řezanky ze slámy, mladé rostliny (pěstované jako sazečky) přezimují i bez přikrývky pouze s malým přihrnutím půdy; o školkařské výpěstky: založení do lehčí země (písek s rašelinou) prostoupení kořání, nezakládají se ve svazcích, založení hluboké s utužením půdy, důkladné zavodnění založených rostlin; případně v chladírnách; o růže, podnože a jiné dřeviny: možné je přezimování i v nastohovaných paletách, ovšem nutný je postřik fungicidy, důkladné zavlažení při vyskladnění (do jara dochází ke ztrátě značné části vody); jde o osvědčený způsob po biologické stránce, přitom ušetření namáhavé práce se zakládáním, ušetření místa, možnost manipulace; o rostliny pěstované v kontejnerech: jsou mrazem více ohroženy, ve srovnání s rostlinami v půdě; případně se přemístí do foliovníků, možné i opatrné přikrytí folií (omezení vysychání půdy, působení mrazu a větru. Doplňující literatura k tématu BLÁHA L., BOCKOVÁ R., HNILIČKA F et al. (2003): Rostlina a stres. VÚRV, Praha, 156p. ISBN VOLF F. et al. (1988): Zemědělská botanika. SZN, Praha, 384p

18 4. FOTOSYNTÉZA A DÝCHÁNÍ: ZÁKLADNÍ PROCESY PŘEMĚNY LÁTEK A ENERGIE V ROSTLINÁCH Souhrn Fotosyntéza probíhá v zelených částech rostlin v organelách, které se nazývají chloroplasty. V první fázi (světelné) nejdříve fotosyntetické pigmenty chlorofyly a karotenoidy zachytí energii světelného záření, která je dále cestou necyklické nebo cyklické fotofosforylace přeměněna na energii chemickou. Ta je následně v druhé fázi (temnotní) využita na tvorbu energeticky bohatých organických látek (primárně sacharidů) z látek anorganických, a to z oxidu uhličitého a vody. Zapojení uhlíku do organických sloučenin se vysvětluje na základě dvou mechanismů karboxylace CO 2 : Calvinova cyklu (C 3 -typ fixace CO 2 ), který je typický pro většinu rostlin mírného pásma a chladnějších oblastí (C 3 -rostliny) a Hatch-Slackova cyklu (C 4 -typ fixace CO 2 ), který se vyskytuje u některých rostlin v suchých tropických a subtropických oblastech (C 4 -rostliny). Mechanismem, kterým uvolňuje rostlina energii z organických látek vytvořených při fotosyntéze je dýchání. Probíhá ve všech živých buňkách, které k tomu mají vyvinuty specializované organely - mitochondrie. Celý proces je rozdělen na glykolýzu, Krebsův cyklus a dýchací řetězec a pro jeho průběh je nezbytný kyslík. Uvolněná energie je zachycena jako krátkodobá energetická zásoba v ATP. Výsledná fotosyntetická produktivita rostlin a porostu je určována rychlostí fotosyntézy, rychlostí celkového dýchání, velikostí fotosyntetického aparátu a délkou jeho aktivity. Maximálně možná okamžitá účinnost fotosyntézy ve vztahu k absorbovanému světelnému záření je %, ale celovegetační využití světelného záření ideálním porostem C 3 -rostlin je pouze 5 6 % a C 4 -rostlin asi 9 10 %, v běžných pěstebních podmínkách ještě mnohem méně, v průměru 1 2 %. 1. Fotosyntéza Fotosyntéza je fotochemický proces, při němž fotosynteticky aktivní pigmenty v zelených částech rostlin přijímají energii světelného záření a přeměňují ji na energii chemickou. Ta je dále využita při biologických syntézách, což je proces tvorby organických látek (primárně sacharidů) z látek anorganických, a to z oxidu uhličitého a vody (obr. 1). Organismy, které mají schopnost fotosyntézy, se nazývají fotoautotrofní. Patří mezi ně Obr. 1. Základní schéma fotosyntézy v listech rostlin. nejen eukaryotní organismy - vyšší rostliny, zelené a hnědé řasy, ale i organismy prokaryotní - jednobuněčné sinice a zelené a purpurové bakterie. Ostatní biotické složky ekosystémů jsou organismy heterotrofní, které využívají energií bohaté organické látky vytvořené rostlinami. Fotosyntéza vyšších rostlin je vázána především na mezofylové buňky v listech a probíhá ve specializovaných organelách, které se nazývají chloroplasty (obr. 2). V nich probíhá fotosyntéza ve dvou fázích - světelné a temnotní. Světelná fáze probíhá na vnitřních membránách, thylakoidech, a na ni navazující temnotní fáze probíhá v kapalné části chloroplastu, ve stromatu, kde se nacházejí enzymy pro fixaci CO

19 Sumárně můžeme celý proces fotosyntézy vyjádřit základní rovnicí: 6 CO H 2 O + světelné záření C 6 H 12 O O H 2 O. Z ní je zcela zřejmý nezastupitelný význam fotosyntézy pro udržení života na naší planetě, neboť: o Zachycuje sluneční energii a z nejjednodušší sloučeniny uhlíku, tedy COB2B, syntetizuje organické látky, které jsou nezbytné pro výživu chemotrofů. o Je hlavním producentem kyslíku nepostradatelného pro existenci aerobních organismů. Fotosynteticky aktivní radiace a fotosyntetické pigmenty Univerzálním zdrojem zářivé energie v biosféře je termonukleární přeměna vodíku na hélium na Slunci. Na hranici zemské atmosféry dopadá jen nepatrný podíl této energie. Asi % přijaté sluneční energie spadá do spektrální oblasti označované jako světlo - hranice jsou dány krajními hodnotami vlnových délek vnímaných lidským okem, tedy nejčastěji intervalem od 360 do 780 nm. U tohoto záření umí lidské oko rozeznat barvu, její intenzitu a kombinaci barev. Každá barva souvisí s jinou vlnovou délkou. Fialové světelné záření má vlnovou délku asi 380 až 425 nm, modré 425 až 490 nm, modrozelené 490 až 510 nm, zelené 510 Obr. 2. Struktura chloroplastu: prostorová představa z boku odříznutého chloroplastu (dle Hesse 1983, upraveno). až 550 nm, žluté 550 až 585 nm, oranžové 585 až 640 nm, červené 640 až 700 nm a dlouhovlnné červené 700 až 780 nm. Do výše uvedené oblasti viditelného záření spadá i radiační energie elektromagnetického záření vlnových délek 400 až 700 nm, které využívají zelené rostliny pro průběh fotosyntetických procesů. Toto fotosynteticky účinné záření se označuje jako fotosynteticky aktivní radiace (FAR). Při fyziologických měřeních je vyjadřována buď v kvantových jednotkách jako hustota toku fotonů (např. v µmol fotonů m -2 s -1 ) nebo v energetických jednotkách jako ozářenost ve W m -2. Funkci fotoreceptorů, tedy zachycovačů energie světelného záření, mají fotosyntetické pigmenty, které jsou přítomny na vnitřní straně thylakoidních membrán. U vyšších rostlin jsou jimi chlorofyly (konkrétně chlorofyl a a chlorofyl b) a karotenoidy, u řas a sinic také fykobiliny. Chlorofyly jsou nejdůležitější fotosyntetické pigmenty rostlin, přičemž tvoří asi 1 % sušiny jejich zelených částí. Poměr mezi chlorofylem a a chlorofylem b je přibližně 3:1, není však stálý. Jednotlivé pigmenty se v procesu fotosyntézy opotřebovávají a dochází k jejich neustálé obnově. Denně se obnoví přibližně 5 8 % celkového množství chlorofylu. Podmínkou je světlo, přítomnost protochlorofylu a alespoň nepatrné množství dvojmocného železa. Rostliny rostoucí bez dostatku světla jsou bílé (etiolované). Při nedostatku železa mají rostliny bledě žlutou barvu. Jedná se o fyziologickou chorobu zvanou chloróza, při které je proces fotosyntézy velmi pomalý a rostliny mohou i zahynout. Jiným jevem, který je třeba od chlorózy odlišovat, je albinismus. K němu dochází tehdy, když rostliny z určitých vnitřních příčin nemohou tvořit chlorofyl a následně hynou. Zvláštním případem albinismu je panašování, kdy rostliny vytvářejí chlorofyl jen na určitých částech listů, čehož se využívá v okrasném zahradnictví. Při stárnutí listů jsou chlorofyly odbourávány rychleji než karotenoidy a dochází k barevné změně (např. zbarvení listů opadavých stromů na podzim do žluta, červena apod.) Chlorofyly absorbují fialové a modré světlo s maximem mezi 440 a 480 nm a oranžovočervené světlo s maximem mezi 650 a 680 nm. Prakticky vůbec nepohlcují zelenou část spektra. Absorpční spektra mají mírně posunutá, takže se v uvedených částech spektra velice dobře doplňují

20 Karotenoidy jsou fotosyntetické pigmenty žluté, oranžové a červené barvy. Rozdělujeme je na bezkyslíkaté žlutooranžové karoteny a kyslíkaté žlutozelené xantofyly. Tato pomocná fotosyntetická barviva absorbují světelné záření o vlnových délkách od 400 do 520 nm, tedy fialové a modré až modrozelené, a zachycená světelná energie je potom přenesena na chlorofyly, kde se využije v procesu fotosyntézy. Jak už bylo napsáno v úvodu této kapitoly, dělí se složitý soubor všech dějů probíhajících při fotosyntéze na tzv. primární procesy zahrnující děje bezprostředně závislé na světle (světelná fáze fotosyntézy) a sekundární procesy, které na světle bezprostředně závislé nejsou, mohou ale na světle probíhat (temnotní fáze fotosyntézy). Průběh fotosyntézy světelná a temnotní fáze Světelná fáze fotosyntézy probíhá v membránách thylakoidů, kde se nacházejí 4 supramolekulární komplexy: fotosystém II (PS II) a fotosystém I (PS I), komplex cytochromů b 6 /f a ATP-syntasa. Společně zabezpečují veškeré fotosyntetické reakce od absorpce energie světelného záření přes její přeměnu na volnou chemickou energii a předání na sloučeniny adenosintrifosfát (ATP) a redukovaný nikotinamidadenindinukleotidfosfát (NADPH+H + ), které jsou schopné ji využívat k syntetickým pochodům. Dopadající zářivá energie je zachycena fotosynteticky aktivními pigmenty, chlorofyly a a b a karotenoidy a jimi je předána na terminální pigment P680 (stojí v čele PS II) nebo P700 (stojí v čele PS I). Pouze tyto pigmenty jako speciální formy chlorofylu a jsou schopné ve spojení s donory a akceptory elektronů uskutečnit přeměnu energie světelného záření na energii chemickou. Tok světelným zářením excitovaných elektronů a přeměna energie světelného záření na energii chemickou se uskutečňuje podle všeobecně přijímaného Z-schématu cestou tzv. cyklické a necyklické fotosyntetické fosforylace (fotofosforylace). Ta je definovaná jako světelným zářením indukovaná syntéza adenosintrifosfátu z adenosindifosfátu a zbytku kyseliny fosforečné. Necyklická fotofosforylace, které se účastní oba fotosystémy, je spojena s rozkladem vody na světle. Systému jsou tím dodávány elektrony a protony. Konečnými produkty jsou ATP a NADPH+H + a také při fotolýze vody uvolněný O 2. Cyklická fotofosforylace, které se účastní pouze fotosystém I, je spojena pouze s tvorbou ATP. ATP je zásobou energie na rychlé využití v životních procesech. Zelená rostlina může ATP získat buď fosforylací ADP při fotosyntéze nebo oxidací sacharidů, resp. karboxylových kyselin při respiračních procesech. Na udržení potřebné hladiny ATP v buňkách by vlastně měla stačit jen cyklická fotofosforylace. Rostlina by si ale nemohla udělat zásoby, které by hladinu ATP udržely ve tmě, protože ve tmě množství ATP rychle klesá a v krátkém čase se vyčerpá. Proto se v buňkách ukládají do zásoby trvalejší energetické látky, a to sacharidy, zejména škrob a sacharóza. Sacharidy jsou základem pro tvorbu organických látek živých organismů, jak autotrofů tak i heterotrofů. Biosyntéza sacharidů z CO 2 za pomoci redukčního činidla NADPH+H + a energie ATP probíhá v temnotní fázi fotosyntézy. Temnotní fáze fotosyntézy probíhá v kapalné části chloroplastu (stromatu) a zahrnuje řadu enzymových reakcí, které pro svůj průběh využívají zásoby ATP a NADPH+H + vytvořené ve světelné fázi fotosyntézy. Základním způsobem zapojení uhlíku do organických sloučenin v procesu fotosyntézy je Calvinův cyklus (C 3 -typ fixace CO 2 ). Mezi CO 2 jako zdrojem uhlíku a sacharidy jako výslednými produkty fotosyntézy je celá řada meziproduktů. Pomocí radioaktivně značeného uhlíku ( 14 C) a fosforu ( 32 P) se podařilo americkému biochemikovi Melvinu Calvinovi objevit dílčí chemické reakce fotosyntézy a jednotlivé meziprodukty identifikovat. Model cyklu fixace CO 2, který zveřejnil se svými spolupracovníky v roce 1955, dostal proto jeho jméno. V roce 1961 získal prof. Calvin za tento objev Nobelovu cenu. Navázání oxidu uhličitého do organických sloučenin umožňuje primárně enzym Rubisco, což je asi nejrozšířenější bílkovina celé biosféry. Prvním produktem cyklu je tříuhlíkatá sloučenina fosfoglycerát, proto C 3 -cyklus. Konečným produktem je glukóza, z které vznikají rezervní sacharidy - v chloroplastech škrob a v cytosolu sacharóza. Část fosfotrióz je využita na tvorbu lipidů a aminokyselin nezbytných pro růst rostlin. Syntéza lipidů a proteinů je charakteristická pro mladá rostoucí pletiva, v dospělých pletivech (listech) převažuje syntéza sacharidů, pouze 1 5 % fosfoglycerátu se mění na proteiny a lipidy

21 C 3 -cyklus je typický pro většinu rostlin mírného pásma a chladnějších oblastí (C 3 -rostliny). Jejich fotosyntetická výkonnost je ale snižována skutečností, že Rubisco se může chovat nejen jako karboxylasa, ale při snížené dostupnosti CO 2 také jako oxygenasa. Tato situace nastává zejména v horkém suchém prostředí, kdy rostlina uzavřením průduchů omezuje výpar vody a tím brání i difúzi CO 2. V takovém případě proces, kterému se říká fotorespirace, snižuje čistý výtěžek fotosyntézy o %. Proto se také mluví o těchto rostlinách jako o fotosynteticky málo výkonných. V suchých tropických a subtropických oblastech rostou ale některé rostliny (např. tropické trávy, cukrovník, kukuřice, proso, čirok a další) s dvojím typem asimilačních buněk (vedle mezofylových buněk, podobně jako u C 3 -rostlin, probíhá fotosyntéza také v buňkách pochev cévních svazků). To umožnilo, aby se u těchto rostlin vyvinul mechanizmus, jímž je pro Calvinův cyklus zajištěna vysoká koncentrace CO 2 a negativní vliv fotorespirace na čistý výtěžek fotosyntézy je minimalizován. Objevili ho v druhé polovině šedesátých let 20. století M.D. Hatch a C.R. Slack a podle nich se také nazývá. Proces zabudování CO 2 do organických sloučenin je prostorově oddělen. K primární fixaci CO 2 ze vzduchu do organických sloučenin dochází v mezofylových buňkách. Reakci katalyzuje enzym PEP-karboxylasa, který se i při nízké dostupnosti oxidu uhličitého (např. když jsou přivřené průduchy při snížené dostupnosti vody pro rostliny) chová pouze jako karboxylasa a první sloučeninou, do které je CO 2 zabudován, je 4-uhlíkatý oxalacetát (proto mluvíme o C 4 -cyklu a C 4 -rostlinách). Cestou Hatch-Slackova cyklu je oxalacetát dále redukován na malát, který je transportován do buňky pochvy cévního svazku, kde je z něho CO 2 odštěpen. Tento oxid uhličitý je následně transportován do zde umístěného Calvinova cyklu, kde je definitivně zabudován do sacharidů, proteinů a lipidů, podobně jako u C 3 -rostlin. Rozšíření rostlin s C 4 -typem fixace CO 2 i do chladnějších oblastí brání vysoká citlivost enzymu PEP-karboxylasy a dalších enzymů Hatch- Slackova cyklu k nižším teplotám, při kterých jejich aktivita výrazně klesá nebo se úplně zastavuje. Limitujícím faktorem je také velká náročnost C 4 -rostlin na vysokou intenzitu světelného záření. Vysoké zastoupení mají C 4 druhy mezi travami, kde z druhů je jich asi polovina C 4. Naopak mnohem méně se tyto druhy vyskytují mezi rostlinami dvouděložnými, kde z celkového počtu asi druhů jich pouze kolem patří do skupiny s C 4 fotosyntézou. C 4 druhy dvouděložných rostlin však patří mezi nejškodlivější a nejagresivnější plevele. Plných 14 druhů z 18 nejškodlivějších světových plevelů se vyznačuje fotosyntézou C 4. Je pravděpodobné, že při zvýšení teploty v některých oblastech v důsledku změny klimatu budou se právě tyto druhy plevelů šířit velmi silně. Taxonomické zastoupení druhů C 4 nasvědčuje tomu, že se tento typ vyvinul relativně nedávno z původního typu fotosyntézy rostlin C 3, a to pravděpodobně několikrát během fylogeneze. Určitou analogií Hatch-Slackova cyklu je mechanismus příjmu a fixace CO 2 známý pod označením denní cyklus organických kyselin nebo také CAM syndrom (Crassulaceae Acid Metabolism). Vyskytuje se u většiny sukulentů a označení CAM dostal podle čeledi Crassulaceae, u jejíž zástupců byl poprvé analyzován. Rostliny CAM metabolismu jsou morfologicko-anatomicky a fyziologicky přizpůsobeny k životu na extrémně suchých stanovištích. Průduchy mají uzavřeny během dne a otevřeny v noci. Dva typy karboxylace jsou proto u těchto rostlin odděleny časově. V noci, při otevřených průduších, je CO 2 odebrán ze vzduchu a zafixován v malátu. V této podobě je uložen ve vakuolách v buněčné šťávě. Ve dne, při zavřených průduších, je malát z vakuoly uvolněn a je dekarboxylován. Uvolněný CO 2 je transportován do chloroplastů a zde znovu fixován, tentokrát již enzymem Rubisco v Calvinově cyklu. 2. Dýchání rostlin Charakteristickým rysem rostlin je fotoautotrofie, tedy schopnost využívat energii světelného záření prostřednictvím fotosyntézy. I energetický obsah kulturních rostlin je tvořen přibližně z 98 % energií pocházející ze slunečního záření a pouze zbylá 2 % připadají na dodatkovou energii vloženou člověkem (např. hnojiva, paliva, technologická zařízení, živá práce apod.). Molekuly energeticky bohatých sloučenin, které byly vytvořeny během fotosyntézy, jsou pouze zčásti využity pro rostlinný růst, určité množství asimilátů zůstává uchováno v rostlinném těle jako zásoba energie. Sacharidy obsahují v průměru 17,2 kj energie g -1, proteiny 23,7 kj energie g -1 a lipidy 39,6 kj energie g -1. Tuto energii získávají rostlinné buňky, pletiva nebo i celé orgány reakcí s molekulárním kyslíkem dýcháním. Dokonce celé rostliny jsou na

22 + tento zdroj odkázány v prvých fázích svého růstu (při klíčení) nebo v noci, či za podmínek jinak nepříznivých pro fotosyntézu. Proto je dýchání nezbytnou podmínkou života rostlin. Dýchání (respirace) je systém postupných oxidoredukčních reakcí v živých buňkách, při kterých se z organických látek vytvořených při fotosyntéze (primárně ze sacharidů, ale také z lipidů, proteinů a organických kyselin) uvolňuje energie, která je zachycena jako krátkodobá energetická zásoba v ATP. Průběh dýchání umožňují enzymatické systémy živé protoplazmy, nezbytný je kyslík. V průběhu procesu se také uvolňují redukční ekvivalenty a vytvářejí se meziprodukty - uhlíkové skelety. Přitom je uvolňován oxid uhličitý a teplo. Schematicky lze vyjádřit dýchání následujícím vztahem: CB6BHB12BOB6B + 6 OB2B 6 B COB2 6 HB2BO kj. Produkty dýchání jsou nezbytné pro klíčení a růst, udržení Obr. 3. Stavba mitochondrie (dle Taize a Zeigera 1991, upraveno). struktur a funkcí těla, transport látek a příjem iontů. Na rozdíl od fotosyntézy lokalizované ve specializovaných fotosynteticky aktivních buňkách v zelených částech rostliny, dýchání není vázáno jen na určitá pletiva. Musí probíhat ve všech živých buňkách, které k tomu mají vyvinuty specializované organely mitochondrie (obr. 3). Průběh dýchání glykolýza, Krebsův cyklus a dýchací řetězec Rozklad glukózy začíná mimo mitochondrie v cytosolu rostlinné buňky procesem, který se nazývá glykolýza. Ta probíhá bez potřeby kyslíku a je společnou cestou dýchání a kvasných (fermentačních) procesů. Po řadě meziproduktů je výsledným produktem glykolýzy pyruvát. V anaerobních podmínkách (např. když je příliš utužená nebo zamokřená půda) podléhá pyruvát kvašení, které v závislosti na podmínkách může být alkoholové, mléčné, máselné, metanové, apod. Kvasné procesy umožňují po určitou dobu přežití rostlin v nepříznivých podmínkách prostředí. Z hlediska energetického a metabolického jsou ale fermentační procesy nevýhodné. Kvašením dochází k uvolnění téměř 20x menšího množství energie než při aerobním dýchání. Navíc produkty těchto metabolizmů jsou pro buňky toxické a mohou při dlouhodobějším působení vést až k odumírání buněk. V aerobních podmínkách probíhá další rozklad pyruvátu v matrix mitochondrie cestou, která se nazývá Krebsův cyklus (podle objevitele), někdy také citrátový cyklus (podle primárního produktu). Německý fyziolog, který základní reakce cyklu popsal koncem 30. let 20. století, získal za tento objev v roce 1953 Nobelovu cenu. Postupná oxidace přes řadu meziproduktů (trikarbonové kyseliny) je doprovázena odštěpováním atomů vodíku a molekul CO 2. Molekuly CO 2 se uvolňují do okolního prostředí nebo jsou reasimilované. Atomy vodíku se vážou za vzniku energeticky bohatých redukovaných forem NADH+H + a FADH+H +. Tyto enzymy vstupují do dýchacího řetězce na vnitřních membránách mitochondrií, kde jsou jejich elektrony a vodíkové ionty přenášeny přes flavinové enzymy a cytochrom na kyslík, který je takto redukován na H 2 O. Volná energie přenosu elektronů je využita pro tvorbu makroergických vazeb při využití anorganického fosforu a ADP a vzniká ATP (oxidační fosforylace)

23 S jednotlivými fázemi dýchání je spojena biosyntéza řady sloučenin uhlíkového a dusíkového metabolizmu. S glykolýzou např. je spojena tvorba mastných kyselin, tuků, celulózy, bílkovin a fytohormonů. S Krebsovým cyklem je spojena syntéza dalších sloučenin, zejména aminokyselin, bílkovin a porfyrinů jako jsou chlorofyly nebo fytochromy. V elektronovém dýchacím řetězci se uvolní energie, která je převedena do makroergických vazeb ATP a využita v dalších biochemických reakcích. Při úplném rozkladu 1 molu (180 g) glukózy na oxid uhličitý a vodu je uvolněna energie, která je vázána v 38 molekulách ATP (2 molekuly se vytvoří při glykolýze, 2 v průběhu Krebsova cyklu a 34 molekul vznikne v dýchacím řetězci). Jestliže na fosforylaci jedné molekuly ATP je potřeba 29,3 kj energie, pak při vzniku 38 ATP je zachyceno kj energie. Jak již bylo uvedeno, v molekule glukózy je vázáno kj energie, což znamená, že biologickou oxidací jedné molekuly glukózy se získá 40 % energie využitelné v biologických procesech, zbytek tvoří ztrátu ve formě tepla. 3. Světelné záření a produktivita rostlin Stanovení maximální možné účinnosti fotosyntézy ve vztahu k absorbovanému FAR Často diskutovanou problematikou je stanovení účinnosti fotosyntézy ve vztahu k množství absorbované fotosynteticky aktivní radiace (FAR). Pro fixaci 1 molekuly CO 2 ve fotosyntéze je nutná energie získaná absorpcí alespoň 8 molů fotonů FAR. Pokud by jako zdroj energie bylo použito modré záření, potom je tato minimální energie kj, neboť 1 mol fotonů modrého záření nese 274 kj energie. Při použití červeného záření je tato minimální potřebná energie pouze kj, neboť 1 mol fotonů červeného záření obsahuje 181 kj energie. Účinnost využití záření ve fotosyntéze lze následně stanovit jako poměr mezi množstvím energie fixované v jejích produktech, tj. například kj v 1 molu glukózy, a minimálním příkonem energie 48 molů fotonů (8 molů na fixaci každého ze 6 molů uhlíku v molu glukózy). Maximální účinnost využití červeného záření se tedy rovná asi 0,33 a modrého záření jen 0,22. Tyto hodnoty vyjádřené v procentech můžeme také považovat za teoretickou, maximálně možnou účinnost fotosyntézy ve vztahu k absorbovanému FAR - v průměru %. Kvantifikace efektivnosti využití energie světelného záření porostem Fotosyntetická produktivita rostlin a porostu je určována vztahy, do kterých kromě rychlosti fotosyntézy a rychlosti celkového dýchání vstupují také velikost fotosyntetického aparátu a délka jeho aktivity. Porost s optimální strukturou a hustotou listů může absorbovat 70 až 80 % dopadajícího světelného záření. V průměru za celou vegetaci ale absorpce FAR porostem nepřesahuje 50 %. Tím se teoretická hodnota využití FAR porostem snižuje z laboratorně zjištěných % na maximálně 14 %. Dále je nutné zahrnout ztráty energie způsobené dýcháním. Bylo zjištěno, že rychlost výdeje CO 2 v noci dýcháním je úměrná rychlosti příjmu CO 2 v předchozí denní periodě. V nejrůznějších podmínkách bylo stanoveno, že výdej CO 2 v noci odpovídá asi 14 % denního příjmu. Za předpokladu rovnoměrného dýchání i během dne je za 24 hodiny prodýcháno asi 25 až 30 % vytvořených asimilátů. Po odečtení ztrát na celkové dýchání (mitochndriální dýchání a fotorespiraci) tak klesá celovegetační využití FAR ideálním porostem C 3 -rostlin na 5 6 % a C 4 -rostlin asi na 9 10 %. U C 3 -rostlin je kalkulováno se ztrátou 25 % na celodenní mitochondriální dýchání a 35 % na fotorespiraci, u C 4 -rostlin je počítáno s mitochondriálním prodýcháním až 30 % asimilátů za 24 hodin a se ztrátou 0 % na fotorespiraci. V běžných pěstebních podmínkách je však celoroční využití energie světelného záření porostem mnohem nižší a v průměru dosahuje 1 až 2 %. V tab. 1 jsou uvedeny vztahy mezi využitím FAR porostem polních plodin a jejich výnosem v našich podmínkách

24 Tab. 1. Vztahy mezi využitím FAR porostem polních plodin a jejich výnosem v podmínkách střední Evropy (dle Kostreje 1992) Celovegetační využití FAR (%) Výnos 0,5 1 nízký 1 2 střední 3 4 vysoký 4 5 velmi vysoký Využití světelného záření pro produkci biomasy v globálním měřítku je ale mnohem nižší. Celosvětový průměr ročního využití veškerého dopadajícího světelného záření je pro oblast FAR asi 0,20 % (Nátr 1998). Květ (1980) uvádí pro celou planetu 0,15 % využití, z toho pro pevninu 0,30 až 0,35 % a pro moře jen 0,05 až 0,07 %. Doplňující literatura k tématu Hejnák, V., Zámečníková, B., Zámečník, J., Hnilička, F., Fyziologie rostlin. ČZU, Praha, 159 s. Nátr, L., Rostliny, lidé a trvale udržitelný život člověka na Zemi. Karolinum, Praha,135 s. Procházka, S., Macháčková, I., Krekule, J., Šebánek, J. et al., Fyziologie rostlin. Academia, Praha, 484 s

25 5. VODA V ROSTLINĚ Souhrn Voda je hlavní složkou živých buněk všech rostlin. V rostlinném těle plní funkci transportní, termoregulační, zásobní a metabolickou. V závislosti od různé pohyblivosti vody v rostlině rozlišujeme vodu volnou a vázanou. Vodní stav rostliny lze vyjádřit vodním sytostním deficitem nebo vodním potenciálem. Vodní sytostní deficit ukazuje, kolik vody v % chybí rostlině do plného nasycení. Vodní potenciál charakterizuje volnou energii vody a tedy její schopnost pohybovat se v systému. Jeho složky jsou potenciál osmotický, tlakový, matriční a gravitační. Voda je přijímána a vedena rostlinou na základě gradientu vodního potenciálu z místa s vyšší volnou energií do místa s nižší volnou energií. Pokud klesne vodní potenciál půdy na kritickou hodnotu (bod trvalého vadnutí), rostlina ztrácí schopnost přijímat z této půdy vodu. Pohyb vody kořenem probíhá přes apoplast nebo symplast, přičemž je usměrňován Caspariho proužky v buněčných stěnách endodermálních buněk. Pohyb vody z kořene do nadzemních částí rostliny je zabezpečen v xylému transpiračním proudem na základě efektu transpirace a bez spotřeby metabolické energie. Transpirace je výdej vody listy ve formě vodní páry. Probíhá na základě vysokého gradientu vodního potenciálu mezi vodou v listech a vodou (vodní párou) v hraniční vrstvě vzduchu přiléhající k povrchu listu. Voda může být vydávána průduchy (transpirace stomatární) nebo povrchem epidermálních buněk krytých kutikulou (transpirace kutikulární). Při nevhodných podmínkách pro transpiraci se uplatňuje kořenový vztlak, který je energeticky velice náročný. Projevem kořenového vztlaku je gutace, tj. vytlačování vody přes hydatody v listech. Na sníženou dostupnost vody reagují rostliny změnou dislokace sušiny ve prospěch kořenů a dalšími morfologickými a anatomickými adaptacemi. K faktorům omezujícím ztrátu vody patří zavírání průduchů, rolování listů a snížení listové plochy. Při vodním stresu zastavuje rostlina růst, později dochází k vadnutí. Při dlouhodobém nedostatku vody odumírá kořenové vlášení, listy žloutnou a následně opadávají. 1. Vodní režim rostlin Žádný ekologický faktor nemá takový význam pro existenci a rozšíření rostlin jako voda. Je komponentem živé hmoty a je nezbytná pro normální funkci každé buňky, pletiva a orgánu. Voda je hlavní složkou živých buněk nejen vodních, ale i suchozemských rostlin, u kterých tvoří až % z celkové hmotnosti pletiv (odumřelé dřevnaté části rostlin obsahují méně vody, % jejich čerstvé hmotnosti). Pokles obsahu vody pod 70 % v zelených listech má za příčinu jejich nevratné poškození a odumření. Nejméně vody obsahují zralá semena, cca 5 15 %. Takto nízký obsah vody v semeni je výhodný pro zachování životaschopnosti embryí po několik let. Embryo v semeni je pozůstatek evolučně starších, poikilohydrických rostlin, tolerantních k vyschnutí. Typičtí zástupci poikilohydrických organismů jsou baktérie, sinice, některé řasy, některé mechy a lišejníky, houby, plísně, ale i pylová zrna a dokonce některé cévnaté rostliny (např. Ceterach officinarum). Poikilohydrické rostliny přizpůsobují svůj obsah vody okolí. Při poklesu vody se v nich zastavují životní pochody, které se obnovují při dosycení vodou na 60 a více procent jejich čerstvé hmotnosti. Pro poikilohydrické rostliny je charakteristické, že nemají centrální vakuolu v buňce. Pro homoiohydrické rostliny je naopak charakteristická velká centrální vakuola s vysokým obsahem vody. Homoiohydrické rostliny, které se vyvinuly ze zelených řas s vakuolizovanými buňkami, ztratily schopnost snášet hluboké vysušení. Předchůdci těchto rostlin rostly na trvale vlhkých stanovištích nebo na zamokřených půdách. Když se u nich vyvinula kutikula a průduchy regulující výdej vody, byly teprve schopné růst i na sušších stanovištích a mohly se rozšířit na rozsáhlá území a vytvořit tak zapojené porosty. Význam vody pro rostliny je mnohostranný. Voda představuje neoddělitelnou součást vnitřní struktury živé hmoty a současně je základním faktorem určujícím charakter klimatu. Je nezbytná pro biochemické a biofyzikální procesy probíhající v organizmu, ale je i složkou venkovního prostředí, bez které by nebyl možný život na Zemi

26 Funkce vody v rostlinném těle V rostlinném těle plní voda funkci transportní, termoregulační, zásobní a metabolickou. V závislosti od různé pohyblivosti vody v rostlině rozlišujeme vodu volnou a vázanou. Volná voda má typické fyzikální a chemické vlastnosti (mrzne, vypařuje se,...). Je přítomna ve vakuolách, v buněčné šťávě. Její obsah se zvyšuje, když má buňka aktivní vodní bilanci, nebo se snižuje při pasivní bilanci. Za vázanou vodu se pokládá taková voda, která se nechová jako čistá voda, např. nemrzne v pletivu, nevypařuje se z pletiva, nepřechází do hypertonického roztoku. Jedná se o veškerou hydratační vodu (váže se na koloidy, osmoticky aktivní látky nebo je vázaná chemicky). Rozdílné vlastnosti volné a vázané vody určují jejich význam v rostlině. Na obsahu volné vody záleží především intenzita fyziologických pochodů, na obsahu vázané vody odolnost rostlin k nepříznivým vlivům prostředí. Zvýšení obsahu volné vody vede k zesílení růstových procesů a metabolických reakcí; zvýšením obsahu vázané vody se rostliny chrání proti suchu, i proti nízkým teplotám. Z hlediska funkce je možno vodu v rostlině bilancovat takto: Z 1000 g přijaté vody 990 g prochází rostlinou jako transportní (tranzitní) voda, která neustále dosycuje rostlinná pletiva a nahrazuje tu vodu, která je vydávána transpirací. Asi 8 9 g představuje hydratační voda a pouze 1 2 g jsou využity na tvorbu sušiny. Vyjádření vodního stavu rostliny Stav vody v rostlině (vodní stav) je definován dvěma charakteristikami: o obsahem vody (vodní sytostní deficit); o energetickým stavem, volnou energií vody (vodní potenciál). Vodní sytostní deficit (VSD) vyjadřuje tu část vody, která rostlině chybí do plného nasycení. Pro jeho stanovení je potřebné zjistit čerstvou hmotnost rostlinného materiálu, hmotnost po nasycení a hmotnost sušiny. Pro hodnocení vodního stavu mezofytních rostlin lze rozdělit vodní sytostní deficit do tří kategorií, přičemž jejich přesné rozsahy a hranice jsou závislé na konkrétním druhu rostliny. VSD do cca 20 % označujeme za provozní, při VSD od 20 do asi 40 % mluvíme o fázi vadnutí (vratný stav) a VSD nad 40 % zpravidla hodnotíme jako fázi zasychání (nevratný stav). Vodní potenciál (ψ w ) charakterizuje volnou energii vody v systému. Je definován jako rozdíl volné energie vody v rostlinném pletivu a volné energie čisté destilované vody vztažený k molárnímu objemu vody. Vyjadřuje se v pascalech (Pa), resp. v megapascalech (MPa). Největší volnou energii má čistá destilovaná voda, která má proto také nejvyšší hodnotu vodního potenciálu. S použitím výše uvedené definice stanovíme hodnotu vodního potenciálu destilované vody jako 0 MPa. Vodní potenciál v rostlinném pletivu má vždy hodnotu zápornou. Molekuly vody se pohybují z prostředí o vyšším vodním potenciálu do prostředí o nižším vodním potenciálu, tedy ve směru spádu volné energie a to v celém systému půda - rostlina - vzduch. Platí to i pro transport vody z kapalné do plynné fáze - pro výpar. Porovnáním vodního potenciálu ve dvou různých místech rostlinného těla (nebo jakéhokoli systému obsahujícího vodu) můžeme předpovědět směr pohybu vody mezi oběma místy. Základními složkami vodního potenciálu v rostlinách jsou potenciál osmotický (ψ π ), tlakový (ψ p ) a matriční (ψ m ). Osmotický potenciál vyjadřuje snížení volné energie a tím vodního potenciálu přítomností osmoticky aktivních látek. Jeho hodnoty jsou záporné. S tlakovým (turgorovým) potenciálem se specificky setkáváme u rostlinných buněk. Je to tlak protoplastu nasyceného vodou na buněčné stěny. Je obvykle kladný, záporný je např. v cévách. Tlakový potenciál je tím větší, čím více je buňka, resp. buněčná stěna rozpínána tlakem vakuoly

27 Další komponentou vázanou na strukturu buňky je matriční potenciál, který vyjadřuje snížení vodního potenciálu, resp. volné energie vody vazbou jejích molekul na buněčnou matrici (makromolekuly, buněčnou stěnu a další látky). Jeho hodnoty jsou proto záporné a v porovnání s ostatními dvěma základními složkami velmi nízké. Některé metody používané pro stanovení vodního potenciálu toho využívají a pro zjednodušení berou tuto složku jako nulovou. U vysokých stromů musíme počítat s chemickým potenciálem vody způsobeným gravitací. Tento gravitační potenciál naopak nemá téměř žádný význam, vzhledem k jejich výšce, u našich kulturních plodin. Plazmolýza, deplazmolýza a plazmoptýza Nachází-li se rostlinná buňka v prostředí, které má vodní potenciál stejný jako je vodní potenciál buňky, hovoříme o izotonickém prostředí. Je-li vnější prostředí více koncentrované (hypertonický roztok), má nižší vodní potenciál než je vodní potenciál buňky. Dochází k odnímání vody z buňky přes semipermeabilní membránu - plazmalemu na principu osmózy. Zmenšuje se objem vakuoly a klesá tlakový potenciál (turgor). V okamžiku, kdy je buněčný turgor roven nule, přestane se smršťovat buněčná stěna, ale vakuola se smršťuje dále. Dochází k odtržení protoplastu od buněčné stěny, tj. nastává plazmolýza (obr. 1). Počáteční stadium plazmolýzy, kdy začíná odtrhávání protoplastu od buněčné stěny, nazýváme hraniční plazmolýzou. Plazmolýza pak může dále pokračovat až do stádia křečové plazmolýzy. Při tomto procesu se postupně přerušuje spojení buněk v pletivu přes plazmodezmy, až se protoplast smrští na nejmenší možný objem, při kterém ještě nedochází k odnětí pevně vázané vody. Dalším odnímáním vody z buňky by došlo k trvalému poškození organel. K tomuto jevu může dojít např. při působení příliš koncentrovaného hnojiva na listy rostlin. Projevem je tzv. popálení listů. Obr. 1. Plazmolýza: počátek plazmolýzy v buňkách epidermis cibule kuchyňské, křečová plazmolýza v buňkách epidermis cibule kuchyňské a několik plazmolyzovaných buněk chloupku tyčinky tradeskancie. Převedeme-li plazmolyzovanou buňku do hypotonického roztoku, tj. do roztoku s nižší koncentrací, voda se vrací do vakuoly a dochází k návratu plazmolyzované buňky do původního stavu. Tento proces se nazývá deplazmolýza. Pokud se rostlinná buňka dostane do silně hypotonického prostředí, může vlivem rychlého příjmu velkého množství vody dojít k prasknutí buněčné stěny. Tento jev se nazývá plazmoptýza. Jako příklad na tento jev lze uvést popraskání zrajících třešní nebo rajčat po silných deštích nebo popraskání bramborových hlíz při extrémně nevyrovnaných vláhových poměrech, kdy po období sucha přijdou prudké intenzivní deště nebo je použita příliš vysoká závlahová dávka

28 2. Příjem, vedení a výdej vody rostlinou Příjem vody rostlinou Obecně platí, že voda je přijímána a vedena rostlinou na základě gradientu vodního potenciálu z místa s vyšší volnou energií do místa s nižší volnou energií (obr. 2). U nižších rostlin se příjem vody uskutečňuje jejich celým povrchem. Vyšší rostliny mají pro příjem vody vyvinutý specifický orgán - kořen. Největší význam pro nasávání vody mají kořenové vlásky. Jsou to vychlípeniny buněk pokožky kořene (rhizodermis). Bohatě jsou zastoupeny na tenkých postranních kořenech (kořenových větvích) nebo vyrůstají ze základního stonku v podobě svazků (např. u trav). Příjem vody z půdy je umožněn pouze tehdy, když vodní potenciál kořene je nižší než vodní potenciál půdy. Na vysychání půdy a pokles jejího vodního potenciálu mohou rostliny reagovat snižováním vodního potenciálu, resp. zvyšováním koncentrace osmoticky aktivních látek v kořenech a to cestou hydrolytického štěpení osmoticky neaktivního škrobu na osmoticky aktivní cukry. Byliny vlhkých oblastí rostoucí na trvale vlhkých místech (hygrofyty) mohou snižovat vodní potenciál kořenů maximálně asi na -1MPa, rostliny rostoucí v suchých oblastech (xerofyty) až na -6 MPa i více. Zemědělské plodiny dosahují -1 až -2 MPa a hodnota až -4 MPa se považuje za hranici pro lesní stromy. Nemůže-li už rostlina snížit svůj vodní potenciál pod hodnotu vodního potenciálu půdy, trvale vadne, tj. nevrací se do původního stavu ani v noci, ani je-li chráněna před výparem. Kritická hodnota se nazývá bod trvalého vadnutí (Permanent Wilting Point - PWP). V zemědělství a pedologii se považuje za konvenční normu PWP vodní potenciál půdy -1,5 MPa. Při studiu fyziologických problémů musíme však hodnoty bodů trvalého vadnutí pro jednotlivé studované rostliny stanovit, protože mohou ležet v širokém rozmezí od -1 MPa (hygrofyty) do -6 MPa (xerofyty). Pohyb vody kořenem Příjem a pohyb vody kořenem je založen na vedení vody apoplastem, tj. soustavou tvořenou volnými prostory v buněčných stěnách a mezibuněčnými prostory. Překážkou apoplastického vedení vody kořenem jsou Caspariho proužky v buněčných stěnách endodermálních buněk. Suberizované buněčné stěny jsou nepropustné pro vodu. Druhá cesta vede přes symplast, tedy jednotným systémem tvořeným protoplasty buněk propojenými vzájemně plazmodezmami. Třetí možností je pohyb vody na základě osmotických sil z vakuoly do vakuoly. Význam Caspariho proužků je v tom, že pomáhají směrovat tok vody a v ní rozpuštěných látek do protoplastů, tedy pomáhají zavodnění buněk. Caspariho proužky také brání rychlé ztrátě vody z nadzemních částí rostliny v případě, že vodní potenciál půdy je nižší (suchá půda) než vodní potenciál v kořenech (např. při sázení zeleninové sadby do suché půdy je nutná včasná zálivka). Rozhodující pro pohyb vody napříč kořenem je vodní potenciál jednotlivých buněčných vrstev. Vedení vody z kořene do nadzemní části Všechny cévnaté rostliny mají speciální systém vodivých pletiv - cévní svazky. Ty mají část dřevní (xylém), sloužící především k transportu vody a v ní rozpuštěných minerálních látek, a část lýkovou (floém), sloužící zejména k transportu asimilátů. Voda do rostliny vstupuje přes kořeny a její pohyb v rostlině, zvláště xylémem, je zabezpečen 2 způsoby. Transpiračním proudem. Na základě efektu transpirace se vytváří v rostlinném těle gradient vodního potenciálu mezi kořenem a listy, což umožňuje difúzní pohyb vody a v ní rozpuštěných látek. Pohyb probíhá bez spotřeby metabolické energie

29 U nejvyšších organizmů na Zemi, u sekvoje nebo douglasky tisolisté, musí voda stoupat xylémem až do výšek kolem 130 m, jinak by tyto stromy zahynuly. Voda nestoupá systémem prázdných xylémových cév do korun stromů, ale sloupce vody rostou (prodlužují se) s tím, jak strom roste. V xylémových svazcích vzniká negativní hydrostatický tlak, který je udržován kohezními silami vody a adhezními silami k povrchu vodivých pletiv. Je-li systém zcela zavodněn, jsou cévy (mikrokapiláry) schopny udržet vodu proti zemské tíži i při silném výparu. Při vysokých rychlostech transpirace může dosáhnout podtlak v xylému až -1,5MPa. Při podtlaku -0,1 MPa může rostlina nasávat vodu do výše maximálně 10 m. Při podtlaku -1,5 MPa maximálně do výše 150 m. To je také maximální možná výška stromů z hlediska vodního potenciálu. Obr. 2. Vodní potenciály systému půda rostlina atmosféra Za sucha se vlivem velkého podtlaku mohou sloupce vody přetrhnout, vznikají bublinky (kavity). Přeruší se tak hydraulické kontinuum a zastaví se zásobení vodou částí rostlin nad vzniklou kavitou. K reparaci postižených cév může dojít po vydatném dešti nebo v noci, kdy stoupne relativní vlhkost vzduchu. Některé druhy rostlin jsou schopné zavodnit cévy a cévice postižené kavitací také díky pozitivnímu kořenovému vztlaku (např. vinná réva). Kavitace může vznikat i vlivem mrazu, nebo při ohybu stonků ve větru. Masivní postižení vodivých pletiv vznikem kavit, ke kterému dochází u dřevin pravidelně na podzim a během zimy, řeší stromy většinou vytvořením nového kruhu cév (dřeva) v časném předjaří, ještě před tím, než se vytvoří listy. Kořenovým vztlakem. Uplatňuje se při nevhodných podmínkách pro transpiraci (při vysoké relativní vzdušné vlhkosti, u stromů v předjaří před vytvořením listové plochy). Důležité jsou dobrá dostupnost vody v půdě a vhodné podmínky pro aktivní příjem živin. Je velice energeticky náročný. Např. v kořenech stromů probíhá intenzívní hydrolýza při přeměně zásobních sacharidů (škrobu) na rozpustné cukry, přičemž se výrazně mění osmotická hodnota kořenové soustavy. Snížení jejího vodního potenciálu umožňuje pohyb vody z půdy do kořenů a při tom nasávaná voda před sebou tlačí sloupec vody do nadzemních částí rostliny. Projevem kořenového vztlaku je ronění mízy v předjaří nebo vytlačování vody přes hydatody v listech (gutace)

30 Výdej vody rostlinou Suchozemské rostliny vydávají vodu do atmosféry hlavně ve formě vodní páry - transpirací, někdy i ve formě kapalné - gutací. Transpirace probíhá na základě vysokého gradientu vodního potenciálu mezi vodou v listech a vodou (vodní párou) v hraniční vrstvě vzduchu přiléhající k povrchu listu. Je hnací silou příjmu vody a jejího pohybu v rostlině (transpirační proud). Voda může být vydávána průduchy (stomaty), pak jde o transpiraci stomatární, nebo povrchem epidermálních buněk krytých kutikulou, pak jde o transpiraci kutikulární. Za normálních podmínek převažuje transpirace stomatární. U dospělého listu asi 90 % vytranspirované vody připadá na transpiraci stomatární a pouze 10 % na transpiraci kutikulární. U mladého listu je význam kutikulární transpirace vyšší (až 30 %). Rostlina vydává vodu do atmosféry hlavně listy. Obecně bývá u bylin uváděno, že z celkové transpirace připadá na listovou plochu asi 80 % a na stonky asi 20 %. V průběhu ontogeneze se tento poměr může měnit. Gutace je projevem kořenového vztlaku při specifických teplotních a vlhkostních podmínkách. Jedná se o výdej vody ve formě vodních kapek tvořících se na okrajích listů. Nastává u listů zvláštními, průduchům podobnými útvary - hydatodami, které jsou buď na okraji čepele listové (např. u jahodníku nebo kontryhele), nebo jsou na špičce listů (u trav). Ke gutaci dochází jen tehdy, je-li okolní vzduch zcela nasycen vodními parami a při dobré zásobě vody v půdě. Voda, která se při gutaci vylučuje, obsahuje různé látky, včetně minerálních solí, glycidů, enzymů apod. 3. Hospodaření rostliny s vodou Dostupnost vody pro rostliny nezávisí jenom na půdně klimatických a agrotechnických podmínkách, ale také na mohutnosti kořenového systému a velikosti listové plochy podmiňující transpiraci. Dehydrataci rostlin lze zabránit nebo ji lze oddálit větším příjmem nebo snížením výdeje vody. Rostliny na sníženou dostupnost vody reagují změnou dislokace sušiny. V suchých letech se zvyšuje poměr biomasy kořenů k nadzemní části a zároveň roste podíl kořenů, které hluboce koření. Rostliny pocházející z oblastí s častým výskytem období sucha mají často listy s trichomy připomínající dlouhá vlákna, listy jsou lesklé, stříbrné, ostnité, úzké, nebo dužnaté. U jiných rostlin se morfologické a anatomické adaptace na sucho projevují v počtu, velikosti a orientaci listů, tloušťkou kutikuly, počtem a umístěním průduchů. K faktorům omezujícím výdej vody rostlinami patří zavírání průduchů, rolování listů a snížení listové plochy. Z dlouhodobého hlediska vedou ke snížení produktivity rostlin. Přivřením nebo úplným zavřením průduchů rostlina snižuje efektivně výdej vody, ale je omezen nebo úplně znemožněn příjem CO 2, který je nezbytný pro fotosyntézu. Rolování listů u trav nebo skládání listů u některých dvouděložných (například u bavlníku) je způsob, kterým rostlina může zmenšit výparnou plochu listů a tím omezit spotřebu vody v době denního deficitu. Reakce rostliny na vodní stres Již při mírném nedostatku vody zastavuje rostlina růst. Pokud se vodní deficit dále prohlubuje, snižuje se turgescence listů. Ztráta turgoru (buněčného napětí) se projevuje vadnutím, zavíráním průduchů a poklesem rychlosti fotosyntézy. Příznakem dlouhodobého nedostatku vody je odumírání kořenového vlášení a žloutnutí listů až do jejich následného opadu. Urychlené stárnutí listů vedoucí až k jejich opadu je důležitý adaptivní mechanismus k suchu u stromů a keřů z hlediska zachování jejich životnosti. Silný nedostatek vody má za následek odumírání vzrostných vrcholů. Plody jsou vlivem sucha často malé, drobné, deformované a mají špatnou kvalitu

31 Odolnost rostlin během jejich vývoje není stejná. Nejcitlivější na nedostatek vody jsou rostliny v tzv. kritických obdobích, za která považujeme u většiny rostlin počáteční období vývojových fází, v nichž se diferencují pohlavní orgány a kdy růst vegetativních orgánů je nejintenzivnější. Značně nízká odolnost k suchu je ve fázi větvení (odnožování u trav a obilovin), na počátku rychlého růstu (sloupkování u trav a obilovin). Rostliny jsou relativně nejvíce odolné k suchu na konci fáze rychlého růstu a na počátku tvorby květů. Preventivní opatření proti negativnímu dopadu sucha Ke snížení vlivu působení sucha na rostliny je nutné udržení vody v půdě. Dostupnost vody v půdě pro rostlinu lze zlepšit například kypřením vrchní vrstvy půdy, mulčováním, větrolamy, které brání výsušným větrům, apod. Sucho nepříznivě ovlivňuje rovnoměrné vzcházení u plodin s dlouhou dobou fáze klíčení. Jako ochranu proti nepříznivému působení sucha na vzcházející rostliny je možné použít dostatečnou závlahu před vzcházením, zastiňování vzcházejících rostlin, zvýšení vzdušné vlhkosti či krytí výsevů tenkou folií. Zahradní rostliny nejvíce trpí suchem při přepichování a přesazování, kdy se může spolupodílet na vadnutí i částečné poškození kořenového systému. Ovocné dřeviny vysazované v sušších oblastech by se neměly očkovat na mělce kořenící podnože. Doplňující literatura k tématu Hejnák, V., Zámečníková, B., Zámečník, J., Hnilička, F., Fyziologie rostlin. ČZU, Praha, 159 s. Procházka, S., Macháčková, I., Krekule, J., Šebánek, J. et al., Fyziologie rostlin. Academia, Praha, 484 s

32 6. JEDOVATÉ ROSTLINY Souhrn Kromě řady užitkových a nepostradatelných rostlin pro člověka jsou i takové, které mohou vážně poškodit, zpravidla po požití, zdraví člověka (nebo zvířete). Tyto rostliny obsahují více či méně jedovaté sloučeniny, přičemž se vyskytují v rámci celé rostlinné říše, rostou na různých stanovištích a řada z nich se pěstuje v zahrádkách, parcích a bytech. Jedovatost rostlin způsobují účinné látky obsažené v rostlinách, většinou produkty sekundárního metabolismu, jako jsou alkaloidy, glykosidy, silice a další. Následkem jejich působení dochází u lidí (příp. zvířat) k otravám; každoročně jsou zaznamenávány i otravy smrtelné. Jedovaté látky se mohou vyskytovat v kterékoliv části rostliny, obvykle se však v některých orgánech nacházejí ve vyšších koncentracích (často např. v plodu, kořenu, oddenku). Jedovaté druhy rostlin nelze vyčlenit do nějaké, z hlediska botanického ohraničené skupiny, jsou ale některé čeledi zahrnující ve výrazném zastoupení jedovaté druhy obsahující látky určitého typu, např. alkaloidy v rostlinách mákovitých nebo lilkovitých, podobně glykosidy v rostlinách krtičníkovitých. 1. Jedovaté rostliny plané a pěstované Jedovaté i jinak nebezpečné rostliny rostou kolem nás, setkáváme se s nimi na nejrozmanitějších místech a zpravidla si to vůbec neuvědomujeme. Na území našeho státu roste několik set rostlinných druhů, které mají určité jedovaté vlastnosti nebo jsou z jedovatosti alespoň podezřelé. Můžeme mezi nimi rozlišit druhy prudce jedovaté, druhy jedovaté a druhy jenom mírně jedovaté. Další a poměrně velkou skupinou jsou rostliny z jedovatosti podezřelé i dosud neúplně prozkoumané pokud jde o účinné látky. Jedovaté rostliny v naší květeně Většina našich jedovatých rostlin roste planě ve volné přírodě, kde je velmi mnoho různých stanovišť, přirozených i umělých. Naše jedovaté rostliny rostou především na suchozemských stanovištích, méně jsou zastoupeny v bažinných a vodních biotopech. Přítomnost účinných látek v rostlině je výsledkem metabolismu, který je jednak geneticky fixován a jednak je ovlivněn podmínkami prostředí. Jednotlivé rostliny určitého druhu, zejména s větším areálem, nemusí být všude stejně jedovaté. Například chemické složení půdy, přítomnost či absence stopových prvků, intenzita slunečního záření, množství srážek a další faktory mohou do určité míry ovlivnit toxicitu rostliny. Rostliny označované jako jedovaté nacházíme společně s ostatními druhy na lukách, pastvinách a na pasekách, jako např. pryskyřník, ocún, čičorku, ve vyšších polohách kýchavici. Ve stojatých vodách, na březích, v bažinách a na zamokřených nebo jen vlhčích místech roste rozpuk, halucha, blatouch, ďáblík aj. Mnoho jedovatých rostlin patří k obyvatelům lesa a houštin, např. konvalinka, vraní oko nebo tis a lýkovec. Rumištní (ruderální) druhy jedovatých rostlin osídlují skládky, rumiště, zbořeniště i místa zanedbaná a zpustošená, jako třeba durman, krabilice, krtičník a řada dalších. Taková stanoviště jsou ale mnohdy dílem člověka, nikoliv přírody. Jedovaté byliny a dřeviny najdeme také v blízkosti domů, u cest, na návsích a na sídlištích (např. vlaštovičník, vratič, kustovnice aj.), na kompostech a u plotů. V zahradách a na polích nejsou vzácností jedovaté druhy plevelné - svlačec, lilek černý, dnes už jen výjimečně koukol a další. Mezi jedovatými rostlinami jsou i rostliny ohrožené a zvláště chráněné. Pěstované jedovaté rostliny Pokud se jedovaté rostliny pěstují, pak nejčastěji jako okrasné a léčivé, některé i jako polní plodiny a rostliny pokojové. Nějakou tu jedovatou letničku, trvalku, keř nebo strom najdeme skoro v každé zahradě, v parku nebo na volném prostranství jako součást veřejné zeleně. Ještě v zimě na zahrádce kvetou hodně jedovaté čemeřice, k raně kvetoucím oblíbeným jedovatým trvalkám patří i sněženka, řebčík, srdcovka aj. nebo cibulemi jedovaté narcisy a tulipány. Později rozkvétají orlíčky nebo oměje. Ve větších zahradách a v parcích není vzácností některý z jedovatých keřů a stromů lýkovec, tis, štědřenec, popínavá vistárie nebo živý plot z tújí či ptačího zobu

33 Postupně k nám byly z teplých oblastí zeměkoule dováženy dekorativní, někdy velmi pozoruhodné rostliny, které však nesnášejí mráz. Pěstují se proto v bytech, zimních zahradách, různých halách, kancelářích, ve vytápěných sklenících a podobném bezmrazém prostředí. I mezi interiérovými rostlinami se najdou některé dost jedovaté, jako třeba oblíbené bramboříky, klívie, difenbachie nebo oleandry. 2. Metabolismus rostlin K nejzákladnějším vlastnostem rostlinného organismu patří vysoce účelná organisovanost procesů, které v něm probíhají. Jedná se hlavně o komplex biochemických reakcí, které zabezpečují příkon energie pro rostlinu, jakož i syntézu všech potřebných látek pro fyziologické procesy. Jsou enzymaticky řízené a katalyzované a souhrnně se nazývají metabolismus neboli látková přeměna. Základem rostlinného metabolismu jsou asimilační (anabolické) a disimilační (katabolické) procesy probíhající v buňkách souběžně a při vzájemném ovlivňování. Zásadním jevem rostlinného metabolismu je pohlcování sluneční energie a její transformace na energii chemických vazeb, což je proces syntetický asimilační. Uplatňují se při něm tzv. základní substráty s malým obsahem volné energie (voda, oxid uhličitý, ionty) a souhrnně se nazývá fotosyntéza. Z nich se budují tzv. makroergické substráty sacharidy a lipidy s velkým obsahem volné energie ( jak je výše uvedeno, zdrojem energie je sluneční záření). Při disimilaci dochází k rozkladným respiračním pochodům, kdy z látek energeticky bohatých vznikají látky energeticky chudé. Uvolněná energie se využívá k různým fyziologickým procesům. Významnými procesy metabolismu rostlin, který je geneticky zakódován, tedy jsou fotosyntéza a respirace. Primární a sekundární metabolismus Spíše z praktického hlediska se u rostlin rozlišuje metabolismus primární (základní) a metabolismus sekundární (specializovaný), přičemž nelze mezi nimi stanovit ostrou hranici. Primární metabolismus zahrnuje procesy, které jsou nutné pro zabezpečení energie a stavebních materiálů, jsou to procesy syntézy základních stavebních složek organismu. Produkty primárního metabolismu jsou u organismů v podstatě stejné a patří k nim zejména cukry, aminokyseliny, proteiny, tuky aj. Tyto primární látky jsou naprosto nutné pro základní životní pochody rostliny a účastní se základních biochemických reakcí. Sekundární metabolismus je svými procesy úzce spjat s primárním metabolismem, přičemž jeho vedlejší a konečné produkty (sekundární metabolity) nemají tak zásadní význam v metabolismu rostliny a obvykle nejsou životně nezbytné. Sekundární metabolity převážně pocházejí z metabolismu cukrů a aminokyselin a v rostlinách jsou většinou zastoupeny v menších množstvích. Řada z nich se považuje za produkty detoxikačních procesů, jimiž se rostlina zbavuje reaktivních odpadů metabolismu, funkce mnohých je neujasněná. Účinné obsahové látky Účinné látky obsažené v rostlinách jsou především produkty sekundárního metabolismu, mají určité chemické složení a u různých taxonů jsou často velmi odlišné. Mohou se vyskytovat v kterékoliv části rostliny, obvykle jsou však v některých orgánech zastoupeny ve vyšších koncentracích (často např. v kořenu, oddenku, plodu). Alkaloidy Alkaloidy jsou nejpočetnější skupinou látek druhotného původu v rostlinách, pro člověka a zvířata jsou často a hodně jedovaté. Zpravidla to jsou dusíkaté sloučeniny alkalické (zásadité) povahy, většinou tvořící soli s organickými kyselinami (šťavelovou, mléčnou, jablečnou, citronovou, vinnou aj.). Dosud bylo izolováno kolem 7000 alkaloidů přítomných v 10-20% vyšších rostlin. Poměrně velké množství alkaloidů obsahují rostliny čeledí lilkovité, makovité, toješťovité, kulčibovité, liliovité a některé další. V rostlině se zpravidla vyskytuje více alkaloidů, přičemž jejich obsah u jednotlivých rostlin téhož druhu často kolísá. Většina alkaloidových rostlin je už dávno známá svou toxicitou, účinky halucinogenními, využitím v lidové medicíně i pro průmyslovou výrobu léčiv. K nejznámějším alkaloidům patří morfin obsažený v makovicích. Značná část morfinové produkce slouží k výrobě kodeinu s využitím v medicíně

34 např. k tlumení kašle, ale i k přípravě jednoho z nejnebezpečnějších narkotik heroinu. Atropin, přítomný například v bobulích rulíku, působí na motorické oční nervy a rozšiřuje zřítelnice. Kokain (získávaný z jihoamerické koky) se užívá jako lokální anestetikum, vyvolává stav opojení. Rauwolfiový alkaloid reserpin snižuje krevní tlak, chinin je lékem proti malárii, kofein ze zrnek kávy, listů čaje a kakaových bobů povzbuzuje činnost ústřední nervové soustavy a srdce atd. Značnou jedovatostí se také vyznačuje akonitin z oměje, taxin z tisu, ricinin ze skočce, strychnin a brucin z kulčiby, nikotin z tabáku a další. Glykosidy Jsou to látky složené ze dvou složek cukerné (nejčastěji glukózy) a necukerné (nazývané aglykon), která je zpravidla účinná a často prudce jedovatá. Glykosidy, v rostlinách hojně zastoupené, mají většinou hořkou až palčivou chuť, specifickou vůni či zápach. Některé toxické glykosidy působí ve fyziologických dávkách příznivě na lidský organismus (resp. některé jeho orgány), čehož se hojně využívá v medicíně. Řada z nich však nenachází pro svoji jedovatost v současné době uplatnění a lze na ně pohlížet jen jako na toxické agens. Velmi toxické jsou například kyanogenní glykosidy způsobující specifickou chuť a vůni hořkých mandlí, semen meruněk, broskví, slív aj. Nejčastější z nich, amygdalin, je známý od roku Z kyanogenních glykosidů se hydrolýzou (působením enzymů) kromě glukózy odštěpuje vysoce jedovatý kyanovodík. Nacházejí se však v rostlinách v poměrně nízkých koncentracích a uvolňování kyanovodíku z nich je pomalý proces závisející na přítomnosti specifických enzymů a proto obvykle nedochází ke kumulaci velkého množství tohoto jedu. Dosud bylo identifikováno přes 20 kyanogenních glykosidů asi ve 200 rostlinných druzích. Thioglykosidy (sirné glykosidy) jsou v rostlinách doprovázeny enzymem myrozinázou přítomným ve zvláštních buňkách. Při narušení pletiv se enzym dostane do styku s thioglykosidy a štěpí je na cukr a aglykon zvaný isothiokyanát. Uvolněné isothiokyanáty se nazývají hořčičné silice, mají specifickou vůni a ostrou hořkou chuť a dráždí sliznice. Thioglykosidy se řadí mezi fytoncidy a obsaženy jsou např. v semenech hořčice bílé (sinalbin), černohořčice (sinigrin), v křenu, v ředkvičce aj. Prakticky důležitou skupinu tvoří kardenolidy (srdeční glykosidy). Patří mezi kardiotonika, tj. látky upravující kontraktibilitu (smrštitelnost) srdečního svalu. Jsou to jedny z nejdůležitějších a nejvíce používaných, ale také nejtoxičtějších léčiv. Například v různých druzích náprstníku se nachází digitoxin, digoxin, gitoxin aj. Obecně se glykosidy častěji vyskytují v některých rostlinách čeledí: toješťovité, brukvovité, liliovité, krtičníkovité, pryskyřníkovité, růžovité aj. Saponiny Saponiny jsou látky glykosidní povahy, které byly rovněž prokázány u mnoha druhů rostlin. S vodou tvoří pěnivé, mýdlově opaleskující roztoky (lat. sapo = mýdlo, odtud též saponáty ). Ve Střední a Jižní Americe se používá oplodí plodů mýdelníku pravého jako mýdlo, některé nejedovaté saponiny se používaly jako pěnící prostředky do zubní pasty, ústní vody, šamponů i jako náplň do hasících přístrojů. Jedovaté saponiny vyvolávají v krvi rozpad červených krvinek při uvolnění hemoglobinu. Tím se vysvětluje i toxicita saponinů například pro ryby, poškozují jim žábry. Vstřebávání saponinů z trávícího ústrojí člověka je však značně omezeno nebo se skoro vůbec nevstřebávají, takže při požití ústy zas tak moc neškodí, protože se do krve téměř nedostanou. Na druhé straně jsou mezi nimi i prudce jedovaté a tudíž velmi nebezpečné látky, např. paridin ve vraním oku, cyklamin v bramboříku nebo githagin v koukolu. Dříve se vyskytovaly i vážné otravy moukou s rozemletými semeny koukolu. Některé dráždí pokožku a sliznice. Saponiny jsou přítomné zvláště v rostlinách čeledí aralkovité, hvozdíkovité, prvosenkovité, růžovité, liliovité a další. Silice Vzhledem ke své prchavosti a mastnotě se nazývají také éterické oleje (na rozdíl od mastných olejů). Obvykle jsou tvořeny bohatými směsmi různých látek hlavně terpenického charakteru. Často se silice považují za odpadní produkty metabolismu. Hromadí se v mezibuněčných prostorech, v kanálcích, si

35 ličných nádržkách, ve zvláštních trichomech, papilách a žlázkách. Jsou to tekuté těkavé látky většinou palčivé chuti a vesměs příjemně aromaticky vonné. Mají význam při vábení hmyzích opylovačů, fytoncidní funkci v ochraně před mikrobiálními, houbovými a živočišnými patogeny atd. Chrání rostliny před žírem hmyzu, plžů, ptáků a savců. Časté uplatnění nacházejí silice ve farmacii, v kosmetickém průmyslu a v potravinářství. Přítomné jsou v rostlinách čeledí miříkovité, kakostovité, hluchavkovité, růžovité a dalších. K nejznámějším patří silice skořicová, citronová, rozmarýnová, chmelová, kafrovníková, eukalyptová, kmínová, anýzová atd. Více či méně jedovaté silice obsahují některé druhy čeledí cypřišovité, mrkvovité, hvězdnicovité a další. Pryskyřice a balzámy Podobně jako silice se hromadí ve zvláštních vyměšovacích pletivech, pryskyřičných a balzamických kanálcích. Kromě těchto látek vznikajících metabolickou činností se tvoří a hromadí na poraněných častech rostliny tzv. patologické pryskyřice. Balzámy jsou medovitě zahoustlé viskózní tekutiny, pryskyřice jako pevné podíly jsou křehké a průhledné. Obsahují je četné jehličnany. Mezi pryskyřice se řadí i kaučuky. Hořčiny V širším slova smyslu se za hořčiny považují všechny hořké rostlinné produkty dráždící chuťové receptory (některé zlepšují trávení). Jsou rozmanitého chemického složení, farmakologové je nazývají amara, hořčinami mohou být i třeba některé silně hořké alkaloidy (chinin, strychnin, brucin). Hořčiny nebo rostlinné části, které je obsahují se používají např. v čajových směsích, tinkturách, v extraktech a přidávají se i do nápojů (např. tonik). Kromě hořké chuti většinou jiné užitkové vlastnosti nemají. Další látky Jako toxalbuminy se označují rostlinné jedovaté bílkoviny typu globulinu, uložené jako zásobní bílkoviny především v embryu semene. Nejznámějšími jsou ricin v semenech skočce, robin a fasin z trnovníku akátu. V některých rostlinách jsou přítomny jedovaté organické kyseliny. Nežádoucí typickou složkou oleje semen brukvovitých rostlin, včetně oleje řepkového, je kyselina eruková (existují i odrůdy bezerukové); jedovatost byla prokázána mj. u zvířat krmených stravou bohatých na tuto kyselinu. Široce je rozšířená kyselina aristolochiová, zvl. v druzích podražců. Kyselina šťavelová může vytvářet nerozpustné vápenaté soli, čímž se narušuje hospodaření s vápníkem v organismu člověka. Šťavelan vápenatý, obsažený v některých rostlinách ve formě rafidů (jehlicovité útvary), drúz apod., způsobuje mechanické poškození sliznic člověka i zvířat. Nejvíce se nachází v rostlinách čeledí šťavelovité, rdesnovité, kysalovité a árónovité. 3. Jedovatost rostlin Běžně se za jed považuje škodlivá látka, která způsobuje poruchu normálních činností lidského nebo zvířecího organismu. Přesněji vyjádřeno je jedem látka, která po vniknutí do těla v malém množství, nejvýše několika desítek gramů, vyvolá po vstřebání chorobné změny, jež mohou vést i k zániku organismu. Následkem působení jedu v organismu je otrava, tj. nemoc s určitým původcem, inkubační dobou, příznaky, průběhem, následky atd., jako projev vzájemného působení (interakce) organismu a jedovaté látky. Konkrétní nejmenší množství určitého jedu vyvolávající otravu se označuje jako toxická (jedovatá) dávka. Při zvýšení této dávky na určitou hodnotu (hranici) nastává smrt a tato hodnota se označuje jako dávka smrtelná neboli letální (pro člověka, konkrétní druh zvířete). Jedovaté účinky látek se zjišťují biologickými testy, většinou na laboratorních zvířatech. Charakteristikou akutní toxicity je hodnota LD 50, která označuje letální dávku (tj. smrtelné množství) zkoušené látky, při jejímž použití 50% pokusných zvířat uhyne (50% přežije). Hodnota LD 50 se vyjadřuje v gramech nebo miligramech na 1 kg živé hmotnosti pokusného zvířete

36 Jedovaté látky mohou být obsaženy v celé rostlině vcelku rovnoměrně, nebo jsou v její některé části více koncentrovány; někdy se vyskytují jenom v některých orgánech. Nejvíce jedovaté bývají kořeny, hlízy, cibule i oddenky, dále plody a kůra, méně stonky a listy, zatímco jen zřídka je zvýšený obsah jedů v květech. Rostliny téhož druhu nemusejí být vždycky stejně jedovaté. Stupeň jejich jedovatosti může být ovlivněn podmínkami stanoviště kde rostou (např. jeho vlhkostí, obsahem minerálních látek, osluněním, složením půdy atd.), ročním obdobím, vegetačním stadiem a stářím rostliny, podnebními podmínkami a dalšími faktory. Některé rostliny nebo jejich části jsou jedovaté v čerstvém stavu, zatímco sušením, vařením, pečením nebo smažením jejich jedovatost mizí nebo se podstatně snižuje v důsledku změn a rozpadu účinných látek. Většinou se však jedovaté účinky rostlin při těchto pochodech nemění. Rostlina může obsahovat pouze jednu jedovatou látku, nebo celou řadu různě složitých jedů. Složení některých rostlinných jedů dodnes není přesně známé, jejich oddělení (izolace) v čistém stavu a stanovení struktury jsou obtížné pro složitost těchto sloučenin i celých směsí obsahových látek v rostlinách. Známý alkaloid morfin byl v opiu máku isolován začátkem 19. století a uběhlo skoro sto let, než bylo stanoveno jeho přesné složení a struktura. V opiu se během několika dalších desetiletí výzkumu zjistilo asi 50 dalších alkaloidů a přitom dodnes není výzkum máku setého z tohoto hlediska uzavřen. Jedovaté látky přítomné v rostlinách vnikají do organismu nejčastěji ústy - požitím rostlin nebo jejich částí. Účinek jedu se projeví po kratší či delší době od vniknutí těla, v němž je rychle nebo pomalu vstřebán. Přitom se hlavní podíl jedu vstřebává (prakticky přechází do krevního oběhu) v tenkém střevě, které četnými záhyby a laloky (tzv. klky) vytváří velkou plochu a tím příznivé podmínky pro tento pochod. Kromě toho mohou jedovaté látky vniknout do organismu dýchacími cestami, sliznicí, při vdechování i plícemi; některé mají dráždivé účinky zevně na kůži. Po požití a vstřebání v těle člověka nebo zvířete se obvykle jed hromadí v určitém orgánu (hlavně v játrech, ledvinách), kde je transformován na látky méně jedovaté a zpravidla vylučován hlavně močí. Jedy rychlého účinku působí okamžitě (např. taxin obsažený v tisu), zatímco jedy opožděného účinku působí po několika hodinách (např. kolchicin ocúnu), jedy návykové se v těle hromadí a projeví se po delší době. Vzhledem k počtu a rozmanitosti jedovatých rostlin (resp. účinných látek v nich obsažených) dochází k různým poškozením lidského nebo zvířecího organismu. Velmi často (téměř vždy) jsou otravy spojeny s podrážděním zažívacího ústrojí, což bývá spojeno s pálením v ústech, zvracením, nevolnostmi, žaludečními křečemi a průjmem. Dost rostlinných jedů působí na srdce a krevní oběh, například náprstníkové glykosidy, jejichž účinky mohou být smrtelné. Při štěpení kyanogenních glykosidů, obsažených v semenech peckovic, se uvolňuje jedovatý kyanovodík, který je jedem dýchacím. Spánek a bezvědomí vyvolávají např. morfinanové alkaloidy máku působící na nervovou soustavu, dráždivě působí třeba atropin obsažený v rulíku nebo cikutoxin přítomný v rozpuku. Některé silice a pryskyřice vyvolávají záněty ledvin, účinné látky některých starčků způsobují i těžká poškození jater. Neodborné používání oddenku kapradě samce může mít za následek oslepnutí, mladé větvičky chvojky klášterské způsobují křeče hladkého svalstva, případně s potratem plodu u těhotných žen i se smrtelnými následky. 4. Jedovaté rostliny užitkové Na první pohled by se mohlo zdát, že z hlediska významu pro člověka jsou jedovaté rostliny neužitečné až škodlivé. To ale platí jenom zčásti. Jedovaté rostliny, resp. jejich části, skutečně přivodily vážné otravy a dokonce i smrt lidí a zvířat. Na druhé straně ale mnohé z nich patří k důležitým, užitečným a potřebným rostlinám a některé mají i více člověkem využívaných vlastností. Tak třeba mák setý se pěstuje jako polní plodina a zahradní letnička. Hospodářským produktem je modré nebo bílé semeno obsahující kolem 50% oleje, který se spotřebovává v kuchyni, v cukrářství a v pekárnách, získává se z něho olej. Suché prázdné makovice jsou důležitou surovinou farmaceutického průmyslu neboť se z nich získávají alkaloidy (hlavně morfin a kodein) potřebné k výrobě léků. Na zahradě se mák rovněž pěstuje pro semeno ale i jako dekorativní letnička, vyšlechtěny byly také plnokvěté kultivary nebo formy se zvlněnými a dřípenými okraji korunních lístků rozmanitých barev. Tobolky se používají do suchých vazeb. Jde tedy o rostlinu různého užitku potravinovou, olejodárnou, farmaceutickou (léčivou) a dekorativní. Přitom je rostlinou jedovatou a omamnou

37 Při hodnocení užitkovosti jedovatých rostlin, jejich významu pro člověka, jednoznačně převládá jejich využití v odborném lékařství (resp. farmacii) a v lidovém léčitelství. Tato užitková stránka jedovatých rostlin zasahuje až do hlubokého dávnověku lidstva. Člověk v přírodě vyhledával potravu i prostředky zmírňující jeho bolesti způsobené nemocemi nebo zraněními. Se sběrem rostlinné potravy souvisí první poznatky o vlastnostech jednotlivých rostlin. První empirická zjištění byla po dlouhou dobu člověkem rozšiřována, prohlubována a upřesňována až do současnosti. Celkem spolehlivě je doloženo, že v celé historii sběru, pěstování a využívání léčivých rostlin byly vždy mezi nimi také druhy jedovaté, a to už ve starém Egyptě nebo v původních botanických zahrádkách u klášterů kde se uskutečňovalo i léčitelství, až po současnost. Dnes je snahou získat co nejkvalitnější drogu ze sběru nebo z pěstování. Například vyráběné přípravky s obsahem čistých srdečních glykosidů původem z náprstníku (digilanidy, lanatosidy) mají významné místo mezi léky ovlivňujícími činnost srdečního svalu. Původně byl jejich zdrojem planě rostoucí náprstník červený, později jej vytlačil v polní kultuře pěstovaný náprstník vlnatý pocházející z Balkánu. Na druhém místě, co do počtu jedovatých rostlin využívaných za určitým účelem, jsou rostliny dekorativní. Mnoho jedovatých bylin a dřevin se vysazuje do zahrádek, zahrad, parků, ve veřejné zeleni měst, na návsích a sídlištích. Jedovaté rostliny se běžně pěstují jako interierové rostliny v domácnostech, úřadech, prodejních halách apod. Řadu jedovatých rostlin můžeme označit, i když trochu nepřesně, jako jedovaté rostliny technické. Poslední dobou se u nás jen velmi málo pěstují len a konopí, poskytující přadná vlákna. K truhlářským, řezbářským a soustružnickým pracem se používá dřevo dřišťálu, zimostrázu, brslenu, žanovce, krušiny, trnovníku, tisu, střemchy. Květy konvalinky nebo hořké mandle nalezly bohaté uplatnění v kosmetice a parfumerii. Zelené letní lodyhy přesličky rolní sloužily jako osvědčený prostředek k mytí a čištění kovových a dřevěných nádob. Mezi tradiční barvířské rostliny se řadí dřišťál, brslen, řešetlák a vlčí mák, dnes se prakticky nepoužívají. Semena lnu, konopí, máku, skočce a některých dalších jedovatých rostlin poskytují kvalitní oleje používané k farmaceutickým, technickým a jiným účelům. I když se to může zdát podivné, jsou mezi jedovatými rostlinami i druhy poskytující potravinové suroviny. Nejdůležitější jsou brambory, přesněji oddenkové hlízy lilku bramboru, z peckoviček bezu černého se připravuje domácí marmeláda a víno, obalovaná květenství se pojídají smažená. Jedovatá jsou semena peckovin (meruňka, broskev aj.), jejichž chutné plody obsahují četné vitamíny. Kořením jsou některé části cizokrajných rostlin bobule pepřovníku, semena muškátovníku, oddenky zázvorovníku a další. Řada jedovatých rostlin, jejich mladých listů, květů nebo plodů, se požívala a místně ještě používá k přípravě salátů a polévek. Nemalý užitek mají také rostliny medonosné. Nektar včelám poskytují květy trnovníku, dřišťálu, lýkovce, náprstníku, štědřence, krtičníku, prvosenky, řady pryskyřníkovitých rostlin aj. Pyl včely sbírají z květů hlaváčku, sasanky, vlaštovičníku, orseje, čemeřice, máku atd. Některé z těchto rostlin jsou zvláště cenné tím, že kvetou velmi brzy zjara, kdy včely ještě nemají dostatek potravy. Doplňující literatura k tématu BALOUN J., JAHODÁŘ L., LEIFERTOVÁ I., ŠTÍPEK S. (1989): Rostliny způsobující otravy a alergie. Avicenum, Praha, 276p. NOVÁK J. (2007): Jedovaté rostliny kolem nás. Grada Publishing, Praha, 176p. ISBN

38 7. ROSTLINY LÉČIVÉ, AROMATICKÉ A KOŘENINOVÉ Souhrn Léčivé, aromatické a kořeninové rostliny (LAKR) si stále udržují významné uplatnění jak v oficinální medicíně, tak i v lidovém léčitelství. Dříve byly základním zdrojem, z něhož lidé získávali přípravky proti nejrůznějším chorobám, obtížím a neduhům. S rozvoje chemie došlo k poklesu využívání těchto rostlin, přesto zůstávají i nadále důležitou surovinou farmaceutického průmyslu. Stoupá jejich využití v kosmetice, potravinářství a likérnictví. V těchto učebních textech má posluchač možnost seznámit se s pěstováním LAKR v Evropě, ve světě a v ČR. Dozvědět se co je léčivá droga, jejich rozdělení. Získat informace o možnostech ovlivnění obsahu účinných látek v rostlinách pěstitelskými zásahy na kvalitu léčivé drogy. Úprava LAKR a jejich využití v domácnostech jako jednoduchá galenika. 1.Úvod Rostliny léčivé, aromatické a kořeninové nazývané často zkratkou LAKR jsou tvořeny početnou skupinou rostlin. Ve světě se uvádí okolo druhů. V našich podmínkách se jich vyskytuje kolem 120 druhů, z toho přibližně 30 druhů se dá pěstovat v kultuře. Potřeba LAKR je ovlivněna poptávkou ve využitelných oborech, kterými jsou lékařství, farmacie, potravinářství, kosmetika a parfumerie. Jsou to rostliny planě rostoucí ve volné přírodě, nebo z nich vyšlechtěné odrůdy pěstované v kultuře. Mezi léčivé rostliny, které obsahují výhradně terapeuticky účinné látky a užívají se proto pouze k léčení patří např. durman obecný (Datura stramonium), náprstník vlnatý (Digitalis lanata), paličkovice nachová (Claviceps purpurea), jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata), řepík lékařský (Agrimonia eupatoria). Další je skupina rostlin se širším uplatněním, kde vedle léčebných účinků mohou být využívány v potravinářství, likérnictví, kosmetice. Jako příklad lze uvést heřmánek lékařský (Chamomilla recutita), bez černý (Sambucus nigra), benedikt lékařský (Cnicus benedictus). Některé druhy mohou mít charakter zeleniny (cibule, česnek, petržel), nebo jsou okrasnými rostlinami (hořec, sléz, třapatka). Léčivé rostliny byly až do začátku dvacátého století hlavním zdrojem léčivých přípravků. S rozvojem chemie se jejich význam začal snižovat, přesto jsou dnes důležitými surovinami farmaceutického průmyslu. Ve dvou třetinách obydleného světa jsou často jediným dosažitelným zdrojem při léčení člověka i hospodářských zvířat. Ve vyspělých státech světa se dnes velmi často využívají i jako zdroje alternativní medicíny. Značné využití nacházejí v kosmetice a v potravinářském průmyslu. 2. Světová produkce LAKR Informace o pěstování léčivých, aromatických a kořeninových rostlin ve světě jsou neúplné. Každá země má v pěstování a sběru LAKR svoji tradici. Statistiky se této komoditě věnují jen okrajově a jsou zahrnovány do kategorie ostatní plodiny. Pro pěstitele není povinnost registrovat pěstební plochy. V důsledku toho jsou přehledy a zprávy velmi odlišné, často i protichůdné. Nejpodrobnější informace uvádí Výzkumné středisko pro zemědělství (VSZP) ve finské Karile, podle kterých celkové plochy LAKR v Evropě dosahují tis. ha, v Číně 460 tis. a v Indii 300 tis.ha..světová produkce LAKR je přísně určována poptávkou, na sklad se prakticky nevyrábí, neexistuje pěstování bez dohody. Sběrové LAKR se dostávají na trh z oblastí s lacinou pracovní silou. Jejich kvalita nebývá vždy dobrá, přesto ale v některých případech omezuje pěstování. Mezi tradiční producenty v Evropě patří Německo (10 tis. ha), Holandsko (2,5 tis. ha), Belgie (100 ha), Francie (25 tis. ha) a Anglie (4 tis. ha), dnes také Španělsko (19 tis. ha) a Itálie (1,9 tis. ha). K velkým producentům se řadí Polsko (30 tis. ha) a Maďarsko (37,5 tis. ha) s dobrou kvalitou. Státy dále na východ (Rumunsko, Rusko, Ukrajina) produkují drogy vesměs podřadnější kvality a jejich pěstitelské plochy mají extenzivní charakter. Vyjímku tvoří Bulharsko, které má nemalou tradici v exportu např. růžového oleje, máty a rulíku. Dále Turecko, kterému se podařilo proniknout na západní trhy i s LAKR (anýz, koriandr, kmín, fenykl, tymián, šalvěj, lékořice, aj.). Naše pozice na evropském trhu navazují na exportní tradice s dobrou kvalitou (viz. tab.1)

