Závislost na alkoholu možnosti komplexní léčby

Transkript

1 Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta Katedra sociální patologie a prevence Závislost na alkoholu možnosti komplexní léčby Bakalářská práce Autor: Studijní program: Studijní obor: Vedoucí práce: Petra Hamáčková B5705 Specializace v pedagogice Sociální patologie a prevence PhDr. Stanislav Pelcák, Ph.D. Hradec Králové, 2015

2 UNIVERZITA HRADEC KRÁLOVÉ Pedagogická fakulta Akademický rok: 2014/2015 ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE (PROJEKTU, UMĚLECKÉHO DÍLA, UMĚLECKÉHO VÝKONU) Jméno a příjmení: Osobní číslo: Studijní program: Studijní obor: Název tématu: Zadávající katedra: Petra Hamáčková P12623 B7507 Specializace v pedagogice Sociální patologie a prevence Závislost na alkoholu - možnosti komplexní léčby Katedra sociální patologie a sociologie Z á s a d y p r o v y p r a c o v á n í: V první části se práce zabývá multikauzální etiologií závislostí, klasifikací závislostí dle MKN 10 a problematikou alkoholové závislosti. Druhá část práce se věnuje moţnostem komplexní terapie závislosti na alkoholu, pozornost je zaměřena na společenství AA Anonymní alkoholici. Empirická část mapuje faktory posilující abstinenci pomocí metody polostrukturovaného rozhovoru. Rozsah grafických prací: Rozsah pracovní zprávy: Forma zpracování bakalářské práce: Seznam odborné literatury: Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Stanislav Pelcák, Ph.D. Katedra sociální patologie a sociologie Datum zadání bakalářské práce: Termín odevzdání bakalářské práce: doc. PhDr. Pavel Vacek, Ph.D. Děkan L.S. PhDr. Václav Bělík, Ph.D. vedoucí katedry Dne

3 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně (pod vedením vedoucího bakalářské práce) a uvedla jsem všechny pouţité prameny a literaturu. V Hradci Králové dne

4 Poděkování Děkuji všem ve své rodině za to, ţe mi svou pomocí umoţnili, abych vůbec mohla studovat.

5 Anotace HAMÁČKOVÁ, Petra. Závislost na alkoholu možnosti komplexní léčby. Hradec Králové: Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2015, s. Bakalářská práce. Tématem bakalářské práce je Závislost na alkoholu moţnosti komplexní léčby. Práce nejprve obecně definuje závislosti, faktory vzniku závislostí, jejich důsledky a léčbu. Dále se jiţ konkrétně věnuje závislosti na alkoholu, příčinami a důsledky závislosti na alkoholu pro jedince, osobnosti alkoholika, včetně indikace dle MNK 10. Práce se zabývá léčbou alkoholismu a uvádí některé moţnosti terapie v České republice. V následující části se zaměřuje na společenství Anonymních alkoholiků a rozpracovává koncept tohoto svépomocného sdruţení. V souvislosti s Anonymními alkoholiky je v další kapitole obecně zpracováno téma skupinové psychoterapie. Praktickou část práce tvoří kvalitativní výzkumné šetření ve skupině Anonymních alkoholiků v Hradci Králové. Pro tuto část byla zvolena metoda polostrukturovaného rozhovoru s účastníky setkání, která mapuje faktory posilující abstinenci i spokojenost oslovených respondentů s terapií ve společenství Anonymní alkoholici. Klíčová slova: závislost, alkohol, terapie, klasifikace, skupinová psychoterapie, polostrukturovaný rozhovor.

6 Annotation HAMÁČKOVÁ, Petra. Alkohol addiction possibilities of global treatment. Hradec Králové: Faculty of Education, University of Hradec Králové, pp. Bachelor Degree Thesis. The theme of the bachelor thesis is alcohol addiction - possibilities of comprehensive treatment. The introduction of the thesis includes the definition of addictions in general, factors of formation, their consequences and treatment. The following part of the thesis is specifically focused on the alcohol addiction and its causes and consequences for an individual, alcoholic personality, including indication according to MNK 10. The thesis deals with addiction treatment and presents some possibilities of treatment in the Czech Republic. In the next part, the thesis is aimed to an anonymous alcoholic community and elaborates the concept of this self-help community. Consequently, the next chapter considers the topic of group psychotherapy in general. The practical part of the thesis consists of a qualitative research survey in the anonymous alcoholic community in Hradec Králové. The method of semi structured interview with the participants of meeting was chosen for this part, witch maps factors supporting abstinence and satisfaction addressing respondents with therapy in anonymous alcoholic community. Keywords: addiction, alcohol, therapy, classification, group psychotherapy, semistructured interview.

7 MOTTO: Magický vliv skupiny Jeden z našich abstinujících přátel, který neumí anglicky, měl baţení a rozhodl se jít na setkání Anonymních alkoholiků. Přišel ale omylem na meeting v angličtině. Bylo mu trapné odejít, proto tam zůstal. Baţení pominulo, i kdyţ nerozuměl ani slovo. Váţení přátelé, střízlivosti zdar! Prim. MUDr. Karel Nešpor, CSc.

8 Obsah Úvod Závislost Základní faktory vzniku závislostí Vývojová stadia závislostí Druhy závislostí Odvykací stav Důsledky závislostí Léčba závislostí Závislost na alkoholu Vliv alkoholu na člověka Klasifikace alkoholismu Evropská charta o alkoholu Etické zásady a cíle Strategie o alkoholu Teorie alkoholismu Osobnost alkoholika Stupně opilosti Příčiny alkoholismu Důsledky alkoholismu Léčba závislostí Léčba závislosti na alkoholu Ambulantní léčba Ústavní léčba Moţnosti léčby v ČR Abstinence Anonymní alkoholici Historie AA Dokumenty a současnost AA Základní pravidla AA Typický průběh setkání AA Skupinová psychoterapie

9 5.2 Sloţení skupin Rozdělení skupin Vztahy v psychoterapeutických skupinách Účinné faktory skupinové psychoterapie Negativní faktory skupinové psychoterapie Výzkum Závěr POUŢITÉ ZDROJE Přílohy

10 Úvod Výběr tématu pro mou bakalářskou práci byl z mé strany záměrný. Hlavním důvodem je to, ţe mi vadí, jakým způsobem je alkohol ze strany společnosti tolerován a naopak je netolerován ten, kdo jednoduše nepije. I kdyţ je závislost na alkoholu oblastí, která je, nejen v literatuře, docela dobře zmapovaná, denně můţeme ze zpráv slyšet, kdo další spáchal trestný či jiný čin pod vlivem alkoholu. Myslím, ţe to lidé přijímají s klidem, na rozdíl od situace, kdy se něco podobného stane pod vlivem jiných návykových látek. To uţ pak je senzace. Je to dáno právě přijímáním alkoholu obecně ve společnosti. Konzumentem je téměř kaţdý. Alkohol je přijímám jako zdroj dobré nálady a uvolnění, je nezbytnou součástí oslav a výročí, kdo odmítne skleničku šampaňského na přípitek je přinejmenším divný, protoţe se chová jinak neţ ostatní. Přitom alkohol má stejné účinky, důsledky a moţná i příčiny jako jiné drogy. Jednou z příčin, které jiné drogy nemají, je tolerance společnosti. A to dělá ve výsledku alkohol tak mocnou a pro někoho i netušenou zbraň. Cílem mé práce bylo zmapovat faktory posilující abstinenci ve skupinách AA Anonymní alkoholici. Společenství AA Anonymní alkoholici je jednou z terapeutických moţností pro závislé na alkoholu. Svůj výzkum jsem prováděla ve skupině AA v Hradci Králové. Během toho, co jsem zde s nimi byla, jsem nabyla dojmu, ţe bych terapii ve společenství nenazvala skupinovou psychoterapií, a ţe ani oni to tak necítí. Sama za sebe bych ji nazvala nenucenou terapií vlastním slovem. Áčkaři o svých slovech přemýšlí a sami si z nich dělají závěry. Je pro ně samozřejmě důleţité i to, co slyší od ostatních. Nejsou to ale reakce na jejich vlastní slova, ale jen další nezávislé slovo a zkušenost. Jsou tu lidé s různým vzděláním a názory, v běţném ţivotě by na sebe nejspíš nenarazili, ale přesto se kaţdý s nich těší na další společné setkání. Tímto chci také poděkovat skupině AA v Hradci Králové za jejich přijetí, těm, kteří to dokázali, ale i nedokázali, mě odmítnout, a hlavně těm, kteří byli ochotni se mnou sdílet svůj příběh. 1. Závislost Pojem závislost lat. addictus. Otřepaný, často pouţívaný, aţ zevšednělý; v literatuře najdeme mnoho definic. Sociologický slovník představuje závislost jako vztah:.ve 10

11 kterém nějaký objekt nebo jev nemůţe plně nebo trvale existovat bez jiného objektu nebo bez podmínek tímto objektem vytvářeným. (Jandourek, 2001, str. 278) Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN 10) definuje syndrom závislosti takto: Soubor behaviorálních, kognitivních a fyziologických stavů, který se vyvíjí po opakovaném uţití substance a který typicky zahrnuje silné přání uţít drogu, porušené ovládání při jejím uţívání, přetrvávající uţívání této drogy i přes škodlivé následky, priorita v uţívání drogy před ostatními aktivitami a závazky, zvýšená tolerance pro drogu a někdy somatický odvykací stav. Syndrom závislosti můţe být pro specifickou psychoaktivní substanci (např. tabák, alkohol nebo diazepam), pro skupinu látek (např. opioidy) nebo pro širší rozpětí farmakologicky rozličných psychoaktivních substancí. (Dostupné z: V krátkosti nahlédneme do historie drog. Je dosti těţké zjistit, od kdy lidstvo zneuţívá rozličné drogy. Historie zneuţívání drog je zřejmě stará jako lidstvo samo Lidé věřili, ţe se dají připravit různé látky, které přinášejí zapomnění nebo naopak způsobují nesmrtelnost, umoţňují stýkat se s nadpřirozenými bytostmi, vracejí mládí, navozují lásku, případně zase zbavují člověka vlastní vůle a podrobují ho vůli druhého. (Dušek, 1990, str. 13) V dávné historii byly drogy spojeny především s náboţenstvím. Bohové dali Řekům mák, který přinášel spánek. Indické mytologické pověsti uvádí, ţe konopí pochází z vlasů boha Višnu. Aztékové poţívali drogu, aby lépe snášeli únavu a hlad v bojích. Také nápoje lásky, obsahující často afrodiziaka, měly někdy za následek těţké otravy. (Dušek, 1990) Kromě náboţenství měly drogy velký význam v čarodějnictví. Čarodějnické masti obsahovaly afrodiziaka a hypnotika. V kultuře a umění se setkáváme s inspirací drogami u vytváření obrazů, soch a hudebních děl. (Dušek, 1990) Spolu s dalšími nebezpečnými látkami jde od počátku lidstva ruku v ruce i alkohol. Prakticky všechny národy světa dnes alkohol znají a snad právě proto se setkáváme s různými opatřeními, která pití alkoholu omezují nebo úplně zakazují. (Dušek, 1990) A historie se stále opakuje. Sotva se podařilo zmírnit nebo potlačit jeden druh toxikomanie, jiţ se vynoří další, často ještě zákeřnější a společensky nebezpečnější především proto, ţe si zpočátku neuvědomujeme hrozící nebezpečí a ţe na boj s toxikomanií nejsme dostatečně připraveni.. Na jedné straně účinný a nezbytný lék se můţe stát nebezpečným jedem jak pro jedince, tak pro společnost. (Dušek, 1990, str. 30) 11

12 Je nesporné a mnohokrát popsané, ţe závislost odměňuje ztrátou zájmu o sebe sama, o okolí, odsunuje do pozadí zájmy a hodnoty, které byly pro závislého dříve přednější:.závislý člověk dává návykové látce přednost před hodnotami, které pro něj byly dříve mnohem důleţitější. Svoji touhu po návykové látce často neovládá, můţe, ale nemusí mít odvykací potíţe a pokračuje v uţívání návykové látky, i kdyţ je to ve zjevném rozporu s jeho zájmy. (Nešpor, 1995, str. 32). Závislost tělesná způsobuje tělesné potíţe po vysazení drog, závislost psychická je většinou mnohem závaţnější, trvá podstatně delší dobu a obtíţněji se léčí. (Nešpor, 1995) J. Křivohlavý (2001) rozlišuje dva druhy závislostí: substanční (ingestivní) závislost, procesuální závislost. Substanční závislost je závislost na přijímaných drogách jako je alkohol, nikotin, halucinogenní, psychoaktivní a psychedelické drogy, stimulancia apod. Můţe to být i káva. Tyto látky navozují změnu emocí, kognitivní i konativní činnosti. Závislostí procesuální se označuje závislost na určitém druhu činnosti - hazardní hráči, workoholici, lidé, kteří jsou nadměrně pohlceni určitou činností. (Křivohlavý, 2001) Obecně je k posuzování závislostí moţné pouţít následující kritéria, u kterých platí, ţe pokud se minimálně tři během posledního roku u pacienta objeví, lze diagnostikovat syndrom závislosti. Jsou to: silná touha nebo nucení uţít látku, problémy při sebeovládání, somatický odvykací stav, rostoucí tolerance, zanedbávání zájmů, pokračování v uţívání i přes jasné důkazy škodlivých následků. (Pecinovská, 1996) Vedle všech odborných vymezení se setkáváme s laickým posuzováním závislosti. Veřejnost často nepovaţuje závislost za nemoc a závislého člověka často hodnotí tak, ţe se do problémů dostal jen svým vlastním přičiněním, má na ní svou vlastní vinu a především v ní převládá názor, ţe kdyby postiţený chtěl, pomůţe si sám. (Heller, 1996). Atˇ je tomu jakkoli, nataţená ruka, která přijímá, je vţdy jen naše, naše je také rozhodnutí přijmout, záleţí však zcela jistě i na okolnostech, na vůli a na osobnosti jedince. 12

13 1.1 Základní faktory vzniku závislostí Mezi základní faktory vzniku závislosti, které uvádí O. Pecinovská (1996), patří genetická transmise a biochemické zvláštnosti organismu. Dalšími faktory jsou osobnostní struktura, prostředí a tolerantní postoje společnosti, droga a její dostupnost a podnět startér. V přítomnosti těchto faktorů pak působí průběhové mechanismy, kterými jsou vznik a opakování situací a nepřítomnost jiných alternativ k řešení situací. O. Pecinovská (1996) dále uvádí dva mechanismy, které jsou rozhodující v dynamice vývoje závislosti. Tolerancí se nazývá jev, při kterém je k dosaţení určité typické reakce organismu zapotřebí stále větší mnoţství látky. Organismus můţe postupně tolerovat i takové mnoţství drogy, která by pro něj byla ze začátku ohroţující. Tato tolerance se v konečném stadiu sniţuje, do výchozí úrovně se jiţ nikdy nevrací. Druhým mechanismem je kontrola. Je to schopnost kriticky a reálně vyhodnocovat situaci z hlediska osobních a společenských potřeb a povinností. Např. s vyšším obsahem alkoholu v krvi se mění psychické procesy a tak i kontrola. Ta se následně stává méně spolehlivou i při niţší hladině alkoholu v krvi, vzhledem k tomu, jak postupně prohlubuje její změna. V určitém stadiu se pak pro závislého stává trvalá abstinence nevyhnutelnou. Interakce mezi změněnou kontrolou a zvýšenou tolerancí pak vede k nutnosti trvalého zřeknutí se alkoholu nebo drogy. Změna v kontrole tvoří podstatu poruchy organismu a chorobného stavu bez moţnosti vyléčení lze dosáhnout pouze úzdravy bez odstranění základní poruchy. Tento fakt spolu s přesvědčením, ţe patofyziologický stav překonám vůlí ovlivněnou drogou, vede člověka k marnému, předem prohranému souboji, končícímu v terminálním stadiu a bez léčby popřípadě i smrtí. (Pecinovská, 1996, str. 13) Vývojovými stadii závislostí se bude věnovat následující kapitola. 1.2 Vývojová stadia závislostí Závislost má podle Jellineka čtyři fáze stadia. První je stadium počáteční (iniciální). V této fázi se člověk chová v podstatě stejně jako jeho okolí, navenek se nijak neodlišuje. Neobjevuje se např. při zřetelné opilosti, můţe tak být za toho, který hodně snese a není to na něm vidět. V kaţdém případě neumí své problémy řešit jinou cestou, v intoxikaci dokáţe 13

14 překonávat situace, které pro něj byly dosud bolestné a neřešitelné. Najde-li řešení problému, často se pak omezí v konzumaci, není však vyloučené, ţe další bude řešit stejně tak. Druhé stadium varovné (prodromální) se vyznačuje rostoucí tolerancí. Závislý vyhledává příleţitost a důvody jak se dostat k látce. Později uţívá látku o samotě. Třetí stadium: rozhodné (kruciální). Stále se zvyšuje tolerance, závislý snese vysoké dávky látky, aniţ by na něm byla patrná intoxikace. Dochází ke změně kontroly v uţívání. Látka se stává součástí metabolismu, změní se i reakce organismu na určitou dávku. V této chvíli ještě u postiţeného převládá pocit, ţe můţe kdykoliv z rozjetého vlaku vystoupit a látku nebude potřebovat. Většina závislých v tomto stadiu nevyhledá léčbu a pokračuje dál. Tím se dostávají do čtvrtého stadia, konečného (terminálního). Charakteristický je pro tuto fázi nepříjemný stav po odeznění účinků látky, který si pak vyţaduje poţití další dávky drogy. Klesá tolerance v důsledku poškození organismu. Nevyhnutelně nastupuje degradace osobnosti, závislý je hnán jediným poţadavkem na ţivot, a tím je získání další drogy. Přestává pečovat o sebe, o své blízké nastává stav, kdy to bez drogy nejde, ale ani s ní. (Pecinovská, 1996) 1.3 Druhy závislostí Závislost je nespíš nejstarší chorobou lidstva a boj s ní, navzdory osvětě a prevenci, stále prohráváme, přinejmenším je tento boj velmi nevyrovnaný. Člověk asi můţe být závislý na čemkoliv, různých druhů závislostí přibývá. Návykové látky, léky, závislost na nakupování, sexu, práci, výherních automatech, internetu, telefonování, jídle nebo hubnutí. Výčet závislostí tímto zdaleka nekončí. Vzhledem k tomu, jak dlouhou dobu jiţ drogy lidstvo provázejí, nelze objektivně předpokládat, ţe by tomu v budoucnosti mělo být jinak. Mnohokrát jsme měli moţnost přesvědčit se, ţe ani prohibice, ani vysoké tresty tento problém nevyřeší. (Kolektiv autorů sdruţení SANANIM, 2007, str. 138) Dle této publikace jsou nejčastěji uţívanými drogami: alkohol: působí na centrální nervový systém, uţ v malém mnoţství je patrný jeho účinek na rychlost reakcí, pohyby, rozhodování. Závislost na alkoholu je svou závaţností srovnatelná se závislostí na opiátech, projevuje se fyzickými abstinenčními příznaky; 14

15 nikotin: nejrozšířenější je uţívání nikotinu kouřením tabáku, jiné aplikační formy jsou poměrně nebezpečné, nikotin je velmi toxický. Právě obsah nikotinu je po dlouhých výzkumech povaţován za příčinu závislosti na tabáku, jeho účinek na psychiku není dosud plně objasněn; léky: jedná se o velmi širokou skupinu látek, které ovlivňují mozek, tedy centrální nervovou soustavu. Vyvolávají euforii, zbavují strachu a napětí, zvyšují jak tělesný tak duševní výkon, mění smyslové vnímání. Závislost na lécích se povaţuje za jednu z nejzávaţnějších; těkavé látky: obecně jsou povaţovány za nejnebezpečnější, nebezpečnější neţ kokain, pervitin nebo heroin. Mají narkotický účinek a snadno dochází k jejich předávkování. Vzhledem k tomu, ţe znatelně poškozují mozek, dochází u uţivatele k úbytku rozumových schopností a tím samozřejmě klesá pravděpodobnost léčebného ovlivnění. Uţívání se provádí vdechováním, jiné moţnosti aplikace jsou moţné, ale málo časté, intoxikace je bezprostřední a podobá se opilosti. Nejběţnějšími zástupci jsou toluen, perchloretylen, aceton, chemopren, éter nebo chloroform; konopné drogy: zcela jistě nejznámější konopnou drogou je marihuana. Intoxikace se projevuje např. změnou vnímání času, pocity blaţenosti a euforie, typický je bezdůvodný smích, mohou se také vyskytovat halucinace, dlouhodobí uţivatelé jsou zpomalení a trpí poruchou krátkodobé paměti, závislost je spíše psychická a bývá spojená s ţivotním stylem; halucinogeny: skupina přírodních a syntetických látek, které vyvolávají změny vnímání aţ po halucinace, nejběţnějšími zástupci jsou LSD a lysohlávky, ovlivňují mnoho receptorových systémů v mozku a efekt je vyvolaný jejich interakcí, tyto látky nevyvolávají závislost, nenastává tedy odvykací stav; stimulační drogy: stimulancia jsou chemické látky působící na centrální nervový systém, především mozek, vyvolávají tělesné a duševní povzbuzení, pocity svěţesti aţ nekontrolovatelné vzrušení. Mezi nejvýznamnější zástupce se řadí nelegální pervitin, kokain a extáze, mezi legální zástupce patří káva a čaj. Látky této skupiny vyvolávají spíše psychickou závislost; opiáty: mají tlumivý účinek na centrální nervovou soustavu, z tělesných funkcí pak tlumí aktivitu hladkého svalstva, způsobují významné zvyšování tolerance a jsou vysoce návykové psychicky i fyzicky, nejznámějším zástupcem je heroin a opium. (Kolektiv autorů sdruţení SANANIM, 2007) 15

16 1.4 Odvykací stav Odvykací stav je asi nejhorší noční můrou pro kaţdého závislého. Všechny moţné příznaky, které tento stav provázejí, byly také mnohokrát popsány a zdokumentovány. Mezinárodní klasifikace nemocí definuje odvykací stav takto: Skupina příznaků různého seskupení a stupně závaţnosti, vyskytující se při absolutním nebo relativním odvykání psychoaktivní látky po jejím dlouhotrvajícím uţívání. Nástup a průběh odvykacího stavu jsou časově ohraničeny a mají vztah k typu psychoaktivní látky a dávce, která byla uţita bezprostředně před zastavením nebo redukcí uţívání. (Dostupné z Odvykání a ústupové příznaky lze také charakterizovat jako abstinenční syndrom. Ústupové příznaky se objevují u závislého, který se snaţí odvyknout konzumaci a jsou také příznakem toho, ţe si tělo zvyklo na danou drogu natolik, ţe jiţ bez ní nemůţe být a obvykle bývají opačného charakteru neţ při jejím působení. Pokud je to droga, která tlumí, způsobuje snadnější usínání, pak jsou příznaky při vysazení charakterizovány naopak výraznou aktivitou či neklidem nebo zlostným chováním. (Křivohlavý, 2001) Odvykací syndrom absťák vyvolá obvykle aţ delší uţívání poměrně vysokých dávek drogy. Způsobuje příznaky jak tělesné (křeče), tak duševní (deprese). (Nešpor, 1995) Některé prameny pouţívají i termín syndrom odnětí drogy: Pramení z narušení závislé homeostázy, na kterém se podílí vysazení pravidelných dávek drogy, předchozí předávkování a vyčerpání rezerv organismu. Začátek a průběh odvykacího stavu jsou časově omezeny. (Pecinovská, 1996, str. 21) O. Pecinovská (1996) dále uvádí moţné příznaky, se kterými se můţeme setkat u syndromu odnětí drogy: ranní uţití třes poruchy spánku nauzea kolísání tlaku krve, pocení úzkost, deprese. 16

17 K prvním příznakům odnětí drogy dochází za 6-8 hodin, ty ustupují, pokud pacient sáhne po další dávce drogy. Řada závislých se tak vyloţeně bojí střízlivění. (Pecinovská, 1996) 1.5 Důsledky závislostí Daň, kterou je závislý za svou nemoc nucen zaplatit, je obrovská. Zdravotními komplikacemi, ať uţ somatickými nebo duševními, počínaje, konče problémy v rodině, především s dětmi, v zaměstnání a v celém okruhu sociálních vazeb závislého. Pokud hovoříme o důsledcích, které způsobuje závislost na návykových látkách v rodině, představujeme si jako oběti závislosti rodičů především děti. Menší následky připisujeme závislosti otce a větší závislosti matky. Závislost však přináší více obětí a v podstatě destruuje celý rodinný systém i jeho jednotlivé členy. Od tohoto faktu se pak odvíjí i destrukce společenských struktur a celých populací. (Heller, 1996, str. 77) Většina společnosti bere problém závislostí jako zdravotní, závislost jako nemoc těla, málokdo si však uvědomuje, ţe zde dochází k moţná i důleţitějšímu problému v sociální a ekonomické sféře. Zatímco důsledky, např. nadměrného pití alkoholu na organismus, jsou dnes dobře známé, kdo si ale poloţí otázku, jak vlastně funguje závislý jedinec v rodině či v zaměstnání? Jakákoli závislost jedince se výrazně dotýká všech v jeho okolí. Jednání pod vlivem drogy znemoţňuje normální, přirozenou komunikaci, závislému nedovoluje pruţné a tvůrčí rozhodování. (Heller, 1996) 1.6 Léčba závislostí Tato pasáţ se jen v krátkosti zmíní o léčbě závislostí. Pro kaţdého závislého, ale i jen pro pozorovatele, je důleţité si uvědomit, ţe úspěšná léčba spočívá v doţivotní abstinenci. Je to velmi jednoduché, nic více a nic méně. Pokud se ze zneuţívání vyvine chorobná závislost a postiţený ztratí schopnost svými vlastními silami zvládnout cestu zpátky, přichází ke slovu léčba. Léčba však nevede k odstranění poruchy způsobující změnu v kontrole, ani není moţné odstranit vnitřní afinitu organismu k droze. Léčba tedy nevede k vyléčení chorobného stavu (tzn. k návratu do stavu 17

18 před vznikem choroby), ale dosahuje pouze úzdravu (tj. vymizení příznaků choroby), pro jejíţ udrţení je nutné důsledné a trvalé dodrţování bezalkoholní diety vzdání se konzumace alkoholických nápojů v jakkoliv i malém mnoţství a trvale po celý ţivot. (Heller, 1996, str. 83) V případě závislostí je úplná abstinence platná jak pro alkohol, tak i pro ostatní látkové i nelátkové závislosti. 2. Závislost na alkoholu Závislost na alkoholu je bezpochyby nejhorší, často skrývanou, závislostí. Tento fakt z ní dělá především celkem legální konzumace, tolerance společnosti k alkoholu jako k prostředku zabezpečující dobrou zábavu i tlumící různé chmury člověka. Málokdo si však dokáţe představit, jakou sílu má alkohol, a ţe je závislost na něm v podstatě srovnatelná s jinými závislostmi, které jiţ tolik tolerovány společností nejsou. Tato síla spočívá především v dostupnosti alkoholu. Nadměrné uţívání alkoholu se označuje pojmem alkoholismus. Tento termín byl poprvé pouţit v roce 1849 švédským lékařem Magnussem Hussem, aţ o sto později začal být chápán jako medicínský problém (WHO v roce 1951). (Dostupné z Mezi nejzávaţnější a nejrozšířenější formy návyku patří alkoholismus. Samozřejmě ţe ne kaţdé poţívání alkoholických nápojů lze nazvat alkoholismem. O něm lze hovořit tehdy, dosáhne-li závislost na alkoholu takového stupně, ţe škodí buď jedinci, společnosti nebo oběma. (Janík, 1990, str. 58) Alkoholismus, stejně jako ostatní závislosti, jsou nemocemi na celý ţivot. Závislý musí tento fakt přijmout a musí se s nemocí naučit ţít: Alkoholismus je nemoc trvalá a provází člověka od prvních příznaků typických pro alkoholismus aţ do konce ţivota. Člověk ţije a musí ţít na úrovni této chorobě přizpůsobené, a tedy vyrovnat se jinak se svým prostředím, s jeho zvyky a jeho ceremoniály kolem alkoholických nápojů. Alkoholik musí znát sebe co nejdokonaleji, poučení o své chorobě přijímat co nejochotněji a pravidlům, která z nich 18

19 vyplynou, podřizovat svou ţivotosprávu trvale, soustavně a beze zbytku. (Kvapilík, Svobodová, 1985, str. 33) Účinky alkoholu na člověka popisuje Kvapilík a Svobodová takto: Alkohol, resp. etylalkohol, chemicky etanol (C2H5OH), svou jednoduchou a malou molekulou, vznikající kvašením cukrů, patří mezi látky ovlivňující především látkovou přeměnu a nervový systém. (Kvapilík, Svobodová, 1985, str. 13) Podle odborníků Světové zdravotnické organizace je pro zdravého dospělého člověka ještě bezpečnou dávkou alkoholu kolem 20g 100% lihu za den (16 g pro ţenu, 24 g pro muţe), 20 g lihu odpovídá zhruba půl litru piva nebo 2,deci vína. (Nešpor, Csémy, 1995, str. 59) Z medicínského hlediska se u závislosti na alkoholu setkáváme s pojmy úzus, abúzus a misúzus. Úzus označuje poţívání alkoholu při společenských událostech nebo jako doplněk jídla. Dávky alkoholu zde nemají podstatnější vliv na psychickou a fyzickou činnost člověka. Dá se říci, ţe je to pití v takovém mnoţství a časových odstupech, kdy se nevytváří závislost. Abúzus můţeme charakterizovat jiţ jako zneuţívání nebo uţívání v nadměrném mnoţství a v nevhodnou dobu. (Janík, 1990). V roce 1969 experti Světové zdravotní organizace charakterizovali abúzus jako trvalé nebo řídce se vyskytující nadměrné zneuţívání drog neslučitelné s přijatelnou lékařskou praxí nebo nesouvisející s ní. (Janík, 1990, str. 58). Ani v tomto případě však nemusí dojít k vytvoření závislosti na alkoholu, můţe jít o časté pití alkoholu, ale v menších dávkách a nedochází k opilosti nebo podnapilosti. Termín misúzus vyjadřuje nenáleţité nebo nepřiměřené uţívání. (Janík, 1990) Podle Jellineka a Feuerleina je v následující tabulce popsána typologie abúzu (alfa, beta) nebo závislosti (gama, delta, epsilon). V tabulce je také uvedena schopnost pití alkoholu kontrolovat nebo abstinovat. Typologie abúzu či závislosti (Kvapilík, Svobodová, 1985, str. 34): Jellinek Abúzus či závislost Alfa Abúzus převáţně psychogenní Schopnost pití kontrolovat Schopnost abstinovat Možný vývoj Feuerlein Ano (+) Ano (+) Gama Konflikt trinker (konfliktový 19

20 piják) Beta Abúzus převáţně sociogenní Ano (++) Ano (++) (gama) delta Gelegenheistrinker (příleţitostný piják) Gama Závislost převáţně psychická Ne Ano (+) Süchtiger Trinker (náruţivý piják) Delta Závislost převáţně somatická Ano (+) Ne Gewohnheits - trinker (návykový piják) Tab.1: Typologie abúzu či závislosti. Epizodický abúzus se přisuzuje poslednímu typu epsilon, často má dramatický a protahovaný průběh se ztracenou kontrolou. (Skála, 1986) 2.1 Vliv alkoholu na člověka Pokud člověk přijímá větší mnoţství alkoholu, musí také pak nést jeho negativní důsledky, a to jak přímé, tak nepřímé. Přímé negativní důsledky jsou spojeny s ohroţením fyzického a psychického zdraví. Mezi nejčastější se řadí cirhóza jater a různé psychózy, nádorová onemocnění, nemoci kardiovaskulárního systému. Nejčastější cirhóza jater neboli ztukovatění jater je onemocnění, u kterého dochází vlivem neustálého zatěţování jaterních buněk odbouráváním etanolu k hromadění tuků v hepatocytech. Stav je doprovázen zvětšením jater. (Pecinovská, 1996) K nepřímým nepříznivým vlivům alkoholu patří účast podnapilých řidičů na dopravních nehodách, alkohol můţe být tam, kde dochází ke kriminálním činům a vraţdám. V praxi i v laboratořích byl prokázán vztah mezi alkoholem a agresivitou, lidé pod vlivem alkoholu 20

21 jsou sebevědomější a vyzývavější, mění se jejich uvaţování, vnímání, koordinace a ztrácejí schopnost správného uvaţování. (Křivohlavý, 2001) 2.2 Klasifikace alkoholismu MKN 10 (Mezinárodní klasifikace nemocí) řadí alkoholismus do skupiny F, mezi poruchy duševní a poruchy chování. Konkrétně se jedná o skupinu nemocí F10 F19 a následující členění na čtvrtém místě. Obsah této skupiny je uveden v příloze č Evropská charta o alkoholu Evropská charta o alkoholu byla jednomyslně přijatá zástupci vlád evropských zemí dne v Paříţi Etické zásady a cíle Všichni lidé mají právo na ţivot v rodině, společnosti a v pracovním prostředí, kde budou chráněni před úrazy, násilím a dalšími negativními důsledky konzumu alkoholu. Všichni lidé mají od časného věku právo na nestranné informace a vzdělávání, týkající se následků konzumu alkoholu na zdraví, rodinu i společnost. Všechny děti a všichni dospívající mají právo vyrůstat v prostředí, které je chráněno před negativními důsledky konzumu alkoholu a pokud moţno i před propagováním alkoholických nápojů. Všichni lidé, kteří rizikově nebo škodlivě poţívají alkoholické nápoje, a členové jejich rodin mají právo na dostupnou léčbu a péči. Všichni lidé, kteří si nepřejí poţívat alkoholické nápoje, nebo kteří je poţívat nemohou ze zdravotních nebo jiných důvodů, mají právo být chráněni před tlakem alkoholické nápoje pít. Při odmítání alkoholu by se jim mělo dostávat podpory. (Dostupné z 21

22 2.3.2 Strategie o alkoholu Deset strategií Světové zdravotnické organizace týkajících se alkoholu naplňují etické principy a cíle v souladu s rozdílnými sociálními, kulturními, ekonomickými a právními prostředími ve členských státech: informace a vzdělávání - šířit informace o škodlivosti alkoholu s ohledem na zdraví a kvalitu ţivota jednotlivce, rodiny i společnosti; veřejné, soukromé a pracovní prostředí - kontrola dostupnosti alkoholu při veřejných akcích, kde dochází ke škodám v souvislosti s alkoholem; řízení vozidla pod vlivem alkoholu - zajištění vysoké vynutitelnosti současné právní úpravy o řízení pod vlivem alkoholu; dostupnost alkoholických nápojů - usilovat o nízké ceny nealkoholických nápojů a prostřednictvím daňové politiky zajistit vysoké reálné ceny alkoholu a vyšší daně u alkoholických nápojů s vyšším obsahem alkoholu; propagace alkoholických nápojů - omezit reklamu na pouhou informaci o výrobku a jen na tiskoviny pro dospělé nebo uplatnit ještě zásadnější zákaz; léčba - vytvořit komplexní systém léčby odpovídající potřebám, tj. dostupný, účinný, pruţný a ověřitelný; odpovědnost výrobců alkoholických nápojů a odvětví pohostinství - hodnotit účinky strategií alkoholového průmyslu v oblasti sociálních a ekonomických dopadů na zdraví vést ho k převzetí zodpovědnosti za tyto škody; schopnost společnosti čelit škodlivému vlivu alkoholu - vzdělávání a praktický výcvik ve strategiích omezování škod působených alkoholem pro odborníky z oblasti školství, sociální péče a spravedlnosti, s cílem zajistit účinný komplexní přístup; nevládní organizace - podporovat je, aby na mezinárodní i národní úrovni prosazovaly takové postupy a programy, které povedou k mírnění škod působených alkoholem; formulování, realizace a monitorování programů - vytvořit národní program a akční plán o alkoholu s jasně specifikovanými cíli. (Nešpor, 2001) 22

