Petr Jandejsek 2007/08 CO JE TEOLOGIE?

Transkript

1 CO JE TEOLOGIE? Teologie jako reflexe dialogu s Bohem v rámci křesťanských tradic, které o Bohu vydávají svědectví (Noble 2004: 5). - ekumenická disciplína - živý předmět (já a svědectví víry křesťanských tradic) Základní věta dnešní teologie - Bůh se nám zjevil v Ježíši Kristu (Waldenfels 2000: 45) - Zjevení: Bůh se nám sebe-sděluje; význam Bible - Ježíš Kristus: v dějinné postavě Ježíše z Nazareta Bůh rozhodujícím způsobem promluvil k lidem a toto sebe-sdělení má univerzální význam Teologie jako reflexe zjevení - není naukou o Bohu samotném, ale o Božích stopách (Noble 2004: 14) - Teologii nelze porozumět z objektivní, neutrální perspektivy - Teologie jako reflexe víry, uchopení a pochopení vztahu člověka k Bohu a jím proměněného vztahu k lidem a celému stvoření - Hledání a obhajování víry, ne hotové odpovědi a poučky Náboženství - vztah člověka / lidí k transcendentnu (novodobý pojem) Víra - teologie jako reflexe víry vede k jejímu očištění Ad fidem pertinet aliquid et alicui credere. (Tomáš Akvinský) - můj vlastní podíl na tradici víry Dvojí zakotvení teologie ve vědecké metodě a křesťanské víře Členění teologie A. Podle disciplín (Wolfgang Beinert): biblická - historická systematická - praktická B. Podle adresátů (David Tracy): fundamentální/akademie systematická/církev praktická/konkrétní hnutí nebo problematika - Veřejný charakter veškeré dobré teologie: sdělovaný smysl a pravda mohou v principu proměnit život každého člověka : Beinert, W., 1994, Slovník katolické dogmatiky. Olomouc: MCM. Noble, I., 2005, Po Božích stopách. Teologie jako interpretace náboženské zkušenosti. Brno: CDK. Ratzinger, J., 1991, Úvod do křesťanství. Brno: Petrov. Ryšková, M.-Ovečka, L., Proč studovat teologii? Teologie a společnost 5/2004, s Tracy, D.-Cobb, J.B, 1983, Talking about God. New York: The Seabury Press. Waldenfels, H., 2000, Kontextuální fundamentální teologie. Praha: Vyšehrad

2 ZJEVENÍ A VÍRA Zjevení Jestliže si Bůh přeje, aby svět poznal jeho lásku, pak ta láska musí být rozpoznatelná přestože, a protože je úplně jiná než všechno ostatní. (Hans Urs von Balthasar) Zjevení (revelatio, apokalypsis) 1) přirozené zjevení 2) dějinné zjevení Svoboda slovo vztah Zjevení je svobodná cesta Boha k lidem k člověku; je to dar Boha lidem. Slovo ve smyslu lidského jazyka hraje v procesu zjevení podstatnou roli. K odkrytí zjevení může dojít jen ve vztahu - bez víry není možné rozpoznat zjevení. Kristus jako vrchol zjevení Nejhlubší pravda, která se odhaluje tímto zjevením o Bohu i o spáse člověka, nám září v Kristu, který je prostředníkem a zároveň i plností celého zjevení. (Dei Verbum 2) Víra (fides, pistis) Budoucnost víry je v tom, že víra bude dávat orientaci, ne hotové odpovědi, ne návody, ale světlo, které svítí. (Vyznání víry církve) Ze svědectví o víře v Písmu svatém se dovídáme, co znamená víra v křesťanském pojetí. Trojí podoba víry (Josef Zvěřina) 1) víra lidská 2) všeobecně náboženská 3) křesťanská Mnohokrát a mnoha způsoby mluvíval Bůh k našim otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. (Žid 1,1n) Víra jako přilnutí a závazek k těm předmětům, pravdám a hodnotám, které dávají význam lidské existenci na její nejzákladnější rovině. (Roger Haight) Povaha víry 1) Víra jako lidská odpověď, je vždy subjektivní, fides qua creditur 2) Víra v objektivní smyslu, obsahová víra, fides quae creditur : Fiorenza, F.S.-Galvin, J.P. (eds.), 1996, Systematická teologie 1. Římskokatolická perspektiva. ( Avery Dulles: Víra a zjevení ) Brno: CDK, Praha: Vyšehrad. Haight, R., 2001, Dynamics of Theology. Maryknoll, New York: Orbis Books. Noble, I., 2004, Po Božích stopách. Teologie jako interpretace náboženské zkušenosti. Brno: CDK. Noble (Dolejšová), I., 1996, Úvod do teologického myšlení. Pracovní texty IES. Praha: Síť. Věroučná konstituce o Božím zjevení. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, Vyznání víry církve. Překlad 1. dílu katolického katechismu pro dospělé. 1999, České Budějovice: Teologická fakulta JU. Zvěřina, J., 2003, 1994, Teologie agapé I,II. Praha: Vyšehrad

3 ZDROJE TEOLOGIE Písmo (tento teologický zdroj bude předmětem druhé části semestru) Autorita apoštolů garance kontinuity mezi Ježíšovým posláním a církví Písmo jako jedinečná autorita teologie ostatní jsou pouze odvozené, relativní 2. vatikánský koncil ve Věroučné konstituci o Božím zjevení (Dei Verbum) chtěl obnovit čtení Písma jako hlavního prvku katolické zbožnosti a teologie (DV ) Problém autoritativní interpretace Písma: kdo má autoritu Písmo vykládat? Avšak úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze živému učitelskému úřadu církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista. Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevení od Boha. (DV 2.10) Tradice - lat. traditio, řec paradosis = předávání (svěřování v ochranu, odevzdávání) živá tradice Písmo i nadále vykládá a aktualizuje v životě církve Vývoj tradice Tato apoštolská tradice prospívá v církví s pomocí Ducha svatého. Vzrůstá totiž chápání předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci, tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti, tak také hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charizma pravdy. Církev totiž během staletí směřuje k plnosti Boží pravdy, dokud se na ní nenaplní Boží slova. (DV 2.8) Tradice zajišťuje náboženství jako historickou kontinuitu a obsahovou identitu. Vytváří symboly a obřady, mýty a formule, ale zase opačně je právě jimi ustavována. Má tedy moment tvořivý i uchovávající, je nejen uchováváním, ale též aktivním předáváním. (Josef Zvěřina) Vztah Písma a tradice Posvátná tradice a Písmo svaté jsou tedy ve vzájemném těsném spojení a sdílení. Obojí vyvěrá z téhož božského pramene, splývá jaksi vjedno a směřuje k témuž cíli. Písmo svaté je totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého; posvátná tradice pak předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý apoštolům, bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a šířili. A to je důvod, proč církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností. (DV 2.9) Beinert, W., 1994, Slovník katolické dogmatiky. Olomouc: MCM. Noble, I., 2005, Po Božích stopách. Teologie jako interpretace náboženské zkušenosti. Brno: CDK. Schoof, T., 2004, Aggiornamento na prahu 3. tisíciletí? Vývoj moderní katolické teologie. Praha: Vyšehrad. Věroučná konstituce o Božím zjevení. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, Zvěřina, J., 1992, Teologie agapé I. Praha: Scriptum

4 OTÁZKA AUTORITY Úvodní poznámky o autoritě - autorita nespočívá v samotné věci, jež se sděluje, ale v osobách, které podávají svědectví - Gadamer: autorita osob se nejhlouběji nezakládá na aktu podmanění a abdikace rozumu, ale na aktu uznání a poznání poznání toho, že druhý má převahu v úsudku a vhledu, a že je proto jeho úsudek přednější, tzn. má přednost před úsudkem vlastním. - Kasper: Dnes v církvi netrpíme nadmírou autority, nýbrž nedostatkem pravé autority, která je s to artikulovat víru závaznou pro všechny tak, aby se v ní poznali všichni, kteří jsou dobré vůle, a tak došlo v souhlasu. Autorita Božího lidu - Duch je dán podle svědectví Písma všem pokřtěným není vyhrazen výlučně určitému stavu v církvi Sensus fidei consensus fidelium : Celek věřících, kteří mají pomazání od Svatého (srov. Jan 2,20 a 27), se nemůže mýlit ve víře. (LG čl. 12) - sensus fidei se vztahuje k dogmatickým otázkám, ale je to také smysl orientující život věřícího člověka ve světě ve světle evangelia - consensus fidelium pravda evangelia se může ukázat pouze v konsensu všech Autorita učitelského úřadu církve - označení pro autoritu biskupů, popř. biskupského kolegia a papeže autenticky předkládat a interpretovat učení církve Nauka 2. vatikánského koncilu o neomylnosti 1. neomylný je celek církve (LG čl. 12) 2. neomylné je ve své nauce kolegium biskupů (LG čl. 25) 3. neomylná je hlava biskupského kolegia, římský biskup (LG čl. 25) 4. učitelský úřad nestojí nad Božím slovem (DV čl. 10) Církev je neomylná na základě Boží věrnosti Bůh je základem neomylnosti, kvůli jeho autoritě věříme. - kdyby se církev vzhledem k pravdě spásy mohla mýlit a klamat lidi svým učením a hlásáním, přestala by být sloupem a oporou pravdy (1 Tim 3,15) Autorita teologů - Autorita teologů je autoritou společenství víry posílená o kompetenci, která vyplývá z vědecké metodiky vypracovaných argumentů. - 2 modely církevnosti teologie: delegační a kooperační - Congar: Pravda je symfonická. Dirigent je Duch pravdy. Kdo jiný by v církvi mohl lépe promlouvat a lépe nás uvádět do pravdy nebo v ní uchovávat? Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995, LG a DV Kasper, W., 1987, Uvedení do víry. Řím: Křesťanská akademie Velehrad, kap. 8 Noble, I., 2004, Po Božích stopách. Brno: CDK, kap. 3 Waldenfels, H., 2000, Kontextová fundamentální teologie. Praha: Vyšehrad, s

5 POVAHA TEOLOGICKÉHO JAZYKA I. Poznání v teologii Bůh je tajemství, které má povahu osoby Nemůžeme odvozovat tajemství Boha z tajemství naší existence Poznání Boha zahrnuje celou osobu, nejen rozum Jak je možné použít každodenní jazyk, a přesto uchovat Boží transcedenci? - žádný výrok týkající se Boha nemůže znamenat totéž, co by znamenal, pokud by se týkal někoho jiného - zároveň nemáme žádný jiný jazyk, ale pouze jazyk, který užíváme o sobě a svém světě II. Tři východiska teologické řeči 1) Zjevení jako sebe-sdělení Boha - smysl jazyka je třeba odvodit z Božího Slova: pravý smysl teologického jazyka se učíme v pozorném naslouchání řeči samotného Božího Slova 2) Analogie: je to forma jazyka, ve které říkáme, že jeden předmět se podobá druhému v některých ohledech, ale ne ve všech - Tomáš Akvinský: analogia entis - existuje podobnost mezi Stvořitelem a stvořením - chrání Boží transcendenci, a zároveň umožňuje analogickou souvztažnost mezi světem a Bohem 3) Apofatická a katafatická cesta III. Použití symbolu v teologii Všechna teologická tvrzení jsou symbolická. Ze své povahy je teologie symbolickou disciplínou. Dialektická struktura náboženských symbolů 1. Symbol je v prvé řadě konečnou realitou tohoto světa. 2. Symbol neguje sám sebe: jeho funkcí je ukázat na něco jiného, než je samotný symbol. 3. Paradoxní povaha náboženského symbolu: ačkoliv má svou vlastní integritu, ukazuje nad sebe k něčemu, co je zcela jiné, než symbol. ---) Symbol zpřítomňuje to, co je symbolizováno, tedy něco jiného než sám sebe. Tillich: symbol participuje na tom, co symbolizuje. Symbol tedy ne pouze zpřítomňuje jinou realitu, ale nějakým způsobem sdílí nebo se účastní na realitě, kterou symbolizuje. Symbolický jazyk chrání teologii před modlářstvím a fanatismem. Gunton, C.E.-Holmes,S.R.-Rae, M.A., 2001, The Practice of Theology. A Reader. London: SCM Press. Haight, R., 2001, Dynamics of Theology. Maryknoll, New York: Orbis Books. Kunetka, F., 2001, Úvod do liturgie svátostí. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. Noble, I., 2004, Po Božích stopách. Brno: CDK. Vyznání víry církve. Překlad 1. dílu katolického katechismu pro dospělé. 1999, České Budějovice: Teologická fakulta JU

6 METODY V TEOLOGII I. Metoda v teologii Metoda: cesta poznání skutečnosti Teologická metoda je metodou korelace (Haight) - do korelace je uváděn smysl původního zjevení zprostředkovaný tradičními symboly a současná lidská zkušenost - teolog vždy a nutně přichází k bohatství křesťanských symbolů ze své přítomné situace - cílem teologické metody je pochopit křesťanskou zvěst způsobem, který osvětlí přítomnou situaci - oboustrannost: nejen my klademe otázky zjevení, ale zjevení klade otázky nám - korelace uznává autoritu a hodnotu minulé náboženské tradice, pokud je správně interpretovaná, a snaží se ji aplikovat na dnešní dobu. ---) korelace není faktem, ale výsledkem a cílem teologického snažení Auditus fidei, intellectus fidei (Pospíšil 2002) Postup při výkladu a studiu dogmatické teologie podle Optatam totius čl. 16: V dogmatické teologii ať se postupuje takto: nejprve se předloží biblická témata, nato se bohoslovcům ukáže, jak přispěli k věrnému předávání a vysvětlování zjevených pravd otcové východní i západní církve a jak probíhaly další dějiny dogmat, a to ve vztahu ke všeobecným církevním dějinám. Potom se mají bohoslovci učit hlouběji pronikat do tajemství spásy pomocí spekulace pod vedením svatého Tomáše a objevovat jejich vzájemnou souvislost, aby se dospělo k jejich dosažitelně nejlepšímu objasnění. Ať jsou také vedeni k tomu, aby vnímali stálou přítomnost a působení těchto tajemství v liturgických a v celém životě církve. Ať se také učí hledat řešení lidských problémů ve světle zjevení, promítat jeho věčné pravdy do proměnlivých podmínek lidského bytí a sdělovat je současníkům způsobem jim přiměřeným. II. Typy křesťanské teologie a) Běžné dělení převzaté z politiky konzervativní, liberální, radikální - označuje, jak se minulost vztahuje k současnosti a budoucnosti b) Typy podle Hanse Freie a Davida Forda - 5 typů teologie vyjadřující vztah křesťanství k moderně a postmoderně, kontinuum, , , , , Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, Fiorenza, F.S.-Galvin,J.P., 1996, Systematická teologie 1. Římskokatolická perspektiva. Brno: CDK, Praha: Vyšehrad. Ford, F.D., 1999, Theology. A Very Short Introduction. Oxford: OUP. Haight, R., 2001, Dynamics of Theology. Maryknoll, New York: Orbis Books. Macek, P., Jakou teologii? Teologická reflexe IX (2003), s Pospíšil, C.V., 2002, Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel. Praha: Krystal. Pospíšil, C.V., 2002, Teologie služby. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství