Vyšší odborná škola a střední odborná škola. Čelákovice ABSOLVENTSKÁ PRÁCE Kateřina Vampolová

Transkript

1 Vyšší odborná škola a střední odborná škola a základní škola MILLS, s. r. o. Čelákovice ABSOLVENTSKÁ PRÁCE 2012 Kateřina Vampolová

2 Vyšší odborná škola a střední odborná škola a základní škola MILLS, s. r. o. Prevence syndromu vyhoření u pracovníků v sociálních službách Sociální práce Vedoucí práce: ThDr. et Mgr. Ladislava Marešová Vypracovala: Kateřina Vampolová Čelákovice 2012

3 ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem absolventskou práci vypracovala samostatně a všechny použité písemné i jiné informační zdroje jsem řádně ocitovala. Jsem si vědoma, že doslovné kopírování cizích textů v rozsahu větším než je krátká doslovná citace je hrubým porušením autorských práv ve smyslu zákona 121/2000 Sb., je v přímém rozporu s interním předpisem školy a je důvodem pro nepřipuštění absolventské práce k obhajobě. V Čelákovicích, dne 10. dubna

4 PODĚKOVÁNÍ Tímto bych ráda poděkovala vedoucí své práce ThDr. et Mgr. Ladislavě Marešové za dobré vedení absolventské práce za cenné rady, návrhy a připomínky. Také bych chtěla poděkovat zaměstnancům domovů Buda a Na Hrádku za poznatky, které jsem mohla při zpracování práce použít. 3

5 Obsah absolventské práce ÚVOD 5 1 CÍL ABSOLVENTSKÉ PRÁCE 6 2 TEORETICKÁ ČÁST Syndrom vyhoření Exkurs do historie Definice syndromu vyhoření Ohrožené profese Syndrom vyhoření a jiné negativní stavy Jednotlivé fáze vývoje syndromu vyhoření Příznaky syndromu vyhoření: subjektivní, objektivní; vnitřní, vnější Příčiny vzniku syndromu vyhoření 18 3 Zaměstnání pracovníka v sociálních službách a syndrom vyhoření Specifika práce s uživateli sociálních služeb v domově se zvláštním režimem a v domově pro zdravotně postižené 20 4 Prevence a zvládání syndromu vyhoření Prevence a zvládání syndromu vyhoření na úrovni jednotlivce (interní faktory), na úrovni vnějšího okolí (externí faktory) Shrnutí užitečných rad pro prevenci na úrovni jednotlivce 25 5 PRAKTICKÁ ČÁST Charakteristika domovů Buda, Na Hrádku Charakteristika pobytových zařízení poskytujících sociální služby Výzkumná metoda, vyhodnocení dotazníku Burn Measure (BM) Výzkumný vzorek a sběr dat Stanovení pracovních hypotéz Ověření hypotéz Vyhodnocení a interpretace dat 32 6 DISKUSE 43 ZÁVĚR 46 Резюме 48 BIBLIOGRAFIE 50 SEZNAM PŘÍLOH 52 PŘÍLOHY 4

6 ÚVOD Tématem mé absolventské práce je prevence syndromu vyhoření u pracovníků v sociálních službách. Toto téma je mi blízké, neboť pracuji několik let v zařízení sociálních služeb pro zdravotně a mentálně postižené klienty a své zkušenosti jsem se rozhodla využít. Z osobní zkušenosti vím, že tato práce s každodenní komunikací s mentálně postiženými je prací mimořádně náročnou. Po dobu mého působení jsem prošla několika profesemi. Začínala jsem jako pracovnice v přímé péči a nyní dva roky pracuji jako sociální pracovnice. Při vykonávání této práce jsou kladeny vysoké nároky na člověka po stránce fyzické, emocionální a psychické, přičemž nadále zůstává trvale nedostatečně finančně, společensky a morálně doceněna. Mnozí pracovníci, které jsem poznala, považují tuto práci více za své poslání než zdroj finančních prostředků. Všude tam, kde je těžištěm práce neustálý kontakt s lidmi a naplňování jejich potřeb, může po různě dlouhé době dojít k přetěžování a odčerpávání sil v důsledku pobývání v zátěžových situacích. Bez včasného rozeznání příznaků procesu vyhořívání může stav pracovníka vést až k naprostému vyčerpání organismu. Je proto důležité, aby si pracovníci pomáhajících profesí uvědomili, že mohou být syndromem vyhoření ohroženi a znali způsoby, jak tomuto předejít a čelit. Záměrem této práce je nastínit problematiku syndromu vyhoření se zaměřením na jeho prevenci a zvládání. Dále specifikovat pomáhající profesi pracovníka v sociálních službách v zařízení sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením a v zařízení se zvláštním režimem. V praktické části se pak zaměřím na komparativní výzkum dotazníkovým šetřením syndromu vyhoření u pracovníků v sociálních službách ve dvou vybraných zařízeních, která stručně představím. První oddíl se věnuje charakteristice zařízení. Otázky šetření jsou cíleny na posouzení psychického a fyzického vyčerpání pracovníků v přímé péči, tedy na četnost výskytu syndromu vyhoření. Dále zjišťuji věk, pohlaví, délku výkonu povolání. Tuto část obohatím ilustrativně o tabulkové a grafické zpracování (grafy viz Příloha číslo 3). V závěru shrnuji získané poznatky. 5

7 1 CÍL ABSOLVENTSKÉ PRÁCE Hlavním cílem práce je seznámit se s charakteristikou jevu zvaného syndrom vyhoření a možnostmi jeho prevence a zvládání. Zjistit průzkumem, jaký je výskyt syndromu vyhoření u pracovníků v sociálních službách ve dvou vybraných zařízeních poskytovatelů sociálních služeb pro zdravotně a mentálně postižené, z nichž jeden je domovem pro zdravotně postižené a druhý je domovem se zvláštním režimem. Zjistit, zda míra ohrožení syndromem vyhoření u pracovníků v sociálních službách je přímo úměrná délce výkonu povolání profese, pohlaví nebo věku zaměstnance. 6

8 2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1 Syndrom vyhoření Syndrom vyhoření, jinak také burnout (syndrom vyhoření, vyprahlosti, vyhasnutí, vypálení), je v dnešní době poměrně známý jev. Objevil se v sedmdesátých letech minulého století a popisuje určitý duševní stav. Nejčastěji se uvádí, že se objevuje v důsledku pobývání v náročných stresových situacích, je spjat s pracovním stresem a některými dalšími okolnostmi, které jeho vznik mohou vyvolat. Můžeme se s ním setkat všude tam, kde dochází k intenzivnímu kontaktu s lidmi a těžištěm práce je mezilidská komunikace. Náplní takové práce je řešení různých osobních, zdravotních, profesních a jiných problémů. Člověk je dlouhodobě vystavován nadměrné zátěži - stresovým situacím, které již není schopen dále snášet, takzvaně vyhoří. Syndrom se projevuje mnohými příznaky a projevy chování. Typické je vyčerpání, ztráta zájmu, energie i smyslu, negativní sebehodnocení a negativní postoj k povolání a může být pociťován jako profesionální selhávání. Mezi časté příčiny jeho vzniku jsou často uváděna nerealistická očekávání a kladení vysokých nároků na sebe sama při výkonu povolání. Syndrom vyhoření je proces, jehož jednotlivé fáze jsou dobře popsány a liší se od sebe intenzitou a bohatstvím příznaků. Je třeba si uvědomit, že pracovníci v sociálních a zdravotnických službách se více než v jiných profesích angažují celou svou osobností a kromě osobních motivů hraje roli i neuvědomovaná snaha léčit si vlastní psychická traumata, tzv. syndrom pomocníka.[schmidbauer, 2008] 2.2 Exkurz do historie První zmínky o syndromu vyhoření nacházíme již v Bibli. Křivohlavý a Matoušek ve svých publikacích dokládají na rozličných písemných zdrojích, že se s tímto ač takto nepojmenovaným jevem lze setkat od nepaměti. Pojem burnout (původně burn-out) označil a uvedl jako první do literatury 7

