Kontakty. Vydává MO ČR Prezentační a informační centrum MO Rooseveltova Praha 6 IČO Šéfredaktor: Jaroslav Pajer

Transkript

1 Vydává MO ČR Prezentační a informační centrum MO Rooseveltova Praha 6 IČO Šéfredaktor: Jaroslav Pajer Redakce Rooseveltova Praha 6 Telefony: Fax: areport@centrum.cz Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Foto na titulní straně: Jan Kouba V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje PIC MO, Rooseveltova 23, Praha 6 Oľga Endlová, tel Tisk: ČTK Repro Číslo indexu: ISSN X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: Toto číslo vyšlo dne: Kontakty Martin Koller tel.: mobil.: martin.koller@ .cz Jan Kouba tel.: Pavel Lang tel.: mobil: pavellang@centrum.cz Vladimír Marek tel.: mobil: v.mare@post.cz Jaroslav Pajer tel.: mobil: pajer.jaroslav@seznam.cz Diskuse o aktuálních tématech Nikdo nejde sám Boj se zákeřnou zubatou.. 8 Bilancuje se za chodu Šance na přežití Výstřely na sněhu Univerzita se zahraničním renomé Libavá pod salvami dělostřelců Soutěživostí k profesionalitě Devadesát let práce pro české letectví Péče o novodobé veterány se zkvalitňuje NATO Intelligence Fusion Center Obor na celý život Prvních bylo dvanáct Kaleidoskop Knižní tipy Z redakční pošty Nové přírůstky v Knihovně VHÚ Jazykový koutek A spoj

2 UDÁLOST V Praze se uskutečnilo dvoudenní neformální zasedání ministrů obrany členských států Evropské unie států NATO, které nejsou členy Evropské unie, a kandidátských států EU za účelem jejich informování o průběhu a výsledcích neformálního zasedání ministrů obrany členských zemí Evropské unie. DISKUSE o aktuálních tématech spojených národů a pokračují misí MINURCAT, upřesnil J. Solana a dodal, že se připravuje záměr dalšího nasazení jednotek v námořní operaci Evropské unie ATALANTA zaměřené na boj proti pirátství u somálského pobřeží. Druhý den neformálního ministerského zasedání v Praze se hovořilo jak o rozvoji vojenských schopností EU, s důrazem na řešení dostupnosti kapacit transportních vrtulníků pro operace Severoatlantické aliance a Evropské unie, tak o pokračování projektů a programů iniciovaných během francouzského předsednictví. V popředí zájmu byla také spolupráce EU se svými strategickými partnery v bezpečnostní oblasti, a to s NATO, s OSN a s Africkou unií, a dále opatření v rámci programu Military Erasmus Evropské unie, jenž Text: Pavel LANG Foto: Jan KOUBA Pátek třináctého března nebyl pro Ministerstvo obrany České republiky nešťastným dnem. Jako gestorovi neformálního zasedání ministrů obrany členských států Evropské unie se mu dostalo kolektivní pochvaly. Nejen od sedmadvaceti delegací resortů obrany, ale i od generálního tajemníka, vysokého představitele EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Javiera Solany a generálního tajemníka NATO Jaapa de Hoop Scheffera. Byť se jednalo o neformální jednání, které nepřijímá žádná rozhodnutí, během dvoudenního zasedání ministrů obrany členských států Evropské unie se prodiskutovaly aktuální otázky v jednotlivých agendách evropské bezpečnostní a obranné politiky. Hlavními tématy prvního dne byly tři v současnosti probíhající vojenské operace Evropské unie. Jejich velitelé, generál John McColl (operace EUFOR ALTHEA v Bosně a Hercegovině), generál Patrick Nash (operace EUFOR Tchad/RCA v Čadu a Středoafrické republice) a admirál Philip Jones (operace EUNAVFOR ATALANTA v pobřežních vodách Somálska), přítomné informovali o aktuální situaci a následném vývoji těchto misí. Shodli jsme se, že vojenské úkoly operace ALTHEA byly splněny a před námi stojí otázka její transformace. Tyto úvahy však v žádném případě neznamenají, že chceme Bosnu a Hercegovinu opustit. V dohledné době chceme přijmout kolektivní rozhodnutí, jak postupovat dál, řekla místopředsedkyně vlády ČR a ministryně obrany Vlasta Parkanová, která zasedání předsedala. Rovněž mise v Čadu a Středoafrické republice byla pozitivně hodnocena. Dnem 15. března 2009 přešly úkoly této operace pod mandát Organizace se zabývá výměnou vysokoškolských studentů a kooperací mezi vojenskými školami. Užší spoluprací EU a NATO zabráníme případným duplicitám. Zvláště nyní, v době pokračující hospodářské recese, si nemohou státy dovolit budovat vojenské a obranné kapacity pro obě organizace zvlášť, dodala ministryně obrany V. Parkanová. Na závěr pražské schůzky se uskutečnilo také jednání tzv. Trojky (současné a následující předsednictví, Generální sekretariát Rady a Evropská komise) s ministry obrany členských 2 3

3 BATTLE GROUP Slovenská část Battle Group EU má za sebou certifikaci, v současné době dolaďuje některé aspekty výcviku Nikdo nejde sám Text a foto: Vladimír MAREK Vojáci zastavují na cestě vozidlo plné domorodců. Již zběžná kontrola prozrazuje, že řidič nemá povolení k průjezdu tímto stanovištěm. Nezbývá nic jiného, než aby se náklaďák otočil a vrátil zpátky. Proti tomu ale protestují lidé na korbě. Seskakují dolů a vrhají se na muže v uniformách. Snaží se narušit proces kontroly a prorazit si cestu kordonem. Hlídka na kontrolním propouštěcím stanovišti přehrazuje komunikaci. Nervozita stoupá a s ní i agresivita některých jedinců. Dav bere uzávěru útokem. Vojáci se srážejí v ještě pevnější tvar, po několika minutách vyrovnaného boje se jim daří odrazit rozvášněnou skupinu. Povolávají posilu v podobě týmu rychlé reakce. Těžkooděnci nastupují s přilbami, obušky a plastovými štíty. Kordon se ještě několikrát prohne pod náporem útočícího davu a pak začne pozvolna postupovat vpřed. Jedná se o jednu ze standardních situací, které nacvičujeme. Vojákům se tentokráte podařilo zvládnout celou situaci bez použití zbraní. Drobné nedostatky, které se stále ještě objevují, odstraňujeme postupným drilováním, vysvětluje velitel první roty slovenského 22. mechanizovaného praporu kapitán Dušan Skonc. Tento týdenní výcvik je vlastně jakousi přípravou na cvičení Collective Shield, kterého se společně s příslušníky české 4. brigády rychlého nasazení zúčastníme na přelomu března a dubna. Absolvovali jsme již certifikační cvičení, důraz v něm byl položen na bojové akce. Nyní bychom se měli více zaměřit na stabilizační operace. Chceme si tak v praxi ověřit funkčnost standardních operačních postupů. První rota 22. mechanizovaného praporu je společně s četou oprav techniky a přeprav, praporním obvazištěm, rotou zásob a přepravy praporu logistické podpory 2. mechanizované brigády, EOD četou ze sil výcviku a podpory, četou radiačního, chemického a biologického průzkumu pozemních sil a četou Vojenské policie vyčleněna za Slovensko do Battle Group Evropské unie. Z české strany tvoří základ tohoto bojového uskupení prakticky celý štáb 4. brigády rychlého nasazení, 43. výsadkový mechanizovaný prapor z Chrudimi, první roty 41. a 42. mechanizovaného praporu. Podle charakteru nasazení se navíc mohou aktivovat jednotlivé specializované jednotky logistiky, elektronického boje, CIMIC/PSYOPS, dělostřelectva, vrtulníkového letectva, ženijní, průzkumné a EOD. Nechybí ani zdravotnické zabezpečení v podobě obvaziště či polní nemocnice. Více než stoletá tradice Kořeny 22. mechanizovaného praporu sahají do druhé poloviny devatenáctého století. V té době vznikl honvédský pluk 11. Po vzniku Československa došlo k 1. říjnu 1920 k unifikaci tohoto útvaru na pěší pluk č. 20, který byl dislokovaný v posádce Mukačevo. O rok později se přemístil do současné posádky Michalovce. V roce 1955 dochází k reorganizaci a přečíslování útvaru na 63. střelecký pluk. Prvního října 1995 z něho vzniká 22. mechanizovaná brigáda. K je na jejím základě vytvořen 22. mechanizovaný prapor. Ten získává v roce 2006 historický název 22. mechanizovaný prapor Michalovce. Útvar se právě tímto aktem přihlásil k tradicím pěšího pluku č. 20 a jeho následovníků. O rok později získává prapor navíc čestný název Generála Mikuláša Markusa. Tento rodák z Málince v okrese Lučenec odmaturoval v roce 1916 na Vyšší státní reálce v Kremnici a jako jednoroční dobrovolník byl odvelený na ruskou a později 4 5