23 2.4 Teorie alkoholismu Tak jako u čehokoliv jiného se lidé odjakţiva ptají proč? Proč vůbec někdo pije, uţívá drogy? V následujících řádcích tato kapitola uvede několik teorií, které vznikly právě k otázkám proč?. Morální teorie: tato teorie stála na úplném počátku. Vychází z toho, ţe určité chování je morálně správné a jiné naopak nemorální. Chování alkoholiků je z tohoto hlediska absolutně nepřípustné. Genetický model: je to medicínský pohled na alkoholismus, který povaţuje za projev dědičnosti. Na základě mnoha studií bylo zjištěno, ţe určitá, ale ne příliš velká, část chování alkoholiků je pravděpodobně geneticky ovlivnitelná. Nelze jím však vysvětlit zcela všechny faktory, které se na vzniku a trvání alkoholismu podílejí. Pojetí alkoholismu jako nemoci: tento model byl zhruba před šedesáti lety velice preferován, dává moţnost zařadit alkoholika do určité fáze nemoci, ale nic jiného v podstatě nepřináší. Teorie očekávání: jedná se o to, co vlastně alkoholik od alkoholu čeká. Zaměňováním placeba s alkoholem bylo zjištěno, ţe se alkoholici, kteří dostali placebo místo alkoholu, chovali, jako kdyby alkohol dostali. Na rozdíl od nealkoholiků, kde tomu v tak velké míře nebylo. Teorie sníţení napětí: niţší dávka alkoholu umoţňuje lepší zvládání stresu, vyšší však sniţuje úroveň reakce na stresový podnět. Experimentálně bylo prokázáno, ţe alkoholik se řešení těţkých situací spíše vyhýbá, neţ aby proţíval vnitřní napětí. Sníţené sebeuvědomování: zjednodušeně, alkoholik ztrácí schopnost vnímat sebe i své okolí, čas a realitu. Důsledkem pak bývá řada výtrţností, sexuální agresivita či hostilita. Sebepovyšování alkoholiků: výsledky experimentu ukázaly, ţe alkoholici sebe hodnotí podstatně lépe pod vlivem alkoholu, neţ za střízliva. Sniţování úzkosti a stresu: vliv samotného alkoholu na sníţení úzkosti nebyl experimentálně prokázán. K výraznému sníţení došlo pouze při kombinaci s jiným podnětem, např. odvedení pozornosti. Model sociálního učení: vyuţívá zákonitostí učení v sociálním kontextu. Alkohol přináší potěšení a je slučitelný s určitým sociálním kontextem, jeho příjem můţeme 23

24 vidět na sociálních vzorech, které slouţí jako modely. U prvního tvrzení byly zjištěny mimořádné rozdíly mezi jednotlivými kulturami (co je normál a co ne) a vliv modelu byl prokázán pouze u silných alkoholiků. Zastánci této teorie míní, ţe silné alkoholiky posiluje strašák odvykání. Pokud se alkoholik napije, není mu zle, a pozitivní vliv alkoholu posiluje kladný postoj. (Křivohlavý, 2001) Teorie nejspíš vţdy zůstanou teoriemi. Nicméně, na kaţdého, kdo bojuje nebo nebojuje se závislostí, by zcela určitě mohl být pouţitý některý z těchto modelů, ještě lépe moţná kombinace různých teorií, které: dávají podněty jednak pro prevenci alkoholismu, jednak pro jeho léčení (terapii). (Křivohlavý, 2001, str. 200) 2.5 Osobnost alkoholika Kdo je vlastně alkoholik? Podle slovníku cizích slov je to člověk, který je chorobně oddaný nadměrnému pití alkoholu. (Dostupné z Podle Hoska můţeme alkoholiky rozdělit do čtyř skupin. Běţný konzument je první typ, který občas pije, někdy to přeţene a následující den pak trpí kocovinou. (Hosek, 1998) Kocovina: je způsobena více vlivy: narušením minerálního a vodního hospodářství a metabolismu, nevyspáním, účinky alkoholu na mozek aj. Při kocovině je vhodné doplnit minerály a tekutiny (např. formou nějaké lehce stravitelné polévky), naprosto nevhodný je další alkohol. (Kolektiv autorů sdruţení SANANIM, 2007) Druhým typem je iniciativní konzument. Má blízko k závislosti, alkohol vyhledává. Třetím typem je stop alkoholik. Tento typ vţdy několik dní pije, pak má v pití několik dní pauzu. Čtvrtý typ nonstop alkoholik pije neustále a bez přestávky. (Hosek, 1998) Varovné známky krátkodobé a dlouhodobé konzumace alkoholu (Nešpor, Czémy, 1995, str. 58): BRZSKÉ ZNÁMKY ZNÁMKY DLOUHODOBÉHO PITÍ Alkohol v dechu (někdy maskovaný bonbony Okénka (nepamatuje si, co dělal pod vlivem 24

25 apod.) alkoholu) Zarudlé oči Třes, i kdyţ nebyl poţit alkohol Zhoršená pohybová souhra Zvyšování odolnosti vůči alkoholu Bolesti hlavy v kocovině Ospalost Nejistá chůze Samotářské pití Ospalost Hltavé pití Nezřetelná výslovnost Ztráta nepijících přátel Často oslabení zábran Alkohol pouţíván k uklidnění Slovní nebo i fyzická agrese Sníţená schopnost pití ovládat a zastavit Častější úrazy, pády, popáleniny, pořezání Tělesné nemoci např. jaterní, trávícího systému, vyšší krevní tlak Pití při nevhodných příleţitostech Tab. 2: Varovné známky krátkodobé a dlouhodobé konzumace alkoholu. 2.6 Stupně opilosti Tak jako u závislosti či alkoholismu existuje mnoho definic opilosti a mnoho rozlišení stupňů opilosti. Samotná opilost (jinak také ebrieta) je stavem lidského organismu vznikající po poţití alkoholu. Lze říci, ţe na kaţdého člověka tento stav působí jinak. Můţe se projevit zvýšenou hovorností, povznesenou náladou, rozšířenou sociální otevřeností, zvýšeným sebevědomím, ale také pomalejšími reakcemi, sníţenou pozorností, agresivitou, poruchami vědomí a příp. dalšími projevy. (Dostupné z: Stupeň opilosti je charakterizován vnějšími a vnitřními projevy. Mezi vnější projevy patří vrávoravá chůze, porucha rovnováhy, vnitřním projevem je obsah alkoholu v krvi. Hladina nad dvě promile alkoholu v krvi vykazuje 100% shodu vnitřních a vnějších projevů. (Skála, 1988) Vnější projevy opilosti se mohou totiţ za určitých okolností (např. úlekem při dopravní nehodě) náhle a alespoň na krátkou dobu změnit a člověk jako najednou vystřízlivěl. Naproti tomu není znám ţádný prostředek, který by výrazněji ovlivnil hladinu alkoholu v krvi. (Skála, 1988, str. 14) 25

