Chodec bez lítosti. Alois Fallada Jan Brabenec

Transkript

1 Chodec bez lítosti Alois allada Jan Brabenec 1

2 2

3 I. Prolog Dostal jsem dopis od nûjakého âecha z Trattenbachu. Psal mi, Ïe se kdesi doãetl o na í galerii a Ïe by se rád s námi seznámil. dopise stálo, Ïe je malífi a emigroval se svojí Ïenou a chystá se na cestu do Kanady a Ïe by je tû rád, neïli odjede za mofie, udûlal tady v Evropû v stavu. Sám jsem mûl spoustu starostí s novû otevfienou galerií a dopis jsem odloïil. Po nûkolika dnech jsem ho jaksi ze slu nosti doãetl do konce a rozhodl jsem se, Ïe toho muïe nav tívím. tom psaní bylo totiï nûco, co mi vyrazilo dech. Ten ãlovûk emigroval v edesáti letech. e vûku, kdy mohl jít v klidu do penze a malovat jenom pro sebe, se rozhodne, Ïe uï v tom srabu nebude a odejde, a navíc aï do Kanady. No nazdar, fiekl jsem si, to bude blázen, nebo velmi zvlá tní ãlovûk. Pfiedstavoval jsem si mohutného rázného muïe, trochu dfievorubce a potkal jsem drobného ãlovíãka shlubok m hlasem, ponûkud ráãkoval nebo co. 3

4 Tenkrát mi bylo nûco pfies ãtyfiicet a vlastnû jsem je tak trochu litoval, Ïe chtûjí odejít na stáfií tak daleko. No snad i obdivoval, ale musím fiíci, Ïe lítost pfievládala. âlovûk odchází z pohodlí jistot z mnoha dûvodû apfies v echna prohla ování o politickém pronásledování a touze po svobodû pfievládají vût inou nûjaké velmi osobní, soukromé dûvody. Emigrovat ãlovûk mûïe do sebe a odstûhovat se za humna není zase aï tak velk problém, staãí pofiádn valník na staré harampádí a vût í krabice na vzpomínky. Ale v edesáti spálit v echny mosty a ãekat na letadlo, které tû odveze daleko do úplnû jiné zemû, no tak to chce odvahu. Co sakra hledá malífi nûïn ch snov ch pastelû, ve kter ch se to jen hemïí uliãkami a noãními plynov mi lampami tajemn ch koutû starobylého mûsta, v Kanadû, kde tahle kouzla nemají a neznají. Proã, kdyï uï ode el z té kafkovské Prahy, nezûstane nûkde v Evropû. Tak jsem se ho prostû zeptal: Pane allado, proã Kanada? Ona, fiekl a ukázal na svoji energickou Ïenu, ona tam má syna z prvního manïelství. No jo, tak to teda je. Máma jde za dítûtem a on jde s ní. Nechal v Praze svá zákoutí a odejde za ãlovûkem, kterého vlastnû ani nezná. 4

5 Jak jsem uï fiíkal, dûvody k emigraci jsou hlavnû velmi osobní. lapali jsme spolu prach alpské vesniãky a najednou jsme si rozumûli. Koufiil jednu cigaretu za druhou, maliãko lapal po dechu a snil nahlas. té Kanadû budu vystavovat právû ty krásné kouty starého mûsta a krajané mi utrhají ruce. Obrázky, které mi ukázal, byly nûïné a kfiehké, jako on sám. Mûl jsem tehdy jiï zku enosti s prodáváním umûní v cizí zemi a s tím b t na roztrhání, ale nechtûl jsem mu v té vûci brát iluze. Nevím, co to bylo, co zaãalo pûsobit, Ïe vzniklo pfiátelství a tak dlouho vydrïelo. Kouzlo osobnosti, údiv nad tím rozhodnutím a vlastnû takové to jeho zvlá tní pábitelství a snad i jeho bezradnost, lidi se nûkdy potkají a ví, ano tenhle ãlovûk umí poslouchat, a dokonce... dokonce i já najednou sly ím. Staãí mnohdy jenom jedno slovo, nedofieãená my lenka, barva hlasu, ráznost a nesouhlas, tiché pfiitakání, ãlovûk neví proã a pfii tom si je jist, ano potkal jsem ãlovûka a nebo snad, potkal jsem sám sebe, ale jiného, lep ího Nevím, proã zrovna tento muï, spí muïíãek tak pla e rozhodn, mne okouzlil a získal. KaÏd z nás to ale zná, snad kaïdému se to stalo a neví proã a proã také vûdût proã?... 5

6 Pfiátelství je tak vzácné, Ïe snad by ãlovûk ani nemusel a nemûl bádat nad dûvody. Prostû setkání s Aloisem alladou v Trattenbachu bylo, teì to vím jistû, setkání s pfiítelem. II el ãas a najednou se ozval, Ïe uï mají opravdu vízum do Kanady a jestli by mohli pfied odletem zídnû u nás pfiespat. Pár dní pfied tímto telefonátem jsem mûl narozeniny a dostal jsem od na í kamarádky arabskou ko- ili. Ani jsem si ji neoblékl, ponûkud mû ten dárek, nevím proã, tval. alladovi pfiijeli a na paní ûfie bylo vidût, Ïe se moc dobfie necítí. Pfiiãítal jsem to nervozitû pfied tou dlouhou cestou a taky moïná to tû ení se a strach. Navíc mi pfiipadalo, Ïe ponûkud ztloustla. Jak hluboce jsme se pletl. Paní ûra, manïelka allady, se tû ila na setkání se synem a vûdûla proã. Paní ûra byla totiï neodvolatelnû nemocná. To setkání mûlo b t pro ni poslední. Choroby ji nemohla zbavit emigrace a ani let do Kanady. echno ji bolelo a ta její mírná obezita nebyla z pfiejídání, n brï z rakoviny. 6

7 Lojza allada se nesmûle zeptal, zda nemáme pro ûru nûjaké volné aty do letadla. zpomnûl jsem si na nechtûn dar a honem jsem tu arabskou ko ili pfiinesl. Ta byla akorát. Paní ûra dostala dar také od nûkoho tam nahofie. Mohla b t se sv m synem jeden dlouh kanadsk den. III. Uplynulo pár dní a mnoho let, kdy jsme oba, já i allada, mûli spoustu starostí na úplnû opaãn ch koncích zemûkoule a najednou to ruplo a my se mohli vrátit do sv ch emigrantsk ch snû, tedy domû. Pro vysvûtlení, emigrantské sny nejsou o jachtách aobohatství, n brï jsou o domovû, o mládí a snad iodûtství. Znáte to, takové sny máme v ichni, ani nemusíme za humna a jsou to sny míchané se vzpomínkami a nûkdy ãlovûk neví, co byl sen, a kudy el Ïivot, Ïe ano. Od té doby, co nám v tom ten reud udûlal erotick zmatek, se ãlovûk snû málem bojí a vysvûtluje si je v elijak. A ono je to vlastnû jenom takové 7

8 to marné sahání po nûãem, co uï zcela jistû nebude, protoïe studánky ãisté vody na lukách na eho dûtství prostû vyschly. Ani vûnû poseãené trávy není ta, která vonûla tenkrát. I rajská jablíãka mají jinou chuè a vûni. allada se vrátil na rodnou hroudu. Ne ale do Prahy svého mládí, to ne, byl to prostû hazardér, a tak se vrátil z velkého svûta do... do... Brna. Asi mu Morava dávala víc klidu. Maloval, vystavoval a po veãerech popíjel ãervené víno, aby, jak fiíkal, zabil ãas. Jo kdyby jenom ãas. Netu il jsem, Ïe k jeho renesanãním schopnostem patfií i tvorba poezie. To, Ïe umí hrát na kytaru a zpívat, jsem vûdûl, ale Ïe je básník a dobr, tak to byla pro mû novinka. Pfiijel nás nav tívit do ídnû, chtûl zorganizovat v stavu a jaksi za odmûnu mi recitoval své cituplné básnû. Tak a to má za trest, fiíkal jsem si, teì musí ten sentiment poslouchat. Ten muï byl kfiehk konstitucí, ale duchem to byl rváã. Na tûstí mû poslouchat donutil. allada mi zaãal recitovat a brnkat na starou kytaru.chtûl sly et pochvalu a zasvûcenou radu, co s tím umûním podniknout. ydat sbírku básní, nebo snad udûlat nûjaké poetické pásmo S touto smutnou poezií se prostû dûlat nic nedá, myslel jsem si a zaãal pfiem let nad tím, kam toho 8

9 obstaroïního básníka, malífie a muzikanta poslat, abych se zbavil té vnitfiní zodpovûdnosti za to, Ïe jsem mimo v stavy pro nûho nic neudûlal. Nemûl jsem ale Ïádnou povinnost nûãím takov m se zab vat, ale znáte to, najednou víte, Ïe kdyï to neudûláte vy, tak to neudûlá nikdo jin a to je zatracenû zavazující. Zatím co se allada toulal ídní, tak já sepisoval doprovodné povídání, abych mu udûlal radost. Pak jsme to poetické pásmo spolu namluvili, ale bylo vidût a sly et, Ïe je to krátké, a tak jsem poïádal kamaráda Karla Hutha, aby nám k tomu vymyslel nûjakou muziku a on oslovil jistého pana ranze Schuberta a najednou to bylo ono. Tak jsem to v echno sestavil dohromady, pro nûho a pro sebe. A uloïil do uplíku s nadûjí, Ïe snad nûkdy... Nadûje, jak známo, umírá poslední, ale ãasto moc brzy. 9

10 I. Tû ili jsme se na to, Ïe se podafií tuhle kombinaci allady, Brabence a pana Schuberta uvést do Ïivota, a ono to lo ztuha.nemûli jsme na to ty správné kontakty a ãas bûïel. Co bûïel, najednou nasedl do rychlíku a zaãal nás pfiedjíïdût. Dostalo se mi zcela náhodné moïnosti v Brnû, tedy ve mûstû, kde allada Ïil, hovofiit témûfi hodinu do rádia o sobû. Chtûl jsem také nûco povídat o pfiipravovaném poetickém pásmu, ukrytém ve vídeàském uplíku, ale ono se to nûjak nehodilo do naplánovaného pofiadu. Paní éfredaktorka byla milá, ale o zmûnû proti pûvodnímu zámûru nechtûla sly et, neb mûla jiï svûj koncept, kam allada bohuïel nepasoval. JenomÏe já jsem vûdûl, Ïe ten chlapík je nemocn. Moc koufiil. Povídání do rozhlasu lo docela pûknû a mûj obstaroïní poeta sedûl ve foyeru a já cítil, Ïe ãas vysílání se ch lí ke konci a Ïe bych nejen mûl, ale taky zatracenû moc chtûl nûco o nûm fiíci. Risknul jsem nelibost paní redaktorky Marcely a zaãal o projektu Poslední ko ile povídat. Hudební reïisér rychle na- el pasující muziku k celému pofiadu, která byla zcela odli ná od plánovaného vysílání. 10

11 KdyÏ jsem skonãil své povídání, zaznûla písniãka s kytarou a já mûl pocit, Ïe se nám Lojza vetfiel do studia a zpívá, tak byl ten hlas podobn. Paní éfredaktorka mi nastavila pfied oko païi a fiekla mi, Ïe takto zjeïené chloupky mûla nûkdy v dobû, kdy s touhle profesí zaãínala. No jo, kdyï se ãlovûku derou slzy do oãí a kdyï se chlupy jeïí, tak to je tedy pocta nejvût í. tomhle stavu vzru ení sedûl Lojza allada v pfiedpokoji studia, poslouchal o sobû povídání a jeïil se také. Jsem rád, Ïe jsem to udûlal, neboè potom uï následovalo pouze jedno jediné setkání s tímto vzácn m renesanãním muïem, no spí, muïíkem, ale sakra velk m ãlovûkem. BohuÏel uï jen jedno jediné. Nikoli v Kanadû, jak jsme plánovali, ne v Trattenbachu, nebo ve ídni, drah Lojzíku allado, tohle na e poslední setkání bylo zase v Brnû. krematoriu. A protoïe nevûfiím, Ïe to byla koneãná, tak se drah pfiíteli potkáváme je tû jednou teì a tady, prostfiednictvím tv ch ver Û. 11

12 Básní sahajících do ãlovûãích snû, nesplnûn ch pfiání, vzdálen ch cest, ne za mofie, ale je tû dál aï do sebe. Pfii pohledu do zrcadla vidíme kaïd svoji tváfi jinak, neïli ji vidí jiní, a tak také na e jednání a skutky vidíme kaïd jinou optikou, neïli ti druzí. Na e tfiinácté komnaty jsou zamãené a klíã od nich nám vzalo zapomínání. Jen zápisky nám obãas pfiipomenout proã... A na scénû b váme jenom sami se sebou. Ná dlouh pfiíbûh se najednou vejde do jediného ver e... do nûkolika slov. Tak tedy, kdyï dovolíte... paní ûro a Lojzíku, budeme teì hledat klíã va ich tfiináct ch komnat s vámi.... KdyÏ rybáfi v noci loví A nebo sklepení se rozjasàuje.. Tak slunce svítí do vesmírn ch dálek Na korál ostrovû... Ïdycky jsem si pfiála nûkam odletût, rozpfiáhnout ruce, tak volnû ale svobodnû, jak pták. Sedût v nûãem tak nestvûrném a zároveà nekoneãnû kfiehkém, jako je letadlo, to tedy byla pro mne stra livá pfiedstava a hrozn záïitek. A je tû tolik hodin nad oceánem. 12

13 Ale Lojza chtûl odejít, ten mûj kluk v tûle starce. Blázniv muïsk, kter zestárl snad omylem. Co v echno zvládl ten mûj v eumûl Maloval snová místa na ich setkávání a na kytaru hrál, psal povídky a také básnû, soãima dokofián o nûãem velkém snil. Mûla jsem stále pocit, Ïe je mu Praha tûsná, nûkam chtûl, pryã, za humna malosti... ale rozhodl se trochu pozdû. Emigrovat v edesáti letech? Dlouho jsme se rozhodovali, byly to nekoneãné debaty a nebraly konce. Odejít jsme chtûli jen spolu. Oba jsme se na to snad i tû ili. Já bych byl b val radûji zûstal v Evropû. Pfieci jenom, Evropa to je kultura, tady je umûním kaïd utr a já jsem kum tem Ïil. Snad bych i zûstal tfieba právû v Rakousku, ale kdyï uï jsme byli na cestû... fiekla, dobfie, kdyï chce a jdeme do takového rizika, tak tedy Kanada. ûra mûla v Kanadû syna a pfiála si s ním proïít je tû kus Ïivota. To víte, láska mámy, ta pfiebije v echny karty v té hfie plné podvodû, co se jí fiíká Ïivot. 13

14 Nechtûlo se mi tak daleko, mûla jsem strach aradûji bych zûstala nûkde v Evropû, tfieba v Rakousku, ale on fiekl, kdyï v tûch na ich letech jdeme do emigrace, tak pûjdeme aï do Ameriky. Té jsem se bála, ale v Kanadû jsem mûla dítû a tak jsme na li kompromis. Kompromis??!! Rozhodnutí padlo náhle. Já byl malífi na volné noze, ale svobodn umûlec tak to ne, to jsem nebyl. Po jedné úspû né v stavû, nûkdo náhodou na el fotky m ch prací z osma edesátého a bylo to. Najednou jsem nemûl co vystavovat. Nájemné jsem platit musel. Nemohl jsem ale b t závisl na Ïenû, kterou jsem miloval, to prostû ne lo. Ta dlaïba, na které jsem se ocitnul mi nevadila ani jsem vlastnû nemûl zlost na ten smû n systém pomluv a dona eãství. Nebyl jsem v té mizerii sám a kamarádi obrázky kupovali. 14

15 Pfied kaïdou v stavou jsem ãekal, Ïe mû nûkdo udá a nebude ani vernisáï, ne moc zábavné to nebylo, ale jednotvárné to tedy také ne, ale mûl jsem toho nakonec v eho dost, prostû uï jsem nechtûl a tak jsme vzali fotky barviãky a pár tûch vestek a... a li. ydûlávala jsem dost, a kdyï mûl ty nepfiíjemnosti s vystavováním, fiekla jsem, Ïe nás uïivím, to nebyl pro mû problém, ale znáte muïsk, ta nejistá existence ho vlastnû bavila, ale pak se najednou rozhodl, Ïe uï nechce a nebude dál bojovat s tou malostí. Chodila jsem v té dobû ãasto po doktorech a necítila se moc dobfie. Nechtûla jsem mu nic fiíci, a tak jsem se tû ila a zároveà bála... Takovou dlouhou cestu pfied sebou a já mûla jsem prostû strach. ûdûl jsem, Ïe se mûïeme spolehnout jen jeden na druhého.. ûdûla jsem, Ïe mne mé tûlo zradí... byla jsem si tím témûfi jistá. Sedûli jsme veãer na ostrovû a stále zvaïovali pro a proti, jin m jsme kazili dovolenou a nikdo nechtûl poradit, ani nemohl. 15

16 Byla to taková, jakoby poslední ance od toho nahofie k niãemu mû nenutil, mûla jsem ho ráda a la jsem s ním za mofie. Záliv byl klidn a vonûl jak meloun ãerstvû rozkrojen, kdyï padlo rozhodnutí. Ani nevím, kdo fiekl to rozhodné slovo. Chtûla jsem jen kousek obyãejného tûstí, takové to jako naposledy....kdyï rybáfi v noci loví anebo sklepení se rozjasàuje. Tak slunce svítí do vesmírn ch dálek na korál ostrovû i na popravãí palek na chrámû poïáry a pole válkou rozoraná anebo tomu na cestu komu teì zvoní hrana tak ti e z kostelíka v dáli pfies fieky, potoky, aï k mofiím Byl to krásn veãer a den se taky vydafiil. Není jich v Ïivotû moc takov ch pûkn ch okamïikû. To co tu sly íte jsou básnû, které jsem napsal tenkrát, kdyï jsem se sám sobû ztratil, nûkteré je tû doma,... doma? 16

17 A jiné tûsnû pfied tou... cestou. UÏ ani nevím které pfiedtím a které potom, kdyï jsem se vrátil. Byli jsme s ûrou je tû v Evropû a ãekali jsme na Kanadu. To uï jí nebylo dobfie, ale já nevûdûl, Ïe je to s ní tak patné. Opravdu ne. /zní hudba a svûtlo na alladu slábne, reflektor nasvítí ûru/ Bylo kdys mûsto sluncem zalévané.. já vídávala ãasto, jak zlat úsvit vzplane za siluetou vûïí T na To v echno dá se dosud vidût jen pfiíchuè okamïiku, jen ta je zcela jiná To byl ten ãas, kdy slunce jinak hfiálo, Obloha nade mnou snad b vala taky modfiej í. Byl ãas, kdy cokoliv se stalo, to smazal úsvit- Jitro zítfiej í.. 17

18 âas nemûl smysl Ïádn, a b valo ho dostkolikrát veãer kfiiïovala jsem most, kdyï stíny nábfieïí uï v fiece utonuly. A mûsíc pfieseknut v pûli smáãel svûj odraz do hladiny ãerni Z oken kavárny zaznûly pak jazztrubky a saxy a v echno tehdy lákalo a bylo jednodu í jaksi. Pak pfii el ãas, ten chodec bez lítosti kdy pfiedtím zmûnilo se v potom. Snad lépe Nemluvit teì o tom /Opakuje poslední slova /. Snad. lépe nemluvit teì o tom. Mít oãi jako oblaka co na krajinu shlíïí na nekoneãné pouti nad zemí 18

19 Na chvíli postát kdyï se spánek blíïí kztemnûl m dolinám tam na hranici stínu. A pod mûsícem putovat k neznám m bfiehûm jitra, s dûvûrou, Ïe snad nezahynu Ïe pfiijde je tû zítra A tak se loudat dál a dál.. Psal se rok ízum do Kanady jsme uï mûli, dal nám ho konzul, kter poru il v echny pfiedpisy pro imigraci. Znal nás dobfie a snad tu il, ne, on vûdûl, Ïe je ûra na smrt nemocná a pfiesto nebo snad právû proto Nedoufala jsem, Ïe se do Kanady za synem je tû podívám. Musela jsem jít na lékafiské prohlídky. Mûla jsem strach, Ïe je po v em. Lojza dal konzulovi obrázky plné pohody. Takové Èastné krajinky z Alp. echny pfiedpisy jde obejít, konzul byl lidsk a vûdûl. 19

20 Nevûdûl jsem, Ïe má rakovinu. Ona to vûdûla a chtûla za synem, je tû jednou se s ním chtûla setkat. On z emigrace za mámou nemohl. To bylo koncem léta vzduch byl kfii Èálovû ãist a podzim zaãal zlatit stránû. Pod nohou první spadlé listy a cesty neznámé do irokého svûta. Hfiebeny hor ve zlatém odpoledni pokojnû pospávají Pod bfiízou usednout, Jen tak apfiem let, co tají Tak bûïel ãas a pfiib val den ke dni. Dlouh byl podzim ráno jinovatky a listí rezivûlo steskem. 20

21 A den Aã modrav, byl k uzoufání krátk a slunce ãasnû poléhalo Pak pfii el sníh návûje na stfiechách a dlouhé noci s nimi strach, co bylo pfiedtím, nebo potom bude Dny jako hrací kostky - ãerné, liché, sudé padaly do rulety ãasu. Pak zima pfie la a snûhy tály na stráni. Zvon bylo sly et v poledne a cesty jako na dlani se rozebûhly k lesûm, a jaro Ïivot slibovalo. Jak dnes to vidím nám staãilo tak málo. Byl to jen jeden rok. S tebou jsem chodil vzhûru do tûch svahû z laviãky smetal pozdní sníh. K tobû jsem chodíval si pro odvahu 21

22 a slunce volal v mracích poloskryté. Tobû jsem pro potûchu kvûty sbíral blatouchy v úïlabinû stinné a petrklíãe na lukách - s tebou jsem díval se jak lehce voda plyne pfies padl strom, pfies kamenit práh. S tebou jsem sedával u ml na na potoku. Má milá tolik ve lo se do jediného roku Tolik ve lo se do jediného roku. A uï nemûlo b t pfií tû. Pfii el nám dopis z velvyslanectví, Ïe se máme dostavit do Traiskirchenu brzy ráno a potom, Ïe budeme odvezeni na leti tû. Bylo to v echno dûkladnû zaji tûno, aï na to, Ïe Ne, uï nemûlo b t pfií tû Pfiespali jsme ve ídni u kamarádû. ûra mûla takové bolesti, Ïe nemohla obléknout Ïádné aty. 22

23 Na tûstí pro ni ná hostitel dostal právû k narozeninám od nûjaké kamarádky arabskou ko ili. Mûl to b t vtip. Ko ile byla velká, volnû stfiiïená. A tak ji ûfie daroval. Docela jí slu ela a do letadla mûla nûco velmi pohodlného. Nûco, co ne krtilo. Do Kanady to letûlo tenkrát devût hodin. Stra n ch devût hodin na konec svûta. Do svobody...do svobody? Doktofii ji pfiedávkovali léky, a tak jsme tedy letûli. Bál jsem se o ni. Mûli jsme pfied sebou dvacet est hodin cesty. Od domu do domu. Cítil jsem, jak se v klimatizovaném letadle chvûje zimou. Dvacet est stra n ch hodin do konce. Mne provázej a po boku mne stráïi, kdyï cestou klopotnou 23

24 uï umdlévají kroky neï pfiiblíïí se k obzoru, kde Ïhavé slunce ve vodách s pokorou zapadá... Zmizí s ním léta, vesmíry a sny, a nikdo zpût se nevrátil. Snad nemohl, snad minul cíl ak ty mne lásko provázej, po mûsíce ãi roky mne v ude doprovoì aè nezme kám tu plavbu tu Chárónovu loì... Den po pfiíletu jsem zemfiela.. v té arabské ko ili Kanadû jsme pfiistáli... je tû Ïiví. Nezme kali jsme nic, ani toho Cháróna Má lásko, snad nadarmo vám pí í. ak doufám, Ïe ás zastihne mûj list, neï na hranici stanu, co svûty navïdy dûlí. 24

25 NeÏ vstoupím na osudn prám, co ãeká ve veãerním stínu neï naposledy oslepí mne blesk a stezku ve tmách minu y jistû víte co je stesk, kdyï pfies okenní rám a nad karty a siluetu hráãe se s prohrou úsvit vloudí pak teprve jsem zcela sám, jen v koutû kdosi pláãe Nad poutníkem co bez nadûje bloudí, nad silnicí, co do mlhy se nofií, nad krutostí nad branou sedmi mofií, nad stezkou prokletou ãi nad ztracen m mládím A tak tu sedím dál a kámen v srdci hladím snad proto, aby roztál ãasem Jen v koutû kdosi pláãe snad nad hedvábn m vlasem, ãi nad pluhem co zarezavûl v b lí 25

26 anebo nad kartou co stále ãerná padá Kdo nezná cestu dál, ten nemá na v bûr ten hádá A tak jsem ztracen bez ás, lásko má podoben korábu, co v boufii potácí se avãern ch vodách topí se bez pomoci ten nepotfiebn, otluãen vrak. Snad nem lím se snad ve a í je moci ty uschlé kvûty vzkfiísit a ze snû vystoupit, jak vzácn obraz z rámu. Já nepfiestanu vûfiit a kolikrát se zklamu, tolikrát ãekat budu na vlídn dotek dlaní a snad i hlas á donese mi vánek. Tak tich, jako epot listí tak tich jako spánek 26

27 Do poslední chvíle jsem snila o zázraku. Dokud ãlovûk d chá, tak doufá, já jsem doufat pfiestala...arabská ko ile se promûnila v rubá Tuhle báseà, ten dopis, ta slova jako tich vzdech jsem na el po pohfibu mezi fotkami a vylisovan mi ãtyfilístky pro tûstí. MÛj mil, pfiíteli a pane to nesmíte, ãerné tak my lenky by neunesla zemû Já chtûla zûstat dnes, kdy jsem jen obrazem, kter teì a i stûnu zdobí, vûfiím, Ïe neïádám snad mnoho, kdyï vzpomínku si tichou vypro uji tak lehkou jako lístky rûïí, které jste kladl do m ch dlaní vïdyè s ámi jsem jak v jitru modravém, tak v ãase usínání v ak tomu vûfite 27

28 dotek á jsem na cestu si vzala a úsmûvem sv m vlídn m já splatila ám cit. tak pfieji a í du i klid a pokoj my lenkám, co táhnou jak v podzimu ptáci To jediné, co mi v nemocnici vrátili, byla právû ta ko ile arabská avkanadû jsem zûstal sám. Jsem sám a leïím ve stráni pod tmící oblohou. jen ze vsi klekání doléhá slabé ke mnû a cítím trávu cítím vûni zemû a vidím opar na lukách co obrys jasn stírá. A fieka jako pfiíbûh v snách vine se nehlubok m dolem. 28

29 Jsem ãástí zemû jsem ãástí v eho kolem, bezpeãn, jak v matãinû klínu. A zemû voní jak dávná léta mladá Tak leïím tu, kdyï soumrak zvolna padá a zakrátko pak teplá noc posype moje oãi prachem hvûzd. A já se vrátímvrátím z pfiedalek ch cest A hlínu sevfiu v dlani. Hlínu jsem v rukou svíral dva roky, Skvûle se mi Ïilo, pracoval jsem v cukrovaru azdlaïdic stíral bláto no, v ak to znáte, ãlovûk se musí dostat na dno, aby se mohl odrazit 29

30 Bydlel jsem u jejího syna, byli jsme najednou pfiátelé, ale ne lo to donekoneãna snaïil jsem se smutkûm dáti vale a zapomenout jo, v echno by to dobré bylo, ale to zatracené ale UÏ pfiekroãila jsem ten pomysln hvûzdn práhuï nemám bolesti a nemám strach snad bûh je blíïe ke mnû. Jen hork vítr nebe zametá jak zvlá tní je to zemû Jak divná je to planeta sype se prach a písek se skal.. Jak nádherné to divadlo A není kdo by tleskal nemohl jsem jim zûstat na krku amluvit anglicky s lidmi jsem chtûl potfieboval jsem si taky vydûlat nûjak ten dolar, a tak jsem si koneãnû na el jinou práci, 30

31 dûlal jsem rámy na zakázku, já,. b val malífi... Ty, o nûmï se praví, Ïe stvofiil tento svût. Ïe stvofiil tuto zemi za pouh ch sedm dní ak za sedmkrát deset let já pro el její valn díl a ãasto jsem se zastavil a zvaïoval, Co na cestû jsem proïil co v echno uvidûl. A teì se ptám: Takov svût jsi chtûl? Komu já bych mohl co vyãítat. Jenom sám sobû, Ïe jsem ji pfiemluvil, aby la se mnou. ekla mi tenkrát jenom... snad máme je tû trochu budoucnosti, snad máme je tû ãas? MoÏná, Ïe jsem si myslela, Ïe svému osudu uletím. 31

32 Já jsem ji miloval. Já jsem ho milovala. A to je jedno, jestli je ãlovûku estnáct, ãi edesát. Stejnû jsem si v echno zbyteãnû dlouho rozm lel. No jistû, chcete fiíci, tak proã jsi ji tam tahal. Onemocnûla bych doma a pohodlí na umfiení mûla bych ve své posteli, byla bych sama se svou bolestí a svobodou svobodou? Jak rád bych nûkomu v echno tohle vyãetl. fieknûte sami komu? Bohu? âárám ve dlani? MoÏná kartám? Nebo osudu? Taky to mohu vyãíst té mizerné dobû. No... mohl jsem se vrátit domû do Prahy. 32

33 Komu se dá co vyãíst a chci vûbec hledat nûkde nûjakého viníka. Mûl jsem se jí podívat do ruky na ãáru Ïivota, mohu vyãítat tfieba tomu nahofie, ale vlastnû, kaïdému ta svíãka hofií jinak. Ne nemohu to zatracenû ani sobû vyãítat. MoÏná letadlûm, Ïe létají pomalu a nedokáïou pfiedletût smrt. O pár let..dní.. o pár minut Proã zrovna to mé letadlo neletûlo dál. Tobû vyãítám otãe, Ïes neudrïel svoji touhu na uzdû. Proã já jsem vûbec zde? Proã jsem se vûbec musel narodit? Chtûl jsi se narodit? Tak tyhle otázky si stále pokládám. Nebytí, prázdno, tak stra nû nekoneãné. A pfiejeme jim to tûstí nepoznání, 33

34 opravdu tûm, ktefií se nenarodí. Tak odpoãívej v pokoji Jiná moïnost uï sakra není. TvÛj úsmûv a tvûj hlas tak velmi postrádám, Ïe v echna známá místa v pustinu vyprahlou se mûní Nezbyla Ïádná skuteãnost nezbylo ani snûní, v tisíckrát prokleté hodinû skonãil ná úsvit poslední A od té chvíle, od tûch dní tvûj úsmûv a tvûj hlas tak velmi postrádám Smysl tohohle pachtûní postrádám, A dûj se nechce hnout. Jenom sny jsou opravdové, jenom sny a ta zoufalá touha do konce té po etilé hry to nûjak... dotáhnout 34

35 Myslíte, Ïe máme nûjakou budoucnost? Ale kde. Hodnû prázdn ch dnû a málo pln ch hodin to je stáfií. UÏ zbyteãné je pospíchat na konci cesty stojí kat. /hudba ráznû ustane a um vln sílí/ ÏdyÈ je tû Ïijeme, tak sakra Ïádnou tryznu.. /nastane hlasité ticho/ + + Byla bych s tebou zûstala radûji. Tak slunce svítí nám do vesmírn ch dálek. Na korál ostrovû I na popravãí palek. Konec 35