Zkrácená řízení ve správním právu trestním

Transkript

1 Masarykova univerzita Právnická fakulta Katedra správní vědy a správního práva Bakalářská práce Zkrácená řízení ve správním právu trestním Ivan Byrtus Akademický rok 2008/2009 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Zkrácená řízení ve správním právu trestním, zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Ivan Byrtus

2 OBSAH ÚVOD SPRÁVNÍ PRÁVO TRESTNÍ, JEHO VÝVOJ A VYMEZENÍ 1.1. Stručný historický přehled správního práva trestního na území ČR Pojem a vymezení správního práva trestního SPRÁVNÍ DELIKTY OBECNĚ A JEJICH KLASIFIKACE 2.1. Základní pojmové znaky správních deliktů obecně Klasifikace správních deliktů Přestupky Jiné správní delikty fyzických osob Správní delikty právnických osob a fyzických osob podnikatelů Veřejné disciplinární delikty Pořádkové správní delikty ŘÍZENÍ O SPRÁVNÍCH DELIKTECH 3.1. Obecné zásady řízení o správních deliktech Řízení o jiných správních deliktech Řízení o přestupcích ZKRÁCENÉ ŘIZENÍ O SPRÁVNÍCH DELIKTECH 4.1. Zkrácené řízení obecně Příkazní řízení Přestupky Jiné správní delikty Blokové řízení Přestupky Jiné správní delikty Opravné prostředky při zkráceném řízení Výkon rozhodnutí ZÁVĚR 5.1. De lege lata De lege ferenda SUMMARY LITERATURA Zadání bakalářské práce

3 Úvod Cílem této bakalářské práce na téma Zkrácená řízení ve správním právu trestním je provedení základního vymezení správního práva trestního a jeho procesních složek v široké oblasti správního práva v České republice se zaměřením na podrobný rozbor zkrácených řízení o přestupcích a jiných správních deliktech, jakož i veřejnosprávní praxi a konkrétním případům realizace předmětných právních norem v této oblasti. V současné době se profesně zajímám o trestní právo v oblasti nezákonné výroby, obchodování, dovozů a distribucí omamných a psychotropních látek, proto je mi správní právo trestní, profesně nejbližší z celého širokého spektra správního práva a to je důvod výběru výše uvedeného tématu. Dalším důvodem bylo, že v rámci zkráceného řízení ve správním právu trestním, jsou vyřizovány méně závažné, ale o to častěji se vyskytující správní delikty. Díky tomu, se s praktickou aplikací tohoto zkráceného řízení při správním trestání již osobně seznámila poměrně široká občanská veřejnost. Zpracování podrobného rozboru stávající veřejnosprávní praxe a také aspekty vyvstávající z této oblasti správního trestání, se mi proto zdají jako velmi praktické a zajímavé. Práci jsem rozčlenil, pominu-li úvod, do čtyř hlavních kapitol. V první jsem se pokusil o krátký historický přehled vývoje správního práva trestního na území České republiky a vymezení správního práva trestního jakožto subsystému současného správního práva, spolu s vysvětlením základních pojmů z této oblasti. V druhé kapitole pojednávám o správních deliktech obecně, o jejich formálních znacích a klasifikaci. V jednotlivých podkapitolách pak podrobně rozebírám přestupky a jiné správní delikty. V třetí kapitole se zaobírám obecně řádnými řízeními v souvislosti s projednáváním přestupků a jiných správních deliktů. Dále o obecných zásadách těchto řízení a samotné pozitivní právní úpravě, řešící tuto oblast. Čtvrtá kapitola je věnována podrobnému rozboru zkrácených řízení o správních deliktech, členěná do pěti podkapitol. První podkapitola je věnována příkaznímu řízení o přestupcích a jiných správních deliktech, druhá pak, blokovému řízení o přestupcích a jiných správních deliktech. Třetí podkapitola možnostem opravných prostředků při zkráceném řízení a čtvrtá samotnému výkonu rozhodnutí neboli exekuci na peněžitá plnění. Závěr je pojat jako shrnutí, rozbor a vyhodnocení platné právní úpravy zkrácených správních řízení trestních a možných návrhů změn v úpravě správního práva trestního do budoucnosti, s cílem ujednotit řízení o přestupcích a jiných správních deliktech v jednu právní úpravu, vztahující se na fyzické osoby, právnické osoby a fyzické osoby podnikatelů. Při zpracovávání bakalářské práce jsem vycházel ze stavu platného k

4 1. Správní právo trestní, jeho vývoj a vymezení 1.1. Stručný historický přehled správního práva trestního na území ČR O správních deliktech, v právním řádu platném na území České republiky, začínají zmínky již v druhé polovině 18. století, tedy období tzv. policejního státu, v souvislosti s potřebami panovníka aktivně regulovat chod činnosti země a jejich orgánů, včetně jejich vlastní ochrany. K vymezení pojmu správního deliktu pak poprvé dochází v jozefinském Všeobecném trestním zákoníku o zločinech a trestech za ně z roku 1787, kdy jejich stíhání bylo svěřeno politické správě vrchnosti, oproti kriminálním deliktům, které zůstaly v kompetenci soudu. Významným mezníkem byl pak trestní zákoník z roku 1803, který zavádí tzv. policejní přestupky a stíhání za ně ponechává politické správě vrchnosti. Z důvodu politického vývoje v následujícím období, docházelo k řadě přesunů pravomocí v řízení o deliktech ze správních orgánů na soudy a opačně. V roce 1873 byla tato nestabilní situace částečně vyřešena v rámci trestního řádu, kdy přestupky byly řádně definovány a rozhodování o nich svěřeno soudům. Kromě toho však byly stále vydávány další předpisy obsahující skutkové podstaty správních deliktů, o kterých i nadále rozhodovaly politické a policejní orgány. V polovině 19. století lze vysledovat pravomoci a kompetence v oblasti správního práva trestního i u obecních zřízení. O těchto pravomocech pojednávají zákony č. 7/1864 o českém obecním zřízení, zákon č. 4/1864 moravský obecní řád a zákon č. 17/1863 slezský obecní řad. Obecně lze říct, že úprava správních deliktů v této době je velmi strohá a navíc roztříštěna do několika desítek právních předpisů, navíc s různou právní silou, počínaje říšskými zákony a císařskými patenty, konče různými nařízeními ministerstev. Sankce měly podobu hlavně peněžitých pokut a krátkodobých odnětí svobody. Tento neutěšený stav volal po kodifikaci, ale složitá politická situace uvedené doby úspěšně sabotovala veškeré pokusy o změnu po další řadu let. Neutěšená situace na úseku správního trestání pokračuje i v první polovině následujícího století, zejména pak v souvislosti se vznikem Československé republiky. K původním správním předpisům převzatých tzv. recepční normou, přibývají další hmotně právní i procesní předpisy, kterými se snaží nová republika regulovat svízelnou poválečnou situaci, zejména v oblasti sociální a majetkové. Vedle obecné právní úpravy řešící přestupky v tomto období existuje i úprava zvláštní, umožňující řešení přestupků ve zkráceném příkazním řízení, jako např. vládní nařízení č. 51/1936 Sb., o organisaci policejní správy a služby a o některých opatřeních v oboru vnitřní správy. V tomto období se taktéž potýká správní trestání s narůstajícím počtem a důsledky deliktního jednání právnických osob. To vede k průlomu zásady, že subjektem přestupku může být pouze fyzická osoba. Například podle zákona č. 77/1935 Sb., o dopravě motorovými - 3 -

5 vozidly nebo zákona č. 131/1936 Sb., o obraně státu, které stanovily, že právnické osoby solidárně ručily za pokuty a náklady správního řízení. Poválečné období nepřináší v oblasti správního práva žádné novinky, nadále platí předpisy z období před okupací, ke kterým se přidaly i předpisy z doby okupace a některé poválečné prezidentské dekrety obsahující skutkové podstaty přestupků 1. Na druhou stranu toto období přináší novou koncepci organizace místní správy, kdy správně trestní pravomoc přechází na vytvářející se národní výbory a hlavně okresní národní výbory. K zásadnímu přelomu ve správním trestání dochází po přijetí zákona č. 88/1950 Sb., trestní zákon správní a zákona č. 89/1950 Sb., trestní řád správní 2, které koncepčně vycházely z trestního zákona a řádu soudního. Trestní zákon správní obsahuje mimo jiné přes sto skutkových podstat přestupků velmi vágně formulovaných, z nichž řada se ani netýkala činnosti veřejné správy. Správní orgán dokonce mohl ukládat trest odnětí svobody či propadnutí jmění, jinak patřící výhradně do gesce soudů. V roce 1961 je právní úprava správního trestání nahrazena zákonem č. 60/1961 Sb. o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku. Dochází k podstatnému zmírnění dosavadních sankcí a základním správním deliktem se stává přestupek projednávaný národními výbory. V souvislosti s vydáním zákona č. 38/1961 Sb., o místních lidových soudech, jsou projednávány drobné spory mezi občany a méně závažné případy porušení tzv. socialistické zákonnosti u těchto lidových soudů. V úzké návaznosti na novelizaci trestního práva soudního je přijat zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, přičemž k stávajícím přestupkům byla převedena převážná část dřívějších přečinů a dokonce i některých trestných činů. Ani tato právní úprava však nedokázala soustředit veškeré skutkové podstaty přestupků do jediné právní normy a část jich zůstává i nadále v řadě jiných norem správního práva Pojem a vymezení správního práva trestního Správní právo trestní je subsystémem práva správního, který zahrnuje právní úpravu základů a následků správněprávní odpovědnosti, či jinak vyjádřeno odpovědnosti za správní delikty. Správní právo trestní přitom nezahrnuje pouze příslušné správní právo hmotné, ale i příslušné správní právo organizační a stejně tak v úvahu přicházejí normy správního práva procesního 3. Správněprávní odpovědnost, např. Dekret prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., o potrestání některých provinění proti národní cti (malý retribuční dekret), dekret prezidenta republiky č 88/1955 Sb., o všeobecné pracovní povinnosti a dalších. V rámci popřevratové kodifikační akce označované jako právnická dvouletka, kdy byly likvidovány ústavně zaručené osobní svobody a politická práva. Průcha Petr. Správní právo : Obecná část. 7. doplněné a aktualizované vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2007, strana

6 jakožto odvětvová právní odpovědnost, představuje koncentrovaně vyjádřený předmět správního práva trestního. Správně právní odpovědnost přichází v úvahu tehdy, když dochází k narušení společenských vztahu chráněných a regulovaných správním právem. Takové protiprávní jednání je označováno jako správní delikt a samotná správně právní odpovědnost je tudíž odpovědností za správní delikty. Vznik odpovědnosti je představován vznikem povinnosti strpět a nést sankci. Pojem správní právo trestní, je v tomto případě chápáno v užším slova smyslu, jelikož správní odpovědnost v celé své šíří zahrnuje i správní odpovědnost netrestní povahy, s tzv. sankcí obnovující povahy. Porušování norem správního práva, ovšem nemusí vždy nabývat pouze charakteru správněprávní odpovědnosti. Velmi často dochází i ke spáchání trestných činů 4 nebo majetkové škodě, a tím ke vzniku trestní nebo majetkové odpovědnosti. Jsou i případy, kdy naopak, správní právo trestní poskytuje ochranu i normám jiných právních odvětví 5, zejména v případech, kdy souvisí s činností správních orgánů. Otázka vymezení rozdílu mezi soudními a správními delikty je v odborné literatuře a praxi prodiskutovávána již dlouhou dobu. Pro jejich vymezení se v podstatě vyprofilovaly dva přístupy. První z nich je založen na rovině kompetenční, který zaujímá stanovisko, že neexistují žádné znaky, které by umožnily přesné a jasné vymezení mezi soudními a správními delikty. Zařazení deliktu je náhodně plynoucí z úvahy právně politické a toliko pozitivní právo určuje, zda delikt náleží do sféry trestního práva soudního nebo správního práva trestního, s poukazem na to, že hranice mezi nimi není nikterak pevná a kdykoliv se může posunout. Druhý přístup pak využívá řady rozdílností, které jsou shledávány především v rovině etické, v zavinění nebo ve významu chráněného objektu. Takto je přisuzováno trestnímu právu stíhání deliktů závadných z hlediska morálního, kdežto u správních deliktů je vyjadřována jejich etická indiferentnost, protože hlavní náplní je pouze zajištění fungování veřejné správy jako takové. Všeobecně přijatelnou a obecně platnou hranici mezi soudními a správními delikty se dosud nepodařilo určit, a to tím spíše, že je dosti pohyblivá a věcné rozdíly mezi správními delikty a trestnými činy bývají mnohdy velmi mlhavé. To, co v jednom státě a v určité době je deliktem soudním, může být v jiné zemi a v jiné době správním deliktem. Lze se tedy ztotožnit se závěrem V. Sládečka, podle něhož mohou působit na to, zda delikt bude zařazen mezi soudní nebo správní, nejen takové vlivy jako je tradice, státní režim či momentální politická situace, ale i úplná nahodilost. Ostatně vývoj na našem území, kdy bylo rozhodováno o kriminalizaci nebo naopak dekriminalizaci určitých jednání, je toho velmi výmluvným svědectvím. Příkladem v tomto směru může 4 5 Např. Hlava třetí zákona č. 140/1960 Sb., v platném znění, 153 a násl., trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných nebo 171 maření výkonu úředního rozhodnutí Např. Přestupky proti občanskému soužití podle 49 (občanské právo), nebo 47a přestupky křivého vysvětlení (trestní právo) zákona č. 200/1990 Sb., v platném znění

