Evropská unie a strukturální politika

Transkript

1 CENTRUM CELOŽIVOTNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ JEZERKA O.P.S. Evropská unie a strukturální politika Studijní text Komplexní vzdělávací program pro lektory zaměřený na Evropskou unii a zpracování evropských projektů

2 CENTRUM CELOŽIVOTNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ JEZERKA O.P.S. Evropská unie a strukturální politika Studijní text byl zpracován v rámci projektu Komplexní vzdělávací program pro lektory zaměřený na Evropskou unii a zpracování evropských projektů, který je spolufinancován Evropskou unií. Autoři: Ing. Bc. Milan Bareš Bc. Jana Barešová Adam Hlaváč Pardubice 2008, aktualizovaná verze Tento text neprošel redakční ani jazykovou korekturou. Evropská unie a strukturální politika

3 Obsah Obsah... 2 Úvod Historie EU Základní institucionální rámec Evropská komise Rada Evropské unie Evropský parlament Evropská rada Předsednictví Rady EU Evropský soudní dvůr Účetní dvůr Další orgány a instituce Hospodářský a sociální výbor Výbor regionů Evropská centrální banka Evropská investiční banka Evropský ombudsman Regionální a strukturální politika Cíle strukturální politiky v období Principy regionální a strukturální politiky NUTS Strukturálni fondy Legislativní proces a základní programovací procedury Nařízení Rady Strategické obecné zásady Společenství pro soudržnost Národní rozvojový plán Národní strategický referenční rámec Operační programy v období Přehled operačních programů OP Doprava OP Životní prostředí OP Podnikání a inovace OP Výzkum a vývoj pro inovace OP Lidské zdroje a zaměstnanost OP vzdělávání pro konkurenceschopnost Evropská unie a strukturální politika

4 Integrovaný OP Regionální OP (7 OP) OP Přeshraniční spolupráce (5 OP) OP Meziregionální spolupráce OP Nadnárodní spolupráce, oblast Střední Evropa OP Praha konkurenceschopnost a Praha Adaptabilita Síťové programy EPSON 2013 a INTERACT II Další důležité dokumenty a pojmy Další dokumenty Prováděcí dokumenty Příručka pro žadatele Příručka pro příjemce Výzva Důležité pojmy Nepřímé výdaje Křížové financování Veřejná podpora, bloková výjimka, de minimis Implementační struktura Národní úroveň Národní orgán pro koordinaci Auditní orgán Řídící a koordinační výbor Platební a certifikační orgán Úroveň operačních programů Řídící orgán Zprostředkující subjekt Monitorovací výbor Příjemce Finanční alokace Další programy Komunitární programy Nástroje regionální politiky a finančního inženýrství Finanční mechanismy EHP a Norska Základní charakteristika Prioritní oblasti Implementační struktury Typy podporovaných projektů Evropská unie a strukturální politika

5 Specifika finančních mechanismů EHP a Norska Postup při podávání žádostí o grant Finanční alokace Seznam použitých zkratek Doporučená a použitá literatura a zdroje Příloha 1 - Výzva v rámci OP Praha Adaptabilita Příloha 2 - Výzva v rámci ROP Severovýchod Příloha 3 - Výzva v rámci OP VK v Pardubickém kraji Evropská unie a strukturální politika

6 Úvod Druhý studijní text vytvářený v rámci projektu Komplexní vzdělávací program pro lektory zaměřený na Evropskou unii a zpracování evropských projektů se zabývá Evropskou unií (EU), její strukturální politikou a dalšími možnostmi finanční podpory. Cílem je poskytnout přehled o fungování jednotlivých institucí EU, o základních pojmech v oblasti strukturální politiky, o procedurálních aspektech poskytování finanční pomoci a jednotlivých nástrojích. Studijní text by měl usnadnit orientaci v poměrně složitém systému strukturální a regionální politiky EU a možnostech další finanční pomoci. Tyto znalosti sice přímo neovlivňují případnou tvorbu konkrétních projektů, ale domníváme se, že by však měly být součástí znalostního portfolia lektorů a potenciálních zájemců o finanční podporu EU. Navíc pojmy zde vysvětlené jsou běžně používány v oficiálních materiálech a setká se s nimi každý zájemce při vyhlašování jednotlivých výzev, grantů apod. Text je rozdělen do 10 částí. První dvě části pojednávají o historii EU, jejím základním institucionálním rámci včetně popisu základních funkcí jednotlivých institucí a orgánů. Třetí část se soustředí na vysvětlení fungování a cílů strukturální politiky EU. Zvláštní pozornost je věnována strukturálním fondům. Ve čtvrté části je popsán základní legislativní proces a programovací procedury spojené se strukturální politikou, včetně popisu významu jednotlivých dokumentů. Je zde uveden přehled všech operačních programů vytvořených v České republice (ČR) pro programové období Pátá a šestá část si všímá implementační struktury nutné pro realizaci jednotlivých operačních programů v ČR a finančních alokací určených pro ČR. V sedmé části jsou vysvětleny některé důležité pojmy týkající se dané problematiky. Osmá část potom zmiňuje další možné programy, ze kterých lze získat finanční podporu. Kromě komunitárních programů je důraz je kladen na Finanční mechanismy EHP/Norska. Text je doplněn přehledem použitých zkratek a seznamem použitých a doporučených informačních zdrojů. Celý proces využití finančních prostředků EU je minimálně rok zpožděn. Ani v době aktualizace těchto studijních textů (1.čtvrtletí roku 2008) nejsou ještě v některých případech nastavena všechna pravidla a implementační struktury, v řadě Evropská unie a strukturální politika Strana 5

7 operačních programů nebyly ještě vyhlášeny výzvy. Proto může v konečné podobě dojít v některých případech ještě k určitým změnám. Tento text doplňuje také pracovní sešit, kde lze nalézt konkrétní úlohy pro praktické procvičení probíraných témat a přílohy reálných konkrétních výzev, které jsou pro žadatele zásadní. Evropská unie a strukturální politika Strana 6

8 1. Historie EU Počátky evropské integrace, která stála u zrodu dnešní Evropské unie, se kladou do 50. let 20. století. To ovšem neznamená, že by v Evropě ještě dříve žádné integrační snahy nebyly. Pokusy sjednotit Evropu se objevují již hluboko ve středověku a pokračují až do 20. století. Důvodem jejich neúspěchu bylo, že směřovaly přímo k vytvoření politické unie, tedy jakési formy Spojených států evropských. Takové plány však vysoce přeceňovaly ochotu států vzdát se své suverenity ve prospěch vyššího celku. Teprve po druhé světové válce se v evropské integraci začal prosazovat jiný přístup, a to integrace postupná. Jejím smyslem bylo započít evropskou integraci pouze v určitém sektoru, který bude vykazovat rychlé výsledky, jež přesvědčí státy o výhodnosti další a hlubší spolupráce tímto sektorem bylo hospodářství, konkrétně odvětví uhlí a oceli. Tento princip byl obsahem tzv. Schumanova plánu předneseného 9. května 1950 v Paříži, a který dal základ Evropskému společenství uhlí a oceli (ESUO). Smlouva o jeho vzniku, tzv. Pařížská smlouva, byla podepsána v dubnu 1951 šesti západoevropskými státy: Francií, Německem, Itálií, Belgií, Nizozemskem a Lucemburskem. Předpoklad přesvědčení se o výhodnosti kooperovat byl správný, a tak tyto státy již o 6 let později podepsaly další dvě smlouvy, tzv. Římské smlouvy, které se týkaly dalších sektorů hospodářství a mírového využití jaderné energie. Roku 1957 tak vznikla další dvě společenství: Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM). EHS si položilo poměrně ambiciozní cíl, a to do roku 1970 vytvořit společný trh, ve kterém bude volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu (tzv. čtyři svobody). Stojí za zmínku, že již roku 1958 vznikly k podpoře tohoto cíle dva sektorové fondy: Evropský sociální fond (ESF) a Evropský zemědělský orientační a záruční fond (EAGGF). Jejich smyslem bylo napomáhat ke snižování rozdílů mezi různými regiony, a tak posilovat harmonizaci společného trhu. Roku 1967 došlo smlouvou ke sloučení dosavadních samostatných Evropská unie a strukturální politika Strana 7

9 společenství ESUO, EURATOM a EHS pod společný název Evropská společenství (ES) se společnou institucionální strukturou. Splnit cíl, který si původní EHS stanovilo, se do roku 1970 nepodařilo a společný trh byl finálně dobudován až roku Nicméně dílčího úspěchu vytvořit celní unii 1 bylo dosaženo. Důvodem, proč se nepodařilo vytvořit společný trh, byl odklon politických elit některých členských států od stále hlubší integrace zpět směrem ke klasické mezivládní spolupráci. Důsledkem bylo výrazné oslabení instituce reprezentující nadnárodnost ES Evropské komise a státy opět zavedly některá protekcionistická opatření do svých hospodářství. V 70. letech, která byla krizí nejvíce postižena, došlo roku 1973 k prvnímu rozšíření Evropských společenství, a to o tři severské státy: Velká Británie, Irsko a Dánsko. V návaznosti na rozšíření a tlak Irska, Velké Británie a Itálie, ve kterých byly regiony s nízkou životní úrovní, byl roku 1975 vytvořen Evropský fond pro regionální rozvoj. Jeho cílem bylo přerozdělování části evropského rozpočtu na rozvoj nejchudších regionů. V 80. letech následovalo další rozšíření směrem na jih o Řecko roku 1981 a Španělsko a Portugalsko roku Stejný rok došlo i k přijetí nové revize dosavadních smluv Jednotného evropského aktu. Ten stanovil konečné datum vzniku společného trhu na rok 1993 a zmínil i možnost vyšší formy hospodářské spolupráce měnové unie. Po roce 1989 a změně mezinárodněpolitické situace se Evropské společenství rozhodlo posílit i svou zahraniční politiku a další oblasti, a tak vedle čistě hospodářského Evropského společenství vznikla roku 1992 podepsáním Maastrichtské smlouvy, též nazývané Smlouva o Evropské unii, Evropská unie (EU). V roce 1995 následovalo další rozšíření o Švédsko, Dánsko a Rakousko, a EU se tak rozrostla na 15 členů. Již při vzniku Smlouvy o EU se počítalo s pozdější korekcí v oblastech, kde se projeví nedostatky či chyby a k této revizi došlo roku 1997 podpisem Amsterodamské smlouvy. Jedním z úkolů revize bylo i připravit instituce na další 1 Forma hospodářské spolupráce, kdy státy v celní unii uplatňují stejný celní sazebník vůči třetím zemím a uvnitř unie platí volný pohyb zboží. Evropská unie a strukturální politika Strana 8

10 fungování po plánovaném rozšíření o států střední a východní Evropy. V tomto směru však Amsterodamská smlouva selhala, a tak bylo třeba nové smlouvy, která se institucionální reformě bude věnovat. Tou se stala Smlouva z Nice z roku Jejím primárním cílem byla taková reforma institucí, aby si uchovaly akceschopnost i v rozšířené formě členských států. K vlastnímu rozšíření došlo roku 2004 a novými členy EU se stalo 10 zemí střední a východní Evropy: Česká republika, Polsko, Maďarsko, Slovensko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Slovinsko, Malta a Kypr. Z původních 12 kandidátů tak nebylo přijato Bulharsko a Rumunsko. Jelikož Smlouva z Nice nebyla nikterak dlouhodobým konceptem, v letech zasedal Konvent, jakožto nová formace revize smluv, který měl za cíl komplexnější reformu a revizi dosavadních smluv EU a ES. Jeho výstupem se stala Smlouva o ústavě pro Evropu, která byla později podepsána zástupci členských států, nicméně neprošla ratifikací ve Francii a Nizozemsku. V současné době probíhá nad tímto dokumentem debata a jeho budoucnost lze pouze odhadovat. Poslední výraznou změnou v rámci evropské integrace se stalo přijetí Rumunska a Bulharska v lednu 2007, čímž se EU rozrostla na 27 členských států. 2 Kandidáty na rozšíření byly: Česká republika, Polsko, Maďarsko, Slovensko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Slovinsko, Malta, Kypr, Bulharsko a Rumunsko. Evropská unie a strukturální politika Strana 9

11 2. Základní institucionální rámec Evropská unie je zcela jedinečnou organizací, která se pohybuje na rozhraní tradiční mezinárodní organizace a federativně uspořádaného celku. V klasických mezinárodních organizacích jako OSN či NATO platí, že se rozhoduje jednomyslně a stát, který se nevyjádřil pro přijímanou mezinárodní normu, nejčastěji smlouvu, není touto normou vázán. V EU tomu tak není a stát je povinen legislativu přijatou na evropské úrovni akceptovat a aplikovat. Dvěma základními principy evropského práva, kterými se odlišuje od jiných mezinárodních organizací je princip nadřazenosti a princip přímého účinku. Obsahem principu nadřazenosti je pravidlo, že v případě, kdy si odporuje právo členského státu s právem EU, použije se právo EU. Princip přímého účinku spočívá v přímé závaznosti některých norem evropského práva přímo pro fyzické i právnické osoby v členských zemích. Tímto druhem normy je nařízení, které se tedy stává závazné bez jakékoliv nutnosti tuto normu přetvořit do normy právního řádu členského státu. Dalším druhem norem EU jsou směrnice, které jsou závazné pouze svým cílem, nikoliv již formou, kterou bude cíle dosaženo. Je na rozhodnutí jednotlivých států, do jaké normy národního práva (zda např. zákon či nařízení vlády) bude směrnice převedena. Nicméně závazné pro stát zůstává, že směrnici převést musí, a to do určitého data. Vzhledem k těmto vlastnostem je EU nazývána nikoliv mezinárodní, ale nadnárodní, též supranacionální, organizací. V tomto místě je třeba poukázat na často chybně používaný pojem Evropská unie a Evropské společenství (ES nebo Společenství). To je někdy považované za předchůdce EU, které zaniklo a bylo nahrazeno roku 1992 podpisem Maastrichtské smlouvy Evropskou unií. Ve skutečnosti však ES dále existuje a EU je de facto jeho nástavbou v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky a oblasti vnitřních věcí a justice. V obou těchto oblastech EU rozhoduje stejně jako v klasických mezinárodních organizacích jednomyslně. Je to tedy právě Evropské společenství, pod které spadá valná většina všech společných politik, včetně politiky strukturální, a jsou to právní normy ES, které Evropská unie a strukturální politika Strana 10

12 jsou nadřízené a přímo účinné 3. Toto rozlišení struktury ES a EU je nejčastěji prezentováno jako tzv. Maastrichtský chrám. Ten je postaven na 3 pilířích, z nichž první je tvořen Evropským společenstvím a 2. a 3. pilíř je tvořen Společnou zahraniční a bezpečnostní politikou (SZBP) a spoluprací v oblasti justice a vnitřních věcí (JaV). Zastřešujícím označením pro všechny 3 pilíře je pojem Evropská unie. Proto bude nadále používán pro zjednodušení pojem EU, ačkoliv strukturální politika spadá do 1. pilíře, tedy ES. Obr. 1: Maastrichtský chrám zdroj: Obecný vzdělávací systém pro úředníky místních samosprávných orgánů < Jak již bylo řečeno na začátku kapitoly, EU je organizace, která se pohybuje na rozhraní federalistického celku a klasické mezinárodní organizace pracující na mezivládním principu. Tento charakter se projevuje i v institucionálním rámci, v němž jsou zastoupeny jak instituce reprezentující zájmy jednotlivých států Rada Evropské 3 Z tohoto důvodu se právní akty označují jako akty ES a ne EU (např. směr.2005/56/es, nařízení ES č. 026/97) Evropská unie a strukturální politika Strana 11

13 unie a Evropská rada, tak instituce reprezentující zájmy společenství jako celku Evropská komise a Evropský soudní dvůr Evropská komise Evropská komise (EK nebo Komise) představuje nejtypičtější instituci nadnárodního charakteru EU. Jejím úkolem je hájit zájmy Evropského společenství vůči partikulárním zájmům členských států. Složení EK ve svém nejužším pojetí je tvořeno 27 členy předsedou a řadovými komisaři po jednom z každého členského státu. Nicméně celkový počet zaměstnanců EK se pohybuje okolo osob, které tvoří administrativní, politický, překladatelský, právní a technický servis této instituce. Obsazování EK je uzpůsobeno tak, aby se krylo funkční období Evropské komise s volebním obdobím Evropského parlamentu (EP nebo Parlament) a to tak, že obměna obou institucí je po 5 letech. Poslední volby do EP tedy proběhly roku 2004, na což navázalo ustavení nové EK. Mandát obou současných institucí vyprší roku Samotné personální obsazení EK probíhá ve dvou etapách, kdy se nejprve shodnou členské státy na osobě budoucího předsedy EK, který je poté schválen Evropským parlamentem. Druhou fázi tvoří předsedův výběr jednotlivých komisařů za každý členský stát. Takto sestavená EK následně znovu předstupuje před EP, který ji buď jako celek přijme nebo jako celek odmítne. Poté, co EP schválí EK, Rada Evropské unie (též jen Rada či REU) ji kvalifikovanou většinou oficiálně jmenuje. Funkce EK jsou ve srovnání s dalšími institucemi EU vymezeny velmi komplexně. EK totiž hraje roli v celém koloběhu evropské legislativy od jejího vzniku, který může iniciovat pouze EK, přes snahu prosadit ji v rozhodovacím procesu EP a Rady až po kontrolu dodržování evropského práva členskými státy poté, co ji EP a Rada schválí. Zcela jedinečnou pravomocí EK je zmíněné výlučné právo legislativní iniciativy. Žádná jiná instituce nemá možnost navrhnout právní akt, který by následně mohl projít rozhodovacím procesem EU a nabýt platnosti. Pokud tedy ostatní instituce Evropská unie a strukturální politika Strana 12

14 takovýto zájem mají, musí se se svým návrhem obrátit na EK, která může, ale nemusí na základě tohoto podnětu zahájit tvorbu legislativního aktu. Stojí rovněž za zmínku, že vzhledem k této roli EK, kdy stojí u zrodu jakékoliv normy EU, je právě EK středem zájmu lobbyingu, při němž se různé zájmové skupiny snaží ovlivnit vznikající právo v co možná nejranějším stádiu. Poté, co se uvnitř struktur EK vytvoří návrh legislativního aktu, hlasuje o něm kolegium komisařů a návrh je přijat většinou hlasů. Tímto končí fáze tvorby právní normy a její návrh se přesouvá do rozhodovacího procesu, v němž hrají primární roli Evropský parlament a Rada Evropské unie. Z dalších pravomocí EK je třeba zmínit pravomoci výkonné. S těmito pravomocemi disponuje EK pouze v několika málo oblastech. Spadá mezi ně však i velmi důležitá odpovědnost EK za sestavování, správu a plnění rozpočtu EU. Komise je díky svému vlivu na rozpočet schopna prostřednictvím svých finančních návrhů ovlivňovat chod Společenství a ve vybraných oblastech, jako jsou například strukturální fondy, také provádět konkrétní politiku. Provádění politik, kterým vyslovily souhlas rozhodovací orgány EU, tedy Rada a případně EP, patří mezi další pravomoce EK. Mezi ostatní podstatné pravomoci je třeba zařadit kontrolu dodržování evropského práva členskými státy a zastupování EU na mezinárodní scéně. V případě nedodržování práva má EK pravomoc vyzvat členský stát k nápravě a pokud tak stát neučiní, EK se může obrátit na Evropský soudní dvůr, který může státu uložit pokutu. Na mezinárodní scéně reprezentuje EK jednotu zemí EU a též vyjednává jménem EU mezinárodní dohody Rada Evropské unie Rada Evropské unie (dále jen Rada) tvoří v artikulaci zájmů oponenta Evropské komisi, jelikož jejím cílem je reprezentovat národní zájmy. Rada se tudíž skládá z ministrů vlád členských států, a to tematicky dle projednávané legislativy. V případě, že je např. projednávána legislativa ohledně zemědělství, Radu tvoří ministři zemědělství, naopak při projednávání otázek Evropská unie a strukturální politika Strana 13

15 zahraničních se sejdou ministři zahraničních věcí. V současnosti je Rada tvořena devíti obdobnými sektorovými radami, jež se scházejí nepravidelně, v závislosti na frekvenci projednávání otázek z jednotlivých oblastí. V rámci všech forem zasedání Rady se postupně vyčlenily tzv. velké Rady, které mají pro chod Společenství zásadní význam. Patří sem Rady ministrů zemědělství, dále tzv. ECOFIN, což je Rada ministrů hospodářství a financí, a přirozeně také Rada ministrů zahraničních věcí. Nezbytným pomocníkem ministerských zasedání Rady je Výbor stálých zástupců, tzv. COREPER. Jeho úkolem je předjednávat legislativu, která přichází do Rady, a v případě nalezení konsenzu již mezi stálými zástupci není daná norma mezi samotnými ministry již diskutována, ale rovnou schválena. Naopak v otázkách, nad kterými se zástupci v COREPERu nedokázali shodnout, přichází na řadu jednání a hledání konsenzu na ministerské úrovni příslušné sektorové rady. Základní funkcí Rady je rozhodovat o legislativních aktech předložených Komisí. Tato funkce byla původně vyčleněna výhradně pro Radu, nicméně s posilováním Evropského parlamentu od konce 70. let rostlo i jeho zapojování do rozhodovací činnosti. V současnosti existují čtyři formy přijímání legislativy, které se liší dle zapojení Evropského parlamentu. Jedná se o nejslabší formu konzultace Rady s EP, procedura souhlasu, procedura spolupráce a nejsilněji je EP do procesu zapojen ve formě spolurozhodování. Ta je dle současného znění Smlouvy o ES nejpoužívanější metodou. Tudíž Rada s postupem času ztrácela své výsadní postavení rozhodovacího orgánu ve prospěch EP, s kterým se dnes o tuto funkci dělí. K další zásadní funkci Rady patří konečné rozhodování o povinných výdajích rozpočtu Společenství. Povinné výdaje jsou takové, které vycházejí přímo ze zakládacích smluv ES a tvoří je zejména společná zemědělská politika. O zbylých výdajích, tzv. nepovinných, do nichž spadá např. i politika strukturální, rozhoduje jako poslední orgán Evropský parlament. Poměrně zvláštní a politicky citlivé téma je rozložení hlasů v Radě. Jak již bylo řečeno dříve, EU je nadnárodní organizace, v níž se neuplatňují principy klasických mezinárodních organizací, mezi které patří i rovnost států v počtu hlasů. V Radě tak nemá každý ministr stejnou váhu svého hlasu, ale každému členskému státu je přidělen určitý počet hlasů. Kritériem je zde sice počet obyvatel, nicméně již od Evropská unie a strukturální politika Strana 14

16 počátku evropské integrace jsou mírně nadhodnocovány menší státy, tudíž mají více hlasů, než odpovídá jejich skutečnému podílu dle počtu obyvatel. Tabulka 1: Vážení hlasů v Radě EU Členský stát Počet hlasů Německo, Francie, Itálie, Velká Británie 29 Španělsko, Polsko 27 Rumunsko 14 Nizozemsko 13 Belgie, Česká republika, Řecko, Maďarsko, Portugalsko 12 Rakousko, Švédsko, Bulharsko 10 Dánsko, Irsko, Litva, Slovensko, Finsko 7 Kypr, Estonsko, Lotyšsko, Lucembursko, Slovinsko 4 Malta 3 Celkem 27 států 345 hlasů zdroj: Euroskop < Zvednutí ruky německého ministra pro přijetí určité normy tedy odpovídá 29 hlasům pro, kdežto například maltského ministra pouze 3 hlasům. Samotné hlasování je trojího druhu, přičemž určení, jak se bude hlasovat, se neodvíjí od rozhodnutí samotných ministrů, ale od pravidel zakotvených v Smlouvě o ES a Smlouvě o EU. V procedurálních otázkách platí pravidlo hlasování prosté většiny, v klíčových otázkách, například z oblasti daňové politiky, platí hlasování jednomyslné a nejpoužívanějším druhem ve většině politik EU je hlasování kvalifikovanou většinou. Ta je vymezena právě s ohledem na vážení hlasů a musí představovat většinu států, tedy 14, kvalifikovanou většinu hlasů, kterou je 255 z 345 a na požádání kteréhokoliv státu může dojít k přezkumu, zda bylo dosaženo i populačního hlediska. Tím je nutnost vyslovení se pro návrh tolika států, jejichž součet obyvatel tvoří alespoň 62% populace EU. Evropská unie a strukturální politika Strana 15

17 2.3. Evropský parlament Třetí institucí rozhodovacího trojúhelníku evropských institucí je Evropský parlament (EP). Jeho nejvýraznějším specifikem v rámci všech ostatních institucí je, že je přímo volen občany členských států EU. V současnosti, po přistoupení Bulharska a Rumunska v lednu 2007, tvoří EP 785 poslanců, kteří jsou voleni na 5 let ve volbách v jednotlivých členských státech. Funkce EP jsou velice komplexní. EP má za úkol provádět kontrolu, účastnit se legislativního procesu, podílet se na rozpočtovém řízení, přijímat mezinárodní závazky Společenství, sledovat porušování základních hodnot a volit čelní představitele EU. Do kontrolní funkce EP spadá zejména možnost vyslovit nedůvěru Evropské komisi, ale také schvalování různých programových dokumentů a výročních zpráv. Neméně významná je role EP při rozpočtovém řízení. V něm má pravomoc navrhovat změny v nepovinných výdajích EU, do nichž spadá i strukturální politika, ale rovněž pravomoc odmítnout rozpočet jako celek. Jednou z nejprogresivnějších funkcí EP v jeho vývoji je jednoznačně zapojení do legislativního procesu. V něm na počátku evropské integrace v 50. letech hrál EP, tehdy ještě pod označením Shromáždění, pouhou konzultační roli. Konzultační procedura, která je například v oblasti zemědělské politiky zachována dodnes, spočívá ve vyjádření stanoviska EP k danému legislativnímu aktu, nicméně jediným rozhodovacím orgánem je Rada Evropské unie. V 80. letech s platností Jednotného evropského aktu získal EP silnější postavení v rozhodovacím procesu, a to díky nové proceduře spolupráce. Tato procedura je v současnosti téměř nevyužívána, jelikož s podpisem Smlouvy o EU roku 1991 byla zavedena nová procedura spolurozhodování. V ní je již EP rovnocenným partnerem Rady ve schvalování legislativy. Právě procedura spolurozhodování se od 1. ledna 2007 uplatňuje na základě Smlouvy z Nice i na oblast vytyčování cílů, priorit, organizaci a pravidla fondů strukturální politiky. V této oblasti se doposud využívala zvláštní procedura, tzv. souhlasné řízení, které funguje na principu odděleného hlasování Rady a Parlamentu a ke schválení je nutný souhlas obou institucí. Evropská unie a strukturální politika Strana 16

18 Do pravomocí podílet se na volbě čelních představitelů EU spadá konzultace EP při volbě členů Účetního dvora a při volbě předsednictva Evropské centrální banky. Samostatně EP volí ombudsmana. Obdobně, jako má EP právo Komisi vyslovit nedůvěru a odvolat ji, stejně tak má pravomoce i při ustavování EK do funkce. Jak kandidát na předsedu, tak následně Komise jako celek, podléhají totiž schválení Parlamentu Evropská rada Evropská rada 4 (ER) je instituce, která je složena z nejvyšších vládních představitelů jednotlivých členských států. V závislosti na formě vlády každého státu a jeho tradice v zastupování země v zahraničí se jedná buď o hlavu státu nebo premiéra. Evropské radě předsedá zástupce té země, která právě předsedá Radě EU. Ze složení ER je patrné, že tato instituce není nijak volena, ale její obsazení je odvislé a mění se v závislosti na proměnách uvnitř jednotlivých členských států. Vzhledem k tomu, že se ER skládá z čelních představitelů států, její hlavní funkcí v minulosti i současnosti bylo a je vytváření širší obecné strategie dalšího rozvoje EU a její integrace. Tyto obecné postupy jsou následně rozpracovávány a schvalovány v rámci klasického legislativního procesu EU. Nicméně v některých oblastech, například hospodářské a měnové unie, sama ER zastupuje v rozhodovacím procesu Radu Evropské unie a rozhodnutí ER se tak stává závazné. K dalším funkcím patří vytváření společné zahraniční politiky a změna smluv, která probíhá formou mezivládní konference svolané právě Evropskou radou. Setkávání samotné ER probíhá formou tzv. summitů, které se odehrávají pravidelně čtyřikrát do roka, dvakrát za každé předsednictví. 4 Evropskou radu je třeba odlišovat od Rady Evropy. Rada Evropy je organizace stojící zcela mimo rámec EU. Evropská unie a strukturální politika Strana 17

19 2.5. Předsednictví Rady EU Předsednictví Rady EU je institut, který byl vytvořen v počátcích evropské integrace k prezentaci formální rovnosti všech členských států. Spočívá v půlročním střídání států v předsedání Radě EU a všech jí podřízených výborů, tedy zejména COREPERu, ale i mnoha dalších pracovních skupinách na nižších úrovních. Stejně tak se předsednictví týká vyšší formy Rady, tedy Evropské rady. Předsedající stát se tak na půl roku ujímá vedení všech formací Rady a jejich výborů, což mu umožňuje ovlivňovat přijímanou legislativu upřednostňováním či naopak potlačováním jednotlivých bodů agendy. Stejně tak je však úkolem předsedy působit jako vyjednavač při rozhodování, hledat napříč Radou konsenzus a využívat k tomu různé formální i neformální nástroje. Vedle této funkce předsednictví rovněž reprezentuje Radu EU vůči jiným orgánům EU, tedy zejména EK a EP, ale zastupuje i celou EU při jednání s jinými zeměmi. Zde však sdílí funkci s komisařem pro vnější vztahy a Vysokým zmocněncem pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Evropský soudní dvůr Evropský soudní dvůr (ESD) byl v minulosti jednotným orgánem EU, nicméně s růstem žalob a zejména prejudiciálních otázek bylo nutné soud více hierarchizovat. Důsledkem byl vznik Soudu první instance, též nazývaný Soud prvního stupně, který vznikl v návaznosti na Jednotný evropský akt z r a roku 2005 jako výsledek Smlouvy z Nice vznik Soudu pro veřejnou službu. Úkolem soudních orgánů EU je ochrana dodržování práva EU, na druhou stranu ochrana před překročením kompetencí EU vymezených evropským právem na úkor suverenity členských států a v neposlední řadě zajištění jednotného výkladu práva EU. Soud pro veřejnou službu je soudní orgán, do jehož kompetence spadá řešení pracovněprávních sporů uvnitř institucí EU, tedy zejména žaloby zaměstnanců proti Evropská unie a strukturální politika Strana 18

20 instituci, v níž je zaměstnán. Oproti zbylým dvěma soudním orgánům není složen z počtu soudců, který by odpovídal počtu členských států, ale tvoří ho pouze 7 soudců. Soud první instance je orgán, k němuž směřují žaloby fyzických a právnických osob z členských států proti rozhodnutí institucí EU, případně proti tomu, že rozhodnutí nebylo vydáno či žaloba na náhradu škody způsobenou orgánem EU. Počet soudců odpovídá počtu členských států, tedy 27. V případě nesouhlasu s rozsudkem je možné odvolání k Evropskému soudnímu dvoru. Nejstarší a nejvýznamnější soudní institucí je Evropský soudní dvůr, který řeší spory mezi členskými státy a EU a zejména prejudiciální otázky. Je složen z 27 soudců, kteří jsou voleni jednomyslně Radou EU na dobu 6 let. Prejudiciální otázky (též předběžné otázky), jež tvoří valnou většinu agendy ESD, jsou otázky položené soudy členských států, které při řešení vnitrostátního sporu, v němž užily evropské právo, narazily na ustanovení, jehož výklad je nejistý. V tom případě soudy mohou (soudy, od nichž už není odvolání dokonce musí) položit otázku k ESD, který reaguje vydáním stanoviska, v němž sdělí, jak dané ustanovení vykládat. Vnitrostátní soud následně užije pro výklad ustanovení interpretaci ESD a dále pokračuje v řešení sporu. Ačkoliv v tomto řízení vystupuje ESD pouze jako poradce národním soudům, jsou to právě prejudicální otázky, skrze které vzniklo mnoho principů evropského práva, včetně principu nadřazenosti a přímého účinku 5. Ke sporným otázkám, které ESD řeší, patří 3 základní druhy žalob. Jedná se o žalobu EK nebo členského státu proti jinému členskému státu pro nesplnění povinností. Do této kategorie spadají především žaloby pro pozdní nebo neúplnou implementaci směrnic do právního řádu členského státu. Další kategorií žalob je žaloba členského státu nebo některé instituce EU vůči jiné instituci pro neplatnost právního aktu, který vydala. K těmto situacím dochází zejména, pokud žalovaná instituce porušila rozhodovací proceduru nebo zneužila své pravomoci. Posledním druhem jsou žaloby, rovněž členského státu nebo některé instituce, vůči jiné pro 5 V případě principu nadřazenosti viz spor Costa vs. ENEL (6/64 Sb. SD), v případě přímého účinku případ Van Gend en Loos (26/62 Sb. SD) Evropská unie a strukturální politika Strana 19

21 nečinnost. Jde o případy, kdy daná instituce měla povinnost vydat akt, ale nestalo se tak a jiná instituce nebo členský stát je touto nečinností poškozen Účetní dvůr Účetní dvůr je kontrolním orgánem, jehož hlavní úkol je provádět audit příjmů a výdajů EU. Je složen z 27 zástupců jednotlivých členských států, kteří jsou voleni Radou EU na dobu 6 let. Klíčovým dokumentem, který Účetní dvůr každoročně vydává, je výroční zpráva. Jedná se o shrnutí kontroly příjmů a výdajů EU a případné pozitivní vyznění této zprávy je podmínkou pro udělení absolutoria Evropské Komisi. Zpráva však není jediný výstup Účetního dvora. Jeho kontrola se týká i jednotlivých politik, do nichž plynou peníze. Pochopitelné je zaměření na politiky, které spotřebovávají největší sumu finančních prostředků, tedy politika zemědělská a rovněž politika strukturální. Kontrola se zde uskutečňuje stejně jako v případě hospodaření institucí, tedy prověřováním účetních dokumentů příjemců finančních prostředků EU Další orgány a instituce Hospodářský a sociální výbor Hospodářský a sociální výbor patří společně s Výborem regionů k poradním orgánům při rozhodovacím procesu EU. Je složen z 344 členů, kteří reprezentují zájmy jak zaměstnavatelů, tak zaměstnanců, ale i dalších skupin, jako např. spotřebitelů. Úkolem tohoto výboru je podávat kvalifikovaná stanoviska Parlamentu a Radě EU ohledně legislativních návrhů a jejich dopadů na zmíněné zájmové skupiny Výbor regionů Výbor regionů je stejně jako Hospodářský a sociální výbor poradním orgánem s cílem podávat stanoviska Parlamentu a Radě ohledně přijímané legislativy. Je Evropská unie a strukturální politika Strana 20

22 složen rovněž z 344 členů, kteří reprezentují zájmy jak regionálních samospráv (v případě ČR tedy krajů), tak samospráv měst a obcí Evropská centrální banka Úkolem Evropské centrální banky (ECB) je, stejně jako u centrální banky kteréhokoliv státu, dbát o cenovou stabilitu v Evropském měnovém systému a rovněž je orgánem, který povoluje emisi eurobankovek v eurozóně Evropská investiční banka Evropská investiční banka (EIB) je finanční instituce EU, jejímž úkolem je poskytovat úvěry na různé oblasti společných politik EU, tedy např. ochrana životního prostředí, infrastruktura, průmysl a podnikání apod Evropský ombudsman Tato instituce slouží k vyšetřování stížností občanů EU, kteří si stěžují na špatný postup některého orgánu EU při řešení problémů daného občana. Evropská unie a strukturální politika Strana 21

23 3. Regionální a strukturální politika Evropská unie jako celek je v současné době velmi významným světovým centrem. Přesto mezi jednotlivými členskými zeměmi a mezi regiony uvnitř zemí existují značné rozdíly v hospodářské a sociální úrovni, které se ještě více prohloubily po rozšíření EU v roce 2004 a Regionální a strukturální politika, neboli politika hospodářské a sociální soudržnosti, je v současné době jednou z nejdůležitějších a nejpropracovanějších politik Evropské unie. Usiluje o vyvážený rozvoj evropských regionů a snižování rozdílů mezi nimi. Je koncipována jako tzv. komunitární (koordinovaná) politika, což znamená, že realizace samotné regionální politiky spočívá na členských státech, zatímco koordinace a harmonizace náleží do nadnárodní působnosti, tj. do působnosti orgánů Evropské unie. Hlavním nástrojem politiky se staly strukturální fondy a fond soudržnosti (kohezní fond). Výrazným rysem podpory z fondů je, že příjemci této pomoci musí předložit velmi kvalitní programové a projektové dokumenty Cíle strukturální politiky v období V období sleduje regionální politika tři cíle, k jejichž dosažení je z evropského rozpočtu vyčleněno 35,7 % prostředků, což je přibližně 347,41 mld.. Z toho na Českou republiku připadá asi 26,69 mld. 6. Rozdělení prostředků mezi jednotlivé cíle uvádí následující tabulka. Tabulka 2: Rozdělení prostředků z fondů EU mezi jednotlivé cíle (zaokrouhleno) Cíl Pro EU Pro ČR Mld. % Mld. % Konvergence 282,80 81,5 25,88 97,0 Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost 55,90 16,0 0,42 1,5 Evropská územní spolupráce 8,71 2,5 0,39 1,5 Celkem 347, , Zdroj: Evropská unie a strukturální politika Strana 22

24 Podívejme se nyní podrobněji na jednotlivé cíle. Cíl Konvergence Hlavním záměrem cíle je podpora hospodářského a sociálního rozvoje regionů na úrovni NUTS II (viz 3.3) s hrubým domácím produktem (HDP) na obyvatele nižším než 75 % průměrného HDP za celou Evropskou unii. Dále jsou k čerpání z tohoto cíle způsobilé státy, jejichž hrubý národní důchod (HND) na obyvatele je nižší než 90 % průměru za celou Evropskou unii. V České republice pod tento cíl spadají všechny regiony soudržnosti (viz 3.3) s výjimkou Prahy. Cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost V rámci cíle jsou podporovány regiony na úrovni NUTS II nebo NUTS I, které nespadají pod cíl Konvergence. V České republice pod něj spadá pouze Praha. Cíl Evropská územní spolupráce Cíl se zaměřuje na podporu přeshraniční spolupráce regionů na úrovni NUTS III nacházejících se podél všech vnitřních a některých vnějších pozemních hranic a všech regionů úrovně NUTS III podél námořních hranic, které jsou od sebe obecně vzdáleny nejvýše 150 kilometrů. Dále je podporována meziregionální a nadnárodní spolupráce regionů. V České republice se týká všech regionů Principy regionální a strukturální politiky Fungování regionální a strukturální politiky a v podstatě i využívání strukturálních fondů vychází z několika základních (operačních) principů, které se promítají do programové a právní úpravy celého procesu poskytování pomoci. Jsou jimi následující principy: Princip solidarity Tento princip je hlavní myšlenkou celé strukturální politiky. Je založen na vzájemné pomoci mezi státy různé ekonomické a sociální úrovně. Hospodářsky Evropská unie a strukturální politika Strana 23

25 vyspělejší státy financují svými příspěvky do společného rozpočtu rozvoj států, které jsou méně vyspělé. Princip subsidiarity Tento princip se netýká pouze strukturální politiky, ale celé Evropské unie jako takové a je zakotven v Maastrichtské smlouvě. Jde o to, aby byly jednotlivé cíle plněny na co nejnižší úrovni rozhodování, pokud je možno na dané úrovni plnění cíle zajistit. Celková zodpovědnost zůstává na členském státě. Princip rovnoprávnosti Na rovnoprávnost mezi muži a ženami je kladen velký důraz rovněž v rámci celé Evropské unie. Princip koncentrace (zásada koncentrace úsilí) Tato zásada spočívá v tom, že prostředky fondů mají být využívány pouze k realizaci předem stanovených cílů, co nejúčelněji, aby nebyly rozmělňovány na řadu drobných a méně významných akcí. Jde tedy o snahu věnovat největší prostředky do regionů s největšími problémy, pokud možno na projekty přinášející co největší užitek. Výhodou je pak mj. lepší možnost monitorování a kontroly. Princip partnerství (komplementarity) Znamená úzkou spolupráci mezi Komisí a odpovídajícími orgány na národní, regionální a místní úrovni, určenými každým členským státem pro všechny etapy programů. V principu partnerství jsou tedy zapojeny jak orgány EU jakožto poskytovatelé financí, členské státy jakožto příjemci a koordinátoři národních operačních programů a regiony jako další příjemci a koordinátoři. Jde o to, aby se na konkrétním rozdělení podíleli i samotní příjemci, tj. regiony, města, obce i soukromé subjekty, pro něž jsou prostředky určeny. Evropská unie a strukturální politika Strana 24

26 Princip programování Podává časový rozvrh pro alokaci pomoci. Konec programovacího období se shoduje s finančními perspektivami pro celkový rozpočet Společenství. Klade se důraz na komplexní přístup k řešení problémových regionů. Prostředky fondů jsou alokovány na základě víceletých a více-oborových programů, nikoliv na základě jednotlivých projektů. Prostředky ze strukturálních fondů jsou alokovány na schválené programy, které se následně realizují prostřednictvím konkrétních projektů. Princip adicionality (doplňkovosti) Tento princip stanovuje, že prostředky vynakládané ze společného rozpočtu EU mají pouze doplňovat ostatní veřejné výdaje a ne je nahrazovat. Jde tedy o spolufinancování schválených projektů. Členské státy musí poskytnout finanční informace potřebné k ověření adicionality při vytváření plánů a pak pravidelně během poskytování pomoci. Prostředky poskytnuté ze zdrojů EU musí být doplněny určeným podílem zdrojů ze strany příjemce pomoci, ať už ze státního rozpočtu nebo rozpočtů regionálních a místních, z privátních zdrojů, nebo lze tyto prostředky doplnit i úvěrem. Prostředky na straně příjemce pomoci lze vhodně kombinovat. Cílem je finanční zainteresovanost daného státu, což má vést k větší efektivnosti a zodpovědnosti při čerpání pomoci. Princip monitorování a vyhodnocování Jedná se o průběžné sledování a vyhodnocování prováděných opatření a celkové efektivnosti vynakládaných prostředků. Jde o důslednou kontrolu nejen věcného, ale i finančního plnění projektu. Před schválením projektu je vyžadováno podrobné hodnocení jeho dopadů, pak následuje průběžné monitorování realizace projektu a nakonec zhodnocení skutečných přínosů. Význam tohoto principu se neustále zvětšuje, proto je třeba věnovat mu při sestavování a realizaci projektu zvýšenou pozornost. Evropská unie a strukturální politika Strana 25

27 3.3. NUTS NUTS neboli nomenklatura územních statistických jednotek (z francouzského Nomenclature des unités territoriales statistiques) byla vytvořena Evropským úřadem pro statistiku (EUROSTAT). Od roku 1988 jsou používány v legislativě Společenství, která se týká strukturálních fondů. Hlavním důvodem pro zavedení společné evropské klasifikace je snaha o získávání zejména ekonomických informací o území na srovnatelné bázi. Mohou zahrnovat jednu nebo více územně správních jednotek v rámci státu. Musí však respektovat praxi uplatňovanou v EU a samozřejmě i existenci územně správních jednotek daného státu, a také vycházet z jejich komplementarity (tzn. řádově vyšší jednotky jsou tvořeny určitým počtem celých jednotek nižších). Pro strukturální politiku, přesněji pro systém cílů, jsou nejdůležitější jednotky NUTS úrovně II a III, které jsou klíčem k zařazování regionů pod jednotlivé rozvojové programy (Cíle). Úrovně NUTS 1, 4 a 5 slouží zatím jen pro statistické účely EU. Vymezení těchto územních jednotek pro oblast regionální a strukturální politiky není vyžadováno. Dle počtu obyvatel jsou definovány tyto hlavní úrovně regionálního členění území: NUTS I je územní jednotkou typu velkých oblastí daného státu. Obvykle je tvořena několika jednotkami na úrovni NUTS II. Příkladem mohou být Rakousko a Belgie, které se dělí na tři územní jednotky NUTS I, nebo Nizozemí, které se dělí na čtyři jednotky NUTS I. V některých případech zahrnuje i celé území státu. NUTS II je jednotkou řádově nižší, obvykle odpovídá úrovni středního článku územně správního členění daného státu. Velikost populace se pohybuje zpravidla mezi 1 2 miliony obyvatel. NUTS III je jednotka odpovídající úrovni nejnižšího územně správního regionu státní správy (úroveň okresů, příp. krajů). Počet obyvatel v této jednotce je tisíc. NUTS IV je regionální jednotkou na úrovni okresů, případně mikroregionů. Evropská unie a strukturální politika Strana 26

28 NUTS V jednotka na úrovni obcí. Jiným rozdělením je LAU (Local Administrative Units) Místní samospravní jednotky (obce a okresy). V současnosti ho již není zapotřebí, neboť členění NUTS bylo rozšířeno o čtvrtou a pátou úroveň. Normalizovaná klasifikace územních jednotek pro Českou republiku se nazývá CZ-NUTS. Každý kraj, okres nebo obec v České republice má svůj kód, který začíná písmeny CZ a pokračuje číslicemi. Česká republika byla historicky tradičně dělena na kraje odpovídající úrovni NUTS III, avšak kvůli vstupu do Evropské unie musela zavést mezi stát a kraje ještě jeden stupeň členění odpovídající úrovni NUTS II, tzv. regiony soudržnosti. Právě na úroveň NUTS II je totiž směřována podpora z fondů EU v cíli Konvergence a částečně též Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost. Členění území České republiky je zachyceno v následující tabulce a obrázku. Tabulka 3: Členění území České republiky Úroveň Název Počet jednotek v ČR NUTS I Stát 1 NUTS II Regiony soudržnosti 8 NUTS III Kraje 14 NUTS IV (LAU I) Okresy pražských obvodů NUTS V (LAU II) Obce 6254 Zdroj: Evropská unie a strukturální politika Strana 27

