BAKALÁŘSKÁ PRÁCE. Geobiocenologická diferenciace lesních porostů Klucaniny u Tišnova

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie (ÚLBDG) BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Geobiocenologická diferenciace lesních porostů Klucaniny u Tišnova Brno 2007 Marcela Pálková 1

2 2

3 3

4 Marcela Pálková Geobiocenologická diferenciace lesních porostů Klucaniny u Tišnova Abstrakt: Tato bakalářská práce se věnuje charakteristice přírodních poměrů, širších územních vztahů, vývoji a současnému stavu lesa na Klucanině, zvláště pak zhodnocení ekologické stability na základě srovnání skutečného a potencionálního stavu přirozené vegetace. Mapování bylo uskutečněno za pomoci klasifikačního systému souboru typu geobiocénů s pomocí typologické mapy lesních typů. Současně byl zaznamenáván také výskyt chráněných a ohrožených druhů rostlin, významných hnízdních míst a mravenišť. Výsledky této práce mohou sloužit jako podklad k aktualizaci místního systému ekologické stability a také jako návrh trasy plánované naučné stezky. Klíčová slova: geobiocenologie, potencionální vegetace, stav aktuální vegetace, územní systém ekologické stability, ekologicky významný prvek krajiny, chráněné a ohrožené druhy, soubor lesních typů, skupina typů geobiocénů The geobiocenological differentiation of forest stands of Klucanina near Tišnov Abstract: This bachelor work is devoted to charakterization of natural conditions, extensive teritorial relations, evolution and present condition of the forests of Klucanina, especially evaluation of ecological stability on the basis of comparation of potential and real state of the natural vegetation. Mapping was realized by the aid of classification system of geobiocenological type group in conjunction with typological map of forest types. The appearance of protected and threatened species, significant nest places and ant-hills was recorded by the same time. The findings of this bechelor work can serve as a base for up-dating of the local territorial system of ecological stability and also as a proposition of planned educational track. Key words: geobiocenology, potential vegetation, condition of actual vegetation, territorial system of ecological stability, ecologically significant landscape segment, protected and threatened species, forest type set, geobiocenological type group 4

5 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma : Geobiocenologická diferenciace lesních porostů Klucaniny u Tišnova zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne : Podpis studenta : 5

6 Poděkování patří především vedoucímu mé bakalářské práce, velkému znalci přírody Tišnovska, panu Doc. Ing. Janu Lacinovi, CSc. Dále děkuji sestře, mamince, Jakubovi a Feryně, kteří mě doprovázeli při výpravách do lesa, pracovníkům Městského úřadu v Tišnově za poskytnuté informace a archivní materiály. 6

7 OBSAH: 1 ÚVOD CÍL PRÁCE ŠIRŠÍ ÚZEMNÍ VZTAHY A PŘÍRODNÍ POMĚRY ZÁKLADNÍ ÚDAJE O LOKALITĚ GEOMORFOLOGICKÉ ČLENĚNÍ A CHARAKTERISTIKA RELIÉFU PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Geologická stavba Pedologické poměry Klimatické poměry Hydrologické poměry Vegetační kryt Fauna PLO 33 PŘEDHOŘÍ ČESKOMORAVSKÉ VRCHOVINY TYPOLOGICKÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY GEOBIOCENOLOGICKÝ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉM Geobiocenologie Vegetační stupňovitost Trofické řady Hydrické řady KLASIFIKAČNÍ SYSTÉM ÚHÚL POTENCIONÁLNÍ STAV VEGETACE DIFERENCOVANÉ VEGETAČNÍ STUPNĚ SOUBORY TYPŮ GEOBIOCÉNŮ A LESNÍ TYPY SOUČASNÝ STAV KRAJINY A LESNÍ VEGETACE ÚZEMNÍ SYSTÉMY EKOLOGICKÉ STABILITY EKOLOGICKÁ STABILITA TVORBA ÚZEMNÍHO SYSTÉMU EKOLOGICKÉ STABILITY TYPIZACE PŘIROZENOSTI VEGETACE KOSTRA EKOLOGICKÉ STABILITY ZHODNOCENÍ EKOLOGICKÉ STABILITY NÁVRH NAUČNÉ STEZKY A VÝSKYT VÝZNAČNÝCH DRUHŮ NAUČNÁ STEZKA

8 10.2 VÝZNAČNÉ DRUHY Druhy zvláště chráněné Druhy ohrožené (z červeného seznamu) ZÁVĚR RESUME SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY LITERÁRNÍ ZDROJE ELEKTRONICKÉ ZDROJE PŘÍLOHY

9 1. ÚVOD Kopec Klucanina, který se stal objektem mé bakalářské práce, což si vyžádalo množství dlouhých vycházek a brodění se všudypřítomnými ostružiníky a třtinou, je jedním ze čtyř kopců obklopujících mé rodné město Tišnov, jež tak leží uzavřeno a chráněno v kotlině. Ze severozápadu jej stráží majestátná hora Květnice, o níž se na zdech radnice praví: Květnice hora, Besének voda, dražší než celá Morava. Naproti ní stojí její sestra, Klucanina. Není sice zdaleka tak známá ani tak vysoká, ale přesto skýtá i mnohé krásy, které na botanicky asi zajímavější Květnici nenajdeme. Etymologický původ slova Klucanina najdeme v klučení, tedy pálení lesů jak na dřevěné uhlí, tak pro zábor zemědělské půdy, která v některých dřívějších obdobích tvořila značnou část stávajících lesních porostů. Prý zde bývaly i vinohrady, po nichž můžeme ještě najít na jihozápadních svazích zbytky teras. A aby toho ještě nebylo málo, stávala tu v dobách dávno minulých i šibenice. Popravy se konávaly na tehdy holém návrší nad dnešní pilou, odkud byli oběšenci pro postrach všem cestujícím po hlavní cestě vidět daleko po kraji. Později se však Klucanina stala oblíbeným výletním místem a v roce 1934 tu Klub českých turistů vybudoval dřevěnou rozhlednu, která zde stála asi 20 let. V roce 2003 byla slavnostně otevřena rozhledna nová, ze štípaných betonových bloků, která snad umožní výletníkům pohled na město po delší dobu než předchůdkyně na jejichž základech stojí. Ve své práci jsem se zaměřila na geobiocenologickou diferenciaci lesních porostů, jejich charakteristiku a celkovou ekologickou stabilitu. Do podrobnějšího zpracování byly zahrnuty pouze porosty v katastrálním území města Tišnov, které tvoří více než 80% z celkové plochy lesa na tomto kopci. Vlastníkem všech těchto lesů je město Tišnov, celková výměra činí 122,03 ha. 9

10 2. CÍL PRÁCE Hlavní cílem mé práce byl důkladný průzkum stavu lesních porostů kopce Klucaniny, zařazení všech porostních skupin do souboru typu geobiocénů (STG) za pomoci typologické mapy se soubory lesních typů a vlastního terénního průzkumu, vypracování přehledu o druhovém a početním zastoupení stromového patra i bylinného a keřového podrostu a především zhodnocení ekologické stability jak v rámci stávajícího ÚSES tak i mimo něj, vypracování mapy ekologické stability a sozologické mapy s vyznačením navrhované naučné stezky. Práce se věnuje také výskytu vzácných a ohrožených druhů rostlin i živočichů a negativním vlivům působení lidské společnosti na současný stav lesů v daném regionu. 10

11 3. ŠIRŠÍ ÚZEMNÍ VZTAHY A PŘÍRODNÍ POMĚRY 3.1 Základní údaje o lokalitě Zájmové území se nachází přibližně 30 km severovýchodně od Brna, na katastrálním území Tišnov, v okrese Brno-venkov, v kraji Jihomoravském, LHC ; lesní úřad 3703-Brno venkov. Klucanina je izolovaný kopec vystupující ze široké sníženiny Boskovické brázdy, její porosty se rozprostírají při jihovýchodním okraji města Tišnov. Ten je nazýván bránou Vysočiny a z horopisného hlediska leží na pomezí vrchovin Brněnské a Českomoravské. Územní jednotka Tišnov má podle statistických údajů z roku 2004 rozlohu celkem 1 712,88 ha a skládá se ze 4 katastrů. Z toho tvoří: lesní půda 666,38 ha orná půda 506,64 ha trvalé travní porosty 152,19 ha zastavěné plochy 65,73 ha zahrady 72,60 ha ovocné sady 26,60 ha vodní plochy 14,72 ha ostatní plochy 208,03 V oblasti zemědělství, lesnictví a rybolovu vyvíjí na území Tišnova hospodářskou činnost 52 podnikatelských subjektů. Jihomoravský kraj patří v ČR k územím s nejnižší lesnatostí. Pozemky určené k plnění funkce lesa pokrývají v současnosti výměru asi ha (stav k ). V důsledku změny hranice krajů došlo k navýšení o ha (převážně na Tišnovsku, částečně na Ivančicku).Průměrná lesnatost Jihomoravského kraje dosahuje 27,8 % (2003, stejně jako následující údaje), což je méně než celostátní průměr (33,5 %), v okrese Brno-venkov je lesnatost 32,9 %.Podíl jehličnatých lesů činí cca 51 % oproti hodnotě 76 % za celou ČR. ( 2007) Na území Jihomoravského kraje zasahuje 8 přírodních lesních oblastí. Přírodní lesní oblast je souvislé území s obdobnými přírodními a produkčními podmínkami. Téměř třetina lesních lokalit Jihomoravského kraje, mezi než spadá i Tišnov, patří do PLO 33 - Předhoří Českomoravské vrchoviny. 11

12 3.2 Geomorfologické členění a charakteristika reliéfu Tišnov a jeho nejbližší okolí jsou součástí sníženiny Tišnovské kotliny. Téměř ze všech stran ohraničují kotlinu strmé okrajové svahy dílčích částí Českomoravské vrchoviny. Na západě až jihozápadě je to Deblínská vrchovina s nejvyšším bodem Pasníkem (543 m), na severozápadě Pernštejnská vrchovina s Kalským Babylonem (506 m), na severu Sýkořská hornatina s nejvyšším kopcem Tišnovska Sýkořem (702 m) a na východě Žernovická hrásťse Stanoviskem (485 m). Pouze na jihu až jižně a jihovýchodně od Čebína uzavírají Tišnovskou kotlinu svahy Brněnské vrchoviny. (Lacina, 2003) Klucanina se nachází 1 km jihovýchodně od města Tišnov, tvoří ji hřbet - hrásť směru SZ-JV s dvěma vrcholy. Ten vyšší má nadmořskou výšku 415 m, na nižším- 401 m - je postavena rozhledna vysoká 29,3 m. Provincie : Soustava : Podsoustava : Celek : Podcelek : Česká vysočina II Česko-Moravská I D Brněnská vrchovina II D-1 Boskovická brázda II D-1A-2 Tišnovská kotlina 3.3 Přírodní podmínky GEOLOGICKÁ STAVBA Tišnovsko je význačným styčným územím i po stránce geologické. Severní a západní část Tišnovska vyplňuje Českomoravská vrchovina, tvořená krystalickými břidlicemi a hlubinnými vyvřelinami. Na východě ji permské usazeniny Boskovické brázdy oddělují od magmatitů značně zvětralé Brněnské vrchoviny. (Lacina, 200?) Severozápadní třetina kopce (včetně vrcholku s rozhlednou) je tvořena prvohorními horninami tzv. klucaninské skupiny střídají se zde dvojslídné granátické svory a dvojslídné páskované migmatity a ortoruly. Pěkné svorové skalky třpytící se šupinkami bílé slídy (biotitu), vystupují při západním úpatí u strání Sychráku. Podloží migmatitů je odkryto ve dvou menších, již dávno opuštěných stěnových lůmcích nad nemocnicí. Ani podrobná geologická mapa však nezachycuje, že v úzkém pruhu na severozápadním úpatí zasahují na Klucaninu i vápence. (Lacina, 2003) Převažující dvě třetiny kopce mají geologické podloží mladší. Jsou budovány 12

