Dějiny ekonomických teorií

Transkript

1 Dějiny ekonomických teorií Autoři: Základní text: Doc. Ing. Božena Kadeřábková, CSc. Otázky a úkoly: Ing. Olga Čejpová Editor: doc. Ing. Jiří Beck, CSc. Praha 2010 Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky, a.s. ISBN Vybrané kapitoly z dějin ekonomických teorií 1

2 Předmluva Ekonomická teorie je základem ekonomických předmětů, které formují profil absolventa ekonomických oborů. Předměty mikroekonomie a makroekonomie nám umožňují pochopit, jak fungují věci kolem nás, na jakých principech fungují firmy, domácnosti i stát, jaké jsou základy hospodářské politiky. V historickém vývoji ekonomické teorie vznikla řada škol, směrů a teoretických koncepcí, z nichž pouze část je součástí základů obecné ekonomické teorie prezentované v učebnicích. Hlubší pochopení příčin vzniku a jejich souvislostí s reálným ekonomickým vývojem nám umožňuje studium vývoje ekonomického myšlení. Považujeme proto za užitečné, aby se student seznámil s představiteli základních směrů a myšlenkových proudů, které tvoří obsah standardizovaných kurzů mikroekonomie a makroekonomie přednášených v bakalářském studiu. Znalost historických souvislostí umožňuje lépe pochopit základní poznatky ekonomické teorie, ocenit jejich význam a je také inspirující pro jejich praktické uplatnění. Tato publikace obsahuje pouze stručný výběr materiálů z dějin ekonomických teorií, který svým rozsahem odpovídá obsahu předmětů mikroekonomie a makroekonomie, přednášených v bakalářském programu na Vysoké škole manažerské informatiky a ekonomiky. Je žádoucí, aby se student s touto publikací seznámil buď v průběhu studia mikroekonomie a makroekonomie, nebo před státní zkouškou z ekonomie; jejím studiem získá lepší orientaci ve studovaných materiálech z obou předmětů a tedy i hlubší znalosti z oblasti ekonomické teorie. Dějiny ekonomických teorií představují velmi široký soubor poznatků a názorů; na trhu existují dnes dobré publikace, v nichž se může zájemce s těmito teoriemi podrobněji seznámit. Lze doporučit zejména tyto práce: Holman, R. a kol. Dějiny ekonomického myšlení. 3. vydání Praha, C. H. Beck ISBN Sirůček, P. Průvodce dějinami standardních ekonomických teorií. 2. aktualizované vydání. Slaný, Melandrium ISBN Sojka, M., Kadeřábková, B. Stručné dějiny ekonomických teorii. Vysoká škola finanční a správní, o.p.s ISBN 80-S Máte-li o ekonomii zájem, ve studiu dějin ekonomických teorií naleznete zábavu i poučení. Praha, červen 2010 Jiří Beck Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky 2 Vybrané kapitoly z dějin ekonomických teorií

3 OBSAH 1 Kolébka ekonomického myšlení Novověk - vznik ekonomie jako samostatné vědní disciplíny Merkantilismus - jak získat peníze Klasická škola - vznik ekonomie jako vědy Alternativní sociálně-ekonomické teorie Moderní doba - kořeny soudobé mikroekonomické teorie Vznik a obecná charakteristika neoklasické ekonomie První období vývoje neoklasické ekonomie Rakouská subjektivně psychologická škola Cambridgeská škola Americký přínos k rozvoji neoklasické školy Teorie celkové rovnováhy Institucionalismus Od neviditelné ruky trhu k viditelné ruce státu Pochybnosti o předpokladech a jejich kritika Ekonomie blahobytu Keynesiánství Okolnosti vzniku a předchůdci keynesiánské makroekonomie J. M. Keynes a jeho význam pro rozvoj ekonomické teorie Keynesiánská ekonomie Neokeynesiánství Neoklasická teorie růstu Protikeynesiánská revoluce Druhá etapa vývoje neoklasické ekonomie Chicagská škola Ekonomie strany nabídky Škola racionálních očekávání Teorie veřejné volby Vybrané kapitoly z dějin ekonomických teorií 3

4 1 Kolébka ekonomického myšlení Kolébkou evropského ekonomického myšlení je antické Řecko a jeho představitelé řečtí umělci a filozofové. Z řečtiny také pochází název ekonomie 1. Ekonomické názory antického Řecka jsou formulovány v uměleckých a filosofických dílech a odrážejí společenské postavení a původ svých autorů. V dílech z 5-4. stol. př. n. l. nalezneme popis tehdejšího hospodářského života společnosti i návrhy na jeho racionální uspořádání. Za nejstarší písemně dokladované ekonomické úvahy (8.-7. stol. př. n. l.) lze považovat Homérovy názory z básní lllias a Odyssea. Za zmínku stojí jeho pohled na zdroj bohatství, které pochází z válek, daní nebo obchodu. S těmito názory na zdroj bohatství a společenské poměry polemizuje Hesiodos. Podle Hesioda je hospodářství vytvářené a udržované prací. K dalším představitelům patří významný reformátor hospodářství a společnosti Solon (6. stol. př. n. l.). Jeho ekonomické reformy podporují střední vrstvy, tj. řemeslníky a obchodníky. Zajímavým počinem bylo organizování veřejných prací (stavby chrámů a paláců) vládcem Athén Periklem ( př. n. l.). Vrcholu ekonomického myšlení je v antickém Řecku dosaženo v dílech filozofů Xenofonta, Platona a Aristotela. Všichni shodně obhajují naturální hospodářství, vyjadřují své názory na dělbu práce. Odlišné jsou jejich názory na pracovní povinnosti, jakož i na to, jak má vypadat státní zřízení a hospodářská politika státu. Již v těchto pracích najdeme charakteristiku základních ekonomických kategorií, např. užitná hodnota a hodnota zboží, funkce peněz aj. U Xenofonta najdeme zárodky myšlenek, že hloubka dělby práce závisí na velikosti trhu, které o mnoho staletí později rozpracoval A. Smith. Platon v knize O státu vyjádřil svoji utopistickou představu o ideálním státu. Jeho vize státu je výsledkem krize Řecka po období peloponéských válek. Společnost dělí na 3 stavy zemědělce, obchodníky a řemeslníky, dále vojáky a nejvyšší stav je tvořen filozofy, kteří řídí stát a nemají nic vlastnit, mají žít v jakémsi spotřebním komunismu. Otroci nepatří k žádnému stavu a Platon je považuje za mluvící nástroje. Aristoteles ( př. n. 1.) považuje za ideální hospodářský systém naturální hospodářství, ve kterém se obchoduje pouze s přebytky. Stát je instituce, která má zabezpečit právo a spravedlnost pro jednotlivce. Aristoteles odlišuje ekonomiku od tzv. chrematistiky. Ekonomiku představuje souhrn hodnot vytvořených ve státě, chrematistiku chápe jako hromadění peněz. Zdrojem bohatství v chrematistice je oběh. Ekonomické myšlení antického Říma, vyjma prací zabývajících se zemědělstvím, nedosahuje úrovně ekonomického myšlení řeckého. Za pozornost stojí ekonomické názory reformátorů Římanů bratří Gracchů. V antickém Římě dochází ke zrození křesťanství, které se z počátečního slabého hnutí s nihilistickým poměrem k práci postupně přeměňuje v rozhodující ideologii nejen obecně, ale i v oblasti ekonomického myšlení. Na základech křesťanské nauky se v průběhu feudalismu vyvíjí ekonomické názory sv. Augustina ( n. l. ) a T. Akvinského ( ). Podstatou jeho učení je teorie o spravedlivé ceně, tj. takové, která pokrývá pracovní náklady na výrobu přiměřené živobytí, přiměřené vrstvě, ze které výrobce, resp. obchodník pochází. 1 Oikos dům, nomos zákon, název ekonomie má svůj původ v řeckém základu a zákonitosti vedení domácího hospodářství, nebo hospodaření městského státu. 4 Vybrané kapitoly z dějin ekonomických teorií

5 Tomáš Akvinský považoval úrok za nežádoucí a vyslovil se proti úroku s odvoláním na učení sv. Lukáše v Bibli (úrok je odměna za čas a čas je dar Boží, nelze brát peníze za tento dar). Účel půjček podle něj má být charitativní, nikoliv zištný, protože úrok zvyšuje nerovnost příjmů mezi chudými a bohatými. Zákony proti lichvě na sklonku středověku a na počátku novověku většinou stanovily maximální výšku úroku z půjček. S tím souhlasil i A. Smith. Teorii úroku rozpracoval až mnohem později I. Fisher. Alternativní ekonomické názory ke katolické scholastice byly v té době označeny za kacířské. Přesto se však šířily po celé Evropě. Měly svůj projev v bouřích a povstáních. Pro kacířské názory je společné, že hlásaly myšlenky větší ekonomické rovnosti (Všichni jsme synové a dcery Boží, všichni jsme si rovni před Bohem), větší ekonomické spravedlivosti, zrušení nevolnictví, roboty a odstranění bídy. I feudální společnost zůstává především naturálním hospodářstvím s dominujícím zemědělstvím. Postoj k prvotním formám kapitálu (kupeckému a lichvářskému) zůstává negativní, i když jejich vliv postupně v ekonomikách roste. To nalézá svůj odraz v učení merkantilistů. OTÁZKY A ÚKOLY: 1) Vyhledejte pohádku, ve které král či princ má kladný vztah k práci, a takovou, ve které nepracuje a prací pohrdá. Určete, která je starší a proč. 2) Vyhledejte v díle Illias a Odyssea verše s ekonomickými pojmy a názory a komentujte tyto názory. 3) Uveďte některé ekonomické názory z Bible. 4) Která země je kolébkou ekonomického myšlení? 5) Z kterého slova pochází název ekonomie? Vysvětlete jeho původní význam. 6) Ve kterém ekonomickém směru se odráží myšlenka naturálního hospodářství s dominujícím zemědělstvím? Vybrané kapitoly z dějin ekonomických teorií 5

6 2 Novověk - vznik ekonomie jako samostatné vědní disciplíny 2.1 Merkantilismus - jak získat peníze Merkantilismus 2 představoval, spíše než směr ekonomického myšlení, úvahy o hospodářské politice, která se rozvíjela v západní Evropě od 15. stol. do 1. poloviny 18. století a byl předznamenáním vzniku kapitalismu a prvním pokusem o výklad fungování tržní ekonomiky. Naturální hospodářství feudálních statků bylo stále více narušováno peněžními vztahy, růstem významu kapitálu, zejména obchodního. Objevné plavby, vznik manufaktur a rozšiřování domácích i zahraničních trhů vyžaduje ochranu a podporu ze strany státu, budování a zajištění bezpečnosti dopravních cest. Tomu odpovídá vznik absolutních monarchií, zrušení cel uvnitř států a vyšší bezpečnost obchodních spojů. Na oplátku absolutistický stát požaduje peníze. Jejich přiliv byl spojen s aplikací zvláštní hospodářské politiky, kterou byl merkantilismus. Hospodářská politika sleduje národní zájmy a zvětšování národního bohatství. Merkantilisté tak přenesli zkoumání od morálních úvah v ekonomice k praktickým problémům obchodníků a státu. Merkantilismus vzniká v Itálii, Španělsku a Portugalsku, ale největšího rozvoje dosahuje ve Francii a Anglii 3. Biblí merkantilistů se stal spis ředitele Východoindické společnosti T. Muna ( ) Bohatství Anglie v zahraničním obchodě, neboli bilance našeho zahraničního obchodu jako regulátora našeho bohatství z roku 1664, který je výkladem hospodářské politiky pozdního merkantilismu, čili teorie obchodní bilance. Aktivní obchodní bilance má být zajištěna státní podporou vývozních odvětví a omezováním domácí spotřeby dováženého zboží a zboží určeného pro export, dovozem surovin a vývozem hotových výrobků, podporou tranzitního obchodu a vlastním obchodním loďstvem, užívaným jak pro cizí, tak pro vlastní obchody. K základním rysům merkantilistické politiky patří: - ochrana manufaktur, - vysoká dovozní cla, - zákaz vývozu surovin ze země, - zavádění nových odvětví průmyslu, - vznik společností pro zahraniční obchod. Pozdní merkantilismus, tzv. teorie obchodní bilance, přistupuje k penězům již jako ke kapitálu, na rozdíl od raného merkantilismu, tzv. teorie peněžní bilance, která nahlíží na peníze jako na poklad a brání jejich odlivu ze země. Přínosem merkantilismu, vzhledem k předchozímu vývoji ekonomického myšlení, je jeho pragmatismus a empirismus, kdy verifikací názorů není Bible svatá jako u středověkých názorů, ale fungující hospodářství založené na ziskové motivaci. Humanismus a renesance jsou pojmy, které charakterizují stejné období vývoje společnosti. V Rakousku a Německu, které byly zaostalejší v ekonomickém rozvoji oproti Anglii a Francii, se podobný typ hospodářské politiky nazývá kameralistika. Za jejího zakladatele se považuje J. von Justi. Jádrem kameralistiky byla znalost financí, daní a práva. Později se kameralistika přeměnila v tzv. politické vědy (ekonomie, finance a hospodářská politika) a až do poloviny 19. stol. byly přednášeny na univerzitách těchto zemí. K významným kameralistům patří také J. J. Becher, který v díle 2 Název pochází od anglického ekonoma A. Smitha, Merkur - bůh obchodu 3 Velmi známým z historie je francouzský ministr financí Ludvíka XIV. Colbert ( ). Cílem jeho politiky bylo přes rozvoj výroby a obchodu získat finanční prostředky pro stát. 6 Vybrané kapitoly z dějin ekonomických teorií

7 Politické debaty rozvíjí koncepci urychleného rozvoje kapitalismu v Rakousku. Na jeho podnět vzniká státní komerční kolegium na podporu obchodu a výroby. Některé myšlenky merkantilistů se znovu objevily v průběhu 20. století, tedy po letech. Bylo to např. ve 30. letech 20. století v období Velké deprese, kdy země zaváděly vysoké celní tarify, devalvovaly své národní měny, omezovaly dovozy a podporovaly vývozy s cílem ochránit svou ekonomiku před hospodářským poklesem. Ale protože tento postup zvolila většina států, výsledkem bylo zhroucení mezinárodního obchodu a kolaps mezinárodního měnového systému. Obdobným příkladem je i tlak Američanů v průběhu let 20. století na zavedení stejných opatření s cílem zlepšit velký schodek obchodní bilance USA. Někteří merkantilisté tvrdili, že nízké mzdy jsou nutné k podpoře pracovního úsilí. Merkantilisté se domnívali, že vysoké mzdové sazby vedou k poklesu pracovní aktivity a k poklesu délky pracovní doby. V moderním pojetí ekonomie lze říci, že merkantilisté zdůrazňovali důchodový efekt růstu mzdové sazby, tj. že s růstem důchodu klesá počet hodin práce. Přehlíželi substituční efekt. Ten mnohem později v roce 1930 objasnil anglický ekonom L Robbins. Substituční efekt je možné vysvětlit tak, že s růstem reálné mzdové sazby roste pracovní úsilí. tj. počet hodin práce. Růst mzdové sazby znamená růst ceny volného času, a proto stejně jako u každého jiného zboží, roste-li cena, klesá poptávka po tomto zboží. Je skutečně kratší pracovní den špatný, jak se domnívali merkantilisté? Dnešní ekonomové nesouhlasí. Cílem ekonomiky je maximalizovat blahobyt členů společnosti a ne maximalizovat množství zlata a stříbra ve státní pokladně, jak chtěli merkantilisté. Jestliže společnost oceňuje jednu hodinu volna více než důchod plynoucí z této jedné hodiny, resp. soubor statků, které si můžeme za tento důchod koupit, pak kratší pracovní doba znamená větší bohatství. Merkantilistické ideje v oblasti zahraničněobchodní politiky jsou stále živé, ale země, které je aplikují, žijí v jiných podmínkách a aplikují je z jiných důvodů a v kontextu jiných ekonomických a sociálních politik, než tomu bylo v dobách merkantilistů. 2.2 Klasická škola - vznik ekonomie jako vědy Merkantilistická politika založená na státních zásazích do ekonomiky začala postupně brzdit další rozvoj tržní ekonomiky. Z vnějšího pohledu stojí proti státní regulaci hospodářský liberalismus. V rozvoji ekonomické teorie se hledají odpovědi na mnohé otázky z praxe. Ekonomie se poprvé formuje jako samostatná vědní disciplína a její představitelé tvoří tzv. klasickou školu politické ekonomie. Jejím bezprostředním předchůdcem byla politická aritmetika. Klasická škola vládne v ekonomické teorii od 2. poloviny 18. století do 70. let 19. století. Začátky anglické klasické školy jsou spojeny se jmény W. Petty, J. Lock a D. Hume. W. Petty ( ) položil základy ekonomické teorie, i když nevytvořil jednotný teoretický systém. Cenná je jeho práce Traktát o penězích, ve kterém určuje hodnotu zboží množstvím práce. Známý je jeho výrok: Práce je otcem bohatství a příroda jeho matkou. Petty položil základy kvantitativní teorie peněz, tj. zkoumal otázku, co určuje množství peněz v oběhu. Nejvýznamnějším přínosem J. Locka ( ) je jeho příspěvek k rozvoji teorie peněz. Domnívá se, že růst množství peněz v oběhu vyvolá růst cenové hladiny, což je formulace kvantitativní teorie peněz. Rovněž D. Hume ( ) rozpracoval kvantitativní teorii peněz a definoval tzv. neutralitu peněz, tedy skutečnost, že změna množství peněz v oběhu neovlivňuje reálné proměnné jako velikost národohospodářského produktu a výši zaměstnanosti, ale jen monetární proměnné, jako jsou ceny a nominální mzdové sazby. Známý je rovněž tzv. Humův zákon o vyrovnávání platební bilance. Vybrané kapitoly z dějin ekonomických teorií 7

8 Hume rozpoznal, že strategie kooperace může být optimální v situacích, když budoucí vzájemné vztahy mezi dvěma skupinami jsou podobné. Hume napsal: Naučil jsem se poskytnout službu druhému bez odměny, protože předpokládám, že služba mi bude vrácena, protože ten druhý ode mě očekává v budoucnu další službu či si se mnou či s ostatními chce udržet dobré vztahy. Tyto myšlenky našly uplatnění v analýzách tzv. opakovaných her. Optimální strategií je spolupracovat tak dlouho, dokud spolupracuje druhá strana. Teorie her byla formulována v r J. von Neumannem a O. Morgensternem, rozvíjena v 80. letech např. R. Axelrodem. Ve vývoji klasické školy můžeme vydělit dvě období, a to období formativní a období budování systému, či ústupu klasické školy. Období formativní trvá od vzniku školy do 30. let 19. století a je reprezentováno především ekonomy A. Smithem a D. Ricardem. Pro toto období je charakteristický vznik tří soustav, a to dvou anglických a jedné francouzské, kterou představuje F. Quesnay. Období budování systému reprezentují ekonomové J. S. Mill, J. B. Say a N. W. Senior. Základní myšlenkový obsah formativního období a jeho význam spočívá v principu přirozených zákonů, tj. koncepce, která říká, že hospodářství má své vlastní objektivní zákonitosti. Svobodný obchod - free trade a laissez faire laissez passer - nechte činit jsou dnes klasická hesla hospodářského liberalismu postavená touto školou. Koncepce přirozených zákonů patří k dalším charakteristickým rysům klasické ekonomie, tak jako: - že klasická škola je makroekonomickou školou ekonomické teorie, neboť rozhodnutí hospodářských subjektů nejsou významná pro ekonomický řád a - dlouhodobý pohled na ekonomické jevy. Zejména první charakteristický rys se později stane pro další rozvoj klasické školy velmi kritickým a poskytne v závěru 19. století ekonomům prostor pro rozvoj školy neoklasické. Kritériem agregace ekonomických subjektů v klasické škole je vlastnictví výrobních faktorů. Společnost je složena z dělníků, vlastníků kapitálu a vlastníků půdy. I toto dělení se stalo brzdou dalšího rozvoje klasické školy, neboť bránilo vytvoření vlastní mikroekonomické teorie trhu práce a kapitálu. Na rozdíl od merkantilistů, kteří spatřovali zdroj bohatství v obchodu, kladou klasičtí ekonomové důraz na materiální výrobu a manuální práci jako prakticky jediný zdroj bohatství. Otázka, jak se svobodné tržní hospodářství dostává do optima, ve kterém jsou vyřešeny dva rozporné problémy, a to uspokojení různých potřeb a efektivní výroba samotných hospodářských subjektů bez donucovacího mechanismu, čili vyrovnanost nabídky a poptávky při minimalizaci nákladů s maximálním využitím výrobních zdrojů, k jejímuž zodpovězení měla klasická škola přispět, nachází řešení v koncepci neviditelné ruky trhu formulované A. Smithem. Na trhu, kde nabídka je rovna množství zboží s konstantní rovnovážnou cenou, tj. cenou nabídky, a kde poptávka je rovna množství zboží, které jsou kupující ochotni a schopni za rovnovážné ceny koupit, tj. cenou poptávky, existuje při rovnovážných cenách rovnováha. Takové ceny nazývá A. Smith přirozeným cenami a Ricardo je nazývá hodnota zboží. Nerovnovážné ceny jsou ceny, kdy nabídka a poptávka se nerovnají a nejsou blíže specifikovány. Rovnovážná cena je určena výrobními náklady, které jsou chápány jako pracovní náklady, protože teorie nákladů podle klasiků je jednofaktorová (odtud také tzv. teorie pracovní hodnoty, kterou do krajnosti dovedl K. Marx, jako nástroj kritiky tržního hospodářství) nebo vícefaktorová, jako tomu bylo u J. S. Milla a dalších klasických ekonomů. Tato jednofaktorová teorie nákladů zavedla klasiky na rozcestí. Jak vysvětlit míru zisku z produkce, která v praxi byla shodná u různých zboží (lokomotivy i punčochy) při jejich různé pracovní náročnosti, a tudíž měla určit jak různé ceny, tak různé zisky? A. Smith omezil platnost pracovní teorie na dávnou minulost, zatímco v moderní 8 Vybrané kapitoly z dějin ekonomických teorií

9 společnosti jsou podle něj determinantou rovnovážných cen mzdové náklady, renta z pozemků a obvyklý hrubý zisk (včetně amortizace). D. Ricardo, který zobecnil pracovní teorii hodnoty i na kapitalistickou tržní ekonomiku, provedl následně jen malou korekci tím, že se domníval, že rovnovážné ceny jsou z 93 % určeny pracovními náklady a ze 7 % kapitálem. Avšak tyto korekce se staly základem pozdější vícefaktorové teorie výrobních nákladů. Vedle teorie poměrných cen byla druhou klíčovou teorií klasické školy teorie poměrných cen služeb výrobních faktorů. Jestliže první byla klasickou teorií hodnoty, pak druhá byla teorií rozdělování. Teorie rozdělování měla dvě varianty: a) variantou teorie přebytku, která je makroekonomická. Jejími hlavními zastánci byli oba Angličané, A. Smith a D. Ricardo. Tato teorie je založena na prostém faktu, že práce vytváří více, než odpovídá spotřebě pracovníka. Tuto zvláštnost získala práce vývojem, výcvikem, dělbou práce atd. Pro tuto svou schopnost je atraktivní pro vlastníky půdy a kapitálu. Přebytek práce má podobu zisku (výnos z majetku a řízení firmy) a nájemného (z pozemků). Kvantitativně je tento přebytek dán rozdílem mezi národním důchodem a určitou formou osobní spotřeby práce. Fond osobní spotřeby je dán bud existenčním minimem, nebo tzv. mzdovým fondem, který je pro každý hospodářský cyklus pevně dán. Vzniklý přebytek je dělen na zisk a nájemné z půdy, tedy pozemkovou rentu. Mechanismus dělení vyplývá ze zvláštní tvorby cen zemědělských produktů (podle Smithe je dán převahou poptávky po potravinách nad nabídkou potravin, podle Ricarda je dán různou kvalitou pozemků a jejich vzdáleností od center spotřeby a zákonem klesajících výnosů). Tak je vlastně zisk zbytkovou veličinou omezovanou z jedné strany velikostí národního důchodu a fondem osobní spotřeby a z druhé strany velikostí pozemkové renty. Zejména Ricarda tato skutečnost velmi znepokojovala, neboť růst renty by měl za následek pokles zisků a tím i akumulačních prostředků, čímž by byl ohrožen rozvoj tržního hospodářství. b) Druhou variantou teorie rozdělování byla teorie produktivnosti výrobních faktorů, která byla svou povahou mikroekonomická. Říká, že žádný z výrobních faktorů nemůže působit bez ostatních, tedy platí tzv. komplementárnost práce, půdy a kapitálu. Všechny výrobní faktory poskytují nezastupitelné produktivní služby, kterým odpovídá určitý podíl na společně vytvořeném národním důchodu. Rozdělovacím mechanismem jsou tu jednotlivé trhy - trh práce, trh kapitálu a trh půdy. Mzda, úrok, zisk jsou ceny strasti (oběti) spojené s používáním služeb práce, řízení a odříkání se spotřeby, tj. spoření. Vybrané kapitoly z dějin ekonomických teorií 9

10 Obr. č. 2-1: Ekonomický rozvoj a zvyšování bohatství národa podle Smitha Dělba práce Akumu Akulmulace kapitálu kapitálu Růst produktivity práce Růst mzdového fondu Růst národního produktu Růst mezd Zvýšení bohatství A Smith ( ) ve svém učení spojil všechny ekonomické znalosti své doby do jednoho celku. V r vydal dílo Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, které mělo velký úspěch a generace ekonomů jej užívaly jako svou učebnici. Kniha mimo jiné obsahuje čtyři problémy: neviditelnou ruku trhu, růst národního bohatství, měření národního bohatství a teorii hodnoty a rozdělování. Smith se snaží odhalit zákonitosti, které vedou ke zvětšení bohatství národa a které řídí hospodářství a popisuje následky působení těchto z empirického pozorování odvozených zákonů na společnost. Smithova neviditelná ruka trhu neznamená harmonii mezi zájmy ve společnosti, ale vyjadřuje soulad mezi vlastním zájmem jednotlivce a zájmem společnosti. Tento soulad se dosahuje bez působení zásahů státu, pomocí tržních sil. Neviditelná ruka má objektivní základ v dělbě práce, v konkurenci a akumulaci. Vlastní zájem výrobců vede každého k tomu, aby dělal to, co umí nejlépe a v soutěži s ostatními vyhrával, aby spořil a investoval a rozmnožoval majetek svůj a tím bohatství společnosti. Neviditelná ruka má svou etickou a analytickou stránku. Etická stránka spočívá v poznání, že egoismus sám o sobě není zlý, ale že v systému laissez faire vede k růstu blahobytu všech. Analytický aspekt ukazuje na způsob, jakým sledování vlastního prospěchu vede k dosažení společenského zájmu, tj. k ekonomické efektivnosti a ekonomickému rozvoji. A. Smith si ve své práci Bohatství národů povšiml vztahu mezi mzdami pracovníků a jejich produktivitou. Domníval se, že např. zlatníci musí být dostatečně placeni, aby je to odrazovalo od útěku s drahokamy. Tento postřeh, že mezi výší platu a prováděnou prací je souvislost, nalezl moderní vyjádření v teorii efektivnostních mezd (např. G. A. Akerlof. J. L. Yellenová). Někteří zaměstnanci dostávají vyšší než čistě tržní mzdy, tzv. efektivnostní mzdy, aby byla omezena fluktuace práce a obcházení povinností, což by vedlo ke snižování produktivity a tím i zisku firmy. Protože méně lidí odchází a přichází, jsou také nižší náklady na výcvik nových pracovníků. Teorie efektivnostních mezd napomáhá vysvětlit frikční a cyklickou nezaměstnanost, protože efektivnostní mzdy lákají více zájemců, než kolik firmy mohou najmout. D. Ricardo ( ) vydal v roce 1817 práci Zásady politické ekonomie a zdanění, o kterou byl stejný zájem jako o práci A. Smitha. Oba ekonomové hájili zájmy nastupujících kapitalistů. Za nejdůležitějšího činitele pokroku považoval Ricardo akumulaci kapitálu. Akumulace podle něj naráží na bariéru přírodního omezení, a to na klesající výnosy z kapitálu investovaného v zemědělství, což vede k poklesu míry zisku. Zisk byl zdrojem a motivem akumulace. 10 Vybrané kapitoly z dějin ekonomických teorií

11 Akumulace zvyšuje poptávku po práci, což vede ke krátkodobému růstu mezd a k růstu populace. Větší počet obyvatel zvyšuje poptávku po potravinách a to vede k dalším investicím do zemědělství. Další vklady kapitálu do půdy jsou však spojeny s klesajícími výnosy kapitálu a tím klesá zájem o další investice. Ricardo obhajoval liberalismus ve vnitřní i zahraniční hospodářské politice, tj. v mezinárodním obchodu. Teorii obchodu obohatil o teorii komparativních výhod. Významný je i jeho přínos v teorii peněz, resp. rozvoji kvantitativní teorie peněz. D. Ricardo přišel jako první i s tzv. teorémem ekvivalence, podle něhož existuje ekvivalence mezi deficitním financováním a financováním z daní. Moderní verze, např. R. Barro uvádí, že financování státního dluhu prostřednictvím nových státních půjček je provázeno stejným zvýšením soukromých úspor. Deficitní financování dnes bude znamenat vyšší daně v budoucnu, aby bylo možné půjčky splatit a uhradit úroky. Nedojde tudíž ke zvýšení agregátní poptávky a HDP, jak se domnívala standardní makroekonomie. Fiskální politika je za takových okolností neúčinná, nebo jen slabě účinná. Francouzská větev formativního období klasické politické ekonomie je tvořena tzv. fyziokraty. Slovo fyziokracie znamená vládu přírody (fyzis - příroda, kratos - vláda) a fyziokraté věřili, že když člověk pozná přírodu, může ji využít ve svůj prospěch. Fyziokraté usilovali o oddělení ekonomie od ostatních věd. Dokazovali, že politik má hledat zdůvodnění každé hospodářské politiky v ekonomické teorii. Snaha poznat přirozený řád národního hospodářství vedla k vypracování teorie kruhového toku, kterou vysvětluje tzv. Quesneyova Ekonomická tabulka. Kritériem agregace subjektů je dělení hospodářství na tři sektory, a to: - produktivní sektor - zemědělství, - sterilní sektor - zpracovatelský průmysl. - pozemkoví vlastníci. Fyziokraté vycházeli ze dvou tezí a to, že 1. bohatství plyne z výroby a ne ze získávání drahých kovů, a dále, že 2. bohatství pochází z práce v zemědělství a ne z obchodu, jak tvrdili merkantilisté. Fyziokraté považují za produktivní odvětví pouze zemědělství na základě domněnky, že pouze práce v zemědělství je produktivní a vytváří přebytek nad spotřebou tohoto sektoru. Přebytek označují jako čistý produkt, který sterilní sektor jen zpracovává, přetváří, aniž by něco vyrobil. Práce v zemědělství je práce, která násobí společenské bohatství. Práce ve sterilním sektoru sčítá společenské bohatství. Prostou reprodukci, resp. koloběh v ekonomice, je možné prezentovat následujícím příkladem: Společenský produkt v ceně 7 mld. liber se skládá z produktu produktivní třídy ve výši 5 mld. a produktu sterilní třídy 2 mld. liber. Z produktu produktivní třídy jsou pro směnu určeny 3 mld., protože 2 mld. si ponechá pro vlastní potřebu, a to tak, že 2 mld. z těchto 3 tvoří potraviny a 1 mld. tvoří suroviny pro sterilní třídu. Produkt sterilní třídy je celý určen ke směně, tedy 1 mld. pro pozemkové vlastníky a 1 mld. pro produktivní třídu výměnou za 1 mld. surovin. Pozemková renta je 2 mld. liber a směna probíhá následovně: Vybrané kapitoly z dějin ekonomických teorií 11

12 Graf č. 2-1: Ekonomická tabulka - úhrnná reprodukce 5 mld. Roční zálohy produktivní třídy Renta panovníkovi a majitelům půdy a příjemcům desátků Zálohy sterilní třídy 2miliardy 2 miliardy 1miliarda částky, které slouží 1 miliarda 1 miliarda k uhrazení renty a 1 miliarda úroků z pův.záloh 1 miliarda 1miliarda výdaje na roční zálohy Celkem 2 miliardy, z nichž si 2 miliardy tato třída ponechává polovinu Celkem 5 miliard na zálohu pro příští rok Ekonomická tabulka je předchůdcem diagramu koloběhu v ekonomice, který bývá často zmiňován v úvodních kapitolách dnešních učebnic ekonomie. Tabulka zachycuje tok výdajů mezi třemi skupinami, a to farmáři, pozemkovými vlastníky a majiteli manufaktur a obchodníky. Zachycuje také peněžní tok, který proudí proti směru toku statků. Moderní koloběh, který poprvé použil F. Knight na počátku 30. let, také zobrazuje reálný tok a peněžní tok. Dělí ekonomiku ale jen na dva sektory, a to domácnosti a firmy, a ukazuje dva trhy - trh statků a trh výrobních faktorů. Stejně jako tabulka i moderní diagram ukazují vztahy mezi ekonomickými rozhodnutími a ekonomickou aktivitou. Obr. č. 2-2: Vztahy mezi ekonomickými rozhodnutími a ekonomickou aktivitou náklady důchody (mzdy, renty, úroky) Trh faktorů Firmy Domácnosti výnosy Trh statků výdaje spotřebitelů Je pochopitelné, že klasická škola se rozvinula nejvíce v Anglii a Francii, tedy v zemích s nejvyspělejším hospodářstvím, a dosáhla zde poznatků, které znamenaly významný pokrok oproti 12 Vybrané kapitoly z dějin ekonomických teorií

13 merkantilismu. Avšak na druhé straně jí chyběly některé důležité poznatky, které by mohla zformulovat v teorii trhu práce, teorii kapitálu, a které představují mechanismy tvorby a rozdělování národního důchodu. Chyběly ji základy pro mikroekonomickou teorii trhu zboží. Nejen pro tyto důvody se v následujícím období staly dominující jiné školy a teorie, hlavně škola neoklasická. Období budování systému je obdobím pokračování rozvoje i obdobím kritiky předchozích názorů a teorií. K předním představitelům formativního období patří J. B. Say ( ). Jeho práce Rozprava o politické ekonomii z roku 1803 je věnována vztahu mezi nabídkou a poptávkou. Obsahuje slavnou větu, že každá nabídka si vytváří poptávku. Jde o vyjádření rovnováhy na makroekonomické úrovni, tj. rovnost agregátní nabídky a agregátní poptávky. Na jednotlivých, tj. dílčích trzích může vzniknout nerovnováha, jde o tzv. strukturální nerovnováhu, která se řeší pohybem cen. Tyto myšlenky byly označeny jako tzv. Sayův zákon trhů, k němuž se váže jeden z významných sporů makroekonomie, zda agregátní poptávka je či není bariérou rozvoje tržního hospodářství. Zastánci doktríny tvrdí, že ne, odpůrci doktríny říkají, že agregátní poptávka je bariérou rozvoje tržního hospodářství. Spojení ekonomie se sociálními vědami můžeme najít u J. S. Milla ( ). Podle něj má ekonomie dát odpověď na závažné otázky své doby. Základní principy ekonomie spojoval s otázkami humanity, sociálními aspekty a společenským rozvojem. Věřil, že si lidstvo bude moci za svůj cíl stanovit více, než je pouhý boj o přežití. Ve své práci Zásady politické ekonomie z roku 1848 dokončil systemizaci ekonomické teorie. Až do vydání Marshallovy učebnice v roce 1890 byla nejlepší učebnicí ekonomie v Anglii. Mill věřil, že ekonomické zákony formulované představiteli formativního období lze spojovat s určitými změnami společenských institucí a tím zlepšit postavení dělnictva. Domníval se, že lze zároveň respektovat výrobní a alokační efektivnost a zvýšit mzdy. V teorii ceny a hodnoty vychází J. S. Mill rovněž z A. Smithe a D. Ricarda. Domníval se, že cena je něco jiného než hodnota. Vztah mezi nabídkou a poptávkou určuje tržní ceny, hodnota je určena pouze náklady. Tržní ceny se k hodnotám blíží v dlouhém období. Jeho přínosem v teorii ceny bylo objevení cenové elasticity poptávky. Zejména originální byl přínos Milla v podobě teorie mezinárodní hodnoty, která je známa jako teorie reciproční ceny. Mezinárodní hodnota je určena vzájemnou, tj. reciproční poptávkou obchodujících zemí s ohledem na národní pracovní náklady. T. R. Malthus ( ) je znám svou populační teorií. V roce 1820 vydal práci Zásady politické ekonomie, ve které označil realizaci vyrobené produkce za základní problém, který může vyvolat nerovnováhu v ekonomice. R. Malthus se domníval, že lidstvo je podřízeno populačnímu zákonu, který je přírodním zákonem, tj. nemůže být změněn prostřednictvím práva a institucí. Podle něho se počet obyvatelstva zdvojnásobuje každých 25 let, zvětšuje se geometrickou řadou, ale životní prostředky se zvyšují jen aritmetickou řadou. Malthusovy údaje však nebyly spolehlivé. Domníval se, že jakmile populační růst přesáhne možnosti obživy, dojde k regulaci populace nemocemi a hladomorem. V pozdější době dospěl k názoru, že populaci lze ovlivnit morální sebekontrolou, tj. že si lidé uvědomí odpovědnost za potomstvo a jeho výživu. Proto apeluje např. na odložení sňatků. Malthus si uvědomoval úlohu vzdělání při kontrole populačního vývoje. 2.3 Alternativní sociálně-ekonomické teorie Soubor těchto teorií představuje dobový výklad otázek a problémů vyložených především klasickou školou a je další myšlenkovou reakcí na rodící se kapitalismus a jeho počáteční stadium rozvoje. Za všechny teorie uveďme dvě. Vybrané kapitoly z dějin ekonomických teorií 13

14 Utopický socialismus Spolu s merkantilismem vznikají v 16. století proudy označované za utopický socialismus. Utopický socialismus představuje reakci na bouřlivý rozvoj manufakturního průmyslu, zejména Francie a Anglie a tím i na rostoucí společenské konflikty. Jeho nejvýznamnějšími představiteli jsou anglický humanista T. More ( ), kritik vznikajícího kapitalismu a tvůrce ideálního státu Utopie a stejnojmenného díla z roku a Ital T. Campanella ( ), tvůrce díla Sluneční stát, který shodně s Morem označuje za příčinu všeho zla soukromé vlastnictví. V obou dílech nešlo o vědecké názory, ale o názory na důstojnější lidský život. Toto období je označováno jako raný utopický socialismus. V první polovině 19. století se tzv. pozdní utopický socialismus stal alternativní ekonomickou teorií ke klasické škole. Představiteli utopického socialismu tohoto období jsou Francouzi Saint-Simon ( ) a Ch. Fourier ( ) a Angličan R. Owen ( ). Owen na základě kritiky D. Ricarda jako první dospěl k socialistickým závěrům. Všichni kritizovali nedostatky kapitalismu. Různé názory měli na vznik socialismu. Představitelé francouzské větve nepožadovali pro vznik socialismu společné vlastnictví, zatímco Owen ano. Při kritice kapitalismu se dovolávali rozumu a snažili se dokázat, že kapitalismus odporuje lidské podstatě. Marx a další vývoj marxistické politické ekonomie Jinou variantou alternativního výkladu ke klasické škole je výklad ekonomických otázek v teorii K. Marxe. Marx vychází z kritiky klasické školy, užívá však jinou metodu zkoumání a zejména ve svých výkladech teorie nadhodnoty a akumulace dospívá k závěru o katastrofickém zániku kapitalismu a revoluci. Marxova teorie je alternativním výkladem a jak historie ukázala neplodnou větví vyrůstající z klasické školy, a to přesto, že se Marxově teorii dostalo široké publicity a že se po 1. světové válce stala oficiální ideologií dělnického hnutí. Marx kapitalismus nejen kritizoval, ale chtěl společnost změnit revoluční cestou. Přes historickou podmíněnost a chybnost závěrů je v oblasti ekonomické teorie K. Marx všeobecně uznáván jako významný teoretik. Jeho hlavní dílo nese název Kapitál. K. Marx rozlišoval mezi prací a pracovní silou, která je za kapitalismu zbožím. Hodnotu zboží pracovní síly určil náklady na její reprodukci. Tyto náklady jsou menší, než je hodnota vytvořená v rámci pracovní doby dělníka. Přebytek hodnoty vyrobené dělníkem nad hodnotu jeho pracovní síly představuje nadhodnota, kterou si přivlastňuje kapitalista bez náhrady, což Marx označil za vykořisťování. OTÁZKY A ÚKOLY: 1) Který směr byl považován za prvotní pokus o výklad fungování tržní ekonomiky? 2) Jaká byla základní hospodářsko-politická doporučení merkantilistů a proč? Ve které zemi merkantilismus vznikl? Jak pohlíží na peníze raný a pozdní merkantilismus? 3) Porovnejte merkantilistická hospodářsko-politická opatření a hospodářskou politiku moderních vyspělých států. 4) Vyložte základní rozdíly v učení merkantilistů a představitelů klasické ekonomie. 5) Vyjmenujte předchůdce klasické školy a charakterizujte jejich hlavní myšlenky. 6) Ve kterém období vzniká klasická škola politické ekonomie? 7) Určete charakteristické rysy formativního období a období budování systému klasické školy a jmenujte hlavní představitele těchto období. 8) Určete specifické rysy francouzské větve klasické školy. 9) Jak se nazývá fyziokratický diagram, jenž je předchůdcem diagramu koloběhu v ekonomice? 10) Se kterým ekonomem je spojen termín neviditelná ruka trhu a vysvětlete, co znamená. 11) Charakterizujete základní ekonomické koncepce A. Smitha a D. Ricarda. 12) Uveďte a charakterizujte alternativní ekonomické směry ke klasické škole. 14 Vybrané kapitoly z dějin ekonomických teorií

15 3 Moderní doba - kořeny soudobé mikroekonomické teorie 3.1 Vznik a obecná charakteristika neoklasické ekonomie Období budování systému klasické školy skončilo 70. lety minulého století a od té doby v západní Evropě vládly v ekonomické teorii - rakouská subjektivně psychologická škola, která je spíše předchůdcem a alternativou k neoklasické ekonomii, - škola cambridgeská a - škola lausanská. Poslední dvě školy tvoří vlastní neoklasickou ekonomii. Jejich hlavními teoriemi je teorie mezního užitku a teorie dílčí a celkové rovnováhy. Ekonomický vývoj nepovažují, jak to činili klasikové, za výsledek přirozených neměnných zákonů, ale za výsledek volních rozhodnutí racionálně se chovajících ekonomických subjektů, tj. firem a domácností. Pracovní a nákladová teorie hodnoty klasické ekonomie je nahrazena teorií marginálního užitku, která spojuje užitečnost a vzácnost. V podmínkách dokonalé konkurence pak tržní mechanismy fungují automaticky a systém tíhne k rovnováze. Klasická teorie rozdělování byla neoklasickou školou rozpracována do teorie marginální produktivity. Předmětem zkoumání ekonomie je shodně s klasiky bohatství, ale to je neoklasickou ekonomií pojato ve vazbě na užitečnost a vzácnost a alternativní využití zdrojů, nikoli na množství práce. Je zřejmé, že přístup neoklasiků je převážně mikroekonomický. Východiskem nových teorií je hospodařící subjekt a tyto teorie jsou svou povahou mikroekonomické. Rozhodování subjektu je určující pro chování celku. Utváření rovnováhy (dílčí) na jednotlivých trzích vychází z analýzy funkcí nabídky a poptávky. Rovnováha na všech dílčích trzích vede ke stanovení podmínek všeobecné rovnováhy, tj. rovnováhy na úrovni národního hospodářství. Analýza je statická a tento nedostatek se pozdější autoři snažili odstranit. Metodou analýzy je metoda marginální. Proto se v minulosti se vznikem neoklasické školy hovoří o tzv. marginální revoluci. Marginální analýza znamená, že kvantitativní změna jedné ekonomické veličiny, která je funkčně spjata s jinou, je výsledkem její jednotkové změny. Užití marginální analýzy umožnilo matematizaci ekonomie a modelování ekonomických procesů. K základním rozdílům klasické a neoklasické ekonomické teorie patří to, že klasikové zkoumají nabídkovou stránku trhu a tím i teorii nákladů. Neoklasická ekonomie akcentovala poptávkovou stránku trhu. Klasikové se zajímali o dlouhodobé otázky, a tedy o problémy ekonomického růstu, populačního růstu a akumulaci kapitálu. Neoklasikové se soustředili na alokaci omezených zdrojů. Neoklasická ekonomie byla budována na představě, že hlavním aktérem ekonomiky je spotřebitel. Spotřebitel je hlavním nositelem ekonomických rozhodnutí a jeho preference jsou určující. Klasikové naopak pohlíželi na společnost jako na třídní, složenou z vlastníků půdy, kapitalistů a dělníků a zkoumali vztahy a rozdělování mezi těmito společenskými třídami. Kapitalista byl rozhodujícím nositelem ekonomických rozhodnutí, vytvářel investice, ekonomický růst i mzdový fond pro dělníky. Vývoj neoklasické ekonomie je možné z dnešního pohledu rozdělit do tří období: 1. období od 70. let 19. století do 30. let 20. století. 2. období od 30. let do 70. let 20. století. 3. období od 70. do konce 80. let - období restaurace neoklasiky v podobě neoklasické makroekonomie. Pozornost bude v této části textu věnována pouze 1. období vývoje neoklasické ekonomie. Vybrané kapitoly z dějin ekonomických teorií 15

16 Marginalistická revoluce, jak je označován v ekonomii vznik neoklasické ekonomie, měla i své předchůdce. Byli jimi matematik D. Bernoulli ( ), který jako první objevil mezní užitek. Na svou dobu vynikajícím způsobem rozpracoval teorii hodnoty na základě užitku F. Galiani ( ) a tím objasnil poptávku po statcích. Jako první zformuloval teorii mezní produktivity. H. von Thűnen ( ). A. A Cournot ( ) jako první nakreslil funkci poptávky a analyzoval různé tržní struktury, objevil funkce mezních příjmů a mezních nákladů a tím formuloval marginální teorii firmy. K významným představitelům marginálních teorií patří též H. H. Gossen ( ), který jako první zformuloval teorii mezní užitečnosti a její tři zákony. Jsou to známé Gossenovy zákony o klesání mezního užitku, o vyrovnání mezních užitků při spotřebě různých statků a o vyrovnání mezního užitku z reálné mzdy s mezní neužitečností práce. 3.2 První období vývoje neoklasické ekonomie Rakouská subjektivně psychologická škola Zpravidla nebývá do neoklasické ekonomie zahrnována. Tato škola se výrazně liší od dalších dvou škol, tj. cambridgeské a lausanské, především důrazem na individuální psychologii, odmítáním matematizace, dále tím, že nezkoumá problémy rovnováhy a nepracuje s modelem dokonalé konkurence. Její metodou je metoda abstrakce, tak jak tomu bylo v klasické škole, a ne marginální metoda charakteristická pro dvě další školy. Rakouská škola soustředila pozornost na spotřebu individua a jeho snahu o maximalizaci užitku. Nejvýznamnější teorií rakouské školy je teorie mezního užitku a jejím hlavním tvůrcem je C. Menger ( ). Mengerova základní práce nese název Základy národohospodářské nauky a je z r Teorie mezního užitku chápe hodnotu statků jako soud spotřebitele o významu, jaký pro něj mají různé spotřební statky. Míra významu je čistě subjektivní záležitost. Z toho plyne, že úlohu při určení hodnoty, resp. ceny hraje: - závažnost potřeby, a to přímo úměrně, - množství, ve kterém disponuji předmětem, nepřímo úměrně. S růstem míry uspokojení potřeby klesá význam jejího uspokojování. Jde o tzv. 1. Gossenův zákon - zákon klesajícího mezního užitku. Mezní užitek je subjektivní ocenění statku, kterým spotřebitel uspokojuje svou potřebu. Je to význam poslední ještě uspokojované potřeby při daných důchodových možnostech spotřebitele. Spotřebitel jedná racionálně, tj. maximalizuje užitek. Předpokladem je, že spotřebitel je schopen hierarchicky utřídit potřeby. Tzv. 2. Gossenův zákon - zákon o vyrovnanosti mezních užitků - říká, že při omezených důchodových možnostech spotřebitel přerušuje uspokojování každé potřeby v okamžiku rovnosti významu, jaký pro něj uspokojovaná potřeba má. Formální zápis má následující podobu: MU A = MU B MU A /P A = MU B /P B Gossenův první zákon, tj. zákon klesajícího mezního užitku, vysvětluje, proč je směna oboustranně výhodná. Jestliže farmář má mnoho kusů dobytka, mezní užitek z posledního kusu je pro něj nízký. Podobně pekař, který má mnoho bochníků chleba, má nízký mezní užitek z posledního bochníku. Směna chleba za maso je tedy pro oba výhodná, protože oběma stranám přináší statky s vyšším mezním užitkem, než měli dříve. Druhý Gossenův zákon říká, že racionální jedinec alokuje, svůj peněžní důchod mezi dva statky tak, aby mezní užitek z obou byl stejně velký na jednu jednotku důchodu. Tyto zákony se staly základem analýzy poptávky. 16 Vybrané kapitoly z dějin ekonomických teorií

17 Kritickým místem teorie mezního užitku je přechod z užitečnosti na tržní cenu. Zde existují dvě řešení, a to kardinalistické a ordinalistické. Kardinalistické řešení předložili C. Menger a A. Marshall a problémem tohoto řešení je, že nelze změřit subjektivní užitečnost. V. Pareto, druhý nejvýznamnější představitel lausannské školy, vypracoval další verzi, zvanou ordinalistická, která užitek neměří přímo, ale pouze porovnává, které soubory statků uspokojují potřeby lépe či hůře než jiné soubory statků, které spotřebitel nakupuje. K dalším významným teoretikům rakouské subjektivně psychologické školy patří E. von Bőhm - Bawerk ( ). K jeho hlavním pracím patří Kapitál a úrok z r Kromě jiného rozdělil statky na přítomné a budoucí, což vedlo k vysvětlení úroku jako rozdílu mezi hodnotou přítomných statků, která je větší, a hodnotou budoucích statků, která je menší. Úrok je výsledkem času, který uplyne mezi přeměnou budoucích statků, tj. práce a kapitálu, na statky přítomné. Teorii kapitálu vybudoval na Mengerově myšlence, že statky se dělí na statky prvního řádu a vyšších řádů. Kapitál je statek vyššího řádu. Výrobní faktory původní, tj. práce a půda, vyrábějí kapitál. Půda a práce slouží lidským potřebám oklikou, prostřednictvím kapitálu. Přímé výrobní metody jsou založeny pouze na užití práce a půdy, oklikové metody výroby užívají také kapitálu. Teorie imputace je teorií určení hodnot, resp. cen výrobních faktorů. Hodnota výrobních faktorů je odvozena z hodnoty, ceny spotřebních předmětů vyráběných těmito výrobními faktory. Vedlejším produktem této teorie je teorie nákladů obětované příležitosti. Nákladem není práce a kapitál, které jsou potřeba k výrobě, ale hodnota statků, které se nevyrobily v důsledku výroby daných statků. Další rozvoj rakouské subjektivně psychologické školy pokračoval i v díle J. Schumpetera 4 ( ), který usiloval o dynamizaci statické teorie. Dynamizaci pojal jako proces rozšířené reprodukce založený na inovacích, které v počátečním stádiu kapitalismu prováděli vlastníci kapitálu, zatímco v soudobém kapitalismu přešla tato úloha na manažery a různé instituce. Realizace inovací vede k ekonomickému boomu a podnikatelskému zisku. Po vyčerpání inovačního rozvoje dochází k poklesu a ke zmizení podnikatelského zisku, ekonomika se dostává do deprese. Takto pojatá dynamika vedla Schumpetera k závěru, že kapitalismus spěje k samolikvidaci. Pochybnosti o úloze skupiny kapitalistů, kteří nejsou nositeli inovací, a přeměna kapitálu na akciový kapitál vedla Schumpetera k závěru o nevyhnutelnosti socialismu, ale autor důrazně varoval před socialistickou revolucí jako před násilnou formou nastolení socialismu v zaostalých zemích. Mezi významné práce J. Schumpetera patří Kapitalismus, socialismus a demokracie z roku 1942 a Hospodářský cyklus z roku V neoklasickém pojetí vede konkurence k optimální alokaci zdrojů. Monopol je pro spotřebitele i společnost nevýhodný. Monopolisté nasazují vyšší než konkurenční ceny, což ústí do nižší úrovně produkce. Proto existuje protitrustová politika. J. Schumpeter přišel později s odlišným pojetím. Podle něj je konkurence dlouhodobý proces, v němž spolu firmy soutěží prostřednictvím tvorby nových produktů a procesů. Monopol není dlouhodobě udržitelný, protože monopolní ceny a zisky vytvářejí silné podněty k objevování nových produktů a metod. Takové podnikové inovace nakonec vyústí v tvůrčí destrukci, která současně vytváří nové produkty a výrobní metody a současně ničí existující monopolní sílu. Je-li taková destrukce součástí dynamiky kapitalismu, monopolizace odvětví má jen malý význam a není nutné, aby vláda působila proti existujícím monopolům. Dnešní ekonomové souhlasí s tím, že se občas tvůrčí destrukce projevuje tímto způsobem, ale ne vždy a za všech situací. Někdy mohou monopoly provádět akce na získání kontroly nad novými produkty a metodami a někdy jejich rozvoj brzdit. Antitrustová politika má své místo nejen z hlediska krátkodobé efektivnosti, ale může také napomáhat k dlouhodobému procesu tvůrčí destrukce. 4 Schumpeter se narodil v Třešti na Moravě. J. Schumpeter je samostatnou osobností. V jeho díle je patrná syntéza koncepcí rakouské školy, walrusovské teorie celkové rovnováhy i vliv K. Marxe. Vybrané kapitoly z dějin ekonomických teorií 17

18 Teorie mezního užitku ovlivnila vývoj ekonomického myšlení jak v Evropě, tak v USA. S trochou nadsázky lze konstatovat, že je dodnes živá, neboť její pokračovatelé jsou - dá se říci - našimi současníky. Jde především o F A. von Hayeka ( ) a L. von Misese ( ). Ludwig von Mises byl zastáncem volného tržního mechanismu bez jakýchkoli státních zásahů, což ho vedlo nejen ke kritice centrálního řízení ekonomik, ale i ke kritice keynesiánství a institucionalismu. S kritikou plánovitého hospodářství vystoupil v roce Svou kritiku postavil na faktu, že plánované hospodářství nemůže být efektivní, protože nevyužívá omezené zdroje efektivně. Je tomu tak proto, že ukazatelem vzácnosti je cena stanovená na trhu a ten v centrálně plánovaných ekonomikách chybí. Neexistence trhu vede k neracionalitě v rozhodování. Friedrich August von Hayek se věnoval ve svém díle vedle problémů dělby práce a specializace také teorii hospodářského cyklu. Jeho peněžní teorie hospodářského cyklu patří k nejrozpracovanějším. Domnívá se, že peníze jsou příčinou nerovnováhy. Rozlišuje mezi dobrovolnými a vynucenými úsporami. Dobrovolné úspory nevedou k poruchám, protože nabídka výrobních prostředků roste tak, jak klesá poptávka a nabídka spotřebních statků, protože obyvatelstvo spoří a tím se vzdává spotřeby. Na druhé straně inflace, čili vynucené úspory, znamená nerovnováhu, protože podnikatelé užívají úvěr a vyrábějí nadbytek výrobních prostředků a nedostatek spotřebních předmětů. To vede k růstu důchodů, růstu poptávky po spotřebních statcích, ale nabídka je malá. Nerovnováha mezi nabídkou a poptávkou po spotřebních statcích vede k růstu cen spotřebních statků. Další vlna úvěrů zopakuje uvedené procesy a zvýší nerovnováhu. Opakovaná poptávka po úvěru zvýší úrokovou míru, která dosáhne po čase úrovně, kdy odradí od dalších investic. Tento okamžik je podle Hayeka počátkem deprese. Vyvarovat se deprese znamená užívat neutrální peníze, které by vyloučily disproporcionální vývoj různých cen. Neutrální peníze předpokládají neměnnost množství peněz v oběhu. Jeho názory byly kritikou keynesiánských doporučení na státní zásahy do ekonomiky jako východiska z Velké deprese ve 30. letech 20. století. Protože keynesiánská teorie byla po 2. světové válce dominující akademickou teorií, byly Hayekovy názory zatlačeny do pozadí až do 70. let, kdy inflace a nerovnováha vystoupily ostře jako výsledek keynesiánsky orientované monetární a fiskální politiky státu, proti kterým F. A. von Hayek tvrdě bojoval. K hlavním dílům F. Hayeka patří Osudová nadutost a omyly socialismu z roku 1988, Nové studie o filosofii, politice a etice z roku 1977, Kontrarevoluce ve vědě z roku 1952, Cesta do otroctví z roku 1944 a Teorie peněz a obchodního cyklu z roku Pro první období vývoje neoklasické školy bylo charakteristické, že se orientovala na analýzu rovnováhy, která byla ztotožněna se stavem statickým. Ekonomický růst či pokles byl považován za nerovnováhu. Byla školou převážně mikroekonomickou, tj. analyzovala chování tržních subjektů - domácností a firem. Teorie této školy je silně matematizovaná. Teorie mezního užitku, kterou řešila obdobně jako rakouská škola, byla rozpracována do podoby poptávky po spotřebních statcích cestou ordinalistickou, jejímž hlavním autorem byl V. Pareto. V ordinalistické verzi je subjektivní hodnota statků dána významem, jaký mají pro spotřebitele ostatní statky, tj. k odvození poptávky po statcích slouží dva logické předpoklady: - spotřebitel volí vždy soubor statků, kde je více ostatních statků při stejném množství určitého statku, - existují soubory, kde není důvod k preferenci. Souhrnně lze říci, že teorie mezního užitku je teorií racionálního chování spotřebitele. V. Pareto převzal od Edgewortha aparát indiferenčních křivek. Jejich konvexnost vyplývá ze zákona klesajících výnosů, resp. poklesu významu potřeby s růstem jejího upokojení, a sklon indiferenčních křivek je dán poměrem, v jakém lze substituovat jeden statek druhým Cambridgeská škola Klasická škola se nezabývala rozsahem produkce, neboť výrobce buď vyráběl, a pak se snažil vyrábět maximum, nebo nevyráběl vůbec. Takové krajní rozhodnutí vyplývalo ze skutečnosti, že v podmínkách dokonalé konkurence je cena výrobci objektivně dána a on ji svým malým rozsahem 18 Vybrané kapitoly z dějin ekonomických teorií