Římské císařství. Počátky císařství v 1. století

Transkript

1 Římské císařství Počátky císařství v 1. století Octavianova obrovská vítězství mu pomohla k upevnění moci. Začal v Římě budovat režim a systém osobní moci. Činil to velmi takticky a nenápadně zachovával všechny ústavní vlastnosti republikánské a prvky císařství začal naplňovat pozvolna. Vystupoval jako první občan ve státě tj. princeps. Proto bývá jeho vláda i vláda jeho nástupců označována jako principát. Ve svých rukou soustředil moc tribuna, vliv senátora, nejvyšší moc vojenskou a z těchto důvodů se stává imperátorem. Celistvost své moci dotváří tím, že do svých rukou soustředí i úřad nejvyššího kněze. Od senátu obdržel titul Augustus (Povznesený, Vznešený). Oficiálně byl pak nazýván Imperator Caesar Augustus. Jeho vláda jako císaře je datována léty 27 př.n.l. 14 n.l., kdy Octavianus Augustus umírá. Principátem je nazýváno období do nástupu Diokleciána, další období je označováno jako dominát. Po Octavianově smrti nastupuje jako císař Tiberius (14 37). Část svého života nepobýval v Římě, ale ve své vile na ostrově Capri a v Římě věci politické, správní i mocenské zajišťoval místodržící Seianus. V době Tiberiově vznikla dvě protiřímská povstání v oblasti Pannonie a v Porýní. Potlačil je Tiberiův synovec Germanicus. Caligula (37 41) (byla to jeho přezdívka = Vojenská botička, původní jméno Gaius). Byl to člověk bažící po smrti svých nepřátel. Zemi poškozoval i tím, že vedl značně nákladný život císařského dvora země chudla. Claudius (41 54) opět císař tyran, absolutista, byl nečestný. Římská říše se značně zvětšila a rozšířila celé své území. V oblasti Kolína nad Rýnem úspěšně romanizují tamní obyvatele. Claudius je zabit z iniciativy své manželky Agripiny, protože chtěla na trůn dosadit svého syna Nera (pocházel z jejího prvního manželství, Claudius ho adoptoval).

2 Nero (54 68) byl panovník problematický, byl prosycen nenávistí a zlobou. Sám ze sebe vytvářel umělce básníka. V počátku jeho vlády se zdálo, že chce vládnout v souladu s římskými nařízeními senátu, ale postupně se stává samozvancem. Zlikviduje své okolí jeho vychovatel Seneca byl donucen spáchat sebevraždu. V r. 64 přikročí k zapálení Říma, sedí nad Římem a hraje na loutnu. Požár využívá k potrestání křesťanů zavede proti nim mučení, umírají v římských zahradách (i svatý Petr a Pavel). Občanské nepokoje a války nebyly v římském imperiu ničím výjimečným, ale to co se odehrálo v letech nemělo v římské historii obdoby. Císař Nero byl prohlášen senátem za nepřítele státu a zemřel spekulativní sebevraždou. V té době už do Říma táhl Galba s hispánskou legií. Rázným vstupem do města nenechal nikoho na pochybách, kdo bude příštím císařem. Po časech Neronovy zhýralosti se snažil zavést přísnou kázeň a pořádek, navíc nezaplatil vojákům. Mnohým se to však nelíbilo, a tak na sebe vzpoura i Galbova vražda nenechaly dlouho čekat. Galbova vláda trvala málo přes sedm měsíců. Dalším císařem se stal Otho, jeden z Nerónových oblíbenců. Spousta lidí se bála nového Nerona. Germánské legie nabídly císařský post svému veliteli Vitelliovi, bezcharakternímu opilci. Ten nabídku bez váhání přijal. Otho povolal legie od Dunaje, ale ty nedorazily včas,proto byl nucen sestavit armádu z pretoriánů a gladiátorů, která germánským legiím snadno podlehla. Otho mohl počkat na dunajské legie a podstoupit další bitvu, ale on chtěl zabránit zbytečnému krveprolití, a tak spáchal čestnou sebevraždu. Tacitus se vyjadřuje, že z Othona nemusel být špatný císař. Vitellius sám nebyl dost silný aby mohl být císařem a jeho dvě hlavní opory, vojevůdci Caecina a Valens se rozhádali mezi sebou, a tak připravili půdu pro nástup dalšího císaře, Vespasiana, jehož prosadily dunajské legie. Rok 69 bývá také nazýván jako rok tří císařů. Vespasianus (69 79). Za jeho vlády jeho syn Titus v r. 70 s vojskem porazí Jeruzalém a tím negativně zasáhne do již tak dramatických dějin židovského národa. Někteří Židé se mu brání u Mrtvého moře až do r. 73. Římané potlačili i nepokoje židovského obyvatelstva v severním Egyptě a v Libyi.

3 Na léta je Vespasian vystřídán Titem. Období jeho vlády vstoupilo do dějin neblaze z civilizačních důvodů. V r. 79 došlo k ničivému výbuchu Vesuvu, jemuž padla za oběť města Pompeje, Herculaneum a Stabiae. Nastupuje Domitianus (81 96). Byl to opět tyran. Nastává další územní rozmach Říma. Na nových hranicích byly zakládány tvrze a tak postupně vznikl obranný val proti útokům germánských kmenů na území římské říše. Římané utrpěli porážku od Markomanů a Kvádů. Ještě větší byl neúspěch na dolním Dunaji, kde byli Římané nuceni zaplatit dáckému králi Dekebalovi válečnou daň a odevzdat zbraně. Domitianus v pojetí vlády přestupuje zásady principátu chce, aby v něm lid viděl vládce i Boha. Byl oslovován dominus et deus = vládce a Bůh. 2. století Ve 2. stol.n.l. doznává římská říše obrovský územní a mocenský nárůst, ale současně se hrozivým stává vliv germánských kmenů. Dostavuje se druhá etapa germánských válek nazývaných markomanské války. Císařem se na léta stává Nerva. Jeho krátká vláda se vyznačuje zakázáním kultu dřívějšího císaře (symboly byly strhány, jeho jméno odstraněno ze všech nápisů). Založil fond, z něhož byly půjčovány menším vlastníkům půdy a peníze na nízké úroky. Z těchto úroků byly vypláceny podpory dětem chudých rodičů a sirotkům svobodného původu. Navrhl za sebe svého nástupce Traiana, který se ujal moci v letech Za jeho vlády nastává další kolo územního rozmachu. Bojuje s Dáky a výsledkem je zisk území dnešního Rumunska. Na léta se moci ujímá Hadrian, který se pokouší zastavit římskou expanzivní politiku. Jeho snahou bylo zpevnit hranice ve všech okrajových provinciích budováním systému opevnění. Antoninus Pius vládl v letech Jeho vláda se vyznačovala dvěma tendencemi: pečoval o římské provincie a vynalezl běžně používané platidlo (se symbolem Říma).

4 Marcus Aurelius ( ). Byl imperátor, bojovník, ale i filozof (stoik).často se mu říkalo filozof na trůně. Následovníkem je Commodus ( ). 3. století, pronásledování křesťanů Po Commodově smrti se objeví opakovaná vládní krize a problém nástupnictví na římském trůně. Adeptů je několik. Nakonec se císařem stává Septimius Severus, proto se dynastie, která ve 3. stol. usedla na římský trůn, nazývala Severovci. Za Septimia Severa ( ) došlo k změnám v oblasti financí. Je zrušena pokladna senátu a jedinou pokladnou, která v Římě je, je císařova. Protékají jí všechny státní prostředky a vedle toho existuje pokladna osobních císařových prostředků, které vlastnil. Senátní pokladna přešla na město Řím a stala se tak pokladnou městskou. Jeho nástupcem se na léta stal jeho syn Caracall, který pokračoval v otcově politice a podílel se na budování Říma (Caracallovy lázně). Poslední významný Severovec Severus Alexander vládne v letech Veliké potíže mu činili nástupci Parthů, kteří vytvořili Novoperskou říši. Od 2. pol. 3. stol. v Římě nastupuje krize daná zahraničně-politickými tlaky. Byla způsobena i opětným nástupem okultismu, když se císař Dioklecián postaví proti křesťanskému náboženství a znovu začal oslavovat kultovní náboženství. Lidé, kteří se nechtěli přizpůsobit, byli zabiti. V r. 284 nastupuje nová forma vlády dominát. Představitelem je císař Dioklecián, syn propuštěného otroka. Vládne v duchu dominus et deus povýšení panovníka na boha. Po vzoru despotických panovníků před ním lidé museli poklekat a líbat mu lem roucha. Dioklecián nechal vybírat daň z půdy na vesnici a daň z hlavy ve městě. Jsou přesně stanoveny mzdy, honoráře za práci a ceny. Křesťané jsou předhazováni v arénách hladovým šelmám, trháni a zabíjeni. Římské pronásledování křesťanů je velké lidské drama. Nejspíše byli pronásledováni, protože přicházeli s jiným, novým pojetím Boha, které v sobě mělo náboženský přesah.