7 být přestupek na úseku hospodaření s byty a nebytovými prostorami, kterého se dopouští ten, kdo úmyslně protiprávně získá nebo obsadí byt nebo nebytový prostor (podle 26 přestupkového zákona). V roce 1993 byla tato skutková podstata zrušena a v trestním zákoně formulována skutková podstata trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru (podle 249a trestního zákona), který spáchá ten, kdo by protiprávně obsadil nebo užíval dům, byt nebo nebytový prostor jiného. 6 6 SLÁDEČEK, V., cit. práce, s. 150; rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 28/

8 2. Správní delikty obecně a jejich klasifikace 2.1. Základní pojmové znaky správních deliktů obecně Obecný pojem správní delikt není legálně definován. Za správní delikt lze tedy považovat protiprávní jednání odpovědné osoby nebo protiprávní stav, jehož znaky jsou uvedeny v zákoně a zákon s nimi spojuje hrozbu sankcí trestní povahy, ukládané v rámci výkonu veřejné správy 7. Za základní znaky správního deliktu jsou považovány: - Protiprávnost, která je základním pojmovým znakem a jde o vyjádření porušení právní povinnosti vyplývající z normy správního práva. Je vyjadřována pozitivní dikcí, nezávisle na normativním vyjádření skutkové podstaty správního deliktu, kdy sankční norma odkazuje na tyto povinnosti nebo dikcí negativní, uvedenou přímo v samotné sankční normě správního práva. Protiprávnost obecně spočívá v protiprávním a škodlivém jednání odpovědné osoby. Avšak existují i případy, kdy nezáleží na tom, zda odpovědná osoba jednala či nikoliv, důležitý je protiprávní stav, který nastal a má k odpovědné osobě nějaký kvalifikovaný vztah. Správní normy mohou v těchto případech stanovovat okolnosti, které protiprávnost vylučují. - Škodlivost neboli nebezpečnost jednání, ve formě porušení nebo ohrožení veřejného zájmu, je dalším ze základních pojmových znaků. Otázkou je, zda samotná škodlivost není dána již samotnou protiprávností. Jejich vzájemným splynutím však mohou vznikat potíže zejména v těch případech, kdy právní úprava již neodpovídá okolnostem, za kterých byla přijata. Je-li škodlivost samostatně zdůrazňována, hovoří se v daném případě o materiálním pojetí deliktu, v ostatních případech o formálním pojetí. Při formálním pojetí deliktu, lze dosáhnout stejných výsledku jako u materiálního pojetí, za pomoci definování okolností vylučujících protiprávnost. - Hrozba sankcí trestní povahy je základním znakem správního deliktu, který jej odlišuje od porušení povinnosti stanovených normami správního práva, které mají jiný předvídatelný důsledek. Sankce musí být taxativně vymezena zákonem a nejtypičtější správní sankcí je pokuta. Ukládání sankcí je dáno zákonem obligatorně nebo fakultativně. - Příslušnost k řešení deliktů veřejnou správou, potažmo správními orgány. Příslušné správní úřady nebo jiné orgány musí být k projednávání správních 7 MATES Pavel a kolektiv. Základy správního práva trestního. 4. Vydání. Praha : C.H. Beck, 2008, ISBN , str

9 deliktů zmocněny správní normou. Univerzální formou projednávání správních deliktu pak je správní řízení. Většina deliktů správního práva je projednávána z moci úřední, u některých zákonem stanovených, pak jen na návrh postiženého. Projednávání správních deliktů je typickou agendou státní správy. Jako působnost z oboru územní samosprávy je výslovně charakterizováno projednávání správních deliktů, jejichž skutkové podstaty zakotvuje zákon o obcích a zákon o krajích. Správní delikty jsou projednávány i při výkonu profesní či akademické samosprávy. Správní delikty jsou v normativní právní úpravě vyjádřeny ve formě skutkových podstat, které naplňují typové znaky správního deliktu: - Objekt, který je základním typovým znakem deliktu. Vyjadřuje právem chráněný zájem, jenž byl spácháním deliktu porušen nebo ohrožen. V drtivé většině je objektem správních deliktů pořádek ve veřejné správě a lze jej tedy označit za objekt obecný. - Objektivní stránka deliktu je dalším typovým znakem, je vyjádřena jednáním, následkem a jejich vzájemným příčinným vztahem. Jednání nemusí spočívat pouze v aktivní činnosti odpovědné osoby, ale v mnohých případech i její nečinnosti či opomenutí. Ve výjimečných případech může objektivní stránka spočívat pouze v samotném vzniku protiprávního stavu. - Subjekt deliktu je typový znak, vyjadřující osobu, která za delikt odpovídá. Pro správní delikty je charakteristické, že mimo fyzické osoby mohou být subjektem také právnické osoby. Vyžaduje-li u těchto osob zákon určité postavení, označuje se tento subjekt jako speciální. U subjektu deliktu je důležitá jejich deliktní způsobilost, tedy schopnost nést následky za porušení právní povinnosti. U fyzických osob je obecně podmíněna věkem a příčetností. - Subjektivní stránka deliktu, jako poslední z typových znaků, je u správních deliktů v podstatě vyčerpán zaviněním a není tedy univerzálním obecným pojmovým znakem. Pokud právní konstrukce se zaviněním počítá, půjde o tzv. subjektivní odpovědnost. U většiny správních deliktů zásadně postačuje zavinění z nedbalosti a je-li vyžadováno úmyslné zavinění, musí být toto formulováno výslovně nebo vyplývat z povahy věci. Jsou případy správních deliktů, u kterých se zavinění nezkoumá vůbec a tento pojmový znak správního deliktu úplně chybí. V těchto případech jde o tzv. objektivní odpovědnost, která je v případě absence liberačních důvodů, nazývána tzv. absolutní odpovědností Klasifikace správních deliktů Správní delikty lze v právní teorii klasifikovat podle různých kriterií, která zohledňují praktické problémy při tvorbě, nebo i samotné aplikaci správního práva