4 BATTLE GROUP BATTLE GROUP na italskou frontu. Po válce se přihlásil do čs. armády, postupně prošel různými funkcemi na úrovni velitele čety a roty. Po vzniku samostatného Slovenského státu převzal nejdříve velení 10. divize a později pěšího pluku 6. Společně s generálem Golianem se v druhé fázi 2. světové války zapojil do příprav Slovenského národního povstání. V době jeho vypuknutí se nacházel u 1. divize na východním Slovensku. Poté, co selhal plán na vedení aktivní útočné bojové činnosti dvou východoslovenských divizí, nařídil vojákům nepřipustit za žádnou cenu odzbrojení Němci. Se svým štábem ustoupil do Čergovského pohoří. Zde se postupně soustředilo zhruba patnáct set vojáků divize. Po týdenních přestřelkách s protivníkem se jim podařilo probít na povstalecké území. V průběhu povstání velel plukovník Mikuláš Markus IV. taktické skupině Muráň a III. taktické skupině Gerlach. Později se stal velitelem 4. čs. samostatné brigády v SSSR. Pomáhají i v osobním životě Prapor má standardní trojkovou organizační strukturu. Každá ze tří mechanizovaných rot se tedy dělí na tři mechanizované čety. Jednotka se podílí na plnění úkolů ochrany životních zájmů státu. Musí být schopna vést operace v plném rozsahu. Poskytuje vojenskou pomoc při eliminaci hrozeb terorismu, prohlubuje spolupráci ve vojenské oblasti s EU a členskými zeměmi NATO. V roce 2006 byli příslušníci útvaru nasazeni v misi UNFICYP na Kypru. Několik vojáků se paralelně podílelo na operaci Iraqi Freedom v Iráku. Od ledna 2008 působilo sedmdesát vojáků 22. mechanizovaného praporu v operaci Joint Enterprise KFOR v Kosovu. V té době se také dvanáct vojáků průzkumné čety účastnilo mise OSN UNDOF na Golanských výšinách. Příslušníci praporu se hlásí k heslu Nikdy nepůjdeš sám. Je to základní krédo, které se snažíme dostat do krve všem vojákům. Nejde nám přitom jen o to, že nikdo není sám například v boji, ale i v době volna a v osobním životě. Snažíme se takto posílit týmového ducha, vysvětluje velitel praporu podplukovník Zoltán Iboš. Výzbroj jednotky kromě standardních pěchotních zbraní tvoří bojová vozidla pěchoty BVP 1, kolová obrněná vozidla Aligátor, protitankové komplety Konkurz a minomety. Mechanizovaný prapor patří k nejlepším jednotkám slovenských pozemních sil. Jsme také jedni z prvních, kdo dostává novou výstroj zařazovanou postupně do naší armády. Jedná se především o modulární nosný systém a o upgrade samopalu Sa-58. Tyto doplňky přispívají nejen k většímu komfortu vojáka na bojišti, ale zároveň zvyšují i jeho bojovou sílu, připomíná kapitán Skonc. Odražení útoku Zatímco na kontrolním stanovišti pokračují vojáci ve výcviku zaměřeném na prohlídku automobilu a osob, jen o pár set metrů dál odrážejí příslušníci praporu za pomoci komplexů Konkurz protitankový útok. Jedním z těch, kteří budou od července letošního roku plnit úkoly ve prospěch Battle Group EU, je střelec operátor Daniel Bálint. Do armády vstoupil v roce Na Slovensku ale dlouho nepobyl, čekala ho mise UNFICYP na Kypru. Celkem zde strávil tři roky. Z jiných misí zkušenosti zatím nemá. Pokud bychom měli být skutečně v rámci EU nasazeni někde v Africe, bude to určitě o něčem jiném. Operace na Kypru je zaměřená především na pozorování, pravidelně se také podávají hlášení o situaci. Naše přítomnost nebyla spojena s nějakými zvláštními zásahy. Na Kypru je také jiná infrastruktura než na černém kontinentu, uvažuje desátník Bálint. Dosavadní příprava byla poměrně náročná. Zaměřovali jsme se na nové druhy výcviku, jako je boj ve městě, patrolování, ochrany konvojů atd. To všechno jsou pro mne nové záležitosti. Před Kyprem jsem prošel pouze výcvikem zaměřeným na činnost kontrolních stanovišť a potlačování nepokojného davu. Ve výcvikovém prostoru Valáškovce na východě Slovenska se odvíjí další část scénáře. Patrola pohybující se v terénu je napadena. Zatímco vojáci odpovídají palbou, velitel žádá o vyslání týmu rychlé reakce. Společnými silami pak zatlačují protivníka a pokračují v patrole. Zkušenosti od mariňáků Velitel třetí čety poručík Ján Štěpita patří i přes svůj věk k důstojníkům, kteří již mají jisté zahraniční zkušenosti. Kromě Akademie obrany v Liptovském Mikuláši má za sebou i rok strávený na základně US Marine Corps v Quanticu v americké Virginii. Moje četa má v uskupení plnit specifické úkoly týkající se mobilních či pěších patrol a ochrany konvojů před přepadením. Pro mnohé z mých vojáků je to nová záležitost. Podobné věci nikdy předtím necvičili. Já osobně jsem měl možnost věnovat se těmto aspektům během studia v USA. Většina našich instruktorů měla bohaté zkušenosti z Afghánistánu a Iráku. Právě této problematice jsme věnovali nemalý prostor, vysvětluje poručík. Podmínky v našich výcvikových prostorech nám umožňují cvičit pouze v horském a členitém terénu. Na nasazení v poušti, stepi či v džungli se zde připravovat nemůžeme. Přesto jsme všechna základní cvičení zvládli, potřebujeme jen sladit jednotku a dotáhnout některé detaily. Je to moje první mise, musím přiznat, že se na ni těším. Právě kvůli takovýmto činnostem jsem vstoupil do armády. Kapitán Dušan Skonc před několika týdny navštívil štábní cvičení v České republice. Některé nové poznatky okamžitě zapracoval do výcviku. Jeho jednotka prý musí být kompatibilní s českou částí skupiny. Netají se rovněž tím, že podřízení díky nedávné certifikaci dosáhli určité úrovně výcviku a získali potřebné zkušenosti. Stouplo prý také jejich sebevědomí. Ze začátku to bylo pro naše vojáky poněkud těžké, museli se vypořádat s celou řadou nových úkolů. Zařazení do Battle Group mělo ale vliv i na jejich morálku. Zatím jsem ještě neměl příležitost být s touto jednotkou v nějakém ostrém nasazení. Pokud by však skutečně došlo k její aktivaci, jsem přesvědčen, že by to podřízení jen přivítali. Jinak by se přece ani na tuto práci nedali, argumentuje kapitán. S vojáky 43. výsadkového mechanizovaného praporu jsem se poprvé setkal na bilaterálním jednání v Žatci. Později byli zástupci 4. brigády rychlého nasazení přítomni i na naší certifikaci. Vyjádřili se v tom smyslu, že jsou úrovní naší jednotky příjemně překvapeni. 6 7

5 MISE BOJ se zákeřnou zubatou který je součástí našeho kontingentu na základně Shank v provincii Lógar. Fungujeme jako hotovostní jednotka, většinou si tedy svoji práci neplánujeme, čekáme na to, jestli se něco stane, případně někdo ohlásí nějaký nález, vysvětluje vedoucí českého EOD týmu nadporučík Petr Tomiczek. Působíme nejen ve prospěch našeho kontingentu a spojeneckých jednotek, pomáháme i afghánským bezpečnostním složkám. Veškerá šetření mají pro nás obrovský význam. Právě při nich totiž získáváme řadu důležitých informací, které využíváme nejen během našeho dalšího působení v misi. Zjištěné poznatky předáváme přes americký EOD tým na velitelství ISAF k analýze. V druhé polovině listopadu loňského roku najel jeden z našich pancéřovaných humvee během cesty do distriktu Koshi na minu. Výbuch zničil celý předek vozidla. Kolona okamžitě zastavila a byl přivolán jak náš, tak i americký EOD tým. Čeští pyrotechnici společně se svými americkými kolegy museli prověřit v okolí každou píď země. Zjišťovali, zda při výbuchu nebyla poškozena munice převážená vozidlem. Snažili se tím eliminovat další ohrožení osádky. Důležité také bylo zjistit příčiny výbuchu a minimalizovat tak v budoucnu obdobné ohrožení. S největší pravděpodobností prý v tomto případě vozidlo najelo na protitankovou minu sovětské produkce. Většinu českých pyrotechniků tvoří příslušníci 15. ženijní brigády z Bechyně. V minulosti se podíleli na zajišťování EOD týmů dislokovaných na kábulském letišti. V oblasti Lógaru nedochází k tak častým nálezům munice, jako tomu bylo v Kábulu a jeho okolí. O to více se zde vyskytují nástražné výbušné systémy, upozorňuje nadporučík Tomiczek. A nejde přitom jen o narůstající projevy terorismu. V místním prostředí není problém tyto prostředky dokonale zamaskovat. Podobným trendům je možné čelit jen co největší informovaností a pozorností vojáků. Nejčastěji k útokům dochází při přesunech. Je potřeba věnovat zvýšenou pozornost exponovaným místům, jako jsou křižovatky, mosty a soutěsky. Nebezpečné jsou i veškeré úseky se zvýšeným provozem. Určitým indikátorem bývá rovněž změna charakteru půdy. Tam, kde bylo kopáno, může být uložen nástražný systém. Nezbytné je sledovat terén podél cesty a okamžitě hlásit výskyt veškerých podezřelých předmětů. K preventivním opatřením při přesunech patří namátkové kontroly rizikových míst na silnicích. Pokud je to jen trochu možné, neprojíždějí konvoje po komunikacích, ale volným terénem. Jednou ze základních zásad je vyvarovat se jakékoliv pravidelnosti. Je potřeba co nejčastěji měnit nejen trasy, ale i časy přesunů. Nejúčinnější způsob jak bojovat s nástražnými výbušnými systémy představuje dostatečná balistická ochrana. Nejohroženější částí vozidla je podlaha. Právě ta je v případě pancéřovaných humvee, která používají naši vojáci, jakousi Achillovou patou. Ani vybavení těchto vozidel protiminovými dekami by ale nebylo řešením. Ty jsou totiž odolné pouze proti slabším výbušninám. V žádném případě by prý nemohly odolat protitankovým minám. Podstatně lépe jsou na tom v tomto směru obrněná vozidla Dingo a LMV Iveco. Text: Vladimír MAREK Foto: archiv EOD týmu Podle některých údajů je na území Afghánistánu rozmístěno až sedm milionů min. Jiné zdroje hovoří o ještě větším množství. Ale ať již tomu je jakkoliv, jedna věc je nesporná. Afghánistán jednoznačně vede pomyslný žebříček zemí s největším minovým ohrožením. Ve většině případů přitom v této zemi neexistují mapy a plány rozmístění minových polí. Pokud Český EOD tým v afghánském Lógaru, zaměřený na likvidaci munice a výbušných systémů, si na nedostatek práce nemůže stěžovat byla výjimečně pořízena nějaká dokumentace, je většinou velice nepřesná. V osmdesátých letech minulého století totiž Sověti zaminovávali rozsáhlá území z vrtulníků. Problematická jsou i minová pole rozmístěná podél toků řek. V důsledku erozí a povodní došlo totiž k sesuvům půdy a k odplavení min do oblastí, kde se v minulosti vůbec nenacházely. Proces odminování probíhá již řadu let. Vyčištěná území jsou označována kameny natřenými nabílo, ta dosud zaminovaná pak červenou barvou. Stále ještě zůstává neodminováno přes sedm set kilometrů čtverečních ploch. K padesáti typům min navíc v poslední době stále častěji přibývají improvizované výbušné systémy nastražené teroristy. To všechno klade nemalé nároky na činnost českého EOD týmu, 8 9

6 MISE MISE BILANCUJE SE za chodu Text a foto: mjr. Jindřich PLESCHER Únor a počátek března letošního roku byl v afghánské provincii Lógar ve znamení střídání českých provinčních rekonstrukčních týmů (PRT). Zatímco příslušníci druhého kontingentu se vraceli do vlasti, třetí kontingent postupně zaujímal jejich pozice. V této souvislosti se tak trochu bilancovalo, operační činnost přesto probíhala na plné obrátky. Prvořadým úkolem týmu je pomáhat v rekonstrukci a rozvoji provincie. Nesnažíme se prosazovat naši kulturu ani náš způsob života. Respektujeme místní zvyklosti i tradice. Musíme také brát v úvahu, že podle místního kalendáře se píše rok 1387, upozorňuje velitel 2. kontingentu podplukovník Pavel Lipka. Významným faktorem úspěšné realizace projektů je právě komunikace s provinčními vládami, představiteli a šurami (místní forma parlamentu). Je nutné s nimi jednat, abychom jim vysvětlovali naše možnosti. Potřebujeme také znát potřeby a zájmy lidí, připomíná velitel. Za půl roku v Afghánistánu náš PRT absolvoval stovky rokování a setkání s místními autoritami. Ta jsou většinou zdlouhavá. Mají nejenom věcný rozměr, ale jsou především společenskou událostí. Místní oceňují, že i Češi ctí tuto zvyklost. Může se zdát, že jednáními se rekonstrukční proces prodlužuje. Opak je ale pravdou. Nejdříve musíme zjistit, co místní lidé vlastně potřebují. Chceme, aby všechny projekty brali za své a podíleli se na nich. Není problém postavit třeba novou nemocnici, lidem ale scházejí spíše zdroje pitné vody, případně škola, a tak se rozhodování ponechává na místní vládě a komunitě. O správné cestě svědčí i skutečnost, že všechny realizované projekty jsou funkční a žádný z nich nebyl zničen protikoaličními silami, říká vedoucí civilní části Václav Pecha. V současnosti je investováno nebo alokováno 100 milionů korun na 60 projektů. Z nich je již dokončeno a slouží 14. Portfolio našeho záběru je poměrně široké. V oblasti bezpečnosti je to výstavba vězení a oprava šesti policejních check pointů na hlavní silnici spojující Kábul a Gardéz. Pokud se týče vodního hospodářství, opravili jsme nejen jedinou funkční přehradu v provincii, ale i zavlažovací systémy, jezy a srážkoměrné stanice. V zemědělství jsme se zaměřili Český provinční rekonstrukční tým v Lógaru realizoval celou řadu úspěšných projektů především na zpracování produkce. Pomáhali jsme budovat sušárny, sklepy na uskladnění ovoce, sběrná mlékařská centra. Věnovali jsme se rovněž zalesňování a ochraně přírody, kolem přehrady Surchab jsme zřizovali větrolamy. Ve zdravotnictví jsme přispěli ke zvětšení kapacity hlavních nemocnic, zajistili jsme i vybavení ambulancí a dodávky léků. Ve školství jsme dokončili výstavbu jedné školy, pracuje se na rekonstrukci dalších sedmi. Na jaře by měla začít výstavba dvou dívčích škol. Prodloužená ruka velitele Český provinční rekonstrukční tým je zařazen do struktury Regionálního velitelství východ (Regional Command-East). Komunikaci s nadřízeným stupněm zajišťují dva styční důstojníci. Jeden má na starost operační záležitosti a druhý logistickou oblast. Jejich práce se však často prolíná. Oba jsou dislokováni na americkém vojenském letišti v Bagramu, které je vzdáleno vzdušnou čarou sto dvacet kilometrů severně od základny Shank. V současnosti je naším hlavním úkolem zajišťování kompletního servisu pro rotující vojáky, říká major Martin Bojkovský. Během ledna až března totiž probíhá rotace kontingentů PRT. Noví vojáci přilétají z České republiky právě do Bagramu, kde stráví několik dní. Musejí přitom absolvovat školení zaměřené na minové nebezpečí a improvizované výbušné prostředky. Pak se přepraví americkými vrtulníky na základnu Shank. Zpět do Bagramu přilétají ze Shanku vojáci, kteří misi končí. Ti se pak vracejí vojenským speciálem zpět do vlasti. Není jednoduché vše zkoordinovat, vstupuje do toho totiž řada faktorů, jako například neletové počasí, přednostní přeprava jiných složek, případně zajišťování nejrůznějších operací. Nejméně příjemnou součástí naší práce je zabezpečení servisu pro raněné vojáky, zdůrazňuje major Bojkovský. Pokud povaha jejich zranění vyžaduje složitější ošetření, jsou přepravováni vrtulníky MEDEVAC (Medical 10 11