5 Ale náboženské představy v Římě byly spjaty s pozemským rozměrem, hlavou snah byl císař. Pronásledování křesťanů začíná již v počátcích císařství. Křesťané v tuto dobu přicházeli do Říma, sžívali se s římským obyvatelstvem. Nejevili se jako překážka a nebyli tedy ani napadáni. Až po nástupu císaře Nera a po vypálení Říma v 60. letech dochází k první vlně pronásledování křesťanů. Křesťané byli v římských zahradách mučeni a popravováni. Období je zvláštní, protože se v různých letech střídaly časy pronásledování křesťanů s určitým tolerantním přístupem. Největší pronásledování nastalo za císařů: Antonia Pia, Marca Aurelia a Commoda, naopak umírněný přístup uplatňovali císařové: Gavala, Caracall, Septimus Severus. Náboženský obrat nastává na počátku 4. století. Křesťanství je legalizováno (zrovnoprávněno) v podobě ediktu milánského z r Tento edikt znamená jeden z největších předělů v dějinách lidstva hodnota lásky člověka k člověku a člověka k Bohu se stává náplní lidstva. Až do dnešní doby je Řím a Vatikán zdrojem tohoto náboženství a nového lidství, které je stavěno před lidstvo jako velká výzva. Tento duchovní obrat je spojován s císařem Konstantinem Velikým. Před svou rozhodující bitvou o trůn císaře měl vidění. V duze nad mostem se objevil Kristův kříž, na němž bylo napsáno: In hoc signo vincens (V tomto znamení zvítězíš). Konstantin tu bitvu skutečně vyhrál a pak celý svůj život plnil odkaz toho zjevení. Kříž přestal být popravčím nástrojem, zakázány popravy ukřižováním, byl na praporech římského vojska, bylo zakázáno předpovídání budoucnosti podle podoby a tvaru vnitřností a od r. 321 je v souladu se starobiblickým ustanovením i v křesťanském světě slavena neděle jako duchovní svátek. Založí Konstantinopolis místo střetávání světové civilizace. Každý z římských císařů považoval téměř za povinnost nechat vybudovat fórum, pochopitelně nesoucí jeho jméno. Fórum bylo středisko náboženského a občanského života starého Říma, bylo tvořeno bazilikami, chrámy, památníky a obchody, jejichž krásu i vznešenost dodnes dokládají i

6 pouhé ruiny, jež tu zbyly. Byla to místa s velmi příhodným a přirozeným místem, kde odcházelo k naturální směně mezi zemědělskými kmeny. Právě zde se odehrávala veškerá shromáždění lidu i zasedání senátu, zde se konaly soudy a náboženské obřady, tady byli voleni nejvyšší představitelé Říma. Jedním z nejznámějších fór je Forum Romanum. Původní údol byl bažinatý a nezdravý, ale pro svou příznivou polohu mezi Kapitolem, Palatinem a Esquilinem se podařilo neúrodné prostranství postupně zužitkovat. První velké dílo nechal provést etruský král Tarquinius Priscus, když dal vybudovat slavnou velkou stoku, jež odtud odvádí podzemní vody dodnes. Prostranství se pozvolna naplnilo obchody, bazilikami, správními budovami a chrámy, až se z něho stalo skutečné srdce města. Z Fora Romana se pozvolna stal jedinečný soubor památek. V roce 283 však tento nádherný architektonický komplex zasáhl ničivý požár. Ani obnovovací práce za císaře Diokleciána už nedokázaly zabránit chátrání, umocněnému navíc nájezdy barbarů a neustálým rabováním stavebního materiálu.

7 Zájem o tento skvostný komplex se opět probudil až počátkem 18. století, kdy se začalo s konzervačními pracemi a archeologickými vykopávkami, které pokračují dodnes. Součástí Fora Romana byl např. chrám Svornosti, chrám Dvanácti nejvyšších božstev, Emiliova bazilika, Trajánovy desky, Romulův hrob, vítězný oblouk císaře Septima Severa, Augustův chrám a další. Pád Říma Po Konstantinově smrti nastává pozdní období Říma, které se vyznačuje krizí vnitřní i zahraniční, dotíráním a tlakem kmenů na římské území. Nejčastěji to byli Germáni, Vandalové a Hunové. Vnitřní krize je dána především problémem nástupnictví. Po krátkou dobu vládli tři Konstantinovi synové, nakonec se vlády ujal Constantius II., který pokračoval v otcově politice. Po něm vládl Konstantinův synovec Julianus. Tento panovník se vzdálil podpoře křesťanské tradice. Císař Theodosius ještě před svou smrtí v r. 395 správně, politicky i mocensky rozdělil římskou říši na východní a západní. Ve východní vládl jeho starší syn Arcadius a v západní Honorius (teprve jedenáctiletý). V roce 476 Germáni s definitivní platností Řím porazili, přetrvala pouze východní Byzantská říše. Roku 476 s pádem Západořímské říše končí v lidských dějinách starověk. Jako osudový okamžik se pro Byzantskou říši ukázal nástup osmanských Turků. Od počátku 12. století postupně ve prospěch Osmanské říše stále ztrácela další a další území. Krize říše pak vyvrcholila roku V tu dobu už říši tvořilo vlastně jen samotné město Konstantinopol (dnešní Istanbul) a pár maličkých městeček a území. Politicky byla říše naprosto nedůležitou. Neměla téměř žádnou armádu ani loďstvo. Přesto osmanský císař musel napnout všechny síly, aby toto symbolicky veledůležité místo dobyl se mu to podařilo.