10 Kritériem pro klasifikace správního deliktu se stávají zejména jeho typové znaky spolu s dalšími obecnými kritérii vycházejícími z teorie správní vědy. Při aplikaci těchto kriterií, můžeme správní delikty dělit na různé skupiny: - správní delikty fyzických osob a správní delikty právnických osob - správní delikty se všeobecným subjektem a správní delikty se speciálním subjektem - správní delikty se zaviněním a správní delikty bez ohledu na zavinění - správní delikty, při jejichž projednávání leží důkazní břemeno na veřejné správě a správní delikty, u nichž důkazní břemeno leží na odpovědné osobě, - správní delikty, u nichž se lze zprostit odpovědnosti, a správní delikty bez této možnosti - správní delikty komisívní a správní delikty omisívní - správní delikty dokonavé a správní delikty trvací - správní delikty, které poškozují chráněný zájem a ohrožovací správní delikty - hmotněprávní správní delikty a procesněprávní správní delikty - správní delikty projednávané v rámci výkonu státní správy, správní delikty projednávané v rámci výkonu územní samosprávy a správní delikty projednávané při výkonu profesní samosprávy nebo akademické samosprávy - správní delikty projednávané z moci úřední a správní delikty projednávané na návrh - povinně projednávané správní delikty a účelově projednávané správní delikty - správní delikty, za které je nutno sankci uložit, a správní delikty, za které je sankci možno uložit Pro využití ve správně trestní praxi má pak největší význam rozdělení správních deliktů do skupin, které vycházejí z pozitivní právní úpravy platné v České republice. Takto jsou správní delikty obecně rozděleny do typových skupin, zejména s ohledem na způsob jejich projednávání. První skupinu tvoří poměrně samostatně kodifikované - přestupky a druhou, pak početná skupina jiných správních deliktů stávajících z - jiných správních deliktů fyzických osob, - správních deliktů právnických osob a fyzických osob podnikatelů, - veřejných disciplinárních deliktů, - pořádkových deliktů. Zvláštní skupinou správních deliktů jsou pak platební delikty. Při projednávání těchto deliktů se nevyužívá obecného správního řízení vůbec a je postupováno výhradně podle zákona o správě daní a poplatků. Tento řeší i samotné sankce poněkud odlišně od právní úpravy přestupků a jiných správních deliktů. Sankce zde představují zejména penále, pokuty a úroky z prodlení. Pro tyto své odlišnosti nebyly platební delikty dále zahrnuty do této bakalářské práce

11 Přestupky Nejtypičtější a po obsahové i legislativní stránce nejvíce propracované, jsou v dnešní době přestupky. Přestupek je jedinou skupinou správních deliktu, jehož úprava je v jistém smyslu kodifikována v samostatné správní normě a to zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Jako jediný správní delikt má přestupek i svou legální definici v tomto zákoně 8 v tzv. generální klauzuli 2 Pojem přestupku (1) Přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. (2) Přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací a) přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem nebo b) nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak. Definice přestupku je založena na kombinaci pozitivního a negativního pojmového vymezení, což poměrně přesně vymezuje přestupky od jiných deliktů. Rozdíly mezi přestupky a jinými správními delikty jsou dány v odlišnostech jejich zákonných znaků. Souběh těchto deliktů není vyloučen, až na skupinu jiných správních deliktů fyzických osob, jež jsou k přestupkům v postavení speciality. Rozdíl mezi přestupky a trestnými činy je vyjádřen ve stupni jejich společenské nebezpečnosti 9. Trestné činy jsou vůči přestupkům v postavení speciality a souběh je zde zcela vyloučen. Přestupek je konstruován jako kombinace materiálních a formálních znaků, které musí být splněny současně, jinak se nemůže jednat o přestupek. Materiálním znakem přestupku je jeho společenská nebezpečnost a v zákoně o přestupcích je dána dikcí: jednání, které ohrožuje nebo porušuje zájem společnosti Tento materiální znak vymezuje přestupek mezi tzv. bagatelními přestupky, kdy nebezpečnost pro společnost je zanedbatelná a nedosahuje intenzity potřebné pro označení jednání za přestupek i když jinak naplňuje formální znaky přestupku. Naopak, je-li stupeň nebezpečnosti vyšší jak nepatrný, bude se jednat o trestný čin. U mladistvých osob pachatelů pak u stupně vyšší než malý. Nezbytným znakem přestupku je taky jeho protiprávnost. Přestupkový zákon upravuje výslovně tři okolnosti, jež vylučují 8 9 Např. v zákoně č. 13/1993 Sb., celní zákon v 294 odst. 1 je definován celní přestupek : Celním přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti způsobem uvedeným v 293, nejde-li o trestný čin. 3 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon : Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu

12 protiprávnost jednání. Těmito okolnostmi jsou nutná obrana, krajní nouze 10 a jednání na příkaz 11. K dalším okolnostem vylučujícím protiprávnost, patří např. výkon práv a povinností, svolení poškozeného, riziko při výzkumu a vývoji, ke kterým je nutno přihlížet, přestože je zákon o přestupcích doslovně neuvádí, ale jsou obsaženy v jiných obecných platných právních předpisech 12. Formálními znaky přestupku se rozumí jednak jeho obecné znaky zavinění, věk, příčetnost, které jsou společné pro všechny přestupky a dále znaky skutkové podstaty. U přestupku obecně postačuje zavinění z nedbalosti, jestliže není stanoveno výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Za přestupek je obecně odpovědná pouze fyzická osoba, která v den spáchání přestupku dovršila patnáctý rok svého věku a nebyla stižena duševní poruchou, která by zapříčinila, že nemohla ovládat své chování nebo rozpoznat, že jde o porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem 13. Znaky skutkové podstaty, tzv. typové znaky, charakterizují a odlišují jednotlivé konkrétní přestupky. Typovými znaky přestupku jsou objekt, objektivní stránka přestupku, subjekt a subjektivní stránka. Obecným objektem, jak již u správních deliktů výše uvedeno je zájem na řádném výkonu veřejné správy. Kromě obecného objektu jsou přestupkovým právem chráněny i další objekty, jako osobnost člověka, majetek fyzických a právnických osob a vztahy mezi občany. Konkrétní zájmy chráněné ustanoveními části třetí přestupkového zákona nebo jinými zákony, obsahující skutkové podstaty přestupků, jsou pak označovány jako individuální objekty. Fakultativním znakem je hmotný předmět útoku, vůči kterému útok směřuje. Objektivní stránku přestupku naplňují jednání, následek a jejich vzájemná příčinná souvislost. Jednání je definováno, jako projev lidské vůle projevující se aktivním jednáním nebo pasivní nečinností. Následek často nebývá výslovně vyjádřen, pak se jim rozumí porušení nebo ohrožení zájmu chráněných zákonem. Mezi jednáním a následkem musí existovat příčinná souvislost, tedy skutečnost, zda jednáním pachatele byl způsoben konkrétní následek. Jako fakultativní znaky pak mohou vystupovat místo a čas spáchání přestupku. Subjektem přestupku je pachatel, tedy osoba, která svým jednáním naplnila všechny znaky přestupku a je dle obecných podmínek způsobila nést odpovědnost za spáchaný přestupek. K subjektu nutno podotknout, že přestupkové právo nezná ustanovení o spolupachatelství nebo účastenství jako je tomu u trestního práva soudního, spáchalo-li tedy přestupek více pachatelů, odpovídá za své jednání každý z pachatelů samostatně. U subjektu přestupku je potřeba zmínit i poměrně širokou skupinu osob, jež jsou z působnosti přestupkového zákona vyňaty 14 nebo je projednání jejich protiprávního 10 2 odst. 2, písm. a), b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích 11 6 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích 12 viz. Rozsudek vrchního soudu v Praze č. 393, SJS 3/ odpovědnosti není zbaven ten, kdo se přivedl byť z nedbalosti do stavu nepříčetnosti vlivem požití alkoholu nebo jiné návykové látky. 14 Např. Prezident republiky (čl. 65 odst. 1 Ústavy České republiky), soudce Ústavního soudu ( 4 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu nebo osoby požívající výsad a imunit podle mezinárodního práva

13 jednání, které by jinak naplnilo skutkovou podstatu přestupku svěřeno do kárné nebo disciplinární pravomoci 15. Subjektivní stránku přestupku charakterizuje zavinění a je u přestupku obecným a obligatorním znakem. Ke spáchání přestupku postačí nedbalost nevědomá nebo úmysl nepřímý. K fakultativním znakům pak patří pohnutka a cíl, ke kterým je přihlíženo, zejména při určování druhu a výměře sankce. Obecně lze přestupek projednat do jednoho roku od jeho spáchání, do lhůty k zániku odpovědnosti se ovšem nezapočítává doba, kdy bylo pro tentýž skutek vedeno trestní řízení. Soustavu sankcí, které lze v přestupkovém řízení uložit tvoří, napomenutí, pokuta, zákaz činnosti nebo propadnuti věcí. Každý druh sankce může být uložen samostatně nebo společně s jinou sankcí 16. Konkretizace sankce, co se týče druhů a výměry je uváděna společně při skutkových podstatách přestupků. Obecně lze pokutu uložit dle přestupkového zákona ve výši do 1 000,- Kč, není-li ve zvláštní části nebo v jiném zákoně uvedeno jinak. Zvláštní omezení výše pokuty je dána pro přestupky mladistvých osob 17 a zkrácené formy řízení o přestupku 18. Při ukládání sankcí musí přestupkový orgán brát na zřetel, způsob a okolnosti spáchání přestupku, míru zavinění, pohnutky, postoj pachatele k spáchanému přestupku a vzniklým následkům, jakož i samotnou osobu pachatele a jeho poměry. V případech, kdy za jednání byl pachatel postižen již v disciplinárním řízení, nutno přihlížet na toto, jako na polehčující okolnost. Přestupkové právo využívá i institutu ochranných opatření, kterými jsou omezující opatřeni a zabrání věci. Skutkové podstaty obecných přestupků a sankcí jsou uvedeny ve zvláštní části přestupkového zákona, kde jsou děleny do dvou celků, podle typu chráněných objektů na přestupky proti pořádku ve státní správě a v územní samosprávě a přestupky proti veřejnému pořádku, občanskému soužití a majetku. Desítky dalších skutkových podstat pak obsahují další zvláštní zákony Jiné správní delikty fyzických osob Za vznikem této skupiny správních deliktů, stojících mimo právní úpravu přestupků, stála jednak snaha, umožnit projednávání přestupků kontrolním správním orgánům, které k tomuto nebyly zmocněny ve své době zákonem č. 60/ĺ961 Sb., o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku a na straně druhé 15 Např. Poslanci a senátoři Parlamentu České republiky, osoby během výkonu trestu, osoby podléhající vojenské kázeňské pravomoci, příslušníci bezpečnostních sboru apod. 16 Výjimku tvoří kumulace napomenutí a pokuty odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích: Horní hranice pokuty se u mladistvých snižuje na polovinu, přičemž však nesmí být vyšší než 2000 Kč. V blokovém řízení nelze uložit mladistvému pokutu vyšší než 500 Kč; pokutu až do výše 1000 Kč lze uložit mladistvému, pokud tento zákon nebo zvláštní zákon připouští v blokovém řízení uložit pokutu vyšší než 1000 Kč odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích: V blokovém řízení ( 84) lze uložit pokutu do 1000 Kč, pokud tento zákon nebo jiný zákon nepřipouští uložit v takovém řízení pokutu vyšší, a v příkazním řízení ( 87) do 4000 Kč