7 MISE MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE Velitel Regionálního velitelství východ v silách ISAF generálmajor Jeffrey Schloesser navštívil 21. února český provinční rekonstrukční tým. Setkal se zde s vojáky 2. kontingentu a dvaceti z nich předal pamětní mince. Chci vám vyjádřit poděkování za těžkou práci, kterou jste za uplynulý půlrok odvedli. Udělali jste hodně pro Afghánistán, ISAF i pro svoji vlast, řekl vojákům generál. Text a foto: Radko ČAPEK Evacuation) do polní nemocnice, která sídlí na letišti v Bagramu. Po operaci jsou pak transportováni letouny strategického odsunu (STRATEVAC) do Evropy. Český voják, zraněný při útoku na naši patrolu začátkem října loňského roku, se dostal z bojiště do pražské Ústřední vojenské nemocnice za pouhých čtyřicet hodin. A to byl mezitím ošetřen na základně Shank a následně operován v americké polní nemocnici v Bagramu. Dalším z hlavních úkolů styčných důstojníků je komunikace s divizním a brigádním stupněm velení. Pravidelně v pondělí, ve středu a v pátek se zúčastňují briefingu v logistickém operačním centru odloučeného pracoviště TF (Task Force) Spartan. Toto centrum je dislokováno na letišti v Bagramu a má na starost veškerou distribuci osob a materiálu brigády a divize. Na základně také sídlí firma, která zajišťuje generální opravy vozidel Humvee. Koordinujeme s nimi tuto činnost a dodávky náhradních dílů pro humvee českého PRT, říká major Milan Růžička. Do jeho působnosti patří i zařizování obměny poškozených vozidel a s tím spojená administrativa. Stará se rovněž o leteckou přepravu vojáků a materiálu ve prospěch českého kontingentu. V neposlední řadě oba důstojníci pomáhají českému velvyslanectví, které sídlí v afghánském hlavním městě Kábulu, při komunikaci s velitelstvím v Bagramu. Činnost styčných důstojníků představuje mravenčí práci při navazování a udržování kontaktů a komunikaci s koaličními partnery. Jsou prodlouženou rukou velitele českého PRT u nadřízeného stupně. Plní zde úlohu zástupců naší vlasti. Reprezentovali například Českou republiku při návštěvě George Bushe v Bagramu. Šance na přežití Text a foto: Jindřich PLESCHER Bezpečnostní situace v provincii Lógar je trvale zhoršená. Do přestřelek se dostávají nejen spojenci, ale i afghánští vojáci. Velké nebezpečí představuje také možnost, že najedou na improvizovaný výbušný systém IED (Improvised Explose Device). To všechno přináší častá střelná a střepinová zranění. Včasná a kvalifikovaná první pomoc výrazně zvyšuje šance na přežití raněných vojáků, vysvětluje lékař druhého českého kontingentu PRT kapitán Vít Kašpárek, proč se rozhodli afghánským vojákům pomoci právě v oblasti zdravotnictví. V provincii Lógar je umístěn jeden kandak (jednotka o velikosti praporu) Afghánské národní armády. Sídlí v kasárnách hned vedle základny Shank. Tyto vojenské útvary nejsou dislokované trvale na stejném místě, pravidelně rotují po provinciích. Za dobu českého působení v Lógaru zde operuje již druhý. Zdravotní výcvik afghánských vojáků koordinujeme se zdravotní službou afghánské jednotky a francouzským lékařem, který při ní v rámci Operational Mentor Liaison Team (operační školicí styčný tým) působí, vysvětluje náčelník obvaziště českého kontingentu major Pavel Nedozrál. Vlastní tematiku zdravotní přípravy naši specialisté rozdělili do několika oblastí. Jednalo se o první pomoc při střelných a střepinových poraněních vzniklých při výbuchu IED, postup při resuscitaci a stabilizaci vojáků, přístup k pacientovi, vyšetření pacienta, kontrolu životních funkcí, polohování a transport raněných, poskytování první pomoci u zlomenin, při popáleninách, při poranění hrudníku a břicha, při uštknutí hadem, ošetření pneumotoraxu, vyproštění z vozidla, používání zdravotnického materiálu z lékárniček, zhotovení improvizovaného škrtidla a nasazení krčního límce a tlakového obvazu. Nejčastějším důvodem úmrtí afghánských vojáků a policistů je vykrvácení. Proto jsme se v první řadě zaměřili na použití škrtidel a zastavení krvácení. Důležité je raněné správně stabilizovat a bezpečně převézt k dalšímu ošetření, upozorňuje zdravotnický záchranář podpraporčík Břetislav Veselý. Většinou se prý jedná o velice zkušené vojáky, kteří si uvědomují důležitost zvládnutí první pomoci. Při nácvicích jsou velmi aktivní. Český provinční rekonstrukční tým v Lógaru školí afghánské vojáky v oblasti zdravotní přípravy 12 13

8 RUBRIKA FOTOREPORTÁŽ VÝSTŘELY na sněhu Text. Martin KOLLER Foto: Jan KOUBA Vojenský prostor může v zimě přichystat mnohá překvapení. Jedním z nich se koncem února staly záplavy sněhu. Ani ty však nezabránily příslušníkům 7. mechanizované brigády úspěšně splnit zadané úkoly. Místo dunění tankových dieselů, chrupání sněhu pod botami vojáků a ran z kanonů se na Velké Střelné ve výcvikovém prostoru Libavá ozývalo práskání pěchotních zbraní. Taková byla realita vyvedení příslušníků 73. tankového praporu z Přáslavic. Vpřed! I když to šlo v hlubokém sněhu pomalu a kulomet vážil víc než obvykle. Pohyblivá palebná stanoviště sice na chvíli ulevila unaveným nohám, ale zato všechny pořádně vytřásla. V mokrých botách s namrzlým sněhem na podrážkách bylo riskantní i překonávání čela korby. Opěšalí tankisté Na vojně se mohou objevit situace pro neodborníka opravdu nečekané. Jednou z nich jsou tankisté bojující pěšky. Rota složená z vybraných příslušníků tankových osádek a dalších specialistů cvičila na pěti pracovištích bojovou činnost a koordinaci čet a družstev motorizované pěchoty. Přitom vojáci postupovali opakovaně terénem pokrytým sněhem do výšky až 70 cm. To prověřilo především jejich fyzickou připravenost. Hluboký mokrý sníh znesnadňoval nejen pohyb, ale také míření při střelbě z ručních zbraní. Boty a výstrojní součástky pomalu navlhaly a těžkly. Určitou úlevou unaveným nohám byla střelba z koreb nákladních automobilů. Při jejich přípravě tankisté prokázali typickou českou, případně moravskou či slezskou vynalézavost a pružnost z hlediska řešení technických problémů. Tatry 815 se staly pohyblivými palebnými stanovišti, které označují v zahraničí jako Gun Truck. Podobná vozidla s více či méně improvizovaným pancéřováním tvořila doprovod konvojů za války ve Vietnamu a znovu se objevila na scéně před šesti lety v Iráku a Afghánistánu. Střelci na tatrách, otřásajících se za jízdy v terénu, neměli snadnou úlohu. Opakované nasednutí, sesednutí a ostrá střelba nebyly na sněhu jednoduchou záležitostí. Na samostatném pracovišti tankisté plnili úkoly výcviku v reflexní střelbě z pistole. Promrzlý instruktor nejen teoreticky školil několikačlenné skupiny, ale prakticky 14 15

9 FOTOREPORTÁŽ FOTOREPORTÁŽ předváděl různé zajímavosti z hlediska použití samonabíjecí pistole. Právě ty mohou některému z cvičících v budoucnu zachránit život. Vyvedení se v rámci kontrolní činnosti zúčastnil důstojník operační skupiny velitelství 7. mb mjr. Radoslav Dostál, který zažil nejhorší období české mise v Iráku. Zvlášť on dobře ví, co znamená přesná střelba. Hlavním cílem vyvedení je splnění úkolů ostrých střeleb. Dosažení co nejlepších výsledků všemi příslušníky roty v současné fázi výcviku tvoří základ pro úspěšnou činnost v rámci NRF, řekl velitel tankového praporu pplk. Michal Kucharsky. Tím prozradil důvod pro zimní pěšácké cvičení tankistů. Celkem 120 z nich bude v příštím roce tvořit součást útvaru sil rychlého nasazení NATO Response Force. Zasněžená střelnice O několik kilometrů dál na Střelnici bojových vozidel Přáslavice se sněhem proháněla BVP-2 ze 72. mechanizovaného praporu. Probíhaly zde ostré střelby z lafetovaných zbraní. Řídil je kpt. Tomáš Suchý. Osobně prověřil všechny osádky a především operátory. V případě potřeby neváhal vyrazit zasněženým terénem k vozidlům. Terče mizely v dálce, přičemž výhled a míření narušoval občasný déšť se sněhem. Osádky BVP naštěstí, nebo spíše díky dobré přípravě, žádné problémy neměly. Mimo standardních BVP-2 se po dráze pohybovala také verze R-5. Její výzbroj tvoří nekrytě lafetovaný velkorážný kulomet DŠKM ráže 12,7 mm. Přestože jeho původ spadá do období druhé světové války, je dodnes považován odborníky za vysoce účinnou a velmi spolehlivou zbraň. Dokáže prorážet pancéřování většiny obrněných vozidel, dokonce i bourat domy. Střelba z něj byla pro operátory opravdovým zážitkem. Zajímavou a inspirativní novinkou bylo vytvoření pohyblivých palebných stanovišť z terénních nákladních automobilů T 815. Výcvik v refl exní střelbě je na první pohled zábavnou, téměř odpočinkovou činností, ale v misi může leckomu zachránit život. Řidiči museli nejen ovládat vozidlo, ale také více než jindy sledovat terén, aby ve spolupráci s operátory zajistili úspěšné splnění ostrých střeleb. Hluboký sníh dal všem cvičícím zabrat, zvláště když se v něm museli pohybovat s plnou výstrojí a vybavením. Použití kukly na obličeji není ve vlhkém a chladném počasí hrou na akční hrdiny, ale účinným prostředkem k omezení vlivu nepříznivých klimatických podmínek. Zážitkem byla střelba z velkorážních kulometů DŠKM