9 americký psychoanalytik německého původu Herbert Freudenberger ve stati, publikované v časopise Journal of Social Issues v roce Syndrom vyhoření vzbudil okamžitě značnou pozornost psychologů, díky níž je velmi dobře popsán. Označuje soubor vyskytujících se příznaků, vývoj, následky a prevenci syndromu vyhoření. Jeho pojetí, charakterizované jako psychický stav vyčerpanosti způsobený chronickým pracovním stresem, je uznáváno dodnes. Syndrom vyhoření Freudenberger pozoroval ve své praxi nejprve u toxikomanů a alkoholiků, kdy jejich stav je soustředěn na závislost a o nic jiného nemají zájem - a to až do úplného vyčerpání všech sil. Za vrcholné období zájmu o tuto problematiku lze považovat 70. až 80. léta. Odhaduje se, že existuje přibližně více než pět tisíc anglických publikací k danému tématu. I přesto, že se již neprodukuje takové množství publikací je tento jev stále aktuální. [Kebza, Šolcová, 1998] V českém jazyce se tomuto tématu věnuje nejvíce Jaro Křivohlavý. Dalším odborným zdrojem je publikace Syndrom vyhoření od Kebzy a Šolcové a Burn-Out syndrom od Tošnerových. Vedle nich existuje řada populárně naučných knih přeložených do češtiny: autorky Kallwas Syndrom vyhoření v práci a osobním životě, Rush Syndrom vyhoření, Stock Syndrom vyhoření a jak ho zvládnout. Existuje také mnoho publikací o stresu, kde se lze s tímto jevem setkat. Z některých z nich jsem při své práci čerpala a uvádím je v bibliografii. 2.3 Definice syndromu vyhoření V průběhu třicetiletého výzkumu se objevilo mnoho různých definic syndromu vyhoření, které tento pojem nevymezují jednotně. Většina definic se však v základních rysech shoduje a problematiku postihuje obdobně. Syndrom vyhoření je především psychický stav se ztrátou profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí v zaměstnání. Projevuje se zpočátku emocionální únavou s pocity zklamání, hořkosti, nenaplněností vlastní prací, nízkým sebehodnocením. Obecně negativními postoji a z nich vyplývajícího chování, 8

10 které sníží výkonnost v práci. Příznaky jsou na úrovni fyzické, emocionální a mentální. Důraz je kladen na emocionální a mentální příznaky, od nichž se odvíjí chování lidí. Vyskytují se u jinak zcela normálních lidí tj. nejde o psychicky nemocné jedince. Vývoj je plíživý a postupný a probíhá v jednotlivých fázích. Všechny důležité složky tohoto procesu vyplývají z chronického stresu, nejčastěji v důsledku nadměrného nebo dlouhotrvajícího pracovního vytížení. Nejčastěji je burnout uváděn v profesích, kde hlavní náplní práce je intenzivní mezilidský kontakt viz následující kapitola. Končí naprostým celkovým vyčerpáním, ztrátou motivace a rezignace na vše, co člověk dělá. Člověk se v závěrečné fázi vyhoření snaží zpřetrhat všechny svazky se světem. Uvedu zde ještě definici od dvojice Pines a Aronson, z jejichž východisek často vycházím a použitý dotazník v mé práci je jejich autorstvím. Syndrom vyhoření je definován a subjektivně prožíván jako stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání, které je způsobeno dlouhodobým pobýváním v situacích, které jsou emocionálně mimořádně náročné. Tato emocionální náročnost je nejčastěji způsobena spojením velkého očekávání a chronickými situačními stresy. Tito autoři vyčerpání člení na fyzické vyčerpání charakterizované výrazným snížením energie, chronickou únavou a slabostí, emocionálním vyčerpáním s pocity beznaděje a představou, že člověku není pomoci a je chycen do pasti. Mentální vyčerpání definují jako negativní postoj sama k sobě, k práci a negativním postojem ke světu (k životu). Tito autoři vytvořili nástroj k měření syndromu vyhoření, a to dotazník BM Burnout Measure Měřítko syndromu vyhoření. Dotazníkem můžeme měřit intenzitu celkového vyčerpání. Je druhým nejpoužívanějším nástrojem k měření syndromu vyhoření na světě. [Křivohlavý, 1998] Syndrom vyhoření lze tedy velmi obecně definovat jako psychický stav, vznikající 9

11 v důsledku dlouhodobého pobývání ve stresových situacích (zejména v souvislosti s prací) a končí naprostým celkovým vyčerpáním. Bývá často spojen s pocitem nedosažení či nedostavení očekávaných výsledků v práci. 2.4 Ohrožené profese V literatuře, která se zabývá syndromem vyhoření, je zmíněno mnoho profesí ohrožených tímto syndromem. Vyskytuje se především u určitých zaměstnaneckých kategorií. Jedná se především o pracovníky v pomáhajících profesích, jejichž převážná náplň práce spočívá v práci s lidmi. Mezi nejvíce ohrožené profese patří: lékaři zvláště v hospicech, onkologie, JIP, LDN, chirurgie, psychiatrie, zdravotní sestry, psychologové, psychoterapeuti, psychiatři, zdravotnický personál (ošetřovatelky, laborantky, technici), sociální pracovnice, učitelé, policisté, dispečeři (záchranné služby, dopravy atd.), pracovníci věznic (dozorci a další pracovníci), žurnalisté, poradci, informátoři, politici, manažeři, sportovci, duchovní kněží, faráři, kazatelé, řádové sestry, právníci zvláště pak advokáti obhájci chudých, podnikatelé, manažeři, obchodníci, prodavači, úředníci v bankách a úřadech orgánů státní správy, sociální kurátoři, piloti, osádky letadel. Kopřiva okruh ohrožených lidí však rozšiřuje i na mnohé další kategorie lidí, u nichž se za určitých příznačných okolností syndrom vyhoření může také objevit. Řadí k nim také pacienty, vysokoškoláky, nastupující do zaměstnání a manželé. [Kopřiva, 23, 24] Lze se tedy domnívat, že syndromem může být postižen každý člověk. Nejvíce však ti, kteří většinu své práce tráví prací s druhými. Vzniká mezi nimi určitý vzájemný vztah, který však nemůže být zcela vyvážený, symetrický. Jedná se složitější vztah, který není náhodný, povrchní a nezávazný. Je založen na zodpovědném pracovním přístupu především ze strany člověka, který poskytuje služby. Tito lidé dlouhodobě vyčerpávají prací pod dlouhodobým stresem své duševní a tělesné síly, což vede až k jejich naprostému vyčerpání, vzniku syndromu vyhoření. Je příznačné, že čím větší nadšení na počátku práce, tím těžší je forma vyhoření. Závažnost psychického a tělesného stavu je do určité míry ukazatelem jejich původního nadšení. [Křivohlavý, 1998] 10

