a zhroutí se s lehkým šplouchnutím. Poté se vytáhne a pokračuje, než přijde k rozkodrcané překážce, která je tak devadesát metrů od nás.

Rozměr: px

Začít zobrazení ze stránky:

Download "a zhroutí se s lehkým šplouchnutím. Poté se vytáhne a pokračuje, než přijde k rozkodrcané překážce, která je tak devadesát metrů od nás."

Ivana Králová
před 8 lety
Počet zobrazení:

1 Holubi vyletí vyplašeně do větví, Generál odcupitá pod můj balvan, zatímco já se skutálím a shrábnu své oblečení. Krčím se a opatrně vykukuji. Najednou se vetřelec prodere houštinou a objeví se ve světle. Není to osoba. Nemělo by to ani existovat. Mělo to být mrtvé. Akorát že teď je to tady a dost blízko na to, abych viděl blýskající se oči a čtyři vysoké vratké nohy. Srst na hřbetu, hebké uši to přece nemůže být, ale nejspíš je Zvíře. Žijící a dýchající. Cokoliv to je, tak to není moc velké. Vlastně vypadá daleko nervózněji než my. Dívá se ostražitě kolem a pak sestoupí po svahu na okraj řeky. Zakopne v mokřině 66

Akorát že teď je to tady a dost blízko na to, abych viděl blýskající se oči a čtyři vysoké vratké nohy.

2 a zhroutí se s lehkým šplouchnutím. Poté se vytáhne a pokračuje, než přijde k rozkodrcané překážce, která je tak devadesát metrů od nás. Větří a škube ušima vyčkává. Je to první živá bytost, kterou jsem viděl ve skutečnosti a která nežije pod kamenem nebo se nekrmí odpadky. Generál se vynoří zpod kamene a posadí se na něj. *Podívej na něj, Generále!* zašeptám a ukážu na zvíře u jezera. *Hříbě!* *Ne tak docela, vojáku,* zasyčí. *Je to srnec a je to ona.* Po chvíli se ke kulhavé osamělé srnce přidá další a brousí si to kolem vodního okraje. Zanedlouho je břeh jezera plný těchto zvířat promíchaná řada chlupatých červenohnědých hřbetů. Nevidím žádné červené oči. Jsou daleko a ani nefouká vítr, přesto si dám ruku přes ústa, v případě, že by byli nakaženi. Jako kdyby chtěli promluvit, ztuhnou do jednoho a dívají se. Radši zapluji za kámen. Nejsem to já, na koho se dívají. Dívají se na další stvoření, která se k nám prodírají skrz stromy. Nejradši bych pláchl, ale nemůžu z nových příchozích spustit oči. Vypadá to jako celá rodinka, zvířata s černobílými pruhy na hlavách a s bledě růžovými čumáčky, mrkající do světla. *Lasičky!* *Ne, jezevci.* Generál začíná kvůli mně znít opravdu rozmrzele. Jako kdybych měl být chodící encyklopedie. Jezevci následují vysokou zvěř. Část uklouzne a zakopne, jako kdyby 67

* zašeptám a ukážu na zvíře u jezera. *Hříbě!* *Ne tak docela, vojáku,* zasyčí. *Je to srnec a je to ona.* Po chvíli se ke kulhavé osamělé srnce přidá další a brousí si to kolem vodního okraje.

3 se jich bála. Jezevci ale nezaútočí, jen čmuchají kolem břehu a hledají jídlo, které tu není. Teď už tu nejsou jen oni. Kam až dohlédnu, celý břeh se plní zvířaty. Velcí bílí králíci k nám hopkají z druhého konce jezera. *Zajíci, opravdu,* odsekne Generál, než stačím cokoliv říct. Na nebi se k holubům přidají další ptáci. Ti největší, jejichž křídla zakryjí slunce, když ho míjejí, musí být orli skalní to snad poznám. Také jsou tu nějací uřvaní ptáci, nejspíš racci, pak legračně vypadající modré a šedé vrány, i malí tlustí ptáčci, kteří vypadají jako hnědé tenisové míčky. Dokonce vidím, jak vypadá netopýr visící z větve, ale stejně si nemůžu být jistý. Blíž k zemi létají včely, vážky a motýli, kteří bzučí nad rákosím ve vodě. Řada rudých mravenců si to pochoduje přímo z kamene. Tohle místo, které se ještě před chvílí zdálo mrtvé a prázdné, je najednou stejně živé a hlučné, jako byl Dvůr v čase jídla. Jezevec říká druhému: *Tohle nevydrží, je to nepřirozené.* A já přemýšlím, o co se jedná. Víc a víc zvířat se přidává k davu. Jsou tu i kozy se zatočenými rohy, zanedbaně vypadající kočky, které jsou větší než jakýkoliv mazlíček, kterého jsem kdy viděl. Myslím, že jsem dokonce zahlédl i hada s klikatým vzorem, který si to šine mezi nohama a ocasy. Ale všichni mají jednu věc společnou. Jsou naživu. 68

Ti největší, jejichž křídla zakryjí slunce, když ho míjejí, musí být orli skalní to snad poznám.