13 prvohorními permskými horninami Boskovické brázdy - červenohnědými pískovci a slepenci, ve východní části i žlutohnědými až šedohnědými jílovci. Nejmladší horninou Klucaniny jsou čtvrtohorní spraše. Ukládaly se zde na podloží starších hornin v chladných dobách ledových a na jižním až jihozápadním úpatí vytvořily pokryvné vrstvy až 10 m mocné. Méně rozlehlá sprašová závěj se vytvořila i na severním úpatí na styku s polní tratí Šatany. V minulosti zde byly spraše těženy a zpracovávány v několika cihelnách (poslední zanikla koncem 60. let minulého století). Při těžbě cihlářských hlín byly opakovaně nalézány kosti v pravěku zde žijících zvířat mamutů, koní, nosorožců, turů a sobů. V dobách, kdy byla Klucanina odlesněna, vytvořily se ve sprašových překryvech vodní erozí na více místech hluboké strže. Nejhlubší a v složitý systém se větvící zmoly se nacházejí v jihovýchodní části Klucaniny PEDOLOGICKÉ POMĚRY Z hlediska zemědělského využití připadá Tišnov k obilnářsko-bramborářské oblasti, místa v Boskovické brázdě ke krajům obilnářsko řepařským. Převládají půdy s nízkou bonitou. Podzoly zaujímají 85% celkové rozlohy půdy. Kromě nich se nachází také černozemní půdy na sprašové hlíně (4%), černozemní půdy na vápenitém jílu(2%); hnědozemě(5%), rendziny (2%), aluviální náplavy(2%). Na Klucanině jsou hlavními půdními typy hnědé půdy od variant oligotrofních a kyselých - minerálně chudých až po mezotrofní - středně bohaté a eutrofní - bohaté KLIMATICKÉ POMĚRY Podnebí Tišnovska je celkem mírné, drsnější jen v severní části. Nejchladnější územím je Sýkoř. Převažující proudění je západního směru, průměrná síla větru je 2,2. Nejsilnější jsou severozápadní větry. Průměrný tlak vzduchu činí mm. V dělení klimatických oblastí podle Quitta (1975) spadá Tišnovsko do mírně teplé oblasti MT 7: Počet letních dnů Počet dnů s prům teplotami nad 0 C Počet mrazových dnů Počet ledových dnů Průměrná teplota v lednu Průměrná teplota v červenci Průměrná teplota v dubnu 6-7 Průměrná teplota v říjnu 7-8 Průměrný počet dnů se srážkami 1mm a více Srážkový úhrn ve vegetačním období Srážkový úhrn v zimním období Počet dnů se sněhovou pokrývkou Počet dnů zamračených Počet dnů jasných

14 Klimatická stanice Tišnov, 274 m.n.m, s.š., v.d. Průměrná teplota vzduchu za období : Měsíc I II III IV V VI VII VII IX X XI XII Průměrná t ( C) -2,6-1,1 3,0 8,0 13,3 16,2 18,2 17,2 13,5 8,2 3,2-0,5 Průměrná t za rok: 8,0 C Průměrná t v měsících IV-IX: 14,4 C Průměrný úhrn srážek v mm za období : Měsíc I II III IV V VI VII VII IX X XI XII Srážkový úhrn (mm) Průměrný úhrn srážek za rok: 579 mm Průměrný úhrn srážek za měsíce IV-IX: 359 mm Průměrný úhrn srážek za měsíce X-III: 220 mm Datum prvního dne se sněžením za období 1920/ /50: První den Poslední den průměr nejdřív nejpozději průměr nejdřív nejpozději 14. XI 15. X XII IV 13. II V HYDROLOGICKÉ POMĚRY Nejvýznamnější a největší řekou regionu je Svratka. Její povodí až po soutok se Svitavou v Brně zaujímá1621 km 2, délka celého toku až do Dyje je 150 km. Na Tišnovsku přibírá Svratka asi 14 přítoků, z nichž nejdelší je pravý přítok Loučka s délkou 51 km. Dále jsou to řeky a bystřiny :Nedvědička, Závistka, Bílý potok, Veverka, Chlébský potok, Černvírský potok, Křeptovský potok, Besének - jeden z největších a nejdravějších přítoků, Lubě a Kuřimský potok. Rybníků je na Tišnovsku málo, např. v Kuřimi a Nedvědici. Kromě potoka Lubě, který v délce necelého kilometru odděluje na jihovýchodě Klucaninu od hřbetu Stráže, táhnoucího se k Drásovu, nemá Klucanina ve své bezprostřední blízkosti žádný trvalý tok. Jediná trvalá studánka s nepatrnou vydatností se nachází v ohybu spodní vrstevnicové cesty poblíž sídliště Pod Klucaninou. (Lacina, 2003) Na severozápadním okraji vyvěrá přechodně z vyústění drenáže pod novým hřbitovem potůček, který ovšem teče trvaleji jen na jaře v době tání a po vydatných deštích. Na vápencovém úpatí se potůček ve svém toku ztrácí a vyvěrá až za vápencovým tělesem na místě Svaté studánky u někdejšího Kuthanova sanatoria, 14

15 dnešní nemocnice. Podél nemocničního plotu pak už voda teče čile po celý rok. Z hlediska regionalizace povrchových vod České republiky (Vlček, 1971) patří k.ú. Tišnov do nejméně vodné oblasti se specifickým odtokem do 3 litrů za sekundu z km 2. Retenční schopnost území je velmi malá, odtok je však v průběhu roku vyrovnaný VEGETAČNÍ KRYT Území leží při východním okraji hercynské biogeografické podprovincie. Podle regionálně fytogeografického členění ČR (BÚ ČSAV, 1987) je Tišnovsko řazeno do fytogeografického obvodu Českomoravské mezofytikum, fytogeografického okresu 68 Moravské podhůří Vysočiny. Od jihovýchodu sem však zasahuje také enkláva Panonského termofytika. Na k.ú. Tišnov se tedy stýkají mezofilní druhy středoevropských (hercynských) listnatých lesů s teplomilnými druhy panonského a pontického geoelementu. Údolní zářez Svratky umožňuje šíření teplomilných druhů od jihu směrem do nitra Českomoravské vrchoviny a ve směru opačném sestup některých druhů submontánních. Velký význam pro šíření teplomilných druhů má zvláště široká sníženina Boskovické brázdy, směřujícím od jihozápadu k severovýchodu. Klucanina leží v rozmezí nadmořských výšek zhruba 260 až 415 m, její porosty patří tedy do 2. a 3. vegetačního stupně, bukodubového a dubobukového. Podle Mapy potenciální vegetace České republiky (Neuhäuslová a kol., 1998) spadá většina zkoumané lokality do společenstev porostů s číslem 7 - Černýšová dubohabřina (Melampyro nemorosi-carpinetum). Toto společenstvo je klimaxem na velké části území ČR, jeho optimum je v kolinním ( pahorkatinném) stupni. Dominantním druhem je zde dub zimní (Quercus petraea) a habr (Carpinus betulus), s častou příměsí lípy (Tilia cordata, na vlhčích stanovištích T. Platyphyllos), dubu letního (Quercus robur) a stanovištně náročnějších listnáčů (jasan -Fraxinus excelsior, klen - Acer pseudoplatanus, mléč - A. Platanoides, třešeň - Cerasus avium). Ve vyšších nebo inverzních polohách se též objevuje buk (Fagus sylvatica) a jedle (Abies alba). Dobře vyvinuté keřové patro tvořené mezofilními druhy opadavých listnatých lesů nalezneme pouze v prosvětlených porostech. Pro bylinné patro jsou charakteristické mezofilní druhy především bylin (Hepatica nobilis, Galium sylvaticum, Campanula persicifolia, Lathyrus vernus, L. Niger, Lamium galeobdolon, Melampyrum nemorosum, Merculiaris perennis, Asarum europaeum, Pyrethrum corymbosum, Viola reichenbachiana, aj.), méně často trávy (Festuca heterophylla, Poa nemoralis). 15

16 Menší enkláva na jihovýchodě kopce se nachází v seskupení společenstev 33 - Mochnová doubrava (Potentillo albae-quercetum). Liší se od dubohabřin absencí nebo nižším zastoupením habru a výskytem druhů střídavě vlhkých půd a druhů teplomilných doubrav. Mezi ty patří ve stromovém patře častěji se vyskytující jeřáby (Sorbus torminalis, S. Aria). V keřovém patře je diagnostickým druhem krušina olšová (Frangula Aldus), frekventovaná je i líska (Corylus avellana), růže (Rosa sp.). Bylinné patro má mozaikovitou strukturu, která odráží mikroreliéfové změny a stupeň ovlivnění podzemní vodou. Nejčastěji dominují Poa nemoralis, Carex montana, Brachypodium pinnatum nebo Convallaria majalis, v některých porostech (pod vlivem degradace) rovněž Calamagrostis arundinacea. Charakter bylinného patra určuje společné zastoupení druhů teplomilných doubrav (Anthericum ramosum, Polygonatum odoratum, Pyrethrum corymbosum, Trifolium alpestre aj. ), druhů střídavě vlhkých půd (Betonica officinalis, Galium boreale, Potentilla alba, Serratula tinctoria aj. ), mezofilních druhů řádu Fagetalia (Campanula persicifolia, Carpinus betulus, Galium sylvaticu, Melica nutans, Lathyrus vernus aj. ) a (sub)acidofilních druhů (Hieracium lachenalii, H. Sabaudum, H. Murorum, Luzula luzuloides, Melampyrum pratense, Vaccinium myrtillus aj.). S menší pokryvností jsou zastoupeny některé mechy, např. Polytrichum formosum, Hypnum cupressiforme FAUNA Lesy Klucaniny jsou součástí honitby Drásov, v níž jsou normované stavy zvěře srnčí (Capreolus capreolus), černé (Sus scrofa), bažantí (Phasianus colchicus) a zaječí (Lepus europaeus), kromě ní se sem zatoulají výjimečně i mufloni (Ovis musimon). Hluboké strže zmolí jsou ideálním místem pro nory jezevců (Meles meles) a lišek (Vulpes vulpes), při okrajích lesa, zvláště v blízkosti zahrad, často potkáme veverky (Sciurus vulgaris). Z plazů lze občas narazit na zvláště chráněného slepýše křehkého (Anguis fragilis) nebo ještěrku obecnou (Lacerta agilis). Z ptáků jsou hojné sýkory koňadry, modřinky, parukářky, uhelníčci (Parus major, P. caeruleus, P. cristatus, P. ater), králíček obecný (Regulus regulus), mlynařík dlouhoocasý (Aegithalos caudatus), sojka (Garrulus glandarius), slyšet můžeme i klování ptačích doktorů - strakapoudů velkých (Dendrocopos major)a dokonce našich největších datlovitých, až 50 cm velkých datlů černých (Dryocopus martius), kteří les zvláště při jarním páření oživují nezaměnitelným naříkavým voláním. V datlem vysekaných dutinách pak najde útočiště i vzácný holub doupňák (Columba oenas) či puštíci (Strix aluco). V zimě vyhrabávají do mravenišť hluboké nory žluny zelené (Picus viridis). Na paseky zalétávají zjara z 16

17 okolních polí koroptve (Perdix perdix) a na ojedinělých výstavcích můžeme pozorovat i lindušku lesní (Anthus trivialis). Z dravců nejčastěji uvidíme kroužit ve vzduchu káně lesní (Buteo buteo), vzácněji se objeví i jestřáb (Accipiter gentilis) či krahujec (Accipiter nisus). Nad Klucaninou také často přelétá čáp černý (Ciconia nigra), hnízdící v okolí říčky Lubě. 3.4 Přírodní lesní oblast 33 Předhoří Českomoravské vrchoviny Přírodní lesní oblast 33 - Předhoří Českomoravské vrchoviny leží v jihomoravském regionu a jihozápadním cípem zasahuje do regionu jihočeského. Táhne se od Slavonic podél hranic s Rakouskem kolem hranice s PLO 16 až po Vír a Boskovickou brázdu severně od Brna. Reliéf je tvořen systémem hrástí a prolomů s širokými plochými konkávní dny tvořenými sprašovými závějemi. Napříč hrástěmi se vyvinula skalnatá průlomová údolí. Reliéf má převážně charakter ploché vrchoviny s výškovou členitostí m. Nejnižším bodem je koryto Svratky v Brně s nadmořskou výškou 200 m, nejvyšší kótou je Lipový vrch u Žebětína m. Území PLO 33 náleží do povodí řeky Dyje a ta do povodí Moravy. Údolí řek jsou převážně skalnatá a zaříznutá do poměrně málo členitých plošin. Zkoumaná lokalita se nachází ne severu PLO a je odvodňována řekou Svratkou, povodí (Svratka po Svitavu). Průměrné roční srážky podle údajů za roky jsou na okraji PLO zhruba mm a stoupají až na mm.. Nejvíce zastoupeným půdním typem je kambizem (85 %), nacházející se od 1. až do 5. lesního vegetačního stupně na silikátovém podloží, na druhém místě následuje luvizem typická (9 %) - na sprašových a hlinitých stanovištích. Lesnatost přírodní lesní oblast 33 je 31,3 %. Zastoupení 1. dubového lesního vegetačního stupně činí 8 %, 2. lvs bukodubového 32 %, 3. dubobukového 32 %, 4. bukového 27 %, okrajové je zastoupení 5. jedlobukového lvs a borů (do 1%). Na území PLO 33 ke konci 18. století převládaly smíšené listnaté porosty. V jižní, relativně nejteplejší části, to byl především habr spolu s dubem a břízou. Jednalo se o pařeziny. Na územích výše položených převládaly dubové porosty s vtroušeným bukem, jedlí, habrem a břízou. Shrneme-li údaje Josefovského katastru, můžeme konstatovat, že v lesích převládaly listnáče a to dub, buk, habr, osika, bříza a lípa, dále to byla jedle a sporadicky i borovice. S umělou obnovou se začalo nejdříve kolem roku 1795, v LHP byl již zaznamenán nástup smrku, který byl pěstován v monokulturách asi od roku

18 Ekologickou stabilitu v PLO 33 můžeme hodnotit jako relativně průměrnou. Zastoupení listnáčů dosahuje sice 30 %, je ale nerovnoměrné a druhově nepříliš příznivé. V podstatě chybí buk a je nadmíru zastoupen akát 3 %, především v kategorii lesů ochranných. V PLO 33 se spolu se sousední PLO 35 nachází převažující část plošného zastoupení akátu v ČR. Poměrně vysoké je % nahodilých těžeb s rozhodujícími činiteli: sucho, vítr a kůrovec. 18

19 4. TYPOLOGICKÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY 4.1 Geobiocenologický klasifikační systém GEOBIOCENOLOGIE Slovo geobiocenologie je řeckého původu a vzniklo složením 4 slov: gé = země, bios = život, cenóza = společenství, logia = nauka. Geobiocenologie, tedy nauka o geobiocenózách, byla založena Sukačevem v SSSR. Průkopníkem československé geobiocenologie byl prof. RNDr. Ing. Alois Zlatník, DrSc. ( ), dlouholetý vedoucí Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a typologie MZLU v Brně. Základní poznatky získával již ve 30. letech minulého století při výzkumech lesů na území Podkarpatské Rusi, nejvýchodnější částí první republiky. Geobiocenologická typizace je jedním z významných přírodovědných podkladů pro krajinné plánování či pěstování lesů. Základní biogeografickou jednotkou pro vymezování a navrhování ekologické sítě v krajině je skupina typu geobiocénů (STG). Tento rámec určitých typů podmínek, na něž je vázána i určitá přírodní (potencionální) biocenóza, vymezují nadstavbové jednotky geobiocenologické typizace vegetační stupně, trofické řady a meziřady a hydrické řady. (Kolářová, 1996) Na tišnovském katastru bylo vymezeno 24 skupin typu geobiocénů, což svědčí o velké rozmanitosti zdejších přírodních poměrů. (Kolářová, 1996) STG jsou označeny tříčlennou formulí, v níž je na prvním místě číselné označení vegetačního stupně, následuje velkými písmeny znázorněná trofická řada či meziřada a na posledním místě stojí číselně označená řada hydrická VEGETAČNÍ STUPŇOVITOST Vegetační stupně vyjadřují souvislost sledu rozdílů přírodní vegetace se sledem rozdílů výškového a expozičního klimatu. Prof. A. Zlatník rozlišil pro území bývalého Československa 10vegetačních stupňů:1. dubový 2. bukodubový (s xerickou variantou) 3. dubobukový 4. bukový (s dubojehličnatou variantou) 5. jedlobukový 6. smrkojedlobukový 7. smrkový 19

20 8. klečový 9. alpinský 10. nivální Vegetační stupňovitost je závislá především na teplotách ovzduší a půdy a na množství a časovém rozložení atmosferických srážek, včetně srážek horizontálních. (Zlatník in Buček a Lacina, 1999) TROFICKÉ ŘADY Trofické řady a meziřady vyjadřují podmínky bioty, dané obsahem živin a půdní reakcí.(zlatník in Buček a Lacina, 1999) Rozlišujeme čtyři základní trofické řady: A - oligotrofní (chudá a kyselá) C - nitrofilní (obohacená dusíkem) B - mezotrofní (středně bohatá) D - bazická (živinami bohatá, na bazických horninách) Kromě nich existují meziřady, které vznikají kombinací 2 až 3 řad základních, např. AB (oligotrofně mezofilní), BC (mezotrofně nitrofilní), BD (mezotrofně bazická), CD (nitrofilně bazická). Na Klucanině se nejčastěji setkáme s půdami oligotrofně-mezotrofními až mezotrofními, v oblasti zmolí je nejfrekventovanější mezotrofně-bazická až mezotrofně-acido-bazická půdní reakce. V bývalých či současných úzkých a výskytem omezených aluviích určuje složení vegetace dusíkem obohacená řada BC, výjimečně narazíme na chudou řadou A-AB, např. na lokalitě skalka na Sychráku, či po pravé straně cesty vedoucí od nemocnice vzhůru k rozcestí pod rozhlednou HYDRICKÉ ŘADY Hydrické řady vypovídají o vlhkostním režimu půd, o míře ovlivnění půdních horizontů vodou. Rozeznáváme šest hydrických řad: 1 zakrslou (suchou) 4 - zamokřenou 2 omezenou 5 mokrou (a: s proudící vodou; b: s vodou stagnující) 3 normální 6 rašeliništní Zakrslé a omezené hydrické řady se vyznačují nedostatkem vody, který je způsoben ztrátami povrchovým odtokem nebo rychlým vsakem do hloubek mimo rhizosféru, případně extrémně silným výparem následkem silného oslunění. (Buček a Lacina, 1999) Hydrický režim normální řady je závislý výhradně na přísunu vody v podobě spadlých atmosferických srážek. Zamokřené až rašeliništní řady jsou kromě toho ovlivňovány i tzv. vodou přídatnou (např. podmáčením, přelivem, kapilárním 20

21 zdvihem). Na zkoumané lokalitě se setkáme pouze s řadami 1-3, přičemž nejběžněji jak podle Gaussovy křivky rozložení četností tak podle stanovištních průzkumů s řadou normální. 4.2 Klasifikační systém ÚHÚL Základní jednotkou diferenciace růstových podmínek je lesní typ (LT). Lesní typ je definován (ZLATNÍK 1956) jako soubor přirozených a změněných biocenóz a jejich vývojových stadií včetně prostředí, t.j. geobiocenóz vývojově k sobě patřících. Je to jednotka s úzkým ekologickým rozpětím pro růst dřevin. Lesní typ je charakterizován kombinací druhů příslušné fytocenózy, půdními vlastnostmi, výskytem v terénu a potenciální bonitou dřevin. V jednotlivých lesních oblastech je lesní typ reprezentován svou příslušnou geografickou variantou. Vyšší typologickou jednotkou je soubor lesních typů (SLT), který spojuje lesní typy podle ekologické příbuznosti. SLT jsou základními jednotkami schváleného a používaného typologického systému (příloha č. 2 k vyhl. Mze č. 83/96 Sb.). Soubor lesních typů vzniká, nebo-li je vymezen, kombinací půdní (edafické) kategorie a lesního vegetačního stupně. Edafické kategorie na základě stanovištní příbuznosti tvoří ekologické řady (Plíva 1971). SLT se člení na cca 1-10 lesních typů. Rozlišujeme ekologickou řadu: extrémní (X, Z, Y, J, Ju) exponovanou kyselou (Me, Nm, N, Ke) exponovanou živnou (F, Se, Be (De), A,Ua) exponovanou vysýchavou (Ac, Aw, Cw, C) kyselou (M, Km, Lm, I, K) živnou (Sc, S, H, B, D, W) oglejenou (Va, V, O, P, Q) podmáčenou (T, Gt, G (Vg)) rašelinnou (R, Rt) lužní (Tl, Gl, Lg, L, U) 21