10 ROZHOVOR UNIVERZITA se zahraničním renomé Text: Pavel LANG s využitím Listů Univerzity obrany Foto: Jan KOUBA Čím více kvalifikovaných profesionálů, tím vyšší image instituce. To je totožné jak v civilních, tak v armádních podmínkách. Brněnská Univerzita obrany nepředstavuje žádnou výjimku. Studenti fakult, posluchači kariérových kurzů, pedagogičtí a vědečtí pracovníci, velitelský a zabezpečující sbor vytvářejí dnes a denně u veřejnosti povědomí o UO. Plukovník Jaroslav Průcha, prorektor pro vnější vztahy, taktéž. O co opíráte své kladné hodnocení, především co se zahraničního věhlasu týká? Univerzita spolupracuje s předními vojenskými školami v rámci evropského vzdělávacího prostoru, s civilními univerzitami a také s vědecko- -výzkumnými institucemi NATO. S řadou z nich má, respektive její fakulty, podepsané mezinárodní dohody o vzájemné spolupráci v pedagogické a vědecké činnosti. Známkou kvality je, že naše spolupráce je zahraničními partnery vyžadována a univerzita se nemusí nikomu podbízet. To, že má UO Brno uzavřeny smlouvy s partnerskými vojenskými školami, přece nemusí vypovídat o jejím mezinárodním renomé. Máte konkrétní příklad? Samozřejmě, uvedu dva za všechny. Univerzita obrany se mimo jiné stala uznávaným lídrem realizace tzv. boloňského procesu v oblasti vysokoškolské přípravy příslušníků ozbrojených sil. Významným oceněním v rámci tohoto procesu je, že Univerzita obrany získala jako jedna z prvních vojenských škol v EU certifikát Erasmus University Charter (výměna vysokoškolských studentů mezi školami, především zahraničními pozn. red.) pro akademické roky 2008/2009 až 2013/2014. Dále vzpomenu aktivity UO v rámci přípravy programu Military Erasmus Evropské unie (výměna studentů se zaměřením na vojenství), které vyvrcholí v Brně dubnovým dvoudenním seminářem reprezentantů sedmadvaceti vysokých vojenských evropských škol pod patronací rektora Univerzity obrany. Vaše argumentace je, obrazně řečeno, rozlehlá. Může být odůvodnění konkrétnější? Brněnští pedagogové garantují dobré jméno Armády ČR v 67 pracovních týmech NATO, participují na řadě národních a mezinárodních cvičení, působí jako experti v aliančních odborných sekcích, výborech a pracovních skupinách. Příslušníci UO se za rok v rámci pedagogické a vědecké činnosti aktivně účastní zhruba 350 konferencí pořádaných vojenskými i civilními vědecko-pedagogickými a výzkumnými institucemi. Na Univerzitě obrany potkáte i několik profesionálů, kteří dlouhodobě působili ve strukturách NATO nebo Evropské unie. Osmdesát vojenských profesionálů z UO Brno, z celkového počtu 280, absolvovalo mise, a někteří i několikrát. Znamená to, že každý čtvrtý důstojník univerzity má praktické zkušenosti z bojového nasazení v zahraničí. To se pozitivně projevuje ve výchovně- -vzdělávacím procesu. Každá autentická informace a zkušenost ze zahraniční operace je nesmírně cenná. Dovolte osobní otázku, jak je na tom se zahraničními zkušenostmi prorektor pro vnější vztahy? Za posledních osm let jsem strávil pět a půl roku v zahraničí. V roce 2000 to byla zahraniční mise na velitelství Multinational Division South West SFOR v bosenské Banja Luce. O rok později jsem absolvoval pětiměsíční strategický kurz v NATO Defense College v Římě. Tamtéž, a to v letech 2003 až 2006, jsem pracoval na pozici staršího národního představitele České republiky, tzv. Faculty Advisor. Od října 2007 následovala Paříž a funkce staršího národního představitele ČR na operačním velitelství Evropské unie ve Francii pro operaci EUFOR Čad/Středoafrická republika. Poslední srpnový den loňského roku jsem ukončil tamní misi a od 1. září 2008 zastávám post Jak byste charakterizoval současné postavení brněnské Univerzity obrany? Jako jedinečné. Jak ve výchovně- -vzdělávacím procesu, tak v rámci vědecké a výzkumné činnosti. Důkazů její kvality je celá řada. Univerzita obrany je respektovanou vzdělávací institucí v tuzemsku i v zahraničí. To berte jako fakt. Zvyšovat propagaci školy a zkvalitňovat marketing, to jsou pro Univerzitu obrany zásadní úkoly, říká prorektor pro vnější vztahy plukovník Jaroslav Průcha Předávání vyznamenání plk. J. Průchovi velitelem operace EUFOR Čad/Středoafrická republika genpor. Patrickem Nashem 18 19

11 ROZHOVOR prorektora Univerzity obrany pro vnější vztahy. Předáváte tyto nejnovější zkušenosti z operace EUFOR dále? Určitě. Provedl jsem několik přednášek pro naše studenty na téma Koncept evropských bojových uskupení a Operace EUFOR v Čadu. Navíc jsem byl pozván i na Akademii ozbrojených sil v Liptovském Mikuláši na Slovensku. V resortních časopisech A report a Vojenské rozhledy jsem publikoval tři články na téma operace v Čadu. Opusťme zahraniční kolbiště a vydejme se na domácí hřiště. Jakou tady má Univerzita obrany prestiž? Žádáte příklady, tudíž jeden uvedu. Zájem o studium na brněnské Univerzitě obrany roste. V prosinci a v lednu zde proběhly dny otevřených dveří s celkovou účastí zhruba 1500 zájemců. Do prvního ročníku přitom předpokládáme přijmout 350 studentů. I když mnozí z nich neprojdou zdravotními testy nebo nesplní kritéria tělesné zdatnosti, stále si můžeme vybírat. To je konstatování. Čím si náklonnost studentů vůči UO Brno zdůvodňujete? Dvěma faktory. Tím prvním je exkluzivita studia a kvalita univerzity, druhý souvisí s poskytovanými výhodami. Jaké výhody máte na mysli? Výhod, které Univerzita obrany poskytuje, není málo. Zmíním plat po dobu studia, prospěchové stipendium, možnost čerpání příspěvků a půjček z fondu kulturních a sociálních potřeb, dále proplácení dojíždění k návštěvám rodiny, bezplatné ubytování, výstroj zdarma a bezplatné učební pomůcky. Otevíráme tak možnost vysokoškolského studia i pro nadané studenty ze sociálně slabších rodin. Současně nabízíme bohaté kulturní, sportovní a společenské vyžití. Náčelník Generálního štábu Armády ČR generálporučík Vlastimil Picek řekl, že letošní rok bude obdobím stabilizace personálu a že organizační, mobilizační a dislokační změny budou minimální. Platí to i pro Univerzitu obrany? Ano, to platí pro její vnější rámec. Uvnitř školy to vylepšujeme každým rokem. Vloni jsme reorganizovali Ústav operačně-taktických studií a Ústav strategických studií do nového organizačního celku, a to Ústavu strategických obranných studií. V letošním roce hodláme integrovat dva fakultní prapory do jednoho. Personál, což je zhruba čtyři sta pedagogů a čtyři sta univerzitních zaměstnanců, je v současné době konsolidován a připraven splnit zadané úkoly od nadřízených stupňů. V úvodu našeho rozhovoru jste hovořil o výjimečnosti brněnské Univerzity obrany. Nic však není věčné, v resortu obrany obzvlášť. Souhlasíte? Tuším, kam asi míříte. Další perspektiva Univerzity obrany, na níž dnes studuje zhruba tisíc pět set studentů a posluchačů, záleží na společenské objednávce. Laicky řečeno, některé odbornosti lze nakoupit v civilu. Z praxe však víme, že specifikum vojenské služby vyžaduje osobitý a na míru šitý výchovně-vzdělávací proces. Nejde však jen o výuku nebo o vědeckou a výzkumnou činnost, ale především o celkové formování osobnosti vojenského profesionála ke zvládnutí úkolů 21. století. Rezignovat na tento fakt by v budoucnu přineslo nenahraditelnou ztrátu. Libavá pod salvami dělostřelců Text: kpt. Michal ABRHÁM Foto: autor a Lubomír SVĚTNIČKA Srubový tábor Smilov se stal na jedenáct únorových dnů dočasným domovem vojáků 131. smíšeného dělostřeleckého oddílu z Pardubic, kteří přijeli do vojenského prostoru Libavá splnit úkoly nácviku střelby a řízení palby s bojovou střelbou. Předcházela tomu vševojsková příprava, střelby z ručních zbraní, výcvik v řízení pásových vozidel a v závěru prvního týdne i příprava dělostřeleckých odborností za řízení velitele oddílu podplukovníka Jiřího Kývaly. Vlastní střelby a řízení palby s bojovou ostrou střelbou pak řídil velitel 13. dělostřelecké brigády plukovník Ján Kožiak. Cílem cvičení bylo prověřit oddíl v sestavě brigádního úkolového uskupení Task Force Raid v oblasti technického a taktického řízení palby s využitím systému řízení palby ASPRO i při jeho výpadku a také připravenost dělostřelců k poskytování palebné podpory mechanizovaným jednotkám. Do sestavy 131. smdo byla navíc začleněna i minometná baterie 72. mechanizovaného praporu z Přáslavic. Střelby probíhaly z různých palebných postavení v závislosti na rozehrané taktické situaci, a to jak ve dne, tak v noci. Na činnost palebných baterií i jednotek dělostřeleckého průzkumu dohlí - želi zkušení vojskoví a palební rozhodčí ze 132. smíšeného dělostřeleckého oddílu Jince. I když cvičení probíhalo v drsných klimatických podmínkách libavských hor a činnost dělostřelcům ztěžovalo husté sněžení, špatná viditelnost a silný vítr, mohl plk. Kožiak při vyhodnocení konstatovat, že úkoly nácviku byly splněny a vojáci prokázali dobrou odbornou připravenost, rozhodnost a osobní nasazení, tolik potřebné v těchto náročných podmínkách. V návaznosti na výcvik 131. smdo plnily úkoly i radiolokátory ARTHUR, které detekovaly všechny dělostřelecké i minometné výstřely. Jejich činnost byla součástí tzv. kontroly sladěnosti radiolokační čety 13. db, kterou v prostoru Smilova a Velké Střelné řídil náčelník štábu podplukovník Josef Medal. Tentokrát nešlo jen o zdokonalovací přípravu operátorů, sladění činnosti obsluh a zabezpečení směnnosti provozu, ale o komplexní přípravu celého týmu na možné nasazení v zahraniční operaci včetně štábní a logistické podpory. Před námi je ještě mnoho úkolů, prohlásil při závěrečném hodnocení dvoutýdenního vyvedení pplk. Medal, ale už teď vím, že se na vás všechny mohu spolehnout