12 2.5 Syndrom vyhoření a jiné negativní stavy Syndrom vyhoření se vyznačuje určitými příznaky a projevy, které se mohou podobat některým jiným poruchám nebo psychickým stavům. Proto zde ocituji diferenciaci syndromu vyhoření od jiných negativních stavů podle Křivohlavého, která tyto základní odlišnosti dobře vystihuje. Rozdíl mezi syndromem vyhoření a stresem se uvádí takto: do stresu se může dostat každý člověk, avšak syndrom vyhoření se objevuje jen u lidí, kteří jsou původně intenzivně zaujati svou prací. Mají vysoké cíle, vysoká očekávání, výkonovou motivaci. Syndrom vyhoření a depresi specifikuje: Vztahy mezi syndromem vyhoření a depresí jsou velmi úzké. Deprese může být příznakem syndromu vyhoření, ale může se vyskytovat i nezávisle na něm. Objevuje se i u lidí, kteří intenzivně nepracují. Deprese má často vztah k mládí a dá se léčit farmakoterapeuticky, u syndromu vyhoření ani jedno neplatí. Rozdílně je hodnocen syndrom vyhoření a prostá únava: únava u syndromu vyhoření je vždy něčím negativním. Je spojena s pocity marnosti, selhání. Únava obecně se spíše váže k fyzické zátěži a lze se z ní dostat odpočinkem. Často je pociťována kladně. Mezi syndromem vyhoření a odcizením je rozdíl ten, že odcizení pozorujeme u syndromu vyhoření až v závěrečné fázi, na začátku je naopak vysoké nadšení a zaujetí pro věc. Odcizení zažívají i lidé, kteří nikdy ničím nadšeni nebyli nebo dělají to, co není smyslem jejich života. Syndrom vyhoření a existencionální neuróza vyznačující se pocitem nesmyslnosti života se může objevit, avšak u syndromu vyhoření až v závěrečné fázi vývoje tohoto jevu. Diferenciální odlišení jsem uvedla podrobně proto, že je důležité ke stanovení dalších vhodných postupů a způsobů léčby. [Křivohlavý, 2002] 11

13 2.6 Jednotlivé fáze vývoje syndromu vyhoření Burnout syndrom neboli syndrom vyhoření, vyhořívání je velmi vypovídající název. Je z něho patrné, že se nejedná o statický, neměnný stav či souhrn příznaků, ale o postupně se vyvíjející proces. Proces, který má svůj děj: začátek, průběh a výsledný stav. V literatuře bylo publikováno více přístupů ke stanovení počtu fází vzniku a vývoje syndromu vyhoření. Uvedu zde nejznámější čtyřfázový model Maslach, autorky jedné z nejvíce užívané metody k určení syndromu vyhoření Burn Measure dotazníku, který jsem v této práci využila. V počáteční první fázi je prvotní zapálení pro věc, idealistické nadšení a velké naděje (nerealistické, s vysokými očekáváními) a déletrvající přetěžování, zanedbávání vlastních potřeb. Ve druhé fázi se již objevuje psychické a částečně fyzické vyčerpání. Ve třetí fáze dochází k dehumanizaci (odosobnění) vůči okolí napadání druhých lidí jako obranného mechanismu před postupujícím vyčerpáním. V poslední čtvrté fázi nastává celkové vyčerpání se všemi příznaky a projevy. Vyčerpání psychických rezerv, negativismus, apatie, zhroucení, sesypání se a vyhoření všech zásob energie a zdrojů motivace. Pocit naprosté nesmyslnosti všeho i marnosti žití. Tento stav, jak jsem dříve uvedla, se označuje termínem esistencionální neuróza. [Křivohlavý, 2002] Velmi zajímavé mi připadá pojetí fází syndromu vyhoření od Laengleho, které jsem nalezla v publikaci Křivohlavého, a proto ho ocituji. Laengle, představitel rakouské školy logoterapie a existenciální psychoterapie, nabízí hlubší pohled na proces vyhořívání. Představil jej v roce Hovoří o třech fázích, spojených se třemi procesy: první fází je situace, kdy se člověk pro něco nadchl a má před sebou určitý cíl. Má pro co žít. Jeho život je smysluplný. Pracovní činnost je smysluplná, neboť je prostředkem k dosažení cíle. Práce sama je pro něho smysluplnou činností (dotyčný má odůvodněno, proč je důležité ji dělat). Ve druhé fázi se z prostředku stává cíl užitková hodnota. 12

14 Dotyčný má utilitární zájem. Ten, kdo zprvu pracoval kvůli ideálům (cílům), pracuje nyní proto, že se mu stal žádoucím vedlejší produkt například peníze. Tragédie je v tom, že člověk pozvolna přestává dělat svou práci, že v ní vidí smysl svého života, ale proto, že mu to něco přináší. Funguje nadále na místě, kde pracoval původně s nadšením. Dochází k tomu, co se označuje termínem odcizení (alienation). Toto odcizení je předstupněm existencionálního vakua (prázdnoty bytí). Základní motivace je neuspokojena. Tragédií je, že náhražkové, zdánlivé cíle jako třeba život podle módy, přimknutí politické straně, ideologii, náboženské sektě apod. žízeň po životě neutiší. To, co život dělá životem, proč stojí za to žít, to není. Nadšení pohasíná, oheň začíná doutnat, předtím než se ve třetí fázi i toto doutnání mění v popel. Je životem v popeli. Naznačuje tři charakteristiky. Za prvé ztráta úcty k hodnotě druhých, věcí a cílů. Tato ztráta vede k zvěcnění lidí, vidí je jako věci materiál. Stává se necitlivým, necitelným, plným ironie, cynismu a sarkasmu. Za třetí dochází ke ztrátě úcty k vlastnímu životu. Postižený si přestává vážit svého těla, chová se cynicky i sám k sobě. Člověk ztrácí cit a soucítění i sám se sebou. Ničeho si neváží a nic pro něho nemá hodnotu. Propadá se do existencionálního vakua bezesmyslného života a on jen vegetuje. [Křivohlavý, 1998] Syndrom vyhoření je dlouhodobý proces, jeho počátek trvá obvykle od dvou do pěti let od expozice nadměrné psychické i tělesné zátěži, chronickým stresovým situacím, jehož vyvrcholením je vyhoření. Tento proces se může vyvíjet lineárním stupňováním nebo se může vyvíjet v cyklech, během nichž člověk někdy nachází řešení svých problémů a poté se opět propadá do obranných mechanismů (pasivita, agrese apod.) Je důležité rozpoznat v jaké fázi se popřípadě nachází a vědět, že v každé jeho fázi lze syndrom vyhoření zastavit a stávající stav změnit. Překonáním tohoto stavu může dojít k posílení osobnosti a přehodnocení hodnot, výsledkem čehož může být život na kvalitativně vyšší úrovni, život ve vší jeho pestrosti a kráse. 13