26 Jak jiţ bylo zmíněno, existuje spousta rozlišení stupňů opilosti. V tom zásadním, a to je míra koncentrace alkoholu v krvi, se ale v podstatě shodují. Podle Skály (1988) dávka 0,6 0,8 alkoholu v krvi vyvolává většinou příjemné účinky, ovšem dávky způsobující koncentraci nad 0,8 mohou způsobit neţádoucí účinky, tedy pravý opak. První stadium opilosti (koncentrace alkoholu v krvi 1 1,5 ) se projevuje veselým výrazem obličeje, výřečností, smíchem a spokojeností. Právě tento stav svádí sahat častěji po alkoholu, protoţe si v něm člověk připadá velmi schopný. Ve druhém stadiu opilosti (1,5 3 ) se objevuje impulsivní a nepromyšlené chování a jednání. Charakterizuje ho nekritičnost, netaktnost, pijící člověk nedbá na své okolí, nedokáţe naslouchat druhým, rudne v obličeji a stoupá mu tep. Těţkou akutní otravou alkoholem se vyznačuje třetí stadium opilosti (3 i 4 ). Dostavuje se únava, zvracení, obličej bledne, opilost se můţe podobat narkóze (úplné bezvědomí, necitlivost). Člověk je někdy zmatený a blouzní. V těţkých případech bez dostatečné pomoci můţe dojít i k úmrtí. (Skála, 1988) Dalším podobným dělením je šest fází opilosti: excitační opilost do 1 promile: hovornost, povznešenější nálada, formální nemoţnost řídit vozidlo; mírná opilost 1 aţ 1,5 promile: euforie, zvýšené sebevědomí a sebedůvěra, zpomalení reakcí; střední opilost 1,5 aţ 2 promile: zhoršení koordinace pohybů, sníţená pozornost, agresivita; těţká opilost 2 aţ 3 promile: špatná artikulace, neschopnost chůze, zvracení; otrava alkoholem 3 aţ 4 promile: těţké poruchy vědomí, poruchy dýchání a srdečního rytmu, riziko zástavy tělesných orgánů; riziko smrti nad 4 promile: kóma, riziko následné smrti otravou alkoholem. (Dostupné z: Pro názornost a porovnání dělení opilosti dle Kolektivu autorů sdruţení SANANIM (2007): lehká spíše excitace, dávka do 1,5 g/l; středně těţká útlum, ospalost, dávka 1,6 2,0 g/l; těţká stav hraničí s narkózou, dávka 2,0 3,0 g/l; velmi těţká bezvědomí, hrozí zástava dechu a oběhu, dávka nad 3,0 g/l. (Kolektiv autorů sdruţení SANANIM, 2007) 26

27 Pozn. hodnota 1 promile alkoholu v krvi znamená, ţe jeden litr krve obsahuje jeden gram čistého alkoholu. 2.7 Příčiny alkoholismu Alkohol má v mnoha zemích postavení dobrého doplňku k jídlu, jedná se většinou o místní zvyk. Víno k jídlu se běţně pije v jihoevropských zemích, ve středu Evropy zase pivo a na východě Evropy to jsou destiláty. Alkohol je také součástí různých společenských setkání, přinejmenším se podává sklenička šumivého vína na přivítanou. Přitom od poţívání alkoholu k jeho zneuţívání vede často jen malý krůček. Přechod bývá pozvolný, nenápadný a individuální. (Janík, 1990) Příčiny závislosti na alkoholu můţeme rozdělit na společenské a individuální. Mezi společenské příčiny řadíme sbliţující účinek alkoholu, nedostatek hlubšího ţivotního smyslu, který vede ke konzumnímu stylu ţivota místo jeho tvůrčího naplnění a s tím související správné vyuţívání volného času. K těmto příčinám se přidávají příčiny či sklony individuální, jako nepříznivé rodinné prostředí, špatné záţitky z dětství, výskyt alkoholismu u nejbliţších příbuzných, dále i zkušenost, která říká, ţe pokud jsme v napětí, dá se tento stav rychle a výrazně upravit a nakonec mimořádné ţivotní situace, které vyvolávají úzkost. Individualita kaţdého z nás hraje při vzniku závislosti velkou roli. Alkoholikem se můţe stát úplně bezproblémový jedinec, ale i ten, který z této normy vybočuje. To co u jednoho vede k abúzu, můţe druhého dovést k úspěchu. (Skála, 1988) Je tedy moţné říci, ţe vrozené rysy osobnosti hrají při vzniku závislosti na alkoholu sice důleţitou roli, ţe však neexistuje ţádný specifický rys, který předurčuje člověka právě jen k závislosti na alkoholu. Jinak řečeno, nikdo není předurčen k tomu, aby se stal závislým na alkoholu, ale nikdo také nemá předem jistotu, ţe se jím nestane. (Skála, 1988, str. 39) 2.8 Důsledky alkoholismu Důsledky nadměrného poţívání alkoholických nápojů, dalo by se říci stejně jako u příčin alkoholismu, jsou jednak pro člověka samotného v podobě narušeného fyzického a psychického zdraví a narušeného kontaktu s okolím, tedy osobní, pak také společenské, 27

28 protoţe v první řadě rodina, dále spolupracovníci, známí, musí se závislým člověkem nějak ţít. V kapitole 2.1 jiţ bylo zmíněno několik zásadních onemocnění, která závislého na alkoholu mohou provázet. Dalšími onemocněními psychického rázu jsou alkoholické psychózy. Častá je alkoholická halucinóza s převaţujícími sluchovými halucinacemi, alkoholická paranoia, kterou provází impotence a méně časté epileptické záchvaty. Charakteristickou alkoholickou psychózou je delirium tremens vyprovokované exogenními příčinami, u kterého lze pozorovat příznaky jako tachykardie, pocení, hrubý třes prstů a rukou, neklid, úzkost, optické halucinace, dezorientace nebo změny vědomí. (Skála, 1986) Rodina alkoholika je v důsledku jeho závislosti postiţená celá. Často se hovoří o dětech, závislost má však více obětí, rozloţí celý rodinný systém a jeho jednotlivé členy a od tohoto faktu se dále odvíjí destrukce společenských struktur a populací. (Heller, 1996) Závislost jednoho člena rodiny na alkoholu či jiné droze se výrazně dotýká i jejích ostatních členů. Postupně onemocní celá rodina. (Heller, 1996, str. 77) V první řadě je znemoţněna normální, přirozená komunikace se závislým. Ten není schopen nést odpovědnost, nemůţe pruţně reagovat a rozhodovat. Po čase nelze v rodině komunikovat ani pokud jsou všichni střízliví, nemohou najít společná řešení apod., a to můţe opět vést k potřebě řešit komplikace alkoholem. (Heller, 1996) Podle Hellera (1996) jsou při vzniku závislosti a jejím rozvoji v rodině dominující utajování a zdůvodňování pití. Utajení devastuje v rodině komunikaci, vzájemnou důvěru, zpřehází hodnotový systém apod. Oproti tomu zdůvodňování rozvrací vzájemné vztahy, pozitivní emoční projevy, sexuální aktivitu atd. (Heller, 1996, str. 78) Rodina pak ztrácí své základní funkce. 3. Léčba závislostí Jiţ v předchozím textu bylo uvedeno, ţe kaţdá léčba dosahuje pouze vymizení příznaků choroby, nikdy nedovede závislého do stavu před vznikem choroby. Ono uzdravení pak musí být dodrţováno přísnou dietou např. bezalkoholovou. Lze říci, ţe tento poţadavek bývá pro léčbu nejobtíţnější a v počátcích léčby je to pro závislého takřka nepředstavitelné. 28