12 Z ÚTVARŮ Z ÚTVARŮ SOUTĚŽIVOSTÍ k profesionalitě Text: Pavel LANG Foto: autor a archiv 14. blogp Pardubice Povolání řidiče, vojenského nevyjímaje, to je tvrdý chlebíček. Je tedy vítané, když čas od času změkne. Způsobů není málo. Brigáda logistické podpory zvolila soutěžní klání. Odborně zábavné disciplíny zvedly motivaci profesionálů a zároveň prověřily jejich kvalifikaci. Když můžeme organizovat celoarmádní soutěž pro spojaře, tak proč by nemohlo existovat závodění pro specializaci nám nejbližší, a to řidiče, prohlásil velitel 14. brigády logistické podpory (14. blogp) plukovník gšt. Josef Burkoň. Myšlenka se na velitelství uchytila a nedlouho poté příslušníci operačního odboru 14. blogp, v čele s majorem Přemyslem Mašatou, začali připravovat nultý ročník soutěžního klání pod názvem Jezdím bezpečně. Našli se i oponenti, kteří poukazovali na již realizovaný způsob přípravy resortních řidičů. Máme svůj systém, jedna soutěž za rok nic nezmění, argumentovali. Plukovník Burkoň je však jiného názoru: Má to smysl. Chceme podporovat zdravou ctižádost mezi našimi řidiči. Ať si navzájem předvedou, jak na tom kdo je. I zábavnou formou se dá prověřit jejich umění. Osobně tvrdím, že každý profesionál by měl čas od času absolvovat nějakou soutěž, aby Brigáda logistické podpory ukázala, že lze zvyšovat profesní připravenost řidičů také nestandardním způsobem se mohl porovnat s ostatními kolegy. Další pozitivum spatřuji v tom, že se řidiči sloužící u jedné brigády společně sejdou. Lépe se poznají, podiskutují o službě i svojí profesi. Nepovažuji to za ztrátu času. Nultého ročníku soutěže Jezdím bezpečně v prostorách pardubického letiště se zúčastnilo bezmála čtyřicet řidičů z podřízených součástí logistické brigády, konkrétně z provozní čety, zásobovacího praporu a praporu oprav. Ověřit si svoje schopnosti mohli jak jednotlivci, tak dvoučlenná družstva s vozidly UAZ-469 a Tatra T VVN. V prvním soutěžním dni řidiči prokazovali svoje znalosti ve třech testech, do nichž byla zahrnuta pravidla silničního provozu, provoz vojenských vozidel, zásady bezpečné jízdy, teorie jízdy, zdravotnická příprava, nauka o konstrukci a údržba vozidel. Dalšími úkoly byla jízda zručnosti po vytyčené trase v terénu a převážení kelímku s vodou na čas. Na závěr přítomní mohli zhlédnout dvě praktické ukázky. Vyškovský Institut dopravní výchovy Armády ČR demonstroval převrácení vozidla na trenažéru a příslušníci Vojenské policie předvedli používání radarů měření rychlosti vozidel. Vítězné družstvo řidičů ze 142. praporu oprav v Klatovech Druhý den čekala na soutěžící řidiče pestrá škála odborně-zábavných disciplín, které zevrubně prověřily jejich dílčí dovednosti. Stačí jmenovat některé navádění vozidla po označené trase mezi kužely na čas (vozidlo mělo zakrytá zpětná zrcátka a soutěžící měli ochranné masky), měření rychlosti vozidla (řidič měl dodržet pětadvacetikilometrovou rychlost se zakrytým tachometrem), válení kola, hod pneumatikou do dálky, opuštění trenažéru převrácení vozidla na čas nebo tažení uazu na laně. Úspěšným jednotlivcům a družstvům se na závěr dostalo ocenění. Pohár pro celkového vítěze soutěže Jezdím bezpečně převzali řidiči ze 142. praporu oprav v Klatovech. V reálu šestice profesionálů tatrováků a šestice uazistů. Díky netradičním disciplínám jsme si vyzkoušeli věci, které při běžném výcviku neabsolvujeme. Jsou to zkušenosti navíc, jež se mohou kdykoliv hodit, konstatuje podpraporčík Karel Klostermann z vítězného klatovského družstva a dodává, že jeho největším zážitkem bylo usednutí do trenažéru simulujícího převrácení vozidla. Pokud si to člověk nezkusí na vlastní kůži, nepochopí, o čem to je. Bylo to sice v klidu, nikoliv ve stresové situaci, ale i tak mi to dalo hodně. Jeho kolega z útvaru rotný Jindřich Šobr souhlasí a doplňuje: Soutěž nám ukázala, jak na tom aktuálně jsme. To je důležité zjištění. U útvaru sice procházíme pravidelným školením a zdokonalovacími jízdami jak v terénu výcvikového prostoru, tak v běžném silničním provozu, ale toto soutěžní klání bylo více motivující. Dokázali jsme zabrat jako tým. Šlápli jsme na to a výsledek se dostavil. Záměr velitele brigády logistické podpory míří v tomto směru ještě výše. Po počátečním nultém ročníku hodláme zvýšit náročnost soutěže. V letošním roce plánujeme prověřit řidiče ve vojenském výcvikovém prostoru, konkrétně ve Vojenském újezdu Brdy v měsíci listopadu. Rádi bychom mezi námi přivítali řidiče i z dalších brigád v rámci Armády ČR. Už jsem o tom hovořil s některými veliteli a oni projevili předběžný zájem. Když se toto soutěžní klání ke zdokonalení výcviku osvědčí, zorganizujeme jeho další celoarmádní pokračování, říká plukovník J. Burkoň

13 VÝROČÍ VÝROČÍ Devadesát let práce pro české letectví pro československé ozbrojené síly. Objednávka pětatřiceti letounů A-1 pro vojenské letectvo zajistila práci a také finance na rozšíření firmy, která se přestěhovala do prostorů opravny letadel Al-Ma v Holešovicích. Mezi světovými válkami Roku 1923 se stal jediným majitelem Aera právník Vladimír Kabeš. Právě on je autorem firemního loga kaligrafického nápisu Aero, který je používán dodnes. Motorem vývoje nových letadel se stal mladý a perspektivní konstruktér Antonín Husník. Aero si z hlediska vývoje a výroby letadel v Československu připsalo řadu prvenství. Mezi ně patří postavení prototypu československého stíhacího letounu Ae-02, dopravního letounu A-10 a dvoumotorového letounu A-24. Je třeba připomenout alespoň nejúspěšnější letouny meziválečného období. Historicky prvním v pořadí to byl průzkumný dvojplošník A-12. Na něm získali naši letci několik mezinárodních cen a rekordů. Vývoj pokračoval modernizovanou verzí A-11, která se lišila motorovou jednotkou. Jeden z letounů provedl velký propagační let nad Evropou a severní Afrikou. Jeho replika ve světle modré barvě a s velkým znakem Aero je vystavena v Leteckém muzeu ve Kbelích. Mimo našeho letectva se uvedený typ dostal do výzbroje Polska a Finska. Velmi moderně a aerodynamicky byl řešen stíhací dvojplošník A-18. Mimo dvacetikusové série byly postaveny dva upravené závodní speciály, které zvítězily v několika rychlostních závodech. Jeden z nich byl na povrchu křídla vybaven speciálními chladiči, které měly ve srovnání se standardními nižší odpor vzduchu. Stíhací letoun A-18 se vymykal běžné produkci firmy Aero, zaměřené na průzkumné a bombardovací letouny. Dalším úspěšným typem se stal pozorovací A-32, nesoucí v bitevní verzi označení AP-32. Dostal se do výzbroje vojenského a bezpečnostního letectva a podařilo se rovněž realizovat export do Finska. Při popisu historie Aera nelze pominout dopravní letouny. Zaměření na těžší typy letadel vytvářelo pro jejich výrobu dobrý základ. Je třeba připomenout především první československý dopravní letoun domácí konstrukce A-10. Pětikusová série tohoto typu pro čtyři cestující létala prakticky výhradně na lince z Prahy do Bratislavy ve službách nově založené společnosti Československé aerolinie (ČSA). Pro cestující byla Společnost Aero Vodochody oslavila nedávno kulaté výročí svojí existence Text: Martin KOLLER Foto: Jan KOUBA, archiv autora a Aera Vodochody Československo se r ocitlo ve složité bezpečnostní situaci. Německo a Rakousko nebyly novému státu nakloněny. S Polskem a Maďarskem došlo k ozbrojeným konfliktům, naštěstí omezeného rozsahu. Mimo dělovku Škoda v Plzni nebyla na československém území žádná zbrojovka, která by zabezpečovala vyzbrojování armády. V leteckém oboru byla situace ještě horší. Zájem armády i požadavky trhu však situaci rychle změnily. Z nově založených leteckých výrobců lze jmenovat společnosti Aero, Avia a Letov. Všechny se v meziválečném období staly výrobci vojenských letadel světové úrovně. K založení Aera, společnosti s ručením omezeným, došlo 11. ledna V pronajatých dílnách továrny Rohrs o ploše 360 metrů čtverečních v Praze-Bubenči pracovali zpočátku na opravách strojů Leteckého sboru pouze dva dělníci. Rozvoj československého vojenského a později také dopravního letectví přinesl brzy rozsáhlejší zakázky. Aero nezačínalo svoje úspěchy novátorskými konstrukcemi, ale využitím vhodných vzorů. Ve druhé polovině r zahájili technici výrobu kopie rakouského cvičného dvojplošníku Hansa Brandenburg B-I s označením Ae.10. To bylo změněno na Ae-01 a později A-1. Je třeba zdůraznit, že Aero programově využívalo při výrobě letounů materiály domácí produkce. Tím nejen snižovalo výrobní náklady, ale také závislost na zahraničních dodavatelích při výrobě letadel Aero A-1 (Letecké muzeum Kbely) Aero AP-32 (Letecké muzeum Kbely) Aero A-18 (Letecké muzeum Kbely) Aero C-3A, za německé okupace Siebel 204D (Letecké muzeum Kbely) 24 25

14 VÝROČÍ VÝROČÍ Aero Ae-45 L-29 Delfín připravena uzavřená kabina s křesly, která se výrazně odlišovala od starších dopravních letounů A-14, kde cestující seděl ve shora otevřeném prostoru. Následovala nevelká série dopravních dvojplošníků A-38, které létaly pro ČSA do Rumunska. Koupila je také francouzská letecká společnost CIDNA, jež provozovala linky do Varšavy a Vídně. Jako zajímavost lze uvést, že jeden A-38 používalo také vojenské letectvo k fotogrammetrické službě. Ne všechny typy vyvíjené v Aeru byly úspěšné. Je možno připomenout např. A-100, který měl být zásadní novinkou a zlomovou konstrukcí. Piloty nenadchl a nakonec se podařilo aspoň části letounů zbavit exportem pro španělskou republikánskou armádu. Dále se jednalo o velmi moderně řešený aerodynamický bombardovací hornoplošník A-42. Byl to první československý letoun se samonosným křídlem, avšak díky nevyzrálé konstrukci se nedostal do sériové výroby. Nejlepší letoun postavený Aerem v meziválečném období byl dvoumotorový dopravní dolnoplošník MiG-21F ve vstupu do Leteckého muzea ve Kbelích A-204. Jeho sériová vojenská verze byla zavedena do výzbroje letectva jako víceúčelový typ pro fotografování, výcvik osádek, dopravu a bombardování. Výroba automobilů Je to sice na první pohled atypické, ale firma Aero se zabývala výrobou nejen letadel, ale také pozemních dopravních prostředků. Důvodem byla nejen diverzifikace výroby a trhu, ale také zaměstnanci s vysokou odbornou úrovní. V meziválečném období poklesla z různých důvodů několikrát poptávka po letadlech, ale zbavovat se odborníků bylo pro firmu neperspektivní. Proto vedení hledalo náhradní výrobní programy. Zpočátku se jednalo o postranní vozíky k motocyklům Harley-Davidson, dětské kočárky, kajaky, zaměřovače, čerpadla a další strojírenské výrobky. Úspěšným oborem podnikání se v Československu stala výroba lidových automobilů. Zájem většiny potenciálních zákazníků byl zaměřen na levnější motorová vozidla, konkrétně motocykly s postranním vozíkem a malé automobily. Aero nemělo vlastní vývojový tým, a tak navázalo spolupráci s jedním z výrobců lidových automobilů konstruktérem Břetislavem Novotným, zakladatelem firmy Enka. Jeho spolupráce s Aerem vedla k založení automobilového oddělení r O rok později jako první vyjelo Aero 10 HP s motorem o objemu necelých 500 cm 3. Dostalo jméno Baby, ale je známé především pod lidovou přezdívkou Aero Cililink, jejímž původcem byl zvonivý zvuk motoru při startu. Cena základní verze nejstaršího Aera 10 se pohybovala kolem Kč, takže se jednalo o nejlevnější automobil na našem trhu. Proto došlo k vývoji a výrobě několika dalších verzí. Z hlediska vojenské historie je zajímavý především typ Aero 30. Dodávka menší série těchto moderně řešených automobilů byla realizována pro potřeby československé armády. Možná proto se tento vůz stal objektem fotografií, na kterých ho napříč přeskakuje voják na koni. Poslední vrtulové typy V době okupace vyrábělo Aero německá cvičná a dopravní dvoumotorová letadla Siebel Si-204D. S českým označením C-3A se staly prvním produktem Aera i po válce. Jejich konstrukce pravděpodobně posloužila při vývoji dalšího slavného československého typu. Je jím Ae-45, jehož první prototyp vzlétl v červenci Následovala sériová výroba v Aeru a následně jeho modernizovaná verze Ae-145 v Letu Kunovice. Letoun vynikal elegantními tvary a provozní spolehlivostí. Celkem bylo vyrobeno 590 kusů. Vojenská verze sloužila jako kurýrní a nesla označení K-75. Podařilo se realizovat export do řady zemí. V poválečném období probíhala rovněž výroba nového zemědělského letounu L-60 Brigadýr. Část produkce převzalo jako kurýrní s označením K-60 vojenské letectvo. Jako zajímavost z r lze připomenout přestavbu transportního letounu Li-2 na britský bombardér Vickers Wellington pro slavný film Nebeští jezdci. Delfín a Albatros Počátkem padesátých let minulého století probíhaly změny nejen politické. Továrna Aero se r začala postupně stěhovat do nového areálu ve Vodochodech, jehož součástí bylo letiště. Ve stejném roce se rozběhla licenční výroba proudových stíhacích L-39 Albatros a L-29 Delfín v pozadí letounů MiG-15 s československým označením S-102. Za osm let se jich vyrobilo 3500 kusů a většina z nich směřovala na export. Později se dostal do licenční výroby také nadzvukový stíhač MiG-21F. Pravděpodobně nejslavnějším výrobkem Aera se stal československý cvičný proudový letoun L-29 Delfín. Projekt byl realizován pod označením C-29 týmem šéfkonstruktéra Zdeňka Rubliče a jeho kolegy Karla Tomáše. Po jejich odchodu do důchodu převzal vedení konstruktér Jan Vlček. Letoun dostal jméno Delfín, které skvěle ladilo s jeho elegantními aerodynamickými tvary. Postupně se stal standardním cvičným letounem zemí Varšavské smlouvy s výjimkou Polska. Rozsáhlý byl rovněž export do Egypta, Sýrie, Nigérie, Ugandy, Iráku, Vietnamu, Ghany a Čínské lidové republiky. Díky 3665 vyrobeným kusům se delfín stal pravděpodobně druhým nejpočetnějším cvičným proudovým letounem ve světové historii. Následoval neméně úspěšný L-39 Albatros, kterým jsme se zabývali v čísle 24/2008. Slouží v řadě letectev dodnes. S využitím zkušeností z konstrukce a výroby L-39 a jeho modifikací byl počátkem devadesátých let minulého století zahájen vývoj nového typu, konstruovaného jako lehký bitevní. Po mnoha peripetiích se dostal do výzbroje našeho letectva jako L-159 ALCA. Uvedený letoun je srovnatelný L-159 ALCA se současnými konkurenčními typy zahraničních výrobců. Nedávno byla do výzbroje našeho letectva zavedena také dvoumístná cvičná verze. V novém tisíciletí se Aero vrátilo k vrtulovému pohonu. Používá jej nový malý dopravní letoun Ae 270 Ibis