14 zřejmě potřeba postihovat tyto správní delikty daleko vyšší pokutou, než dovoloval platný zákon o přestupcích. Přívlastek jiný, daný této skupině deliktů v teorii správního práva, znamená vlastně jiný než přestupek. Jde o hmotně právní delikty fyzických osob, které nejsou přestupky ani veřejnými disciplinárními delikty. Tzv. jiné správní delikty fyzických osob jsou speciální vůči přestupkům, ale subsidiární vůči trestným činům. Ve vztahu k veřejným disciplinárním deliktům může dojít k paralelnímu uplatnění odpovědnosti. Typická úprava jiných správních deliktů fyzických osob měla dvojí kontext - navazovala často na výkon správního dozoru (kontrolní činnost), přičemž k projednávání těchto správních deliktů byly příslušné dozorčí (kontrolní) orgány - byla paralelní s úpravou správních deliktů právnických osob (správní delikt právnické osoby) na straně jedné a správní delikt jejího zaměstnance (pracovníka) na straně druhé, přičemž objekt a objektivní stránka obou skupin deliktů byly vymezeny shodně. V současné době se již opouští od konstrukce nových skutkových podstat jiných správních deliktů a prosazuje se tendence jejich začlenění do skupiny přestupků. Jako příklady z platného práva, možno uvést následující jiné správní delikty : - zákon č. 276/20003 Sb., o Antarktidě a o změně některých zákonů, který při porušování povinností stanovených k ochraně přírodního bohatství Antarktidy vyjmenovaných v 27 odst. 1 a 2, uloží fyzické osobě pokutu až do výše ,- Kč při trvalém nebo dlouhodobém poškození životního prostředí. Řízení o správním deliktu se provádí podle ustanovení zákona o přestupcích. - zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních stanoví, že ministerstvo může uložit speciálnímu subjektu, jimž se rozumí ředitel, ředitel střediska nebo jiná odpovědná osoba za výchovu, pokutu do výše až ,- Kč za porušení ustanovení tohoto zákona. Při ukládání pokuty za správní delikt je postupováno podle zákona o správě daní a poplatků. - zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a změně některých zákonů umožňuje správnímu orgánu uložit pokutu fyzické osobě do výše ,- Kč za nesplnění povinností daných tímto zákonem a nebyla-li povinnost splněna ve stanovené lhůtě při uložení pokuty, lze pokutu uložit opětovně. U řízení o těchto správních deliktech postupuje správní orgán podle ustanovení správního řádu. Jak z výše uvedených příkladů vyplývá, jsou jednotlivé jiné správní delikty fyzických osob konstruovány zcela odlišně. Společné znaky, jež by je zařazovaly do skupiny jiných správních deliktů fyzických osob, lze jen těžko vypozorovat. Některé delikty, jsou konstruovány na základě subjektivní odpovědnosti, jiné na základě odpovědnosti objektivní. U některých deliktů není vyžadován dokonce ani speciální subjekt deliktu. Ani postup při řízení nemůže být vodítkem k zařazení do skupiny jiných

15 správních deliktů fyzických osob, jelikož jsou využívány všechny základní druhy správních řízení Správní delikty právnických osob a fyzických osob podnikatelů Naše platná právní úprava postihu porušování právních povinností právnickou osobou je založena na odpovědnosti právnické osoby za správní delikt. Rozumí se jím protiprávní jednání právnické osoby, jehož znaky jsou stanoveny zákonem, za které ukládá správní úřad trestní sankci stanovenou tímto zákonem. Subjektem odpovědnosti je tedy právnická osoba jako celek 19. Protože právní úprava výslovně neupravuje okruh osob, jejichž protiprávní jednání zakládá odpovědnost právnické osoby, je nutno vyjít z obecných ustanovení o jednání právnických osob. Jako právní subjekt jedná právnická osoba prostřednictvím statutárních orgánů, zaměstnanců, členů apod., tedy osob, které použila ke své činnosti. Jednání nemusí uskutečnit orgán nebo představitel právnické osoby, postačí jednání řadového zaměstnance. Právnická osoba odpovídá za správní delikt v naprosté většině případů bez ohledu na zavinění. Deliktní odpovědnost právnických osob byla zavedena v oboru správního práva z potřeby reagovat adekvátními právními prostředky na porušování nebo neplnění právních povinností právnickými osobami, vyplývající zejména ze stále vzrůstajícího vlivu a moci průmyslových, obchodních i jiných společností, jejichž protiprávní aktivity mají často velmi závažné následky pro společnost. Sankce ukládané pouze fyzickým osobám jednajícím za právnické osoby se ukázaly v tomto směru jako málo efektivní. Protože často nelze prokázat vinu konkrétní fyzické osoby jednající za právnickou osobu. Sankce ukládané fyzickým osobám jsou daleko nižší než u právnických osob a právnické osoby kompenzují pachateli fyzické osobě uložené sankce, což je pro ni finančně daleko výhodnější. Odpovědnosti za správní delikt, podléhají za stejných podmínek jako právnické osoby ve většině případů i fyzické osoby při výkonu podnikání nebo v souvislosti s podnikáním nebo při výkonu jiných kvalifikovaných činností 20. U správních deliktů právnických osob, neexistuje ani částečná kodifikace právní úpravy. Nejsou tedy obecně upraveny základy odpovědnosti, systém sankcí a jejich ukládání ani specifika postupu při projednávání těchto deliktů. Právní úprava je roztříštěna do stovek právních předpisů a ta se ve většině případu omezuje pouze na výčet skutkových podstat, sankce, lhůty pro jejich projednání a určení orgánu, který o nich rozhoduje. 19 Na rozdíl od ustanovení 6 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, který stanoví, že za porušení povinnosti uložené právnické osobě odpovídá podle tohoto zákona ten, kdo za právnickou osobu jednal nebo měl jednat, a jde-li o jednání na příkaz, ten kdo dal k jednání příkaz. 20 Např. 25 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona

16 K uplatnění odpovědnosti za správní delikt právnické osoby a fyzické osoby podnikatele je nutné, aby jednání naplnilo jak obecné znaky správního deliktu (protiprávnost jednání, existence odpovědné osoby, trestnost stanovená zákonem), tak znaky některé konkrétní skutkové podstaty uvedené ve zvláštním zákoně. Znaky určující skutkovou podstatu se člení stejně jako u přestupků na znaky charakterizující objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku deliktu. V řízení o správním deliktu právnických osob a osob podnikatelů, se potupuje podle správního řádu Veřejné disciplinární delikty Veřejný disciplinární delikt je už ze své podstaty deliktem fyzické osoby, což vyplývá ze speciálního subjektu deliktu vlastního pro tuto skupinu, jimž je fyzická osoba příslušná k veřejnoprávní organizaci, v rámci členského nebo služebního poměru. Veřejný disciplinární delikt je v praxi typicky spjat s institutem státní služby. Objektem veřejného disciplinárního deliktu je pořádek, kázeň a disciplína ve vnitřních vztazích organizace. Má-li být tento pořádek právně závazný, je třeba, aby mu tuto vlastnost propůjčil zákon. Veřejný disciplinární delikt musí být vždy založen na odpovědnosti za zavinění. V praxi může docházet k tomu, že jedno protiprávní jednání může naplnit jak skutkovou podstatu přestupku, nebo jiného správního deliktu na straně jedné, tak veřejného disciplinárního deliktu na straně druhé. V takových to případech je možný postih za oba správní delikty, jelikož se nejedná o stejné delikty, protože se liší svými objekty. Od veřejných správních deliktů je nutno odlišovat : - porušování pracovněprávních povinností zaměstnanců, podílejících se na výkonu působnosti veřejné správy 21, takové jednání má pak pouze pracovněprávní důsledky - jiné veřejné disciplinární delikty projednávané jinými, než správními orgány. Do této skupiny spadají kárná provinění soudců 22 a státních zástupců 23, členů Nejvyššího kontrolního úřadu 24, disciplinárních deliktů poslanců 25 a senátorů 26 Parlamentu České republiky - soukromé disciplinární delikty, jež vycházejí ze statutárních předpisů a stanov politických stran, občanských sdružení nebo družstev. Veřejné disciplinární delikty osob zařazených v bezpečnostních sborech, čímž se rozumí příslušníci Policie České republiky, Hasičského záchranného sboru České 21 Např. 303 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce; 16 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudu a o změně dalších zákonů zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny zákona č.107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu

17 republiky, Celní správy České republiky, Vězeňské služby České republiky, Bezpečnostní informační služby a Úřadu pro zahraniční styky a informace, jsou upraveny v zákoně o služebním poměru 27, který upravuje i procesní postup vyřizování těchto deliktů. Kázeňský přestupek 28 je definován jako zaviněné jednání, které porušuje služební povinnosti nebo dosahování neuspokojivých výsledků ve výkonu služby. Zároveň negativně vymezuje, že se nesmí jednat o trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt. Sankcemi za kázeňský přestupek jsou písemná napomenutí, snížení základního tarifu až o 25% na dobu až 3 měsíců, odnětí služební medaile nebo odnětí služební hodnosti. Zákon umožňuje ukládat i další kázeňské tresty, kterými jsou pokuta, propadnutí věci nebo zákaz činnosti, ale pouze za jednání mající znaky přestupku 29. Obdobně jako u příslušníků bezpečnostních sborů, je kázeňská pravomoc upravena zákonem 30 také u vojáků z povolání. Zákon stanoví, že kázeňským přestupkem vojáka se rozumí zaviněné jednání, které je v rozporu s právními předpisy nebo vojenskými řády, předpisy a rozkazy, nejde-li o jiný správní delikt nebo není-li toto jednání trestné podle trestního zákona. Za tyto kázeňské přestupky možno vojákovi uložit kázeňské tresty ve formě napomenutí, písemné důtky, výstrahy pro neodpovědný výkon služby a snížení platu až o 15 % až na dobu 6 měsíců. Stejně jako kázeňský přestupek, se vyřídí jednání označené za přestupek v zákoně o přestupcích. V rámci projednávání deliktniho jednání mající znaky přestupku, mohou být uloženy sankce a ochranná opatření podle zákona o přestupcích. V roce 2012 nabude účinnosti zákon o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech 31, který bude kompletně upravovat právní poměry zaměstnanců vykonávajících službu ve správních úřadech státní správy. Obdobně jakož i výše zmiňované zákony i tento upravuje kárnou odpovědnost zaměstnanců a upravuje samostatně i proces kárného řízení. Jako kárné provinění stanoví tento zákon zaviněné porušení služební kázně, kterou se rozumí řádné plnění všech povinností státních zaměstnanců vyplývajících jim z tohoto zákona, ze zvláštních právních předpisů, které se vztahují ke službě v jimi vykonávaném oboru služby, ze služebních předpisů a vydaných příkazů včetně dodržování služebního slibu. Kárné řízení se zahajuje na návrh příslušného služebního orgánu nebo na návrh státního zaměstnance proti sobě samému. Kárnou pravomoc vykonávají kárné komise, které jsou oprávněny uložit zaměstnanci kárné opatření, jimiž jsou písemná důtka, snížení platu až o 15% na dobu až tří kalendářních měsíců, odvolání ze služebního místa představeného nebo propuštění ze služebního poměru. 27 Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů 29 viz. 10 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích 30 Zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání zákona č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon)

