STRATÉGIE A KONCEPCIE

Transkript

1 Marcela CUPALOVÁ* Energetická bezpečnost EU 4 Energetická situace v Evropské unii Evropská unie je silně závislá na fosilních palivech. Ropa činí přibližně 37 %, plyn 24 %, uhlí 18 % a jaderné a obnovitelné zdroje 20 % z celkových primárních energetických zdrojů (TPES). Přibližně 80 % spotřeby ropy a zhruba 60 % spotřeby zemního plynu přitom Evropská unie dováží. Rychlý růst obnovitelných zdrojů (5 % ročně v porovnání s celkovým růstem TPES - 0,5 %) situaci výrazně nezmění, protože jejich základna je příliš nízká. [1] Dovoz ropy Přestože projekce budoucí spotřeby ropy v EU se liší, [2] je jisté, že spotřeba ropy v nadcházejících letech poroste. EU bude proto muset významně zvýšit dovoz ropy, protože domácí produkční kapacita bude v nadcházejících letech klesat. [3] Podle databáze Eurostatu dováží EU v součas nosti nejvíce ropy z Ruské federace (185 Mtoe), [4] Norska (109 Mtoe), Saud ské Arábie (65 Mtoe), Libye (51 Mtoe) a Iránu (36 Mtoe). [5] Očekávaný pokles dovozů z Norska bude muset být kryt dovozy z jiných oblastí. Při zajišťování dodávek ropy si ale EU bude konkurovat s jinými spotřebitelskými zeměmi, zvláště s rozvíjející se Čínou, což může zvyšovat nejistotu ohledně zabezpečení dostatečných dodávek. Některé relevantní země produkující ropu procházejí navíc vleklými konflikty nebo jsou politicky nestabilní. Trh s ropou je z hlediska energetické bezpečnosti podstatně flexibilnější než trh se zemním plynem, protože ropa může být snadno transportována a trh s ropou v EU je v porovnání s ostatními regiony poměrně diverzifikován.[6] Zemní plyn je v současnosti nejzranitelnější součástí evropského energetického sektoru. Intenzita ekonomiky EU, co se týká zemního plynu, od sedmdesátých let minulého století vzrostla (vzrostla spotřeba zemního plynu na jednotku HDP), což je opačný trend než u ropy i energie jako celku. V nadcházejících letech se navíc očekává další nárůst spotřeby zemního plynu. [7] Evropa navíc musí dovážet stále větší podíl své spotřeby zemního plynu ze zemí, na které může mít jen malý přímý vliv. Dodávky zemného plynu Hlavním dodavatelem zemního plynu je Rusko. Nedávné konflikty s Ukrajinou evropské země značně znepokojily. Další potenciální hrozbou je diverzifikace ruského vývozu do Asie. Rusko zahájilo výstavbu dvou plynovodů spojujícího ruské zásoby plynu s Čínou, které by měly být provozuschopné od roku Měly by být schopné transportovat 50 a 30 mld. kubických metrů plynu za rok. [8] Závislost na Rusku je prozatím vzájemná (Rusko exportuje do EU 128 mld. kubických metrů zemního plynu, což je velká část jeho celkového exportu plynu (151 mld.), které jsou navíc zdaleka nejziskovější). To se ovšem může změnit s výše zmíněnou diverzifikací ruského vývozu. Ještě znepokojivějším faktem je stagnace ruské produkce zemního plynu a růst ruské domácí spotřeby zemního plynu za dotované ceny.[9] Vedle Ruské federace (32 %) jsou nejvýznamnějšími dodavateli zemního plynu pro EU Norsko (20 %) a Alžírsko (15 %). Vzhledem k očekávanému výraznému poklesu domácích zásob EU v nadcházejících letech a také vzhledem k tomu, že Rusko neplánuje dodávky zemního plynu do Evropy v takovém objemu, jak by EU potřebovala, [10] bude muset být vzniklý nedostatek kryt jinými dovozy. Jako stále důležitější alternativa pro budoucí dodávky zemního plynu je zvažován zkapalnělý zemní plyn (LNG). Jeho výhodou je nestacionární transportní logistika, a tedy i větší flexibilita dodávek. Za nejslibnější region, co se týká LNG, ale i zemního plynu přepravovaného plynovody (především Nabucco) je podle Evropské unie vzhledem k velikosti zásob Blízký východ. Zvláště Irán je zvažován jako potenciální budoucí dodavatel, protože je vlastníkem druhých největších zásob zemního plynu. Probíhající konflikt ohledně jaderné energie ovšem klade nad budoucí spolupráci otazník. [11] Představy o dopravě zemního plynu z Nigérie a jiných podobných oblastí jsou velmi odvážné. Každopádně si lze jen těžko představit, že by plyn z těchto oblastí významněji nahradil dodávky ze současných dodavatelských zemí. Energetická politika EU od roku 1968 První pokusy o regulaci energetického sektoru na úrovni EU jsou již poměrně starého data. Již v roce 1968 byla přijata Směrnice o povinnosti členských států udržovat minimální zásoby ropy a ropných produktů (68/414/ECC), [12] podle níž musely členské státy udržovat zásoby ropných produktů na úrovni odpovídající nejméně jejich průměrné denní spotřebě za 65 dnů předchozího roku. V roce 1991 byla přijata Evropská energetická charta, která zahrnovala všechny evropské státy včetně zemí střední a východní Evropy a bývalého Sovětského svazu. Cílem deklarovaným v Chartě byl rozvoj otevřeného a konkurenčního trhu a svobodného pohybu energetických materiálů a produktů. Z pohledu EU bylo hlavními cíli zajistění a podpora západních investic do energetického sektoru zemí střední a východní Evropy a zajištění bezpečných a dostupných dodávek energií. Zatímco Charta byla jen politickou deklarací záměru, Smlouva o energetické chartě, podepsaná v prosinci 1994, byla oproti tomu normativně závazným aktem stanovujícím práva a povinnosti pro všechny smluvní strany. Smluvní strany se zároveň zavázaly projednat souběžně dva sektorální Protokoly: o energetické efektivnosti a jaderné bezpečnosti. Smlouva zahrnuje obchod, investice, dopravu a urovnávání sporů. Stanoví, že obchod s energetickými materiály a produkty mezi smluvními stranami se bude řídit pravidly GATT/WTO. Smluvní strany se zavazují k tomu, že umožní přístup ke svým zdrojům a dodrží transparentní a nediskriminační pravidla při těžbě a rozvoji energetických zdrojů. Smlouva rovněž zakotvuje volný přístup na trhy všech smluvních stran a stanoví, že země a investoři mohou překračovat třetí země při dopravě energetických zdrojů na exportní trhy a každá účastnická země má povinnost přijmout opatření nezbytná k umožnění takového tranzitu. Smluvní strany mají také zajistit příznivé a transparentní podmínky pro zahraniční investory, přičemž v post-investiční fázi (těžba) SLOVGAS

2 je nutno se zahraničními investory jednat přinejmenším stejným způsobem jako s národními. Smlouva a Protokol o energetické efektivnosti a souvisejících environmentálních aspektech vstoupily v platnost v dubnu 1998 [13] po ratifikaci prvními 30 signatářskými zeměmi. Rusko ovšem smlouvu dosud neratifikovalo. Rusko sice potřebuje evropské investice do modernizace ropovodů a jiné infrastruktury a podporu pro svou přihlášku do WTO, zároveň ovšem netouží podrobit svůj energetický trh vnějšímu vlivu a vyšší transparentnosti a nepospíchá ani s poskytováním záruk větších energetických dodávek. Tento fakt je pro Evropskou unii znepokojující, protože Rusko již ukázalo svou ochotu využívat své rozsáhlé zásoby zemního plynu a dominantní energetickou pozici jako donucující diplomatický nástroj ve svém sporu s Ukrajinou. Evropská unie proto ratifikaci smlouvy požaduje a i přes odmítavá stanoviska Gazpromu naléhá na Rusko, aby poskytlo záruky bezpečných dodávek energií, otevřelo ruský trh a umožnilo EU nakupovat přímo od nezávislých výrobců a využívat při tom sítě Gazpromu (podle Centra pro evropské studie - CEPS - kontroluje Gazprom okolo 70 % ruské produkce zemního plynu a má exportní monopol). Dosud ovšem nedošlo k zásadnějšímu průlomu v jednání. [14] Zatím tedy převažují bilaterální dohody mezi Ruskem a jednotlivými zeměmi EU. Spolupráci EU - Rusko brzdí také spory mezi Ruskem a některými novými členy EU, zvláště Polskem. [15] Někteří aktéři se také dívají s obavami na agresivní strategii Gazpromu na trhu se zemním plynem a jeho rozvodnými sítěmi v Německu, Rakousku, Estonsku, Maďarsku, Itálii, Lotyšsku, Litvě a ve Velké Británii, kde Gazprom vlastní významné podíly. Zelené knihy Evropské komise 2 / 2009 V listopadu 2000 vydala Evropská komise Zelenou knihu K evropské strategii pro bezpečnost energetických dodávek, [16] kde nastiňuje špatnou energetickou situaci EU a budoucí trendy vývoje. Předpokládá, že pokud nebudou učiněna příslušná opatření, energetická závislost EU vzroste z 50 % v roce 2000 na 70 % v roce [17] Tuto předpověď opírá komise o fakt, že se nepodařilo omezit růst spotřeby elektrické energie (roční nárůst 1 až 2 %), zatímco energetické suroviny dostupné na území Evropské unie jsou omezené či ekonomicky nevyužitelné. Očekává proto významný růst závislosti na regionu Blízkého východu a Ruska. Zelená kniha proto navrhuje kontrolu růstu poptávky podněcováním změn ve spotřebitelském chování (např. zdaněním), zvýšení energetické efektivnosti a zavedení nových technologií prostřednictvím programů EU. Požaduje také dokončení vnitřního trhu s plynem a elektřinou a zvýšení konkurence mezi národními operátory. Dalším návrhem bylo zvyšování podílu obnovitelných zdrojů energie (12 % do roku 2010) a provedení analýzy možného příspěvku jaderné energie ve střednědobém období. K energetické bezpečnosti EU má přispět také vytvoření větších strategických zásob a dialog a budování vztahů s dodavatelskými a tranzitními zeměmi, včetně technických asistenčních programů na zvýšení produkce a rozvoj dopravní infrastruktury. Zelená kniha Čtyři roky evropských iniciativ z roku 2005 byla ovšem nucena konstatovat, že navzdory dosaženému pokroku se od roku 2000 nepodařilo zvrátit negativní trendy vedoucí ke zvyšování závislosti na zahraničních zdrojích energie (např. poptávka po energiích se ukázala být v krátkém období neelastická). Pro zlepšení situace proto navrhuje čtyři úkoly. Nadále trvá na řízení poptávky po energiích, t.j. na maximálním možném snižování spotřeby energie, a to jak u domácností, tak i největších spotřebitelů energie v průmyslových odvětvích a v dopravě. Dalším úkolem nastíněným v Zelené knize je diversifikace evropských zdrojů. Zelená kniha přiznává, že EU má omezené zdroje energie, musí se je ale naučit více využívat. Například jaderná energie, která se na výrobě elektřiny podílí zhruba z jedné třetiny, představuje podle Zelené knihy relativně levný stabilní zdroj, navíc bez emisí CO 2. Podle Zelené knihy je také třeba nalézt čistější technologie výroby elektřiny z uhlí, kterého má Evropa dostatek. Velký potenciál mají podle Zelené knihy také obnovitelné zdroje energie a biopaliva, která mohou nahrazovat ropné produkty (jak již ale bylo zmíněno výše, jejich základna je zatím příliš nízká). Co se týká termojaderné fúze a paliva na bázi vodíku, zde Zelená kniha sama přiznává, že jde o hudbu budoucnosti, které stojí v cestě řada překážek. Výpadky elektrického proudu v létě 2003 jasně demonstrovaly potřebu většího mezistátního propojení energetických sítí a lepší koordinace mezi národními operátory. Zelená kniha proto vyzývá k urychlenému zavádění jednotného vnitřního energetického trhu. Liberalizace trhu s elektrickou energií a plynem má být zároveň doprovázena zajištěním spravedlivé soutěže a udržitelného využívání energetických sítí. Evropská unie by také podle Zelené knihy měla zlepšit dohled nad vnějšími dodávkami energie. Především by měla uzavřít strategická partnerství s hlavními dodavateli energií jako je Rusko a země Blízkého východu. Jednání o těchto strategických partnerstvích ovšem nejsou snadná a pokrok zde nezávisí jen na jedné straně, jak již vyplynulo z předchozího. Podle Zelené knihy by měla EU také podporovat dialog se sousedními státy s cílem integrovat jejich energetické sítě. Směrnice Evropské komise Na výpadky v dodávkách elektrické energie v létě 2003 