29 Pro úspěšné zvládnutí léčby je nutné, aby závislý získal potřebný náhled na svou nemoc, ve smyslu toho, ţe je opravdu nemocný a léčbu potřebuje. Zde hraje velkou roli rodina, která je v podstatě nucena spoluproţívat závislost. (Heller, 1996) Jen blízcí rodinní příslušníci znají skutečný rozsah důsledků chybějícího náhledu. Jen ti, kteří se závislým člověkem ţijí, vědí o nekonečných snahách přesvědčit jej o jeho chorobě, o tom, ţe jeho intoxikace jiţ přestaly souviset s tím, co se děje v jejich okolí. Jen oni vědí, jak je těţké sdělit závislému, ţe problémy s drogou jiţ plně vyplnily celý jeho obzor a především to, ţe jejich aktivity nejsou namířeny proti osobě závislého, ale proti jeho chorobné závislosti. V tuto dobu je to skutečný zápas o ţivot člena rodiny, který vyţaduje nekonečnou trpělivost, obětavost a pevný vztah. (Heller, 1996, str. 83) Jsou i tací, kteří nikoho kolem sebe nemají, anebo nemají takovou houţevnatost. I přes všechny snahy se však někdy stane, ţe se nemoc prohloubí aţ do chronického stavu, který končí předčasnou smrtí. Z toho celého vyplývá, ţe závislost je nemoc, ke které patří nezodpovědnost a neukázněnost a pro rodinu je největší šancí přemluvit závislého, aby dobrovolně nastoupil léčení. Kaţdé léčení je dobrovolné a pacient o něm můţe rozhodnout jen sám. Nucená je léčba pouze z nařízení soudu. (Heller, 1996) 3.1 Léčba závislosti na alkoholu V současné době rozlišujeme léčbu ambulantní a ústavní, dále je to léčba probíhající v poradnách nebo stacionářích. V naléhavých případech je moţné volat záchrannou sluţbu, v méně naléhavých případech i Policii ČR. (Nešpor, 2006) Podle Křivohlavého (2001) můţeme boj s alkoholem rozdělit dle cíle terapie na dvě skupiny. Cílem první skupiny je stoprocentní abstinence aţ do smrti, u druhé skupiny je to dosaţení přijatelné a zdravotně snesitelné míry pravidelného příjmu alkoholu. U doţivotní abstinence autor uvádí několik moţných způsobů řešení. Jedním z nich je organizace AA Anonymní alkoholici, dále psychoterapie alkoholiků a chemoterapie. Činnostmi AA se zde budou zabývat některé následující kapitoly. V oblasti chemoterapie se při odvykání alkoholu vyuţívají dva léky, antabus a emetin. Obě látky způsobují nepříjemné fyzické stavy při poţití léku a alkoholu zároveň. Psychoterapie, stejně jako metody dosaţení sníţení příjmu alkoholu na přijatelnou míru, mají své limity v efektivitě. Jsou to většinou osobní predispozice jako věk, stav a vzdělání. (Křivohlavý, 2001) 29

30 Protialkoholní péči lze rozdělit do čtyř fází. První je fáze kontaktu, která probíhá v ambulancích i ústavech a můţe trvat několik dnů, ale i měsíců, podle důsledků závislosti. Druhá detoxikační fáze trvá nejméně týden v lůţkovém zařízení, kde je pacientovi poskytnutá odborná péče při odvykacích potíţích. Odvykací fáze můţe probíhat opět jak v ambulantní, tak v ústavní péči, doba trvání se počítá na měsíce. Doléčování v průběhu fáze následné péče je záleţitostí terapeutů, odborných lékařů, stacionářů, skupin apod. a je nutné počítat s tím, ţe se protáhne i na celá léta. (Kvapilík, Svobodová, 1985) K jakési protialkoholní péči řadíme i PZS protialkoholní záchytné stanice. Nemají sice v popisu práce léčit pacienty, nicméně jejich hlavním úkolem je zachytit osoby, které ve stavu akutní intoxikace alkoholem ohroţují bezpečnost a zdraví okolí i vlastní. (Skála, 1986) První záchytnou stanici u nás zaloţil v Praze u Apolináře v roce 1951 Jaroslav Skála Ambulantní léčba Ambulantní léčba probíhá ve specializovaných zařízeních. Vzhledem k tomu, ţe se jedná o jednotlivé návštěvy, její výhodou je moţnost dostavit se po pracovní době a nevyţaduje tedy pracovní neschopnost. V těchto zařízeních často pracují i psychoterapeutické skupiny, zapojují se rodiny apod. Je moţné tímto krokem léčení zahájit, není však zdaleka vhodné pro kaţdého. Pokud závislý s pitím nedokáţe přestat ani při této léčbě, je lépe zvolit variantu ústavního léčení. (Nešpor, 2006) Rozpoznat vhodnou formu léčení lze podle indikačních kritérií. Indikační kritéria pro ambulantní léčbu jsou: osoby, které jsou dostatečně motivované, bez těţkých tělesných a duševních důsledků na zdraví, relativně dobře sociálně integrované; osoby, které jsou v přípravě na léčbu v lůţkovém zařízení; osoby propuštěné z lůţkové péče do ambulantní následné péče. (Kvapilík, Svobodová, 1985) Ústavní léčba S léčbou důsledků nadměrného pití alkoholu můţe pomoci i psychiatrické, interní nebo neurologické oddělení. Pro samotný problém a příčinu alkoholismu je však mnohem vhodnější specializovaná odvykací léčba. Délka trvání léčby je v těchto zařízeních různá. (Nešpor, 2006) Indikacemi pro ústavní léčbu jsou: 30

31 osoby s důsledky na zdraví (tělesném i duševním) nebo ve společenských vztazích; osoby s více závislostmi; osoby s těţkými důsledky, tzv. organický psychosyndrom; osoby s těţkými změnami osobnosti; osoby, u kterých selhala ambulantní léčba. (Kvapilík, Svobodová, 1985) Náplň léčení bývá v různých zařízeních odlišná a pokud je to moţné, je vhodné vybrat zařízení s kvalitním a vyhovujícím programem. Při nástupu většinou probíhá lékařská prohlídka s následnou léčbou tělesných i duševních obtíţí. Nezbytnou součástí pobytu je psychoterapie, která můţe být individuální, většinou se však jedná o terapii ve skupině, další terapií jsou různé relaxační techniky, ergoterapie, terapeutická komunita a podle zdravotního stavu pacientů také cvičení, výlety, neboť tělesná aktivita pomáhá v zotavování mozku a při obnově mozkových buněk a jejich sítí. (Nešpor, 2006) 3.2 Možnosti léčby v ČR V České republice je poměrně dost moţností jak bojovat se závislostí na alkoholu. Jsou to krizové telefonní linky, ambulance lékařů a léčeben, poradny, sdruţení nebo lůţková zařízení s programem. Tato kapitola připomene některé z nich. Centrum sociálně zdravotních sluţeb v Praze Řepích provozuje AT poradnu a AT linku. Zajišťují poradenství, psychoterapii včetně doléčovacího programu. AT linka nabízí krizovou intervenci a poradenství, v případě nepřítomnosti záznamník. (Dostupné z: Jednou z aktivit Centra sociálních sluţeb Praha je Krizové centrum RIAPS, které ve spolupráci sociálních pracovnic, terapeutů, psychologů a psychiatrů pomáhá klientům v náročných ţivotních situacích. Pouţívají metody krizové intervence, skupinové psychoterapie, relaxační techniky i sociální poradenství. Cílovou skupinou jsou lidé v osobní, vývojové, vztahové, pracovní a sociální krizi. (Dostupné z: Denní psychoterapeutické sanatorium Ondřejov, oddělení pro léčbu závislostí, nabízí pomoc ambulantní, v poradenství klientům od 18 ti let, kteří se ocitli v ohroţení závislostí a chtějí ve svém ţivotě udělat změnu. Péče je věnována i partnerům, rodičům nebo blízkým závislého. To vše v denním stacionáři nebo odpoledním doléčovacím programu. (Dostupné z: 31