15 VETERÁNI VETERÁNI Koncepční záměr Ministerstva obrany ČR umožňuje poskytovat plnohodnotnou péči všem účastníkům zahraničních misí, ať jsou vojáky v činné službě nebo v záloze PÉČE o novodobé veterány se zkvalitňuje organizováni váleční veteráni, informace o volných místech, která jsou v rámci resortu obrany k dispozici, vysvětluje Yveta Hlásecká, ředitelka pověřená řízením odboru mimoresortní spolupráce sekce personální MO ČR. Půjde také o vyšší informovanost válečných veteránů, jejich rodinných příslušníků či pozůstalých o možnostech poskytování psychologických, duchovních, právních, sociálních, popřípadě humanitních služeb, zdravotní péče a dalších benefitů. K tomuto účelu lze využít již zřízenou bezplatnou linku, kterou provozuje VLRZ Praha ( ) a později též internetové stránky MO ČR, kde se na adrese vytvoří specializovaný Text: Pavel LANG Foto: Vladimír MAREK Dobrá zpráva pro bezmála čtrnáct tisíc profesionálů Armády České republiky, kteří se zúčastnili zahraničních misí. Ministryně obrany Vlasta Parkanová schválila koncepční záměr péče Ministerstva obrany ČR o novodobé válečné veterány na roky Přílohou tohoto dokumentu je úkolový list, ve kterém je nařízena organizačním součástem MO ČR a Generálního štábu Armády ČR realizace opatření s konkrétními termíny. Vraťme se o devatenáct roků zpět. To se tehdejší ČSFR poprvé ve svojí novodobé historii zúčastnila zahraniční vojenské mise osvobozovací operace Pouštní bouře v Kuvajtu. Následovaly desítky dalších, především v zemích bývalé Jugoslávie, Iráku, Kosovu, Afghánistánu. Nebyly to však pouze mírové a humanitární, nýbrž i bojové operace. Dosud bylo v misích nasazeno zhruba 23 tisíc profesionálů Armády ČR, mnozí opakovaně. Je třeba zdůraznit, že vojáci do nebezpečných oblastí světa nejezdí z vlastní vůle, ale na základě rozhodnutí vlády ČR a obou komor Parlamentu České republiky. Garantovat jim péči na odpovídající úrovni je tudíž úvazkem nejen resortu obrany, ale i otázkou celospolečenskou. Na resortním koncepčním záměru se pracovalo několik měsíců. V lednu loňského roku předložil ministryni obrany její náměstek František Padělek informační zprávu, která vypovídala o potřebnosti zpracování koncepce péče MO ČR o účastníky zahraničních misí novodobé válečné veterány. Následovalo březnové kolokvium, které uvedenou problematiku rozpracovalo. Zároveň byla zřízena komise k vypracování koncepčního záměru, jejímiž členy se stali zástupci organizačních součástí Ministerstva obrany České republiky a Generálního štábu AČR. Na listopadovém zasedání komise už ležela na stole pracovní verze koncepce. Po diskusi a zapracování dílčích připomínek a konzultacích s reprezentanty Sdružení válečných veteránů ČR a Československé obce legionářské předali členové komise finální verzi dokumentu, včetně návrhu úkolového listu, ministryni obrany V. Parkanové ke schválení. Od letošního února započala realizace úkolů, které zásadním způsobem ovlivní péči o novodobé válečné veterány České republiky. Prvních šestnáct úkolů Priority péče MO ČR o novodobé válečné veterány na období let 2009 až 2010 jsou následující úprava dotační politiky Ministerstva obrany ČR vůči nestátním neziskovým organizacím ve prospěch zabezpečení činnosti klubů válečných veteránů a společenských setkání rodinných příslušníků válečných veteránů a pozůstalých. Dále se jedná o pomoc potřebným v případě, že se dostanou do obtížné životní situace. Na tyto aktivity se předpokládá vydat osm milionů Kč. Dalším opatřením je analýza systému dosud poskytovaných rekvalifikací vojákům z povolání, kteří odcházejí mimo činnou službu. Na základě získaných výsledků se připraví návrh nového rekvalifikačního systému. Ministryně obrany rovněž uložila analyzovat možnost zaměstnávání zraněných válečných veteránů, již toto zranění utrpěli v souvislosti s výkonem služby v zahraniční misi, v resortu MO ČR na místech občanských zaměstnanců, která jsou pro ně vhodná. Jedenkrát za tři měsíce předáme občanským sdružením, v nichž jsou odkaz, na němž budou moci váleční veteráni najít všechny potřebné informace. Do prezentace a poskytování poradenských služeb se zapojí také terénní pracovníci při jednotlivých krajských vojenských velitelstvích, kteří již působí ve prospěch druhoválečných veteránů. V jejich gesci bude i péče o potřebné novodobé válečné veterány, upřesňuje zastupující ředitelka OMS SP MO ČR

16 VETERÁNI VY SE PTÁTE, MY ODPOVÍDÁME přijmout bez důkladného rozboru systému. Jedná se zejména o uplatnění válečných veteránů po jejich odchodu mimo činnou službu v civilním životě. Proto je součástí úkolového listu ministryně obrany i aplikovaný výzkum, jenž se zaměří na vliv účasti v zahraničních misích nejen na samotného vojáka, ale také na jeho rodinné či partnerské vztahy. Na základě výsledků výzkumu budou přijata přesně cílená a adresná opatření. Ze strany MO ČR jde tedy o významný krok v poskytování adekvátní péče těmto lidem. Zároveň zůstává zachována doposud poskytovaná péče veteránům druhé světové války ve stávajícím rozsahu. V zahraničním tisku opakovaně psali o nově vytvořené vojenské zpravodajské organizaci NATO Intelligence Fusion Center, která sídlí ve Velké Británii na základně Molesworth. V českých zprávách jsem o tom nic nenašel. Myslím, že by bylo zajímavé věnovat tomuto tématu nějaký článek a zjistit, jestli vůbec se Česká republika tohoto projektu účastní, oslovil nás Vojtěch Pánek z Olomouce. K prioritám resortu obrany patří i rozšiřování lázeňské a rekreační péče, zabezpečení rekreačních pobytů rodinných příslušníků válečných veteránů a udržení příspěvků na stravování. Úkolový list je v tomto směru zcela konkrétní projednat možnost snížení plateb rodinných příslušníků při rekreačních pobytech válečných veteránů s ozdravným programem na polovinu ceny, kterou stanovují jednotlivá zařízení VLRZ. Za zmínku nepochybně stojí i možnost přechodného ubytování novodobých veteránů v Domovech péče o válečné veterány (DPVV) nebo na vojenských ubytovnách v případě řešení jejich složité životní situace. Po analýze dlouhodobá koncepce Je nutné říct, že dokument je pojímán jako podkladový materiál pro tvorbu střednědobé koncepce péče o válečné veterány. V následujících dvou letech získáme potřebné analytické podklady ke zpracování dlouhodobější koncepce péče o účastníky zahraničních misí novodobé válečné veterány, říká Yveta Hlásecká a dodává: Po vyhodnocení tohoto kroku bude zpracována koncepce s výhledem na šest sedm roků. Některá opatření v uvedené oblasti nelze totiž NATO Intelligence Fusion Center Text: Martin KOLLER Foto: archiv autora a US Army Informace vždy byly a stále jsou základním faktorem pro dosažení vítězství. Specializované středisko dislokované v Molesworthu se stará o jejich efektivní využití v rámci NATO. Důvodů k jeho vybudování bylo hned několik. Jedná se o reakci na aktuální požadavky bojové činnosti, dále zvýšení efektivity a zároveň zlepšení koordinace zpravodajské činnosti a v neposlední řadě přímou informační podporu bojových operací. Změny v oblasti bojové činnosti, které probíhají od počátku devadesátých let minulého století, již nejsou Obranyschopnost Severoatlantické aliance posiluje již více než dva roky specializované informační centrum 30 31

17 VY SE PTÁTE, MY ODPOVÍDÁME VY SE PTÁTE, MY ODPOVÍDÁME fakta Hlavní úkoly NIFC jsou: novinkou. Avšak zajištění odpovídajících změn v informačních tocích se stává dlouhodobější záležitostí. Je třeba vycházet ze změn v praxi na bojišti, ale také v technologickém pokroku, a rovněž z globálního bezpečnostního vývoje. Současné formy konfliktů nízké intenzity s operacemi v nestandardních klimatických podmínkách vyžadují širší spektrum činnosti z hlediska akvizice, zpracování i distribuce informací. Potřeba preventivních vojenských zásahů si vyžaduje analýzy založené jak na znalostech špičkových odborníků, tak přísunu dostatečného množství relevantních informací. Informační válka tedy není jen jakýmsi sloganem vojenských futurologů, ale objektivní realitou. Její úspěšné vedení má podporovat také nové informační středisko. NIFC Společné zpravodajské centrum Severoatlantické aliance (NATO Intelligence Fusion Center), označované zkratkou NIFC, bylo slavnostně otevřeno 16. října 2006 vrchním velitelem spojeneckých sil (NATO) v Evropě, generálem Jamesem L. Jonesem za přítomnosti Adama Ingrama, ministra ozbrojených sil Velké Británie. Ten prezentoval základní ideu pracoviště slovy: Znalosti jsou ve vojenských operacích silou. Spojování individuálních zpravodajských možností jednotlivých států NATO vytváří v současné době impozantní a opravdu hrozivé možnosti. Spojení základních zpravodajských možností jednotlivých účastníků misí Aliance je vždy posilou rychlosti a efektivity pro frontovou linii. Dnes nemá NATO v rámci svojí transformace jinou možnost jak úspěšně čelit výzvám moderního světa, než sdílet informace spojenců. Dislokace NIFC na anglické základně v Molesworthu není náhodná. Na stejném místě se nalézá Společné analytické centrum (Joint Analysis Center JAC). Jedná se o dřívější Americko-evropské obranné centrum (US European Defense včasná a přesná podpora operací NATO podpora dalších operací NATO z hlediska krizových situací a dislokací sil NRF a CJTF šíření zpravodajských informací v rámci NATO a ve prospěch dalších spojeneckých zemí školení spojenců ve znalostech taktiky, techniky a procedur příprava procesů pro funkční spojenectví a maximalizaci prostoru analytických možností realizace operačních zpravodajských analýz a denní podpory misí NRF a CJTF definování kritických ohrožení, stanovení možností a identifikace technologických, politických a vojenských trendů ve prospěch NATO Center EUDAC), které se na britskou základnu přestěhovalo r z Německa. Toto pracoviště kooperuje se 77 státy Evropy, Asie a Středního východu z hlediska analýzy, konsolidace dat a tvorby spojených zpravodajských informací. Podporuje plánování misí a operací ozbrojených sil USA a NATO. V Molesworthu jsou dále dislokována specializovaná britská pracoviště, např. Národní obrazová a mapová (kartografická) agentura (National Imagery and Mapping Agency NIMA) a Kancelář pro obrannou rekultivaci a marketing (Defense Reutilization and Marketing Office DRMO). Uvedená pracoviště využívají v široké míře informace získávané satelity. Všechny úzce spolupracují s NIFC. Informace pro vítězství NATO Intelligence Fusion Center má zajišťovat podporu především sil rychlé reakce (NATO Response Force NRF) a společného smíšeného úkolového uskupení (Combined Joint Task Force CJTF). Činnost centra je zaměřena na analytickou podporu vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě (The Supreme Allied Commander Europe SACEUR) a velitelů společných sil Aliance. Poslání centra potvrzuje nové trendy ve vojenství. Především se jedná o výrazné rozšíření spektra transferu informací a rostoucí hodnotu analytické činnosti. Potvrzují to i slova generála Jonese při otevření centra: Kráčíme ke kvalitnějším informačním možnostem už pro velitele v hodnosti desátníků, kterým umožníme lepší rozhodování. Vzájemná spolupráce a důvěra jsou kritickými prvky úspěchu misí. Uvedený výrok přesně definuje objektivní informační potřebu současných vojenských operací, které kladou stále větší důraz na základní bojové jednotky a jejich velitele. V urbanizovaném prostoru a nepřehledném terénu nesou hlavní tíhu boje sekce, týmy a družstva mnohonárodnostních sil. V rámci NATO Response Force působí rovněž naše jednotky a připravují se další. Detaily spolupráce jsou vzhledem k náplni činnosti zcela logicky utajovány. Realitou je usnesení vlády České republiky ze dne číslo 725 o úhradě finančního příspěvku ČR do Společného zpravodajského centra NATO v Molesworthu na rok 2007 ve výši 9686 GBP a v následujících letech ve výši stanovené Metodickým a zdrojovým výborem Společného zpravodajského centra NATO. Finance jsou zabezpečeny z kapitoly Ministerstva obrany. Počáteční náklady na vybudování NIFC hradily USA ve výši 35 milionů USD. Jedná se o 90 procent potřebných financí. Dále přispěly 11 miliony dolarů na počáteční činnost. Americké ozbrojené složky jsou rovněž hlavním poskytovatelem informací. Zpočátku pracovalo v centru pouze 75 osob. Při plném obsazení se má jednat o 160 lidí. Při akvizici informací NIFC využívá prakticky úplné spektrum pozemních, leteckých a námořních zdrojů, od pěšáků na bojišti až po družicové systémy. Včasné a odborné analytické vyhodnocení informací zvyšuje pravděpodobnost úspěchu současných vojenských operací i přežití vojáků NATO, včetně našich

18 OSOBNOST OSOBNOST Text: Miroslav ŠINDELÁŘ Foto: autor a archiv mjr. Karla Navrátila Když jsem se rozhodoval pro to, co v životě budu dělat, chtěl jsem, aby to byl obor, který budu moci uplatnit kdykoli a kdekoli po celý svůj život, svěřuje se dvaačtyřicetiletý major Karel Navrátil, náčelník operačního oddělení liberecké 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany. OBOR na celý život Major Karel Navrátil ještě nedávno působil ve své druhé misi v Afghánistánu jako velitel chemické průzkumné jednotky. V Kábulu se mu podařilo dát dohromady skvělý tým lidí. Prý ze dvou důvodů. Že vyjížděl Diskuse se zaměstnanci elektrárny v Kábulu se zkušenostmi z předchozí mise, během níž krátce po absolvování studií v USA pracoval od srpna do prosince 2007 ve štábu koaličních sil ISAF. A pak proto, že mohl ovlivnit výběr svých podřízených. V této misi potřebujete odborníky, kteří nejen něco dokážou ve své specializaci, ale také ovládají vojenské drily a mají zažité návyky, jak si počínat v nebezpečných lokalitách a situacích, nejednají zbrkle, ale s rozvahou, a umějí poskytnout pomoc člověku z týmu, podotýká. Naše chemická jednotka měla v Afghánistánu dvě oblasti úkolů. Do té první patřil chemický, biologický a radioaktivní průzkum v lokalitách, které představovaly riziko pro vojska, civilní obyvatelstvo i životní prostředí. Průzkum jsme prováděli třeba v komplexech, kde byly uskladněny chemické látky, se zaměřením, zda se zde nevyrábějí drogy nebo výbušniny. Při této vzpomínce se majorovi vybavuje situace, kdy ve svahu nad Kábulem jeho podřízení objevili v záložní dieselové elektrárně zásobníky s tisíci hektolitry nafty, které představovaly obrovské nebezpečí pro okolí, včetně hlavního města. V hlášení proto na tento problém upozornili a doporučili urychlené řešení situace. My jsme tam nebyli jako bojová jednotka, ale jako průzkum, který na nedostatky upozorňuje, popisuje postup své jednotky. Podařil se mu také doslova husarský kousek, který se doma může zdát banalitou. Při kontrole v kábulské ústřední nemocniční laboratoři Češi zjistili, že se místní potýkají se zoufalým nedostatkem materiálu. Navrátilova intervence u velení ISAF zapůsobila natolik, že laboratoř začali z rozhodnutí své vlády zásobovat Nizozemci. To byla pomoc v místním měřítku velice významná. Druhá oblast úkolů, za kterou lidé z jednotky Karla Navrátila odpovídali, se týkala kompletního chemického zabezpečení koaličních jednotek na kábulské základně. Čeští chemici kromě jiného sledovali počasí, prováděli chemickou kontrolu ovzduší, měřili radiaci. Laboratoř, která zpracovávala vzorky z celého Afghánistánu, rovněž pravidelně sledovala nezávadnost pitné vody včetně balené, dovážené ze Spojených arabských emirátů. V jednotce měl major Navrátil třináct lidí, kteří spolu byli prakticky Z průzkumu jižně od afghánské metropole čtyřiadvacet hodin denně. Přesto za celou dobu mise mezi nimi nezaznamenal žádnou třenici. Chemici jsou především odborníci a na svou specializaci si potrpí. Při jednání s nimi mnohdy nelze vyžadovat slepou poslušnost, ale chce to kus diplomacie, přiblížil svou metodu vytváření příznivé atmosféry v jednotce. Prozradil také, že se mu vyplatilo důvěřovat schopnostem podřízených. Co na jeho cesty do neklidného Afghánistánu říká rodina? Lehce prošedivělý major nejprve prozrazuje, že má děti ve věku dvacet a čtrnáct let. A pak uvádí, že do podobné mise nemůže vyjet ten, kdo za sebou nemá vyrovnané zázemí s takovou osobností, jakou je jeho žena, která situaci během dlouhých pěti měsíců bez manžela zvládá. Ale teď bych chtěl alespoň rok zůstat doma, věnovat se rodině, sportu, především jízdě na kole, užívat si pokojného života a pustit se do úprav domku, který jsme si koupili kousek od Jičína, svěřuje se. Přesto připustil, že se mu asi po čase opět zasteskne po jednodušším životě v misi. Jednodušším v tom smyslu, že v útvaru podle něho vojáky příliš zahlcuje byrokracie. Třeba v logistické oblasti jdou věci mnohdy zdlouhavou cestou. V misi jsem měl logistika, kterému jsem řekl, co potřebujeme, a on to v krátké době zabezpečil.,doma je to složitější, říká s úsměvem profesionál, který na nedávném slavnostním nástupu v Hradci Králové převzal za svou práci z rukou náměstka ministryně obrany Františka Padělka medaili Za službu v zahraničí II. stupně

19 60 LET NATO V prostorách Ministerského auditoria ve Washingtonu byla 4. dubna 1949 dvanácti ministry zahraničních věcí podepsána Severoatlantická smlouva. Prvních bylo DVANÁCT Text: Martin KOLLER a Jaroslav PAJER Foto: Martin KOLLER, USAF a NATO review (pamětní vydání k 50. výročí Aliance) Před šedesáti lety, 4. dubna 1949, byla ve Washingtonu podepsána smlouva North Atlantic Treaty Organisation, která vytvořila právní základ budování NATO. Je to jednoduchý dokument, ale kdyby existoval v roce 1914 a v roce 1939 a kdyby jej tehdy podporovaly státy, jež jsou zde dnes zastoupeny, věřím, že by zabránil aktům agrese, které vedly ke dvěma světovým válkám, tak smlouvu charakterizoval tehdejší prezident Spojených států Harry S. Truman, jenž byl jejímu podpisu přítomen. Proč NATO vzniklo? Existuje několik teorií zdůvodňujících vznik Severoatlantické aliance. Za nejpravděpodobnější lze označit zásadní ideologické rozpory mezi Východem a Západem v poválečném období, jež postupně zpřetrhaly spojenecké vazby vzniklé za války, a dále pak obavy především britských politiků z rozpínavosti Sovětského svazu v Evropě. Evropské západní země totiž neměly po ukončení 2. světové války dostatečný potenciál k tomu, aby se mohly účinně postavit na odpor proti případnému útoku jeho Rudé armády (od února 1946 přejmenována na Sovětskou). Nezanedbatelnou úlohu při vzniku NATO proto hrál i dočasný monopol USA na výrobu jaderných zbraní, který do jisté míry eliminoval tehdejší výraznou početní a technologickou převahu pozemních sil SSSR na evropském kontinentu. Oficiálním důvodem vzniku Aliance bylo vybudování spojenectví, které by společnými silami chránilo kteroukoli signatářskou zemi před útokem kohokoli. Je třeba předeslat, že NATO bylo od počátku především politickou organizací. Představa, že armády signatářských zemí podléhají velení této Aliance, je zkreslená. Pro její potřeby vyčleňují jednotlivé státy pouze část svých ozbrojených sil. Aliance také až do konce dvacátého století nerealizovala žádnou vojenskou operaci, která by byla označena jako její akce. Je třeba rovněž konstatovat, že od prvopočátku mají na bojeschopnost NATO zásadní vliv především ozbrojené síly Spojených států. Sovětský spojenec Sovětskému svazu nelze upřít zásadní podíl na vítězství Spojenců ve válce s nacistickým Německem. Sedm z každých osmi německých divizí zničených za války připadalo na vrub východní fronty. SSSR oficiálně ztratil 20 milionů obyvatel a značnou část měst, vesnic, infrastruktury, závodů a zemědělského majetku ve své evropské části. Některé současné kvalifikované odhady jsou ještě vyšší. S výjimkou partyzánské armády v Jugoslávii vzdorovala nacismu na evropském bojišti od června 1941 do června 1944 pouze Rudá armáda. Nebyla to však jen válka, ale doslova boj o přežití. Rusové, stejně jako Češi, Poláci, Srbové a další slovanské národy, byli v případě vítězství třetí říše určeni k vyhlazení. Koncentrační tábory, plynové komory a holocaust milionů Židů představovaly pouze první krok k rozsáhlejší genocidě. Osvoboditelem východní části Evropy a Balkánu se stal voják Rudé armády a nikoli sovětské stranické nomenklaturní kádry tak vnímali v roce 1945 situaci mnozí obyvatelé evropských zemí. Rovněž na protinacistickém odboji, a to i v západních zemích, se podílely partyzánské organizace řízené Moskvou. Ta svého vítězství náležitě propagandisticky využívala. Možnosti ohrožení Evropy Zásadní otázkou je, jak účinně by Sovětský svaz dokázal ohrozit západní Evropu. Obrovské lidské a materiální ztráty značně eliminovaly bojeschopnost i tak veliké země. Jak potvrzují současní historici, zatím nebyl prokázán úmysl tohoto komunistického státu napadnout západní Evropu před rokem Navíc ukončení bojových operací v Evropě vedlo k zastavení dodávek vojenského materiálu z USA a Velké Británie do SSSR. Je ovšem pravda, že z hlediska zbraní se nejednalo o zásadní podíl při vyzbrojování jeho armády. Ta tehdy měla nejlepší tanky, například T-34 a IS-3, dělostřelectvo, ale také vojáky, kteří vydrželi prakticky všechno. Fenomenální zbraní, jež předstihla svou dobu, byla automatická karabina AK-47 zaváděná do sovětské výzbroje od roku Na druhé straně SSSR nevyráběl v roce 1945 ani několik let poté moderní proudové letouny, obrněné transportéry, spolehlivé nákladní automobily, kvalitní radiostanice a účinné pěchotní protitankové zbraně. Základním prostředkem mobility Rudé armády byla americká vozidla firem Jeep, Dodge a Studebacher. Vedení úspěšné ofenzivy na západ by v období 1945 až 1948 nebylo jednoduchou záležitostí. Generál Dwight D. Eisenhower, první vrchní velitel spojeneckých sil NATO v Evropě (SACEUR) Snímek z roku 1951 zachycuje zahajovací schůzku vysokých důstojníků Velitelství spojeneckých sil v Evropě (ACE)

20 60 LET NATO 60 LET NATO Nelze vyloučit, že by rychlá operace Sovětské armády po odchodu většiny amerických vojsk z Evropy v roce 1946 mohla přinést SSSR určité územní zisky, avšak pravděpodobně pouze dočasné. Sovětské letectvo by nedokázalo ubránit svoji vlast před strategickou bombardovací akcí zaměřenou na zničení zbytku průmyslu a infrastruktury v evropské části země. Úspěšné vedení rychlého útoku by rovněž eliminovaly extrémně dlouhé zásobovací trasy a odpor místních obyvatel. Nelze vyloučit Stalinovu chuť k osvobození západní Evropy, ale reálné možnosti tomu neodpovídaly. Podceňovat Sovětskou armádu druhé poloviny čtyřicátých let minulého století by však bylo nerozumné. Dokladem je tažení na Dálném východě v polovině roku Sovětský svaz tehdy splnil spojenecké dohody, přesunul tam část vojsk z Evropy a na asijském kontinentě mohutnou ofenzivou rozdrtil tzv. kvantungskou armádu, nejsilnější japonské vojenské uskupení. Při dalším postupu obsadil některé japonské ostrovy. Ukořistěné zbraně následně předal Čínské lidové osvobozenecké armádě, která s jejich využitím porazila vojska čínského prezidenta Čankajška, spojence USA, a vyhnala je na ostrov Tchaj-wan. Čínská lidová republika vedená Mao Ce-tungem se stala další velmocí a ideologickým spojencem SSSR. Státy západní Evropy sice během války také utrpěly škody, ale ve srovnání se SSSR podstatně menší. Mobilitu poválečných armád v Evropě zajišťovaly především americké automobily, jako například Jeep-Willis MB. V letech 1945 až 1949 měly nepočetné ozbrojené síly, jejichž vyzbrojování do značné míry záviselo na USA. Navíc většina obyvatel byla šestiletou válkou unavena a zaměstnána napravováním ekonomických škod. Ve společnosti sílily levicové tendence, rostla popularita Sovětského svazu i všeobecný pacifismus. Spojené státy ve válce ekonomicky a vojensky posílily. Přestože jejich obyvatelé představovali pouhých šest procent světové populace, USA vlastnily 59 procent ropných polí a vyráběly kolem poloviny světové průmyslové produkce. Díky obrovskému loďstvu disponujícímu letadlovými loděmi se staly globální velmocí schopnou zasahovat kdekoli ve světě. Problémy mezi Spojenci Disharmonie se mezi válečné Spojence začala vkrádat už při jednáních o budoucnosti Evropy na Jaltě v únoru 1945 a v Postupimi v červenci Jednalo se o sféry vlivu pro jednotlivé vítězné mocnosti. Realistický názor na situaci v lednu 1945 pragmaticky formuloval George F. Kennan, první rada amerického velvyslanectví v Moskvě: Tam, kde vládnou Rusové, náš svět končí, napsal tehdy. Uznávám, že jejich válečné úsilí bylo mistrovské a účinné a musí se jim do jisté míry dostat odměny na účet ostatních národů východní a střední Evropy. Navzdory tomu všemu však nevidím důvod, proč bychom se museli spojovat s jejich politickým programem, tak nepřátelským zájmům atlantického společenství jako celku, tak nepřátelským všemu, co potřebujeme, aby bylo v Evropě zachováno. Proč bychom s nimi nemohli učinit slušný a konečný kompromis, rozdělit Evropu na sféry vlivu, nevstupovat sami do ruské sféry a nedovolit Rusům, aby vstupovali do naší. Byla by to ta nejlepší věc, kterou bychom mohli udělat pro sebe i naše přátele v Evropě, a nejčestnější postoj, jaký bychom mohli k Rusům zaujmout. Jeho slova se i bez oficiálního programu, neboť na žádném jednání Velké trojky nebyl dohodnut, stala realitou. Hranici sfér vlivu mezi Východem a Západem nakonec představovaly hranice mezi územím obsazeným Rudou armádou na jedné a americkou, britskou a francouzskou armádou na druhé straně. Jedním z hlavních protagonistů poválečného tvrdého postupu vůči Sovětskému svazu byl britský politik Winston Churchill, který se za války coby premiér stal symbolem obrany nejen Velké Británie, ale i demokracie před nacismem. V březnu 1946 při projevu v americkém městě Fulton volal po vytvoření aliance anglosaských národů spojených jazykem a společnou kulturou: Nevěřím, že sovětské Rusko touží po válce. To, po čem touží, jsou plody války a neomezená expanze své moci, prohlásil tehdy. Je možné, že to byla do jisté míry i reakce na projev Josifa V. Stalina z února 1946, ve kterém zazněly jeho agresivní záměry vůči Sovětský tank IS-3, považovaný v roce 1945 za nejlepší na světě Základem strategických sil USA se staly bombardéry B-29 Superfortress, schopné nést jaderné zbraně. západním zemím. Se svým plánem však Churchill ještě neuspěl. Americká politická reprezentace totiž k SSSR přistupovala podstatně shovívavěji a snad i přátelštěji. Navíc ani americká veřejnost nebyla zatím připravena přijmout obraz válečného spojence coby poválečného protivníka. Dlužno po dotknout, že Sovětský svaz tenkrát nebyl s to Spojené státy účinně napadnout. Od spojenectví ke konfrontaci K vyostření vztahů mezi Spojenci docházelo především kvůli zásahům velmocí do vnitřních záležitostí osvobozených zemí. Britská armáda zabránila obsazení Terstu jugoslávskou partyzánskou armádou. V Řecku probíhala od roku 1946 občanská válka mezi početnými levicovými partyzány a vládními vojsky podporovanými z Británie. Sovětský svaz posunul svoje hranice na západ do Polska a polské stejným směrem do Německa. Od Československa dostal darem Zakarpatskou Ukrajinu. Přestože v Československu byl těsně po válce ještě zachován demokratický vývoj, v Rumunsku, Bulharsku, Maďarsku a Polsku sovětské orgány zjevně prosazovaly jiný politický směr. Kupříkladu zabránily návratu polské armády generála Anderse do vlasti stejně jako polské politické reprezentaci, která se domů chystala z Londýna. Možná i proto, že prosazovala vyšetření masakru polských důstojníků za 2. světové války v Katyni, který byl dílem Letecký most zpočátku berlínské krize tvořily především transportní letouny C-47 Skytrain (na snímku), které byly postupně nahrazeny letouny C-54 Skymaster s třikrát vyšší nosností. Sovětů. Západ do vývoje za železnou oponou zasahoval pouze činností svých tajných služeb. Aktivní odpor obyvatel v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku, Polsku a východním Německu byl potlačen násilím a v letech 1947 a 1948 převzaly v zemích střední a východní Evropy moc politické strany orientované na Moskvu. Vývoj ve východní Evropě kontrolované SSSR podpořil úsilí demokratických západních zemí o společnou obranu. Předehrou k vytvoření NATO se stalo uzavření tzv. Bruselské smlouvy o hospodářské, sociální a kulturní spolupráci a kolektivní sebeobraně mezi Belgií, Francií, Lucemburskem, Nizozemskem a Velkou Británií 17. března Konfliktům mezi Spojenci se nevyhnulo ani společně spravované Německo. Tato země byla rozdělená na čtyři okupační sektory sovětský, britský, francouzský a americký. Rozpory vyvrcholily poté, co se v západních pásmech uskutečnila měnová reforma, s níž SSSR nesouhlasil. A tak v červnu 1948 zahájil blokádu Berlína, který ležel ve středu jím ovládané zóny a byl rovněž rozdělený do okupačních částí. Britové a Američané pak téměř rok odříznutou část města zásobovali potravinami, palivem a dalšími produkty pouze letecky. Toto období, které přiblížilo vztahy mezi velmocemi na pokraj války, vstoupilo do historie jako berlínská krize. Ještě v jejím průběhu byla 4. dubna 1949 ve Washingtonu podepsána Severoatlantická smlouva. Prvními signatářskými státy byly Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Spojené státy americké a Velká Británie. Smlouva vstoupila v platnost 14. srpna 1949, kdy ji jako poslední schválil italský parlament. Dne 17. září proběhlo první jednání Severoatlantické rady ve Washingtonu. Na jeho základě bylo odstartováno budování politické a vojenské struktury Aliance, která přijala za znak severní hvězdu Polárku. Ukončení blokády Berlína v květnu 1949 vedlo k dalšímu zásadnímu politickému kroku, a to k ustavení Spolkové republiky Německo, rozkládající se na území americké, britské a francouzské okupační zóny, a vzniku Německé demokratické republiky v sovětském pásmu. Studená válka propukla naplno. Ke světovému konfliktu sice nedošlo, ale proběhla řada menších válek. První měření sil se odehrálo v Koreji v roce Zúčastnilo se ho několik států NATO a nepřímo také SSSR. Německo zůstalo na dlouhá léta rozděleno. Přijetí Spolkové republiky Německo do NATO roku 1955 se stalo oficiálním důvodem pro založení vojenského společenství východoevropských zemí, známého jako Varšavská smlouva, ve kterém jednoznačně dominoval Sovětský svaz. Svět se definitivně rozdělil na dva antagonistické vojenské tábory závodící ve zbrojení. Politické a vojenské soupeření nabylo globální podobu