22 5. POTENCIÁLNÍ VEGETACE 5.1 Diferencované vegetační stupně V rozmezí nadmořských výšek 260 až 415 m patří Klucaniny do 2. bukodubového a 3. dubobukového vegetačního stupně. (Lacina, 2003) Jelikož se jedná o samostatně stojící kopec, je zde dobře rozpoznatelný vliv expozičního klimatu. Výrazné jsou především rozdíly mezi severními a jižně orientovanými svahy. V hlubokých erozních rýhách zmolí zase můžeme pozorovat klimatickou inverzi, vyskytují se zde geobiocenózy na pomezí 4. bukového VS, které výše ve svahu nenajdeme. Buko-dubový vegetační stupeň (2. VS) Je charakterizován délkou vegetační doby kolem 165 dní, nadmořskou výškou m, průměrnou teplotou 8 o C, ročním úhrnem srážek mm. Zaujímá celkem 12% plochy ČR. Vyskytuje se v teplých a suchých až mírně vlhkých oblastech, najdeme zde některé druhy květeny teplomilného ponticko-panonského geoelementu společně s typickými představiteli středoevropských listnatých lesů. Na Moravě lemují společenstva 2. vegetačního stupně oblast souvislého výskytu dubového stupně na jižní Moravě, převládají i na střední Moravě v Hornomoravském úvalu a navazujících pahorkatinách. (Buček a Lacina, 1999) Hlavní dřevinou přirozených lesních biocenóz je dub zimní (Quercus petraea), přimíšen bývá i buk lesní(fagus sylvatica). Z dalších dřevin zde nalezneme nejčastěji habr (Carpinus betulus), dále lípu srdčitou (Tilia cordata), javor babyku (Acer campestre), javor mléč (Acer platanoides), jeřák břek (Sorbus torminalis), lípu velkolistou (Tilia platyphyllos), jilm polní (Ulmus minor). Jediným přirozeně se vyskytujícím jehličnanem může na vysýchavých, hydricky omezených stanovištích být borovice lesní (Pinus sylvestris). Z keřů roste často zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum), dřín (Cornus mas), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), kalina tušalaj (Viburnum lantana), na Moravě brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa). Na dubech můžene hojně spatřit ochmet evropský (Loranthus europaeus). V bylinné patře najdeme množství méně náročných teplomilných druhů jako hrachor černý (Lathyrus niger), zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia), čilimník černající (Cytisus nigricans), medovník meduňkolistý (Melittis 22

23 melissophyllum), srpice barvířská (Serratula tinctoria), prvosenka jarní (Primula veris), mochna bílá (Potentilla alba). K bukovým druhům náleží např. mařinka vonná (Galium odoratum), jaterník podléška (Hepatica nobilis), kapraď samec (Dryopteris filix-mas). Synusie podrostu má velmi často trávovitý vzhled. Dominantními druhy bývají: lipnice hajní (Poa nemoralis), strdivky (Melica sp.), z ostřic např. Carex montana a C. humilis. Z trav, které se nevyskytovaly v 1. VS nastupuje bika hajní (Luzula luzuloides). V tomto stupni převládá zemědělsky obdělávaná krajina, kromě orné půdy využívaná i na vinice, chmelnice a zahrady. Pěstuje se pšenice, kukuřice, řepa cukrovka. Hojně se vysazují teplomilné ovocné dřeviny jako meruňky, broskvoně, ořešák vlašský. Díky lokalizaci velkých měst je zde poměrně vysoká hustota obyvatel. Zachované lesní porosty byly v minulosti významně ovlivněny výmladkovým hospodářstvím. Buk takřka vymizel, výrazně se zvýšil podíl habru. Převládají dubové a habrové pařeziny, na velkých plochách je v monokulturách pěstována borovice lesní, místy jsou hojné akátiny. (Buček a Lacina, 1999) V xerické variantě chyběl pravděpodobně úplně ve stromovém patře buk, který nahradil s větší intenzitou habr. Jedná se o území s nedostatkem vody, způsobené srážkovým stínem, ve kterém leží Žatecká či Mostecká pánev, rakovnicko, kladensko. Dubo-bukový vegetační stupeň (3. VS) Se nalézá v oblastech s délkou vegetační doby dní, v nadmořských výškách m s průměrnými teplotami okolo 7,5 o C, kde srážkové úhrny dosahují asi 550 až 650 mm ročně. Dubobukový stupeň zaujímá 18% plochy ČR. Na Moravě převládá 3. VS ve Středomoravských Karpatech, ve středu Bílých Karpat či v předhůří Českomoravské vrchoviny. Převládající dřevinou v přírodních biocenózách je buk lesní (Fagus sylvatica), k němuž se přidává dub zimní (Quercus petraea) a přimíšen bývá i habr (Carpinus betulus). Z vedlejších dřevin se podle stanovištních podmínek významněji uplatňují lípy, javory, jilm vaz (Ulmus laevis) či jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). Končí zde výskyt lípy srdčité, babyky, břeku, v okolí vod také topolu bílého (Populus alba) či vrby bílé (Salix alba) a z teplomilných keřů lesních okrajů také dřínu, hlohu jednosemenného (Crataegus monogyna), mahalebky (Cerasus mahaleb), růže galské (Rosa gallica) atd.. Od třetího stupně se naopak začíná objevovat jedle (Abies alba) a v suťových lesích i tis červený (Taxus baccata). Keřové patro bývá u zapojených porostů 23

24 chudé, tvoří ho zimolez pýřitý, lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), často i srstka (Grossularia uva-crispa), rybíz (Ribes sp.) a různé druhy skalníků (Cotoneaster). Pomístně v potočních luzích a v údolních zářezech začíná výskyt smrku ztepilého (Picea abies), jeho tzv. nížinné formy. Typické pro dubobukový stupeň je bylinné patro podrostu tvořené druhy středoevropského listnatého lesa - mařinkou vonnou, kyčelnicí cibulkonosnou (Dentaria bulbifera), kopytníkem evropským (Asarum europaeum), mléčkou zední (Mycelis muralis), bažankou vytrvalou (Merculiaris perennis), ptačincem velkokvětým (Stellaria holostea), strdivka jednokvětá (Melica uniflora). Nejvýše zde rostou teplomilné druhy jako hrachor černý, dymnivka nízká (Corydalis pumila), z vyššího, submontánního stupně zase sestupuje šťavel kyselý (Oxalis acetosella), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), pryšec mandloňovitý (Euphorbia amygdaloides), či karpatské zapalice žluťuchovité (Isopyrum thalictroides). Polovina plochy 3. VS je využívána pro ornou půdu, vyšší je podíl trvalých travních porostů, vinná réva ani teplomilné ovocné dřeviny tu již nejsou příliš hojně pěstovány, naproti tomu zde byly tradičně vysazovány vysokokmenné sady jabloní, třešní, švestek nebo hrušek s cennými krajovými odrůdami. V liniových společenstvech zemědělské krajiny se nejčastěji vyskytuje svaz Prunio spinosae s trnkou (Prunus spinosa), hlohy, lískami (Corylus avellana), šípkovými růžemi (Rosa canina), brsleny, bezem černým (Sambucus nigra). Oblíbené jsou výsadby euroamerických kultivarů topolů Populus canadensis ve stromořadích, spontánně se kříží, v luzích místy zcela vytlačuje domácí topol černý (P. Nigra). V současných lesích dubobukového stupně převládají borové porosty, často s příměsí modřínu opadavého (Larix decidua), hojně se setkáme bohužel i se smrkovými monokulturami, které trpí větrnými a kůrovcovými kalamitami, václavkou a stresem ze sucha. Ve svém ekologickém optimu se zde nachází habr, který byl zvláště v minulosti pěstován výmladkovým způsobem. Větší celky zachovaných přirozených dubových bučin najdeme snad jen v karpatské oblasti, v hercynské oblasti zůstaly zachované porosty přírodě blízkých listnáčů nejvíce na špatně obhospodařovatelných skalnatých svazích v sutích. 24

25 5.2 Soubory typů geobiocénů a lesní typy Na kopci Klucanina můžeme diferencovat 15 STG, čemuž odpovídá na 28 lesních typů ÚHÚL. Querceta pinea humilia superiora zakrslé borodoubravy vyššího stupně Qpin sup 2 A-AB 1 Vyskytují se na skalnatých výběžcích a balvanitých sutích v nejteplejších částech ČR do nadmořské výšky 400 m s nesouvislým půdním pokryvem, který je vytvořen pouze ve skalních zářezech, stupních a štěrbinách. Tvoří ho lehké, silně propustné a vysýchavé půdy vytvořené na kyselém a minerálně chudém podloží krystalinika, kyselých pískovcích a slepencích. Z hospodářského hlediska se jedná o mimořádně nepříznivá stanoviště, stromové patro bývá nezapojené, lesy spadají do kategorie lesů ochranných (01). Hlavními dřevinami jsou: borovice lesní, dub zimní, bříza bělokorá, jeřáb ptačí, z keřů skalníky (Cotoneaster), které na Klucanině chybí. Na lokalitě skalka se vyskytuje kromě těchto kuriózní, pravděpodobně ptáky zanesený drobný strom - muchovník vejčitý (Amelanchier ovalis), který se přirozeně na našem území nevyskytuje, jen zřídka je vysazován jako okrasná dřevina dekorativní svými modročernými malvičkami. bylinné patro tvoří například kostřava ovčí (Festuca ovina), metlička křivolaká (Deschampsia cespitosa), jestřábník chlupáček (Hieracium pilosella), rozchodník velký (Sedum maximum), smolnička obecná (Steris viscaria), bělozářka větvitá (Anthericum ramosum), petrofilní kapraďorosty jako sleziník severní (Asplenium septentrionale), vysokou pokryvnost mají acidofilní mechorosty a lišejníky (dutohlávka Cladonia, dvouhrotec chvostnatý - Dicranum scoparium). Zakrslé borodoubravy jsou rozšířeny ostrůvkovitě v hercynské oblasti, v rámci ÚSES jsou většinou řazeny k významným krajinným prvkům, které by měla být ponechány přirozenému vývoji. Výskyt: 5 d 14, 5 b 1a, 5 a 12c Odpovídající typologické jednotky ÚHÚL: 0 Z 1 reliktní bor skalnatý Querceta humilia superiora zakrslé doubravy vyššího stupně 25

26 Qh sup 2 AB-B 1-2 Výskyt je soustředěn na vypuklé kamenité až skalnaté horní části svahů členitých pahorkatin a vrchovin do nadmořských výšek 400m, výjimečně i výše. (Buček a Lacina, 1999) V teplých a výsušných polohách na chudším podloží silikátových hornin je dominantní dřevinou dub zimní, tvořící prosvětlené a krnící porosty. K němu se mohou přidávat bříza bělokorá, jeřáb břek, habr, borovice lesní či jeřáb ptačí, z keřů např. hloh jednosemenný (Crataegus monogyna), brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa). Z trav je nejčastější kostřava ovčí, lipnice hajní (Poa nemoralis),ostřice nízká (Carex humilis), v bylinném patře dále najdeme smolničku, bělozářku, pryšec chvojku (Euphorbia cyparissias), kociánek dvoudomý (Antennaria dioica), náprstník velkokvětý (Digitalis grandiflora), kručinky a čilimníky, vesměs druhy xerofilní. Zakrslé doubravy jsou významnými refugii teplomilné květeny v oblastech bezkarbonátových hornin, mohou spadat do kategorie lesů ochranných. Kromě špatně tvarovaných výmladkových doubrav se vzácně zachovala i postagrární pastvinná lada s vzácnými xerotermofyty (koniklece Pulsatilla grandis, pratensis, mochna písečná - Potentilla arenaria) Výskyt: 5 e 1b, 5 e 2a, střed jižního okraje Klucaniny u vyústění zmolí (katastr Drásov) Odpovídající typologické jednotky ÚHÚL: 1 C 2, 1 C 3 - suchá habrová doubrava lipnicová, s válečkou prapořitou Querceta fagina doubravy s bukem Qf 2 A (2)3 Zaujímají zpravidla polohy v horních částech vypuklých svahů pahorkatin, nižších vrchovin ve výškách m.n.m v teplých a mírně teplých oblastech. Geologické podloží je tvořeno minerálně chudými horninami (slepenci, granodiority, křemenci,...), na nichž se nalézají silně kyselé půdní typy oligotrofních či rankrových kambizemí. Dřevinné patro by v přirozených formacích tvořil dub zimní s bukem, takovéto porosty jsou však dnes velmi vzácné, nejčastěji se setkáme místo toho s dubovými pařezinami, borovými porosty a zcela nevhodně i se smrkem. Doplňkovými dřevinami jsou jeřáb ptačí, bříza bílá a borovice lesní, keřové patro zcela chybí. Synusii podrostu vytváří jen velmi skrovné pokryvy oligotrofních acidofytů kostřavy ovčí, biky hajní (Luzula luzuloides), metličky křivolaké (Deschampsia flexuosa) s jestřábníky (Hieracium murorum, lachenalii, pilosella), borůvkou (Vaccinium), vřesem (Calluna), smolničkou 26

27 či černýšem (Melampyrum), s významným zastoupením kyselomilných mechů: ploník ztenčený (Polytrichum formosum), dvouhrotec chvostnatý, pokryvnatec Schreberův (Pleurozium schreberii) či bělomech sivý (Leucobryum glaucum)a z lišejníků dutohlávky (Cladonia). Do kostry ekologické stability by měly být zařazeny všechny zachované přirozené doubravy s bukem. Výskyt: 5 a 12a, 5 a 12b Odpovídající typologické jednotky ÚHÚL: 2 N 1 (kamenitá buková doubrava s třtinou rákosovitou) Fagi-querceta bukové doubravy FQ 2 AB 3 Najdeme je v nadmořských výškách od 300 po 500 m.n.m. na vypuklých svazích a plošinách pahorkatin či nižších vrchovin. Geologické podloží tvoří např. granodiority, pískovce, slepence minerálně chudší horniny, na nichž vznikly většinou oligotrofní kambizemě, na hlinitých překryvech i úrodnější luvizemě. Půdy jsou písčitohlinité až hlinité, v létě snadno vysýchavé. Hlavní dřevinou je dub zimní (Quercus petraea), s pravidelnou příměsí habru (Carpinus betulus) a buku (Fagus sylvatica), který zde narozdíl od předešlých doubrav s bukem, kde tvořil pouze podúroveň, může dosahovat hlavní korunové úrovně. Keřové patro není vyvinuto, v podrostu jsou běžné acidofilní oligo-mezotrofy, z nichž nejvíce bika hajní (Luzula luzuloides), z trav dále Poa nemoralis, Carex digitata, Festuca ovina, Calamgrostis arundinacea. Z bylin se vyskytují: jestřábníky, kručinky, borůvka a i některé hájové druhy (konvalinka - Convallaria majalis, zvonek broskvolistý - Campanula persicifolia), z typickým invazním neofytem je netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora). Porosty bukových doubrav byly v příhodných pozicích přeměňovány na pole, v méně výhodných polohách obhospodařovány jako pařeziny, což znamenalo zvýšení podílu habru na úkor buku. Často jsou na jejich místech vysázeny porosty borovice lesní a dokonce i smrku, které přispívají k zakyselování půdy, už v minulosti započatého pastvou dobytka a hrabáním. Předhoří Českomoravské vrchoviny, v němž se Tišnov nachází, může být reprezentativní ukázkou souboru Fagi-querceta na Moravě Výskyt: 5 b 9,5 b 2, 6 g 11, 7 d 4, 9 b 10 Odpovídající typologické jednotky ÚHÚL: 2 K 3, 2 K 4, 2 K 9 (kyselá buková doubrava biková, kostřavová, svahová); 2 S 4, 2 S 6, 2 S 9 (svěží buková doubrava 27

28 biková s lipnicí, černýšová, svahová biková) Fagi-querceta typica Typické bukové doubravy FQt 2 B 3, 2 B 2 Nacházejí se na plošinách, v pahorkatinách a nižších vrchovinách od 200 až do 500 metrů na slunných expozicích, v panonské oblasti Jižní Moravy zaujímají severní svahy. Geologické podloží tvoří mírně kyselé až neutrální horniny (bohatší jílovce a pískovce, žuly, ruly), často s živinami zásobenějšími překryvy svahovin. Půdy jsou v létě vysýchavé, mezotrofní kambizemě typické a luvizemě. Dřevinnému patru dominuje dub zimní (Quercus petraea), doplňuje ho hlavně habr a buk, který zde roste na hranici své ekologické amplitudy, dále lípa srdčitá (Tilia cordata) a jeřáb břek (Sorbus torminalis). V keřovém patře, které nebývá obvykle příliš vyvinuto najdeme svídu krvavou (Swida sanquinea), zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), lísku či brslen bradavičnatý. V korunách dubů se setkáme místy hojně s ochmetem evropským (Loranthus europaeus). Pro synuzii podrostu je charakteristická velká pokryvnost trav: lipnice hajní (Poa nemoralis), strdivka nicí (Melica nutans), ostřice horská (Carex montana), srha mnohomanželná (Dactylis polygama), ostřice prstnatá (Carex digitata). Bohaté a široké je spektrum mezofilních hájových bylin - silenka nicí (Silene nutans), jahodník truskavec (Fragaria moschata), kozinec sladkolistý (Astragalus glycyphyllos), zvonek broskvolistý, ptačinec velkokvětý, jestřábník zední, rozrazil vídeňský, vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia), kopretina chocholičnatá (Pyrethrum corymbosum). Jelikož se typické bukové doubravy nacházely na úrodných půdách, byly často přeměňovány na pole či sady, díky výmladkovému hospodaření také ustoupil buk, takže ze zbývajících porostů se staly většinou dubohabřiny, habřiny a později i bory a smrčiny, místy jsou hojné i akátiny. Smrk zde značně trpí v letních obdobích suchem. Z hlediska biodiverzity jsou zajímavé především ekotony na lesních okrajích, v nichž jsou soustředěny subxerotermofilní druhy. Výskyt 2 B 3: 5 e 2a, 6 c 4, 7 p 3a, 8 k 4, 9 b 10 Výskyt 2 B 2: 8 a 8, 8 b 10, 8 b 4 Odpovídající typologické jednotky ÚHÚL: 2 S 2 (svěží buková doubrava s ostřicí), 2 B1, 2 B 2 (bohatá buková doubrava lipnicová s mařinkou, strdivková), 2 C 2 (vysýchavá buková doubrava lipnicová) 28

29 Fagi querceta aceris, Fagi querceta tiliae-aceris javorové doubravy, lipojavorové doubravy FQac, FQtilac 2 BC 3, 2 BC-BD 3 Nalezneme je v tranzitně-akumulačních částech vydutých svahů, na jejich bázích a ve žlebech v nadmořských výškách od 200 do 400 m v pahorkatinách a nižších vrchovinách, většinou se jedná o stinné polohy s mírně vlhčím mezoklimatem. Geologické podloží je rozrůzněné, u trofické řady BD ho mohou tvořit spraše, vápnité jílovce, slínovce, pískovce, na něm se nachází mocné překryvy svahovin či sprašových hlín s mezotrofními až eutrofními kambizeměmi, na spraších až hnědo- či černozeměmi. Půdy jsou dobře minerálně zásobené, navíc obohacované splachy z horních částí svahů o živiny, někdy ve spodních vrstvách slabě oglejené. Dřevinné patro je druhově bohaté. Dominuje mu dub zimní (Quercus petraea), z pestré palety dřevin se dále vyskytujem dub letním (Quercus robur), lípa srdčitá, habr, buk, javory (Acer campestre, A. platanoides), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) či jilmy, bohaté je i nesouvislé keřové patro se zimolezem pýřitým, lískou (Corylus avellana), brsleny (Euonymus europaea, na Moravě i E. verrucosa), hlohy, svídou krvavou či bezem černým. V synusii podrostu najdeme mezotrofní hájové druhy spolu s heminitrofilními, u řady BD jsou přimíšeny bazifilní mezotrofy, někdy i druhy s kalcifilní tendencí. Z trav je nejhojnější strdivka jednokvětá (Melica uniflora), dále lipnice hajní, srha mnohomanželná, válečka lesní, ostřice prstnatá. K základní druhové garnituře patří z bylin: pitulník žlutý (Galeobdolon luteum, kopytník evropský (Asarum europaeum), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), mařinka vonná (Asperula odorata), ptačinec velkokvětý, jaterník podléška, kakost smrdutý (Geranium robertianum), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), česnáček lékařský (Alliaria petiolata), k jarním geofytům patří dymnivky (Corydalis cava, C. pumila, C. intermedia) nebo zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides). Z kalcifilně laděných bylin se v řadě BD setkáme s medovníkem meduňkolistým (Melittis melissophyllum), prvosenkou jarní (Primula veris) ostřicí horskou (Carex montana) nebo okroticí bílou (Cephalanthera damasonium). Poměrně často zachované porosty s pestřejší dřevinnou skladbou listnáčů i s druhově bohatým porostem by měly být začleněny do kostry ekologické stability. Úrodné půdy byly v minulosti přeměněny v mírných svazích na pole, ve více sklonitých na louky, 29

30 pastviny nebo vysokokmenné sady, lesní porosty byly obhospodařovány jako pařeziny v nichž byl potlačen buk, přeměněny na jehličnaté borové porosty s výplní listnatých dřevin,či zcela nevhodně ve druhém vegetačním stupni i na smrčiny. Výskyt 2 BC 3: 7 g 4, 14; 7 k 2, 4 Výskyt 2 BCD 3: 8 c 14, 8 e 6 Odpovídající typologické jednotky ÚHÚL: 1 J 6 (habrová javořina stržová) Fagi-querceta tiliae lipové bukové doubravy FQtil 2 BD (2)3 Zaujímají polohy na svazích a plošinách v pahorkatinách a nižších vrchovinách ve výškách mezi 250 až 400m.n.m. Podloží tvoří na minerály bohaté spraše, vápnité jílovce, slínovce, pískovce, vápence atd a na nich se nacházejí půdy i těch nejlepších bonit: čenozemě. Kromě nich také hnědozemě, eutrofní kambizemě a pararendziny. Bohatému stromovému patru vévodí duby, kromě častějšího dubu zimního (Quercus petraea) i dub letní (Quercus robur) a skrovněji i dub pýřitý šípák (Quercus pubescens). Příměs tvoří lípy (Tilia cordat, T. Platyphyllos), habr, javor babyka, buk. V keřovém patře jsou charakteristické druhy s kalcifilní tendencí jako dřín obecný (Cornus mas) či kalina tušalaj (Viburnum lantana). Hojný je ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa), zimolez pýřitý, trnka obecná, líska. Synusii podrostu tvoří druhy kalcifilní společně s druhy mezotrofními, mezi nimiž nechybí i druhy teplomilné. Trávovitý vzhled vytváří: lipnice hajní, strdivky (Melica nutans, M. uniflora), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum)či kostřava různolistá (Festuca heterophylla), z kalcifilních druhů je to např. ostřice horská (Carex montana), válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum). V bylinném patře najdeme hájové druhy od mařinky vonné (Asperula odorata) přes ptačinec, podléšku, svízel lesní až po kostival hlíznatý (Symphytum tuberosum) či žindavu evropskou (Sanicula europaea), z kalcifilních druhů je častý medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum), prvosenka jarní (Primula veris), pryšec mnohobarvý (Euphorbia polychroma), vyskytují se zde i vzácné, květem nápadné orchideje: střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus), okrotice bílá (Cephalantera damasonium), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia) či vzhledem ne příliš atraktivní hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis). Úrodná půda na níž rostly lipové bukové doubravy, zvláště na plošinách, padla za obět 30

31 zemědělství: orné půdě, vinicím, sadům, na jejichž plochách později vznikla postagrární lada s celou řadou vzácných termofytů. Lesy dnes zabírají poměrně malou část ze své původní rozlohy, nalezneme mezi nimi doubravy s habrem a lípou (výmladkového původu), borové lesy a invazně se rozšiřující akátiny, přírodě blízké porosty s podílem buku se zachovaly jen výjimečně. Velmi cenné jsou druhově bohaté teplomilné louky s rozptýlenými stromy v Bílých Karpatech. Výskyt: 8 c 4, 14, 8 d 7, 8 j 6, 8 e 6, 5 e 2, 4 Odpovídající typologické jednotky ÚHÚL: 1 H 1 (sprašová habrová doubrava s válečkou prapořitou), 2 H 5 (hlinitá buková doubrava s ostřicí horskou) Corni-acereta superoiro dřínové javořiny vyššího stupně CoAc sup 2 CD 2-3 Najdeme je v tranzitně akumulačních až akumulačních částech svahových sníženin a bází svahů v pahorkatinách a nižších vrchovinách do 350 až 450 m.n.m. na bohatém podloží karbonátových hornin, na nichž se vyvinuly půdní typy od suťových rendzin až po eutrofní kambizemě. Charakteristickým rysem dřevinného patra je až nadměrná bohatost a rozmanitost. Rostou zde javory (Acer campestre, A. platanoides), lípy (Tilia cordata. T. platyphyllos), habr, jeřáb břek (Sorbus torminalis), duby, jilm polní (Ulmus minor), doplněné výrazným patrem keřů, zde hlavně brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa) z nichž ke kalcifilním náleží dřín obecný (Cornus mas), kalina tušalaj (Viburnum lantana), srstka,, hloh, zimolez pýřitý, Bylinný podrost reprezentují teplomilné druhy jako, medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum), kopretina chocholičnatá, k nim se přidávají nitrofilní geofyty:, dymnivky (Corydalis sp.),sasanka pryskyřníkovitá (Anemone ranunculoides), pižmovka mošusová (Adoxa moschatellina), podléška později i bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kopřiva dvoudomá, hluchavka skvrnitá, z trav válečka lesní, ostřice Pairaeova (Carex pairaei). Na mělkých a kamenitých půdách zůstaly poměrně dobře zachovány přírodní či přírodě blízké formace porostů dřínových javořin, i když často pěstovaných výmladkovým způsobem. Důležitá je především jejich půdoochranná funkce, najdeme zde řadu vzácných druhů vyskytujících se především na lesních okrajích, nebezpečí pro ekologickou stabilitu představuje výskyt akátu (Robinia pseudoacacia). Výskyt : 6 a 12 31

32 Odpovídající typologické jednotky ÚHÚL: 2 A 1 (javorobuková doubrava bažanková) Querci-fageta dubové bučiny QF 3 AB 3 Zaujímají vypuklé části mírných až středních svahů a oblé hřbety v pahorkatinách a nižších vrchovinách od 300 do 600 m.n.m. Podloží je minerálně chudší, tvoří ho pískovce, křemence, svory, místy s příměsí svahových hlín. Půdy ve vegetačním období snadno prosýchají, jsou zrnitostně lehčí,středně kyselé, převažují oligotrofní kambizemě. Dřevinné patro je složeno především z buku (Fagus sylvatica) a dubu zimního (Quercus petraea), méně i z habru, příměs tvoří i jedle bělokorá (Abies alba), lípa srdčitá (Tilia cordata), keřové patro není vyvinuto. Synusie podrostu je dosti chudá, dominantní je bika hajní (Luzula luzuloides), dále metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), lipnice hajní, z bylin euryekní sasanka hajní (Anemone nemorosa), konvalinka (Convallaria), jestřábníky, pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), rozrazil lékařský (Veronica officinalis), kromě nich borůvka (Vaccinium) nebo šťavel kyselý (Oxalis acetosella), věsenka nachová (Prenanthes purpurea) poslední dva druhy jsou diferenciačním znakem od 2. VS, ve kterém se nevyskytují. Z mechorostů se setkáme s ostrůvkovitě rozmístěného ploníku ztenčeného (Polytrichum formosum). Dubové bučiny byly přeměněny na jehličnaté - borové či smrkové monokultury, nebo pěstovány jako pařeziny - výmladkové doubravy a habrové doubravy, či skončily jako nepříliš úrodná zemědělská půda, zvláště louky a pastviny. Zachované přirozené porosty najdeme jen výjimečně, např. v karpatské části Moravy. Výskyt : 6 a 1,2,3,4,5,12; 6 b 10 Odpovídající typologické jednotky ÚHÚL: 3 K 3, 9 (kyselá dubová bučina biková, na příkrých svazích), 3 S 1, 6 (svěží dubová bučina šťavelová, biková s mařinkou) Querci-fageta typica typické dubové bučiny Qft 3 B 3 Na mírně kyselých až neutrálních horninách, na plošinách či mírných svazích pahorkatin se v nadmořských výškách od 300 do 500 metrů vyskytovaly porosty 32

33 typických dubových bučin. Z půdních typů jsou nejčastější kambizemě, na sprašových hlínách i bohatší luvizemě, hnědozemě, půdy písčitohlinité až hlinité, mírně skeletovité, s poměrně vyrovnaným vlhkostním režimem. V dřevinném patře převažuje buk lesní (Fagus sylvatica), k němu je přidružen dub zimní (Quercus petraea), kromě něj už jen místy v podúrovni habr, dále lípy (Tilia cordata, T. Platyphyllos), javory (Acer platanoides, A. Pseudoplatanus), na přechodu ke 4. VS také jedle bělokorá (Abies alba). Z keřů najdeme v zapojeném porostu pouze zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum). Travnatý ráz dodávají poodrostuostřice chlupatá (Carex pilosa) - ta především v karpatské části, strdivka jednokvětá (Melica uniflora), lipnice hajní, ostřice prstnatá, válečka lesní, bika hajní. K nejtypičtějším bylinám patří mařinka vonná (Asperula odorata), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), ptačinec velkokvětý (Stelaria holostea), z dalších např. lecha jarní (Lathyrus vernus), mateřka trojžilná (Moehringia trinervia), rozrazil rezekvítek (Veronica chamaedrys), konvalinka, sasanka hajní, z heminitrogilů kopytník evropský (Asarum europaeum), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis). Z původních lesních porostů se zachovaly jen malé plochy, na mírně sklonitém terénu vznikla pole, na členitějším sady jabloní, třešní, švestek. Listnaté lesy nahradily v mnohých případech jehličnaté, zvláště borovice a smrk, pod nimiž po několika generacích mizí druhy původního bylinného podrostu, hojně se šíří invazní neofyt - netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora). V přírodě blízkých porostech v karpatské části Moravy najdeme v nadúrovni listnáčů i velmi kvalitní modřín opadavý (Larix decidua). Zachované typické dubové bučiny mají velký význam pro zachování genofondu, v této skupině mají těžiště výskytu druhy středoevropských listnatých lesů. Výskyt : 6 b 1e, 8 m 7, 8 l 4, 9 a 8 Odpovídající typologické jednotky ÚHÚL: 3 S 3, 3 S 6 ( svěží dubová bučina s ostřicí prstnatou, biková s mařinkou) Querci-fageta aceris javorové dubové bučiny Qfac 3 BC 3 Lesy této skupiny najdeme v členitých pahorkatinách až nižších vrchovinách, ve výškách m.n.m., na půdách mírně vlhčích, obohacených dusíkem - ve vydutých částech svahů, na jejich úpatích, v hlinitých sutích. Geologické podloží je velmi rozmanité, většinou se jedná o živnější horniny s překryvy svahovin, na nichž 33

34 jsou diferencovány kambizemě typické či rankrové. V různorodém stromovém patře převažuje buk (Fagus sylvatica) s dubem (Quercus petraea), které doplňuje habr, javory (Acer platanoides, A. pseudoplatanus), lípy (Tilia cordata,t. platyphyllos), místy i jilmy (Ulmus minor, U. glabra), jedle, třešeň, jasan. Keře se vyskytují jen zřídka, mezi nimi lýkovec jedovatý, zimolez pýřitý, bez černý (Sambucus nigra), srstka (Grossularia uva-crispa), zato synusie bylinného podrostu dosahuje vysoké pokryvnosti. Tvoří ji dominantní strdivka jednokvětá (Melica uniflora), ostřice chlupatá (Carex pilosa), mařinka, pitulník žlutý (Galeobdolon luteum), bažanka vytrvalá (Mercurilalis perennis), kakost smrdutý, lecha jarní, kopytník evropský, plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), kyčelnice cibulkonosná, v jarním aspektu i kyčelnice devítilistá (Dentaria eneaphyllos), dymnivky (Corydalis sp.), v karpatské květeně též zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalistroides). Kromě polí, sadů, travinných společenstev nebo lesů s ponejvíce jehličnatou skladbou, se zachovaly často i přírodě blízké až přirozené smíšené listnaté porosty. Místy jsou však obhospodařovány jako pařeziny, tudíž se změněným složením, v němž chybí buk a nahrazují ho habr spolu s lípami a javory. Výskyt : 5 c 4, 14; 6 h 11, 6 d 7a, 7 a 6a Odpovídající typologické jednotky ÚHÚL: 2 A 2 (javorová doubrava strdivková), 3 A 1 (lipodubová bučina bažanková), 3 J 2 (lipová javořina kapradinová), 3 D 7 (obohacená dubová bučina kapradinová) Querci-fageta tiliae lipové dubové bučiny Qftil 3 BD 3 Zabírají mírné až střední svahy a široké hřbety pahorkatin na bazickém podloží od vápenců přes opuky až po spraše, v rozmezí m.n.m. Půdy zde najdeme hlinité, s dobrým rozkladem humusu, nejbohatší z nich jsou černozemní hnědozemě. Hlavní dřevinou je buk zimní (Fagus sylvatica), s menším zastoupením roste dub zimní (Quercus petraea), méně i dub letní (Q. robur), doplňují je lípy, habr, třešeň, javory, řidčeji i jeřáb břek (Sorbus torminalis), z keřů pak líska. Patru travin dominují válečky - lesní a prapořitá (Brachypodium sylvaticum, B. pinnatum), lipnice hajní, strdivky, ostřice prstnatá či karpatská ostřice chlupatá. Najdeme zde vzácné a květem nápadné rostliny jako střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus), okrotice (Cephalantera 34

35 damasonium, C. longifolia, C. rubra), kruštík tmavočervený (Epipactis atrorubens), kromě nich také běžnější mařinku, ptačinec velkokvětý, podléšku, kopytník, kostival hlíznatý (Symphytum tuberosum), žindavu evropskou (Sanicula europaea). Zbytky původních lipodubových bučin se zachovaly především v karpatské oblasti na Moravě, na většině plochy se nyní rozprostírají pole, lada či ovocné sady. Lesy často pozměněny na dubohabřiny, v horších případech na jehličnaté monokultury borovice, smrku. Z hlediska biodiverzity jsou velmi významné lesní okraje s keřovými společenstvy a bohaté květnaté louky s rozptýlenými soliterními stromy. Výskyt : 6 b 1c, 6 a 12; 8 s 6, 8 t 8, 8 n 4, 14 Odpovídající typologické jednotky ÚHÚL: 3 B 2 (bohatá dubová bučina mařinková), 3 D 7 (obohacená dubová bučina kapradinová), 3 H 2, 3 H 5(hlinitá dubová bučina s ostřicí prstnatou, oglejená) Querci-fageta tiliae-aceris lipojavorové dubové bučiny Qftilac 3 BC-BD 3 Jedná se o smíšení souborů mezotrofně nitrofilních javorových a mezotrofněbazifilních lipových dubových bučin. Nacházejí se na přechodu vápníkem bohatších sprašových překryvů a akumulačních částí svahů a nahromaděným dusíkem, z půdních typů je nejčastější kambizem luvizemní. Dřevinné patro je druhově pestré a bohaté, v podrostu se vyskytují hájové mezotrofy jako mařinka vonná (Asperula odorata), heminitrofilní a nitrofilní druhy - bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kakost smrdutý (Geranium robertianum), společně s druhy bazifilními až kalcifilními - válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), dřín obecný (Cornus mas). Výskyt : 8 h 1, 8 n 14, 8 r 14, 9 a 8 Odpovídající typologické jednotky ÚHÚL: 2 A 2 (javorová doubrava strdivková), 3 D 7 (obohacená dubová bučina kapradinová), 4 D 4 (obohacená bučina kapradinová) 35

36 6. SOUČASNÝ STAV KRAJINY A LESNÍ VEGETACE Dávno, dávno uplynuly už doby, kdy se na Tišnovsku do široka daleka rozprostíraly hluboké lesy. Intenzinvější osídlení zdejší krajiny se datuje do doby 4000 let před Kristem, kdy neolitičtí zemědělci využívali především úrodných ploch Boskovické brázdy. Rozvoj Tišnova už jako města je vázán z počátku na nedaleký klášter Porta coeli, založený vdovou po Přemyslu Otakaru II, královnou Konstancií Uherskouv roce V průběhu staletí se neustále zvyšovala plocha zemědělsky obdělávané půdy. Na úkor lesů vznikala pole, louky, pastviny, vinice, zahrady. Postupně byla místy zcela úplně změněna druhová skladba původních převážně listnatých lesů. Od konce 18. století je uměle zaváděn smrk, na sušších místech pak borovice, která nehradila doubravy. Najdeme zde i severoamerickou douglasku či pionýrskou dřevinu akát, původní samozřejmě není ani dobře prosperující modřín opadavý, který se v českých zemích vyskytoval přirozeně pouze v malé části Jesenicka. Změna stromového patra s sebou nese také změnu podrostu, mizí především hájové druhy, druhy světlých lesních okrajů či ekotonů, které byly příznivě ovlivňovány pastvou. Neblahý vliv měla v minulosti především kolektivizace zemědělství a zavedení zemědělské velkovýrovy a meliorace, které změnily výrazně ráz krajiny. Na Klucanině zmizel například tímto necitelným zásahem malý mokřad na Šatanech, kde sídlily čejky. Současnou podobu lesa na Klucanině utváří i invazní neofyty - netýkavka malokvětá (zvláště ve smrkových monokulturách), mohutná a nádherně růžově kvetoucí netýkavka žláznatá (na pasekách, v příbřežních porostech), u zdi nemocnice najdeme i neblaze proslulou křídlatku japonskou. Z Klucaniny se stal jakýsi "rekreační" les Tišnováků, vznikla řada živelných stezek, návštěvníci se neštítí do lesa vjet už ani na terénní motorce či dokonce autem. Klid zvěři zase jistě nepřidává střelnice, nevhodně umístěna v přímém sousedství lesa, navíc u přírodně cenných zmolí. Podle Katalogu biotopů ČR (Chytrý, Kučera, Kočí, 2001) můžeme ve zkoumané oblasti vylišit: L3. Hercynské dubohabřiny (Hercynian oak-hornbeam forests) Vzorové příklady: 8 d 7, 7 p 4a Lesy s převahou habru, dubu zimního či letního, s častou příměsí lípy srdčité. Keřové 36

37 patro bývá v rozvolněných porostech poměrně dobře vyvinuto, tvoří ho zimolez pýřitý, líska, hlohy, svída krvavá, ptačí zob. Podrost tvoří typické hájové druhy: jaterník podléška, sasanka hajní, lecha jarní, plicník lékařský, hrachor černý, kopretina chocholičnatá, z teplomilnějších druhů konvalinka, zvonek broskvolistý, černýš hajní, klinopád obecný, z druhů bučin se vyskytuje strdivka nicí, violka lesní. L5.1 Květnaté bučiny (Herb-rich beech forests) Vzorové příklady: 6 h 11, 8 r 14, 8 j 6 Lesy s dominantním bukem lesní k němuž se přidávají mezofilní listnáče - javor klen, mléč,habr,lípy, jasan, z jehličnanů ve vyšších polohách jedle a smrk. Stromové patro bývá vlivem hospodaření se stejnověkými porosty zcela zapojené, vznikají tak v přírodě spíše raritní holé bučiny s velmi malou až žádnou pokryvností podrostu. V keřovém patře roste líska, zimolezy, lýkovec jedovatý, v podrostu najdeme kyčelnici cibulkonosnou, kapraď samec, strdivku jednokvětou, věsenku nachovou, mařinku vonnou, bažanku vytrvalou, samorostlík klasnatý a další. L6.5 Acidofilní teplomilné doubravy (Acidophilous thermopilous oak forests) Vzorové příklady: 5 d 14, 5 a 12c Hlavní dřevinou těchto světlých výslunných lesů v sušších podmínkách je dub zimní, k němu se v podúrovni přidává habr, stromové patro bývá velmi rozvolněné a nízkého vzrůstu, na skalnatých svazích jsou hojněji zastoupeny mechy a lišejníky. Dominantním druhem podrostu jsou trávy kostřava ovčí, metlička křivolaká, lipnice hajní, tolita lékařská, z bylin tu rostou kručinky, bělozářka větvitá, jestřábníky, pryšec chvojka, třezalka, rozchodník velký, rozrazil lékařský, vídeňský, mateřídouška časná. L7.1 Suché acidofilní doubravy (Dry acidophilous oak forests) Vzorové příklady: 5 a12a, 5 a 12 b, 5 e 1b, 5 e 2a Druhově chudé lesy s dominantním dubem zimním či letním, k němuž se přidružuje bříza, osika, borovice, v keřovém patře se nejvíce setkáme s krušinou olšovou. Charakteristické je zvláště patro travin: kostřava ovčí, metlička křivolaká, bika hajní, lipnice hajní, třtina rákosovitá. V bylinném podrostu se vyskytuje borůvka, jestřábníky, vřes, kručinky, silenka nicí, kručinky, rozrazil lékařský. 37

38 X9 Lesní kultury s nepůvodními dřevinami (Forest plantations of allochtonous trees) Vzorové příklady: 5 b 9, 7 p 3, 8 a 8, 9 b 10 Jedná se o lesní, uměle vysázené kultury se stanovištně nepůvodními druhy dřevin, nejčastěji jehličnany, které často vytvářejí monokultury. Nejfrekventovanějšími druhy dřevin jsou smrk ztepilý, borovice lesní, modřín opadavý, z listnáčů pak topol kanadský, trnovní akát, dub červený, jasan. Patro podrostu bývá po několika generacích pěstování již změněné, často se špatně identifikuje k jakému typu potenciální vegetace by místo odpovídalo. X11 Paseky s nitrofilní vegetací (Clearings with nitrophilous vegetation) Vzorové příklady:5 b 1e, 6 g 1e, 7 g 1d, 9 b 1b, 9 a 0 Paseky a odtěžené holiny vynikají charakteristickou "buření" - pasečnou vegetací která se na těchto místech objeví po náhlém odlesnění, kdy je v půdě přebytek dusíku. Je to ideální prostředí pro druhy světlomilné a náročné na živiny jako kopřiva, třtina křovištní, ostružiník. Do této kategorie patří i osázené paseky s mladými výsadbami, pokud na nich plošně převažuje bylinná vegetace. X12 Nálety pionýrských dřevin (Stands od early succesional woody species) Vzorové příklady:8 b 4, 8 e 6, 8 g 8b, 8 a 8 Obecně se jedná o nálety pionýrských stromových dřevin na nelesních plochách mimo sídla, např. lesíky uprostřed polí, luk, remízky, nálety v lomech, těžebních výsypkách, v odtěžených rašeliništích. Na Klucanině se sice setkáme s nálety na plochách vedených jako pozemky určené k plnění funkcí lesa, ale nacházející se na jejich okrajích, navíc v místech bývalé cihelny, tedy lomu, v němž se v minulosti těžila hlína. Zaplnily srázy a bortící se okraje, kde jiné lesní dřeviny neměly šanci obstát. Kromě nejběžnějšího akátu zde nalezneme také břízu, borovici, vrbu jívu, topol osiku 38

39 7. ÚZEMNÍ SYSTÉMY EKOLOGICKÉ STABILITY 7.1 Ekologická stabilita Ekologická stabilita je schopnost ekosystému uchovávat a reprodukovat své podstatné znaky pomocí autoregulačních procesů, přetrvávat i za působení negativních vlivů. Je to schopnost ekosystémů vyrovnávat změny způsobené vnějšími i vnitřními činiteli a zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce (zák. č. 17/1992 Sb., zák. č.114/1992 Sb.). Ekologickou stabilitu lze také definovat jako schopnost systému udržovat stav dynamické rovnováhy. Protože každý živý systém je otevřený, tj. vyměňuje hmotu, energii a informace s vnějším prostředím, nikdy se nemůže v přírodních podmínkách nacházet ve statickém, neměnném stavu, ale bude vždy do větší či menší míry kolísat. Rozeznáváme ekologickou stabilitu vnitřní (endogenní) a vnější (exogenní). Vnitřní ekologická stabilita je schopnost ekologického systému existovat při normálním působení faktorů prostředí včetně těch extrémů, na něž jsou ekosystémy dlouhodobé adaptovány. Vnitřní ekologická stabilita je dána pevností a množstvím vnitřních vazeb v ekosystému. Vnější ekologická stabilita je schopnost ekosystému odolávat působení mimořádných vnějších faktorů, na něž není ekosystém přírodním vývojem adaptován. Tyto vnější faktory jsou z hlediska spontánního vývoje ekosystémů cizí a proto nepředvídatelné, takže důsledky jejich působení mohou dosahovat katastrofických rozměrů. Jedná se např. o náhlé extrémní výkyvy teplot, rozsáhlé požáry, zemětřesení, výbuchy sopek apod. V kulturní krajině podobné faktory působí především díky lidské činnosti (např. fytotoxické imise, přehnojování,znečištění vod apod.). (Maděra, Zimová, 2004) Protikladem stability je ekologická labilita, což je neschopnost ekosystému vyrovnat se s působením cizích faktorů. Je to často jen přechodný stav, který obvykle vyústí ve vznik úplně nového, stabilnějšího systému.ekologicky labilní systémy mají nedostatečně vyvinuty aotoregulační mechanismy, jeví tendence snížené odolnosti Podle dynamického chování, kolísání zvolené ekologické charakteristiky a působení cizích faktorů lze rozlišovat čtyři základní typy ekologické stability: konstanci, cykličnost, resistenci a resilienci. Častěji se setkáme se systémy na něž znatelně cizí faktory působí, tedy s posledními dvěma typy. Rezistentní typ ekologického systému uchovává své struktury a funkce až po určitou hranici dokonale, 39

40 ale po jejím překročení se rychle hroutí a rozpadá podobně jako sklo. Resilientní typ ekologického systému se mění už při relativně nízké intenzitě působení zvenčí, ale uchovává si dlouho schopnost rychle se navracet do výchozího stavu podobně jako guma. (Holling, 1973) V péči o ekologickou stabilitu člověkem využívaných ekosystémů jakékoli úrovně půjde méně o odolnost ve smyslu rezistence (rigorózního uchování struktur až do okamžiku nevratné změny) a více o pružnost ve smyslu resilience (i přes tměny struktur už při malé intenzitě podnětů), o schopnost pohybu ke společensky žádoucímu normálu, jakkoli definovanému. (Míchal, 1994) 7.2 Tvorba územního systému ekologické stability Územní systémy ekologické stability jsou od roky 1989 zákonem vyžadovanou součástí územních plánů. Jejich počátky spadají do 2. poloviny 20. století, kdy první koncepci přírodovědně-ekologických podkladů pro územní plánování sestavil moravský geobotanik a sozolog Jan Šmarda (1969), na nějž posléze navázalo vytvoření LANDEP, prvního krajinně ekologického plánu. Významnou úlohu při vývoji současného ÚSES hrál v České republice především tehdejší Geografický ústav Československé akademie věd v Brně a tým odborníků z nichž mezi hlavními můžeme jmenovat Bučka, Lacinu, Löwa, Míchala, kteří jsou opravdovými tvůrci jeho dnešní podoby. Územní systém ekologické stability můžeme popsat slovy zákona o ochraně přírody a krajiny (č. 114/ 1992 Sb.) jako vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu Mezi nejdůležitější cíle ÚSES patří: vytvoření relativně stabilních území, ovlivňujících příznivě okolní ekologicky méně stabilní krajinu zachování či znovuobnovení přirozeného genofondu krajiny uchování a podpora rozmanitosti (biodiverzity) původních společenstev podpora možnosti polyfunkčního využití krajiny Rozlišujeme lokální, regionální a nadregionální systémy ekologické stability. Cílem ekologické optimalizace je dosažení stavu harmonické kulturní krajiny (Löw, Míchal, 2003), v níž plochy člověkem destabilizovaných ekosystémů jsou vyváženy vhodně rozloženými plochami ekologicky stabilnějších přirozených a přírodě 40

41 blízkých ekosystémů. Prvním krokem při vymezování ÚSES v krajině je vymezení kostry ekologické stability, kterou tvoří v současnosti existující ekologicky významné segmenty krajiny. Tyto relativně ekologicky stabilnější ostrovy v naší kulturní krajině se zachovaly obvykle tam, kde bylo obtížnější hospodářské využití. Z hlediska prostorově funkčního je tedy kostra ekologické stability v krajině náhodně a ne vždy optimálně rozmístěna. (Maděra, Zimová, 200?) Ekologicky významné segmenty krajiny se dělí podle prostorově funkčních kriterií na: ekologicky významné krajinné prvky ekologicky významné krajinné celky ekologicky významné krajinné oblasti ekologicky významná liniová společenstva Vybraná soustava stávajících ekologicky významných segmentů krajiny doplněná o další skladebné části, které jsou účelně rozmístěny podle funkčních kritérií a prostorových parametrů, tvoří územní systém ekologické stability krajiny. Z hlediska převažující funkce rozlišujeme skladebné části ÚSES na: biocentra biokoridory interakční prvky 7.3 Typizace přirozenosti vegetace Na základě srovnání přírodního a současného stavu geobiocenóz, zejména pomocí bioindikace stavem vegetace, můžeme určit intenzitu antropogenního ovlivnění i relativní stupeň ekologické stability. (Buček, Lacina, 1994) Při vymezování územních systémů ekologické stability se pro hodnocení významu současné vegetace z hlediska ekologické stability používá 6-stupňová stupnice: 0 bez významu 1 velmi malý význam 2 malý význam 3 střední význam, 4 velký význam 5 výjimečně velký význam. 41

42 8. KOSTRA EKOLOGICKÉ STABILITY Kostru ekologické stability získáme ze srovnání stavu přirozené (potencionální) a současné vegetace v krajině. Největšího významu nabývají zbytky přírodní či přirozených společenstev s malou měrou antropického ovlivnění, které dosahují nejvyšších stupňů ekologické stability. V místním systému ekologické stability nalezneme v současné době na Klucanině 15 ekologicky významných krajinných prvků a liniových společenstev. Jsou to: 10 Skalka 11 Nad Kolbábkou, 12 Datlí žlíbek 13 Pod boudou 14 Nad pomníčkem 15 Pod pomníčkem 16 Bučina na Šatanech 17 Zmoly 18 Buková rokle 19 Nad cihelnami 20 U boudy 21 Nad letním kinem 22 Sychrák - Kolbábka 27 Nad Trncem 40 Buky na Šatanech 51 Sprašová návěj Obr. 1: Ekologicky významné segmenty krajiny (podle Lıwa a Kolářévé, 1996) Na základě biogeografické diferenciace krajiny na geobiocenologických podkladech byl vytvořen místní územní systém ekologické stability, který na Klucanině tvoří ne zrovna optimálně navržená biocentra s označením C 07 - Nad hřbitovem a C 08 - Klucanina Zmoly, propojená mezi sebou biokoridorem K 08 ve vrcholových partiích a K 12 po úpatí jihozápadních svahů. Doplňuje je vybraná síť dvanácti interakčních prvků: I 13 Bučina na Šatanech (lokalizace: 6 h 11) st. ek. stab: 4 I 14 Šatany (6 a 6, 6 e 14, 6 f 6a) st. ek. stab: 3 42

43 I 15 Sprašová návěj (6 a 1, 6 a 5, 6 a 12) st. ek. stab: 4 I 16 Pod pomníčkem - návrší u Prosby lesa..st. ek. stab: 4 I 17 Park u nemocnice st. ek. stab: 2, 3 I 18 Sychrák - Kolbábka (vysokokmenný sad) st. ek. stab: 3 I 19 Nad Kolbábkou (5 f 6, 5 e 1b, 7 a 6a, 7a 6b, 7 e 14b) st. ek. stab:4 I 20 Datlí žlíbek (7 f 6, 7 g 14) st. ek. stab: 4 I 21 Pod boudou (7 j 4, 7 j 1a, 7 l 8) st. ek. stab: 4 I 22 U boudy (7 l 8) st. ek. stab: 4 I 23 Nad cihelnami (8 d 7) st. ek. stab: 4 I 24Nad Trncem (8 c 14) st. ek. stab: 3 I 25Buková rokle (8 j 6) st. ek. stab: 5 Obr. 2: Místní systém ekologické stability na Klucanině (podle Lıwa a Kolářévé, 1996) 43