15 2.7 Příznaky syndromu vyhoření: subjektivní, objektivní; vnější, vnitřní Syndrom vyhoření má řadu příznaků, které zasahují do celé osobnosti člověka. Osobnost je pojímána jako jednota vzájemně se prolínajících tělesných, psychických a emocionálních potřeb. Dochází-li k jejich dlouhodobé frustraci, projeví se to na chování a zdraví člověka. Jelikož se syndrom vyhoření váže často na pracovní výkon objevují se pocity pracovního selhávání, nedostatečné seberealizace, nespravedlivého ohodnocení a ztrátě smysluplnosti vlastní práce. Podle Křivohlavého jsou příznaky syndromu vyhoření rozděleny do dvou skupin: příznaky subjektivní a objektivní. První skupina příznaky subjektivní se vyznačují mimořádně velkou únavou, sníženým sebeceněním a sebehodnocením, které vyplývají z pocitu snížené profesionální kompetence (schopností, dovedností). Dalšími subjektivními příznaky jsou problémy špatného soustředění, podrážděnost a negativismus. Mnohé příznaky, které se objevují při stresovém stavu, nejsou doprovázeny organickým onemocněním. Do skupiny příznaků objektivních patří po několik měsíců trvající snížená pracovní výkonnost. Tuto okolnost pozorují spolupracovníci a ti, jimž je služba poskytována, tedy klienti. Nepatří sem příznaky, které jsou způsobeny vážným psychiatrickým onemocněním, nedostatečnou kvalifikací či rodinnými problémy. Rovněž sem nepatří ani únava z monotónní práce, neboť tato není spojena s pocity neschopnosti a nedostatku dovedností. Rush rozlišuje také dvě skupiny příznaků syndromu vyhoření: vnější a vnitřní. Pro vnější příznaky je typické, že s rostoucí aktivitou se nezvyšuje produktivita. Řečeno jinak, člověk musí vyvinout více úsilí a energie vzhledem ke své emocionální vyčerpanosti, aby vykonal stejné množství práce jako dříve. A přece často dospívá k závěru, že nic nestíhá a zůstává navzdory zvýšené aktivitě stále pozadu a ocitá se tak ve 14

16 stavu prohlubující frustrace. Oběti syndromu vyhoření se v důsledku toho, že nedosahují žádoucích výsledků a úspěchů, chovají nepřiměřeně a podrážděně. Dalším vnějším příznakem je neustálá fyzická únava, jejíž příčinou je únava emocionální. Druhou skupinu tvoří tři příznaky vnitřní. Za klíčový vnitřní příznak je považována ztráta veškeré odvahy spojená s přáním jedince někam prchnout, přestat se zabývat životem. Dalším významným vnitřním příznakem je ztráta osobní identity a sebeúcty. Lidé mají pocit, že již nedosahují svých cílů, ztrácejí dřívější výkonnost, nemají úspěch. Nic se jim nedaří, o nic neusilují, nic je nezajímá. Stávají se zcela lhostejnými, bez chuti žít. Nastává absolutní ztráta smysluplnosti čehokoliv. Posledním třetím vnitřním příznakem je ztráta objektivity, tj. objektivního pohledu na realitu a ztráta schopnosti rozhodovat se racionálně. Lidé se syndromem vyhoření se rozhodují na základě střídajících se pocitů a emocí. Převládají u nich negativní postoje a stoupající neschopnost vymanit se z kruhu negativního myšlení. [Rush, 2003] Kallwass člení příznaky vyhoření do třech základních oblastí. Nejprve uvádí emocionální vyčerpanost. Vytrácí se citové prožívání života. Člověk nevnímá lásku ani nenávist, radost ani žal apod. Vzdaluje se svým vlastním pocitům a pocitům bližních. A tak má stále dál nejen k sobě samému, ke svému nitru, ale i ke společnosti. To se už prolíná do druhé oblasti příznaků kterou označuje jako depersonalizace, tedy odosobnění. Člověk se syndromem vyhoření pohlíží na sebe i na druhé s odstupem, který pramení v jeho citové vyprahlosti. Reaguje na ostatní lidi s jistou dávkou cynismu a sarkasmu. Člověk se tak propadá hlouběji do své samoty. Nevyhledává kontakty ostatních lidí, kteří mu jsou čím dále více na obtíž. Vyhýbá se rozhovorům. Je narušena komunikace v oblasti pracovních vztahů, ať již s klienty nebo spolupracovníky. Omezování sociálních kontaktů se projeví rovněž v rodinném a osobním životě. Panuje mlčenlivost a pocit bezmoci. Problém se tak přenáší do sféry 15

17 rodinné (manžel/ka, partner/ka). Autorka syndrom vyhoření označuje, jak sama uvádí, dokonce přenosnou chorobou. Třetí oblastí příznaků označuje pojmem snížení výkonnosti. Ta může nastat následkem chronické přetíženosti či také naopak následkem chronické nenáročnosti a nevytíženosti. Vytrácí se nebo úplně mizí spokojenost s vykonávanou činností, a to i tehdy, je-li výkon objektivně stejný. Mnoho lidí se realizuje výhradně skrze práci a tudíž potom, pokud jim tato nepřináší potěšení a uspokojení, znamená to pro ně výraznou ztrátu kvality života a životní radosti. [Kallwass, 2007] Obdobné členění se objevuje u posledního srovnávaného autora Christina Stocka. Ten uvádí tři hlavní příznaky syndromu vyhasnutí (jak autor upřednostňuje burnout nazývat): vyčerpání, odcizení a pokles výkonnosti. Při vyčerpání se člověk cítí emočně i fyzicky vyčerpaný. K vyčerpání emočnímu autor dodává, že se jedná o pocity spojené spíše s depresí a společné znaky lze v praxi skutečně vysledovat. Jmenuje například sklíčenost, bezmoc, beznaděj, ztrátu sebeovládání, pocity strachu, prázdnoty, apatie, ztrátu odvahy a osamocení. Někteří američtí autoři používají též termín znechucení (tedium). K tělesnému vyčerpání řadí především stálou únavu, která se projevuje nedostatkem energie, slabostí, chronickou únavou, svalovým napětí, bolestmi zad, náchylnost k infekčním onemocněním, poruchami spánku, funkčními poruchami, například kardiovaskulárními a zažívacími potížemi, poruchou paměti, soustředění a náchylností k nehodám. Druhým uváděným příznakem syndromu vyhasnutí je odcizení, tzn. zaujímání odosobněného až téměř lhostejného postoje ke své práci a okolí. S pojmem odcizení je spjata postupná ztráta idealismu, nadšení, cílevědomosti a zájmu. Místo počátečního pracovního nadšení přezíravý postoj k práci, nechuť se stýkat s lidmi, které může vést až k pohrdavému, sarkastickému a agresivnímu chování. Pracovní nasazení klesne na minimum, jedinec se na straně jedné cítí zklamán a frustrován, na straně druhé již pro svou vyčerpanost skutečně nemůže dál. Dlouhodobá pracovní zátěž se též přenáší do 16