39 Evropa představuje nejvýznamnější obchodní centrum s rostlinami skupiny LAKR. Dle šetření VSZP Karila se ročně do Evropy dováží téměř 130 tis. tun léčivých rostlin, z toho 85% do zemí EU. Na druhé straně se z Evropy ročně vyváží 76 tis. tun léčivých rostlin do 150 zemí. Obecně země východní a jižní Evropy LAKR pěstují a sbírají, naopak bohatší země západní a severní Evropy tyto rostliny zpracovávají. Nezávisle na způsobu pěstování je v oboru vidět dlouhá tradice a vysoká odborná a technologické úroveň. Nejvýznamnější pěstované evropské druhy jsou: kmín kořenný, koriandr setý, fenykl obecný, ostropestřec mariánský, anýz vonný, pelyněk pravý, heřmánek pravý, třezalka tečkovaná. Asijské centrum LAKR je ve světě nejbohatší, hlavními producenty jsou Indie a Čína, dále Japonsko, Korea, Vietnam a Thajsko. Převažuje sběr z přírodních zdrojů, ale i plantážní pěstování tradičních rostlin jako je např. žen-šen a další rostlinné harmonizátory. Americké centrum produkce a využívání LAKR je soustředěno ponejvíce na jihoamerické území. Argentina a Brazílie jsou významnými pěstiteli pro německý farmaceutický průmysl (heřmánek, ostropestřec, blahovičník). V USA pěstují plantážně hlavně mátu pro potřeby potravinářského průmyslu, ostatní LAKR dovážejí přes německý trh. Africké centrum představuje v produkci LAKR velmi specifické teritorium.plantážně se pěstuje chinovník, kakaovník, kávovník a čajovník pro farmaceutické a částečně kosmetické účely. Bohatá je i produkce koření a aloe v Etiopii. Oblast Austrálie, Nového Zélandu a Oceánie má v produkci LAKR setrvalý význam, nehraje však dosud žádnou významnou roli. 3. Produkce LAKR v ČR Pěstování LAKR má u nás svoji tradici. V posledních letech prošlo změnou, která je dána hlavně poptávkou na německém trhu. Potěšující je, že stoupá zájem o pěstování LAKR vlivem nejen rostoucí spotřeby a poptávky zpracovatelů, ale také výrazným růstem zahrádkářského pěstovaní léčivých, aromatických a kořeninových rostlin. Přehled pěstování nejvýznamnějších druhů LAKR v ČR tab. 1 Druh Plocha v ha Heřmánek pravý (Chamomilla recutita L.) Máta peprná (Mentha x piperita L.) Meduňka lékařská (Melissa officinalis L.) Tymián obecný (Thymus vulgare L.) Jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata L.) Jehlice trnitá (Ononis spinosa L.) Lopuch větší (Arctium lappa L.) Proskurník lékařský (Althaea officinalis L.) Kozlík lékařský (Valeriana officinalis L.) Andělika lékařská (Archangelica officinalis (MOENCH) HOFFM.) Pramen: Respondentské šetření a LEROS, s.r.o

40 Mezi velkoplošně pěstované LAKR patří hlavně kmín kořenný (Carum carvi L) 2,5 tis. ha, ostropestřec mariánský (Silybum marianum L) 2,5 tis. ha, námel (vřeckaté stádium houby paličkovice nachové Claviceps purpurea L.) 1,5 tis. ha. Těmto plodinám je věnována pozornost ve speciální části skript. Důležitou surovinou farmaceutického průmyslu je makovina, jež je v rámci mezinárodních přehledů řazena právě mezi LAKR. Podle informací sdružení Český mák se sklízí z plochy tis. ha ( tj. přibližně polovina celkové plochy pěstovaného máku). Průměrný výnos dosahuje 0,3 0,4 t/ha čisté makoviny (tj. prázdná makovice a 10 cm stonku pod makovicí, bez minerálních příměsí a prachu). Největším odběratelem české makoviny je Slovenská republika. Sběr léčivých, aromatických a kořeninových rostlin v ČR Sběr LAKR má svoje opodstatnění, v určitých případech zůstává jedinou možností, kdy nelze rostlinu z ekologických nebo ekonomických důvodů pěstovat ( bez černý, bříza bělokorá, růže šípková). Poslední roky vykazují stoupající tendence nákupu sběrových drog. Přehled nákupu nejvýznamnějších sběrových drog tab. 2 Druh Nákup v t Šípek (Rosa canina L) Lípa srdčitá (Tillia cordata L.) 4 4, Bez černý (Sambucus nigra L.) 4, Třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum L.) 9,8 10, Bříza bělokorá (Betula alba L.) 8,9 10, Kopřiva dvoudomá (Urtica dioica L.) 10,1 10, Řepík vonný (Agrimonia aupatoria L.) 11,2 10,3 9 7 Přeslička rolní (Equisetum arvense L.) 4,7 4,9 5 6 Maliník obecný (Rubus idaeus L.) 7, Ostružiník obecný (Rubus fruticosus L.) 0,9 0,7 3 4 Pramen: LEROS, s.r.o. 4. Droga Velmi často se používá názvu droga. Léčivou drogou rozumíme všechny sušené upravené, nebo neupravené suroviny rostlinného (listy máty, květy heřmánku) a živočišného (žlázy, med, hadí jed) původu, které slouží na výrobu léčiv a technicky důležitých farmaceutických surovin, nebo se používají přímo k léčebným (čaje), technickým (dubová kůra) a potravinářským účelům (kmín, fenykl). Pěstované drogy rozdělujeme z několika hledisek: 1. Podle délky vegetace, po kterou zůstává rostlina na stanovišti - do doby, kdy je nejvýhodnější její zpracování (jednoleté, dvouleté, víceleté). 2. Organografické hledisko podle sklizené části rostliny kořenové, naťové, listové, květové, plodové drogy

41 3. Farmakologické podle přirozeného rostlinného systému, třídění podle čeledí (Miříkovité, Hluchavkovité, Hvězdnicovité). 4. Farmakochemické podle hlavních účinných látek (alkaloidní, siličnaté, glykosidní, tříslovinné). 5. Farmakodynamické podle převládajícího účinku: Antidiabetika rostliny snižující hladinu krevního cukru (borůvky, fazolové lusky, chmelové hlávky,pampeliška). Antipyretika rostliny protihorečnaté (lípa, tužebník, vrba, bez černý). Afrodisiaka rostliny zvyšující pohlavní pud (svízel syřišťový, koriandr, hořčice, puškvorec, parcha saflorová). Diuretika - rostliny močopudné (jehlice, kopřiva, petržel, libeček). Expektorancia rostliny podporující vykašlávání (mateřídouška, tymián, yzop, prvosenka, bazalka). Fytoncida rostliny působící jako antibiotika (česnek, cibule, heřmánek, řepík, mateřídouška, tymián). Gynekologika rostliny pro ženy (měsíček, kontryhel, jablečník, jestřabina, bazalka). Hypotonika rostliny snižující krevní tlak (česnek, hloh, jmelí, kopřiva). Cholagoga rostliny žlučopudné (máta, pampeliška, jablečník, řepík). Karminativa rostliny proti nadýmání (fenykl, heřmánek, máta, kmín, řebříček). Laktagoga rostliny podporující sekreci mléka (fenykl, jestřabina). Laxativa - rostliny projímavé (krušina, lněné semeno, sena, reveň). Nervina rostliny zklidňující, proti depresím (meduňka, třezalka, dobromysl, brutnák, kozlík,levandule). Spasmolytika rostliny proti křečím a bolestem (mochna, řepík, heřmánek, řebříček, máta). Sekretolytika Antitusika rostliny tlumící kašel (proskurník, podběl, plicník, divizna, jitrocel, oman). Obstipancia rostliny protiprůjmové (borůvky, dubová kůra, krvavec toten, řepík). 5. Ovlivnění účinných látek v LAKR Účinné látky v rostlinách jsou produkty primárního a sekundárního metabolismu, jsou popsány v kapitole Jedovaté rostliny. Vyskytují se ve všech částech rostliny, ale ve vyšším množství jen v některých orgánech, např. kořenu (radix), oddenku (rhizom), listu (folium), nati (herba), květu (flos), plodu (fructus). Množství účinných látkek v rostlinách je ovlivňováno celou řadou činitelů. V prvé řadě je to podnebí (teploty, srážky, sluneční záření, proudění vzduchu, nadmořská výška). Teplota ovlivňuje tvorbu silic, většina siličnatých drog pochází ze středomoří, kde je vyšší teplota. Alkaloidní drogy vyžadují vyšší teplotu a vyšší intenzitu záření. Nadbytek srážek snižuje obsah slizu. Půda a její úrodnost t. j. fyzikální, chemické a biologické vlastnosti, půdní reakce (ph). Kořenové drogy nelze pěstovat na těžkých a slévavých půdách. Výživa rostlin - pro pěstování LAKR v kultuře je důležitá řízená výživa, dusík podporuje do určité míry nejen tvorbu natě, ale i alkaloidů, pro květové a plodové drogy je důležitý fosfor, pro tvorbu kořenů zase draslík. Stopové prvky ( mangan, hořčík) působí jako katalyzátory metabolismu a příznivě ovlivňují obsah glykosidů

42 Ochrana proti chorobám, škůdcům a plevelům má svoje opodstatnění. Houbové choroby znehodnocují drogu (rez mátová, náprstníková spála, plíseň bramborová), bakteriózy na kořenech rostlin (odstranění napadených jedinců), virové choroby (boj proti přenašečům). Škůdci mšice, třásněnky, vrtule, mandelinky (bramborová, mátová) ochrana podle příslušné metodiky s důrazem na dodržení ochranných lhůt. Skladištní škůdci (roztoči, zavíječi, potemníci, pilousi), zde je důležité udržovat čistotu a provádět asanace skladů. Boj proti plevelům pomocí herbicidů je stále předmětem výzkumu, herbicidy často snižují klíčivost semen a vzcházivost rostlin. Důležité je stále mechanické odstraňování plevelů a výběr vhodného pozemku. Zařazení LAKR v osevním postupu ( cca 4 roky po sobě) a výběr vhodné předplodiny (okopaniny, luskoviny, obilniny) jsou nezbytnými opatřeními pro likvidaci plevelných rostlin, chorob a škůdců. Sklizeň a hlavně doba sklizně hrají důležitou roli v obsahu účinných látek. Sklizeň se provádí za suchého počasí, po vzejití rosy, aby nedošlo ke znehodnocení drogy zapařením, též není vhodná sklizeň za vysokých teplot, hlavě u siličnatých drog. Sklízí se v růstové fázi, kdy rostliny mají nejvíce účinných látek. Nať a listy se sklízejí v době butonizace (tvorba poupat), nebo na začátku kvetení. Květ v době plného rozkvětu, ne v době odkvétán ( při sušení se rozpadá). Kořen na konci vegetace, většinou na podzim, nebo na jaře na počátku vegetace. Plody se sklízejí v plné zralosti. Sušení je nejtarší způsob konzervace a doposud u LAKR nejvíce používán. Sušení se provádí hned po sklizni (nesklízet do zásoby), důležitá je při sušení dokonalá výměna vzduchu. V malovýrobních podmínkách se suší většinou na půdách, bez přístupu světla, často na lískách, roštech, nebo přímo na podlaze. Zde je důležitá čistota, pozor na myši a jiná domácí zvířata. Ve velkovýrobních podmínkách se používají sušárny různých typů (komorové, pásové, roštové) s různými topnými médii. Teplota sušení se pohybuje mezi stupni C, podle druhu LAKR. Konec sušení se pozná podle snadné lámavosti drogy. Skladování drog je omezeno na dobu 2 let, vzhledem k obsahu účinných látek. Skladuje se v temnu, suchu, do teploty 15 stupňů C, nejlépe v papírových obalech, igelitové obaly se používají jen vyjímečně na hygroskopické drogy, v poslední době se na větší množství drog používají kontejnery. Pozor na jedovaté drogy, suší se zvlášť a obaly musí být označeny. Všemi výše uvedenými opatřeními lze ovlivnit účinné látky v rostlinách a proto u řady LAKR je třeba dát přednost pěstování před sběrem. 7. Hodnocení kvality Nákup LAKR je organizován přes nákupny, nebo přímo od pěstitelů ke zpracovatelům na základě předem dohodnutých smluv. Na sklad se dnes nevyrábí. Hlavním kriteriem při nákupu je odpovídající barva drogy, která vypovídá o správnosti sklizně a sušení LAKR, znečištění drogy a zdravotní stav. Hlavním kriteriem kvality u zpracovatelů je obsah účinných látek a zdravotní stav drogy. Na čajové nápoje (čajovinu) se nezpracovávají rostliny napadené chorobami, škůdci, plísněmi. Pokud jsou rostliny během vegetace (nebo skladované drogy) ošetřeny chemickými přípravky musí být dodržena ochranná lhůta působení přípravku, popřípadě provedena zkouška na rezidua. Jako závazný právní předpis pro ČR je Český lékopis Problematiku jakosti a zkoušení koření řeší platné české technické předpisy, které lze využívat v obchodním styku (normy ČSN pro koření). Podrobnější informace jsou uvedeny v Situační a výhledové zprávě LAKR r. 2004, kterou vydává MZe každé 2 roky. 8. Úprava léčivých aromatických a kořeninových rostlin Za nejúčinnější se považuje čerstvá šťáva získaná z rostlin v původním stavu bez přísad. Způsob uchování čerstvé šťávy je problematický, proto se velmi často využívá nejstaršího způsobu konzervace, a tím je sušení. V poslední době se při průmyslovém zpracování v potravinářství a kosmetice využívají extrakty. Nejvíce užívanou formou zejména v domácnostech jsou čajové nápoje (výluh drog vodou). Připravují se třemi způsoby

43 1. Macerát výluh drogy za studena. Droga se přelije studenou vodou a nechá se asi 30 min., někdy 3-12 hod. stát. Takto se připravují drogy obsahující slizy a škroby. 2. Nálev výluh drogy vroucí vodou je nejčastější způsob přípravy. Účinnými látkami jsou většinou silice, proto se doporučuje používat porcelánové nádoby s víčky. 3. Odvar droga se vaří ve vodě. Tímto způsobem se připravují drogy z kořenů, kůry, dřeva. Jednoduché přípravky z léčivých rostlin jsou nazývány galenika. Mezi ně se řadí: tinktury - výluhy extrakcí nejčastěji lihem extrakty - zahuštěné výtažky z rostlin aromatické vody vodní nebo lihové roztoky rostlinných silic lihy lihové výtažky z rostlin bylinné octy macerace drogy v octu bylinné oleje macerace drogy v rostlinných olejích léčivá vína rostlinné výtažky získané vyluhováním vínem Doplňující literatura k tématu Multimediální učební texty, Habán, M.: Pestovanie léčivých rostlin, Agroservis, ÚVTIP Nitra, 1996 Jirásek, V a kol.: Altas léčivých rostlin. SPN Praha, 1989 Odyová, P.: Velký atlas léčivých rostlin. Martin, Osveta, 1998 Český lékopis 2002 a České jakostní normy Situační a výhledová zpráva LAKR r. 2004, MZe

44 8. PŮDA A JEJÍ NENAHRADITELNOST V ZAHRADÁCH Souhrn Půda může být svou složitostí a vazbami mezi složkami přirovnána k živému organismu, který plní řadu funkcí, který je ale také snadno zranitelný. Tato přednáška se věnuje půdám z hlediska jejich významu v zahradě i z hlediska obecnějšího. Seznámíme se s tím, jak půda vzniká, z čeho se skládá, jaké plní funkce a jaké má vlastnosti. To je základem pro následující část, ve které jsou uvedeny některé možnosti zlepšení půdních vlastností. Další kapitola podává stručný přehled hlavních půdních typů v České republice. Poslední kapitola pak shrnuje nejdůležitější způsoby poškozování půd. 1. Půda a její význam Bylo by možné namítnout, že půda je v zahradě nahraditelná vzhledem k možnosti hydroponického pěstování rostlin. To je ale technicky i ekonomicky pro běžné použití poměrně náročné a vyžaduje neustálou kontrolu a řízení podmínek, zatímco půda je díky svým vlastnostem schopna poskytnout rostlinám vhodné podmínky a člověk jí v tom jen pomáhá. Můžeme tedy říci, že půda je skutečně nenahraditelná a je základem zahrady. Definice a vývoj půdy Půdu můžeme definovat jako povrchovou vrstvu souše vyvíjející se v důsledku působení půdotvorných faktorů a podmínek. Z této definice vyplývá, kde se půda nachází, a dále to, že to není nějaká nahodilá směs různých látek, ale že je to prostředí, které se určitým způsobem vyvíjí a tento vývoj je určen souhrou určitých faktorů, které působí za určitých podmínek. Za jeden ze základních faktorů půdotvorného procesu je považována mateční hornina, tedy podloží, jehož zvětráváním se uvolňují minerální látky a tím je ovlivňováno chemické složení vznikající půdy. Zvětráváním mateční horniny vzniká tzv. půdotvorný substrát, rozrušená, nezpevněná minerální hmota. Teprve jeho dalším vývojem, obohacováním o organické látky a dalšími přeměnami, které se souhrnně nazývají půdotvorný proces, vzniká půda. Dalším faktorem je podnebí, tedy působení srážek, tepla, mrazu apod., které určuje, zda bude půda promývána srážkovou vodou se všemi důsledky, jako je vyplavování rozpustných složek půdy či transport jemnějších částic do hlubších vrstev, nebo zda bude převládat výpar. Podnebí také napomáhá zvětrávání a ovlivňuje složení vegetace. Třetím půdotvorným faktorem je faktor biologický, tedy porost a další organismy žijící v půdě nebo na ní; tyto organismy ovlivňují zvětrávání a procesy vývoje půdy zejména vylučováním různých látek nebo naopak jejich odběrem, a dále dodáváním organické hmoty po jejich odumření. Dalšími faktory, které nemusí působit na půdotvorný proces vždy, ale které mohou být poměrně výrazné, jsou člověk, ovlivňující vývoj půdy obděláváním, hnojením, závlahou či odvodněním, a zvýšená hladina podzemní vody či povrchové zamokření. Všechny uvedené faktory působí za nějakých podmínek, jimiž jsou čas nebo stáří půdy, tedy doba, po kterou mohou půdotvorné faktory působit, a reliéf, zahrnující nadmořskou výšku, tvar terénu a polohu v něm, orientaci vůči světovým stranám atd. Podmínky nepůsobí samy přímo, ale ovlivňují podobu a míru působení jednotlivých faktorů. Tak například nadmořská výška ovlivňuje díky vegetačním pásmům typ rostlinných společenstev a tedy i kvalitu organické hmoty vstupující do půdy, poloha v terénu určuje, zda bude docházet v daném místě k hromadění materiálu (např. na úpatí svahů) nebo naopak k erozi (vyšší polohy svahů), orientace vůči světovým stranám určuje, jaká bude míra dopadajícího slunečního záření a následné zahřívání půdy, atd. Způsob vývoje půdy a rozdílnost půdotvorných faktorů v prostoru je příčinou, že je půda přírodním tělem strukturovaným jak ve svislém, vertikálním směru, tak ve směru horizontálním. Funkce a význam půdy Půda je nedílnou součástí životního prostředí. Pedosféra (z řeckého pedon, země) jako půdní obal Země je sice vrstva poměrně tenká ve srovnání s mocnostmi hornin, je ale prostředím, ve kterém se ostatní složky životního prostředí, tedy vzduch - atmosféra, voda - hydrosféra, organismy - biosféra i horniny

45 litosféra potkávají, střetávají a dochází k výměně látek a energie mezi nimi. Půda však v tomto procesu není pasívním prvkem; naopak svými vlastnostmi a složením probíhající výměnu ovlivňuje a reguluje. Lze tedy o půdě oprávněně hovořit jako o kůži Země. Funkce půdy můžeme rozdělit do několika okruhů: o Produkce potravin a biomasy. Půda upevňuje rostliny, zásobuje je živinami a vodou, je úložištěm uvolňovaných organických látek, jež v půdě podléhají řadě přeměn, a vytváří i vhodné tepelné a vlhkostní podmínky pro rostliny. Pěstování různých plodin pro výrobu potravin či pro technické využití, či pěstování lesa pro výrobu dřeva je velmi důležitou funkcí půdy a donedávna byly tyto tzv. produkční funkce považovány za nejdůležitější. V současné době se ale věnuje stále větší pozornost i ostatním, tzv. mimoprodukčním funkcím půdy. o Zadržování, filtrace a přeměna látek. Půda má nezastupitelnou úlohu v hospodaření s vodou v krajině; množství vody, které může pojmout a zadržet je obrovské. Půda zadržuje živiny a mění jejich pohyblivost a přístupnost pro rostliny, je schopna je uvolňovat i postupně podle odběru rostlinami. V půdě se také zadržují potenciálně rizikové látky, jako jsou rizikové prvky nebo cizorodé organické látky. Tyto látky mohou do půdy snadno vstupovat z atmosférické depozice či jiným způsobem, v půdě se pak mohou cizorodé organické látky rozkládat, rizikové prvky mohou alespoň přecházet do nerozpustných forem, čímž se také snižuje jejich nebezpečnost. Detoxikace rizikových látek v půdě jako jedna z ekologických funkcí půdy je tedy velmi významná v ochraně povrchových či podzemních vod a životního prostředí jako celku. o Prostředí a genová zásobárna pro organismy. V půdě se hromadí velké množství semen různých rostlinných druhů, nepřeberné množství druhů mikroorganismů aj. o Zdroj surovin. Z půdy je možné těžit její různé součásti využitelné člověkem. o Materiální a kulturní dědictví. V půdách historicky osídlených území jsou zachovány hmotné pozůstatky minulých kultur a jejich výzkumem je možné získat cenné informace o minulosti. o Podklad staveb. Tato funkce půdy je nejproblematičtější. Zastavěním půd budovami, komunikacemi aj. ztrácíme půdy a možnost jejich budoucího využití. Bohužel zábory zemědělské půdy v poslední době významně narůstají zejména v okolí velkých měst, mnohdy takto přicházíme právě o ty nejkvalitnější a nejúrodnější půdy. Z hlediska produkčních funkcí je velice významnou vlastností půdy její úrodnost, tedy schopnost poskytovat vhodné životní podmínky pro rostliny. Úrodnost půdy je výsledkem celého souboru půdních fyzikálních, chemických a biologických vlastností. Můžeme rozlišovat úrodnost potenciální (přirozenou), se kterou se můžeme setkat u tzv. panenských půd neovlivněných člověkem. Častěji se setkáváme s úrodností efektivní, která je člověkem ovlivněna, a to zpravidla v kladném smyslu, díky obdělávání, hnojení a dalším zúrodňovacím opatřením, v případě znečištěných půd může ale efektivní úrodnost klesnout pod úroveň přirozené úrodnosti. Vedle úrodnosti se ještě používá pojem produkční schopnost, který udává velikost výnosů určité plodiny na dané půdě. Rozdělení půdního fondu Z celkové plochy souše zaujímají orné půdy pouze asi 10 % a nelze předpokládat, že by se tento podíl mohl významněji zvýšit. Velké rozlohy totiž zaujímají půdy příliš mělké (např. v horských oblastech), trvale či dlouhodobě zmrzlé, příliš suché nebo příliš vlhké, a půdy s nevhodným chemickým složením (zasolené, znečištěné, příliš kyselé apod.). V současné době připadá na člověka zhruba 0,25 ha orné půdy (v ČR je to 0,29 ha). Podíl zemědělské půdy z celkové rozlohy České republiky (Tab. 1) je ve srovnání se světem poměrně vysoký, stejně jako podíl orné půdy z celkové plochy zemědělské půdy, tzv. procento zornění. V posledních letech dochází ale k poměrně výrazným změnám, kdy méně úrodná orná půda je zatravňována, horší polohy dosud zemědělsky využívané se zalesňují. Část ploch je pak zastavována budovami, průmyslovými areály či dopravními stavbami

46 Tab. 1. Využití půdního fondu České republiky (údaje z roku 2004; zdroj: MŽP ČR). Kategorie Výměra (ha) % rozlohy % zem. půdy Celková výměra ,00 Orná půda ,73 71,63 Chmelnice ,14 0,26 Vinice ,23 0,43 Zahrady ,05 3,79 Ovocné sady ,60 1,11 Trvalé travní porosty ,32 22,79 Zemědělská půda celkem ,07 100,00 Lesy ,55 Vodní plochy ,04 Zastavěné a ostatní plochy ,34 Nezemědělská půda celkem ,93 2. Složení půdy Složky půdy lze rozdělit na tři fáze: pevnou, kapalnou (půdní voda, půdní roztok) a plynnou (půdní vzduch). Dále můžeme pevnou fázi rozdělit na organickou a minerální. Jedná se ale o značné zjednodušení, neboť mezi jednotlivými fázemi dochází k výměnám i prolínání: část pevných složek se může rozpouštět, některé součásti půdního roztoku se zase mohou srážet na pevné produkty; část půdního vzduchu může být rozpuštěna v půdním roztoku atd.). K přeměnám dochází i mezi organickou a minerální složkou: minerální látky se mohou poutat v organické hmotě, organické látky se zase mohou rozkládat na látky anorganické. Vycházejme ale přesto z výše uvedeného zjednodušeného rozdělení půdních složek. Minerální složka půdy Půdní minerály rozdělujeme na primární, které byly zděděny z mateční horniny a sekundární, které vznikly až přeměnami v půdě. Mezi nejvýznamnější půdní minerály patří křemen, mající největší zastoupení v hrubší, písčité frakci půdy, dále živce, slídy, oxidy železa, hliníku a manganu, z hlediska chemických vlastností půdy má význam přítomnost uhličitanů (např. kalcit). Důležitou skupinou sekundárních alumosilikátů (hlinitokřemičitanů) jsou vrstevnaté jílové minerály, jež tvoří spolu s oxidy železa a hliníku hlavní část nejjemnější frakce půdy a mají obrovský význam pro fyzikální i chemické vlastnosti půdy. Zrnitost (textura) půdy popisuje zastoupení jednotlivých velikostních frakcí minerálních částic půdy. Částice větší než 2 mm označujeme jako skelet. Ten zvyšuje záhřevnost půdy, ale ztěžuje obdělávání a může zhoršovat vývoj kořenů. Písek (0,1 2 mm) zvyšuje podíl hrubých pórů v půdě a tím usnadňuje pohyb vody a zlepšuje provzdušnění půdy; rovněž zlepšuje záhřevnost půd. U jemného (práškovitého) písku (0,05 0,1 mm) je důležitý tvar částic: pokud je tvořen vrstevnatými slídami, může dojít k jejich vodorovnému uspořádání, což omezí propustnost půdy pro vodu. Převážně příznivé vlastnosti dává půdě obsah prachu (0,01-0,05 mm). Jemný prach (0,001 0,01 mm) se ale projevuje při vyšším obsahu nepříznivě, půdy se stávají za mokra slévavými. Jíl (částice menší než 0,001 mm) podmiňuje přítomnost jemných pórů, snižuje propustnost půdy, zvyšuje zadržování vody v půdě a má také význam v zadržování živin a dalších látek. Protože podíl nejjemnějších složek má největší vliv na půdní vlastnosti, je obsah jílu a jemného prachu (tedy dohromady částic menších než 0,01 mm, souhrnně označovaných jako jílnaté částice či I. zrnitostní kategorie) základem pro u nás dosud nejčastěji používanou Novákovu stupnici půdních druhů. Ta vyčleňuje celkem 7 půdních druhů. Písčitá půda (méně než 10 % jílnatých částic) je dobře propustná, snadno záhřevná, ale s malou schopností zadržovat vodu a živiny a v důsledku velkého provzdušnění také s vysokou mírou mikrobiálního rozkladu organické hmoty. Hlinitopísčitá půda (10 20 %) je stejně jako písčitá půda označována jako lehká, protože se snadno obdělává, má malou soudržnost a přilnavost. Písčitohlinitá (20 30 %) a hlinitá půda (30 45 %) jsou označovány jako střední půdy, protože mají díky vyššímu obsahu jílu vyšší soudržnost a přilnavost a jejich obdělávání je proto mírně obtížnější. Tyto půdy mají ale výrazně lepší schopnost zadržovat živiny i vodu než půdy lehké. Půdy jílo

47 vitohlinité (45-60 %), jílovité (60 75 %) a jíl ( %) mají vysokou soudržnost a přilnavost, takže se obtížněji obdělávají - za mokra se lepí, za sucha tvrdnou, a označují se proto souhrnně jako těžké půdy. Mají také zpravidla malé provzdušnění a nízkou záhřevnost. Vedle Novákovy stupnice se v poslední době stále více používá k určení půdních druhů trojúhelníkový diagram, který je propracovanější a v úvahu bere nejen obsah jemných frakcí, ale i zastoupení středních a hrubších frakcí. Půdní organická hmota Půdní organická hmota je soubor všech neživých organických látek nacházejících se v půdě nebo na jejím povrchu. Půdní humus je pak definován jako soubor odumřelých organických látek v různém stupni rozkladu a syntézy, jejichž část je vázána na minerální podíl. Z této definice vyplývá, že organická hmota v půdě podléhá řadě přeměn, zahrnujících mineralizaci (rozklad až na oxid uhličitý, vodu a další anorganické složky), ulmifikaci (rašelinění, hromadění organické hmoty při omezeném rozkladu z důvodu zamokření, nízkých teplot či přílišné kyselosti prostředí), karbonizaci (uhelnatění) a humifikaci, složitou přeměnu nejprve na jednodušší organické látky, které se opět skládají a vytvářejí se tak humusové látky specifické pro půdu. Složitost přeměn vede k tomu, že se v půdě setkáme s širokým spektrem organických látek od těch jednodušších, jako jsou jednoduché organické kyseliny, aminokyseliny či cukry, přes celulózu a jiné polysacharidy, proteiny, až po ty specifické látky, mezi které se řadí především tzv. fulvokyseliny, huminové kyseliny a humin. Přestože je obsah organické hmoty v půdě poměrně malý, v běžných obdělávaných půdách dosahuje pouze jednoho až několika procent a do hloubky většinou prudce klesá, je její význam obrovský. Organická hmota slouží jako zdroj energie, uhlíku a živin pro organismy, zlepšuje zadržování vody v půdě a půdní strukturu a zvyšuje poutání živin a dalších látek v půdě. Půdní organismy Půdní organismy jsou živou složkou půdy. Tvoří je živé orgány vyšších rostlin (kořeny, hlízy, oddenky), které jsou především zdrojem humusotvorného materiálu v půdě, a edafon, tedy organismy žijící v půdě celými těly. Edafon lze dělit podle velikosti na makroedafon (krtci, hraboši, křečci apod.), mesoedafon (žížaly, měkkýši, hmyz aj.) a mikroedafon (bakterie, prvoci, řasy, sinice, aktinomycety, houby), který je nejdynamičtější skupinou.význam edafonu spočívá především v přeměnách látek v půdě. Půdním organismům je věnována samostatná přednáška. Půdní voda a půdní roztok Půdní voda je veškerá voda vyskytující se dočasně nebo trvale v půdním profilu, a to nejen ve skupenství kapalném, ale i pevném a plynném. Jejími hlavními zdroji jsou atmosférické srážky, kondenzace, případně i podzemní voda, není-li její hladina příliš hluboko. Dalším zdrojem mohou být závlahy. Voda z půdy odtéká povrchovým či podpovrchovým odtokem, zasakuje do hlubších vrstev, je odebírána rostlinami nebo se odpařuje z povrchu. Objem vody, kterou je půda schopna pojmout, je velký a zadržení vody v půdě může snižovat nebezpečí povodní. Poutání vody v půdě závisí především na zrnitosti půdy a na obsahu organické hmoty. Množství vody v půdě popisuje hodnota půdní vlhkosti, zpravidla udávaná jako podíl vody z celkového objemu půdy. Ne všechna voda v půdě je ale dostupná pro rostliny. Nejnižší vlhkost, kterou dokáží rostliny využít, se nazývá bod vadnutí. Pokud je vlhkost půdy nižší, je voda pro rostliny nepřístupná a rostliny trpí suchem. Nižší hodnota bodu vadnutí je v půdách lehkých než v půdách těžších, což znamená, že vlhkost těžké půdy musí být vyšší než u půdy lehké k tomu, aby byla zásobenost rostlin srovnatelná. Skutečnou podstatou kapalné fáze půdy je půdní roztok, tedy voda s rozpuštěnými a rozptýlenými látkami. Jeho složení je velmi proměnlivé, protože se jedná o otevřený systém, ve kterém dochází k neustálým výměnám s pevnou fází (rozpouštění a srážení, poutání a uvolňování), k odběru různých složek rostlinami a naopak k jejich vylučování atd. Hlavními složkami půdního roztoku jsou zpravidla ionty, z kationtů zejména vápenatý, hořečnatý, draselný, sodný a amonný, z aniontů hydrogenuhličitanový, chloridový, síranový a dusičnanový. Kromě toho půdní roztok obsahuje rozpustné organické látky, roz

48 puštěné plyny (kyslík, oxid uhličitý aj.) a rozptýlené koloidní částice; nejedná se tedy z chemického hlediska o pravý roztok. Hlavní význam půdního roztoku spočívá v tom, že se s ním pohybují látky půdou a že je to prostředí, ze kterého rostliny přijímají živiny; musí tedy nejprve dojít k uvolnění živin do roztoku, aby mohly být přijaty a využity rostlinou. Půdní vzduch Půdní vzduch umožňuje dýchání kořenů a půdních organismů, výměnu plynných složek mezi půdou a atmosférou a je podmínkou pro průběh některých reakcí v půdě, zejména oxidace. Složení půdního vzduchu je velice proměnlivé v závislosti na míře spojení mezi půdním a atmosférickým vzduchem, na množství organismů v půdě a množství spotřebovaného kyslíku a vytvořeného oxidu uhličitého a na řadě dalších faktorů. Obecně lze říci, že půdní vzduch obsahuje více oxidu uhličitého než vzduch atmosférický (v průměru asi desetkrát), více vodní páry a méně kyslíku. 3. Vlastnosti půdy Půdní struktura Půdní struktura popisuje prostorové uspořádání částic a představuje jednu z nejvýznamnějších fyzikálních vlastností půdy. Rozlišujeme tři stavy půdy z hlediska struktury: o Elementární stav, kdy jednotlivé částice mezi sebou nemají žádné vazby a jsou samostatné. Tento stav je typický zejména pro písčité půdy. o Slitý stav, kdy půda tvoří za mokra souvislou hmotu, za sucha se pak vytváří na povrchu souvislý půdní škraloup, který omezuje provzdušnění půd a zasakování vody. o Agregátový stav, kdy jsou jednotlivé částice půdy stmeleny do větších útvarů - shluků neboli agregátů. Tento stav je nejvhodnější, protože takovéto uspořádání umožňuje proudění vody a provzdušnění půdy díky hrubým pórům mezi agregáty, zatímco uvnitř agregátů se v jemných pórech zadržuje voda. Střídání vlhkých a suchých podmínek je mj. ideální pro humifikaci organické hmoty. Podle tvaru a velikosti agregátů rozlišujeme strukturu drobtovitou (nejvhodnější pro pěstování rostlin), hrudovitou, hranolovitou, lístkovitou aj. Na vzniku struktury se podílejí tmely, jež mohou být tvořeny organickými látkami, oxidy železa aj., význam má také mráz, objemové změny způsobené změnami vlhkosti u bobtnavých složek půdy, příznivě působí kationty s vyšším oxidačním číslem (zejména vápníku a hořčíku), nepříznivě jednomocné kationty (např. sodíku a draslíku). Pórovitost půdy Pórovitost půdy udává podíl pórů z celkového objemu půdy a dále zastoupení různých velikostí pórů. Běžné hodnoty pórovitosti se pohybují okolo 50 % objemu půdy. Pórovitost je dána především zrnitostí a strukturou půdy, vliv má rovněž zhutnění půdy nebo naopak nakypření. Pórovitost ovlivňuje zasakování a pohyb vody a roztoků v půdě, provzdušnění a pohyb plynů, průběh reakcí a biologických přeměn v půdě. Při ideální pórovitosti jsou v půdě zastoupeny jak hrubé póry, které zajišťují provzdušnění půdy, tak póry jemné, ve kterých se zadržuje voda. Záhřevnost půdy Záhřevnost půdy, tedy schopnost půdy zvýšit svoji teplotu ve svrchních vrstvách, je důležitá zejména pro růst rostlin brzy na jaře, tedy pro pěstování raných plodin. Závisí na vlhkosti: vlhčí půdy jsou méně záhřevné než suché, protože voda spotřebuje velké množství tepla na sebeohřátí a navíc odvádí teplo do hlubších vrstev. Dále závisí na zrnitosti půdy: záhřevnější jsou lehké, písčité půdy, protože jednak obsahují méně vody, jednak omezený kontakt mezi hrubými zrny neumožňuje výraznější odvádění tepla z povrchu do hloubky. Záhřevnost je ovlivněna i půdním typem: záhřevnější jsou tmavé až černé půdy jako černozem, černice či rendzina, a dále lehké půdy jako většina regozemí

49 Půdní reakce Půdní reakce udává, zda je půda kyselá, neutrální nebo alkalická. Je to zřejmě nejvýznamnější chemická vlastnost půdy. Popisuje se hodnotami ph, nízké hodnoty ph (menší než 7) znamenají kyselou půdu. Půdní reakce je ovlivněna chemickým složením mateční horniny, vyluhováním zásaditých složek z půdy srážkovou vodou, působením rostlin a jiných organismů, vlastnostmi půdní organické hmoty (zastoupením organických kyselin), hnojením, atmosférickou depozicí aj. V našich podmínkách převládají půdy slabě kyselé až kyselé nad neutrálními, alkalických půd je v České republice velmi málo. Půdní reakce ovlivňuje půdní strukturu, sorpci, rozpustnost živin a dalších půdních složek (kyselá reakce mj. zvyšuje rozpustnost většiny rizikových prvků a hliníku, jež se tak stávají mobilnější a přístupnější pro rostliny, na něž mohou působit toxicky); půdní reakce má vliv též na biologickou činnost v půdě: může vést ke změnám složení mikrobních společenstev nebo změnám mikrobiální aktivity. Vliv půdní reakce na rostliny může být přímý, v závislosti na citlivosti jednotlivých druhů, nebo nepřímý, právě přes ovlivnění rozpustnosti živin a rizikových prvků. Půdní sorpce Půdní sorpce znamená poutání látek v půdě. Díky sorpci nedochází k rychlé ztrátě jednotlivých látek z půdy vymytím, což má význam jak pro zásobování rostlin živinami, tak i pro ochranu podzemních a povrchových vod před vstupem rizikových látek. Za nejdůležitější se považuje poutání kationtů na záporně nabitých površích půdních částic. Takto se mohou poutat živiny (draslík, vápník, hořčík, amonný kationt aj.), jež tak zůstávají v dosahu kořenů, i rizikové prvky (např. většina těžkých kovů), u kterých se tímto způsobem snižuje mobilita. Celkové množství kationtů, které se mohou v půdě poutat, se popisuje hodnotou tzv. kationtové výměnné kapacity (KVK). Hlavními součástmi půdy, které se na sorpci podílejí, jsou organické látky a jílové minerály. Vyšší množství kationtů se může poutat v půdách neutrálních než v půdách kyselých. Půdní reakce ovlivňuje také složení poutaných kationtů: se snižující se hodnotou ph klesá zastoupení bazických kationtů (vápník, hořčík, draslík) a stoupá zastoupení kationtů kyselých (vodík, hliník). Vedle kationtů může půda sorbovat v menší míře i anionty (sorpce dusičnanů je ale velice omezená, zvláště v lehkých půdách), dále organické molekuly aj. 4. Možnosti zlepšení půdních vlastností Zpracování půdy a zakrytí Kultivační zásahy jako orba, rytí či kypření zvyšují provzdušnění půdy, usnadňují zasakování a pohyb vody, zesilují mikrobiální činnost a zlepšují podmínky pro rozvoj kořenů rostlin. Také se jimi přerušují póry a omezuje se tím ztráta vody z půdy výparem. Promrznutí zorané či zryté půdy přes zimu vede k rozpadu velkých hrud a tvorbě příznivé struktury. Příliš časté a intenzivní kultivační zásahy ale mohou vést k nadměrné mineralizaci organické hmoty, což se projeví zhoršením půdní sorpce a rozpadem půdní struktury z důvodu úbytku organických tmelů. Udusání či válcování půdy má za cíl zvýšení podílu jemných, kapilárních pórů, kterými může vzlínat voda například k semenům rostlin a umožnit jejich klíčení. Zakrytí půdy používané v zahradách snižuje ztráty vody výparem a omezuje rozvoj plevelů. Při použití například tmavých fólií se navíc zvyšuje teplota půdy. Úprava půd s nepříznivým zrnitostním složením U příliš lehkých půd je možné zlepšit jejich vlastnosti přídavkem slínů nebo jílů, čímž se zvýší zadržování vody v půdě a omezí se vyplavování živin. U těžkých, jílovitých půd je naopak možné jejich vylehčování přídavkem písku, které vede k lepší provzdušněnosti a propustnosti půdy a snazšímu obdělávání. Půdy s nepříznivým zrnitostním složením je možné vylepšit také organickým hnojením, a to jak v případě lehkých půd, u kterých se tím dosáhne zvýšení sorpce a zadržování vody, tak i v případě těžkých půd, u kterých přídavek organické hmoty zlepší propustnost a provzdušnění

50 Vápnění půdy Vápnění, čili přídavek mletého vápence, dolomitu či jiných vápenatých hmot, zmírňuje kyselost půdy, dodává vápník (příp. hořčík) jako živinu a zlepšuje tvorbu půdní struktury. Zmírněním kyselosti obvykle dochází ke zvýšení biologické aktivity, což ale může vést ke zvýšenému rozkladu organické hmoty. Hnojení půdy Dodávka průmyslových hnojiv zajišťuje rostlinám přísun přístupných živin. Použití organických hnojiv, jako je hnůj či kompost, dodává živiny, které se uvolňují pomalu, což snižuje nebezpečí jejich vyplavení. Navíc se doplňuje půdní organická hmota, takže se zvyšuje půdní sorpce, vododržnost, zlepšuje se struktura atd. Příznivé účinky má i zapravení meziplodin jako zeleného hnojení, i když jsou tyto účinky krátkodobější než v případě kvalitních kompostů nebo hnoje. Závlaha a odvodnění Závlaha dodává vodu potřebnou pro růst rostlin. Nadměrná závlaha ale může vést k omezenému dýchání kořenů a půdních mikroorganismů nebo k vymytí živin do hlubších vrstev. Odvodnění má zlepšit vzdušný režim půd dlouhodobě podmáčených nebo půd v místech, kde je zvýšená hladina podzemní vody. 5. Stručný přehled půdních typů Klasifikace půdy má za cíl utřídit informace o půdách a vytvořit půdní jednotky s navzájem podobnými vlastnostmi. Základní jednotkou klasifikace půd v České republice je půdní typ, který je určen uspořádáním, vlastnostmi a sledem vrstev v půdním profilu (svislém řezu půdou), které se nazývají diagnostické horizonty. Následující přehled podává stručnou charakteristiku hlavních půdních typů: o Litozem, ranker málo vyvinuté půdy, velmi mělké nebo silně kamenité, vytvářející se např. v horských oblastech na špatně zvětratelných horninách. Jsou obtížně využitelné. o Rendzina, pararendzina půdy vytvářející se na horninách bohatých na uhličitany, např. na vápencích. Mají vysoký obsah vápníku, příznivou půdní reakci (neutrální až slabě alkalickou), dobrou strukturu. Jejich využitelnost závisí na tom, zda jsou dostatečně hluboké. Nejčastější jsou v krasových oblastech. o Regozem (dříve drnová půda) půdy z nezpevněných sedimentů, zvláště písků; díky tomu jsou dobře propustné, silně provzdušněné, s malou schopností sorpce a zadržení vody. Jsou ale dobře záhřevné, takže se hodí pro pěstování rané zeleniny, za podmínky organického hnojení a závlahy. Vyskytují se např. na starých terasách Labe a Vltavy. o Fluvizem (dříve nivní půda) půdy vznikající sedimentací v nivách vodních toků. Vyznačují se bohatou vrstevnatostí půdního profilu. Může se jednat o poměrně úrodné půdy, problémem těchto půd na tocích pod velkými městy a průmyslovými závody může být ale znečištění. o Smonice těžké půdy s vysokým obsahem bobtnavých jílových minerálů, vysokou sorpcí, špatnou propustností a velmi obtížným obděláváním. Největší plochy smonic jsou na Chomutovsku. o Černozem půdy s hlubokým tmavým humusovým horizontem vytvářející se v teplých a sušších podmínkách nejčastěji na spraších. Vyznačují se velmi kvalitní organickou hmotou, neutrální půdní reakcí, příznivou strukturou a dobrými sorpčními vlastnostmi; spolu s černicí jsou to nejúrodnější půdy u nás. Problémem může být pouze v suchých letech nedostatek vody. Největší zastoupení mají černozemě na jižní Moravě a v Polabí. o Černice (dříve lužní půda) velmi tmavé až černé půdy v terénních depresích černozemních oblastí, kde je spodní část půdního profilu ovlivněna podzemní vodou. Vlastnosti mají podobné jako černozemě, jsou také velmi úrodné, navíc bez většího nebezpečí přísušků

51 o Hnědozem půdy lemující svým rozšířením v mírně vyšších polohách černozemní oblasti, kde vyšší srážky vedly k vymytí uhličitanů a následně přenosu části jílových minerálů do hlubších vrstev. Přestože nejsou tak kvalitní jako černozemě, jedná se o poměrně úrodné půdy. o Luvizem (dříve illimerizovaná půda) slabě kyselé půdy se střední až horší kvalitou humusu. Přesun jílů půdním profilem je výraznější než u hnědozemí, vznikající horizont obohacený jílem může snižovat prospustnost a vést k povrchovému zamokření. Úrodnost těchto půd je v našich podmínkách střední. Vyskytují se v mírně vyšších polohách než hnědozemě. o Kambizem (dříve hnědá půda) slabě kyselé až kyselé půdy pahorkatin, vrchovin a hor, s horší kvalitou humusu a spíše nižší úrodností, často kamenité. Jsou to nejrozšířenější půdy u nás, pokrývají zhruba polovinu celého území. o Kryptopodzol, podzol silně kyselé, typicky lesní půdy, s vysokým obsahem nekvalitního humusu, lehčí, dobře propustné a silně promývané srážkami. Jsou dosti neúrodné, největší rozšíření mají v horských oblastech, podzoly též na píscích v okolí České Lípy a Ralska. o Pseudoglej (dříve oglejená půda) půdy vytvářející se za podmínek povrchového zamokření v důsledku nepropustné vrstvy v půdním profilu. Zpravidla jsou tyto půdy málo úrodné, silně vyluhované, kyselé. Nacházejí se většinou v rovinatém terénu vlhčích oblastí. o Glej (dříve glejová půda) půdy se zvýšenou hladinou podzemní vody, často v blízkosti vodních toků a nádrží. Jejich využití je podmíněno odvodněním. o Organozem (dříve rašelinová půda) půdy tvořené převážně zrašelinělou, málo rozloženou organickou hmotou. Nacházejí se v jižních Čechách a v horských rašeliništích. Přímé využití není možné z důvodu malé únosnosti. Používají se často pro výrobu zahradnických substrátů (zpravidla se jejich složení upravuje přídavkem živin, vápníku, popřípadě se mísí s minerální hmotou). o Kultizem půdy výrazně přeměněné činností člověka (obděláváním, hnojením, úpravou vodního režimu apod.). Za kultizemě je možné označit velké množství zahradních půd. o Antrozem půdy vytvořené nově člověkem navrstvením různých přírodních i nepřírodních (stavební odpad aj.) materiálů na rekultivovaných skládkách, výsypkách nebo ve městech. Plochy těchto půd se zvětšují, zvláště v těžebních oblastech (např. severní Čechy). 6. Degradace půdy Půdy jsou ohrožovány celou řadou vnějších vlivů, které snižují jejich úrodnost nebo vedou k úplné ztrátě jejich využitelnosti. Za hlavní způsoby degradace půdy jsou považovány zábory pro nezemědělské, zejména stavební účely a následné zakrytí povrchu, vodní a větrná eroze, zhutnění (utužení) půdy v důsledku opakovaných pojezdů těžké mechanizace, znečištění půdy rizikovými prvky a organickými cizorodými látkami, které ale v ČR není nijak velkoplošného rozsahu, a acidifikace (okyselování) půd zejména v horských oblastech pod lesními porosty v důsledku kyselé atmosférické depozice a dalších faktorů. Dalšími hrozbami pro půdy jsou ztráty organické hmoty či snížení biodiverzity (rozmanitosti organismů). Z důvodu ohrožení půd těmito procesy je třeba věnovat zvýšenou pozornost ochraně půd a preventivním nebo nápravným opatřením, vedoucím k zachování využitelnosti a úrodnosti půd. Doplňující literatura k tématu klasifikace půdy Němeček, J., et al. (2001): Taxonomický klasifikační systém půd České republiky. ČZU, Praha, 78 s. (elektronická verze na adrese

52 9. MIKROBIOLOGIE PŮDY ANEB CO V PŮDĚ NEVIDÍME Souhrn Půda je velmi bohatě a rozmanitě osídlena řadou mikroorganismů. Najdeme zde bakterie kuličkovité (koky), tyčinkovité a vláknité (aktinomycety); pravidelně jsou přítomny i houby (mikromycety, plísně). Činnost mikroorganismů je nezastupitelná protože se podílejí na přeměnách všech biogenních prvků (zvláště sloučenin uhlíku, dusíku, fosforu a síry). Rovněž jejich funkce ve vzniku půdy, mineralizaci (přeměna organických látek na minerální = živiny pro rostliny), imobilizaci (příjem živin a jejich zabudování do vlastní buňky), humifikaci (tvorba humusu) a detoxikaci cizorodých látek je rovněž nesmírně významná. Půda je prostředí, které umožňuje rozvoj nejen rostlin, ale i řadě živočichů a především obrovskému množství pouhým okem neviditelných organismů, tj. mikroorganismů. Málokdo si umí představit jejich rozmanitost a množství. Půda je totiž na naší planetě hlavním rezervoárem mikroorganismů neviditelných pomocníků, bez nichž by život na zeměkouli brzo zaniknul. Jejich počty v jednom gramu půdy běžně dosahují , na hektaru orné půdy (to je ve vrstvě mm) jich je běžně až kg. Podrobnosti ve své učebnici uvádí Brady (1990): Počet a hmotnost prokaryotních a eukaryotních půdních organismů Vývojová linie Skupina Počet jedinců / g Hmotnost kg / ha PROKARYOTÉ Bakterie < Aktinomycety < CELKEM Houby (Mycota) < Řasy (Algae) < EUKARYOTÉ Prvoci (Protozoa) < Hlísti (Nematoda) < Žížaly (Lumbricidae) Ostatní bezobratlí a obratlovci CELKEM Tabulka potvrzuje úvodní tvrzení o převaze mikroskopických organismů tj. bakterií, aktinomycet a hub. Protože tyto skupiny mají rozdílné nároky na prostředí (např. větší frekvenci hub zaznamenáme v kyselých půdách) není možné za jejich maximální počet v půdě) označit jejich prostý součet ( tj ). Z mikroskopických organismů se v půdě mohou vyskytovat ještě viry, ale jejich počet i hmotnost jsou velmi malé. Skupiny půdních mikroorganismů Viry Viry nemají buněčnou strukturu proto jsou označovány jako podbuněčné organismy. Další zvláštností je, že obsahují pouze jedinou nukleovou kyselinu buď ribonukleovou (RNA) nebo deoxyribonukleovou (DNA); u všech ostatních organismů jsou přítomny obě. Vzhledem k jejich velikosti ( nm = 0, , m) je můžeme pozorovat pouze elektronovým mikroskopem (ne optickým). Viry nemají vlastní metabolismus jsou to parazité. Relativně nejběžnější jsou v půdě fágové, tj. viry parazitující na dalších mikroorganismech

53 Bakterie Tato skupina jednobuněčných mikroorganismů, někdy označovaná jako pravé bakterie, je podstatně robustnější (většinou 1 5 mikrometrů, 1 μm = 0, m) a proto bakterie jsou pozorovatelné dobrým optickým mikroskopem. Tvarově se rozdělují na dvě hlavní skupiny: (1) kuličkovité = koky (jejich průměr obvykle 1 μm); (2) válečkovité = tyčinky (obvyklý rozměr 1 x 2-5 μm). Při podrobnějším třídění u koků hovoříme o diplokocích (dvojice), streptokocích (řetízky koků; nejznámější je rod Streptococcus přítomný např. v jogurtu), sarcinách (8 koků jako krychle) a zvláště stafylokoky vytvářející hrozny. Důležitou charakteristikou tyčinek je schopnost (či neschopnost) vytvářet spóru (odolný klidový útvar, který neslouží k rozmnožování, ale umožňuje jim přečkat nepříznivé podmínky). Mikrobiology byly nalezeny spóry, které i po 7500 letech si zachovaly životnost patří tím k nejdéle přežívajícím organismům na zeměkouli. Nejznámějšími sporulujícími tyčinkami jsou rody Bacillus a Clostridium (ten je anaerobní, nepotřebuje ke svému životu vzdušný kyslík). Aktinomycety Aktinomycety patří rovněž mezi bakterie, ale pro svou odlišnou stavbu se často vydělují jako zvláštní skupina mikroorganismů. Základní stavební jednotkou aktinomycet je vlákno, které má průměr obvykle blízký 1 μm, ale délka může být desítky mikrometrů přesto se jedná o jednobuněčný organismus. Další zvláštností je, že aktinomycety vytváří nepohlavní rozmnožovací částice, kterým se říká konidie. Ty tvoří tak zvané vzdušné mycelium, zatímco substrátové mycelium jsou typická vlákna. Aktinomycety dodávají půdě charakteristické aroma. Při výrazném namnožení (např. na tlejících listech v kompostu) je můžeme vidět i pouhým okem jako bělavý moučnatý povlak. Půdní aktinomycety jsou hlavními producenty antibiotik a tak jsou využity ve farmaceutickém průmyslu. Mikroskopické houby Půdní houby se od předchozích dvou skupin mikroorganismů liší tím, že již mají jádro jsou tedy eukaryotické. Mohou být buď vláknité (často je pak označujeme jako mikromycety, např. Penicillium) nebo vakovité (odborný termín holokarpické; takto vypadají kvasinky, např. rod Saccharomyces, který známe jako droždí). Houby mají již dobře vyvinuté rozmnožování, a to vegetativní (např. úlomky vlákna), pomocí nepohlavních spór nebo i pohlavními spórami. Houby jsou morfologicky velmi rozmanité a k nejznámějším rodům mikromycet patří Mucor, Rhizopus, Aspergillus, Penicillium, Fusarium, Trichoderma, aj. Vztah mezi mikroorganismy a rostlinami V průběhu fylogeneze došlo k vytvoření vzájemných vztahů mezi mikroorganismy a rostlinami, které jsou převážně pozitivní. Specifickým úkolem mikroorganismů je dále přispívat k výživě rostlin. Samozřejmě, že některé mikroorganismy jsou také patogenní. Spermosféra: Tímto termínem označujeme osídlení povrchu semen mikroorganismy. Ve většině případů je pozitivní protože běžná (autochtonní) mikroflóra brání uchycení patogénů. Jsou-li zde přítomny patogenní mikroorganismy (zvláště houby), může to ohrozit klíční rostlinku a proto se semena často moří. Epifytní mikroflóra: Jedná se o mikrobní osídlení nadzemních částí rostlin tj. převážně zelených. Za života zdravé rostliny má opět ochranný vliv proti usídlení patogenů. Vzhledem ke složení se může negativně uplatnit při sušení rostlin (výrobě sena), proto je nezbytné co nejrychleji snížit obsah vody, abychom v seně zachovali živiny. Rhizosféra: Termín se používá pro označení oblasti v blízkosti kořenů (cca do 1 mm) a povrchu kořenů. Zde se uplatňuje působení kořenových exudátů, tj. látek (metabolitů), které rostliny vylučují do půdy kořeny. Ty pak ovlivňují počet mikroorganismů ( krát větší) a jejich složení diverzitu (výrazně méně různých druhů), což může mít při dlouhodobém pěstování téže rostliny i negativní následky

54 Mykorhiza: Termín používaný pro symbiotické soužití kořenů rostlin s vlákny hub. Houby tak nahrazují kořenové vlášení, zvyšují aktivní povrch kořenového systému. Zlepší se tím zásobování rostliny vodou, přísun některých živin (např. fosforu) a dochází i k jejich většímu zpřístupnění. Houba využívá produkty metabolismu rostliny zvláště glycidy. Nejznámější je vesikulo-arbuskulární mykorhiza, kdy houba proniká až do vnitřku kořenových buněk rostlin a dokonce zde vytváří specifické útvary. Rostliny s dobře vyvinutou mykorhizou lépe rostou zvláště v nepříznivých podmínkách (např. při rekultivacích). Funkce půdních mikroorganismů Jak již bylo uvedeno, v půdě jsou mikroorganismy pravidelně přítomny, významně se podílejí na její biologické aktivitě a podstatně přispívají k její úrodnosti. Vznik půdy Základem pro vznik půdy je matečná hornina, která působením půdotvorných činitelů (fyzikálních, chemických, biologických) je transformována na půdu. Mikroorganismy se na vzniku půdy podílejí např. tvorbou kyselin (uhličitá, sírová, dusičná, mravenčí, octová, aj.), které přispívají k rozpadu mateční horniny. Jejich úkolem je také syntetizovat organické látky (řada mikrobů je totiž autotrofních a tak je mohou syntetizovat i z anorganických oxid uhličitý, amoniak, fosforečnany, aj.). Nezastupitelní jsou v syntéze humusu. Přeměny uhlíkatých látek Uhlík tvoří skelet všech organických sloučenin. Typickými příklady pro půdu je celulóza, lignin, pektinové látky, škrob, aj. Řada mikroorganismů je s oblibou využívá i jako zdroj energie. K nejvýznamnějším procesům v půdě patří úplná aerobní respirace organických uhlíkatých látek, kdy hlavními metabolity jsou oxid uhličitý a voda. Pokud není k dispozici atmosférický kyslík dojde k anaerobnímu rozkladu (jmenuje se máselné kvašení) a produkty je opět oxid uhličitý vedle organických kyselin (zvláště kyselina máselná), alkoholů a vodíku. Přeměny dusíkatých látek Podobně jako v předchozím případě zahrnují přeměny dusíkatých látek celou řadu významných procesů. Amonifikace je významnou mineralizační reakcí (vysvětlení viz dále), při které se z organických dusíkatých látek produkuje amonný iont, který je již dostupný rostlinám, což se nedá většinou říci o organicky vázaném dusíku. Další využití amonného iontu je velmi závislé na poměru C:N (optimum cca 25-30:1), při úzkém totiž dochází k úniku amoniaku do prostředí. Na tuto aktivitu navazují nitrifikační bakterie (proces nitrifikace), které transformují amonný iont na dusičnany formu dusíku, která je rostlinám snadno přístupná. Nadměrnou nitrifikaci však musíme hodnotit negativně neboť ohrožuje povrchové vody (zde při vysokém obsahu nitrátů dochází k eutrofizaci) nebo podzemní vody - zde vysoký obsah nitrátů znemožňuje jejich využití jako vody pitné (pro dospělého maximum 50mg/l, pro kojence 15 mg/l). Denitrifikace je anaerobní proces, ve kterém mikroorganismy spotřebovávají kyslík z dusičnanů a přeměňují je na plynný dusík (to je proces ztrátový) nebo zpět na amonný iont. Denitrifikace se s výhodou využívá také v čištění odpadních vod. Velmi pozitivním procesem jak v přírodních ekosystémech, tak na půdách obhospodařovaných člověkem, je fixace vzdušného dusíku. Diazotrofní bakterie tak navracejí dusík z atmosféry, kde je ho nevyčerpatelné množství, do půdy a tím významně přispívají k výživě rostlin. Po chemické stránce se jedná o redukci plynného dusíku na amonný iont a jeho následné využití pro syntézu aminokyselin. V našich půdách je nejvýznamnější fixace hlavně rodem Rhizobium (tzv. hlízkové bakterie, které najdeme v nádorcích na kořenovém systému) pod bobovitými rostlinami (jetel, vojtěška, hrách, fazole, bob, komonice, hrachor, lupina, aj.), které mohou fixovat cca kg dusíku/ha. K dalším významnějším fixátorům patří rody Azotobacter a Clostridium

55 Významným procesem je i imobilizace (viz dále). Přeměny látek obsahujících fosfor K významnějším procesům patří imobilizace, mineralizace (oba viz dále) a solubilizace nerozpustných fosfátů. Ve většině půd je poměrně slušná zásoba fosforu, která je však rostlinám i řadě mikrobů nedostupná, protože je v anorganických nerozpustných sloučeninách. V půdě však najdeme určité mikroorganismy, které se vyznačují schopností svými metabolity uvádět tyto fosforečnany do koloběhu živin. Přeměny látek obsahujících síru K významnějším procesům patří imobilizace, mineralizace (oba viz dále), sulfurikace a desulfurikace. Sulfurikací označujeme přeměnu redukovanějších forem síry (např. sirovodík nyní sulfit, síra) na sírany, které jsou důležitou živinou jak pro rostliny tak mikroby proto je tento proces na přiměřené úrovni pozitivní. Opačný proces se jmenuje desulfurikace a znamená znepřístupnění síry. Mineralizace Jeden z nejvýznamnějších mikrobiálních procesů v půdním prostředí, zabezpečuje přeměnu organických látek na minerální proto mineralizace. Hlavním přínosem je zpřístupnění živin rostlinám (ty je neumí přijímat v organické podobě), ale také některým mikrobům. Uvádí se, že kdyby mikroorganismy přestaly mineralizovat zanikl by život na zeměkouli cca po 40ti letech pro absolutní nedostatek oxidu uhličitého základní uhlíkaté živiny rostlin. Příklady hlavních mineralizačních reakcí: Organické uhlíkaté látky (např. celulóza, škrob) oxid uhličitý Organické dusíkaté látky (např. bílkoviny, močovina) amonný iont Organické látky se sírou (např. metionin) sírany Organické látky s fosforem(např. ATP, fytin) fosforečnany Humifikace Jedná se o proces transformace organických látek na humus (nejhodnotnější složkou jsou huminové kyseliny). Klíčový proces z hlediska kvality půdního prostředí, přispívá k jeho stabilitě, podílí se na přirozené půdní úrodnosti, vytváří podmínky pro aktivity mikroorganismů. Pro optimální průběh humifikace je třeba zabezpečit řadu podmínek, např.: Přísun organické hmoty: zbytky rostlin, zelené hnojení, kejda, hnůj, kompost (pořadí od průměrného k nejhodnotnějšímu zdroji); při kompostování je vhodné regulovat poměry mezi živinami, pro optimalizaci hospodaření s dusíkem se doporučuje poměr C:N cca 35:1; Vnější podmínky: aerace (dostatečný přísun kyslíku kypření, překopání kompostu, kvalitní humus vzniká v převaze aerobních podmínek); vlhkost (přiměřená); teplota (většinou optimum kolem 30 C pokud není nutno v kompostu likvidovat patogeny či semena plevelů pak nad 50 C); ph (neutrální); aj. Aktivní komplexní mikroflóra při splnění předchozích podmínek nebudou problémy, při kompostování přidávat ornici či vyzrálý kompost. Imobilizace Imobilizace je v podstatě opačným procesem k mineralizaci. Jedná se o příjem živin (minerálních) mikroorganismy a jejich využití k syntéze organických látek zabudovaných v jejich buňkách. Výsledkem je nárůst mikrobiální biomasy zvětšení počtu či velikosti buněk. Někdy se používá i termín biologická sorpce živin. Živiny se tím z půdy neztrácejí, ale stávají se nedostupné pro rostliny protože jsou v mikrobiálních buňkách. Z obecného environmentálního hlediska se jedná o pozitivní proces. Na zemědělsky využívaných půdách je proces pozitivní v době nadbytku živin v půdě a v době, kdy je rostliny nečerpají (např. na podzim). V době, kdy by rostliny potřebovaly živiny pro svůj rozvoj bude docházet ke konkurenci a jako důsledek zaznamenáme horší růst rostlin

56 Proces imobilizace významně ovlivňuje poměr mezi biogenními prvky (C:N, C:P, C:S). Tak například bude-li při transformaci látek široký poměr C:N (např. u slámy je cca 60:1), nebude tento dusík stačit a bude odčerpáván i z půdního roztoku. Detoxikace cizorodých látek Půdní mikroorganismy se vyznačují významnou schopností detoxikovat řadu cizorodých látek, pokud jsou přítomny v únosných koncentracích. V zemědělství se jedná především o ropné produkty a pesticidy. Detoxikace se děje jednak prostřednictvím kometabolismu (přiřazení jednotlivých molekul do běžných metabolických drah), jednak prostřednictvím hlavního metabolismu, kdy cizorodá látka slouží jako zdroj živin a energie. Pokud je kontaminace půdy vysoká (např. při haváriích) tyto přirozené mechanismy nemohou být využity a nezbývá než použít variantu ex situ. Půda se musí vytěžit, naředit vhodným materiálem, upravit poměr živin vlhkost ph, provzdušňovat a doplnit vhodné mikroorganismy. Samozřejmě, že rozhodujícím přístupem je postupovat tak, aby nedocházelo ke kontaminacím a v používání biodegradabilních prostředků. Únava půdy Únava půdy neboli fytotoxicita souvisí především s pěstováním monokultur. Pod některými (jetel, vojtěška, jabloň,aj.) se projevuje výrazněji, pod jinými (obilniny, kukuřice) není tak výrazná. Které negativní rysy jsou charakteristické: Jednostranné vyčerpání živin Hromadění fytopatogenů Hromadění metabolitů Posuny v mikroflóře (viz heslo rovněž rhizosféra ) Samočištění půdy Termínem samočištění označujeme schopnost běžné (autochtonní) mikroflóry očistit půdu od kontaminujících či zavlečených (alochtonních) mikroorganismů. Principem je vytvoření podmínek (dostatek organické hmoty, vlhkost, ph, aerace, aj.) pro rozvoj běžné mikroflóry, která eliminuje nežádoucí mikroorganismy prostřednictvím konkurence o živiny, kterých není v půdě nikdy nadbytek a dále konkurencí o prostor. Každý mikrob si totiž vymezuje určitý prostor, ve kterém nesnese konkurenční mikroorganismy. Možnosti ovlivnění půdní mikroflory Jak vyplynulo z předchozích kapitol existují určitá systémová opatření, která mohou významně přispět k optimalizaci půdních mikrobiálních procesů. Jedná se především o organické hnojení, kde k nejlepším materiálům patří chlévský hnůj a kompost. K zlepšení přispívá i větší diverzita (rozmanitost) rostlinného pokryvu, na zemědělsky využívaných půdách pak vhodný osevní postup. K dalším faktorům patří úprava vodního režimu, ph, odpovídající aerace (kypření)

57 Shrnutí významu půdních mikroorganismů Mineralizace a uvolňování živin Humifikace a udržování bilance humusu Symbiotická fixace dusíku Mykorrhiza Příjem živin Fytosanitární účinek ničení patogenních mikroorganismů Účast na půdotvorných procesech Detoxikace xenobiotik (cizorodých látek) Genobanka (rezervoár) mikroorganismů Koloběh látek a energií Literatura: Brady N.C, Weil R.R. (1999): The nature and properties of soils. Prentice Hall, Upper Sadle River, 881s. Káš V. (1964): Zemědělská mikrobiologie. SZN Praha, 463s. Leitgeb S. (1988): Mikrobiologie. ČZU MON Praha, 337s. Marendiak D., Kopčanová L., Leitgeb S.: Polnospodaárska mikrobiologia. Priroda Bratislava, 433s. Paul E.A., Clark F.E. (1996): Soil microbiology and biochemistry.academic Press, San Diego, 340s. Růžek L. a kol. (2006): Mikrobiologie a pedobiologie. ČZU KMVD - Powerprint, Praha, 75s. Růžek L., Voříšek K. (2004): Vybrané kapitoly z pedologie a mikrobiologie. ČZU - PowerPrint Praha, 151s. Voříšek K. (2006): Zemědělská mikrobiologie (sylaby přednášek). ČZU KMVD - Powerprint, Praha, 94s

58 10. VČELY A ČMELÁCI V ZAHRADĚ Souhrn Součástí kulturní krajiny jsou též zahrady s přirozenou flórou a faunou. Opylování rostlin zajišťují převáženě včely, a to jak včely medonosné, tak i čmeláci a samotářské včely. Všechny tyto druhy mají pozoruhodnou biologii, kterou je možno studovat po celý rok na našich zahradách. Včela medonosná je chována v úlech. V husté zástavbě je nutné chovat jen mírné linie šlechtěných včel. Čmeláci a samotářky žijí volně. V létě si budují hnízda různých typů a zimní období přečkávají ve strnulém stavu. Zachovaní druhové diverzity opylovačů v biotopech zahrad je možné pomoci výsevem potravních rostlin a budováním hnízdních podpor v různé podobě (stébla, troud, navrtané špalky a podobně). Velký význam má i budování přirozených napajedel, kterým hmyz dává přednost před bazény a tím se snižuje frekvence konfliktů. 1. Význam včel a čmeláků v zahradě K biotopu zahrad patří neodmyslitelně též hmyz. Velký význam mají opylovači. Nejhojnějším a nejznámějším zástupcem opylovačů je včela medonosná, ale jejich spektrum je daleko širší. Opylování kultur i žádoucí diverzitu v krajině zajišťuje vedle včely medonosné i několik druhů čmeláků (rod Bombus) a několik desítek druhů takzvaných samotářských včel patřících do několika rodů. Čmeláci i samotářské včely žijí v krajině volně, pouze včely medonosné se chovají v úlech a poskytují vedle opylování ještě vedlejší užitek v podobě včelích produktů. Všeobecně bývají za nejdůležitější opylovače považovány právě včely medonosné, avšak literatura uvádí, že na světě žije asi tisíc druhů včel (Apoidea), z nichž 85 % tvoří právě samotářky. U některých druhů rostlin jsou dokonce čmeláci (rajčata, jetel) nebo samotářky (vojtěška) efektivnějšími opylovači než včela medonosná. Velmi důležitý aspekt je, že některé druhy včel jsou úzce vázané na určité rostlinné druhy nebo čeledi a nejsou tedy zastupitelné. 2. Bionomie Biologie včel medonosných Včela medonosná je společenský hmyz, žije ve velmi početných komunitách s rozvinutou dělbou práce, kterým říkáme včelstva. Ve včelstvu je jedna kladoucí samička, matka (nesprávně, případně beletristicky označovaná jako královna), několik desítek tisíc dělnic a v letním období několik stovek trubců. Nedílnou součástí včelstva jsou voskové plásty poskytující prostor pro vývojová stadia včel (plod) a pro zásoby pylu a medu. Díky dostatečným zásobám energeticky bohatého medu může včelstvo klimatizovat prostor svého hnízda po celý rok, společenství je tedy trvalé s plynulou obměnou jedinců. Včelstva včely medonosné se rozmnožují rojením, což obnáší nalezení vhodného obydlí pro roj, výchovu nové matky, rozdělení společenství na dvě jednotky se zachováním funkceschopnosti všech potřebných činností. Roj pak se starou matkou opouští původní hnízdo, nová matka s druhou částí kolonie žije dál v původním obydlí. V našich podmínkách nežijí včely medonosné divoce v přírodě. Chovají se jen v úlech. Chová se včela medonosná kraňská Apis mellifera carnica, která je velmi mírná (nebodavá) a má vhodné i ostatní hospodářské vlastnosti. Na území ČR je chováno přibližně půl milionu včelstev (t.j. asi 8 včelstev a jeden včelař připadá na 1 km 2 ). Biologie čmeláků Bionomie čmeláků je v základních rysech podobná bionomii vos a sršňů. Od včely medonosné se liší hlavně tím, že početné společenství dělnic žije jen v teplém období roku. Na podzim kolonie vychová pohlavní jedince, matky a trubce. Oplozené matky si nacházejí vhodné chráněné úkryty pro přezimování v hybernovaném stavu. V původní kolonii ustává reprodukce, jednotliví dospělci postupně končí svůj život a společenství se rozpadá. Samičky, které sólově přežijí zimu se probouzejí v období rozkvětu prvních rostlin a obnovují aktivitu. Nacházejí vhodnou dutinu a budují v ní nové hnízdo, pylem a nektarem zásobují sebe i první larvu. Po vylíhnutí prvních dělnic matka již zůstává v hnízdě a dělnice přebírají péči

59 o plod i venkovní aktivity - sběr potravy. Počet dělnic v kolonii čmeláků je v době největšího rozvoje několik desítek až stovek (podle druhu čmeláků a úživnosti lokality). V české republice žije přes 20 druhů čmeláků a 9 druhů pačmeláků. Jejich přehled a mnoho podrobností je (v češtině) například na internetové stránce V České republice patří čmeláci (Bombus sp.) podle zákona 114/9992 sb. a vyhlášky 395/1992 mezi chráněné živočichy. K jejich chovu, odchytu a manipulaci s nimi je potřeba povolení - výjimku ze zákona. Biologie samotářek Samotářské včely nepatří mezi sociální hmyz (kterými jsou již uvedené včely medonosné, čmeláci a také např. mravenci). Samičky hledají místo, připravují hnízdo a pečují o potomstvo individuálně. Způsobem života se liší jednotlivé rody samotářek. Některé žijí zcela samotářsky (např. zednice maková Osmia papaveris, u jiných se projevují tendence k určité spolupráci při zakládání hnízdišť (například huňatky Panurgus calcaratus budují společnou chodbu v níž hnízdí několik matek odděleně. V literatuře je bionomie často zpracovávána podle způsobu stavby hnízd, který je velmi mnohotvárný. Tyto včely využívají např. již existující prázdné dutiny, díry ve starém zdivu, chodbičky vyhlodané jiným hmyzem v ztrouchnivělém dřevě. Jsou využívána dutá stébla rostlin i prázdné skořápky měkkýšů. Mnohé včely si samy vyhrabávají chodbičky v zemi nebo si stavějí hnízda z úkrojků listů stromů, jílu, kamínků či vláknitých materiálů. Tabulka 1: Některé samotářské včely a umístění hnízd druh latinsky druh česky místo hnízdění Xylocopa violacea Drvodělka fialová staré dřevo/ duté větve, lodyhy Eucera longicornis Stepnice dlouhorohá zemní hnízda Anthophora pilipes Pelonoska hluchavková zemní hnízda Osmia rufa Zednice rezavá silná stébla, dutiny /trhliny, štěrbiny budov/ opuštěná hnízda jiných včel Anthidium punctatum (Vlnatka/bavlnářka běloskvrnná)* zemní hnízda Dasypoda hirtipes Chluponožka chrastavcová zemní hnízda (=plumipes) Osmia bicolor Zednice (dvoubarvá)* prázdné ulity měkkýšů Ceratina sp. Kyjorožky duté lodyhy např. maliníku Andrena armata Pískorypka zemní hnízda Megachile maritima Čalounice veliká zemní hnízda Halictus quadricinctus Ploskočelka páskovaná zemní hnízda Rhophitoides canus Šedosrstka tolicová zemní hnízda Melitta leporina (Pilorožka širopásná)* zemní hnízda Nomáda sexfasciata Nomáda cizopasně v hnízdech jiných včel Panurgus calcaratus Huňatka (ostruhatá)* zemní hnízda Sphecodes monilicornis Rděnka/Krvavice cizopasně v hnízdech jiných včel Colletes daviesanus Hedvábnice hliněné stěny/ zemní hnízda Poznámka: České názvosloví je uvedeno podle Zahradníka a Kubišové, hvězdičkou označená jména jsou podle Bati. Nejjednodušší hnízda najdeme u zednice makové (Osmia papaveris). Vyhrabává si v zemi jamku, kterou vystýlá korunními plátky máku. Nanosí do jamky pyl z chrpy, pokryje ho nektarem téže rostliny a naklade jedno vajíčko, které obalí makovými plátky a hnízdo zakryje zemí. Stejně postupuje při vytváření dalších hnízd. Vylíhnutá larva se živí zásobami, cca za 14 dní se zakuklí a za 1 měsíc se může za příznivých okolností vylítnout hotové imago a pokračovat v práci obdobně jako první generace. Zpravidla však v zemi přezimuje a vylézá až na jaře

60 Hedvábnice Colletes daviesanus hnízdí pospolitě v hliněných stěnách. Samička vyhloubí asi cm dlouhou, horizontálně vedenou vstupní chodbu a za ní hnízdní prostor, který vystele hedvábitým povlakem. Jednotlivé buňky postaví trubicovitě za sebou tak, že strop každé buňky je zároveň dnem buňky následující. V průběhu roku se vytváří jediné pokolení. Larvy přečkávají v buňkách zimní období. Jiná zednice, Osmia bicolor je pozoruhodná tím, že hnízdí v prázdných ulitách hlemýžďů, nebo páskovek V ulitě bývá jedna, zřídka i více buněk Vnitřní prostor ulity zednice rozdělí přepážkami z rozžvýkaného rostlinného materiálu na jednotlivé komůrky a do každé naklade jedno vajíčko. Ulitu včela uzavře podobným rostlinným cementem z rozžvýkaných částí rostlin. Poté ji otočí ústím k zemi a zakryje stébly trávy. Pískorypkovití (Andrenidae) např. Andrena vaga nebo Andrena fulva, ale také rody Melliturga a Panurgus si budují zemní hnízda ve zpevněné písčité a prosluněné půdě na okrajích cest, kde je málo rostlinstva. Podzemní chodba druhu Andrena vaga je dlouhá 30 až 50 cm a na konci se větví do několika rozšířených komůrek. Hnízdí pospolu často ve velmi početných koloniích. Jejich hnízdiště prozrazují kuželovité hromádky vyhrabané země u hnízdních otvorů. Čalounice Megachile centuncularis využívá dutinek ve tlejících sloupech nebo opuštěných chodeb brouků. Hnízdo má tvar válcovité trubice ve které samička staví jednu buňku za druhou podobně jako Colletes daviesanus. Způsobem stavby hnízd je tato včela unikátní. Vykrajuje (čalouní) z okrajů listů určitého druhu růží velké kroužky nebo oválky, které zkroucené do ruličky odnáší do hnízdní dutinky, kde jimi vystýlá zvlášť každou buňku. Za sebou uložené buňky mají tvar náprstku a každá je uzavřena víčkem z čalounu. Samička postupuje ode dna dutinky směrem k východu. První nakladené vajíčko tedy setrvává ve své buňce nejdéle. U východu včela chodbičku dobře překryje mnoha úkrojky čalouněných lístků. Chluponožka chrastavcová Dasypoda hirtipes (=plumipes) je k hloubení zemních hnízd obzvláště dobře vybavena. Samička má totiž na zadních nohách velké množství hustých a dlouhých chlupů, které jí slouží k efektivnímu sběru pylu i k odklízení vyhrabaného písku z hnízda, jež si buduje v písčitých svazích. Hloubí podzemní chodbu dlouhou až 60 cm. Vyhrabaný písek vynáší ven tak, že vylézá vstupní chodbou pozpátku za pomoci středního páru končetin. Před vchodem odhazuje písek dozadu rychlými pohyby předních noh a ochlupeným zadním párem jej jako koštětem vymetá na obě strany. Tak vzniká před hnízdem charakteristický žlábek a po stranách navršený písek. K podzemní chodbě se připojuje 5 až 6 horizontálních postranních chodbiček, v každé s jednou nakladenou buňkou. Díky ochlupeným nohám sbírá snadněji a více zásob pro potomstvo. Do každé buňky uloží asi 300 mg pylu, tj. asi 7 návštěv na květech. Uhněte z něj zásobní kuličku, kterou podloží třemi nožičkami z písku, aby pod ní proudil vzduch a aby neplesnivěla. Na kuličku naklade vajíčko. Přístupovou chodbu pak celou ucpe pískem. Tyto samotářky zimují ve stadiu larev a kuklí se teprve v příštím roce. Hnízdí často pospolitě. Samičky i samečci drvodělky fialové (Xylocopa violacea) se líhnou koncem srpna a v září. A obě pohlavní formy přezimují v dutých stromech, zdech apod. často i ve větším množství pohromadě. Samičky jsou oplozeny až na jaře. Během svého života vybudují 1 až 3 hnízda ve starých stromech nebo pařezech. V nich vykousávají 15 až 30 cm dlouhou kolmou chodbu, která končí většinou opět kolmo situovaným vstupním otvorem, který ucpou pilinami. Hnízdní dutina obsahuje 10 až 15 komůrek. Oddělí je od sebe přepážkami z dřevěné drti a slin a do každé nanosí asi 2g pylu. Tyto rozměry a množství zásob korespondují s velikostí samotné včely. Je naší největší samotářskou včelou. Dorůstá až 30 mm a má 5 cm rozpětí křídel. Dospělý jedinec se buď prokouše stranou buňky samostatně ven, anebo, pokud je stěna buňky příliš silná, musí vyčkat až se vylíhnou včely nad ním. Pak dospělci vylézají v řadě za sebou. Mladé samičky mají tendenci zakládat hnízda v místech, kde se sami narodily, pokud tam přetrvávají vhodné podmínky. Ruděnka (rděnka) Sphecodes monilicornis si nezakládá vlastní hnízdo. Patří ke skupině samotářských včel cizopasných (stejně tak i rod Nomada), někdy, obzvláště v zahraniční literatuře, nazývaných kukaččí včely (Kuckuckbiene, cuckoobees). Její bionomie není doposud uspokojivě prozkoumána. Oproti ostatním samotářkám není uzpůsobena ke sbírání pylu, tj. nemá sběrací kartáčky ani na nohou jako včely nohosběrné (Pedilegidae), ani na spodní straně zadečku jako včely břichosběrné (Gastrolegidae). Samička tedy nemůže sbírat pyl pro své potomstvo a zmocňuje se hnízd jiných samotářských včel, např. ploskočelek (Halictus sp.). Pronikne dovnitř a postupně zabije včely, které tam najde. Poté hnízdo obsadí, zničí i případné další včely vracející se do hnízda, pak naklade vajíčka do buněk původních včel. Poté zazdí spojení buňky s přístupovou chodbou a nakonec uzavře i vstup do hnízda

61 Ploskočelka páskovaná (Halictus quadricinctus) si staví zemní hnízdo hroznovitého tvaru, které lépe izoluje a hospodárněji využívá tepla. Samička před stavbou hnízda ohledá terén, zdali skýtá dostatečné množství stavebního materiálu. Nejprve vyhloubí chodbu. Při práci navlhčuje hlínu žlázovými sekrety čímž dosahuje lepší pevnosti a trvanlivosti svých staveb. K hnízdní chodbě přistaví hnízdní buňky slepené z hlíny tak, že se nacházejí ve vzájemném sousedství a tvoří typický plást ve tvaru hroznu. Do hnízda vede jedna hlavní a jedna nouzová přístupová cesta, přičemž vstupní otvor je jen tak široký, aby jím včela prolezla; dále se chodba mírně rozšiřuje. Až na malé trámky, jimiž je plást spojen se stěnami, odnosí ploskočelka z okolí buněk veškerou hlínu. Tím se kolem plástu vytvoří vzduchová clona. Působí tepelně izolačně, chrání hnízdo před plísněmi a navíc umožňuje samičce udržovat buňky v čistotě. Samička po nakladení neumírá. Oproti většině samotářek se dožívá vylíhnutí i vývinu svého potomstva, s nímž později chrání hnízdo před predátory. Samečci na zimu umírají, ale oplozené samičky v úkrytu přezimují. Aktivita samotářek jednotlivých rodů je omezena na kratší období než třeba u včel medonosných a čmeláků. Zase ovšem samotářky tvoří tak početnou skupinu rodů, že jejich aktivita pokrývá postupně celé vegetační období. Tabulka 2: Aktivita samotářských včel během sezóny (podle Zahradníka a Pádra) březen duben květen červen červenec srpen září Andrena flavipes (1.generace) Andrena flavipes (2.generace) Osmia rufa Andrena fucata, Andrena sabulosa Anthophora acervorum Andrena armata Halictus quadricinctus (2.generace) Halictus albipes Eucera longicornis Nomada sexfasciata Anthophora acervorum Colletes daviesanus Panurgus cacaratus Halictus quadricinctus (1.generace) Melitta leporina Dasypoda hirtipes Megachile maritima Xylocopa violacea Halictus sp. Osmia rufa Megachile rotundata, M. apicalis, M. centuncularis Andrena fulva Anthophora quadrimaculata Anthidium maniculatum Colletes daviesanus Heriades crenulatus Chelostoma florisomnis, C. fuliginosa Mellita haemorrhoidalis Prosopis sp. Macropis fulvipes Megachile willughbiella Akční rádius včel Obecně lze říci, že vzdálenost doletu čmeláků a včel samotářek za potravou je výrazně menší než je tomu u dělnic včely medonosné. Zatímco dělnice včely medonosné má běžný rádius doletu několik set metrů až 2 km, čmeláci a včely samotářky létají pouze v bezprostřední blízkosti hnízda, zřídka kdy dále než 250 m. Doletový rádius byl zkoumán především u samotářek využívaných k chovu, takže známe údaje u v Americe a Kanadě široce rozšířených chovných samotářek čalounice Megachile rotundata, zednice Osmia lignaria a šupinatky Nomia melanderi; u nás je na jižní Moravě k chovu využívána Šedosrstka tolicová Rhophitoides canus. Tento fakt je nutné brát v úvahu při instalaci tzv. hnízdních podpor. Potrava včel a její podpora Období letové aktivity jednotlivých druhů a rodů včel samotářek závisí na bionomii druhu, vývoji počasí především u časně jarních druhů, ale především je závislé na období květu jimi upřednostňova

62 ných rostlin a souhře všech těchto faktorů dohromady. Většina samotářek sbírá potravu na několika málo druzích rostlin, některé dokonce jen na jediné. Z. Pádr sledoval výskyt samotářských včel v pražské Botanické zahradě během vegetační sezóny. Nejčasnějšími jarními druhy se ukázaly být pískorypky rodu Andrena opylující především kvetoucí vrby. Od dubna pozoroval druhy Andrena fucata, A. haemorrhoa, A. nitida, A. sabulosa a A. fulva. Stejně časný byl i výskyt Zednice rezavé Osmia rufa nalétávající na violky, meruzalky, zběhovce, plicníky a ovocné stromy. Zednice rezavá má delší období letové aktivity; později opylovala rovněž šalvěj, vikev, hrachor, kozinec. (Včely rodu zednice jsou na celém našem území poměrně běžné, v této lokalitě byl ale pozorován pouze druh Osmia rufa). Nejhojnější jarní včelou pak byla pelonoska Anthophora acervorum létající v dubnu a květnu na hluchavkovité (Lamiaceae). Jiný druh, A. quadrimaculata, dával spolu s vlnatkou Anthidium manicatum v červnu a červenci přednost čistcům (Stachys recta, S. lanata). Vlnatka A. oblongatum byla spatřena v červnu na netřescích, štírovníku růžkatém a rozchodnících. U vlnatek je nutné upozornit na specifický způsob opylování. Podobně jako některé jiné druhy hmyzu (pestřenky, dlouhososky) totiž i ony poměrně zřídka usedají na opylovaný květ, mnohem častěji sají za letu na místě, k čemuž jim slouží dlouhý sosák. Včely čalounice rodu Megachile ( M. willughbiella, M. ericetorum, M. rotundata, M. apicalis a M. centuncularis) pozorované hlavně v pozdním jaru a v létě se živily na bobovitých (dř.vikvovitých) rostlinách. Příslušnice různých druhů ploskočelek rodu Halictus létaly od prvních jarních dnů až do pozdního podzimu. Letní druhy vyhledávaly květy hvězdnicovitých (Asteraceae). Hvězdnicovité navštěvovaly koncem července také naše nejmenší břichosběrné včely Heriades crenulatus a H. truncorum. Pryskyřníky a zvonky byly lákavé pro druhy Chelostoma florisomnis a C.fuliginosa.Výhradně na květech vrbiny obecné se objevil druh Macropis fulvipes. Včely druhu Mellita haemorrhoidalis létaly na zvonky, M. leporina na tolici rozprostřenou. Hedvábnice Colletes daviesanus upřednostňoval v srpnu květy vratiče obecného. Maličké včelky rodu Prosopis navštěvovaly přednostně česneky. Objevovaly se od června také na květech ostružiníků a miříkovitých (Apiaceae). Vyjmenované rostliny, ale i mnohé další mohou být tedy záměrně vysévány na našich zahradách i ve vhodných ladem ležících lokalitách. Dostatek pastvy je spolu s vhodnými hnízdišti podmínkou pro zachování diverzity včel v naší krajině. 3. Hnízdní podpory Pokud chceme na svou zahradu přilákat zpěvné ptáky, nainstalujeme jim na vhodné místo budku, nebo vyrobíme krmítko. Ptáci se buď na naší zahradě uhnízdí, anebo k nám budou alespoň zalétávat za snadnou potravou. Pták je ale na rozdíl od malé včelky schopen překonávat poměrně značné vzdálenosti. Pro včely musíme zajistit obojí zároveň: potravu i vhodné hnízdiště. Jestliže budeme chtít přilákat na svůj pozemek včely samotářky, můžeme využít poměrně široké škály opatření, která povedou k tomu, že se u nás samotářkám zalíbí. Všechna opatření, která takto přilákají včely samotářky souhrnně nazýváme hnízdní podpora. Téměř každý druh samotářek si buduje své hnízdo poněkud odlišným způsobem, při přípravě hnízd můžete být proto hodně tvořiví, zvláště když pravděpodobně nevíte, jaké druhy ve vašem kraji žijí. Některé druhy si budují chodbičky pro hnízdo samy, těm stačí připravit jen vhodný terén. Může to být např. hlinitopísčitý břeh nebo pěšina; kamenná zídka v zahradě slepená hliněnou maltou místo betonem; zahradní domek nebo zídka z neomítnutých nepálených cihel nebo alespoň zděný na velmi chudou vápennou maltu. To vše je ideální terén pro zemní včely: pískorypky( Andrena), ploskočelky(halictus), zednice (Osmia). Včely drvodělky (Xylocopa) zase nepohrdnou starým ztrouchnivělým dřevem - třeba uschlou napůl ztrouchnivělou hrušní v koutě zahrady, plnou chodbiček po dřevokazném hmyzu. Ještě více druhů pak využívá různé již existující dutiny a chodbičky. Vyplatí se připravit dutiny různých tvarů a průměrů a umístit je na různých místech v zahradě: uvidíte které si včely vyberou. Obvykle dávají přednost sluneč

63 ným expozicím, tj. orientaci na jih a jihozápad a hnízdům chráněným před deštěm. Nenechte se odradit prvním neúspěchem, zdá se mi, že včely dávají přednost hnízdům trochu zvětralým a také že hnízdí nejraději tam, kde se narodily, takže chvíli trvá, než je nové hnízdiště plně obsazeno. Je řada možností jak hnízda připravit. Nejoblíbenější mezi včelami bývají rovné poměrně hluboké (alespoň 10cm) vodorovné dutiny průměru 5 až 10 mm. Můžeme je vyvrtat do dřeva (to je asi nejsnazší způsob), použít duté stonky silnějších rostlin (rákos, slunečnice, bambus apod.) nebo otvory vypíchat pomocí silného hřebu do čerstvé hliněné zdi nebo do hliněné malty v kamenné zídce. Hnízda vystavíme na místo brzy na jaře, ještě před květem jív, a ponecháme je tam až do podzimu: postupně se v nich objevují různé druhy. Na zimu je můžeme schovat do stodoly, nebo ponechat venku: mějme však na paměti, že včely většinou právě v těchto hnízdech přezimují. Že jme byli úspěšní poznáme podle čilého provozu včel na hnízdišti: včely do komůrek nosí pyl v rouskách nebo na bříšku. Když zaplní celou chodbičku vajíčky a potravou pro ně, uzavřou vstupní otvor hlínou (zednice, maltářky) nebo úkrojky listů (čalounice). Je velmi pravděpodobné, že během roku se na hnízdišti vystřídá celá řada různých druhů. 4. Konflikty s člověkem Samičky čmeláků mají podobně jako včely medonosné žihadlo, samotářské včely kladélko. Ani čmeláci, ani jeden z mnoha druhů samotářek na člověka neútočí. Žihadlo od čmeláka obdrží člověk jen když jedince nešetrně uchopí nebo zmáčkne. Strach z tohoto hmyzu nemusí mít tedy ani alergici. Odborná poradna pro alergiky je a příslušná léčba se dá domluvit na pracovišti Oddělení alergologie a klinické imunologie FN Královské Vinohrady v Praze. S doporučením obvodního lékaře se můžete objednat na poradu u paní Lešové na tel. čísle Bazény K velkým problémům dochází kvůli bazénům v dnešních zahradách u rodinných domků. Včely a jiný hmyz využívají tyto vodní nádrže jako zdroj vody, zejména proto, že původní, pro ně mnohem lepší zdroje vody mizí. Dešťová voda je odváděna do kanalizace, zahrady mají pečlivě sekané trávníky. Hmyz se zde navíc často topí, protože modré plastové bazény mají nepřirozené okraje. Účinným způsobem, jak omezovat tyto problémy je budování přirozených napajedel pro hmyz v podobě trvalých nevysychajících rybníčků s písčitými nebo kamenitými okraji. Prohřátá voda bez "bazénové chemie" je pro hmyz daleko lepší. Včely dají takovým přirozeným napajedlům přednost. Umístění včelstev Žádný právní předpis neurčuje, kde mohou a nemohou být umístěna včelstva. Pouze nesmějí obtěžovat jiné lidi "nad míru obvyklou". Co to je, rozhodne v případě sporu soudní znalec. Sporům lze účinně předcházet chovem včelstev s ušlechtilými matkami z renomovaných chovů. Tyto matky přenesou mírnost na své potomstvo. Po zrojení takového včelstva nebo po jiné výměně matky se však vlastnosti včel mohou v důsledku volného spáření radikálně zhoršit. Proto prozíravý chovatel mění matky sám a včas. Literatura Baťa, L. (1941) Naše včely samotářky. Klíč k určování samotářských včel žijících v Čechách a na Moravě. Přerov, Bellmann, H. (1995) Bienen, Wespen, Ameisen, Kosmos, 336 str. Pádr, Z. (1992) Samotářské včely a čmeláci v pražské Botanické zahradě UK Na Slupi. Živa, 2, str Pavelka, M. - Smetana, V. (2003) Čmeláci, ZO ČSOP Valašské Meziříčí, 105 str. Přidal, A.: (2005) Ekologie opylovatelů, Lynx Brno, 2. vydání, Veselý, V. a kol.: (2003) Včelařství, Brázda, Praha, 2. vydání, 109 str. Titěra, D.: (2006) Včelí produkty mýtů zbavené, Brázda, Praha, 170 str. Zahradník, J.: (1987) Blanokřídlí, Artia, Praha

64 11. UŽITEČNÍ PTÁCI NA ZAHRADĚ Souhrn Cílem přednášky je seznámit posluchače se základními charakteristikami ptáků, včetně morfologických a anatomických zvláštností této skupiny živočichů, naznačit postavení ptáků v současném systému obratlovců, zhodnotit význam ptáků pro člověka a lidskou kulturu, jmenovat významné zástupce. V přednášce jsou uvedené druhy, které mají významný vliv na regulaci škůdců v ekosystémech s důrazem na druhy žijící i synantropně, především zástupce z řádu pěvců. Dále je uveden význam ochrany ptactva a možnosti individuálního přispění člověka v rámci této ochrany. Vývojové zajímavosti ptáků V moderních zoologických systémech nejsou ptáci považováni za samostatnou třídu, ale jsou zařazováni mezi plazy. Ačkoliv jsou někdy stále ještě z praktických důvodů a pro některé zjevné odlišnosti vyčleňováni jako samostatná skupina, jedná se o velmi konzervativní pohled. Tyto odlišnosti (mají peří, které vzniklo přeměnou plazích šupin; jsou schopni udržovat stálou tělesnou teplotu; přední končetiny jsou přeměněné v křídla; čelisti jsou protažené v zobák) jsou pouhá ekologická přizpůsobení, která nevyčleňují ptáky od ostatních plazů, neboť podle moderních zkoumání jsou ptáci s některými plazy mnohem příbuznější než ostatní plazi si navzájem. Schopnost aktivního letu není výlučně vlastní pouze ptákům, ale mají ji i někteří savci netopýři a jim příbuzní a v minulosti byli schopni létat i někteří plazi ptakoještěři (pterosauři). Ptáci jsou velmi blízce příbuzní vymřelým dinosaurům. Savcům jsou jen vzdáleně příbuzní. Morfologicko-anatomická specifika ptačího těla Kostra ptáků je dokonale přizpůsobena letu, jejich kosti jsou často duté, odlehčené, vyplněné vzduchem. Mnohé kosti srůstají a to jí dodává potřebnou pevnost. Poslední hrudní, bederní, křížové a první ocasní obratle srůstají s pánví a vytváří kost křížovou (synsacrum). Prsní kost je velmi mohutná, hrudní obratle také často srůstají, ocasní obratle vytváří pygostyl ( biskup ). Celá kostra předních končetin je pozměněna v křídla. Ptáci mají srostlé klíční kosti v obloukovitou vidlici, dochází k redukci prstů a přeskupení některých kostí. Nohy jsou uzpůsobeny k chůzi pouze po těchto dvou končetinách, také u nich dochází k řadě změn. Kost lýtková je velmi redukovaná a nasedá na kost holení, která je velmi silná a srůstá s některými zánártními kůstkami v tzv. tibiotarsus. Nártní kosti a některé zánártní kosti srůstají v jedinou kost tzv. běhák (tarsometatarsus). Kůže ptáků je tenká a takřka bez kožních žláz, pouze nad ocasem se nachází párová kostrční kožní žláza (glandula uropygii). Jejím olejovitým sekretem si většina ptáků promašťuje peří. Peří vzniká přeměnou plazích šupin a je tedy derivátem pokožky. Na zobáku a končetinách zůstala kůže zrohovatělá, podobná plazím šupinám. Obrysová pera se dělí na krycí, která pokrývají celé tělo, letky na křídlech a pera ocasní, tzv. rýdovací. Osa péra je tvořena stvolem, který je v horní části plný (osten) a v dolní dutý (brk). Po stranách stvolu je prapor, složený z četných postranních větví, které se o sebe opírají krátkými paprsky a jsou navzájem zachyceny háčky a brvami. Pozměněnou stavbu má peří prachové, nacházející se pod krycím. Má krátký stvol i brk se svazečkem měkkých větví s měkkými paprsky bez háčků. Má zejména termoregulační funkci. Svalovina je uzpůsobena letu. Létání umožňují především velký prsní sval a hluboký prsní (podklíčkový) sval. Velký prsní sval křídlo přitahuje, upíná se na hřeben hrudní kosti a na pažní kost. Opačně působí hluboký prsní sval, který křídlo zvedá, upíná se od hřebene prsní kosti přes ramenní kloub na hrbolek pažní kosti. Tato svalovina je soustředěna v místě těžiště těla. Při letu se však uplatňuje i řada dalších svalů. Dobře je vyvinuta i svalovina zadní končetiny, která je uložena z části v těle, z části v tibiotarsu (známé stehýnko, ale jedná se ve skutečnosti o holeň či lýtko). Běhák je bez svaloviny, jsou jím vedeny jen šlachy k prstům. Úprava některých svalů zadní končetiny umožňuje automatické sevření

65 prstů ptáka sedícího na větvi. Šlachy jsou opatřeny výrůstky, které při napnutí zapadnou do šlachových pochev, a pták nemusí vynakládat žádnou svalovou námahu. Centrální nervová soustava se vyznačuje především zvětšením koncového mozku a mozečku. Hlavními smysly ptáků jsou zrak a sluch. Stavba vnitřního ucha je takřka shodná se savci (konvergentní vývoj), liší se snad jen tím, že hlemýžď (cochlea) je prohnutý a ne stočený v závity. Ve středním uchu je jediná kůstka - třmínek (columella). Oči ptáků umožňují mnohem ostřejší vidění než oči savců, jsou velké, mají 3 víčka, vnitřní mžurka se přetahuje z vnitřního koutku dolů k vnějšímu koutku, bývá průhledná s okénkem a ptáci ji za letu či při potápění přetahují přes rohovku. Z ostatních víček je dolní větší než horní (jím také mrkají vyjma sov a papoušků). Velká čočka je takřka kulovitá, akomodaci oka obstarává ciliární sval (potápějící ptáci mají změnu až 50 dioptrií rozdíl vidění pod vodou a na vzduchu). Zvláštností ptačí cévnatky je vějířek (hřebínek) pecten, jeho funkcí je výživa sítnice. V sítnici je mimořádná koncentrace zrakových buněk (až 1 mil. / mm 2 ), často má také zraková buňka přímé napojení na zrakový nerv vlastním bipolárním neuronem. V sítnici jsou tyčinky i čípky, ptáci vidí tedy i barevně. Trávicí soustava začíná zobákem. Jícen u ptáků vytváří slepý zásobní vak (vole) a žaludek je rozdělen nejméně na dva oddíly, menší žlaznatý a svalnatý, v pylorické oblasti se může nacházet i žaludek třetí. Mezi tenkým střevem a konečníkem jsou dvě slepá střeva. Vyústění trávicí soustavy je v kloace, která je členěná na 3 úseky, v prvním úseku se formují výkaly, do dalšího ústí močovody a gonády a poslední je zakončen řitním otvorem a svěračem. Na přechodu konečníku a kloaky je u mladých ptáků lymfatický orgán zvaný Fabriciova burza. Ptáci mají nejvýkonnější dýchací soustavu ze všech obratlovců. Plíce jsou malé a nezvětšují svůj objem, pohyb vzduchu je umožněn systémem vzdušných vaků. Vzdušné vaky jsou tenkostěnné útvary, napojené na plíce, které zasahují mezi svalovinu a do některých kostí. Je jich 5 párů: vaky krční, meziklíčkové, přední hrudní, zadní hrudní a vaky břišní, přičemž dvě poslední dvojice mají největší význam. Jejich objem se mění vlivem svaloviny, především létací (prsní). Mají i další funkce: zmenšují hustotu těla, podílejí se na termoregulaci, zmenšují mezisvalové tření, mohou sloužit i jako rezonátory. V místě rozdvojení průdušnice mají ptáci hlasový ústroj (syrinx). Ptáci jsou teplokrevní živočichové se stálou teplotou těla a mají ze všech obratlovců nejrychlejší látkovou výměnu a pohybovou aktivitu. Let ptáků je velmi energeticky náročná záležitost. Ptáci mají velmi rychlý metabolismus a vysokou spotřebu potravy. Drobní ptáci spotřebují denně tolik potravy, která se rovná i více než 70 % jejich vlastní hmotnosti. To znamená, že spotřebují tolik potravy, jako kdyby člověk snědl denně 50 kg jídla. Hmyzožraví ptáci smrtelně vyhladoví již během několika málo hodin bez potravy! Význam divokých ptáků pro lidskou společnost Na rozdíl od jiných skupin živočichů, které lidé vnímali pouze jako potravu a nebo negativně jako přímé potravní konkurenty, patřili ptáci mezi zvláštní obdivovanou skupinu. Od nepaměti člověka uchvacovala jejich schopnost létat. Také příjemný vzhled a hlasový projev si u lidí získával sympatie. Ptáci, díky tomu, že jsou vývojově vzdálenější lidem než savci, přenáší na člověka poměrně málo nemocí. Obdiv a úctu si získalo i pozorované rodinné chování a péče o potomstvo. Již ve starověku hráli ptáci roli jako náboženské symboly. Ptáci se stávaly symboly různých ctností (sova - moudrost, orel - statečnost a ušlechtilost). Zájem o ptáky se původně projevoval v zajímání do zajetí, v čižbě. Postupem času se tento kladný vztah lidí k opeřencům proměnil v cílenou ochranu. Ptáci se stali prvními volně žijícími živočichy, které lidi začali cíleně chránit. Začal si uvědomovat, jak nesmírný význam mají ptáci v ekosystémech jako predátoři hmyzu. Díky intenzivnímu metabolismu mají velkou spotřebu potravy a především v době péče o potomstvo spotřebují obrovské množství hmyzu. Člověku ochraňují zahrady před kalamitním přemnožením škůdců, které by jinak musel řešit zdraví škodlivou chemií. Právě chemizace, pesticidy, hubí nejen hmyz, ale oslabuje i ptactvo, pokud dojde k vyhubení škodlivého hmyzu, trpí ptáci často nedostatkem potravy

66 Kladný význam mohou mít i semenožravé druhy ptáků, preferující v potravě semena významných plevelů (stehlík, hýl). Spousta zástupců funguje jako tzv. zdravotní policie odstraňováním mršin apod. (krkavcovití). Ptáci jsou také významnými šiřiteli semen rostlin, vodní ptáci rozšiřují často jikry ryb, či vajíčka jiných vodních živočichů. Poměrně málo druhů bylo považováno od nepaměti jako škodlivé. V lesním hospodářství bývali pronásledováni dravci. Také krkavcovitým, např. sojkám, strakám, vránám se vyčítalo plenění hnízd a zabíjení a vybírání mláďat jiných obratlovců. Z drobných pěvců byli pronásledováni zrnožraví vrabci, živící se především obilovinami. V současné době snad převládly trendy zabývající se komplexní ochranou ptactva, ponechávající každé skupině její místo v rámci ekosystému. Někteří zástupci užitečných ptáků: Ptáci živící se užitečným hmyzem: Řád: Pěvci: (Passeriformes) sýkorovití (Paridae) Jedná se o stálé, přezimující ptáky, velkého významu. V létě preferují holé housenky či housenice (zavíječů, obalečů, pilatek), v zimě se živí kuklami a vajíčky hmyzu a to je snad ještě významnější. Mají velmi rychlý metabolismus. Patří sem zejména sýkora koňadra (Parus major). Jedná se o nejhojnější a také největší naši sýkoru. Staví si hnízdo z mechu, chlupů a peří v různých dutinách. Osídluje ráda budky, ale může se usídlit i v dopisní schránce či trhlině ve zdi. Hnízdí často dvakrát do roka. Na podzim se koňadry srocují v hejnka, migrující za potravou. Přilétají i na krmítka. Často bylo pozorováno, že se k nám stěhují i její severní populace. Dalšími druhy sýkor, žijících poblíž lidských obydlí jsou zejména menší sýkora modřinka (Parus caerelus), mající modrou hlavičku a tmavší, hnědošedočerná sýkora babka (Parus palustris). Spíše lesní jsou pak sýkora parukářka (Parus cristatus) s nápadnou chocholkou a sýkora uhelníček (Parus ater), která je svrchu černá s nápadnou bílou skvrnou na zátylku. Dále se u nás vyskytuje i sýkora lužní (Parus montanus) Mlynařík dlouhoocasý (Aegithalos caudatus) z čeledi mlynaříkovití (Aegithalidae) si buduje hnízdo nejčastěji ve vidlici kmenu.v zimě se potulují v hejnkách poblíž jiných ptáků a cvrčivě se ozývají. králíčkovití (Regulidae) Zástupci této čeledi jsou našimi nejmenšími ptáky, uvádí se, že posbírají až vajíček hmyzu denně, živí se též mšicemi. To znamená že ročně spotřebují až 8-10 milionů jedinců hmyzu. Jako hmyzožravci mají velký význam, hnízdí v lese. Hojnějším naším zástupcem je králíček obecný (Regulus regulus). šoupálkovití (Certhiidae) Z obou druhů šoupálků se na zahradách vyskytuje spíše šoupálek krátkoprstý (Certhia brachydactyla). Šoupálci vybírají tenkým zobákem hmyz ze škvír v kůře stromů, obývají staré listnaté stromy, zejména parky a velké zahrady. Tito ptáci hnízdí ve škvírách stromů, i ve zdích. brhlíkovití (Sittidae) Brhlík lesní (Sitta europarea) je drobný ptáček, nápadný svým chováním, leze často po kmeni stromu hlavou dolů. Velmi účinně vybírá hmyz ze štěrbin a podkůry stromů. Při hnízdění zmenšuje velký otvor hlínou. pěnicovití (Sylviidae) Jedná se o čeleď ptáků zahrnující mnoho nenápadných, pro laiky těžko odlišitelných, druhů. Příjemně zpívající pěnice jsou velmi významnými hmyzožravci. Drobné hnízdo si staví v křoví, nízko nad zemí. Z mnoha druhů jmenujme zbarvením slavíku podobnou pěnici slavíkovou (Sylvia borin), pěnici podkřovní (Sylvia curruca), pěnici černohlavou (Sylvia atricapilla)

67 Budníčci, např. budníček menší (Phylloscopus collybita) jsou charakterističtí svým jednotvárným zpěvem. Je to malý ptáček. Staví si hnízdo z trávy, mechu a drobného listí ve tvaru boudičky, velmi pečlivě ukryté a mající postranní vchod. Živí se drobným hmyzem a zimuje v Severní Africe. Dále sem patří sedmihlásek hajní (Hippolais icterina) zimuje v Africe, u nás pobývá jen krátce, hnízdí jen jednou do roka. Staví si úhledná hnízda. žluvovití (Oriolidae) Žluva hajní (Oriolus oriolus) je velmi krásný a užitečný pták, sbírající intenzivně nechlupaté housenky a housenice. Jedná se však o velmi plachého ptáka, který se přímo v zahradách nevyskytuje. Nachází se ve vysokých stromech. Žluvy zimují v Africe. drozdovití (Turdidae) Zástupci této čeledi se živí především potravou sbíranou ze země. Kromě typických dešťovek se živí měkkýši (hlemýždi, slimáci). Kosi černí (Turdus merula) jsou původně lesní, dnes často typičtí synantropní ptáci. Rádi zpívají dlouho před rozedněním. Ozývají se z vyvýšeného místa. Kosi hnízdí i třikrát do roka, hnízdo staví ne příliš upravené, ale vystýlají jej jílem. Část naší populace u nás přezimuje, část je tažná. Drozd zpěvný (Turdus philomelos) je původně lesní pták, stěhuje se však blíž k lidem, i když není tolik synantropní jako kos. Staví si tenkostěnná, ale pevná hnízda. Mláďata vyskakují z hnízda ještě než jsou schopna létat, rodiče je krmí na zemi. Pozor, nesbírat je!! Nejsou vypadlá z hnízda!!! Červenka obecná (Erithacus rubecula) hnízdí často na zemi. Rehci, rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus) a rehek domácí (Phoenicurus ochruros) jsou čilí ptáci, často pocukávají ocáskem. Jedná se o hmyzožravce, kteří hmyz obratně chytají i za letu. Rehek domácí je původně z horských pásem. Zimují v Africe, rehek zahradní až v rovníkové. Rehkům se ve staré češtině říkalo čermáček. Lejsek šedý (Muscicapa striata) z čeledi lejskovití (Muscicapidae) je náš běžný, ne příliš nápadně zbarvený pták. Člověka upoutá svým specifickým chováním, jak lapá hmyz ve vzduchu. Hnízdo staví měkké, ne příliš utažené a pevné. pěnkavovití (Fringillidae) Jsou to zejména semenožraví ptáci, mláďata však krmí většinou výhradně hmyzem, díky značnému rozšíření (pěnkava je s kosem považována za nejběžnějšího ptáka) je jejich význam nemalý. Pěnkava obecná (Fringilla coelebs) je původně lesní pták, velmi hojný v zahradách, zimuje v jižní Evropě. U nás zimují severní populace, navštěvují hojně krmítka, někdy jsou tito ptáci tak krotcí, že sedají při krmení i na ruku. Hnízdo staví úhledné, mezi kmenem a větvemi, z lišejníků a mechů, které vystýlají peřím. Hnízdí dvakrát do roka. Semena sbírají ze země, ozobávají i ovoce. Stehlík obecný (Carduelis carduelis) je zrnožravý pták, který je ale užitečný tím, že likviduje semena plevelů například lopuchu, bodláků, pcháče osetu, čekanky. Naproti tomu hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula) se živí zejména semeny kopřiv, lebedy, merlíků a šťovíků. Další zrnojedové jsou zvonci, zvonohlíci, dlaskové aj. Strnad obecný (Emberiza citrinella) z čeledi strnadovitých (Emberizidae) je celkem hojný pták, obývající přechodová pásma lesů a otevřené krajiny. vrabcovití (Passeridae) Vrabci, vrabec domácí (Passer domesticus) a vrabec polní (Passer montanus). Vrabci krmí svá mláďata zejména hmyzem. Jsou to asi jediní ptáci, kteří byli považováni za vyslovené škůdce podobně jako hlodavci. Jsou extrémně kosmopolitní, v současné době však z naší přírody mizí. krkavcovití (Corvidae) Tato čeleď byla odjakživa pronásledována, zejména myslivci. Kromě mláďat obratlovců (ptáků, zajíců, hlodavců) loví i velký hmyz. Kavka obecná (Corvus monedula), havran polní (Corvus frugilegus) jsou celkem běžnými zástupci. Vrána obecná (Corvus corone), především její šedá varianta z naší přírody mizí. Straka obecná (Pica pica) je naopak považována za druh v současnosti přemnožený

68 špačkovití (Sturnidae) Špaček obecný (Sturnus vulgaris) je symbolem škůdců ovoce a vinic. Většinu jeho potravy však tvoří škodlivý hmyz. Celá hejna špačků se snášejí na kalamitní škůdce a obírají stromy. V době krmení mladých posbírají až 300 g hmyzu denně, tj. za měsíc hnízdění 10 kg. Hnízdí nejraději v budkách, které mu lidé vyvěšují. Hnízdo buduje samička z kořínků a suché trávy. Přezimují i v Evropě, jsou velmi halasní, zejména v zimovištích. skřivanovití (Alaudidae) chocholouš obecný (Galerida cristata) Dříve velmi hojný synantropní druh, čím méně odpadků se vyskytuje poblíž lidských příbytků, tím více mizí. Mláďata krmí hmyzem. Dospělci se živí semeny a obilím. Známa byla jejich záliba ve vybírání potravy z koňských kobližek. Hnízdo staví na zemi v prohlubních ze stébel, chlupů, kořínků a peří. konipasovití (Motacillidae) Konipas bílý (Motacilla alba) je poměrně hojný pták, vyskytující se spíše u vod a na volných prostranstvích, do zahrad se zatoulá zřídka. vlaštovkovití (Hirundinidae) Vlaštovka obecná (Hirundo rustica) je jeden z nejrozšířenějších ptáků, hnízdících v Evropě. Preferuje místa poblíž lidských příbytků, kde je množství hmyzu, stáje a pod. Hnído si vlaštovky staví z bláta se slinami, vnitřek vystýlají travou a peřím. Zimují v Africe, na podzim se typicky houfují a před odletem nocují v rákosinách. Jiřička obecná (Delichon urbica) si staví hnízdo zcela uzavřené. Často hnízdí dvakrát do roka. Jiřičky mívají mnoho ektoparazitů, kteří zůstávají v hnízdě a mohou se dostat třeba i do bytů. Řád: Svišťouni (Apodiformes) Do řádu svišťouni patří tropičtí kolibříci. U nás hnízdí rorýsi. Rorýs obecný (Apus apus) tráví celý život ve vzduchu, v letu i spí. Všechny prsty u těchto ptáků směřují dopředu, jsou pouze přichycovací. Do zimoviště v jižní Africe odlétá již počátkem srpna. V současné době se stále více opravenými fasádami mizí i chátrající místa na budovách, optimální k zahnízdění rorýsů. Řád: Šplhavci (Piciformes) Hubí kůrovce, lýkožrouty, drtníky, bělokaze včetně vajíček, dále larvy pilořitek atp. V zahradách žluny a ale i strakapoudi, vysekávají poškozené dřevo, hnijící apod. V zahradách se vyskytují nejčastěji zeleně zbarvené žluny (Picus) ale i strakapoudi (Dendrocopus). Krutihlav obecný (Jynx torquilla) otáčí hlavu víc než o 180, zastrašuje tímto pohybem, který kombinuje se syčením i nepřítele. Řád: Kukačky (Cuculiformes) Kukačky požírají veškeré housenky, včetně těch, kterým se jiní ptáci vyhýbají. Řád: Hrabaví (Galliformes) Jak bažanti (Phasianus colchinus), tak koroptve (Perdix perdix) vybírají z půdy velké množství škodlivého hmyzu (larvy kovaříků - drátovce, různé housenky, housenice apod.), dále likvidují mandelinky aj. Na zahradách se vyskytuje domestikovaný kur. Řád: Měkkozobí: (Columbiformes) Holubi a hrdličky jsou převevším plodožraví, mohou však sbírat i slimáky! Hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto), pochází z jižní Asie turecký holub, všežravá, sbírá i hmyz a měkkýše, dnes se stává jedním z velmi hojných zahradních ptáků

69 Ostatní užiteční ptáci: Řád: Sovy (Strigiformes) Sova pálená (Tyto alba), často v blízkosti člověka, velmi užitečná, loví hraboše a jiné hlodavce, hnízdí na podložce, hnízdo si nestaví, zahnízdí i přímo v holubnících, ale ptákům včetně holubů většinou neubližuje. V současné době je stále vzácnější, v důsledku ubývání možností k zahnízdění se stala velmi ohroženým druhem. Sýček obecný (Athene noctua) je drobná sova, která loví velký hmyz a drobné ptáky. Ti na něj, pokud ho objeví ve dne dorážejí a snášejí se v hejnech. Hnízdí v dutinách i ve zdích. Klidné parky, opuštěná místa obývá kalous ušatý (Asio otus). Hnízdí však vždy v lesích, často v opuštěných hnízdech vran. Loví hlavně drobné hlodavce, případně vrabce. Řád: Dravci (Falconiformes) Jsou užiteční především lovem hlodavců. Poštolka obecná (Falco tinnunculus) často hnízdí i přímo v sídlištích. OCHRANA PTACTVA Ptáci ztratili vlivem změny krajiny přirozené možnosti hnízdění (dutiny starých stromů), částečně jim je můžeme nahradit umělými dutinami - budkami (většina ptactva však v budkách nehnízdí a staví si hnízdo jinde než v dutinách). Velmi důležitá je též podpora hnízdění vysazováním různých remízků, keřů jako úkrytů. Krmení ptactva Člověk začal ptáky přikrmovat z touhy kontaktu s přírodou, časem si začal uvědomovat jejich pomoc při hubení škůdců a začal je vědomě podporovat. Kromě vrabců a kosů ptákům škodí zbytky z domácností. Ptáci potřebují především tuky kvůli teplu a energii. Tuky poskytují zejména olejnatá semena (mák, slunečnice, len, konopí), dále lůj, sádlo, kůže a také semena různých plevelů. Na krmení je třeba naučit ptáky včas, v období, kdy ještě přikrmování nepotřebují, jinak v době nouze už většinou potravu včas nenajdou a hynou. Krmení motivuje ptáky se na zahradě trvale usadit a vybírat hmyz, přes zimu zalezlý, na jaře se tu pak často zahnízdí. Typičtí přezimující ptáci jsou sýkory, brhlík, šoupálci, střízlík, datlovití. Tab. 1: Přehled vhodných krmiv pro některé zástupce ptáků (dle Peciny, 1990) Skupiny ptáků Krmivo trvanlivé Krmivo k rychlému zkrmení datli olejnatá semena, ořechy, lůj, tukové směsi Syrový tuk skřivanovití, strnadi zrní, zadina, ovesné vločky Drobty z pečiva sýkory, brhlík olejnatá semena, ořechy, vločky, tukové směsi Syrový zvířecí tuk šoupálci, králíčci, střízlík mák, vločky, krupice (i sójová), též prosycená tukem hmyz, měkký žír drozdovití pěnkavovití krkavcovití vločky, šrot, strouhaný lůj, sušené bobule semena slunečnice, řepky, máku, konopí, zadina, vločky, strouhaný lůj sušené bobule, nažky lesních stromů, plevelů všechny druhy zrnin a tukových krmiv řípa, jablka, tvaroh, drob. odřezky z masa Jablka nezávadné odpadky z kuchyně, pečivo

70 Při přikrmování ptáků je nutné brát v úvahu i určitá negativa, které přináší. Hladovění je důležitým selekčním mechanismem, který nechává přežít jen zdravé, nejsilnější jedince. Přikrmování umožní přežít nejen geneticky slabším jedincům (takže se populace stává obecně méně vitální), ale i nemocným jedincům, kteří pak choroby přímo šíří na zdravé jedince v populaci. Přenos chorob pak může znamenat větší oslabení populace než hladovění. Při krmení také dochází k nepřirozenému nahromadění jedinců, což nese s sebou i různá další negativa, znečišťování výkaly a jiné hygienické problémy. Vhodnými krmivy jsou zejména ovoce, jablka, řepa, tvaroh, odřezky masa, drobty staršího ne moc sladkého pečiva, sušené jeřabiny, hložinky, bezinky, semena a plody plevelů (bodlák, lebeda, jitrocel, laskavec), zadina z mlácení obilí, lůj s náplní (olejnatá i jiná semena). Krmiva nesmí být zkažená, např. žluklý tuk může ptákům velmi uškodit. Zbytky z domácností jsou pro krmení nevhodné. S určitými výhradami je možno krmit pouze bramborami a rýží, těstoviny však mohou ptákům zalepit trávicí trakt. Nesmí se jim však dávat cokoliv plesnivé, zkažené, hnijící, či přemrzlé. Tvorba umělých hnízdních dutin - budek Již ve starém Egyptě uctívali holuby jako symbol plodnosti a rodiny a připravovali jim umělá hnízdiště z hliněných nádob stavěných do stěn (pouze k náboženským účelům), v Evropě a centrální Asii byl od raného středověku zvyk vyvěšování proutěných nádob a vydlabaných špalků, či tykví pro špačky, za účelem získání mláďat pro jídlo i pro potěšení. Rozvoj výroby umělých dutin však nastal až od konce 19. století. Budkami podporujeme zejména malé hmyzožravé ptáky - sýkory, brhlíky, rehky, konipasy, lejsky, špačky, šoupálky, krutihlavy, většími ale i poštolky, dudky, sovy, holuby. Zásady správné tvorby budky Budka by měla být pevná, jednoduchá, trvanlivá, vyrobená z vyschlých prkének, která jsou uvnitř neohoblovaná, aby se pták mohl při vylézání dobře zachytit, vně naopak ano, aby se po nich špatně šplhalo predátorům. Stěny je potřeba dělat aspoň 2 cm silné. Dno budek vždy přibíjíme ze stran, ne odspodu. Budky jsou vhodné otevírací (čištění), stará hnízda je dobré pálit, například kvůli chorobám a parazitům. Nevhodné je dávat bidélko pod vletový otvor, protože ho mohou využívat jako záchytný bod predátoři. Hustota budek v prostředí závisí na druhu, který je bude obývat. Otvory budek je třeba dělat malé, aby se do nich pták sotva vešel, jelikož do větších otvorů se snadno dostávají predátoři a tak je často ani ptáci neosidlují. Nejběžnější budky mají otvírací horní stěnu ( střechu ), dále se mohou používat budky s otevírací horní polovinou přední stěny, s vysunovatelnou přední stěnou, či celou otevíratelnou přední stěnou. Přirozeně vypadají budky vzniklé vydlabáním špalku. Podle velikosti se budky rozdělují na sýkorníky, špačníky, kavečníky a sovníky. Speciální tvar mají rehkovníky, což jsou budky s celou horní polovinou otevřenou, pro polodutinové ptáky a budky pro šoupálky, což jsou budky ke kmeni upevněné s hranolovitým tvarem, mající postranní vletové otvory, co nejblíže ke kmeni. Nejlepším materiálem pro stavbu je dřevo, dále je možno použít i proutí, pálenou hlínu, květináče, drenážní trubky. Nevhodným materiálem jsou překližky. Vhodné je, aby byl otvor v horní třetině, byly maskování přirozeným vzhledem. Drobný sklon otvoru není na závadu. Pevně zavěšené budky obývají ptáci raději než houpající se ve větru. Umístění budek je vhodné do výše, na tlusté, šelmám nedostupné stromy. Nutno dbát, aby nebyly ve stejné horizontální poloze, jako chodí šelmy. Je třeba je pevně připevnit, aby nehrozilo shození. Dobré je budky umístit tak, aby otvor ústil do závětří (jih či východ) a nebyl proti svahu. Nesmí se umístit na výsluní, aby mláďata nezahynula přehřátím. Nevhodná jsou též frekventovaná místa, kde by byli ptáci rušeni. Budky se umísťují nejlépe již na podzim, ptáci si na ně zvyknou, v zimě v nich občas přespí a na jaře v nich zahnízdí

71 Tab. 2: Rozměry jednotlivých typů budek (dle Peciny, 1990), upraveno budka Průměr vletového otvoru (cm) rozměry (cm): dno/výška rehkovník horní půle budky 14x14/20 sýkorník 2,8/3,(3,4) 14x14/20 šoupálci 2,6-2,8 7x10/15 špačník 4,5-5 15x15/25 kavečník 7,5-9 25x25/40 sovník 13 30x30/40 Doplňující literatura k tématu Bejček, V., Šťastný, K. (1999): Encyklopedie ptáků. Rebo Production, Čestlice, 288 str. Bouchner, M. (1981): Kapesní atlas ptáků. vyd. 3., SPN, 254 str. Dungel, J., Hudec, K. (2001): Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Academia, Praha, 252 str. Fric, F. (1956): Význam ptactva pro zemědělství a lesnictví, SZN, Praha, 104 str. Hudec, K., Černý, W. (1972): Fauna ČSSR, Ptáci 1., Academia, Praha, 536 str. Hudec K., Šťastný, K. (2005): Fauna ČR, Ptáci 2/I-II., Academia, Praha, 1204 str. Pecina, P. (1990): Kapesní atlas chráněných a ohrožených živočichů, 3. díl. SPN, Praha, 334 str. Šťastný, K., Bejček, V., Hudec, K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice. Aventinum, Praha, 464 str. Šťastný, K., Bejček, V., Hudec, K. (1998): Svět zvířat IV, Ptáci. Albatros, Praha, 144 str. Šťastný, K., Bejček, V., Vašák, P. (1998): Svět zvířat V, Ptáci. Albatros, Praha, 148 str. Šťastný, K., Bejček, V., Vašák, P. (1999): Svět zvířat VI, Ptáci. Albatros, Praha, 152 str. Veselovský, Z. (2001): Obecná ornitologie. Academia, Praha, 358 str

72 12. UŽITEČNÍ OBRATLOVCI NA ZAHRADĚ Souhrn Zahrady, jakkoliv člověkem modifikované, jsou stále součástí prostředí, které je životním prostorem pro nejrůznější rostliny a živočichy. Množství a druhová bohatost živočichů je dána biodiverzitou okolí, umístěním v krajině. Jiné živočichy nalezneme v horské zahrádce, jiné u lesa či rybníku v nížině a některé druhy nalezneme i ve městských zahradách. Mnozí z nich žijí velmi skrytě, nebo vycházejí v noci a my často ani nevíme, která zvířata s námi žijí na zahradě. O těch úplně nejběžnějších zvířatech na zahradě je tento příspěvek a je na Vás, jak vyhodnotíte získané informace o obyvatelích zahrad a okolí a zda jim poskytnete alespoň trochu komfortu pro vylepšení jejich potřeb, za potěšení z jejich přítomnosti, nebo na oplátku za jejich pomoc na zahradě. Lidé berou prostor všem živočichům a přetvářejí ho pro svou potřebu, stále je vytlačují dál a dál a brzy přijde doba, kdy nebude kam vytlačovat. Mnohým živočichům jsme svou rozpínavostí vzali prostor kde žili, mnohým bohužel i život. Podstatně zvýšit šanci jejich přežití můžeme i drobnými ústupky z představy perfektní zahrady s centimetr vysokým anglickým trávníkem. A radost budeme mít my i naše děti. Savci na zahradě Naše zahrada představuje miniaturní kousek z okolní přírody a je v podstatě právě na tom okolí, co můžeme potkat na zahradě. Je samozřejmě rozdíl, zda je naše zahrada vedle lesa na Šumavě, nebo zda je v zemědělsky obhospodařované krajině uprostřed polí. Čím je okolí mnohotvárnější, tím větší množství živočichů můžeme spatřit. Stav krajiny je rozhodujícím faktorem, ovlivňuje stav vegetace a ta zase množství a druhy živočichů. Velmi důležitá pro živočichy je přítomnost vody v blízkosti. Mnohdy ani netušíme kolik je v našem okolí živočichů a zjistíme to někdy z nechtěně udělaných lapačů, jakým mohou být jímky, bazény bez mělčin, v kterých se zvířata utopí, zakopané vany, anglické dvorky a další lapače zvířat, byť neúmyslné. Ani města nejsou bez zvířat, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je na nás abychom vyhodnotili získané informace o obyvatelích zahrad a okolí a poskytli jim alespoň trochu komfortu pro vylepšení jejich potřeb, oplátkou za potěšení z jejich přítomnosti. Nejdokonaleji přetvořený prostor představují městská centra bez zeleně. Jediným živočichem, který s člověkem úspěšně sdílí tento prostor je potkan Rattus norvegicus. Ten nastoupil své vítězné tažení do Evropy v roce 1732 v Anglii, odkud se rozšířil dále do Evropy. Někteří zoologové se domnívají, že jeho úspěch, oproti do té doby rozšířené kryse, souvisí se stavbami kamenných domů se sklepy a kanalizacemi, což jsou prostory, které potkani obsazují nejvíce. Oba synantropní druhy potkan i krysa - pocházejí z jihovýchodní Asie. Zatímco krysa je v podstatě stromové zvíře dávající přednost půdám, dosti potravně vybíravá a dosahuje hmotnosti kolem 250g, je potkan podzemní, má rád vlhko, zkonzumuje cokoli a jeho hmotnost je minimálně dvojnásobná. Další dokonalostí potkana je jeho život ve velkých koloniích, s dokonalou společenskou organizací. Jestliže spatříme ve dne potkana mimo podzemní úkryt, můžeme si být jisti, že pod zemí je jich již takové množství, že se tam nevejdou. Jejich stav je nutné stále regulovat. Dříve působily problémy přímé otrávené návnady, protože potkaní kolonie má své ochutnavače, což jsou nejslabší jedinci bez společenského významu a v případě jejich úhynu, ostatní návnadu nechají bez povšimnutí. Dnešní návnady mají opožděný efekt a potkani jej nespojují s potravou. Krysa obecná Rattus rattus ve středověku přímo souvisela s výskytem morových epidemií. Pak prakticky vymizela a nyní se do Čech pomalu znovu šíří s lodní dopravou po Labi a v současnosti dosáhla oblasti Mělníka. Potkan je k moru rezistentní, ale může rozšiřovat jiné nemoci např. leptospirozu nebo salmonelozu. Oba tyto druhy patří do řádu hlodavců a ta je dnes jednoznačně nejúspěšnější skupinou zvířat vůbec. Takřka polovina všech žijících druhů savců patří mezi hlodavce. Kromě velké schopnosti přežít takřka v jakémkoliv prostředí a živit se prakticky čímkoli, vyniká tento řád obrovskou rozmnožovací schopností, která nemá v živočišné říši obdobu. Většina jeho zástupců má krátkou dobu březosti, velký počet mláďat, často několik vrhů za rok a navíc mají velmi krátkou dobu potřebnou k dospělosti, takže mláďata z téhož roku se již sama rozmnožují

73 Dalším zástupcem řádu hlodavců, který rád sdílí spíše venkovská lidská obydlí je myš domácí Mus musculus. Charakteristickým znakem pro přítomnost tohoto druhu je pach myšiny (pachové značky myší pro označování teritoria) a přítomnost malých pelet trusu o velikosti 5 mm (pelety trusu potkanů asi 15 mm). Závislost populace myši domácí na člověku byla demonstrována na jedné populaci sdílející domácnost s irskou rodinou na malém ostrově. Rodina se rozhodla opustit dům na ostrově a do příštího roku vyhynula i populace myši domácí, která se již o sebe nebyla schopná starat z jiných zdrojů. Zahrady a domy na periferii měst a na venkově velmi rády obývají i naše dva druhy myšic a to myšice křovinná Apodemus sylvaticus a myšice lesní Apodemus flavicollis. Jsou větší než myš domácí a na rozdíl od ní nepoužívají agresivní pachové značky. Zbarvení je světle hnědé až do rezavého odstínu s bílým bříškem, mají nápadné velké, tmavé oči připomínající korálky a charakteristické potrhlé skákací chování, kvůli kterému jim naši předci říkali skočky. Do domů se dostávají obratným šplháním po fasádách a lianách a páchají škody v prádelnících i spížích. Do příbuzenstva patří i pohledný a oblíbený hlodavec - veverka obecná Sciurus vulgaris, která obývá úspěšně městské parky a zahrady, nechává se přikrmovat a dnes je již známé, že v tomto prostředí se reprodukuje daleko úspěšněji než v lesích, kde jejich stavy stále klesají. Její hmotnost je od g. Vyskytuje se v barevných variantách od rezavé, vyskytující se více v nížinách, po šedou a černou, která se vyskytuje více v horách. Je to zvíře s denní aktivitou, které žije v korunách stromů. Délka skoků dosahuje až 4 m, v pohybu pomáhá dlouhý chlupatý ocas, který slouží jako kormidlo i padák. V zimních měsících má štětičky na ouškách. Dříve byla lovena pro kožešinu i maso, dnes patří mezi ohrožené druhy. Žije většinou v párech, na poměrně velkém území má postaveno několik hnízd, které střídavě obývá. Hnízdo na zimu bývá lépe postaveno, dokáže udržet teplotu o 10 C vyšší než je venku a veverka v něm tráví mnoho hodin, kdy je venku nepříjemné počasí. Na zimu si shromažďuje zásoby. Za rok může mít i tři vrhy s 3 5 mláďaty, která jsou samostatná asi ve dvou měsících. Nalezená malá mláďata lze krmit kondenzovaným neslazeným mlékem ředěným 1:1 heřmánkovým čajem. Hlavní potravou veverek jsou různá semena, plody, letorosty a pupeny jehličnatých i listnatých stromů, pochutnají si ale také na hmyzu, houbách či ptačích vejcích. Zatímco veverka budí spíše sympatie, další příslušník řádu hlodavců vyvolává celou řadu negativních reakcí. Je jedním z pachatelů tzv. krtin, což majitel zahrádky, sadu nebo pole opravdu nevidí rád. Je to hryzec vodní Arvicola terrestris. Tento druh původně žil během teplých měsíců u vodních nádrží, pouze v zimě se vzdaloval od vody dále. Dnes jsou známy suchozemské populace, které naopak v žádnou dobu k vodě nechodí. Výsledkem činnosti hryzců jsou zcela okousané plodiny a kořeny především ovocných stromů a keřů. Co neodkouší, alespoň podryjí, takže rostliny uhynou suchem. Hryzec vodní dosahuje velikosti cm a má tmavohnědou až černou srst a krátké uši, které nevystupují ze srsti. Když nepočítáme zdomácnělou ondatru ze Severní Ameriky, je to, s hmotností g, největší druh hraboše v Evropě. Potrava je výlučně rostlinná. V létě pojídá zelenou vegetaci, v zimě podzemní části rostlin, tedy i kořenovou zeleninu a kořeny ovocných stromů. Žije zpravidla jednotlivě v podzemním doupěti se zásobárnami, vlastním hnízdem a soustavou chodeb oválných na výšku, širokých 4 6 cm a dlouhých i několik desítek metrů. Někdy používá a rozšiřuje si i podzemní chodby druhého druhu, který vytváří krtiny a to krtka obecného, který ale patří do řádu hmyzožravců a jeho hlavní potravou jsou žížaly. Zbavit se hryzce na zahradě je skutečný boj, jak dosvědčí každý zahrádkář. I šikovná kočka uloví tak 1 hryzce za 7-14 dní. Nepomáhá takřka nic, co se doporučuje, počínaje pryšcem křižmolistým, který pouze nejedí, příliš nepomáhá ani zvukový odpuzovač, nevyženete je ani pyrotechnickými efekty, kladením podpalovače Pepo nebo pastmi do chodeb, větrníky z plastových lahví nasazených na kovových tyčkách zapíchaných do země, ani jedy. Zřejmě i doporučované kladení ořešákového listí do chodeb má asi malý účinek oproti vlastnímu otevření nor, na které je hryzec opatrný. S výjimkou zimy, kdy neopouští podzemí, vylézá na povrch pouze v noci a okamžitě zakrývá výstupní otvor. Pro malé stromky je bezpečným opatřením sázení do větších pletivových košů, které chrání ovocné stromky před rytím hryzce i několik let, bohužel se toto opatření dosti prodraží. Zatím nepříliš odzkoušené je opatření jedné zahrádkářky, která si svůj záhon se zeleninou chrání podezdívkou zapuštěnou 50 cm do hloubky a zatím je velmi spokojena. I hryzec je dosti plodný, od dubna do října vyprodukuje 3-4 vrhy s až 10 mláďaty, která dospívají za 6 až 8 týdnů. Hryzec ale není dlouhověký, málokterý jedinec přezimuje dvakrát. Pravý výrobce krtin krtek obecný Talpa europaea je příslušníkem řádu hmyzožravců. Jak již napovídá jejich jméno je hlavní potravou hmyzožravců hmyz, larvy hmyzu, žížaly a další zástupci drobných živočichů, které na zahradě zahrádkář nevidí rád, jako jsou plzáci a slimáci. Doslova pohromou pro zahrady je inva

74 ze plzáka španělského Arion lusitanicus, který se k nám zřejmě dostal s rostlinami z jihu a dobře se tu uchytil a přežívá i naši zimu. Bohužel pro nás tu však nemá přirozené nepřátele, kteří by regulovali jeho stav a tak se místy přemnoží tak, že zcela zničí vysazenou zeleninu a jediný možný zásah je ruční sběr a likvidace. Řád hmyzožravců je pokládán za vývojově nejstarší živorodé savce, z jejichž forem se pravděpodobně někdy v křídě, začli vyvíjet i předkové dnešního řádu primátů, kam patříme i my lidé. Krtek je specializovaný na podzemní způsob života, přední končetiny má přizpůsobeny na hrabání a vyhrabává podzemní chodby v hloubce 5 70 cm, které mu slouží, v délce m, jako pasti, především na hmyz a žížaly. Chodby neustále probíhá a sbírá napadanou půdní zvířenu. Je velký jedlík, vzhledem ke své hmotnosti 80 g, denně spotřebuje až 50 g potravy. Dělá si dokonce zásobárnu ze žížal, které kousnutím do nervového centra ochromí, ale většina mu stejně díky své regenerační schopnosti ze spíže odejde. Samice mívá zpravidla jen jeden vrh ročně s 2-6 mláďaty. Krtci žijí samotářsky, na povrchu nalezneme většinou jen samce při hledání samičky a odrostlá mláďata, která si hledají volné území. Při svých přechodech hladce překonají i vodní toky. Příbuzní krtka z čeledi rejskovitých jsou velice hojní a často se vyskytují na zahradách. Jsou malí, maximálně do 10 cm, hlavu mají protaženou do dlouhého, jakoby oteklého rypáčku. Nezimují, jsou aktivní celý rok. Patří sem vlastní rejsci rodu Sorex s červenýmí konečky zubů a bělozubky rodu Crocidura se zuby zcela bílými. Rejsci žijí velice hyperaktivním způsobem života, 24 hodin si dělí na období aktivity přerušované několika dvouhodinovými přestávkami klidu. Jejich metabolismus je velice rychlý, neustále potřebují přísun potravy, což je hlavně hmyz, ale i žížaly, zdechliny malých obratlovců a slimáci. Tomuto hektickému způsobu života odpovídá i jeho délka, většina rejsků nežije ani jeden rok. Když spadne do nějaké pasti, nebo ho chytíte do nádoby, bývá do hodiny mrtvý. Běhají po povrchu nebo v podzemí, využívají často nory jiných zvířat, ale dokáží i hrabat nory vlastní. Samice stihne za svůj život porodit dvakrát 4 9 mláďat v hnízdečku z trávy a mechu. Nejběžnějším obyvatelem zahrad je rejsek obecný Sorex araneus. Je také nejčastější kořistí sov a často také i kočky domácí. Bělozubky nežijí tak hyperaktivně jako praví rejsci, ale jsou to také zvířata s velkou aktivitou. Velmi často, zejména v zimě, vnikají do domů a čile tam loví. Můžeme je zahlédnout jako rychlý stín u stěny, nebo z pohozeného hadru vyklepneme bělozubčí rodinu, která vytváří tzv. karavanu, kdy každý následující jedinec je zakouslý předcházejícímu do báze ocasku a takto je zajištěno, aby se při přesunech malých mláďat rodina nepoztrácela. Ve velkých městech bělozubky dokonce početně převažují nad rejsky rodu Sorex. Bělozubky mívají dva vrhy ročně s počtem mláďat 2-6. Dožívají se asi dvou let. Práci těchto drobných pomocníků na zahradě si většinou ani neuvědomujeme, spíše bychom si všimli důsledku jejich nepřítomnosti, jako invazi nepřátel zeleniny a květin. Oni nás nepotřebují, stačí když je necháme dělat jejich práci. Pomoci ale můžeme dalším příslušníkům řádu hmyzožravců z čeledi ježkovitých a to jsou ježkové. Na území České republiky žijí dva druhy ježků. Ježek západní Erinaceus europaeus má od čumáčku k očím charakteristickou tmavou kresbu - tzv. brýle a ostny má jednotně zbarvené tmavým a světlým pruhováním a ježek východní Erinaceus concolor bez brýlí, s většinou ostnů šedobílých a menším počtem ostnů pruhovaných. Na rozdíl od svých příbuzných oba druhy ježků zimují a to je právě případ, kdy jim můžeme pomoci a to tím, že budeme mít na zahradě stálý kompost, který budou moci pro zimování využít. Jsou dokonce lidé, kteří zabudovávají do listovky pro ježky boudičky s předsíní. Ježek západní dosahuje hmotnosti až g a normálně přezimuje od října do března za předpokladu běžného počasí. Na lov se vydává v noci, hlavní potravou jsou bezobratlí občas ochutná i plody. Není to ale tak, že by si napichoval jablka na ostny, jak se nám snaží některé obrázky vštěpit do mysli. Ježci mají slabost pro některé vůně a když prochází kolem něčeho voňavého, podle ježčího názoru neodolatelného, tak se v tom začne celý kutálet a natírat se tím a při kutálení a parfémování se mu ledacos napíchne na ostny. Samička mívá obvykle jen jeden vrh, kdy po březosti dní porodí 2 10 mláďat, která mají při narození ostny ukryté v kůži a při růstu mají bílou barvu. Ježek východní dosahuje hmotnosti g. Probouzí se asi o dva týdny dříve na jaře a o dva týdny později uléhá k zimnímu spánku, který bývá často přerušovaný. V potravě převládá živočišná složka. Mnohem častěji mívá vrhy dva a mláďata z druhého vrhu většinou s matkou i společně zimují. Na podzim, kdy se potřebuje vykrmit před zimou bývá aktivní i ve dne. Koncem léta se najdou mláďata ježků, jejichž hmotnost je pod hranicí 600g. Takové ježečky můžeme přikrmovat nejlépe granulemi pro kočky nebo psy a přidat i misku s vodou. Jestliže se rozhodnete přinést si je na nějaký čas do domu, nezapomeňte na množství blech a klíšťat, která na nich obvykle parazitují a stříkněte je například přípravkem Frontline. Nesmíme zapomenout ještě na jednoho savce, který velmi rád sdílí s člověkem prostor. Je to kuna skalní Martes foina, která s velkou oblibou obývá půdní prostory lidských domů, zejména těch, které jsou obývá

75 ny občasně, tedy o víkendech, či jen v létě. Od kuny lesní se pozná podle bílé barvy náprsenky, která se jí rozdvojuje a zasahuje na přední nohy. Ve většině případů o ní ani nevíme, najdeme např. jen tmavě zbarvený trus se semínky a pecičkami. Poněkud hlučná je v době námluv a především při odchovu mláďat, která dokáží na půdě opravdu řádit. Historky o vyhánění kuny z půdy jsou někdy docela úsměvné. Hlavní potravou kuny jsou hlodavci (tedy loví i myši a potkany to by jsme si měli říkat, zvlášť jestli u nás bydlí), neodmítne ovšem žádnou přiměřenou možnost potravy, která se jí naskytne. Na podzim, jako většina kunovitých, s oblibou požírá i sladké plody. Obojživelníci a plazi na zahradě Při výčtu obratlovců na zahradě nesmíme zapomínat na skupinu zvířat, která zůstává ve stínu savců a která mívá velké zásluhy v likvidaci slimáků, plzáků a škodícího hmyzu na kulturních rostlinách a také v likvidaci hlodavců a to jsou obojživelníci a plazi. Máme vůči této skupině zvířat dosti černé svědomí, zejména co se týká znečištění vod, chemizace polí, odvodňování, odlesňování, likvidaci tůněk, výstavbě sídlišť, silnic a také, alespoň někteří z nás, máme trochu strachu nebo odporu k nim. Běžným obyvatelem zahrad a často i domů a přilehlých budov je ropucha obecná Bufo bufo. Dosahuje největší velikosti mezi našimi ropuchami ( ještě ropucha zelená Bufo viridis a ropucha krátkonohá Bufo calamita ), samečci mívají kolem 8 cm, samičky u nás mají kolem 12 cm. Mají bradavičnatou kůži s nenápadným, šedožlutým zbarvením, splývají dokonale s okolím. Když ji vezmete do dlaně (kůži má suchou a teplota záleží na teplotě okolí) a podíváte se na její překrásné oči, zjistíte, kde vzaly pohádky o přeměně žáby v prince, či princeznu opodstatnění. Za očima se nachází jedové žlázy zvané parotidy. Potenciálního nepřítele ropucha nejdříve zastrašuje, postaví se na vysoké nohy a začne se nafukovat. Jedovatý sekret se vylučuje jen ve chvíli, kdy je týraná, například když ji kouše pes. Podruhé to pes rozhodně nezkusí. Ropucha má ale nepřátele, které toto jednání neodradí. Vydra říční si ji dokáže stáhnout z kůže a tchoři tmavému chutná i tak. Největším nepřítelem však zůstává člověk a to neustálým znečisťováním vody a další škody působí přejížděním migrujících dospělých ropuch k vodě a od vody a také přejížděním jejich miniaturních mláďat, které se naráz objeví po dešti někdy počátkem června na cestách jakoby napršely, což nám jako dětem tvrdila babička. Ropuchy žijí většinu roku na suchu, kromě doby páření, kdy putují k vodním nádržím, kde se páří a kladou vejce ve formě dlouhých rosolovitých šnůr. Vajíček může být až a pulci se líhnou asi za 10 dní a jsou ze všech našich žab nejmenší. Samců je více než samic a svádějí o samice velmi tvrdé boje. Ropuchy zimují ve skrýších pod kameny a dřevem na topení, v děrách a někdy zalézají i do lidských obydlí. Podobně se ukrývají i ve dne a na lov vychází až v noci. Takže pro ně můžeme udělat to, že jim poskytneme na zahradě úkryty, které nutně potřebují k přečkání dne a na zimu k přezimování. Ropuchy mají velkou spotřebu potravy, takže nám to oplatí likvidací slimáků, červů a dalších drobných živočichů. Známí při letním pobytu v jižních Čechách začali krmit ropuchu na své zahrádce moučnými červy. Již za tři dny byly v devět hodin večer na cestičce ropuchy dvě, za 10 dní bylo ropuch 14. Některé začly přespávat u zdroje potravy pod poleny, nebo pod kameny s bonsajemi. Některé docházely až ze vzdálenosti sta metrů. Když zásoby moučných červů za tři týdny došly, jen pomalu se rozcházely na původní stanoviště a v zahradě nakonec zůstala jen jedna, ta původní. Dalším důležitým likvidátorem škodlivého hmyzu a slimáků a častý obyvatel zahrad je slepýš křehký Anguis fragilis, což je beznohý ještěr. Nejpočetnější populace se vyskytují v nadmořské výšce 400 až 700 m.n.m. Dorůstá 30 maximálně 45 cm a obvykle má nenápadné hnědé zbarvení s jedním až třemi tmavými pruhy. Někdy samci mohou mít modré skvrny na bocích. Protože nemají nohy, pohybují se plazením jako hadi a obvykle je lidé za ně pokládají, někteří se je snaží i zabít. Slepýš křehký patří mezi silně ohrožené druhy zvířat a je chráněný. Žijí skrytě, přes den se obvykle ukrývají pod kameny, pařezy a listím, vylézají až za soumraku a hledají hlavně žížaly, slimáky a další přiměřenou kořist. Zimují především v zahradních kompostech, jejichž existence jim velmi usnadňuje život. Jestliže je součástí zahrady i skalka s četnými, volně položenými kameny, je jejich prostředí dostatečně komfortní. Po probuzení ze zimního spánku se páří a k rození mláďat dochází na přelomu července a srpna. Slepýš je vejcoživorodý, což znamená, že se mláďata vyvíjejí ve vejcích v těle samice a pří průchodu vejce kloakou samice, se zároveň dostávají z vajec. Mláďat se může narodit 15, někdy i více. V případě nebezpečí může slepýš ovlivnit odlomení části svého ocasu a ten může do jisté míry zregenerovat. Křehkými obyvateli zahrad jsou ještěrky. Naše největší a nejhezčí ještěrka zelená Lacerta viridis žije dokonce v pražských zahradách v údolí Vltavy ale i v dalších izolovaných populacích u Berounky, Sázavy,

76 Ohře, Dyje, Moravy a na dalších teplých lokalitách. Dosahuje délky cm, hřbet obou pohlaví je světle, nebo tmavě zelený, u samiček se tvoří 2 linky z tmavých a bílých skvrnek, samci mají velkou hlavu s nápadným modrým hrdlem. Ještěrka zelená je kriticky ohroženým druhem a je velmi citlivá na svá stanoviště. Potřebuje teplé, suché, prosluněné biotopy stepního až lesostepního charakteru a jen výjimečně vystupuje nad 600 m.n.m. I zdánlivě malé poškození prostředí, jako je zastínění lokality vzrůstnými stromy, vypalování trávy nebo chov koček a drůbeže může způsobit její vyhubení. Samička snáší 5 25 vajíček z kterých se mláďata líhnou v srpnu a září. Podmínkou je dostatečná teplota pro inkubaci vajec. V chladných letech se nemusí mláďata vůbec vylíhnout, nebo jsou tak slabá, že nepřežijí zimu. Ještěrky se živí hlavně větším hmyzem, ale příležitostně i jinými ještěrkami a mláďaty hlodavců.. Drobným hmyzem a jinými bezobratlými se živí i ještěrka obecná Lacerta agilis, která je u nás relativně hojná, ale nevyskytuje se ve vyšších horských oblastech, kde ji střídá ještěrka živorodá. Mají v oblibě kamenné zídky a skalnaté stráně orientované k jihu. Je častým cílem různých predátorů a při nedostatku úkrytů, možnosti vyhřátí, dostatku potravy, teplotně dobré líhně a bezpečného přezimování rychle vymizí. Citlivým tématem je přítomnost hadů na zahradách. Pro mnoho lidí je to nepřekonatelný problém. Za zmiji, která jim usiluje o život, pokládají jakoukoli užovku a v panice, která se jich zmocňuje i v případě slepýše, nejsou zřejmě schopni si ani zvíře prohlédnout. Naopak velmi překvapivě klidně a racionálně přistupují ke zmijím lidé, kteří je znají ze svých zahrad ve zmijích lokalitách, nebo z procházek. Zmije preferují lesnaté oblasti, vyšší nadmořskou výšku m.n.m. a hlavně potřebuje sice osluněná, ale vlhká stanoviště. Dospělého zdravého člověka zmije obecná Vipera berus neohrozí, je ale nebezpečná pro málo hmotné dítě, osobu s alergií a malé zvědavé psy, kteří je jdou bezelstně očuchávat, protože nemají zkušenost, která by je před tímto chováním varovala. Jezevčík kousnutý zmijí do čumáku měl velké zdravotní problémy, ale přežil. Zmije je v ČR přísně chráněná. Za zmiji lidé velmi často pokládají užovku hladkou Coronella austriaca (všechny naše užovky mají kulatou zorničku, zmije svislou), která má na hřbetě tmavé, většinou ze skvrnek sestavené, podélné zbarvení, které mohou za klikatou zmijí čáru pokládat právě jen lidé, kteří zmiji nikdy neviděli a znalosti mají z knih. Užovka hladká se vyhýbá vlhkým lesním stanovištím, vyhledává suché lesostepní biotopy s křovinami a kamenitým podkladem s mnoha úkryty. Patří mezi ohrožené druhy hadů ČR. Oba tyto druhy dosahují velikosti mezi cm. Dvojnásobné velikosti dosahuje užovka stromová Elaphe longissima, kterou mnozí z nás znají podle dřívějšího jména jako užovku Aeskulapovu. Žije v nejteplejších oblastech naší republiky, má převážně denní aktivitu a ačkoli se jmenuje stromová, velmi často pronásleduje hlodavce v norách. Nejčastěji je skoro jednobarevná od tmavé přes hnědou až do olivové nebo žluté. Má v oblibě polorozpadlé zídky a hromady kamení a bývá často nalézána v blízkosti lidkých domů. Je to krásný a přísně chráněný had. Hadi netouží po naší společnosti, jestliže je najdeme na zahradě, je to tím, že právě tam byl klid. Když je pro nás neúnosné počkat až odejdou sami, vyhledejme pomoc pro odchyt zvířat, ale nezabíjejme je. Pro všechny tyto naše drobné spoluobyvatele můžeme relativně udělat dost. Můžeme jim poskytnout dostatek úkrytů před špatným počasím i predátory, jakým mohou být i naše kočky. Na zahradě můžeme mít stálý kompost, jako líheň i pro potřeby zimování zvířat, mírný nepořádek např. větve, prkna, polínka jako úkryty, kameny ve skalce. Důležité je i nesekat celou plochu zahrady najednou, ale po částech, aby zůstala vždy část přirozeného prostředí vysoké vegetace, které si udržuje vlastní vlhké mikroklima a poskytuje zelené krmení býložravému hmyzu a úkryt různým drobným živočichům, to vše pro užitek a spokojenost jejich i naši. Doplňující literatura k tématu Anděra, M., (1999), Svět zvířat. Savci 1-3. Albatros Praha Diesener,G., Reichholf, J., (1986), Obojživelníci a plazi, Ikar Praha

77 13.VÝZNAM A ZÁSADY ZPRACOVÁNÍ PŮDY NA ZAHRADĚ Souhrn Zpracování půdy tvoří spolu se střídáním plodin, hnojením a ochranou proti škodlivým organismům základní regulační opatření zajišťující podmínky pro růst a vývoj rostlin. Zpracování půdy ovlivňuje fyzikální vlastnosti půdy, vodní režim, mikrobní činnost i některé chemické vlastnosti. Zpracování půdy rovněž přispívá k regulaci škodlivých organismů, hlavně chorob přenosných na posklizňových zbytcích a plevelů. Zpracování půdy musí být podřízeno fyzikálním vlastnostem půdy, jejichž interakce tvoří ve vztahu ke zpracovatelnosti půdy specifické technologické vlastnosti, klimatickým poměrům stanoviště a specifickým požadavkům jednotlivých rostlin. Postupy zpracování půdy můžeme členit podle způsobu obracení orniční vrstvy, hloubky zpracování půdy a termínu provedení zásahu z hlediska vegetační doby. Zpracování půdy patří mezi energeticky a pracovně nejnáročnější opatření při pěstování rostlin a proto se v praxi začínají uplatňovat technologie se slučováním některých operací, dochází k vypouštění některých zásahů nebo snížení hloubky zpracování půdy nazývané jako minimalizace. 1. Význam zpracování půdy Zpracování půdy zaujímá při pěstování produkčních i okrasných rostlin významné postavení, neboť spolu s ostatními agrotechnickými zásahy (střídáním plodin, hnojením, ochranou rostlin) tvoří komplex vzájemně provázaných opatření, kterými vytváříme pěstovaným rostlinám optimální podmínky pro růst, vývoj a projev požadovaných užitkových vlastností. Zpracování půdy vytváří podmínky pro růst a vývoj pěstovaných rostlin, neboť ovlivňuje mnoho pochodů probíhajících v půdě, často mění i půdní vlastnosti, především fyzikální a biologické. Termín "kultivace půdy" (z lat. cultivare, cultivativ - zlepšovat upravovat), který se také někdy používá, je obsahově širší pojem, který zahrnuje nejen zpracování půdy, ale i další zásahy a opatření při obdělávání půdy, které vedou ke zlepšení půdních vlastností a kterými se půda pro pěstitelské využití upravuje např. dlouhodobější zásahy agromeliorační, půdoochranná opatření apod. Termín "zpracování půdy" je obsahově užší, protože jím označujeme pouze úkony a zásahy upravující ornici, případně mělkou část podorniční vrstvy, do požadovaného strukturního stavu. Zpracování půdy tedy představuje mechanické zásahy do půdy, prostřednictvím kterých: o zapravujeme do orničního profilu posklizňové zbytky předplodin a plevelů, o dosahujeme požadovaného agregátového složení, o měníme vzdušný a vodní režim podle požadavků jednotlivých rostlin, o zapravujeme do půdního profilu statková a minerální hnojiva, o ovlivňujeme činnost půdní mikroflóry a vytváříme podmínky pro přeměny organické hmoty v půdě mineralizační a humifikační procesy, o regulujeme výskyt škodlivých organismů a jejich rozmnožovacích stádií aj. 2. Technologické vlastnosti půdy Půdní vlastnosti závisejí na druhu matečné horniny ze které půda vznikla, na půdotvorném procesu, který ji vytvářel i na způsobu obhospodařování. Z pohledu zpracování půdy vytvářejí jednotlivé půdní vlastnosti (především fyzikální, ale i fyzikálně-chemické, chemické a biologické) specifické kombinace, které můžeme označit jako technologické vlastnosti, protože se projevují při technologických postupech zpracování půdy. Vzhledem k variabilitě půd a půdních vlastností v rámci ČR existuje také velká variabilita technologických vlastností půd i mezi blízce sousedícími pozemky a v rámci nich

78 Soudržnost a pevnost (koheze) půdy je dána vnitřními přitažlivými silami, kterými částice drží pohromadě. Přitažlivé síly menších částic (které mají větší povrch) jsou větší a tudíž zeminy s obsahem koloidního jílu mají větší soudržnost, zatímco písčité půdy mají soudržnost malou. Zvýšením obsahu organické hmoty (humusu) se u jílovitých půd soudržnost zmenšuje a naopak u písčitých zvětšuje. Stupeň koheze je významný pro posuzování vhodnosti stavu půdy pro zahájení polních prací, zvláště na těžkých půdách. Pokud jsou zpracovávány přeschlé, vysoká koheze brání drobení. Lepivost (přilnavost, adheze) je výsledkem působení přitažlivých sil mezi půdními částicemi, které působí i na tělesa pronikající do půdy při jejím zpracování. Obsah vody v půdě působí na lepivost k cizím tělesům v opačném smyslu než na soudržnost. U těžkých jílovitých a hlinitých půd se vlivem zvýšené vlhkosti soudržnost snižuje, zatím co lepivost se s rostoucí vlhkostí zvyšuje až do 80 % max. kapilární vodní kapacity. Po překročení této hodnoty se lepivost opět snižuje. Na těžkých půdách se při nevhodném vlhkostním stavu zhoršuje i půdní struktura. Optimální vlhkost půdy pro zpracování těžkých půd se pohybuje kolem % hmotnostních. Interval vhodné vlhkosti je velmi krátký a jde často o tzv. hodinové půdy", jejichž vhodná doba ke zpracování se počítá skutečně jen na hodiny. Bobtnání a smršťování půdy K bobtnání a smršťování půdy dochází v důsledku zmenšování a zvětšování objemu půdních koloidů při různém stupni hydratace. Objemové změny mohou dosáhnout u písčitých půd max. 3 %, u hlinitopísčitých půd až 6,5 %, u hlinitých 11 %, u jílovitohlinitých 22 % a u jílu až 33 %. Při vysychání půdy dochází ke smšťování a k praskání půdy. Vzniklé praskliny a trhliny jsou na těžkých půdách i několik cm široké a dochází k poškození kořenového systému přetrháním kořenů a dalším ztrátám půdní vody. Kornatění půdy je důsledkem nedostatečně stabilních strukturních agregátů vůči působení vody, které se po dlouhotrvajících a nebo prudkých deštích přesytí vodou, rozplaví a po vyschnutí vznikne na povrchu půdy několik mm cm silná, nestrukturní, pro vzduch neprostupná vrstva, tzv. půdní škraloup. Kornatění je podporováno vyšším obsahem jílovitých částic, peptizačními účinky kationů Na + a K + v půdě, příliš intenzivním zpracováním půdy aj. Obsah humusu omezuje vznik půdního škraloupu, takže humózní černozemě a některé bohatší luvizemě netrpí kornatěním půdy jako kambizemě a půdy podzolové. Největší škody způsobuje půdní škraloup v době klíčení semen, kdy mechanicky zabraňuje vzcházení rostlin. Důsledkem jsou mezerovité a značně nevyrovnané porosty, což je na závadu zvláště u drobnosemenných rostlin a rostlin vysévaných na konečnou vzdálenost. Půdní škraloup může zvýšit potenciál škodlivost některých půdních patogenů. Odstranění půdního škraloupu musí být proto věnována pozornost zvláště u vzcházejících porostů můžeme jej provést např. rotačními plečkami nebo šetrnou mělkou okopávkou. Vzniku půdního škraloupu se můžeme částečně vyvarovat již přípravou seťového lůžka. Půda by neměla být příliš rozdrobená a na povrchu půdy by měly zůstat větší agregáty (hrudky), které chrání povrch půdy před rozplavením a umožňují plynulou infiltraci srážek při vydatnějších deštích. Hrudovatění a rozprašování půdy Ke hrudovatění nebo rozprašování jsou náchylné půdy, které mají porušenou půdní strukturu. K jejímu porušení dochází nejčastěji zpracováním půdy nebo pohybu po pozemku za nevhodné vlhkosti, příliš intenzivním zpracováním půdy nebo v důsledku nenasyceného sorpčního komplexu či nekvalitního humusu. K hrudovatění jsou náchylnější půdy s vyšším obsahem jílových částic, písčité půdy zpravidla nehrudovatí. Zpracování těžkých půd proto vyžaduje kvalitnější techniku a musí být uskutečněno výhradně za optimální vlhkosti. K rozpadu hrud přispívá dobré promrznutí ornice, takže je vždy výhodnější uskutečnit základní přípravu půdy (orbu, rytí) pro jarní plodiny již v podzimním období. Na pozemcích malopěstitelů, kde se nepoužívá těžší mechanizace, nevznikají s rozpadem hrud přes zimu

79 větší obtíže a pozemek bývá na jaře v dobrém strukturním stavu. Rozprašování půdy je v podstatě rozpad strukturních elementů na jednotlivé částice prachu a jemného písku. Částice prachové propadají pod drobtovité částice, dostávají se pod povrch půdy, kde se hromadí a při střídání vlhka a sucha vytvářejí méně propustnou vrstvu, která působí podobně jako škraloup na povrchu půdy. Rozprašování půdy může také přispívat k zhutňování spodní části ornice. K rozprašování dochází vlivem příliš intenzivního zpracování půdy, zvláště za sucha. 3. Technologické postupy zpracování půdy Technologické postupy zpracování půdy se dělí podle následujících hledisek, případně jejich vzájemných kombinací: o o Podle způsobu obracení orniční vrsty Klasické postupy zpracování půdy využívají každoročního obracení orniční vrstvy prostřednictvím orby nebo rýče (rýčového pluhu). Výhodou tohoto způsobu je dobré zaklopení organické hmoty a posklizňových zbytků, provzdušnění orniční vrstvy a docílení větší hřebenitosti na zimu, které je výhodná z důvodu infiltrace vláhy, hlubšího promrznutí půdy, distribuce organické hmoty v celém zpracovávaném profilu a účinnější potlačování původců chorob a plevelů, zvláště vytrvalých. Nevýhodou je větší časová a energetická náročnost. V poslední době se stále více rozšiřují postupy, které využívají pouze kypření svrchní části ornice různými typy kypřičů, při kterém již nedochází k úplnému obracení skývy, ale pouze k mísení a kypření zpracovávané vrstvy (nejčastěji cm, ale i hlubší). Tento postup využívají zvláště pěstitelé na obtížně zpracovatelných půdách se sklonem h hrudovatění a výsledky praxe dokazují, že je využitelný i pro hlouběji kořenící plodiny včetně zeleniny. V malopěstitelských podmínkách nenachází tento způsob zatím většího uplatnění z důvodu potřeby speciální techniky a pravidelného používání herbicidů proti vytrvalým plevelům. Podle hloubky zásahu do půdního profilu Zpracování půdy je možné zpravidla uskutečnit maximálně do hloubky svrchního humusového horizontu půdy, která však může v podmínkách ČR nabývat velmi variabilních hodnot od cca 15 do 50 cm. Pro většinu plodin naprosto postačuje zpracování půdy do hloubky cm. Hlubší zpracování půdy nad 30 cm je účelné pouze pro hluboce kořenící rostliny v intervalu 4-5 let. Pro mnohé zeleniny a další citlivé plodiny může mít hluboké zpracování půdy a vynesení málo oživené zeminy negativní vliv na vzcházení zasetých rostlin, k čemuž velmi často dochází zvláště na mělkých půdách ve vyšších polohách. Zpracování půdy můžene podle hloubky zásahu dělit následovně: HLOUBKOVÉ (VELMI HLUBOKÉ) ZPRACOVÁNÍ PŮDY cm hluboko se uskutečňuje pouze ve specifických případech, kterými může být např. zakládání trvalých kultur (rigolovací orba), agromeliorační zásahy (hloubkové zapravení statkových hnojiv), nebo narušování zhutnělých podorničních vrstev hloubkovými kypřiči. HLUBOKÉ ZPRACOVÁNÍ PŮDY do cm se běžně (každoročně) uplatňuje při základní přípravě půdy s použitím pluhů nebo kypřičů při základním zpracování půdy. MĚLKÉ ZPRACOVÁNÍ PŮDY do hloubky cm se využívá při minimalizačních a půdoochranných technologiích jako náhrada orby. Nejčastěji se k němu používají radličkové nebo talířové kypřiče, ale je možné požít i kypřiče s aktivními pracovními orgány nebo pluhy s menším záběrem plužního tělesa. POVRCHOVÉ ZPRACOVÁNÍ PŮDY

80 1-10 cm hluboko se využívá zejména v předseťové přípravě pro vytvoření seťového lůžka a při kultivaci půdy za vegetace. Zpracování půdy ve vztahu k vegetační době Při pěstování rostlin se v jednotlivých letech opakují období zakládání porostu, po kterém následuje vegetační období dané plodiny a po její sklizni nastává období meziporostní. Během tohoto cyklu se uplatňují různé operace zpracování půdy, které můžeme kategorizovat do třech skupin: ZÁKLADNÍ ZPRACOVÁNÍ PŮDY se uskutečňuje v meziporostním období, po sklizni jedné a před výsevem další plodiny. Úkolem základního zpracování půdy je především tzv. uklidit stůl po předchozí plodině a vytvořit podmínky pro další postupy zpracování půdy před setím a sázením. V zahradnických provozech je hlavní operací základního zpracování půdy orba, která může následovat buď přímo po sklizni předchozí plodiny, nebo je možné pozemek před provedením orby ještě mělce prokypřit, tzv. podmítnout. Pozemek by neměl po sklizni zůstat delší dobu nepodmítnutý, protože dochází jednak ke ztrátám vody a jednak umožňujeme plevelům pokračovat ve vegetaci a tvořit rozmnožovací orgány. Po sklizni plodiny by proto měly být nejdříve odstraněny vzrostlejší plevele buď ručně nebo s použitím neselektivního herbicidu Roundup. Zpracování půdy by nemělo po aplikaci herbicidu proběhnout dříve než za tři dny, což je doba potřebná pro translokaci přípravku v rostlině. Pak může následovat mělké prokypření půdy do hloubky 8-10 cm (tzv. podmítka), čímž přerušíme kapilární póry v půdě a zabráníme výparu. K tomuto mělkému prokypření se u malopěstitelů hodí nejlépe rotavátor, u větších provozů je možné použít talířové nebo radličkové podmítače. Takto upravený pozemek je možno ponechat až do orby ladem, nebo jej osít meziplodinou na zelené hnojení, což je účelné zvláště v případě, že mezi podmítkou a orbou předpokládáme delší časové období než 6 týdnů. Výsev meziplodiny má význam nejen z hlediska vylepšení bilance organické hmoty, ale i z důvodu konkurence plevelům. Jako meziplodiny je v zahradnictví nejvhodnější použít svazenku vratičolistou, pohanku obecnou nebo hrách setý. Brukvovité meziplodiny jako např. hořčice bílá nebo ředkev olejná nejsou v zelinářských provozech příliš vhodné z důvodu botanické příbuznosti s mnoha zeleninami a hostitelství stejných chorob a škůdců. Pokud je při základním zpracování půdy zapravováno do půdy organické hnojení (chlévský hnůj, komposty, meziplodiny,...), mělo by být ukládáno tzv. na stěnu brázdy a nikoliv na dno, kde probíhá pomaleji mineralizace a uvolňování živin. Pokud zůstává pozemek po základním zpracování přes zimu neosetý, ponecháváme jej v hrubé brázdě. Úprava povrchu může být účelná pouze na velmi těžkých jílovitých půdách se sklonem k hrudovatění, zvláště pokud má na jaře následovat výsev drobnosemenných rostlin ZPRACOVÁNÍ PŮDY PŘED SETÍM A SÁZENÍM Úkolem zpracování půdy před setím a sázením je vytvořit na povrchu půdy tzv. seťové lůžko, které je jedním z hlavních předpokladů vyrovnaného vzcházení vysetých rostlin a dobrého počátečního růstu. Seťové lůžko je tvořeno dvěma vrstvami, z nichž spodní má být utuženější (tvoří tzv. postýlku pro vyseté osivo) a svrchní nakypřená vrstva umožňuje přístup kyslíku ke klíčícím semenům, chrání půdu před nadměrným výparem a umožňuje rychlejší prohřívání povrchu půdy. Před vlastním předseťovým zpracováním půdy by měl být orniční profil dostatečně ulehlý, aby se obnovila kapilarita vzlínání vody z půdní zásoby, aby vysetá semena nepropadávala do hloubky, odkud nejsou schopna vzejití a aby byl zajištěn dostatečnáý kontakt kořenů vzcházejících rostlin s půdou a nebyly závislé pouze na srážkách nebo zálivce. K slehávání půdy dochází přirozenou cestou přes zimní období, avšak pokud je potřeba uskutečnit výsev nebo výsadbu v letním období, mělo by základní zpracování půdy být uskutečněno nejméně 2-3 týdny před setím (výsadbou). Na zahrádkách je možné dosáhnout slehnutí půdy bezprostředním rozdrcením hrud a urovnáním záhonu ihned po zrytí (zorání), kdy má ještě půda dostatečnou vlhkost a zpracovává se snadněji, než po vyschnutí, ke kterému v letním období může dojít již do druhého dne. V praxi se k utužení a slehnutí ornice po orbě používají různé typy půdních pěchů, které při pohybu pronikají do půdního profilu, rozřezávají větší hroudy a utužují jej, případně rozmělňují i hrudky na povrchu půdy. Svrchní nakypřená vrstva seťového lůžka by neměla být větší, než je hloubka

81 výsevu nebo výsadby, která souvisí s velikostí semen a může se pohybovat od 0,5-2 cm u semen s malou hmotností (salát, květiny), přes 4-6 cm u větších semen (hrách, fazole) až po cca 12 cm při výsadbě brambor. Volba nářadí pro vytvoření seťového lůžka se řídí fyzikálními vlastnostmi půdy a požadavky vysévaných rostlin. Pro mělce seté rostliny na lehkých a středně těžkých půdách postačuje zpravidla pouze uvláčení branami nebo v podmínkách zahrádek mělké prokypření hráběmi. Pokud je potřeba půdu prokypřit hlouběji, což je nezbytné například při pěstování rostlin ze sazenic, je nutno zvolit intenzivněji působící prostředky. V zemědělské praxi i u malopěstitelů jsou nejrozšířenější rotační kypřiče s horizontální osou rotace (tzv. rotavátory, nebo půdní frézy), které mohou být konstruovány jako návěsné na traktoru nebo s různými pohonnými jednotkami malé zahradní mechanizace. Při použití rotačního nářadí v přípravě půdy před setím a sázením je nutno volit odpovídající intenzitu působení. Sledujeme vždy strukturu půdy v hloubce setí / sázení, nikoliv na povrchu půdy, kam se vlivem samotřídění dostávají větší agregáty (hrudky), zatímco v hloubce setí již může být dosaženo požadované struktury.v podmínkách praxe se ke kypření na lehčích a středně těžkých půd je používají také různé typy pasivních kypřičů s dlátovými nebo šípovými radličkami kombinované s prutovými nebo cross-kill válci, které mají za úkol prokypřený povrch přiměřeně zpevnit a rozdrtit zbylé hroudy. Výsev nebo výsadba by měly následovat bezprostředně po předseťovém zpracování půdy, protože zvláště za slunečného počasí k postupné ztrátě vody z půdního profilu, což se může nepříznivě projevit na vzcházení.. ZPRACOVÁNÍ PŮDY BĚHEM VEGETACE se používá v plodinách, které se pěstují v širokých řádcích např. okopaniny, zeleniny, případně i v trvalých kulturách, kterými jsou ovocné sady nebo plantáže léčivých či okrasných rostlin. Vedle pozitivního vlivu na půdní vlastnosti se využívá zpracování půdy během vegetace k regulaci zaplevelení. Zpracování půdy během vegetace má význam hlavně v počátcích vegetace, kdy jsou vzcházející rostliny citlivé na vznik půdního škraloupu a na vláhové poměry v povrchové vrstvě půdy. V počátku vegetace jsou také kulturní rostliny nejcitlivější z hlediska konkurenčního vlivu plevelů. Pro meziřádkovou kulivaci se nejčastěji používají rotační nebo nožové plečky. První kultivační zásah je možné uskutečnit až po vzejití (nebo zakořenění) kulturní rostliny, kdy jsou viditelné řádky. Vzcházející rostliny je při kultivaci nezbytné chránit, protože jsou jen mělce zakořeněné. První plečkování by proto nemělo být hlubší než 2 cm a v dostatečné vzdálenosti od rostlin. Totéž platí i pro ruční okopávku. Včasné proplečkování je důležité i z hlediska potlačování plevelů, protože nejůčinněji působí ve fázi vzcházení až děložních listů plevelů, proto se kultivace opakuje zpravidla při nové vlně vzcházení plevelů, avšak je potřeba se s nářadím vzdalovat od řádků rostlin, aby nedošlo k poškození jejich kořenového systému. Vzhledem k tomu, že se v produkčních pěstitelských systémech používají k potlačování plevelů selektivní herbicidy, od zpracování půdy behem vegetace se ustupuje, protože kombinace chemické ochrany s plečkováním je obtížná z důvodu vynášení nových semen z půdní zásoby na povrch a narušování účinku půdních herbicidů mísením zeminy. Doplňující literatura k tématu: Demo, M. a kol.: Obrábanie pôdy. Skriptum, Vysoká škola polnohospodárska Nitra, Kohout, V., Škoda, V., Zitta, M.: Obecná produkce rostlinná. Skriptum VŠZ AF v Praze, l992. Škoda, V., Cholenský, J.: Konvenční a perspektivní způsoby zpracování a kultivace půdy. Institut výchovy a vzdělávání MZ ČR, Praha, l

82 14. PLEVELE A JEJICH REGULACE Souhrn Plevele jsou hospodářsky nejvýznamnějšími škodlivými organismy v agroekosystémech. Ochranu proti nim je nutno na rozdíl od chorob a škůdců uskutečňovat každoročně. Plevele škodí především tím, že konkurují o základní zdroje (záření, živiny a vodu), komplikují pěstování a sklizeň, zhoršují kvalitu produkce a způsobují i estetické škody. Mají ale také celou řadu pozitivních vlastností - poskytují potravu nebo životní prostor dalším organismům, tvoří půdní pokryv, zapojují se do cyklů živin apod, takže je při jejich regulaci nezbytné postupovat tak, abychom zamezili škodlivosti a dokázali zároveň využít jejich pozitivních vlastností. Účinná ochrana proti plevelům je možná pouze při znalosti jejich biologických a ekologických vlastností, mezi něž patří zvláště způsob rozmnožování a šíření diaspor, životní cykly, dlouhověkost diaspor v půdní zásobě a růstové vlastnosti. Integrovaná ochrana proti plevelům předpokládá správnou diagnostiku plevele, odhad míry škodlivosti a použití komplexu dostupných metod ochrany při preferování nepřímých a preventivních opatření. 1. Charakteristika plevelů Plevele jsou doprovodnými rostlinami adaptovanými dlouhodobě na činnost člověka, ať již zemědělskou či jinou. Jsou schopné snášet narušování (disturbance) stanovišť lidskou činností; dokonce lze říci, že narušování ke své existenci potřebují. Protože provázejí člověka při jeho činnosti, řadíme je do skupiny rostlin, které se nazývají synantropofyty. Existuje řada definic polních a zahradních plevelů, z nichž následující definice shrnuje podstatné rysy plevelů: spontánní výskyt, škodlivost a samostatnou reprodukci: Plevel je rostlina, která se v agrofytocenózách vyskytuje bez přímého přispění člověka, je schopna se zde reprodukovat ať již generativně nebo vegetativně a interferovat negativně s plodinou. Plevele vytvářejí společenstva jak na zemědělsky obhospodařované půdě (segetální neboli plevelová), tak na nezemědělské půdě (ruderální neboli rumištní). Společenstva plevelů se utvářejí v závislosti na přírodních podmínkách (především půdních a klimatických faktorech), ale nezanedbatelný vliv má i činnost člověka, která se vyvíjela pod vlivem poznání a ekonomického prostředí - plevelová společenstva na tyto změny vždy citlivě reagovala. Prvními plevely se v prehistorickém období (kdy se pěstovaly pouze primitivní obilniny) staly rostliny, které již byly preadaptované k narušování způsobovenému přírodními vlivy a mohly tak vstoupit na narušovaná stanoviště obhospodařovaná člověkem (tzv. apofyty např. pýr plazivý, sveřepy, merlík bílý, aj.). Později, se zaváděním nových plodin a posunu zemědělství i do méně příznivých oblastí, dochází k větší diferenciaci plevelových společenstev podle přírodních podmínek a typů hospodaření. Byla introdukována řada plevelných druhů především z oblasti Blízkého východu, které později zdomácněly a staly se přechodnou či trvalou součástí plevelné flóry (tzv. archeofyty např. chrpa modrá, mák vlčí, aj.). K výrazným změnám ve společenstvech plevelů došlo pod vlivem rozvoje průmyslu a obchodu ve 20. století, které se promítly i do zemědělství zaváděním nových výkonnějších odrůd, používáním minerálních hnojiv, pesticidů a zaváděním nových technologií. Uvedené vlivy vedly k ústupu mnoha druhů, které jejich působení nesnášely (koukol polní, ostrožka stračka, hlaváček letní aj.). Převážily vysoce konkurenceschopné druhy s širokou ekologickou amplitudou (svízel přítula, heřmánkovité plevele, aj.). Snížení druhové diverzity společenstev však nevedlo k usnadnění ochrany, ale naopak vznikají problémy nové v důsledku posunu (tzv. shiftu) ve složení společenstev ve prospěch odolnějších druhů, vstupu nových, nepůvodních (tzv. adventivních) druhů do ochuzených společenstev a roste i počet populací rezistentních vůči herbicidům. 2. Biologické a ekologické vlastnosti plevelů Mezi nejdůležitější vlastnosti plevelů z hospodářského hlediska patří způsoby jejich reprodukce a šíření

83 Reprodukční biologie plevelů Podle způsobu rozmnožování můžeme kategorizovat plevele do následujících skupin: JEDNOLETÉ PLEVELE se rozmnožují pouze pohlavně (generativně) a musí během vegetačního období vytvořit generativní rozmnožovací orgány, jinak dochází z dlouhodobého hlediska ke snižování populační hustoty druhu. Jednoleté druhy na zemědělsky obhospodařovaných plochách naprosto převažují, protože hlavním zdrojem zaplevelení je dlouhověká půdní zásoba semen, k jejímuž vyčerpávání dochází pozvolna a pravidelně je doplňována semeny z ponechaných dozrálých rostlin i šířením diaspor z okolí. Jednoleté plevele vykazují různou periodicitu vzcházení během roku. Tato vlastnost jim umožňuje uplatnit se ve specifických plodinách, jejichž vegetační doba a struktura porostu je v souladu s životním cyklem příslušného plevele a umožňuje mu uskutečnit vegetativní i generativní fáze růstu. Z tohoto pohledu můžeme generativně se rozmnožující jednoleté plevele rozdělit do následujících skupin: o JARNÍ PLEVELE Tato skupina plevelů není schopna přezimování. Některé druhy z této skupiny vzcházejí již brzo na jaře při nízkých teplotách a zaplevelují proto prakticky všechny jarní plodiny, jak brzo, tak později seté. Hlavními zástupci časně jarních plevelů jsou např. opletka obecná, konopice polní, ředkev ohnice aj. Větší skupina jarních druhu však vzchází později, zpravidla v průběhu května, takže se s nimi setkáváme zvláště v později setých plodinách (zeleniny, okopaniny). Mezi hlavní zástupce těchto tzv. pozdních jarních plevelů patří např. merlík bílý, lebeda rozkladitá, laskavec ohnutý, ježatka kuří noha aj. o OZIMÉ (PŘEZIMUJÍCÍ) PLEVELE Z hlediska životního cyklu se jedná o velmi variabilní skupinu. Rostliny jsou sice schopné přezimovat, ale přezimování není podmínkou tvorby generativních orgánů, takže se můžeme setkat s mnoha přezimujícími plevely, které vzcházejí a dozrávají prakticky během celého roku, jako je např. ptačinec prostřední nebo penízek rolní. Jiné druhy jsou více vyhraněné a vzcházejí převážně v podzimním a časně jarním období a životní cyklus dokončují během dozrávání plodiny. Do této skupiny můžeme zařadit např. svízel přítulu, violku rolní aj. Přezimující plevele působí nejvíce škod v ozimých plodinách. VYTRVALÉ PLEVELE jsou kromě generativního způsobu rozmnožování schopné i nepohlavního (vegetativního) rozmnožování. Z tohoto důvodu jsou nebezpečnější, protože podle situace dokážou využívat jednoho nebo druhého způsobu. Pokud však nemají možnost vytvořit vegetativní rozmnožovací orgány, jejich stanovištní stabilita bývá nižší, než u generativně se rozmnožujících druhů, protože jejich semena (plody) nemívají velkou dlouhověkost a rostliny vzešlé ze semen nemají takovou konkurenceschopnost jako rostliny vzešlé regenerací vegetativních rozmnožovacích orgánů. Z pěstitelského hlediska je důležitá hloubka uložení vegetativních rozmnožovacích orgánů a jejich typ. O MĚLCE KOŘENÍCÍ VYTRVALÉ PLEVELE mají rozmnožovací orgány typu kořenujících lodyh (např. pryskyřník plazivý, mochna plazivá aj.) nebo mělčeji uložených oddenků (rhizomů) jako metamorfóz osních částí (pýr plazivý). O HLOUBĚJI KOŘENÍCÍ VYTRVALÉ PLEVELE se nejčastěji rozmnožují kořenovými výběžky (svlačec rolní, mléč rolní) nebo tloustnoucími křehkými oddenky (čistec bahenní, podběl lékařský). Řada hlouběji kořenících vytrvalých plevelů s kůlovým kořenem využívá podzemních vegetativních částí pouze jako zásobních orgánů a šíří se do okolí prostřednictvím semen, jako např. pampeliška, šťovík kadeřavý aj. Tyto druhy se nejčastěji vyskytují v trvalých kulturách a trávnících. Hlouběji kořenící vytrvalé plevele se velmi obtížně odstraňují běžnými mechanickými metodami, protože mají rozmnožovací orgány uložené hlouběji, než je hloubka zpracování půdy

84 DVOULETÉ PLEVELE jsou přechodnou skupinou. V prvním vegetačním roce vytvářejí pouze listové růžice a většinou kůlový kořen, ze kterého v následujícím roce regenerují, vytvářejí květní lodyhu a generativní rozmnožovací orgány. Do této skupiny patří např. mrkev obecná lesní, ale i řada druhů, které podle podmínek prostředí uskutečňují jednoletý nebo dvouletý cyklus (např. bolehlav plamatý, locika kompasová aj.). Šíření diaspor Vedle způsobu rozmnožování je důležitou vlastností také způsob rozšiřování (disperze) rozmnožovacích orgánů (diaspor) z prostorového i z časového hlediska. PROSTOROVÁ DISPERZE K prostorové disperzi dochází z důvodu nutnosti naředění potomstva v prostoru kolem mateřské rostliny a také z důvodu šíření druhu na nová neobsazená stanoviště. Nejjednodušším způsobem rozšiřování diaspor je tzv. barochorie, při které vypadávají rozmnožovací orgány vlivem gravitace přímo pod mateřskou rostlinu, odkud mohou být dalšími mechanismy šířeny dále. Tímto způsobem se šíří především velkosemenné druhy. Některé rostliny vytvářejí vlastní mechanismy, které jim umožňují transportovat rozmnožovací orgány do nejbližšího okolí např.vymrštěním vlastním pohybem diaspor. Tento způsob se nazývá autochorie. Vzrůstnější rostliny využívají k rozšiřování diaspor vnějších sil, které rozpohybují celou rostlinu včetně plodů, které se tím od mateřské rostliny oddělí. Tento způsob se nazývá semachorie. Na větší vzdálenosti se mohou diaspory šířit prostřednictvím působení přírodních sil větru (anemochorie) nebo vody (hydrochorie). K rozšiřování diaspor mohou přispět i živočichové, kteří je roznášejí na povrchu těla (epizoochorie) nebo v zažívacím traktu (endozoochorie). Zvláště v poslední době je významným šiřitelem diaspor člověk (hemerochorní či antropochorní šíření), který je může transportovat např. prostřednictvím osiva (speirochorie) i na vzdálenosti, kterých by nemohly s pomocí přirozených mechanismů šíření dosáhnout. V konkrétním případě se vždy uplatňuje kombinace více mechanismů rozšiřování např. u netýkavky žláznaté dochází nejdříve k vystřelení semen do okolí, na něž navazuje jejich transport vodou podél břehu vodních toků. ČASOVÁ DISPERZE Z hlediska přežití druhu je významná časová disperze rozmnožovacích orgánů, která zaručuje, že po dozrání nevyklíčí všechny najednou, ale klíčí etapovitě i v horizontu více let, což umožňuje části populace přežít podmínky nepříznivé pro reprodukci. Časovou disperzi umožňuje vlastnost zvaná dormance. Jedná se o fyziologicky podmíněné období klidu, kdy přestože jsou semena životaschopná, po určitou dobu zůstávají neklíčivá. Dormance je vlastnost typická pouze pro planě rostoucí rostliny a plevele, kulturní rostliny ji v průběhu domestikace ztratily. Rozlišujeme dva typy dormance primární a sekundární. Primární dormance je součástí dozrávání některých druhů, především takových, které nejsou schopné přezimovat. Po dozrání jsou několik týdnů v období klidu, takže na podzim již neklíčí a vzejití je oddáleno až na jarní období. Sekundární (indukovaná) dormance vzniká v důsledku nepříznivých vlivů prostředí a může být indukována i u klíčivých semen např. v důsledku vodního stresu nebo zaklopení do hlubších vrstev půdy bez přístupu vzduchu. Sekundární dormance je vratný jev, muže být přerušena změnou světelného nebo teplotního režimu a semena mohou cyklicky přecházet mezi stavem klíčivosti a neklíčivosti, což je hlavním zdrojem sezónních cyklů klíčivosti většiny plevelných druhů. 3. Metody regulace zaplevelení V souvislosti s novými poznatky ve vědě a technologickým pokrokem se postupně vyvíjel a nadále se mění pohled na postavení a funkci plevelů v agrofytocenózách. Nepříznivé tendence ve výskytu a škodlivosti plevelů vedly k poznání, že existují také ekologické limity ochrany, které jsou obtížně překonatelné a nastala nutnost přehodnotit dosavadní přístupy. Tím jak se postupně zdokonalují metody ochrany, lze plevelová společenstva snadněji usměrňovat tak, aby byla omezena na potřebnou míru jejich škodlivost při současném využití všech známých pozitivních (především ekologických) funkcí. Proto se

85 také postupně vyvíjely i pojmy, kterými se zásahy proti plevelům označovaly. Prakticky do poloviny minulého století se používaly termíny hubení plevelů či dokonce boj proti plevelům. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století v souvislosti se vžil spolu se zaváděním konceptu integrované ochrany proti plevelům termín ochrana proti plevelům. Později, především pod vlivem anglické literatury, začal být používán termín regulace zaplevelení, který nejlépe odpovídá mezinárodně používanému pojmu - weed control. Metody, které se při regulaci zaplevelení používají, můžeme podle charakteru používaných prostředků rozdělit do následujících skupin: Nepřímé metody Význam nepřímých (preventivních) metod regulace zaplevelení spočívá v cíleném dlouhodobém udržování společenstev plevelů v požadovaném stavu z hlediska druhového složení a populační hustoty, což vytváří snadnější výchozí podmínky pro uplatnění a spolehlivost přímých (nejen chemických) metod ochrany a tím jejímu celkovému zjednodušení a zlevnění. Bohužel, současné ekonomické prostředí prostor pro uplatnění preventivních metod v praxi stále zužuje. Populační dynamika plevelů je omezována prostřednictvím agrotechnických postupů, které nepřímo narušují reprodukční cyklus plevele omezují tvorbu diaspor, jejich šíření, omezují zdroje zaplevelení, brání obohacování půdní zásoby, apod. Mezi hlavní prostředky nepřímé ochrany proti plevelům patří střídání plodin v osevních postupech, zpracování půdy, čištění osiva, péče o kvalitu statkových hnojiv, apod. SPRÁVNÉ STŘÍDÁNÍ PLODIN Vzhledem k tomu, že jednotlivé plevele mohou vegetovat pouze v plodinách, které jim vyhovují z hlediska jejich životního cyklu, bývá složení plevelných společenstev odrazem struktury plodin. Správně sestavený osevní postup by měl přispívat k přirozenému samočištění půdy, snižování množství semen v půdě, nelze však počítat s tím, že by problémy zaplevelení sám o sobě vyřešil. Měly by být pravidelně střídány plodiny s různým charakterem (ozimy, jařiny, víceleté plodiny, meziplodiny), aby bylo v co největší míře zamezeno jednostrannému zaplevelení. Velmi významným avšak podceňovaným opatřením je pěstování letních i ozimých meziplodin, které mají na plevele podobný účinek jako pícniny neumožňují vzcházení, případně vysemeňování plevelů. Zvláště letní meziplodiny mají výrazný účinek proti vytrvalým plevelům, např. pýru plazivému. Důležité však je, aby byl porost meziplodiny založen kvalitně a měl dobrou pokryvnost. Doposud se zakládání porostů meziplodin nevěnuje dostatečná pozornost (špatná příprava půdy, nekvalitní a opožděný výsev, nedostatek vhodných druhů, výživa aj.). ZPRACOVÁNÍ PŮDY Jednotlivé skupiny plodin se od sebe odlišují hloubkou a způsoby zpracování půdy a zároveň obdobím, kdy se tyto zásahy provádějí. Každý plevelný druh má od vyklíčení do dozrání specifický životní rytmus, který může být určitým způsobem zpracování půdy narušován a pak dochází k jeho ústupu. Není ale vyloučeno ani negativní působení nevhodné zpracování půdy může rozvoj některých plevelných druhů i podpořit. V oblasti regulace zaplevelení rozhoduje systém zpracování půdy především o rozmístění semen a vegetativních orgánů plevelů v orničním profilu. Převážná většina semen plevelů vzchází z hloubky do 3 cm, tj. přibližně hloubky seťového lůžka. Semena plevelů, která zapravíme do půdy hlouběji nevzcházejí a mohou být znehodnocena tzv. samočistící schopností půdy, nebo vyklíčit neproduktivně v takové hloubce, ze které není plevelná rostlina schopna dosáhnout povrchu půdy. Jen menší část semen přetrvá v půdě i několik let, až do doby, než jsou opět vynesena na povrch, do vhodných tepelných, světelných a vlhkostních podmínek, které přeruší jejich dormanci a umožní vzejití. U bezorebných způsobů je vždy nutné počítat s větším tlakem plevelů, neboť většina semen se nachází v povrchové vrstvě půdy odkud hromadně vzcházejí. Vytrvalé plevele, které se mohou kromě semen rozmnožovat i vegetativními rozmnožovacími orgány, jsou potlačovány opakovaným porušováním celistvosti kořenového systému a celkovým oslabováním. U některých později na jaře setých či sázených plodin je z hlediska plevelohubného i z hlediska půdní struktury výhodné, aby přípravě seťového lůžka

86 předcházelo s jistým předstihem uvláčení oranice, které vyprovokuje plevele ke vzcházení a ty jsou při vlastní předseťovém zpracování mechanicky zničeny. PÉČE O STATKOVÁ HNOJIVA V chlévském hnoji i v zahradních kompostech se vyskytuje velké množství semen, která se do těchto hnojiv dostávají po průchodu zažívacím traktem zvířat, případně s rostlinnými zbytky. Je potřeba počítat s tím, že použitím těchto organických hnojiv téměř vždy obohacujeme půdní zásobu novými semeny plevelů. Pro maximální redukci jejich počtu by měla být všechna statková hnojiva dlouhodoběji skladována a měla by projít procesem fermentace, při které většina semen ztratí životnost vlivem zvýšené teploty a mikrobních pochodů. Důležité rovněž je, aby nezůstávaly komposty a jejich okolí ležet ladem, nedocházelo k jejich zaplevelení a produkci nových semen. Je účelné buď komposty potáhnout fólií, nebo použít na vzejité plevele herbicid Roudup. Přímé metody ochrany jsou založeny na cílených zásazích proti existujícímu nebo očekávanému zaplevelení s cílem nežádoucí plevelnou vegetaci odstranit nebo omezit její škodlivost na žádoucí, akceptovatelnou úroveň. Každou z přímých metod ochrany můžeme hodnotit z více hledisek. Z hlediska pěstitele patří mezi nejdůležitější kritéria ochrany účinnost, časová efektivnost a náklady na ochranu, ale v poslední době nabývají na významu i další hlediska, především ekologická. MECHANICKÉ METODY Mechanické odplevelující zásahy prováděné během vegetace (plečkování, vláčení, okopávka) jsou poměrně náročné na provedení, protože je nutné zohledňovat i požadavky plodiny, zejména aby nebyla plevelohubným zásahem vystavena přílišnému stresu nebo dokonce poškození. Efektivnost zásahu je silně limitována počasím před ošetřením (vlhkostní stav půdy) a po ošetření (možnost regenerace poškozených plevelů). Především na těžkých půdách, kde je velmi úzký vlhkostní interval zpracovatelnosti, je složitější přesné nastavení intenzity působení nářadí a pracovní rychlosti. Mechanické metody ochrany mají poměrně nízkou účinnost (50 60 %) a lze je úspěšně použít pouze v počátcích vegetace plodiny v raných růstových fázích plevelů. TERMICKÉ METODY Termické metody využívají skutečnosti, že v důsledku přehřátí dochází v rostlině k nevratným změnám, které způsobí její úhyn. Optimální účinek nářadí závisí na množství a přenosu energie, která způsobuje zvýšení teploty. K nevratnému poškození pletiv postačuje krátkodobé zvýšení teploty na cca 45 o C, přičemž není nutné mechanické poškození buněk. V současné době se používají různé typy nářadí, které se odlišují způsobem přenosu tepelné energie, např. využívající účinku plamene vznikajícího spalováním plynu, sálání infračerveného záření z rozžhavené keramické destičky, působení horké směsi vodní pára/vzduch nebo horké pěny. Vzhledem k energetické náročnosti nejsou tyto metody v běžných provozech uplatnitelné a používají se především tam, kde nelze použít metody chemické. BIOLOGICKÉ METODY Biologické metody regulace zaplevelení využívají negativních interakcí mezi plevelnými rostlinami a jejich antagonisty. Příkladů negativních interakcí lze nalézt ve volné přírodě mnoho a mohou se na nich podílet jak patogenní mikroorganizmy - viry, bakterie, houby, tak i různé skupiny fytofágních bezobratlých živočichů hmyz, roztoči, hlísti apod., či dokonce obratlovců býložravé ryby, hospodářská zvířata, aj. Cílené využití k regulaci zaplevelení v porostech plodin je komplikováno celou řadou skutečností a proto se biologická regulace zaplevelení používá v praktických podmínkách spíše výjimečně. Příkladem využití biologické ochrany může být např. mykoherbicid Collego, jehož funkční podstatou je houba Colletotrichum gloeosporoides f.sp. aoschynomene, nebo přípravek Devine na bázi houby Phytophtora palmivora, které se používají v USA

87 CHEMICKÉ METODY Prostředkem chemické ochrany je skupina pesticidů, které se nazývají herbicidy. Podstatou jejich biologické aktivity je narušení některého z životně důležitých biochemických pochodů v cílové (plevelné) rostlině. Zpravidla se jedná o inhibici jednoho nebo více enzymů, které katalyzují některou z reakcí při biosyntéze organických sloučenin aminokyselin, karotenoidů, lipidů, apod. Každá chemická skupina herbicidů vykazuje specifický mechanismus účinku. O VLASTNOSTI HERBICIDŮ Důležitou vlastností herbicidů je selektivita, Selektivní herbicidy mohou být aplikovány v porostech plodin, aniž by způsobily jejich vážnější poškození. Neselektivní herbicidy působí na všechny rostliny a mohou být aplikovány pouze na zemědělské půdě nebo v meziporostním období. Podle termínu aplikace dělíme herbicidy na předseťové (které se často zapravují do půdy), preemergentní (aplikované po zasetí, ale před vzejitím plodiny) a postemergentní, které se aplikují v průběhu vegetace. Herbicidy jsou plevely přijímány z půdy (tzv. půdní herbicidy, nejčastěji preemergentně aplikované) nebo prostřednictvím listové plochy (tzv. listové herbicidy, převážně postemergentně aplikované). Podle způsobu, jakým je účinná látka v plevelné rostlině translokována, dělíme herbicidy na kontaktní (k translokaci dochází pouze v místě dopadu herbicidu), lokálně systemické (translokace zpravidla pouze v listech) a herbicidy systemické, které jsou translokovány cévními svazky po celé rostlině včetně podzemních částí. O ZÁSADY APLIKACE HERBICIDŮ Herbicidy smějí být aplikovány pouze za podmínek, které jsou uvedené na etiketě přípravku, kde se nacházejí veškeré údaje týkající se složení přípravku, je vymezena oblast použití, zásady pro správné zacházení (tzv. S-věty) a rizika související s použitím přípravku (tzv. R-věty). Pro aplikaci herbicidů se používají zásadně aplikátory (postřikovače) určené pro tento účel, které zajistí požadované dávkování a minimalizují kontaminaci prostředí a necílových organismů. Většina herbicidů je určena pro aplikaci po dispergaci ve vodě v objemu lt / ha (2 3 lt / 100 m 2 ), které zajistí dostatečnou pokrytí cílového povrchu, aniž by došlo ke stékání postřikové jíchy. Z hlediska zdravotní nezávadnosti produktů i ochrany prostředí je nebezpečné používat podomácku zhotovená zařízení nebo aplikovat herbicidy např. kropící konví, kterými nelze přesné dávkování dosáhnout. Řada přípravků (zvláště emulzní a suspenzní koncentráty) se ve vodě nerozpouštějí, ale tvoří nepravé roztoky, takže může dojít k odmísení fází, nestálostí koncentrace nebo tvorbě usazenin, čemuž lze částečně zabránit stálým mícháním během aplikace. Postřiková jícha by měla být aplikována ihned po dispergaci v postřikovači, neboť v průběhu času dochází k postupné fyzikální i chemické degradaci přípravku a ztrátě účinnosti. Ochrana proti plevelům by měla být uskutečňována komplexně, s přednostním využitím preventivních a nepřímých metod. Přímé metody regulace volíme s ohledem na očekávanou škodlivost plevelů při zohlednění ekonomických a ekologických hledisek ochrany. Kombinace více metod a prostředků regulace zaplevelení přináší lepší výsledky než jednostranná orientace na jeden způsob ochrany, i když se v počátku zdá velmi účinný. Doplňující literatura k tématu: Kohout, V. (1997): Plevele polí a zahrad, Agrospoj Praha, 235 s. Mikulka, J. a kol: (2005): Plevelné rostliny. Profipress Praha, 160 s. Soukup, J. a kol. ( ): Herba - multimediální atlas plevelů

88 1. VYUŽITÍ INFORMACÍ O POČASÍ PŘI PĚSTOVÁNÍ ZAHRADNÍCH ROSTLIN Souhrn Kapitola vysvětluje základní pojmy související s předpovědí počasí. Popisuje synoptickou mapu a její grafické vyjádření: tlakové pole, izobary, cyklona a anticyklona, vzduchové hmoty a atmosférické fronty. Poslední část je věnována terminologii všeobecné předpovědi počasí. 1. Počasí a jeho prognóza Pěstování rostlin, jejich růst, vývoj a výnos, jsou vždy závislé na řadě faktorů, z nichž některé lze přímo ovlivnit např. volbou odrůdy, dobou setí nebo sázení, kultivačními zásahy v průběhu vegetace, hnojením, ochranou před škůdci nebo chorobami případně závlahou. Vhodným výběrem rostlinného materiálu (např. rostliny teplomilné, náročné na dostatek vody nebo světla, či naopak mrazuvzdorné, suchovzdorné a stínomilné) lze do značné míry odstranit negativní působení mikroklimatu v městské zástavbě, ve volném větrném prostranství, v pobřežních částech vodních ploch jako jsou rybníky, jezera, přehradní nádrže, koryta řek, v blízkosti hustých lesních porostů či sadů, na svahovitém terénu, v údolí nebo na horských lokalitách. Jiné faktory člověk jen těžko mění, může je však pasivně využít pro dosažení lepších výsledků. Práce na zahradě se většinou řídí "kalendářem", zejména v souvislosti s dodržováním agrotechnických lhůt. Konkrétní zásahy jsou obvykle podmíněny počasím. Pod pojmem počasí rozumíme fyzikální stav atmosféry v určité době a na určitém místě, charakterizovaný souhrnem okamžitých hodnot všech meteorologických prvků a jevů (teploty, tlaku, vlhkosti vzduchu, oblačnosti atd.). Jinými slovy počasí je náš celkový vjem meteorologických prvků a úkazů v daném okamžiku. Neexistuje žádný univerzální přístroj, který by ho měřil jako celek, ani ho nelze vyjádřit jediným číslem. Proto charakteristikou jakéhokoliv počasí nemůže být pouze určitá hodnota jediného meteorologického prvku např. teploty vzduchu, i když se s tímto laickým vyjádřením můžeme často setkat. Pro počasí je charakteristická velká časová a prostorová proměnlivost. Je v podstatě vázáno na troposféru, nad níž se (ve stratosféře) se většinou již nevytvářejí oblaky, nevznikají srážky a bouřky. Počasím se někdy rozumějí změny meteorologických prvků a jevů v určitém krátkém časovém úseku (řádově minuty nebo hodiny). V těchto souvislostech se např. hovoří o stavu počasí, což je popis především nebezpečných atmosférických jevů (např. silné srážky, sněhová pokrývka, závěje, náledí, silný vítr, mrazy v době vegetace), nebo zahrnuje jevy ovlivněné počasím jako je smogová situace nebo přenos nebezpečných látek v ovzduší. Týká se pozorování na meteorologické stanici nebo v jejím dohledu v období 10 minut před termínem měření. Pojem průběh počasí pokrývá období za poslední tři, popř. šest hodin. Termín typ počasí vyjadřuje charakter počasí, odpovídající určitému tlakovému útvaru, vzduchové hmotě nebo atmosférické frontě, a to zejména v závislosti na roční době. Hovoří se tedy o počasí cyklonálním a anticyklonálním, počasí teplé nebo studené fronty, arktickém, polárním nebo tropickém vzduchu. Předpověď (prognóza) počasí je poměrně obšírná informace, která dnes umožňuje odhadnout počasí nejen na příští den, ale poskytuje i tzv. výhled až na 7 dnů dopředu. Šíří se prostřednictvím denního tisku, rozhlasu, televize, mobilem a internetem. Kvalita a složitost předpovědí může být velmi různorodá, od jednoduchých obrázků sluníčka, obláčku a kapky deště či sněhové vločky až po rozsáhlé předpovědní materiály jako jsou mapy (synoptické) nebo podrobné texty. Původní informace vychází z jednoho zdroje a tím je v ČR Český hydrometeorologický ústav. Podoba, v níž je předkládána předpověď veřejnosti je určena vydavatelem, ten ji graficky dotváří, ale často ale bohužel mění i význam odborných termínů svými zásahy ve snaze dosáhnout zjednodušení. Profesionálně vytvořená předpověď počasí ČHMÚ má určitý ustálený tvar. Většinou začíná popisem povětrnostní situace pomocí rozdělení tlaku (např. tlaková níže slábne, tlaková výše leží nad naším územím). Jindy sleduje pohyb fronty (např. studená nebo teplá fronta postupuje z Atlantiku k východu) anebo proudění vzduchu (např. studený arktický vzduch proudí od severu do střední Evropy). Za touto charakteristikou následuje podrobnější informace o oblačnosti, srážkách, teplotě a větru, případně upozornění na nebezpečné jevy

89 2. Synoptická mapa Pro popis povětrnostní situace se používají synoptické mapy (obr.1). Řecké slovo synoptikos znamená souhledný, což vyjadřuje skutečnost, že pozorování se provádí na celé zeměkouli ve stejném termínu pozorování. K+ tomu se používá stejného času (tzv. UTC Universal Time Coordinated, který se přibližně rovná času vázaného na nultý poledník nazývaného greenwichský nebo západoevropský. Čas UTC však není časem pásmovým; je odvozen od atomového. obr. 1 Přízemní mapa studená vzduchová hmota studená fronta L cyklona teplá fronta H anticyklona okluzní fronta izobara teplá vzduchová hmota Česká meteorologická služba používá obvykle map pokrývajících území Evropy a sahajících od Špicberků až po severní Afriku a od východních břehů Kanady zhruba až po Ural a Kavkaz. Údaje z jednotlivých meteorologických stanic jsou na mapě uspořádány kolem tzv. staničních kroužků s identifikačním číslem stanice podle určitého jednotného modelu, který dodržují všechny profesionální meteorologické instituce. Čísly je zakreslena teplota a tlak vzduchu, šiframi vodorovná viditelnost a výška nejnižších oblaků, symboly druh oblaků, množství oblačnosti, tlaková tendence apod. Tyto mapy se používají pro rozbor počasí (analýzu) a následnou předpověď - prognózu (obr. 1) a zpracovávají se několikrát denně. Na mapě se vyznačí izobary, spojující místa se stejnou hodnotou tlaku vzduchu přepočítaného na hladinu moře. Pomocí izobar se určí středy tlakových útvarů a přiřadí se k nim písmena: V znamená tlaková výše neboli anticyklona; N pak tlaková níže neboli cyklona. Dále se zakreslí oblasti výskytu atmosférických srážek, mlh a bouřek. Na základě analýzy vzduchových hmot s přihlédnutím k snímkům z meteorologických družic a radiolokátorů a dalších podkladů se stanoví i polohy atmosférických front. Vzduchové hmoty V meteorologii je pojem vzduch většinou synonymem pro vzduchovou hmotu. Vzduchové hmoty jsou rozsáhlé objemy vzduchu v troposféře, jejichž horizontální rozměr je řádově tisíce kilometrů a jejich vertikální rozměr dosahuje asi 10 km. Vyznačují se specifickými vlastnostmi (např. teplotou, vlhkostí, zvrstvením), které se uvnitř vzduchové hmoty téměř nemění, a proto se vyznačují i stejným počasím v dané oblasti. Navzájem je oddělují atmosférické fronty. Typické vzduchové hmoty mohou vznikat pouze tam, kde zemský povrch, od něhož vzduchově hmoty přebírají vlastnosti, má zhruba stejný charakter (povrch oceánů, rozlehlé pouště, sněhová nebo ledová pole) a kde vzduch může dostatečně dlouho setrvávat. V předpovědích se vzduchová hmota vyjadřuje slovem původ např. do střední Evropy proudí mořský vzduch arktického původu". Vzduchové

90 hmoty se rozdělují podle zeměpisné polohy vzniku vzduchových hmot. V oblasti severního pólu je arktická, v okolí jižního pólu antarktická. V mírných zeměpisných šířkách vzniká polární vzduchová hmota, kolem třicátých rovnoběžek tropická a u rovníku rovníková neboli ekvatoriální. Kromě rovníkové vzduchové hmoty se každá dělí na mořskou (maritimní) a pevninskou (kontinentální) v závislosti na tom, zda se vzduchová hmota vytvořila nad oceánem nebo souší. Počasí a podnebí v ČR ovlivňuje nejčastěji polární maritimní a kontinentální vzduchová hmota. Ekvatoriální vzduch se v Evropě vyskytuje zcela výjimečně (obr. 2). obr. 2 Vzduchové hmoty v Evropě mp mt ma ČR ka kp kt Mořský arktický vzduch (ma) vzniká nad nezamrzlým Severním Atlantikem nebo Severním ledovým oceánem v oblasti mezi Grónskem a Špicberkami, při cestě nad Norským mořem se v nižších vrstvách ohřívá a výparem z vodní plochy se v něm zvyšuje obsah vodní páry. Vyznačuje se nízkou teplotou, a proto i malou absolutní vlhkostí, a výbornou dohledností. Kontinentální arktický vzduch (ka) je původem z Grónska a z oblastí nad zamrzlým oceánem. Má podobné vlastnosti jako mořský vzduch (ma. Obě vzduchové hmoty v každou roční dobu přinášejí silné ochlazení. Mořský polární vzduch (mp) vzniká nad oceány mírných šířek. Vyznačuje se nevelkými teplotními rozdíly a má velký obsah vodní páry. V různých ročních obdobích přináší počasí aprílové, medardovské, dušičkové a je také příčinou vánoční oblevy. Ve střední Evropě je velmi častou vzduchovou hmotou (v 34 % roku). Kontinentální polární vzduch (kp) vzniká nad pevninami mírného zeměpisného pásma, hlavně ve východní Evropě. Vyznačuje se velkými rozdíly vlastností během roku: v létě vysokou teplotou, menší relativní vlhkostí, s nevýraznou oblačností. V zimě má velmi nízkou teplotu s častou tvorbou inverzí. Ve střední Evropě se vyskytuje v 54 % všech případů, je tedy nejčastější vzduchovou hmotou. Mořský tropický vzduch (mt) představuje velmi teplou vzduchovou hmotu s vysokým obsahem vodní páry, přichází nejčastěji od Azor. V létě se v něm vyskytují četné přeháňky a bouřky, v zimě přináší náhlé oblevy. Kontinentální tropický vzduch (kt) pochází z pouštních oblastí Arabského poloostrova a ze severní Afriky. Do Evropy přináší počasí s tzv. teplotními rekordy. Je suchý a s vysokým obsahem prachu. Atmosférické fronty Vzduchové hmoty různých vlastností se navzájem dotýkají, a přitom se teplý a studený vzduch podél hranice, na níž se setkávají, promíchává jen nepatrně. Vzniká tak zřetelné přechodové pásmo vytvářející rozhraní mezi vzduchovými hmotami ve tvaru plochy (frontální plocha), která protíná zemský povrch v tzv. frontální čáře. Frontální čáry jsou na povětrnostních mapách např. v televizních relacích o počasí stručně označovány jako fronty. Atmosférická fronta při zemi mívá tloušťku většinou jen několik set metrů; je však dlouhá řádově stovky kilometrů. Je vždy nakloněná - sklon vůči ideálně rovnému zemskému povrchu je však malý (většinou jen 10 až 1 ), a proto se mohou projevy frontálního počasí vyskytovat i ve velkých vzdálenostech před frontální čárou nebo za ní. Podmínky pro vznik atmosférických front existují v troposféře stále, a to v důsledku existence různých vzduchových hmot a přesunu těchto hmot z jedné oblasti do druhé. Fronty ustavičně vznikají, zesilují a pře

91 misťují se z jedné oblasti do druhé, slábnou a zanikají. Pohyb atmosférických front, podobně jako pohyb vzduchových hmot, usměrňuje velkoprostorová cirkulace atmosféry. Atmosférické fronty jsou obvykle spjaté s tlakovými nížemi (cyklonami). Na přední straně tlakové níže se nachází teplá fronta a na její zadní (týlové) stranu studená fronta. Takovýto komplex front nazýváme frontální systém. Obě fronty jsou oblastmi význačných dějů probíhajících v atmosféře, a jsou tudíž velmi významné z hlediska předpovědi počasí. Počasí na teplé a studené frontě se podstatně liší. Teplá fronta je úzké rozhraní mezi studeným a teplým vzduchem, které se pohybuje směrem k studenému vzduchu (jinými slovy je to pásmo mezi ustupujícím studeným vzduchem a nastupujícím relativně teplým vzduchem). Nad celým povrchem teplé fronty pomalu vystupuje lehčí teplý vzduch nad ustupující klín těžšího studeného vzduchu. V souvislosti s výstupnými pohyby vzduchu dochází ke kondenzaci vodní páry, takže se na teplé frontě vytváří mohutný systém typické vrstevnaté oblačnosti, která sahá stovky kilometrů před frontu. Srážky, mrholení, déšť nebo sněžení, mají trvalý charakter a vyskytují se obvykle v oblasti pokrývající 300 až 400 km. Prvními příznaky blížící se teplé fronty jsou vysoké oblaky složené z ledových krystalů postupně zatahující oblohu. Oblaky postupně houstnou a snižuje se jejich základna. Oblačný systém uzavírají tmavě šedé kompaktní oblaky pokrývající oblohu (Nimbostratus - dešťová sloha) s velmi nízkou základnou (někdy dosahují až k zemi) a s vytrvalými srážkami. S blížící se teplou frontou se snižuje viditelnost, popř. vzniká i mlha a klesá tlak vzduchu. Po přechodu teplé fronty vytrvalý déšť nebo sněžení postupně přestávají, oblačnost se protrhává a zvedá. V zimním období se někdy projeví přechod teplé fronty tím, že sněžení přechází postupně v déšť. Za teplou frontou se většinou otepluje, a to v zimě výrazněji než v létě. Není však správná představa, že po přechodu teplé fronty k tomu dochází vždy. Na synoptických mapách se teplá fronta označuje buď červenou nebo černou čarou s polokroužky ve směru jejího postupu. Studená fronta je úzké rozhraní mezi ustupujícím teplým vzduchem, který je nahrazen studeným. Na studené frontě proniká těžší studený vzduch při zemi ve tvaru klínu do teplého vzduchu tak, že se pod teplý vzduch podsouvá a teplý vzduch proto vystupuje podél frontální plochy vzhůru. Výstupné pohyby vzduchu jsou však mnohem většího rozsahu než na teplých frontách. Oblačné systémy studených front se často podobají oblačným systémům teplých front, přechod jednotlivých oblačných druhů se však děje v obráceném sledu a v blízkosti frontální čáry se tvoří kupovitá oblačnost a převládají trvalé srážky. Viditelným příznakem může být v některých případech v zimním období přechod dešťových přeháněk ve sněhové. V létě jsou ale častější studené fronty, pro které jsou typické mohutné oblaky vertikálního vývoje druhu Cumulonimbus (bouřkové oblaky), silné deště lijáky, intenzivní bouřky (někdy i s kroupami) a prudké nárazy větru převyšující i rychlost 100 km/h. Blížící se fronta se projevuje vytvářením vysoké hradby kupovitých oblaků, někdy obloha začíná nabývat hrozivě šedivého vzhledu. Vítr se přechodně utišuje. Na synoptických mapách se oba typy studené fronty označují stejně - buď modrou nebo černou čarou s trojúhelníčky ve směru jejího postupu. Ani zde není správná představa, že se po přechodu studené fronty vždy ochlazuje. Např. v zimě, kdy intenzivní studená fronta rozruší velmi chladnou přízemní vzduchovou vrstvu, nastává po přechodu studené fronty v nižších polohách zvýšení teploty vzduchu, zatímco na horách se citelně ochlazuje. Studená a teplá fronta se pohybují nestejnou rychlostí. Když rychlejší studená fronta dostihne teplou frontu postupující před ní, spojí se u zemského povrchu chladnější vzduch za studenou frontou se vzduchem před teplou frontou a teplý vzduch je vyzdvižen do výšky. Proces se nazývá okluze (z lat. occludere zavřít) a oblast styku dřívější teplé a studené fronty dostala název okluzní fronta. Počasí na okluzní frontě může mít charakter teplé nebo studené fronty (studené okluzní fronty jsou ve střední Evropě častější). Na povětrnostních mapách se okluzní fronty označují buď fialovou nebo černou čarou se střídajícími se polokroužky a trojúhelníčky umístěnými ve směru frontálního postupu. Počasí na frontách však nezávisí jen na druhu front, ale také na jejich intenzitě (výraznosti), která je určena zejména teplotním a vlhkostním kontrastem mezi vzduchovými hmotami po obou stranách fronty; velmi důležitá je vlhkost teplé vzduchové hmoty, v níž se vytváří oblačnost a srážky. Výraznost front se mění s rychlostí jejich postupu, s vertikální členitostí území, nad nimiž se přesouvají, dále s denní nebo roční dobou. Fronty mívají velmi rozdílnou rychlost postupu, někdy se dokonce vracejí. Na dlouhých studených, zřídka i

92 teplých frontách se v některých úsecích mění charakter fronty na opačný (např. bývalá studená fronta se v některé části projevuje jako teplá fronta), potom hovoříme o zvlněných frontách. Tlakové níže a výše Pohyb vzduchových hmot a jejich rozhraní - atmosférických front - souvisí s cirkulací vzduchu na Zemi. Významnou roli v ní mají tlakové níže a tlakové výše. Tlaková níže, cyklóna (z řec. kyklón kroužící, otáčející, vířící) je jedním ze základních tlakových útvarů v atmosféře Země. Na mapě je vyznačena jako oblast s nejnižším tlakem vzduchu a její střed se u nás označuje písmenem N - níže, v německé jazykové oblasti T - Tief a v anglické jazykové oblast L - Low. Od tohoto středu ven tlak vzduchu roste. Na mapě může být i několik tlakových níží, jsou vždy ohraničené nejméně jednou uzavřenou izobarou. Někdy bývá tlaková níže rozsáhlým a hlubokým systémem, v jehož středu může tlak klesnout až na 950 hpa (hektopascalů) nebo i níže. Jindy je to jen jediná uzavření izobara, např hpa. Průměr tlakové níže se proto pohybuje od několika set do několika tisíců km. Střed níže může být prakticky nepohyblivý, obvykle se však přesouvá rychlostí km/h, tedy zhruba 1000 km za 24 hodin. Protože ve středu tlakové níže je nejnižší tlak, směřuje proudění vzduchu od vyššího tlaku na jejím okraji k nižšímu tlaku v jejím centru. Toto proudění však není přímočaré, ale působením zemské rotace se na severní polokouli spirálovitě stáčí proti směru otáčení hodinových ručiček (na jižní polokouli je tomu naopak). Vzduch při zemi proudí ze všech stran do středu tlakové níže, kde vystupuje vzhůru. Cyklona má tak charakter velkého pohybujícího se víru. Ve výstupném proudění vzduchu, které je pro tlakovou níži typické, dochází postupně k ochlazování a ke kondenzaci vodní páry. Proto obvykle převládá oblačné počasí se srážkami a dosti silným větrem. Počasí v tlakové níži však závisí i na jejím vývojovém stadiu a na roční době. V létě je cyklonální počasí poměrně chladné, v zimě je naopak v tlakové níži poměrně teplé počasí. Při pohledu na mapu je patrné, že cyklony jsou oblastí vzniku atmosférických front. Na čele postupuje teplá fronta, za ní přichází obvykle teplý vzduch, který uzavírá studená fronta v týle cyklony. Tlaková výše, anticyklóna (z řec. anti proti a kyklón kroužící) je oblastí s nejvyšším tlakem vzduchu. Střed tlakové výše se na synoptických mapách označuje písmenem V výše, v německé a anglické jazykové oblasti písmenem H - Hoch, popř. High. I tlaková výše je ohraničena alespoň jednou uzavřenou izobarou, ale od jejího středu ven tlak vzduchu klesá. Tlakové výše obvykle pokrývají větší oblast než tlakové níže a pohybují se mnohem pomaleji. Když se vytvoří, zůstávají často téměř 2 až 3 dny stacionární, bez pohybu, mohou však setrvat někdy i 10 dnů a více. Pro tlakovou výši jsou typické sestupné pohyby vzduchu ve volné atmosféře. Při zemi pak proudění vzduchu v anticyklóně směřuje z oblasti s vysokým tlakem do míst s tlakem nižším. Působením zemské rotace však toto proudění není přímočaré, ale stáčí se na severní polokouli po směru chodu hodinových ručiček (na jižní polokouli je tomu naopak). Na místo odtékajícího vzduchu sestupuje z výšky nový vzduch. Sestupné pohyby způsobují, že se vzduch adiabaticky (tj. bez výměny tepla s okolím) ohřívá a oblačnost se v důsledku přeměny kapiček vody a ledových krystalů ve vodní páru rozpouští. Proto převládá obvykle jasné nebo jen málo oblačné počasí, většinou beze srážek, se slabým větrem nebo bezvětřím a velkými rozdíly teploty vzduchu mezi dnem a nocí. Počasí v tlakových výších však nemusí být vždy pěkné. V létě přináší obvykle oteplení, neboť během dne dochází k intenzivnímu ohřívání zemského povrchu a povrchu a přilehlých vrstev vzduchu. Současně však za jasných nocí dochází k poměrně rychlému ochlazování zemského povrchu dlouhovlnným vyzařováním. Tedy k výraznějšímu poklesu ranní teploty, tvorbě rosy a v časném podzimu i slabých mlh, které se brzy po východu slunce rozpouštějí. V zimním období je naopak počasí poměrně chladné, mrazivé. V důsledku silného vyzařování zemského povrchu dochází k přízemním inverzím teploty, na jejichž horní hranici se vytváří nízká hustá vrstevnatá oblačnost (oblaky druhu Stratus) nebo mlha, která se může udržet i po celý den. V těchto případech je v nižších polohách zataženo, mlhavo, může mrholit nebo slabě sněžit a rozdíl teploty mezi dnem a nocí je velmi malý. V průmyslových aglomeracích může docházet ke kumulaci znečišťujících přimísenin v ovzduší (smog). Na horách nad inverzí teploty je přitom jasno, často slunečno, při pohledu do údolí tvoří oblaky nebo mlha souvislou vrstvu oblačné moře. Teplota vzduchu na horách bývá za těchto situací o 10º až 15º C vyšší než v nižších polohách

93 3. Terminologie všeobecné předpovědi Za popisem povětrnostní situace následuje slovní předpověď počasí. Obsahuje celou řadu termínů, které jsou přesně definované a mají jednoznačný význam, i když to není na první pohled zcela patrné. Např. "očekáváme déšť na většině území" znamená, že pršet bude na více než 70 % území celé ČR, "místy" na 30 až 69 % a "ojediněle" pak na 5 až 29 % plochy. Často se v předpovědi označuje i nadmořská výška, v níž se daný jev objeví. Nižší polohy jsou do 400 m; střední od 400 do 600 m; vyšší od 600 do 800 m a horské nad 800 m nad mořem. Jako oblačnost se označují všechny oblaky, které pokrývají oblohu. Tvoří je ledové krystalky a drobounké kapičky vody, které jsou na rozdíl od vodní páry v ovzduší dobře patrné. Oblaků je velké množství, nacházejí se v různých výškách a ne ze všech prší nebo sněží. Obdobně jako botanikové rostliny, i meteorologové roztřídili oblaky na druhy, tvary a odrůdy a vytvořili speciální atlasy (některé lze najít na stránkách internetu). Množství oblaků na obloze se vyjadřuje stupněm pokrytí oblohy oblačností. Oblohu si lze představit jako celek, který má 8 dílů. Když bude "jasno", znamená to, že obloha je prakticky bez oblaků, jejich množství může tvořit maximálně jeden díl z osmi. "Skoro jasno" - jsou dvě osminy; "malá oblačnost" - tři osminy; "polojasno" vyjadřuje, že obloha je z poloviny zakryta (4 osminy); "oblačno" pak 5 až 6 osmin; "skoro zataženo" je už 7 osmin a při předpovědi "zataženo" je obloha zcela zakrytá oblaky. Další část meteorologické informace popisuje srážky. Ač se to nezdá, jejich poměrně velké množství a mohou být buďto kapalné (např. déšť, mrholení, mrznoucí déšť nebo mrznoucí mrholení) nebo tuhé (sníh, sněhové krupky, zmrzlý déšť, kroupy a ledové jehličky aj.), které dopadají na povrch půdy. Patří mezi ně ale i ty, které na půdě a rostlinách přímo vznikají (rosa, jíní, námraza, ledovka). Srážky jsou meteorology detailně popsány, zejména s ohledem na příčiny jejich vzniku, tvar a velikost částic. Jako základní informace však postačí, že déšť a mrholení tvoří vodní kapky. Dešťové kapky jsou větší než mrholení - hranicí je průměr kapky o velikosti 0,5 mm - a vytvářejí kaluže. Zmrzlý déšť a sněhové krupky odskakují od povrchu a vytvářejí "šumivý" zvuk. Ledové jehličky jsou patrné v nočních hodinách při pouličním osvětlení, kde se třpytí ve studeném vzduchu. Kroupy jsou spojené s mohutným bouřkovým oblakem zvaným Cumulonimbus. Objevuje se zejména v bouřkách nebo na čele studené fronty v létě a má tvar obrovského květáku, který postupně narůstá do výšky a vrchol má často tvar kovadliny. Kroupy se v oblaku pohybují směrem nahoru a dolů, mohou mít různou velikost (největší měla téměř 3/4 kg) a na průřezu jsou patrné střídavé bílé a průsvitné vrstvy. Jejich počet ukazuje, kolikrát kroupa vystoupila a sestoupila v oblaku před tím než vypadla na zem. Rosa a jíní vznikají na studeném povrchu v důsledku ochlazování přilehlé vrstvy vzduchu; rosu tvoří kapky, jíní ledové krystalky. Ledovka je souvislá průhledná vrstva a vzniká zmrznutím kapiček deště nebo mrholení nejen na vodorovném povrchu, ale vyskytuje se na šikmých i svislých plochách, láme nejen větve, ale i celé stromy. Nedá se odstranit bez poškození povrchu, na němž se nachází. Poněkud menší škody způsobuje námraza, která vzniká obvykle zmrznutím kapiček mlhy a vytváří známé usazeniny ve tvaru větviček narůstajících proti větru. Poklepem lze setřepat jinovatku má podobu jehliček a šupinek. Jestliže déšť nebo roztátý sníh na zemi zmrzne a vytvoří souvislou ledovou vrstvu, pak se jedná o náledí. Vrstva sněhu o výšce nejméně 0,5 cm ležící na zemi se nazývá sněhová pokrývka; menší množství pak poprašek. Při dlouhotrvajícím sněžení a větru se mohou vytvářet sněhové jazyky - mají výšku alespoň 25 cm a šířku nejméně 2 m, objevují se na závětrné straně za jakoukoliv překážkou. Srážky se vyjadřují ve speciálních jednotkách nazývaných srážkové milimetry (mm). Představa 1 mm srážek je jednoduchá - jedná se o litr vody rozlitý na ploše o rozměrech 1 m x 1 m. Podle toho, kolik srážek (vody) spadne za hodinu, rozlišujeme intenzitu srážek. "Slabé srážky" znamenají do 2,5 mm; "mírné srážky" od 2,6 do 8 mm; "silné srážky" do 8 do 40 mm a "velmi silné" je víc než 40 litrů vody na m 2 za hodinu. V zimním období se pevné srážky nechávají roztát ve srážkoměrné nádobě a pak se změří. 1 cm výšky sněhové pokrývky se rovná přibližně 1 mm kapalných srážek. Srážky se měří se jednou denně a meteorologové dodržují čas 7 hodin ráno (při letním čase v 8 hodin). Nedílnou součástí každé prognózy počasí je informace o teplotě. Je nutné připomenout, že je vztažena na výšku ve dvou metrech a zahrnuje dvě základní charakteristiky - denní maximum a denní minimum. Maximum se předpovídá pro období od 7 do 19 hodin, minimum pak pro interval od 19 do 7 hodin. Obvykle se udává rozpětí pro krátkodobé předpovědi v intervalu tří až čtyř stupňů, u prognóz na delší období v rozpětí

94 až do šesti stupňů a stanovují se jako teplota od do. Někdy se používá termín "kolem", což znamená 2 stupně nad a pod danou hodnotu (např. "kolem 12 C" = od 10 do 14 C). Teplotní a vlhkostní podmínky jsou vždy ovlivněné větrem. Vítr má silné zchlazovací účinky a zvyšuje výpar z mokrých povrchů. Je samozřejmé, že pro ošetřování rostlin na zahradě, bude nejvhodnějším obdobím "bezvětří" nebo "slabý vítr", při němž je cítit slabý pohyb vzduchu ve tváři (rychlost dosahuje 1 až 3 m/s). Při "mírném větru" (3 až 6 m/s) se listy a větvičky stromů trvale pohybují; za "čerstvého větru" (6 až 10 m/s) se zdvihá prach a papíry, začínají se ohýbat listnaté keře, na rybnících a vodních nádržích se vytvářejí menší vlny se zpěněnými hřebeny. "Silný vítr" (10 až 15 m/s) pohybuje silnými větvemi, sviští ve vedení na sloupech a spolehlivě zničí deštník. "Velmi silný vítr" (15 až 21 m/s) ulamuje silné větve a hýbe celými stromy, venku se nedá chodit. "Vichřice" (21 až 30 m/s) způsobuje škody na stavbách, strhává komíny a tašky na střechách, vyvrací stromy. Nejsilnější vítr dosahující rychlosti nad 30 m/s, tj. nad 110 km za hodinu, má pustošivé účinky na obydlích i v krajině. U větru dále rozlišujeme směr, tj. odkud vane a lze tak i přibližně odhadnout jaké přinese počasí. Severní směry bývají chladnější než jižní. Západní proudění v létě přináší obvykle srážky a ochlazení, v zimě ale často způsobuje oblevy. Východní proudění v létě je poslem typického letního teplého suchého počasí, v zimě naopak mrazivého počasí. Na závěr předpovědi bývá uváděn tlak vzduchu. Vyšší hodnoty (1020 až 1040 hektopascalů - hpa) znamenají obvykle ustálené počasí pod vlivem tlakové výše, která se projevuje v létě přes den vysokou teplotou vzduchu a většinou beze srážek, i když se v odpoledních hodinách mohou vyskytovat bouřky. Noci bývají chladné s pravidelnou tvorbou rosy. V zimním období tlaková výše přináší obvykle ochlazení, zejména, při východním proudění z vychladlé asijské pevniny. Nízké hodnoty (980 až 1000 hpa, ale i méně) jsou příznakem vlivu tlakové níže. V létě většinou způsobuje ochlazení, v zimě může být příčinou vánoční oblevy. Cyklony bývají spojené s frontami, které jsou zdrojem srážek. Při přechodu fronty se počasí velmi rychle mění a mění se i hodnota tlaku vzduchu. Proto silný pokles tlaku vzduchu v předpovědi nebo jeho náhlá změna na barometru by měl být signálem rozhodně nezahajovat žádné práce, které vyžadují období bez srážek. Literatura Kožnarová V., Klabzuba J.: Historie a současnost, čas a kalendáře, PowerPrint, Praha, 2005, ISBN Kožnarová, V.: Soubor posterů Aplikovaná meteorologie a klimatologie, FAPPZ, ČZU v Praze, 2006 Meteorologický slovník výkladový a terminologický, Academia, Praha,

95 2. ZÍSKÁVÁNÍ METEOROLOGICKÝCH INFORMACÍ VLASTNÍMI PROSTŘEDKY A MOŽNOSTI OVLIVNĚNÍ MIKROKLIMATU NA ZAHRADĚ A VE SKLENÍKU Souhrn Kapitola vysvětluje rozdíl mezi meteorologickými a mikroklimatickými prvky. Zabývá se možností měření základních meteorologických prvků a ovlivněním podmínek na zahradě a ve skleníku. 1. Vymezení základních pojmů Meteorologické prvky tvořící počasí jsou zpravidla jednoduché fyzikální veličiny, které můžeme kvantitativně popisovat buď objektivně jejich měřením (např. teplotu vzduchu, úhrn srážek) nebo také charakterizovat kvalitativně subjektivně pozorováním (např. výskyt mlhy, rosy nebo bouřky). Obě části mají svou vypovídající schopnost, doplňují se a jsou nezbytnou součástí meteorologického hodnocení lokality v určitém časovém intervalu. Základních meteorologických prvků ovlivňujících biologické jevy v přírodě je velké množství mezi nejdůležitější patří teplota půdy, vzduchu a vody, vlhkost vzduchu a půdy, trvání slunečního svitu a délka dne, intenzita záření nebo světla, množství druh a tvar srážek a jejich rozdělení během vegetace, výpar vody z půdy a rostlin, různé extrémní jevy jako sucho, přívalové deště, krupobití, silný vítr a mnoho dalších. Proto je nezbytné před měřením vlastními prostředky zvážit účel a využití těchto informací, seznámit se s metodami objektivního měření a subjektivního pozorování. V neposlední řadě také musíme zvážit nemalé náklady potřebné na přístrojové vybavení a časové možnosti pozorovatele. Jako spolehlivé vodítko poslouží metodické příručky vydávané Českým hydrometeorologickým ústavem. Kromě předepsaných standardních přístrojů jsou v současnosti běžně dostupné nejrůznější výrobky od těch nejjednodušších klasických teploměrů, vlhkoměrů, tlakoměrů a srážkoměrů až po plně automatizované stanice s distančním měřením základních meteorologických prvků včetně ukládání dat do interní elektronické paměti. Na počátku je nutné připomenout, že tradiční nauka o počasí a podnebí meteorologie a klimatologie prodělala v posledních letech převratný vývoj. V případě studia podnebí došlo k celosvětové profesionalizaci a v případě počasí dokonce k totální globalizaci pod odborným dohledem WMO - World Meteorological Organization ( a národních meteorologických služeb (u nás ČHMÚ - Český hydrometeorologický ústav Spolu s rozvojem komunikační techniky a sdělovacích prostředků jsou proto kvalitní aktuální informace kdykoliv a kdekoliv dostupné. Například pro území ČR jsou k dispozici základní údaje o počasí každou celou hodinu asi ze 40 stanic na teletextu ČT1 a přibližně pro stejný počet stanic z hlavních měst celé zeměkoule. Na internetu je pak jejich množství nepřeberné a v různých formách v otevřené řeči, šifrované a grafické. Doplňme, že ke kvalifikovanému posouzení stavu atmosféry je třeba využívat mnoha údajů z relativně velkých územních celků (včetně trojrozměrných informací) a je nutné znát průběh celé řady meteorologických prvků s dostačující časoprostorovou hustotou informací. Předpovídání počasí podle jednoho meteorologického prvku (např. podle tlaku vzduchu a nápisů na stupnici barometru) považujeme v současné době za anachronismus. Pokud chceme aktuální údaje porovnávat s historickými daty nebo se vzdálenějšími lokalitami, je bezpodmínečně nutné použití standardizovaných přístrojů včetně dodržování mezinárodních metodik měření a pozorování; v meteorologii je více než v jiných oborech známé, že při použití různých přístrojů získáváme odlišné a tím i neporovnatelné výsledky. Uvážíme-li jen základní požadavek při získávání reprezentativních údajů velký měrný pozemek (minimálně 20 x 20 m) na rovině, zatravněný a bez výsadby stromů, keřů a staveb, dojdeme ke zjištění, že amatérskými prostředky nemůžeme profesionálnímu měření konkurovat. To se týká zejména studia globálních změn klimatu, makroklimatu a často i variability v mezoklimatických rozměrech. Lze tedy doporučit spíše účelové využívání všeobecných meteorologických informací spolu s případným upřesňováním a aktualizací v dané lokalitě

96 Mnohem optimističtější je situace v mikroklimatických podmínkách zahrady, a to jak venku, tak i v podmínkách interiéru uzavřených prostor skleníků, folníků, pařenišť, pod nastýlanými materiály nebo i v prostorách pro skladování výpěstků nebo při ochraně přezimujících citlivých rostlin. V takovém případě kromě klasických metod můžeme využívat moderních miniaturních měřičů dataloggerů. Jsou použitelné k dlouhodobému záznamu zvolené veličiny a pomocí počítače programovatelné, mají vlastní zabudovanou časovou ústřednu, miniatrurní zdroj elektrické energie a lze je umístit přímo ve studovaném prostředí. Snímaná data se průběžně ukládají do interní paměti ve zvoleném intervalu a tím umožňují zpracování až na konci sezóny po stažení do počítače. Z hlediska požadovaných informací je účelné si také uvědomit, pro jaké časoprostorové kategorie klimatu budeme údaje používat. 2. Časoprostorové kategorie klimatu Z předcházející části víme, že meteorologie a klimatologie se zabývají studiem atmosférických procesů, to znamená uspořádáním a vzájemnými souvislostmi meteorologických prvků a jejich proměnlivostí v místě, ploše, prostoru i čase. Podle požadovaných výsledků a vytýčených cílů je třeba zvolit odpovídající hustotu informací, metody měření a pozorování, způsob zpracování a interpretaci výsledků. Z tohoto hlediska (a také z mnoha dalších praktických důvodů) bývají rozlišovány následující pojmy: globální klima, makroklima, mezoklima a mikroklima. V novější anglosaské literatuře bývají poslední kategorie nazývány klimatem malých rozměrů (Small Scale Climate). Mezi jednotlivými kategoriemi nejsou zřetelné ostré hranice, a proto také definice nejsou jednotné a často se překrývají. Zvláštní problematiku představuje mikroklima uzavřených prostorů neboli kryptomikroklima (kryptoklima). Globální klima se zabývá problematikou planetárních meteorologických dějů probíhajících v ovzduší v horizontálních rozměrech řádu nejméně desítek tisíc kilometrů a vertikálně v celém vzdušném obalu Země, to znamená nejen v troposféře, ale i ve větších výškách. Pro účely získávání poznatků s obecnou platností je třeba používat informací z období trvajících nejméně stovky let. Krátkodobé dynamické změny lze sledovat jen obtížně a pouze pomocí nákladné speciální techniky například při studiu ozonosféry. Makroklima (z řec. makros = velký) je reprezentováno velkoprostorovými ději, zabývá se atmosférickými objekty o velikosti stovek až tisíců kilometrů a zasahujícími celou troposféru (nejspodnější vrstva atmosféry). Typickými jsou vzduchové hmoty s malými gradienty meteorologických prvků nebo tlakové níže a výše, tj. oblasti s charakteristickým prouděním určovaným otáčením především podle svislé osy. Spolu s globálním klimatem není zatím výrazně ovlivňováno lidskou činností. K podrobnému studiu zákonitostí je třeba znát údaje o počasí nejméně za několik dnů (po dobu trvání přirozených synoptických situací); v klimatologickém časovém měřítku je třeba informací minimálně za několik desítek let (například pro výpočet standardních klimatických normálů 30 let). Mezoklima (nejčastější synonyma místní, lokální, terénní, topoklima) (z řec. mezos = střední), zachycuje děje probíhající převážně v mezní vrstvě ovzduší, tj. do výše asi 1 až 1,5 kilometru, případně v celé troposféře. Zabývá se tedy povětrnostními útvary menších rozměrů (desítky až stovky kilometrů); typickými objekty jsou atmosférické fronty, oblačné systémy, tornáda, brízová cirkulace, silné místní bouřky, klima velkoměst nebo imisních oblastí. Mezoklima je ovlivňováno více nebo méně antropickými aktivitami. Charakteristické je studium útvarů s vírovým prouděním s vodorovnou i svislou osou, včetně turbulence. Při studiu dynamiky mezoklimatických jevů je třeba používat údaje z průběhu hodin až dnů. Mikroklima (z řec. mikros = malý), je v klasickém meteorologickém pojetí definováno jako klima přízemní vrstvy vzduchu spolu s aktivním povrchem. V přirozených přírodních podmínkách se na tvorbě charakteris

97 tického mikroklimatu podílí tvar terénu (mikroklima reliéfové, svahové, dolinové, vrcholové, polohové, expoziční) nebo druh a charakter aktivního povrchu (mikroklima porostové, půdní, břehové, nadporostní, přízemní, u lesa korunového patra, podrostové, okrajové, přechodové). Pro praktické účely bývá mikroklima detailněji členěno na: o mikroklima přírodních povrchů bez vegetace (jako jsou např. pouště, skály, sněhová pokrývka, vodní hladina, led), o mikroklima přírodních povrchů s nízkým rostlinným krytem (polní plodiny, louky, mokřady), o mikroklima přírodních povrchů s vysokým rostlinným krytem (lesy, chmelnice), o mikroklima umělých urbánních povrchů (zastavěné plochy, komunikace, dopravní plochy). Typické vertikální rozměry zpravidla nepřesahují desítky metrů, významné časové změny trvají minuty až hodiny. Převládající proudění je turbulentní nebo zcela chaotické (to znamená vírové proudění s malým poloměrem otáčení a libovolně orientovanou osou). Pro mikroklima jsou charakteristické obrovské gradienty meteorologických prvků (například u teploty vzduchu o několik řádů větší než ve volné atmosféře). V osídlené krajině s obdělávanou půdou, průmyslem a dopravou se velmi výrazně uplatňuje antropogenní vliv. Kryptomikroklima, kryptoklima (v obytných a pracovních místnostech, dolech, dopravních prostředcích. Zcela specifické případy kryptomikroklimatu tvoří líhně, chladírny, mrazírny, sklady pro ovoce a zeleninu s řízenou atmosférou, kde je udržován požadovaný teplotně vlhkostní stav vzduchu a chemické složení pomocí technicky složitého a energeticky náročného klimatizačního zařízení. V uzavřených objektech obvykle dochází k významnému ovlivňování složení vzduchu produkcí vodní páry, CO 2, tepla, prachu, mikrobů, aerosolů, kouře a škodlivých par a plynů. Uplatňují se i další efekty kondenzace vodní páry na předmětech, s případným skapáváním nebo zatékáním, nežádoucí skleníkový efekt, vibrace, hluk, záření (sálavé, mikrovlnné, IR, UV, RTG, radioaktivní). Mezi důležité prvky kryptomikroklimatu patří světelný režim (intenzita osvětlení, rovnoměrnost, kontrast, stínivost, střídání světla a tmy, barevná teplota zdrojů světla, oslnění). Přihlédneme-li ke skutečnosti, že každá zahrada je z hlediska mikroklimatických podmínek neopakovatelný originál a je natolik specifická a že zjišťované údaje budou sloužit pro celé spektrum nejrůznějších požadavků, je nemožné poskytnout jednoduchý návod k měření a pozorování při dodržení rozsahu tohoto kurzu. Zájemcům proto doporučujeme jako základní texty publikace Bilance tepla; teplota půdy, vzduchu a vody (Klabzuba, J., 2002) a Hodnocení počasí v zemědělství (Klabzuba, J., Kožnarová, V., Voborníková, J., 1999). Poskytují rozsáhlý návod k vlastním měřením, zpracování a interpretaci výsledků s možností porovnávání dat s informacemi, které poskytuje ČHMÚ. Literatura: Klabzuba J.:Bilance tepla na aktivním povrchu; teplota půdy, vzduchu a vody, PowerPrint, Praha, 2002, ISBN Klabzuba J., Kožnarová V.: Voda v atmosféře, výpar; vlhkost vzduchu, vody a materiálu, PowerPrint, Praha, 2004 ISBN Klabzuba J., Kožnarová V., Voborníková, J.: Hodnocení počasí v zemědělství, PowerPrint, Praha, 1999, ISBN Kožnarová V., Klabzuba J.: Doporučení WMO pro popis meteorologických, resp. klimatologických podmínek definovaného období, Rostlinná výroba, ČAZV - ÚZPI, ISSN X, duben 2002, č. 4, ročník 48, str Kožnarová, V.: Soubor posterů Aplikovaná meteorologie a klimatologie, FAPPZ, ČZU v Praze,

98 3. PRINCIPY VÝŽIVY ROSTLIN A ZÁSADY POUŽITÍ HNOJIV Souhrn Jsou uvedeny základní údaje o chemickém složení rostlin, postup při analýze rostlin, rozdělení rostlinných živin, mechanismus příjmu živin rostlinami a vztahy mezi rostlinou, půdním roztokem a ostatními složkami půdy. Podkladové údaje pro hnojení odběr živin rostlinami a obsah přijatelných živin v půdě a jejich využití pro stanovení dávky živin a hnojiv. 1. Chemické složení rostlin Analýzy rostlin poskytují důležité informace o obsahu jednotlivých prvků v rostlinách, ze kterého se dá usuzovat na : - celkovou potřebu jednotlivých živin rostlinami, - časových nárocích rostlin na živiny během vegetace, - výživný stav rostlin během vegetace. Postup při analýze rostlin lze znázornit takto : Rostlinná hmota (fytomasa) sušení při 105 C sušina (5-90%) voda (95-10%) žíhání při 550 C spalitelný podíl (95-99%) popeloviny (1-5%) C, O, H a N Ca, K, Mg, Na, P, Fe, aj. Prvky obsažené v sušině lze z hlediska analytických postupů rozdělit do dvou skupin: - spalitelný podíl - který při žíhání uniká ve formě plynů (spálí se) - tvoří převážnou část sušiny rostlin uhlík (C) asi 45%, kyslík (O) asi 42%, vodík (H) asi 6% a dusík (N) okolo 1,5% - popeloviny, na které připadá jen asi 3-5% sušiny. Z prvků bohatěji zastoupených v rostlinách sem patří fosfor (P), draslík (K), vápník (Ca), hořčík (Mg), síra (S), sodík (Na), a řada dalších, které se vyskytují v menším množství jako je železo (Fe), mangan (Mn), měď (Cu), zinek (Zn), bor (B), molybden (Mo) a další. Složení některých rostlinných produktů udává tab. l. Z těchto údajů je zřejmé, že v sušině převažuje uhlík, kyslík a vodík, které tvoří převážnou část sušiny (okolo 95%) a zbývajících asi 5% připadá na dusík a popeloviny

99 Tab.1: Složení některých rostlinných produktů. Produkt % hmotnosti % sušiny Voda Sušina C O H N Popeloviny Obilky pšeničné 14,4 85,6 46,0 43,0 6,0 2,3 2,7 Žitná sláma 14,3 85,7 50,0 40,0 6,0 0,4 3,6 Semena hrachu 14,3 85,7 46,5 40,0 6,2 4,2 3,1 Hlízy brambor 75,0 25,0 44,0 47,0 5,8 1,5 1,7 Rostliny přijímají uhlík průduchy ve formě oxidu uhličitého z ovzduší a kyslík a vodík převážně z vody - tedy z přirozených zdrojů, které na většině stanovišť plně dostačují pro potřeby rostlin. Jaký je průměrný obsah nejdůležitějších živin v rostlinných produktech v přirozeném stavu udává tab. 2. Je zřejmé, že obsah prvků je v rostlinách rozdílný a do jisté míry charakteristický pro určitý rostlinný druh, stáří rostliny a analyzovaný orgán. Tab.2: Obsah N, P, K, Ca a Mg v některých produktech Plodina Analyzovaná část % přirozeného stavu Voda N P K Ca Mg Pšenice Zrno 14,4 2,00 0,37 0,45 0,04 0,13 ozimá Sláma 14,3 0,48 0,10 0,52 0,19 0,07 Kukuřice zel. hmota (v květu) 83,0 0,19 0,04 0,31 0,10 0,07 Zrno 13,0 1,62 0,27 0,31 0,02 0,12 Cukrovka Bulvy 81,5 0,16 0,04 0,32 0,03 0,04 Chrást 90,0 0,30 0,03 0,33 0,22 0,10 Vojtěška zel. hmota (poč. kv.) 74,0 0,72 0, ,60 0,05 Okurky plod 96,0 0,16 0,05 0,20 0,03 0,01 Cibule cibule 86,0 0,27 0,06 0,21 0,11 0,01 Karotka kořen 85,0 0,18 0,05 0,33 0,05 0,03 Množství živin obsažené v biomase rostlin nazýváme odběr. V období sklizně mluvíme o hospodářském odběru, který je nejvýznamnějším podkladem pro stanovení potřeby hnojení. Udává se v tzv. normativech odběru na jednotku sklizně hlavního produktu (je zahrnuta potřeba i vedlejšího produktu). Tak např. pro ozimou pšenici je normativ odběru N kg N na l t zrna. Znamená to, že pro zajištění výnosu 5 t zrna ozimé pšenice je zapotřebí počítat s množstvím dusíku kg N na ha. 2. Charakteristika rostlinných živin a jejich rozdělení. Pod pojmem živiny zařazujeme látky, které organismus přijímá a požaduje k projevu všech svých životních funkcí. U zelených rostlin jsou to látky anorganické (minerální), které se stávají živinami většinou až v iontové formě. Charakteristickým znakem rostlinné živiny je : nezbytnost nepostradatelnost (esenciálnost), nezastupitelnost jinými živinami, přímé zapojení do metabolismu rostlin (je součástí důležitých látek, např. bílkovin, nukleotidů aj., případně působí na aktivitu látek v rostlině). Úkolem každého pěstitele je zajistit rostlinám dostatek živin, protože nedostatek živin se projevuje poruchami růstu, případně při výrazném nedostatku rostlina nemůže dokončit svůj vegetační cyklus a chybějící živina se nedá nahradit jinou živinou

100 Z hlediska obsahu prvků v rostlině a jejich výskytu se dělí rostlinné živiny na několik skupin : - m a k r o e l e m e n t y vyskytující se v rostlinách od několika desetin do desítek %. Patří sem: C, O, H, N, P, K, Ca, Mg, S, (Fe) - m i k r o e l e m e n t y s obsahem zpravidla nižším než 0,05% (jsou často uváděny v ppmx). Patří k nim: Fe, Mn, Zn, Cu, B, Cl a Mo - prvky užitečné, jejichž obsah v rostlinách může dosahovat vysokých hodnot a charakteristické pro ně je to, že je nepotřebují všechny rostlinné druhy. Patří sem např. Na, Al, Si, aj. x (ppm představuje relativní jednotku - miliontou část základu a v absolutních jednotkách to jsou mg v l kg, nebo g v l t - např. údaj, že pšeničná obilka obsahuje 5 ppm Cu znamená, že v l kg obilek je obsaženo 5 mg Cu). 3. Příjem živin rostlinami Rostliny přijímají většinu živin svými kořeny ve formě iontů - buď kationtů např. K +, NH 4 +, Ca 2+, Mg 2+, Mn 2+ aj., nebo aniontů např. NO 3-, SO 4 2-, H 2 PO 4 - aj. Příjem živin kořeny rostlin lze rozlišit do 4 etap : - přísun živin do bezprostřední blízkosti kořene, - průnik živin do tzv. volného prostoru kořenů, - vstup živin do vnitřního prostoru buněk (aktivně i pasivně), - transport živin v rostlině. Je pochopitelné, že příjem živin kořeny rostlin se děje z bezprostředního okolí kořenů a živiny se transportují do této části půdního prostředí (rhizosféry) hmotovým tokem půdního roztoku, případně difusí. Jednotlivé ionty jsou nasorbovány na povrchu kořenů a v části buněčných stěn a mezibuněčných prostorů - ustaluje se rovnováha mezi ionty v půdním roztoku a tzv. volným prostorem kořenů a ve druhé fázi pronikají do vnitřního prostoru kořenů přes polopropustnou membránu. Příjem iontů do vnitřního prostoru buněk je charakteristický tím, že se děje proti koncentračnímu spádu, vyznačuje se selektivitou, tj. schopností rostlin získávat ze směsice iontů i ten iont, který je v nízké koncentraci a celý proces je spojen s metabolickými ději, neboť vyžaduje energii. Selektivita příjmu živin je vysvětlována teorií přenašečů. Jsou představy, že se jedná o složité organické látky lipoidního charakteru, vykazující specifickou afinitu k některým iontům. Aktivované přenašeče vytvářejí s ionty komplex, který je v membráně difusibilní a iont je takto přenášen z vnější části membrány k vnitřní a tam je odevzdán do nitra buňky. Pro opětovnou aktivaci přenašeče je zapotřebí energie. Postup iontů (především kationtů) membránou je také umožněn rozdílným elektrochemickým potenciálem mezi vnějším a vnitřním prostorem buňky (pasivní příjem). Vzhledem k tomu, že vnitřní prostor díky enzymatické činnosti vykazuje záporný náboj dává to předpoklady pro pronikání kationtů do nitra buňky a tím vyrovnání náboje. Vlastní tzv. pasivní průnik kationtů, hlavně K+, umožňují specifické látky (ionofory) umístěné v membránách. Pasivní průnik iontů (např. Ca) je umožněn kořenovými špičkami na kterých nejsou plně vytvořeny polopropustné membrány. Ionty, které pronikly do vnitřního prostoru buňky jsou dále transportovány do míst jejich potřeby hlavně vodivými cestami, některé v původní iontové formě jako např. K+, Na+, ale řada jich již v kořenech se váže na organické sloučeniny a je transportována v organických sloučeninách. Z těchto důvodů je také rozdílná pohyblivost jednotlivých živin v rostlinách. Proces příjmu živin je ovlivňován mnoha faktory. Jsou to faktory vnitřní, ovlivněné samotnou rostlinou - založené na genetickém základě, které si rostliny přenášejí na potomstva a dále faktory vnější, především klimatické, povětrnostní a půdní. Rostliny mohou přijímat živiny i ostatními orgány, tedy listy, stonky, větvemi i kmenem u stromů. Takový způsob výživy nazýváme mimokořenová výživa. Rozhodující je však příjem živin kořeny rostlin

101 Živiny v půdě jsou rozhodující pro zajištění výživy rostlin. Jsou to hlavně ty, které se nacházejí v rozpustné formě v půdní vodě (roztoku) a které jsou sorpčně vázány v pevné fázi půdy (výměnné na sorpčním komplexu, v chemických sloučeninách a organické hmotě) a mohou dostatečně rychle půdní roztok doplňovat. Schematické znázornění příjmu živin rostlinami a vzájemné vztahy mezi složkami pevné fáze půdy a půdním roztokem (půdní vodou) je patrné z obrázku. Půdní podmínky a vlastnosti rozhodují o množství jednotlivých iontů v půdním roztoku. Jsou to hlavně hodnota ph, zrnitost, sorpční schopnost, pórovitost, obsah organických látek v půdě, biologická činnost a vlastní obsah živin. Příznivý stav v půdě je, jestliže v půdním roztoku je jen přiměřené množství iontů (při nízké koncentraci je ztížen jejich příjem, při vysoké koncentraci je nebezpečí zvýšených ztrát v případě pohybu vody vyplavením a také možnosti nadměrného příjmu až antagonistického působení) a z ostatních složek půdy se ionty dostatečně rychle doplňují. 4. Zásady použití hnojiv Předpokladem dobré a harmonické výživy rostlin je úprava půdních podmínek tak, aby půdní prostředí poskytovalo dostatek přijatelných živin pro rostliny. Skutečností je, že převážná část živin se přijímá z půdních rezerv a jen část se realizuje z hnojiv. Zvláště výrazné je to u P, K, Mg, Ca a mikroelementů. Proto také v podstatě hnojíme půdu a nikoliv rostliny a hnojením obnovujeme zásobu živin v půdě. Pouze u dusíku lze hovořit o hnojení rostlin, kde přímé využití dusíku hnojiv se pohybuje v rozmezí %. Hlavní podklady a údaje pro hnojení jsou : odběr živin rostlinou jak již bylo uvedeno jsou (na základě četných analýz rostlinných produktů) k dispozici údaje o odběru živin, které udávají jaké množství živin se v podstatě nachází ve sklizni a v případě odvozu z pozemku je půda o toto množství ochuzována. Je pochopitelné, že správný hospodář musí dbát o navrácení živin, odčerpaných sklizní. Průměrné hodnoty odčerpaných živin u některých plodin jsou uvedeny v tab

102 Množství odčerpaných živin je závislé na dosaženém výnose. Tak např. ozimá pšenice při výnosu okolo 6 t zrna z ha odčerpá okolo 144 kg N, 32 kg P a 110 kg K a zelí při výnosu 80 t z ha 272 kg N, 48 kg P a přes 300 kg K. V závislosti na výnosu a odběru živin na jednotku produkce jsou rozdíly mezi celkovým odběrem živin u různých druhů rostlin, zvláště u dusíku a draslíku. Je pochopitelné, že rostliny pokud mají dosáhnout předpokládaný výnos s odpovídající kvalitou musí potřebné množství živin mít v půdním prostředí k dispozici. Tab. 3 Odběr živin v kg na 1 t hlavního produktu u některých plodin Plodina Produkt Odběr živiny (kg/1 t produktu) N P K Pšenice ozimá zrno x ,4 6,2 16,6-21,0 Kukuřice zrno ,4 6,6 21,0-33,0 zel. hmota 3,5-4,0 0,7 0,9 2,9-3,7 Řepa cukrová bulvy 4,0 5,0 0,7 0,9 5,0 8,3 Brambory hlízy 4,5 5,5 0,7 0,9 6,2 7,5 Zelí bílé pozdní hlávky 3,4 0,6 3,8 x hodnota vyjadřuje odběr hlavním produktem i odpovídajícím množstvím vedlejšího produktu, v tomto případě zrno + sláma Údaj o odběru je nejvýznamnější hodnotou pro určení dávky dusíku. Proto se také při určení dávky dusíku většinou vychází z celkové potřeby rostlin (odběru) na určitý výnos. V minerálních hnojivech aplikujeme jen rozdíl mezi celkovou potřebou rostlin a tím, co poskytuje půda a další zdroje dusíku (statková hnojiva, předplodina, posklizňové zbytky apod.). V každém případě je hnojení dusíkatými hnojivy cíleno k rostlině a většinu hnojiv aplikujeme před vegetací, či v průběhu vegetace. obsah živin v půdě používá se různých metod pro stanovení obsahu přijatelných živin u nás je v současném období používána metoda podle Melicha - slouží hlavně pro hnojení P, K a Mg. Proto také hnojení P, K a Mg je směřováno k půdě a rozhodujícím hlediskem pro určení dávky hnojiv je kromě výnosové úrovně plodin obsah živiny v půdě. V podstatě při vyhovujícím obsahu těchto živin v půdě (např. u P okolo 80 ppm P) dávka fosforečných hnojiv odpovídá odběru. Při nižším obsahu je nutné dávky přiměřeně zvýšit a naopak při vysokém obsahu snížit až zcela vyloučit je možné určité období čerpat živiny z půdních zásob. Cílem hnojařských a ostatních agrotechnických zásahů je vytvoření určité hladiny živin v půdě, která zajišťuje předpoklady harmonické výživy rostlin, a tím stability výnosu a dobré kvality produkce, a to i za méně příznivých podmínek (hlavně povětrnostních). K tomu musí být využito všech hnojivých hodnot zemědělského podniku (statkových hnojiv), omezení jejich ztrát a samozřejmě vhodným doplněním celého koloběhu živin nákupem minerálních hnojiv. Literatura : Tesař, S., Vaněk, V. a kol. (1992) : Výživa rostlin a hnojení. Učební texty ČZU, 150 s. Vaněk, V.,Balík, J., Pavlíková, D., Tlustoš, P. (2002) : Výživa a hnojení polních a zahradních plodin.vydáno redakcí odborných časopisů Ing.M. Sedláček, 3. vydání, 119 s

103 4. KOMPOSTY A SUBSTRÁTY Souhrn Komposty představují důležitý článek v koloběhu látek a živin. Jsou jimi využity odpadní látky a vedlejší produkty jako zdroje živin a organických látek pro obnovu půdní úrodnosti. Současně se omezuje zátěž životního prostředí. Hlavní materiály pro výrobu kompostů a jejich vlastnosti, podmínky a fáze kompostování, zajištění kvality kompostů. Popis a hodnocení zahradnických substrátů, charakteristika materiálů pro jejich výrobu. Požadavky na substráty a možnosti použití substrátů. Komposty - představují významný článek v koloběhu látek a živin v přírodě. Mají nezastupitelnou úlohu ve využití a zapojení odpadů a vedlejších produktů rostlinné produkce do obnovy půdní úrodnosti. Rozumným kompostováním je vraceno velké množství živin a organických látek do půdy a současně se snižuje množství odpadů, které by zatěžovaly životní prostředí. Proto má kompostování rostlinných odpadů a případné zapojení dalších látek do koloběhu živin kromě agronomického hlediska i velký význam hygienický a ekologický. Dobrý kompost představuje v podstatě rozloženou organickou hmotu, která je částečně transformována na humusové látky a je stabilizovaná minerální koloidní frakcí. Dodává se jimi do půdy velké množství organických látek a živin, které se uvolnily v procesu rozkladu mineralizací. Kvalitní kompost musí : o obsahovat dostatek stabilizovaných organických (humusových) látek, o vykazovat velké sorpční a iontovýměnné kapacity, o mít dobře rozloženou a transformovanou organickou náplň a tím vykazovat o pozvolný rozklad (mineralizaci) v půdě po jeho aplikaci. Kompost má obsahovat : organickou náplň - její množství a kvalita rozhoduje o výsledném produktu. V podstatě bychom měli zachytit všechny odpadní látky, případně další zdroje, které jsou organického původu a mohou poskytovat dostatek organických látek pro činnost mikroorganismů. Kompostovat je možné např. listí, posečenou trávu, slámu, piliny, kůru, zbytky zelenin po sklizni např. listí a košťály po brukvovitých zeleninách, nať brambor, mrkve aj., odpad z ovocné a okrasné zahrady (odřezané drobnější větve a letorosty nejlépe drcené) odpad z kuchyně a domácnosti (zbytky ovoce, brambor apod.). Vhodným doplňkem jsou statková hnojiva, zvláště tehdy, kdy je kompostován odpadní materiál těžko rozložitelný (piliny, štěpka, sláma aj.). Statková hnojiva, především hnůj, močůvka a kejda jsou tak nejen dobrým zdrojem snadněji rozložitelných organických látek, ale současně očkovacím materiálem - zdrojem mikroorganismů. V kompostech na zahradách je možné výhodně zužitkovat hnůj a trus domácích zvířat králíků, drůbeže a holubů, případně fekálie. minerální náplň - nejlépe zeminy s dobrou sorpční kapacitou, které jsou zdrojem jílovitých částic, ale také přinášejí potřebnou půdní mikroflóru k rozkladu organické náplně. Zemina působí nejen na sorpci živin (především poutání vznikajícího NH 3 ), ale také vody a pohlcování vznikajících zápachů má tedy výrazné působení hygienické. Jsou využívány různé zeminy ze skrývek výkopů, ornice ze staveb, odpady z cukrovarů i rybniční bahna (u odpadních a sedimentovaných materiálů je nutné používat jen ty materiály, které nejsou znečištěny rizikovými látkami a těžkými kovy). Do kompostů může být také přidán popel po spalování dříví obsahuje podle druhu dřeva % Ca, 3 9 % Mg a 6 20 % K

104 přídavek hnojiv - kromě statkových hnojiv je možné použít i některých hnojiv organického původu jako jsou kostní, rohové a krevní moučky a těžko rozpustné fosfáty, případně různé odpadní horniny (moučky), které jsou potenciálním zdrojem živin, především Ca, Mg a K. Podle složení výchozích surovin je vhodné doplnění dusíku, případně fosforu, a to u dusíku tak, aby byl dodržen poměr C:N na hranici 30 a takový přídavek P, aby kompostovaná směs vykazovala obsah P v sušině okolo 0,1 %. Vhodné je obohacení kompostů o fosforečná hnojiva mohou se použít jak superfosfáty, tak mleté fosfáty. Fosfor superfosfátu je dobře využitelný mikroflórou kompostu a velká jeho část přechází do organických sloučenin, které jsou následně dobře využitelné rostlinami. Využití P v přítomnosti organických látek kompostu je vyšší než z původního hnojiva. U mletých fosfátů je vlivem působení mikroorganismů a celkově dobrých podmínek při kompostování zvyšována přijatelnost fosforu hnojiva. Na menších zahradách, kde se pravidelně hnojí kompostem je možné veškerá fosforečná hnojiva zapojit do koloběhu živin přes komposty. Přídavek vápenatých hnojiv není vždy nutný, protože většina materiálů ke kompostování vykazuje dostatečný obsah Ca a proto vykazuje neutrální až alkalickou reakci. Ovšem zapojení většího množství vápenatých hmot je vhodné jedná se o přídavek vápence, dolomitu, případně jiného uhličitanového hnojiva. Podobně jako u fosforu je možné prostřednictvím pravidelného hnojení kompostem zajistit potřebný přísun Ca do půdy. Páleného vápna lze použít jen v případech, kdy je nutné zvýšit hygienizaci kompostu pro omezení a další rozvoj choroboplodných zárodků. Velmi často je doporučováno přidávání různých preparátů, očkovacích látek, které mají působit jako startéry kompostování a zajistit správné tlení a tvorbu humusových látek. Je nutno zdůraznit, že tyto látky nemohou přinášet žádný efekt, i když jsou mnohdy označovány za zázračné přípravky. Jsou to většinou argumenty tzv. biologicko- dynamického pojetí systému hospodaření, které se snaží jednostrannou argumentací propagovat určité výrobky a klamat spotřebitele o přednostech hnojiva a následně i vypěstovaných produktech, zvláště, když se přiřadí předpona bio. V podstatě dobře založený a ošetřovaný kompost dává předpoklady správného průběhu biologických rozkladných a následně i transformačních procesů, protože výchozí organický materiál a přidávaná statková hnojiva a zemina jsou nejlepším přirozeným očkovacím materiálem. Naopak špatně založený a ošetřovaný kompost nemůže vést ani po přidání těchto preparátů ke zlepšení výsledného produktu. Zárukou kvality kompostu je : správná skladba surovin především dostatek organického materiálu, dobrá homogenizace surovin dobré promísení a vrstvení materiálů, aby byly zajištěny procesy rozkladu ve všech částech kompostu, zajištění dobrých podmínek pro mikroorganismy : - dostatek živin, zvláště dusíku, vyhovující poměr C:N a obsah P. Z hlediska obsahu N a s tím souvisejícím poměrem C:N je vhodné mísení různých organických materiálů a většinou přídavek statkových hnojiv, případně dusíkatých hnojiv. Poměr C:N u nejběžněji kompostovaných materiálů (piliny 500, odřezané větve 300, kůra 120, sláma , listí 50, posečená tráva 20, hnůj 25, kejda skotu 10, drůbeží trus 10, močůvka 2) ukazuje na to, že většina organických odpadů ze zahrady (kromě posečené trávy) vyžaduje vyrovnání poměru C:N. Množství přidaného dusíku ke kompostovanému materiálu při širokém poměru C :N lze dosti snadno spočítat. Protože většina organických látek má obsah C asi 50 % tak ve 100 kg jejich sušiny je obsaženo okolo 50 kg uhlíku. Vyžadujeme-li poměr C:N ve výchozím materiálu ke kompostování poměr C:N 30, tak musí na toto množství C být asi 1,7 kg N včetně obsahu N, který daný materiál obsahuje, který však u materiálu se širokým poměrem je velmi nízky a můžeme jej zanedbat. Jako příklad lze uvést odhad doplnění dusíku při kompostování slámy, která obsahuje 80 % organických

105 látek (40 % C) a asi 0,5 % N, takže na 100 kg slámy, ve které je 40 kg C potřebujeme mít obsah 1,3 kg N a protože 0,5 kg N je ve slámě je zapotřebí přidat 0,8 kg N ve hnojivech. K dodání dusíku jsou nejvhodnější kapalná statková hnojiva (kejda a močůvka) a z minerálních hnojiv hnojiva s amidovým nebo amonným dusíkem v sestupném pořadí podle vhodnosti : močovina (nejlépe ve formě roztoku) >síran amonný>dam 390. V žádném případě hnojiva s dusíkem nitrátovým (ledkovým). - dostatečný obsah vzduchu a jeho výměna mikrobiologické procesy v kompostech probíhají nejlépe za mírně omezeného přístupu vzduchu a proto výrazné omezení aerobiosy není žádoucí. Proto je vhodné zakládat komposty z materiálu s různou strukturou (např. tráva se štěpkou), aby nedocházelo k velkému ulehnutí materiálu, a tím ke značnému omezení přístupu vzduchu. - dostatečná vlhkost - obsah vody by se měl pohybovat asi na úrovni 50 %. V každém případě je vhodné kompostovat a zakládat kompost s materiálem dostatečně vlhkým, protože následné ovlhčení materiálu v kompostu je již obtížnější a mohou se vytvářet místa s různou vlhkostí. Při kompostování suchého materiálu dochází k nežádoucímu rozvoji plísní a vlastní rozkladné procesy neprobíhají žádoucím směrem. Průběh fází při kompostování rozkladné procesy na počátku kompostování, kdy podle podmínek a množství lehce dostupných a rozložitelných organických látek dochází k intenzivnímu rozvoji mikroorganismů a současně zvýšení teploty kompostovaného materiálu až na hodnoty 60 o C. Výška teploty fermentované směsi a délka trvání teplot je rozhodující pro průběh rozkladu organických látek a jejich transformaci ve stabilní humusové látky. Dochází tak k intenzivnímu tlení a rozkladu organického materiálu, zvláště při dostatečném přístupu vzduchu ve vnitřních částech kompostu (v okrajových částech kompostu je tento proces většinou v důsledku omezené vlhkosti pomalejší). Produktem těchto procesů je tvorba oxidu uhličitého, NH 3 a uvolňování minerálních látek, které jsou zdrojem výživy mikroorganismů a současně se hromadí v kompostovaném materiálu. Toto období trvá asi 3 týdny a má velký význam pro následné procesy, ale také z hlediska hygienizace kompostovaného materiálu dochází k omezení a ničení zárodků nežádoucích mikroorganismů. Dosahovaná teplota hraje významnou roli, ale zřejmě i produkce látek, které vznikají i v dalších fázích kompostování tvorba látek mající inhibiční až antimikrobiální působení na řadu choroboplodných zárodků a tak rozhodujícím způsobem přispívají k tzv. biologickému efektu samočištění. Podobně má tato fáze velký význam pro ničení semen plevelů, které většinou při správném kompostování ztrácejí klíčivost. přeměny látek nastupují po fázi rozkladných procesů, kdy jsou uvolněné látky zabudovávány do nově vznikajících sloučenin, kompost získává typické hnědé zabarvení a část organických látek je transformována do trvalejších struktur humusových látek. Toto období trvá asi do 8 až 10 týdne a probíhá již při podstatně nižších teplotách. syntéza zrání pokračuje tzv. dozrávání kompostu, kdy vznikají trvalejší a odolnější struktury humusových látek. Toto období trvá v dobře ošetřovaném kompostu podle povahy výchozích surovin asi 3-6 měsíců, může probíhat však i delší období. Ošetřování kompostů : Během kompostování je žádoucí věnovat pozornost : - udržování potřebné vlhkosti, - zajištění výměny vzduchu předpokladem je vhodná struktura a promísení kompostovaného materiálu při zakládce kompostu. Během zrání kompostu je účelné jeho přeházení. Vzhledem k tomu, že je přehazování kompostu dosti pracné a tím i nákladné je snaha o omezení, případně úplné vyloučení tohoto opatření. V každém případě je vhodnější aspoň 1x kompost přeházet, čímž se urychlí rozklad zbytků a dojde také k další homogenizaci kompostovaného materiálu. Velký význam má i přemístění materiálu do

106 jiné části kompostu a tím zajištění rovnoměrnějšího rozkladu (v hromadách, krechtech i různých kompostérech neprobíhají zvláště v okrajových částech rozkladné procesy stejně a také teplota nedosahuje ve všech částech požadovaných parametrů), - udržování kompostu i jeho okolí v bezplevelném stavu. V současné době jsou vyráběny a na trh dodávány průmyslově vyráběné komposty. Je snaha zachytit velké množství odpadů, zvláště při údržbě zeleně, ale i části domovního odpadu a kalů z čistíren odpadních vod. Jejich kvalita je garantována a proto i když jsou vyrobeny z některých odpadních látek vyhovují požadavkům nezávadnosti. Naproti tomu je nutné se vyvarovat přidávání různých odpadů do kompostů vyráběných na zahradách a v zahrádkářských osadách bez znalosti jejich původu a obsahu nežádoucích organických polutantů a těžkých kovů. Velká část odpadů, zvláště z různých skládek může být značně znečištěna a způsobit průnik nežádoucích látek do půdního prostředí a následně do potravního řetězce. Zahradnické substráty Jsou to směsi, skládající se většinou ze zeminy a organických materiálů a v některých případech i melioračních látek. Převažující složkou je organický materiál. Používají se hlavně k předpěstování rostlin a dále k pěstování rostlin v květináčích, truhlících a kontejnerech. Mají tedy zajistit dobré podmínky pro rostliny i v omezeném a často značně exponovaném prostředí. V zahradnictví se používaly různé zeminy a materiály, často označované jako zahradnické zeminy, které měly poskytovat dobré podmínky pro značně rozsáhlý soubor zahradních rostlin, především květin. Postupně se vytvořilo velké množství těchto zemin (např. listovka, vřesovka, drnovka, pařeništní zem apod.), které se používaly samostatně, nebo z nich bylo možné smísením vytvořit takový půdní substrát, který vykazovat určité vlastnosti, vhodné pro danou skupinu rostlin. I když tyto zeminy poměrně dobře plnily své poslání značná složitost receptur a také obtížnost dodržení některých parametrů vedly k zjednodušení přípravy a standardizaci přípravy substrátů. Postupně se v těchto substrátech omezovalo použití zemin a písku a hlavním komponentem se stávala rašelina, která má řadu předností pěstitelských, ale i to, že má nízkou objemovou hmotnost a tím i nižší náklady na transport a manipulaci. Nedostatek kvalitní rašeliny vedl výzkum k hledání materiálů, které by nahradily rašelinu. Jako vhodný materiál se ukazuje fermentovaná kůra jehličnanů. V současné době je k přípravě substrátů používána nejčastěji rašelina, která se kombinuje s fermentovanou kůrou. Pokud se přidává zemina je nutné používat zeminu s vysokou sorpční kapacitou a bez plevelů - dobře se uplatňují sprašové hlíny. Vzhledem k tomu, že pro výrobu substrátů se používá rašelina je většinou přidáván také vápenec (1,5-2 kg na m 3 ), aby se otupila její kyselost. Často se také přidávají vícesložková hnojiva (Cererit, PG mix apod.) nebo speciální hnojiva (pozvolna působící). Substráty mají poskytovat dobré podmínky pro rostliny i v omezeném prostoru a zásobovat rostliny vodou. Zdrojem živin jsou většinou na počátku pěstování - později je nutné přihnojení, nejčastěji formou zálivky. Požadavky na zahradnický substrát : o vysoká pórovitost - kyprost (nízká objemová hmotnost). Vhodná je pórovitost nad 70 % a objemová hmotnost pod 1000 g /l - nejčastěji g/l u substrátu s přídavkem zeminy, případně písku a u organických substrátů okolo 400 g/l, o pozvolný rozklad komponentů - stabilita substrátu a tím i malá sléhavost a udržení fyzikálních vlastností, o vhodný poměr vody a vzduchu (asi 1:1), o dobrá jímavost pro vodu, o dobrá sorpční kapacita pro živiny,

107 o biologická a hygienická nezávadnost, o bez plevelů, o přiměřený obsah živin (nízký obsah rozpustných solí, zvláště pro klíčící rostliny vodivost 0,7-1,2 ms/cm, o vhodné ph, nejčastěji v rozmezí 5,5-6,5. Substráty s větším podílem jílu spíše vyšší hodnoty a naopak substráty pro kalkofobní rostliny ph 4,5-5,5. V posledních letech je na trhu pestrá nabídka velkého množství substrátů - od substrátů s univerzálním použitím např. rašelinokůrový substrát (RKS) až po úzce specializované, vhodné pro určité druhy rostlin (substrát pro azalky, pelargonie, surfinie, gerbery, chrysantemy apod), případně mající speciální použití (substrát výsevný, pikýrovací, množárenský apod.). Výhodou těchto substrátu je to, že výrobce garantuje určité parametry pro daný způsob použití. Jednotlivé substráty podle účelu, ke kterému jsou určeny mají určité základní vlastnosti např. mají vyšší podíl organického materiálu, nízkou koncentraci solí, vyšší sorpční kapacitu apod.. Pro hodnocení substrátů se používá těchto kriterií: - momentní vlhkost obsah vody u většiny substrátů se pohybuje v rozmezí %, - obsah spalitelných látek (organických látek) pohybuje se od %. Vyšší hodnoty mají substráty s převažujícím podílem rašeliny a kůry a naopak nižší hodnoty substráty s přídavkem zeminy, - hodnota ph ve vodném výluhu, většina substrátů má mít ph v rozmezí 5,0 6,0. Pro rostliny kalkofobní, vyžadující kyselé prostředí to jsou hodnoty okolo ph 4,5, - hodnota elektrické vodivosti (EC) ve vodném výluhu. Elektrická vodivost vyjadřuje koncentraci solí v substrátu a má se pohybovat v hodnotách : 0,4 0,5 ms/cm u výsevných a množárenských substrátů, 0,6 1,0 ms/cm u pěstebních substrátů - vyšší u náročnějších rostlin na živiny a snášející vyšší koncentraci solí (např. chrysantémy, scindapsus, palmy aj.) a nižší pro citlivé rostliny (např. azalky, orchideje, asparagusy, kapradiny aj.), - obsah částic nad 20 mm nemá přesáhnout 5 %. Pochopitelně substráty musí vyhovovat i obsahem rizikových látek a prvků, hlavně těžkých kovů. Důležité jsou i obsahy přijatelných živin, které by se u běžných pěstebních substrátů měly podle Dubského (2004) pohybovat v těchto hodnotách (výluh v Göhlerově roztoku směs vodného roztoku kyseliny octové a octanu sodného) : živina... ppm (mg/litr substrátu) dusík fosfor draslík hořčík vápník Hlavní rozdíly v některých ukazatelích materiálů používaných k výrobě substrátů jsou uvedeny v grafu. Je zřejmé, že vhodnou kombinací materiálů lze docílit žádaných parametrů substrátu

108 Graf: Porovnání základních charakteristik jednotlivých materiálů pro výrobu substrátů. % ideální substrát rašelina kůra zemina písek pevná část voda vzduch Literatura : Kalina, M. (1999) : Kompostování a péče o půdu. Grada Publishing, 109 s. Vaněk, V., Balík, J., Pavlíková, D., Tlustoš, P. (2007) : Výživa polních a zahradních plodin. V tisku. Váňa, J. (1997) : Výroba a využití kompostů v zemědělství. Institut výchovy a vzdělávání ministerstva zemědělství v Praze, 38 s

109 5. ZÁSADY HNOJENÍ POLNÍ A SKLENÍKOVÉ ZELENINY Souhrn Jsou uvedeny požadavky běžně pěstovaných zelenin na živiny jejich odběr sklizněmi a současně množství posklizňových zbytků, které zanechávají na pozemku, které je nutné respektovat pro hnojení následných plodin. Dále jsou prezentovány zásady použití statkových hnojiv, podklady pro použití vápenatých a minerálních hnojiv. Největší pozornost je věnována hnojení dusíkem. Hlavní rozdíly ve výživě a hnojení zelenin ve sklenících a fóliovnících Velká pestrost jednotlivých zelenin či skupin zelenin, ale i odrůd v nárocích na pěstební podmínky (teplota, potřeba vody, délka vegetační doby, období růstu, vzájemná snášenlivost, výskyt chorob a škůdců, potřeba živin apod.), ale i způsoby pěstování a řada dalších faktorů ovlivňuje i hnojařská opatření. Je skutečností, že většinu, zvláště náročnějších zelenin je možné úspěšně pěstovat jen na úrodných pozemcích, zrnitostně lehčích s dobrou zásobou přijatelných živin. Proto také (pokud máme možnost) jsou zeleniny zařazovány na lepší pozemky a hnojení a střídání plodin musí být podřízeno tomu, abychom vytvořili a udržovali vysokou půdní úrodnost. K upřesnění hnojení je potřebné mít dostatek podkladů o vývoji půdních vlastností. Na intenzivněji využívaných pozemcích je proto vhodné uskutečňovat běžné analýzy půd, nejlépe asi v tříletých cyklech a řadu dalších analýz, především na obsah minerálního, případně mineralizovatelného dusíku. Tab. 1 Odběr živin zeleninami v kg/ha (g/10 m 2 ) při uvedeném výnosu Výnos Druh t/ha N P K Ca Mg (kg/10 m 2 ) Zelí bílé Kapusta hlávková Květák Brokolice Zelí čínské Kedluben Tykev Rajče Okurka Celer Mrkev Řepa červená Ředkvička Cibule Česnek Pór Špenát Salát Hrách Reveň - řapíky Údaje uvedené v tab. 1 ukazují, že rozdíly v potřebě živin jednotlivými druhy zelenin jsou značné. Vysoký odběr živin je u brukvovitých zelenin (mimo kedlubnů), dále u reveně, střední potřebu vykazuje plodová a kořenová zelenina a cibule. Nejméně živin odčerpávají listové zeleniny a ředkvička

110 Je zřejmé, že u náročných zelenin je uváděno do koloběhu velké množství živin, přesahujících u dusíku 200 kg N a u draslíku až okolo 250 kg z ha. Pozoruhodný je u některých rostlin (zelí, tykev, reveň) i vysoký odběr vápníku. U řady zelenin ovšem zůstává velká část živin na poli ve formě posklizňových zbytků, se kterými je nutné počítat při bilancování potřeby hnojení, zvláště u dusíku. Tyto zbytky když se odstraňují z pozemku většinou procházejí přes komposty a vracejí se do půdy při organickém hnojení, nebo zůstávají na pozemku a jsou využívány následnými plodinami. Množství posklizňových zbytků, které zůstává po sklizni vybraných zelenin na pozemku uvádí tab. 2. Je zřejmé, že při uvedených výnosech hlavního produktu je i velké množství posklizňových zbytků, které představují i značné množství dusíku, které je po mineralizaci k dispozici pro následnou plodinu (dá se předpokládat, že z celkového množství se uvolní % - např. po zelí okolo 80 kg N/ha). Toto množství je nutné zohlednit při výpočtu dávky dusíku, která bude aplikována v dusíkatých hnojivech. Pochopitelně při nižších výnosech je také méně posklizňových zbytků a tím i živin v těchto zbytcích. Důležitým předpokladem dobrého využití posklizňových zbytků je jejich dobré a rovnoměrné rozmístění a pravidelné zapravení do půdy. Tab. 2 Množství posklizňových zbytků v t/ha (kg/10 m 2 ) a zůstatek dusíku v kg/ha (g/10 m 2 ) Z e l e n i n a Sklizeň hlavního produktu (t/ha) Posklizňové zbytky ( t/ha) Zůstatek N (kg/ha) Květák Zelí bílé Zelí čínské Červená řepa Celer Fazol Kedlubny Cibule Salát Použití organických hnojiv Organická hnojiva jsou významným zdrojem živin a organických látek a působí velmi příznivě na obnovu či zvýšení půdní úrodnosti. Častější hnojení klasickými organickými hnojivy také zlepšuje půdní strukturu a zpracovatelnost půd a tím i podmínky pro pěstování zelenin. Mezi zeleninami můžeme rozlišit plodiny vyžadující a dobře reagující na přímé organické hnojení - jsou to obecně košťálové a plodové zeleniny, celer, červená řepa a reveň, a naopak zeleniny nesnášející přímé organické hnojení jako jsou cibuloviny (mimo póru), mrkev a petržel. Z organických hnojiv je možné využívat všechna klasická stájová hnojiva, tedy hlavně hnůj a dále zelené hnojení a komposty. Organická hnojiva aplikujeme hlavně pro náročné plodiny a pro pozemky, kde jsou tyto plodiny převážně pěstovány. V zelinářství je výhodné využití kompostovaného hnoje a kompostů. Hnojení je účelné realizovat ve 2-4 letých intervalech v dávkách okolo 40 t/ha (40 kg/10 m2). Kvalitní komposty mají univerzální použití i pro rostliny nevyžadující organické hnojení a travní porosty. Pěstování rostlin (odrůd) s kratší vegetační dobou (pokud není zařazena další plodina) dává větší možnost uplatnění zeleného hnojení. Přednost dáváme bobovitým plodinám, svazence a obilninám. Méně vhodné jsou řepka a hořčice, jestliže jsou ve větším rozsahu pěstovány brukvovité zeleniny. Vhodným termínem pro aplikaci organických hnojiv je podzim, kdy je možné jejich rychlé zapravení do půdy základním zpracováním půdy. Komposty je možné aplikovat i na jaře

111 Použití minerálních hnojiv Vápnění Pro úpravu aciditních podmínek platí zásady jako pro běžné orné půdy - rozhodující hledisko potřeby vápnění je ph a zrnitostní složení půd (tab. 3 a 4) Tab. 3 Optimální ph (ve výluhu 0,01 M CaCl 2 ) p ů d a písčitá hlinitopísčitá písčitohlinitá hlinitá-jíl ph 5,0 5,5 5,5 6,0 6,0 6,5 6,5 7,0 Tab. 4 Doporučené dávky melioračního vápnění podle ph a půdního druhu (hloubka ornice 20 cm) Půda Dávka t Ca/ha (kg/10 m 2 ) ph Maximálně přípustná jednorázová dávka vápnění do 4,5 5,0 5,5 5,8 6,0 6,3 6,7 (t Ca/ha) písčitá 1,0 0, ,7 hlinitopísčitá 2,5 1,5 1,0 0, ,1 písčitohlinitá 4,5 2,7 2,0 1,5 1,0 0,5-1,4 hlinitá - jíl 5,0 3,0 2,2 2,0 1,5 1,0 0,5 2,1 doporučené dávky nelze aplikovat jednorázově Vzhledem k tomu, že půdy, kde se dlouhodobě pěstují zeleniny většinou v důsledku pravidelného hnojení organickými hnojivy vykazují vyšší obsah humusových látek., lze u půd s vyšším obsahem Cox než 3,0 % udržovat nižší optimální hodnotou ph (asi o 0,5 ph okolo spodní hranice údajů v tab. 3). Vápnění zelinářských půd plní i důležité funkce preventivní a asanační, zejména při výskytu některých mykoz a průniku rizikových látek, včetně těžkých kovů do potravního řetězce. Vyšší hodnoty ph a tím i přímé vápnění vyžadují a dobře snášejí brukvovité zeleniny, zvláště košťáloviny, dále červená řepa a špenát. Pro většinu dalších zelenin je vhodnější v případě potřeby vápnit k předplodinám. Slabě kyselou půdní reakci vyžaduje a přímé vápnění nesnáší plodová zelenina, zvláště rajčata, paprika a dále kořenová zelenina. K vápnění je žádoucí využívat přednostně vápenců, dolomitických vápenců, případně dolomitů. Pouze extremně těžké a kyselé půdy a při výskytu nádorovitosti košťálovin je nutné použít páleného vápna (CaO) nebo vápenného hydrátu (Ca(OH)2. Je nutné však pravidelné rozmetání a zapravení do půdy a potřebný odstup mezi vápněním a výsevem, případně výsadbou rostlin. Vhodné období pro vápnění je podzim, kdy také zpracováním půdy lze hnojiva dobře zapravit do celého profilu půdy. Hnojení fosforem, draslíkem a hořčíkem Pro hnojení fosforem, draslíkem a hořčíkem platí zásada, že dávka jednotlivých živin by měla vycházet z jejich obsahu v půdě a odběru danou plodinou. Při obsahu živin odpovídajících středním hodnotám uvedených v tab. 5 by v podstatě měl být hrazen export živiny z půdy (tab. 1). Při horní hranici těchto hodnot, lze dávky snížit a naopak při nízkém obsahu zvýšit tak, abychom postupně dosáhli potřebného obsahu přijatelné živiny v půdě, která zajišťuje přiměřený výnos a dobrou kvalitu produkce. Tak např. pro brokolici pěstovanou na půdě s obsahem P okolo 90 ppm P je udržovací dávka asi 30 kg P/ha - nižší dávku (o třetinu až polovinu) můžeme aplikovat na půdě s obsahem P v horní úrovni obsahu (120 ppm P) a naopak podobné zvýšení při obsahu na spodní hranici nebo pod spodní hranici potřebného obsahu P (60 ppm P)

112 Tab. 5 Doporučené obsahy přijatelných živin v orných půdách (zeleniny) (metoda podle Mehlicha III.) Živina ppm (mg/kg zeminy) Lehká půda střední půda těžká půda P K Mg Při vysokých dávkách a častějším hnojení statkovými hnojivy je vhodné o živiny v nich obsažené snížit dávku živin v minerálních hnojivech, hlavně dusíku a draslíku. Tyto bilance a dávky je vhodné realizovat během několika např. 3-4 let, tak, aby byl za celé období vyrovnán úbytek živin z půdy sklizněmi hnojením. Vhodným termínem hnojení je koncem léta a podzim, nejpozději před orbou (rytím), často v návaznosti na hnojení organickými hnojivy. Pokud se hnojení neuskuteční na podzim je možné hnojit ještě před výsadbou nebo setím. Při jarním hnojení se dobře uplatňují vícesložková hnojiva. Na lehkých půdách aplikujeme draselná hnojiva vždy až na jaře. Při hnojení draselnými hnojivy se často poukazuje na snášenlivost jednotlivých druhů rostlin k chloru. Protože chloridová draselná hnojiva jsou výrazně levnější je u většiny rostlin vhodné jejich použití, pokud je dodržen dostatečný odstup mezi hnojením a přítomností plodiny na pozemku. Pouze u rostlin velmi citlivých na chlor (plodová zelenina a cibuloviny) a při hnojení bezprostředně před setím či sázením je nutné použít síranových draselných hnojiv. Hnojení dusíkem Dusík je pro pěstování většiny zelenin rozhodující živinou s ohledem na nárůst biomasy, a tím i dosažení požadovaného výnosu a kvality produkce. Dávka dusíku, kterou je zapotřebí dodat v minerálních hnojivech se stanoví podle celkové potřeby rostlin (odběru) upraveného podle stanoviště, předplodiny a hnojení organickými hnojivy. Stanovištní korekce (odpočet) je na většině úrodných půd, kde se pěstuje zelenina vysoká a dosahuje až 80 kg N/ha a podobně i odpočet na předplodinu - bobovité plodiny či vlastní posklizňové zbytky (tab. 2). Proto dávka dusíku v minerálních hnojivech je podstatně nižší než je vlastní odběr plodinou. Např. pro zelí, hnojené 40 t hnoje na ha je od celkové potřeby uvedené v tab. 1 - tedy při výnosu 70 t/ha 238 kg N nutné odečíst množství N využitelné z hnoje - asi 60 kg N a na stanoviště např. 70 kg N (případně podle skutečného obsahu minerálního dusíku), takže v minerálních hnojivech je žádoucí dodat okolo 110 kg N na ha. Dusíkatými hnojivy se hnojí hlavně před setím a sázením, kde by mělo být aplikováno % potřebné dávky. K tomuto základnímu hnojení jsou vhodné síran amonný, močovina i hnojivo DAM. Výborným, ale podstatně dražším hnojivem je dusíkaté vápno, hlavně pro košťáloviny, které kromě dobrého agrochemického působení (pozvolnější uvolňování dusíku a alkalizaci půdy) omezuje i výskyt nádorovitosti. Vždy je nutné dodržet určitý odstup mezi hnojením a setím, či sázením (aspoň 10 dní, u dusíkatého vápna až 3 týdny), zvláště při vyšších dávkách dusíku. Přihnojování ( hlavně v ledku vápenatém a ledku amonném s vápencem) je žádoucí tehdy, když je požadováno hnojení v dávkách nad 80 kg N/ha, hlavně u rostlin a odrůd s delší vegetací, nebo když byla aplikována nízká základní dávka a na lehkých půdách. Většinou se nepřihnojují rostliny s krátkou vegetační dobou (salát a ředkvička). Přihnojování se realizuje asi dní po výsadbě nebo setí. Přihnojení by mělo být ukončeno nejpozději 1 měsíc před sklizní. Na zahradách při pěstování zelenin na menších plochách, při vlhčím počasí, na lehčích půdách, případně tam, kde je možnost závlahy je účelné větší část dusíku aplikovat během vegetace ve více dávkách. Toto přihnojování je možné realizovat podle celkového růstu a habitu rostlin tak, aby byl zajištěn zdárný růst rostlin a tím i produkce a její kvalita a předešlo se případnému přehnojení, způsobující zhoršení kvality a vyšší hromadění nitrátů v produktech, zvláště u listové a rané kořenové zeleniny

113 Důležitým předpokladem dobrého působení dusíkatého hnojení je správné určení dávky dusíku, určení vhodného hnojiva a termín aplikace a také rovnoměrnost rozmetání. Pro malé záhony je vhodné aplikovat dusíkatá hnojiva v roztoku (močovina, LV, DAM ) např. kropicí konví, kdy je možné lépe dodržet dávku a rovnoměrnost hnojení. Při pěstování košťálovin, zvláště na pozemcích, kde jsou častěji zařazovány květák, brokolice a růžičková kapusta se vyskytuje nedostatek molybdenu. K odstranění tohoto nedostatku se hnojí 4 kg molybdenanu sodného na ha (4 g/10 m2). Při hnojení je nutné dodržet dávku a rovnoměrnost rozmetání, proto je nejlépe molybdenan rozpustit ve vodě a aplikovat jej postřikem. Zvýšený výskyt je na kyselých půdách a proto důležitým předpokladem je úprava ph půdy vápněním. U celeru a červené řepy se na půdách s vysokou hodnotou ph a v sušších podmínkách může vyskytovat nedostatek boru - projevuje se jako srdéčková hniloba. Na takových půdách je žádoucí hnojení boraxem v dávce okolo 10 kg/ha. Pro zeleniny pěstované ve sklenících a fóliovnících platí stejné zásady hnojení. Vzhledem k tomu, že v těchto podmínkách jsou lepší teplotní a většinou i vlhkostní podmínky (závlaha) je dosahováno vyššího výnosu a tím je i větší odběr živin. Pěstování skleníkových rostlin je realizováno na půdách a substrátech s vyšším obsahem organických látek a většinou také s vyšším obsahem přijatelných živin. Proto je nutné zohledňovat analýzy půd a substrátů. V zastřešených prostorech je nutné také kromě obsahu živin sledovat koncentraci solí, protože je nebezpečí zvýšené koncentrace, zvláště při použití hnojiv s nižším obsahem živin a používání tvrdé vody k zálivce. Hnojení se uskutečňuje jednak před výsadbou a dále se realizuje několikeré přihnojování během vegetace. K tomuto účelu se výhodně používá dobře rozpustných hnojiv např. Kristalon aj. Literatura : Hlušek, J., Richter, R. a Ryant, P. (2002) : Výživa a hnojení zahradních plodin. Vydáno redakcí odborných časopisů Ing. M. Sedláček, 1. vydání, 81 s. Vaněk, V.,Balík, J., Pavlíková, D., Tlustoš, P. (2002) : Výživa a hnojení polních a zahradních plodin.vydáno redakcí odborných časopisů Ing.M. Sedláček, 3. vydání, 119 s

114 6. ZÁSADY HNOJENÍ OVOCNÝCH DŘEVIN Souhrn Jsou uvedeny údaje o odběru živin vzrostlým sadem a sklizní plodů, nároky na živiny jednotlivých dřevin. Použití statkových a minerálních hnojiv v sadech. Úprava půdních vlastností a hnojení před výsadbou, hnojení po výsadbě, zohlednění půdních rozborů, růstu stromů a násady plodů. Ovocné stromy a keře se pěstují na jednom stanovišti mnoho let, čímž dochází postupně k jednostrannému odčerpávání živin a do jisté míry i zhoršování půdních vlastností. Po založení sadu se půda většinou již nedá zpracovávat do větších hloubek a protože nedochází ke střídání plodin, je obtížnější obnova půdní úrodnosti i zajištění správné výživy. Hnojení některými živinami je méně účinné v důsledku toho, že není možné hnojiva zapravit do profilu (vápnění, hnojení fosforem a draslíkem). Ovocné stromy jsou obecně považovány za rostliny náročné na živiny. Velká potřeba živin je na tvorbu listů, dále na přírůstky dřeva a produkci plodů. Spotřeba živin na produkci není však vysoká, protože velká část živin z listů, opadu květů a plůdku a většinou i průřezu větví (jestliže jsou drceny) zůstává na pozemku. Proto není vlastní (čistý) odběr živin vysoký a tvoří jen menší část celkové potřeby živin. Jak je zřejmé z údajů v tab.1, tvoří v celkové bilanci odběru živin u vzrostlého jabloňového sadu největší podíl dusíku, vápníku a hořčíku část soustředěná v listech, které z větší části zůstávají na pozemku (část živin je koncem vegetace transportována do kořenů, dále vyplavována a část zůstává v opadu). Tab 1. Odběr živin vzrostlým sadem jabloní (Golden Delicious) za rok při výnosu plodů 48,8 t z ha N P K Ca Mg Plody 20,8 6,3 56,6 4,4 2,2 Přírůstky dřeva + kořeny 18,4 4,2 14,3 45,8 2,3 C e l k e m čistý odběr 39,2 10,5 70,9 50,2 4,5 Listy 47,6 3,3 52,4 85,8 18,1 Opad květů a plůdků 11,9 1,7 14,8 3,7 1,1 Odřezané větve 11,8 2,3 3,6 28,0 1,7 Odběr vracející se do půdy 71,3 7,3 70,8 117,5 20,9 C e l k o v ý o d b ě r 110,5 17,8 141,7 167,7 25,4 Je tedy zřejmé, že i když celková potřeba živin u ovocných stromů je značná, skutečný export živin z pozemku není tak vysoký, takže lze ovocné stromy řadit k rostlinám se střední potřebou hnojení. V plodech je nejvíce živin soustředěno v semenech, a proto vyšší odběr živin na jednotku vlastní produkce vykazují peckoviny než jádroviny (tab.2). Tab. 2 Odběr živin plody ovocných stromů (kg č.ž. na 1 t plodů) Plod N P K Ca Mg Jablka 0,7 0,13 1,30 0,05 0,05 Švestky a slivoně 1,4 0,20 2,40 0,15 0,10 Třešně 1,9 0,32 2,63 0,22 0,14 Rybíz 1,3 0,58 2,84 0,27 0,10 Největší vliv na celkový růst a plodnost ovocných stromů má dusík. Rozhoduje o růstu letorostů, později o diferenciaci pupenů a samozřejmě o výnosu a kvalitě plodů. I další živiny (P, K, Ca a Mg) ovlivňují značně růst stromů, zdravotní stav, výnos a kvalitu ovoce. Fosfor je významný pro trvanlivost plodů a je předpokladem dobré plodnosti. Vlastní plodnost však nejvíce ovlivňuje dusík (přiměřený růst letorostů a diferenciace květních pupenů). Draslík působí příznivě na zvýšení osmotického tlaku, a tím i

115 odolnost proti nízkým teplotám, dále na vybarvení plodů. Nadbytek K v plodech jablek (většinou nad 0,13 %) urychluje zrání, plody rychle přecházejí do konzumní zralosti a značně se snižuje možnost jejich skladování. Většina ovocných stromů koření hlouběji (mimo bobulovin) než běžné plodiny a čerpají živiny z větších hloubek. Také se poměrně dobře živiny osvojují (hlavně fosfor). Protože po výsadbě je již obtížné dodání živin do větších hloubek, je zapotřebí usilovat o dostatečné vyhnojení pozemku před výsadbou, kdy je možné živiny zapravit do profilu. Z hlediska aplikace hnojiv je proto třeba rozlišit dva termíny hnojení : Hnojení před výsadbou S ohledem na dlouhodobý charakter pěstování ovocných stromů a omezené možnosti zapravení hnojiv do půdy po výsadbě je nutno věnovat zvýšenou pozornost hnojení a úpravě půdních vlastností v období před výsadbou. V tomto předvýsadbovém období (2 3 roky) je zapotřebí uskutečnit postupné prohloubení půdního profilu do cm. Podrýváním se zkypří zhutnělé podorniční vrstvy, čímž se zlepší vzdušné a vodní poměry a vytvoří se lepší podmínky pro růst kořenů. V rámci zúrodňovacích opatření je žádoucí v celém profilu : o zvýšit obsah organické hmoty v půdě, o upravit ph půdy vápněním, o vyhnojit půdu fosforem, draslíkem a hořčíkem. Ke hnojení organickými hnojivy se doporučuje aplikovat dobře vyzrálý, případně kompostovaný hnůj až do dávky 80 t na ha, nebo 60 t kompostu na ha. Účelná je kombinace se zeleným hnojením, zvláště jetelovinami nebo hrachem, které půdu dobře prokořeňují, zanechávají hodně kořenových zbytků a také značně omezují výskyt plevelů. Většina ovocných druhů není náročná a citlivá k půdní reakci a dobře roste v rozmezí ph 5,5 7,5. Na stanovištích s extrémními hodnotami ph (silně kyselé nebo alkalické půdy s vysokým obsahem uhličitanů) je zakládání sadů vždy spojeno s určitým rizikem poruch růstu a výživy rostlin a úprava půdních vlastností je nákladnější. Snadnější je odstranění silné kyselosti vápněním. Na alkalických půdách a půdách s vysokým obsahem uhličitanů (nad 5 %), pokud máme možnost, tak sad nezakládáme, případně jen s druhy, které snášejí vyšší hodnoty ph (ořešák, třešeň, višeň a meruňka). Obecně peckoviny požadují mírně kyselou až neutrální půdní reakci (ph 6,5 7,0). Jádrovinám se dobře daří v půdách slabě kyselých (ph 6,0 až 6,5). Kyselejší půdy (ph 5,5 6,0) vyhovují drobnému ovoci (maliník, rybíz, angrešt a jahodník). Vápnění se realizuje podle ph a půdního druhu a nároků pěstovaných ovocných druhů (tab. 3 a 4. na str. ). Jestliže ph stanoviště nedosahuje optimální hodnotu (pro půdní druh a druh rostlin), vápníme nejlépe vápencem nebo dolomitickým vápencem, zvláště při nižším obsahu hořčíku v půdě. Doporučená dávka pro ornou půdu se zvýší s ohledem na hloubku vápněného profilu. Např. při ph 5,5 u hlinitopísčité půdy je doporučená dávka melioračního vápnění 1 t Ca na ha (dávka na hloubku 20 cm). Jestliže vápníme hlubší profil, např. 30 cm, zvýší se dávka na 1,5 t Ca na ha, což představuje asi 5 t vápence na ha (5 kg na 10 m 2 ) pro sad peckovin, případně jádrovin. Pro drobné ovoce bychom vápnili pouze poloviční dávkou, případně nevápnili vůbec. Cílem hnojení před výsadbou by mělo být dosažení vyhovujícího až dobrého obsahu fosforu v půdě. Pokud je dosaženo těchto parametrů, není nutné aplikovat fosforečná hnojiva po celou dobu trvání výsadby. Potřebné dávky fosforu a hodnocení obsahu P v půdách ovocných sadů uvádí tab.3. Hnojení fosforem, nejčastěji superfosfátem, případně mletým fosfátem (při slabě kyselém ph) je vhodné kombinovat s organickým hnojením. Vyhnojení půd P při jeho nízkém obsahu v půdě je vždy dlouhodobější opatření, které je účelné rozvrhnout do více let

116 Tab.3 : Hodnocení obsahu přijatelného fosforu v půdách ovocných sadů (Mehlich III) a doporučené dávky fosforu v kg P na ha (g/10 m 2 ) Obsah ppm P Doporučená dávka P (kg P.ha -1 ) před výsadbou po výsadbě Nízký do 55 (528) x 53 Vyhovující Dobrý Vysoký nad x aplikovat v několika dílčíchádávkách Tab. 4 : Hodnocení obsahu přijatelného draslíku v půdách ovocných sadů (Mehlich III) a doporučené dávky draslíku v kg K na ha (g/10 m 2 ) Půda Doporučená dávka K (kg K.ha -1 ) Obsah lehká Střední těžká Půda ppm K lehká střední Těžká Nízký do 100 do 125 do Vyhovující Dobrý Vysoký nad 340 nad 400 nad Tab. 5 : Hodnocení obsahu přijatelného hořčíku v půdách ovocných sadů (Mehlich III) a doporučené dávky hořčíku v kg Mg na ha (g/10 m 2 ) Půda Doporučená dávka Mg (kg Mg.ha -1 ) Obsah lehká Střední těžká Půda ppm Mg lehká střední těžká Nízký do 80 do 105 do Vyhovující Dobrý Vysoký nad 320 nad 365 nad U draslíku usilujeme o dosažení zhruba horní hranice vyhovujícího obsahu v půdě (tab.4). Výrazně vyšší obsah K v půdách a hnojení půd s vyšším obsahem K draselnými hnojivy je nežádoucí, zvláště pokud není v půdě dobrý obsah hořčíku, a také v jabloňových sadech (antagonismus v příjmu hořčíku a vápníku). Hnojení před výsadbou se uskutečňuje jen na stanovištích, kde obsah draslíku nedosahuje horní hranice vyhovujícího obsahu. Podle půdního druhu může činit dávka na lehkých půdách dvojnásobek, a na těžších půdách až trojnásobek doporučené střední roční dávky draslíku. Vlastní hnojení sadů V polohách s dostatkem srážek je vhodné v mezičasí pěstovat trávník, který je nutno včas sežínat, aby se omezila konkurence při spotřebě živin a vody. Biomasa trávy a opadaného listí je potom dostatečným zdrojem organických látek pro udržení půdní úrodnosti. Zatravněním se zlepšuje také možnost vstupů do sadu, nenarušuje se povrch půdy, je značně omezena eroze a spadané listí z větší části zůstává v okolí stromů není tak snadno přemísťováno větrem. Pro organické hnojení sadů po výsadbě je vhodné využití kompostovaného hnoje nebo kompostu v dávkách asi 30 t na ha (1x za 3 až 4 roky), zvláště u mělce kultivovaných meziřadí, případně pěstovat zelené hnojení (vysévané koncem června). Vápnění na povrch půdy je účelné realizovat v intervalu 4 6 let v dávkách pohybujících se (podle půdního druhu a srážek) v rozmezí 2,5 5,0 t/ha vápence (2,5 5,0 kg vápence na 10 m 2 ), zvláště tehdy, jestliže ph půd pokleslo výrazněji pod optimální hodnoty daného půdního druhu a kultury. Hnojení fosforem na povrch půdy je málo efektivní. Při dostatečném vyhnojení pozemku před výsadbou, případně při dobrém obsahu fosforu v půdě se většinou sady fosforem již nehnojí. Jestliže je

117 zapotřebí dodat fosfor, je vhodné přidávat fosforečná hnojiva do kompostů a aplikovat je při organickém hnojení. Hnojení draslíkem a hořčíkem vychází z jejich obsahu v půdě (tab. 3 a 4). Skutečná dávka draslíku se z daného rozpětí upřesní podle výnosové úrovně (nízká při počínající plodnosti a nejvyšší při plné plodnosti sadu a vysokých výnosech ovoce). Doporučené dávky hnojiv, nejčastěji v draselné soli, se aplikují v podzimním období. Pro bobulové ovoce, zvláště pro rybíz musíme hlavně při jarním hnojení použít draselná hnojiva síranového typu. Hnojení dusíkem Celková roční dávka dusíku pro jednotlivé kultury se upřesňuje podle stanovištních podmínek, výnosové úrovně, organického hnojení, způsobu pěstování, stáří sadu a celkového růstu stromů. Doporučené dávky uvádí tab. 6. Tab. 6. : Doporučené dávky dusíku v minerálních hnojivech pro sady v kg N na ha (g na 10 m 2 ) Ovocné druhy Počátek plodnosti (nízké výnosy) Plná plodnost (vysoké výnosy) Jádroviny a maliník Peckoviny a bobuloviny Rozdíly v dávce dusíku mezi stanovišti jsou asi 20 kg N na ha (méně ve vyloženě teplých a sušších oblastech a naopak vyšší dávky N na lehčích půdách a v promyvných podmínkách). Uvedené dávky dusíku je zapotřebí zvýšit asi o 20 kg N na ha v prvních pěti letech po zatravnění. Vyšší potřebu dusíkatého hnojení vykazují peckoviny a bobuloviny. Zvláště vysokou potřebu dusíku mají broskvoně, kde je také vlivem každoročního řezu vysoký přírůstek dřeva a tvoří se velké množství listů. U broskvoní je dostatek až mírný nadbytek dusíku nutný pro zdárný růst a plodnost i pro mezení výskytu řady chorob, především klejetoku. Roční dávka dusíku se dělí na několik dílčích dávek v těchto termínech : Na počátku rašení v tomto období se aplikuje větší část dusíku (asi 60 %) zvláště v sušších a teplejších oblastech a v místech bez závlahy. Dávka dusíku se upřesňuje podle růstu stromů v předchozím roce. Po odkvětu kdy je možné již posoudit násadu plodů u ranějších odrůd a druhů ovoce. Hnojení v tomto období se neuplatňuje u sadů s velmi nízkou násadou plodů, např. po pomrznutí nebo špatném opylení květů, po silném zmlazovacím řezu nebo při fyziologicky podmíněné střídavé plodnosti. Hnojení v tomto období je žádoucí hlavně u jádrovin při silné násadě ovoce, nejlépe v kapalné formě (DAM), pásově jen v nezatravněných pruzích. Část dusíku je možné dodat také postřikem, nejčastěji v močovině nebo DAM (do 1 % koncentrace) v kombinaci se zásahy proti chorobám a škůdcům. Dusík na list formou postřiků je možné aplikovat až do poloviny července. K postřikům je možné využívat i vícesložkových hnojiv, hlavně kombinací NP, např. Amofos, případně kombinací NMg hnojiv. Po sklizni u druhů a odrůd, které se sklízejí v první dekádě července. Cílem je zlepšení růstu stromů a dostatečná násada květů pro příští rok, např. u třešní a raných bobulovin. Takto se také hnojí jahodník. Z uvedených časových období aplikace dusíku je zřejmé, že u většiny ovocných druhů je vhodné celkovou dávku dusíku rozdělit do dvou dílčích. Převážnou část je účelné aplikovat při rašení a zbývající část ponechat na pozdější období, kdy je možné posoudit násadu ovoce a podle ní dávku upravit (zvýšit či snížit nebo úplně vypustit). Literatura : Blažek, J. a kol. (1998) : Ovocnictví. Nakladatelství Květ - Praha, 383 s. Vaněk, V.,Balík, J., Pavlíková, D., Tlustoš, P. (2002) : Výživa a hnojení polních a zahradních plodin.vydáno redakcí odborných časopisů Ing.M. Sedláček, 3. vydání, 119 s

118 7. PORUCHY PŮSOBENÉ NESPRÁVNOU VÝŽIVOU U ZAHRADNÍCH PLODIN Souhrn Je uveden postup při určování poruch působených výživou rostlin. Podklady, které mohou sloužit k upřesnění, či k predikci možných disproporcí ve výživě. Promítnutí nejběžnějších poruch u zahradních plodin působených makroelementy i mikroelementy. Možnosti odstranění poruch. Při zjištění špatného růstu rostlin, případně poruch normálního vývinu (celé rostliny nebo jen určitých částí rostlin) není jednoduché určit skutečnou příčinu. Často příznaky na rostlinách nejsou typické, podobné příznaky jsou vyvolávány větším počtem vlivů (i jejich vzájemnou kombinací), případně jsou zastřené jinými fyziologickými vlivy, sekundárním napadením škůdci, chorobami a pod. Výskyt poruch je totiž značně ovlivněn vnějšími podmínkami, ale také specifickými vlastnostmi jednotlivých druhů rostlin, jejich vývojovou fází a stářím jednotlivých pletiv. S ohledem na skutečnost, že se v přednášce budeme zabývat projevy nedostatku, případně nadbytku živin je účelné se obecně seznámit s některými běžně používanými termíny. Symptomy (příznaky) jsou zjevné reakce rostlin na působení nepříznivých činitelů. Z hlediska výživy rostlin je třeba brát v úvahu to, že rostliny teprve při výrazných odchylkách od optima (nedostatek i nadbytek), případně dlouhodobějším působení mírnějšího nedostatku (nadbytku) živin reagují vizuálními symptomy. Při hodnocení výskytu příznaků je zapotřebí posuzovat možnost sukcese, možnosti modifikace, intenzitu i specifikaci příznaků, které jsou závislé na rostlině, jejím stáří a vnějších podmínkách. Sukcese příznaků vyjadřuje změny příznaků během vegetace. Jiné příznaky jsou na mladé rostlině, jiné u starších rostlin a orgánů. Většina poruch ve výživě rostlin se projevuje nejčastěji na okraji listů, později je zasažen celý list, který mnohdy předčasně opadává. U některých poruch dochází i k následnému sekundárnímu napadení chorobami (např. při nedostatku B u řepy za vlhka k mokré hnilobě a pod.). Naopak některé poruchy mohou být v pozdějším období zeslabeny, nebo zcela odstraněny např. růstem kořenů a zlepšením příjmu živin, zlepšením půdních podmínek a pod. Proto také důsledky poruch výživy rostlin mohou být značně rozdílné podle stupně poruchy, délky působení a době výskytu. Obecně vážné poškození rostlin a tím i snížení výnosu a kvality produkce je při silném výskytu a poškození rostlin na počátku vegetace. Specifikace symptomů vyjadřuje skutečnost, že určité příznaky jsou vyvolány jen některým činitelem a jiné jsou podobné pro více příčin. K vyloženě specifickým symptomům patří např. pihovitost jablek působená nedostatkem vápníku, dále rozetovitost listů či větviček ovocných stromů, působená nedostatkem zinku aj. Mnohem častější jsou však případy, kdy podobné příznaky jsou vyvolávány různými příčinami. Např. různé chlorózy mohou být vyvolány nedostatkem dusíku, hořčíku, síry i železa, případně vlivem nepříznivých vnějších činitelů, herbicidů i patogenů. Pro identifikaci příčiny symptomů je významné i místo výskytu. Tak např. chlorózy vyvolané nedostatkem hořčíku jsou typické pro starší orgány (listy), zatímco nedostatek železa se projevuje na mladých listech (na vegetačním vrcholu). Intenzita symptomů je závislá na stupni nedostatku či nadbytku určité živiny, narušení poměru živin v rostlině, vegetační fázi i vnějších podmínkách. Je pochopitelné, že než dojde k výskytu zjevných symptomů poruch výživy rostlin jsou omezeny některé fyziologické procesy, mající za následek většinou nejprve mírné snížení produkce hlavních rostlinných složek jako jsou bílkoviny, cukry, tuk, škrob, vitaminy a další látky, takže se sníží kvalita rostlinné produkce. Jako další stupeň tohoto latentního nedostatku je snížení výnosů pěstovaných plodin, které je většinou již doprovázeno snížením obsahu živiny, která je deficitní, případně zvýšením živiny, která je v nadbytku. Proto musíme chápat objevení se zjevných příznaků poruch způsobených nesprávnou výživou jako již vážné narušení živinného režimu v prostředí

119 Hlavní zevní a zjevné projevy narušené výživy rostlin lze rozdělit do několika skupin : - nekrózy - jejich podstatou je omezená obnova, degenerace až odumření rostlinných buněk, pletiv, orgánů i celých rostlin. Nejčastější jsou okrajové nekrózy listů, případně drobné nekrotické skvrny na listech v různém uspořádání a intenzitě výskytu. Mohou být působeny nedostatkem živin i nadbytkem živin a hlavně porušeným metabolismem - např. nadměrným výparem, ztrátou funkčnosti membrán, integrity pletiv a pod. Odumírání pletiv vede postupně ke změně barev, listy často zesvětlí, mají šedozelenou barvu a u rostlin vytvářejících více tříslovin (stromy) se objevují světle hnědé až čokoládově hnědé skvrny. - barevné změny (dekolorace), často označované jako chlorosy jsou vyvolány jednak rozpadem, špatnou obnovou, anebo omezenou tvorbou chlorofylu. Příčin těchto symptomů může být více, často jsou kombinovány. Je to působeno tím, že na synthese chlorofylu se podílí velké množství živin a řada biochemických procesů v rostlinách. Některé příznaky chloróz jsou zaměnitelné i se symptomy četných viróz. Omezená tvorba chlorofylu může vést až k úplnému žloutnutí rostlin. Narušený příjem některých živin (P a Mg) vede také k větší tvorbě barevných pigmentů např. anthokyanu - purpurové zabarvení listů a stébel, na kterém se spolupodílí i chlad a další činitelé. Do této skupiny lze zařadit i barevné změny, působené vyšší produkcí tmavých pigmentů, případně změnami v oxidačně-redukčních procesech v pletivech. Je to např. nedostatkem draslíku způsobené černání dužiny brambor a jejich tmavnutí při zpracování. - poruchy růstu - jedná se o omezení růstu celých rostlin, nebo jejich částí. Tyto poruchy jsou vyvolány buď nedostatkem stavebních prvků a tím hlavních složek pro výstavbu pletiv, případně nedostatkem energetických látek, nebo zpomalením, či zastavením diferenciace buněk, pletiv i orgánů. Celková porucha růstu je typická např. pro nedostatek dusíku. Zastavení nebo poruchy růstu vegetačního vrcholu jsou spojeny s činností meristémů a aktivitou růstových látek ovlivněné např. vápníkem, borem a zinkem. Do této skupiny patří i různé deformace (změny od normálního stavu), které nastávají fyziologickým porušením růstu. Jedná se např. o vytváření korkovitých míst a deformovaných plodů jabloní, tvorba shluků sklerenchymatických buněk v plodech hrušní při nedostatku boru, nahloučení pupenů a větviček na letorostech při omezeném prodlužovacím růstu při nedostatku zinku. Přehled možného poškození rostlin a poruch uvádí schéma: Při posuzování poruch působených nesprávnou výživou je třeba vycházet z komplexního posouzení všech hledisek, které mohou spolupůsobit na příjem živin, jejich transport a využití v rostlině. Je nutné vycházet z těchto informací : l. Stav porostů a případný výskyt symptomů. Důležité jsou informace o plodině, pěstované odrůdě a vlastní posouzení celkového stavu porostů, jejich vývin, zdravotní stav, výskyt plevelů, hustota porostů, počet jedinců, vyrovnanost a rovnoměrné rozmístění rostlin, směr řádků, vývojová fáze a podle jednotlivých plodin či skupin plodin i další údaje např. u trvalých kultur stáří kultury, u ovocných stromů podnož a pod. Zjištěné příznaky na rostlinách - jejich intenzita, rozmístění - na rostlině i pozemku. 2. Posouzení stanoviště - je nutné vycházet z klimatické a povětrnostní charakteristiky. Z klimatického hlediska je rozhodující nadmořská výška a expozice ke světovým stranám (souvisí s osvětlením, prouděním vzduchu). Z meteorologických údajů je důležitá teplota a vlhkost (srážky), a to nejen aktuální hodnoty v době posuzování, ale i jejich průběh v uplynulém období a porovnání s normálem. Delší období počasí s výrazným jednostranným teplotním a vlhkostním charakterem značně ovlivňuje vazby, uvolňování a pohyb živin v půdách a tím i jejich příjem a využití rostlinami. Podobně působí i krátkodobé extrémní hodnoty - silné mrazy, vysoké teploty, silné lijáky, bouřky a pod

120 Poškození rostlin Schema Biotické faktory (většinou výskyt jednotlivě, v hnízdech, na okrajích pozemku, asymetricky, kromě viros) Abiotické faktory (výskyt v pruzích, větších celcích v závislosti od půdních podmínek a vzdálenosti od zdroje škodl. č.) Živ. škůdci Houby Bakterie Viry Povětr. anom. Imise Agrotechnika teplota, srážky, Cl 2, SO 2, herbicidy, růst. vítr, kroupy aj. pevný sp. látky aj. Poruchy způsobené výživou (nedostatek či nadbytek živin) Latentní nedostatek či nadbytek - snížená kvalita produkce - nižší obsah nutričně cenných látek, nižší biol. hodnota osiva apod. - nižší, vyšší, popř. nevyvážený obsah minerálních l. v rostlinách i produkci - mírné snížení produkce Zjevné (vizuální) symptomy Barevné změny na listech Poruchy růstu rostlin Starší listy Mladé listy Veg. vrcholu Částí rostlin Celé rostliny Z půdních charakteristik je důležitá znalost půdních vlastností ornice, ale dle možností i podloží, případně půdotvorný substrát, zvláště u hlubokokořenících rostlin a trvalých kultur. U ornice je to zrnitostní složení - půdní druh, obsah organických látek v půdě, obsah uhličitanů, hodnota ph pórovitost, hloubka ornice aj. Je žádoucí využívat výsledků rozborů půd, které se uskutečňují v rámci pravi

121 delného agrochemického zkoušení půd, kde se analyzují vzorky na obsah přijatelného P, K, Mg (Ca) a stanovuje se hodnota ph. Tyto analýzy je možné využívat nejdéle do 4 let u běžných ploch, zatímco u intenzivních plodin nejdéle 3 roky. Podobně lze využít i analýz na obsah mikroelementů. V případě potřeby je nutné odebrat vzorky půd podle zásad pro odběr průměrných vzorků nejlépe pro porovnání z míst s výskytem příznaků a dále z míst bez těchto příznaků. Podle charakteru příznaků je vhodné analyzovat vzorky na obsah přijatelných živin, dále stanovit hodnotu ph a obsah uhličitanů dle běžných metodik agrochemického zkoušení půd, případně obsah přijatelného dusíku. Dobré informace poskytují některé speciální analýzy např. kationtová výměnná kapacita a zastoupení kationtů v sorpčním komplexu, koncentrace solí (zasolení) a pod. 3. Agrotechnické zásahy - osevní postup a předplodina, zpracování půdy, použití herbicidů a další zásahy - ochrana rostlin, desikace, dále vlastní agrotechnika plodiny i speciální zásahy např. závlaha a pod. Samozřejmostí jsou informace nejen z daného roku, ale i předchozích let, nejméně z minulého roku. 4. Hnojařská opatření v daném roce i letech předchozích. Týká se především dávky, formy hnojiva a doby aplikace u vápenatých, organických i minerálních hnojiv. 5. Rozbory rostlin - výsledky chemického složení rostlin i obsah nutričně hodnotných látek. Pokud jsou k dispozici, využíváme i údajů z minulých let. Např. snížená kvalita produktů a nižší obsah prvků v produktech může signalizovat nedostatek některé živiny. Je žádoucí při hodnocení porostu odebrat vzorek rostlin (zvlášť vzorek rostlin s příznaky a zvlášť vzorek rostlin zdravých) a stanovit obsah jednotlivých prvků v sušině. Rozhodující u většiny prvků je nejen jejich obsah v sušině rostlin, ale i zastoupení ostatních prvků a jejich poměry např. N:P, Ca:K, Mg:K, N:K, P:Zn aj. Nejběžnější příznaky poruch působených nesprávnou výživou u zahradních plodin a možnosti jejich odstranění: o vliv zvýšené koncentrace solí, Cl, o nedostatek a nadbytek N, o nedostatek P, K, Ca, Mg, S, Fe, Zn, Mo a B Je nutné mít na zřeteli skutečnost, že při zjevných příznacích poruch výživy rostlin je již vážně narušen metabolismus rostlin a mnohdy se nedají plně odstranit následky těchto poruch. Nejúčinnějším opatřením je většinou mimokořenová výživa dobře rozpustných a snadno přijatelných živin. Velmi často je nutné se soustředit na následná opatření úpravy půdních vlastností po sklizni plodin na konci vegetace, aby se předešlo případným poruchám u následných plodin či v dalších letech. Současně je nutné si uvědomit, že při nedostatečné výživě, stejně jako při nevyrovnané a nadbytečné výživě se snižuje nebo je nevyvážený obsah nutričně cenných látek v rostlinných produktech (bílkovin, cukrů, vitaminů, pektinu aj., ale i minerálních látek). Rostliny také při delším působení stresových stavů produkují větší množství nutričně nežádoucích látek a mohou akumulovat více rizikových látek, které se dostávají do potravního řetězce a tím mohou působit nepříznivě ve výživě zvířat i lidí. Přiměřenou a harmonickou výživu rostlin lze zajistit jen na půdách s dobrým živinným režimem. Přiměřený obsah živin v půdách a jejich správné proporce představují významný článek půdní úrodnosti a lze jej dosáhnout a udržet jen pravidelným a přiměřeným hnojením organickými i minerálními hnojivy. Literatura : Blažek, J. a kol. (1998) : Ovocnictví. Nakladatelství Květ - Praha, 383 s. Vaněk, V.,Balík, J., Pavlíková, D., Tlustoš, P. (2002) : Výživa a hnojení polních a zahradních plodin.vydáno redakcí odborných časopisů Ing.M. Sedláček, 3. vydání, 119 s

122 8. VIRÓZY A FYTOPLAZMÓZY U ZAHRADNÍCH PLODIN Souhrn V této části jsou popsány základní virologické pojmy, příznaky, které viry a fytoplazmy na rostlinách způsobují, způsoby přenosu těchto patogenů a obecné možnosti ochrany rostlin proti nim. Dalším cílem je představit příklady nejběžnějších viróz a fytoplazmóz na zahrádkách, ukázat jejich konkrétními příznaky, popsat přenos a možnosti ochrany proti nim. Výstupem by tedy měla být představa posluchačů o základech ochrany zahradních rostlin proti nejběžnějším virózám. 1. Virové choroby Jak se virové choroby na rostlinách projevují Virové choroby se na rostlinách projevují řadou nejrůznějších příznaků. Nejběžnějším příznakem jsou různé formy mozaiky, to znamená, že na listech jsou ostrůvky světlejšího a tmavšího pletiva. Může se jednat o mozaiku klasickou, kdy tyto ostrůvky mají nepravidelný tvar či některé její modifikace kroužkovitost, proužkovitost, kreslenou či dubolistou mozaiku. U kroužkovitosti vytváří světlejší pletivo kroužky, proužkovitost je běžná u jednoděložných rostlin a na listech jsou světlejší proužky, kreslená mozaika znamená, že světlejší pletivo tvoří na listech různé ornamenty. Poměrně časté jsou také případy prosvětlení žilek, kdy žilnatina je nápadně světlejší než okolní pletivo nebo lemování žilek, kdy se nemění barva vlastních žilek, ale barva pletiva podél nich. Dalším běžným příznakem viróz je kadeřavost, která se projevuje nápadným pokroucením čepele listů. Současně bývají tyto listy i tužší než obvykle. Typickým představitelem této skupiny příznaků je kadeřavost bramboru. Často bývají čepele listů deformovány i jiným způsobem. Známá je např. kápovitost listů, kdy okraje listů jsou prohnuty směrem dolů. Tento příznak se často projevuje u maliníku. Jinými deformacemi listů jsou redukce čepelí, kdy je pletivo pouze v blízkosti žeber. Tento příznak je častý u tykvovitých rostlin. Běžným příznakem je svinutka listů, kdy se listy svinují okolo hlavního nervu směrem nahoru. Příkladem je svinutka bramboru. Dalšími orgány, které jsou postihovány deformacemi, jsou větve a kmen, kde se může objevovat tzv. žlábkovitost - povrch větví je zprohýbaný. Na plodech se virózy projevují zmenšením velikosti, různými krustami, deformacemi, praskáním nebo korkovitostí. Příkladem těchto příznaků jsou např. plody peckovin napadených virem šarky švestky, praskání a korkovitost jsou běžné u některých viróz jabloní. Příznaky se mohou objevit i v dužnině plodů, na peckách a semenech. Velice častým příznakem viróz je žloutnutí nebo různé formy chlorózy (světlejší barva listů). Méně běžné je červenání listů, se kterým se můžeme setkat například u mrkve. U některých rostlin se objevuje pestrokvětost. Květ, který by normálně měl být červený, má v tomto případě např. bílé sektory. Na zahrádce se s pestrokvětostí můžeme setkat především u tulipánů. U některých viróz jsou typickými příznaky nekrózy listů nebo určitých partií pletiv, např. cévních svazků. Příkladem z této skupiny příznaků je např. čárkovitost bramboru. V tomto případě odumírá pletivo podél žilek na listech a tím se vytvářejí tmavé čárky nebo drobnější hranaté nekrózy. Později tyto listy usychají. Nekrózy se mohou objevovat i na hlízách. Pro některé virózy jsou typické tzv. enace drobné výrůstky na spodní straně listů v blízkosti žilek. Tyto útvary se vyskytují např. u výrůstkové mozaiky luskovin nebo u třešní napadených virem nekrotické kroužkovitosti slivoně. Běžné jsou také morfózy (tvarové změny) buď atrofie (zmenšení) listů, plodů nebo celková zakrslost, např. virová zakrslost ovsa. Zakrslost často doprovází i ostatní příznaky. Méně běžné jsou další příznaky, např. nádorovitost. Na jedné rostlině se můžeme setkat s několika různými příznaky najednou, častá je například kombinace mozaiky, deformace listů a zakrslosti. V řadě případů však rostliny napadené viry nevykazují žádné příznaky. Jedná se o tzv. bezpříznakovost či latenci. Tento případ je běžný např. u S viru bramboru. Neznamená to ale, že by zde nedocházelo ke ztrátám na výnosu. Příznaky viróz jsou jen málokdy zcela specifické pro určitý virus. Podle příznaků tedy obvykle nejsme schopni jednoznačně určit příčinný virus (například mozaika bramboru může být způsobena čtyřmi různými viry). Většinou skončíme u konstatování, že se jedná o některou virózu. Pokud chceme přesnou diagnózu, nezbývá, než použít některé laboratorní diagnostické metody

123 Škodlivost rostlinných virů Viry jsou po houbách nejškodlivějšími patogeny rostlin. Celkově jsou příčinou asi 15 % všech ztrát způsobených patogeny. U řady plodin však jsou virové choroby nejdůležitější nebo alespoň mezi nejdůležitější patří. Jako příklady můžeme jmenovat šarku peckovin, obecně virózy u bramboru či česneku nebo v určitých oblastech virus žluté mozaiky cukety u tykvovité zeleniny. Příklady škodlivosti virů: o redukce výnosu (např. Y virus bramboru o %), o snížení kvality a tržní hodnoty produkce (velikost, tvar, skladovatelnost, chuť, struktura, o složení (cukernatost apod.)), např. šarka peckovin, žlutá mozaika cukety, o snížení životaschopnosti (zvýšená citlivost na chlad a sucho, predispozice k infekci jinými o patogeny a škůdci, kratší doba života a plodnosti), o zhoršení kvality množitelského materiálu (inkompatibilita roubu a podnože, snížená o klíčivost pylu, horší zakořenění). Přenos rostlinných virů Vzhledem k jednoduchosti stavby virových částic je zřejmé, že viry nemají žádnou možnost samostatného překonání buněčné stěny, která zvnějšku chrání rostlinné buňky. Vždy je využíván nějaký jiný mechanismus překonání této bariéry. Proto hovoříme o přenosu virů. Způsobů překonání buněčné stěny existuje celá řada. Označujeme je jako způsoby přenosu. Znalost způsobu přenosu daného viru je důležitá pro stanovení nejvhodnějších možností ochrany proti němu. Mechanický přenos U mechanického přenosu se virus dostává do hostitelské buňky se šťávou z nemocné rostliny přes mechanické poškození její buněčné stěny. V praxi k tomuto způsobu přenosu dochází např. při manipulaci s rostlinami (vyštipování vrcholů rajčat, pikýrování sadby, sklizeň plodů), při průjezdu porostu zemědělskou technikou, při vzájemném tření rostlin o sebe ve větru či krájení sadby některých rostlin. K proniknutí viru do buňky postačuje i nepatrné poškození např. zlomený trichom. Mechanickým způsobem může být přeneseno asi 75 % všech rostlinných virů, ale pouze určitá část z nich se tak skutečně v přírodě šíří. Pokud jsou některé viry odkázány zcela nebo z větší míry na mechanický přenos, dosahují ve svých hostitelích vysoké koncentrace a jsou silně infekční (např. virus mozaiky tabáku). U mechanicky přenosných virů můžeme tuto vlastnost využít k jejich determinaci. Přenos při vegetativním způsobu množení Při vegetativním způsobu množení je virus transportován z matečné rostliny do rostlin dceřinných (jahodník) nebo z roubu či očka do podnože a naopak. Při roubování se může jednat jak o čistě mechanický přenos přes porušené buňky, kdy nemusí ke srůstu ani dojít, tak i o pozdější transport viru cévními svazky po srůstu obou částí. Z uvedeného vyplývá, že virové choroby mají většinou velký význam právě u vegetativně množených plodin (brambory, česnek, ovocné plodiny). Přenos při generativním způsobu množení V infikovaných rostlinách se viry dostávají i do zárodečných pletiv, ze kterých vzniká pyl nebo vajíčka. Jak pylem, tak i semeny tedy mohou být i přenášeny. Přenos viru pylem může mít dva důsledky infekci vznikajícího semene nebo dokonce infekci celé matečné rostliny, pokud se virus z oplozeného vajíčka dostane do zárodečného pletiva. Pro hodnocení významu přenosu viru u určité plodiny je nutné znát podíl semen skutečně nesoucí virus, u kterých dojde k infekci vyklíčených rostlin. Tento podíl kolísá v širokém rozmezí % v závislosti na konkrétním viru a hostiteli. Některé viry mohou být u jednoho hostitele přenášeny ve všech semenech, u jiného naopak nemusejí být přenášeny vůbec. Přenos semeny je důležitý především pro viry, jejichž hostitelský okruh je složen zcela nebo převážně z jednoletých rostlin, neboť virům současně umožňuje i přezimovat. V porostu tak vznikají primární zdroje, z nichž se infekce šíří na okolní rostliny dalšími způsoby (mechanicky, vektory). Typickým příkladem tohoto způsobu přenosu, se kterým se můžeme setkat na zahrádce, je virus žluté mozaiky vodnice. Tento virus způ

124 sobuje nápadné příznaky na pekingském zelí. V porostu je potom přenášen dřepčíky. Přenos virů pylem je významný především u ovocných kultur. Přenos virů vektory Jako vektora viru označujeme jiný organismus, který mu svým způsobem obživy umožní proniknout do buněk hostitelské rostliny. Vektor přitom má určitý specifický vztah k této hostitelské rostlině, tj. čerpá z ní obživu. Současně i virus má specifický vztah k vektoru. Každý virus je tedy přenášen pouze jedním nebo jen několika málo druhy vektorů (například několika druhy mšic). Za vektory rostlinných virů tedy nemůžeme považovat např. člověka nebo býložravce, i když i ti se na šíření virů mohou podílet mechanickým způsobem. Přenos virů živočišnými vektory Na přenosu virů se podílí celá řada fytofágních druhů hmyzu především s ústním ústrojím bodavě savým, ev. kousacím, roztočů a háďátek. Z praktického hlediska je důležité, jak dlouho daný virus ve vektoru přetrvá a tedy jak dlouho ho daný vektor může rozšiřovat. Podle toho rozlišujeme přenos neperzistentní, semiperzistentní a perzistentní. U každého z těchto způsobů přenosu se také liší doba potřebná pro nabytí viru z nemocné rostliny a pro jeho inokulaci do další rostliny. Znalost způsobu přenosu daného viru je důležitá při volbě metody ochrany proti němu. Pro pochopení mechanismu přenosu je užitečné vědět, jak daný vektor vyhledává vhodnou hostitelskou rostlinu a jak se potom na ní vyživuje. Vhodným demonstračním příkladem jsou mšice. Při vyhledávání vhodné hostitelské rostliny okřídlené mšice reagují nejdříve na barvu (například řada druhů je lákána žlutou barvou) a pach vylučovaný rostlinami. Po přistání na potenciální hostitelské rostlině potom mšice ještě ochutnává šťávu z pokožkových buněk pomocí krátkých zkusných vpichů. Při nich nasaje šťávu do ústní dutiny, kde ji vyhodnocuje. Virus se při tom zachycuje na stiletech, v ústní dutině, či předním střevě. Ať už šťáva mšici chutná nebo ne, regurgituje (vyvrhává) ji zpět do rostliny. Pokud vzorkování šťávy z rostliny zkusmými vpichy dopadne příznivě, začne mšice své stilety zavádět mezibuněčnými prostory až do blízkosti floému. Zavádění stiletů je doprovázeno sliněním a sliny vytvářejí okolo stiletů pochvu, která tento proces usnadňuje. Teprve vlastní floémové buňky jsou stilety propichovány. Pro neperzistentní přenos jsou důležité právě zkusmé vpichy, které trvají jen několik vteřin. Při nasátí rostlinné šťávy se virus v ní obsažený zachytí na stiletech nebo v ústní dutině a naopak při regurgitaci se uvolňuje. K přenosu dojde tehdy, pokud mšice mezi nasátím a regurgitací změní rostlinu. Čím delší je sání mšice na infikované rostlině, tím méně úspěšný je přenos. Potom se vektor viru zase rychle zbavuje každým dalším zkusným vpichem. Maximální doba retence viru ve vektoru je v řádu minut, maximálně hodin, pokud vektor nemá přístup k hostitelské rostlině. U semiperzistentního způsobu přenosu se protahuje jak doba nutná k získání viru, tak i doba retence viru ve vektoru. Takto přenosné viry obvykle nejsou v buňkách pokožky, ale ve floému. K jeho dosažení stilety je také potřeba delší čas. Přenosuschopnost vektora se až do určité míry zvyšuje s prodloužením nabývacího sání. Retence viru ve vektoru je v tomto případě maximálně dva až tři dny. U neperzistentního a semiperzistentního způsobu se přenosuschopnost ztrácí při svlékání vektora, protože virus se zachycuje na částech kutikuly, které jsou při svlékání odvrženy. U perzistentního způsobu přenosu se opět prodlužuje doba nabývacího sání vektora i doba retence viru ve vektoru. Optimální nabývací doba může trvat několik dnů až týdnů a virus mnohdy přetrvává ve vektoru až do jeho smrti. Na rozdíl od předchozích dvou způsobů přenosu v tomto případě se virus nezachytává na stiletech nebo v ústní dutině, ale dostává se do střev, prostupuje střevní stěnou do hemolymfy (tělní tekutiny hmyzu) a ta ho roznese po celém těle vektora. Důležité je, aby se virus dostal do slinných žláz. Teprve se slinami se může dostat do floému další rostliny.v některých vektorech se perzistentně přenosné rostlinné viry také množí potom mluvíme o přenosu propagativním. U určité části propagativních přenosů je virus předáván ze samice na potomstvo prostřednictvím vajíček tento způsob přenosu označujeme jako transovariální. Z hlediska šíření virů se jedná o velmi důležité způsoby, ale naštěstí se v našich podmínkách příliš často neobjevují. Běžné jsou však v tropických a subtropických oblastech například u virů na rýži a kukuřici. Poněkud odlišný je mechanismus přenosu virů háďátky, ale i v tomto případě je důležitá doba, po kterou virus v háďátku přetrvává může to být až několik měsíců

125 Přenos virů prvoky a houbami Zde se jedná o obligátní parazity rostlin houby z třídy Chytriomycetes a prvoky z čeledi Plasmodiophoraceae. Celkem tato skupina zahrnuje 5 druhů vektorů: Olpidium brassicae, O. bornovanus, Polymyxa betae, P. graminis a Spongospora subterranea. Nehledě na taxonomickou vzdálenost mají tyto organismy tři společné vlastnosti, které jsou důležité pro přenos virů jedná se o půdní organismy, vytvářejí trvalé spory a pohyblivé zoospory. Virus může přetrvávat buď v trvalých sporách nebo volně v půdě nebo na rostlinných zbytcích. V obou případech je do rostlin zanesen zoosporami daného vektora. Tento způsob přenosu je významný především u polních plodin, a zde se jím tedy nebudeme podrobněji zabývat. Ochrana proti virům Je třeba zdůraznit, že ochrana proti virům je daleko složitější než u ostatních patogenů a škůdců a malopěstitelé mají v této oblasti jen velmi omezené možnosti. Úspěch v ochraně proti virům je totiž podmíněn třemi faktory: 1) přesnou diagnostikou (žádná strategie ochrany není univerzální, je nutné ji cílit přesně proti danému viru). Už toto může pěstiteli působit značné problémy. Na rozdíl od houbových chorob, kde leckdy vystačíme s velmi jednoduchými metodami určení patogena, je u virů například přesná diagnostika podle příznaků téměř nemožná a vyžaduje některou z laboratorních metod, což může být tak nákladné, že se to pro malou výměru nebo dokonce jednotlivé rostliny nevyplatí. Problémem může být také nalezení vhodné laboratoře v blízkosti bydliště. 2) dobrou znalostí biologických vlastností daného viru (zdroje viru, přenašeči, způsob přenosu), 3) ochrana musí mít preventivní charakter!!! Všechna opatření musí směrovat k zabránění infekce rostlin. Jakmile jednou k infekci dojde, nemocnou rostlinu už nelze vyléčit. U jednoletých plodin tedy často dochází k tomu, že se pěstitel na základě zkušeností z jednoho roku musí poučit pro roky další a včas provést preventivní opatření. U kultur víceletých nebo vegetativně množených je však třeba s nebezpečím infekce nejběžnějšími viry už dopředu počítat a snažit se je co nejvíce eliminovat. Zdroje virů Jedním ze základních předpokladů účinné ochrany je znalost všech nebo alespoň hlavních zdrojů daného viru, abychom mohli jeho šíření do porostu zabránit. Plevele a divoce rostoucí rostliny Nejdůležitější jsou především plevele ozimé či víceleté, ve kterých viry mohou přezimovat a na jaře se z nich mohou šířit do porostů kulturních rostlin. V některých případech je dokonce infekce kulturních rostlin podmíněna přítomností určitého druhu plevele. Pro řadu virů jsou takovými zdroji např. ptačinec žabinec, různé druhy rozrazilů, šťovíky aj., z dřevin je obecně nebezpečným zdrojem několika virů bez černý a pro virus šarky švestky je to například trnka. Kulturní rostliny Existuje řada případů, kdy hlavním nebo dokonce jediným zdrojem určitého viru jsou kulturní rostliny. Takovými zdroji mohou být například semenné porosty u dvouletých rostlin, konzumní porosty pro porosty sadbové u bramboru, ozimy pro jařiny či jeteloviny pro luskoviny. Pro zahrádky jsou z tohoto hlediska nebezpečné kombinace porostů bramboru a plodové zeleniny, česneku a sazečky cibule a přezimující a nově sázené brukvovité zeleniny (např. růžičková kapusta nebo kadeřávek). Půda Půda je důležitým zdrojem virů přenosných háďátky, houbami a prvoky, a také velmi stabilních virů, které přetrvávají volně v půdě nebo rostlinných zbytcích, jako je například virus mozaiky tabáku. Některé viry vydrží v půdě deset i více let

126 Hmyz a roztoči jako přenašeči Pro celé oblasti mohou být tito přenašeči jediným nebo alespoň hlavním zdrojem určitých virů. Například virus žloutenky cukrové řepy je do Skandinávie každoročně znovu zanášen mšicemi ze západní Evropy a podobně se šíří i virózy na obilí v rámci Severní Ameriky mšice přezimují v jižních státech a na jaře migrují na sever a s sebou nesou i zmíněné viry. Není vyloučeno, že podobně není přinášen i velmi škodlivý virus žluté mozaiky cukety ze Středozemí k nám. Možnosti ochrany Legislativní možnosti Karanténní opatření Karanténní opatření mají za úkol zabránit introdukci určitého škodlivého organizmu na určité území. Vnější karanténa je zaměřena proti zavlečení organizmu na území státu, vnitřní karanténa má zabránit případnému dalšímu šíření uvnitř státu. Příklady konkrétních karanténních opatření: zákaz dovozu infikovaných rostlin, požadavek na dovoz materiálu z oblasti, kde se daný patogen nevyskytuje, vstupní kontroly na hranicích, eradikace už vzniklých ohnisek infekce na území státu. Je třeba zdůraznit, že právě zahrádkáři tato pravidla často nerespektují. Dováží si nejrůznější rostliny, které se jim v cizině zalíbí, aniž by znali nebo brali ohled na možnost zavlečení i některých patogenů a škůdců. Takové jednání může mít nedozírné důsledky. Například virus šarky byl do USA zavlečen právě nepovoleným dovozem školkařského materiálu z Evropy a snaha o jeho eliminaci přišla už na několik desítek miliónů dolarů. Certifikace množitelské materiálu Certifikace množitelského materiálu má za úkol zabránit zakládání porostů z už infikovaných rostlin. Certifikace je z hlediska možného přenosu virů důležitá především u vegetativně množených rostlin (brambory, ovocné stromy a keře), ale význam má i u produkce osiva. Příklady konkrétních certifikačních opatření: testování matečných rostlin, produkce viruprostých podnoží, prohlídky a negativní výběry v množitelských porostech, testování sadbového materiálu. Pro drobného pěstitele z toho vyplývá, že sadbu ovocných stromků by měl nakupovat tam, kde je zaručen její původ. Především u jahodníku se často setkáváme s prodejem sazenic nejasného původu, respektive původem ze zahrádky některého jiného malopěstitele. To s sebou opět nese značné nebezpečí zavlečení některých patogenů a škůdců. Schválené školkařské výpěstky mají tzv. rostlinolékařský pas (visačku se základními údaji o původu, odrůdě a podnoži), který smějí vydávat pouze autorizovaní dodavatelé. Rozhodně se nám tedy vyplatí koupit si takový výpěstek než riskovat získání již infikovaného stromku, jehož plodnost může být ohrožena a navíc se z něj viry či další patogeni mohou šířit na okolní stromy. Také u bramboru se nám spíše vyplatí koupit si uznanou sadbu než používat drobné hlízy z předchozí sklizně, zvláště pokud bydlíme v nížině, kde se viry velmi snadno šíří a bez obměny sadby brzy dojdeme ke stoprocentní infekci rostlin. Agrotechnické možnosti ochrany Celá řada opatření v rámci běžné agrotechniky má vliv na výskyt viróz. Jestliže tedy taková opatření uděláme včas a správně, bez dalších nákladů bojujeme i proti virům. Na druhé straně jsou tato opatření většinou účinná pouze do určité míry, takže jsou jen doplňkem dalších způsobů ochrany. Výběr lokality pro pěstování Některé lokality jsou méně vhodné pro výskyt a šíření určitého viru. Toho lze využít pro pěstování zdravějších rostlin. Například sadba bramboru se u nás pěstuje ve výše položených oblastech, kde je pozdější a obvykle i nižší intenzita náletu mšic jako vektorů viru do porostu. Naopak je naprosto nevhodné používat na sadbu hlízy vypěstované v nížině. V jiných zemích se využívá dalších lokalit např. v Nizozemí, kde nejsou tak vysoko položené oblasti, se sadba brambor pěstuje v blízkosti moře, kde neustále vane vítr a vytváří tak pro mšice nevhodné podmínky. Matečnice ovocných stromů se zase s výhodou mohou pěstovat v oblastech s nízkou intenzitou ovocnářské výroby a v lesnatých oblastech, kde je malé riziko infekce. Izolační vzdálenosti Pokud je známo, že nějaká plodina je zdrojem infekce pro určitou plodinu nebo kulturu, je třeba dodržovat dostatečné vzdálenosti mezi těmito porosty. U neperzistentně přenosných virů stačí vzdálenost menší, u perzistentně přenosných virů je třeba vzdálenost větší. Tato vzdálenost se řídí podle místních podmínek (kon

127 figurace terénu, převládající směr větrů apod.). Konkrétní příklady, v nichž by se měly izolační vzdálenosti dodržovat: jeteloviny luskoviny, semenné konzumní porosty dvouletých rostlin (cukrovka, brukvovitá zelenina), ozimy jařiny, sadbové - konzumní porosty bramboru, brambory plodová zelenina, produkční a divoce rostoucí stromy příbuzných druhů - školky. Je třeba říci, že na běžně velké zahrádce na dostatečně velkou izolační vzdálenost určitě nebudeme míst dost místa, neboť se jedná řádově o stovky metrů. Velikost pozemku Velikost a tvar pozemku ovlivňují výskyt virů přenosných živočišnými vektory, především hmyzem. Bylo zjištěno, že tito vektoři při slabší intenzitě výskytu osídlují především okrajové části porostu. Čím větší je pozemek s daným porostem, tím tvoří okraje menší část a tudíž je v porostu i menší výskyt viróz. Na malých záhonech však infekce bude víceméně homogenní. Osevní postup Osevní postup ovlivňuje výskyt virů přenosných různým způsobem v půdě. Na výskyt viróz má vliv jednak délka cyklu návratu náchylné plodiny na pozemek (čím delší, tím je to lepší) a jednak střídání plodin některé z nich se mohou aktivně podílet na snižování populací vektorů v půdě. Hustota a zapojenost porostu Hustota a zapojenost ovlivňuje především výskyt virů přenosných mšicemi, pro které je atraktivní střídání zelené plochy listů a tmavé plochy povrchu půdy. Při malém počtu rostlin na plochu a konstantní intenzitě náletu vektorů do porostu je výsledkem vyšší podíl infikovaných rostlin než u hustších porostů. Cílem by proto mělo být vytvoření optimálních podmínek pro rychlý vývoj zapojeného porostu (optimální příprava pozemku, biologicky co nejhodnotnější osivo či sadba). Hnojení Z živin má na výskyt virů největší vliv dusík. Při vyšších dávkách dusíku se prodlužuje vegetace a dusík také rostliny do určité míry omlazuje, což působí proti přirozeným procesům zvyšování odolnosti vůči virům se zvyšujícím se stářím. Rostliny více hnojené dusíkem mohou také být atraktivnější pro živočišné vektory na listech mají slabší voskovou vrstvu, méně trichomů, vyšší obsah bílkovin. Na druhé straně má dusík schopnost maskování příznaků viróz, takže infikované rostliny nemusejí mít žádné příznaky. To může být využito např. školkaři, kteří přihnojením stromků mohou zakrýt příznaky viróz před přehlídkami. Termín výsevu nebo výsadby Termínem výsevu či výsadby ovlivňujeme množství vektorů v porostech a také aktuální náchylnost rostlin k infekci v době jejich náletu. U ozimů platí, že při pozdějším výsevu je už méně vektorů a z toho plyne i menší podíl rostlin infikovaných na podzim, u kterých jsou jednak nejvyšší ztráty a jednak mohou na jaře sloužit jako zdroj infekce pro okolní rostliny. Naopak včasně seté či sázené jařiny jsou už do začátku do náletu mšic starší a tudíž odolnější virům a méně vhodné pro výživu vektorů, navíc porosty jsou už zapojenější a tedy i méně atraktivní. Při pěstování sadby bramboru lze využít tzv. letní výsadby koncem července. V této době už je velmi nízký výskyt mšic, takže z hlediska viróz je naděje na dobrý zdravotní stav sadby. Na druhé straně v této době mohou nastat značné problémy s ochranou takového mladého a tudíž velmi náchylného porostu proti plísni bramborové. Negativní výběry Negativní výběr je proces likvidace infikovaných rostlin v porostu. Tím se zabrání šíření viru do okolí, u bramboru se zabrání i produkci infikovaných sadbových hlíz u dané rostliny. V některých případech se doporučuje likvidovat i sousední rostliny, které už mohou být také infikované, i když ještě nemají příznaky. Čím důslednější je likvidace rostlin, tím větší je naděje na udržení dobrého zdravotního stavu porostu. Při intenzivním náletu viruliferních vektorů z okolí však mají negativní výběry jen malý význam. Negativní výběry se obligátně provádějí při pěstování sadby bramboru. Likvidace zdrojů infekce Zdroji infekce mohou být různá plevelná společenstva v okolí stohů, polních hnojišť, na skládkách a na půdě nechané ladem. Nebezpečí těchto zdrojů spočívá v tom, že řada infikovaných plevelů nevykazuje žádné příznaky. Dobrá úroveň hospodaření v daném zemědělském podniku či celé oblasti se odráží v minimalizaci těchto zdrojů

128 Ozdravování Vzhledem k těsné vazbě viru na metabolismus hostitelské rostliny není možné v polních podmínkách infikovanou rostlinu viru zbavit. Speciálními laboratorními postupy však lze i z infikovaného rostlinného materiálu získat viruprosté rostliny, respektive rostliny zbavené nejdůležitějších virů. V některých případech je možné si jejich potomstvo zakoupit (např. brambory, jahodník, maliník, sadba ovocných stromů). Ochrana proti vektorům Ochranou proti vektorům se současně snažíme zabránit infekci rostliny viry. Ačkoliv tento úkol na první pohled vypadá snadný, situace je ve skutečnosti daleko komplikovanější. Insekticidy totiž vůbec nepomáhají proti přenosu neperzistentních virů, protože doba potřebná k nabytí viru i jeho inokulaci je tak krátká, že insekticid vůbec nestačí daného vektora usmrtit. Trochu lepší je situace u přenosu semi- a perzistentního, ale chemická ochrana je vhodná pouze u jednoletých rostlin. U dřevin se na ní nelze spoléhat, neboť frekvence postřiků by musela být neúměrně vysoká. U jednoletých rostlin je tedy nejlépe zabránit časným infekcím použitím netkané textilie, u ovocných stromů je nejvhodnější ochranou rezistence. Šlechtitelské metody Šlechtění rostlin na rezistenci/toleranci může být velice účinnou a přitom relativně lacinou (v porovnání s efektem) metodou ochrany proti virózám. Princip rezistence: rezistentní rostlina v sobě omezuje obsah viru. Vzhledem k nižšímu obsahu viru se snižuje i jeho vliv na výnos a rezistentní rostlina má možnost poskytnout vyšší výnos než rostlina náchylná. V praxi se velmi často zaměňuje termín rezistence s termínem imunita. Imunní rostlina vůbec není infikována. Princip tolerance: tolerantní rostlina má relativně vysoký obsah viru, ale výnos a jeho kvalita se nesnižuje. Z hlediska perspektivy je vždy lepší šlechtit na rezistenci, protože tolerantní rostliny umožňují přetrvávání viru a jeho případné šíření na ostatní odrůdy nebo druhy rostlin. Po mutacích nebo při změněných podmínkách prostředí může tento virus poškozovat i původně tolerantní rostliny. Proto by se tolerance měla používat jen jako nouzové řešení po omezenou dobu, dokud nejsou k dispozici odrůdy rezistentní. Celou situaci lze ilustrovat na příkladu odrůd tolerantních a rezistentních vůči viru šarky švestky, které již jsou k dispozici. Klasickými tolerantními odrůdami jsou odrůdy z bývalé Jugoslávie, např. Čačanská lepotica, Čačanská najbolja nebo odrůda Stanley. Tyto odrůdy nemají příznaky na plodech (nebo jen na malém podílu plodů) a výnos není ovlivněn. Vzhledem k vysokému obsahu viru však mohou být zdrojem viru pro meruňky a broskvoně. Z tohoto hlediska je tedy lépe použít nové rezistentní odrůdy Jojo, Top, Elena, Katinka a další. Hlavními problémy šlechtění jsou jednak dlouhodobost tohoto procesu a jednak obtížnost nalezení genu rezistence v blízkém příbuzenstvu daného druhu. Nejběžnější virové choroby na zahrádce Virózy bramboru Brambor je jednou z plodin, u kterých se virózy projevují nejčastěji. Běžně se u nás vyskytuje šest různých virů: A, M, S, X, Y a virus svinutky bramboru. Příznaky se v plné míře projevují až v roce následujícím po infekci (tj. po výsadbě hlíz z této infikované rostliny). Jedná se o různé formy od mozaiky přes kadeřavost, zakrslost a mírnou chlorózu až po čárkovitost a nekrózy na hlízách. Jen výjimečně lze podle příznaku přesně určit příčinný virus. To je případ čárkovitosti, způsobené Y virem. S virus je latentní, na běžných odrůdách nezpůsobuje žádné příznaky, ale výnos je přesto snížen řádově o několik procent. Všechny jmenované viry jsou přenosné sadbou a s výjimkou X viru i mšicemi. Mechanický způsob přenosu je významnější především u X viru, ale v současnosti, kdy už se nekrájí sadba, je to nejméně častý způsob přenosu. Zahrádkář nemá v podstatě žádnou možnost ovlivnit zdravotní stav jeho porostu, vše závisí na producentovi sadby. O důsledcích opakované výsadby vlastních malých hlíz z porostu na konzum už byla zmínka v předchozích odstavcích. Nejlepším řešením je nákup uznané sadby

129 Šarka peckovin Virus šarky patří mezi nejškodlivější rostlinné viry v celosvětovém měřítku. Ve většině oblastí České republice znemožňuje pěstování náchylných odrůd slivoní, především odrůdy Domácí. Příznaky se projevují jak na listech v podobě mozaiky nebo kroužkovitosti, tak i na plodech buď ve formě barevných kroužků nebo dokonce tzv. neštovic propadlých jizev různého tvaru. Virus je přenosný školkařským materiálem a neperzistentně mšicemi. Jedinou schůdnou možností ochrany je pěstování tolerantních nebo ještě lépe rezistentních odrůd. Mozaika jabloně Mozaika jabloně je jednou z nejčastějších viróz jabloní, ale ztráty naštěstí nebývají příliš vysoké. Příznaky se většinou objevují na listech střední části letorostů v podobě žlutých nebo někdy bílých ostrůvků nepravidelně rozmístěných po čepeli nebo podél žilek. Čím bujnější je růst, tím výraznější jsou obvykle i příznaky. Velmi častá je však i latence. U stromů s latentní infekcí však můžeme projev příznaků vyprovokovat přeroubováním nebo silnějším zmlazením. Neznamená to tedy, že bychom virus při těchto zásazích na strom museli přenést, ale spíše ho jenom probudíme. Tento virus se šíří výhradně školkařským materiálem a vegetativním způsobem. Nejjistější je tedy nákup uznané sadby. Virózy maliníku a ostružiníku Virózy se na maliníku obvykle projevují velmi nápadnými příznaky: mozaikou, kápovitostí listů, zakrslostí a zmenšením plodů. Podílí se na nich celá řada virů, avšak podle příznaků je v podstatě nemožné jednotlivé viry určit. Všechny jsou přenosné sadbou, některé z nich jsou přenosné mšicemi, ve větší míře potom i háďátky, eventuelně pylem. Hlavní možností ochrany je nákup uznané sadby, u virů přenosných háďátky je důležitý i dostatečný odstup v pěstování malin a ostružin. Virózy jahodníku Na rozdíl od maliníku kulturní odrůdy jahodníku většinou po napadení žádné příznaky nevykazují. Dochází však ke snižování výnosů i celkové životaschopnosti rostlin. Někdy můžeme na rostlinách pozorovat kadeření mladších listů spojené s projasněním žilek. Tato kombinace je důležitá pro diagnostiku, protože samotné kadeření může být způsobeno roztočíkem jahodníkovým nebo háďátkem jahodníkovým. Opět je zde celá řada virů přenosných sadbou, dále mšicemi a v menší míře i háďátky. Nakupujte pouze uznanou sadbu, nejlépe přímo u renomovaného pěstitele. Především v různých menších zahrádkářských prodejnách je k dostání sadba od jiných zahrádkářů, která neprošla uznávacím řízením. Nezřídka je dokonce získána i dělením starších trsů, takže výnosy nebudou ani v prvním roce uspokojivé. Pokud si sadbu pěstujeme sami, je třeba si už v průběhu jara a při sklizni označit nejvhodnější rostliny bez jakýchkoliv problémů v růstu či plodnosti. Pro co nejvyšší výnosy co nejkvalitnějších plodů je nejlépe jahodník pěstovat pouze na jeden rok, což však předpokládá velmi ranou výsadbu. Rozumným kompromisem je tedy pěstování na dva roky. Sazenice bychom však měli odebírat pouze v roce prvním, kdy je koncentrace případných virů v matečních rostlinách ještě nízká. Virózy česneku Dá se říci, že značná část porostů česneku u nás je do určité míry zamořena několika viry. Příznaky se mohou projevovat formou mírné mozaiky až chlorózy, ale může se také jednat o chorobu latentní. Ztráty na výnosu mohou dosahovat padesát i více procent. Přenos se děje sadbou a neperzistentně mšicemi. Jediným možným opatřením je opět nákup uznané sadby. Žlutá proužkovitost cibule Tato viróza se na zahrádce objevuje poměrně často v případě, že si sazečku pěstujeme sami ze semene a v blízkosti pěstujeme i česnek. Ten je hlavním zdrojem viru žluté proužkovitosti cibule, přenášeného neperzistentně mšicemi. Přenos osivem je už méně významný (za předpokladu velkovýrobní produkce osiva, kdy

130 v blízkosti nejsou porosty česneku). V případě problémů s výskytem této virózy je nejlepším řešením nákup sazečky. Mozaika pekingského zelí Tato choroba je způsobena virem žluté mozaiky vodnice. Pekingské zelí reaguje na infekci velmi výraznou mozaikou, u níž je charakteristické to, že původní tmavozelená barva nakonec zůstává jen na menší části plochy listů. Je to jedna z mála viróz, u níž lze téměř bez problémů přesně určit původce. Infikované rostliny buď hlávku vůbec nevytvoří nebo je nekvalitní. Primárním zdrojem nákazy je osivo, v porostu je virus přenášen dřepčíky. Ochranou je likvidace primárně infikovaných rostlin a především už od výsevu zamezit přístupu dřepčíků pomocí netkané textilie. Pestrokvětost tulipánů Tato choroba se velmi často projevuje u červenokvětých tulipánů, naopak u bílých a žlutých odrůd je latentní. Příznaky jsou na listech ve formě mozaiky, na květech se objevují bílé sektory. I když to může zvýšit jejich dekorativnost, květy i celé rostliny jsou většinou drobnější. Tento virus se přenáší cibulemi a neperzistentně mšicemi. Ochranou je častá obměna pěstovaných cibulí nákupem v důvěryhodných prodejnách. 2. Fytoplazmózy Jedná se o choroby způsobené fytoplazmami, jednobuněčnými organismy nyní řazenými mezi bakterie. Dříve byly tyto choroby považovány za jednu skupinu viróz, protože jejich symptomy i způsob přenosu jsou podobné jako u virů. Fytoplazmy vyvolávají velmi charakteristické příznaky: obvykle dochází k deformacím květů poupata jsou jakoby nafouklá, květní plátky jsou zelené, nazelenalé a nebo přímo přeměněné v listy podobně jako tyčinky (zelenokvětost), rostliny mají často vzpřímený habitus (např. u rajčat listy i květenství směřují nahoru místo dolů) a někdy jsou zbarveny do žlutočervena až modra přítomností antokyanů. Vzhledem k deformacím květů nevznikají na rostlinách v pozdějších fázích infekce semena ani plody, u semen už nasazených se může objevit viviparie klíčení ještě v plodech. Častým příznakem je také tzv. metlovitost prorůstání postranních pupenů dává vznik košťatům na koncích letorostů. Napadené rostliny často raší už brzo na jaře a naopak dlouho do podzimu. Hlízy napadených rostlin bramboru raší ještě před sklizní v půdě (nezaměňovat s fyziologickou poruchou, způsobenou vysokými teplotami v době dozrávání hlíz). Výjimkou však není ani latentní infekce. Fytoplazmy jsou podobně jako viry přenosné křísy, a to perzistentním způsobem, a také vegetativním množením rostlin. Také zdroje infekce a ochrana jsou podobné jako u viróz. Na zahradách se setkáváme s fytoplazmózami na bramboru, rajčatech, některých okrasných rostlinách, jahodníku a jabloních. V parcích nacházíme poměrně často zelenokvětost jetele plazivého. Literatura: Kazda J., Jindra Z., Kabíček J., Prokinová E., Ryšánek P., Stejskal V. (2003): Choroby a škůdci polních plodin, ovoce a zeleniny. Zemědělec, Praha, 158 s. Rod J., Hluchý M., Zavadil K., Prášil J., Somssich I., Zacharda M. (2005): Obrazový atlas chorob a škůdců zeleniny střední Evropy. Biocont Laboratory, Brno, 400 s. Hluchý M., Ackermann P., Zacharda M., Bagar M., Jetmarová E., Vanek G. (1997): Obrazový atlas chorob a škůdců ovocných dřevin a révy vinné. Biocont Laboratory, Brno, 430 s

131 9. BAKTERIÁLNÍ A HOUBOVÉ CHOROBY ZAHRADNÍCH PLODIN Souhrn Charakteristika a systematické zařazení bakterií a hub. Plasmodiofory, pravé plísně (Oomycota). Rozmnožování, přenos a šíření bakterií, hub, plasmodiofor a pravých plísní. Seznámení se způsoby přežívání a šíření fytopatgenů. Způsob pronikání patogenů do rostlin, vznik onemocnění, trojúhelník choroby. Základní fáze infekčního cyklu. Metody ochrany zahradních rostlin proti bakteriálním a houbovým chorobám na zahradách a v produkčních podnicích. Zásady aplikace přípravků na ochranu rostlin. Nejdůležitější bakteriózy a mykózy zahradních plodin. 1. Bakterie V současné době je popsáno přibližně 2000 druhů bakterií. Spolu s houbami představují velmi významnou, nezastupitelnou součást koloběhu života na Zemi. Jejich hlavní úloha spočívá v rozkladu mrtvé organické hmoty. Bakterie jsou prokaryotické, jednobuněčné organismy, které náleží do nadříše Prokaryota. Řadíme k nim i aktinomycety. Prokaryotické organismy jsou takové, které nemají diferencované buněčné jádro, ohraničené membránou. Jaderný materiál je uložen volně v cytoplazmě buňky. Bakteriální buňka se tedy skládá z buněčné stěny, cytoplazmatické membrány, cytoplazmy, ve které je uložen jaderný materiál a ribozómy. Valná většina známých bakterií má buď kulovitý (koky) nebo tyčinkovitý tvar. Do říše Bakteria jsou řazeny také aktinomycety. To jsou vláknité, jednobuněčné organismy, většinou saprotrofní. K nejznámějším patogenním rodům patří některé druhy rodu Streptomyces. Bakterie se množí dělením buňky. Systematické zařazení jednotlivých druhů není konstantní, s rozšiřováním poznatků dochází ke změnám a přesunům jednotlivých organismů do jiných taxonů v rámci prokaryot. Fytopatogenní bakterie Fytopatogenní bakterie jsou většinou aerobní bičíkaté tyčinky. Aktinomycety jsou vláknité, jednobuněčné organismy, většinou saprotrofní. K nejznámějším patogenním rodům aktinomycet patří rod Streptomyces. Fytopatogenní druhy bakterií jsou obvykle fakultativními nekrotrofy. Typickým příznakem bakterióz jsou nekrózy, jmenovitě skvrnitosti nadzemních částí rostlin, mokré hniloby. Některé druhy napadají i cévní svazky (onemocnění obecně nazýváme tracheobakteriózy) hlavním příznakem pak je vadnutí a žloutnutí rostlin. Z celkového množství známých bakteriálních druhů je fytopatogenních jen asi 250 druhů. V rostlinolékařské bakteriologii je často používán pojem patovar taxonomická jednotka nižší než druh, která označuje, že daný organismus má patogenní vlastnosti specifické vůči druhu hostitelské rostliny. Fytopatogenní bakterie přežívají období vegetačního klidu v napadených pletivech víceletých rostlin, v generativním i vegetativním množitelském matriálu, některé na rostlinných zbytcích v půdě. Během vegetace se z rostliny na rostlinu šíří bakteriální buňky pomocí vody, větru, popř. na tělíčcích hmyzu. Do rostlin pronikají bakterie výhradně přirozenými otvory, jako jsou např. průduchy, nebo v místě poranění (mechanické poranění, poškození hmyzem). 2. Houby Houby jsou eukaryotní organismy (mají diferencované jádro). Stélka (tělo) je tvořena jednotlivými vlákny (hyfami), jejichž soubor tvoří mycelium. Vyšší houby mají hyfy přehrádkované. Odhaduje se, že existuje asi 1,5 milionu druhů hub, údaje o popsaných druzích se velmi liší druhů, nejčastěji se udává počet cca popsaných druhů. Jsou to kosmopolitní organismy, vyskytují se na celé zeměkouli, téměř ve všech prostředích. Jsou mezi nimi druhy saprotrofní i parazitické. Rozmnožování hub se

132 děje výtrusy, které mohou vznikat pohlavním i nepohlavním způsobem. Houby se mnohou množit i pomocí úlomků hyf. Fytopatogenní druhy hub jsou zastoupeny téměř ve všech taxonech. Systematika třídy hub je velmi složitá a s rozšiřujícím se poznáním se průběžně doplňuje a mění. Taxonomické třídění odpovídá danému stupni poznání, kriterii jsou ontogenetický a fylogenetický vývoj, morfologie, popř. biochemické a genetické vlastnosti organismů. Fytopatogenní houby V zemědělské fytopatologii se často setkáváme s taxonomickými jednotkami nižšími než druh (formae speciales, rasy, kmeny), které jsou specifické vůči hostitelské rostlině. Převážná většina fytopatogenních druhů je řazena do třídy Ascomycetes, všechna nepohlavní stadia pak do pomocné, uměle vytvořené třídy Fungi imperfecti (Deuteromycetes; Mitosporic fungi). Z Basidiomycetes mají jako původci chorob rostlin největší význam rzi (Uredinales) a sněti (Ustilaginales). Fytopatogenní houby přežívají období vegetačního klidu různými způsoby, které se u jednotlivých hub liší. Mohou přežívat v pletivu živých hostitelských rostlin, v generativním i vegetativním množitelském materiálu, na rostlinných zbytcích, volně v půdě, ale i na nářadí, na zařízení skleníků apod. Jedna houba obvykle není odkázána jen na jeden způsob přežívání nepříznivých podmínek. V průběhu vegetace se fytoaptogenní houby šíří pomocí výtrusů, které jsou roznášeny větrem, méně vodou, popř. na tělíčcích hmyzu. Fytopatogenní houby mají schopnost aktivně pronikat do rostlin, tzn. že mohou pronikat i přes neporušenou, zdravou pokožku rostliny. K tomu účelu se u nich vyvinul mechanismus, který jim to umožňuje. Většinou jde o kombinaci mechanického tlaku vlákna houby a produkce enzymů, které se podílejí na procesu rozpouštění buněčné stěny pletiva hostitelské rostliny. Nejčastějším příznakem houbových chorob rostlin jsou skvrnitosti, zasychání pletiva. Méně četné jsou suché a měkké hniloby, tvarové deformace a barevné změny. 3. Plasmodiofory Plasmodiofory jsou organismy rodu Plasmodiophora, řádu Plasmodiophorales, který náleží do říše Chromista (řasy). Jsou to jednobuněčné organismy, parazitují uvnitř buněk hostitelských rostlin. Všichni zástupci jsou obligátní parazité řas, oomycetů a cévnatých rostlin. Společným znakem je beztvará, nahá mnohojaderná protoplazma uvnitř buněk hostitele. Nejtypičtějším příznakem napadení jsou boulovité nádory na kořenech rostlin. Období vegetačního klidu přežívají v klidových stadiích v půdě. Do rostlin pronikají přes kořenové vlášení. 4. Oomycota Oomycetes jsou houbám podobné mikroorganismy, náležejí do říše Protozoa. Mají vláknitou, rozvětvenou, ale jednobuněčnou stélku. Zástupci jsou převážně saprotrofní nebo fakultativně parazitické organismy, jsou mezi nimi i obligátní parazité. Fytopatogenní druhy se řadí do řádů Pythiales a Peronosporales. Zástupci řádu Pythiales jsou půdní organismy, rostliny napadají nejčastěji v raných vývojových fázích. Příznakem napadení je vodnatění pletiv a jejich následná měkká hniloba. Zástupci řádu Peronosporales se ve fytopatologické terminologii někdy nazývají pravé plísně a patří k obligátním biotrofním patogenům. Období vegetačního klidu přežívají v klidových stadiích v pletivu víceletých rostlin, v rostlinných zbytcích, některé druhy i volně v půdě. Během vegetace se šíří výtrusy sporangiosporami, které se tvoří ve sporangiích. Ta vyrůstají na napadeném pletivu nemocných rostlin. Nejtypičtějším příznakem choroby jsou nejprve sytě zelené, olejovité skvrny na svrchní straně listových čepelí. Skvrny rychle zasychají. Na spodní straně listů v napadené části pletiva vyrůstá viditelné mycelium, nesoucí sporangiofory se sporami. Povlak nízkého vzdušného mycelia má v závislosti na druhu bílou, šedou, popř. fialově šedou barvu. Napadené rostliny během několika dnů zasychají a odumírají. 5. Vznik choroby K tomu, aby došlo k onemocnění rostliny, musí nastat vhodné podmínky. Současně se na jednom místě musí vyskytovat k napadení citlivá rostlina, organismus schopný vyvolat její onemocnění = patogen a musí být i vhodné podmínky prostředí. Z těch je určující vlhkost, především vzdušná vlhkost a průběh

133 teploty. Mezi všemi uvedenými faktory existuje vazba, která se odehrává v čase. To všechno vyjadřujeme graficky v tzv. trojúhelníku choroby: prostředí čas patogen hostitel 6. Infekční cyklus Vznik a průběh choroby rozdělujeme do čtyř základních fází: o penetrace (pronikání patogena do rostliny), o kolonizace (osídlení pletiv hostitelské rostliny patogenním mikroorganismem), o reprodukce (patogenní mikroorganismus se v (na) rostlinných pletivech množí), o šíření a přežívání (šíření patogena z rostliny na rostlinu, šíření na další pozemky a nakonec přežívání období vegetačního klidu). Dobu od proniknutí patogena do rostliny označujeme jako inkubační dobu a zahrnuje fázi penetrace a kolonizace. Inkubační doba se u jednotlivých patogenů výrazně liší, od několika hodin, např. u oomycetů, až po několik týdnů u mnoha houbových patogenů. Délka inkubační doby je ovlivněna nejen konkrétním organismem, ale také podmínkami prostředí. Největší význam má teplota. Znalosti nároků jednotlivých patogenů na prostředí, znalost infekčního cyklu a způsobu šíření a přežívání fytopatogenních organismů jsou podmínkou pro volbu správných, účinných ochranných opatření. 7. Metody ochrany zahradních rostlin proti bakteriálním a houbovým chorobám Výchozím bodem účinných ochranných opatření je správná diagnóza příčiny onemocnění, resp. poškození rostliny. Na základě určení příčiny onemocnění či poškození jsou navržena konkrétní ochranná opatření

134 Metody ochrany rostlin proti bakteriálním a houbovým chorobám dělíme na preventivní a kurativní. Skupinu preventivních metod představuje především dodržování správné pěstitelské praxe. Snažíme se jednotlivými pěstitelskými zásahy vytvářet prostředí co nejlépe splňující nároky pěstovaného rostlinného druhu volba substrátu, vláhový režim, spon rostlin, vyrovnaná výživa atd. K preventivním metodám patří i odstraňování zdrojů infekce používáme jen zdravé osivo a sadbu, pečlivě odstraňujeme posklizňové zbytky. U dřevin odstraňujeme napadené části a rány vždy ošetříme. Jako prevence působí v případě houbových chorob i použití biologických přípravků na ochranu rostlin. Kurativní metody jsou prakticky omezeny na používání fungicidů. Tyto přípravky nemají účinnost proti bakteriálním onemocněním. Pouze zpomalit jejich šíření a zmírnit průběh choroby mohou měďnaté přípravky. 8. Zásady aplikace přípravků na ochranu rostlin Obecně se chemická ochrana řídí platnými vyhláškami a předpisy, které upravují zacházení s přípravky na ochranu rostlin (Zákon č. 326/2004 Sb. o rostlinolékařské péči). Drobní pěstitelé se řídí především údaji uvedenými na etiketě přípravku. Nejběžnější formou aplikace fungicidů je postřik a moření osiva. K nejzákladnějším pravidlům patří především hygiena práce nekouřit, nepít, nejíst při práci s přípravky, používat ochranné pracovní pomůcky. Aplikaci neprovádíme nikdy za deště, při přímém slunečním svitu nebo při vysoké teplotě (nad 25 o C). Postřikovač po skončení práce vždy důkladně několikrát propláchneme. Přípravky skladujeme na suchém, uzavřeném místě, zamčené. 9. Nejdůležitější bakteriózy a mykózy zahradních plodin Zelenina Padání sadby postihuje zeleninu i okrasné květiny. Je způsobeno komplexem půdních hub, nejčastěji se na něm podílejí druhy rodů Olpidium, Rhizoctonia, Pythium. Příznaky: při napadení mladých rostlinek kořenové krčky a báze stonků měknou, hnědnou, zaškrcují se a rostlinky padají, odumírají. Přenos: půda, pěstební substráty. Choroba je dispoziční, výskyt je výrazně ovlivněn podmínkami prostředí. Rozvoji onemocnění napomáhá převlhčený, kyselý substrát s nedostatečným (ale i příliš vysokým) obsahem živin, husté výsevy. Pěstování v sadbovačích výskyt choroby tlumí. Šedá hniloba Původce: Botryotinia fuckeliana Houba může růst již při teplotě 4 5 C, setkáváme se s ní v průběhu celé vegetace. Základní podmínku je dostupnost volné vody stačí třeba kapka rosy, která nevyschne po dobu minimálně jedné hodiny. Pokud se v kapce octne spora houby, vyklíčí, vlákno prorůstá do rostlinného pletiva a začne se rozvíjet choroba. Ta se projevuje nejčastěji měknutím a hnědnutím pletiva. Velmi brzy se vytvoří šedý nebo šedě hnědý kožíšek - vzdušné mycelium houby a na něm se tvoří tisíce spor. Jde o polyfágního patogena, napadá prakticky všechny rostliny, pouze na rostlinách čeledi Poaceae nevyvolává onemocnění. Sklerociniová hniloba Původce: Sclerotinia sclerotiorum Příznaky: k infekci rostlin dochází v průběhu vegetace. U skladovaných zelenin se nápadné příznaky často objevují až v průběhu skladování. Pouze ve vlhkých a chladných letech je možné se s příznaky napadení setkat již v porostu. Primárním příznakem je měknutí částí pletiva kořene, následuje měkká hniloba, na napadeném pletivu vyrůstá bílé, husté, vatovité mycelium houby. V něm se po několika dnech tvoří stříbřité, rychle černající tvrdé útvary - sklerocia. Houba je polyfágní, napadá také celer, méně často petržel. Hostitelskými rostlinami jsou i fenykl, řepka, plodová zelenina, okrasné rostliny a mnoho dalších kulturních i planých rostlin různých čeledí. Přenos: patogen přežívá v půdě, obvykle ve formě sklerocií

135 Rozvoj onemocnění podporuje nedostatečné větrání skladovacích prostor. Měkkou hnilobu vyvolává u kořenové zeleniny také napadení polyfágní bakterií Erwinia carotovora. Plíseň brukvovitých Původce: Peronospora brassicae Primární příznaky se projevují jako žlutozelené, rychle žloutnoucí nepravidelné skvrny na listových čepelích. Na spodní straně listů je patrný bělavý, šednoucí povlak plísně. Napadené pletivo rychle zasychá. Skvrny splývají, při silnější infekci celé listy zasychají. Přenos: houba přežívá na posklizňových zbytcích, je přenosná i osivem. Nejčastěji se onemocnění vyskytuje u sadby v nedostatečně větraných pařeništích, v polních podmínkách je častější výskyt ke konci vegetace. Významné ztráty může onemocnění způsobit na semenných porostech, kdy v důsledku napadení špatně dozrávají semena. Výskyt plísně zelné podporuje vlhké počasí a teploty pod 18 C. Boulovitost brukvovitých Původce: Plasmodiophora brassicae Příznakem napadení je zpomalený růst, rostliny snadno zavadají. Kořeny zduřují, postupně na nich vyrůstají velké nádory. Infikovaná může být již sadba, v této fázi vývoje rostlin nejsou příznaky obvykle viditelné, napadení sadby je možné rozpoznat pouze mikroskopicky. Přenos: patogen přežívá v půdě, životnost si zachovává minimálně 5 let. Vyskytuje se častěji na kyselejších půdách, nižší ph půdy ale není podmínkou pro rozvoj onemocnění. Napadá všechny rostliny čeledi Brassicaceae včetně plevelných. Alternariová skvrnitost listů mrkve Původce: Alternaria dauci Příznaky: první příznaky se objevují na nejstarších listech v podobě drobných žlutých teček. Ty se rychle zvětšují, hnědnou. V další fázi vývoje onemocnění se projevuje spála - hnědnou až černají celé listy, konečným příznakem je odumírání listů. Při silnějším napadení odumírá celá rostlina. Větší ztráty jsou způsobeny při napadení mladších rostlin, častější je ale napadení až ve druhé polovině vegetace. Přenos: houba přežívá na semeni a na posklizňových zbytcích. Během vegetace se šíří konidiemi, roznášenými deštěm a větrem. Výskytu choroby napomáhá deštivé počasí. Houba napadá i fenykl. Může se podílet na odumírání klíčních rostlin. Černá hniloba mrkve Původce: Alternaria radicina Příznaky: houba napadá vzcházející rostliny, u kterých vyvolává měknutí, černání hypokotylu a kořínku, klíční rostlinky odumírají. Dalším příznakem je napadení kořenů starších rostlin v podobě černých, lehce vpadlých, nepravidelných skvrn. Ke zvýraznění příznaků dojde většinou až v průběhu skladování - černé skvrny jsou hluboce vpadlé a šíří se. Konečným příznakem je v závislosti na vzdušné vlhkosti a dalších faktorech buď zasychání a částečná mumifikace, nebo mokrá hniloba, která je při vyšší vlhkosti obvykle vyvolaná druhotným napadením fakultativně patogenními bakteriemi. Houba kromě mrkve napadá i celer, petržel a fenykl. Přenos: houba přežívá v semenech a v infikovaných posklizňových zbytcích. Během vegetace se šíří konidiemi roznášenými větrem a deštěm. Septoriová skvrnitost listů celeru Původce: Septoria apiicola Příznaky: přibližně od července se objevují na listech drobné okrouhlé, šedavé skvrny se žlutým okrajem. Na napadeném pletivu se ve skvrnách tvoří drobné černohnědé tečky - plodničky houby (pyknidy). Příznaky jsou patrné nejdříve na nejstarších listech. Skvrnky se zvětšují, někdy splývají. Při silném napadení dochází ke žloutnutí, zasychání a odumírání listů, někdy odumírá celá nať. Přenos: houba přežívá na semenech, je schopna přežít i v půdě na infikovaných rostlinných zbytcích. Během vegetace se šíří sporami (pyknospory)

136 Výskyt choroby podporuje vysoká vlhkost - i v rámci mikroklimatu uvnitř porostu a teplota nad 15 C. Plíseň salátu Původce: Bremia lactucae Příznaky: primární příznaky se objevují na spodních, nejstarších listech jako žlutozelené, rychle žloutnoucí, nepravidelně hranaté skvrny, které bývají ohraničené silnější žilnatinou. Na spodní straně listů se v místě napadení tvoří bílý, krupičkovitý povlak sporangioforů se sporangii. Skvrny hnědnou, v závislosti na dalším průběhu vzdušné vlhkosti listy buď zasychají nebo podléhají měkké hnilobě. Onemocnění se šíří směrem do středu hlávky. Konečným příznakem je hniloba (zaschnutí) až celé rostliny. K napadení rostlin může dojít ve všech jejich vývojových fázích. Přenos: patogen přežívá volně půdě i na infikovaných rostlinných zbytcích. Během vegetace se šíří sporami. Výskyt choroby podporuje vysoká vzdušná vlhkost v porostu a teplota nad 10 C. Velmi časté je onemocnění u rychlených salátů v období leden - únor, kdy jsou rostliny fyziologicky oslabeny menší intenzitou osvětlení. Plíseň cibule Původce: Peronospora destructor Příznaky: první příznaky se objevují v závislosti na průběhu počasí během května. Napadení se projeví jako protáhlé, eliptické, zelenošedé skvrny na listech (později na květních stvolech jsou skvrny žlutozelené až žluté). Na napadeném pletivu vyrůstá šedý, později tmavě šedý povlak vzdušného mycelia se sporangiofory a sporangii houby. Povlak na listech se může objevit i bez předchozí tvorby skvrn. Napadené listy zasychají, odumírají, květní stvoly se lámou. Odumírající pletiva jsou druhotně napadána fakultativními parazity, často se jedná o houby rodu Alternaria. Napadení se projeví černým, sazovitým povlakem na listech a stvolech. Plíseň napadá i cibule, u kterých tmavnou a zahnívají vnitřní suknice. Peronospora destructor napadá dále šalotku, některé druhy česneku, méně pažitku. Přenos: houba přežívá v semenech a infikovaných cibulích, je možné i přežívání v infikovaných rostlinných zbytcích. Během vegetace se šíří sporami. Krčková hniloba cibule Původce: Botrytis allii, Botrytis squamosa; Botryotinia fuckeliana Příznaky se mohou objevit na listech v podobě drobných, okrouhlých až nepravidelných pergamenových skvrn na listech nebo květních stvolech. Skvrny se šíří, splývají, listy i stvoly zasychají, lámou se. Největší ztráty jsou způsobovány v semenných porostech (lámání květních stvolů). Známějším příznakem vyvolávaným na cibuli uvedenými houbami jsou tzv. krčkové hniloby. Jejich projevem je změknutí, zaškrcení a tmavnutí kořenového krčku. V další fázi se rozvíjí suchá hniloba, cibule je svraskalá, vyschlá, s tmavými vnitřními suknicemi, pokrytá "sametovým" temně šedým nebo hnědým (v závislosti na druhu houby) myceliem s konidiofory a konidiemi. Později se v myceliu tvoří drobná sklerocia, někdy ve shlucích. Tyto příznaky se projevují až při skladování. Ve špatně větraných skladovacích prostorách, při vyšší vzdušné vlhkosti, může dojít k druhotnému napadení polyfágní bakterií Erwinia carotovora, která vyvolává mokrou hnilobu cibulí. Přenos: houby přežívají na rostlinných zbytcích v půdě, v cibulích, na semenech. Během vegetace se šíří konidiemi. Fuzariozy česneku a cibule Původce: různé druhy rodu Fusarium Příznakem napadení je žloutnutí a postupné odumírání listů od špiček. Kořeny rostlin trouchnivějí, odumírají, cibule od báze zahnívá, na průřezu jsou viditelná vodnatá, zahnědlá pletiva. Po povrchu cibule se od báze rozrůstá bělavý, někdy slabě narůžovělý povlak houby. Hniloby se mohou projevit až při skladování. Přenos: půdní houby, mohou být přenášeny i osivem. Výskyt onemocnění podporuje teplota půdy nad 20 C. V našich podmínkách napadají houby rodu Fusarium častěji česnek než cibuli

137 Suchá hniloba česneku a cibule Původce: Penicillium spp., Aspergillus spp. Příznaky: původci jsou běžné, kosmpolitní druhy. Suchou hnilobu vyvolávají především u česneku. Příznaky se častěji projevují až během skladování, i když k infekci obvykle dochází již v porostu. Časté je druhotné napadení rostlin primárně poškozených háďátky. Na podpučí se objevují zelené, popř. žluté povlaky hub. Cibule trouchnivějí, pod pokožkou hostitele se objevuje zelený, zelenožlutý prášek - konidie hub. Při vysoké půdní vlhkosti se zelené povlaky hub na podpučí objevují již v porostu. Následným příznakem je zasychání a odumírání listů od špiček. Přenos: houby přetrvávají na různých organických materiálech. Plíseň rajčete Původce: Phytophthora infestans Příznaky: primární příznak choroby se projeví jako světle zelené, vodnaté, rychle žloutnoucí, nepravidelné skvrny na listech, které se šíří od okrajů listů a postupně zachvacují celý list. Na spodní straně listu vyrůstají sporangiofory se sporangii, popř. konidiofory s konidiemi viditelné jako temně šedý povlak. Na stoncích jsou patrné hnědé nekrozy kolem celého stonku. Na napadených plodech jsou fialověhnědé, mírně zdrsnělé, nepravidelné skvrny. Napadená pletiva jsou v počáteční fázi vývoje onemocnění tvrdá, později se rozvíjí měkká hniloba, dužnina plodů černá, dochází k předčasnému opadu plodů. Kromě rajčat napadá plíseň bramborová řadu dalších druhů, v našich podmínkách především brambory, jen výjimečně lilek. Přenos: houba přežívá v infikovaných bramborových hlízách. Během vegetace se šíří sporangii nebo konidiemi, které jsou deštěm a větrem roznášena na značné vzdálenosti. Vzniku a rozvoji choroby napomáhá teplota přes den kolem 20 C, v noci C při současném deštivém počasí. Plíseň okurky Původce:Pseudoperonospora cubensis Příznaky: primárním příznakem jsou světleji zelené, hranaté skvrnky na listových čepelích. Skvrny rychle žloutnou, na listech se tvoří nápadné, ostře žluté, hranaté skvrny. Na spodní straně listů vyrůstá šedý povlak sporangioforů se sporangii. Skvrny se zvětšují, šíří, napadené pletivo rychle zasychá a později zasychá celý list. Konečným příznakem je zaschnutí celé rostliny. Plíseň okurková napadá i další druhy rodu Cucumis a některé další rostlinné druhy. Přenos: houba přežívá v rostlinných zbytcích i na živých rostlinách v teplejších oblastech. Na naše území jsou sporangia zanášena větrem. Výskyt choroby podporuje vysoká vzdušná vlhkost a teplota neklesající pod 15 C. Ovocné plodiny Nektriové usychání větví Původce: Nectria cinnabarina Příznaky : postupné usychání větví od špiček směrem do koruny. Na odumřelých pletivech se objevují oranžově zbarvené bradavičky cca 1-2 mm velké. Přenos : zdrojem choroby jsou odumřelé napadené větve, odkud se houba šíří konidiemi ev. askosporami deštěm a větrem, případně hmyzem. Faktory zvyšující napadení : oslabení dřevin nevhodným stanovištěm a pěstitelskými zásahy, poranění větví kroupami, při sklizni apod. Význam : rozšířená choroba především v extenzivních výsadbách

138 Moniliová hniloba plodů Původce: jádroviny - Monilinia fructigena, peckoviny - Monilinia laxa Příznaky : hnědá hniloba v blízkosti poškození plodu např. od obaleče jablečného nebo vpichem vosy. Později se na napadené části vytvářejí bělavé nebo béžové koncentrické kruhy kupek konidioforů. Nakonec plod sesychá - tzv. mumifikace. Přenos : mumifikované plody přezimují a na jaře jsou zdrojem konidií šířených větrem a hmyzem. Význam : častá a závažná choroba snižující výnos a zvyšující skladovací ztráty. Strupovitost jabloně, strupovitost hrušně Původce: jabloň - Venturia inaequalis hrušeň - Venturia pirina Příznaky : na listech se nejprve na spodní, později i na vrchní straně objevují zelenočerné skvrny tvořené konidiofory. V závislosti na odrůdě se pletivo v okolí skvrn může prosvětlovat a vyklenout nahoru nebo nekrotizovat. Napadené listy často předčasně žloutnou a opadávají. Na plodech vznikají tmavé ostrůvky korkovitého pletiva různé velikosti. Při silném napadení na jedné straně se plod deformuje a v pletivu vznikají trhliny. Při skladování se napadené plody rychle scvrkávají. U hrušní mohou být napadeny i větvičky, kde dochází k odlupování borky - tzv. svrabovitosti. Přenos choroby : přezimuje v napadených listech, u hrušní i na napadených větvičkách. Konidie a askospory jsou šířeny větrem. Faktory zvyšující napadení : blízkost lesa a vodních ploch, malý spon a hustá koruna, nadbytek dusíku. Význam : nejškodlivější choroba jabloní a hrušní, škody především na kvalitě, méně na výnosu. Padlí jabloně Původce: Podosphaera leucotricha Příznaky : bělavé povlaky ( moučnatka) na listech a u náchylných odrůd i na letorostech. Napadené listy usychají a jejich okraje se zkrucují podél hlavního nervu směrem nahoru. Napadené stromy mají malé přírůstky. Přenos choroby : přezimuje myceliem v pupenech, ze kterých potom vyrůstají napadené letorosty. Konidie se šíří větrem. Význam : častá a závažná choroba snižující přírůstky dřeva a tím i plodnost. Rzivost hrušně Původce: Gymnosporangium sabinae Příznaky : oranžové až červené oválné skvrny o průměru nejčastěji několik milimetrů na vrchní straně listů, později se na spodní straně listu objevují pohárkovité, na konci zúžené světle hnědě zbarvené útvary - aecidie. Při silném napadení mohou listy usychat. Přenos choroby : hostitelem je jalovec čínský (Juniperus chinensis), na kterém se vytvářejí perenující ložiska infekce na větvích, vytvářené teleutospory jsou větrem zanášeny zpět na hrušeň. Význam : v současné době nejvýznamnější a nejrozšířenější onemocnění hrušní. Kadeřavost broskvoně Původce: Taphrina deformans Příznaky choroby : napadené listy jsou deformované, zkadeřené, masité, zbarvené do žluta nebo do červena. Později napadená místa tmavnou, zasychají a listy předčasně opadávají. Přenos : houba přezimuje na větvích v podobě specielního typu výtrusů, tzv. blastospor. Význam : velmi častá a závažná choroba ovlivňující výnos i zimovzdornost stromů. Fytoftorová hniloba jahodníku Původce: Phytophtora fragariae Příznaky : listy rostliny žloutnou mezi žebry jako při nedostatku některých živin, vadnou a usychají, kořeny jsou od špiček uhnilé, silnější kořeny a stonek jsou na průřezu zbarvené do červena nebo červenohněda. Přenos: houba přežívá dlouhodobě v půdě oosporami

139 Faktory ovlivňující napadení : těžká a zamokřená půda, častý návrat jahodníku na pozemek. Význam : místně významná choroba snižující výnos i trvanlivost porostů. Bílá skvrnitost listů jahodníku Původce: Mycosphaerella fragariae Příznaky : drobné skvrny o průměru cca 5 mm na starších listech s bílým nebo šedobílým středem a červenofialovým okrajem. Přenos : houba přezimuje na napadených listech, na jaře se šíří na další listy. Význam : častá choroba s menší škodlivostí. Sloupečková rzivost rybízu Původce: Cronartium ribicola Příznaky : zpočátku drobné nekrotizující skvrny ohraničené nervaturou, později splývají a list předčasně usychá. Na spodní straně skvrn jsou zpočátku patrné oranžově zbarvené kupky letních spor a později 1-3 mm dlouhé útvary - sloupečky složené ze zimních spor. Přenos : mezihostitelem jsou druhy borovice s pěti jehlicemi, kde se vytváří perenující mycelium v nádorech na větvích, odkud se houba šíří zpět na rybíz aeciosporami. Faktory zvyšující napadení : blízkost mezihostitele. Význam : choroba především černých odrůd rybízu snižující výnos i zimuvzdornost větví. Hnědé padlí angreštu Původce: Sphaerotheca mors-uvae Příznaky : zpočátku bělavé, později hnědnoucí povlaky mycelia na plodech a na špičkách letorostů. Silně napadené plody nerostou a špatně vyzrávají, letorosty se deformují. Přenos : houba přezimuje na napadených letorostech myceliem a plodničkami - kleistothecii, na jaře se šíří výtrusy. Význam : choroba snižující výnos i kvalitu plodů. Doplňující literatura k tématu Kazda J. a kol., 2005: Choroby a škůdci polních plodin, ovoce a zeleniny.vydavatelství odborných časopisů, M. Sedláček, Praha, 158 stran Ackermann, P. a kol., 2004: Metodiky ochrany zahradních plodin. Český zahrádkářský svaz, nakl. Květ, 303 str. Schwarz A. a kol., 1996: Obrazový atlas chorob a škůdců zeleniny. Biocont Laboratory s. r. o., Brno, 320 str. Hluchý M. a kol., 1997: Obrazový atlas chorob a škůdců ovocných dřevin a révy vinné. Biocont Laboratoty s. r. o., Brno, 428 str

140 10. HLAVNÍ ŠKŮDCI V UŽITKOVÉ ZAHRADĚ Souhrn Rostliny jsou pravidelně poškozovány mnoha druhy organismů, pro které jsou zelené rostliny jediným nevyčerpatelným zdrojem energie. Baktérie, houby a mnoho druhů mikroskopických i velkých živočichů po mnoho miliónů let regulují výskyt všech rostlinných druhů na naší planetě. V prostředí silné mezidruhové konkurence bylo jejich množství přirozeným způsobem korigováno a k přemnožení docházelo jen zřídka a na krátkou dobu. Vzhledem k tomu bylo silné opakované poškození některého rostlinného druhu na větších plochách zcela ojedinělé. V užitkových částech malých i velkých zahrad, skleníků nebo fóliových krytů, pěstujeme nesmírně široké spektrum rostlin různé druhy a kultivary zeleniny, drobného ovoce nebo ovocných stromů. Každoročně se tento sortiment rozšiřuje o nové druhy nebo odrůdy. U zahradních plodin, narozdíl od polních plodin nebo lesních kultur, je nutno věnovat pozornost i méně závažným poškozením, které sice nezpůsobují významné snížení výnosu nebo zánik rostliny, ale způsobují změny, které významně snižují kvalitu zeleniny nebo ovoce nebo i na zahrádkách důležitou estetickou funkci výsadby. Na zahradách obvykle porušujeme všechny pravidla, která se vyvinula v přírodě během miliónů let rostliny pěstujeme v umělých společenstvech, opakovaně po sobě, často v nepřirozených podmínkách. Špičkové nové odrůdy mají někdy sníženou přirozenou obranyschopnost proti škodlivým organizmům. Hlavní živočišní škůdci na zahradách v našich podmínkách patří především do následujících skupin. Kmen: Měkkýši - Mollusca Z této starobylé skupiny živočichů poškozují rostliny na zahradách plži. Stavba jejich těla je odlišná od všech jiných skupin živočichů, s kterými se na zahrádce můžeme setkat. Zástupce těchto živočichů snadno najdete ráno po dešti v teplém ročním období skoro na každé zahradě. Určitě nejznámější a největší náš domácí druh je hlemýžď zahradní (Helix pomatia ). Na zahradě můžeme najít i další drobnější zástupce plžů s ulitou např. páskovky. Podívejme se na ně zblízka. Mnoho škodlivých druhů plžů patří do čeledí, u nichž je ulita silně redukována a její rudimenty v podobě vápenných destiček nebo zrnek jsou ukryté pod pokožkou hřbetní části těla. Je to skupina tzv. nahých plžů. Patří sem plzáci (Arionidae), slimáci (Limacidae) a drobnější slimáčci (Agriolimacidae). Tělo plžů je měkké, nečlánkované, z větší části je tvořeno svalnatou nohou, pomocí níž se hlemýždi pohybují. Pro usnadnění pohybu produkují plži sliz, který zůstává zaschlý na podkladu v podobě lesklé stopy. Podle slizu se dají poškození na rostlinách způsobená plži dobře odlišit od ostatních škůdců. Plži mají zvláštní ústní ústrojí jazyk připomíná struhadlo (včetně otvorů) a potrava je olizováním doslova nastrouhaná na jemnou kaši. Plži mají nedokonalé trávení, a proto musí spotřebovat velké množství potravy. Jsou převážně býložraví živí se všemi nadzemními i podzemními částmi živých i odumřelých rostlin. Příležitostně požírají i výkaly a nepohrdnou ani drobnou mršinou. Plži jsou oboupohlavní živočichové (hermafroditi), kteří kladou rosolovitá vajíčka. Ke kladení dochází většinou v létě nebo na podzim. Vajíčka jsou velmi choulostivá na vyschnutí. Vývoj plžů je přímý a dospělé jedince lze rozeznat pouze podle velikosti těla, zbarvení a vyvinutých pohlavních orgánů. Některé druhy plžů žijí i několik let. Přezimovat mohou mláďata, dospělí jedinci i vajíčka, a to v půdě, v rostlinných zbytcích, pod kameny apod. Největší škody na zahradách a ve sklenících způsobují slimáček síťkovaný - Deroceras reticulatum nebo podobný slimáček polní - Deroceras agreste. Oba druhy patří mezi drobnější plže velké mm. Žijí převážně v půdě, často ve velkém množství. Vylézají zejména v noci, jestliže je nacházíme i přes den, jsou již silně přemnoženi. Slimáčci mohou způsobit žírem silná poškození téměř všech rostlin

141 ných druhů. Poškozují listy a stonky vzcházejících i vzrostlých rostlin, v půdě hlízy, cibule i kořenový systém. Někdy mohou rostliny zničit úplně. Na zahradách občas škodí i další větší zástupci plžů - plzák zahradní (Arion hortensis) nebo slimák největší ( Limax maximus ), který dosahuje délky až 15 cm. Na začátku tohoto tisíciletí pronikl na naše území z jižní Evropy velký hnědooranžový plzák španělský ( Arion lusitanicus). Dosahuje délky 8 10 cm. Žije skrytě většinou na zahradách, kde vyhledává vlhčí místa, např. komposty. Rychle se množí a může způsobit silné poškození nebo zničení téměř všech okrasných a užitkových rostlin na zahradě, poškozuje plody ovocných stromů i drobné ovoce. Kmen: Hlístové - Nemathelmintes Třída: Hlístice - Nematoda Do této skupiny patří několik druhů mikroskopicky velkých živočichů, jejichž velikost kolísá od 0,2 mm do několika milimetrů. Většina druhů má silně protáhlý, hadovitý tvar těla. Obvykle žijí v půdě, ale ve vlhkém prostředí napadají i nadzemní části rostlin. Při získávání potravy poškozují buňky různých rostlinných pletiv. Některé druhy háďátek pronikají z půdy do rostlin, kde žijí v mezibuněčných prostorách. Na napadených částech se objevují výrazné deformace nebo části pletiv zcela odumírají. Přes poškozenou tkáň pronikají snadno do rostlin baktérie a houby, které způsobují jejich hnilobu. Rostliny poškozované háďátky zaostávají v růstu, často vadnou a žloutnou. Napadené části jsou deformované, pletiva praskají a rostliny se snaží napadenou tkáň nahradit novou. Dochází k nadměrné tvorbě slabých kořínků nebo listů nebo ke vzniku hálek. Výskyt háďátek je možno předpokládat jen podle těchto vnějších příznaků na poškozených rostlinách. Na zahrádce nemůžeme háďátka sami zjistit. Napadení je možné prokázat zjištěním živých háďátek v napadené rostlině nebo substrátu speciálními laboratorními metodami. Nejzávažnějším škůdcem na zahradách je háďátko zhoubné (Ditylenchus dipsaci). Silně poškozuje užitkové i okrasné cibuloviny (cibuli kuchyňskou, pór, česnek, tulipány, narcisy), ale i jahody. Kmen: Členovci - Arthropoda Podkmen: Klepítkatci - Chelicerata Třída: Pavoukovci - Arachnoidea Podtřída: Roztoči - Acarina Roztoči patří k drobnějším členovcům, většinou jsou velcí od 0,1mm do 2mm. Největší je klíště obecné (Ixodes ricinus). Jeho napitá samička může být velká i více než 1 cm. Je to patrně pro člověka nejnebezpečnější živočich na zahradě, protože přenáší vážná onemocnění. Roztoči mají obvykle čtyři páry nohou a tím se liší od hmyzu, který má pouze 3 páry končetin. Počet nohou se však může lišit v závislosti na vývojovém stadiu, ale i druhu roztoče. Seznámíme se i se skupinou roztočů, kteří mají jen dva páry nohou. Na rozdíl od většiny hmyzu nemají roztoči křídla. Aktivně sice nelétají, ale nechávají se pasivně unášet větrem na velké vzdálenosti, nebo se přichytávají např. na tělo hmyzu a cestují jako černí pasažéři. Roztoči se rozmnožují vajíčky, které klade samička po oplození samečkem. Roztoči pro své drobné rozměry snadno uniknou pozornosti, o to větší pak bývají škody, které svojí činností způsobují. K jejich důkladnému pozorování potřebujeme dobrou binokulární lupu, pouze některé druhy můžeme sledovat pouhým okem. Druhy poškozující rostliny (fytofágní), zejména svilušky, vlnovníci a hálčivci, poškozují rostliny sáním. V místech sání se vytvářejí světlé drobné skvrnky, které postupně splývají. Při silnějším poškození pletiv dochází k jejich zasychání, které bývá často doprovázeno deformacemi a změnou barvy (šednutí, rezivění apod.). Některé druhy fytofágních roztočů vyvolávají vznik hálek. Roztoči mohou způsobit i silné poškození vegetačního vrcholu, které může vést až k uhynutí rostliny

142 Prakticky všechny rostliny na zahradách mohou poškodit různé druhy svilušek (Tetranychidae). Dospělci těchto roztoče jsou 0,4-0,6 mm velcí, samičky jsou široce vejčité, samci jsou menší a štíhlejší. Na hřbetě je šest řad tenkých brv. Zbarvení je zelené, šedozelené se dvěma tmavými skvrnami na zadečku. U druhů sajících na dřevinách červené. Počet generací je velmi závislý na teplotě. Ve venkovních podmínkách jich 7-9, ve sklenících až 20. Oplozené samičky přezimují pod kůrou stromů, v listí a suché trávě, v hrabance apod. Na jaře kladou asi 90 vajíček na spodní stranu listů. Nymfy i dospělci sají téměř výhradně na spodní straně listů, kde později začnou vytvářet pavučinku. Na posátých listech vznikají žluté difuzní skvrny, které se šíří podél nervatury. Listy hnědnou a rychle zasychají a bývají opředené pavučinkou. Na chomáčcích pavučinky se sviluška může pomocí větru šířit na další rostliny. Okem neviditelní hálčivci a vlnovníci žijí v pletivech listových pupenů nebo listů. Většinou nezpůsobují vážnější škody. Na listech vznikají nápadné drobné hálky. Často jsou výrazných tvarů, nápadně zbarveny. Větší škody způsobuje pouze vlnovník rybízový poškozující na jaře pupeny černého rybízu, který špatně raší a přestává plodit. Jsou známé i užitečné druhy roztočů, které jsou dravé, živí se jinými členovci a některé z nich se dnes cíleně používají k regulaci populací různých škodlivých druhů členovců v rámci biologické ochrany. Třída: Hmyz - Insecta Hmyz zahrnuje druhově nejpočetnější skupinu živočichů, která se vyznačuje značně rozmanitým vzhledem i velikostí. Tělo hmyzu je tvořeno třemi základními oddíly: hlavou, hrudí a zadečkem. Na hlavě je umístěno i ústní ústrojí, které se vyvinulo podle způsobu získávání potravy. U většiny škůdců rostlin,převládá kousavý nebo bodavě savý typ ústních ústrojí. Jsou-li poškození způsobena druhy škůdců s kousavým ústním ústrojím, jedná se o požerky. Poškození žírem je nápadné mechanické poškození spočívající v úbytku rostlinných pletiv. Požerky se mohou vyskytovat na různých částech rostlin - kořenech, stonku, listech nebo květech. Poškození rostlin vyvolaná škůdci s bodavě savým ústním ústrojím se projevují nejčastěji změnou tvaru (deformace) nebo změnou barvy rostlinných pletiv. Samotné mechanické poškození pletiv v místě vpichu stiletů (ústní ústrojí) nebývá zevně pozorovatelné a je často překryto důsledky sání - deformacemi a změnou barvy poškozených pletiv. Zvláštním typem poškození jsou růstové novotvary - hálky (zoocecidie), které vznikají v důsledku déle trvající přítomnosti škůdce na rostlině a následnou reakcí rostliny. Hálky vznikají zmnožením nebo zvětšením buněk pletiv různých orgánů rostlin a jejich tvar a velikost bývají specifické pro různé škůdce. Kromě přímých škod způsobených vlastním žírem či sáním způsobují škůdci i škody nepřímé (následné) např. přenos rostlinných virů. Vývoj hmyzu je zcela odlišný od jiných skupin živočichů. Nazýváme ho proměna a skutečně během svého života se hmyz několikrát promění. Podle stupně odlišnosti jednotlivých stádií rozlišujeme proměnu nedokonalou a proměnu dokonalou. Proměna nedokonalá Vývojové stupně proměny nedokonalé jsou vajíčko, nymfa (larva), dospělec (imágo). Chybí zde klidové stadium - kukla. Existuje několik typů proměny nedokonalé, ale škodlivý i užitečný hmyz, který můžete najít v blízkosti svých rostlin, se vyvíjí podobně. Nymfy se svým zevnějškem podobají dospělcům, jsou menší a vždy po určitém období zvětšují velikost svého těla při tzv. svlékání (ekdysi) tělního pokryvu (kutiku

143 ly). Většinou žijí ve stejném prostředí jako dospělci a přijímají stejnou potravu. Rostliny tedy poškozují larvy i dospělci stejným způsobem. Proměna dokonalá Vývojové stupně proměny dokonalé jsou vajíčko, larva, kukla, dospělec. Proti proměně dokonalé zde přibývá klidové stadium kukla. Larvy jsou svým zevnějškem zcela nepodobné dospělcům, nemají vyvinutá křídla ani tykadla. Často žijí v jiném prostředí a živí se odlišnou potravou než dospělci. Larvy jsou velmi žravé a způsobují obvykle větší škody než dospělci. Zejména na konci svého vývoje dokáží spotřebovat obrovské množství potravy za několik hodin nebo dní. Vzhled larev je velmi rozmanitý v závislosti na způsobu života a prostředí, kde žijí. Z mnoha druhů škodlivého hmyzu poškozujících zahradní rostliny vybírám pouze nejdůležitější. Kovaříci z rodů Agriotes, Athous, Hemecrepidius, Melanotus. a Selatosomus. Dospělci různých druhů těchto brouků na rostlinách neškodí. Vážná poškození způsobuje jejich larva - drátovec. Žije v půdě, má silně protáhlé tělo, které je silně chitinózní ( pevné). Velikost je mm, zbarvení žluté, žlutohnědé, hnědé. Vývoj je dlouhý 3 5 letý. Drátovci mohou poškozovat veškeré podzemní orgány rostlin včetně kořenů stromů. Větší orgány ( hlízy, bulvy, cibule, silné kořeny) poškozují vnitřním žírem. Poškozené podzemní orgány jsou často sekundárně napadány různými houbovými chorobami. Lalokonosci z rodu Otiorhynchus Brouci vyžírají hlavně v noci nepravidelné otvory do čepelí listů. Větší škody působí jejich larvy, které ožírají kořenové krčky a kořeny a vyžírají chodbičky ve zkrácených lodyhách pod srdéčky rostlin. Napadené rostliny uvadají, listy zasychají, rostliny za vlhka podehnívají. Na některých rostlinách ( jahody, rododendrony, bramboříky, primule, chrysantémy, begonie a další) mohou způsobit značné škody. V suchém období poškozují zejména vzcházející okrasné rostliny nebo zeleniny různé druhy dřepčíků Phyllotreta. Brouci se objevují v porostech od dubna za teplejšího počasí často ve velkém množství. Brouci poškozují při úživném žíru listy rostlin. Vykousávají malé 1-2 mm velké otvory, kterých však může být velké množství vedle sebe. List nebo mladá rostlina může být zcela zničena. Brouci poškozují často klíčící rostliny v půdě před vzejitím. Samička počátkem léta klade drobná vajíčka na půdu, larvy ožírají kořínky brukvovité zeleniny, ale významnější škody nezpůsobují. Kuklí se v půdě v kolébce. Koncem léta se objevují brouci nové generace, kteří přezimují. Na zahradách zejména škodí druhy dřepčíků žijících na brukvovitých rostlinách, které mohou zcela zničit i velké rostliny např. čínského zelí. Osenice polní Agrotis segetum Dospělci tohoto motýla mají délku těla mm, rozpětí křídel mm. Na rostlinách neškodí. Larva polypodní housenka je lysá, lesklá, při vyrušení se stáčí, velká až 52 mm. Zbarvení se liší podle stadia, housenky vyšších instarů jsou zemitě šedohnědé. Osenice polní má jednu generaci do roka, pouze v nejteplejších oblastech nebo v mimořádně teplých letech 2 generace. Několik set až tisíc vajíček je samicí kladeno na různé rostliny, nejčastěji plevele (merlíky, lebedy aj.). Housenky prvních instarů se živí listy, později zalézají do půdy a ožírají všechny typy podzemních orgánů rostlin. Jsou velmi široce polyfágní a hrubým povrchovým žírem mohou poškozovat hlavně kulturní i okrasné rostliny. V noci mohou poškozovat i přízemní části různých rostlin. Tyto tzv. zemní housenky osenic patří k nejrozšířenějším a nejhorším škůdcům rostlin. Poškozené podzemní orgány rostlin jsou často sekundárně napadány různými houbovýni chorobami

144 Žírem na listech zelenin, ovoce i okrasných rostlin škodí i mnoho dalších druhů motýlů můra gama Autographa gama, můra zelná Mamestra brassicae, můra kapustová Lacanobia oleracea, bělásci Pieris, píďalka podzimní - Operophtera brumata nebo bekyně zlatořitná - Euproctis chrysorrhoea. Samičky kladou vajíčka obvykle na hostitelské rostliny. Mladé housenky zpočátku vyžírají do listů drobné otvory, později větší otvory a ke konci svého vývoje sežírají listy úplně. Vzniká tzv. holožír, kdy mohou být okrasné rostliny nebo zelenina zcela zničeny. Ovocné dřeviny při holožíru ztrácejí listy, jsou oslabené, hůře plodí a v silných zimách jsou poškozovány mrazem. Téměř všechny druhy pěstovaných rostlin jsou po celé vegetační období poškozovány různými druhy mšic. Mšice (Aphididae) jsou většinou 1-3 mm velké. Většina dospělců je bezkřídlá, okřídlení bývají např. jedinci vyhledávající nové živné rostliny. Každý druh mšice vytváří v průběhu sezóny různé morfologicky odlišné typy samic, což komplikuje jejich determinaci. Nymfy se svým zevnějškem podobají dospělcům. Mšice škodí sáním na nejrůznějších částech rostlin, především nadzemních, odnímají z rostlin velké množství tekutin, vylučují medovici a přenášejí virózy rostlin. Sání mšic způsobuje různé deformace pletiv a bývá doprovázeno i změnou barvy poškozených míst. Některé druhy vyvolávají vznik hálek. Na mnoha druzích zahradních rostlin škodí sáním drobné ploštice klopušky z rodů Lygus Lygocoris, Plesiocoris a Orthops. Tyto 4 7 mm velké ploštice kladou vajíčka banánovitého tvaru jsou do rostlinných pletiv ( lodyhy, řapíky listů a pod.). Nymfy i dospělci sají na různých nadzemních částech rostlin, nejčastěji na vegetačních vrcholech, listech a plodech. Posáté orgány se deformují a zasychají, květy a mladé plody mohou opadnout. U posátých listů může dojít až k trhání pletiv. Většina druhů je široce polyfágních. Nejvíce škodí tyto klopušky na různých kvetoucích rostlinách chryzantémy, jiřiny, slunečnice, ale i na zelenině celer, kopr. Klopušky jsou na rostlinách velmi plaché, při vyrušení rychle padají na zem, kde se ukrývají a v porostu se obtížně zjišťují. Různé druhy třásněnek poškozují zejména kvetoucí rostliny nebo plodovou zeleninu. Dospělci jsou velký asi 1 mm velcí. Zbarvení je tmavé. Nymfa je o něco menší bělavě žlutá. Třásněnky přezimují v horních vrstvách půdy. Ve skleníku za vhodných teplotních podmínek probíhá vývoj nepřetržitě bez přezimování. Počet generací je 4-5, v krytých prostorách až 8. Dospělci i nymfy žijí skrytě a na rostlinách se relativně rychle pohybují. Škodí sáním na vzrostných vrcholech, na květech i na listech. Na rostlinách způsobuje silné deformace a změnu barvy posátých částí, květy a mladé plůdky opadávají. Silně poškozuje okurky, papriky a rajčata. Specifickým problémem ovocných dřevin je poškození plodů žírem různými druhy škůdců. V praxi se toto poškození běžně označuje jako červivost. U jabloní je způsobuje obaleč jablečný Cydia pomonella. V druhé polovině května se líhnou motýli, kteří neškodí. Samičky po spáření kladou vajíčka asi 1mm velká nejčastěji přímo na mladé plody nebo na listy, které se plodů dotýkají. Vylíhlé housenky se prožírají do dužniny plodů směrem k jádřinci. Během svého vývoje může jedna housenka poškodit i 2-3 plody. Na plodech lze pozorovat otvor, ze kterého housenka vytlačuje rezavě hnědý trus. Dorostlé housenky opouštějí plody a v pavučinovém zámotku přezimují nejčastěji přímo v prasklinách kůry větví i kmenů. V klimaticky příznivějších oblastech se housenky v zámotku kuklí. Z kukel se ještě v témže roce líhnou motýli druhé generace, jejichž housenky škodí v dozrávajících plodech. Poškození plodů slivoní způsobuje obaleč švestkový Cydia funebrana V průběhu května se líhnou motýli, kteří neškodí. Samičky kladou plochá vajíčka na plod. Housenky se prožírají oplodím až ke stopce, přerušují cévní svazky a plody předčasně opadávají. Larvy dokončují vývoj ve spadaných plodech a kuklí se v půdě. Motýli druhé generace létají koncem července a v srpnu a samičky kladou vajíčka většinou přímo na vzrostlé plody. Vylíhlé housenky se živí oplodím. Napadené plody se obvykle dříve vybarvují a dozrávají, charakteristická je kapička klejotoku na plodu. Dorostlé larvy opouštějí plody a vyhledávají vhodné místo k přezimování

145 Na třešních poškozuje plody vrtule třešňová Rhagoletis cerasi. Dospělci se líhnou většinou od poloviny května. Samičky po spáření kladou po jednom vajíčku na zelené nebo načervenalé plody třešní a višní. Larvy se živí oplodím. V místě jejich výskytu plod měkne a později hnědne a zahnívá. Dorostlé larvy opouštějí plody, padají k zemi a kuklí se v půdě. Část kukel pravidelně přeleží, dospělci se z nich líhnou až o rok později. Vrtule třešňová je nejvýznamnější škůdce třešní, višně jsou napadány méně často. Běžně způsobuje znehodnocení většiny plodů na stromech. Vývoj larev může probíhat i v plodech některých keřů, např. zimolezu nebo dřišťálu. Kmen: Strunatci - Chordata Podkmen: Obratlovci - Vertebrata Třída: Ptáci - Aves Ptáci nejsou většinou potravně specializovaní, řada z nich je schopna přijímat jak rostlinnou, tak i živočišnou potravu. V době hnízdění je většina ptáků užitečná, protože se živí různými druhy hmyzu, často škodlivými. Pouze někteří ptáci v době mimo hnízdění mohou v hejnech napadat některé zemědělské kultury. Naklovávají dozrávající ovoce a hrozny vinné révy, poškození bývá následně doprovázeno vyšším výskytem hnilob. Poškozují a vyzobávají semena zrajících obilovin a jiných kultur, vyzobávají klíčící semena, klíční rostliny nebo sazenice. Na druhé straně stejné druhy ptáků často přijímají jako potravu v určitém období různé druhy hmyzu a výrazně se podílejí na snižování jeho škodlivého výskytu. Vzhledem k převažující užitečnosti ptáků by neměli být hubeni. Třída: Savci - Mammalia Hlavní škody u nás na rostlinách a skladovaných produktech způsobují zástupci hlodavců. V menší míře může škodit vysoká a srnčí zvěř, která okusuje v zimních měsících kůru dřevin, případně spásá ozimy. Podobně škodí i zajíci nebo králíci v zimním období. Zatímco hraboši a křečci preferují zelenou potravu, myšovití hlodavci škodí hlavně ve skladech zrnin a potravin. Na zahradách velké škody mohou způsobit hlodavci. Nejškodlivější jsou hraboš polní (Microtus arvalis) a hryzec vodní ( Arvicola terrestris). Hraboš si buduje rozvětvenou soustavu nor a podzemních chodeb většinou mělce pod povrchem půdy. Při mírné zimě se může množit po celý rok. Samice vrhá každý měsíc od března do září 4-6 mláďat. Škodí podkusováním různých plodin a ožírá i jejich nadzemní části. Škodlivý výskyt je často ohniskovitý. K přemnožení dochází obvykle jedenkrát za 3-5 let po mírných zimách a suchých létech Hryzec je velký a robustní hlodavec. Žije na různých biotopech, častěji v blízkosti vodních toků a nádrží, ale i na suchých místech. Buduje si rozsáhlou síť podzemních chodeb a nor se zásobními komorami. Výborně plave a potápí se. Samice má během roku od března do října 3-4 vrhy po 5-6 mláďatech, která dospívají po 6-8 týdnech. Největší škody způsobuje okusováním kořenů ovocných stromů, které pak zasychají. V některých oblastech je proto zakládání a výsadba ovocných sadů prakticky nemožná. Může poškozovat také kořeny okrasných dřevin, zeleninu apod. V místech výskytu patří k nejúpornějším a velmi těžko hubitelným škůdcům. V tomto velmi stručném přehledu není možno uvést mnoho dalších škůdců vážně poškozujících jen úzkou skupinku pěstovaných rostlin

146 11. HLAVNÍ ŠKŮDCI V OKRASNÉ ZAHRADĚ Souhrn Cílem přednášky je seznámit posluchače se škůdci okrasných rostlin pěstovaných v zahradách, sklenících, fóliovnících a interiérech. Spektrum druhů napadajících okrasné rostliny je velmi široké a proto byly do přehledu vybráni škůdci významní nebo často se vyskytující. Skutečný stav ve výskytu škodlivých druhů je ovlivněn řadou faktorů včetně cílených i nahodilých zásahů samotného pěstitele, které bývají příčinou velkých rozdílů v kvalitativním i kvantitativním zastoupení škůdců na konkrétních rostlinách mezi jednotlivými pěstiteli. S ohledem na šíři druhového spektra okrasných rostlin a rozmanité způsoby jejich pěstování nelze často předvídat výskyt škůdců a pěstitel proto musí být schopen jejich přítomnost co nejdříve odhalit a vzniklé problémy správně řešit. Uvedená stručná charakteristika skupin škůdců a jimi způsobená poškození rostlin by měly pomoci při zjišťování škůdců na rostlinách a volbě vhodné metody tlumení jejich výskytu. Charakteristika vybraných skupin škůdců Kmen: Měkkýši (Mollusca) Tělo měkkýšů je měkké, nečlánkované, z větší části je tvořeno svalnatou nohou, pomocí které se pohybují. Pro usnadnění pohybu produkují měkkýši sliz, který zůstává zaschlý na podkladu v podobě lesklé stopy. Herbivorní druhy měkkýšů jsou převážně polyfágové, kteří konzumují živé i odumřelé části rostlin. Poškozují různé zahradní plodiny a řadu okrasných rostlin. Často škodí ve sklenících a pařeništích, kde panují příznivější podmínky pro jejich vývoj a přežívání. Dávají přednost jemným a měkkým částem rostlin. U okrasných rostlin často poškozují žírem květy a listy. Mladé rostliny mohou zcela zničit. Ke škodám dochází především v noci. Poškození bývá často vstupní branou pro následné infikování rostlin různými patogeny a je zpravidla doprovázeno stříbřitě lesklými stopami po zaschlém slizu. Ke škodlivým druhům patří např. slimák zahradní Arion hortensis, plzák portugalský A. lusitanicus, slimáček síťkovaný Deroceras reticulatum, slimáček polní D. agreste. Kmen: Hlísti (Nemathelmintes) Třída: Hlístice Nematoda Fytopatogenní hlístice jsou živočichové velmi malých rozměrů. Velikost kolísá od 0,2 mm do několika milimetrů. Žijí v půdě, kde vyhledávají a napadají podzemní části rostlin, ze kterých se mohou šířit i do nadzemních částí rostlin. Při získávání potravy poškozuji buňky různých rostlinných pletiv. Poškozenými pletivy pronikají následně do rostlin bakterie a houby, které způsobují jejich hnilobu. Rostliny napadené háďátky zaostávají v růstu, vadnou a žloutnou. Napadené části jsou deformované, pletiva praskají a často odumírají. Rostliny se někdy snaží poškozená pletiva nahradit novými. Dochází k nadměrné tvorbě slabých kořínků nebo listů, případně ke vzniku hálek. Obvykle jsou rostliny napadány v porostu ohniskově. Na přítomnost háďátek lze usuzovat jen podle vnějších příznaků na infikovaných rostlinách. Napadení lze prokázat nalezením živých háďátek v pletivech rostlin nebo v substrátu speciálními laboratorními metodami. Zdrojem napadení rostlin háďátky je především zamořená půda a rostlinný materiál, zejména sadba, řízky a rostlinné zbytky. Háďátka mají schopnost přežívat v půdě i několik let (některé druhy i více než 5 let) bez vhodných hostitelských rostlin. Jako původci poškození rostlin mají význam dva řády hlístkové (Dorylaimida) a háďata (Tylenchida). Kořínky kaktusů poškozuje např. sedentérní háďátko kaktusové Heterodera cacti. Polyfágní druhy háďátek rodu Meloidogyne škodí tvorbou hálek na koříncích okrasných rostlin především ve vytápěných sklenících. Napadené rostliny krní a málo kvetou. Volně žijící háďátka, např. háďátko ranové Pratylenchus penetrans, háďátko luční P. pratensis, poškozují povrchové buňky i hlubší pletiva kořenů rostlin. Nebezpečné jsou především pro rostliny oslabe

147 né např. exhalacemi, suchem nebo zamokřením. U řady z nich byl prokázán přenos původců virových onemocnění rostlin. Jiné druhy volně žijících háďátek, např. háďátko zhoubné Ditylenchus dipsaci, poškozují na rostlinách stonek a orgány ze stonku vzniklé (cibule, hlízy). Kadeření a kroucení listů, zastavení dlouživého růstu a deformace květenství jsou obvyklými příznaky při napadení okrasných bylin tímto druhem háďátka. Háďátko kopretinové Aphelenchoides ritzemabosi a háďátko jahodníkové Aphelenchoides fragariae vyvolávají vznik šedozelených skvrn na listech napadených rostlin. Poškozená pletiva posléze hnědnou a zasychají. Způsobují též redukci a asymetrický vývoj listových čepelí a znetvoření květenství. Kmen Členovci (Arthropoda) Podkmen: Klepítkatci Chelicerata Třída: Pavoukovci Arachnoidea Podtřída: Roztoči Acari Roztoči jsou vesměs drobní členovci, většina druhů zahrnuje formy velké od 0,1 mm do 2 mm. Jejich tělo je převážně oválné, dorsoventrálně zploštělé. Roztoči pro své drobné rozměry snadno uniknou pozornosti, o to větší pak bývají škody, které svojí činností způsobují. Fytofágní druhy ze skupiny svilušek, vlnovníků a hálčivců poškozují sáním rostliny. V místech sání se vytvářejí světlé, drobné skvrnky, které postupně splývají. Při silnějším poškození pletiv dochází k jejich zasychání, které bývá často doprovázeno deformacemi a změnou barvy (šednutí, rezivění, atd.). Některé druhy fytofágních roztočů iniciují tvorbu hálek. K častým škůdcům skleníkových a interiérových okrasných rostlin patří polyfágní sviluška chmelová Tetranychus urticae. Na okrasných dřevinách včetně růží škodí sviluška ovocná Panonychus ulmi. Roztočík jahodníkový Phytonemus pallidus, poškozuje kromě jahodníků okrasné rostliny ve sklenících a interiérech. Způsobuje deformace a krnění listů a květů, které často hnědnou a zasychají. Podkmen: Vzdušnicovci - Tracheata Třída: Mnohonožky - Diploploda Mnohonožky mají většinou protáhlé štíhlé tělo. Zbarvení většiny druhů je zemitě šedé až černé. U nás žijící druhy jsou veliké od několika milimetrů po několik centimetrů. Škody mohou způsobovat některé synantropně žijící druhy především v pařeništích a sklenících při přemnožení, kdy mohou vykusovat měkké části rostlinných pletiv hlízy, cibule, kořínky, klíčky, srdéčka rostlin apod. Třída: Chvostoskoci Collembola Chvostoskoci jsou drobné, většinou 1-2 mm velké druhy členovců. Zbarvení je proměnlivé, druhy žijící na povrchu půdy bývají skvrnitě zbarvené, druhy žijící v půdě jsou zpravidla bělavě zbarvené. Ve vlhkých půdách s nadbytkem organické hmoty dochází často k jejich přemnožení a některé druhy pak mohou škodit žírem na klíčících a mladých kulturních rostlinách především v pařeništích nebo pěstírnách žampiónu. Hojní bývají též v přemokřených substrátech hrnkových květin. Třída: Hmyz Insecta Hmyz zahrnuje druhově nejpočetnější skupinu živočichů, která se vyznačuje značně rozmanitým vzhledem i velikostí. Hmyz je schopen obývat nejrůznější stanoviště (biotopy) suchozemské i vodní. Řada druhů je velmi dobře přizpůsobená životu i ve velmi extrémních podmínkách. Rozmanitost stavby ústního ústrojí a vysoká přizpůsobivost umožňuje hmyzu vyhledávat a využívat velmi různorodé zdroje potravy. Některé druhy hmyzu se staly škůdci v důsledku lidské činnosti, kdy jim člověk nabídl v pozměněných podmínkách nadbytek potravy (rozsáhlé plochy monokultur, sklady potravin apod.). Do této kategorie patří jednak druhy fytofágní, škodící na kulturních rostlinách, druhy poškozující skladované substráty a hotové produkty a druhy parazitické, které přímo napadají člověka, případně hospodářská zvířata a většinou též přenášejí původce nebezpečných onemocnění. Řád: Škvoři Dermaptera

148 Škvoři jsou spíše drobný až středně velký hmyz. Tělo je protáhlé a zploštělé. Ústní ústrojí je kousavého typu. Zadeček je zakončen párem klíštkovitých přívěsků. Nymfy se podobají dospělcům, živí se obdobnou potravou. Jsou všežravci, některé druhy preferují potravu živočišného původu (zejména vajíčka hmyzu). Z rostlinné potravy přijímají odumřelé i živé části pletiv. Často vykusují pletiva listů, květů a plodů. Řád: Třásnokřídlí Thysanoptera Třásnokřídlí jsou drobný hmyz velikosti 1-3 mm u většiny druhů se štíhlým protáhlým tělem. Křídla jsou velmi úzká s hustým lemem brv na okrajích. U herbivorních druhů převažuje žlutavé nebo hnědočerné zbarvení. Většina zástupců patří mezi fytofágy, kteří vysávají obsah povrchových buněk rostlinných pletiv. Dávají přednost sání na mladých, měkkých pletivech. Často zalézají do pochev listů, do poupat a květů, takže je lze snadno přehlédnout. Napadené listy a květy rostlin se poznají podle ostře ohraničených stříbřitých skvrn, na kterých bývají kupičky tmavého trusu. Poškozená pletiva se zpožďují v růstu, krní a dochází k různým deformacím. K problémovým druhům na okrasných rostlinách ve sklenících a interiérech patří třásněnka zahradní Thrips tabaci a třásněnka západní Frankliniella occidentalis. V zahradních kulturách škodí např. třásněnka kosatcová Iridothrips iridis, třásněnka mečíková Thrips simplex. Řád: Ploštice Heteroptera Ploštice jsou převážně drobný až středně velký hmyz se zploštělým tělem. Ústní ústrojí je bodavě savé. Přední pár křídel je přeměněn v polokrovky, zadní pár je blanitý. Křídla jsou v klidu složená ploše přes zadeček. U některých druhů jsou křídla redukovaná nebo zcela chybějí. Velké množství ploštic je fytofágních sají převážně na nadzemních částech rostlin. V důsledku vylučování toxických slin dochází k rozpadu okolních buněk v místě vpichu. Posátá místa se zbarvují žlutavě, později hnědnou a zasychají (nekrotizují). Může dojít i k odpadnutí poškozených pletiv, zejména na listech. Běžné jsou i deformace posátých pletiv, zvláště nepříjemné při napadení poupat a květů. Jako škůdci okrasných rostlin se u nás nejvíce uplatňují fytofágní druhy z čeledi klopuškovitých, kněžicovitých a síťnatkovitých. Řád: Křísi Auchenorrhyncha Křísi zahrnují jednak druhy malé (2 6 mm), takových je u nás většina, a jednak druhy velké i několik centimetrů. Přední pár křídel má u většiny druhů charakter krytek, zadní pár je membranózní. Křídla jsou v klidu střechovitě složená přes zadeček. Většina zástupců při vyrušení odskakuje. Zbarvení je rozmanité, u některých proměnlivé i v rámci druhu. Nymfální stadia i dospělci jsou výlučně fytofágní, řada druhů je polyfágních. Kromě přímých škod způsobených sáním z rostlinných pletiv škodí též přenosem viróz a fytoplazmóz. Patří sem cikády, svítilky, pěnodějky a křískové. V našich podmínkách mají praktický význam především zástupci ze skupiny pěnodějek, svítilek a křísků jako přenašeči původců chorob rostlin. Na listech růží často škodí sáním pidikřísek růžový Edwardsiana rosae. Řád: Sternorrhyncha Do této skupiny patří vesměs drobné druhy hmyzu s bodavě savým ústním ústrojím. U okřídlených forem jsou oba páry blanitých křídel podobné, zadní křídla jsou menší. Některé druhy a formy jsou bezkřídlé. Mnoho druhů produkuje různě utvářená vosková vlákna a šupinky, které pokrývají často celé tělo. Nymfy i dospělci jsou fytofágní, živí se sáním rostlinných šťáv. Poškozená pletiva žloutnou a zasychají. Produkují též sladké tekuté výkaly (medovici), které olepují rostliny, snižují asimilaci a následně podporují růst saprofytických hub (černě). Mnohé druhy též přenášejí virózy rostlin. Patří sem mery, molice, mšice, červci. Mery jsou 1,5 6 mm velké se štíhlým tělem. Jsou podobné křískům, ale mají dlouhá nitkovitá tykadla a oba páry křídel jsou blanité, často průhledné. V klidu jsou složena střechovitě přes zadeček. Mery preferují sání na jemných pletivech často sají na poupatech, květech, listech, některé druhy přitom vylučují hojně medovici. Mera jabloňová Cacopsylla mali poškozuje i okrasné variety jabloní, na zimostrázech často škodí mera zimostrázová Psylla buxi. Molice jsou 1-2 mm velké s dvěma páry křídel pokrytých souvislou vrstvičkou zpravidla bělavých voskových výpotků, které pokrývají též celé tělo. Křídla v klidu odstávají od těla a sedící molice má vět

149 šinou trojúhelníkovitý tvar. Jsou přizpůsobeny k životu na spodní straně listu, kde sají. Imága dávají přednost mladým listům na vrcholu rostliny, do jejichž pletiv kladou vajíčka. Hlavní problémy způsobují především ve sklenících, případně v interiérech, kde poškozují okrasné rostliny. Produkují též medovici. Významným škůdcem okrasných rostlin je široce polyfágní molice skleníková Trialeurodes vaporariorum. Mšice jsou většinou 1-4 mm velké. Tělo je jemné, měkké, různě zbarvené. Křídla jsou blanitá, průsvitná, zadní pár křídel je menší. Většina dospělců je bezkřídlá, okřídlení bývají např. jedinci vyhledávající nové živné rostliny. Mšice škodí sáním na nejrůznějších částech rostlin, především nadzemních, odnímají z rostlin velké množství tekutin, vylučují medovici a přenášejí virózy rostlin. Sání mšic způsobuje různé deformace pletiv a bývá doprovázeno i změnou barvy poškozených míst. Některé druhy vyvolávají vznik hálek (např. korovnice na smrcích). Pravidelným škůdcem na růžích je kyjatka růžová Macrosiphum rosae. Ve sklenících sají na okrasných rostlinách např. mšice skleníková Aulacorthum circumflexum nebo mšice broskvoňová Myzus persicae. Červci jsou převážně drobný, většinou do 5 mm velký hmyz. Samci a samice se vyznačují výraznou pohlavní dvojtvárností. Samci bývají okřídlení, zadní pár křídel je silně redukovaný v krátké pahýlky. Samice jsou vždy bezkřídlé. Tělo bývá u většiny druhů kryto různými voskovými výpotky a štítky. Červci jsou výlučně fytofágní. Sají na nejrůznějších částech rostlin, při silném napadení mohou způsobit zánik celé rostliny. Produkují hojně medovici. Ve sklenících a běžně též i v interiérech na okrasných rostlinách škodí např. puklice oranžovníková Coccus hesperidum, červec paprsčitý Pseudococcus longispinus, štítenka břečťanová Aspidiotus nerii. Řád: Blanokřídlí Hymenoptera Blanokřídlí zahrnují rozmanitě utvářené dospělce velikosti od 2 mm do 6 cm. Ústní ústrojí většiny zástupců je kousavé, u některých skupin je uzpůsobeno k lízaní nebo sání. Křídla jsou blanitá, zadní pár je vždy menší. Dospělci blanokřídlého hmyzu se živí většinou nektarem a pylem rostlin, některé druhy nepřijímají potravu vůbec nebo jsou dravé a živí se jinými druhy hmyzu. Larvy blanokřídlých jsou svým zevnějškem velmi různorodé. Potravní spektrum larev je různé v závislosti na druhu a způsobu života. Jsou zde zastoupeny druhy vysloveně fytofágní, např. pilatky, schopné živit se rostlinnými pletivy (pilatka drobná Blennocampa pusilla škodící na růžích). Některé druhy využívají jako zdroj potravy dřevo, např. pilořitky. Mnoho larev blanokřídlého hmyzu se živí tkáněmi jiných členovců. Larvy sociálních druhů blanokřídlých (včely, vosy, mravenci atd.) jsou krmeny různě upravenou potravou, kterou pro ně přichystali dospělci. Většina dospělců je užitečná, protože patří k významným opylovačům rostlin, některé druhy jsou vysloveně užitkové produkcí medu a vosku (včela medonosná). Řád: Brouci Coleoptera Řád brouků zahrnuje velký počet druhů rozličné velikosti od 2 mm až po 15 cm. Vyznačují se zpravidla tvrdým, silně sklerotizovaným tělem a rozmanitým zbarvením. Přední pár křídel je přeměněn v krovky, které často pokrývají celý zadeček a je pod nimi složen zadní pár křídel. U některých druhů křídla nejsou vyvinuta nebo jsou zkrácena. Larvy brouků mají maximálně tři páry nohou, někdy jsou zcela beznohé. Podobně jako dospělí brouci se živí pevnou potravou a mají proto vyvinuté kousavé ústní ústrojí. Jednotlivé druhy brouků přijímají různou potravu. Dospělci některých druhů jsou fytofágní nebo zoofágní, jiné druhy se živí odumřelými rostlinnými pletivy nebo živočišnými tkáněmi, případně trusem živočichů. Larvy brouků se živí obdobnou potravou, např. larvy chroustů, lalokonosců a kovaříků žijí v půdě, kde okusují kořeny rostlin, larvy krytonosců se často vyvíjejí v rostlinných pletivech, larvy pilousů a zrnokazů žijí v semenech, larvy mandelinek, kohoutků aj. ožírají převážně nadzemní části rostlin. Hrobaříci, mršníci a někteří další patří v přírodě mezi tzv. zdravotní policii živí se trusem nebo mršinami zvířat a tím napomáhají k jejich odstranění. Většina drabčíků, páteříčků, slunéček a dalších zástupců je dravá a živí se jinými druhy hmyzu. Řád: Motýli Lepidoptera Motýli jsou drobný až velký hmyz v rozpětí křídel od 3 mm do 30 cm. Většina druhů má dva páry blanitých křídel pokrytých barevnými šupinkami, u samiček píďalek a některých dalších druhů jsou křídla

150 redukována nebo zcela chybějí. Motýli převážně sají nektar z květů různých rostlin nebo nepřijímají potravu vůbec. Larvy motýlů housenky, mají mohutné kousavé ústní ústrojí a konzumují velké množství potravy. Většina housenek je fytofágních, ožírají nadzemní části rostlin, zejména listy (např. píďalky a bekyně na dřevinách, bělásci a můry na bylinách) i podzemní části (např. osenice). Housenky mnohých druhů se živí pletivy plodů (např. obaleči), jiné vyžírají vnitřní pletiva listů a osních částí rostlin (např. podkopníčci, drvopleni). Některé housenky jsou schopny se živit i potravou živočišného původu (např. modrásci vývojovými stadii mravenců). Skladované substráty rostlinného i živočišného původu a potraviny poškozují např. larvy zavíječů a molů. Řád: Dvoukřídlí Diptera Dvoukřídlí jsou malý až středně velký hmyz většinou od 1 mm do 2 cm. Tělo bývá pokryto chloupky, tykadla jsou krátká. Dospělci mají bodavé nebo savé ústní ústrojí schopné přijímat tekutou potravu. Přední pár křídel je blanitý, zadní pár je zakrnělý v kratičké pahýlky (kyvadélka). Larvy jsou beznohé rozmanitého vzhledu. Žijí v půdě, hrabance, v živých i rozkládajících se rostlinných pletivech a živočišných tkáních, ve vodě atd. Na zahradních rostlinách škodí např. zástupci plodomorek, bejlomorek, vrtalek a květilek. Kmen: Strunatci Chordata Podkmen: Obratlovci Vertebrata Třída: Ptáci Aves Mnoho druhů ptáků je schopno přijímat jak rostlinnou, tak i živočišnou potravu. V době hnízdění je většina ptáků užitečná, protože se živí různými druhy hmyzu, často škodlivými. V přírodě mohou někdy ptáci včas reagovat na nebezpečný nárůst populace některých škůdců a tím značnou měrou přispět k ochraně zemědělských a zahradních kultur. Některé druhy ptáků v době mimo hnízdění příležitostně napadají rostliny. Poškozují a vyzobávají zrající a klíčící semena, klíční rostliny nebo sazenice. V zimě a na jaře škodí ozobáváním pupenů. Vzhledem k převažující užitečnosti ptáků by neměli být hubeni. Třída: Savci Mammalia Hlavní škody na rostlinách a skladovaných produktech způsobují zástupci hlodavců. V menší míře může škodit vysoká a srnčí zvěř, která okusuje v zimních měsících kůru a větvičky dřevin. Podobně škodí i zajíci nebo králíci v zimním období. Zatímco hraboši a křečci preferují zelenou potravu, myšovití hlodavci škodí hlavně ve skladech zrnin a potravin. Doplňující literatura: Buczacki S., Harris K., 2005: Pests, disease & disorders of garden plants. Collins London, 525 pp. Valášková E. a kol., 1976: Choroby a škůdci okrasných rostlin. SZN Praha, 289 pp

151 12. PODNOŽE A JEJICH VÝZNAM PRO RŮST A PLODNOST OVOCNÝCH STROMŮ Souhrn Přednáška seznamuje posluchače s významností podnoží v ovocnářství obecně a u vybraných druhů zvlášť. Zaobírá se významem kořene, který vždy z podnože vzniká.u jaboní podnože, které výrazně zvyšují efektivnost stromu, zlepšují kvalitu plodů a vyrovnanost sklizní, nemají dostatečnou kotvící schopnost. Vazba horšího ukotvení s vysokou efektivností stromu je šlechtitelsky nepřekonatelná. Ovlivnění růstu odrůdy podnoží je považováno za nejvýznamnější vlastnost podnoží, některé pěstitelské systemy jsou podmíněny použitím jedné nebo několika podnoží. Volbou podnože lze odrůdu pro dané prostředí lépe adaptovat. Při šlechtění nových podnoží se stále více využívá mezidruhového křížení, které skýtá možnost rozšíření variability. Hybridy mají genovou výbavu obou rodičů a jsou adaptabilnější. Musí ale být použity přímé hybridy a toho se nejčastěji dociluje vegetativním množením. Co je podnož Podnož je zakořenělá mladá rostlina, na kterou je štěpována biologicky blízká odrůda, se kterou podnož po srůstu obou komponent spoluvytváří nového jedince funkčního štěpovance. Z hlediska kvality ovoce je ušlechtilá pouze odrůda, kdežto podnož je planá. Podnož je využívaná u těch druhů, které se množí xenovegetativně. Takové množení je nepřímé. Při něm se na planou podnož přenáší a umisťuje část ušlechtilé odrůdy tak, aby obě složky srostly. Jde o transplantaci. Pojem transplantace, vyjadřující přenos rostliny, se přenesl k užívání i do lékařské praxe. Část odrůdy, která se transplantuje, se nazývá štěp a může mít podobu roubu nebo očka a pracovnímu postupu transplantace podle toho říkáme roubování nebo očkování, obecně štěpování. Rozmnožování podnoží a jejich využívání v ovocnářství Podnož se množí buď generativně nebo vegetativně, nebo-li klonově. U odrůd je dovolené pouze vegetativní množení. Ale ne všechny druhy se množí xenovegetativně. Některé druhy většinou méně významné množíme autovegetativně, to znamená bez štěpování a potřeby podnože. Jsou to například maliník, ostružiník, dále rybízy, angrešt, líska a temnoplodec, všechny pro pěstování ve tvaru keře. Z velkého ovoce je vhodné bez štěpování množit snad jen Domácí švestku odkopky, je-li matečný strom zdravý. Je zřejmé, že rozmnožování štěpováním je výrazně významnější než přímé množení autovegetativní. Z podnože vzniká vždy kořenová soustava a podle toho v jaké výšce je naštěpována odrůda, menší nebo větší část kmene. Většina druhů se stěpuje blízko země. Význam podnoží 1 Kořenová soustava, která z podnože vzniká, přijímá z půdy půdní roztok a v něm obsažené minerální živiny. 2. Kořen ukotvuje ovocný strom v půdě. Kotvící schopnost není u všech podnoží dostatečná. Schopnost ukotvovat záleží na hloubce, ve které jsou umístěny silnější kotvící kořeny a na rovnoměrnosti rozmístění těchto kořenů. Pro pevnost ukotvení je také důležitá odolnost kořene lomu. U jabloní máme hojně využívanou skupinu podnoží, do které patří M 9 a M 8 a podnože z nich odvozené. U těchto podnoží, které zajišťují stromu malý rozměr, vyšší efektivnost (ranější a podstatně vyšší plodnost) a zvýšení kvality jablek, jsou tyto výhody vázány na nedostatečné ukotvení stromu. Výsadby na těchto podnožích je

152 nutné opatřit trvalou opěrnou konstrukcí. Pevnost vazby špatného kotvení a vlastností těchto podnoží jsou šlechtitelsky nepřekonatelné. Snahy zdokonalit ukotvení stromů na M 9 hlubším vysazením než byl strom ve školce přinesly jen částečné zlepšení a potřebu trvalé opory pro strom neřeší. Opěrná konstrukce neplní pouze funkci opory, ale usnadňuje tvarování korun do vhodnějších plochých tvarů. Nové moderní výsadby menších stromů s jejich větším počtem na 1 ha a ranější plodností prodlužují u výsadeb období, v němž jsou stromy nedostatečně ukotveny. 3. V kořenech se syntetizují některé látky. Jsou to dusíkaté látky (aminokyseliny, amidy), cytokininy a kyselina abscisová. 4. Volbou podnože můžeme odrůdu pro dané prostředí lépe adaptovat. Pro růst kořenů je optimem teplotní rozmezí C. Při 35 C se růst kořenů jádrovin a peckovin zastavuje. Přehřívání půdy je například odolnější jabloňová podnož M 7 než M 9, která v příliš teplých regionech způsobuje krátkověkost stromů. V teplých jižních státech USA jsou hrušně na podnožích kdouloň citlivější na horko než stromy na podnoži hrušeň. Z kdouloní je nejméně citlivá Provánská. Jabloňové podnože dle odolnosti nízkým zimním teplotám lze rozdělit do skupin. Dle poznatků z Britské Kolumbie je M 7 považována za velmi citlivou, M 4, M 9, MM 106, P 16 jsou citlivé, M 26, J 9 a P 1 jsou odolné a A 2, semenáč Antonovky, B 9 a P 22 jsou velmi odolné. Z podnoží pro třešně vykazuje Colt nižší mrazuvzdornost než ptáčnice a ta je méně mrazuvzdorná než mahalebka. Zakrslé podnože řady Gisela se jeví jako dostatečně odolné. Kdouloňové klony jsou méně mrazuvzdorné než hrušeň. U nás lze doporučit k využití kdouloně M A, Sydo a BA-29, které jsou odolnější než M C a Adamsova kdounĺoň. Nejodolnější je polská kdouloň S 1, ta se ale celkově nevyrovná kdouloním u nás doporučovaným. Odolnost stromů vůči suchu závisí na objemu a hloubce prokořeněné půdy a na sací síle kořenů. U stromů na vzrůstných podnožích je prokořeněný objem půdy větší, stromy koření jak do větší šířky tak i hloubky a jsou proto odolnější proti suchu. Moderní výsadby menších neb malých stromů jsou více závislé na doplňkové závlaze. Sací síla je druhová záležitost. Mahalebka, mandloň, broskvomandloň, broskvoň Davidova a meruňka mají větší sací sílu než podnože jiné. Přemokření půdy někdy provázené vysokou hladinou spodní vody bývá také problémem. Podnože mahalebka, meruňka, broskvoň, mandloň a třešeň jsou na přemokření velmi citlivé, kdežto slivoně a myrobalán jsou relativně odolné. U broskvoní a hrušní na alkalické nebo vápenité půdě se vyskytují fyziologické poruchy příjmu železa z půdy, které se projevují chlorózou. V listech se netvoří chlorofyl. U broskvoní je možné použitím podnože BD SU-1 (broskvoň Davidova), mandloň nebo broskvomandloň problému předejít. Tyto podnože dokážou přijímat železo i z alkalické půdy. Škodlivost mšice krvavé u jabloní je možné omezit použitím podnoží řady MM.Tato serié podnoží byla šlechtěna na odolnost proti mšici a část stromu, krerá z podnože vzniká, to znamená kořen a spodní část kmene, mšicí netrpí. 5. Podnož modifikuje růst a plodnost odrůdy. Ovlivnění růstu odrůdy a tím velikosti stromu je považováno za nejvýznamnější vlastnost, kterou podnože mají. Volba podnože je nejúčinnější prostředek vedoucí ke změně velikosti stromu. Uplatnění některých pěstitelských systemů je podmíněno použitím jedné nebo několika podnoží. Například systém štíhlého vřetene jabloní je vázán na použití podnože M 9 nebo podobných podnoží. U jabloní existuje negativní korelace mezi vzrůstností podnože a počtem květů na 1 m délky větve. Slabě rostoucí podnože mají i ranější plodnost. Dosažení rané plodnosti u jabloní na bujnější podnoži je možné vynecháním řezu v období po výsadbě. Avšak rozdíly ve specifické plodnosti stromů na slabých a vzrůstných podnožích jsou nepřekonatelné. Stromy jabloní na vzrůstnějších podnožích mají prokazatelně vyšší sklon ke střídavé plodnosti. Podnož může ovlivňovat i velikost plodů a to pozitivně, jak je tomu u M 9 a kdouloní, tak i negatině (slivoňová podnož Pixy). Avšak jablka ze stromů na podnožích, jež zvětšují velikost plodů mají kratší uchovatelnost (až o 3 týdny). Na podnoži M 9 stromy meně zahušťují a jablka bývají více vybarvená. 6. V kořenech jsou ukládány sacharidy a jiné látky, ktré jsou zásobou energie pro strom. Některé z těchto látek se tvoří v kořenech, většina je do kořenů translokována z nadzemní části. K tomuto přesunu

153 dochází po větší část roku. V kořenech tyto látky slouží během vegetační doby jako stavební mariál pro růst kořenů. Část translokovaných látek, zejména látky přesunuté v době před opadem listů vytváří zásobu, která je v kořenech uložena přes zimu. Na jaře jsou tyto látky zdrojem energie potřebné pro rašení a kvetení a také pro počáteční růst nových výhonů, tedy pro období, kdy strom ještě neasimiluje. Kořeny obecně jsou rostlinnými částmi s největší koncentrací sacharidů ve stromu. Hladina těchto látek v době rašení, kvetení a počátečního růstu výhonů rychle klesá, jejich prodýcháváním se uvolňuje potřebná energie. Přesun do nadzemní části probíhá hlavně floemem, tedy kůrou, v menším rozsahu xylemem. Má se za to, že regulace zásob je řízena rostlinnými hormony. I přes rychlý pokles hladiny zásobních látek si udržují kořeny jejich poměrně vysokou koncentraci i během vegetační doby. Koncentrace škrobu v silných kořenech neklesá nikdy během roku pod 10 %. 7. Často je opomíjena skutečnost, že kořeny a jejich obnova jsou důležité pro zlepšování půdy samotné. Je odhadováno, že přibližně 20 % uhlíku fixovaného rostlinami je přesunuto do kořenů. Studie ukázaly, že asi pětina tohoto uhlíku je přímo vyplavena do půdy a zbývající část se po odumření a rozkladu kořenů podílí na obnově organické hmoty půdy. Spolu s aminokyselinami, cukry a ionty organických kyselin a také hormony uvolněnými z kořenů se podílí na utváření vlastností půdy a může napomáhat stabilizaci půdní struktury a modifikovat dostupnost živin. 8. Kořenové výmladky, které některé podnože vytvářejí, jsou obecně dnes považovány za nežádoucí. V minulosti byly někdy zdrojem podnožového materiálu a sloužily k rozmnožování Dnes je tento postup překonán. Podnože se zajišťují technologiemi s využitím speciálních matečnic podnoží, které navazují na udržovací šlechtění. Tyto výmladky posloužily našim předkům v některých případech k výběru nejlepších podnoží daného klonu. Bylo tomu tak patrně i u M 9, která mírně podrůstá. Je využívána již asi pět století a nebyla dosud šlechtiteli překonána. O významu podnože nasvědčuje už podíl hmotnosti kořenů. Na celkové hmotnosti se kořen podílí u mladých stromů polovinou, u stromů starších přibližně jednou třetinou. Byly dělány odhady významnosti jednotlivých faktorů, které ovlivňují výsledek pěstování. Za nejvýznamnější faktor je považována odrůda, výsledek ovlivňuje z 27 %. Podnož je hned za odrůdou s 20 %. Chybu při volbě odrůdy je možné u řady druhů napravit přeroubováním stromu. U podnože možnost nápravy chyby není a proto je výběru podnože věnovat stejně velkou pozornost jako volbě odrůdy. Hybridní podnože Zatímco v minulosti byly podnožemi čisté druhy, je dnes využíváno stále více podnoží vzniklých mezidruhovým křížením. Tyto podnože jsou šlechtěny hlavně pro peckoviny. Dochází k tomu, poněvadž v rámci jednotlivých druhů není mnohdy možné nalézt jedince, který by splňoval požadavky ovocnářů. Provede-li se křížení dvou druhů, má potom přímý hybrid genovou výbavu obou druhů, která mu podstatně zvyšuje jeho adaptabilitu. V některých případech má hybrid i další žádoucí vlastnosti, jako například slabší růst, ranou a vysokou plodnost, nepodrůstání, dobrou kotvící schopnost, pozitivní vliv na kvalitu plodů a další. V takových případech se podnož stává perspektivní a žádanou. Komplikací, specifickou pro hybridní podnože, je zpravidla nutnost je množit vegetativně. Kdybychom je přeseli, získali bychom jako podnože jedince druhé filiální generace, která je extremně nevyrovnaná v důsledku štěpení. Pak se zkouší množitelnost hybrida. V případě velkého zájmu o novou podnož jsou často využívány složité a nákladné způsoby množení in-vitro.tyto technologie se vyznačují nesrovnatelně vyšším rozmnožovacím koeficientem než mají obvyklé způsoby množení a jako jediné umožňují namnožit z velmi omezeného množství výchozího materiálu v relativně krátké době i velké nebo velmi velké množství materiálu

154 13.NOVÉ METODY ROZMNOŽOVÁNÍ OVOCNÝCH ROSTLIN Souhrn V příspěvku jsou popsány některé nové postupy množení ovocných stromků. Metoda knip boom objevená před 26 lety v Nizozemí je pozitivní v tom, že postranní větve korunek jsou více odkloněny od svislé osy a proto jsou plodnější. Stromky po výsadbě dříve plodí a rychleji se rozplozují. Očkování způsobem chip budding vylučuje zarůstání ušlechtileho očka hojivým pletivem, jak jej známe u bujně rostoucích podnoží při použití T-očkování. U nového způsobu očkování očko není vkládáno pod kůru. Vymrzání oček je sníženo stejně jako vylamování ušlechtilých výhonů. Očkovat je možné i v době, kdy strom nemá mízu. Avšak přirůstání oček vyžaduje delší dobu Pásku je možné povolit až po 4 až 5 týdnech po očkování, tedy o 1 až 2 týdny později než u očkování do T-zářezu. Klasický postup výroby stromku V roce 1978 byl v nizozemské školce Fleuren objeven nový postup zapěstování korunky na pěstovaných stromcích. Do té doby se korunka docilovala tak zvaným řezem na korunku. Při něm se jednoletý štěpovanec zakracuje dle zásady střídavého řezu ve výšce odpovídající požadované výšce kmínku zvětšené o 5 až 6 internodií. Pět nebo šest vrchních pupenů je základem, ze kterého se zapěstovává korunka s 1 středním a 4 až 5 postranními výhony. V době rašení se 2 až 3 očka pod budoucí korunkou odstraňují, čímž se vyznačí budoucí korunka. Ještě níže postavená očka se nechávají růst na délku 3-5 listů a pak se zašťipují. Po pauze trvající 2 3 týdny se jejich růst obnoví a jakmile poporostou, zaštipování se opakuje. Nejpozději koncem srpna se tyto výhony odstraní na větevní kroužek. Tato pracovní operace se nazývá vyholování kmínku. Obrost na budoucím kmínku se udržuje, aby kmínek sílil a zaštipuje se proto, aby se zvýhodnily výhony budoucí korunky, které se nechávají po vegetační dobu volně růst. Takto vypěstovaná korunka má až 5 jednoletých výhonů, které sedí na dvouleté ose. Taková korunka je považována za dvouletou, stejně jako celý stromek. Podnož M 9 výrobu stromku komplikuje S nástupem používání herbicidů v ovocnářství od konce šedesátých let dochází ke změně v používaných podnožích i pěstitelských systémech. Začíná se široce používat na zaplevelení citlivá podnož M 9, která dokáže strom jabloně zmenšit a zproduktivnit. Na 1 ha se vysazuje přibližně trojnásobek stromků oproti dřívějšku. Stoupá potřeba stromků. Vypěstování stromků na M 9 má ale jednu komplikaci. Jednoletý ušlechtilý výhon, na kterém se dělá řez na korunku nese pupeny, které jsou na rozdíl od dříve používaných podnoží květné. Tato očka na jaře vykvetají, květy musí být vyštípány, jinak by vyvíjející se plody znehodnotily pěstovaný stromek ve slabý, deformovaný, požadavkům neodpovídající výpěstek. Musí být odstraněny květy jak v budoucí korunce tak i na budoucím kmínku. Tato pracovní operace je pracná.ve velkoškolce Fleurena došlo patrně k nezvládnutí vyštípání květů a v zoufalé situaci byly provedeny neobvyklé zásahy, které vyústily v dosud nepoznané chování dřeviny a k nalezení převratného postupu, jehož výsledkem je kvalitnější stromek. Nový postup výroby ovocného stromku Nový způsob vypěstování se nazývá knip boom, nebo se vzniklý stromek popisuje jako dvouletý s jednoletou korunkou z předčasného obrostu. Korunka se dociluje jiným postupem. Jednoletý štěpovanec se zakracuje níže než u klasické metody a to ve výšce kmínku nebo ještě asi o 5 cm níže. V době rašení se začíná s odstraňováním oček. Do konce května se postupně odstraní všechna očka kromě nejvyššího. U tohoto očka se včas vyštípají květy.veškerá růstová síla je tak od konce května soustředěna do jediného výhonu, vyrůstajícího z nejvyššího očka. Tím vzniká předpoklad pro prorůstání oček v úžlabí listů a mohou vznikat postranní, tak zvané předčasné výhony. Prorůstání postranních výhonů je také podporováno zeslabováním apikální dominance a to tím způsobem, že jsou z vrcholové části svislého výhonu odstra

155 ňovány mladé listy. Ve vrchlových nedorostlých listech se tvoří auxin, který zajišťuje dominaci vrcholu nad pupeny v úžlabí listů. Defoliací mladých listů vrcholu je snížena syntéza auxinu a tím i zeslabena dominance vrcholu. Je-li rok teplý, je zpravidla tento postup pro vytvoření potřebného počtu postranních výhonů dostatečný. Je-li chladný rok a nebo u odrůd neochotně prorůstajících, je možné tvorbu postranních výhonů docílit s pomocí dalšího zásahu, a to postřiku Promalinem. Přípravek obsahuje 2 giberelinové kyseliny a cytokinin. Proč jsou takto vyrobené stromky kvalitnější? Předčasné výhony svírají se středním výhonem větší úhel a jsou tedy více odkloněny do strany než u korunek vypěstovaných klasickým postupem, u něhož se uplatnil řez na korunku. Více odkloněné větve jsou plodnější. Tvarování takových stromků v sadu je snažší než u klasicky vypěstovaných stromků. Chip budding nový způsob očkování V posledním období přibližně 25 let je ve školkách patrné rozšiřování používání novějšího způsobu očkování. Původní T-očkování je nahrazováno postupem chip budding. Tento způsob nevyžaduje, aby podnož měla mízu, neprovádí se odchlipování kůry. Proto tento postup není vázán na období, kdy je podnož v růstu, může se očkovat i mimo období mízy v širším časovem údobí. Oválný štítek s jedním očkem seříznutý ze střední části letorostu ušlechtilé odrůdy se přenáší na podnož, na níž byl předtím vyříznut štítek stejného tvaru a velikosti. Štítek seříznutý z roubu nahrazuje na podnoži štítek prakticky stejný, který byl předtím odstraněn. Výsledkem je přilehnutí kambiálního pletiva štítku na kambium na podnoži. Oba štíky jsou seřezávány podobným způsobem. Na ušlechtilém výhonu (roubu) se první řez dělá 0,5 cm pod očkem, kde se nožem zařízne šikmo dolů pod úhlem stupňů do hloubky odpovídající přibližně ¼ průměru podnože. Druhý řez začíná asi 2,5 cm nad očkem, jde do dřeva a dolů až za místo, kde přetne první řez. Pořadí řezů může být i opačné. Na podnoži je podobný štítek (chip) vyříznut obdobným způsobem. Kambia přeneseného štítku a podnože musí být proti sobě. Dochází ke srůstu a dobrému ujmutí oček. Nový způsob očkování vykazuje často lepší ujmutí oček, menší poškození oček v tuhých zimách, vyrovnanější růst ušlechtilých výhonů a jejich ochotnější tvorbu předčasného obrostu. Výhodou je také větší pevnost srůstu a menší vylamování za vichřic. Chip budding je možné využít i na jaře v květnu a červnu, při opravném očkování podnoží s neujatými nebo zmrzlými očky a nebo záměrném očkování v 1. míze. V těchto případech se používají očka ze zimních roubů, skladovaných v chladírně. Předností postupu je i fakt, že u rychle rostoucích a rychle se hojících druhů nemůže dojít k zarůstání oček, ke kterému na příklad dochází při T-očování na podnož mahalebku. K rozšíření postupu chip budding mohlo dojít až po objevu novějších vázacích materiálů. U T- očkování, kdy se štítek vkládá pod kůru, nehrozí tolik vyschnutí a uhynutí očka, použijeme-li k zavázání například lýko. Jinak by tomu bylo u chip budding. Dokud se vázalo lýkem, nemohl se postup chip budding rozšířit. Avšak s nástupem vázání PVC páskou, kterou je možné řezné rány zakrýt a zneprodyšnit, se uplatnění novějšího způsobu očkování rychle šířilo. Zmíněné výhody se neprokázaly ve všech studiích. Protože při chip budding jsou oba štítky poměrně tlusté, pomáhá si školkař při vyřezávání štítku na podnoži i druhou rukou, palcem tlačí na čepel nože. Kdyby používal klasický očkovací nůž s odchlipovacím nosíkem, který je využíván při T-očkování, nemohl by si druhou rukou pomáhat. Proto se obvykle očkuje způsobem chip budding roubovacím nožem. Vzhledem k tomu, že přenášíme na podnož tlustý štítek, na kterém je relativně hodně dřeva, je v některých pracích tento způsob štěpování považován za způsob roubování. Nový způsob očkování nenahrazuje T-očkování ve všech případech. Na příklad podnože růží se stále očkují u země T-očkováním. Při výrobě stromkových růží se ale v korunce očkuje postupem chip budding. Nový způsob očkování má výše uvedené klady. Ale k povolení pásky po očkování můžeme přikročit až za 4 5 týdnů po očkování, to znamená o 1 2 týdny později než u T-očkování. Nový způsob je jeví jako náročnější na teplo, očkování způsobem chip budding by mělo být ukončeno včas, pravděpodobně asi o 10 dnů, než bylo zvykem u T-očkování

156 1. ZÁKLADNÍ PRINCIPY TVAROVÁNÍ A ŘEZU OVOCNÝCH DŘEVIN Souhrn Řez je jedním z nejdůležitějších faktorů regulace růstu a plodnosti ovocných dřevin. Jsou probrány následující okruhy: Zásady, význam tvarování a řezu ovocných dřevin. Principy tvarování a řezu významných druhů jádrovin, peckovin a skořápkovin. Vliv dalších zásahů na vstup dřevin do plodnosti (ohýbání výhonů, kroužkování, zářezy na výhonech, omezení řezu). Rozdělení řezu podle stáří výsadeb (výchovný, udržovací a zmlazovací). Zimní a letní řez, jejich význam a využití v praxi. Technika a způsoby řezu, používané nářadí. Zahnův řez peckovin. Hojení ran po řezu s ohledem na dobu zásahu. Regulace násady plodů (ruční probírka plůdků jako významný doplněk řezu jádrovin, popř. peckovin). Význam štěpování a přeštěpování ovocných stromů. Očkování a roubování. Způsoby a technika roubování v době vegetačního klidu a v období vegetace (za kůru). Mezištěpování jako specifický způsob vypěstování stromku ve školce. Ošetřování a řez stromů po přeroubování. Přednáška bude doplněna pérovkami a bohatou obrazovou dokumentací řezu a štěpování. I. Tvarování a řez nejvýznamnějších ovocných druhů 1. Význam a všeobecné základy řezu Řez je neoddělitelnou součástí komplexní péče o ovocné dřeviny. Cíle řezu jsou rozdílné podle údobí života ovocné rostliny. Hlavními cíli jsou: Vytvarovat pevnou kostru stromu, přivést stromy včas do plodnosti, udržovat koruny v rozměrech odpovídajících zvolenému sponu výsadby a systému pěstování, umožnit optimální osvětlení a provzdušnění koruny, zajistit fyziologickou rovnováhu mezi růstem a plodností, stabilizovat vysoké výnosy kvalitního ovoce, zlepšit zdravotní stav a prodloužit životnost výsadeb. 2. Vliv řezu na ovocné dřeviny Je třeba rozlišovat období mládí, kdy uplatňujeme výchovný (tvarovací) řez, dále období plodnosti s udržovacím (prosvětlovacím) řezem čili průklestem a období stárnutí, kdy volíme zmlazovací řez. 3. Vliv ohýbání výhonů a větví na růst a plodnost Ohýbání letorostů, jednoletých a dvouletých výhonů vede k omezení růstu a zároveň tím podpoříme plodnost. Větve skloněné k zemi však rychle stárnou. K ohýbání používáme různých rozpěrek, tenkých drátků, bužírky apod. 4. Obecné zásady tvarování a rozdělení řezu ovocných dřevin V každé vývojové etapě ovocného stromu je třeba respektovat specifiku a skutečnou potřebu výchovného, udržovacího nebo zmlazovacího řezu. 5. Způsoby a technika řezu. Nářadí používané při řezu. Hojení ran. Rozlišujeme řez naostro (na pupen), řez ve větevním kroužku (místo nejmenšího průměru výhonu nebo větve), řez na patku a řez na čípek. Z nářadí nejčastěji používáme kvalitní zahradnické nůžky (jednoruční nebo dvouruční), nože a pilky. Řezné rány se hojí lépe během vegetace a po zatření štěpařským voskem nebo stromovým balzámem). 6. Doba řezu jednotlivých skupin ovocných dřevin Na začátku vegetace, tedy v době kvetení, je nejvhodnější řezat především peckoviny, ze skořápkovin ořešák. Pro jádroviny je nejpřijatelnější řez v období vegetačního klidu jako základní a

157 doplňkově časně letní (vylamování nebo odřezávání letorostů v červnu) nebo pozdně letní (červenec až srpen). Obdobně termín mimo vegetaci platí pro většinu druhů drobného ovoce, které brzy na jaře raší. 7. Zvláštnosti tvarování a řezu hlavních ovocných druhů 7.l. Zásady tvarování a řezu jabloní Z klasických pěstitelských tvarů dnes doporučujeme pěstovat volně rostoucí zákrsek a do zahrádek i ovocnou stěnu (jednoduchou palmetu), z moderních tvarů pak především štíhlé vřeteno. Tvar superštíhlého vřetene s velmi hustým sponem výsadby je otázkou dalšího vývoje v ovocnářství. Princip řezu je obdobný štíhlému vřetenu. 7.l.l. Výchovný řez při zapěstování klasických korun stromů Volně rostoucí zákrsek je vhodný především při využití středně vzrůstných podnoží (M 26, MM 106) a v kombinaci se spurtypovými odrůdami i pro silně rostoucí podnože (M 1, A 2) v horších stanovištních podmínkách. Zákrsky s výškou kmene 0,5 až 0,7 m se vysazují na vzdálenost 4,0 až 5,0 x 2,0 až 3,0 m. V prvním roce, zvláště při jarní výsadbě, je nezbytné hluboké seříznutí, které spolu s dostatkem vody zajistí řádné ujmutí stromků a odpovídající růst v následné vegetaci. Ve druhém až čtvrtém roce se výchovný řez řídí obecně známými zásadami. Hloubka zkracování (zpětného řezu) je tím menší, čím intenzívněji a rovnoměrněji stromky rostou. Řezem odstraňujeme konkurenční a v ostrém úhlu rostoucí výhony. Tvarování sleduje cíl zapěstovat pevnou a relativně řídkou korunu se čtyřmi až pěti hlavními větvemi s prodlouženým kmenem (terminálem), převyšujícím úroveň zkrácených postranních výhonů asi o 0,l5 m. Tím zachováme převahu vrcholu a při řádném osvětlení vytvoříme podmínky pro rovnoměrný růst koruny s dostatečnou tvorbou obrostu a rychlým nástupem do plodnosti. Výchovný řez končí, když je koruna vytvarována a dosahují-li jednoleté přírůstky délky 0,3 až 0,4 m. Silný zkracovací řez oddaluje plodnost a působí depresivně na růst. Základem jednoduché palmety vysazované na vzdálenost mezi řadami 3,5 až 4,5 m a v řadách 1,5 až 2 m je střední osa a dvě nebo čtyři postranní větve, které vyvazujeme k drátěné konstrukci ve směru řady. Jako výsadbový materiál používáme převážně dvouleté stromky s korunkou. Již při výsadbě doporučujeme orientovat jejich základní rozvětvení tak, aby vhodné postranní výhony s dostatečným odklonem od hlavní osy směřovaly do řady. Zkracujeme je přibližně o polovinu. Ostatní postranní výhony zcela odřezáváme. Terminální výhon po řezu převyšuje úroveň zkrácených postranních výhonů jen asi o 0,1 m. Tím podpoříme budoucí růst větví, které by měly být dostatečně pevné. V dalších dvou až třech letech udržujeme převýšení terminálu nad postranními výhony mírným zkracováním prodlužujících výhonů (o jednu třetinu až čtvrtinu). Principy řezu na prodlouženém kmenu jsou obdobné jako u následně popsaného tvaru (štíhlé vřeteno) a spočívají v cyklické obnově stárnoucích plodonosných větví tak, aby nepřerůstaly úroveň postranních ramen a přitom jsme zajistili dostatečné osvětlení všech částí koruny. V odstupu 0,9 až 1,2 m nad spodním rozvětvením můžeme založit druhé patro, ne však dříve, než je zapěstováno první patro Postup při zapěstování štíhlého vřetene Štíhlé vřeteno na slabě rostoucí podnoži (M 9, J-TE-E, J-TE-F, J-TE-G nebo M 27) vyžaduje nezbytně opěru po celou dobu životnosti výsadby (15 až 18 let). Opěrná konstrukce sestává buď z dřevěných, dobře impregnovaných kůlů, vsazených do půdy jednotlivě ke každému stromku, anebo z drátěnky (betonové sloupky alespoň se třemi dráty nad sebou v odstupu 0,6-1,2 a 1,8 m). Ke kůlu nebo k drátům se vyvazuje střední osa, která je nosným prvkem plodných částí. Chybí typické základní (kosterní) větve, známé u běžných tvarů (zákrsek, čtvrtkmen). Stromy plodí na slabších polokosterních větvích, které se po třech až pěti letech řezem cyklicky obměňují. Vysazujeme do sponu 3,0 až 3,5 x 0,8 až 1,5 m. Při výsadbě dvouletých stromků se v prvním roce obvykle zkracuje střední výhon ve výšce 0,9 až l,2 m (0,4 m nad nejvyšším rozvětvením). Postranní výhony rostoucí v tupém úhlu se zkracují do jedné roviny tak, aby zkrácený střední výhon převyšoval tuto rovinu o 0,15 až 0,30 m)

158 V zavlažovaných sadech zkrátíme jen příliš dlouhé postranní výhony, kratší necháváme bez zásahu. Ostatní výhony vyvážeme do mírně podvodorovné polohy. Předpokládá to však i kvalitní, dobře rozvětvené stromky s větším počtem použitelných výhonů rostoucích v tupém úhlu odklonu od střední osy (terminálu) a slabších, než je polovina tloušťky kmene pod rozvětvením. Jednoleté štěpovance (očkovance) zkracujeme zjara ve výšce 0,8 až 0,9 m. Předčasný obrost odstraníme do výšky budoucího kmínku (0,5 až 0,6 m). Dále odřezáváme konkurenční a vzpřímené, v ostrém úhlu rostoucí výhony. Ostatní obrost neřežeme, delší výhony vyvazujeme do podvodorovné polohy. Aby stromky nebyly oslabovány, neřežou se zásadně během vegetace, s výjimkou včasného vyštipování letorostů konkurenčního charakteru. Nové dlouhé letorosty vyvazujeme během léta nebo pozdě zjara do podvodorovné polohy. Velmi praktické k tomuto účelu jsou betonová závaží nebo speciální drátky. Ve druhém roce po výsadbě zkracujeme terminální výhon přibližně o jednu třetinu tak, aby převyšoval úroveň postranních výhonů, které se zpravidla již neřežou, zvláště pokud byly vyvázány. Konkurenční výhony buď zcela odřízneme, anebo vyvážeme. Ve větevním kroužku nebo na patku odstraníme i výhony v průměru tlustší, než je polovina kmínku (místa pod rozvětvením). Další tvarování se řídí nutností potlačovat přirozenou dominanci (převahu) vrcholu, s podpořením růstu ve spodní části koruny. Toho dosáhneme sesazením terminálu na nejbližší konkurenční výhon, který vyvážeme ke kůlu nebo k drátu, přičemž prodlužuje kmen (hlavní osu). Obvykle jej nezkracujeme. Má-li délku 0,6 až 0,9 m, můžeme jej vyhnout již v srpnu do vodorovné polohy a v dalším roce po narašení pupenů v letorosty o délce asi 0,1 m (v červnu) jej vrátíme zpět do svislé polohy. Tento zásah podpoří obrůstání terminálu postranními výhony ve vhodném odklonu (tupý úhel). Během čtyř let stromky většinou řádně plodí a přecházíme k udržovacímu řezu Udržovací řez (průklest) jabloní Pravidelný, každoroční řez jabloní v období plodnosti je základním předpokladem pro zajištění vysokých a vyrovnaných výnosů kvalitního ovoce, bez větších výkyvů. Udržuje stromy v požadovaných rozměrech podle zvoleného systému pěstování, reguluje budoucí násadu a stáří plodného obrostu, zajišťuje přístup světla do všech částí koruny a brání tak vyholování generativních orgánů v bazálních částech větví. U klasických tvarů se zásady udržovacího řezu zvlášť neodlišují. Kromě konkurenčních výhonů odřezáváme poškozené, suché, nemocné větve, ale také prosvětlujeme korunu odstraněním zahušťujících nebo křižujících se větví. Někdy použijeme jemný, středně hluboký, jindy hlubší řez plodného obrostu. Štíhlé vřeteno jako tvar s vysokým specifickým (měrným) výnosem, to znamená výnosem na jednotku objemu koruny nebo jednotku plochy příčného průřezu kmene, a malou potřebou řezu i v době plodnosti nemá na rozdíl od klasických tvarů stabilní nosné větve. Plodné dřevo postupně obnovujeme tak, že odplozené, většinou převislé větve zkrátíme na vhodný pokračující výhon, nebo je zcela odřízneme. Začínáme s řezem nejsilnějších větví, během jednoho roku však by to neměly být více než dvě až tři větve. Odstraňujeme nebo sesazujeme (zkracujeme) i silně rostoucí větve ve vrchní části a také ty, které sahají až k zemi. Přirozeně bujný růst v horních partiích koruny potlačíme zpětným řezem na boční rozvětvení, a tím ukončíme růst do výšky (asi ve 2,2 m). Při tvarování máme vždy na paměti tvar úzké pyramidy s širší základnou ve spodní části koruny. Pravidelný udržovací řez prodlužuje období plné plodnosti a oddaluje přirozené stárnutí stromů. Pokud přistupujeme k doplňkovému letnímu řezu během srpna, řídíme jeho hloubku velikostí násady plodů. Při vysokých úrodách raději od tohoto zásahu upouštíme. Naopak při menších výnosech a v přehuštěných korunách podporuje tento řez vybarvení jablek, omezuje fyziologickou skvrnitost (hořkou pihovitost) plodů a celkově oslabuje růst stromů Zmlazovací řez stárnoucích korun Hluboký zmlazovací řez při pravidelném průklestu není zpravidla zapotřebí. Uplatníme jej tehdy, nemají-li jinak zdravé stromy dostatečné nové přírůstky a na udržovací řez nijak výrazně nereagují

159 Základní větve seřezáváme o polovinu až dvě třetiny do pyramidy (nahoře více, ve spodní části méně). Musíme počítat s intenzívní tvorbou bujných letorostů ( vlků ), které se nehodí pro další tvarování, a proto je odstraňujeme během druhé poloviny června až začátkem července vylamováním. Velmi často tento radikální zásah (zmlazení) neděláme samoúčelně, ale využijeme možnosti přeroubovat stromy kvalitnější a výnosnější odrůdou Tvarování a řez hrušní Z pěstitelských tvarů doporučujeme volně rostoucí zákrsek nebo ovocnou stěnu na vegetativně množené kdouloni, popřípadě na semenáči hrušní. Perspektivní se ukazuje i štíhlé vřeteno. Řez po výsadbě a tvarování v dalších letech je obdobné jako u jabloní. Některé odrůdy (například Konference ) rostou vzpřímeně, proto je účelné vyvazovat základní větve do šikmé polohy. Zákrsky vysazujeme do sponu 5,0 x 4,0 m na pláněti (semenáči), event. 4,5 x 2,5 m na kdouloni, ovocné stěny pak na 4,0 až 5,0 m x 2,0 až 3,0 m (tvarem je nejčastěji volně rostoucí palmeta nebo zploštělé vřeteno). Z podnoží se zpravidla používá kdouloň typu M A nebo K-TE-B. Odrůdy se špatnou afinitou (snášenlivostí) ke kdouloni ( Boscova lahvice, Williamsova, Pařížanka, Clappova ) vysazujeme s mezištěpováním odrůdy hrušně ( Hardyho ). Hrušně jsou značně citlivé na nízké teploty. Již po slabším namrznutí ve dřevě se na stromech začínají tvořit "vlky", které je třeba převést na polokosterní větve s plodonosným obrostem. Nejsilnější a nevhodně rozmístěné vlky se vylamují začátkem léta, anebo odřezávají zjara při základním řezu. Při větším poškození větví lze vlky využít na obnovu koruny. V období plné plodnosti je účelné, stejně jako u jabloní, snížit korunu řezem ve výšce 2,5 m, dovolíli to vzrůst dané kombinace odrůdy a podnože. Odrůdy nevhodné pro pěstování přeroubujeme za kůru během května. Hrušně snášejí velmi dobře i hluboké zmlazení do staršího dřeva. Životnost výsadeb hrušní podle intenzity pěstování se pohybuje od 18 do 25 let Probírka plůdků jako významný doplněk řezu jádrovin Vyvážená úroda na stromě, bez přetížení množstvím plodů, zajistí obvykle úrodu i v dalším roce. Optimální výnos pak zvětší průměrnou velikost plodů. Proto bychom měli bedlivě sledovat, především u bohatě kvetoucích odrůd, jaký stupeň probírky způsobil květopas jabloňový, zjišťujeme napadení pilatkou jablečnou (i tehdy, jestliže proti těmto škůdcům přímo bojujeme). Nepodceňme ani pokračující propad plůdků začátkem června. Zůstane-li přes tuto práci přírody na stromě nadměrná násada, ihned po červnovém propadu uděláme probírku plůdků. U hrušní není sice probírka zatím obvyklá, ale má svůj význam u přeplozujících odrůd na slaběji rostoucí podnoži (kdouloně), se sklonem ke střídavé plodnosti (například Konference ). Vlastní technika probírky je zcela odlišná od techniky česání sklizňově zralých plodů na podzim. Nejdůležitější je, že v chocholíku necháváme pouze 1 až 2 plody a ostatní odstraníme tím, že vytrhneme rukou stopku z plodu, popř. stopku přestřihneme nůžkami nebo přeřízneme nožem, ale nikdy ji neoddělujeme s plodem od plodonoše. Vzniklá jizva by totiž potřebovala určitou dobu k zaschnutí a zastavil by se růst ponechaných plůdků vyvíjejících z téhož místa. Efekt probírky by byl pak záporný. Odstup mezi plody po probírce by měl být v průměru 100 až 150 milimetrů podle očekávané velikosti plodů dané odrůdy. Stromy s nahloučenými plody na koncích a vyholujícími větvemi (například Klára, Topaz ) probíráme méně, obvykle necháváme dvojici plodů, výjimečně i tři plody v jednom chocholíku. Platí, že čím dříve probírku uděláme, tím větší má vliv na diferenciaci květních pupenů pro příští rok. Probírky koncem června a později mají na diferenciaci květních pupenů již nepatrný vliv, i když velikost plodů v daném roce mohou ještě podpořit. Je zajímavé, že probírka násady dnešních výkonných odrůd na slabě rostoucích podnoží má svůj význam již u mladých stromků vstupujících do plodnosti, a to nejen u jádrovin, ale i u dalších ovocných druhů, například meruněk nebo broskvoní. V tomto směru probíhají u nás pokusy

160 7.4. Zahnův způsob řezu u peckovin V souvislosti s řezem dále uvedených, ale i ostatních druhů peckovin je třeba se zmínit o zásadách Zahnovy metody řezu peckovin na základě dlouholetých výzkumů v Jorku (Německo). Hlavním požadavkem při pěstování je, aby boční větev nebyla v žádném případě silnější než polovina hlavní osy pod rozvětvením. Při nedodržení tohoto poměru tloušťky větví si podle autora naprogramujeme poškození (zhoršení zdravotního stavu stromů). Byla vyvinuta metoda postupného sesazování nevhodné větve řezem na dlouhý, oslabeně aktivní čípek, což je různě dlouhá, řezem potlačená část větve. Tento čípek po seříznutí stagnuje v růstu. Nesmí však být příliš krátký, aby nezaschl. Dostatečnou růstovou aktivitu na čípku udržuje slabší postranní obrost. Délka živého čípku závisí hlavně na jeho tloušťce k poměru tloušťky kmene. Stejné zásady platí při zkracování větví na vhodné náhradní rozvětvení. Čípek ponecháváme tím delší, čím tlustší, mladší a aktivnější je větev, která má být odstraněna, čím kolmější je její postavení a čím vlhčí je stanoviště (může být i přes 0,8 m). Princip postupného zkracování spočívá v pozvolném převedení funkce na vybranou větev. Ta již není v růstu potlačována a postupně nabývá vyrovnanou pozici s ostatními plodnými větvemi v koruně. Po několika letech se poměr tloušťky mezi odstraňovanou a nově vybranou větví změní ve prospěch nově vybrané větve a průměr odřezávaných částí je pak menší než polovina kmenu (hlavní větve). Zbylý čípek můžeme odstranit na větevní kroužek, aniž hrozí infekce klejotokem. Již ve školce bychom měli dbát na dodržení poměru tloušťky bočního obrostu k hlavní ose (kmínku). Proto silnější postranní výhony není správné odstraňovat ve větevním kroužku, ale nejprve zkrátit, event. zaštípnout již v časném létě, a teprve v srpnu zcela odříznout. Odstranit výhon můžeme i později, po výsadbě na trvalé stanoviště Tvarování a řez třešní Třešně pěstujeme jako čtvrtkmeny s výškou kmene 0,9 až 1,1 m nebo zákrsky (výška kmene 0,6 m) s pyramidální nebo pyramidálně dutou korunou ve sponu 6,0 až 7,0 x 3,5 až 5,0 m na semenné podnoži (vybrané typy ptáčnice P-TU-1, P-TU-2 a P-TU-3 nebo mahalebky). Pro stěnovou výsadbu dáváme přednost vegetativně množeným podnožím (Colt, P-HL-A, P-HL-B) a vysazujeme na vzdálenost 5,0 až 6,0 m mezi řadami a 3,0 až 4,5 m v řadách podle podnože, odrůdy a způsobu tvarování. Pro stěnovou výsadbu s tvarem volně rostoucí palmety i pro zploštělé zákrsky můžeme vedle slabě rostoucích podnoží využít i mezištěpování některých odrůd višní na semenné ptáčnice. Třešně nesnášejí dobře přísné tvarování ani příliš hluboký řez, zejména v nevhodnou dobu (pozdě na podzim, v zimě). Základní větve mají růst pod úhlem odklonu alespoň 45 stupňů a více, pokud možno v určitém odstupu nad sebou. Ostrý úhel postranních větví vyrůstajících na kmeni z jednoho místa podporuje nežádoucí vylamování a výskyt klejotoku s následným odumíráním větví. S výjimkou prvního roku po výsadbě omezujeme tvarovací řez třešní na nezbytnou míru (odstranění konkurenčních výhonů, řez postranních výhonů do jedné roviny). U zákrsků a čtvrtkmenů trvá výchovný řez dva až čtyři roky. Cílem je zapěstovat pevnou a relativně řídkou korunu se třemi až čtyřmi základními větvemi a terminálem, který může být později sesazen. Po zapěstování koruny odstraňujeme suché, nemocné větve, konkurenční a bujné letorosty, které zahušťují korunu, nejlépe za vegetace. Pro založení ovocné stěny třešní používáme dvouletý zákrsek nebo jednoletý štěpovanec, který se tvaruje jako volná palmeta se čtyřmi hlavními, do řady směřujícími postranními větvemi. Udržovací řez je obdobný jako u čtvrtkmenů a volně rostoucích zákrsků. Má především sanitární (ozdravovací) a prosvětlovací funkci. Životnost zahuštěných stěnových výsadeb odhadujeme na 20 až 25 let, u volně rostoucích zákrsků a čtvrtkmenů se pohybuje od 30 do 35 i více let Zásady tvarování a řezu višní Višně se pěstují jako zákrsky nebo čtvrtkmeny ve sponu 4,0 až 4,5 x 2,0 až 3,0 m na ptáčnici nebo mahalebce. Mahalebku používáme pro horší podmínky (kamenité půdy)

161 Cíl tvarování korun višní je stejný jako u jádrovin. Životní cyklus višní je však oproti jabloním rychlejší. Višně mají podstatně větší potřebu udržovacího řezu ve srovnání s třešněmi, u nichž často stačí řez ve dvouletém až tříletém intervalu. Višně vytvářejí větší počet slabších polokosterních větví a výhonů zahušťujících korunu. Charakter plodnosti vede ke vzniku vyholených, tenkých a dlouhých větévek. Proto musíme korunu višní udržovat pravidelným prosvětlovacím řezem neustále přiměřeně hustou. U odrůd plodících na jednoletém dřevě se sklonem k vyholování výhonů ( Morela pozdní ) je nutný asi od čtvrtého až pátého roku po výsadbě pravidelný detailní řez, který spočívá ve zkracování všech dlouhých odplozených výhonů, nejlépe až ke kratšímu rozvětvení. Ze spících pupenů se pak vyvíjejí většinou nové silné výhony s květními i listovými pupeny. Pokud se stromy průběžně nezmlazují, je možné v odstupu čtyř až pěti let zkrátit silnější větve na vhodný postranní výhon. Přednost dáváme opět postupnému řezu podle Zahnovy metody na dlouhé, oslabeně aktivní čípky, jak bylo popsáno. Tím výrazně ztloustnou ( zesílí ) pokračující výhony nebo větve. Životnost výsadeb višní je 20 až 25 let Tvarování a řez slivoní Do skupiny slivoní řadíme švestky, pološvestky, slívy, renklódy a mirabelky. Slivoně se vyznačují zpravidla bujným růstem a rychlým vývinem. Některé odrůdy plodí již ve třetím až čtvrtém roce po výsadbě ( Hamanova švestka, Stanley, Hanita, Katinka, Tophit ), jiné v pátém až šestém roce. Nejvhodnějším tvarem je čtvrtkmen nebo zákrsek s pyramidálně dutou korunou. Volíme spon 5,5 až 6,0 m mezi řadami a 3,5 až 4,0 v řadách. Při zapěstování necháváme tři až čtyři větve v prvním patře a dvě do řady rostoucí větve v odstupu 1,0 až 1,2 m ve druhém patře. V prvních letech po výsadbě u slivoní uplatňujeme podobně jako u ostatních druhů výchovný řez. Postranní výhony zkracujeme pro dosažení jejich podřízeného postavení vůči hlavnímu výhonu (terminálu). V dalších letech zkracujeme jen tehdy, jestliže se vytvořily dlouhé přírůstky (nad 0,6 m), aby se spodní pupeny nezměnily na spící anebo se z nich nevyvinuly slabé plodné trnce s krátkou životností. Cílem řezu plodících stromů je zabránit oslabení růstu. Jsou-li přírůstky za vegetaci alespoň 0,4 m dlouhé, omezíme se pouze na prosvětlení koruny a ozdravení stromu (odstraňujeme nemocné, málo plodící, vyholené nebo stárnoucí větve). Mají-li stromy krátké přírůstky, vnitřní obrost zasychá, plody zdrobňují, ale stromy jsou celkově zdravé, přistoupíme k mírnému zmlazení koruny. Při hlubokém řezu do staršího dřeva respektujeme zásady Zahnova řezu uvedené u třešní. V hustých korunách při velké násadě za deštivého počasí bývají plody napadány moniliózou, u mirabelek vede nadměrná násada k nedokonalému zrání plodů. Vzhledem k tomu, že dřevo slivoní je křehké a zejména větve rostoucí v ostrém úhlu odklonu od hlavní osy se pod tíhou úrody často vylamují, je třeba dbát na jejich správné zapěstování. Malopěstitelé si mohou dovolit dávat před sklizní k větvím podpěry, v produkčních výsadbách je to obtížné. Pro ozdravení stromů odstraňujeme při řezu i všechny zbylé mumifikované plody na stromech. Životnost sadu slivoní je 20 až 30 let podle použité podnože a hustoty výsadby Tvarování a řez ořešáku Ořešák královský (vlašský) pěstujeme dnes jako roubovaný na semenáči ořešáku královského, někdy ořešáku černého, a to jednotlivě, výjimečně sázíme více stromů do řady na vzdálenost 8,0 až 10,0 m. Stromy vytvářejí mohutné koruny. Ořešák má silný kůlový kořen, který je málo rozvětven, proto snáší špatně přesazení. Vysazujeme většinou jako špičák, který řežeme po výsadbě jen tehdy, má-li poškozen vrcholový pupen. Postranní obrost se tvoří samovolně i bez řezu. Počet a rozložení letorostů upravíme letním řezem. Koruna u ořešáku má být řídká, vzdušná, abychom se později vyvarovali větších zásahů, které by mohly negativně ovlivnit zdravotní stav stromů

162 Při udržovacím řezu dbáme na obnovu plodného dřeva a udržení rovnováhy v koruně. V přehuštěných stromech se brzy ztrácí produkční plocha uvnitř koruny. Ořešák zmlazujeme tehdy, má-li nadměrně velkou korunu a větve poškozené mrazem. Je potřebná víceletá péče po řezu. Zvláštní pozornost věnujeme ošetření řezných ran. I u ořešáku můžeme uplatnit klasický výchovný řez, jehož termín vzhledem ke ztrátám mízy přesouváme na konec května až červen. II. Štěpování a přeštěpování ovocných stromů 1. Význam štěpování a přeštěpování Při štěpování přenášíme část výhonu nebo pouhé očko (pupen) na vhodnou podnož. Jde o nepřímý způsob množení. Přeštěpováním rozumíme změnu některé odrůdy na jinou pomocí technik roubování nebo očkování. Štěpování se dělí na očkování a roubování. 2. Očkování Při očkování je nejmenší spotřeba množitelského výchozího materiálu. Praktikuje se především v letním období na tzv. spící pupen. 3. Roubování Při roubování přenášíme část jednoletého vyzrálého výhonu nejčastěji se dvěma až pěti pupeny na vhodnou podnož množenou vegetativně nebo generativně Roubování během vegetačního klidu Rozeznáváme několik způsobů: obyčejná, anglická kopulace, plátkování, sedélkování, roubování na kozí nožku, do rozštěpu a další Roubování v období vegetace Nejběžnější způsoby roubování během vegetace (na jejím začátku, v době proudění mízy) jsou obyčejný, vylepšený a Tittelův způsob roubování za kůru. 4. Přeroubování starších stromů Uskutečňujeme je tehdy, nevyhovuje-li nám některá z odrůd po stránce kvality plodů, výnosů nebo z hlediska zdravotního stavu. Technika je obdobná jako při roubování. Nejvíce se využívá přeroubování v době kvetení stromů Tittelovým způsobem za kůru. 5. Mezištěpování Mezištěpování je podvojné štěpování. Stromek pak sestává ze tří částí (podnože, mezikmenu a požadované ušlechtilé odrůdy) Doplňující literatura k tématu: Bischof, H., Sus, J. (2003): Řez ovocných stromů a keřů. Ottovo nakladatelství, Cesty, Praha,184 stran. Blažek, J. a kol. (2001): Ovocnictví. ČZS, Nakladatelství Květ, Praha, 2.vydání, 384 stran. Hričovský, I. Řezníček, V. Sus, J (2003).: Jabloně a hrušně. Vydavatelstvo Príroda, s.r.o., Bratislava, 104 stran. Sus, J. (2001): 365 dnů s ovocem. Nové rady pro pěstitele. Vydavatelství Víkend, Praha, 112 stran. Sus, J. (1999): Řez ovocných dřevin. ČZS, Nakladatelství Květ, Praha, 32 stran

163 2. VÝZNAMNÝ SORTIMENT JÁDROVÉHO OVOCE Souhrn Odrůda se rozhodující měrou podílí na výnosu ovoce. Odhaduje se, že je to asi 50 %. Proto je výběr správné odrůdy pro konkrétní stanoviště rozhodujícím předpokladem úspěchu našich pěstitelských snah. Jsou představeny významnější odrůdy jabloní a hrušní podle jejich doby zrání (letní, podzimní, zimní). Kromě charakteristiky růstu, plodnosti, vhodného tvaru a doporučených podnoží pro danou odrůdu bude zdůrazněn také aspekt odolnosti (rezistence) k houbovým chorobám, a to především ke strupovitosti. Při uvádění období konzumní zralosti se vychází z běžných skladovacích podmínek, které jsou dostupné u drobných pěstitelů, tj. z chladnějších sklepů, nikoli teplotně a vlhkostně řízených skladů, chladíren, které mají k dispozici větší podniky a kde se konzumní zralost například u zimních odrůd jablek prodlužuje až o několik měsíců. I. Charakteristika hlavních odrůd jabloní Letní odrůdy Discovery Jedná se o novější letní odrůdu anglického původu. Plody dozrávají asi 14 dní po Skleněném žlutém. Jsou střední až menší velikosti, dosti odolné proti otlačení. Stromy rostou středně bujně, avšak na silněji rostoucích podnožích, zvláště v souvislosti s nižší plodností, mají tendenci vytvářet větší a hustější koruny. Plodnost je střední, po větších úrodách se projevuje sklon ke střídavé plodnosti. Strupovitostí trpí málo, padlím netrpí. James Grieve Raně podzimní odrůda anglického původu. Pěstuje se v několika klonech. Nejlepším vybarvením se vyznačuje klon James Grieve Double Red. Odrůda se vyznačuje většími plody, které jsou velmi citlivé na otlačení a špatně snášejí přepravu. Proto význam této odrůdy pro trh postupně klesá a její zastoupení ve výsadbách se stále snižuje. V zahrádkách se však pro svou vynikající chuť stále pěstuje. Stromy rostou středně bujně, avšak na podnoži M 9 slaběji než jiné odrůdy. Na tvarovací řez jsou méně náročné. Koruny mají sklon k zahušťování a vyžadují včasný průklest. Plodnost je raná, vysoká a pravidelná. Z hlediska nároků na klimatické podmínky patří mezi plastické odrůdy a pěstuje se ve všech ovocnářských oblastech. Dobře se daří i v sušších oblastech bez závlah. Vzhledem k tomu, že se vyznačuje každoročním bohatým kvetením, dlouhou dobou květu a kvalitním pylem, je často využívána jako opylovač pro jiné odrůdy. Je citlivá na přehnojení dusíkem, na které reaguje silným výskytem hořké skvrnitosti plodů. Vyžaduje vyrovnaný poměr živin a v případě výskytu této poruchy ochranné postřiky vápenatými solemi na list. Sklízí se koncem srpna nebo začátkem září. Konzumní období trvá asi měsíc. Julia Raně letní odrůda s červenými atraktivními plody. Stromy rostou středně silně, později, zvláště na podnoži M 9, jen slabě. Celkově mají charakter kompaktního růstu. Koruny v přirozeném stavu mají vysoce kulovitý tvar, nejdříve jsou řidší, avšak postupně zahušťují a brzy vyžadují průklest. Tato vlastnost je vyvolána plodností na středně dlouhých výhonech, které z terminálních pupenů zakvétají a vzniklé plodonoše dále rozvětvují. Plodnost je velmi raná, dosti vysoká a pravidelná. Mio Pozdně letní červenoplodá odrůda švédského původu. Plody jsou středně velké až menší. Tvar plodů je pravidelný kulovitý nebo kulovitě kuželovitý. Dobře osluněné plody jsou téměř celočervené. Dužnina je krémově bílá, jemná, šťavnatá, přiměřeně pevná, harmonicky sladce navinulá, mírně aromatická, celkově výborná. Stromy rostou středně silně. Vy

164 tváří středně velké, kulovité, poměrně husté koruny. Větve silně rozvětvují a vytváří tenčí, dosti dlouhé letorosty. Podzimní odrůdy Denár Podzimní až raně zimní žlutoplodá odrůda českého původu. Plody jsou velmi podobné odrůdě Golden Delicious, mají však navinulejší chuť. Snadno se otlačují, mají jemnou slupku, v některých letech se vyskytuje hořká skvrnitost. Stromy rostou slaběji a vytvářejí kulovité koruny. Větve velmi dobře obrůstají plodonosným obrostem. Plodnost je velmi raná, vysoká a pravidelná. Odrůda je velmi odolná vůči strupovitosti i padlí. Je doporučována především do vyšších a chladnějších poloh, které již nejsou vhodné pro pěstování odrůdy Golden Delicious. Je vhodná pro všechny pěstované tvary, avšak vzhledem k vysoké plodnosti více uplatńují středně a silněji rostoucí podnože. Vyžaduje probírku plodů a včasný zmlazovací řez. V průměru se sklízí kolem 2. dekády září. Konzumní období trvá od listopadu do ledna. Lord Lambourne Podzimní odrůda anglického původu. Od této odrůdy je v posledních letech v ČR rozšiřován klon se vzhlednějšími plody Lord Lambourne červený. Jedná se o podzimní až raně zimní odrůdu. Plody jsou středně velké a poměrně dobře snášejí dopravu. Optimální doba sklizňové zralosti je krátká. Plody často před sklizňovou zralostí pevně drží, avšak po několika dnech začínají opadávat. Stromy rostou středně bujně. Jsou málo náročné na výchovný řez. Při velkých úrodách vyžadují probírku násady. Plodnost je raná, vysoká a pravidelná. Stromy středně trpí strupovitostí, avšak jsou odolné proti padlí. Zimní odrůdy Angold Nová velkoplodá zimní odrůda českého původu s dobře skladovatelnými plody. Stromy rostou středně silně, rozložitě; charakterem růstu vyhovují pro tvarování štíhlých vřeten i stěn. Jsou velmi úrodné a dobře plodí i na vzrůstných podnožích. Podíl jakostních tříd na sklizni je vysoký, protože po červnovém opadu plůdků zůstává v chocholíku vždy jen jeden plod nebo nejvýše dva plody. Z tohoto důvodu prakticky nevyžaduje probírku plodů. Postačí, když je plodnost regulována řezem. Odrůda je polně odolná ke strupovitosti. Boskoopské červené Zimní odrůda s velkými až velmi velkými plody, odolnými proti otlačení. Plody vyžadují při skladování vysokou vzdušnou vlhkost, jinak snadno vadnou. Optimální skladovací teplota je 3-4 o C, při nižších teplotách dochází k rozpadu dužniny. Růst stromu je bujný až velmi bujný, proto do běžných půdních podmínek je nutno použít slabě vzrůstné podnože (M9), a do dobrých půd i velmi slabě rostoucí podnož (J-TE-G). Nástup do plodnosti je středně pozdní. Plodnost bývá až příliš vysoká, takže hrozí střídání sklizní. Jedná se o odrůdu triploidní, která má vysoké požadavky na opylování. Chorobami trpí jen málo, je však citlivější na mráz v době květu. Kromě toho často trpí hořkou skvrnitostí. Konzumní období trvá od prosince do března. Florina Zimní červenoplodá odrůda francouzského původu s rezistencí vůči strupovitosti. Plody jsou středně velké a mají široce kuželovitý, oble žebernatý tvar. Stromy rostou silně a vytvářejí velké a poměrně husté, rozložité koruny. Plodnost je raná, v teplejších oblastech dosti vysoká a pravidelná. Odrůda je vhodná pro všechny pěstitelské tvary. Je doporučována především do teplejších oblastí. V chladnějších polohách plody dobře nevyzrávají, což se projevuje jejich sníženou chuťovou kvalitou a horší skladovatelností. Plody se sklízí během října a skladují se do února až března. Je doporučována pro integrované a alternativní pěstitelské systémy. Gloster Jedná se o novější červenoplodou zimní odrůdu německého původu, která v našich podmínkách nahrazuje odrůdy typu Red Delicious. Trpí poměrně silně strupovitostí. Stromy rostou silně, vzpřímeně a mají určitý sklon k vyholování větví. Tento nepříznivý cha

165 rakter růstu může negativně ovlivňovat plodnost a kvalitu plodů. Podmínkou úspěšného pěstování je použití zakrsle rostoucí podnože (M 9). Nejvhodnějším tvarem jsou volně rostoucí zákrsky nebo štíhlá vřetena. Golden Delicious V celosvětovém měřítku nejrozšířenější žlutoplodá zimní odrůda amerického původu se středně velkými plody, které se poměrně snadno otlačují, a proto vyžadují větší šetrnost při sklizni a během posklizňové manipulace. Vyžadují uskladnění při vyšší relativní vlhkosti, jinak předčasně vadnou. Skladovací období podstatně prodlužuje použití řízené atmosféry. Stromy rostou středně bujně, v plné plodnosti jejich růst slábne. Na výchovný řez jsou poměrně málo náročné. Odrůda trpí značně strupovitostí, neobejde se bez chemické ochrany. Goldstar Nová pozdně zimní odrůda českého původu se žlutými plody a s rezistencí proti strupovitosti. Plody jsou střední velikosti, pravidelného, převážně kulovitě kuželovitého tvaru. Slupka: slabě mastná, tenčí, hladká, zpočátku nazelenalá, v plné zralosti žlutá, na sluneční straně se vyskytuje slabé oranžové líčko. Chuť je harmonická, navinule sladká, příjemně aromatická, výborná. Stromy rostou středně silně až silněji, rozložitě, dobře rozvětvují a obrůstají plodonosným obrostem. Velmi brzy vstupují do plodnosti, plodí hojně a pravidelně. Sklízí se s odrůdou Golden Delicious, v chladírně plody vydrží až do dubna i déle. Idared Jedná se o pozdně zimní červenoplodou odrůdu amerického původu. V současné době je nejrozšířenější odrůdou jabloně v České republice. Stromy trpí silněji strupovitostí a také padlím. Vyznačuje se pozdní dobou zrání a dobrou skladovatelností plodů. Plody jsou v průměru středně velké, odolné proti otlačení. Přestože nepatří mezi chuťově nejlepší odrůdy, je kvalita plodů zejména v pozdně zimním období pro většinu konzumentů zcela přijatelná. Stromy rostou zpočátku bujně, později jejich růst slábne. Na podnoži A 2 roste Idared slaběji než jiné odrůdy a v této kombinaci je to odrůda vhodná do horších půdních podmínek. Výhony bývají v prvních letech příliš dlouhé a tenké, proto vyžadují zkracování, aby se vytvořila pevnější kostra koruny. Sklon k zahušťování eliminujeme přiměřeným prosvětlovacím řezem. V období plné plodnosti jsou požadavky na řez minimální. Jarka Novější kvalitní zimní odrůda českého původu. Plody mají střední až větší velikost a pravidelný kulovitě kuželovitý až kulovitý tvar. Slupka: je jen slabě mastná, středně pevná, hladká, zelenavě žlutá až žlutá, z 50 až 85 % překrytá karmínově červenou krycí barvou. Chuť je sladší, příjemně aromatická, výborná. Jonalord Novější zimní odrůda českého původu. Plody jsou střední velikosti, kulovitě zploštělého tvaru, červeně žíhané. Chuť je sladce navinulá, příjemně aromatická, velmi dobrá. Stromy rostou středně silně a jsou dosti úrodné. Dobře plodí i ve vyšších polohách. Chorobami trpí jen málo. Mohou být pěstovány i na vzrůstnějších podnožích a ve všech pěstitelských tvarech. Sklízí se 1-2 týdny před odrůdou Golden Delicious, v normálním sklepě plody vydrží do února, v chladírně až do dubna. Jonagold Zimní odrůda amerického původu, která patří mezi nejvýznamnější kultivary v Západní Evropě. Stromy trpí strupovitostí a také padlím. Pěstuje se v několika klonech, které se liší charakterem vybarvování plodů. V ČR se významněji rozšiřuje v posledních letech především v souvislosti se zaváděním intenzívních systémů pěstování jabloní ve tvaru štíhlých vřeten. Odrůda Jonagold je velmi vhodná pro tento způsob pěstování a v kombinaci s kapkovou závlahou ve vhodných podmínkách poskytuje již v prvních letech po výsadbě velmi vysoké výnosy. Má středně velké plody dosti odolné proti otlačení, které se velmi dobře skladují v moderních skladech s řízenou atmosférou. Melodie Novější zimní odrůda českého původu. Plody v průměru střední velikosti jsou převážně červené, tvar mají kulovitě kuželovitý až široce kuželovitý, pravidelný. Chuť je na

166 vinulá až nakyslá, příjemně aromatická. Plody jsou vhodné i pro průmyslové zpracování a na kuchyňské použití. Stromy rostou středně silně, snadno se tvarují a jsou velmi úrodné. Dobře plodí i na vzrůstných podnožích. Při větších násadách vyžadují probírku nebo regulaci řezem, aby se předešlo střídání sklizní. Jsou rezistentní proti strupovitosti, padlím trpí málo. Melrose Pozdně zimní odrůda s velkými kvalitními plody, které se dobře sklízejí a jsou odolné proti otlačení. Na tuzemském trhu tato odrůda nahrazuje dříve rozšířenou odrůdu Jonathan. Stromy rostou středně bujně až bujně. Při tvarování je nevhodný silný zkracovací řez. Pro pěstování se osvědčil tvar štíhlých vřeten nebo volně rostoucích zákrsků. Vysokou plodnost lze dosáhnout jen při použití málo vzrůstných podnoží (M9). Vstup do plodnosti je středně pozdní. Násady plodů jsou střední až menší, avšak výnosy vlivem větší hmotnosti plodů jsou dostatečné. Tato odrůda plodí každoročně. Z chorob je citlivější pouze k padlí. Resista. Nová zimní žlutoplodá odrůda českého původu. Jedná se o odrůdu podobného typu jako Golden Delicious, s rezistencí vůči strupovitosti. Padlím trpí středně. Plody jsou střední velikosti, kulovitého až kulovitě kuželovitého, pravidelného tvaru. Růst stromů je silný, později střední, tvar koruny je vzpřímený, avšak postranní větve jsou často nasazeny v tupém úhlu; charakterem růstu a plodnosti se podobá odrůdě Golden Delicious. Stromy raně vstupují do plodnosti, plodí hojně a pravidelně. Při větších násadách je nutná probírka plodů. Rosana. Nová zimní odrůda českého původu, rezistentní ke strupovitosti. Plody jsou převážně střední velikosti, pravidelného, kulovitě kuželovitého tvaru a dosti intenzívně žíhaného zbarvení. Chuť je navinulá s výrazným aromatem. Růst stromů je středně silný, tvar koruny poměrně vzpřímený; větve přiměřeně rozvětvují a obrůstají plodným obrostem. Je vhodná pro moderní způsoby tvarování na způsob štíhlého vřetene. Rubín. Jedná se o raně zimní odrůdu českého původu s kvalitními, velmi chutnými většími plody. Odrůda se vyskytuje v několika červenoplodých mutacích, z nichž nejznámější je odrůda Bohemia. Stromy rostou zpočátku velmi bujně, později jejich růst slábne. Vyžadují použití slaběji rostoucích podnoží. Větve mají silný sklon k vyholování. Květní pupeny se většinou diferencují na vrcholech jednoletých výhonů. Z tohoto důvodu se doporučuje výchovný zimní řez jen v prvních letech k zapěstování základů koruny. Několik dalších let řežeme jen minimálně, pokud možno jen v době vegetace, aby nedocházelo ke zbytečným ztrátám na sklizni. Po vstupu do období plné plodnosti aplikujeme přiměřený průklest. Vzhledem k charakteru rozvětvování a plodnosti není odrůda Rubín vhodná pro pěstování na přísných tvarech nebo ve tvaru štíhlých vřeten. Při respektování zvláštností odrůdy je plodnost střední a pravidelná. Strupovitostí trpí středně, padlím jen málo. Požadavky na klimatické podmínky má menší, proto se hodí i do vyšších a drsnějších poloh. V teplejších polohách je důležité správné stanovení sklizňové zralosti, jinak plody na stromě přezrávají a při skladování dochází k velkým ztrátám. V průměru se sklízí v druhé dekádě září, v teplých oblastech již koncem srpna. Nejvhodnější konzumní období trvá od listopadu do února. Selena Nová raně zimní odrůda českého původu. Plody jsou převážně červené barvy a mají střední až větší velikost. Chuť je spíše sladší, příjemně aromatická, dobrá až výborná. Stromy rostou středně silně, rozložitě; charakterem růstu se podobají odrůdě McIntosh. Odrůda je velmi vhodná pro tvarování ve tvaru štíhlých vřeten. Stromy velmi brzy vstupují do plodnosti a jsou velmi úrodná. Jsou rezistentní ke strupovitosti, slabě citlivé vůči padlí a vyznačují se mrazuodolností. Doba květu je středně raná, pyl je velmi dobře klíčivý a odrůda patří mezi velmi dobré opylovače. Sklízí se 3-4 týdny před odrůdou Golden Delicious. Šampion Raně zimní odrůda českého původu se středně velkými plody. Stromy rostou středně bujně, tvoří bohatý plodonosný obrost a mají sklon k zahušťování. Jsou velmi vhodné pro pěstování ve tvaru štíhlých vřeten popř. i ve tvaru superštíhlého vřetene. Na běžných tva

167 rech mají malé požadavky na výchovný řez. Důležitá však je dobrá probírka plodů. Plodnost je raná, velmi vysoká a většinou pravidelná. Z chorob silně trpí strupovitostí, vůči padlí je dosti odolná. Je velmi citlivá na virózy, zejména na gumovitost a mozaiku. Topaz Nová zimní odrůda českého původu. Plody jsou v průměru střední velikosti, kulovitě kuželovité až ploše kulovité a slabě žebernaté. Chuť je harmonická, navinule sladká, příjemně aromatická, výborná. Stromy rostou středně silně až silněji, rozložitě, dobře rozvětvují a obrůstají. Velmi brzy vstupují do plodnosti, plodí hojně a pravidelně. Mohou být pěstovány i na silněji rostoucích podnožích. Jsou rezistentní ke strupovitosti, padlím trpí málo. Pro pěstování se doporučují nižší tvary a chladnější, dobře osluněné polohy, kde plody dosahují lepšího vybarvení. Sklízí se 1 týden před odrůdou Golden Delicious, v chladírně plody vydrží až do dubna. Zimní odrůdy II. Významné odrůdy hrušní Letní odrůdy Alfa Semenáč odrůdy Avranšské z volného opylení získaný na Šlechtitelské stanici Těchobuzice. Plody jsou větší až velké (180 až 200 g). Tvar je široce tupě kuželovitý. Základní barva je jasně žlutá. Při dozrávání je dužnina máslovitá, bělavě žlutá, křehká, aromatická, sladce navinulá, dobrá. Plody se sklízí v první dekádě srpna, vydrží do začátku září. Strom roste středně silně až silněji, vytváří užší koruny. Větve dobře obrůstají plodonosným obrostem. Nástup do plodnosti je raný, plodnost pravidelná, středně vysoká. Odrůda vhodná do teplejších a středních poloh. Pěstitelsky nenáročná odrůda. Clappova Odrůda je semenáčem Hájenky, který byl získán v USA v polovině 19. století. Plody jsou středně velké (160 až 180 g). Tvar baňatě kuželovitý. Barva slupky je zelená s kropenatě červeným až karmínově červeným líčkem. Dužnina má bělavou barvu, chuť sladce navinulou, mírně aromatickou, velmi dobrou. Plody se sklízí v druhé polovině srpna a na skládce vydrží do září. Červencová Nejranější letní odrůda, která zraje koncem července s menšími plody. Dužnina s navinule sladkou, mírně kořenitou, dobrou chutí. Plodnost raná, hojná a pravidelná. Stromy rostou slabě. Odrůda je nenáročná na stanoviště. Diana Zraje začátkem září. Plody jsou velké, dlouze lahvicovité, s máslovitou dužninou. Chuť je sladká, aromatická, dobrá. Do plodnosti nastupuje středně pozdně, plodnost je vyšší a pravidelná. Nemá zvláštní nároky na stanoviště. Laura Dozrává koncem srpna. Plody jsou velké, lahvicovitě protáhlé, s jasně žlutou barvou. Žlutá dužnina má příjemně lahodnou, navinule sladkou chuť. Stromy rostou silněji, větve dobře obrůstají plodonosným dřevem. Plodnost je střední. Z pěstitelského hlediska nemá zvláštní nároky. Radana Plody jsou středně velké, baňaté. Barva slupky je žlutá, jasně červené líčko kryje polovinu povrchu plodu. Dužnina je šťavnatá, rozplývavá, sladká, velmi dobrá. Zraje v polovině srpna, plody se dají skladovat asi 2 týdny. Stromy rostou bujněji. Plodnost je vysoká a pravidelná. Doporučována pro tradiční oblasti pěstování hrušní. Williamsova Nahodilý semenáč z konce 18. století nalezený v Anglii. Patří mezi jednu z nejvíce pěstovaných odrůd v Evropě. Plody jsou středně velké (160 až 180 g), kuželovitě baňatého tvaru. Slupka je žlutavá s nenápadným červeným líčkem. Dužnina je bílá, máslovitá,

168 jemná. Chuť sladce navinulá, kořenitá, výborná. Sklízí se koncem srpna. Plody vydrží do začátku října, v chladírně i déle. Plody jsou vynikající surovinou pro kompoty. Podzimní odrůdy Boscova lahvice Nahodilý semenáč nalezený začátkem 19. století ve Francii. Sklízí se koncem září. Konzumně dozrává v říjnu a dá se uchovat do listopadu, v chladírnách až do ledna. Po vyjmutí ze skladu rychle ztrácí na kvalitě. Plody jsou středně velké až větší ( g), lahvicovitého tvaru. Barva slupky je skořicově žlutavá, rzivě tečkovaná. Dužnina je žlutobílá, velmi jemná. Chuť slabě navinulá, aromatická, harmonická, výborná. Plody jsou vynikající i pro kompotování. General Leclerc Odrůda vznikla z volného sprášení odrůdy Děkanka Robertova ve Francii. Patří mezi perspektivní odrůdy hrušní. Plody jsou středně velké (150 až 190 g). Tvar je tupě kuželovitý, připomíná mateřskou odrůdu Robertovu děkanku. Barva plodu je žlutozelená, později nažloutlá s místy souvislou skořicovou rzí. Dužnina je máslovitá, jemná, šťavnatá, rozplývavá. Barva dužniny je smetanově bílá. Chuť navinule sladká, kořenitá, výborná. Sklizňová zralost nastává na přelomu září a října. Plody vydrží do konce listopadu až poloviny prosince, v závislosti na skladovacích podmínkách. Charneuská Nahodilý semenáč nalezený v Belgie počátkem 19. století. Odrůda se rozšířila se ve všech ovocnářsky vyspělých zemích. Plody jsou středně velké ( g), nepravidelně lahvicovitého tvaru. Sklízí se koncem září, konzumně dozrává od poloviny října a je uchovatelná do listopadu, v chladírně o několik týdnů déle. Dužnina je jemná, velmi šťavnatá, sladká, mírně aromatická, velmi dobrá. Plody jsou vhodné pro kompoty. Konference Jedná se o náhodný semenáč původem z Anglie. Plody jsou středně velké ( g), dlouze lahvicovitého tvaru. Základní barva je žlutozelená, v kališní části rzivá. Dužnina žlutavá s nádechem do růžova, jemná, příjemně navinule sladké, aromatické, velmi dobré chuti. Sklízí se v druhé polovině září. Konzumně dozrává v polovině října, vydrží do listopadu, v chladírně do vánoc. Plody se hodí na kompoty. Nitra Má velké plody se světle červeným líčkem na většině povrchu. Dužnina rozplývavá, velmi šťavnatá, navinule sladká, aromatická, velmi dobrá. Plodnost raná, vysoká a pravidelná. Vhodná do všech oblastí pěstování hrušní. Thirriotova Odrůda byla nalezena v druhé polovině 19. století ve Francii. Plody jsou středně velké ( g), tupě kuželovitého tvaru. Základní barva je žlutozelená, někdy bývá nepatrné načervenalé líčko. Dužnina je křehká, navinule sladce, příjemně aromatická, velmi dobrá. Sklízí se v polovině října, na skládce vydrží do konce listopadu, v chladírnách až do února. Vila Má velké až velmi velké plody s načervenalým líčkem. Dužnina jemná, šťavnatá, navinule sladká, aromatická, velmi dobrá. Plodnost raná, vysoká a pravidelná. Nemá zvláštní požadavky na stanoviště. Zimní odrůdy Amfora ( Konference x Holenická ). Plody velké, protáhle lahvicovitého tvaru. Dužnina křehká, navinule sladká, velmi dobrá. Sklízí se v první polovině října, konzumně zraje od listopadu do prosince, v chladírně vydrží do února i déle. Stromy rostou středně silně. Plodnost je raná, pravidelná, hojná. Pěstitelsky nenáročná. Beta Plody středně velké, protáhle lahvicovitého tvaru. Dužnina jemná, šťavnatá, navinule sladká, velmi dobrá. Sklízí se v první polovině října. Konzumně dozrává v prosinci a

169 vydrží do února, v chladírně do dubna. Růst stromů je středně silný, později vytváří menší koruny. Vhodná do teplých a středních poloh. Bohemica Plody jsou středně velké (160 až 170 g). Tvar je tupě kuželovitý, barva slupky je zelenožlutá s narůžovělým líčkem. Dužnina je křehká, mírně aromatická, sladká, velmi dobrá. Sklízí se v polovině října. Konzumně dozrává v lednu a vydrží na skládce do března, v chladírně do dubna i déle. Růst stromů je střední až slabší, koruny jsou úzké, pyramidální. Plodnost je raná, bohatá a pravidelná. Podle dosavadních zkušeností je odolná ke strupovitosti a mrazovým poškozením. Vhodná pro nízké pěstitelské tvary (vřetena). Delta Vznikla ve VŠÚO v Holovousích z křížení odrůd Boscova lahvice x Pařížanka. Plody mají střední velikost ( g). Tvarem připomínají odrůdu Lucasova široce kuželovitým tvarem. Základní barva je žlutavě zelená, krycí barva chybí. Na povrchu se slabě vyskytuje rzivost. Dužnina je žlutavě bílá, jemná, velmi šťavnatá. Chuť je velmi dobrá, navinule sladká, výrazně aromatická. Sklizňová zralost většinou nastává v první polovině října. Konzumně dozrává od poloviny listopadu do prosince, v chladírně vydrží při dobré kvalitě do března až dubna. Dicolor Plody střední velikosti. Tvar tupě kuželovitý. Barva slupky je zelenožlutá s výrazně červeným líčkem na více než polovině povrchu plodu, v době konzumní zralosti přechází v jasně rumělkovou červeň. Dužnina je jemná, aromatická, velmi dobré chuti. Růst stromů je středně silný. Dita Plody jsou středně velké. Barva slupky je zelenožlutá a pevná. Dužnina je křehká, navinule sladká, dobrá. Sklízí se v polovině října, konzumně dozrává v prosinci a vydrží do února i déle. Stromy rostou bujněji, plodnost je pravidelná a hojná. Strupovitostí netrpí. Vhodná odrůda do středních poloh. Erika Vznikla z křížení odrůd Boscova x Drouardova ve Výzkumném a šlechtitelském ústavu ovocnářském v Holovousích. Plody jsou velké až velmi velké (180 až 250 g). Tvarem připomíná odrůdu Drouardovu s tupě kuželovitým tvarem. Základní barva je žlutavě zelená. Na sluneční straně někdy bývá slabě červenooranžové líčko. Dužnina je žlutavě bílá, jemná, křehká, velmi šťavnatá. Chuť je velmi dobrá, navinule sladká až sladká. Sklizňová zralost nastává v první polovině října. Konzumně dozrává od konce listopadu do konce ledna v nechlazených prostorách. V chladírně vydrží při dobré kvalitě až do dubna. Plody jsou odolné proti otlačení, běžnou sklizňovou manipulaci a transport snášejí dobře. Jana Plody jsou velké (kolem 200 g). Tvar široce kuželovitý, zelenožluté barvy. Dužnina velmi jemná, sladce navinulá, aromatická, výborná. Sklízí se v první polovině října. Konzumně dozrává v listopadu a vydrží do ledna, v chladírně i déle. Stromy rostou středně silně, vytvářejí široce kuželovité koruny. Plodnost je raná, pravidelná a bohatá. Strupovitostí netrpí, mrazová poškození nebyla pozorována. Pěstitelsky nenáročná odrůda, vhodná pro všechny pěstitelské tvary. Lucasova Nahodilý semenáč nalezený ve Francii v druhé polovině 19. století. Plody jsou velké (kolem 200 g), tupě kuželovitého tvaru. Základní barva je zelenožlutá, někdy bývá načervenalé líčko. Dužnina nepatrně zrnitá, šťavnatá. Chuť je nasládlá, slabě aromatická, dobrá. Sklízí se v polovině října. Konzumně dozrává v polovině listopadu a vydrží do února. Dobře snáší uskladnění v chladírnách, kde vydrží až do dubna. Madame Verté Plody menší, široce kuželovité, rzivé. Dužnina křehká, sladce navinulá, kořenitá, velmi dobrá. Uchovatelnost do února. Plodnost brzká, střední, téměř pravidelná. Je poměrně značně odolná proti nízkým teplotám, přesto je doporučována do teplejších poloh, kde má výrazně kvalitnější plody

170 Nela Plody středně velké, tupě kuželovitého tvaru. Slupka je žlutavá, s nádechem bronzovitosti. Dužnina jemná, sladká, velmi dobrá. Sklízí se v polovině října, konzumně dozrává od ledna do března, v chladírně ji lze uchovat do dubna i déle. Stromy rostou středně silně. Plodnost je střední a pravidelná. Ke strupovitosti je odolná, mrazy nebyla zatím poškozována. Náročnější na řez vzhledem k neuspořádanému růstu. Doporučována i do vyšších poloh. Pařížanka Plody středně velké, kuželovitého tvaru. Dužnina křehká, sladká, dobrá (pokud jsou plody dobře vyzrálé). Konzumní zralost od prosince do února, v chladírně až do dubna. Začíná plodit brzy, plodnost je vysoká a pravidelná. Velmi náročná na stanoviště, vyžaduje teplé polohy. Je dosti odolná proti chorobám a proti poškození mrazy. Doplňující literatura k tématu: Hričovský, I. Řezníček, V. Sus, J.: Jabloně a hrušně. Vydavatelstvo Príroda, s.r.o., Bratislava 2003, 104 stran. Kutina, J. a kol. (1991): Pomologický atlas 2. Zemědělské nakladatelství Brázda, Praha, 304 stran. Sus, J. a kol.: Ovoce slovem i obrazem. Vydavatelství GORA Bratislava ve spolupráci s VŠZ Praha, 80 stran. Sus, J. a kol.: Obrazový atlas jádrovin. ČZS, Nakladatelství Květ, Praha 2000, 104 stran. Sus, J. 365 dnů s ovocem. Nové rady pro pěstitele. Vydavatelství Víkend, Praha 2001, 112 stran

171 3. PĚSTOVÁNÍ RÉVY VINNÉ NA ZAHRÁDCE Souhrn Réva vinná je hlubokokořenící, světlo a teplomilná dřevina, přičemž teplo je limitujícím faktorem. Charakterem růstu je liana, nemá samonosný kmen, proto k úspěšnému pěstování vyžaduje oporu. Zvláštností je, že veškerá aktivita nadzemní části se odehrává na letorostu, proto je u ní růst a plodnost ve velmi úzkém vztahu a při odpovídající výživě a zatížení keře neexistuje periodicita plodnosti. Plodnost a růst regulujeme řezem. Zatížením keře se rozumí počet ponechaných plodných oček na keři. Musí být vždy úměrný růstové kondici keře. Podle počtu oček ponechaných na réví rozlišujeme řez na čípky (krátké, střední, dlouhé), polotažně a tažně. Podle způsobu řezu rozlišujeme vedení (= pěstitelské tvary) na vrcholové řez na čípek a tažeň na vrcholu keře a kordonové mající ramena ze starého dřeva a na nich lze uplatnit všechny způsoby řezu. Pro úspěšné pěstování a sklizeň kvalitních hroznů je, jako doplněk k řezu, významné i ošetřování keřů během vegetace. Podlomem lze opravit chybný řez, stanovit konečné zatížení keře a připravit si jej k řezu v následujícím roce. Osečkováním se zastaví prodlužující růst, uspíší vyzrávání a také změní mikroklimatické podmínky uvnitř keře. 1. Charakteristika růstu a plodnosti Réva vinná je liana, ve kterou se postupně vyvinula z keře rostoucího na plném slunci lesostepí mírného klimatického pásma. Zde získané vlastnosti světlomilnost a teplomilnost jí provázely během celého dalšího vývoje. V pozvolna se rozšiřujících lesích byla hlavním impulsem morfologických změn světlomilnost. Změnil se především způsob větvení letorostů z původně monopodiálního na kombinované monopodiálně sympodiální. Při monopodiálním větvení jsou hlavní i postranní osy ukončeny květenstvím. To neumožňuje prodlužující růst během vegetace. Při sympodiálním větvení se vrchol odkloní a v jeho úžlabí vznikne vrchol nový. Původní vrchol se změní buď v květenství nebo v úponek. Proto je na jednoletém dřevě (réví) vidět různě formované články (internodia). Vždy jeden nejkratší bez úponku a dva delší články s květenstvím či úponkem, což se pravidelně opakuje. Tento útvar se nazývá trojčlen. Změna způsobu větvení umožnila nepřetržitý prodlužující růst a úponky zachycující se okolních opěr jejich svislé postavení a přeměna keře v lianu byla dokončena. Spolu s touto přeměnou se vyvinula výrazná apikální dominance. Teprve když výhony dorostou do vrcholů stromů změní se jejich poloha v horizontální, plný světelný požitek vyvolá změny, jejichž důsledkem je vyšší intenzita asimilace a zakládání květenství v osluněných pupenech. Výhony se rozvětvují, plodnost se zvyšuje, přírůstky klesají. Ve volné přírodě na to vinná réva reaguje odumíráním přehuštěných růstových pater a zakládáním nových s vyšší kvalitou plodů, zejména z počátku zakládání nového patra. Proto je podmínkou plodnosti postupné stáří dřeva. Letorosty vyrůstající ze stařiny (tříleté a starší dřevo) jsou obvykle neplodné. Člověk to odpozoroval a začal révu postupně upravovat řezem až dospěl k současnému způsobu a technice řezu. U révy vinné jsou plodnost a růst ve velmi úzké vazbě. Projevují se na bylinném letorostu vyrůstajícím ze zimního očka. Plodnost letorostů je dána podmínkami minulého vegetačního období a posloupností stáří dřeva odkud vyrůstá. Je-li během května až července příznivé počasí, letorosty jsou plně osvětlené a keř má dostatek vláhy a pohotových živin, tak není zakládání květenství negativně ovlivněno výší úrody daného roku, pokud je úměrná vzrůstnosti keře. Proto se u vinné révy při zachování uvedených podmínek nevyskytuje periodicita plodnosti

172 2. Vliv prostředí ekologické faktory Teplota Vinná réva je rostlina teplomilná. Životní děje v nadzemní části začínají na jaře až když se průměrná denní teplota ustálí na 10 C (8 12 C podle odrůdy). Přičemž je teplota půdy v hlavní kořenové zóně (±40 cm) vyšší jak 5 C. Teplo výrazným způsobem ovlivňuje průběh všech fenofází, zejména jejich rychlost a kvalitu. Například v období kvetení je pyl klíčivý až při teplotách nad 15 C a růst pylové láčky trvá 5 7 dní. Kdežto při teplotě C doroste pylová láčka k vajíčku během několika hodin. Teplota 10 C je mezinárodně stanovena jako vegetační nula pro révu vinnou. Světlo Vinná réva je také světlomilná, přičemž nejde jen o působení množství světla na průběh fotosyntézy. Intenzita osvětlení značně ovlivňuje zakládání květenství v pupenech a tím i velikost hroznů v následujícím roce. Netýká se to jen osvětlení celého keře, ale i vzájemného stínění letorostů. Voda Ve formě vodních srážek je významná nejen v celkovém úhrnu za rok, ale také i podle jejich rozdělení během vegetace. Za minimum je považován roční úhrn 300 mm srážek což dostačuje k přežívání révy na daném stanovišti. Za optimum v severních oblastech se udává mm. Réva má zvýšenou potřebu vody ve 3 obdobích. 1. Před rašením kdy je určován počet vyrašených oček. Obvykle dostačuje zimní vláha. 2. Po odkvětu kdy je limitován počet nasazených bobulí a jejich budoucí velikost. 3. Před zaměkáním kdy je stanovena jejich budoucí velikost. Dostatek vody v době zrání hroznů významně ovlivňuje přesun a hromadění asimilátů v bobulích. Samozřejmě je významná i forma vodních srážek. Zde stojí za zmínku negativní vliv krupobití, který se může (podle intenzity poškození) projevit i v roce následujícím. Poškozená bylinná pletiva letorostů nekrotizují (vinná réva zde netvoří hojivá pletiva), je zhoršen tok asimilátů a réví se snadno láme, což je rozhodující pro způsob řezu. Vzduch Jeho proudění a složení rovněž ovlivňuje životní děje v révě vinné. Vzdušné proudy mohou značně změnit teplotní poměry a jsou-li silnější mohou způsobovat i vylámání letorostů až do doby zdřevnatění jejich báze. Významné je i složení vzduchu, zejména jeho znečištění způsobené činností člověka. Réva je citlivá nejen na oxid siřičitý a výfukové plyny, které snižují růst a plodnost, ale zejména na výpary některých herbicidů užívaných v obilninách. Reaguje na ně deformací listů, sprcháváním hroznů, špatným vyzráváním dřeva a nezakládáním květenství pro příští rok. Mikroklimatické podmínky Jsou vytvářeny celou řadou faktorů, z nichž nejvýznamnější je nadmořská výška. V závislosti na zeměpisné šířce zvýšení o 100 m n.m. znamená snížení průměrné roční teploty o 0,5 C. Projeví se to snížením cukernatosti o 1 1,5 NM a zvýšením obsahu kyselin o necelé 1. V našich oblastech v závislosti na reliéfu krajiny případně zástavby se za horní hranici úspěšného pěstování považuje 300 m n. m., což neplatí pro jednotlivé keře vybraných odrůd. Reliéf krajiny působí na stanovištní podmínky svažitostí a přivrácením svahu ke světovým stranám. Určují dobu oslunění a úhel dopadajících slunečních paprsků a tím vlastně i teplotní poměry stanoviště. Severní svahy mívají průměrnou letní teplotu až o 4,5 C nižší než svahy jižní a průměrnou zimní teplotu nižší až o 2,5 C. Půdní podmínky Jsou fyzikální, chemické a biologické. Réva vinná je na druh (vlastnosti) půdy nenáročná. Dá se úspěšně pěstovat i tam kde ostatní zemědělské plodiny pěstovat nelze. Dobře roste a plodí i na půdách

173 kamenitých či písčitých pokud jsou dostatečně zásobeny živinami a vodou. I když nejvhodnější půdní reakce je 6 7 ph, snáší půdy vápenité, pokud je vhodně zvolená podnož. Optimální hladinu nejdůležitějších živin podle typu půdy vyjadřuje tabulka (v ppm) druh půdy fosfor draslík hořčík bor lehká ,8 střední ,2 těžká ,5-2 Hodnoty jsou v ppm t. j. v mg na 1 kg půdy. Hladinu dusíku je potřeba, vzhledem k jeho pohyblivosti, každoročně doplňovat během vegetace, dělenou dávkou v celkové výši cca 1g.m Řez a vedení Řez Je každoroční agrotechnické opatření jehož hlavním smyslem je regulace růstu a plodnosti. Bez něj rychle klesá kvalita hroznů, snižují se přírůstky, nevyzrává réví a keře evropských odrůd obvykle během několika let hynou vlivem zimních mrazů. Řezem určujeme počet ponechaných oček na keři (rozumí se plodných). Tomuto počtu se říká zatížení keře. Vyjadřuje se počtem oček na m 2 vinohradu a platí především pro souvislé výsadby. Velikost zatížení keře však závisí především na odrůdě a jeho pěstitelském stavu. V zásadě odrůdy s velkým hroznem i bobulí zatěžujeme méně (6 8 oček.m -2 ) než odrůdy s malým hroznem ( oček.m -2 ). Při řezu necháváme nad očkem čípek asi 2 cm dlouhý. Podle délky ponechaného plodného dřeva (réví) rozlišujeme tak jako u ovocných dřevin i u vinné révy řez krátký, střední a dlouhý. Názvosloví je však odlišné. Řežeme na čípky krátké (1 2 očka), střední (3 4 očka), dlouhé (5 oček), polotažně (6 7 oček) a tažně (8 a více oček). Při výběru oček není zcela jedno, která ponecháme. Bazální očka, vznikající za nižších teplot, jsou méně vyvinutá a diferencovanost je nedokonalá. Některé odrůdy z těchto oček neplodí. Efekt zatížení keře se uplatní i při jarní dodatečné diferenciaci kdy se stanovuje konečná velikost květenství. Nízké zatížení = velký hrozen a naopak. Vedení Je způsob tvarování vinného keře každoročním řezem. Vinná réva, jako liana, nemá samonosný kmen. Při pěstování vyžaduje oporu, proto každý pěstitelský tvar (způsob vedení) má svoje specifické opěrné zařízení. Podle toho jaký volíme způsob řezu rozlišujeme tvary vrcholové a kordonové popřípadě vedení na hlavu. Podle výšky kmínky ještě rozeznáváme vedení nízké (40 cm), střední (60 80 cm) a vysoké (nad 90 cm). o Vrcholové tvary mají jeden i více kmínků na jejichž vrcholu jsou umístěny tažně a čípky. Základem z něhož se tyto tvary vyvinuly je Guytův řez. Jeho princip spočívá v ponechání jednoho dvouokého čípku a tažně na vrcholu nízkého (20 40 cm) kmene. Opěrné zařízení sestává z jednoho svislého kůlu vedle kmínku a dvou vodorovných drátů. Jeden ve výši vrcholu kmene a druhý cca 40 cm nad ním. Tažeň se vyvazuje k nižšímu drátu do vodorovné polohy. Letorosty vyrůstající z tažně se před květem rovnoměrně vyvazují do svislé polohy k hornímu drátu a ve výšce 20 cm nad ním zaštípnou. Během vegetace se zálistky kolem hroznů vylamují a výše položené zakracují. Letorosty vyrůstající z čípku (ponechávají se dva) se vyvazují ke kůlu a vylamují se na nich zálistky do desátého očka. Ke konci července se všechny letorosty osečkují. Při řezu v následujícím roce se celý tažeň odřízne. Z dvou zůstávajících výhonů na čípku se hořejší použije na tažeň a dolní seřízne na dvě očka. Tento řez se během dalších let každoročně opakuje. Rýnsko-hesenské vedení s tažni vyvázanými do různě vysokých oblouků. Princip řezu tj. obnovy plodného dřeva je zcela shodný s Guytovým způsobem vedení. Rozdíly jsou ve výši a počtu kmenů (střední a vysoké vedení) a ve stavbě opěrného zařízení, které odpovídá ohýbání tažňů. Opěrné zařízení je soustava svislých sloupků a vodorovných drátů s opěrnými tyčkami u každého keře. Sloupky mohou být

174 z různého trvanlivého materiálu (životnost vinice až 30 let) jako je beton, impregnované dřevo, plast, železné trubky či pozinkovaný silnostěnný profilovaný plech. Nejvíce jsou namáhány krajové sloupky. Musí být v zemi řádně upevněny a vyztuženy vzpěrou či kotevním drátem. Vodorovné dráty jsou jednak nosné o průměru cca 3 mm, jsou jednotlivě nad s sebou a jednak pomocné o průměru cca 2 mm umístěné jako dvě patra dvoudrátí. Opěrná tyčka u každého keře slouží k vyvázání kmínků a je upevněna v zemi a k nosným drátům. Vzdálenost mezi sloupky musí odpovídat sponu, ale maximálně je 6 m. Vzdálenost nosných drátů od země se řídí zvolenou výškou kmene a způsobu ohýbání tažňů. První dvoudrátí je 40 cm nad horním nosným drátem a druhé 40 cm nad ním. Dráty v patře jsou od sebe vzdáleny 7 10 cm a slouží k zastrkávání letorostů během vegetace. Vrcholové tvary jejich řez se nejvíce přibližují charakteru růstu a plodnosti révy vinné ve volné přírodě. Odříznutím loňského tažně byla vlastně odstraněna rozvětvená plodná větev a nahrazena, dosud nerozvětvenou, ohnutou do plodné polohy. o Kordonové tvary kmeny přecházejí v trvalá ramena na nichž se mohou uplatnit všechny způsoby řezu. Kordonové způsoby vedení jsou vhodnější do teplých lokalit s dostatkem půdní vláhy. Podle směrování ramen mohou být vodorovné, šikmé (palmety), svislé a prostorové (pergoly). Podle výšky nízké, střední a vysoké. Také jedno i víceramenné. Základním opěrným zařízením je tyčka a silný nosný drát (asi 4 mm). Vodorovné kordony Při zapěstování je důležité, aby ohýbané réví bylo dostatečně vzrůstné a oblouk přechodu kmene v rameno povlovný. Délka ramene se tvoří postupně během několika let. To platí pro všechny kordonové tvary. Spodní strana ramene má být hladká, bez řezných ran. Toho docílíme včasným vylamováním zde rostoucích letorostů a prodlužováním ramene za spodního očka. Réví vyrůstající po stranách a na horní části ramene se upravuje různě dlouhým řezem. Jednotlivé sekce, které takto na rameni vznikají musí být od sebe vzdáleny alespoň 20 cm, aby si letorosty vzájemně nekonkurovaly ve světelném požitku. Royat je název pro jednoramenný kordon řezaný na dvouoké čípky. Při řezu se horní odstraní i s dvouletým dřevem a dolní (blíže k rameni) se zakrátí na dvě očka. Jako opěrné zařízení středního vedení se používá stejná drátěnka jako u rýnsko-hesenského vedení s jedním nosným drátem. Moserovo vedení je dvouramenný kordon s výškou kmene cm a rameny dlouhými 60 cm. Opěrné zařízení je shodné s výše uvedeným. Do dvoudrátí se zastrkuje asi třetina letorostů. Používá se řez střídavě na krátké a střední případně na krátké a dlouhé čípky podle odrůdy. Krátký čípek slouží jako zásobní, střední resp. dlouhý se odřízne. Tento způsob vedení není pro všechny odrůdy vhodný. Proto vznikaly varianty s dlouhým řezem jako je Sylvoz nebo Srdce. Závěsové (záclonové) tvary mají kmen vysoký cm a plodné sekce na spodní straně ramene. Opěrné zařízení je tyčka a nosný drát upevněný ke sloupkům. Letorosty visí volně dolů. Uplatní se prakticky všechny způsoby řezu mimo tažňů. Pro tyto tvary zvlášť platí, že jsou vhodné jen do teplých oblastí s dostatkem vláhy. Svislé kordony - rameno či ramena mají vertikální polohu. U nás se v památkově chráněných vinohradech uplatňuje jako náhrada za vedení na hlavu. Vertiko jedno nebo dvouramenný tvar na němž jsou vytvořena plodná patra vzdálená od sebe asi 40 cm. Je to střední vedení o celkové výšce stařiny do 160 cm a se 3 4 patry rovnoměrně rozdělenými po obvodu ramen(e). pokud se zapěstují ramena dvě, musí být jedno vždy asi o 20 cm kratší. Řez je stejný jako u vodorovného kordonu. Royat tj. na dvouoké čípky. Opěrné zařízení sestává se sloupků a nosného drátu ve výši 160 cm k němuž je upevněna opěrná tyč. K ní se kmen a ramena vyvazují. Důležitým pěstitelským zásahem je zkrácení vrcholů asi 14 dnů před květem. Pro tento tvar se hodí jen některé odrůdy plodící i ze spodních oček. Prostorové tvary jednotlivé keře zakrývají větší plochu. V našich podmínkách se nepoužívají s jedinou výjimkou a to je pergola. Pergoly jsou velké jedno i víceramenné tvary s horizontálně rozloženými letorosty, které se samostatně pokládají na opěrné zřízení. Uplatňují se při výsadbě jednotlivých keřů na zahrádkách, kdy je potřeba zastínit nějaké prostranství s určitým estetickým efektem. Jako opěrné zařízení slouží síť z drátů nebo dřevěných latí se čtvercovými i obdélníkovými oky o straně cca

175 cm. Řez je v podstatě jakýkoliv, jsou-li dodržena dříve uvedená pravidla. Pro pergoly se hodí především bujně rostoucí odrůdy s atraktivními hrozny, ranějšího zrání a dostatečně mrazuvzdorné. o Vedení na hlavu Je vedení velmi nízké. Hlava, což je ztlustlé místo vzniká pravidelným řezem na kratší čípky, se nachází nad povrchem půdy. Tvar vznikl počátkem 19. století v severních vinařských oblastech z důvodů ochrany keřů před zmrznutím nahrnutím půdy. S nastupujícím teplým obdobím v druhé polovině 20. století se od něj upustilo. Jako opěrné zařízení sloužil kůl, ke kterému se letorosty vyvazovaly. V současné době se vedení na hlavu používá pouze v podnožových vinicích. I když je řez vinné révy jedno z nejvýznamnějších agrotechnických opatření, sám o sobě nestačí. Neméně důležitá je i výživa a ochrana. 4. Ošetřování keřů během vegetace Po skončení řezu a odstranění (či rozdrcení) odřezaného dřeva je obvykle nutná oprava opěrného zařízení. V předjaří, když vystoupá teplota nad bod mrazu je třeba opravit úvazky kmínku a u vrcholových tvarů ohnout a vyvázat tažně. Tuto práci je nutno ukončit do doby rašení, protože rašící letorosty jsou velmi citlivé na zlámání (až do 3 cm jejich délky). Podlom a čištění kmínků Nevhodné a nepotřebné letorosty je zapotřebí z mnoha důvodů odstranit. Je-li báze v bylinném stavu, lze tak učinit velmi snadno vylámáním. Na kmínku tak lze činit již velmi brzy. V plodné zóně, ale až tehdy když je vidět květenství. Odstraňují se letorosty nepotřebné tj. jalové s výjimkou těch, které využijeme k řezu v příštím roce. A letorosty zahušťující, třeba i plodné. Při této práci lze opravit přílišné zatížení keře při řezu. Vylamování zálistků,zastrkování resp. vyvazování letorostů. Zálistky tj. předčasné letorosty vyrůstající pod a v úrovni hroznů spotřebovávají živiny k růstu, ale asimiláty z nich proudí ke kořenům. Cukernatost hroznů nezvyšují, ale zahušťují keře. Práci je potřeba udělat včas, aby nedocházelo k velkým poraněním. Letorosty je nutno usměrnit v růstu, prakticky z téhož důvodu. U opěrných konstrukcí s dvoudrátím se prostrkují mezi ně, u ostatních se vyvazují. Obě práce se provádějí najednou během vegetace několikrát podle potřeby. Osečkování Rozumí se tím odstranění vrcholů letorostů v době od poloviny srpna do poloviny září. Dojde ke změně skladby fytohormonů, omezí se vegetační růst a urychlí vyzrávání dřeva i hroznů. Letorosty se zakracují asi 25 cm nad dvoudrátím nebo na délku cca.120 cm. Ostatní práce pro zlepšení kvality hroznů Částečně odlistění zóny hroznů po zaměknutí bobulí. Odstraňují se především staré a ne zcela funkční listy. Redukce sklizně u moštových odrůd na začátku zaměkávání bobulí pro zvýšení cukernatosti ponechaných hroznů. Lze i spojit s předchozím. Redukce květenství u stolních odrůd ponechává se nejvíce jedna lata na jeden letorost. 5. Odrůdy Z hlediska využití se rozdělují do třech skupin. Podnožové, moštové a stolní. Moštové ještě do dvou podskupin a to pro výrobu bílých vín a pro výrobu červených vín. Nauka zabývající se popisem odrůd révy vinné a jejich vlastností se nazývá Ampelografie. Není potřeba se zde zabývat známými klasickými odrůdami, především moštovými jako je Müller Thurgau, Ryzlink Rýnský, Svatovavřinecké, Modrý Portugal atd.atd. Méně známé jsou tzv. odrůdy interspecifické. Jsou to kříženci mezi evropskou révou (Vitis vinifera) a americkými, případně asijskými ré

176 vami, kde účelem je odolnost vůči houbovým chorobám, případně mrazu při vysoké kvalitě plodů. Těchto odrůd je velké množství a vznikají stále nové. V našich podmínkách jsou zatím nejúspěšnější: Moštové pro výrobu bílých vín o Bianca bujný růst, dobré vyzrávání. Na vzrůstných podnožích sprchá. Hrozen menší, bobule střední zelenožlutá. Vysoká cukernatost. Zrání ke konci září. Vyžaduje dlouhý řez. o Hibernal vzrůstnější, mrazuvzdorná. Ne zcela odolná vůči peronospoře. Hrozen střední, bobule malá šedorůžová. Vysoká cukernatost, ale i kyseliny nechat déle zrát. o Malverina střední růst, pomalé vyzrávání. Náročnější na půdu. Citlivá na zatížení keře. Hrozen protáhlý střední až větší, bobule malá, kulatá, červenošedá a ojíněná. Zraje ke konci října. Moštové pro výroby červených vín o Laurot střední růst i vyzrávání. Úrodná, je ale nutná regulace sklizně, náročnější na půdu. Hrozen dlouhý, velký a řídký, bobule malé kulaté s pevnou slupkou. Stolní o Arkadija bujný růst, střední vyzrávání. Citlivější na mráz a padlí. Vysoká plodnost nutná regulace už řezem. Hrozen velký, atraktivní. Bobule velká, vejčitá, zelenožlutá ojíněná. Náročnější na půdu a polohu. Zraje v polovině září. o Krystal bujný růst, dlouhá internodia, řídké olistění, vysoká mrazuvzdornost. Hrozen větší, bobule střední žluté, aromatické. Zraje začátkem září. Vhodná na pergoly. o Prim bujný růst, střední vyzrávání. Ne zcela odolný vůči perenospoře a padlí. Náročnější na teplo a světlo. Hrozen velký, bobule střední, oválná, jantarové barvy a muškátové chuti. Zraje koncem srpna. Téměř u všech stolních odrůd je pro vyšší kvalitu hroznů nutná redukce plodnosti. Cílem je obvykle jeden hrozen na jeden letorost. Doplňující literatura k tématu Hubáčková, M. (1996) Základy pěstování révy vinné, INSTITUT, Praha, 28s., ISBN Kraus, V., Hubáček, V., Ackermann, P. (2000) Rukověť vinaře, Květ, Praha, 262 s., ISBN Kraus, V., Kraus,V. ml. (2003) Pěstujeme révu vinnou, č. 47, Grada, Praha, 96 s., ISBN Kraus, V. (1993) Vinohradnictví, VŠZ, Praha, 77 s., ISBN

177 4. ANTIOXIDAČNÍ LÁTKY V ZELENINĚ, OVOCI, HROZNECH A VÍNU Souhrn Antioxidanty tvoří velkou skupinu rostlinných sekundárních metabolitů běžně zastoupených ve vyšších rostlinách a představují látky s potenciálními léčebnými účinky, které snižují riziko kardiovaskulárních a rakovinných onemocnění. Představují velkou skupinu přírodních látek, které nedávno získaly značnou pozornost jako dietní složky s potenciálním významem pro lidské zdraví. Antioxidanty mohou být vzhledem k jejich struktuře rozděleny na polyfenoly (flavonoidy, anthokyaniny, fenolkarboxylové kyseliny a kumariny), karotenoidy a tokoferoly. Polyfenolické sloučeniny jsou účinnými antioxidanty díky jejich schopnosti zachytávat volné radikály mastných kyselin a kyslíku. Také askorbová kyselina a selen mají silnou antioxidační aktivitu. Hlavními zdroji těchto látek jsou ovoce, zelenina, brambory, obiloviny, z nápojů to jsou zeleninové a ovocné šťávy, čaj, káva, červené víno a pivo, které značným podílem přispívají ke zdrojům antioxidantů v lidské výživě. 1. Charakteristika antioxidantů Antioxidanty tvoří velkou skupinu především rostlinných sekundárních metabolitů obsažených převážně ve vyšších rostlinách. Jsou to přírodní látky s potenciálně léčebnými účinky. Mohou totiž zachytávat a neutralizovat tzv. volné radikály obsahující nepárový vazebný elektron umožňující jim přijmout vazebný elektron jiné sloučeniny a představující tak trvalé potenciální nebezpečí pro naše zdraví. Množství volných radikálů se zvyšuje v průběhu nemoci, fyzické a psychické zátěže a také stárnutím organismu. Jako antioxidanty mohou být označeny všechny látky, které při ph=7 vykazují nižší potenciál než +0,816 mv (redox potenciál molekuly kyslíku). Molekula antioxidantu reaguje s volnými radikály rychleji než ostatní volné radikály, reaguje s molekulami lipidů a reakční produkty by neměly být tzv. prooxidanty. Oxidanty se vyskytují v rozmanitých formách, především jako volné kyslíkové radikály (peroxidový, hydroxylový aj.). Tyto radikály ztratily jeden ze 2 elektronů udržujících je v chemicky stabilním stavu a snaží se tento elektron získat zpět a vytváří tak řetězovou reakcí radikály nové ve zlomcích sekund. Z hlediska chemického můžeme antioxidanty zařadit do poměrně široké a rozmanité škály sloučenin a také je rozdělit dle stavby jejich molekuly na radikály hydrofilní a lipofilní povahy. Řada přirozených antioxidantů jsou ve své podstatě vitaminy, např. hydrofilní askorbová kyselina (vitamin C), vitaminy B2 a B15 nebo lipofilní prekursory vitaminu A karoteny (β-karoten) a xantofyly patřící do skupiny terpenů a tokoferoly (vitamin E). Mezi antioxidanty patří i řada bioflavonoidů řadících se mezi polyfenolové antioxidanty, které lze klasifikovat do řady aktivních sloučenin jako jsou flavonoly, flavony, flavanonoly, anthokyany, leukoanthokyanidiny, katechiny, fenolkarboxylové kyseliny, kumariny, chalkony, aurony aj.). Další skupinu antioxidantů představují ve vhodných koncentracích i některé kovy, z nich pak především selen (kterého je v pásu od Finska do Turecka v půdě nedostatek), germánium, měď a zinek. Vznik a škodlivé působení volných radikálů omezují také některé enzymy a koenzymy, z nich pak především ubichinon koenzym Q. Jiným významným antioxidantem je glutathion, který využívá pro antioxidační působení funkční thiolovou skupinu SH stejně jako je tomu u aminokyseliny L-cysteinu. Měď, zinek a mangan jako důležité stopové minerály jsou součástí superoxid dismutasy významné při ochraně proti aktivním kyslíkovým radikálům. Antioxidanty fungují společně v tzv. antioxidační síti, kde oxidované formy jsou redukovány další skupinou antioxidantů (např. askorbová kyselina redukuje oxidované formy flavonoidů zpět na redukované, přičemž se sama oxiduje na dehydroaskorbovou kyselinu). Má-li se odstranit tzv. oxidační stres (tj. nadbytek radikálů vzhledem k antioxidantům), je k tomu potřeba řetězec na sebe navazujících antioxidantů. U mnohých antioxidantů se projevuje tzv. synergický efekt, kdy v přírodních zdrojích obsažené různé antioxidanty navzájem svůj antioxidační účinek zvyšují a podporují. Vitamin C zesiluje antioxidační účinek vitaminu E jeho recyklací. Vitamin E zase chrání β-karoten před

178 oxidací a spolu se selenem přes glutathion peroxidasu chrání buňky před oxidací polynenasycených membránových fosfolipidů (selen je její esenciální součástí). 2. Význam antioxidantů pro zdraví člověka Obr. 1. Schéma antioxidačního řetězce některých antioxidantů Volné reaktivní formy kyslíkových radikálů vznikají v našem organismu neustále α-lipoová kyselina α-dehydrolipoová kyselina FlavO* AK Askorbát reduktasa DAK FlavOH Buněčná cytoplasma (vodné buněčné části ) E tokoferol E ox Chromanoxylový radikál Buněčné membrány (rozpustné v tucích) Glutathion [thiol] Glutathion peroxidasa kataláza 2 FlavOH + H 2 O 2 2 FlavO* + 2 H 2 O 2 FlavO* 2 DAK* 2 FlavOH 2 AK Glutathion ox Cytoplasma (vodné buněčné části) AK + DAK Cytosolická dehydroaskorbát reduktasa β-karoten β-karoten ox působením vnějších i vnitřních faktorů, mezi které patří kouření, znečištění ovzduší, stres, ultrafialové a ionizační záření, pesticidy, toxické látky, kontaminované potraviny, proces stárnutí organismu, smog, nadměrná fyzická námaha, výfukové plyny, těžké kovy apod. Poškození organismu volnými radikály vyvolává oslabení imunitního systému, ucpávání tepen, vznik rakovinných buněk, poškození kloubů a nervového systému. Volné kyslíkové radikály poškozují DNA a vyvolávají její mutagenní změny, poškozují tukové části buněčných membrán a vyvolávají řadu chronických onemocnění, ničí potřebné nenasycené mastné kyseliny, které mají v organismu nezastupitelnou roli. Také stáří, a nemoc zvyšují zátěž organismu volnými radikálovými reaktivními formami kyslíku. Z tohoto aspektu je tedy třeba zachovat rovnováhu mezi antioxidanty a volnými radikály a snížit množství volných radikálů v organismu na minimum a posílit tak jeho imunitní systém. Antioxidanty tyto volné reaktivní radikálové formy kyslíku likvidují tím, že se přednostně s jejich molekulami váží a darováním vlastního elektronu neutralizují tak jejich agresivitu, která může vést k předčasnému stárnutí buněk a celého organismu. Proto se doporučuje dodávat organismu antioxidanty především v přírodní formě denně, např. příjem flavonoidů se odhaduje na mg/denně, kvercetinu nejvýznamnějšího flavonoidu na 16 mg/denně. U lidí je oxidativní stres spojen s patogenezí mnoha onemocnění, jako je aterosklerosa, arteriosklerosa, rheumatidní arthritida, onemocnění centrálního nervového systému, Parkinsonova choroba aj. Rovnováha mezi obsahem volných radikálů a antioxidantů tak silně determinuje délku jeho života. U starších lidí antioxidační kapacita klesá a naopak stoupají produkty volných radikálů (např. lipoperoxidace nebo mutace DNA) a antioxidanty tak mohou pozitivně ovlivnit kvalitu jejich života menší nemocností a snížením počtu předčasných úmrtí. Z tohoto hlediska je tedy v posledních létech pozornost věnována obsahu antioxidantů v různých zdrojích, jejich využitelnosti v organismu a chemickým změnám při technologickém zpracování stejně jako i vztahu mezi jejich antioxidačním účinkem a chemickou strukturou. 3. Antioxidanty na zahradě a na poli Přírodní antioxidanty jsou především rostlinného původu a mezi nejbohatší přírodní zdroje antioxidantů lze zařadit ovoce, zeleninu a z hlediska průměrně konzumovaného množství i další plodiny, jako jsou brambory, obiloviny, luštěniny, koření a další. Proto také pro zabezpečení odpovídajícího denního příjmu antioxidantů se doporučuje konzumovat až 5-8x ovoce a zeleninu denně. Některé antioxidanty jsou však obsaženy rovněž v živočišných produktech. Mnohé rostliny, především jejich plody resp. květy obsahují takové množství antioxidantů, že je můžeme přímo považovat za rostlinné antioxidanty, např. sušené meruňky, česnek, zelený čaj, červená cibule, dýně, cukrové a vodní melouny nebo mrkev. Čím je barva ovoce, zeleniny nebo rostlin tmavší a sytější, tím více antioxidantů obsahují

179 Tab. 1. Přírodní zdroje antioxidantů Ovoce a zelenina bohaté na antioxidanty [ORAC* jednotky ve 100 g**] Ovoce Zelenina Sušené švestky 5770 Kapusta 1770 Hrozinky 2830 Špenát 1260 Borůvky 2400 Růžičková kapusta 980 Ostružiny 2036 Výhonky vojtěšky 930 Jahody 1540 Brokolice 890 Maliny 1220 Řepa 840 Švestky, slívy 949 Červená paprika 710 Pomeranče 750 Cibule 450 Červené hrozny 739 Obilí, kukuřice 400 Třešně 670 Baklažán 390 * ORAC = Oxygen Radical Absorbance Kapacity (absorbanční kapacita radikálu kyslíku) Antioxidanty v ovoci Hlavními zdroji antioxidantů jak ve formě přímé spotřeby tak i ovocných šťáv a koncentrátů jsou jablka, plody černého jeřábu, hrušky, meruňky, třešně a višně, hrozny červeného vína, černý a červený rybíz. Černý rybíz je jedním z nejbohatších zdrojů flavonoidních látek (10 40 g/kg anthokyanů, 2,6-14,2 g/kg leukoanthokyanidinů, 5,5 13,8 g/kg katechinů). Hrozny modrých odrůd vína jsou bohaté především anthokyanovým komplexem (31 g/kg sušiny) a fenolickými kyselinami (chlorogenová 1,4 g/kg, isochlorogenová 200 mg/kg). Na základě řady srovnávacích studií byly vyhodnoceny různé druhy ovoce a zeleniny jako zdroje antioxidantů, např. byla vyhodnocena řada: jahody > švestky > pomeranče > červené hroznové víno > kiwi > červené grapefruity > bílé hroznové víno > banány > jablka > rajčata; podobně byly vyhodnoceny i ovocné šťávy, které ovšem obsahují antioxidantů méně než vlastní ovoce: hroznová šťáva > grapefruitová šťáva > rajčatová šťáva > jablečná šťáva. Plody černého jeřábu jsou bohaté na anthokyany (10 20 g celkových polyfenolů, 4 8,5 g anthokyanů v 1 kg), β-karoten (7,5 50 mg/kg) a askorbovou kyselinu (107 mg/l šťávy). Polyfenolický komplex jablek zahrnuje glykosidy flavonolů kemferolu a kvercetinu, v červených jablkách jsou anthokyanové glykosidy kyanidinu. Obsah kvercetinu v jablkách (21 72 mg/kg) je závislý na kultivaru. Rovněž vitamin C ( mg/kg) je důležitou antioxidační součástí komplexu. Višně obsahují 38 mg/kg kvercetinu a rovněž 3-Oglykosidy kyanidinu. Meruňky obsahují průměrně 25 mg/kg kvercetinu, mg/kg askorbové kyseliny a významné množství karotenoidů ( mg/kgβ-karotenu). Hlavním antioxidantem obsaženým v hruškách je kávová kyselina ( mg/kg) a kvercetin (28 mg/kg), dále jsou zde zastoupeny askorbová kyselina ( mg/kg), α-tokoferol (0,6-31 mg/kg), lutein (1 11 mg/kg), β-karoten (0,17 1,7 mg/kg) a selen (0,001 mg/kg). I ostružiny a maliny obsahují anthokyanové antioxidanty (u malin je to cca 1/3 účinku ostružin). Rovněž borůvky, brusinky a klikvy jsou bohatým zdrojem antioxidantů z hlediska obsahu anthokyanových barviv. Významným zdrojem bioflavonoidů jsou rovněž bezinky plody bezu černého (Sambucus nigra L.) i červeného (S. racemosa L.) nebo jejich květy. Modré hrozny vinné révy jsou hlavním zdrojem kvercetinu biologicky nejaktivnějšího flavonoidu. Bohaté ovoce na antioxidanty představují třešně, ostružiny, jahody, borůvky, černý rybíz, jablka, granátová jablka, brusinky, švestky, maliny a meruňky. Antioxidanty v zelenině a dalších plodinách Hlavními zdroji antioxidantů v zelenině ať již ve formě přímé spotřeby nebo šťáv jsou cibule, česnek, petržel, rajčata, mrkev, červená a žlutá paprika, červená řepa a celer. Barevné odrůdy cibule mají nejvyšší obsah polyfenolových antioxidantů (65,5 87,3 g/kg) a rovněž obsah askorbové kyseliny je vysoký (0,06 5 g/kg). Nejvíce jsou zde zastoupeny glykosidy kvercetinu a fenolkarboxylové kyseliny. Petržel obsahuje 30 32,4 g/kg fenolových antioxidantů, 0,43-7,7 g/kg askorbové kyseliny, mg/kg α-tokoferolu a také selen (až 0,021 mg/kg). V petrželi je obsažen převážně rutin a furanokumariny bergapten, xanthotoxin, isopimpinellin a psoralen. K antioxidační aktivitě nejčastěji přispívají polyfenoly (24 27 g/kg), α-tokoferol (7-143 mg/kg), selen (0,034 mg/kg) a zvláště karotenoidy (lykopen, β-karoten, lutein, α-karoten). Hlavními antioxidanty obsaženými v červené paprice jsou askorbová kyselina (0,23-21 g/kg plodů, karotenoidy

180 (462 mg/kg) a α-tokoferol ( mg/kg). Plody červené papriky obsahují až 44x více karotenoidů (304 mg/kg) ve srovnání s paprikou zelenou (7 mg/kg). Mezi hlavními karotenoidy můžeme nalézt kapsanthin, kapsorubin, kapsolutein, β-karoten, zeaxanthin, mutatixanthin, antheraxanthin a kryptoxanthin. V celeru představují hlavní antioxidanty polyfenoly (2,27 4,75 g/kg), karotenoidy (až 144 mg/kg) a askorbová kyselina ( mg/kg). Polyfenoly jsou zde zastoupeny glykosidy apigeninu a kvercetinu, fenolkarboxylovými kyselinami a furanokumariny (bergapten, 8-hydroxy-5-methoxypsoralen a xanthotoxin tyto jsou však považovány za fototoxické, z nutričního hlediska negativní; jsou obsaženy především v nati celeru a petržele až 100x více než v bulvách), z karotenoidů převažuje β-karoten. V obsahu antioxidantů červené řepy převažují polyfenoly ( mg/kg), betakyaniny (betanin), askorbová kyselina ( mg/kg) a karotenoidy (0,44 mg/kg β-karotenu). V mrkvi jsou jednotlivé typy antioxidantů rovnoměrně vyváženy (polyfenoly 0,30 1,85 g/kg, karotenoidy mg/kg, askorbová kyselina mg/kg, selen 0,020 mg/kg). Jejich obsah se v průběhu nárůstu hmotnosti kořene zvyšuje. Čeleď brukvovitých rostlin, zejména pak brokolice, růžičková kapusta, zelí, květák, řeřicha, křen, kapusta, kedlubny, hořčice, ředkvička, tuřín nebo vodnice jsou bohatým zdrojem další skupiny látek s antioxidačními a protirakovinnými účinky indolů. Hlavními účinnými složkami česneku jsou alliin a allicin, které obsahují síru ve formě bisulfidů. Česnek zvyšuje obsah HDL cholesterolu (tzv. příznivý, dobrý cholesterol) a naopak snižuje hladinu LDL cholesterolu (tzv. špatného cholesterolu) a rovněž snižuje obsah triglyceridů. Tab. 2. Hlavní zdroje antioxidantů v Holandsku Zdroj % celkového příjmu Obsah polyfenolů [mg/kg] Obsah vitaminu C [mg/kg] Čaj 48, Cibule 28, Q 64 Jablka 7, A, Q 57 Kapusta 3,6 110 Q, 211 K Fazole 2, Q, K 12 Štěrbák 2,2 <1,3 Q, 46 ± 42 K 240 Červené víno 0, [mg/l] 0 Jablečná šťáva 0,7 28,85 115,49 [mg/l] Pomerančová šťáva 0,6 3,4 Q, < 0,5 K [mg/l] 532 Pórek 0,5 <1 Q, 30 ± 23 K 120 Σ 95,5 Q = kvercetin; K = kemferol Mezi zeleniny bohaté na antioxidanty patří kapusta, růžičková kapusta, chilli papriky, červené zelí (bohaté na anthokyany), papriky, petržel, artyčok, brokolice, špenát, červená řepa. Významným zdrojem antioxidantů jsou i luštěniny, např. červené fazole a tmavě zbarvené odrůdy fazolí. Sója je významným zdrojem isoflavonoidů (např. genisteinu, daidzeinu, formononetinu, biochaninu A), které mají výrazné antikancerogenní účinky. Dalším bohatým zdrojem antioxidantů především z hlediska konzumovaného množství jsou brambory bohaté na polyfenoly (1,23 4,4 g/kg), askorbovou kyselinu ( mg/kg), karotenoidy (až 4 mg/kg), α-tokoferol (0,5-2,8 mg/kg) a selen (0,01 mg/kg). Hlavními fenolickými antioxidanty brambor jsou kromě aminokyseliny L-tyrosinu různé formy chlorogenových kyselin (chlorogenová, isochlorogenová, neochlorogenová), kávová, ferulová, p-kumarová a sinapová kyselina. V poslední době přitahují stále větší pozornost červeně a fialově zbarvené odrůdy (Violette, Rosella) s vysokým obsahem anthokyanových barviv (glykosidy delfinidinu, petunidinu, pelargonidinu a peonidinu) a odpovídající vysokou antioxidační účinností vhodných pro přípravu ozdobných salátů. U běžných žlutomasých odrůd vyšší obsah fenolických antioxidantů způsobuje vyšší možnost jejich enzymatické oxidace na hnědě zbarvené produkty o-chinony, tomuto nepříjemnému hnědnutí však současně brání vyšší obsah askorbové kyseliny. Z karotenoidů představují hlavní komponenty β-karoten (1 mg/kg) a lutein (0,13 0,

181 mg/kg). Obsah těchto látek je ovlivněn řadou faktorů vnitřních (odrůdou, genetickými vlastnostmi) i vnějších (podmínky pěstování, zralost, podmínky skladování, ročník, region). Brambory rovněž obsahují α-lipoovou kyselinu, která se v buňkách snadno redukuje na účinnou dihydrolipoovou kyselinu. Z hlediska konzumovaného množství jsou významným zdrojem příjmu antioxidantů i obiloviny, především ječmen, tritikale, žito, oves, pšenice a proso. Charakteristickými antioxidanty jsou O- a C-glykosidy flavonů (apigeninu, chrysoeriolu, tricinu), tritikale obsahuje celkových polyfenolů 0,44-0,61 g/kg sušiny, avšak pro nejbohatší ječmen je charakteristický vysoký obsah flavan-3-olů a flavan-3,4-diolů (leukoanthokyanidinů) přispívajících až z 85 % k celkové antioxidační aktivitě (0,86 1,69 g/kg celkových polyfenolů). Nejvýznamnější zdroj rutinu v poslední době představuje pohanka (4,3 68,3 g/kg v rostlině, 188 m/kg v semenech na sušinu). Obsah rutinu a ostatních fenolických antioxidantů je ovlivněn procesem technologie mletí a získanými frakcemi. Nejvyšší obsah byl nalezen v klíčcích, menší v lámance. 4. Další zdroje antioxidantů v nápojích Fenolické sloučeniny ve vínu mají značnou antioxidační aktivitu, především pak v červených vínech (až 12,3 mmol/l). Významnou sloučeninou charakteristickou pro vína je trans-resveratrol účinný zachytávač volných radikálů, které inhibuje a snižuje tak riziko onemocnění kardiovaskulárními chorobami. Resveratrol je obsažen především ve slupkách hroznů, nižší koncentrace jsou v moštech hroznového vína. Tab. 3. Hlavní zdroje polyfenolických antioxidantů v ovoci, zelenině a nápojích v USA Nápoje Příjem Zelenina, Příjem [mg/denně] ovoce, plodiny [mg/denně] Káva 645 Rajčata 65 Čaj 345 Brambory 64 Pivo 341 Jablka 51 Víno 23 Obilí 40 Pomerančová šťáva 15 Hrozny 31 Vodní me- 17 loun Cibule 15 Rozinky 15 Vyšší obsah trans-resveratrolu je typický pro vína pocházející z oblastí s vyšším úhrnem srážek (Bordeaux, Burgundsko, Švýcarsko, Oregon), zatímco nižší obsahy byly zjištěny u vín ze středomořských oblastí (Itálie, Španělsko, Portugalsko, Jižní Afrika, Amerika, Austrálie). Je to způsobeno působením Botrytis cinerea ve vlhkém prostředí, kde resveratrol se tvoří jako účinná obranná látka proti této plísni. Napadení B. cinerea do 10 % způsobuje nejvyšší nárůst akumulace transresveratrolu. Na polyfenolový komplex jsou bohatá především červená vína, kde jejich vysoký obsah ve srovnání s víny bílými ovlivňuje proces vinifikace a technologie jejich výroby především fáze macerace (ze slupek hroznů). Polyfenolový komplex vína je tvořen z velké části fenolkarboxylovými kyselinami a anthokyany. Mezi fenolkarboxylovými kyselinami převažují kyseliny chlorogenová, isochlorogenová, neochlorogenová, kávoylchinová a p-kumarová. Anthokyanový komplex je tvořen glykosidy malvidinu > delfinidinu > petunidinu > kyanidinu > peonidinu. Dominantní jsou 3-O-glukosidy a 3,5-Odiglukosidy, někdy acylované p-kumarovou kyselinou. Odrůdové rozdíly spočívají především v obsahu acetyl- a p-kumaroylglykosidů. Pivo má přibližně stejnou antioxidační aktivitu jako bílá vína a tato antioxidační aktivita je z velké části dána obsahem polyfenolů. Antioxidační polyfenolové látky piva pocházejí z ječmene (sladu) a chmele. Flavonoidy chmele zahrnují flavonolové glykosidy, kondenzované taniny a prenylované flavonoidy. Flavonolové glykosidy a kondenzované taniny jsou obsaženy v cytoplasmě buněk chmelových rostlin, zatímco prenylflavonoidy spolu s hořkými kyselinami v lupulinových žlázách. Většina fenolických kyselin obsažených v pivu (4-hydroxyfenyloctová, vanillová, kávová, syringová, p-kumarová, ferulová a sinapová) jsou zastoupeny ve vázané formě, pouze malý podíl je ve formě volných kyselin. Nejvíce zastoupené jsou m-kumarová, ferulová, o-kumarová a 3-hydroxybenzoová kyselina. Průměrná koncentrace fenolických kyselin v pivu je 33,8 mg/l. Z flavonoidních látek převažuje ve chmelu rutin (2 g/kg) a taniny (20 40 g/kg), z prenylovaných flavonoidů 3 -isoprenyl-2,4 - dihydroxy-4,6 - dimethoxychalkon

182 Obr. 2. Doporučená nutriční pyramida (28 mg/kg) a xanthohumol (15 mg/kg). Mnohé glykosidy jsou odvozeny od kvercetinu (kvercitrin, isokvercitrin, 3-O-rhamnodiglukosid kvercetinu) a kemferolu (3-O-rhamnodiglukosid, 3-O-rutinosid). Isoxanthohumol (0,04-3,44 mg/l) se tvoří izomerizací z xanthohumolu během výrobního procesu piva. Pivo je tedy hlavním dietetickým zdrojem prenylovaných flavonoidů. Dalšími antioxidanty chmele jsou β-karoten (2,4 mg/kg) a selen. Ze sladu se do piva dostávají flavan-3-oly, (+) a (-)-epikatechin, (+)- gallokatechin a dimery a trimery leukoanthokyanidinů (prokyanidin B3, prodelfinidin B3, trimer prokyanidin C2). Piva s vyšším obsahem alkoholu (ležáky) vykazují vyšší antioxidační účinnost a mají vyšší obsah polyfenolických antioxidantů. Z dalších netuzemských zdrojů jsou bohaté na antioxidanty čaj, káva, citrusové plody pomeranče, mandarinky, citrony, grapefruity. Zelený čaj obsahuje flavanoly, flavandioly a fenolické kyseliny (až 30 % sušiny). Katechiny tvoří 10 % sušiny epigallokatechiny, (+)-katechin, které jsou během fermentačního procesu při výrobě černého čaje chemickými kondenzačními reakcemi přeměňovány na theaflaviny, theacitriny a thearubiginy. Celkový obsah polyfenolů je v listech čaje g/kg s převahou taninů a z individuálních látek L-gallokatechingallátu > epigallokatechingallátu > epikatechingallátu a epigallokatechinu. Z flavonolů převažuje kvercetin g/l), kemferol (7 17 mg/l) a myricetin (2 5 mg/l). Černé čaje z hlediska obsahu polyfenolových antioxidantů mohou být rozděleny do 3 skupin na vysokohorské (Ceylon Adam s Peak, Darjeeling, Himalaya TGFOP ) s vyšším obsahem, nížinné (Ceylon Tiger River, Yunnan) s nižším obsahem a specifické (Assam CTC, Pu Erh) srovnatelné s polofermentovanými tzv. oolong čaji (Wulong). Káva představuje komplexní směs antioxidantů (8 % polymerů, 4 % chlorogenové kyseliny). Průměrný denní příjem kávové kyseliny je u žen vyšší (229 mg/denně) než u mužů (179 mg/denně), což je způsobeno vyšší konzumací kávy. V kávových semenech převažuje tanin (90 g/kg) a chlorogenová kyselina ( g/kg), ale je zde zastoupena řada dalších látek, např. tzv. melanoidinů jejich obsah v kávě je ovlivněn i jemností mletí. Jídla na bázi zrna, například pečivo, cereálie, rýže a těstoviny, jsou v dolním patře pyramidy zdravé výživy (obr. 2). Doporučuje se šest až jedenáct porcí těchto potravin denně. Další patro pyramidy doporučuje dvě až čtyři porce ovoce a tři až pět porcí zeleniny. Ve třetím patře jsou dvě až tři porce mléka, jogurtu a sýra a dvě až tři porce masa, drůbeže, ryb, suchých fazolí, vajec a ořechů. Tuky, oleje a sladkosti jsou v nejvyšším patře pyramidy a měly by být konzumovány pouze v malém množství. Doplňující literatura k tématu Štípek S. a kol. (2000), Antioxidanty a volné radikály ve zdraví a nemoci, Grada, Avicenum, Praha, 314 str., ISBN Ponaučení: konzumujme zeleninu, ovoce a další plodiny z našich zahrad a polí každý den a budeme dlouho zdraví po celý život

183 5. VÝZNAM ZELENINY VE VÝŽIVĚ ČLOVĚKA Souhrn Zelenina má své specifické postavení ve výživě člověka. Jedná se o potravinu, která je cenným zdrojem mnoha vitamínů, minerálních látek, vlákniny a jiných, lidskému zdraví prospěšných látek, přičemž její energetická hodnota je ve většině případů nízká. To je důvod, proč má zelenina v lidské výživě své nezastupitelné místo. Jsou popsány důležité obsahové látky a jejich význam pro člověka. Zmíněna je také problematika dusičnanů a možnost jejich eliminace ve vypěstovaných zeleninách. Podstatnou částí tohoto textu jsou popisy jednotlivých skupin zelenin, jejich význam v lidské stravě a jsou uvedeny některé nutriční charakteristriky vybraných druhů zelenin. Důležité obsahové látky v zeleninách Vitamíny Zelenina je důležitým zdrojem vitamínů rozpustných ve vodě. Vitamíny rozpustné v tucích ve větší míře v zelenině obsaženy nejsou, protože zelenina není na tuky bohatá. Provitamín vitamínu A (ß karoten) je obsažen hodně v mrkvi, rajčatech a špenátu, vitamín C je hojně zastoupen v paprice, zelené petrželové nati, křenu, kapustě a zelí. Minerální látky Zelenina obsahuje některé prvky, které jsou pro lidské zdraví důležité (např. hořčík). Jedná se hlavně o prvky zásadité, čímž se vyrovnává vetší množství kyselých prvků z jiných potravin. Některé zeleniny vynikají v porovnání s ostatními v obsahu určitých prvků. Např. cibule obsahuje sirnou silici, je tedy významným zdrojem síry. Vápník je více zastoupen např. v mrkvi a kapustě. Vláknina Z vlákninových složek je zelenina významným zdrojem pektinů, které mají příznivý vliv na snížení hladiny cholesterolu v krvi. Dále jsou pektiny schopny odvádět těžké kovy z organizmu. Větší množství pektinů je obsaženo například v plodech lilku, tykve a kořenech mrkve. Dusičnany Při větším příjmu mohou dusičnany po redukci na dusitany škodit následujícími způsoby: - mohou se vázat na hemoglobin a porušit schopnost hemoglobinu přenášet kyslík - mohou vytvářet s aminy škodlivé sloučeniny nitrosaminy schopné vyvolávat nádorová onemocnění. Zelenina ale obsahuje také mnoho ochranných látek, které do jisté míry dokáží eliminovat negativní účinky dusičnanů. Mezi tyto látky patří m.j. vitamín C. Jedním z nejdůležitějších faktorů, které ovlivňují metabolismus dusičnanů je intenzita osvětlení, přičemž její nižší hodnoty způsobují větší kumulaci dusičnanů. Problematika dusičnanů je tedy při skleníkové produkci velmi aktuální, protože pěstování od podzimu do jara probíhá v podmínkách s nízkou intenzitou osvětlení. Proto je také potřeba udržovat vnější plášť skleníku dokonale čistý a tím zabezpečit bezproblémový prostup světla. Mezi důležitá opatření, která vedou ke snížení obsahu dusičnanů v zeleninách patří také správné dávkování dusíkatých hnojiv. Tendenci kumulovat dusičnany mají především listové, kořenové, ale i košťálové zeleniny. Košťálové zeleniny Zelí hlávkové se konzumuje jak v čerstvém stavu, tak tepelně upravené nebo kysané. V moderní výživě klesá konzum tepelně upraveného zelí ve prospěch čerstvých salátů. Zelí hlávkové obsahuje hořčičné glykosidy, antokyany, slizy, strumigeny, sirné silice s antibiotickou funkcí, termolabilní látky s protibakteriálním působením a U-faktor s protivředovým působením. Velký zdravotní význam má kysané zelí obsahem vitaminu C, antivředového faktoru, kyseliny mléčné a řady dalších cenných látek. Hořčičné oleje, uvolněné z glukosinolátů, mají antibakteriální a fungicidní účinky. Zelí hlávkové bílé obsahuje: Ca 530, Fe 8,9, Mg 160, P 275, K 2270, Zn 1,9, S 648 mg.kg -1. Z vitaminů: C 330, E 4,20 mg.kg -1 a 0,5 % vlákniny. Energie je 1210 kj.kg -1. Zelí hlávkové červené obsahuje: Ca 400, Fe 7,2, Mg 150, P 250, K 2060, Zn 1,8, S 652 mg.kg -1. Z vitaminů: C 518 a E 19,90 mg.kg -1. Obsahuje 0,6 % vlákniny. Energetická hodnota je 1340 kj.kg

184 Kapusta hlávková je nutričně významná zelenina, dobře skladovatelná, zpracovává se i mrazírensky, v kuchyňské úpravě se zpracovává vařením a dušením. Obsah vitamínu C je mg.kg -1, K 2800, P 560, Ca 480, Mg 120 mg.kg -1. Obsahuje 0,5 % vlákniny. Vyšší obsah balastních látek podporuje peristaltiku střev. Energetická hodnota je 1760kJ.kg -1. Kapusta růžičková se u nás pěstuje okrajově, zatím převážně pro mrazírenský průmysl. Obsahuje Ca 320, Fe 16, Mg 200, P 864, K 3100, Zn 5,4, S 1310, Mn 2,7 mg.kg -1. Vysoký je rovněž obsah vitamínu C 1150, E 20, B 12 12, B 6 2,8 mg.kg -1. Obsahuje 1,6 % vlákniny. Hořkou chuť růžice způsobují glukosinoláty a hořčičné oleje, nízké teploty obsah hořkých látek snižují. Energetická hodnota je 2140 kj.kg -1. Kapusta kadeřavá je po dietetické i nutriční stránce podobná kapustě hlávkové. Použití je stejné jako u hlávkové kapusty, většinou se mrazírensky zpracovává. Obsahuje Ca 2120, Fe 19, Mg 340, P 680, K 4900, Zn 4 a Mn 5,5 mg.kg -1. Z vitamínů je vysoký obsah vitaminu C 1050, provitamínu A 41mg.kg -1. Obsahuje 3,3 % vlákniny. Energetická hodnota je 1440 kj.kg -1. Květák je jedna z nejstarších kulturních rostlin. V současné době patří k nejrozšířenějším zeleninám. Má široké uplatnění, lze jej krátkodobě skladovat, mrazírensky i konzervárensky zpracovávat. Z minerálních látek obsahuje K 3300, Ca 500, P 540, Mg 120, Fe 7, S 336 mg.kg -1. Poměrně vysoký je i obsah vitamínů C 400, B 12 10, B 2 2 mg. kg -1.Vláknina je zastoupena 1,8 %. Energetická hodnota je 1210 kj.kg -1. Brokolice je považována za jednu z nutričně nejhodnotnějších zelenin, díky vysokému obsahu vitamínů a minerálních látek. Obsah vitamínu C je , B 1 0,9, B 2 2,3, E 13 mg.kg -1, minerálních látek: Ca 1050, Fe 13, Mg 240, K 4640, S 1370 mg.kg -1. Obsahuje 2,8 % vlákniny. Brokolice obsahuje v nejvyšší koncentraci ze všech brukvovitých látku sulforafan, brzdící rakovinné bujení. Glukosinuláty obsažené v brokolici vyvolávají destrukci rakovinných buněk. Vstřebávání vápníku z brokolice je až 50%. Energetická hodnota je 1380 kj.kg -1. Kořenové zeleniny Mrkev je u nás nejrozšířenější kořenová zelenina. Má široké uplatnění jak v přímé spotřebě, tak i ve zpracovatelském průmyslu. Do popředí se dostává konzum v syrovém stavu ve formě chlazených zeleninových salátů. Je ceněna především pro obsah beta-karotenu (provitaminu A) 35 mg.kg -1, dále obsahuje vitamin E 26, C 49 mg.kg -1. Z minerálních látek obsahuje Ca 490, Fe 14,8, Na 450, Mg 210, P 310, K 2820, S 190 mg.kg -1. Vláknina je zastoupena 3 %. Významný je obsah pektinových látek 0,3 0,5 %, silice a lecitinu. Je důležitá jako dietetická zelenina při onemocnění jater, žlučníku a průjmových onemocnění. Energetická hodnota je 1880 kj.kg -1. Petržel se pěstuje pro kořen, nebo nať. Spotřebitelem je petržel žádaná, její kořeny jsou oblíbenější než kořeny pastiňáku. Mnohem menší tradici má u nás čerstvá petrželová nať, která se nabízí pouze sezónně v předjaří a využívá se rovněž k sušení. Nať je bohatá na vitamin C, kterého obsahuje mg, dále vitamín A, B1, B2, E 200 mg.kg -1. Z minerálních látek má vysoký obsah Ca 970, Mg 516, P 1005, K 5080, Fe 30 mg.kg -1. Kořen obsahuje mnoho Mn 90 mg.kg -1. Vláknina je zastoupena 1,8 %. Obsahuje flavonoidy a fenolickou látku apiol. Silice jí dodává charakteristickou chuť. Rostlina obsahuje glykosid apiin. Energetická hodnota je 2640kJ.kg -1 Celer bulvový má specifickou intenzivní vůni a působí příznivě na trávení a chuť k jídlu. Má dobrou skladovatelnost, zpracovává se konzervárensky a suší se do zeleninových směsí. Obsahuje vitamin C 80, B 1 0,25, B 2 0,3 mg.kg -1, dále silici a 1,5 % vlákniny. Nať celeru má obsah vitamínu C 10 x vyšší než bulva. List obsahuje silici apiol, rostlinné hormony a glykosidy apiin. V bulvě je navíc obsažen cholin. Energetická hodnota je 1970 kj.kg -1. Řepa salátová je významná konzervárenská surovina pro svoje intenzivní vybarvení a charakteristickou chuť. Slouží i k extrakci červeného barviva, které se používá v potravinářském průmyslu k přípravě šťáv, sirupů, kompotů a jamů. Vyznačuje se dobrou skladovatelností. Výrazná, typická chuť je způsobena kyselinou jablečnou, vinnou, citrónovou a šťavelovou. Obsahuje betain, který má kyselou chuť. Charakteristické intenzivní zbarvení je způsobeno antokyanem dobře rozpustným ve vodě. Obsahuje 1,2 % vlákniny. Z dietetického hlediska je vhodným doplňkem řady pokrmů. Energetická hodnota je 2010 kj.kg

185 Ředkev setá je podobná ředkvičce, obsahuje však méně vody. Z minerálních látek obsahuje Ca 516, Na 20, Mg 260, P 290, K 3220, S 380 mg.kg -1. Důležitá je přítomnost fytoncidních látek. Energetická hodnota je 900 kj.kg -1. Ředkvička - - z minerálních látek obsahuje Ca 470, Fe 10, Mg 110, P 264, S 2036, K 2500 mg.kg -1, dále 1 % vlákniny a 226 mg.kg -1 vitamíinu C. Obsahuje silici, která má protimikrobiální účinek. Energetická hodnota je 840 kj.kg -1. Křen má povahu více koření než zeleniny, protože má výraznou chuť a vůni a není možné ho používat ve větším množství. Z minerálních látek je přítomen Ca 1030, P 510, K 5540, S 2100, Mg 240, Fe 21, Zn 14 a Mn 5 mg.kg 1. Obsah vlákniny je 6,2 %. Charakteristický je vysoký obsah vitamínu C 1125 mg.kg -1. Typická ostrá chuť a vůně je způsobena přítomností hořčičné silice. Silice je vázána na cukry jako sinigrin. Energetická hodnota je 4400 kj.kg -1. Cibulové zeleniny Cibule obsahuje 0,7 1,4 % vlákniny, Ca 420, Mg 113, Na 118, P 350, K 1686, Zn 6,5, Fe 6,3, S 740 mg.kg -1. V 1 kg čerstvé hmoty je obsaženo mg kyseliny askorbové, 4,2 mg niacinu. Obsahuje také vitamíny skupiny B, vitamín E 2 mg.kg -1 a karoten 0,17 mg.kg -1. Významný je obsah silice a flavonoidů. Cenné látky jsou nejlépe využitelné při konzumu v čerstvém stavu. Energetická hodnota je 1380 kj.kg -1. Česnek se používá k přímému konzumu, dochucování jídel a k výrobě léků. Je ceněn pro obsah silice. Obsahuje 0,7 0,9 % vlákniny, P 1314, K 4360, Mg 219, Ca 310, S 700, Zn 11,3 a Fe 12,7 mg.kg -1, z vitamínů B 1 1,13, B 2 0,44. B 6 3,8 a C 92 mg.kg -1. Nejvýznamnější jsou sirnaté sloučeniny, které jsou základem silice, zvláště derivát cysteinu alliin, dále dialylsulfid, dialyltrisulfid a další. Obsahuje bezsirné, stabilní antibiotikum garlicin a allistatin, dále celou řadu enzymů, aminokyselin a univerzálních látek. Energetická hodnota je 4520 kj.kg -1. Pór je polévková i salátová zelenina. Obsahuje 1,5 % vlákniny, vitamin A mg, C , E 20 mg.kg -1. Popeloviny obsahují hlavně K, Na, Ca, Mg, Fe (obsah Fe je větší než u špenátu), Si a S. Významnou složkou jsou silice. Převládají allydisulfid, disulfidy a polysulfidy, vyvářející typickou chuť a vůni. Energetická hodnota je 1930 kj.kg -1. Pažitka obsahuje 2 % vlákniny, z minerálních látek Ca 850, Mg 440, P 750, K 4340, S 484 mg.kg -1. Vitaminy C 664, karoten 27,3, B 1 1,4 mg, B 2 1,9, B 6 2, E 16 mg.kg -1. Energetická hodnota je 2140 kj.kg -1. Listové zeleniny Salát hlávkový se pěstuje pro spotřebu výhradně v čerstvém stavu. Obsah minerálních látek je Ca 570, P 205, K 2180, Mg 158, Fe 11 mg.kg -1. Obsah vitaminu C je 60 90, A 3 6, B1 a B2 3 mg.kg -1. Obsahuje 0,71 % vlákniny. Šťáva listů obsahuje malé množství kyseliny jablečné, kyseliny citrónové, kyseliny šťavelové, dále asparagin a hořkou látku lactusin. Z nutričního hlediska jsou hodnotnější obalové listy hlávky i když chutnější a křehčí jsou etiolizované listy vnitřní. Energetická hodnota je 750 kj.kg -1. Špenát je významná surovina pro mrazírenský průmysl, který zpracovává více než 90 % produkce. Obsahuje poměrně vysoké množství minerálních látek Ca 8300, P 4300, S 2350, Mg 980, Fe 60 mg.kg -1, vitaminu C 50 80, A 2,5 7 mg.kg -1. Dále obsahuje relativně mnoho dusíkatých látek (3,5 %). Vysoký je i obsah kyseliny šťavelové mg.kg -1. Energetická hodnota je 1376 kj.kg -1. Čínské zelí je určeno k přímému konzumu, nelze ho skladovat. V porovnání s jinými listovými zeleninami obsahuje hodně vitamínu C (350 mg.kg -1 ). Z minerálních látek je zvlášť vysoký obsah K 2000, P 550, Ca 400, Mg 100mg.kg -1. Vláknina je zastoupena 1,7 %. Energetická hodnota je 510 kj.kg -1. Mangold - listové čepele se upravují obdobně jako špenát, řapíky lze požít k přípravě salátů, případně jako chřest. Z minerálních látek má vysoký obsah Ca 1030, Na 900, Mg 810, Fe 27, P 390, K 3800 mg.kg - 1.Obsahuje vitamíny A 35,3 a C 390 mg.kg -1. Obsahuje antokyaniny a betain, který mu dodává typicky řepovitou příchuť. Energetická hodnota je 590 kj.kg -1. Reveň vlnitá se pěstuje pro řapíky, které se sklízí v jarním období a zpracovávají se na kompoty a šťávy. Řapíky reveně obsahují z minerálních látek hlavně K, Mg, dále vitamín C , E 2 mg.kg -1. Vláknina je zastoupena 1,4 % Obsah kyseliny šťavelové závisí na stáří řapíků a délce vegetačního období. Pohybuje se od 0,24 % na začátku vegetace do 2,99 % v letním období. Energetická hodnota je 840 kj.kg

186 Čekanka salátová je nahořklé chuti. Obsahuje Ca 800, Fe 20, Na 100, Mg 130, P 400, Zn 2, Mn 3, S 320 mg.kg -1. Obsah vitamínu C je 100 mg.kg -1, vlákniny 1,4 %. Puky obsahují hořčinu intybin, glykosid cichorin, cholin, arginin a inulin. Energetická hodnota je 921 kj.kg -1. Štěrbák zahradní - pěstuje se pro listové růžice obsahující hořčiny, které příznivě ovlivňují funkci zažívacího traktu. Obsahuje vitamin C a beta.karoten 12 mg.kg -1. Z minerálních látek obsahuje především K 2940 a Fe 14 mg.kg -1, dále obsahuje 2 % vlákniny. Hořčina intybin a přítomný inulin činí endivii vhodnou pro diabetiky. Energetická hodnota je 1549 mg.kg -1. Plodové zeleniny Rajče plody se pěstují se pro přímý konzum nebo pro průmyslové zpracování. Obsahuje 0,5 % organických kyselin především jablečnou, 0,8 1,5 % vlákniny, 0,13 % pektinových látek. Z minerálních látek obsahuje hlavně Ca 260, P 260, Mg 200, Fe 12, K 2970, S 188 mg na kg čerstvé hmoty. Z vitamínů 224 mg vit. C, 3,59 mg provitaminu A, 1,16 mg B 1, 3 mg B 12, 12,2 mg E na kg čerstvé hmoty. Energetická hodnota je 1003 kj.kg -1. Paprika - pěstují se odrůdy zeleninové papriky pro přímý konzum nebo zpracovatelský průmysl a odrůdy papriky kořeninové. Z minerálních látek obsahuje hlavně P, K, S, dále vitamín C 1200 mg.kg -1, provitamin A a další vitamíny skupiny B. Obsah vitamínů závisí na stupni zralosti plodů. Z dalších látek jsou důležité bioflavonoidy. Ostrou, pálivou chuť způsobuje alkaloid capsaicin. Energetická hodnota je kj.kg -1. Okurka - okurky nakladačky jsou významnou konzervárenskou surovinou, salátovky slouží k přípravě čerstvých salátů. Mají nízkou energetickou a výživovou hodnotu a jsou těžko stravitelné. Obsahují 2,7 % cukrů z toho tvoří 0,5 % glukóza, 0,4 % fruktóza, 0,2 % sacharóza, 0,2 % pektinové látky, 0,2 % hemicelulóza, 0,6 % celulóza. Ve šťávách je obsažen beta-karoten, vitamíny B 1, B 2 a 110 mg.kg -1 kyseliny askorbové. Z minerálních látek převažují zásadité prvky. Energetická hodnota je 670 kj.kg -1. Tykev se pěstuje pro kuchyňské i průmyslové zpracování. Je dobrou dietetickou zeleninou. Charakteristický pro nutriční hodnotu tykví je obsah pektinů, u odrůd s oranžovou dužninou i vysoký obsah betakarotenu. Plody obsahují % vody, 1,6 2,3 % vlákniny, z minerálních látek Ca 230, Fe 8 15, Mg , P , K mg.kg -1, semena obsahují hodně zinku. Obsah vitamínu C je , provitamínu A 2 4 mg.kg -1. Energetická hodnota je 1670 kj.kg -1. Meloun cukrový - používají se plody, jejichž dužnina je sladká, jemně aromatická. Z minerálních látek obsahuje hlavně K 3200, S 116, Na 118 mg.kg -1, dále cukry (5,1 %) a 0,25 % kyseliny citrónové. Energetická hodnota je 1176 kj.kg -1. Meloun vodní - plody vodních melounů jsou u nás velmi oblíbené pro osvěžující chuť a charakteristickou konzistenci dužniny. Obsahují % vody, vitamín C v množství 80 mg.kg -1, dále obsahuje malé množství vitaminu A, B, kyselinu jablečnou, minerální látky a 0,4 % celulózy. Energetická hodnota je 1100 kj.kg -1. Luskové zeleniny Hrách setý obsahuje vitamín C 240, E 2 mg.kg -1 a vitamíny skupiny B. Dále obsahuje Ca 320, Fe 13,6, Mg 330, P 1190, Zn 2960, Mn 7, S 604 mg.kg -1 a 5 % vlákniny. Energetická hodnota je 3160 kj.kg -1. Fazol se před konzumací tepelně upravuje. Z vitamínů obsahuje všechny vitamíny skupiny B, vitamín A a vitamín C v množství 120 mg.kg -1, z minerálních látek pak Ca 490, FE 13, Mg 260, P 370, K 2560, S 440 mg.kg -1, dále 2 3 % vlákniny a glukokininy, které snižují obsah cukru v krvi, jsou proto vhodné zvláště pro diabetiky. Obsahuje také flavonoidy, cholin a kyselinu křemičitou. Energetická hodnota je 1630 mg.kg -1. Doplňující literatura k tématu: Bartoš, J. a kol (2000): Pěstování a odbyt zeleniny. Agrospoj, Praha, 323 s. Kopec, K. (1998): Tabulky nutričních hodnot ovoce a zeleniny, ÚZPI, Praha, 72 s. Malý, I. (1998): Polní zelinářství. Agrospoj, Praha, 196 s. Podešva, J. a kol. (1959): Encyklopedie zelinářství. ČSAZV, II., Praha, 616 s. Stratil, P. (1993): ABC zdravé výživy (1. a 2. díl), vydal autor, Brno, 345 s. Vogel, G. (1996): Handbuch des speziellen Gemüsebaues. Ulmer, Stuttgart, 1127 s

187 6. PĚSTOVÁNÍ ZELENINY VE SKLENÍKU Souhrn Jsou uvedeny možnosti produkce zeleniny ve sklenících, ale i na jiných krytých plochách (fóliovníky, pařeniště). V úvodu jsou skleníky rozděleny z hlediska stupně vytápění a možnosti využití těchto prostor pro produkci zeleniny. Dále jsou popisovány způsoby pěstování zelenin a střídání plodin ve skleníku nebo fóliovníku. Podstatná část textu je věnována technologiím pěstování významných zeleninových druhů v krytých prostorách, mezi něž mj. patří salátové, listové, naťové (salát hlávkový, špenát, polníček kozlíček), plodové (rajče, paprika zeleninová, okurka), košťálové (kedlubna, květák, kapusta hlávková), kořenové (ředkvička, mrkev) a cibulové (pažitka) zeleniny. Ve skleníku je však možno pěstovat celou řadu jiných zelenin. Rozdělení skleníků podle úrovně vytápění Skleníky se rozdělují na studené nevytápěné, studené vytápěné (teplota 3 C až l0 C), poloteplé (teplota 12 C až 18 C) a skleníky teplé (teplota 18 C až 24 C). Horní hranice teploty se ve skleníku udržuje v denních hodinách při vyšší intenzitě osvětlení. V nočních hodinách se teploty snižují ke spodní hranici. Důležité je, aby i ostatní faktory, které ovlivňují růst a vývoj zelenin, byly v rovnováze. Jedná se především o dostatečnou intenzitu osvětlení, jejíž deficit je třeba někdy hradit umělým přisvětlováním (používá se hlavně při pěstování sadby zelenin). Mezi další důležité faktory růstu a vývoje zelenin patří dostatečné zásobení rostlin vodou, harmonická výživa a v neposlední řadě složení vzduchu (jedná se především o koncentraci CO 2 ). Studený skleník nevytápěný Pod sklem lze vegetaci urychlit na jaře až o 1 měsíc. Na podzim lze ve skleníku vegetační dobu také prodloužit, čímž pěstitel získá za rok o 2 až 3 měsíce delší vegetaci. Nevytápěný skleník je nejčastěji využíván pro přirychlení jarní zeleniny, dopěstování letní plodové zeleniny a pro dopěstování zeleninové sadby. Přehled sortiment