4 Živá zvířata přímo přede mnou, bez známky rudého oka. Podívám se na hodinky. Clona je naprasklá a umouněná od bláta z tunelu, ale stále fungují. Schovaný za kamenem se snažím vyfotit co nejvíc fotek těchto různorodých bytostí. Táta by tomuhle nikdy neuvěřil. Přestanu ostřit a mačkat, když zjistím, že se za mnou holubi shromažďují a podrážděně vrkají. *A teď mi musíte pořádně vysvětlit,* řeknu jim, *co je tohle za místo?* *Jsi na posledním místě, které zbylo,* řekne starý hlas. Nezní to jako holubi a ani jako Generál. Zní to spíš jako můj děda. *Nebyl tu žádný člověk, od té doby, co jsme to tu objevili. Jsi první.* Otočím se a vidím jelena mnohem většího než ostatní. *Náš Paroháč,* zašeptá Generál. Paroháč. Slyšel jsem o nich, ale vidět skutečného, přímo před sebou Je obrovský, tmavohnědý, dvakrát větší než kterékoliv zvíře tady, má široké parohy, které se kroutí všemi směry. Vykročí ke mně a ostatní zvířata mu udělají cestičku, jako kdyby to byl král. Sklopí hlavu. Ucouvnu ke skále, snažím se nedýchat a nedotýkat se ho. Nenapíchne mě. Očichává mě. Čichá k mým vlasům, tváři, rukám, prostě ke všemu, vdechuje každý centimetr. Když znovu promluví, jeho hlas je jemný. 69

Přestanu ostřit a mačkat, když zjistím, že se za mnou holubi shromažďují a podrážděně vrkají. *A teď mi musíte pořádně vysvětlit,* řeknu jim, *co je tohle za místo?

5 *Já, starý Paroháč, tě skromně žádám o odpuštění, neboť já jsem ten, kdo tě sem předvolal. Poslal jsem holuby, aby pomohli švábovi.* *Nechápu proč? Myslím, jak to, že jste * Nemůžu říct ani slovo. Zní to hloupě. Jelen se vztyčí do své plné výšky. Je těžké číst v jeho tváři. Nevím, jestli se směje nebo mračí. *Naživu? Rozhlédni se, lidské dítě. Řekni, co vidíš.* *Vidím jezero a spoustu zvířat.* Polknu, ani se mu neodvážím podívat do očí. Další slova jen zašeptá. *Zvířata, která měla být mrtvá.* Z hrdla vydá zvuk, něco mezi kašlem a smíchem a přejede očima po davu. *Ano, měla být mrtvá. Ale nejsme. Alespoň prozatím.* Pohodí hlavou směrem k lesu, který jsme přeletěli, jeho parohy obepnou slunce. Jeho slova jsou divná a staromódní, jako kdyby mluvil odlišným jazykem. *Jsem Divoký a tato stvoření jsou má divočina poslední skupina zvířat, která zůstala naživu. Dřív jsme se potulovali všude možně, ušli jsme dost kroků po celém Ostrově, dokud nepřišla ta vaše nemoc a nezničila většinu z nás. Ta stvoření, která jsi předtím viděl, jsou poslední každý je tu za svůj druh, aby dal dohromady část divočiny, aby jeho krev přežila. Je to odpověď na moje volání. Vedl jsem nás daleko na sever a našel tohle skryté místo Kruh stromů, bez lidí a nemoci. To jediné zbylo. Jsme poslední. Poslední divočina.* Zastaví se a vidí můj výraz ve tváři. *Jsi překvapen. 70

* Polknu, ani se mu neodvážím podívat do očí. Další slova jen zašeptá. *Zvířata, která měla být mrtvá.* Z hrdla vydá zvuk, něco mezi kašlem a smíchem a přejede očima po davu. *Ano, měla být mrtvá.

Podobné dokumenty

Byla to láska. Kytička milostné poezie. Obsah: Když jsem byla hodně malá. Pomalu vrůstám do tebe. Kdybych to dovedl. Byla to láska.

Byla to láska. Kytička milostné poezie. Obsah: Když jsem byla hodně malá. Pomalu vrůstám do tebe. Kdybych to dovedl. Byla to láska. Byla to láska Kytička milostné poezie Obsah: Když jsem byla hodně malá Pomalu vrůstám do tebe Kdybych to dovedl Byla to láska Magdaléna Štěpán Křivánek GRANO SALIS NETWORK 2004 www.granosalis.cz Když jsem