Děti v armádě: Postavení dětí v ozbrojeném konfliktu Vybrané pasáže z Guy Goodwin-Gill a Ilene Cohn (Oxford, OUP, 1994)

Transkript

1 DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁLY PRO UČITELE PRO PŘEDMĚT:občanská výchova Děti v armádě: Postavení dětí v ozbrojeném konfliktu Vybrané pasáže z Guy Goodwin-Gill a Ilene Cohn (Oxford, OUP, 1994) Měnící se tvář války Stále častěji umírají ve válkách civilisté. V období konfliktů děti z řady důvodů podstupují riziko vstupu do armády: Školy, ve kterých jinak tráví svůj čas, jsou zničeny nebo zavřeny; Pole, kde za normálních okolností mohou pěstovat zeleninu a obilí, jsou kvůli bojům a minám nepřístupná; Příbuzní a sousedé jsou bezdůvodně zatýkáni, zneužíváni a mučeni. Často je zbraň lístkem na jídlo a představuje tak lepší alternativu než vystrašený a bezbranný sedět doma. Dnes umí zacházet s automatickými zbraněmi i malí chlapci a holčičky. Více dětí může být v boji užitečnější s menší přípravou něž kdykoliv před tím. Ale děti nevstupují do armády jen z donucení. Někdy, třeba v Libérii, jsou mezi prvními, kteří do armády vstupují; nebo v Palestinské intifádě na Izraelem okupovaných územích jsou prvními, kdo vyvolává nepokoje. Motivace je různá, vyplývá z mnohých kořenů konfliktu - sociálních, politických a ekonomických problémů, které ovlivňují životy dětí. Vypořádání se s těmito problémy je jediným možným způsobem, jak předejít jinak nevyhnutelném nepřátelství mezi mladými lidmi. Nedobrovolné verbování V Salvadoru v roce 1991 a dokonce ještě dnes v Guatemale ozbrojené složky doplňují své řady tak, že násilně odvádějí mladé muže z autobusů, aut, tržišť a kostelů. Formální branná povinnost, existuje-li nějaká, je obcházena. Proč násilné odvody? Nedostatek pracovní síly a třídní diskriminace patří mezi hlavní důvody. Plat v armádě je natolik nízký, že stěží přiláká ty nejchudší, zatímco mladí lidé z bohatších rodin nejsou považováni za stoupence rebelských skupin, a jednoduše necestují autobusy, které se stávají cílem nájezdů rekrutovacích jednotek. Stejně jako mozambická vláda, která rovněž používala násilné odvody, i Mozambický odpor (RENAMO) soustavně a systematicky praktikuje násilný odvod, přičemž navíc dává přednost dětem před dospělými bojovníky: "Děti mají více energie, lépe přežívají v buši, nestěžující si a poslouchají rozkazy". Dělají z nich nestvůry, "programují" je, aby necítily strach ani odpor ke zvěrstvům, které páchají. RENAMO je schopné dovést dítě zpět do vesnice, ze

2 které pochází, a donutit ho zabít někoho známého; a to jen proto, aby to vesnice viděla a už ho nikdy nepřijala zpět mezi sebe. Nedobrovolné odvody automaticky nemusejí spočívat ve fyzických hrozbách a zastrašování. Nikdo vlastně neví, proč se súdánských chlapců, kteří byli bez domova, plahočilo rozlehlými pláněmi Súdánu, Etiopie nebo Keňi; nebo jak moc "dobrovolná" byla služba tamilských mladíků v armádě. Chlapci jsou vystaveni jemným, ale rafinovaným tlakům v práci nebo ve vesnici. Tyto tlaky je velice těžké odhalit a vymýtit. Vlivy Děti jsou ovlivněny svým sociálním okolím a úrovní rozvoje společnosti, ve které žijí. Rodiče, rodiny, vrstevníci, náboženské a další komunity mají také svůj vliv. Způsob, jakým dítě chápe a využívá své zkušenosti představuje neméně důležitý faktor. Militarizace každodenního života, vojenské hlídky, zákazy vycházení, oslava vojenství a padlých ve válce, to vše vytváří prostředí násilnického smýšlení. Děti, které se staly vojáky, zažívají fyzické násilí, smrt svých spolubojovníků, mizení, mučení, věznění, sexuální obtěžování, vykořenění, zkázu vlastního domova a majetku. Chtějí se pomstít nebo pokračovat v boji. Nebo hledají novou rodinu, která by převzala kontrolu nad událostmi. Z většiny ze dětí v ugandské NRA se i během běsnění Oboteho armády na venkově staly sirotci. Do armády vstoupily až poté, co jejich rodiče zemřeli. Armáda je jejich novou rodinou, převzala úlohu rodičů. To je však nepodstatné vzhledem ke skutečnosti, že se staly svědky vyvraždění vlastní rodiny, přátel, komunity, to je tak strašný zážitek, že na něj nikdy nezapomenou a zcela jistě ovlivní zbytek jejich života. Děti a jejich zkušenosti Konečné rozhodnutí dětí ohledně toho, ke které ozbrojené skupině se přidají, je ovlivněno tím, jak si děti vysvětlují a jak hodnotí své osobní zkušenosti. Dospělí mívají pro stejné situace jiná vysvětlení. Vůdci a oddaní příslušníci ozbrojených opozičních skupin, jako je liberijská NPFL, afghánští Mudžahedíni, el-salvadorská FMLN a SríLanská LTTE často tvrdí, že nedokázali zabránit horlivým dětem v dobrovolné podpoře jejich "věci". Některé děti veřejně dávají najevo svoji loajalitu s náboženskými, nacionálními nebo politickými ideologiemi, ale velké množství případů zřejmé indoktrinace popírá ideu dobrovolnosti a přináší pochybnosti do jaké míry je mladý člověk jistého věku schopný racionálně uvažovat o pojmech, jako je ideologie nebo národ.

3 Mladí Palestinci házejí kameny, aby "dokázali", že nejsou zrádci; Liberijští chlapci vstupují do armády, protože uvěřili nereálným slibům o odměně, která je v budoucnosti čeká; Mladí Tamilové se chtějí naučit řídit motocykl; Řada z nich hledá dobrodružství nebo alternativu k současnému životu; Afghánští Mudžahedíni se snaží duševně a emočně vybavit svoje děti pro bitvy, které je čekají; V Íránu se mladí muži shromažďují před odvodovými středisky poháněni obrázky nevěřících Iráčanů, kteří nemají ochranu Boha. Jaké hodnoty komunita přiřazuje jednotlivým příčinám konfliktu je pro děti často důležitější než jejich vlastní pocity. Tam, kde je násilí v komunitě běžné, jsou racionální rozhodovací procesy a nenásilná řešení problémů přehlíženy. Děti vidí, že násilné řešené strukturálních nebo politických problémů je jediné možné. Ironií je, že se někteří mladí lidé cítí bezpečnější uvnitř ozbrojeného opozičního hnutí než venku s dalšími sirotky, dětmi ulice, uprchlíky a ostatními lidmi bez domova. Ale válka není normálním sociálním prostředím, nahrazuje svobodu myšlení a přesvědčení ideologií a jejím konečným cílem je vytvořit zmatek a, pod záštitou povrchního zdůrazňování soudružství, zničit pořádek a disciplínu. Válka je morální lež. Dětem se také může dostávat "smíšených signálů". Rodiče, kteří jsou pyšní na aktivity svých dětí, se přesto mohou bát o jejich bezpečnost; Rodiče, kteří podporují ozbrojenou opozici, ale snaží se své děti odradit od vstupu do jejích řad. Podmínky účasti Představitelé Výzkumného institutu Henryho Dunanta se domnívají, že jediným vojensko-strategickým důvodem pro využívání dětí spíše než dospělých jako vojáků je skutečnost, že děti jsou snadno nahraditelné a využitelné. Íránské děti postupovaly jako první, před ostatními vojáky, po minových polích. Mozambické RENAMO a kambodžští Rudí Khmerové děti terorizovali a fyzicky zneužívali, aby z nich udělali nelítostné zabijáky. Uganda: "Na úplném začátku děti pomáhaly hlavně v okolí táborů. S postupujícím časem však děti začaly naléhat, chtěly zbraně, aby mohly bojovat za naši "věc". Většinou však byly odmítnuty. Ale později se některým z nich podařilo dostat se přímo do boje". Srí Lanka: Daleko od domova a kyanidová kapsle v kapse, kterou je třeba si vzít, pokud vás zraní nebo zajmou. Zimbabwe: Děti se mohou pohybovat volně a nikdo je nepodezírá, že špehují nebo obstarávají zásoby. Jsou důležitou spojkou s civilním obyvatelstvem; pokud spolupracují děti, jejich komunitám nic jiného nezbývá. Pro jejich vlastní ochranu, děti nemusejí nosit uniformu ani zbraně, nemusejí se přemísťovat s oddílem ani nemusejí žít v místech, které jsou legitimními

4 vojenskými cíli. Ale neměli bychom v situaci, která je definována válečnými událostmi jako je vykořenění, separace, ztráta rodičů, nedostatek potravin a ztráta střechy nad hlavou, předem tušit, jakou volbu někteří z nich udělají? Důsledky účasti ve válce Děti mohou být podle národního trestního práva vězněny pro pokus o převrat. V mezinárodních ozbrojených konfliktech se z nich mohou stát dětští váleční vězni. Několik stovek íránských dětí strávilo řadu let v táborech pro válečné vězně v Iráku, jejich návrat domů byl mimo jakýkoliv zájem vlády. Koncem 80. let byly stovky mladých Etiopanů, násilně naverbovaných vládou do armády, zajaty Eritrejskou lidovou osvobozeneckou frontou. Stejně jako o íránské chlapce, ani o jejich osud neprojevila jejich vláda žádný zájem. Na rozdíl od Íránců však nemohli čerpat z výhod, které jim poskytuje status válečného vězně podle Třetí ženevské konvence, protože tento konflikt nebyl označen jako mezinárodní ozbrojený konflikt. Psychologické důsledky "Každé dítě", má podle Úmluvy o právech dítěte právo na "takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho" a státy jsou povinny "zabezpečit v nejvyšší možné míře zachování života a rozvoj dítěte". Navíc státy musejí ochraňovat děti před jakýmkoli tělesným či duševním násilím a zajistit, aby měli všichni postižení válečným konfliktem přístup k rehabilitaci. Po měsíci stráveném v táboře v Thajsku začal jeden bývalý 15tiletý Rudý Khmer slyšet dva hlasy, které se uvnitř jeho hlavy hádali. První, hlas vůdce Rudých Khmerů, byl rozzlobený, protože chlapec dezertoval; druhý hlas, hlas budhistického mnicha, říkal, že až zemře, bude za své činy potrestán. Poté, co dětští vojáci odloží zbraně, většinou vnímají zabíjení jako morální přestupek. 10tiletý chlapec, kterého RENAMO násilně odvedlo a který byl nucen zabíjet vojáky i civilisty, trpěl stále se vracejícími vidinami, které se objevovaly v nečekaných momentech a ve kterých byl pronásledován minulými událostmi. Kabandovi bylo 9 let, když pozoroval vojáky UNLA, jak zabíjejí jeho rodiče: "Ten muž, co zabil moji matku, mě rozzuřil. Rozhodl jsem se, že vstoupím do armády. Pokud je najdu, tak je určitě zabiju". 13tiletý Stephan: "Znám ty lidi, co byli zabiti. Kdybych přišel ze školy hladový, tak tenhle by mi dal něco k jídlu. Vzpomínám. Ti lidé, kteří zabili mého přítele, ti měli být zabiti". Libérie, 15tiletý Ram Dee: "Jsem povstalec. Přemohl jsem potíže. Nechal jsem se napálit. Teď mám dvakrát tolik problémů. Jsem nevyrovnaný". Rodiny, komunity a celé společnosti trpí následky účasti dětí v ozbrojených skupinách, včetně kolektivních trestů, demolic domů a nuceného vystěhovávání.

5 Existuje i reálné riziko, že rodiny a společenství dětské vojáky odmítnou přijmout zpět mezi sebe, buďto protože páchali vážné zločiny a nebo protože se obávají, že je za jejich činy čeká odplata. Řada nestátních neziskových organizací očekává silný odpor k bývalým bojovníkům v Libérii, který bude důsledkem zvěrstev, jež tito bojovníci páchali. Úmluva o právech dítěte Přijata 20. listopadu 1989 usnesením Valného shromáždění Spojených národů č. 44/25. Článek Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují uznávat a zabezpečovat dodržování norem mezinárodního humanitárního práva, které se na ně vztahují v případě ozbrojených konfliktů a které se dotýkají dítěte. 2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, činí všechna proveditelná opatření k zabezpečení toho, aby se osoby, které nedosáhly věku patnácti let, přímo neúčastnily bojových akcí. 3. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zdržují povolávání do svých ozbrojených sil osob mladších patnácti let. Při povolávání osob, které dosáhly věku patnácti let, avšak mladších osmnácti let, přijímají přednostně osoby starší. 4. V souladu se svými závazky podle mezinárodního humanitárního práva, které mají vztah k ochraně civilního obyvatelstva za ozbrojených konfliktů, státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, přijímají všechna proveditelná opatření k zabezpečení ochrany dětí postižených konfliktem a péče o ně.