29 Obrázek 2: Členění České republiky na jednotky NUTS III a NUTS II zdroj: Strukturálni fondy Česká republika se řadí mezi chudší státy Evropské unie a jak už bylo řečeno, v období může ke zlepšení životní úrovně svých obyvatel čerpat z fondů EU přibližně 26,7 miliard, což je zhruba 752,7 miliard Kč. Pro srovnání: výše rozpočtu ČR pro rok 2007 je 1 040,8 miliard Kč. Podpora z fondů EU pro období tedy odpovídá zhruba 74 % státního rozpočtu ČR roku Strukturální a regionální politika je naplňována prostřednictvím strukturálních fondů a Fondu soudržnosti. Strukturální fondy (SF) jsou určeny pro chudší nebo jinak znevýhodněné regiony (např. venkovské a problémové městské oblasti, upadající průmyslové oblasti, oblasti s geografickým nebo přírodním znevýhodněním, jako například ostrovy, hornaté oblasti, řídce osídlené oblasti a pohraniční regiony). Existují dva strukturální fondy: 7 Evropská unie a strukturální politika Strana 28

30 Evropský fond pro regionální rozvoj (ERDF), který podporuje investiční (infrastrukturní) projekty (např. výstavba silnic a železnic, odstraňování ekologických zátěží, budování stokových systémů, úpravy koryt řek, podpora začínajícím podnikatelům, rozvoj a obnova sportovních areálů využitelných pro cestovní ruch, rekonstrukce kulturních památek, využívání obnovitelných zdrojů energie, výsadba regenerační zeleně, investice do dopravní a technické infrastruktury průmyslových zón, zavádění služeb elektronické veřejné správy, posilování spolupráce podnikatelů v příhraničních regionech, modernizace systému krizového managementu apod.). Z ERDF mohou být financovány aktivity, které spadají pod všechny tři cíle strukturální a regionální politiky. V regionech, které spadají pod Cíl Konvergence soustředí ERDF svou pomoc na modernizaci a diverzifikaci ekonomik a vytváření nebo udržení pracovních míst. Soustředí se tedy na aktivity, které spadají do následujících oblastí: výzkum a technologický rozvoj, inovace a podnikání, informační společnost, životní prostředí, prevence rizik, cestovní ruch, kultura, doprava, energie, vzdělání, zdravotnictví. Pro Cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost, priority jsou založeny na 3 bodech: inovace a znalostní ekonomika posílení kapacit regionů pro výzkum a technologický rozvoj, zavádění inovací a rozvoj podnikání, posílení finančního inženýrství, životní prostředí a prevence rizik obnova znečištěných oblastí, efektivní využívání energetických zdrojů, podpora ekologicky šetrné dopravy ve městech, přístup k dopravním a telekomunikačním službám v obecném ekonomickém zájmu. Pro Cíl Evropská územní spolupráce, zaměřuje ERDF svou pomoc na tři hlavní oblasti: rozvoj ekonomických a sociálních přeshraničních aktivit, zakládání a rozvoj transnacionálních korporací, včetně bilaterální spolupráce mezi přímořskými regiony, zvyšování efektivity regionální politiky skrz meziregionální spolupráci a výměnu zkušeností. ERDF věnuje značnou pozornost i specifickým teritoriálním odchylkám (characteristics). Akce ERDF jsou navrženy tak, aby snížily ekonomické, ekologické a sociální problémy ve městech. Znevýhodněné oblasti (kopcovité oblasti, vzdálené oblasti, málo osídlené, ) těží se speciálního zacházení. Evropská unie a strukturální politika Strana 29

31 Evropský sociální fond (ESF) podporuje naopak neinvestiční (neinfrastrukturní) projekty (např. rekvalifikace nezaměstnaných, speciální programy pro osoby se zdravotním postižením, děti, mládež etnické menšiny a další znevýhodněné skupiny obyvatel, tvorba inovativních vzdělávacích programů pro zaměstnance, rozvoj institucí služeb zaměstnanosti, rozvoj vzdělávacích programů včetně distančních forem vzdělávání, zlepšování podmínek pro využívání ICT pro žáky i učitele, zvyšování kompetencí řídících pracovníků škol a školských zařízení v oblasti řízení a personální politiky, zavádění a modernizace kombinované a distanční formy studia, stáže studentů, pedagogů a vědeckých pracovníků v soukromém a veřejném sektoru apod.) 8 Z ESF jsou financovány aktivity spadající pod Cíle Konvergence a Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost. ESF podporuje aktivity v následujících oblastech: adaptace pracovníků a podnikatelů programy celoživotního vzdělávání, navrhování a rozšiřování inovativních způsobů organizace práce, přístup k zaměstnání pro dlouhodobě nezaměstnané, ženy a migranty, sociální integrace znevýhodněných skupin lidí a potlačení diskriminace na trhu práce, rozvoj lidského kapitálu pomocí reformy vzdělávacích systémů. Fond soudržnosti jinak také Kohezní fond (FS) je určen na podporu rozvoje chudších států, tedy ne regionů. Jsou z něho podporovány investiční (infrastrukturní) projekty, avšak jen se zaměřením na dopravní infrastrukturu většího rozsahu (dálnice a silnice I. třídy, železnice, vodní doprava, řízení silniční, železniční, říční, námořní a letecké dopravy) a ochranu životního prostředí. Fond soudržnosti je zaměřen na členské státy, jejichž HDP na obyvatele je menší než 90 % průměrného HDP všech států EU. Slouží ke snížení jejich ekonomického a sociálního propadu a ke stabilizaci ekonomiky. Podporuje aktivity v rámci Cíle Konvergence. Pro období se FS týká 14 států z 27. Jde o 8 Evropská unie a strukturální politika Strana 30

32 Bulharsko, Kypr, Českou republiku, Estonsko, Řecko, Maďarsko, Litvu, Lotyšsko, Maltu, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Fond soudržnosti financuje aktivity z následujících kategorií: transevropské dopravní sítě (hlavně prioritní projekty evropského zájmu definované EU), životní prostředí v této souvislosti může FS podporovat i projekty, které se týkají energie nebo dopravy, ale pouze pokud představují přínos k životnímu prostředí. Struktura cílů a finančních nástrojů je tedy v programovém období jednodušší oproti předchozímu programovému období. Jsou definovány 3 základní cíle a 3 finanční nástroje. Financování jednotlivých cílů strukturální politiky z jednotlivých fondů a rozdělění prostředků fondů v ČR na jednotlivá léta uvádí následující tabulky. Tabulka 4: Financování jednotlivých cílů Cíl Konvergence Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost Evropská územní spolupráce Název fondu ERDF, ESF, FS ERDF, ESF ERDF Tabulka 5: Prostředky fondů v ČR (v mld. EUR) rok částka 3,32 3,48 3,64 3,81 3,98 4,15 4,32 Zdroj: Pro úplnost uveďme, že kromě výše uvedených fondů existuje ještě Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova pro zvýšení konkurenceschopnosti zemědělství, potravinářství a lesnictví, Evropský rybářský fond pro zajištění trvale udržitelného rozvoje evropského rybolovu, Evropský fond solidarity určen pro oblasti postižené přírodní katatrofou. Evropská unie a strukturální politika Strana 31