18 soukromého života, v němž se člověk nedokáže od pracovních starostí oprostit. Nastávají i určité změny v chování. Je podrážděný nebo apatický, negativistický, vyhýbá se společenským kontaktům, není schopen udržovat dosavadní sociální vazby a sám se dobrovolně odsuzuje ke společenské izolaci. Ztrácí sebeúctu a cítí se méněcenným. Posledním třetím příznakem syndromu vyhasnutí je pokles výkonnosti snížení produktivity. Jedinec pochybuje o svých schopnostech a na rozdíl od předchozí autorky, podle Stocka není tento pocit pouze subjektivní, ale k určitému oslabení pracovního výkonu skutečně dochází. Na to, aby vykonal stejnou práci, jedinec potřebuje mnohem více času a energie než dříve. [Stock, 2010] Příznaky mají řadu společných znaků a v mnohém si jsou podobné. Vyvíjejí se souběžně s etapami vývoje syndromu vyhoření. Nejdříve většinou v oblasti pracovní a potom i soukromé. Všemi autory jsou děleny na psychické, tělesné a ty, které uspokojují naše vyšší potřeby (otázky smysluplnosti života). Nikdy se například nesetkáme s pocitem nesmyslnosti života (existenciální neuróza) v počátečním stadiu vývoje syndromu vyhoření. Příznaky se projevují plíživě a nenápadně. Na počátku je trvalá únava, kdy síly nelze lehce obnovit, nechuť až averze k práci, rostoucí pasivita vedoucí k rutinnímu plnění povinností, ztráta nadšení, ideálů a vyhýbání se přímému kontaktu s lidmi, úbytek energie a sil, stoupající apatie. Postupně se rozšiřuje ztráta zájmů, pocit rostoucí nespokojenosti a podrážděnosti nebo naopak stáhnutí se do sebe. Sociální izolace se šíří z oblasti pracovní do oblasti soukromé a rodinné. Proces vývoje syndromu vyhoření může končit v nejhorším případě opuštěním stresujícího zaměstnání. Příznakům syndromu vyhoření jsem věnovala více pozornosti, neboť jsou významné pro jeho rozpoznání a mohou být dobrým vodítkem k jeho určení. 17

19 2.8 Příčiny vzniku syndromu vyhoření Otázka příčin vzniku syndromu vyhoření je neméně složitá jako jeho příznaky. Jednoznačná odpověď na ni neexistuje. Vždy nastává souhra více okolností. Zdá se, že syndrom vyhoření nejvíce ohrožuje lidi, kteří svou práci staví nad vše ostatní a spatřují v ní jediný smysl svého života. Vkládají do práce veškeré své naděje a očekávání, pracují s nejvyšším nasazením, aby byli později zklamáni. Dalšími příčinami je všeobecně se zrychlující životní tempo, vyšší míra požadavků a důraz kladený na výkonnost v práci, preference individualismu a soutěživosti na úkor přátelské atmosféry na pracovišti. To vše přispívá k nárůstu každodenního stresu v práci i osobním životě, dlouhodobé nerovnováze mezi výdejem a příjmem energie, která stojí u zrodu vzniku syndromu vyhoření. Zde je ještě na místě uvést již dříve zmíněné osobnostní dispozice. Více jsou ohroženi lidé zodpovědní, důvěřiví, perfekcionističtí, ambiciózní a s pocitem nepostradatelnosti. Dále ti, kteří jsou psychicky labilní, nevyrovnaní, úzkostliví, nadměrně starostliví nebo mají tzv. syndrom pomocníka, kdy si léčí většinou neuvědomovaná traumata ze zranění ponejvíce z raného z dětství a vypořádávají se s komplexy odmítnutého dítěte. [Schmidbauer, 2008] Lze tedy říci, že kromě rozpoznání vlastních osobních motivů k profesi (viz výše syndrom pomocníka) a schopnosti sebereflexe je zřejmě nejtěžší najít správnou hranici mezi požadavky kladenými na sebe nebo organizací. Při pracovní činnosti je zřejmě důležité umět nalézt optimální míru angažovanosti a nezbytného osobního přístupu ke klientovi, tak aby byla zachována rovnováha mezi výdejem a příjmem energie. Vychýlením z této rovnováhy se můžeme dostat ke stavům vyčerpanosti, chronické únavy, od nichž je ke vzniku syndromu vyhoření velmi blízko. 3. Zaměstnání pracovníka v sociálních službách a syndrom vyhoření Práce pracovníka v sociálních službách je profesí, na niž jsou kladeny vysoké nároky především na výkon, spolehlivost, zodpovědnost, samostatnost a etické principy. Pracovníci v sociálních službách vykonávají práci v přímé obslužné péči v 18

20 neustálém kontaktu s různě hendikepovanými lidmi nebo seniory. Starají se o ně dvacet čtyři hodin denně. Poznávají jejich potřeby, přání a sdílejí s nimi jejich důvěrné osobní záležitosti. Při tělesném ošetřování vstupují do jejich osobních zón. Pracovníci jsou neustále vystavováni vysoce zátěžovým situacím. Ocitají se v interakci s problémovými klienty, v konfliktních situacích, kdy sám klient nemusí zvládat svůj zdravotní stav. Povinností je vhodné jednání s klienty se zachováním práv na důstojnost a péče o ně v rámci plnění svých běžných pracovních povinností. Od pracovníků se očekává, že za všech okolností zůstanou laskaví, usměvaví a vlídní. Klienti jsou velmi vnímaví a nevhodné jednání ze strany personálu vycítí a citlivě na ně reagují. Pracovníci musí vytvářet a pěstovat nejen dobrý vztah s klientem, založený na vzájemné důvěře a pochopení, ale rozvíjet vztahy i s jeho rodinou, příbuznými a známými. V očích veřejnosti se problematika seniorů a hendikepovaných občanů dostává do popředí zájmů společnosti. V domovech pro zdravotně postižené a domovech se zvláštním režimem jsou poskytovány sociální služby, které zahrnují sociální péči a komplexní zdravotněošetřovatelskou péči. Práce ošetřovatelského úseku je vysoce náročná hlavně proto, že ji využívají lidé těžce nemocní, imobilní, u nichž již zlepšení zdravotního stavu nenastává, ale naopak je úspěchem stávající stav udržet a zachovat co nejdéle. Zejména v zimních měsících se pracovníci setkávají v důsledku infekčních onemocnění s častými úmrtími oslabených jedinců. I s těmito situacemi se musí personál umět vyrovnat. Ve snaze vyhovět vyšším požadavkům na kvalitu poskytované péče, tak jak ukládají Standardy kvality sociální péče, jsou zaměstnanci vystavování nárokům ze strany zaměstnavatele, klienta, jeho příbuzných a široké společnosti. Nezbytný čas musí tak věnovat vytváření individuálních plánů spojených s nutnou administrativou a dbát na jejich plnění. [Zákon o sociálních službách č. 108/2006] 19

21 3.1 Specifika práce s uživateli sociálních služeb v domově se zvláštním režimem a v domově pro zdravotně postižené Práce se zdravotně postiženými (mentálně a/nebo tělesně postiženými) je velmi náročná jak po stránce fyzické tak i psychické. Pracovníci se setkávají s lidmi s různými tělesnými, duševními poruchami. Nejčastěji se jedná o částečnou či úplnou ztrátu hybnosti, poruchy smyslového vnímání, psychické poruchy a různé stupně mentálního postižení. Velmi často mají klienti kombinované zdravotní postižení. Pracovníci musí vykonávat sociálně-ošetřovatelskou péči mnohdy i klientům, kteří jim nejsou sympatičtí a překonat s profesionálním přístupem případnou averzi k nim. I přes snahu být s klientem v dobrém a přátelském vztahu není doporučováno příliš se emočně angažovat a podléhat přemíře soucitu. Je třeba uchovávat si a držet určité hranice, protože často dlouze budovaný a pěkný vztah může končit smrtí klienta. Další zátěžovou situací mohou být nevyjasněná očekávání ze strany rodiny a příbuzných, kdy panuje názor, že si klient péči zaplatil a tudíž mu musí být poskytnuta i v případě, že určité činnosti je schopen zvládnout bez problémů sám. Jedná se o poměrně nový trend v sociálních službách. Cílem služby není přežitý způsob péče z minulosti tzv. přepečovávání (hospitalismus), ale naopak vedením a podporou získat menší míru závislosti na sociální službě a větší samostatnost (autonomii). U těžce postižených jedinců se nejedná o nabývání nových dovedností a znalostí, ale spíše o udržení a uchování stávajících schopností. Vysoce zátěžovou situací, alespoň z mého hlediska, je pro mě skutečnost, že ač se snaží pracovníci klientům vytvořit lepší podmínky pro zkvalitnění jejich života a všemožně jim pomáhat, nemohou očekávat veliké kvalitativní změny, jejich stav se nemůže zlepšit zásadně a trvale. Pracovníci v sociálních službách poskytují pečovatelské služby, vykonávají přímou obslužnou péči a instruktorskou činnost v sociální péči. Jejich pracovní náplní je tedy přímá obslužná péče o klienty, kdy pomáhají a podporují klienty v jejich soběstačnosti a samostatnosti při zvládání každodenní péče o sebe (oblékání, udržování čistoty a osobní hygiena, apod.) a dále nácvik jednoduchých běžných činností (obstarání si nákupu, jednoduché domácí práce, manipulace s přístroji apod.). Patří sem i další 20

22 úkoly v získávání, upevňování a rozvíjení pracovních návyků. Pracovníci vykonávají tzv. základní nepedagogickou činnost. Volnočasové aktivity jsou zaměřeny zejména na rozvíjení osobnosti, zájmů a tvořivých schopností klientů formou výtvarné, hudební, dramatické nebo pohybové výchovy. Zajišťují aktivizační činnosti (často se jedná o práci v keramické dílně, rukodělné práce s jinými materiály, apod.), společenské a kulturní akce. Jak jsem v předešlém textu zmínila, jsou na ně kladeny vysoké požadavky s ohledem na osobní vlastnosti a schopnosti, jakými jsou zejména empatie, trpělivost, vytrvalost a dovednost umět motivovat klienty k aktivizačním činnostem. 21

23 4 Prevence a zvládání syndromu vyhoření V kapitole se zaměřím na prevenci a zvládání syndromu vyhoření. Tento jev, jak jsem zmínila dříve, je neodmyslitelně většinou spjat s profesionálním a chronickým stresem. Vždy je lepší a možné syndromu vyhoření předcházet, než mu čelit. Nejdůležitější prevencí je stav psychické rovnováhy, pohody. Jen pozitivně naladěný člověk může kolem sebe šířit pohodu, klid, štěstí a radost. A obstát v náročných pracovních úkolech, které jsou na něj kladeny. Pokud použijeme metafory s vybitými bateriemi, které je třeba dobít nebo s ohněm v jeho různých podobách, kdy buď živě plane a plápolá nebo vyhasíná, obojí obrazně vyjadřuje, že se musíme o naše psychické síly starat, udržovat je a pečovat o ně. Pro prevenci a zvládání syndromu je vyhoření nejdůležitější trvalý profesní vývoj a schopnost trvalé reflexe. To zabrání zneužívání moci pomáhajících profesí a uspokojování vlastních pudů. Zneužití moci a uspokojování vlastních pudů považuje autor za největší nebezpečí při naplňování profesní úlohy pracovníků v pomáhajících profesích. Autor zdůrazňuje neblahý význam tvz. syndromu pomocníka. Důležité je dbát na své zdraví, zůstat v profesi realistický, umět pozitivně přijímat veškeré (i bolestné) situace, které radí brát jako smysluplné. Neméně důležitá je spokojenost v osobním životě a potřeba pěstovat přátelské i kolegiální vztahy, nacházet uspokojení v práci, která má být vnímána jako příležitost k osobnostnímu růstu a být spokojen nejen v práci, ale i v osobním životě. [Schmidbauer, 2008] Matoušek v oblasti prevence klade na první místo důraz na opatření na pracovišti. Sice je směřoval primárně na sociální pracovníky, ale lze jich využít i na okruh zdravotnických a sociálních profesionálů. Uvádí, že prevence syndromu vyhoření by měla zahrnovat kvalitní přípravu na zvolenu profesi tj. výcvik sociálních dovedností a dostatečnou praxi s klienty, se kterými pak pracovník bude ve styku při své profesi. Pracovník by měl znát své poslání a metody práce v organizaci, měl by znát svou roli a náplň práce. Organizace by mu měla umožnit využít profesionální poradenství 22

24 poskytované odborníkem a možnost využít programy osobního rozvoje a podporovat další vzdělávání. V rámci dostatečné prevence by měla organizace zajistit pravidelné supervize obou typů: skupinové i individuální. Měl by být odpovídající počet případů na jednoho pracovníka. Kombinovat přímou práci s klienty s jinými činnostmi. [Matoušek a kol. 2008, s. 58] Prevence a zvládání syndromu vyhoření se dělí na tři základní oblasti. První je oblast zdravého životního stylu, která zahrnuje pohyb, výživu a spánek. Patří sem vyvážené rozložení času tráveného prací a odpočinkem (nejlépe aktivním odpočinkem s dostatečným prostorem pro záliby). Pocity vyčerpanosti mohou být způsobeny nedostatkem fyzické aktivity. Podle nich již desetiminutová svižná chůze zvýší hladinu energie o 80 %, což vydrží až dvě hodiny a není podstatné, o jaký druh pohybové aktivity či jiné činnosti (práce na zahrádce a podobně) se jedná. Druhým tématem je výživa. Základními zásadami je její vyváženost, pestrost s dostatkem vitamínů, minerálních látek a stopových prvků. Strava má být bohatá na proteiny (vejce, kuřecí maso, ryby), karbohydráty (celozrnné pečivo, luštěniny, rýže, ovšem neloupaná) a všechny druhy zeleniny a ovoce. Dále je důležité se nasnídat. To je významné pro nastartování metabolismu. Doporučuje se jíst pět až šest jídel s menšími porcemi denně a vyhnout se úplně rychlým přísunům energie a životabudičům v podobě sladkostí, kávy, alkoholu, tabáku apod. Důležité je zachovávat pitný režim. Mít dostatek kvalitního spánku. Druhou oblastí je oblast dobrých mezilidských vztahů, tzv. vytvoření podpůrné sociální sítě. Týká se rodinných, partnerských vazeb a přátelských vztahů. Pracovníci v pomáhajících profesích, aby byli schopni s klienty dobře pracovat a pomáhat jim, potřebují mít též dobré sociální zázemí a sociální oporu v rodině a přátelích. Mezilidské vztahy, tak aby tuto funkci opory a emocionální vzpruhy splňovali, by měly mít atributy spolehlivosti, schopnosti aktivně naslouchat (ovšem bez nutkání radit), projevovat vzájemnou úctu, uznání, a povzbuzení. 23