18 Pořádkové správní delikty Pořádkové správní delikty jsou zvláštní skupinou správních deliktů, které se odlišují od ostatních správních deliktů tím, že nemají hmotně právní povahu. U pořádkových deliktů jde o porušování procesních povinností a ztěžování průběhu prováděné kontroly nebo správního řízení. Pořádkový delikt je projednáván na základě zásady oportunity a je teda zcela na uvážení správního orgánu, zda se bude tímto deliktem zabývat a zda za něj uloží sankci. Uplatnění sankce u pořádkového deliktu má spíše zajišťovací povahu a vlastní funkce trestu je v pozadí. Hlavním účelem sankce je přinucení subjektu, aby splnil stanovenou povinnost, kterou má dle procesních předpisů. Proto ve většině případu pořádkových správních deliktů není uplatňována zásada non bis in idem, tedy ne dvakrát v téže věci. Sankci pořádkové pokuty lze tedy opakovat, až do sjednání požadovaného stavu nebo naplnění souhrné výše udělených pořádkových pokut stanovených zákonem. Správní orgán je zároveň oprávněn pravomocně uloženou pokutu následně snížit nebo dokonce prominout. O uložení pořádkové pokuty je potřeba rozhodnout vždy rozhodnutím, jenž je prvním úkonem v samostatném řízení o uložení pokuty. Při řízení o pořádkových deliktech není sepisován žádný protokol o porušení právních předpisů a není prováděno ani dokazování. K řízení o pořádkovém deliktu je příslušný správní orgán, jenž prováděl správní řízení, při kterém bylo rozhodnuto o uložení sankce pořádkové pokuty. Odvolání proti rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty má vždy odkladný účinek. Ustanovení o ukládání pořádkových pokut nalézáme ve správních normách upravujících průběh správního řízení nebo provádění kontroly 32. Zákon o přestupcích 33 umožňuje uložit pořádkovou pokutu fyzické osobě až do výše 5 000,- Kč., pokud se nedostaví bez řádné omluvy na výzvu k podání vysvětlení, nebo toto vysvětlení bezdůvodně odmítá v souvislosti s objasňováním a řízením o přestupku. Správní řád 34 umožňuje správnímu orgánu uložit pořádkovou pokutu až do výše ,- Kč každému, kdo závažně ztěžuje jeho postup striktně vyjmenovaným způsobem a to, že se bez omluvy nedostaví na předvolání, po napomenutí i nadále ruší pořádek, neuposlechne pokynů úřední osoby, nebo kdo činí hrubě urážlivé podání. V těchto případech je využíváno zvláštního druhu řízení, tzv. řízení na místě 35. Daleko větší možnosti uložení pořádkové pokuty umožňuje zákon o správě daní a poplatků 36, který pod hrozbou až ,- Kč pokuty hrozí, za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy vyplývající z tohoto nebo zvláštního daňového zákona nebo uloženou rozhodnutím. Na 32 např. zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci 33 60, odst. 2, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích 34 62, zákona č. 500/2004 Sb., správní řád odst.1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb. správní řád 36 37, zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků

19 pořádkovou pokutu pamatuje i zákon o státní kontrole, který umožňuje uložit pokutu ve výši až ,- Kč., při nesplnění povinnosti při vytváření základních podmínek k provedení kontroly nebo neodpovídající součinnosti s kontrolním orgánem. Tuto pořádkovou pokutu lze ukládat opakovaně až do výše ,- Kč. Uložením pořádkové pokuty není dotčena jiná odpovědnost za hrubě urážlivé podání či jednání, za které je pokuta ukládána. V úvahu může přicházet i další odpovědnost, např. odpovědnost občanskoprávní při zásahu do práva na ochranu osobnosti nebo trestněprávní, pokud by byla naplněna skutková podstata některých z trestných činů Např. 154 útok na veřejného činitele, 206 pomluva zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon

20 3. ŘÍZENÍ O SPRÁVNÍCH DELIKTECH 3.1. Obecné zásady řízení o správních deliktech Řízení o správních deliktech je ve své podstatě správním řízením zahajovaným z moci úřední, které vychází z ustanovení správního řádu a jeho obecných zásad. Jeho účelem je projednání správního deliktu a uložení sankce za tento delikt. Možné odklony od obecného správního řízení jsou pak uvedeny ve zvláštních zákonech obsahující skutkové podstaty správních deliktů. Pouze oblast projednávání přestupků, je upravena speciální procesní úpravou obsaženou v zákoně o přestupcích. Proto se ustanovení správního řádu využívají při řízení o přestupcích pouze subsidiárně. Podstatné odlišnosti pak vykazuje i řízení o veřejných disciplinárních deliktech a řízení o deliktním jednání osob vyňatých z působnosti přestupkového zákona, které by jinak vykazovalo naplnění skutkové podstaty přestupku. Toto řízení je upraveno zvláštním zákonem a procesní ustanovení přestupkového zákona jsou využívána pouze subsidiárně. Obecně však veškerá řízení o správních deliktech vycházejí z obecných zásad správního řízení. To platí, i pro zvlášť upravené řízení o přestupcích, u kterého je nutno navíc vycházet i ze speciálních zásad upravujících pouze toto řízení. Při řízení o správních deliktech nutno vycházet zásad daných správním řádem: - zásada legality neboli zákonnosti, 38 je základem pro veškerou činnost správních orgánů. Celý průběh řízení o správním deliktu, včetně rozhodnutí o deliktu musí být v souladu se zákony a ostatními právními předpisy. Správní orgán musí postupovat také v souladu s mezinárodní smlouvou, která je součástí našeho právního řádu a závaznými právními normami Evropské unie. Dojde-li ke střetu normy vnitrostátní s příslušnou normou Evropské unie, je rozhodující norma Evropské unie; - zásada zákazu zneužití správního uvážení 39. Správní orgán při výkladu neurčitých právních pojmů a při aplikaci zákona je vázán příslušnými ustanoveními zákona a daným zákonným rámcem. Správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, ke kterým je zákonem zmocněn a nemůže tudíž zneužívat institut správního uvážení. Meze volného uvážení může do určité míry upravovat ústřední správní úřad prostřednictvím metodiky nebo výkladových stanovisek. Metodika i výkladová stanoviska musí být v souladu se zákonem a nesmí se jednat o extenzivní výklad. Meze správního uvážení můžou být legálně korigovány pouze příslušnou soudní judikaturou; 38 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád 39 2 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád