Respekt, nikoliv strach

Transkript

1 9/2011 REPORT Respekt, nikoliv strach V srpnu cvičily na americké základně Hohenfels v SRN hned dvě české jednotky, více se dočtete v reportáži na stránkách 10 až 13.

2 Českou republiku navštívil předseda Vojenského výboru EU švédský generál Hákan Syrén Více za méně peněz Počátkem září navštívil Českou republiku předseda Vojenského výboru EU švédský generál Hákan Syrén. Během jednání s náčelníkem Generálního štábu AČR armádním generálem Vlastimilem Pickem a ministrem obrany Alexandrem Vondrou se tento nejvyšší vojenský představitel Evropské unie seznámil s Bílou knihou o obraně a s účastí Armády České republiky v bojových uskupeních EU, tzv. Battle Goups. To vytvoříme příští rok společně s Německem, Rakouskem, Chorvatskem, Makedonií a Irskem. Skupinu bude tvořit vojáků. AČR přispěje mechanizovanou rotou, doplněnou o potřebné logistické zabezpečení a další prvky, celkem by se mělo jednat o 350 vojáků. Během svého pobytu v České republice generál Syrén odpověděl na následující otázky. Měl jste možnost seznámit se s Bílou knihou o obraně. Jak hodnotíte připravovanou reformu Armády České republiky? Seznámil jsem se nejen s aktuálním stavem vaší armády, ale i s historickým vývojem transformace od roku Jednali jsme i o otázkách ekonomického vývoje, který bude mít zásadní dopad. Byl jsem seznámen s prognózou demografického vývoje, s tím, v jakém stavu je či bude vojenská technika. Bílá kniha o obraně je jednoznačnou zprávou velice dobře zasazenou do současného kontextu. To, co se bude odehrávat, je velice bolestivé, zároveň je to ale jediná cesta, jak pokračovat do budoucna. Transformace se netýká jen vás, ale i celé řady dalších armád. Probíhá za ztížených ekonomických podmínek. Je tedy potřeba odvádět více za menší objemy peněz. Už se ví, v jaké oblasti by mohla být nasazena EU Battle Group, do které budou začleněni čeští vojáci? V tomto okamžiku není učiněno žádné konkrétní rozhodnutí. Je potřeba si uvědomit, že EU Battle Groups jsou vytvořena tak, že mohou plnit celé spektrum úkolů, od humanitární pomoci přes oddělení válčících stran silou až po rekonstrukční úkoly. Když se podíváme na současnou situaci, a to i do regionů v blízkosti Evropy, vidíme, že je potřeba humanitární pomoc, humanitární asistence, ale i obecného zajišťování bezpečnosti. Koncepce EU Battle Groups je něco, co se v Bruselu neustále podrobuje diskuzím s cílem zlepšovat tento institut a přizpůsobovat ho aktuálním požadavkům. Zatím se ale neobjevil žádný argument, na základě kterého by tato koncepce měla být změněna. Uvažuje se například o tom, že by tato uskupení mohla pomáhat při rekonstrukci v Libyi? Zatím tomu tak není. To ale neznamená, že se to nemůže změnit. V současné době neexistuje žádný plán či předpoklad pro nasazení EU Battle Group v Libyi. Všechno bude vycházet z vůle libyjského lidu. Tamní představitelé si ale v tomto okamžiku nepřejí přítomnost žádného vojáka západního státu. Připravil: Vladimír Marek Foto: autor Co všechno obnáší vaše funkce? Mým úkolem je koordinovat vojenské úsilí sedmadvaceti zemí Evropské unie. V současné době se orientujeme především na operaci Atalanta v Perském zálivu a Indickém oceánu, výcvikovou misi Evropské unie v Somálsku a operaci Altea v Bosně a Hercegovině. Zároveň se soustřeďujeme na bojová uskupení EU Battle Groups. Jedná se o operace nejen ve vzdálenějších oblastech, ale také složitější a navíc v rizikovém prostředí. Této náročnosti můžeme čelit jedině prostřednictvím iniciativy týkající se sdružování prostředků a sdílení kapacit. Doufáme, že na podzimním zasedání ministrů obrany Evropské unie v listopadu či prosinci letošního roku budeme moci přednést představitelům jednotlivých zemí konkrétní návrhy, jak v této oblasti postupovat a jakým způsobem se oni do tohoto projektu mohou zapojit. Od Armády České republiky jsem obdržel již velice konkrétní návrh. (Podle generála Picka můžeme nabídnout chemické a biologické specializace, výcvik pilotů vrtulníků, školství a logistické schopnosti pozn. red.) fakta Generál Hákan Syrén se narodil 31. ledna 1952 ve švédském Växjö. Po ukončení gymnázia nastoupil na Královskou námořní akademii, ze které byl v roce 1973 vyřazen v hodnosti poručíka. Později studoval na Naval War College v USA. Kromě různých velitelských funkcí strávil nemalou část své kariéry jako pedagog na vojenské akademii. Koncem osmdesátých a v první polovině devadesátých let minulého století dělal pobočníka švédskému králi Carlu Gustafovi. V letech 1999 až 2003 byl ředitelem Vojenského zpravodajství a bezpečnostní služby. Poté se stal vrchním velitelem švédských ozbrojených sil. Od roku 2009 působí ve funkci předsedy Vojenského výboru Evropské unie. Generál Syrén je ženatý, má tři děti.

3 obsah MISE HOST Odvádíte skvělou práci 2 Začátkem září navštívil ministr obrany Alexandr Vondra spolu s náčelníkem GŠ AČR armádním generálem Vlastimilem Pickem jednotky českých vojáků v Afghánistánu Zdravotníci první linie 14 Lenka Dovořáková pomáhala zachránit lidský život ještě předtím, než dorazila do Afghánistánu Andělé v uniformách 32 Hlavně díky příslušníkům styčného monitorovacího týmu věděli obyvatelé Podujeva a okolí, že český kontingent je stále ještě v Kosovu Afghánistán očima vojáka 34 Profesionální voják, ale ve volných chvílích i výborný fotograf, to je četař Radek Venglář ze 71. mechanizovaného praporu Hranice Odpůrce stereotypů 6 Rozhovor se zástupcem náčelníka GŠ AČR náčelníkem štábu generálmajorem Petrem Pavlem ARMÁDA A VEŘEJNOST Letecká show na hradeckém nebi 9 Stejný počet vzletů a přistání, slunečné počasí, přes padesát tisíc návštěvníků to byl 18. ročník CIAF Jak na seřaďovacím nádraží 27 V sobotu 27. srpna se v Lešanech konal zajímavý Tankový den Nejen Vojáci společně 38 Přinášíme přehled organizací spolupracujících s resortem MO ČR editorial Vážení čtenáři, v minulém čísle jsem Vám slíbil, že Vás budeme informovat (pokud budeme mít dostatek ověřených dat a podkladů) o skutečnostech, které Vás, ze zcela logických důvodů, nejvíce zajímají. Mezi tato žhavá témata bezesporu patří otázka zdanění příspěvku na bydlení. Vy čekáte, my v redakci také čekáme Včerejší (dnes je středa 13. září a časopis A report předáváme do tiskárny k výrobě) rozhlasový pořad Impulsy Václava Moravce, kde byl hostem ministr obrany Alexandr Vondra, mnohé napověděl a mnohým z nás dal jasnou odpověď. Ne každý z Vás však tento pořad poslouchal, a tak se domnívám, že přepis části rozhovoru s ministrem Vondrou Vás může zaujmout. Jedna z otázek tedy zněla: Pane ministře, už je jasno, jak budete kompenzovat zdanění příspěvku na bydlení? Ministr Vondra odpověděl: Je to důležitá věc, protože zejména na úrovni mužstva nebo nižších poddůstojníků, kteří nemají nějaké výrazně vysoké platy, tak tam ty následky toho zdanění včetně výdajů na sociální a zdravotní pojištění mohou činit třeba i tři tisíce korun měsíčně. Já jsem slíbil, že my na úrovni mužstva, na úrovni nižších poddůstojníků budeme zdanění kompenzovat Ten systém teď dopilováváme a v průběhu září zveřejníme. Dále ministr obrany uvedl, že: na úrovni mužstva bude kompenzace v plné výši. V rozhovoru také zaznělo, že vedení resortu obrany připravuje nový model vyplácení příspěvku, který má být, jak ministr Vondra zdůraznil, férový a současně nebude příliš administrativně složitý. My Vás samozřejmě o všech změnách budeme informovat. Máte-li tedy nějaké otázky týkající se nejen příspěvku na bydlení, ale i dalších oblastí života a činnosti armády, pak směle s nimi na redakční mail areport@centrum.cz. Na závěr mi dovolte ještě malou odbočku. Opustím vážná témata a přeskočím do sféry zábavy a sportu. Již 20. října se uskuteční jubilejní 15. ročník turnaje v nohejbale tříčlenných družstev o pohár šéfredaktora A reportu. Neváhejte a posílejte přihlášky (bližší informace naleznete na straně 48). Proč? Protože chystáme překvapení. Slavnostní výkop provede Zkrátka možná přijde i kouzelník. VÝCVIK Respekt, nikoliv strach 10 V srpnu cvičily na americké základně Hohenfels v SRN hned dvě české jednotky, jedna v roli mentorovacího týmu, druhá simulovala Afghánce Hra světel a stínů 16 Na Libavé se konalo další společné cvičení, kterého se zúčastnili příslušníci texaské národní gardy Bojové střelby a trojka BASA 30 Nové mobilní pracoviště napomohlo k tomu, že piloti bitevních vrtulníků Mi-24/35 provedli dvojnásobný počet ztečí MY A NATO Z kokpitu i z bunkru 18 Plukovník gšt. Petr Mikulenka zakusil rub i líc aliančního systému protivzdušné obrany NATINADS ZDRAVOTNICTVÍ Dostaneme vás domů! 20 Strategický vzdušný zdravotnický odsun raněných a nemocných na trase Česká republika Afghánistán TECHNIKA A VÝZBROJ Strela Součástí výzbroje 25. protiletadlové raketové brigády jsou modernizované komplexy Strela-10M L-39 Albatros 43 T ZBROJNÍ VELETRH HISTORIE VOLNÝ ČAS Jan Procházka, šéfredaktor časopisu A report SIAE Le Bourget V Paříži se konal jeden z největších leteckých veletrhů Příliš hrdý Chod 36 Od narození Hrdiny Sovětského svazu generálmajora Josefa Buršíka uplynulo v těchto dnech sto let Setkání evropské mládeže 48 Historicky první kemp pro mládež příslušníků armád z deseti evropských zemí ICC v České republice se v režii Volarezy i přes vrtochy prázdninového počasí mimořádně vydařil Fotoreportáž 4 Military English 41 Diplomatický protokol a etiketa 47

4 Hlavním důvodem, který vedl ministrovy kroky do Afghánistánu, bylo poděkovat českým vojákům za práci, kterou zde odvádějí, a podpořit je. Delegace v rámci dvoudenního programu postupně navštívila tři základny, na nichž příslušníci Armády České republiky působí. Ministr Vondra hodnotil bezpečnostní situaci v Afghánistánu ve srovnání s letošním jarem jako mnohem klidnější, a to také díky tomu, že přibývá počet dobře vycvičených vojáků Afghánské národní armády i místních policistů. Naši vojáci se na přípravě afghánských bezpečnostních sil přímo podílejí a jejich výsledky jsou spojenci velmi dobře hodnoceny. Druhým důvodem cesty bylo udělat si přímo na místě obrázek o postupující transformaci, předávání jednotlivých území do správy afghánským úřadům. Čeští vojáci, pokud pomineme Kábul, působí ve třech provinciích, které zatím předány nebyly, ale už příští rok se nás tato záležitost bude přímo dotýkat. To samozřejmě přinese nároky na plánování, eventuální restrukturalizace kontingentu a my jsme chtěli toto projednat přímo v Afghánistánu, uvedl ministr Alexandr Vondra. Odvádíte skvělou práci Začátkem září navštívil ministr obrany Alexandr Vondra spolu s náčelníkem GŠ AČR armádním generálem Vlastimilem Pickem jednotky českých vojáků v Afghánistánu a jednal s představiteli tamní vlády a velení operace ISAF. Cesty se zúčastnili také velvyslanec ČR v USA Petr Gandalovič a zástupci Poslanecké sněmovny. Vysoce také ohodnotil skvělou práci, kterou při každodenním výcviku afghánských bezpečnostních sil odvádějí v provincii Wardak příslušníci 7. mechanizované brigády z Hranic na Moravě i vojenští policisté. Stejné hodnocení patří příslušníkům jednotky, kteří ve spolupráci s civilní složkou Velitelem úkolového uskupení speciálních sil je plukovník Karel Řehka, kterého jsme se přímo na základně Hombré zeptali: Pane plukovníku, co je vaším úkolem v Afghánistánu? My zde působíme v celém spektru speciálních operací. To znamená, nejen že plníme úkoly speciálního průzkumu, ale i získáváme informace pro nejvyšší stupeň velení ISAF. Provádíme, pokud je to nutné, úderné akce narušení sítí nepřítele a zároveň plníme úkoly vojenské asistence a podporujeme rozvoj místních bezpečnostních složek. Přesně řečeno, máme partnerskou jednotku, které se věnujeme, a snažíme se zvyšovat kapacity afghánských bezpečnostních složek k vedení speciálních operací. Jaká je spolupráce s Afghánci? tvoří Provinční rekonstrukční tým v provincii Lógar. Tito lidé zde odvádějí již tradiční skvělou práci při ochraně českých odborníků, kteří se snaží realizovat celou řadu významných projektů. Jedná se především o školy a nemocnice, chválil práci vojáků i civilních expertů českého ministerstva zahraničí ministr obrany. Právě zde, na základně Shank, předal šek na dolarů, které pro afghánské děti poslalo stonožkové hnutí Na vlastních nohou. Vojáci, kteří zde denně spolupracují s místními autoritami, jistě budou vědět, kam tento dar nasměrovat. V každém případě je spolupráce s mezinárodním dětským hnutím, které vede už dvacet let Běla Gran Jensen, velmi prospěšná a má své opodstatnění. Musím říci, že dobrá. Myslím, že se dají dosáhnout značné pokroky. Osobně jsem překvapen například profesionalitou, kterou předvádějí příslušníci naší partnerské jednotky. Kolik zde máte práce? Práce máme poměrně hodně. Plných operačních schopností jsme dosáhli koncem července a za krátkou dobu jsme provedli celkem čtyřicet osm operací. Osobně jsem nezažil den, kdy bych se nudil, a nemyslím, že by to tu někdo jiný zažil. Očekával jste, že četnost operačního nasazení bude tak vysoká? Ano, čekal. Snažíme se zde něčeho docílit, a proto musíme mít vysoké operační tempo. Podmínky jsou ale extrémní, zvláště to vedro. Při bojových akcích máte na sobě výstroj a další nezbytné vybavení 2 3 mise Delegace vedená Alexandrem Vondrou v rámci připraveného programu také navštívila zbrusu novou základnu příslušníků speciálních sil ze 601. skupiny speciálních sil v provincii Nangarhár nedaleko Jalalábadu. Výstavba základny byla dokončena koncem srpna a při návštěvě delegace ministra obrany byla poprvé slavnostně vztyčena česká vlajka. Jsem velmi rád, že jsem měl příležitost zde dnes být. Jsem mezi elitou české armády. Vojáci ze 601. skupiny se svým způsobem vrací na místo činu. Na stejném místě už působili v historicky první operaci AČR po druhé světové válce. I tentokrát je čeká plnění náročných úkolů speciálních operací a navíc příprava a výcvik speciální policejní jednotky afghánské policie. Myslím, že jsou na to perfektně připraveni. Jsem hrdý na to, že nás zde reprezentují takto skvělí vojáci, řekl Alexandr Vondra. Práci vojáků ocenil i náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Vlastimil Picek: Už za tu krátkou dobu, kterou jste tady, jste udělali obrovský kus práce a doufám, že to takto bude pokračovat i nadále. Ministr obrany se v Kábulu před odletem zpět do České republiky setkal s afghánským ministrem obrany Abdulem Rahimem Wardakem, ministrem vnitra Bismillahem Khanem Mohammadim a se zástupcem velitele výcvikové mise NATO v Afghánistánu (NTM-A) Jackem Kemem. Jménem české vlády je informoval o daru, kterým jsou dva tisíce zásobníků do samopalů vz. 58. Navíc předal afghánským představitelům seznam pro českou armádu již nepotřebného materiálu, který jim můžeme odprodat. Ujistil jsem afghánské protějšky, že Česká republika bude Afghánistán nadále podporovat zejména nyní, když afghánské autority přebírají větší díl odpovědnosti v rámci procesu předávání odpovědnosti za bezpečnost, uvedl po návratu ministr obrany. K budoucímu nasazení českých vojáků v Afghánistánu Alexandr Vondra sdělil: V letošním roce české zapojení kulminuje, v zemi je 720 našich vojáků. Na podzim skončí na základně Šarana jednotka vrtulníkářů. To je krok, který je dlouhodobě Klimatické podmínky jsou tady horší. Sami vidíte, že je tu hrozné vedro a všichni se neustále potíme i přesto, že už přichází podzim. Je tady obrovská vlhkost a klima je v podstatě tropické. Před pár minutami jste společně s ministrem obrany Alexandrem Vondrou na základně slavnostně vztyčili českou vlajku a odhalili desku s jejím názvem. Proč Hombré? Kemp jsme nazvali Hombré na počest generála Ondreje Páleníka, ředitele Vojenského zpravodajství. Je to náš bývalý velitel útvaru a zároveň člověk, který se maximálně zasloužil o rozvoj speciálních sil a za to, že zde plníme úkoly tak, jak je plníme. Je to také člověk, který odvelel první dvě bojové mise naší jednotky v této zemi. Hombré je vlastně jeho přezdívka z mladých let, která se s ním táhne už roky. plánovaný. U speciálních sil předpokládáme dvě rotace čili, domnívám se, že někdy v létě příštího roku bude jejich činnost omezena. V roce 2012, kdy máme ještě od Parlamentu ČR mandát, bude docházet postupně k transformaci. Každopádně Pane plukovníku, v zahraničí působíte po několikáté. Můžete popsat svou nejtěžší misi? To je těžko říct. Každá mise je svým způsobem těžká a konkrétně odpovědět nemůžu. Je ale pravda, že působíme na více místech a některá Připravila: Kateřina Lang počítáme s postupným snižováním naší účasti v zahraničních misích. Připravilo redakční oddělení Foto: archiv OKP MO z nich jsou poměrně v tvrdých polních podmínkách. Někteří vojáci žijí standardně v místním prostředí, tedy bez jakéhokoli komfortu, beze sprch, záchodů, teplé stravy, kanalizace a podobně. Tyto mise patří mezi ty nejtěžší.

5 rubrika Z činnosti příslušníků 601. skss v operaci ISAF MEDCAP Medical Civil Affairs Patrol Účelem patroly je nejen poskytnout příležitostnou základní zdravotní péči, ale také získat pro potřeby jednotky základní informace o demografickém složení obyvatelstva v blízkosti základny nebo v prostoru odpovědnosti jednotky. Speciálně vyškolení vojáci se základy zdravovědy jsou vybaveni základním zdravotnickým materiálem, léky a vakcínami, aby mohli na místě ošetřit akutní případy, očkovat dětské pacienty nebo poradit v další léčbě. Tento pravidelný monitoring, který poskytuje jednotce přehled o obyvatelstvu, jejich věku, sociálních vazbách i výskytu nemocí, je dále významný z hlediska navázání užšího kontaktu s místní komunitou, šíření propagace a především výměny informací. Foto: archiv 601. skss 4 5

6 host Rozhovor se zástupcem náčelníka Generálního štábu Armády České republiky náčelníkem štábu generálmajorem Petrem Pavlem Odpůrce stereotypů Petr Pavel. V Armádě České republiky je jeho funkce zástupce náčelníka Generálního štábu AČR náčelník štábu a vojenská hodnost generálmajora třetí nejvyšší. Na tom však tento muž, který za měsíc a týden oslaví abrahámoviny, nestaví. Reálný obraz, efektivní řešení a profesionální výkon to jsou hodnoty, jež uznává. Nejen privátně uznává, ale i prosazuje. Pane generále, do České republiky se vracíte po čtyřletém působení v zahraničí. Zvládnete naskočit do rozjetého armádního vlaku? S nadsázkou řečeno, já z něho ani nevystoupil, neboť jsem pořád v něm. Díky moderním technologiím a osobním kontaktům jsem byl stále v obraze. Nemohu proto říci, že by mě současný stav české armády něčím zaskočil. Moje mise v zahraničí měla být po překlopení z EU v Bruselu do SHAPE v Monsu delší, ale po dohovoru s náčelníkem Generálního štábu mi byla o dva roky zkrácena. Beru to s nadhledem, vždyť ve všem je menší či větší část pozitivního. Ostatně, po původně předpokládaných šesti letech na zahraničních pracovištích v Belgii bych zřejmě byl pro AČR mrtvým mužem. Ona by neznala mě, já zase jí. Dnes tak opět začínám něco nového, mám nové cíle. To mě opět motivuje. Profesionály z vojenských útvarů a zařízení většinou nezajímá papírová činnost vrcholných reprezentantů armády, nýbrž jejich bojová praxe. O vás se ví, že máte zásluhu na osvobození třiapadesáti francouzských vojáků v misi UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie. Vybavuje se vám ta situace z počátku roku 1993 u obce Goleš? Ano. Byla to jedna z prvních aktivit, kdy jsem jako voják opravdu cítil, že dělám to, k čemu jsem se dlouho připravoval a cvičil. Původním zadáním z vrchního velitelství bylo jet na pomoc keňským vojákům, kteří se dostali do problémů na bojové linii mezi krajinskými Srby a Chorvaty. Záhy se ukázalo, že zablokovaní v zóně bojů jsou naši kolegové Francouzi. Byl jsem tehdy operačním důstojníkem praporu a do mé působnosti patřilo mimo jiné i vyšetřování podobných incidentů. Navíc bylo třeba člověka se znalostí francouzštiny. Situace vyžadovala rychlou reakci, nebyl čas na dlouhé rozhodování. Takže volba byla celkem přirozená. Navíc do toho vstoupilo i moje trvalé nutkání být vždy tam, kde se něco děje. Když ta možnost přišla, přihlásil jsem se bez přemýšlení. Velitel nabídku přijal a potom už to běželo ráz na ráz. Nikdo tam nešel na rozkaz, ruku zvedlo původně přes padesát dobrovolníků, ze kterých jsem nakonec vybral osmadvacet. Jsem rád, že jsem tuto zkušenost absolvoval. Každý, kdo si něčím podobným projde, podívá se zblízka na vlastní limity. Jejich znalost je velice důležitá. Za tento čin jste byl vyznamenám francouzským Válečným křížem (Croix de Guerre) a státním vyznamenáním České republiky medailí Za hrdinství. Na rozdíl od vašich tehdejších podřízených a spolubojovníků Aleše Opaty a Karla Klinovského však není vaše fotografie umístěna v Galerii hrdinů na chodbě Generálního štábu AČR. Víte o tom? Samozřejmě že jsem si toho všiml. Ale chci říct, ať to zní jakkoliv, že to ve mně nevyvolává žádnou hořkost. Za prvé, na toto patro Generálního štábu se dostane jenom zlomek lidí z armády. Není proto mnoho těch, kteří tudy projdou a všimnou si skutečnosti, o které mluvíte. Na druhou stranu si nemyslím, že by mělo na něco vliv, jestli člověk má či nemá někde fotografii. To podstatné je, co jsem si z toho vzal já. Například tu neskutečnou kolegialitu bez ohledu na rozdílnost uniformy a jazyka, ale i to, že jsme jeden druhému byli oporou, aniž bychom se znali. Dodnes mi píše tehdejší velitel francouzské jednotky, který je už v záloze. Posílá mi fotky, jak loví ryby v moři a jak si užívá života doma na Korsice. Ty jsou pro mě mnohem cennější než nějaká moje hrdinská fotografie na chodbě. A portréty dnes generála Opaty a plukovníka Klinovského jsou tam naprosto právem. Za jejich podíl na zmiňované akci a projevené hrdinství si to určitě zaslouží. O deset roků později přišlo vaše další bojové nasazení, tentokrát v operaci spojenců pod názvem Trvalá svoboda, jejímž cílem bylo svržení diktátora Saddáma Husajna. Vy jste jako tehdejší velitel specializovaných sil AČR nastoupil na velitelství USCENTCOM v americké Tampě a poté na předsunuté velitelství v katarském táboře As-Sajlija. Prozradíte nám něco ze zákulisí? Tehdejší resortní vedení v čele s ministrem Tvrdíkem přistoupilo k této bojové operaci velice aktivně. Chtěli jsme ukázat spojencům, především Američanům, kde stojíme a že jsme si vědomi našich závazků. V průběhu vánočních svátků jsme se však zalekli vlastní odvahy a začali přehodnocovat svoje postoje. Nakonec z toho vyšel takový přístup ve stylu chytré horákyně, to znamená ani na voze, ani pěšky. Rozhodli jsme totiž, že se sice zúčastníme, ale s trochu jiným mandátem, neboť ty byly v operaci Enduring Freedom a vzápětí potom Iraqi Freedom rozdílné. Na předsunutém velitelství v Kataru za mnou jako za národním českým představitelem krátce před vstupem koaličních sil na území Iráku přišel americký dvouhvězdičkový generál odpovědný za operace a zeptal se mě, zda s nimi naše protichemická jednotka půjde do boje, nebo ne. Jasné stanovisko z republiky jsem k tomu nedostal, a tak mi ten horký brambor zůstal v ruce. Byla to jedna ze situací, kdy si člověk řekne, tak za tohle buď dostanu další hvězdu, nebo budu postaven před válečný soud. Naštěstí bylo moje rozhodnutí správné. Zavřený ani povýšený jsem kvůli tomu nebyl. Z vašeho životopisu je zřejmé, že jste strávil téměř polovinu své dosavadní osmadvacetileté armádní praxe v zahraničí. Není to tak trochu paradox? Na jednu stranu jsem rád, že jsem tolika zahraničními zkušenostmi prošel. Na druhou stranu je to z velké části o tom, že je člověk ve správnou dobu na správném místě. To, že jsem strávil skoro polovinu svojí vojenské služby v zahraničí, do značné míry souvisí s tím, že jsem měl vždycky blízko k jazykům. I díky mému otci, který velice dobře mluví několika jazyky. Postupně se to nabalovalo. Nejprve základy němčiny, pak ruština, angličtina, francouzština. Promiňte, ale svádět to na lásku k jazykům tahá ve vašem případě za uši. Vždyť jste sloužil u průzkumných, výsadkových a specializovaných jednotek, kde je tím největším adrenalinem dril ve výcvikovém prostoru, a ne klimatizovaná kancelář s červeným kobercem na některém z aliančních velitelství Máte pravdu. V průběhu svojí vojenské kariéry jsem mnohokrát zalitoval, že už nejsem na pozici velitele některé jednotky nebo útvaru, kde bych se cítil mnohem lépe. Být výsadkářem pro mě znamenalo hodně, ale nebyla to ta jediná motivace. Myslet si ale, že vás pobyt v zahraničí automaticky katapultuje do vyšších pater, je zavádějící. I já s tím mám osobní zkušenost. Po studiu na Staff College ve Velké Británii jsem byl půl roku napůl nezaměstnaný. Zkrátka nevěděli, co se mnou dál. Když se to táhlo už pár měsíců, v nichž jsem spíše paběrkoval, než pracoval, došla mi trpělivost a zašel jsem do jedné velké firmy, jestli by pro mě neměli práci. Z fleku mi ji nabídli, a dokonce platově mnohem výš než u armády. Naprosto vážně jsem uvažoval nad zkrácením závazku a odchodu do civilu. Najednou se však ledy pohnuly a já nastoupil na pozici velitele 6. speciální brigády v Prostějově. Traduje se, že když jste velel šestce, tak vaše metody výcviku přiváděly protivníka k zoufalství. Čímpak? To zní dost nadneseně. Vždy jsem ale ctil zásadu, že speciální jednotky jsou speciální proto, že nedělají nic konvenčně. Proto jsme se snažili ke každé akci takto přistupovat. Jenom v neustálém tvořivém improvizování je jakási záruka toho, že jednotlivec a jednotka přežije v boji. Jakýkoliv náznak stereotypu může mít fatální následky. Protivníkovi pak stačí, obrazně řečeno, počkat za správným rohem a lehce vás dostane. Přiznávám, že nekonvenční přístup ve mně zůstal dodnes. Někomu to přijde nestandardní, ale přináší to výsledky. Od prvního červencového dne jste zástupcem náčelníka Generálního štábu náčelníkem štábu. Považujete tuto pozici, sportovní terminologií řečeno, za zdolání osmitisícovky, nebo se nacházíte v posledním táboře pod vrcholem? Já už jsem svoji osmitisícovku dávno pokořil. Do armády jsem vstupoval s mnohem nižšími ambicemi. Když teď v kterýkoliv den skončím, splnilo se mi mnohem víc, než jsem očekával. Mám řadu jiných životních priorit, než jsou generálské hvězdy a vrcholné funkce. 6 7

7 host armáda a veřejnost Stejný počet vzletů a přistání, slunečné počasí, přes padesát tisíc návštěvníků to byl 18. ročník CIAF Letecká show na hradeckém nebi Jste spoluautorem Bílé knihy o obraně, od které si nejeden profesionál sliboval, že bude zevrubnou kuchařkou v následném fungování resortu obrany. Jaký je k tomu váš komentář? Bílá kniha je naprosto standardní dokument, který v té či oné podobě mají téměr všechny ozbrojené síly. Naším cílem bylo konkrétně a pravdivě popsat aktuální stav a především jaká by měla z hlediska našich politicko-vojenských ambicí a spojeneckých závazků AČR být. Nejsem zcela přesvědčen, že se tento záměr v Bílé knize stoprocentně podařil. V některých věcech jsme zůstali v půli cesty. Poměrně dobře jsme popsali, v jakém stavu se armáda nachází, ale už jsme se nedostali k tomu, abychom detailně analyzovali disproporce mezi zadáním a realitou a zejména způsob, jak je zdoláme. Na Bílou knihu musejí postupně navazovat další implementační dokumenty s konkrétními řešeními. Dokument měl jednoznačně deklarovat, že problematika bezpečnosti nemá politickou barvu a že se týká státu jako celku a jeho obyvatelstva. Ve Velké Británii je například pod obdobným dokumentem podepsán předseda vlády a předseda nejsilnější opoziční strany. Pak nezáleží na tom, zda příští volby dopadnou obráceně. Problematika bezpečnosti a obrany je u nás neprávem a dlouhodobě popelkou. Současná situace armády je toho odrazem. Ekonomická kritéria nemohou být jedinými při posuzování vůle a schopností k obraně. Lze považovat váš komentář stávajícího stavu za pesimistický? Můžete být konkrétnější? Na jednu stranu jsem rád, že Bílá kniha, na rozdíl od řady jiných dokumentů, pravdivě popsala palčivé resortní otázky, o kterých se dlouho vědělo, ale nikdo o nich nehovořil nahlas a veřejně. Avšak tím, že se Bílá kniha dostala do schvalovacího skluzu, jakoby ztratila potřebný tah na branku. Následná nejistota ohledně reálnosti základního zadání pro armádu, přešlapování a otálení při tvorbě navazujících dokumentů měly za následek, že veliké očekávání částečně vyšumělo. Přišlo to, z čeho jsme měli obavy pro řadového příslušníka armády je to jenom jeden z dalších dokumentů v nekonečné řadě. Ono zkrátka zase nějak bude. S Bílou knihou nebo bez ní. Tou nejbolestivější ztrátou je bezesporu úbytek důvěry. Souhlasíte? Ano. Problém je v tom, že my dnes nedržíme v ruce nástroje, kterými bychom vojáky jednoduše přesvědčili. Říkám to s plnou zodpovědností. Rádi bychom jim garantovali stabilitu, ale potýkáme se s finančním výhledem na další období. Poměrně přesně víme, jak bude vypadat příští rok a už i to, že nebudeme schopni naplnit řadu úkolů, které nám ukládá naše politické zadání, ale i některé spojenecké závazky. Proč? Vzhledem k přiděleným finančním prostředkům a nahromaděnému vnitřnímu dluhu. Pokud jde o roky 2013 a 2014, dilema je ještě složitější. V posledních letech jsme se dostávali do paradoxních situací. Přestože jsme vojáci, vyjadřovali jsme se často spíše jako diplomati. Říkali jsme, že úkoly plníme, ale s jistým omezením. To v bojové činnosti bohužel nejde. Pro profesionála platilo a platí: úkol splním, nebo ho splnit nemohu a žádám změnu zadání. A ode mě jako představitele vrcholného managementu armády voják po právu očekává, že mu ke splnění úkolu vytvořím odpovídající podmínky, včetně finančního zabezpečení. A co se výše uvedené důvěry týká? Armáda je bezpečnostní pojistkou státu. Voják je v krizových situacích připraven přinášet oběti, včetně té nejvyšší. Musí však cítit, že ten, pro koho tu oběť přináší, o to stojí. Pokud uvidí, že ani společnost, ani politická reprezentace o jeho služby vlastně nestojí, že je vnímán spíš jako přítěž, řada z nich ztratí motivaci. Potom se není co divit, že mnoho z nich bere svoji práci jenom ekonomicky, jako prostředek obživy. Ale cesta musí někam vést, většina vojáků chce ve své práci vidět smysl. Dříve nebo později přijde okamžik, kdy bude potřeba ve prospěch lidí praštit do stolu a říct jasně: Takhle už to dál nejde! a to i za cenu vlastního odejití. Chci se s tím poprat a pokusit se s tím ještě něco udělat. To, že nějak bylo a nějak bude, není konstruktivním řešením situace a neberu to. Nejeden profesionál poukazuje na to, že se neustále prodlužuje doba nejistoty. Jak lze situaci stabilizovat? Jestliže velice rychle nezačneme vést vážně míněnou debatu o tom, jak skutečně dál s obranou České republiky, dostaneme se do situace, která stabilizaci ani v nejmenším nepodpoří. Naše současná míra závazků a ambicí vyžaduje dvacet čtyři a půl tisíce vojáků. Dnes jich slouží málo přes jednadvacet tisíc, a jsme tedy hluboko pod limitem. Jako vojáci musíme jednoznačně říct, jakou část z našeho zadání nebudeme vzhledem k přiděleným prostředkům schopni plnit a jaké to přinese důsledky a rizika. Má to ale i mezinárodní, přesněji řečeno alianční aspekt. Kdyby stejně postupovaly i další státy Severoatlantické aliance, zbude brzy z garance společné obrany jen politická deklarace. Politicko-vojenské ambice Aliance nelze zabezpečovat s polovinou lidských, materiálních a finančních zdrojů. Musíme najít ten správný kompromis. Čím dříve, tím lépe. Text: Pavel Lang a Jan Procházka Foto: Marie Křížová Akrobacie, která brala tisícům diváků dech. Na 18. ročník mezinárodního leteckého dne známého pod zkratkou CIAF (Czech International Air Fest) v Hradci Králové se první zářijový víkend slétlo šedesát letadel a vrtulníků ze třinácti zemí. Svoji mistrovskou třídu zde opět potvrdili piloti z předváděcího týmu vzdušných sil Armády České republiky. Kbely, Bratislava, Hradec Králové, Brno a opět Hradec Králové. Na těchto letištích se uskutečnily jednotlivé ročníky CIAF. Z počátečního armádního leteckého dne (1991) se během následujících sedmnácti roků stala prestižní letecká show, těšící se značnému zájmu jak laické, tak odborné veřejnosti. Armáda České republiky se zde prezentovala v maximální možné míře. Vzdušné síly se představily jak při zahajovacím průletu, tak v sólových ukázkách proudové a vrtulníkové techniky. Kromě toho byla k vidění i nejmodernější pozemní technika, včetně bojových vozidel používaných Armádou ČR v zahraničních misích, říká armádní generál Vlastimil Picek, náčelník Generálního štábu Armády České republiky. Akce se zúčastnilo bezmála tři sta příslušníků AČR, a to nejen ze všech leteckých základen vzdušných sil, ale rovněž ze 4. brigády rychlého nasazení, 15. ženijní brigády, 25. protiletadlové raketové brigády, 26. brigády velení, řízení a průzkumu, 14. brigády logistické podpory a Vojenské policie. Organizátoři akce, na čele s Czech Airshow Agency, připravili po oba víkendové dny šestihodinový letový program s dvaceti akrobatickými ukázkami jak vojenských, tak civilních strojů. S největším diváckým ohlasem se setkala skupinová slétanost francouzského Breitling Jet Team, na strojích české výroby L-39 Albatros, lotyšského Baltic Bees Jet Team rovněž na albatrosech, a polské akrobatické skupiny Bialo-Czerwone Istry s vrtulovými PZL-130 Orlík. Je potěšitelné, že se v tak kvalitní mezinárodní konkurenci prosadili také čeští vojenští piloti. V akrobatických sestavách se za Armádu ČR představili nadporučík Ivo Kardoš v podzvukovém bitevníku L-159 ALCA, kapitán Marcel Kica s bitevním vrtulníkem Mi-24/35, podplukovník Petr Kratochvíl a kapitán Petr Šafařík na vrtulníku W-3A Sokol při záchraně zraněného a hašení. Do úvodních průletů a při seskocích armádních výsadkářů se zapojily také transportní vrtulníky Mi-17 a Mi-171, upřesňuje velitel předváděcího týmu VzS AČR, takzvaného Display Teamu, major Petr Michenka. Opravdovou třešničkou na dortu byla mistrovská pilotáž kapitána Michala Daňka s víceúčelovým nadzvukovým bojovým letounem JAS-39C Gripen. Zájem o mistrovskou pilotáž čáslavských letců na L-159 a JAS-39C Gripen řešili organizátoři double vystoupením v jednom dni. Na tuzemských leteckých dnech předvádíme de facto všechny typy letecké techniky. Požadavky na vystoupení Display Teamu však mnohonásobně překračují naše možnosti, a proto jsme nuceni velmi selektovat. Těší nás obrovský zájem veřejnosti. Je to příležitost, kdy jí zblízka a v reálu ukazujeme nejen moderní techniku, ale především naši profesní způsobilost, konstatuje zástupce velitele společných sil velitel vzdušných sil AČR brigádní generál Jiří Verner. Ze strany početné novinářské obce akreditováno bylo 200 novinářů z 15 zemí světa, mimo jiné i z Japonska a Pákistánu zaznělo mnoho dotazů na další existenci gripenů ve výzbroji Armády ČR. Na jednání vlády České republiky připravujeme materiál o ochraně vzdušného prostoru ČR, konstatoval ministr obrany Alexandr Vondra a dodal: Ten bude počítat s uchováním schopnosti nadzvukového letectva. Rozhodně ale budeme chtít vybírat tuto budoucí schopnost v nějakém soutěžním prostředí. Předpokládám, že konečné stanovisko zazní do konce tohoto roku. 8 9 Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

8 výcvik V srpnu cvičily na americké základně Hohenfels v SRN hned dvě české jednotky, jedna v roli mentorovacího týmu, druhá simulovala Afghánce Respekt, nikoliv strach Od brány základny se ozýval kvílivý nářek. Dva domorodci s krvavými zraněními v oblasti obličeje a horních končetin se dožadovali vstupu a zdravotnické pomoci. Vojáci museli nejdříve zajistit celý prostor a prověřit, zda se nejedná o léčku či provokaci. Pak teprve přišel ke slovu zdravotník, jehož úkolem bylo stabilizovat základní životní funkce. Mezitím byl k přepravě raněných do nemocnice přivolán vrtulník (MEDEVAC). Nosítka nesli dva čeští a dva rumunští vojáci. Tedy zástupci jednotek, které na americké základně Hohenfels v SRN spolupracovaly a společně simulovaly prapor Afghánské národní armády. Kromě stovky vojáků 7. mechanizované brigády, kteří se snažili vžít do rolí Afghánců, zde od 8. do 24. srpna cvičilo 54 příslušníků 4. brigády rychlého nasazení, a to v roli mentorů 3. jednotky poradního a výcvikového týmu. Do Hohenfelsu jsme přijeli proto, abychom sehráli afghánskou armádu pro mentorovací týmy, které mají být nasazeny na území Afghánistánu. Tento úkol ostatně čeká i nás. Od 30. března 2012 bychom měli působit v afghánské provincii Wardak jako v pořadí již čtvrtý ý český poradní a výcvikový tým, říká jeho velitel a zároveň velitel 72. mechanizované- ného praporu podplukovník ovní Martin Botík. Výhodou je, že máme možnost vidět naši budoucí práci takříkajíc z druhé strany. Procházíme si zde veškeré drily a taktiky, které budeme potřebovat na území Afghánistánu. Největší důraz je přitom kladen na mentorování. Nejde o to, abychom dělali za někoho o výcvik, ale spíš metodicky vedli afghánské velitelee a jen jim říkali, co mají dě- lat. Snažíme se té jednotce poradit, jak se mají vojáci chovat. Mnohonárodní výcvikové centrum Výcvikový prostor v Hohenfelsu vznikl krátce před druhou světovou válkou. Ame- ričané ho využívají od roku Bylo to druhé největší výcvikové zařízení, které měli v Evropě k dispozici. V roce 2005 došlo k jeho transformaci na společné mnohonárodní výcvikové centrum JMRC (Joint Multinational Readiness Center). O pět let později prošel tento prostor rozsáhlou modernizací. Byly zde vybudovány arabské osady, komunikace, viadukty. V každém z téměř dvou desítek výcvikových zařízení je umístěn kompletní kamerový systém, jehož výstupy se přenášejí přímo do řídicího centra. Kamery snímají výcvik z několika úhlů. Během vyhodnocení je možné si každou situaci opakovaně přehrát a v případě potřeby i patřičně přiblížit. V posledních letech zde cvičí nejen jednotky zemí NATO, ale i států, které o vstup teprve usilují. Čeští vojáci tak měli možnost bezprostředně spolupracovat například s Chorvaty či Albánci. Náš výcvik v České republice je hodně podobný tomu, čemu se věnujeme zde. Výcviková zařízení v Hohenfelsu jsou však speciálně vybudovaná tak, aby co nejvěrněji připomínala afghánské prostředí. Velkou výhodou je i nemalé množství komparzistů. Díky tomu je naše příprava bohatší a víc se také přibližuje realitě, vysvětluje podplukovník Botík. Navíc zaměstnání vedou velice zkušení američtí instruktoři. Mají za sebou službu v operaci ISAF. Mnozí z nich se do ní zapojují speciálně proto, aby získali určité poznatky, které mohou později aplikovat při těchto zaměstnáních. Také technika, která je zde k dispozici, většinou prošla přímo Afghánistánem. Velkou výhodou je rovněž multinárodní prostředí, které vládne v Hohenfelsu. To nám umožňuje nejen procvičit si odbornou angličtinu, ale zároveň získat informace z různých regionálních velitelství. Přítomné jednotky jednotlivých národních armád působí totiž v různých částech Afghánistánu. Dozvíme se hodně věcí, které jsou například na severu, na oplátku předáváme zkušenosti z východu této země. Čaj patří k výcviku Vojáci konečně nakládají zraněného do vrtulníku. Poblíž stojící americký instruktor si poznamenává, že to všechno trvalo příliš dlouho. Další z fragmentů, který čeští vojáci v Hohenfelsu procvičují, je pěší patrolování v nedaleké obci Daman a jednání s radou starších. To vede nadporučík Miroslav Maixner, který zde simuluje velitele afghánské roty. Společně se svým rumunským kolegou a tlumočníkem se usazují přímo na zemi na koberci. Jednání zahajuje celá série zdvořilostních frází. Nic není možné uspěchat, důležité je také přijmout nabízené občerstvení. Tato vesnice je koncipována jako lépe vybavené centrum v Afghánistánu. Je tady nemocnice, policejní stanice, hotelové zařízení, v blízkosti se nachází naše základna. Což má samozřejmě také svůj význam, popisuje nadporučík Maixner. Můžeme zde jednat nejen s radou starších, ale i s místní policií. Není žádný problém požádat ji dokonce o pomoc. Své role v tomto případě mají i komparzisté, kteří hrají Taliban. Jejich cílem je snažit se nám co nejvíce zkomplikovat život. Lidé, kteří jsou k těmto úkolům najímáni, znají velice dobře zvyklosti a kulturní zázemí Afghánců, chovají se přesně jako oni. Všechno je to velice věrohodné. Čeští vojáci obsazují věže rozestavěné po obvodu celé základny. Rumuni zatím zaujímají obranu vjezdu na základnu, na příjezdové cestě rozestavují zátarasy a natahují žiletkový drát. Všichni dohromady se pak připravují na obranu. Čeká se totiž útok. Takové ty drily, jako je napadení základny, raketové ostřelování či nepřímá palba se v Hohenfelsu procvičují nejčastěji. Do výcviku se neustále zařazují ty nejžhavější novinky. Pokud by jel někdo do Afghánistánu pořád se stejnou taktikou, určitě by měl problémy. Musíme ji tedy neustále měnit, přizpůsobovat postupům protivníka, upozorňuje podplukovník Botík. Vojáci musí být hodně flexibilní, připravení na jakoukoliv situaci. Techniky a taktiku se snažíme různě obohacovat. Velkou pozornost věnujeme improvizovaným 10 11

9 výcvik výbušným prostředkům. Důsledně po nich pátráme, vojáci postupují velice obezřetně podél silnice. Měníme přitom nejrůznější sestavy. Stínoví vojáci O kousek dál v Hohenfelsu cvičí další čeští vojáci. Jedná se o 3. jednotku poradního a výcvikového týmu, která by měla převzít svůj operační úkol v afghánské provincii Wardak již letos na podzim. Rekrutuje se převážně z příslušníků 4. brigády rychlého nasazení, konkrétně ze 41. mechanizovaného praporu. Národní část přípravy na tuto misi máme již za sebou. Nyní zde absolvujeme druhou etapu, kterou organizuje NATO. Úvodní série zaměstnání se skládala především z teoretických lekcí na učebnách. Následovala taktická příprava v týmech a výcvik štábu v plánování a řízení boje. Vyvrcholením pak byla třetí část, během které jsme dostali replikanty Afghánské národní armády, které mentorujeme jak na úrovni týmů, tak i štábů, vysvětluje velitel jednotky podplukovník Zdeněk Mikula. Skuteční Afghánci jsou zde pouze na těch klíčových postech, zbytek simulují albánští vojáci. Dělají to ale velice dobře a věrně rozehrávají situace, do kterých se mohou naši příslušníci dostat. Se zástupcem velitele kandaku (praporu), jsme procházeli celý rozhodovací proces a hledali úskalí, jež by se mohla objevit později v Afghánistánu. V době naší návštěvy již fungovala operačka plně v jejich režii. Čeští vojáci pouze z povzdálí sledovali, zda se nedopouštějí nějakých chyb. Po větší části výcviku v Hohenfelsu jsou vlastně jen jakýmsi jejich stínem. Spolupráce s nimi je velmi dobrá, jejich důstojníci prošli kurzem BMATT ve Vyškově. Znají tedy Českou republiku a naší armádu, máme na čem stavět. Práci operačního důstojníka zatím většinou nedělali, přesto se nám je podařilo za nějaké tři dny zaškolit natolik, že jsou schopni vést operační činnost bez naší bezprostřední pomoci. Rádia si již obsluhují sami, my je jen usměrňujeme, aby všechno probíhalo správně, usmívá se spokojeně praporčík Martin Janeček. V Afghánistánu jsem byl již se čtvrtým kontingentem PRT. Operační práci dobře znám. Ne všichni naši vojáci ale mají takovéto zkušenosti. Nyní tady mají možnost vyzkoušet si, jak funguje například systém individuálních hlášení MEDEVAC a rádiová komunikace v anglickém jazyce. Aktualizují bezpečnostní situaci Před dvěma měsíci měla část týmu možnost účastnit se stáže v provincii Wardak. Seznámila se s činností 2. jednotky OMLT, která tam nyní působí. Určitý obrázek o tom, jak to tam reálně vypadá, jsme získali. Průběžně si aktualizujeme bezpečnostní situaci, seznámili jsme se také se všemi bezpečnostními incidenty, ke kterým tam došlo. Situace je hodnocena jako trvale nestabilní. Jsme si toho vědomi, představuje to pro nás určité riziko. V této souvislosti máme respekt, ne však strach, upozorňuje podplukovník Zdeněk Mikula. Do našeho týmu jsou zařazeni pouze zkušení vojáci, kteří mají za sebou již několik misí. Ztráta kolegy během takovéhoto nasazení se určitě každého dotkne. Nemyslím si ale, že by ty tragické události, ke kterým ve Wardaku došlo, nějakým způsobem ovlivnily připravenost jednotky. Naši vojáci od začátku vědí, jaké riziko tato mise představuje. To potvrzuje i instruktor kurzu Komando praporčík Václav Přichystal. V Chrudimi u výsadkového praporu začínal v roce 1994 jako voják základní služby. Po jejím skončení podepsal kontrakt a stal se délesloužícím. Wardak bude již jeho sedmá mise. Obavy má svým způsobem každý člověk, ani doma z toho nejsou příliš nadšení. Musíme se s tím ale vyrovnat. Já osobně si tyto věci moc nepřipouštím. Pokud by po mně byla vedená palba, jsem přesvědčený, že máme nadrilované postupy, jak na takovouto situaci reagovat. Jestli tomu skutečně tak je, se ale ukáže až v Afghánistánu. Ani podplukovník Mikula není právě zelenáč. Je to již jeho čtvrtá zahraniční mise. Dříve působil v Kosovu a především v rámci výcvikového programu NATO v iráckém Bagdádu. Měl tak možnost poznat činnost nevyšších operačních center irácké armády, od ministerstva obrany přes ministerstvo vnitra až po úřad premiéra. Nikdy nekončící raketové útoky do tzv. zelené zóny, tedy centrální oblasti Bagdádu, ve které sídlily vrcholné státní úřady, měly tehdy velice deprimující účinky. Docházelo k několika útokům denně. Jeden poplach sledoval druhý. Příslušníci spojeneckých jednotek museli po jeho vyhlášení běžet do krytu. Ne všichni zvládali tyto situace bez problémů. Postupovat malými krůčky Dostal jsem se dokonce k výcviku iráckého námořnictva a námořní pěchoty. Působil jsem nějakou dobu na námořní základně v Um Kasru a později na britské lodi v Perském zálivu. Naše loď byla necelých padesát kilometrů od břehu. Přesunovali jsme se na ni iráckými patrolovacími čluny. Technický stav těchto zastaralých plavidel byl doslova na hraně. Během plavby se začali někteří členové osádky modlit. Kdykoliv jsme udělali otočku, museli se i oni obrátit, aby dodrželi pravidla, která jim stanovuje Korán. Na loď sice nedopadaly rakety, přesto jsme měli i tam neustálé poplachy. Cvičili jsme evakuaci. Mořskou nemocí jsme netrpěli, byla to velká loď s několika palubami. Na každé bylo několik schodišť. Prostě jedno velké bludiště. Stačilo se přesunout z jedné strany na druhou a člověk byl ztracen. Několikrát se mi stalo, že jsem zabloudil. Přesto jsme vnímali, jak se toto plavidlo pohybuje. Cítili jsme dokonce i přistání každého vrtulníku na jeho palubě, popisuje podplukovník Mikula. Největší devizou ovšem byla práce s národem východní kultury. Tato činnost sice přinášela obrovské úskalí, byla však velice zajímavá. Z těchto zkušeností samozřejmě hodlám těžit během našeho působení v provincii Wardak. Největší nebezpečí pro nás může představovat určitá frustrace. Nám Evropanům totiž připadá, že jsme se během výcviku nikam neposunuli, arabský pohled může být ale diametrálně odlišný. Pro nás to znamená neklást si vysoké cíle, postupovat malými krůčky a snažit se respektovat místní kulturu. Z celé řady zaměstnání zaměřených na to, co může jednotku ve Wardaku potkat, zaujalo naše vojáky to, během kterého se měli možnost seznámit s výbušnými nástražnými systémy. Zaměstnání vedl zkušený pyrotechnik Bob Weir. Ten měl za sebou více než dvacetileté působení v této oblasti v americké armádě a přednášel také na škole FBI. Za ta léta se mu podařilo shromáždit široké spektrum nejrůznějších odpalovacích zařízení a postupů, jak s pomocí improvizovaných prostředků vyrábět výbušniny. Ukázal našim vojákům například, jak se vaří výbušnina ze zemědělských hnojiv. Nešlo mu však o to, aby je něco podobného naučil. Spíš se je snažil seznámit s určitými zařízeními a surovinami, nezbytnými pro tuto výrobu. Pokud se prý během svého nasazení v Afghánistánu setkají s podobným materiálem, mohou okamžitě reagovat a předejít tak případným ztrátám. Text a foto: Vladimír Marek 12 13

10 mise Lenka Dovořáková pomáhala zachránit lidský život ještě předtím, než dorazila do Afghánistánu Zdravotníci první linie Autobus hranického útvaru mířil s příslušníky nového kontingentu provinčního rekonstrukčního týmu po dálnici směr kbelské letiště. Vypadalo to, že většina vojáků spí. Očekávání budoucího jim ale něco podobného nedovolovalo. Přemýšleli nad tím, co je vlastně v Afghánistánu čeká, jaké budou jejich nejbližší týdny. Přes okno autobusu jsem zahlédla dva lidi stojící u svodidel. Připadlo mi to divné, napadlo mne, co tam asi dělají. To už jsem ale viděla nabouraný automobil a v něm zraněného řidiče, vzpomínala nadrotmistryně Lenka Dvořáková. Okamžitě jsme zastavili autobus, popadla jsem zdravotnickou brašnu a běžela k němu. Ten člověk byl doslova zaklíněný do sedačky, nemohli jsme ho vyprostit. A tak jsem se rozhodla, že ho stabilizuji tam, kde je. Pomáhali mi kluci od nás, mají kurzy první pomoci v boji (Combat Live Saver). Přišel i nějaký civilní hasič. Zraněný měnil barvu, přestával dýchat. Z úst mu vytékala krev. Za této situace bylo ze všeho nejdůležitější, že jsem mu zaklonila hlavu a uvolnila tak dýchací cesty. Ostatní už bylo na záchrance, která záhy přijela. Později se Lenka Dvořáková dozvěděla, že řidič měl mikrospánek a vrazil se svým autem do dodávky. Utrpěl při tom vnitřní krvácení. Bylo tedy jedině dobře, že s ním nehýbali. Když někomu takto pomůžete, přispějete k záchraně života, je to hrozně fajn pocit. Ani ve snu by mne nenapadlo, že se k něčemu takovému připletu. Jako doslova osudové mi navíc připadlo, že jsme zrovna odlétali na misi do Afghánistánu. Říkala jsem si, zda to není nějaká předzvěst. Drilují se i léčebné postupy Lenka Dvořáková se původně hlásila na policejní školu. Tam ji ale nevzali, a tak nastoupila na zdrávku. Po maturitě pokračovala ve studiu na vyšší odborné škole. Také obor všeobecná sestra. Práce ve Fakultní nemocnici Olomouc ji ale příliš nenaplňovala, rozhodla se, že ji vymění za vojenské zdravotnictví. Lákala ji polní nemocnice a zahraniční mise. Neměli pro ni ale volné místo, a tak přijala funkci zdravotnického záchranáře na jedné z rot mechanizovaného praporu v Hranicích. Zvládnout toto ryze mužské a navíc vojenské prostředí prý bylo zpočátku poněkud obtížné. Ne proto, že by si nějak připouštěla takové ty drsnější vtípky, ale snažila se klukům dokázat, že mezi ně patří, že zvládne to, co oni. Její kolegové tvrdí, že se jí to skutečně podařilo. V současné době se snaží vypořádat se záludnostmi bakalářského studia. Ani pak ale nehodlá skončit. Chtěla by pokračovat v magisterském. Pro zdravotníka je prý každá nová informace k nezaplacení. Ani v Afghánistánu se Lenka Dvořáková nebála jít vstříc svému osudu. Společně s lékařem majorem Radkem Uhrem patřila k těm zdravotníkům, kteří se nejčastěji hlásili na výjezdy mimo základnu. Nabídl jsem klukům, pokud jedou někam dál a na základě bezpečnostní situace se dá předpokládat, že by mohl být problém s leteckou záchrankou MEDEVAC, že se k nim připojím. Kdyby k něčemu došlo například hodinu jízdy od základny a nebyl k dispozici vrtulník, pomohl bych jim řešit situaci přímo na místě, vysvětluje major Uher. Snažíme se, aby v každém vozidle byl voják, který prošel kurzem poskytování první pomoci v boji. V posledních letech udělala naše armáda v tomto směru obrovský krok vpřed. Tito kluci jsou schopni zastavit krvácení, zajistit základní funkce a připravit zraněného na transport. Pokud by se ale měli o zraněného starat například dvě hodiny, už by s tím mohli mít problémy. Když se přímo v akci setkají například s popáleným vojákem, který navíc silně krvácí, může to v nich vyvolat určitý stres. Pro tyto případy je potřeba mít doslova nadrilované postupy. Člověk, který něco podobného nezažil, většinou zpočátku ztuhne. Je nezbytné ho nějak nakopnout, třeba na něj zařvat. Jak začne, najednou se mu vybaví, co má dělat. Všechno se pak rozeběhne doslova samo od sebe. Uvažovat nad tím, zda výjezdy jsou spojené s větším nebezpečím než pobyt na základně, se podle Lenky Dvořákové nedá. Je asi jedno, zda vás potká nějaká raketa na Shanku anebo venku najedete na improvizovaný výbušný prostředek. Pokud by nad tím člověk přemýšlel, musel by se z toho zbláznit, dodává. Místo pilota doktorem Major Uher se vojenským lékařem stal spíš náhodou. Původně chtěl být vojenským pilotem. V roce 2000 ale na Vojenské akademii v Brně neotevírali pilotní směr. A tak se rozhodl pro toto povolání. V té době se hodně psalo o zahraničních misích a právě to ho ze všeho nejvíce ovlivnilo. Již během studia měl možnost účastnit se roční stáže v Německu. To byla moc dobrá zkušenost. Jako člověka ho to výrazně posunulo. Po škole nastoupil do Ústřední vojenské nemocnice na anesteziologicko-resuscitační oddělení. Setkal se tam se špičkovým vybavením. Mladý lékař toho prý ještě moc neumí. Moc se mu tam věnovali. V roce 2008 absolvoval hned dvě rotace s polní nemocnicí v Kábulu. Byla to moje první mise. To je velký zážitek pro každého, vynikající zkušenost. S válečnými zraněními se člověk u nás v nemocnici nesetká. Ošetřovali jsme tam například příbuzného prezidenta Karzáího. Za záchranu kanadského plukovníka poděkovala našim lékařům dokonce ambasáda. Dost si nás tam tehdy vážili, usmívá se major Uher. Afghánská praxe mu navíc vynesla nové umístění po návratu do České republiky. Stal se příslušníkem polní nemocnice s tím, že praxi vykonával ve Vojenské nemocnici Olomouc. Jen čtyři lékaři Práce zdravotníků na základně Shank v Lógaru je hodně odlišná od toho, na co jsou zvyklí doma v republice. Limituje je omezená možnost dalších vyšetření a přístrojového vybavení. Při diagnostice musí lékař spoléhat především na sebe a své zkušenosti. Je zde také zvýšené riziko traumatických poranění. Americká nemocnice na úrovni ROLE 2 ve východní části základny Shank, kde pracují naši zdravotníci, je ale o poznání menší a hůře vybavená než ta naše. Tvoří ji pouze čtyři lékaři, ostatní jsou různí asistenti a zdravotní sestry několika stupňů. To souvisí s tím, že její organizační struktura je podstatně členitější, než je tomu u nás. Vedle lékaře mají například nejrůznější asistenty, registrované sestry, normální sestry atd. Jejich sestry mají mnohem větší kompetence a také odpovědnost. U nás je sestra limitována tím, co lékař naordinuje. Kdežto tady pracují mnohem více samostatně. Často ordinují úplně samy. Některé z nich přitom mají nižší vzdělání než my, vysvětluje Lenka Dvořáková. Nevím, zda by mne ale něco podobného lákalo. Čím větší pravomoci, tím je i větší odpovědnost. Asi bych z toho měla tak trochu strach. Ze začátku byli Američané poněkud nedůvěřiví. Sledovali, co naši zdravotníci umí. Poměrně rychle ale došli k závěru, že to jsou odborníci na svém místě. Zařadili mne jako dobrovolníka do trauma týmu. Jedná se o skupinu, která zasahuje v případě, že přivezou nějaký akutní případ. Jejím úkolem je prvotní vyšetření a zajištění pacienta. Stanoví se základní diagnóza a zároveň se řekne, jak se bude postupovat dál, popisuje major Uher. Taková ta běžná léčebná péče je podobná jako u nás. Je to tady ale pochopitelně náročnější z hlediska epidemiologického. Na základně je poměrně velká prašnost, obecně v Afghánistánu s ohledem na nedostatek vody a dalších prostředků jsou nižší hygienické standardy. O to více pozornosti tomu věnujeme na základně. Americká opatření jsou v tomto směru velice přísná. Každý voják si musí umýt ruce nejen na záchodě, ale i před jídlem. Na americkém vojenském zdravotnictví ze všeho nejvíce zaujme systém odsunu raněných. Tuto oblast mají velice propracovanou, v pohotovosti je neustále k dispozici vyškolený personál a osádky vrtulníků. Jakmile přijde povel, okamžitě startují. Také v Armádě České republiky jsou součástí zdravotnické základny lidé specializující se na odsun raněných, naši piloti vrtulníků umí rovněž létat MEDEVAC, americký systém odsunu raněných můžeme zatím ale jen obdivovat. Čeští zdravotníci zorganizovali spolu s Američany výcvik absolventů kurzu první pomoci v boji. Připravili pro ně rovněž zaměstnání, během kterého měli možnost trénovat vzájemnou komunikaci s osádkami MEDEVAC. Během našeho pobytu v Afghánistánu máme možnost vidět majora Uhra nejen v nemocnici, ale i na střelnici. Trénuje střelbu hned z několika zbraní. To v nás vyvolává otázku, zda vojenští zdravotníci jsou také vojáci. Určitě ano. Pokud by byla situace skutečně krizová, došlo k nějakému napadení, jsem schopen jim pomoci i se zbraní, dodává na závěr. Text a foto: Vladimír Marek 14 15

11 výcvik V dalších dnech si Američané vyzkoušeli vysazení z víceúčelového vrtulníku Mi-17. I ten byl pro ně příjemným překvapením. Tyto stroje se ostatně osvědčily v mnoha konfliktech. Nejakčnější součástí cvičení se stal boj o osadu, kde byly nasazeny smíšené síly protivníka OPFOR (Opposing force), především při obraně mešity ve Staré Vodě. Při provádění průzkumu a kontrole bojiště se uplatnil i bezpilotní letoun komunikačních situacích. Ty však prakticky nenastávaly a drobné problémy řešila společná praxe. Teorie i praxe Nelze popřít, že v některých situacích mohlo cvičení vypadat téměř nudně. Jednalo se především o štábní činnost a přípravu velitelů nižších stupňů. Standardní postupy z hlediska orientace v terénu však znesnadňovala divoká příroda s nepřehlednými Zpestřením byly útoky vos, zvláště poté, co si jeden z vojáků sedl přímo do jejich hnízda. V první chvíli všichni očekávali ostrý zásah zdravotníků, avšak zuřivému hmyzu se pouze podařilo na dvou místech probodnout rukavice. Rozvinula se tak debata o způsobech obrany proti masivnímu útoku hmyzu, který nelze v zemích, kde probíhají mise, zcela vyloučit. Tuto účinnou zbraň používali s oblibou například bojovníci Vietcongu. Po opatrném ústupu před blanokřídlým protivníkem následovala společná průzkumná činnost smíšených skupin v terénu. Ostré slunce vytvářelo hru světla a stínů, ve které se vojáci někdy zcela ztráceli. V našem lesním terénu se z hlediska maskování osvědčila jako vizuálně účinnější česká výstroj. Kromě dodržování absolutního ticha bylo nutno dodržovat zásady pohybu v potenciálně nepřátelském prostoru, například obcházet osvětlené paseky ve stínu po okrajích. To protahovalo pochod a zvyšovalo únavu. Camelbaky se pomalu a jistě prázdnily, avšak dobrá nálada zůstávala. Na večer se chystal odvetný zápas ve fotbale, tentokrát Hra světel a stínů Mezi stromy se tiše sunuly siluety v maskáčích a dorozumívaly se posunky. Úmorné vedro zhoršovaly dusné výpary po nedávných deštích. Čeští a američtí vojáci nacvičovali společný průzkum v terénu. Společná cvičení texaské národní gardy TNG (Texas National Guard) a příslušníků naší armády probíhají již řadu let. Jako zajímavost lze uvést, že v Texasu žije početná komunita pocházející původně z českých zemí, přesněji Moravy, usídlená především kolem města Waco. S národními gardisty tam mají nadstandardní vztahy. Americký stát osamělé hvězdy je v současnosti především pěstitelem rýže, avšak historicky známý je hlavně chovem dobytka a romantikou Divokého západu na hranici s Mexikem. Od toho se odvíjel i anglicko-španělský název cvičení Joint Corral, tedy volně přeloženo spojená ohrada pro dobytek. Ve vzduchu i na zemi Velitelství a posádka 1. motorizovaného praporu 124. motorizovaného pluku 56. pěší brigády texaské národní gardy jsou dislokovány ve městě Waco. Stejně jako u jiných jednotek americké národní gardy (United States National Guard nebo National Guard of the United States) jsou jeho příslušníci složeni z profesionálního velení a povolávaných záložníků. Jejich partnery bylo ve dnech 15. až 26. srpna na Libavé 50 příslušníků 1. průzkumné roty 102. průzkumného praporu z Prostějova. Spolupráce profesionálů se záložníky probíhala dobře, protože řada Američanů má zkušenost z bojového nasazení v zahraničních misích. Přesto si zvykali na řadu zajímavostí. Celkem 43 Američanů přiletělo do ČR nalehko, takže zbraněmi, spojovacími prostředky a dalším materiálem je vybavovala česká armáda. Mohli si tedy vyzkoušet i samopaly vz. 58. Přestože se nejedná o moderní typ, získala naše zbraň dobré hodnocení. Američtí vojáci oceňovali především její lehkost, spolehlivost a jednoduchou obsluhu při ostré střelbě. Dobře dopadly rovněž další zbraně české provenience, konkrétně samonabíjecí pistole Cz 75 Phantom a velkorážná odstřelovačská puška Falcon. Cvičení mělo několik fází. Po počátečním seznámení s materiálem a náměty proběhla teoretická příprava z hlediska taktiky, spojení a zdravotní přípravy. Pak následovaly ostré střelby. Samostatnou skupinu tvořili vojenští zdravotníci specializovaní na bojové Příprava odstřelovačů situace. Přijeli se podělit o praktické zkušenosti z misí. Diskutovali s nimi naši specialisté obdobného zaměření. Mezitím smíšený česko-americký štáb připravoval námět činnosti. Ten vycházel z předpokladu, že v zájmovém prostoru operuje teroristická skupina, která si zde vytvořila základnu a obchoduje s drogami a zbraněmi. Bylo třeba ji vypátrat a zneškodnit. Raven, používaný v misích oběma armádami. Občas vznikaly menší problémy při komunikaci v angličtině, především u těch, kteří postrádají praxi. Znalosti nabyté ve školách a kurzech se bez opakování a především praktického hovoru, který umožňuje poslech, rychle vytrácejí. To potvrdil i tlumočník z Vyškova, který byl připraven zasahovat v krizových náletovými křovisky a vysokou trávou. Zde bylo ideální pracoviště pro odstřelovače a vytváření léček. Všichni uměli zacházet s buzolami a kreslit náčrtky. Na špičkové technologie si nikdo nehrál. Tužka, papír a mapa představovaly jistotu, kterou nemohl vyřadit z činnosti výpadek zdrojů nebo spojení. Rovněž žádná termovizní kamera je neodhalí. Průzkum na rozhraní světla a stínu americkém. V klasickém zvítězili naši, avšak medvědí postavy některých amerických soupeřů dávaly tušit tvrdou odvetu. Text: Martin Koller a npor. Kateřina Ramil Foto: Martin Koller, npor. Kateřina Ramil a svob. Roman Štarha 16 17

12 my a NATO Plukovník gšt. Petr Mikulenka zakusil rub i líc aliančního systému protivzdušné obrany NATINADS Z kokpitu i z bunkru Plukovník gšt. Petr Mikulenka a víceúčelové nadzvukové letouny JAS-39 neboli Miki a gripeny. Svazek, který zdařile funguje již sedmým rokem. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že je trvale zasvěcen aliančnímu systému integrované protivzdušné obrany NATINADS (NATO Integrated Air Defence System). Jedním osobitým zvratem si však toto pouto přece jen prošlo. Role se změnily v opak. Dříve jako hotovostní pilot na rozkaz nadřízeného Spojeného střediska řízení vzdušných operací (CAOC Combined Air Operations Centre) startoval k zásahu, nyní z kaoku vydává pokyn Alfa Scramble ke vzletu hotovostních stíhačů k ostraze svěřeného vzdušného prostoru. Letečtí fajnšmekři mají to dění stále živě před očima. Osmnáctý dubnový den roku 2005 dosedá na vzletovou a přistávací dráhu čáslavského vojenského letiště první gripen vzdušných sil Armády České republiky. Postupně ho následuje dalších pět víceúčelových nadzvukových letounů JAS-39C. O osm dnů později přichází další mezník Den G. Za pět minut dvanáct přistávají na ranveji 21. základny taktického letectva v Čáslavi dva gripeny (z prvních šesti dodaných) s nepřehlédnutelnými nápisy CZECH AIR FORCE. Bojové letouny pojíždějí na stojánku, kde na ně čeká uvítací seskupení v čele s premiérem, ministry a politickými špičkami České republiky. Za potlesku více než stovky obdivovatelů se zvedají překryty kabin a z kokpitů vystupují piloti podplukovníci Michael Borůvka a Petr Mikulenka. Slavnostní zařazení letounů JAS-39 Gripen do výzbroje Armády ČR vrcholí projevy a zdravicemi v hangáru. Nemůžeme bránit náš vzdušný prostor nezpůsobilými prostředky. Cesta gripenů na české nebe nebyla vůbec lehká a takřka připomínala literární příběh. Nechyběly v něm jak dramatické zápletky, tak ani závěrečný happy end, řekl tehdejší ministr obrany. Velká sláva skončila, VIP hosté spokojeně odjeli. Piloti, technický a zabezpečující personál čáslavské základny se musel zmáčknout k maximálnímu výkonu a ve velmi krátké době zvládnout přezbrojení na novou leteckou techniku. Provoz legendárních MiG-21MF zařazených do hotovostního systému NATINADS byl ukončen. Jedenadvacítka byla o veliký krok zpět. Stroj byl konstruovaný na vysoké rychlosti a jeho vybavení už neodpovídalo době. Filozofie gripenu je naopak postavená na tom, aby se co nejvíce usnadnila pilotáž a pilot se mohl soustředit na efektivní plnění bojového úkolu, říkají shodně hotovostní letci a konstatují, že od 15. června 2005 je střežen vzdušný prostor České republiky moderními bojovými stíhačkami čtvrté generace. Pro úplnost je třeba dodat, že prvních šest jednomístných letounů bylo dodáno 18. dubna 2005 a za další čtyři měsíce zbylých šest sól a dva dvoumístné stroje JAS-39D. Gripen jako bájný pták Noh Zařazení čáslavských pilotů s novými gripeny do aliančního systému protivzdušné obrany nebylo tuctovou samozřejmostí. Není totiž tajemstvím, že v NATINADS může sloužit pouze vojenský letec s potřebnou profesní způsobilostí. Tedy ten, který úspěšně zvládl výcvik AA (Air to Air), slangově řečeno vzduch vzduch. V reálu zejména přepady na všech výškách, a to i za ztížených povětrnostních podmínek. Petr Mikulenka měl v tomto hektickém období klíčové postavení. Jako jeden z prvních Čechů absolvoval přeškolení na JAS-39 ve Švédsku a na mateřské základně působil jako pilot-instruktor začínajících letců před jejich zařazením do ostré hotovosti. Po návratu ze Švédska měli hotovostní piloti za sebou pouze základní přeškolovací výcvik, navíc na jiné verzi gripenu, na áčku. Postupně si museli osvojit verzi C. Následně jsem s nimi začal létat bojové použití neboli hotovostní výcvik, vzpomíná plk. Mikulenka a s jistým zadostiučiněním konstatuje, že se nenaplnila slova řady škarohlídů, kteří nechtěli gripenům přijít na chuť. Bylo to velice nepříjemné a měl jsem z toho rozpolcené pocity. Na jedné straně to byla osobní hrdost z toho, že jsem přiletěl s moderním nadzvukovým letounem na mateřskou základnu, na straně druhé zklamání ze štvavé kampaně, která se proti gripenům okamžitě zvedla. Absolutně neprávem. Za tím si stojím dodnes. Z vlastní zkušenosti vím, jaký je gripen letoun. Je to špičkové éro a já mu naprosto věřím, konstatuje P. Mikulenka a argumentuje: Ostraha vzdušného prostoru České republiky se kvalitativně zvedla. To je nezpochybnitelná skutečnost. Během prvního roku čáslavští hotovostní piloti provedli osmnáct ostrých vzletů, a to převážně k civilním dopravním letounům, které nenavázaly komunikaci s pozemními orgány řízení letového provozu, a tudíž musely být identifikovány. Ve dvou případech jsme stroje doprovodili do vnitrozemí Spolkové republiky Německo. Tím jsme potvrdili naši akceschopnost v systému protivzdušné obrany Severoatlantické aliance. Za ukázkový příklad české profesionality v systému NATINADS plukovník Mikulenka považuje misi Baltic Air Policing, při níž od května do září 2009 čáslavští piloti střežili vzdušný prostor Litvy, Lotyšska a Estonska, jejichž vzdušné síly nedisponují vlastním nadzvukovým letectvem. Bojové zadání převzali od Dánů s letouny F-16 a po čtyřech měsících předali symbolický klíč od pobaltského nebe Němcům s eurofightery. Ohlas tamní politické reprezentace i široké veřejnosti na kontingent Armády ČR byl velice pozitivní. V této souvislosti zbývá dodat, že Česká republika je signatářem systému protivzdušné obrany Severoatlantické aliance již dvanáct roků a do NATINADS nepřetržitě vyčleňuje potřebné prostředky letectva a protivzdušné obrany. Klíčovým ofenzivním prvkem jsou dva hotovostní letouny JAS-39 Gripen s patnáctiminutovou pohotovostí ke vzletu. Tato dvojice je jištěna takzvanými zálohami dalších gripenů s patnácti, respektive sto osmdesátiminutovou připraveností k ostrému startu. České JAS-39 jsou pod přímým řízením vedoucího hotovostní směny CAOC, nacházejícího se v podzemním pracovišti, výstižněji řečeno v bunkru CAOC-2, nedaleko severoněmeckého městečka Uedemu. Pod velení dvojky spadají dvojice hotovostních nadzvukových letounů na osmi aliančních leteckých základnách s úkolem nepřetržité ostrahy vzdušného prostoru nad devíti evropskými státy, Beneluxem počínaje a Pobaltím konče. Pro upřesnění, Spolková republika Německo drží v rámci NATINADS dvě letecké hotovosti, po jedné jsou v Belgii, Nizozemsku, České republice, Polsku a Slovensku. Kolektivní obrana tří pobaltských zemí je zajišťována z letiště Šiauliai v Litvě. Na prvotním úkolu vizuální identifikaci sporného cíle v prostoru odpovědnosti CAOC-2 Uedem se podílí různá letecká technika, a to například stroje Eurofighter, F-16, JAS-39 nebo MiG-29. Čtyřkou v Uedemu Svoje reprezentanty do mezinárodní komunity na velitelství v Uedemu delegovaly ozbrojené síly sedmnácti zemí NATO. Profesionálů Armády České republiky zde bylo ještě donedávna šest. Od prvního srpna letošního roku se jejich počet šil na osm. Nejvýše postaveným Čechem zvý- je zde plukovník gšt. Petr Mikulenka zastávající funkci zástupce ředitele e operační sekce. Na uedemské velitelství přišel na začátku loňského srpna, poté co předal funkci velitele 21. základny taktického letectva v Čáslavi plukovníkovi Petru Lančimu. Pomyslný štafetový kolík zde převzal od plukovníka gšt. Milana Marka. Na tři roky Jeho pozice ho řadí do skupiny velení, jednoduše řečeno mezi hlavní funkcionáře CAOC v Uedemu. V posloupnosti funkcí je čtyřka, a to po dvou generálech (německém veliteli a polském zástupci velitele) a americkém řediteli operační sekce v plukovnické hodnosti. Čtenářsky zajímavější je však jeho zdejší profesní pravomoc. Jsem jedním z velících důstojníků, do jehož gesce spadá rozhodnutí o aktivaci pohotovostního systému NATINADS v zájmovém prostoru našeho pracoviště. Tato pravomoc je na mě delegována od velitele Combined Air Operations Centre Uedem. Několikrát do měsíce držím v této souvislosti pracovní pohotovost, konstatuje plukovník Mikulenka a upřesňuje, že v jeho přímé podřízenosti je hotovostní směna CAOC, která ho v případech nestandardní situace ve vzdušném prostoru neprodleně informuje. Rozkaz k ostrému vzletu (Alfa Scramble) podléhá stanoveným pravidlům, ze kterých nelze v žádném případě ustoupit. Vedoucí směny má v procesu zvednutí ostré hotovosti danou proceduru. Nemůže však takzvaně skremblovat sám od sebe. On mi sdělí, jaká je situace, a já posoudím, zda alfa ano, či ne. Indicií, které mému rozhodnutí napomáhají, je několik. Závažností situace počínaje a meteorologickými podmínkami konče. Jednám přesně podle pravidel operačního nasazení, argumentuje český důstojník a přiznává, že již v ojedinělých případech rozhodl jinak, než bylo doporučení vedoucího hotovostní směny k ostré alfě. To, že byl aktivním hotovostním pilotem v systému NATINADS, považuje P. Mikulenka za převelikou výhodu. Okamžitě jsem v obraze dění. V situacích, kdy je nezbytné v krátkém čase správně reagovat, je každá osobní zkušenost nesmírně cenná. Nemusím dodatečně nic studovat, nemusím se dlouze vyptávat. Do nadcházející činnosti zasahujícího pilota se reálně převtělím. I když pravdou je, že dříve se jednalo o jeden dílek mozaiky dění ve vzduchu a nyní musíte rozhodovat v širokém spektru souvislostí, a to nejen geograficky, ale i globálně. Nad otázkou, kdy to bylo více o adrenalinu, se zasměje. Ten se nikdy nevyplavil. Ani při koncentraci hotovostního pilota na svoji bojovou misi, ani při rozhodování o akceschopnosti systému protivzdušné obrany NATO. Rozdíl je jediný, v Čáslavi to bylo o taktické pozici pilota, v Uedemu je to o bezpečném nebi nad devíti evropskými zeměmi. Dnes může mít moje chybné rozhodnutí až fatální mezinárod- ní následky. Je to velká zodpovědnost, vyznává se plk. Mikulenka. Jeho odpovědnost, jakož i celého velení CAOC-2, v nadcházejícím í období bí ještě výrazně vzroste. Není tajemstvím, že svoje vzdušné prostory odpovědnosti střeží i další kaoky. Severní region Evropy, včetně Velké Británie, spadá do gesce CAOC v Dánsku, jižní část kontinentu je zabezpečována z pracovišť v Itálii, Turecku, Řecku a Portugalsku. Připravovaná optimalizace vojenských struktur NATO však stávající počet těchto taktických velitelství výrazným způsobem zredukuje. Pomyslnou dělící čarou jsou Alpy. Po reorganizaci kaoků by měl jeden zabezpečovat sever a druhý jih Evropy. Tím pádem bychom převzali do naší zodpovědnosti ještě celý severní prostor kontinentu. Pravděpodobný termín? Začátek roku 2013, dodává P. Mikulenka a upřesňuje, že se v současné době pracuje na tvorbě nových tabulek počtů. Dotaz, jaký byl jeho doposud nejsilnější zážitek v CAOC, ho přinutí dlouze přemýšlet. Je jich hodně, těžko vybrat, říká, ale po chvíli přece jen jeden uvádí. Nedávné letecké cvičení Severoatlantické aliance a Ruské federace, jehož jsem se jako velící důstojník osobně zúčastnil. Premiérově zásah proti narušiteli, konkrétně civilnímu dopravnímu letounu, společně cvičili alianční a ruští stíhači. Po výměně informací v jeden čas a proti společnému cíli zasahovaly v počáteční fázi polské efšestnáctky a ruské Su-27. Další scénář v jiném operačním prostoru byl zaměřen na působení tureckých letounů F-16 a ruských Su-30. Velice zajímavé mise s řadou nových zkušeností, pochvaluje si plukovník Mikulenka. Byť se snaží v uedemské mezinárodní komunitě o maximální nestrannost, srdíčko ho stále táhne k mateřské základně. O to více jej těší kladné hodnocení čáslavských stíhačů. Patří k základním pilířům v systému NATINADS. Až na výjimky jsou neustále v pohotovosti. To už musí být skutečně šílené počasí, aby nebyli připraveni k okamžitému vzletu. Svědčí to i o skvělém technickém a logistickém zabezpečení na základně, konstatuje. Nic na tom, že se z Čáslavi chrání pouhá devítina vzdušného prostoru, jehož garantem je CAOC-2. Avšak vzhledem ke strategické poloze České republiky, neboť přes nás vede poměrně hustý letový koridor, velice důležitá. Tudíž i většina atypických situací se odehrává na českém nebi. Dříve hotovostní pilot a dnes vrcholný představitel páteřního Spojeného střediska řízení vzdušných operací plukovník Petr Mikulenka o tom ví své. Jeho bývalá profese mu však výrazně napomohla k tomu, že se z něho stal kvalifikovaný odborník v branži. Text a foto: Pavel Lang 18 19

13 Strategický vzdušný zdravotnický odsun raněných a nemocných na trase Česká republika Afghánistán Dostaneme vás domů! zdravotnictví zhotovilo Společné operační centrum Ministerstva obrany (SOC MO) a schválil náčelník Generálního štábu Armády ČR. Z esópéčka vyplývá, že řízením procesu plánování a procesu odsunu je pověřen zástupce náčelníka Generálního štábu ředitel SOC MO, zabezpečením přepravy velitel sil podpory, realizací přepravy velitel společných sil a zabezpečením ošetření během letu i po příletu do České republiky ředitel odboru vojenského zdravotnictví MO náčelník vojenské zdravotnické služby. Popis činností všech reprezentantů zainteresovaných prvků, včetně časových limitů v pracovní i v mimopracovní době, by nepochybně vydal na samostatnou brožuru. Jelikož nelze z pochopitelných důvodů řadu údajů zveřejnit, zaměříme se pro tentokrát na obecný popis klíčových fází STRATEVAC. Vzdušný odsun mimo operační prostor vyžaduje velitel kontingentu v součinnosti s lékařem jednotky. Je nabíledni, že tomu předchází mimořádná událost v prostoru nasazení. Raněnému vojákovi je Podplukovník MUDr. Martin Oberreiter (vpravo) Další zdařilá strategická evakuace z Afghánistánu! Ve středu 6. července v dopoledních hodinách byl na předsunutém stanovišti v provincii Wardak těžce zraněn příslušník Armády České republiky z 2. jednotky výcvikového a poradního týmu OMLT (Operational Mentoring and Liaison Team). Druhý den, krátce před osmou hodinou večer, s ním přistál vojenský speciál na letišti Kbely a profesionál se střelným poraněním byl přepraven do Ústřední vojenské nemocnice Praha k operaci a následné léčbě. Vzdušná repatriace raněných a nemocných vojáků Armády ČR ze vzdálených lokalit má svoji definici STRATEVAC (Strategic Evacuation) neboli strategický vzdušný zdravotnický odsun. Transport do domovských vojenských nemocnic pod zdravotnickým dohledem již zažilo na vlastní kůži několik desítek českých profesionálů. Ze statistiky posledních čtyř roků je zřejmé, že nejčastější odsuny jsou prováděny ze zahraničních operací, konkrétně z afghánských letišť v Kábulu a Bagramu. Cílovými místy evakuačních zdravotnických týmů AČR také byly například Ramstain (střepinové poranění a akutní renální selhání), Priština (komplikovaná zlomenina či střelné poranění břicha), Basra, Sofie, Kandahár a Řím. Počet letů STRATEVAC se v předcházejícím období pohyboval od pěti do sedmi za kalendářní rok. Ten letošní se vyznačuje výrazným nárůstem případů za půl roku bylo uskutečněno devět vzdušných přeprav. Incidentů proti koaličním jednotkám nasazeným v Afghánistánu totiž přibývá a tím se adekvátně zvyšuje i počet raněných vojáků. Á propos, na palubě dopravního letounu Airbus A-319CJ, který 7. července přistál na kbelské ranveji, byli vedle vzpomínaného příslušníka 2. jednotky OMLT s těžkým střelným poraněním také další dva vojáci repatriovaní na doléčení. STRATEVAC je národní záležitostí, kdy daný stát deklaruje povinnost péče o svoje obyvatele při krizových situacích v zahraničí. Vzdušný zdravotnický odsun není určen jen zaměstnancům resortu Ministerstva obrany ČR. V případě akutní potřeby, a to po dohovoru s Ministerstvem zahraničních věcí ČR, lze de facto tímto způsobem transportovat jakéhokoliv občana České republiky bezprostředně ohroženého na životě a zdraví. Strategická evakuace se provádí letouny 24. základny dopravního letectva T. G. Masaryka Praha-Kbely nebo v součinnosti se vzdušnými silami ostatních armád NATO. Součinnost mnoha složek s jedním cílem Strategický vzdušný odsun raněných, respektive nemocných vojáků ze zahraničních operací není vůbec jednoduchou záležitostí. Kompetence jednotlivých resortních organizačních složek včetně jasně daných postupů jsou detailně rozpracovány v dokumentu SOP 4243 neboli standardním operačním postupu 4243, který na místě poskytnuta první pomoc a následně je podroben lékařskému ošetření na základně. Poté je transportován do francouzské vojenské nemocnice na mezinárodním letišti v Kábulu Kabul International Airport (KAIA). Veškerá součinnost velitelských a zdravotnických orgánů AČR se zaměřuje na to, aby STRATEVAC byl realizován v co nejkratším možném termínu. Finální fáze spočívá v příletu evakuačního zdravotnického týmu AČR na určené zahraniční letiště. Ke vzdušnému zdravotnickému odsunu mohou být přijímáni pouze takzvaně stabilizovaní pacienti. Jinými slovy ti, kteří jsou schopni několikahodinového leteckého transportu, říká podplukovník MUDr. Martin Oberreiter, velitel prvního polního chirurgického týmu (PCHT) zdravotnické služby Armády ČR, jenž působil čtyři měsíce ve francouzské vojenské nemocnici dislokované v Kábulu, a dodává, že důvodem repatriace do ÚVN Praha je absence některých specializovaných, případně sofistikovanějších technologií v tamním zdravotnickém zařízení. Pacient musí být stabilní především ve smyslu oběhu a dýchání. V případě, že by se do příletu leteckého speciálu z České republiky jeho stav zhoršil, upravujeme v nemocnici náležitým způsobem jeho léčbu. Pracujeme s realitou, že se na specializované anesteziologicko-resuscitační oddělení v ÚVN Praha dostane za sedm a více hodin, konstatuje pplk. Oberreiter. Ze kbelského letiště jsou pacienti přepraveni do střešovické vojenské nemocnice, a to buď pozemním, nebo leteckým transferem. Osoby trpící závažnou infekční chorobou cestují k hospitalizaci do specializovaného resortního pracoviště Centra biologické ochrany (CBO) ve východočeském Těchoníně. Dopravní airbusy lze ke strategickému vzdušnému zdravotnickému odsunu odpovídajícím způsobem upravit. Přestavba 20 21

14 zdravotnictví technika a výzbroj Plukovník MUDr. Božetěch Jurenka Plukovník MUDr. Michal Mareček interiéru třistadevatenáctky na verzi se dvěma lůžky pro těžce a až čtyřmi lůžky pro lehce raněné trvá řádově čtyři až pět hodin. Letoun umožňuje ještě další dvě varianty úpravy vnitřního prostoru. Samozřejmě že jsou na palubě stroje i potřebné množství zdravotnického i nezdravotnického vybavení a materiál odpovídající typu požadované léčby, jakožto i počtu odsunovaných raněných a nemocných. Trénink každodenní praxí Aktivace STRATEVAC stručná SMS zpráva v mobilu náčelníka Centra letecké záchranné služby (CLZS) v Líních plukovníka MUDr. Michala Marečka dostává nejvyšší prioritu. Od této chvíle je na CLZS odstartována činnost, kterou lze vojenským názvoslovím vyjádřit následovně: naplánování a provedení zdravotnického zabezpečení transportu raněného z prostoru nasazení na domovskou základnu. Proč právě profesní angažovanost líňských záchranářů? Předurčuje je k tomu jejich nadmíru kvalifikovaná způsobilost, kterou dokazují svými každodenními zásahy při záchraně lidských životů přímo v terénu. Povědomí veřejnosti, že létáme jenom záchranku pro Plzeňský a Karlovarský kraj je mylné. Také STRATEVAC je prioritním úkolem, do něhož se promítá naše dlouholeté know-how. Zúročujeme při něm nabyté zkušenosti. Proto je na CLZS permanentně připravený lékařský a zdravotnický personál, navíc se špičkovým vybavením, konstatuje plukovník Mareček. V praxi STRATEVAC představuje stodvacítku neboli stodvacetiminutovou pohotovost pro jednoho lékaře a jednu zdravotní sestru z CLZS. Na repatriace nelétají vyvolení, nýbrž kdokoliv ze stálého stavu (v současnosti sedm lékařů a třináct zdravotních sester), kdo právě slouží. Po vyhlášení signálu se příslušný personál dostaví na pracoviště a zahájí přípravu, konzultací s ošetřujícím lékařem raněného v zahraničí počínaje, přes vyžádání nejvhodnější konfigurace zdravotnické zástavby letounu a materiálním vybavením konče. Do evakuačního týmu si můžeme podle aktuálního zdravotního stavu raněného vyžádat další lékaře specialisty z resortních zdravotnických zařízení. Vše je podřízeno tomu, aby se pacientovi na palubě airbusu dostávalo toho nejlepšího ošetření. Jinými slovy, dělá se pro něho maximum možného. Osobně tvrdím, že pokud by nám voják zemřel při transportu, více už opravdu udělat nešlo, vysvětluje náčelník CLZS a upřesňuje, že vzdušný odsun ze zahraničních operací zpravidla zabezpečují dva, případně tři lékaři. V obdobných počtech jsou na palubě dopravního letounu A-319CJ i zdravotní sestry. Personál v Líních ke strategické evakuaci je jenom dílčím splněním úkolu. Následuje přesun na kbelskou základnu dopravního letectva a finalizace příprav. Souběžně s tím pokračuje činnost související se zabezpečením přepravy, která vrcholí podáním letového plánu do určené destinace. Časový limit pro evakuační zdravotnický tým je maximálně tři sta šedesát minut od vyhlášení signálu. Obecně řečeno, od pípnutí zmíněné SMS až po zaujetí míst na palubě airbusu před vzletem, dodává plukovník Mareček. Operace v Česku za 24 hodin od incidentu v Afghánistánu Za poslední dva měsíce absolvoval primář oddělení anestezie, resuscitace a intenzivní péče pražské Ústřední vojenské nemocnice plukovník MUDr. Božetěch Jurenka (od 1. září ředitel odboru vojenského zdravotnictví MO náčelník vojenské zdravotnické služby) jako člen evakuačního týmu dva stratevaky do Afghánistánu. U obou raněných vojáků AČR se jednalo o velmi vážná polytraumata, která je bezprostředně ohrožovala na životě. V jednom z případů to bylo těžké postižení hrudníku s mnohačetnými zlomeninami žeber a se zhmožděním plíce a poraněním páteře, vzpomíná na následky incidentu a dodává, že v závislosti od typů zranění bere na palubu airbusu další speciální vybavení ze svého ARO pracoviště, které pomůže maximálně možným způsobem zvýšit účinnost poskytované péče během vzdušného přesunu raněného z Afghánistánu do Kbel. O STRATEVAC hovoří zkušený vojenský lékař-anesteziolog jako o přijatelném riziku vůči vážně raněnému. Určitý risk během transportu je následně vyvážen benefitem špičkové zdravotní péče na specializovaném oddělení anestezie, resuscitace a intenzivní péče. Už jsme dokázali přepravit pacienta za čtyřiadvacet hodin od incidentu na afghánském bojišti na operační sál v ÚVN Praha. Zvládneme to i v případě dvou těžce raněných profesionálů, konstatuje primář. Jaký risk má plukovník Jurenka na mysli? Především specifické podmínky způsobené samotným letem airbusu. Naše činnost je částečně ovlivněna jak hlukem, tak vibracemi nebo propady při turbulencích. V potaz je třeba brát i změny atmosférického tlaku na letišti a na palubě stroje nebo určité akcelerační mechanismy při vzletu, respektive přistání letounu. Při vážném poranění mozku nebo plic to jsou faktory, na které je nutno adekvátně reagovat, abychom nepoškozovali pacienta. Máme však v tomto směru řadu zkušeností, k dispozici špičkovou zdravotnickou techniku, tudíž dokážeme vést i na palubě letícího stroje účinnou léčbu kriticky nemocného. Jsme schopni bezpečně řídit pacientův oběh, dýchání, umělý spánek, říká plk. Jurenka a poukazuje na fakt, že bezprostředně po přistání ve Kbelích jsou kriticky nemocní transportováni na jeho oddělení. Kontinuita léčby tak není ani na minutu přerušena, vysvětluje. Význam STRATEVAC je nezměrný. Slova škarohlída o statisícových částkách za hodinu letu A-319CJ jsou nicotná ve srovnání se slovy příslušníků evakuačních zdravotnických týmů, že život má každý z nás pouze jeden! Text: Pavel Lang Foto: archiv příslušníků evakuačních zdravotnických týmů, Jan Kouba a Radko Janata Protiletadlový raketový komplex Strela-10 tvoří v současné době výzbroj mnoha armád. Zúčastnil se řady konfliktů a pro svoji jednoduchost si získal oblibu obsluh. Je součástí výzbroje 25. protiletadlové raketové brigády ve Strakonicích. Strela-10 se stala v sedmdesátých letech minulého století nástupcem staršího typu Strela-1, který byl ve velmi malém počtu zaveden i do výzbroje naší armády. Jeho hlavním nedostatkem byl z hlediska tehdejšího vševojskového boje kolový podvozek, který nezajišťoval pohyblivost v terénu na úrovni tanků a bojových vozidel pěchoty. Rozhodnutí o vývoji nového typu padlo v roce Koncepce zbraňové nástavby byla převzata z komplexu Strela-1. Jako podvozek posloužil upravený obrněný dělostřelecký tahač MTLB, který byl vyráběn v řadě verzí pro potřeby dělostřelectva a protivzdušné obrany. Cílem vývojového programu s krycím jménem Strela- 10SV a vojenským kódovým označením 9K35 byl jednoduchý prostředek protivzdušné obrany na úrovni pluku. Podle zadání měl být schopen ničit cíle pohybující se rychlostí až 415 m/s ve výškách od 25 m do m a dálkách od 800 m do m. Rakety měly manévrovat s přetížením 3 G až 5 G. Pravděpodobnost zničení cíle měla být 0,5 až 0,6. Důležitým faktorem měla být schopnost autonomní činnosti při vizuálním navedení a skupinové s využitím centrálního řízení realizovaného z vozidla PU-12. Celková hmotnost komplexu neměla přesahovat 12,5 t, což umožňovalo přepravu letouny AN-12 a vrtulníky Mi-6. Požadovaným standardem byla schopnost plavání. Vývojem řízené střely, odpalovacího zařízení a kontrolního vozidla byla pověřena konstrukční kancelář OKB-15 STRELA-10 GKOT pod vedením A. E. Nudelmana. Distanční zapalovač vyvíjela CKB-589 GKOT pod vedením D. M. Chorolova. Vývoj upraveného podvozku zajišťoval Charkovský traktorový závod a zbraňové nástavby s odpalovacím zařízením Saratovský motorářský závod. Tovární zkoušky proběhly roku 1971 a státní o tři roky později. Již v jejich průběhu kritizovali zástupci armády nižší pravděpodobnost zásahu cíle oproti požadované a neschopnost vedení střelby při plavbě. Sériová výroba byla zahájena roku Služba a modernizace Administrativní zavedení Strely-10 do Sovětské armády, prosazované jako politický úkol, neodstranilo nedostatky akcentované zástupci armády. Lze tedy předpokládat, že v rámci sériové výroby kvalita příliš nestoupla. Hlavní nedostatky Strely-10 byly následující. Nemožnost střelby na cíle, jejichž pozadí tvořilo slunce. Spojnice zaměřovače a cíle a zaměřovače a slunce musely svírat úhel minimálně 20 stupňů. Hlavice řízené střely byla vysoce citlivá na dipóly vystřelované z letounů v rámci elektronických protiopatření. Zbraňová nástavba s odpalovacím zařízením neměla vlastní zdroj elektrické energie a byla tak závislá na chodu motoru vozidla. Při plavbě bylo možno převážet pouze čtyři kontejnery s řízenými střelami, a to uvnitř vozidla. Proto nebylo možno vést palbu při překonávání vodních toků. Situace vypadá na první pohled děsivě, ale stačí si připomenout vpravdě švandrlíkovský konec anabáze amerického protiletadlového systému-dvojkanónu M247 Sergeant York programu DIVAD (Division Air Defense) z osmdesátých let. Toto vozidlo, tvořící kompilaci špičkových technologií, mělo zásadním způsobem posílit protiletadlovou obranu pozemních sil. V praxi vše nefungovalo podle předpokladů, a tak technici výrobce instalovali do létajících terčů nálože a odpalovali je na dálku jako důkaz přesné palby M247. Zkoušky byly ukončeny poté, co automatický systém řízení palby identifikoval místo cílového vrtulníku ventilátor WC, na kterém si ulevoval jeden generál ze zkušební komise. První modernizace Strely-10 byla zahájena již roku Jednalo se především o instalaci nové hlavice řízené střely. Ta umožnila 22 23

15 rubrika STRELA REPORT 25

16 technika a výzbroj armáda a veřejnost lepší selekci cílů a snížila tak pravděpodobnost oklamání prostředky elektronického boje. Zkoušky proběhly na Donguzském polygonu roku 1978 a v následujícím roce byla modernizovaná verze nesoucí označení Strela-10M zavedena do výzbroje. Zároveň byla zahájena další modernizace. Měla především zajistit automatický přenos dat z centra protivzdušné obrany. Dále měla být umožněna plavba s plným palebným průměrem osmi kontejnerů s řízenými střelami. Jednoduchým řešením problému se staly přídavné polyuretanové plováky. Díky nim mohla Strela-10 vést palbu i při plavbě. Došlo k nahrazení starší radiostanice typem R-123M, který umožňuje kódované spojení s vozidlem velitele baterie PU-12 nebo PU-12M. Spojení bylo realizováno také s nově vyvíjeným vozidlem velitele OVOD-M-SV na podvozku MTLB. Roku 1980 proběhly úspěšné zkoušky a v následujícím roce byla modernizovaná verze s označením Strela-10M2 zavedena do výzbroje tehdejší Sovětské armády. Efektivita ničení cílů vzrostla díky zkrácení doby detekce cíle z 8,5 s na 6,5 s a zároveň prodloužením vzdálenosti, na kterou lze cíl detekovat, z 6,8 km na 8,4 km. Ovšem již za dva roky následovala další rozsáhlá modernizace. V jejím rámci byla do výzbroje zavedena nová řízená střela 9M333. Oproti zavedenému typu měla nový motor, naváděcí hlavici, blok autopilota, zapalovač a bojovou hlavici o vyšší hmotnosti s předtvarovaným pouzdrem pro lehčí rozklad na účinnější střepiny. Řízená střela se přepravuje v novém kontejneru. Důležité je, že její modernizaci lze bez úprav provést pouze výměnou dílů a skupin na zavedené starší výrobní verzi. Vyšší pravděpodobnost zničení cíle je dosažena vybavením zapalovače čtyřmi impulzními laserovými senzory, místo původních dvou. Přímé digitalizované spojení zbraňové nástavby Strely-10 s pracovištěm řízení palby a radiolokátorem umožňuje ničení cílů i v noci. Uvedená schopnost byla dále rozšířena možností instalace termovizního zaměřovače. Ten je schopen detekovat cílový vrtulník Mi-8 na vzdálenost 10 km. Cíle letící ve vstřícném kurzu lze ničit na vzdálenost od 25 do m při rychlosti do 415 m/s, vrtulníky do 100 m/s a řízené střely s plochou dráhou letu do 250 m/s. Například pravděpodobnost zničení letounu F-15 pohybujícího se rychlostí 300 m/s a vystřelujícího dipóly v intervalu 2,5 s klesá v infračerveném režimu na 0,65 oproti situaci bez použití dipólů. Důležité je, že veškeré modernizace lze provést výměnou nebo doplněním elektronických bloků, bez zásahů do konstrukce vozidla. V devadesátých letech proběhla na Ukrajině přestavba Strely-10 s využitím podvozku tanku T-80 pod názvem Doněc. V Jugoslávii došlo k umístění zbraňové nástavby na podvozek šestikolového obrněného transportéru. Na výstavě MAKS 2001 prezentoval ruský výrobce Strelu-10 vybavenou pasivním a infračerveným automatickým zaměřovacím systémem Gjurza. Jeho řízená střela R-136 má novou infračervenou hlavici. Komplexy Strela-10 byly exportovány v různých verzích do Afghánistánu, Alžíru, Angoly, Ázerbájdžánu, Beninu, Běloruska, Bulharska, Bosny, Československa, Guineje, Chorvatska, Indie, Iráku, Jemenu, Jihoafrické republiky, Jordánska, na Kubu, do Lybie, na Madagaskar, do Maďarska, Makedonie, Mauretánie, Mosambiku, Nikaragui, Polska, na Slovensko, do Sýrie a Vietnamu. Strely-10 se zúčastnily řady konfliktů, avšak konkrétní informace jsou minimální. V Angole byla sestřelena Mirage F-1 jihoafrického letectva a naopak jihoafrická armáda několik komplexů Strela- 10 ukořistila. V rámci naší armády byla provedena modernizace komplexu Strela-10M společností RETIA, a. s., Pardubice ve spolupráci s 25. protiletadlovou raketovou brigádou a některými dalšími armádními specializovanými pracovišti. Jedná se především o nový systém IFF Mark 12, který nahradil původní typ Kremnyj-2. Nové je rovněž pracoviště velitele komplexu PVK-10M, které zabezpečuje příjem a zpracování datových souborů a informací o vzdušné situaci. Poslední modernizací je instalace zařízení DR-10, které umožňuje datovou komunikaci velitele bojového vozidla (jednotlivého komplexu) s místem velení a řízení palby FDC RACCOS, které díky Hlavní takticko-technická data komplexu Strela-10M: Bojová hmotnost kg Délka mm Šířka mm Výška v pochodové poloze mm Maximální výška v bojové poloze mm Maximální rychlost jízdy ,5 km/h Maximální rychlost plavby km/h Dojezd km Šikmá dálka zásahu cíle m Výška letu zasažitelného cíle m až m Náměr až +80 Odměr Hmotnost řízené střely ,2 kg Délka řízené střely mm Průměr těla řízené střely mm možnosti připojení k aparatuře pozorovatele vzdušného prostoru a k radiolokačním čidlům P-19 a SURN CZ umožňuje vytvořit obraz o vzdušné situaci, na základě které řídí palbu koncových prvků. (Dostává souřadnice cílů od radiolokátorů buď P-19, nebo SURN CZ.) Strela-10M je starší zbraňový komplex, takže již není zařazován například do sil NRF. Díky progresivním modernizacím je však stále schopen plnit převážnou většinu úkolů protiletecké obrany pozemních sil AČR. Technický popis Komplex Strela-10M se skládá z bojových prostředků, a to bojového vozidla 9A35, řízené střely 9M37 nebo 9M37M a technických prostředků, konkrétně zkušební stanice 9V839, technické ošetřovny 9V915, trenažéru operátora 9F624, hmotnostního ekvivalentu řízené střely 9F83, učebně-výcvikové řízené střely 9F918 a kontrolního přístroje operátora 9F75. Starší velitelská stanoviště PU-12 byla z výzbroje vyřazena. Nahradilo je místo velení a řízení palby FDC RAC- COS, které vyhodnocuje vzdušnou situaci a řídí a koordinuje palbu baterie (dodává baterii nebo jednotlivým vozidlům informace o cílech). Základním prvkem konstrukce komplexu vozidla 9A35 nebo vozidla velitele baterie 9A35A je obrněný pásový obojživelný tahač MTLB. V jeho přední části se nalézají pracoviště velitele a řidiče. Za nimi je motorový prostor. Bojový prostor na zádi tvoří základnu otočného odpalovacího zařízení. Jeho součástí je věž s pracovištěm operátora. Na ní je sklopně upevněna kolébka s úchyty pro čtyři přepravní/odpalovací kontejnery s řízenými střelami. Náměr a odměr odpalovacího zařízení nastavuje operátor pohybem rukojetí na zamiřovacím pultu. Odtud jsou povely předávány elektromotorům. V bojovém prostoru se přepravují rovněž čtyři kontejnery s řízenými střelami. Velitelská vozidla disponují pelengátorem 9S16, který zachycuje rádiové vlny letounu (mikrovlnné záření) a umožňuje nastavení základního směru na cíl. Operátor vyhledává cíl vizuálně. Po jeho zachycení aktivuje hlavici řízené střely, která může pracovat buď v infračerveném, nebo fotokontrastním režimu. Cíl sleduje automaticky v režimu odpal a zapomeň. Bojová hlavice se šesti kilogramy trhaviny je iniciována zapalovačem, který pracuje v kontaktním i distančním režimu. Text: Martin Koller Foto: Jan Kouba Jak na seřaďovacím nádraží V sobotu 27. srpna se konal v lešanském Vojenském technickém muzeu prozatím největší Tankový den, a to z hlediska předvedené techniky i počtu návštěvníků. Výborně připravený program se dělil na dvě hlavní části, a to historickou, nazvanou Setkání na Labi, a současnou, která měla návštěvníkům pokytnout obraz z aktuální zahraniční operace. Mimo snad všech pracovníků Vojenského historického ústavu (VHÚ), počínaje jeho ředitelem plk. Alešem Knížkem, se na realizaci podílelo několik vojenských útvarů AČR, státní i soukromá muzea, domácí i zahraniční společnosti obranného průmyslu, jednotky Vojenské policie a aktivní zálohy, kluby vojenské historie, modeláři a další příslušníci a příznivci naší armády. Jejich účastí a popisem přípravy takového Tankového dne se budeme zabývat v příštím čísle. Jedním z hlavních úkolů se pro účastníky ukázek stala bezpečnost. V nevelké aréně se totiž pohybovalo množství obrněné techniky. Rovněž realistické pyrotechnické efekty jednoho z předních českých odborníků této profese umocňovaly emoce diváků. Pregnantně vyjádřil názor na situaci ředitel odboru muzeí VHÚ plk. Michal Burian, který řekl rozverným účastníkům ukázek na ranním závěrečném shromáždění: Chlapi, v aréně bude tlačenice jak na seřaďovacím nádraží, tak dávejte pozor. Bezpečnost především. Přes mohutné a dynamické manévry se nikomu nic nestalo. Ani zuřivý útok islamistických teroristů na checkpoint umístěný na kopci uprostřed arény nevedl k jiným zraněním než předstíraným. Diváci mohli shlédnout vzorky hlavních typů obrněné techniky naší armády in natura a v akci. Jako zajímavost navíc dorazilo bojové vozidlo pěchoty Ulan společnosti General Dynamics (divize Steyr jako součást GDLS Europe). Jedná se o jeden z nejmodernějších typů současnosti a komunikační ředitel společnosti Günter Binder uspořádal znalostní soutěž pro přítomné děti. Vítězové se v předvečer proháněli na Ulanu arénou. Z ostatních novinek diváci viděli v aréně poprvé tančík AH-IV, společnosti ČKD Praha v licenční verzi od společnosti Junger, která sloužila ve švédské armádě pod označením Stridsvagn Strv m/37. Rekonstruované vozidlo se sice dostalo do fondu VHÚ již v minulém roce, avšak jeho prezentaci v rámci Tankového dne zabránilo hluboké bahno. Takže ukázka pro veřejnost se konala až v tomto roce. Jako další novinka ve sbírkovém fondu VHÚ se představil tank T-72 M4CZ, který lešanské muzeum dostalo od AČR v rámci Tankového dne. Premiérové bylo rovněž vystoupení lehkého nákladního automobilu Škoda 998 Agromobil. Jeho prototypy zkoušela v šedesátých letech minulého století čs. armáda a objevil se i ve známé antimilitaristické, hvězdně obsazené hudební komedii Kdyby tisíc klarinetů. Celá osádka měla na sobě originální historické slavné české maskáče Mlok. Neposlední novinkou byla zodolněná verze amerického terénního automobilu HMMWV (High Mobility Multipurpose Wheeled Vehicle), nazývaného mezi vojáky Humvee, jehož civilní verze nese jméno Hummer. Jedná se o přímého účastníka zahraniční operace naší armády v Afghánistánu. K oficiálnímu zahájení ukázek Tankového dne ho využil ministr obrany Alexandr Vondra. Ten v krátké úvodní řeči vysoce ocenil práci všech zaměstnanců Vojenského historického ústavu. Hlavní pozornost však věnoval příslušníkům 121. strážního praporu aktivní zálohy KVV Praha. Při setkání s nimi, které proběhlo po ukončení ukázek, ohodnotil jejich přístup slovy: Jste obrovští srdcaři. Chci vám za to, co děláte, moc poděkovat. Zároveň slíbil, že jim bude věnovat, na rozdíl od svých předchůdců, větší pozornost. Text: Martin Koller Foto: autor a Andrej Halada 26 27

17 zbrojní veletrh Podplukovník Bruno Bucherie v české expozici SIAE Le Bourget 2011 Jeden z největších leteckých veletrhů, který se koná každé dva roky v Paříži, letos opět nezklamal. Bez ohledu na ekonomickou krizi přinesl řadu důležitých informací. Letecké veletrhy nejsou místy uzavírání obchodů. Pokud k nějakým dojde, jedná se obvykle o mediální završení dlouhodobé práce, mnohdy pečlivě utajené. Hlavním ziskem návštěvníků jsou informace technologického charakteru a vytváření kontaktů. Rekordní veletrh Veletrh SIAE (Le Salon International de ľaéronautique et de ľespace) má již dlouhou tradici. První letecká výstava se konala v Paříži roku 1908, a to v automobilním klubu, a jejím prezidentem se stal automobilový vynálezce Albert de Dion. Počínaje rokem 1910 probíhala výstava v každém sudém roce, s výjimkou období druhé světové války. Od roku 1951 se sudé roky změnily na liché a o dva roky později se veletrh přestěhoval na letiště v Le Bourget na okraji Paříže. To umožnilo podstatně zvýšit počet vystavovaných letadel a rozšířit je o velké typy. Letošní ročník patřil k rekordním. Ve dnech 20. až 26. června se na ploše m² prezentovalo vystavovatelů s více než 150 letadly různých typů a zúčastnilo se odborníků, žurnalistů a dalších návštěvníků. Celkem 205 oficiálních delegací přijelo podpořit svoje vystavovatele. Jednou z nich byla i česká, vedená generálmajorem Josefem Bečvářem, který v současné době zastává pozici přidělence obrany při zastupitelském úřadu ČR v Paříži. O naší expozici se dočtete v časopisu A report číslo 10, které vyjde 14. října. Hlavními vystavovanými oblastmi byla letadla, kosmické systémy, motory, vybavení letišť, systémy pro řízení letu a navigaci, vybavení kabin, konstrukční materiály, přenosové systémy, bezpilotní letouny, výzbroj, manipulační systémy a servisní vybavení. Téměř polovinu vystavovatelů tvořili výrobci z Francie, dalších více než 30 % společnosti z ostatních zemí Evropy. Americká účast byla se svými 16 % oproti dřívějším ročníkům výrazně nižší. Zajímavosti a novinky Letošní veletrh poznamenala všeobecná krize strojírenského průmyslu v Evropě i USA. Opravdových novinek bylo poněkud méně a většinou se nejednalo o vojenský materiál. Vedly technologie, modernizace a civilní doprava. Ostatně nelze přehlédnout, že vývoj moderního bojového či transportního letounu a vrtulníku trvá více než deset let a stává se stále nákladnější záležitostí, mnohdy nadnárodního rozsahu. Pravděpodobně nejzajímavější technologickou hříčkou s velkou budoucností byl lehký letoun Solar Impulse, poháněný elektřinou získanou ze solárních panelů na nosných plochách. Přiletěl do Paříže z Bruselu. Další novinkou bylo prodloužené americké Jumbo společnosti Boeing, jednoho ze dvou hlavních hráčů v oboru dopravního letectví. Jako třetí lze uvést vrtulník X3 konsorcia Eurocopter, který je technologicky na hranici letounů a vrtulníků. Různými trendy z hlediska technologií a především vojenského letectví se budeme zabývat v příštích vydáních časopisu A report. Ekonomicky byl zajímavý hlavně rozsah obchodů evropské společnosti Airbus, která se zaměřuje především na výrobu dopravních letadel. Jednalo se o prodej jak modernizovaného A320neo, tak nového obřího A380. Faktem je, že Airbus získal objednávky na 730 letounů v hodnotě 72,2 miliardy USD, zatímco Boeing pouze na 142 letouny v hodnotě 22 miliardy USD. TŘI OTÁZKY Veletrh i naši expozici navštívil rovněž přidělenec obrany při zastupitelském úřadu Francie v naší republice pplk. Bruno Bucherie. Zeptali jsme se na jeho dojmy a názory. Nakupovali především dopravci z Indie a Malajsie. Obecně lze konstatovat, že pořadatel 46. veletrhu na Le Bourget, francouzská skupina (konsorcium) leteckého a kosmického průmyslu GIFAS (Groupement des Industrie Francaises Aéronautiques et Spatiales), může slavit. Z menších a mimoevropských výrobců zaznamenal úspěch především kanadský Bombardier, který získal zakázky v hodnotě 4,7 miliardy USD. Text: Martin Koller Foto: Autor a GIFAS 2. Jaký je váš dojem z české expozice na SIAE Le Bourget 2011? Byl jsem ohromen inteligentním využitím prostoru českého pavilonu, který seskupoval všechny přední státní a řadu soukromých podniků, což umožnilo vytvořit pevné jádro a podpořit synergii mezi nimi. Lt Letoun Solar Impulse Víceúčelový bojový letoun Rafale, který nalétal více než letových hodin 1. Co bylo podle vás nejzajímavější na letošním veletrhu? Z mého pohledu, tedy pohledu důstojníka pozemních sil, který z podstaty není odborníkem 3. Jaké jsou podle vás cesty k rozšiřování spolupráce v oblasti letectva, to byla skutečnost, že bezpilotní mezi našimi zeměmi v oboru obran- letouny zde zaujímají čím dál tím větší ného průmyslu? a důležitější prostor. Při pohledu na projekty Obě naše země mají dlouholetou průmyslovou bezpilotních letounů je zřejmé, že tímto směrem tradici a pracovní dovednosti a know-how, se pravděpodobně bude ubírat budoucnost které jsou v odvětví obranného a bezpečnost- letectva, alespoň armádního. ního průmyslu všeobecně uznávané. Nicméně Z obecného hlediska jsem byl fascinován částky, které je nutné vynakládat na vývoj, nutí solárním letadlem Solar Impulse a rozměry společnosti ke vzájemné spolupráci, aby se tak dopravního letounu A380. Z vojenského hlediska vyhnuly zániku tváří v tvář čím dál tím tvrdší mne nejvíce zaujala mrštnost letu stroje konkurenci. Domnívám se, že cesta, kterou by A400M a v neposlední řadě výkony bojového se měly ubírat, je cesta subdodavatelství v podobě, letounu Rafale, který oslavil již letových v jaké je například praktikována v České hodin. republice společnostmi Letov a Latécoére. 28 Reklamní plakáty z roku 1913 a

18 výcvik Nové mobilní pracoviště napomohlo k tomu, že piloti bitevních vrtulníků Mi-24/35 provedli dvojnásobný počet ztečí v prostoru Velká Střelná Bojové střelby a trojka BASA Není basa jako BASA. Zatímco rčení basa tvrdí muziku, vyžahli jsme basu piv nebo bručí už tři roky v base české veřejnosti doslova zlidověla, o kompletu BASA III L, což je mobilní pracoviště k řízení vzletů a přistání vrtulníků v polních podmínkách, se nevědělo takřka nic. Zlom nastal až při srpnových bojových střelbách 221. vrtulníkové letky na pozemní cíle, kdy si toto technické zařízení odbylo svou premiéru ve vojenském újezdu Libavá a přítomní je rázem zahrnuli samými superlativy. Když se řekne D SQOC (Deployable Squadron Operation Centre), převážná část resortní veřejnosti tuší, o čem je řeč. Méně informovaným a těm, kteří nečetli A report 7/2010, připomínáme, že se jedná o mobilní operační středisko letky, které bylo do Armády ČR zavedeno před dvěma roky a nasazeno ve prospěch přerovských vrtulníkářů působících z afghánské základny Šarana. Součástí kompletu, přesněji řečeno rozšiřujícím modulem systému, je BASA III L, z něhož lze řídit letový provoz vrtulníků na polním letišti. Vedle prototypu v zahraničí již existuje další verze v tuzemsku. Jejím držitelem je 224. prapor zabezpečení velení na 22. základně letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou. Po vojskových a následně ověřovacích zkouškách byl komplet BASA III L v květnu letošního roku certifikován. O tři měsíce později již absolvoval svou premiéru při bojových střelbách 221. vrtulníkové letky na pozemní cíle ve vojenském újezdu Libavá, konkrétně v prostoru Bores, říká velitel praporu podplukovník Pavel Král a dodává: Týdenní nasazení BASA III L je hodnoceno velice kladně. Předpokládali jsme výskyt jistých dětských nemocí, avšak nic takového nenastalo. Se spolehlivostí technického vybavení a s funkčností prostředků jsme spokojeni. Budeme usilovat o častější využití kompletu ve vojenských výcvikových prostorech. Dokážu si to představit třikrát i čtyřikrát za rok při částečném vyvedení sil a prostředků. Krátké curriculum vitae, respektive úkoly kompletu BASA III L jsou následující: mobilní zařízení pro koordinaci vzletů a přistání vrtulníků v polních podmínkách do vzdálenosti třiceti kilometrů. Jeho vybavení světlotechnickými zabezpečovacími zařízeními zajišťuje vizuální přiblížení vrtulníků ve dne i v noci a v režimu NVG (noční vidění) za normálních povětrnostních podmínek ze vzdálenosti deseti kilometrů. BASA III L zabezpečuje světelné vytyčení osmi stání pro vrtulníky. Komplet je sestaven na společné bázi dvou klimatizovaných kontejnerů ISO 1C a jeho přepravu lze realizovat leteckou, lodní nebo silniční cestou. Co se vybavenosti týká, lze hovořit nejen o komunikačních, světelných zabezpečovacích i záznamových prostředcích, ale také o meteorologické stanici, jež slouží k měření a záznamu šesti veličin, a o vlastní elektrocentrále. Zkrátka BASA III L umožňuje svou technologickou výbavou časově neomezený provoz v polních podmínkách a nepřetržitou činnost směn řízení letového provozu. V krizových situacích, například při povodních, živelních pohromách nebo požárech, lze použít samostatně i jeden kontejner a vytýčit místo přistání do terénu pro vrtulník, doplňuje pplk. Král. Profesní nadšení velitele náměšťského praporu zabezpečení velení nad basou není osamoceným úkazem. V obdobném duchu hovoří i létající personál z dvěstědvacetjedničky. Ostře rakety, kulomet! Je pár minut před desátou hodinou, když kapitán vrtulníku Mi-24/35 major Jan Dubec vystoupá se strojem do vzduchu a nasadí kurz směrem na západ. Tentokrát ho však nečeká pětatřicetiminutový navigační let z náměšťské letecké základny do výcvikového prostoru na Libavé, nýbrž krátký přelet na kontaktní bod a poté již bojová činnost v cílové ploše střelnice. Tím, že je stanoviště pro řízení vzletů a přistání rozmístěno na Boresu, tak na střelnici Velká Střelná to máme jen skok. Během srpnového vyvedení na Libavou jsme tak ušetřili nejen sedmdesát letových hodin na přeletech, ale i technický resurs provozovaných vrtulníků, argumentuje zkušený pilot, který má na čtyřiadvacítce nalétáno přes tisíc šest set hodin. To ale nejsou všechna pozitiva. Při předcházejících bojových střelbách na pozemní cíle jsme se během jedné letové směny dostali na střelnici dvakrát až třikrát. Z Boresu takovýchto takzvaných zaprávek zvládneme jednou tolik. Tomu odpovídá i dvojnásobný počet ztečí. Přičteme-li k tomu i výrazně více navedení na cíl od předsunutých leteckých návodčích, intenzita výcviku byla nepochybně maximální, pochvaluje si mjr. Dubec. Kapitán vrtulníku má za sebou standardní brífink s pozemním návodčím a nalétává na bojový kurz. Jeho úkolem je působit na terče v cílové ploše střelnice, které tvoří kolona vozidel a tankové seskupení. Nejprve odejdou z raketových bloků na závěsnících pod pomocnými křídly čtyři neřízené rakety es pětek ráže sedmapadesát milimetrů. Následně se ozývá střelba z čtyřhlavňového rotačního kulometu ráže 12,7 mm. Bojové nasazení se opakuje ještě čtyřikrát. Po ukončení poslední zteče přichází na řadu taktický odlet. Ani tentokrát není spojen s půlhodinovým letem vrtulníku na základnu Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou. Na závěr je třeba vzpomenout ještě jednu důležitou skutečnost. Na Boresu měly všechny odbornosti k sobě hodně blízko, ba doslova si viděly do kuchyně. A to bylo nejen profesně zajímavé, ale i lidsky stmelující Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba 30 31

19 mise Především díky příslušníkům styčného monitorovacího týmu věděli obyvatelé Podujeva a okolí, že český kontingent je stále ještě v Kosovu Andělé v uniformách Landrover s velkým nápisem LMT na dveřích vytočil pravoúhlou zatáčku a prudce zabrzdil. Zastavili jsme na dvoře venkovského stavení nějakých dvacet kilometrů od Podujeva. Před námi stála budova s ohořelými zdmi a střechou. Rotmistr Julius Kunštár si vychutnával jeden ze zbývajících služebních dnů strávených v Kosovu. Poslední jednotkou, která v Kosovu působila ve prospěch operace Joint Enterprise až do počátku července letošního roku, byl prapor operačních záloh. Jeho hlavní prvky zůstaly však dislokovány v mateřských posádkách na území České republiky. V Kosovu bylo nasazeno pouze organizační jádro čítající 88 vojáků. To udržovalo základnu Šajkovac a v pohotovosti i veškerou techniku. Bylo rovněž připraveno do dvou týdnů rozvinou celý prapor. Jednalo se tedy o určitou zálohu velitelství KFOR. Jednotkou, která do posledních okamžiků plnila úkoly přímo v terénu, byl styčný monitorovací tým (Liaison and Monitoring Team LMT). A právě s jedním z jeho příslušníků, bývalým výsadkářem z chrudimského 43. praporu rotmistrem Juliem Kunštárem, jsme nyní dorazili do míst, kde před časem, krátce po požáru pomáhali místním občanům. Špatná elektroinstalace Na venkovní terase syčí hrnce na rozpáleném sporáku. V letním horku zde působí jaksi nepatřičně. Hospodyně Flora Selmani neustále pobíhá kolem něho, chystá oběd pro početnou rodinu. Občas si odskočí k nedaleké kolébce, ve které spí dítě. Zkontroluje, zda je v pořádku, a pohoupá ho. K tomu požáru došlo v lednu, někdy kolem půl desáté ráno. Zrovna jsem uklízela dům. Dcera zůstala v naší místnosti sama, hrála si tam, ochotně popisuje pro ně tragickou událost. Když jsem se tam o něco později vrátila, už tam šlehaly plameny. Popadla jsem dceru a utíkala ven. Okamžitě jsme volali policii a hasiče. Přijeli velice rychle, zhruba po dvaceti minutách. Dům se podařilo zachránit, vyhořela ale jedna místnost a chodba. Poškozena byla i střecha. V čem byla příčina požáru, nevíme, hasiči ale říkali, že nejspíš začalo hořet od elektrické jiskry. Část rodiny Selmaniových byla v zoufalé situaci, neměli kam složit hlavu. Venku byla zima, střechou zatékalo. Naštěstí ale hned druhý den přijel český styčný monitorovací tým. Vojáci si prohlédli dům. Zjistili, co všechno je poškozené, a přivezli trámky, prkna a plechy, kterými zakryli díru ve střeše. Na korbě auta měli i některé věci z humanitárních sbírek. Jednalo se především o školní pomůcky, hračky a oblečení. Poprvé jsem se takto setkala s vojáky KFOR, bylo to milé překvapení. Od té doby už tady byli několikrát. Až vaši vojáci z Kosova odjedou, budou nám chybět. Byli totiž jediní, kteří nám pomohli v nouzi. Později jsme od nich dostali ještě kontejner, který jsme si s jejich pomocí upravili jako provizorní bydlení. Přes léto je v něm ale hrozné horko, vysvětluje Flora Selmani. Dali jsme si žádost na úřad, aby nám pomohli s opravou. Zatím jsme ale nic nedostali. V tomto domě nás žije dvanáct. Manžel má problémy sehnat stálou práci. Jako rodina bereme sociální pomoc 65 euro. Charitas chce buňky Spolupráce s místním obyvatelstvem po celou dobu mise probíhala bezproblémově a v poměrně přátelské atmosféře, potvrzuje i rotmistr Julius Kunštár. Je potřeba si ale uvědomit, že nejsme CIMIC, naším hlavním úkolem není humanitární pomoc a spolupráce v hospodářské oblasti. Jsme tu proto, abychom získávali informace o náladách a postojích obyvatelstva. Udržovali s ním styk a demonstrovali tím, že náš prapor, byť záložní, tady je a má o ně zájem. A právě díky určité vstřícnosti jsme s tím neměli sebemenší problémy. V oblasti Podujeva byla po celou dobu našeho působení velice klidná situace. Určitou výhodou bylo, že zde není smíchané albánské a srbské etnikum. Kromě oblasti Sekirači žijí všude jen Albánci. Každý večer do šesti hodin museli příslušníci týmu sednout a napsat hlášení pro velitelství v Prištině o tom, co se v jejich operačním prostoru událo a jaké jsou zde nálady mezi obyvatelstvem. Žádných velkých humanitárních projektů se ale neúčastnili. Pouze řešili akutní, naléhavé situace a dokončovali dlouhodobé projekty zahájené jejich předchůdci. Podíleli se rovněž na monitorování voleb. Objížděli jsme volební místa a pozorovali jsme, jak všechno probíhá. Obdobné úkoly jsme plnili i při sčítání obyvatelstva, upozorňuje rotmistr Kunštár. Styčný a monitorovací tým spolupracoval i s humanitární organizací Charitas. fakta Dlouhodobé projekty, na kterých se podíleli čeští vojáci: náhradní bydlení pro rodiny v tíživé životní situaci humanitární sbírky z České republiky podpora srbské menšiny v těžko přístupných částech obce Sekirača (lékařská pomoc, humanitární pomoc, dovoz důchodů) spolupráce s organizací Adra v projektu Adopce v balíčku (jednalo se o podporu dětí z chudých rodin rodinami z České republiky) distribuce humanitárních sbírek z České republiky prostřednictvím organizace Charitas zprostředkování pomoci organizace Stonožka poskytování veterinární péče ve prospěch místního obyvatelstva Ta má kancelář a sklady především s oblečením na předměstí Podujeva. V této oblasti žije celkem sedm set Aškalů (místní Romové). Pomáháme nejen jim, ale všem potřebným, říká Zejnuán Bunjaku. Pokud bych měl vyjmenovávat, co všechno pro nás udělal český tým, trvalo by to hodně dlouho. Po odchodu vašich vojáků bude naše práce podstatně složitější. Z této místnosti se budeme muset vystěhovat. Pronájem nám totiž platila jedna ze sponzorských organizací, od září ale s touto podporou končí. Řešením by pro nás bylo získat při likvidaci základny Šajkovac nějaké ubytovací buňky. Přestěhovali bychom do nich sklad a tím i částečně vyřešili naše problémy. Zažádali jsme si o jejich přidělení, zatím však nevím, zda nám bude vyhověno. Rotmistr Kunštár tuto záležitost již projednal s velitelem. Neměl by to být problém. Mají je přislíbené. Zbytek prý je potřeba řešit s novým velitelem kontingentu, který bude likvidovat základnu Šajkovac. Text a foto: Vladimír Marek 32 33

20 mise AFGHÁNISTÁN očima vojáka Především profesionální voják, ale ve volných chvílích i výborný fotograf. To je četař Radek Venglář ze 71. mechanizovaného praporu Hranice, který působil v 6. kontingentu AČR provinčního rekonstrukčního týmu ISAF v afghánské provincii Lógar od srpna 2010 do letošního února. Nejsem profík, ale amatérský fotograf a mým koníčkem jsou především portréty, říká četař Radek Venglář. Ale ten půlrok, kdy člověk slouží v tvrdých, extrémních podmínkách, přímo vybízel k zachycení atmosféry ze života našich vojáků. Byl jsem na postu člena doprovodné jednotky a fotil jsem, jakmile byla příležitost. Tedy především při chvílích odpočinku, ale vždy za klidového stavu. Fotky byly určeny hlavně pro kluky, aby měli památku na misi. Ani ve snu mě nenapadlo, že by z nich mohla vzniknout samostatná výstava. Venkovní expozici o působení vojáků AČR v Afghánistánu s názvem Afghánské momentky připravil odbor komunikace a propagace Ministerstva obrany ČR. Na šesti oboustranných výstavních panelech je dvanáct koláží z fotografií mladého talentovaného fotografa. Ke všem fotkám mám vztah, a když se na ně zpětně podívám, okamžitě se vracím do atmosféry jejich vzniku. Sálá z nich horko, cítím všudypřítomný písek zkrátka jsem tam zpátky. Nejsou to pouhé fotky, pro mě to jsou příběhy, na které nikdy nezapomenu, dodává Radek Venglář. Předpremiéru měly Afghánské momentky 18. června v Brdech na letošních Bahnech. Premiéra se uskutečnila 22. července na Letní filmové škole v Uherském Hradišti a v následujících měsících se představí i na dalších místech naší republiky. Text: Jana Deckerová Foto: čet. Radek Venglář Tato fotka vznikla při 24hodinovém působení na pozorovacím stanovišti na kopci Hesarak. Pozorovali jsme místa, odkud afghánští povstalci odpalovali rakety na základnu Shank. Zde jsme strávili mnoho vyčerpávajících hodin a dnů