25 Poslední třetí oblastí je pak oblast myšlení, vnímání a přijetí sebe samého. Víme, že klienti od nás potřebují, abychom je v zásadě přijali. Tentýž postoj potřebuje každý člověk zachovávat i vůči sobě samému. Pomáhající je v jistém smyslu sám sobě nejdůležitějším klientem. Není to žádný neurotický egocentrismus. Je to podmínka našeho šťastného života každého člověka. Kdo se nemá rád, spotřebovává příliš mnoho energie ve stálém vnitřním konfliktu mezi skutečným a ideálním obrazem sebe samého a prostě nemá na rozdávání. [Kopřiva, 1997, s. 100, 101] Pro doplnění uvedu tezi Rushe, která se mi velmi líbila: největší význam má optimismus jako významný zdroj energie. Je třeba také změnit způsob myšlení, věci, které děláte, jak je děláte a dokonce i důvod, proč je děláte. [Rush, M. D., 2004, s. 62] 4.1 Prevence a zvládání syndromu vyhoření na úrovni jednotlivce (interní faktory), na úrovni vnějšího okolí (externí faktory) Na oblast prevence syndromu vyhoření je nahlíženo ze dvou aspektů: na úrovni jednotlivce, kde sehrávají rozhodující úlohu interní faktory a na úrovni vnějšího okolí, kde působí faktory externí. Mezi interní faktory, které predisponují ke vzniku a rozvoji syndromu vyhoření, jsou zahrnovány osobnostní charakteristiky a projevy chování jedince. Tato ho více či méně predisponuje k náchylnosti ke vzniku syndromu vyhoření. Patří sem vlastnosti jako přecitlivělost, empatie, obětavost, přehlížení vlastních zájmů, idealismus, pracovitost až tvrdost a zaujatost prací a nepoddajnost. Přestože existují interní faktory, mohou nastat v životě jedince velmi těžké situace, které způsobí, že se do stavu vyhoření může dostat téměř každý. Proto vedle interních faktorů se objevují externí faktory (na úrovni vnějšího okolí). Zahrnují sociální okolí jedince, dobré vztahy mezi lidmi, kladné hodnocení druhých lidí a podmínky na pracovišti (jasně dané kompetence, podpora od nadřízených, přijetí pracovníka na pracovišti, vytvoření technického zázemí a příjemného pracovního prostředí, apod.). 24

26 [Křivohlavý, 1998, s. 75] Domnívám se, že v oblasti prevence nabývají na stále větším významu právě externí faktory. Na pracovištích jsou častými problémy neinformovanost a nedostatečná zpětná vazba (směrem od nadřízených), nedostatečně propracované a dodržované pracovní metody a postupy. Zaměstnavatel by měl co nejvíce podporovat týmovou práci, dbát na dobré mezilidské vztahy a v ohodnocování pracovníků by měl být spravedlivý. Motivovat je nejen finančně, ale i umožněním jiných forem vlastního rozvoje a osobního růstu. Zaměstnanci by v něm měly v případě potřeby nalézt oporu, pomoc a lidské pochopení Shrnutí užitečných rad pro prevenci na úrovni jednotlivce Představím zde několik rad, které mohou pomoci negativním stavům vyskytujícím se při syndromu vyhoření jako jsou úzkost, napětí, stres se jednoduchými postupy bránit. Některá doporučení znějí: Buďte k sobě mírní, vlídní a laskaví. Uvědomte si, že Vaším úkolem je jen pomáhat druhým lidem, a ne je zcela změnit. Změnit můžete jen sami sebe, a ne druhého člověka. Najděte si své útočiště, kam byste se mohli uchýlit do klidu samoty v případě naléhavé potřeby uklidnění. Dopřejte si dostatek odpočinku. Oddělte čas na práci a odpočinek. Druhým lidem svým kolegům/yním buďte oporou a povzbuzením. Nebojte se je pochválit, když si to i jen trochu zasluhují. Využívejte pravidelně povzbuzujícího vlivu přátelských vztahů v pracovním kolektivu i jeho vedení jako zdroje sociální opory, jistoty a nadějného směřování života. Naučte se říkat raději rozhodl/a jsem se, než musím nebo mám povinnost 25

27 či měl/a bych. Podobně se naučte říkat raději nechci než nemohu. Pomáhá to. Naučte se říkat nejen ano, ale i ne. Netečnost a rezervovanost ve vztazích k druhým lidem jsou daleko nebezpečnější a nadělají více zla než připuštění si skutečnosti, že více, než děláte, se již dělat nedá. Řešte problémy ihned. Neshromažďujte v sobě negativní emoce. Budou ve vás narůstat, aby pak vybuchly. Určete si priority. Rozhodněte se, co je pro vás opravdu důležité. Nesnažte se splnit všechny požadavky: Pokud cítíte, že lidé od vás očekávají více, dejte jim najevo, že jste jenom člověk. Oni nežijí váš život. Naučte se klidně s nimi dohodnout anebo jasně říci ne. Přijměte to, co nemůžete ovlivnit a přijměte fakt, že to tak je. Odolejte přejídání, opíjení se a kouření. Omezte příjem kofeinu. Pravidelně relaxujte: zabudujte relaxaci do každodenního programu. Každý den alespoň jedna příjemná aktivita. Myslete trochu na sebe a každý den si něco užijte. Jděte na procházku, telefonujte s přáteli, pracujte na zahradě, čtěte knihu, poslouchejte hudbu, pomilujte se. Opřete se o pevný a důvěryhodný vztah. Postarejte se, abyste měli přátele, svoje zájmy, koníčky. Pomohou vám, budete-li mít v životě problémy, se kterými si nebudete vědět rady. Nevyhýbejte se problémům, z dlouhodobého hlediska to situace zhoršuje. Řešte problémy, vystavte se jim, hledejte různé způsoby, jak je řešit, experimentujte. Nepříjemné věci dělejte jako první. Pokud si nejobtížnější věc odložíte, bude stále trčet ve vaší mysli a budete pořád ve stresu. Věnujme se trvale a upřímně svým pocitům a vyjadřujme je. [Křivohlavý, 2001, s. 119; Praško, 2003, s ] V kapitole je věnován větší prostor těmto jednoduchým postupům, neboť jsou z hlediska možností prevence na úrovni jednotlivce snadno zvládnutelné a ovlivnitelné vlastními silami. Konkrétní rady a preventivní opatření nabízejí možnost některé z nich 26

28 si vybrat a to hlavní uvést je v život. Pro úplnost shrnu hlavní zásady preventivního postupu. Člověk by měl ze všeho nejdříve důkladně rozebrat svou situaci z pohledu pracovního i soukromého. Analyzovat z čeho případná nespokojenost či jiné negativní pocity pramení. Například: nekladu si na sebe příliš veliké nároky, nemám vysoká očekávání, mám dostatek sebelásky, neplýtvám někde více energií, aniž bych ji doplňoval (zájmy, společenský život apod.). Jaké jsou největší těžkosti, s nimiž se potýkám, nemohu něco zlepšit v oblasti mezilidských vztahů (rodinné, přátelské, kolegiální). Co ještě mohu ovlivnit sám/a a s čím se obrátit na ostatní. Vždy ještě mohu něco zlepšit v péči o své zdraví (strava, spánek, pohyb apod.). Máme tedy spoustu věcí ve svých rukou a potenciál, abych je zvládl/a. Zrychlující se životní tempo a nezdravý způsob života nám přináší často negativní události, stresové situace a zátěže, je proto třeba vysoké zatížení kompenzovat tím, co dodává sílu, energii a radost ze života. Vždy je jednodušší a snazší vypořádat se s projevy syndromu vyhoření v počátečním stadiu, než jej nechat rozvinout do pokročilejších závažnějších stavů včetně psychosomatických onemocnění, jakými jsou například kardiovaskulární choroby, onemocnění trávicí soustavy a další. Nebojme se proto využít, je-li toho třeba, odborné pomoci: psychologické, psychoterapeutické (uplatňuje se často kognitivně-behaviorální psychoterapie) nebo psychiatrické. Je důležité vědět, že vývoj syndromu vyhoření při včasném rozpoznání nemusí dospět tak daleko a být nevratným stavem. Upřímné a objektivní vyhodnocení vlastního stavu a situace je nejlepším předpokladem pro včasnou prevenci a nastartování žádoucích změn směrem k lepšímu. 27

29 5. Praktická část 5.1 Charakteristika domovů Buda, Na Hrádku Domov Buda je domov se zvláštním režimem. Je určen osobám se sníženou soběstačností z důvodu závažného chronického onemocnění. Osobám s psychickým, tělesným nebo kombinovaným postižením. Služba je v současné době poskytována celkem padesáti klientům. Domov leží uprostřed krásné přírody nedaleko města Zásmuky, zřizovatelem je Středočeský kraj. Sídlí ve dvoupatrové budově, která v období meziválečném sloužila jako zájezdní hostinec. Po druhé světové válce zde byl zřízen ústav sociální péče. Domov je zařízení pobytové s celoročním provozem. Cílovou skupinou jsou dospělí od dvaceti šesti let, kteří trpí střední, těžkou a hlubokou mentální retardací a vážnými vrozenými vadami (dětská mozková obrna) a psychiatrickými onemocněními (například schizofrenie, bipolární porucha, deprese). Často mívají vážné tělesné hendikepy, tzv. kombinovaná postižení. Přicházejí sem v dospělosti a většinou zde žijí mnoho let. Domov byl původně určen pouze pro muže. V souladu s novým trendem koedukovaného soužití jsou zde od roku 2005 ubytovávány rovněž ženy. V současnosti jich zde žije šest. Areál má dvě ubytovací jednotky. Hlavní budova a domek. Klienti jsou rozděleni podle míry a stupně postižení a schopností. Mají zde zajištěno stravování, ubytování, zdravotně-ošetřovatelskou péči, rehabilitaci, kulturněspolečenské akce a přiměřenou pracovní činnost. Mnozí z nich potřebují kompletní ošetřovatelský servis po celý den. Sociální a zdravotnické služby zajišťuje střední odborný zdravotnický personál, pracovníci sociálních služeb, dvě sociální pracovnice. Provoz zajišťují pracovníci ostatních profesí. Externími fakultativními službami jsou služby kadeřnické, pedikérské a zprostředkování nákupu drobného zboží. Cílem sociální služby je začleňovat osoby se zdravotním hendikepem do společnosti, zlepšovat kvalitu jejich života a vytvářet takové prostředí, které by se přibližovalo příjemné atmosféře domova. Vytvářet takové podmínky, aby klienti byly schopni s podporou personálu zvládnout úkony sebeobsluhy, zvládali některé běžné 28

30 domácí práce, uměli naložit se svým volným časem. Služby jsou poskytovány s ohledem a důrazem na individualitu jedince, jeho osobní cíle, přání, představy, touhy. Umožnit jim kulturní vyžití, vzdělávání rekreaci, apod. Podpořit a pomoci jim v případě zájmu navrátit způsobilost k právním úkonům. Domov Na Hrádku je domovem pro osoby se zdravotním postižením. Služba je poskytována dospělým osobám s vážným psychickým, tělesným nebo kombinovaným postižením. V současné době zde žije celkem šedesáti čtyři klientů. Původně byl domov zařízením pro ženy, a nyní zde žije padesát devět žen a čtyři muži. Domov se nachází nedaleko Kolína a sídlí v obci Červený Hrádek. Vznikl v roce 1985 z domova důchodců jako ústav sociální péče. V roce 2007 byl přejmenován na domov Na Hrádku. Poskytuje celoroční ubytování, stravování a sociální péči. Posláním domova je poskytovat lidem se sníženou soběstačností pomoc a podporu při zvládání každodenních činností. Nahradit jim domov, umožnit těm, kteří mají předpoklady k samostatnému životu, žít v přirozeném prostředí. Pomáhat jim při začleňování do společnosti a podporovaného zaměstnání. Podporovat vztahy klientů s jejich rodinami a s přáteli. Domov poskytuje sociální služby, sociální poradenství, podporu ve vzdělávání, rozvoj rozumových, pohybových, komunikačních a praktických dovedností, rehabilitační činnosti, pomoc při uplatňování práv. Zajišťuje celou řadu fakultativních činností: kosmetiku, kadeřnictví, pedikůru, masáže, canisterapii, hipoterapii. Součástí domova jsou terapeutické dílny: keramika, košíkářství, práce s textilem, tkaní, práce se suchou vazbou, chov domácích zvířat. Cílovou skupinou jsou osoby se zdravotním postižením, osoby s mentálním postižením v kombinaci s tělesným nebo smyslovým, se speciálními potřebami. Služba je pro osoby muže i ženy od devatenácti do šedesáti let. Cílem služby je umožnit klientům bydlení v domácím prostředí, kde mohou žít dle svých přání a představ, navazovat vztahy, mít své přátele, pracovat i aktivně prožívat 29

31 volný čas. Domov zachovává jejich důstojnost a svobodnou volbu. 5.2 Charakteristika pobytových zařízení poskytujících sociální služby Charakterizuji poskytovatele sociálních služeb, jak je definuje zákon O sociálních službách. Domovy poskytují službu občanům, kteří dosáhli důchodového věku, osobám se sníženou soběstačností vyžadující pravidelnou pomoc druhé osoby. Zahrnuje základní činnosti jako je ubytování, strava, pomoc při zvládání běžných úkonů včetně hygieny. Nedílnou součástí péčí o staré občany je i zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, dále aktivizační a sociálně terapeutické činnosti. Nesmíme zapomínat na pomoc při uplatňování práv občanů, pomoc při obstarávání osobních záležitostí a zajištění důstojného života. [Zákon č.108/2006 Sb.] 5.3 Výzkumná metoda, vyhodnocení dotazníku Burn Measure Ve své práci jsem použila dotazníkovou metodu dotazníku BM Burnout measure psychického vyhoření z knihy Jara Křivohlavého Jak neztratit nadšení, který je překladem anglického originálu dotazníku BM A. Pines a E. Aronson (viz Příloha číslo jedna). Tento dotazník používá pětistupňovou škálu k určení hodnoty syndromu vyhoření. Výsledná hodnota dvě a méně s výsledkem dobrým znamená z hlediska psychiky zdraví nejlepší výsledek a osoba nemá syndrom vyhoření. Hodnota od dvou do tří znamená výsledek uspokojivý, kdy se rovněž ještě nejedná o přítomnost syndromu vyhoření. Je-li výsledek mezi hodnotou tři až čtyři je osoba stižena mírným stupněm syndromu vyhoření. Hodnoty mezi čtyřmi až pěti znamenají střední stupeň syndromu vyhoření. Hodnota nad pět je alarmujícím stavem, kdy je syndrom vyhoření jednoznačně prokázán. K dotazníku Burn Measure jsem si vytvořila vlastní doplňkový dotazník (viz Příloha číslo 2). Tvoří ho identifikační údaje o respondentech. Zahrnuje věkovou kategorii, délku výkonu povolání v přímé obslužné péči (povolání pracovníka sociálních služeb) a pohlaví. Pro větší názornost jsem získané odpovědi z dotazníku zaznamenala do tabulek a sloupcových grafů (grafy viz Příloha číslo 3). 30