reagovala Evropská komise Návrhem směrnice o elektrické infrastruktuře a bezpečnosti dodávek. [18] Jejím cílem je podpořit investice do evropského energetického sektoru, např. do nových technologií, na obnovu sítí apod., s cílem posílení konkurence a prevence výskytu výpadků dodávek elektrické energie. Návrh zdůrazňuje potřebu vytvoření dostatečného a stabilního legislativního rámce pro zajištění investic do přenosové kapacity, aby byla zabezpečena adekvátní úroveň vzájemného propojení mezi členskými státy, a tím také bezpečnost dodávek elektrické energie. Politiky jednotlivých zemí by také měly být transparentní a nediskriminační (neměly by například omezovat dodávky z důvodu cenového vývoje). V návrhu je také zmíněn požadavek, aby byla přijata určitá provozní pravidla pro bezpečné fungování sítí, stejně jako určité výkonnostní standardy pro přenosové a distribuční sítě a požadavky na poskytování informací. Všechny tyto aspekty jsou podle návrhu nezbytnou podmínkou pro efektivní fungování konkurenčního vnitřního trhu s elektrickou energií. Návrh také zmiňuje již klasická témata energetické bezpečnosti EU jako je řízení poptávky, diverzifikace zdrojů a využívání obnovitelných zdrojů. V roce 2004 pak následovala Směrnice o opatřeních k zajištění bezpečnosti dodávek zemního plynu (2004/67/EC). [19] Podle této směrnice mají členské státy zajistit dodávky plynu domácnostem v případě výpadků, přičemž mohou spolupracovat s jiným státem a s průmyslovými podniky. Státy mají také aktualizovat a zveřejnit svá vnitrostátní nouzová opatření. Směrnice dále zdůrazňuje nutnost dokončení vnitřního trhu s plynem a alespoň minimálního společného postupu, t.j. transparentní a nediskriminační politiky v otázkách bezpečnosti dodávek. Zmiňuje také vytvoření skupiny pro koordinaci politik členských států v oblasti bezpečnosti dodávek, monitoring vývoje na trhu s plynem a souvisejících smluv komisí, diverzifikaci zdrojů, zajištění investic do infrastruktury v dodavatelských a tranzitních zemích a solidaritu mezi členskými zeměmi v závažných stavech 5

3 6 nouze. Mechanismus řešení stavů nouze by měl mít tři fáze. První fáze zahrnuje reakci odvětví na narušení dodávek, pokud bude nedostatečná, pak následuje opatření členských států, pokud by selhalo i toto, měla by být přijata vhodná opatření na úrovni společenství. I přes určité pokroky při formování energetické politiky EU zůstávaly ovšem vnější aspekty energetické politiky zcela v kompetenci členských států. Ukrajinsko-ruský ropný spor v lednu 2006 ale jasně ukázal energetickou závislost EU na dovozech a úskalí roztříštěnosti energetických politik 25 členských států. Iniciatívy EK po roce 2006 v oblasti společné vnější energetické politiky 8. května 2006 proto vydala Evropská komise Zelenou knihu Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii. [20] Klíčovým aspektem je vytvoření společné vnější energetické politiky, která by umožnila EU hrát daleko účinnější mezinárodní roli při řešení společných problémů, především prostřednictvím koordinace vztahů s vnějšími dodavateli jako je Rusko a země OPEC. Podle Zelené knihy by měla společná energetická politika také umožnit lepší začlenění cílů energetické politiky do šířeji pojatých vztahů s třetími zeměmi a do politik, které je podporují. Doporučuje pokračovat ve snahách EU o vytvoření společného regulačního prostoru zahrnujícího EU a její sousední země (prosazení společných pravidel pro obchod, tranzit a životní prostředí i pro harmonizaci a integraci trhů), čímž má vzniknout předvídatelný a transparentní trh. Pomocí nových smluv se zeměmi Maghrebu a Mashreku (jde o region arabsky mluvících zemí na východ od Egypta a severní části Ilustračná fotografia Arabského půlostrova) by mohlo být vytvořeno celoevropského energetického společenství. 10. ledna 2007 pak přijala Evropská komise Sdělení o energetické politice pro Evropu [21], které obsahuje strategické hodnocení vnějších a vnitřních aspektů energetické politiky EU a stanoví, že energie se musí stát centrální součás tí všech vnějších vztahů EU. Z tohoto sdělení vychází také dvouletý Akční plán ( ), který se stal součástí schválených Závěrů Rady z 8 a 9. března [22] Akční plán doporučuje rozšíření a posílení mezinárodních energetických vztahů EU. EU by měla vyjednat druhou Dohodu o partnerství a spolupráci s Ruskem, zvláště v energetické oblasti a posílit vztahy EU se Střední Asií, regiony Kaspického a Černého moře z důvodu diverzifikace zdrojů (původní předpoklady o výši ropných rezerv v oblasti se ovšem nepotvrdily a v oblasti si navíc zachovává výrazný vliv Rusko). EU by také měla podle Akčního plánu vybudovat bilaterální energetický dialog s USA, Čínou, Indií a Brazílií v oblasti snížení emisí skleníkových plynů, energetické efektivnosti a obnovitelných zdrojů a zajistit implementaci energetické smlouvy s možným budou cím rozšířením o Norsko, Turecko, Ukrajinu a Moldávii. Evropská unie by dále měla využít všech dostupných nástrojů Evropské politiky sousedství a posílit energetické vztahy s Alžírskem, Egyptem a jinými zeměmi Mashreku/Maghrebu a budovat speciální energetický dialog s africkými zeměmi. [23] 10. května 2007 byla založena skupina, známá jako Síť korespondentů pro energetickou bezpečnost (NESCO) s cílem monitoringu a výměny informací o energetické bezpečnosti, zvláště s ohledem na východní hranice EU. Snahou je posílit spolupráci s tranzitními zeměmi jako je Ukrajina v kontextu Evropské politiky soused ství. Síť sestává ze zástupců Evropské komise, členských států a Sekretariátu Rady a má sloužit jako nový nástroj zvýšení schopnosti EU shromažďovat informace a poskytovat včasné varování proti potenciálním hrozbám bezpečnosti energetických dodávek. [24] Postoje vybraných členských zemí k společné vnější energetické politice Ještě donedávna byly členské země vůči myšlence společné vnější energetické politiky velmi zdrženlivé, a to zejména kvůli obavám o národní suverenitu a pochybnostem o přidané hodnotě této koordinace vzhledem k odlišnostem v energetických mixech a stupni diverzifikace v jednotlivých zemích. Vysoké ceny a rostoucí závislost na dovozech z Ruska a Blízkého východu vedly sice k částečnému přehodnocení situace, i přes určité proklamace o nutnosti společného postupu ovšem stále přetrvávají významné rozdíly v pozicích jednotlivých zemí i neochota předávat pravomoci na unijní úroveň. Německo V Německu byla otázka bezpečnosti dodávek dlouhou dobu přenechávána soukromým energetickým společnostem, přičemž společnosti jako E.ON Ruhrgas, RWE a Wintershall omezovaly konkurenci a činily vše pro to, aby zabránily diverzifikaci energetických zdrojů, (především pak zemního plynu), která by podkopala jejich pozici na trhu. [25] Oblast energetické bezpečnosti, řešená v rámci ministerstva průmyslu, ale také ministerstva životního prostředí, se zaměřovala především na obvyklá témata jako je ochrana klimatu a energetická efektivnost. Rusko-ukrajinský konflikt ovšem vedl k jistému odklonu německé energetické politiky od obvyklých témat ve prospěch bezpečnosti dodávek. [26] Německo má sice s Ruskem speciální partnerství, ani tak se ovšem nevyhnulo potížím s přístupem na ruské trhy a je vzhledem ke své závislosti na Rusku poměrně zranitelné. Bezpečnost energetických dodávek se proto stala centrálním tématem zahraniční politiky vlády. Během summitu v únoru 2006 vyzvala kancléřka A. Merkelová státy EU, aby se dohodly na patnáctileté strategii pro bezpečnost energetických dodávek, která je nutná pro koordinaci národních přístupů k energetickým zdrojům a pro zajištění přístupu k energetickým trhům. Energetika by podle ní také měla hrát větší roli při definování zahraničních vztahů EU. [27] Německo tedy slovně podpořilo proces vytváření evropské energetické politiky jako takový, každopádně si ale v sou- SLOVGAS

4 STRATÉGIE A KONCEPCIE časnosti nepřeje vytvoření nějaké masivní energetické politiky nebo výraznější přenos národních pravomocí na unijní úroveň. Velká Británie Sněmovna lordů ve Velké Británii řešila otázku energetické bezpečnosti již v roce 2002, kdy upozornila, že trhy samy o sobě nemohou vyřešit geopolitické problémy, které jsou hlavním zdrojem bezpečnostních obav [28] a vyzvala vládu k akci. Výbor pro Evropskou unii ovšem nepovažoval za nutné předávat významnější nové pravomoci v oblasti energetické bezpečnosti Evropské komisi nebo rozšířit kapitoly o energetické politice v unijních smlouvách. Velká Británie souhlasila s obecnou představou evropské energetické politiky, ale v žádném případě nezměnila svůj postoj k případnému přenosu nových kompetencí na EU, což opakovaně zdůrazňuje. Velká Británie se místo toho vyslovila pro větší propojení energetické politiky, širší vnější politiky, environmentální a ekonomické politiky. Francie Pozice Francie je podobná jako německá. Přestože Francie podpořila proces evropské energetické politiky jako takový, v žádném případě si nepřeje zformování silné energetické politiky. Francie ve své politice vždy, a zvláště pak od první ropné krize v roce 1973, usilovala o udržení dostatečné nezávislosti na vnějších událostech. Stejně jako Velká Británie nebo Německo si ovšem Francie nepřeje, aby EU nahradila kompetence členských států, ani nechce navrhovat globální vnější energetickou politiku. Polsko Polsko sdílí pragmatický pohled na vnější energetickou politiku. Energetická bezpečnost je pro Polsko důležitým prvkem jeho zahraniční politiky, přičemž členství v EU nabízí Polsku možnost propagovat a chránit své zájmy. Polsko je tedy otevřené větší roli EU na mezinárodní scéně jako způsobu podpory své agendy. Polsko totiž nemá samo o sobě dostatek váhy, zvláště ve vztazích s Ruskem, a je toho názoru, že jeho hlas by byl lépe vyslyšen v rámci evropské politiky. To ovšem neznamená, že by Polsko podporovalo přenos národních kompetencí na EU, v čemž se shoduje s ostatními členskými zeměmi. Polské zájmy se ovšem vždy neshodují se zájmy starých členských zemí, protože míra závislosti na ruských zdrojích je odlišná. Pro Polsko a celou střední Evropu je imperativem zredukovat závislost na Rusku, zatímco některé staré členské ze- 2 / 2009 mě preferují opak. [29] Polsko, stejně jako baltské státy, je také pro přijetí tvrdšího společného stanoviska pro jednání s Ruskem, což není v zájmu jiných zemí. Polsko se především silně obává speciálních vztahů mezi Ruskem a Německem (v německé energetické politice je Rusko klíčové a ruské bilaterální vztahy s Německem jsou silnější než s jakoukoli jinou západoevropskou zemí). [30] Velmi odlišné jsou především stanoviska Polska a Německa ohledně rozhodnutí vybudovat ropovod přes Baltské moře, který by obcházel Polsko. Polský ministr zahraničních věcí označil stavbu plynovodu pod Baltským mořem za největší hrozbu pro Polsko. Bývalý ministr obrany dokonce přirovnal plynovod k smlouvě mezi Ruskem a nacistickým Německem z roku Podle Polska prokázala rusko-ukrajinská krize z ledna 2006, že Rusko je připraveno využívat energii jako politický nástroj. I přes kontrakt s Gazpromem do roku 2022, který by měl bránit renegociaci cen, se Polsko obává o budoucí bezpečné dodávky energií. Nový plynovod přes Baltské moře ukončí také polský tranzitní status a s tím spojené tranzitní poplatky a sníží jeho politickou váhu. Polsko a baltské státy také argumentují, že projekt plánovaný Německem a Ruskem není ekonomicky výhodný a varují před jeho environmentálními důsledky. [31] Německá kancléřka A. Merkelová se snažila prezentovat spolupráci s Ruskem jako přínos pro celou EU, což ovšem většina ostatních zemí spíše zpochybňuje a vnímá závislost na ruských zdrojích spíše jako strategickou nevýhodu. Vedle sporného baltského plynovodu došlo také k podpisu dohody mezi italským plynárenským koncernem Eni a ruským Gazpromem o spolupráci na novém plynovodu, který zvýší objem zem- ního plynu dodávaný na trhy EU z Ruska. Jedná se o konkurenční projekt vůči unijnímu projektu plynovodu Nabucco, který měl Rusko obcházet. Nabucco ovšem nyní naráží na nedostatek politické vůle v některých zemích i na finanční problémy. Podle Itálie zvýší dohoda s Ruskem evropskou energetickou bezpečnost, ostatní země se ale obávají zneužití závislosti EU na zemním plynu ze strany Ruska pro politické účely. [32] Postoj Polska vůči Rusku je jasný. Ale i další státy, např. Francie a Velká Británie jsou ve svých postojích vůči Rusku zdrženlivější. Zmiňují sice strategické partnerství s Ruskem ve svých vizích evropské energetické politiky, zdůrazňují ovšem nutnost aplikace všech společně dohodnutých pravidel týkajících se svobodného tranzitu a stálého nediskriminačního přístupu k tranzitní infrastruktuře stejně jako zajištění transparentnosti trhu a ratifikace Energetické charty a jejího tranzitního protokolu. [33] Velká Británie je neoblomná v tom, že bude podporovat novou iniciativu s Ruskem, jen pokud budou tyto podmínky splněny. Tyto postoje ale nesdílejí jiné státy, především Německo a Itálie, které s Ruskem rozvíjí úzké vztahy. Zdrženlivost EU ve vztazích s Ruskem tak pravděpodobně jen posílí ruskou orientaci na bilaterální vztahy s těmito zeměmi. Budoucnost vyžaduje razantnější postup Zajištění energetické bezpečnosti by mělo být nejvyšší prioritou vedoucích politických činitelů EU, kterou by také měli účinně prosazovat. Ani nejoptimističtější scénáře budoucího vývoje totiž neočekávají snížení energetické závislosti EU. Pokroky ve formování společné evropské energetické politiky jsou ovšem zatím Ilustračná fotografia 7

5 skromné a je také pochybné, zda některé iniciativy (důraz na obnovitelné zdroje, orientace na některé vzdálené regiony) vyřeší v dohledné době problém energetické bezpečnosti EU. Zformování skutečně společné vnější energetické politiky je v dohledném horizontu nereálné. Členské státy mají dosud ve vnější politice rozhodující slovo a jejich podmínky a zájmy se v mnohém liší. Implementace Závěrů Evropské rady z roku 2008, které znovu zdůraznily, že Evropská unie by měla v rámci vnější energetické politiky hovořit jedním hlasem, proto zůstává velkým problémem. Ačkoli je tedy Evropská unie jedním z největších importérů ropy, zemního plynu a uhlí, a tedy i jedním z největších hráčů na mezinárodním energetickém trhu, její politické postavení tomu zdaleka neodpovídá. *Ing. Marcela Cupalova, PhD., odborná konzultantka Parlamentní institut v Praze Marcelacu@seznam.cz Ing. Marcela Cupalová, PhD. vystudovala magisterský program na Vysoké škole ekonomické v Praze (specializace evropská integrace a politologie), kde pokračovala v doktorském studiu na katedře politologie. V současné době jako odborná konzultantka v Parlamentním institutu zpracovává ekonomické analýzy a komparativní studie pro poslance. Zároveň vyučuje na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze a publikuje práce v politologické a ekonomické oblasti. Zdroje [1] International Relations and Security of Energy Supply: Risks to Continuity and Geopolitical Risks, 2007, s. 9 [2] Podle scénáře EIA vzroste spotřeba z 648 mil tun v roce 2002 na 743 v roce 2030, podle scénáře EU se usadí na 640 mil. tun po vrcholu 672 mil. tun v roce 2015). [3] Podle scénáře BAU bude v roce 2030 v EU produkováno pouze okolo 44 mil. tun ropy a závislost na dovozech se zvýší z 80 na 90 %. [4] Množství energie uvolněné spálením 1 tuny ropy. [5] European Parliament: Security of Energy Supply, 2005, s. 16,17 [6] International Relations and Security of Energy Supply: Risks to Continuity and Geopolitical Risks, s. 12, 14 [7] Podle scénáře BAU vzroste spotřeba z 423 Mtoe v roce 2002 na 517 Mtoe v roce [8] International Relations and Security of Energy Supply: Risks to Continuity and Geopolitical Risks, s [9] Dotované ceny na úrovni 25 % světových cen. [10] GŐTZ, R.: Russlands Erdgas und die Energie sicherheit der EU. SPW-Studie, Berlin 2002, GŐTZ, R.: Russlands Energiestrategie und die Erdgasversorgung Europas, SWP- Studie, Berlin 2004 [11] European Parliament: Security of Energy Supply, 2005, s. 19 [12] L:1968:308:0014:010:CS:HTML [13] CELEX:31998D0181:CS:HTML [14] EU-Russia Energy Dialogue: Sixth Progress Report, October 2005 [15] Polsko dokonce hrozilo vetováním summitu kvůli pokračujícímu obchodnímu sporu o vývoz polského masa. Litva dokonce stáhla svou podporu pro rozhovory kvůli desítiměsíčnímu omezení dodávek zemního plynu do jedné z jejích hlavních elektráren (EU-Russia summit to take place despite tensions, , [16] celexplus!prod!docnumber&lg=en&type_doc=comfinal&an_doc=2000&nu_doc=769 [17] V případě ropy až na 90 %, v případě zemního plynu na 70 %, v případě uhlí na více než 70 %, podle některých předpovědí až na 100 %. [18] celexplus!prod!docnumber&lg=en&type_doc=comfinal&an_doc=2003&nu_doc=740 [19] CELEX:32004L0067:CS:HTfMg [20] Zelená kniha: Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii, , document_cs.pdf [21] Communication from the Commission to the European Council and the European Parliament: An Energy Policy for Europe, , site/en/com/2007/com2007_0001en01.pdf [22] Council of the European Union: Presidency Conclusions, 8/9 March 2007, cms_data/docs/pressdata/en/ec/93135.pdf [23] Využívat zdrojů Společenství pro zajíštění přístupu k energii a pro udržitelnost energie v těchto zemích, včetně budování energetické infrastruktury ve společném zájmu. [24] Group to monitor security of EU energy supply, , [25] Herald Tribune, 03 April 2006 [26] Umbach: Europas Energieabhängigkeit: Die EU braucht endlich ein Konzept zur Versorgungssicherheit, 28 February 2006 [27] Financial Times: Merkel calls for 15-year EU energy strategy, 17 February 2006 [28] Zřejmě si uvědomila nutnost společné evropské energetické politiky a chtěla konstruktivně ovlivnit diskusi a její výsledek. Francie také vnímá evropskou energetickou diplomacii jako cestu posílení svého vlivu na stanovení standardů pro ostatní spotřebitelské i producentské země a regiony, co se týká požadavků ochrany životního prostředí. Tento zájem je sdílen Německem i Velkou Británií, které také v poslední době kladly podstatný důraz na energetické úspory a boj s klimatickými změnami. (Is Energy short of Europe?, Speech by Francois Loos, Minister delegate for industry, May 2006) [29] Řeč bývalého ministra zahraničních věcí Fotygy: EU institute for Security Studies and European Centre Natolin, 19 May 2006 [30] V červenci 2004 dosáhly německé společnosti dohody s Gazpromem, která jim umožňuje participovat na kompletním zpracovatelském řetězci ruské produkce plynu od těžby a dopravy, přes nové plynovody až k odbytu v západní Evropě. Německým společnostem byl také poskytnut přístup k sibiřským plynovým polím. [31] Podle odborníků z Mezinárodní energetické agentury bude stát okolo 12 mld. EUR. Dlouho plánovaná stavba druhého plynovodu, který by doplnil existující Yamal, by byla levnější, polská část by stála pouze 1 mld.dolarů. Po druhé světové válce se také v Baltském moři potopilo tun chemických zbraní, které by neměly být v žádném případě aktivovány. [32] New Russian gas pipeline deal cuts through EU unity, , [33] French memorandum for revitalising European energy policy with a view to sustainable development, 24 January